Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.

Kapitola 4

Tak rychle, jako Will ztuhl, se najednou pohnul. Odnesla to jeho sklenka vína - víno se rychle začalo vpíjet do bělostných ubrusů. Za pár vteřin už bylo kolem Willa několik číšníků, aby odklidili nepořádek. Svým příchodem ovšem zabránili Willovi ve výhledu. Když se výhled uvolnil, člověk, díky které se Will nadmíru vyděsil - tedy spíše řečeno doktor Hannibal Lecter - byl pryč.

„Omluvíš mě na chvíli?" zeptal se Will přiškrceným hlasem.

„Samozřejmě." Řekla Clarice trochu zaraženě.

Will vyrazil do haly. Pro okolí to nebylo poznat, ale Will měl u sebe zbraň. Teď ji tiskl, aby mu dodala odvahy. Chytil jsi, mě protože jsi stejný jako já. vzpomněl si Will na větu, kterou mu Hannibal Lecter kdysi řekl. Po smrti své ženy a syna o sobě dost přemýšlel. Vypořádal se se svým strachem. Už se nebál ničeho - kromě Hannibala Lectera. A toho chtěl teď zastřelit.

Uviděl jednoho ze stewardů. Přišel k němu a vytáhl bankovku: „Neviděl jste tady před chvílí projít elegantního postaršího muže?"

Steward se jako zhypnotizovaně podíval na bankovku. Potom si ji vzal a ukázal směrem na východ k parkovišti. Will se tam rychlým krokem rozešel. Vytáhl zbraň, poslední dobou střílení dost cvičil. Věděl, že když doktora zastřelí - nebude ani jediný člověk, který by mu to vyčítal... spíš za to ještě dostane vyznamenání. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Najednou uviděl stín v jedné malé uličce. Opatrně a pomalu se tam rozešel, i když měl obrovské nutkání vrátit se do Morning Star. Došel do uličky. Už tam nikdo nebyl - jen papír se vzkazem na jedné bedně: Již brzy Wille, již brzy. H.

Will nasucho polkl. Málem se složil na zem - kdo by se takhle necítil, kdyby mu Hannibal Lecter slíbil, že ho navštíví. Nakonec se vzpamatoval a šel zpátky za Clarice, která ho již netrpělivě vyhlížela.

„Děje se něco?" zeptala se Clarice, když se Will zase posadil.

„Ehm. Nic. Jen se mi zdálo, že jsem viděl... starého přítele. Kde jsme to skončili?" řekl Will přesvědčivým hlasem.

Clarice to stačilo: „Ptal jsi se mě na zmrzlinu nebo palačinky - ne díky, nemám hlad."

„Hmm. Taky mě najednou přešla chuť. Nepůjdeme?"

„Dobře. Stejně jsme dopili... a vylili poslední víno." Mrkla na něj Clarice.

Will se usmál a zaplatil. Clarice si pomyslela, že jen spropitné by stačilo na její normální večeři. Došli na parkoviště. Clarice se zeptala: „Proč se pořád rozhlížíš?"

„Jen tak, jestli neuvidím toho svého známého." řekl Will a následoval Clarice k autu.

Cestou domů probíhal ve Clarice vnitřní boj: „Už dlouho jsem neprožila takhle skvělý večer - proč bych si k tomu nepřipojila i skvělou noc... s Willem? - A co Hannibal? - Co se Hannibalem! To je vrah! - Ale... - Žádné ale." Ani se nenadála a najednou byli u jejího domu.

Clarice se zhluboka nadechla: „Nezašel bys dovnitř?"

Will se usmál a přikývl.

Zítra ráno se Clarice probudila s hlavou na Willově hrudi. Jemně se nadzvedla a podívala se na Willa a napadlo ji: „Každej chlap vypadá tak nevinně, když spí a uvolní se mu obličejové svaly. Vypadá tak ve spánku i Hannibal?" odehnala tu myšlenku a pozorněji začala zkoumat Willovu hruď a břicho. Jemně přejela přes tu velkou jizvu, kterou mu způsobil Hannibal - napadlo ji, jestli není divná - a i po těch menších od Červeného draka. Willa to probudilo a zadíval se na Clarice: „Dobré ráno."

„Hmm."

„Co mělo znamenat to Hmm?" zeptal se Will pobaveně.

„Jen... Crawford říkal, že máme být u něho v devět hodin, a ono je už půl desáté." Zazubila se Clarice. Kupodivu ji tento fakt nijak nerozhodil.

„No... tak ho ještě chvíli vydusíme." řekl Will a začal Clarice líbat.

Ale „jak na potvoru" začal zvonit telefon. Clarice ho měla - jelikož dost často volali z práce v noci - hned u postele. Will zvedl sluchátko a Clarice se k němu ještě víc přitiskla, aby mohla poslouchat rozhovor.

„Jo." řekl Will do sluchátka.

„Wille!" ozval se z druhého konce naprosto překvapený Jack Crawford.

„Jo." řekl znova Will

„Co tam děláš?" zeptal se Jack naprosto pitomě. Will si byl jistý, že se za to vzápětí Jack mentálně nakopával.

„Potřebuješ něco Jacku?"

„Je půl desáté!" řekl Jack významně.

„Wow. Ty jsi se naučil hodiny Jacku." řekl Will pobaveně.

„Domluvili jsme se, že tu budete v děvet."

„Domluvili? Zvláštní, mě to znělo jako rozkaz."

„Wille - tohle je OPRAVDU důležité. Co nejrychleji sem s Clarice přijeďte." řekl Jack a položil sluchátko. Naléhavost jeho hlasu je donutila vstát a jet do FBI.

Crawford seděl u svého stolu a ťukal tužkou na papír před sebou. Byl tak mimo, že se nevšiml „špatného konce", kterým ťukal. A tak za chvíli byly na papíře desítky černých teček. Vyrušilo ho až zaklepání na dveře.

„Dále." řekl Jack. Pozorně sledoval jak Will i Clarice vešli. Pohodlně se usadili v židlích naproti Jackovi. Napadlo ho, že Clarice dneska vypadá jinak než normálně - tak nějak nepřirozeně uvolněně.

„Tak co se děje, Jacku?" začal Will.

„Mám dvě zprávy. Dvě špatné zprávy. První je, že včera odpoledne zabil náš řádící vrah dalšího řidiče kamionu - tentokrát mu usekal končetiny. Druhá zpráva..." Jack se zhluboka nadechl a pokračoval: „ ...Hannibal Lecter je ve Washingtonu. Včera v noci - nebo dnes v brzkých raních hodinách zabil jednoho člověka - ve vaší ulici Starlingová..."

... to be continued...