WolfieTwins: Call of the Wild

3. Vůdce smečky

„Lupul îsi schimbã pãrul, dar nãravul ba."
(Vlk může ztratit zuby, ale nikdy svou přirozenost.)

Rumunsko, rok první

Jakmile za ním Alexandru zavřel bránu, sundal ze sebe Remus plášť a pohodil ho přes nejbližší balvan. Stál teď nahý ve studeném větru, slunce na západě klesalo a na opačné straně pomalu vycházel měsíc. Jakékoliv šaty, které by na sobě měl během proměny, by později roztrhal na kousky, ale plášť si přinesl, protože již naučil vlka v sobě, aby ho vzal do tlamy a táhl ho sebou – alespoň chvíli. Pevně doufal, že si to tuhle noc bude pamatovat, protože taková zima jako tady ve Skotsku nikdy nebyla a on nemohl tušit, kde se ocitne ráno. V kapse byly pečlivě ukryté tabulka čokolády a kompasový kámen, ale hůlku se vzít neodvážil, nechtěl riskovat, že ji ztratí nebo rozkouše. Portugalsko, pomyslel si a zachvěl se. Nebo možná Kalifornie.

O pět minut později již zcela zapomněl, co se mu na tomto místě nelíbilo. Náměsíčník zvedl plášť, i když nevěděl jistě proč, a postavil se na balvan, aby přehlédl své okolí.

Kdyby byl skutečným vlkem, dělal by Náměsíčník svému rodu jen čest. Byl silný a štíhlý, šedivá hustá srst chránila před jakýmkoliv počasím a rychlost patnácti mil za hodinu pro něj byla večerní procházka. V obou svých podobách měl ale jednu nápadnou zvláštnost. Inteligence, která z něj dělala pečlivého a přemýšlivého studenta, dala jeho vlčí podobě dvojnásobnou dávku škodolibé vychytralosti, která byla pro jeho druh charakteristická. Věděl, že na hradě jsou lidé, čenichal chvíli okolo brány a hledal cestu dovnitř, ale potom stejně rychle toto místo opustil. Přes bránu nebylo možné se dostat, ale on měl teď na hraní celé Rumunsko.

S lehkostí se brodil sněhem až na nejvyšší bod hory, odkud mohl přehlédnout celou okolní krajinu. Údolí bylo ponořené v mlze a sněhu, ale nad vzdálenými vrchy bylo nebe již čisté a poslední paprsky slunce je zbarvily do ruda a oranžova. Náměsíčník odjakživa miloval sníh. Během těch několika sněhových bouří v Bradavicích trávil úplňky dováděním ve sněhu, hrabal v něm díry, chňapal po sněhových vločkách a štěkal. Tichošlápek tyto vzácné chvíle, kdy jeho vlčí přítel projevoval nečekanou ochotu k hraní, vždy s nadšením vítal a připojil se k jeho hrám jak nejlépe dovedl. Ale psí srst nebyla tak hustá, brzy byl promočený až na kůži a každou chvíli si lehal, aby si vykousal kousky ledu z chlupů na tlapkách.

Náměsíčník si tyto vzpomínky neuvědomoval a necítil ani vinu a žal, kterými byla soužená jeho lidská duše, když myslel na Siria. Vše, co věděl, bylo, že své nejšťastnější chvíle strávil ve sněhu, a pobíhal v závějích s divokou radostí a jeho ohromné tlapy rozprašovaly sníh na všechny strany. V těchto kopcích nebyl žádný lidský pach a v tento okamžik byl vlkodlačí zabijácký instinkt ztlumen pouhou radostí z rychlosti a volnosti. Zastavil se na malém vršku, zvedl čenich k obloze a vydal ze sebe hlasité, mrazivé zavytí.

Odněkud se ozvalo zavytí v odpověď.

Náměsíčník se přikrčil a hbitě se rozhlížel. Ze svého stanoviště mohl spatřit kohokoliv, kdo by se snažil vyšplhat k němu na vrchol, a tak pár minut čekal.

Když se nic nedělo, několikrát krátce zaštěkal, něco jako „Kdo je tam?" v psí řeči.

Stejné zaštěkání za jeho zády ho přimělo, že se okamžitě otočil. Za závěji se objevila huňatá hlava, podobná té jeho, ale mnohem menší. A pak druhá, spíše zrzavá než šedá a patřila zvířeti ještě o něco menšímu. Pak třetí a čtvrtá.

Vlci. Skuteční.

Náměsíčník nikdy neviděl skutečné vlky. Psi z farem okolo Prasinek před ním utíkali, když ho potkali, a jedinou zkušenost s pravidly psího chování měl s Tichošlápkem. V jeho mysli zůstalo dost z člověka i z krotkého vlkodlaka, který se kdysi toulal okolo Bradavic ve společnosti svých napůl zvířecích přátel, a tak pomalu obešel skupinku vlků ne proto, že by se jich bál, ale protože věděl, že to se od něj očekává. Sklonil hlavu, aby vypadal méně hrozivě, a několikrát zamával ohonem.

Nevypadalo, že by se ho báli. Smečka se přiblížila, až se nakonec setkali v jednom kruhu a Náměsíčník se přivítal s dominantním párem, napřed se zrzavou vlčicí, potom se šedým vlkem a očichali si vzájemně nosy. Další dva ze smečky byla pravděpodobně mláďata, i když ne ze stejného vrhu. Jeden byl téměř dospělý, druhý ještě štěně. Chvíli se vzájemně obcházeli, vzdalovali se a znovu přibližovali a nakonec všech pět přisedlo na zadní a společně zavylo.

Potom vlci odešli a Náměsíčník je sledoval s podivným šimráním v břiše. Trvalo dlouho, než se znovu postavil, vykousal si led z tlap a seběhl znovu dolů z kopce.

Honil králíka, brodil se v potoce a jednou potkal lišku. Ale většinu času jen běhal, pod sněhem a skrz závěje a zastavil se jen aby z čiré radosti zaštěkal. Bylo to už velmi dlouho, kdy se naposledy mohl volně proběhnout, takže úsvit byl již blízko, když si uvědomil, že by se měl vrátit. Ještě jednou zavyl směrem k měsíci, jako kdyby ho to mohlo zastavit na jeho dráze, a vyrazil zpět po vlastních stopách. Ale neušel ani pár kroků, když si musel znovu lehnout. O pět minut později byl skrz naskrz promrzlým, mokrým, vyčerpaným a co bylo nejhorší – bosým člověkem. Někde po cestě také ztratil plášť, ale po několika pokusech ho s pomocí kouzel, díky magickému kompasu, který zůstal v kapse, našel.

Kdyby nebyl hrad tak dobře chráněn, mohl si přivolat i pár bot, ale to teď nepřipadalo v úvahu. Zvedl límec pláště, aby si ochránil obličej před větrem, a proklel svou vlastní hloupost. Avšak právě prožitá noc na něj působila tak nějak osvěžujícím dojmem, že na starosti přestal myslet. Bude muset prostě nějak dojít pěšky, kompas a stopy mu nedovolí sejít z cesty.

„Hej, ty tam!" ozval se mužský hlas nedaleko.

Remus se zarazil. Nemohl přijít na žádnou výmluvu, která by v jeho situaci vyzněla dostatečně přesvědčivě, zvlášť pokud hlas patřil čaroději. Zoufale se snažil něco vymyslet a když zvedl oči, spatřil na dvě stě yardů před sebou muže.

Spíše to byl ještě chlapec, určitě mu nebylo ještě dvacet, možná ani ne osmnáct. Měl tmavé vlasy a byl bledý jako duch, se stejnými stíny pod očima, které Remus dobře znal.

A kromě toho byl úplně nahý.

Rema to nijak zvlášť nešokovalo ani nepřekvapilo, i jemu samotnému se to několikrát stalo. Možná byly všechny ty zvěsti o Rumunsku pravdivé. Co ho ale znepokojilo, byla chlapcova děsivá vychrtlost. Vystupující žebra a klíční kosti jako by každou chvíli měly protrhnout kůži.

„Co je?" zavolal a doufal, že jeho slovní zásoba o pěti stech slovech mu bude užitečná.

„Ty nejsi odsaď, že ne?"

„Ne," zavolal Remus odpověď. „Bydlím na hradě."

„Na kterým hradě?"

„Na tom na kopci – Arghezi."

Chlapec se napřed zatvářil ostražitě, ale pak se zašklebil a ukázal na stopy. „To je tak asi dvacet mil."

„Dvacet mil?" Remus se polekal. Kdyby se tak mohl naučit brát si sebou hůlku, aby se mohl přemístit, když už se mu povedlo provést takovouhle hloupost. Mohl by jí nosit v soudku na krku, jako bernardýni…

„Já bydlím za kopcem," řekl chlapec. „Jestli chceš jít dovnitř a …chápeš…trochu se dát do pořádku, můžeš jít se mnou." Nepohnul se a čekal na Removu odpověď. Odehrávalo se to stejně jako s vlky v noci. Chlapcova slova byla jako mávnutí ohonem a na Removi bylo, aby nějak odpověděl.

Neměl moc na vybranou, protože již přestával cítit nohy, a kromě toho, čeho by se vlastně mohl bát? „Děkuji," řekl zdvořile, přitáhl si plášť ještě víc k tělu a rozběhl se k místu, kde stál chlapec. Spíš se brodil, než běžel, protože závěje byly hluboké, a i když mu jeho proměna přinesla tentokrát víc radosti než bolesti, byl unavený.

„Z jaký jseš smečky?" zeptal se chlapec, když Remus došel blíž. Za ním se táhly jeho vlastní otisky tlap, běžely na východ a ztrácely se v mlze. Na místě, kam sotva dohlédl, spatřil několik dalších stop, které běžely opačným směrem a sbíhaly se v místě, kde byl sníh rozházený a zakrvácený. Vlkodlaci, alespoň tři. Musel je včera v noci jen těsně minout.

„Z jaké co?" zeptal se a zíral fascinovaně na otisky.

„Ty vážně nejsi odsaď," zamumlal chlapec a prohrábl si rukou mokré vlasy. „Kdo jseš, Němec?"

Před nimi se již objevila chalupa, zasazená do skalní rozsedliny. Zvenku vypadala útulně a teple. Remus si pomyslel, jestlipak ji chlapec postavil sám.

„Ne, jsem…Skot," odpověděl na otázku. Ve skutečnosti byl Angličan, ale po letech v Bradavicích byl jeho přízvuk natolik skotský, že ho mohli cizinci snadno považovat za Němce. Nepovažoval za důležité vysvětlovat takový detail patnáctiletému rumunskému vlkodlakovi.

Chlapec otevřel dveře a Remus s radostí vstoupil. Uvnitř to nebylo tak útulné, jak čekal, ve skutečnosti byla i uvnitř zima a podlaha byla holá.

„To sem nevěděl, že jsme i ve Skotsku," řekl chlapec. „Minutku, seženu dříví."

Remova omezená znalost rumunštiny nebyla připravená na takové mudlovské termíny.

„Co prosím?"

„Dříví," zopakoval chlapec, „chápeš, dřevo na spálení, aby tu bylo teplo." Rty a prsty měl zmodralé a třásl se.

„Promiň," omluvil se Remus. „Asi jsem si myslel…totiž, myslel jsem, že jsi čaroděj."

Mudlovský vlkodlak? Existuje vůbec něco takového?

„Jasně že sem čaroděj, ale nechceš mi snad říct, že uděláš oheň jen tak z ničeho."

Zmatený, Remus vstal, popošel ke krbu a udělal přesně to. Neexistovalo jednodušší kouzlo, již v prvním ročníku ho dokázal udělat bez hůlky.

Když to chlapec spatřil a pocítil teplo, popadl něco, co vzdáleně připomínalo hodně starou vlněnou přikrývku, omotal ji kolem sebe a přiblížil se k plamenům. Jeho oči byly rozšířené úžasem a obdivem.

Dlouhou dobu ani jeden z nich nepromluvil a užívali si příjemného tepla. Ze snahy ovládnout lidskou řeč Rema každé ráno po úplňku bolela hlava a cizí řeč pro něj byla ještě tvrdším oříškem. Přestal se třást zimou, až když byl plášť úplně suchý, a celou dobu přemýšlel, kdo je ten chlapec, jestli bydlí sám a co myslel tou smečkou.

„Měls něco včera v noci?" zeptal se chlapec po chvíli.

„Ne. Ty?"

„Pár krys." Povzdychl si.

Remus si teprve teď uvědomil, že chlapec nebyl hubený kvůli nějaké nemoci, ale jednoduše z hladu. Beze slova vytáhl z kapsy tabulku čokolády a když mu ji podával, zaznamenal s potěšením, že je mandlová. Sám si vzít nechtěl, ale chlapec mu nabídl. „Jak se jmenuješ?" zeptal se spíše jen proto, že to byla první rumunská věta, kterou se naučil.

„Grigore," odpověděl chlapec s plnou pusou.

„Grigore jak dál?"

Chlapec se zatvářil zmateně a nakonec s pokrčením ramen odvětil: „Grigore Beta."

To neznělo jako skutečné jméno, ale Remův mozek byl příliš unavený na to, aby se pokoušel dělat nějaké závěry. „Rád tě poznávám, Grigore," řekl a podal mu ruku. „Já jsem Remus Lupin."

Chlapec na jeho ruku dlouho zíral, než ji uchopil. Podíval se na Rema, jako kdyby nikdy v životě nic podobného neviděl.

„Jsem rád, že jsme se potkali," usmál se Remus. „Myslím, že bych umrznul, kdybych se snažil dojít dvacet mil domů. Do hradu se nedá přemístit, chápeš, a kromě toho jsem ještě nepřišel na to, jak po proměně s sebou nosit hůlku."

Byl si jist, že řekl všechny koncovky i tvary sloves správně, a byl spokojený sám se sebou, ale nezdálo se, že by jeho proslov Grigora uklidnil – právě naopak.

„To ti tak budu věřit, kámo," zamumlal chlapec.

Remus mu nerozuměl, ale z tónu jeho slov pochopil význam: „Co tím myslíš?"

„No jistě, hůlka, přemísťování, to víš že jo, hafane," zamumlal znovu. Jeho řeč byla příliš hovorová pro někoho, kdo mluvil rumunsky sotva dva týdny, ať už s Mnohojazyčným lektvarem nebo ne. Remus si uvědomil, že tohle je poprvé, co tu mluví s někým mladším, než byl on sám. „Promiň, omlouvám se, měl jsem si to uvědomit. Vaše škola je už několik let zavřená. Možná bys mi mohl říct, jak se čarodějové ve vaší zemi učí…"

Grigore se od něj odtáhl a ve tváři se mu usadil výraz nedůvěry, téměř nenávisti. „Pro lásku k Seleně, ty mluvíš jak profesor," zavrčel, „o co ti jde?"

Selena? zarazil se znovu Remus. Proboha, bylo tohle snad nějaké vlkodlačí nářečí? Chvíli se nemohl rozhodnout, jestli ho to víc fascinuje nebo děsí. „Vlastně, já jsem byl tak trochu profesor," řekl upřímně a napadlo ho, jestli není třeba Grigore mladší než vypadá. „Učil jsem kouzla na malé škole v Anglii a odešel jsem, no…," tentokrát to mohl říct rovnou, „protože nás tam nenávidí."

„Kdo by to řek," řekl Grigore tiše a vrátil se zpět na své místo, protože chtěl být blízko u ohně, ale stále si Rema jedním okem podezíravě prohlížel. „Nikdy jsem nepotkal někoho z nás, kdo by měl hůlku a tak." Něco ho napadlo. „Kousli tě teprve nedávno, co, hafane?"

Najednou se Remus cítil rozmazleně a zhýčkaně. On jako první z celého vlkodlačího rodu mohl navštěvovat tu nejlepší čarodějnickou školu a bylo mu přitom úplně jedno, jak jsou na tom ti druzí. „Ne," odpověděl tiše. „Byly mi čtyři. Před devatenácti lety."

Chlapec se ani nepohnul. „Jsi teda starší než já," bylo vše, co řekl. „Nedávno mi bylo dvacet jedna."

Remus se překvapeně podíval na toho vychrtlého, anemického chlapce, který se ještě ani nepotřeboval holit (ačkoliv měl, velmi husté obočí, bylo to snad u vlkodlaků normální?) Musel mít hlad. Možná hladověl mnoho let. Byl snad úplněk jediným dnem, kdy si mohl sehnat něco k jídlu? Zíral na něj tak dlouho, až se chlapec vzpamatoval a prohrábl si nyní již suché vlasy.

„Já jsem, ehm, z Bukurešti. Vlkodlak mě kousl když mi bylo třináct. Do mudlovské školy mě nechtěli vzít, rodiče mě taky nechtěli, takže…jsem tady. Ve smečce je nás šest. Jsme Šestka. Vlad je náš Alfa. To je tak zhruba všechno."

Na Rema po této řeči dosedl ještě větší smutek. Nedokázal si představit, jak by to všechno, co zažil jako dítě – zápas mezi lidskou a vlčí duší, ta touha běžet svobodně a volně, hrůza z toho, že někoho zraní nebo zabije – zvládl bez pomoci rodičů, přátel i Brumbála. „Potřebuješ něco?" zamumlal. „Myslím…zachránil jsi mi život, vážně, asi bych tam zmrznul…"

Grigore se snažil zůstat klidný, ale v očích mu zaplál malý plamínek. „Něco k jídlu by se v hradu nenašlo?"

„Jistě že našlo," odvětil Remus. „Pošlu ti chleba, kuře, nebo třeba jehně." Skvěle, pomyslel si. Celá Šestka se teď požene do hradu za Alecem. Grigorovi se v koutku úst objevil tenký pramínek slin, ale neobtěžoval se si ho setřít.

„Jenom by mě zajímalo, jak teď dostanu svůj kožich zpátky do hradu," řekl Remus a použil ten hovorový výraz, aniž si to plně uvědomil.

Grigore se zašklebil. „Neumíš snad lítat? Myslel jsem žes čaroděj."

„Ty máš koště?" vydechl Remus s úlevou. „Pošlu ti ho hned zpátky, slibuju. I s jídlem."

„Pošleš? No jistě," Grigore se ironicky usmál. „S tou svojí hůlkou." Zavrtěl hlavou a šel do rohu místnosti pro staré koště a podal ho bez zaváhání Removi. „Vím, že jsi jeden z nás," řekl, jako by se snažil vysvětlit svou štědrost. „Ale fakt je, že kdybych tě neviděl na vlastní oči…," znovu zavrtěl hlavou.

„Mockrát děkuju," řekl Remus. Věděl, že vypadá jako nějaký šlechtický synek ve škole pro mladé vévody, ale nemohl s tím nic dělat.

Grigore ho pozoroval, jak nasedá na koště, a nemohl z něj spustit oči. „Třeba bych se moh zeptat Vláda, jestli bys nemoh chodit běhat s námi, kdybys chtěl."

„Díky," odpověděl Remus upřímně, ačkoliv to poslední, co si přál, bylo potkat Vlada Alfu. „Drž se dál od dveří, dokud nedostaneš koště zpátky," varoval ho. „Je to daleko a nemám moc dobrou trefu." Koště nebylo dobře vyvážené a vzdorovalo pokusům o řízení, ale alespoň mohl udržet nohy nad sněhem. Cítil se provinile, když si vzpomněl na luxus, do kterého se vracel. Zamával ze vzduchu a tak trochu zadoufal, že to celé byl jen sen a že se teď probudí někde v závěji.

„A dávej pozor na Sedmičku!" zavolal za ním Grigore. „Těm je lepší se vyhnout!"

Rumunsko, Rok dvanáctý

Verze příběhu, jak ji podal Remus Brumbálovi, byla lehce upravená. Kromě toho, že vynechal všechny zmínky o Tichošlápkovi, Červíčkovi a Dvanácterákovi, snažil se zmírnit i všechny ty hovorové výrazy a nezmínil se ani o tom, jakým šokem pro něj setkání s Grigorem ve skutečnosti bylo. Místo „smečka" použil výraz „parta" a pochopitelně vynechal, že místní vlkodlaci neměli jiná příjmení kromě „Alfa" a „Beta". Nezdálo se mu vhodné odhalovat před člověkem, že jeho příbuzní žijí v podstatě jako zvířata. Ale copak Brumbál tohle všechno nevěděl? Copak nepřijal Rema do Bradavic právě proto, aby ho uchránil před podobným osudem?

Kdyby tak věděl, pomyslel si Remus a zachmuřil se, že jsem byl šest let tím nejobávanějším Alfou místních hor.

„Proč jste mě vzal do Bradavic, Brumbále?" pokusil se, aby otázka vyzněla všedně, a doufal, že vypadala jako pouhá změna tématu a ne jako snaha odvést Brumbálovi myšlenky stranou.

„Každé dítě, které je zapsané v knize, dostane zvací dopis do Bradavic," řekl Brumbál prostě.

Remus se zamračil a otočil se zpět k záhonu, aby mu Brumbál neviděl do tváře. To jistě nebylo všechno. „Ale dal jste mě do ložnice s dalšími dětmi," řekl téměř vyčítavým tónem, „nechal jste mě, abych jim lhal. Nikdo z učitelů nic nevěděl, kromě vás a Minervy McGonagallové." Z nějakého důvodu nepočítal Madam Pomfreyovou, možná protože ji nemohlo nikdy nic rozházet. Kdykoliv se probudil ráno po úplňku na ošetřovně, na sousední posteli ležel pokaždé daleko horší případ. Ještě stále někdy přemýšlel, co se stalo s tím nafialovělým chlapcem s chapadly.

„Neměl jsem jediný důvod stěžovat si na tvé chování," navázal Brumbál.

Ředitel seděl na staré dřevěněné židli na zahradě, přes kolena měl přehozenou přikrývku, ačkoliv letní ráno bylo teplé, a z velkého hrnku popíjel jeden z dalších Laszlových čajů. Cestování ho unavilo více, než dal minulou noc najevo, a Remus trval na tom, že si musí odpočinout, a snažil se zatím zachránit co se dalo ze záhonu letní zeleniny. Než byl zničen skleník, bylo tu pěstování zeleniny mnohem jednoduší. Teď mu zbyl jen jeden malý zeleninový záhon před hlavní branou, na straně obrácené k jihu. V kamenité půdě toho moc nerostlo, a záhon navíc neustále plenili gnómové, kouzelní i obyčejní ptáci, ale i tak se urodilo pár rajčat a spousta česneku. Remus začal vykopávat česnekové hlavičky a již zcela vzdal svou snahu vymámit něco z věčně ostražitého Albuse Brumbála. Nejspíš se nikdy nedozví, proč ho přijal na školu.

„No," řekl Brumbál, opřel se a zadíval se na těch několik malých dýní, bledých rajčat a neuvěřitelně velké hlavičky česneku, „možná budeme mít hlad, ale upírů se rozhodně bát nemusíme."

Zavrtěl se a lokl si trochu čaje. „Ten ubohý chlapec," řekl zamyšleně, nepřestávaje zřejmě myslet na Grigora, „napadá mě, že ti možná připomněl Petra Pettigrewa. Pamatuji si, jak jsi se ho vždy zastával…"

Remova tvář potemněla. Nevěděl, co ho zabolelo víc, jestli myšlenka na Petra, na ubohého Petra zavražděného rukou zrádce, nebo myšlenka na to, co se nakonec stalo s mladým rumunským vlkodlakem.

„To je příhodné srovnání. I Grigorovi jsem naprosto důvěřoval. Ale mýlil jsem se, když jsem myslel, že prokáže stejnou věrnost a odvahu jako Petr." Potřásl hlavou. „Viděl jste Pettigrewovi? Vzpamatovala se z toho paní Pettigrewová vůbec někdy?" Nevěděl její křestní jméno. Potkali se pouze dvakrát, poprvé během druhého roku v Bradavicích, když do jejich domu všichni přišli přespat noc před konáním Mistrovství světa ve famfrpálu. Pettigrewovi byli hrdá čarodějnická rodina a měli tři syny. Druhý z nich byl o osm let starší než Petr. Chlapci, kteří přišli na návštěvu, museli tenkrát oslovovat Petrovy rodiče „pane" a „paní" a museli se slavnostně obléknout k večeři, kde potom tiše seděli a naslouchali historkám Petrových bratrů z jejich ministerských zaměstnání, ohromeni elegancí a přísností celého místa a zaujati večeří z pěti chodů, které se na stůl samy servírovaly.

Podruhé to bylo na Petrově pohřbu. Remus z bezpečné vzdálenosti pozoroval, jak paní Pettigrewová neutišitelně pláče – tenkrát ještě naivně věřil v možnost Siriovy neviny.

„Z něčeho takového se žádná máma nikdy nevzpamatuje," řekl Brumbál vážně. „Ale jsou na něj, samozřejmě, velmi hrdí."

„Měl jsem na něj špatný vliv," řekl Remus temně. „Kdybych nedostal Siria do všech těch problémů…"

„To, co udělal, byla pouze jeho chyba a nikoho jiného," přerušil ho Brumbál a povzdechl si. „Reme, lhal bych, kdybych řekl, že hledání učitele bylo jediným důvodem, proč jsem přijel. Je tu ještě jeden důvod, proč teď Bradavice nejsou v bezpečí bez někoho, kdo se vyzná v Temné magii…" V jeho hlase zaznělo cosi zlověstného. „Co kdyby sis vzal židli, protože až tohle uslyšíš, bude lepší, když budeš sedět."

Remus nechal hůlku uvnitř, měl totiž za to, že zahradničení pomocí kouzel není ta pravá zábava, tedy kromě ničení hmyzu, na což si hůlku vždycky vzal. Prošel zpět branou, vzal další těžkou dřevěněnou židli a přitáhl ji přes vydlážděnou cestu k Brumbálovi. Tiše se posadil naproti němu, naklonil se dopředu a pohlédl nedočkavě na svého bývalého profesora.

Brumbál dopil čaj a postavil hrnek do trávy vedle své židle. „Sirius…" začal a odkašlal si, „Sirius Black utekl z Azkabanu."

Remus se nepohnul. V hlavě mu zavířily nesouvislé pocity a myšlenky, ale nedal na sobě nic znát. Vyslovil to, co ho napadlo jako první: „Nikdo…" Zmlknul.

Nikdo ještě nikdy neutekl z Azkabanu.

Ale Sirius nebyl jen tak někdo, že? V jistém smyslu se od lidí lišil ještě víc než Remus, protože se mohl proměnit kdykoliv chtěl a na jak dlouho chtěl. Strávil snad těch dvanáct let jako Tichošlápek? Remus věděl, protože si to jednou kdysi ve škole zjistil, aniž věděl jistě proč, že v Azkabanu ještě nikdy žádny Zvěromág nebyl. Co se mohlo stát?

Magie, která na ně oba působila, byla velmi odlišná, ale přesto měli Tichošlápek a Náměsíčník více společného, než rozdílného. Nekonečné hodiny trávili tím, že si vyprávěli zážitky z předešlých úplňkových nocí – a smáli se a odborně rozebírali situaci, kdy drželi v zubech hrdlo toho druhého. Zajímaly Siria detaily o jeho proměnách snad proto, že si myslel, že bude užitečnější Voldemortovi? Byl snad odolný proti mozkomorům stejně jako vlkodlak – nebo možná víc?

Jako kterékoliv jiné magické bytosti, i mozkomoři žili v Rumunsku volně. Vyrojili se kdykoli někde probíhala válka, vraždění a násilí a divoký mozkomor se azkabanskému podobal asi jako divoký vlk cvičenému policejnímu psovi. Petrosnovy jeskyně jich byly plné a i ten nejsilnější Patron, jakého dokázal Remus vykouzlit, mu umožnil vstoupit jen do předních mělčích částí jeskyní. Nebyla šance, že by ty nestvůry někdy úplně vypudil – kromě jediné noci v měsíci, kdy byl úplněk. Po proměně mohl do jeskyní vstoupit beze strachu a také tam chodil. Bez této schopnosti by nemohl dělat spoustu důležité práce.

Obraz Tichošlápka, přátelského, slintajícího a mávajícího ohonem najednou potemněl.

Pohlédl Brumbálovi zpříma do očí a chystal se to říct.

Ale nešlo to.

Nejen že to celé byla velká zrada – a on, který se sám odvážil obviňovat druhé z podlosti, byl tím zrádcem! – ale protože se obával, že mu Brumbál neuvěří. Jak mohli tři patnáctiletí čarodějové, z nichž jeden byl tak trochu moták a druhý již tenkrát přemýšlel, jak se přidat na Voldemortovu stranu, zvládnout jedno z nejtěžších kouzel? A udržet to v tajnosti i před největším čarodějem všech dob, před kterým se v Bradavicích nic dlouho neutajilo? Napadlo ho, že Brumbál by to považoval jen za bludy zvířete pomateného po čtyřech letech osamělého života v rozpadlém hradě, za bláznovství tvora, který dokázal kdy milovat pouze bytost ještě horší, než byl on sám.

„Určitě přišel na to, jak bojovat s mozkomory, pane řediteli," řekl tiše, „a bez hůlky. Jak myslíte, že se mu to podařilo?"

„Doufal jsem, že něco napadne tebe," řekl Brumbál tak nevinně, jak jen bylo možné.

Ano, Rema něco napadlo. Více než jen napadlo, on to věděl. Teď jen kdyby to mohl říct…

Brumbál věřil, že mu poví pravdu, jako ostatně vždy. Ale kdyby vyzradil Tichošlápkovo tajemství, otevřel by tím dveře ke všem dalším školním lžím. Pochopitelně měl všechno Brumbálovi říct. Copak už to teď nebylo jedno? Už brzy se Brumbála zbaví, vůbec ani na okamžik nezauvažoval vážně o tom, že by mohl učit v Bradavicích.

Ale bylo to skutečně jedno? To, že na světě zbývala ještě alespoň jedna osoba, která mu naprosto důvěřovala, tedy jedno nebylo.

A co byl on, když ne výsledek takové důvěry?

Ta myšlenka se objevila náhle, jako když se při bouři suchým korytem zničehonic začne valit ohromná vlna. Ta myšlenka ho držela nad vodou celé ty roky v horách. Síla, kterou v sobě vždy nacházel, když se zraněný plazil domů, když organizoval a vedl svou smečku, když se střetával s Temnými tvory, ta síla pramenila ve vědomí této důvěry, spočívala v naději, že jednou snad udělá něco, čím si plně a konečně zaslouží důvěru největšího čaroděje na světě.

Sirius uprchl. Bylo snad důležité, jak to udělal? Nezůstane na svobodě dlouho. Nejspíš za ním pošlou mozkomory. A až ho chytí… Remus, který na to nechtěl myslet, si klekl na zem a začal skládat zeleninu do pytle, klopil oči k zemi a vyhýbal se pohledu na starého čaroděje, který stále tiše čekal na odpověď.

„Znal jsem Siria Blacka dost dlouho," začal ztěžka, „a jak vidím, ne tak dobře, jak jsem si vždycky myslel." Sirius mu lhal, zradil Lily a Jamese… ale vzpomínky na Tichošlápka zůstaly bez poskvrny. To přece nemohly být lži? Jenže během posledních let viděl dost věcí, které dokázaly zpochybnit i tu tolik oslavovanou věrnost psů své smečce. Vstal, přehodil si pytel se zeleninou přes rameno a prohlásil s předstíranou lehkostí: „Udělám dnes česnekovou polévku. Moje specialita."

V noci nepršelo a nebyla ani moc zima, a tak se posadili do velké haly pod hvězdy na spadané stropní trámy s miskami kouřící polévky a plátky chleba. Brumbál vytáhl několik historek z famfrpálových zápasů, z nichž některé zněly příliš fantasticky, než aby byly uvěřitelné. McGonagallová nechala Harryho hrát za Nebelvír už v prvním ročníku? Začala nějak měknout. On by to možná udělal také, kdyby chtěl skutečně porazit Zmijozel, jehož ředitelem byl – k neuvěření – Severus Snape. Harryho talent pro létání byl nepochybný. Dokonce i Voldemort, když jednal pomocí učitele Černé magie Quirella, nedokázal Harryho z koštěte shodit. Jistě, pomohli mu jeho kamarádi… a Snape. No, lidé se za dvanácti let Změní. Možná i Severus měl svou světlou chvilku.

Seděli ve zničené hale, ponořené se světle plamenů, a Remus byl zmaten spletí vzpomínek, které v něm starý čaroděj a jeho historky vyvolaly. Tváře, slova, události dávno zapomenuté a nezachytitelné stejně jako pára stoupající z misky, avšak silné jako pronikavá vůně česneku. Mohl se snažit jak chtěl, vzpomínky nezaplašil. Ale už nebyl tím, co kdysi. Jak se v tom všem vyznat? Mohl ještě vůbec věřit vlastnímu instinktu nebo vzpomínkám na Severa, na Siria?

„Výborná polévka," řekl Brumbál spokojeně, když Removi podával prázdnou misku. „Vlastní recept?"

Slova a podávaná miska ho odtáhla pryč z víru vzpomínek. „Hm… ano. Vařím hodně z česneku."

„V kuchyních v Bradavicích moc z česneku vařit neumí," povzdychl si Brumbál. „Rozhodně nic jako tohle."

„Tajemství spočívá v tom, že se česnek musí napřed orestovat nad slabým plamenem. Pak se musí zavařit do vývaru alespoň na hodinu. Dřív jsem dělal vývar ze sušeného skopového, ale hádám, že hovězí by bylo lepší." Jen si mě poslechněte, pomyslel si Remus, tohle je moje nejdelší konverzace s dospělým člověkem za poslední čtyři roky a já tu mluvím o receptech. Ale Brumbál jen spokojeně pokýval hlavou.

„A ta nakládaná zelenina jakbysmet," povídal dál. „Ještě nikdy jsem neochutnal tak křupavou a sladkou česnekovou nakládanou zeleninu."

„Díky," odvětil Remus rychle, vstal a odvrátil se. Byl to Alexandrův recept, jeho oblíbený. Pamatoval si, jak oba dva loupali česnek, deset i dvacet stroužků najednou a křehké papírové slupky jim padaly pod nohy jako podzimní listí. Pomyšlení na tu ztrátu ho zabolelo, a ne méně než ta ostatní. Rána, stará jen čtyři roky, byla nesrovnatelně čerstvější.

Remus utřel prázdné misky utěrkou a odložil je vedle mezi ostatních pár kusů nádobí, neschopen dívat se déle na starého čaroděje, který zůstával sedět. Oheň nějak dohořel a hvězdy nad nimi najednou vypadaly jasnější. Uslyšel, jak Brumbál zalapal po dechu, a když se otočil, uviděl ho, jak zírá vzhůru ke zhroucenému stropu, kde se k hvězdám tyčily konce zbylých trámů.

„Bludičky?" zeptal se Brumbál překvapeně a ohromeně, když se ve vzduchu objevilo tančící modré světélko, nejdříve u jednoho z trámů a pak se sneslo k zemi a usadilo se u jeho vysokého klobouku.

„Bojoci," odpověděl Remus tiše, „tak se jim tu říká, ale jsou skoro jako naše bludičky."

„Ach tak," řekl Brumbál a clonil si oči ve snaze zjistit, jestli se ta malá modrá kulička o velikosti jablka trochu přiblíží. „Ale myslel jsem, že se vyskytují hlavně v bažinách, ne na vrcholcích hor." Jak mluvil, objevilo se půl tuctu dalších poskakujících světélek, růžových, žlutých a modrých a pomalu klesala, aby se připojila ke své modré sestře. Zavířila Brumbálovi s tichým vrněním okolo hlavy a on se na ně usmál.

„Ano, žijí hlavně v nížinách a údolích. Já je… totiž… sbírám. Myslím, že se jim na hradě docela líbí," odpověděl Remus a cítil se podivně nejistě. Bylo mu trapné přiznat, že jeho jedinými společníky byly nehmotné koule ze světla, které se mu jen těžko dařilo přinést nahoru na hrad, protože byly velmi křehké a špatně snášely cestu. Již skoro dvacet bojoci jim teď tančilo nad hlavami, točilo se okolo trosek trámů a svítilo jako hvězdy, které přišly z nebe na návštěvu.

„Připomínají mi vánoční výzdobu ve škole," zamumlal Brumbál souhlasně. „Kratiknot – ještě pořád učí Kouzla, víš – umí se světly ve Velké hale hotové divy."

Ale ony byly krásné. Remus si někdy ustlal ve velké hale a než usnul, ležel hodiny na kamenné podlaze a pozoroval tančící světla. Zpívala mu o kráse kdesi za horizontem jeho nepatrného bytí a jeho ten zpěv uklidňoval.

Oba čarodějové seděli několik minut tiše, zatímco bojoci naplnily velkou halu světlem a pohybem. Remus, oči stále ještě upřené vzhůru, uslyšel, jak se starý čaroděj zvedl a popošel k němu.

„Nevysvětlil jsi mi to, ale předpokládám, že jsi sem přišel kvůli Alecovi," řekl Brumbál tiše.

Remus neodpověděl. Neexistovala jednoduchá odpověď na otázku proč přišel nebo proč zůstal. Alexandru byl jeho učitel, přítel, chvílemi snad i otec. Byl na něj velmi přísný, a přesto ho nechal hledat si svou vlastní cestu. Někdy se neshodli – například na tom, jestli bylo moudré, aby Remus vedl smečku vlkodlaků – ale nakonec si dokázali odpustit, a díky tomu bylo jejich poslední loučení méně trpké, než na první pohled vypadalo.

„Učil mě a já… se mu snažil pomoct," šeptal Remus a bojoval s nečekanými slzami.

„Velká ztráta pro Ministerstvo, i pro nás pro všechny, když se rozhodl vrátit se sem," vzdychl Brumbál zamyšleně. „Ale vidím, že tyhle hory jsou téměř osvobozené od vlkodlaků, upírů a jiných Temných tvorů. Musí to být Alecova zásluha… a tvoje."

„Remus Lupin, lovec upírů," řekl si mladý čaroděj tiše pro sebe a vzpomněl si na chvíli, kdy to pro něj byl ještě vtip. Jeho lekce v lovu upírů začaly vlastně brzy poté, co přijel na hrad, před dvanácti lety. Neměl v úmyslu zůstat, ale mezi Alexandrovými lekcemi a chvílemi divoké radosti, kterou zažíval, když se mohl volně prohánět po lese s úplňkem nad hlavou, najednou nebylo místo pro nic jiného.

Rumunsko, rok první

Jaro přišlo do transylvánských hor i do kamenitého, vysokého podhůří, kde byl usazen hrad Arghezi, pozdě. Sníh ležel v závějích na hradním nádvoří a protínaly ho vyhloubené cesty ke stájím a do spižíren. V zeleném skleníku se již ale usadil příslib léta.

Remus seděl a popíjel čaj v odpoledním slunci časného jara a skleněné tabule, přitisknuté ke kamenné zdi nad jeho hlavou, nasávaly a násobily veškeré světlo a teplo. Minulou noc byl úplněk -od jeho příchodu již čtvrtý – a on byl ještě slabý a navíc i pohmožděný z poměrně těžkého pádu z vrcholu hory. Malý skleník, připevněný k zadní části hradu vedle knihovny, se mu stal při ubývajícím měsíci útočištěm, zahříval ho a posiloval zesláblé tělo.

Slunce bylo to odpoledne jasné a tančilo nad mraky, které se na obzoru dotýkaly hor. Seděl na židli, s přikrývkou na klíně, se zavřenýma očima a vdechoval pach hlíny smíšený s vůní čerstvě rozkvetlých narcisů. Přinesl si z knihovny pojednání Rumunští nemrtví, ale v tuto chvíli ho více než místní nemrtvá populace zajímal dotek slunce na kůži.

Dveře knihovny se otevřely se zřetelným cvaknutím následovaným hlasitým skřípotem. Remus otevřel oči jen tak, aby spatřil Alexandra, jak vchází do skleníku. Starý čaroděj se na chvíli zastavil, nasával všechny vůně a vlhký vzduch a začal si razit cestu mezi stoly a spletí povislých rostlin do rohu, kde se Remus vyhříval na slunci.

„Jak ti je, chlapče?" zeptal se. Dřevo zaskřípalo na kamenné podlaze, když si přitáhl židli a posadil se.

Alexandra viditelně fascinovaly všechny podrobnosti Remových proměn. Po letech lovu vlkodlaků měl teď jednoho doma jako hosta, což byla vítaná příležitost něčemu se přiučit. (Mihail, na druhé straně, s Remem prohodil sotva tři slova a vyhýbal se mu jak to jen bylo možné).

„Slunce je příjemné," odpověděl Remus, otevřel oči a usmál se na příchozího. „V Anglii tolik slunce nemáme."

„Někdy může být bydlení na vrcholu hory výhoda. Mraky se sem nedostanou. Díky tomu náš malý skleník tak dobře prospívá." Alexandru mávl rukou ke spleti rostlin padajících z dřevěněných truhlíků na stolech a visících zezhora. „Tohle všechno tu vyrostlo během jednoho roku, i když ne tak, jako když jsem byl malý. To jsme tu měli stromy a hrozny vína…"

Zarazil se a potřásl hlavou. Vzpomínání mělo pro Alexandra vždy hořkosladký nádech. Vše, co si vybavoval ze svého raného dětství na hradě, bylo spojené zároveň s radostí i hrůzou. Remus se musel spokojit jen s útržky a náznaky příběhů a z nich se snažil složit rébus, který pro něj starý čaroděj a tento hrad představovaly.

„Koukám, že jsi začal číst o místních upírech," zahlaholil a ukázal na knihu na Remově klíně. „To je dobře, protože brzy se dostaneme i k nějakým praktický ukázkám."

Měl starého čaroděje doprovodit na lov upírů v místních jeskyních a souhlasil s tím hlavně ze zvědavosti. Při poznámce o praktických ukázkách se zachvěl očekáváním, a trochu ho to překvapilo.

„V těchto horách nejsou upíři v zimě aktivní. Probouzejí se, když přichází jaro."

„Protože přes zimu… nejedli?"

„Přesně tak. Jak víš, upíři nepřestanou existovat, když nemají krev. Upadnou do stavu hlubokého spánku, někdy i na několik let a čekají na příležitost nakrmit se. Tady se upíři probouzejí okolo května a krmí se čímkoliv co najdou… a nejčastěji najdou ovce nebo pastýře. Po probuzení nejsou moc vybíraví. Duben je čas, kdy je můžeme chytit ještě slabé a malátné."

„Ovce nebo pastýře, eh?"

„Upíři jsou, co se týče krve, vybíraví. Když se to vezme kolem a kolem, stačí jim krev kteréhokoliv savce, ale lidskou krev – s výjimkou tvé vlastní, milý chlapče – upřednostňují. Lidská krev jim způsobuje jakousi extázi, nebo jak bych to řekl, které nelze dosáhnout žádnou jinou cestou, nebo alespoň tak jsem se to učil." Tohle byla jedna z věcí, o kterých měl zřejmě Alexandru nějakou osobní zkušenost, ačkoliv neřekl, jak k ní přišel.

„A tak," pokračoval, „se teď pustíme po jejich stopách. Řekni mi, jak zabít upíra."

„Dřevěným kolíkem do srdce, samozřejmě," začal Remus a cítil se trochu jako kdyby byl zpět na hodinách Černé magie, až na to, že nyní byl jejich součástí terénní výzkum. „Hloh nebo javor. Čistý, přesný úder."

„A potom?"

„Hlava se musí oddělit a tělo spálit." To věděl skoro každý. Remus nechápal, proč ho Alexandru musel zkoušet jako prvňáka.

„Jak dlouho?"

„Myslíte kolík?" zeptal se Remus a zamotala se mu hlava. Den po úplňku mu to ve škole nikdy moc nešlo. K dovršení toho všeho Alexandru vytáhl z kapsy dřevěný kolík a podal ho Removi. Ten přejel prstem po hladkém, bledém dřevě po celé jeho délce. Byl skoro osm palců dlouhý a velmi ostrý.

„Tyhle si nechávám vyrábět ve Státech," řekl starý lovec upírů věcně, „dělá je jeden starý indiánský šamanem v New Yorku. Zjistil jsem, že javor funguje nejlépe."

Vzpomněl si, jak se chechtali a hihňali, když jim učitel v Bradavicích jeden takový kolík přinesl ukázat. Nesnesitelný a naparující se učitel, který se s kolíkem vytahoval, si s největší pravděpodobností vymýšlel, když tvrdil, že zabil upíra. Čaroděj, který teď seděl naproti němu ve skleníku, bezesporu nejméně jednoho opravdu zabil.

„Za jak dlouho," položil Alexandru trpělivě stejnou otázku, „musí být tělo nejpozději spáleno?"

„Do západu slunce. Jinak upír… obživne."

„Skvěle," řekl starý čaroděj a se spokojeným výrazem ve tváři se opřel. „Mnoho čarodějů udělalo tu chybu, že si myslelo, že kolík bude stačit. Mělo to katastrofální důsledky."

Zatímco Alexandru pokládal další a další otázky ve snaze ujistit se, že mladý čaroděj rozumí i těm nejjemnějším detailům upírské problematiky, Remus otáčel kolík v prstech. Upíři nebyli živí. Copak nebylo správné zabránit jim vysávat život? Copak oni nevítají smrt jako vysvobození, jako poslední odpočinek, který má Příroda připravený pro každého tvora? Protože on sám byl považován za bytost, která zasluhovala smrt, cosi ho nutilo zabývat se podrobně etickými otázkami, které se nutně objevily kdykoliv šlo o zabití něčeho nebo někoho. K přesnému vymezení slova vražda tu už nestačil zákon. Když se snažil ustanovit si vlastní filosofii, přikláněl se většinou na stranu opatrnosti. Ve své lidské podobě nikdy neublížil ani mouše. Byl si také skoro jistý, že vlk v něm nikdy nesnědl nic většího než myš, i když ho napadlo – a nikoliv poprvé – jak dalece mohl svým vzpomínkám z nocí za úplňku věřit.

Zabodl si ostrou špičku kolíku do dlaně. I kdyby zabil ve své vlčí podobě člověka, i kdyby byl zabijákem – byl živý a zabíjel by jen, aby nasytil smrtelné tělo. Ale upíři byli jako smrt přiživující se na životě, pochodující mrtvoly páchnoucí rozkladem.

Život si zaslouží, aby ho někdo chránil, uzavřel své úvahy, když se nechtěně píchl až do krve. Bylo to chabé ospravedlnění, i tak, ale on se měl s Nemrtvými teprve setkat. Bez té zkušenosti ještě nemohl říct, jestli roli zabijáka netvorů dokáže unést.

-

Z honu na upíry se vyklubala studená, nepohodlná a špinavá záležitost. Remus a Alexandru strávili několik dní šplháním v jeskyních nejrůznějších tvarů a velikostí, kde nespatřili nic kromě spousty netopýrů (a netopýřího trusu). Starého čaroděje to zdálo se neznepokojovalo. Trval dokonce na tom, že si nasbírají první den sebou několik pytlů netopýřího trusu, protože to bylo skvělé hnojivo na rostliny ve skleníku.

Remus se zastavil zaklíněn v mezeře mezi dvěma velkými kusy skály a čekal, až ho starší čaroděj dožene. Tato jeskyně, v pořadí ten den již čtvrtá, měla úzký a klikatý vchod, ale Alexandru tvrdil, že dál bude širší. Slabé plameny v jeho dlani osvětlovaly úzkou chodbu jen k nejbližší zatáčce. Když slyšel, že se starý čaroděj blíží, začal se znovu škrábat chodbou plnou kamenů vpřed a přemýšlel, proč vlastně zůstává v Rumunsku a zejména co vůbec dělá v jeskyni zamořené netopýry. Část odpovědi, jak věděl, souvisela s jeho výlety za měsíčních nocí. Jak měsíce míjely, toužil víc a víc běhat s dalšími ze svého rodu. Těšil se na proměny s radostí, podobnou té, kterou zažíval v Bradavicích, kde měl za společníky Tichošlápka, Dvanácteráka a Červíčka.

Ale tady ho drželo něco víc než jen vlčí pud. To, co se od starého čaroděje naučil, se nedalo jen tak přejít mávnutím ruky. Žádná škola na světě by ho nenaučila věci, které do sebe teď vstřebával. A co víc, pocítil, že ho Alexandru respektuje, i když byl nesmlouvavý, když měl pocit, že Remus udělal chybu. Jenomže tady chyby neznamenaly jen špatnou známku ze zkoušky, představovaly rozdíl mezi životem a smrtí. Když Remus vstoupil do rozlehlejší síně, přepadla ho náhlá závrať. Zastavil se a změnil barvu světla na žlutou jako znamení Alexandrovi, že dosáhli jeskyně, kterou hledali. Opatrně a pomalu se otočil, aby si prohlédl kamenný strop a zdi. Téměř oválný prostor měl na délku nanejvýš dvacet stop. Vypadal sušší než chodba, kterou právě prošli. S hrůzou si Remus uvědomil, že na podlaze vidí zbytky slámy. Všudypřítomní netopýři, přilepení ke stropu, sem slámu určitě nepřinesli, zato upíři si někdy ze slámy připravovali suchá lůžka.

Když se Alexandru objevil v ústí chodby, ukázal Remus tiše na podlahu, takže se sláma zatřpytila v jeho magickém světle. Alexandru krátce kývl, vzrušení se dalo vyčíst jen v jeho hladových očích. Stopy slámy vedly na konec oválného prostoru, kde se z dálky zdálo, že tam místnost končí. Zblízka spatřili ve skalnaté stěně průchod vedoucí do další místnosti.

Remus zhasl svůj oheň a vylovil z kapsy kus kamene velikého jako pěst. Pevně ho sevřel v dlani a následoval starého lovce upírů za roh. Na podlaze malého přístěnku ležela silná vrstva slámky. Alexandru se postavil doprostřed malé místnosti, zatímco jeho společník zůstal stát u vchodu.

Ve světle Alexandrova světla Remus spatřil jako první záhyby látky a teprve potom bledou kůži něčeho (nebo někoho) ležícího na slámě. Podle vzhledu to byl chlapec. Mladá, pohledná tvář se nepatrně pohnula, když starý čaroděj vytáhl hůlku a vykouzlil jasnější světlo. Remus téměř uvěřil, že to si jen mladý pastýř přišel do jeskyně odpočinout, dokud se ta věc neposadila a neotevřela oči.

Byly temné a prázdné. Tohle nečekal. Remus již viděl pár Temných tvorů v Zakázaném lese – lidožravé obry, trolly a jednou něco, co připomínalo ohromného pavouka – ale nic z toho ho nepřipravilo na to, co číhalo v upírových očích. Bylo to něco nelidského, odlišného od ducha živé přírody, kterého sdíleli lidé se zvířaty. Náhle cítil, že se v nelidské prázdnotě ukryté za těma očima ztrácí.

„Kdo ruší můj spánek?" pronesl upír jemně, když se napřímil a pohlédl na zachmuřeného čaroděje stojícího před ním. Alexandru dosud nedal signál, a tak Remus jen stál a díval se.

„Už je to mnoho let, Turzii," řekl Alexandru prostě. „Myslel jsem, že jsi pryč."

„A já myslel, že je po tobě, Arghezi," odpověděl studený, drsný hlas. „Je bláznovství vracet se sem. Víš sám, že ona tu není. Došla jí s námi trpělivost."

Starý čaroděj se nepatrně napnul, ale jeho obličej zůstal kamennou maskou. „A Cuza?"

Upír udělal krok vpřed, zatímco Alexandru se ani nepohnul. „Neviděl jsem ho roky, ale řeknu mu, že ho hledáš, když na něj někde narazím." Netvor se ještě přiblížil a když začal znovu mluvit, pohlédl Alexandru krátce na Rema. „Vím, že tě hledá, po tom co jsi…"

Upír se vrhl na čaroděje ve stejné chvíli, kdy Remus vykřikl „Helios" a pozvedl ruku s kamenem. Přístěnek náhle osvítila oslepující záře, která zahnala všechny stíny. Netvor vztáhl pařáty k Alexandrově hrdlu, ale když na něj světlo dopadlo, padl na kolena, začal vřískat a tiskl si ruce k očím. Sluneční kámen v Remově ruce vykouzlil zář, která, i když nebyla pravá sluneční, působila upírům bolest a zpomalovala je. Dokud neviděl svíjející se klubko na podlaze, nevěřil, že by tento kus kamene, i když byl začarovaný, mohl vykouzlit tak účinné světlo.

Lovec upírů s klidem zastrčil svou hůlku a klekl upírovi na hruď, jako kdyby ten byl jen nějakou rohožkou nebo kusem nábytku, a přitiskl mu ramena pevně k zemi, zatímco druhou rukou vytahoval z kapsy kolík. Za doprovodu divokých skřeků vrazil hladké dřevo až po konec upírovi do srdce.

Jeskyně umlkla. Remus vnímal jen čarodějův překotný dech a šelest netopýrů z druhé místnosti. Byl by tam stál hodně dlouho, se zapomenutým zářícím sluneční kámen v ruce a zíral by do bledé tváře zkřivené v posledním výkřiku. Ale Alexandru rychle vstal, setřásl ze sebe zbytky slámy a pohlédl na mladého čaroděje.

„Tak, teď víš, jak se to dělá," řekl chladně tónem profesora dávajícího lekci. Naznačil Removi, aby zhasl sluneční kámen, a když to ten udělal, ponořilo se všechno do tmy. Před bolavýma očima mu tančily groteskní mžitky a nabíraly podobu neexistujících fantastických příšer.

Ten měsíc našli a zabili ještě další dva upíry, které teplé počasí ještě úplně neprobudilo. Ani potom lov nepřestal, stal se ale mnohem náročnějším. Pokaždé se starý čaroděj vyptával na upíry, které hledal, aniž by Removi sdělil, proč je potřeboval najít. To všechno mělo teprve přijít.

-

Prvních pár měsíců poté, co se setkali, poslal Remus Grigorovi několikrát jídlo a pár sov, ale nepřijal pozvání, aby se připojil k Šestce za úplňku. Trávil noci sám, běhal ve sněhu, prozkoumával hory a držel se daleko od lidí a vesnic. Chtěl se setkat ještě s jinými příbuznými.

Ale teď bylo jaro a na jaře neměl být nikdo sám. Dokonce i té vlčí smečce, kterou potkal o prvním úplňku, se narodila štěňata, která se již odvážila vyjít ven z doupěte – někdy jen tak seděl a celé hodiny je pozoroval, jak si hrají se svými rodiči.

Nemohl jen tak ohlásit Grigorovi, že za nimi přijde. Grigore se musel napřed zeptat Alfy Vlada a ten předložil svou odpověď všem Beta, protože se nemohl uráčit mluvit s Remem přímo. Trochu podivné, ale patřilo to k celému dobrodružství.

Bylo domluveno, že se setkají v chalupě půl hodiny před úplňkem, již pátém od jeho příchodu do Rumunska. Remus opustil hrad na koštěti hodinu předem, nebylo to sice celých dvacet mil, Grigore to trochu přehnal, ale i tak to byl dlouhý let. Vzal si sebou hůlku, zašitou pečlivě do kapsy pláště, kdyby nastala neočekávaná situace po úsvitu nebo ještě před soumrakem.

V Grigorově malé, studené chalupě bylo shromážděno šest mladých lidí, pět chlapců a jedna drobná, vychrtlá dívka s hlubokýma očima. Na první pohled bylo jasné, který z nich je Vlad. Jednak ze způsobu, jakým ho ostatní obklopili ve snaze chránit ho.

A jednak proto, že i v lidské podobě vypadal jako zvíře.

Během sedmi let lekcí Obrany proti černé magii probírali vlkodlaky nejméně šestkrát. Zhruba tak osmdesát procent z toho, co se učili, byly více méně hlouposti. Někdy se Remus třásl strachem, když poslouchal zákony, podle kterých museli být vlkodlaci po smrti zpopelněni stejně jako upíři, protože se všeobecně věřilo, že by se mohli v upíry, se kterými údajně byli příbuzní, proměnit. Některé z věcí ho přiváděly k šílenství, jako třeba přesvědčení, že kousnutí vlkodlaka je nebezpečné i v jeho lidské podobě. Ale z většiny měl prostě jen legraci a nejvíce se smál tomu, že se všeobecně věřilo, že vlkodlaka lze rozeznat od normálních lidí na základě určitých fyzických znaků. Seděl ve třídě s ironickým úšklebkem na rtech a věděl, všechny ty nesmysly o špičatých uších a pařátech namísto nehtů mu pomáhají udržet jeho tajemství dobře skryté. V pozdějších letech, kdy vstřebal Siriovy šplhounské tendence, se sám hlásil a zcela nevinně uváděl rozličné vymyšlené hlouposti, které mu učitel vždy uvěřil. Měl ve třídě tak dobrou pověst, že se jeho příspěvky nikdo neodvážil zpochybnit. Do dnešního dne se tak pravděpodobně tu a tam ještě vyskytovalo pár absolventů Bradavic přesvědčených o tom, že vlkodlaci jsou barvoslepí a mají hrůzu z tykví.

Ale i ten nehloupější zmijozelský student by bez potíží poznal Vlada Alfu. Měl ohromné a kostnaté ruce s nehty opravdu podobnými drápům. Nebyl nijak zvlášť vysoký nebo robustní, ale jeho postava přesto vzbuzovala pocit paniky. Neupravené husté kudrnaté vlasy mu padaly přes obočí a téměř celou tvář až k hlubokým očím pokrývaly neudržované vousy. Dlouhá a široká jizva se táhla přes jeho pravou tvář těsně kolem oka, jako památka na psí rvačku, nepochybně. A ani pod tím hustým plnovousem nedokázal, když pohlédl na Rema, skrýt pohrdlivý úsměšek.

„Tak co, Alíku," zavrčel, „přidáš se?"

„Ano," odpověděl Remus prostě a hleděl na něj s přezíravým nezájmem. Copak už se takhle narodil? Ne, odpověděl si sám po chvíli, asi se jen snaží vypadat strašidelně. Ta myšlenka mu vykouzlila na tváři úsměv (přesně, jak by to udělal Sirius). Nebál se – dobře věděl, že opravdová zkouška přijde za půl hodiny.

„Beta mi říkali, že jsi potkal pár kolegů na plný úvazek, Alíku," pokračoval Vlad.

Remus přemýšlel, co by musel udělat, aby přestal být Alíkem. „Pár koho?"

Vlad pohlédl na Grigora s výrazem, který jasně říkal Kdes vylovil tohohle osla? „Vlky, Alíku. Maminku, tatínka a pár roztomilých malých štěňátek." Zlověstně zavrčel.

„Ach tak," Remus si vzpomněl na ten skoro kouzelný pocit, který se mu rozhostil v těle kdykoliv je potkal. „Jsou krásní, že?"

Vlad sevřel dlouhé, zahnuté prsty. „Už ne." Zarazil se a vycenil drobné zuby. „Teď je z nich kožich pro farmáře z vesnice."

„Ze všech?" Remus byl šokován. Nevěděl co říct. „I … z těch malých?" Skvělé, pomyslel si. Jen breč, proč ne – a zůstaneš Alíkem napořád.

„Žádný strach, Alíku. Panu Fatulescu nezbývá moc chvil života." Rozhlédl se po ostatních a ti se zasmáli.

„Tak asi půl hodiny," přidal se Grigore. „Ani ne."

„Chcete ho zabít," pokusil se hádat Remus.

„Velmi dobře, Alíku, učíš se rychle."

Kvůli tomuhle původně do Rumunska přišel, ale teď, když se o tom mluvilo, nešlo už o nějaký zabijácký instinkt. Tohle byla předem domluvená vražda. „Musíme ho opravdu…," začal Remus, ale zmlknul, když se na tvářích členů smečky objevil znechucený výraz To jsem si moh myslet. Polkl a pokusil se rychle přemýšlet. „Ale zabít ho není trest. Kdybychom ho kousli a udělali ho jedním z nás…"

„To jsou ušlechtilé pocity, a odpovídají tvému vzdělání," ušklíbl se Vlad. „A jíst budeme jako co?"

„On je snad farmář, ne? Možná chová kuřata…"

Vlad rozhodil rukama směrem ke členům své smečky, kteří ve své hladové vychrtlosti působili skoro průsvitně. „Navrhuješ, aby se Šestka živila kuřaty?"

Remus se zhluboka nadechl a pomyslel na štěňata. „Fajn," řekl. „Zabijeme ho."

Vlad se zašklebil a zaťal pěsti. Nebylo třeba žádat po nich nějaké sliby nebo varovat „uděláš to co já chci" – všichni věděli, že jakmile se promění, nebude čas na nějaké smlouvání nebo dohadování. Pokud se Remus nepokusí vyzvat Vláda k otevřenému střetnutí, měla smečka Vladovu plnou důvěru.

Každopádně, Removi se nechtělo věřit, že plány na zabití farmáře jsou něčím víc než pouhými slovy. Od vlkodlaka to vyžadovalo mnoho disciplíny a zkušenosti, aby byl schopen zapamatovat si cokoliv, co si naplánoval v lidské podobě. Čtyři Záškodníci trávili měsíce promýšlením svých dobrodružství, a Náměsíčník pokaždé utekl pryč za něčím, co uslyšel nebo ucítil, protože v tu chvíli byly jeho instinkty důležitější a silnější než ta příliš člověčí dobrodružství naplánovaná jeho přáteli. Teprve postupně se naučil ovládat svůj pud a Červíček, Dvanácterák a Tichošlápek vymysleli komplikovanou soustavu signálů, kterými mu mohli dát najevo, kde zrovna jsou a co mají v úmyslu. Pochyboval, že by tito rumunští vlkodlaci považovali za důležité posilovat v sobě takovou schopnost sebekontroly.

Ale Záškodníci nikdy neplánovali vraždu.

A on toho tolik nevěděl.

„Rychle," řekl Vlad a nakázal vyjít ze dveří. Všichni ve stejném okamžiku pocítili, co se právě děje na obloze.

Členové smečky opustili chatu a vyhledali si každý za závěji či balvany místo, kde v klidu a soukromí očekávali proměnu. Remus učinil stejně jako ostatní, neřekl ani slovo, jen zaznamenal, jak jsou rituály důležité pro lidský i zvířecí svět.

Po chvíli se všichni objevili znovu, stejně rychle, jako se předtím vytratili. Úplněk teď visel několik stupňů nad horizontem, sotva viditelný skrz mlhu. Zvířata se semkla do kruhu k dalšímu rituálu – následovalo očichávání, dotýkání se čenichů, mávání ohonem ve snaze ukázat přátelské úmysly.

Vlad nebyl ani zdaleka největší ze smečky, ve skutečnosti byl celkem umolousané a hubené zvíře s vypadávajícími chomáči srsti. Grigore byl sice nejvyšší, ale velmi hubený. Náměsíčník, vykrmený sedmi roky bradavických hostin, byl několikrát těžší než ten největší z nich.

Nebylo to dost, aby mohl bojovat s celou smečkou. Ale jeho dobrodružství se zvěromágy měla i svou temnější stránku, která by mu teď mohla posloužit. Nemohl se měřit s celou smečkou stejně jako se nemohl měřit s Tichošpápkem a Dvanácterákem – nikdy by to nepřiznal, ale z těch parohů měl neuvěřitelný strach. Pes nemá jinou šanci než vést útok tlamou a ani vlkodlak si nenechá rád vypíchnout oko. Velmi rychle si uvědomil, že jestli jim chce utéct, musí je jednoduše přelstít. A protože oni si zachovali svou lidskou inteligenci, stálo to Náměsíčníka všechnu disciplínu co mohl v sobě shromáždit, aby byl schopen využít jejich slabých míst. Dvanácterák byl příliš důvěřivý a protože byl býložravec, byl mu jakýkoliv zabijácký instinkt cizí. Tichošlápek byl příliš přátelský a přibližoval se nebezpečně blízko k lidem v naději, že dostane sušenku nebo alespoň pohlazení po hlavě. Ke konci studia byl již vlkodlak s hrozivou pravidelností schopen svým druhům zmizet.

V souboji zubů a drápů neměl moc zkušeností a bál se, ale v souboji důvtipu neměl soupeře, věděl to a dokonce i teď byl ve střehu, aby nepřehlédl jakoukoliv známku Vladovy neopatrnosti.

V této chvíli ale věděl dobře, že by riskoval nic menšího než svůj vlastní život, kdyby se k Alfa samci přiblížil jinak, než se skloněnou hlavou a s mávajícím ohonem. Vlad udělal to samé, ale když přišli k sobě, ani jeden nemohl odolat touze vycenit na druhého zuby.

Vladovy zuby, stejně jako v jeho lidské podobě, byly zakrslé a polámané a z největšího špičáku zbyl jenom ostrý pahýl.

Vlci se nakonec rozeběhli cestou přes vlhké listí, mezi stromy, nahoru a dolů po kopcích. Skutečně se nakonec vynořili u farmy a blížili se k ní s opatrností, která Náměsíčníka překvapila. Poslušně je následoval, ačkoliv mu instinkt přikazoval zůstat v úkrytu. Když Vlad naznačil dvěma vlkům, aby pokračovali vpřed, zatímco ostatní se měli schovat, připojil se Remus k němu a společně bok po boku se přiblížili ke stavení. Nikdo předtím nezmínil, jestli byl farmář čaroděj nebo jestli je bude považovat za skutečné vlky, ale Náměsíčníkovi to bylo jedno. Cítil farmářův pach stále silněji a silněji, když prošli dřevěnými dveřmi a vyběhli schody až nahoru, kde byla malá půda se slaměným lůžkem místo postele, s židlí a trojúhelníkovým oknem. Muž seděl na židli, kouřil dýmku a na sobě měl vlčí kožich.

Se vzteklým zavytím se mu Náměsíčník vrhl po krku a nestaral se ani o to, jestli je to čaroděj a zabije ho, ani o to, že právě zpochybnil Vladovu autoritu. Chtěl, více než kdy dřív, zabíjet. Zachránila ho jen farmářova vlastní krvelačnost. Když zpozoroval přibližující se vlky, připravil si pušku a vystřelil teď na Náměsíčníka pár ran, které ho srazily zpět. Byly to obyčejné náboje, takže farmář byl buď mudla nebo si je spletl se skutečnými vlky. Nebolelo to víc než by ukopnutý palec bolel člověka, ale přesto oba vlkodlaci na vteřinu zaváhali a ta chvíle byla dost dlouhá na to, aby muž stihl vyskočit z okna.

S řevem a štěkotem se Vlad s Remem vrhli zpět ze schodů. Přesto nebyli dost rychlí a zbylí vlci nedělali zatím venku nic, jen čekali na Vladovy rozkazy. Když vyběhli z domu a začali čenichat v křoví, kam farmář spadl, ukryl se ten mezitím v sýpce.

Náměsíčník byl přesvědčen, že s nepatrnou dávkou chytrosti by se dovnitř dostali. Vlad ale všechny odvedl pryč a brzy už znovu běželi přes kopce.

Narazili na malého jelena, sotva rok starého a kulhajícího. Vlad s vlčicí ho skolili a všichni se tak mohli najíst, kromě Náměsíčníka, který vycítil, že jsou všichni mnohem hladovější než on sám. Ani Vlad nejedl moc, možná proto, aby nezlenivěl a zachoval si jasnou hlavu.

Nebylo jasné, jestli tím, kdo je vedl zpět k farmě, byl Vlad nebo Remus. Alfa samec neběžel přímou cestou, ale občasná šťouchnutí druhého vlka ho udržovala zhruba ve správném směru. Tentokrát se blížili mnohem opatrněji a nejprve šli k sýpce, která, jak jim nosy a uši napověděly, byla již prázdná. Jak se plížili kolem, narazili na farmáře číhajícího s puškou za keřem.

Něco přimělo Náměsíčníka počkat a útok vedl Vlad. Příliš pozdě si školený čaroděj ve vlkodlakově těle uvědomil, že farmářova puška slabě zářila, jako by nesla podobné kouzlo jako ta nebeská věc nad jejich hlavami. Stříbro, měsíční kov. Náměsíčník se vrhl na Vlada a srazil ho k zemi dřív, než dosáhl na muže.

Střela jim proletěla nad hlavami a uslyšeli zakvičení jednoho z ostatních zvířat. Náboje byly skutečně stříbrné. S Vladem, kterého stále tlačil k zemi svou vahou, pod sebou, Náměsíčník sledoval, jak zbývající vlci skočili vpřed na farmáře, než ten stihl znovu nabít, a trhají ho na kusy.

Vlad se zazmítal a Náměsíčník ustoupil s trapným pocitem fíha, to jsem asi přepísknul. Nebyl si jistý, jak si Alfa jeho útok vyloží. Podívali se na sebe, s očima široce otevřenýma a s odhalenými zuby, ale nakonec obrátili pozornost ke svému padlému společníkovi, zatímco ostatní likvidovali vše, co zbylo z farmáře.

Vlk, který byl zastřelen, byl jedním z chlapců, jehož jméno se Remus nikdy nedozvěděl. Ležel tiše a když se ho dotkli, zjistili, že už je studený a začíná tuhnout. Ustoupili, naježili hřívu a olizovali si rty ve výrazu naprostého znechucení. Náměsíčník nepoznal dosud pach smrti a vyrazil ze sebe hluboké zavrčení, které se pomalu proměnilo v kňučení. Ulevilo se mu, když Vlad shromáždil všechny vlky a všichni se vydali nazpět, nechávajíc za sebou tělo mrtvého kamaráda i napůl snědeného farmáře, na kterého zapomněli, jen co se jim z nosů vytratil jeho pach.

Nasycení, možná oslabení ztrátou, možná ne, navrátili se do Grigorovy chatrče krátce před západem měsíce. Na tu chvilku si našli nějakou zábavu nebo pospávali, dokud se nebe nevyjasnilo a oni se ještě jednou ukryli každý na své místo.

Remus se probral vyčerpaný a s nepříjemným pocitem, který mu nedovolil vrátit se neprodleně do hradu. Nepamatoval si přesně co se minulou noc stalo – věděl, že se dokázal postavit Alfa samci, i když nedokázal říct, jak moc vážně nebo co to znamenalo do budoucna. Cítil také, že něco se přihodilo lidem, a podivné tušení ho přimělo, aby zůstal nablízku a vyčkal, co se bude dít. Měl své šaty, svou hůlku a koště a pár matných vzpomínek na místo, kde se vše událo. Členové smečky byli po noční hostině unavení a líní a nevěnovali mu žádnou pozornost, když opouštěl chalupu.

Přišli brzy po úsvitu. Tucet lovců, mudlů i čarodějů vyzbrojených vším od kyjů a lan až po stříbrné dýky a zapálené pochodně. O mudly se postaral snadno – když jim pár pušek samo vystřelilo v rukou, ukázali záda a prchali z kopce jak nejrychleji mohli.

S čaroději to bylo těžší. Kouzlo, díky kterému ho mudlové považovali za borovici, na čaroděje nefungovalo, a stříbrné předměty nedokázal na dálku očarovat. Hon trval několik hodin. Dělal co mohl, ale ke konci dne lovci zabili jednoho vlkodlaka a jednoho mudlovského chlapce, který byl zrovna ve špatný čas na špatném místě.

Unavený a zmatený se Remus vrátil do hradu Arghezi za soumraku, zrovna když vycházel téměř celý měsíc.

Musel být ještě jiný způsob.

-

O dva měsíce později se již otevřeně vzbouřil. Ani ne hodinu po západu slunce Náměsíčník na Vlada zavrčel a pokusil se ho kousnout, očekávaje přitom útok ze všech stran. K jeho překvapení se Grigore okamžitě přidal na jeho stranu, stejně jako vlčice jménem Liszka. Bylo to tři na tři a Vlad se rozhodl ustoupit, než aby riskoval, že on nebo někteří z jeho zbývající smečky utrpí vážné zranění.

Tři bylo málo, ale v okolí se pohybovala ještě jedna smečka, Pětka, která byla na cestě do Maďarska, a ti, kterým se nechtělo jít, se přidali buď k Vladově smečce nebo k Náměsíčníkově skupině, nové Pětce. Dokud se jeho nová smečka držela vysoko v horách a vyhýbala se oblastem jižně od Grigorovy chalupy, nechávala je bývalá Vladova Šestka na pokoji.

A tak se Remus stal zodpovědný za šest divokých, nevzdělaných a hladových mladých vlkodlaků. Věděl, že musí najít způsob, jak žít bez konfliktů vedle vesničanů, ale netušil, jak začít.

Začali mu říkat Lupeni, a to jméno se mu docela hodilo. Rozhodně to bylo lepší než Alík. A kromě toho, Remus Lupin, čtvrtý nejlepší ve své třídě v Bradavicích, by v drsných horách Transylvánských Alp nikdy nepřežil.

Wolfie Twins

- - - - - - - - - - - -

Jako vždy, vše je majetkem R.K.Rowlingové.