Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.

Kapitola 3

Ztuhla jsem - kuše! V mojí skříni! Otočila jsem se o 180 stupňů spěchala do svého pokoje. Zatím jsem skříně neotvírala, chtěla jsem si vybalit až uložím děti. Tak jsem teď opatrně z boku otevřela skříň. Viděla jsem z ní vylétnout šíp, který se posléze zabořil do protější stěny. Vyjekla jsem - vždyť mě to mohlo zabít, když bych to otevřela normálně! Byla jsem rozklepaná a ztěžka jsem usedla na postel.

O minutu později se ve dveřích objevily ty příšerky... ehm... tedy děti. Pravděpodobně slyšely moje hlasité vyjeknutí. Když mě uviděli, vypadali... ZKLAMANĚ! Začínala jsem být naštvaná - „Do postele! Hned!" Přikázala jsem a oni zase zmizli ve dveřích, jak se vzdalovali, tak jsem uslyšela „Je čas na plán B, máš připra..."

Zbytek jsem neslyšela, ale rychlostí blesku jsem se zvedla, zabouchla dveře a zamkla je na dva západy. Vytáhla jsem klíč a dala jsem si ho pod polštář, tedy po tom, co jsem ho opatrně nadzvedla, abych se mrkla, jestli tam není nějaká potvora. Poté jsem se dlouze zadívala na okno - pokud totiž zrovna nejsem v nějaké ultrachladné zemi, mám takový zvyk spát při otevřeném okně. Ale po dnešních událostech se mi nějak nechtělo ho otevírat. Proč jsou na něm vlastně mříže? Zhluboka jsem se nadechla. „Já přece nejsem vězeň!" řekla jsem nahlas. Proč se tedy můj hlas třásl? Nemám ráda předtuchy. Zalehla jsem a na dalších několik hodin jsem o sobě něvěděla.

Po těch několika hodinách jsem se probudila... nebo mě něco probudilo? Kdo ví. Každopádně výsledný efekt byl, že jsem byla vzůru. Málem sem se ve své posteli zpohlavkovala - zdálo se mi totiž o NĚM. O Hannibalovi. Zatraceně. Vždyť je to můj zaměstnavatel. Děsně sexy zaměstnavatel. A dělal v tom snu tak pěkný věci. Musela jsem se usmát. Potom jsem ovšem ztuhla - když jsem se podívala na podlahu, uviděla jsem tenkou vrstvu vody... to se mě ty malý potvory snaží vytopit nebo co! Není ta voda jedovatá na dotek nebo tak něco ? Nějak se mi nechtělo to zkoušet. Natáhla jsem se k nočnímu stolku a omylem shodila elektrický budík. K mému zděšení při dotykem s vodou zkratoval! Já je zabiju... pokud se z pokoje dostanu živá. Jelikož jsem neměla při sobě žádné boty s gumuvou podrážkou tak vysokou, aby přesahovala vodní hladinu, zůstala jsem „uvězněna" na své posteli.

Nemohla jsem znovu usnout. Snažila jsem se, ale nešlo to. Podívala jsem se na svoje náramkové hodiny kolik je... čtyři pryč. To potrvá než mě rodiče těch upírků zachrání. Nenapadlo mě nic jiného než sledovat vteřinovku. Záhy se tento nápad ukázal jako velmi skličující a deprimující. Nezbývalo mi nic jiného než čekat.

Moje záchrana zaklepala na dveře o dvě hodiny později. Clarice otevřela dveře a podívala se na mě pohledem „ona ještě žije?" To mi moc k náladě nepřidalo. Nakonec se usmála - umí to dokonale - a řekla: „Voda už není pod proudem, přijdete na snídani?"

Koukala jsem na ni jako spadlá z višně - její děti se MĚ pokusí zabít a ona mě zve na snídani! Zatoužila jsem po společnosti bábušky z letadla. Jako omámená sem přikývla a šla se obléknout.

O deset minut později jsem přišla do kuchyně. Clarice seděla Hannibalovi na klíně a líbali se. Igonovala jsem vlnu žárlivosti a podívala se na dětičky. Ardelie četla Kvantovou fyziku a Will si četl cosi o Velké Fermantově větě. Sklapla jsem ústa a sedla si ke svému talíři. Napadlo mě, jestli to nestihli upírci otrávit, ale byla jsem tak hladová a to jídlo tak překrásně vonělo, že sem se do toho pustila.

„To byla ta nejlepší snídaně, jakou jsem ve svém životě jedla." řekla jsem potom „Kdo ji připravoval?"

„Já." mrkl na mě Hannibal - no kdo taky jiný.

„Tatíííí?" zeptala se Ardelie... jak taková nestvůrka dokáže vykouzlit tak andělsky nevinný hlásek?

„Ano, Deily?" odtrhl se Hannibal od Clarice.

„Mohli bysme jít do cirkusu prosííííííííím?" k dlouhému závěrečnému prosím se přidal i Will.

„Teď?" nadzvedl obočí Hannibal a zkoumavě si je prohlédl.

„No představení začíná za hodinu a..." Will nechal větu nedokončenou.

Hannibal se podíval na Clarice, co ona na to. Ta krátce přikývla. No jít s upírky sama do cirkusu bych se asi bála, ale pokud půjdou i rodiče, tak to snad přežiju. Všichni dostali deset minut na přípravu. Věděla jsem co ve svých minutkách udělám.

Nechám vzkaz svému kamarádovi: „Ahoj Tome, tady Mary. Sem v Aucklandu, zjistil bys mi prosím co nejvíc o doktoru psychologie Hannibalu Hattonovi, u kterého pracuju, prosím? Nech mi vzkaz v hlasové schránce. Díky, Mary." Tom byl můj starý známý z Washingtonu, pracoval pro FBI.

... to be continued...