Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.
Kapitola 2
„Přejete si?" zeptala se mě holčička a upřela na mě své kaštanově hnědé oči. Určitě by mě zamrazilo, kdybych nebyla tak zaujatá tou krví. Neodpovídala jsem, holčička se usmála ďábelským úsměvem a řekla: „To je jen umělá krev. Hráli jsme si s bráchou na válku." Tak nějak jsem si oddechla. Představa, že by mojí noví spolubydlící byli krvelační upírci se mi moc nezamlouvala.
Zhluboka jsem se nadechla: „Moje jméno je Mary Curtisová..." holčičce se zablesklo v očích a přikývla: „Pojdtě dál." Vešla jsem, uvnitř mě ohromila nádhera tohoto domu.
Holčička začala povídat: „Máma říkala, že přijedete. Tedy počítali jsme s tím spíš zítra...", přerušil ji chlapecký hlas z kuchyně: „Kdo to byl?"
„Je to naše nová vychovate..." nestihla to dokončit, protože byla zase přerušena. Hlavním vchodem vstoupili dva lidé. Překrásná žena a nesmírně okouzlující muž. Holčičce se rozšířily oči „A-ou." uklouzlo jí.
Muž přejel svýma očima - stejnýma jako byly holčičky - ze mě na holčičku od umělé krve. Ona měl sklopené oči, kdyby jsme byli venku, tak svou nohou dloubí do země díru. Žena zatím přejížděla z muže na holčičku a potlačovala úsměv. Mě si tam nikdo nevšímal. Ne, že by mi to zas tak vadilo. Z místnosti, kde pravděpodobně byla kuchyň vykoukl chlapec, uviděl tuhle scénu a rychle zaplul zpátky. Muž si toho však všiml: „Wille." jedno klidné ale mrazivé slovíčko, ze kterého mi naskočila husí kůže, a donutilo se chlapce vrátit. Will si stoupl vedle sestry.
„Čekám na vysvětlení." řekl muž hlasem, který nepřipouštěl odmlouvání.
Oba začali přes sebe drmolit: „Tvoje narozeniny... pan Verlag... večeře... dárek..." jejich matka se zatím kousala do rtu. Mě stále nikdo nevšímal.
Kupodivu se po tomhle muž usmál. Pokynul ženě: „Clarice, jdi se prosím tě podívat, jak to tam vypadá." Žena se tedy rozešla do kuchyně. Muž i já jsme si při jejím odchodu všimli rychlého gestikulování dětí a kroucení hlavou - co tím chtěli říct?
Vypadalo to, že to otci došlo, protože zavolal na ženu: „Clar..." bylo však pozdě. Ona už vcházela do kuchyně: „ÁÁÁÁÁ! MOJE KUCHYŇ!" Děti se rychle schovaly za otce. Já jsem byla stále ignorována.
Žena přišla, její modré oči teď vypadaly taktéž velmi děsivě. „Oba dva - rychle - ukliďte to - hned - a pak pod sprchu!" Obě děti rychle zapadly do kuchyně.
Oba dospělí si vyměňovali nějaké vzkazy očním kontaktem - HA - začali se mě všímat, přece jen nejsem neviditelná. Muž se usmál a podal mi ruku: „Doktor Hannibal Hatton, omlouvám se slečno Curtisová, že jste byla přivítána tak neortodoxně." Po stisku ruky, u kterého se mi málem rozklepaly kolena, jak byl ten chlápek sexy, mi představil svoji ženu - Clarice Hattonovou, všichni tři jsme se domluvili na oslovování jménem.
Usadili jsme se v obýváku, Clarice začala: „Mary, jsme rádi, že jste přijela už dnes, Hannibal má narozeniny a my nechceme nechat děti samy doma." Přikývla jsem, tohle jsem chápala - konečně něco po dlouhé době.
Clarice pak z nějaké kapsičky vytáhla jakýsi papír: „To je seznam nejdůležitějších čísel, které by jste mohla tuto noc potřebovat. Mobil na mě, mobil na Hannibala, hasiči, záchranka, pohřební služba, deratizér,..." přišlo mi zvláštní, že tam nikde nebylo slovo policie.
Hannibal si pak vzal slovo: „Ještě několik důležitých rad: nenechte je domů nosit žádná zvířata, od jednoho incidentu se sežehlou kočkou a následně kůlnou to máme od hasičů zakázáno. Dále, žádná povolení vyrábět si vlastní zbraně jako kuše, luky ani prak. Můj Jaguár, Claricin Mercedes a sousedovi děti jsou na to velice hákliví. Potom žádné chemické pokusy, malovali jsme kvůli tomu poslední měsíc třikrát. Potom je nepouštějte k pošťákovy ani ke klukovi roznášejícímu noviny, Deila a Will mají takový ošklivý zvyk se tyto lidi snažit vyděsit pod hrozbou smrti. Potom, ve svém pokoji se určitě zamykejte a klíč nechte tak, aby ho nemohli z druhé strany vystrčit. Nesmí si zvát žádné spolužáky a kdyby se to přece jen stalo, tak je nesmíte nechat s nimi osamotě. A držte je dál od ostrých věcí." Hannibal se na chvíli zamyslel jestli je to všechno... „A ještě jedna věc, kdyby jste našla ve své posteli jedovatého hada, tak v lékárničce pod schody je celá řada protijedů." Usmál se na mě.
Říct, že bych byla šokovaná by bylo slabé slovo. Že já jsem radši neletěla na tu Aljašku.
Večeře, kterou připravili děti byla vynikající, napadlo mě, že jsem to přece jen třeba viděla moc černě. Rodiče poté odešli oslavovat sami - Hannibalovi to TAK slušelo. Dala jsem si sprchu a šla popřát dětem dobrou noc. První do Deilina pokoje. Než jsem tam stačila vstoupit, zaslechla jsem otevřenými dveřmi, že je tam s ní Will a povídají si „... podle mě nevydrží víc než tři dny, je ta kuš v té skříni nastražená?"
... to be continued...
