WolfieTwins: Call of the Wild

2. Prázdniny v Rumunsku

So you been to school for a year or two
And you know you've seen it all
On your best friend's broom thinkin' you'll just zoom
Down here your type don't crawl
Play at teachin' school 'cause you think you're cool
Like a Hogwarts graduate
Braggin' that you know how the vampires feel cold
And werewolves got so much soul

It's time to taste what you most fear
And your friends can't help you here
Brace yourself, my dear

It's a holiday in Romania
It's tough kid, but it's life
It's a holiday in Romania

Don't forget to pack a wife

Tak školu už máš za sebou
Tenkrát na všechno jste koukali z vejšky
Všechno bylo jasný, skvělý
A jak jste letěli spolu na koštěti tak jste měli
Pod nohama celej vesmír
A tys myslel že každej přece musí znát
Co ani učitelé nevěděli
Jak chladný ruce mívá upír
A vlkodlak jak umí milovat

Ale teď přišel čas zkusit, čeho se tolik bojíš
A brácha ti tady nepomůže
Připrav se kamaráde

Připrav se na prázdniny v Rumunsku
je to drsný, kámo, ale to je život
Jsou tu prázdniny v Rumunsku
Nezapomeň si přibalit manželku

( velmi volná variace na text písně skupiny Dead Kennedys, Holiday in Cambodia - WolfieTwin 2)

Náhlé Brumbálovo zjevení v Transylvánii probudilo k životu vzpomínky, které byly pro Rema mrtvé již dvacet let. Pár jich bylo sladkých, spousta hořkých, a ve většině byly tyto dva pocity tak neodlučitelně spojeny, že když se během let snažil zapomenout všechno špatné, ztratil zároveň s tím i to málo dobrého, co ještě zbývalo. Jak tam stál a hleděl na siluetu hradu zahaleného v mlze, který mu byl domovem, vířily mu znovu v hlavě všechny staré obrazy a on si nebyl vůbec jistý, jestli je chce zase vidět nebo ne.

Jednou věcí si ale jistý byl – z Brumbálova příchodu radost neměl. Odpověděl řediteli na jeho pozdrav rumunsky, angličtina mu připadala nezvyklá a její slabiky příliš hrubé. Navíc se k nim blížila Madame Viteazulová a on nechtěl být nezdvořilý a mluvit v její přítomnosti řečí, které nerozuměla.

„Také vás rád vidím," odvětil chladně.

Pár dětí přiběhlo za nimi, ale Madame Viteazulová je odkázala zpět do kostela a sama zůstala stát a pozorně naslouchala.

„Zvláštní náhoda," pokračoval Remus s nádechem sarkasmu v hlase, „že se procházíte po rumunských horách zrovna před začátkem školního roku."

„Nemohu si dovolit najmout učitele Obrany proti černé magii, aniž bych si ho napřed osobně prohlédl," odvětil Brumbál vážně. Ani v nejmenším se nezdráhal pokračovat v konverzaci v rumunštině. „Rozhodně ne poté, co se stalo minulý rok."

Remus znepokojeně naslouchal historkám o cornwalských raraších, autogramiádách a soubojnickém klubu. Nechtěl si Bradavice znovu připomínat. Bylo veřejným tajemstvím, že právě na jeho generaci se Voldemort těžce poznamenal, a nikoho nepřekvapovalo, že kdo měl někdy nějakou znalost Obrany proti černé magii, byl v této chvíli buď mrtvý, nebo v Azkabanu.

Zvláštní bylo, jak si Brumbál o tom Lockhartovi vybavoval až přehnané množství detailů. Remus nechápal, proč mu to všechno říká, dokud mu ovšem v hlavě něco náhle nesecvaklo. Vyrazil ze sebe krátké chraptivé zasmání. „To už stačí," zamumlal, „myslím, že jsem toho chlapa už jednou potkal, i když tenkrát si říkal Zlatovlas Veliký."

„Tak asi před čtyřmi nebo pěti lety?" dotazoval se Brumbál.

Najednou, i když nevěděl proč, měl Remus pocit, že se chytá do pasti. „Nepamatuji se," odpověděl stroze.

„Vlastně můžeš Zlatoslavovi poděkovat za to, jak daleko se tvá pověst rozšířila," sdělil mu Brumbál s naprosto bezelstným výrazem někoho, kdo vykládá všechny karty na stůl, ačkoliv bylo jasné, že tomu je přesně opačně. „Když jsme si – příliš pozdě – uvědomili, že nemá zásluhu ani na jediném z těch hrdinských kousků, co o nich vyprávěl, došlo nám, že v Rumunsku musí působit skutečně mocný čaroděj. Předpokládám, žes to byl ty, kdo zabil toho upíra." Remus se pokusil protestovat, ale Brumbál si ho nevšímal: „A tos věděl, že o tom napsal knihu Cesty s upíry?"

„Pro lásku k Seleně," zaklel Remus, „Nedokážu si představit, jak se mu povedlo ji napsat, když byl během celé akce v bezvědomí. Měl jsem mu vymazat paměť."
„To už není třeba." Brumbál mu stručně pověděl, jak si to Lochart zařídil sám, a hlas mu potom zvážněl a zesmutněl. „Byla to velmi nebezpečná situace," mluvil tak tiše, že se Remus chtě nechtě musel naklonit blíž. Brumbál počkal, dokud se jejich oči nesetkaly, a jeho další slova zazněla v tichu ostře jako výbuch bomby: „Harry i se svými kamarády mohli být mrtví."

Remus zalapal prudce po dechu. „Harry?" vyrazil hlubokým, zastřeným hlasem. Pak na sobě ucítil pohled Madame Viteazulové. „Ne…nevím, koho myslíte."

„Harry Potter," řekl Brumbál.

Samozřejmě, že věděl, o koho jde. Ani dvanáct let nestačilo na to, aby zapomněl na syna Lily a Jamese Potterových, ačkoliv z nějakého důvodu si ho stále pamatoval jako novorozeně a neuvědomoval si, že jednou také vyroste. Zabolelo to, když se v mysli znovu dotkl hluboko uložených vzpomínek. Ačkoliv věděl, že ho Brumbál záměrně provokuje, nemohl si pomoci a byl uchvácen při pomyšlení na to malé dítě, které už je teď vlastně skoro dospělé. Naposledy ho viděl ještě před Fideliovým kouzlem, ale slyšel už o jizvě, o tom, jak ho Hagrid zachránil a… slyšel i o té hrozné mudlovské rodině, se kterou musel žít. I když věděl, že jediný syn Potterových bude u mudlů ve větším bezpečí než by byl s ním, možná poprvé a opravdu ve svém životě tenkrát zatoužil, aby byl skutečným člověkem.

„A… jak se má?" zakoktal. „Myslím, u těch mudlů… a…"

„Jednoho dne z něj bude velký čaroděj," řekl Brumbál a viditelně měl přitom radost sám ze sebe. „Takovým jako by byli James a Lily dohromady."

„Vždycky jsme si dělali legraci, že jestli budou mít James a Lily děti, zvládnou Voldemorta levou rukou," zamumlal si pro sebe Remus.

„No, k dnešku to již zvládl třikrát."

To byl ovšem těžký útok na jeho zvědavost, a nefungoval. Remus strávil už příliš mnoho let předstíráním, že je mu to všechno jedno. „Jsem rád, že je Harry v pořádku a že už ví, že je čarodějem," řekl krátce, „ale oba tu teď ztrácíme čas. Pokud mě omluvíte, vidím ty děti jen jednou měsíčně a musíme cvičit nové kouzlo."

Vrátil se do kostela a sešel po schodech zpět do třídy. Madame Viteazulová ho následovala a ve tváři měla podobně lhostejný výraz jako on.

Všechny děti byli ještě dole, nakupené u zadní zdi a ječeli předstíraným strachem. Remus zjistil, že jeho plášť se mezitím změnil v krokodýla – naštěstí ne úplně, neměl nohy a stačil se doplazit sotva do poloviny místnosti.

„Kdo to udělal?" dožadovala se madam Viteazulová rozlobeně. „Kolikrát vám mám říkat, že…"

„To je v pořádku, to je v pořádku," Remus se smál, a chtě nechtě začal přemýšlet o tom, kolik bodů by za tento kousek strhla Nebelvíru profesorka McGonagallová. Mávl hůlkou a rázem měl svůj plášť zpátky, i když lehce šupinatý a se zuby namísto řady knoflíků.

Žert obrátil jeho pozornost naplno k dětem a měli velmi vydařenou hodinu. Už se stmívalo, když se s nimi loučil a ještě narychlo vymýšlel domácí úkol, který by zvládli s tím málem učebnic, co měly. Když se jim Přeměňování tolik líbilo, předpokládal, že se již příští měsíc dostanou k tomu, aby proměnili šálek v krysu.

Ve spěchu vyběhl schody, protože doufal, že se mu ještě podaří zastihnout Lászla, než půjde spát.

Místo toho, když vyšel na dvůr, našel Brumbála.

Ředitel seděl na kamenné zídce u kostela a tiše si něco broukal.

„Ve Stilpescu svého učitele nenajdete, pane řediteli" řekl Remus suše. „V Rumunsku dnes moc čarodějů není, a těch pár co tu ještě je, tu hodlá i zůstat. Omluvte mě, musím za bylinkářem kvůli bubákovi."

„Za bylinkářem říkáš, Reme?" Brumbál vstal. „Vlastně je tu ještě jeden důvod, proč jsem přišel. Bílý kozlík je v těchto nadmořských výškách mnohem účinnější. Nebude ti vadit, když se k tobě přidám?"

„Ne," zalhal Remus a nenáviděl se za to, že nemá odvahu poslat svého kdysi oblíbeného profesora zpátky, kam patřil. Lockhart a učitel v Bradavicích! Brumbál opravdu střelil vedle. Vyrazil po špinavé cestě nahoru k Lászlově chalupě a nijak se nesnažil přizpůsobit rychlost chůzi Brumbálově věku – nebylo ovšem ani třeba, protože stařec s ním hbitě držel krok.

Byla to celkem dlouhá cesta a Remus během ní už ani nestačil skrývat svůj úžas nad všemi historkami o Harrym, které Brumbál v rychlosti živě vyprávěl. Tak skutečně, od té doby, co byl ještě novorozeně, již Voldemorta porazil dvakrát, jednou jako parazita v Quirellově hlavě (nanejvýš odporné, během těch dlouhých let v Rumunsku neslyšel o podobném kouzlu) a podruhé ukrytého v deníku Toma Raddla – to už bylo o něco méně komplikované kouzlo, ovšem o nic méně nebezpečné.

Harry byl nejen chytrý, ale měl i správný smysl pro neplechy. Kvůli němu byl Nebelvír ve školním poháru už na posledním místě a nikdo s ním nechtěl mluvit, ale potom on a jeho přátelé každý zvlášť vyřešili jednu část hádanky, která je dovedla ke Kameni mudrců. Remus se nemohl neusmát při myšlence na to, jak výzdoba na závěrečné slavnosti náhle změnila barvy ze zmijozelských na nebelbírské. Něco takového nedokázali tenkrát ani oni.

Popis Harryho přátel mu také učaroval. Tak jasně, jako kdyby tu stáli před ním, spatřil před sebou tři mladé tváře, jak se vynořují uprostřed tetelícího se vzduchu zpod Jamesova neviditelného pláště. Zelenooký Potter, rudovlasý Weasley (některé věci zůstávají stejné) a dívka s neposlušně rozcuchanými vlasy a inteligentní jiskrou v očích. Herminona na něj zatím dělala trochu přísný dojem, ale dostane se z toho – nejlepší studentka za posledních pět let, podle Brumbála. Možná že Harryho doplní, možná že spolu vytvoří takovou dvojici, jako svého času James a…

Dost. Ať se ho Brumbál snažil přimět vytahovat na světlo jakékoliv vzpomínky, ať se znovu ocital tváří v tvář jakýmkoliv minulým ranám, na Siria myslet prostě nebude. Už dávno zjistil, jak i v jádru nevinná bytost může být rozpolcená věrností dvěma stranám a jak lehké je udělat špatné rozhodnutí. Zklamaná důvěra a neschopnost odpustit ho ani ne před deseti měsíci přinutily spáchat něco, co on sám nazýval vraždou, i když nikdo jiný by to tak nenazval.

Sirius byl zrádce a je pryč – ale Harry je naživu a Hermiona ho zajisté Voldemortovi zradit nehodlá.

Konečně dorazili k Lászlově farmě. V osvětleném okně viděli bylinkáře, jak se sklání nad něčím u kuchyňského stolu. Remus zaklepal a po vyzvání otevřel dveře. László seděl před řadou ampulí, pečlivě třídil a počítal zrnka a ručně popisoval cedulky. Vypadalo to, že má spoustu práce a Remus, překvapený, že László nepoužívá kouzla, jen doufal, že kvůli jejich příchodu neztratí při počítání nit.

„Přišel jsem kvůli bubákovi," řekl spěšně, „nebudeme rušit." Postrčil Brumbála ven ze dveří směrem ke skladu obilí.

„Myslím že byste si mohl kozlík vyzvednout později, možná zítra," navrhnul. Ve tváři se mu mihl slabý úsměv, když si uvědomil, že získá odpověď na otázku, která ho odjakživa zaměstnávala - v co se bubák promění tváří v tvář profesoru Brumbálovi?

Když se vzdálili od osvětlených oken, znovu je pohltila temnota. Na cestě ke kamenné sýpce jim svítily jen hvězdy a na vzdálených horských vrcholcích se občas zablesklo. Když se přiblížili ke dveřím, uvnitř se ozvalo zaječení. Ven vyrazila kočka a proběhla jim mezi nohama, za ní vylétlo jablko a dopadlo opodál na zem.

„Bubák musí být ještě uvnitř," zamumlal Remus. „Jdete také nebo počkáte venku?"

„Bude mi potěšením vidět tě při práci," řekl Brumbál přívětivě. „Pokračuj prosím."

Remus kývl, pobaven tím, že má být pro jednou v roli mistra a ne studenta, ačkoliv to samozřejmě bylo jen zdání. Vykouzlil na hrotu hůlky slabé světlo a pomalu a zlehka prošel dveřmi. Starý čaroděj ho následoval, ale zůstal postávat hned za nimi. V mihotavém světle zahlédli obrysy kamenných desek, které sloužily jako police pro pytle s obilím. Ty tu ležely poházené a ve tmě vypadaly jako hřbety spících slonů. Remus se napřed sklonil ke spodním přihrádkám a nadzvedával postupně všechny kameny a pytle. Jeho snaha ale vyšla naprázdno, protože bubáka, který se skrýval v sudu s jablky hned u dveří, nakonec objevil Brumbál.

Remus se otočil právě včas a zahlédl, jak z Brumbálovy hůlky vyrazil paprsek modrého světla, na dřevěnou podlahu dopadl kus krvavě rudého kamene a dokutálel se mu k nohám. Zaslechl Brumbála něco zahuhlat tak tiše, že nepostřehl ani tón ani obsah jeho slov, a z červeného kamene s lupnutím vypučela růžová křidélka, kámen se vznesl ke stropu a zmizel.

„Takže je pryč, konečně," řekl Remus hlasitě. Stařec pár minut neodpovídal a vypadal, že myslí úplně na něco jiného. Protože se obecně považovalo za neslušné ptát se druhého čaroděje na to, co viděl při setkání s bubákem, Remus nic neříkal. I tak se ale pokoušel uhádnout, co ten červený kámen znamenal.

„Pryč, ano," přikývl Brumbál. Pohlédl směrem ke stropu, kde bubák – kámen zmizel, a řekl: „Myslím že jsem ti už vyprávěl o kameni mudrců. Možná bys neřekl, že představuje ne jednu, ale hned dvě obavy – strach z věčného života a strach z předčasné smrti, kdy po sobě člověk zanechá nedokončené dílo." Stočil pohled do stínu, kde tušil, že stojí Remus. „Kámen je zničený a mě zůstal už jen jeden strach. Jestli je to požehnání, netuším."

Bylo trapné slyšet Brumbála mluvit o svých skrytých obavách. Remus napůl tak trochu očekával, že bubák bude zmatený a promění se v něco tak absurdního jako třeba pár děravých ponožek.

„Vzpomínám si, že László má jeden pokoj navíc, kde byste mohl zůstat přes noc," pronesl poněkud studeně, když opustili sýpku a pod nohama jim rachotil štěrk. Byl vztekem bez sebe, že nedokázal Brumbála odehnat jako nějakého nezvaného ducha.

„A ty Reme, kde bydlíš?" zeptal se Brumbál přívětivě. Byla to ovšem řečnická otázka, protože si už vše samozřejmě zjistil a věděl všechno, co potřeboval.

„Na hradě. Na kopci. Pěšky je to dost daleko," dodal, „takže bych měl jít."

„Jsi tam sám?" podivil se Brumbál.

„Ano… teď, ano." Už to byly čtyři roky od doby, kdy živá či neživá bytost naposledy překročila práh hradu. Uběhlo to jako mrknutí oka, ale Remus nikdy neztratil ponětí o čase, už protože byl citlivý na střídání měsíčních fází. Bylo to padesát úplňků od bitvy, přesně dvakrát tak dlouho uplynulo od dob, které trávil ve společnosti Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka.

Zatřásl hlavou, aby se té myšlenky zbavil. Přesně tohle byl důvod, kvůli kterému nechtěl ředitele vidět. „Byl bych vám vděčný, kdybyste nerušil mé soukromí," pokračoval chladně, ale neodvážil se použít silnější výraz. „Přišel jste hledat učitele Obrany proti černé magii, ne kontrolovat bývalé studenty, kteří už jsou léta dospělí. Proč nejdete do Ameriky? Robert Woods-Halley nedávno dopsal skvělou a téměř kompletní monografii o Nemrtvých; možná by rád šel do Bradavic." Nebylo těžké sledovat nejnovější literaturu, dokonce ani na hradě v Rumunsku. Pravidelně dostával předplacený časopis, který se vždy po sedmi dnech sám zničil - bylo to tak levnější.

„Všechny nás zajímalo, co s tebou je," řekl zamyšleně Brumbál. „Minerva si tuhle vzpomněla, jak tě fascinovali Zvěromágové." Pronesl tu větu zcela nevinným tónem, ale protože to byl Brumbál, skutečnost byla nejspíš úplně jiná. „Byli jsme na tebe všichni hrdí, Reme. Moc."

„Pff." Tenhle nesmysl bylo to poslední, co Remus očekával, nebo chtěl slyšet. Došli k chalupě a on se rozhodl změnit téma. „Mám vás představit Lászlovi nebo můžu jít?" Zaplavil ho pocit viny, když všechna stará úcta k Brumbálovi byla náhle ta tam. Odjakživa si sám o sobě myslel, že na něj lichotky nepůsobí, ale myšlenka, že si na něj McGonagallová vzpomněla, ho trochu dojala. Pomyslel si, jestli ještě stále honí myši. „Pozval bych vás nahoru do hradu na noc, ale je to dost daleko. Dovnitř se nedá přemístit ani letět. Chrání ho víc kouzel než Bradavice a většině z nich sám pořádně nerozumím." Doufal, že tím Brumbála dostatečně odradil, aniž při tom musel dát najevo co si opravdu myslí.

Ale ředitel si stál na svém. „Jsem starý, ale venkov mám rád," řekl klidně. „Víš, že jsem do Stilpescu přišel pěšky z Avrigu? Jsem na cestě už tři dny a kromě bolavých nohou mi nic nebrání jít dál."

Remus pomalu kývl hlavou a podíval se, jestli se v Lászlových oknech ještě svítí. Teď, když se vzdal, nemohl dost dobře táhnout sebou starce do hor a nemít nic k jídlu. Bylinkář byl naštěstí stále vzhůru a třídění semen již dokončil. Dostali pytel jídla, vzali si Brumbálův bílý kozlík a vydali se vzhůru po horské stezce. Brumbálova obuv byla dobrá, ale neměl sebou plášť a začínalo být mrazivo. Remus mu nabídl vlastní, s omluvou se za krokodýlí zuby.

Všude panovala hluboká tma, nejen protože měsíc byl v novu, ale protože skrze nízké, hutné mraky neproniklo ani světlo hvězd. Remus vyvolal v dlani hrst třepotajících se, červených plamenů, dost jasných aby jim posvítily na cestu, ale zase ne moc, aby nepřitáhly pozornost nezvaných hostů. Červené světlo jim neoslňovalo oči, takže si na temnotu rychle zvykli a jak se ponořili do mlhy, zřetelně vnímali obrysy balvanů před sebou na cestě. Remus se soustředil na úzkou pěšinu a na udržování světla, ale nedokázal přitom neposlouchat Brumbálovy historky. Přistihl se dokonce, že je zklamaný, když se Brumbál chvílemi odmlčel, buď protože se zrovna složitě protahoval mezi žulovými balvany nebo komentoval místní flóru a své vlastní výlety do Transylvánských Alp. Najednou, nevěděl ani proč, promluvil Remus na Brumbála v angličtině: „Určitě jsou pořád v maléru, ti tři, co?"

„To jsou…" přikývl Brumbál. Stezka vedla hodně do kopce a dýchání už pro něj bylo o něco těžší, ale energie měl stále jako čtyřicátník. „Někdy mám dojem, jestli nebyla chyba dávat jim starý Jamesův plášť."

„Tys jim dal…?" Remova ostražitost polevila, ohromen se zastavil a zůstal stát. Bylo to vůbec poprvé, co kdy Brumbála oslovil jako sobě rovného. Bylo těžké zbavit se náhle pocitu, že je mu zase dvanáct, dívá se přes ten velký stůl a čeká na svůj trest. Až teď si plně uvědomil, že Brumbál přesně rozuměl tomu, co většina dospělých nikdy pochopit nemohla, že nebezpečí, maléry a neplechy patří ke vzdělávání stejně jako učebnice kouzel.

Přemýšlel, co se asi stalo s Pobertovým plánkem.

A Jamesův syn se určitě nesnažil… ne, jistě že ne, neměl důvod. Ale kdyby přesto… jakým zvířetem by byl? A Ron, a Hermiona?

„Přijal jste někdy ještě nějakého vlkodlaka?" zeptal se náhle Remus. Nechtěl použít ten trpký tón, ale z nějakého důvodu jeho otázka tak vyzněla.

„Ne, vlastně… jste dost vzácní, abych tak řekl, alespoň v Británii. I když bych rozhodně neváhal, kdyby vyvstala příležitost."

Remus si odkašlal a přidal trochu víc plamenů, aby posvítil na zvlášť obtížné místo na hřebenu kopce. Byli již na vrcholu, zbývalo jen přeplahočit se kamenitou stezkou k hradu. Ještě nebyl vidět, protože mlha byla velmi hustá a jen chvílemi ji prosvětlil blesk zdálky.

„Tolik dnů jsi chyběl," pokračoval Brumbál a těsně ho následoval, „a dokázal jsi odmaturovat jako třetí nejlepší ve třídě… Pamatuješ si na hodiny Obrany?"

„Byl jsem čtvrtý," opravil ho Remus a hrdlo se mu stáhlo, když si vzpomněl na Lily, se kterou vždy soutěžil a se kterou se téměř každý rok prali o třetí místo. Na konci sedmého roku ho však porazila, když získala téměř nejvyšší možný počet bodů při zkoušce z Kouzel, kdy se jí podařilo předvést těžké De Duobus Malisovo kouzlo, o kterém předtím nikdo nikdy neslyšel.

A na hodiny Obrany si také vzpomínal, i když ne zrovna s radostí. On a Severus vedli stále nerozhodnou válku, aniž kdy na sebe vůbec zvýšili hlas. Zmijozelští byli vztekem bez sebe, že je Nebelvír poráží, a Remus na oplátku nesnesl pohled na někoho s tak stupidním a neodborným přístupem k Černé magii. Už tehdy věděl, že při setkání se skutečným nebezpečím je arogance a nedostatek respektu jistou cestou ke zkáze, a posledních dvanáct let ho v jeho přesvědčení jen utvrdily. „Má Harry nějakého … soupeře?" zapřemýšlel nahlas. „Někoho jako byl pro nás Severus Snape?"

„Ale ano… vlastně má co dělat se samotným Severem. Učí v Bradavicích již šestým rokem lektvary."

Proč musí být každý, kdo je dobrý v lektvarech, být zároveň zákonitě tak vlezlý, pomyslel si Remus hořce. „Ale nemá nic proti Harrymu, ne? Totiž, není tu přeci důvod…"

„Má, obávám se. A dává to velmi najevo."

„Kvůli Jamesovi?" Bylo to jasné, Severus nebyl z těch, kdo zapomínají staré křivdy. Ale stejně… „Ten kluk je sirotek, vychovávaný u mudlů! To není to samé jako kdyby to byl sám James…"

„Nemá ho kdo chránit, abych řekl pravdu," přisvědčil Brumbál mnohosmyslně, když Remus zaklepal svou hůlkou na ztrouchnivělou hradní bránu a zrušil první ochranné kouzlo, které jim bránilo ve vstupu.

Brumbál byl sice silný a energický muž, ale přesto byl velmi, velmi starý a byl akorát tak zralý pro postel. Remus ho provedl polovinou hradu, která byla neporušená, ale když procházeli hlavní síní, vynořil se náhle odněkud vlhký průvan a ředitel si přitáhl krokodýla těsněji k tělu a zachvěl se.

Nehodilo by se, kdyby tady nejlepší čaroděj na světě, ať už tu je vítán nebo ne, dostal zápal plic. Remus ho zavedl do rohové místnosti, která kdysi byla vězením, možná mučírnou – dveře tu byly železné, skoro palec silné a stěny byly z kamenů tak těsně posazených u sebe, že se průvan nedostal dovnitř ani ven. Jako v jediném pokoji v celém hradu tu zůstal celý strop a tak tu Remus skladoval všechny svitky a knihy. Někdy v zimě tu i spal, zvlášť v nocích po úplňku, kdy mu nebylo dobře a postrádal teplou srst.

Místnost, něco mezi vězením a knihovnou, byla holá a vzduch v ní byl cítit plísní, protože se tu v létě skoro nevětralo. „Je to rozhodně nejteplejší pokoj," řekl omluvně, „podívám se, co by se s tím dalo dělat."

Když mávl hůlkou, zvedl se oblak prachu a sazí a oba začali kašlat. Přenesl sem pár přikrývek z vlastní postele – ochranná kouzla umožňovala přemísťovat předměty uvnitř hradu, ale nikoliv zvenku. Ani Brumbál si nemohl přinést vlastní postel.

Když viděl Removu snahu, Brumbál na chvíli znovu ožil. Maxwellův démon, umístěný v jednom z rohů místnosti, začal mávat zuřivě rukama, které připomínaly lopatky větrného mlýna, aby nahnal teplo dovnitř a chladný vzduch ven, a studené kameny začaly brzy příjemně hřát. Brumbál rozsvítil lampy nade dveřmi a mezi policemi s knihami a na rezavém roštu vedle přikrývek z ovčí kůže zapálil malý oheň.

„Myslím, že zapalovat tady oheň není zrovna nejlepší nápad," řekl spěšně Remus. „Není tu odvětrávání, chápete." Nechtěl říct, k čemu jednou rošt použil, a ten pach… utěšoval se tím, že se zatím nezdálo, že by Brumbál ten slabý, ale přesto zřetelný pach spáleného lidského masa, poznal. Věděl snad, že upíři musejí být po smrti spáleni, aby neoživli?

Rema napadlo, jestli ředitel někdy zabil upíra.

Nebo vlkodlaka.

Nebo člověka.

„Udělám vám čaj, když dovolíte," řekl a vzal konvici a sáček s výbornou bylinnou směsí, kterou připravil László podle starého tibetského receptu. Spíš než čaj to byl oteplující lektvar, možná okořeněný nějakým zjemňujícím kozlíkem, jaký právě koupil Brumbál, a ředitel brzy pokojně usnul.

Remus zhasl všechny lampy kromě jediné a prošel poničenou velkou halou zpět do západního křídla, kde obvykle spal. Jsme tu víc chráněni před magií než před deštěm, pomyslel si, když se položil do přikrývek a dírami ve stropě pozoroval hromobití venku.

Vzbudil se brzy, protože chtěl odsud ředitele dostat co nejrychleji a co nejslušněji, a potom měl nějakou práci okno hradu. Každý den se stmívalo o pár minut dříve, zima byla již na pochodu a přítomnost nečekaného hosta mu připomínala, jak nedostatečně byl připravený. Ráno bylo chladno a nejdříve musel zažehnout krb ve velké hale a z Lászlovy mouky a cukru udělat chleba. Kouzelný kvásek kynul jen pár minut a zatímco Remus čekal, vzpomněl si na Maxwellova démona. Byl rychlejší než běžná zahřívací koula, ale Remus nevěděl, jak ho vyvolat, a tak překročil kamenný práh do Brumbálova pokoje, aby si ho vypůjčil.

Ke svému úžasu spatřil, že je Brumbál již vzhůru – seděl na svém provizorním lůžku a četl si poslední výtisk Nosferatova měsíčníku. „Á, dobré ráno, Reme," řekl a prohlížel si ho skrz své půlměsícové brýle. Maxwellův démon stále ještě stál v rohu a zuřivě v chladném ránu máchal lopatkami.

„Spal jste… dobře?" zeptal se Remus váhavě. V ranním světle se místnost jevila ještě ubožejší než včera při světle pochodní. Během těch let už přestal vnímat, jak se v rozích usazují chuchvalce prachu a jak se i ten zbývající nábytek pomalu, ale jistě rozpadá. Takové pohostinství tedy nabídl Albusi Brumbálovi - chabý výraz vděčnosti za vše, co pro něj starý čaroděj udělal. Víc než jindy si teď přál, aby Brumbál konečně odešel, a brzo.

„Hrad není zrovna, hmm, v nejlepším stavu," řekl Remus mdle. „Vidíte, že opravdu nemám moc co nabídnout. Takže, udělám nějakou snídani a…"

„Ach, Reme," Brumbál ho přerušil a v jeho hlasu byl znát odstín úžasu a možná i pýchy. Rozhodně ne lítosti, kterou Remus očekával. „Musela to být hrozná cesta."

A Rema najednou napadlo, že jeho úsudek možná nebyl tak dobrý, jak si myslel, a že mu možná Brumbál nakonec opravdu porozuměl. Skutečně, byl to kus cesty, od učitele Přeměňování na Akademii v Hracholuskách k lovci nestvůr v Rumunsku, a všechno začalo v malém anglickém městě, ještě na menším nádraží… a bez čtyř měsíců to bylo dvanáct let…

- -

Mokrý čumák se mu otřel o ruku. Napůl vzhůru zamumlal: „Běž pryč, Tichošlápku."

To jméno ho rázem probudilo. To už nikdy nebude. Nikdy.

Otevřel oči a zjistil, že zírá do chundelatého obličeje. Ležel na lavičce s hlavou přímo proti psímu čenichu. Ovšem namísto velkého černého psa se světlýma, inteligentníma očima (nemysli na ty oči) vedle něj seděl ovčácký pes a jeho oči se ztrácely pod hnědobílou srstí.

Pes mu olízl tvář, usedl na zadní a zvědavě si Rema prohlížel. Ten se natáhl a podrbal ho na hlavě.

„Taky čekáš na vlak?" zamumlal omámeně. Pes místo odpovědi začal mávat ocasem a divoce s ním zametal zem. (Kde je teď? V Azkabanu?)

Remus se pomalu posadil a protáhl se, zatímco ho chundelatý pes trpělivě pozoroval. Přitáhl si plášť k okolo ramen, aby se ochránil před chladem prosincového rána. (Tam je pořád zima.)

Z komínů ve městě stoupal dým a vinul se okolo kamenné kostelní věže. Ulice, ležící z většiny na opačné straně tratě, se probouzely k životu. První paprsky slunce zápasily s mračny na obzoru. (Uvidí ještě někdy sluce?)

První vlak měl přijet až za čtvrthodinu, ale neměl kam jinam jít. Vlastně, po tom co tak ukvapeně opustil Akademii, strávil zbytek noci na této lavičce zachumlaný do pláště. Rychle si uvědomil, že není v takové kondici, aby mohl letět celou noc. Stačil doletět do Little Buttermere, kde chtěl chytit vlak do…

… kam? Kam půjde teď? Slova o tom, že jede do Rumunska, se mu jen tak opile skutálela z jazyka, zatímco na něj ten blázen ředitelovská civěl. Teď, za jasného ranního světla, ho přepadly pochyby. Bylo někde na světě místo, kde by i vlkodlak mohl být vítán? Ani náhodou. Takové místo neexistovalo.

Ale alespoň byl volný. (On nikdy volný nebude.)

Obrysy města se mu před očima rozmazaly a místo něj se objevilo šedé, nepřátelské skotské pobřeží, vlny se tříštily o skály a ostrov byl v hávu mlhy sotva vidět. (Zůstat na tom ostrově už navždy).

Rána byla příliš čerstvá a ač se snažil sebevíc, nezastavil slzy, které mu začaly stékat po tváři. Sklonil hlavu a protřel si rukou oči. Tohle mu nepomůže. Jestli chce zůstat na svobodě, musí si zachovat zdravý rozum.

Pes mu položil hlavu na koleno a přátelsky zakňučel. Slepě natáhl ruku aby ho pohladil, ponořil ji do dlouhé srsti a cítil, jak se celé tělo s údery ocasu rytmicky otřásá.

A najednou se pes odtáhl, krátce zaštěkal a byl pryč. Remus překvapeně vzhlédl. Před ním stál malý muž v těžko popsatelném obleku a jedině dlouhý plášť dával znát, že by snad mohl být čarodějem. Remus se rychle narovnal a hluboce se nadechl v úsilí zastavit slzy, které ho bodaly v očích a v nose. Nedůvěřivě si druhého muže prohlížel.

„Dalo mi to zabrat, než jsem vás našel, profesore Lupine," pronesl muž laskavým hlasem a vodnatě modré oči těkaly okolo.

„Moje výpověď vám nestačí?" zavrčel posměšně Remus. „Poslali vás, abyste mě dorazil? Což takhle stříbrná dýka do srdce?"

Tváří druhého čaroděje přeběhl zmatený a zaražený výraz. Remus nechtěl být tak krutý, ale byla to opravdu jedna z pěti cest, jak zabít vkodlaka, a kterýkoliv alespoň z poloviny kompetentní učitel Obrany to musel vědět. Remus nebyl čtvrtý ve své třídě jen náhodou. Studoval všechny možné způsoby zabíjení vlkodlaků stejně pečlivě jako jeho spolužáci, ačkoliv mi to působilo mnohem větší bolest, než si kdo mohl představit.

„Cože? Žertujete, doufám. Ach ne, to jistě ne," malý muž se jemně zasmál. „Můžu se tu posadit? Lítám tu snad už několik hodin."

„Vítejte v mé nové pracovně," odpověděl Remus s temným úšklebkem a pokynul k lavičce. „Zrovna jsem se snažil naučit psa pár věcí, než jste přijel."

Profesor Herman, neboť tak se muž jmenoval, učil Obranu proti Černé magii na Akademii v Hracholuskách a za celý semestr si s Remem vyměnili asi pět slov, ačkoliv Remus zastupoval v jeho hodinách, když byl nemocný. Samozřejmě, snažil se vyhýbat se kontaktu s učitelem Obrany ze strachu, že by jeho tajemství mohl odhalit. Čaroději mohlo být něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety, měl pozvolna řídnoucí šedé vlasy a malou pleš nyní zakrytou beztvarým hnědým kloboukem. Vypadal celkově trochu měkce a Rema často napadalo, díky čemu se stal učitelem Obrany. Ačkoliv učitelské schopnosti nebyly zrovna to, co se v Hracholuskách od učitelů vyžadovalo.

„Jak jsem říkal, dalo mi to dost práce vás najít," vydechl Herman, odložil koště a malou tornu na lavičku a posadil se. Pak se zhluboka nadechl a pokračoval. „Byl jsem opravdu překvapený a smutný, když jsem se dozvěděl o vaší výpovědi, profesore Lupine. Takový dobrý učitel. To mi říkali sami studenti, abyste věděl."

„Zato teď už si to o mně myslet nebudou," řekl Remus, zkřížil ruce a odvrátil pohled stranou.

„Myslíte protože… kvůli vašemu…"

„Prokletí," dokončil Remus chladně. Otočil se zpět k druhému muži a řekl obviňujícím tónem: „To jste myslel, ne? Protože jsem vlkodlak."

„Ano, totiž se studenty si nikdy nemůžete být jistý," odpověděl Herman přemýšlivě. „Byl jsem překvapený stejně jako všichni ostatní, když mi to ředitel řekl. Vytáhl mě z postele minulou noc poté co jste odešel. Byl z toho úplně vyřízený."

„A poslal vás, abyste mě…"

„Nebesa! To ne," zasmál se mužík, „jen se chtěl ujistit, že není třeba kouzlem nebo lektvarem očistit školu." Remus se místo odpovědi suše zasmál.

„Bublirach není v těchto věcech příliš… ehm… znalý," prohlásil Herman diplomaticky.

„Ani v mnoha jiných," řekl Remus temně a překvapeně zaznamenal, že Herman pokýval hlavou a usmál se na souhlas. „Proč jdete za mnou, smím-li se zeptat? Výzkum vlkodlaků v terénu?"

Herman se slabě zasmál a Remus na něj pohlédl se zvědavostí, jako kdyby učitele Obrany viděl poprvé v životě. Zdálo se, že mu nečiní problémy sedět vedle vlkodlaka, což bylo více, než by Remus očekával od většiny čarodějů.

„Ředitel mi prozradil jednu neobyčejnou věc, kromě vašeho… ehm… tajemství. Říkal, že se chystáte do Rumunska. Je to pravda?"

Remus se hořce usmál a přál si, aby ta slova mohl vzít zpět. Popravdě neměl ani tušení kam by měl jít, aby byl v bezpečí tak daleko od lidí, jak jen mu jeho skrovné prostředky mohly dovolit.

„Nevím," odvětil. „Nejsem si teď jistý."

„Aha," řekl Herman zaraženě. Potom pokračoval s novou myšlenkou. „Proto jsem přišel. Mluvil jste o Rumunsku a já vím o někom… mám přítele, který…" na chvíli se zarazil a díval se do země, a po chvíli vzhlédl s nadějným pohledem v očích. „To bude vyžadovat malé vysvětlení, profesore Lupine, mohu?"

„Myslím, že tenhle titul už nikdo potřebovat nebude. Říkejte mi Remus, prosím."

„Reme, dobrá tedy. A pro vás jsem Jonathan," pronesl důležitě. Remus mu naznačil, aby pokračoval. Učitel Obrany proti černé magii si pár chvil pro sebe něco huhlal a pečlivě vážil slova stejně jako si kuchtík vybírá kousky jablka na koláč. Remus pozoroval, jak jeho dech tvoří v chladném zimním vzduchu obláčky páry.

Na nástupiště pozvolna přicházeli cestující, po jednom i po dvojicích, obtíženi kufry a balíky. Barevné krabice, pravděpodobně vánoční dárky, vykukující z jedné tašky, připomněly Removi, že všichni tito lidé mají domovy a rodiny. I on měl matku, lidskou matku. Věděl, jakou bolest jí svým odchodem způsobí, ale břemeno neustálého lhaní a skrývání ho přemohlo. Byl vděčný, když ho z bolestného přemítání vytrhl Hermanův váhavý hlas.

„Možná jste se divil, jak jsem přišel k tomu, že učím na Akademii v Hracholuskách," začal nejistě.

„Podle toho, co jsem slyšel, a podle učební osnovy pro vaše hodiny bych řekl, že akademie je pod vaši úroveň," řekl Remus jemně. „Ale více jsem se tím opravdu nezabýval, vzhledem ke své situaci."

„Ano, snad. Většinu své kariéry jsem pracoval pro ministerstvo, a v poslední době nejvíce pro Odbor magické ochrany. Měli jsme dost práce během těch let, kdy byl Vy-víte-kdo – hm – aktivní, ale vypadalo to, že v odboru chtějí více mladé krve, víte jak to chodí." Odmlčel se a v obličeji se mu objevil úšklebek. „Za dva roky jsem odešel do důchodu. Má žena je mrtvá už deset let a já jsem neměl pořádně kam jít. Vždycky jsem chtěl jít do Lake Districtu, a tak jsem nakonec vzal místo učitele v Hracholuskách. Vím, že nejsem nejlepší učitel, ale sám se utěšuji myšlenkou, že pravděpodobně žádný z našich studentů se v životě nepotká ani s jednou z těch skutečně mocných bytostí, jaké na světě existují, a o kterých učím." Znovu se odmlčel a pohlédl zpříma na mladšího muže. „Vy, na druhou stranu, máte nevídaný dar Obrany proti černé magii."

„Děláte si legraci!" zachraptěl Remus, vyskočil a otočil se zády ke starému muži, aby skryl své překvapení. Pak se otočil na jedné noze a vyštěkl: „Vy víte co jsem! Jsem to já, o kom učíte své studenty, jsem to já, koho je učíte rozpoznávat a zabíjet. Jak můžete prohlásit tak absurdní věc?"

„Můj milý pane, prosím, posaďte se, zamumlal Herman. Zatímco mluvili, na nástupiště směřovalo čím dál více lidí a začalo tam být poměrně plno. V jednom okamžiku se všechny oči obrátily na Rema, který stál a třásl se vztekem.

„Pozoroval jsem vás," mužík pokračoval a hleděl do strnulého obličeje nad sebou, „spolu s ostatními učiteli a zaznamenal jsem, jak skvěle učíte mou třídu, když jsem byl nemocný. Rozhodně bych nikdy neřekl, že někdo … z vašeho rodu … bude mít takový talent. Možná na to nevypadám, ale za svou kariéru jsem už viděl mnoho Temných tvorů a vím něco o tom, jaké úsilí to vyžaduje, zabít je. Prokažte mi prosím tu laskavost a pokuste se mi uvěřit."

Remus, stále ještě ohromený Hermanovými slovy, se pomalu posadil na lavičku. Nijak neprotestoval, když začal druhý muž znovu mluvit.

„Ještě na Ministerstvu jsem pracoval s jedním neobyčejným mužem, který se stal mým dobrým přítelem. Přišel do Anglie před padesáti lety z Rumunska. On a jeho matka uprchli před nějakým konfliktem, který zničil zbytek rodiny. Můj přítel – říkal si Alec, i když celým jménem se jmenuje Alexandru, mi nikdy neřekl nic bližšího. Alec byl po léta na Ministerstvu největším odborníkem na magickou obranu. V těchto schopnostech se mu nikdo nemohl vyrovnat. Ale jak jsem řekl, staří čarodějové již asi nemají co nabídnout, alespoň podle těch – promiňte – idiotů z vedení Ministerstva."

„A co se stalo vašemu příteli?" Remus se lehce zašklebil, když si vzpomněl na vlastní nedávné popotahovačky s úředníky.

„Loni se rozhodl, že se vrátí do své rodné země. Pomohl jsem zařídit všechno potřebné a vyprovodil jsem ho. Už se nemohl dočkat. Jeho rodina bydlela několik generací v horách v Transylvánii a dozvěděl jsem se, že je tam někde nějaký hrad. Několik měsíců se neozval, až pak jsem dostal kratinkou zprávu, že se dostal zpět na svůj hrad, ale víc neřekl."

Herman zmlkl a natáhl se pro svou tornu, položil si ji na klín a něco hledal. Vytáhl mnohokrát zpřehýbaný kus pergamenu a podal ho Removi: „Před dvěma týdny jsem od Aleca dostal tohle. Jak zjistíte, nevěděl jsem moc, co s tím dělat."

Remus rozbalil pergamen, který byl potrhaný a skvrnitý, jako by sova, která ho nesla, proletěla nejméně jedním monzunovým deštěm.

Můj nejdražší příteli Jonathane,

píši ve spěchu, i když bych nerad zanedbal optat se na tvé zdraví a úspěchy. Vím, že učíš na škole pro čaroděje. Jaká škoda, že nejlepší školy v Rumunsku jsou již dlouho zavřené! Hledám čaroděje, který by mi asistoval při nebezpečné práci a pomohl udržet můj domov chráněný. Rád bych tě požádal, jestli bys mi někoho nedoporučil, možná i některého studenta. Plat nebude problém. Těším se na Tvou rychlou odpověď, neboť situace se rychle zhoršuje.

Srdečně zdraví,

Alexandru Arghezi

Mladý čaroděj papír několikrát obrátil v ruce, než ho hrubě hodil zpátky Hermanovi, a řekl: „A vy myslíte, že já jsem ten pravý? Slyšel jsem, že hory se tam jen hemží vlkodlaky. Nepředpokládám, že by si váš přítel najal jednoho, aby odehnal ty ostatní."

„Na druhou stranu, pravděpodobně znáte vlkodlaky lépe než kdokoliv … Ačkoliv, pochopil jsem, že hrad Argheziho rodiny odjakživa ohrožovali upíři. Vlkodlaci jsou proti upírům částečně imunní, věděl jste to?"

Remus zavrtěl hlavou a ani neskrýval své překvapení.

„Vskutku," usmál se Herman, potěšen, že ví něco, co Remus ne, „krev vlkodlaků je pro upíry jedovatá, chápete. Vlastně jim způsobuje jistý druh šílenství. To v Británii málokdo ví a využívá, ale v Rumunsku je to běžné, jak mi Alec řekl.

„Takže, Remus Lupin, lovec upírů. To jste myslel?" zeptal se sarkasticky.

Ostrý hvizd ho přerušil. Lidé mávali na dva sedící čaroděje a řadili se do fronty k přijíždějícímu vlaku. Herman vrazil pergamen zpět do torny, zavřel ji, vstal a sebral ze země koště.

„Tak pojďte. Vysvětlím vám to ve vlaku."

Remus se nepohnul, ale tázavě se na něj podíval. „Takže … vy také dáváte výpověď?"

„Proboha, to ne," odvětil starý profesor se smíchem. „Ale zítra začínají vánoční prázdniny a myslím, že si najdu trochu času na výlet do Rumunska, s vámi. Rád bych Aleca znovu viděl a pořádně vás představil."

Nástupiště se téměř vyprázdnilo a těch pár zbývajících lidí spěchalo rychle k otevřeným dveřím, kde už stáli průvodčí a pomáhali jim do vlaku. Herman uchopil Removy kufry a koště a čile je zvedl, v druhé ruce svíraje vlastní koště a tornu.

„Pojďte, no tak," přemlouval ho. „Neřekl bych, že do půlnoci ještě nějaký vlak přijede."

Remus se stále ještě napůl ohromený zvedl a vzal si od Hermana všechny věci. Mohl nastoupit na vlak tak, jak ostatně chtěl už předtím. Mohl ale důvěřovat Jonathanu Hermanovi natolik, aby s ním odjel do Rumunska? Nevěděl, ale rozhodl se, že ho po cestě vlakem alespoň vyslechne. A tak nastoupil a netušil, jak dlouhá ta cesta bude a kam ho zavede.

-

Profesor Herman si toho roku vzal o něco delší dovolenou, než čekal, a vrátil se do Hracholusk až uprostřed února. Když se ho na to někdo ptal, jemně se usmál a řekl prostě, že prováděl výzkum vlkodlaků v terénu.

Byla to mrazivá cesta a trvala mnohem déle, než si kterýkoliv z nich dokázal představit. Když se plahočili cestou po kolena ve sněhu už třetí den v řadě, pochyboval Remus, že mu ještě někdy v životě bude teplo. Pláště s vlněnou podšívkou a dobré boty nakoupili v Bukurešti společně se svetry, šálami a rukavicemi, ale v horách mrazu nešlo uniknout.

Zima byla tak tvrdá, že je přinutila zůstat v Bukurešti o den déle a museli čekat, až budou cesty protažené, aby se mohli dostat blíže k malé vesnici Stilpescu. Strávili ten čas téměř pohřbeni v Bogzově knihkupectví, což byl úžasný starobylý obchod v čarodějnické čtvrti. Emil, starý a sečtělý majitel obchodu, jim rád udělal čaj a hodiny s nimi hovořil, takže měl Remus šanci procvičit si rumunštinu. Mnohojazyčný lektvar, který použil, nenaučí nikoho cizí řeč, pokud ji sám neprocvičuje. Během týdne se mu v hlavě sama od sebe vybavovaly názvy většiny věcí a jeho jazyk si pozvolna osvojil gramatickou strukturu, ačkoliv se mu po lektvaru často dělalo mdlo a bolela ho hlava. Na konci druhého týdne, když opustili hlavní město a vstoupili na území Transylvánských Alp, se mu hlava pročistila a cítil, že mluví téměř plynule.

Všude okolo vířil sníh a skoro je oslepoval. V takovém počasí bylo létání nemožné, kvůli čemuž se rozhodli dokončit cestu pěšky. Remus se o staršího čaroděje v tomto počasí bál. Herman si nestěžoval, ale vypadalo to, že den za dnem je pro něj těžší držet krok. Měsíc měl za tři dny dojít do úplňku a to je nutilo k ještě většímu spěchu. Remus už jako obvykle cítil v útrobách známé škubání, i když oblohu celý den zakrýval příkrov sněhu a měsíc nebyl vidět. Ulevilo se mu, když jeden mrazivý a ke kostem pronikající poryv větru rozehnal sněhové vločky a odhalil vpředu na cestě seskupení domků a záblesk červené kostelní věže nad nimi.

„Už jsme skoro tam," zakřičel Remus zpátky na starého čaroděje, který byl pozadu.

Zastavil se a počkal na Hermana, vzal ho za ruku a ukázal směrem k matným obrysům budov. Mužík kývl, jeho oči – které jediné z něj byly pod šálou a kloboukem vidět – vypadaly unaveně, ale pozorně. Nepromluvili, dokud ve vesnici nenašli přístřeší.

Teplo a vůně linoucí se z pekárny přiváděla Rema po téměř osmi hodinách ve studeném sněhu skoro k šílenství. Paní Blandianová pobíhala okolo, vzala jim pláště a šály a dala je usušit ke krbu, zatímco její muž krájel ještě kouřící hnědý chleba. Sesedli se okolo dřevěného stolu se šálky čaje, s chlebem a medem.

„Čarodějové, co?" povídal pekař, „a v takovém počasí? Vy nejste odsud, co?"

Ani se nesnažili skrývat, že jsou cizinci. Jejich světlá kůže, teď červená a rozpraskaná od mrazu, kontrastovala s bledými obličeji a černými vlasy jejich hostitelů. Přes veškerou snahu stále mluvili s městským přízvukem a nerozuměli všem výrazům, které se v horách používaly. Pan Blandiana je ale přijal přívětivě. Čarodějů bylo již tak málo, že se snažili držet pospolu. Jen jejich plán na cestu do hradu se mu moc nezdál.

„Toho starého muže, co tam prý žije, jsem nikdy neviděl," řekl, „ale čas od času posílá svého služebníka sem dolů pro zásoby. Když už se ptáte, tak podle mě to byl špatný nápad, vracet se do toho hradu. Měli ho nechat tak jak byl."

Remus na něj tázavě pohlédl, ale než mohl vznést vhodnou otázku, paní Blandianová se do toho vmísila: „Vesnice má už dost problémů s vlkodlaky, co se tu prohánějí, a s tím, co žije v Petrosnových jeskyních." Otřásla se, viditelně nechtěla svůj strach pojmenovat.

„Tiše, ženská!" řekl její manžel ostře. „Není třeba vytahovat minulost. Tady pánové všechno uvidí brzy sami." Vypadalo to, že je považuje za pomatené, ale vcelku neškodné. Jestli chtějí jít a nechat se zabít, je to jejich věc. Poskytl jim postel pro jednu noc, ale když příštího dne vyrazili ze dveří, neskrýval radost.

Slabé slunce vrhalo na náves mdlé stíny, když procházeli okolo malého kostela. Brzy nechali vesnici za sebou schovanou ve sněhových závějích horského údolí. Ještě v Bukurešti jim sova přinesla přesné instrukce, jak najít cestu na hrad. Arghezi také poslal kompasový kámen, malý začarovaný drahokam, který zářil, když se natočil do správného směru. Takto vyzbrojeni se vydali do hor.

I s mapou a kompasem se jim jen tak tak dařilo držet se směru. Obrovité závěje jim cestu často zablokovaly. Naštěstí bylo možno sníh odstranit mávnutím hůlky. Mnohem větší problémy jim způsobovaly nepravidelné hromady žulových balvanů skrývající se pod sněhem a když se je snažili přelézt, mnohokrát v nich uvízli.

Jonathan byl stále unavenější a nakonec požádal Rema, aby na něj použil Kouzlo zahánějící únavu. Jak tak čekali, než se dostaví účinek, začal Remus přemýšlet, do čeho se to nechal uvrtat. Až doteď se soustředil jen na detaily – kupování oblečení, učení se řeči, hledání cesty – a nemyslel na to, co přijde, až dorazí k cíli. Uvidí ho Arghezi rád? Herman váhal, zda napsat svému příteli, že čaroděj, kterého přivede do Rumunska, je vlastně vlkodlak, i když ujišťoval Rema, že Alec všechno pochopí. Ale jak to mohl Jonathan Herman vědět? Nikdy nemusel čelit všem těm emocím, z nichž většina byla záporných, které setkání s vlkodlakem probouzelo. Remus ano.

Přesto se snažil udržet si naději, protože se mu nechtělo vracet se zpět (a popravdě se celkem bál, jestli by to Jonathan teď zvládl). Po necelém týdnu stráveném v ukrutném mraze se smál sám sobě za nápad, že chtěl kdy zdivočet v Rumunsku. Když se to nepodaří, slíbil si, že si najde pěkné místo někde ve Španělsku nebo Portugalsku. Někde, kde nesněží.

Slunce bylo nízko nad obzorem a když dorazili k cíli cesty, bylo schované za těžkými mračny. Hrad Arghezi zprvu vypadal jako nějaký další horský vrchol, postavený ze stejných šedých kamenů a pohřbený ve sněhových závějích. Ale když se dostal do pořádného výhledu, objevily se v jeho obrysech pravidelnosti, které svědčily o tom, že je to dílo lidských rukou. Osamělá kamenná věž vyrůstala z dvouposchoďové stavby jako paže vztyčená k nebi. Víc nespatřili, dokud neprošli okolo masivní železné brány.

Starý muž, Jonathan ho oslovoval Michael, i když mluvil rumunsky, bránu otevřel. Neříkal skoro nic a nesdělil, jak věděl o jejich příchodu, když je vedl napříč zasněžený dvůr do hlavní budovy. Ta měla také dvě patra, i když horní okna byla zatemnělá. Plochá střecha nad středem budovy, pokrytá sněhem, dávala tušit, že se pod ní skrývá velká síň.

Michael, pravděpodobně hradní sluha, je provedl těžkými dubovými dveřmi, poté co hůlkou odstranil kouzlo, které je drželo pevně zamčené. Postrčil je do studené kamenné haly, osvětlené slabě několika pochodněmi. Před nimi se zvedalo široké schodiště a mizelo nahoře ve tmě. Michael jim vzal zavazadla, ale poradil jim váhavě, aby si nechali pláště na sobě, dokud nedojdou do hlavní síně. Následovali ho, doprovázeni jen údery bot na kamenné podlaze.

Po spoře osvětlené chodbě působila hlavní síň jako exploze barev a tepla. Remus zamrkal a zastavil se, aby si jeho oči zvykly a aby se zorientoval ve všech vůních, které vnikaly do jeho napůl zmrzlého nosu. Síň měla skutečně vysoký zaklenutý strop, který ve stínech podpíraly masivní trámy. Na podlaze ležely rozházené bílé a hnědé houně. Na všech zdech visely tapisérie zářící zelenou, hnědou a červenou barvou a uprostřed šedých odstínů byly vítaným zpestřením. Nábytku nebylo moc - velký dřevěný stůl, něco málo židlí různých velikostí a tvarů a pár menších stolků.

Podle vůně sloužila tato místnost i jako kuchyň. Removy oči a nos přitahoval velký kamenný krb daleko na druhém konci haly. Když vešli, stál před ním zády k nim vysoký muž. Teď se svižně otočil a jak k nim pospíchal přes celou síň, objevil se mu v dlouhém oválném obličeji úsměv. Měl na sobě hnědý plášť, který se mu při chůzi zamotával do nohou.

„Jonathan!" vykřikl angličtinou s téměř bezchybným přízvukem, popadl přítelovy ruce do svých a vřele ho objal. „Počasí tě neodradilo. Skvělé! Jak je ti, po tak dlouhé cestě?"

Pár hlasitých kýchnutí odpovědělo na otázku za Jonathana. „Sníh … tak, a je to tady," Jonathan se otřepal a vypadal stejně jako Remus zmatený ze všech zvuků a vůní po tak dlouhém čase stráveném na tichých a prázdných horských cestách.

Alexandru Arghezi byl o hlavu vyšší než Remus a jeho husté černé vlasy, na skráních šedivějící, ho dělaly ještě vyšším. Jeho dlouhý obličej byl tvrdý a kostnatý, ale zjemněl, když se usmíval, zrovna tak jako teď. Tmavé jiskřivé oči si prohlíželi Hermana i jeho mladého společníka.

„Alecu, vypadáš výborně. Horský vzduch ti svědčí," povídal Jonathan, když mu Arghezi pomáhal z pláště. Remus si také sundal plášť, šálu i klobouk. Odněkud se vynořil Michael, vše vzal a stejně rychle zmizel.

„Jsem rád zase doma," řekl Alexandru vesele, ale potom trochu klidněji dodal, „i když nikdy se nemůžeš úplně vrátit … ale stýskalo se mi a je to znovu můj domov."

Zadíval se na Rema a okamžik si ho pozorně prohlížel, což přimělo Jonathana, aby řekl: „Alecu, mohu představit…" zarazil se a pokračoval rumunsky, „to je Remus Lupin."

„Celých třicet let jsi mi tvrdil, že se jednou naučíš mou řeč, Jonathane," smál se Alexandru, „vidím, že tě to stálo hodně rozhodování a sil." Potřásl Removi vřele rukou a i ve chvíli, kdy se smál, si ho jeho oči pozorně prohlížely. „Vy musíte být ten učenec, o kterém mi můj přítel vyprávěl."

Remus ustoupil a cítil se po tom popisu trapně, protože si vroucně přál zanechat školní prostředí a vše, co s ním bylo spojené, za sebou. Jeho oči se setkaly s tím pozorným pohledem a odpověděl rumunsky: „Škola už je za mnou. Teď hledám… jiný druh práce."

Alexandru se krátce ostře zasmál a pustil Remusovu ruku. Poplácal oba po zádech a řekl: „Pojďte k ohni, zehřejte se, musíte být zmrzlí."

Během jídla oba staří přátelé mluvili o lidech a událostech, které Remus neznal. Všichni tři seděli u masivního dřevěného stolu, osvětleného krbem, obsluhoval je Mihail (jak znělo jeho jméno v rumunštině). Alexandru vysvětloval, že chová ovce, kozy a kuřata ve zvláštní stáji uvnitř hradu přes celou zimu. Mihail ho kdysi doprovázel do Anglie a udělal teď výborný skopový guláš.

Zatímco dva muži rozprávěli, Remus se mezi druhým a třetím chodem (nemohl si v poslední době dovolit mnoho masa a skopové měl obzvlášť rád) rozhlížel po obrovském pokoji. Hrad byl starý téměř čtyři sta let, z toho tři sta let ho obývala rodina Arghezi. Ponurá zákoutí a klenby Removi z nějakého důvodu připomněly Bradavický hrad. Nevěděl přesně proč, protože strop velké síně v Bradavicích byl úplné nic v porovnání s tím, co se rozprostíralo teď nad ním. Snad to dělal ten pocit věčnosti, pocit, že by u tady krbu mohl jako čaroděj sedět v jakémkoliv věku, v jakékoliv době.

V průběhu jídla byl Jonathan postupně méně a méně hovorný. Dny plahočení v mrazivém větru na něj dolehly - kýchal a kašlal po celou dobu, co se snažil držet konverzaci se starým přítelem. Po večeři se Remus s Jonathanem usadili do židlí v polokruhu okolo krbu. Alexandru se postavil ke krbové římse, která byla vyšší než on, a nalil oběma sklenku starého portského.

„Vinné sklepy," vysvětloval, když zvedal láhev a světlo z krbu probleskovalo krvavě rudým vínem, „zůstaly nepoškozené, když jsem byl pryč. Hrad sice obývala spousta kreatur, ale ani jedna neměla nejmenší chuť na víno. Za což jsem opravdu vděčný. Tenhle ročník 1927 z Cockburnu by měl v Anglii cenu minimálně pěti set liber."

Remus, který téměř nepil a o víně nevěděl vůbec nic, si prohlížel rubínové dno sklenice. Přepočítávání na mudlovské peníze mu činilo potíže, poznal jen, že tohle víno je silné, aromatické a velmi, velmi staré. Jonathan, který seděl nalevo od něj, se vína sotva dotkl, usnul v objemném koženém křesle a oheň z krbu dával jeho obličeji hořečnatý výraz.

„Jonathan mi pověděl, že jste absolvent Bradavic, Reme," řekl Alexandru, „a že jste tam byl doporučen Albusem Brumbálem."

„Co?" Remus, který do té doby jen tiše zíral do plamenů a neuvědomil si sílu vína, vyskočil. „Ano, to je pravda. Znáte Profesora Brumbála?"

„Ale ano, vskutku velmi dobře. Často jsem se s ním radil, když jsem byl na Ministerstvu. On je velmi dobrý čaroděj, vždy ochotný pomoci." Naklonil se a dolil Removi skleničku dříve, než stihl zaprotestovat, potom láhev položil a usadil se vedle krbu do vysoké dřevěné židle s vyřezávanými opěradly.

„Zajímalo by mě," uvažoval Alexandru, „proč se absolvent Bradavic, nejspíš oblíbenec samotného ředitele, rozhodne přijít sem a hledá, jak jste řekl … jiný druh práce." Ve světle plamenů se jeho oči černě zaleskly, když otočil hlavu a pohlédl na svého hosta.

A je to tady, pomyslel si Remus a napadlo ho, jestli má Alexandru alespoň matné tušení, koho si té noci vzal do svého hradu. Těžké víno mu nejspíš vyhnalo z hlavy jeho vrozené zábrany, nebo možná říci to v cizí řeči bylo jednodušší: „Chtěl jsem odejít z Anglie, protože jsem vlkodlak."

Alexandru Arghezi neřekl nic, jen lehce povytažené obočí bylo jedinou známkou pohnutí v jeho jinak nečitelném výrazu. Za Remem se ozval tlumený výkřik a zvuk tříštěného skla, jak Mihail, který uklízel ze stolu, upustil skleničku na kamennou podlahu. Remus se zmateně otočil a stačil na sluhově tváři přečíst výraz hrůzy a náhlé bolesti, výraz, který dobře znal a často vídal ve zlých snech.

„To je v pořádku, Mihaile," nařídil Arghezi ostře. Pak ale starostlivě a jemnějším tónem dodal: „Uklidím ten zbytek. Vezmi prosím pana Hermana do postele."

Sluha se opatrně přiblížil a sledoval po očku Rema, jako by ten měl každým okamžikem vyskočit a kousnout ho. Jeho tvář teď byla jen kamennou maskou, strach a hrůza se skryly pod její povrch jako ryba pod led zamrzlého rybníku. Držel se od Rema tak daleko jak mohl, zvedl Hermana pomocí hůlky a jemně ho nesl pryč z haly. Teprve když jeho kroky zcela utichly, Arghezi znovu promluvil.

„Musíte Mihailovi prominout. Vlkodlaci zabili jeho rodiče, když mu bylo šest. Od té doby žil v naší rodině." Vyslovil to s účastí, ale jinak celkem všedním tónem, což Rema současně překvapilo a zmátlo. „Nechtělo se mu se sem vrátit."

Remus si uvědomil, jak pevně svírá křehkou skleničku, a rychle ji položil. Ještě pořád nevěděl, co říct. Uvědomoval si hořký Mihailův hněv a současně se mu vybavily vlastní vzpomínky na to, jak byl pokousán jako malý chlapec. Ta událost vyvstala teď jasně před jeho očima, i když si jen s obtížemi pamatoval hrůzu, kterou tehdy musel cítit. Od té doby častokrát cítil zoufalství, úzkost, vinu, ale nikdy skutečný strach.

„A ty Reme," zeptal se Alexandru klidně a začal mu tykat, „kdy tě kousl vlkodlak?"

Remus trochu koktal, když mu sděloval jméno vesnice, kde bydleli jeho rodiče. „Je to skoro dvacet let. Byly mi … skoro čtyři roky. Pamatuji si velmi málo."

„Blízko Oxfordu, říkáš?" zeptal se Alexandru se zájmem a mnul si prsty bradu. „Vlkodlaci nejsou v Anglii běžní, vůbec ne. Dvacet let… počkej… Krišpín Bělohlav, to musel být on."

Žádná slova by nedokázala popsat Remusovo překvapení. Co mu to Alexandru vykládal? Znal toho vlkodlaka? Slepě natáhl ruku po skleničce vedle křesla, zvedl ji ke rtům, napil se a ze silného sladkého vína začal kašlat.

„Jak? Vy jste znal…" dostal ze sebe nakonec.

„Věděli jsme na Ministerstvu o pohybu každého vlkodlaka," zazněla věcná odpověď. „Nikdy jich nebylo tolik a drží se zpravidla na jednom teritoriu. Krišpín byl obtížný případ. Hmmm. Mluvil vybraným způsobem, hrál výborně šachy, ale…neměl žádné svědomí. Varovali jsme ho, ale…"

„A co se mu stalo?" zeptal se Remus mdlým hlasem, ale obával se, že odpověď zná. Kupodivu, ačkoliv mu ten druhý naprosto změnil život, vzpomínal na něj Remus s pocitem ne nepodobným sympatii. Ještě za školních let ho tu a tam napadlo, co se s tím vlkem stalo (věděl že to byl samec, a dost mladý) – tak trochu doufal, že se mu nakonec někde podařilo nalézt takové přijetí a přátelství, jakého se dostalo Removi v Bradavicích. Byly to bláhové naděje a dozvědět se v několika slovech drsnou skutečnost bylo jako kdyby mu uprostřed krásného snění někdo chrstl do obličeje kýbl studené vody.

Alexandru vzdychl a spustil ruce v gestu marnosti. „Chytil jsem ho…při činu. Zabil tříčlennou rodinu. Koneckonců, my jsem ho varovali."

Rozhostilo se ticho, přerušované jen praskáním ohně. Remus se nemusel ptát na podrobnosti. Znal zákon stejně jako Arghezi. Zabít vlkodlaka za úplňku nebyla vražda, za jakýchkoliv okolností.

„Takže Albus Brumbál tě vzal do Bradavic," pokračoval Alexandru. „Jak neobyčejné."

„Pokud vím, byl jsem tam jediný…jediný z nás," Remus překvapil sám sebe, že byl ještě schopný mluvit.

Alexandru se zvedl a začal pomalu přecházet před krbem s rukama založenýma za zády. Remus již vzdal snahu svému hostiteli porozumět.

„A Jonathan mi psal, že máte jisté schopnosti, i když mi zdaleka neřekl o všech, jak vidno… Zajímavé. A užitečné, velmi užitečné." Vypadal, jako že mluví sám k sobě, spíš než že by vedl konverzaci. Náhle se obrátil k Removi, který stále držel prázdnou skleničku.

„Nebojíš se snad jiných vlkodlaků?"

„Nikdy jsem žádného nepotkal," přiznal Remus, „ale nemyslím, že bych se jich bál." Jediné psovité šelmy, se kterými měl zkušenost, byli psi, vlastně jeden konkrétní pes.

„A upíři? Pochybuji, že jsi někdy potkal upíra," prohlásil Alexandru drsně. Když Remus zavrtěl hlavou, pokračoval: „V Británii se o upírech a Transylvánii dělají vtipy. Slyšel jsem je na Ministerstvu moc často – od čarodějů, kteří by měli být o něco chytřejší. Ale tady veškerý smích přestává. Nemrtví nás lákají… a je těžké jejich písni odolat."

Posadil se zpět na židli, podepřel si rukou bradu a podíval se zpříma na Rema. „Upíři vyhnali před padesáti lety mou rodinu z tohoto hradu. Podle toho, co říkají lidé z vesnice, ho mnoho let obývali. Když jsem se vloni vrátil, byli každopádně pryč a hrad byl prázdný patnáct nebo dvacet let." Nevypadalo to, že by se mu po nich stýskalo. „Ale já je najdu…"

Remus se pomalu vzpamatovával z vinného opojení a zeptal se: „Řekl jste, že potřebujete pomoc. Myslel jste právě tohle, vyhnat Temné tvory z hradu?"

„Hrad je teď bezpečný," řekl Alexandru hrdě. „Použil jsem tu kouzla několika stupňů. Kouzla působí na opevnění a na všech branách, pochopitelně. Navíc se nedá přemisťovat ven ani dovnitř. A tu a tam jsem rozmístil pár…ehm…pastí. Ne. Upíři se do hradu vrátit nemohou, dokud jsem tu já pánem. Ale, venku za hradbou jsou věci dost zlé. Přes tři sta let moje rodina zodpovídala za to, že je tato oblast bezpečná. Lidé z vesnice pod námi žijí ve strachu. To je špatné. Mám zodpovědnost za ně, i za sebe." Hluboce zavzdychal a mluvil dál: „Ale už nejsem mladý, Reme. Nemohu to dělat sám."

„Určitě byste důvěřoval vlkodlakovi?" řekl Remus a vyjádřil tak obavu, která ho pronásledovala po celou cestu.

„Albus Brumbál ti věřil."

Po této větě se Remus zachvěl. Profesor Brumbál nevěděl ani polovinu z toho, co se v Bradavicích dělo. Důvěřoval by mi i poté, co by věděl, jak jsem každý měsíc ohrožoval všechny lidi? pomyslel si, a nikoliv poprvé.

„Nemám moc praktických zkušeností," pokusil se oponovat Remus.

„Hochu," odbyl ho Alexandru s mávnutím ruky, „vyučil jsem stovky čarodějů, a spousta z nich byla mnohem hloupějších, než ty vypadáš."

Remus se znovu zadíval na dno skleničky a v mysli mu vytanula ještě jedna otázka, na kterou myslel od chvíle, kdy opustil domov. „Je pravda, že upíři… že krev… že naše krev jim škodí?"

Starý čaroděj se ostře zasmál a odpověděl: „Ano. Krev jakéhokoliv savce upíry udržuje při životě. Ale krev vlkodlaků jim způsobuje jistý druh demence, je to něco jako nemoc, kterou mudlové nazývají vzteklina. Upírům se začne dělat pěna u úst, potom ztratí rozum a zešílí, někdy i na několik let. Počítám, že tady v okolí se už upíři naučili se vlkodlakům vyhýbat."

„A co když upír kousne vlkodlaka?" zaváhal Remus s další otázkou.

Alexandru pokrčil rameny. „Žádný upír tě nekousne víc než jednou, a aby se oběť stala upírem, je zapotřebí alespoň tří kousnutí." Zamyslel se. „Ale domnívám se, samozřejmě, že pravidlo tří kousnutí platí i pro vlkodlaky. Někteří tvrdí, že vy se stáváte upíry snadněji než jiní smrtelníci…"

To už bylo na Rema moc. Zdálo se mu, že se pokoj začíná točit, ačkoliv on se nehnul ze svého místa. Nepříliš jistě se postavil na nohy a řekl: „Nejsem si jistý…" Zapotácel se a chytil se židle. Alexandru vyskočil, uchopil ho za jednu paži a vyvedl ho z haly. Remus zjistil, že jen co opustili sálavé teplo, hlava se mu vyjasnila a chlad kamenné chodby ho osvěžil.

Netušil, kam mají namířeno, ale starý čaroděj ho vedl skrz prázdnou vstupní síň a dál do široké chodby. Jak postupovali, Alexandru vytáhl hůlku a vykouzlil rotující kouli studeného žlutého světla, která se vznášela nad zemí pár stop před nimi. Remus si všiml, že se ocitli v nějaké galerii, protože po obou stranách visely obrazy ve vyřezávaných rámech vždy s malou zlatou cedulkou, která prozrazovala jméno každého Argheziho předka. Většina portrétů vypadala ospale, i když pár jich v polospánku zamávalo. Bylo tu i pár prázdných rámů. Jak kráčeli dlouhou, temnou chodbou, portréty byly stále novější a data na cedulkách mladší. Témeř u konce našel Alexandrovo jméno ještě s jedním. Alexandru a Mircea Arghezi, stálo na zlatém obdélníčku. Remus se zastavil a pohlédl na zasmušilou a vážnou mladší verzi svého hostitele.

„Můj bratr se na obraze neobjevil už několik let," vzdychl Alexandru. „Obávám se, že je ztracený."

Položil Removi ruku na rameno: „Pojď. Máš být už v posteli."

Poslední portrét zmátl Rema úplně nejvíc, ale Alexandru spěchal pryč, aniž by mu dal šanci položit další otázku. Ve vyřezávaném zlatém rámu zbyly jen potrhané zuhelnatělé zbytky plátna, ze kterého se nedala rozpoznat, jaká osoba na něm byla. Anna Maria Arghezi, bylo pod ním napsáno.

-

„Víš určitě, že to chceš udělat?" Alexandru mu s obavami hleděl zblízka do tváře. Stáli na nádvoří vedle masivní železné brány. Světlo zapadajícího slunce ozářilo vrcholky hor, ale on a Remus stáli ve stínu hradu.

Remus se zachvěl a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Plášť byl to jediné, co měl na sobě, a zatoužil po teplém kožichu namísto téhle hloupé lidské kůže. Kývl hlavou, řeč ho pomalu počínala zrazovat, jak se jeho lidská část chystala proměnit. Zbývalo pár minut do východu měsíce. Něco se v něm vzedmulo, něco co cítil již několik dní, a vrhlo ho to k bráně jako plachtu v ostrém větru.

Starý čaroděj pozvedl hůlku a zrušil kouzlo na bráně. Se zaskřípěním se otevřela.

„Doufám, že najdeš co hledáš," zavolal ještě za Remem, který už se obrátil k hradu zády. Okamžitě potom bránu zavřel a umístil kouzlo zpět na své místo. Když zašel zpět na nádvoří, hřeben hor se konečně ponořil do tmy.

Nehybný vzduch náhle pročíslo táhlé zavytí a zmizelo kdesi vstříc přicházející noci.

Wolfie Twins

- - - - - - - - - - -

Pozn. autorek: jako obvykle, všechno z knih Harry Potter patří Velké J.K.Rowlingové.