WolfieTwins: Call of the Wild

4. Věrnost

Věnováno všem, kteří neúnavně usilují o jednu jedinou věc – aby byli dobře vidět a slyšet, a i přes naprostý nedostatek jakéhokoliv talentu se jim tento cíl daří beze zbytku plnit.

Rumunsko, rok druhý

Ve vesnici Stilpescu a okolních statcích začaly brzy kolovat historky o lovcích upírů. Útoků Nemrtvých během posledního roku znatelně ubylo. Ovšem na každodenní život vesničanů měl pokles počtu upírů pramalý vliv. Ačkoliv upíři byli ti nejobávanější z temných tvorů, vesničany mnohem více sužovali běžní démoni a duchové.

Všichni vesničané si mysleli, že onen tajemný muž, který se čas od času zjevoval a vyháněl tůňodavy a bludníčky z řek, bubáky ze stodol a karkulinky ze sklepů, byl právě oním lovcem upírů, ale nechtěli ho obtěžovat ze strachu, že by mohl třeba zmizet stejně rychle jako se objevil. Od doby, kdy se naposledy mohli vzdálit beze strachu od vesnice, uplynulo mnoho let, ale teď se děti znovu mohly učit plavat, mladí muži chodili rybařit a pastýři nechali svá stáda hledat si lepší pastvu daleko od ohrad. Pletence česneku, které si všichni kdysi připevnili na dveře, už uvadly a seschly. V nocích za úplňku se neozývalo žádné vytí a lidé přestali sledovat měsíční fáze.

Období nezvyklého klidu však přerušila otřesná událost, kdy byl malý chlapec Muscaturových, když se před úsvitem vracel od kamaráda domů, napaden párem vlkodlaků.

Chlapcově otci a dvěma pastýřům se podařilo zvířata vlákat do staré stáje a zatarasit dveře. Ztrouchnivělé dřevo praskalo pod náporem zubů a drápů, ale jak slunce stoupalo, místo vytí se začaly ozývat lidské výkřiky a nárazy na dveře slábly.

Městečko se sešlo, aby prodiskutovalo nejlepší způsob, jak příšery zabít. Většina měla za to, že vlkodlak v lidské podobě může být zabit stejně jako kterýkoliv jiný člověk. Další trvali na tom, že se jim musí vrazit kolík do srdce a useknout hlava. Jiní byli přesvědčeni, že bude třeba stříbrných nábojů, ale nevěděli kde je sehnat nebo jestli bude stačit roztavit stříbrné mince.

Začali pátrat v celém městě po stříbře a hledali moudré starce, když tu se lovec démonů s kápí na hlavě objevil. Z jeho tváře byly vidět jen unavené, ale pozorné oči a ruku měl položenou na hůlce za opaskem.

„Co se stalo?" zeptal se pana Muscatury chraptivě.

„Dítě…," odpověděl vesničan, který nechtěl přiznat, že šlo o jeho syna. „Je zraněný, napadli ho vlkodlaci. Vlákali jsme je pasti," dodal pyšně, „ale nikdo si nepamatuje, kdy jsme tu naposledy museli ve vesnici zabít vlkodlaka."

Tajemný muž dlouho nic neřekl. „Kde jsou?" zeptal se nakonec.

Vesničané ho zavedli ke stáji, kde rány do dveří mezitím ustaly. Všude bylo ticho.

Pan Muscatura hlasitě zaklel a otočil se rozhněvaně na skupinu chlapců, kamarádů jeho syna, kteří stáli shromážděni u dveří. „Vyšel odtud někdo nebo něco?"zahřměl.

Zavrtěli hlavou a oči jim zvědavostí vylézaly z důlků.

„Pravděpodobně usnuli," řekl lovec nestvůr klidně. Potom rozhodněji dodal: „Otevřete dveře." Připravil si hůlku a naznačil dětem, aby ustoupily. „Držte se dál," nakázal a když mávl rukou, hůlka červeně zajiskřila.

Otec pokousaného chlapce a pastýři postoupili vpřed a odstranili bleskově ze dveří závoru. Uskočili stranou a ponechali prostor mezi čarodějem a vnitřkem stáje volný.

Vesničané stačili ještě uvnitř zřetelně zahlédnout dva muže, když z lovcovy hůlky vylétla stříbrná střela a obě postavy obklopila. Od hlavy k nohám byly rázem omotány chvějícím se stříbrným vláknem, jehož jeden konec se táhl k čarodějově ruce. Vytáhl nestvůry ven na sluce, kde chvíli ospale mžouraly - a pak je pohltil roj jisker a všichni zmizeli.

O vteřinu později se vlkodlaci překvapeně rozhlíželi v Grigorově chalupě a stříbro, kterým byli spoutáni, se začalo trhat jako pavučina. Na jejich tvářích se objevil úšklebek, když lovce nestvůr poznali. Sundal si kápi a dlouho na ně beze slova hleděl.

„Měl jsem o tebe včera v noci strach, Grigore," řekl Remus konečně. Chraptěl a nemohl potlačit zívnutí. „Hledám tě od rána a jen zázrakem jsem se tam dostal včas."

„Vysvětlím to, Lupeni Alfo," začal mladší vlkodlak koktat.

„Ale no tak," přerušil ho Remus. „Jsme přátelé, Grigore, obejdeme se snad bez titulů."
„Protože ty si žádný nezasloužíš." Vlad, ačkoliv právě unikl smrti jen o vlásek, se choval stejně povýšeně jako obvykle. Odstrčil Grigora stranou a postavil se před něj. Všichni byli z minulé noci unavení a z jejich chování se nedalo vyčíst, že jde o vážnou hádku. Jejich pohyby byly pomalé, hlasy tiché, avšak oba vůdci byli ve skutečnosti vztekem bez sebe. Vlad se zastavil kousek před Remem a zkřivil rty do zlověstného šklebu. „Když nikoho nepokoušeme, vymřeme, to, předpokládám, víš. Chceš snad, aby náš rod vyhynul?" Nevyslovil to nejhorší slovo, kterým jeden vlkodlak může nazvat druhého – „zrádče", ale bylo cítit z každé jeho věty.

Remus se snažil zklidnit se tím, že si představil, že tím vysokým špinavým zmetkem je Severus Snape. Při představě, že se hádá s nahým Severem, se málem rozesmál. „Za každého člověka, kterého kousneme, zabijí vesničané tři z nás. Tohle chceš?"

„Nezáleží na tom, jestli pozabíjejí nás, starý psy." Vladovi nebylo ještě ani třicet. „Jestli máme přežít, potřebujeme štěňata."

To bylo na Vlada až neobvykle filosofické, ale on vůbec nebyl hloupý – promýšlel si celou věc pravděpodobně od té doby, co se mu doneslo, že se Pětka drží té ušlechtilé, avšak pochybné myšlenky neútočit na lidi. „Napadat malé děti je zbabělost a rozhodně to není způsob jak lidi přesvědčit, že jsme něco jiného než zvířata," odpověděl Remus chladně. Podíval se na Grigora, který ustupoval ke straně, aby si to spolu vůdci obou smeček mohli vyřídit sami.

Vlad zvedl svou zarostlou hlavu a divoce se zasmál. „Jenže o tom to je," zavrčel a zapíchl kostnatý prst doprostřed Removy hrudi. „My nemusíme nikoho přesvědčovat. Jakmile se stanou jedním z nás, uvědomí si, že to my jsme ti silnější. Dokonce i ty jsi rád, že ses stal vlkodlakem. Nemám pravdu?"

Bylo jasné, že Vlad měl vše promyšlené. Removi trvalo dlouho, než dokázal zformulovat odpověď. Vlad si mohl dovolit chovat se sebevědomě, protože věděl, že úplněk je na jeho straně. Remova paměť byla ještě plná včerejších zvířecích radovánek a vzpomínek na pronikavé zvuky a pachy, které člověk nikdy poznat nemohl. Musel se přinutit vzpomenout si na osamělé noci v Chroptící chýši a v boudě v domě svých rodičů. „Jsem rád, že jsem vlkodlak, když jsem svobodný," podařilo se mu nakonec odpovědět, „a tvoje chování naši svobodu ohrožuje." Cítil, že získal výhodu, a odvážil se ještě dál – ať byl Vlad chytrý nebo hloupý, muselo se s ním jednat na rovinu. „Jestli ještě jednou strčíš za úplňku nos do vesnice, nepohnu ani prstem ani tlapou, abych ti pomohl. Mluvím dost jasně?"

Vlad zaváhal. Remus mu přece jen již podruhé zachránil život.

Najednou se přiblížil Grigore, poplácal oba po rameni a nejistě se usmíval. „No tak, hafani, hlavně se tu nepoperte, jo?"

Remus spustil oči z Vladova zlomyslného úsměvu a pohlédl na svého druha. „Máš pravdu, kamaráde," řekl nakonec a byla to stejná slova, která kdysi říkal Petrovi Pettigrewovi, který občas musel hrát roli usmiřovatele mezi Remem a Severem nebo méně často Remem a Siriem. Remova neústupnost, když byl přesvědčen o své pravdě, spojená se schopností nedat se za žádných okolností vyprovokovat, přiváděla některé jeho soupeře k šílenství.

Vlad po nich obou vztekle střelil očima a odešel si do rohu chalupy vybrat nějaké šaty z Grigorova chudého šatníku, ačkoliv podle nepsané dohody nebyl v teritoriu Pětky vítán. Bez ptaní si vzal i koště a než odešel, věnoval Removi ještě poslední pohled: „Nevydržíte dlouho," řekl. „Tvoje smečka nepřežije, když nebudete kousat lidi."

Remus ho sledoval, jak odlétá, a potom pohlédl na svého přítele, který měl být minulou noc s Pětkou, ale místo toho se svým starým vůdcem slídil ve Stilpescu. V této chvíli měl v sobě Remus příliš mnoho člověčího, než aby to považoval za zradu, ale přesto cítil zklamání, že zákon, podle kterého se nemělo útočit na lidi a který on sám vyhlásil, když se stal Alfou, porušil člen jeho vlastní smečky.

Možná měl Vlad pravdu. Jeho pět vlkodlaků už nehladovělo, byli silní a zdraví a své lidské dny už netrávili tak jako kdysi, totiž krádežemi. Remus to pokládal za svůj největší úspěch, jakého zatím v Transylvánii dosáhl, ale bylo to vůbec k něčemu? Skutečně chtěl, aby jeho rod vymřel?

„Odpočiň si, Grigore," řekl unaveným hlasem. „Zítra se máme sejít s Liszkou a podívat se na ty skřety v bažině, dobře?"

Chlapec kývnul, překvapený, že po něm jeho Alfa nechce žádné vysvětlování.

Remus si povzdychl. Ve spoustě případů se mohl na Liszku spolehnout víc než na kteréhokoliv z chlapců. Vlkodlačice jsou vzácné, nevěděl proč, snad protože se malé dívky netoulali tak často po nocích venku, kde by mohly být napadeny. V tom se vlkodlačí skupiny nepodobaly vlčím smečkám, kde byla hierarchie mezi samci a samicemi trochu jiná. Těch málo vlkodlačích samic si muselo své místo mezi samci tvrdě vybojovat. Z mnoha důvodů to bylo nešťastné a Vlad mohl Liszku neuvěřitelně ponižovat. Na druhou stranu jí toto nepřirozené uspořádání dávalo více volnosti – její instinkt jí nenakazoval následovat vůdce smečky tak slepě, jak to dělali beta samci, a mohla bez okolků dát Removi najevo, když se choval hloupě. Někdy to potřeboval.

Největší strach měla, když se Remus pokusil dostat Pětku do bližšího kontaktu s vesničany, a bála se, že je všechny poznají, vyženou z města, nebo zabijí. Nikdy se už asi nenaučí mít ráda lidi, ale byla čarodějkou s tím největším talentem na kouzlení bez hůlky, jakou kdy Remus viděl, a byla neocenitelná při špinavé práci v močálech a potocích, odkud vyháněli démony. Ani Grigore nebyl špatný a spolu si vydělali dost peněz na jídlo a na šaty. Remus doufal, že se jim podaří udržet i zahradu a ovčí stádo, i když ta dvě jarní jehňata, která dostali od Alexandra, snědli hned o nejbližším úplňku.

Potřebovali se hlavně naučit používat rozum ve stejné míře jako se spoléhali na instinkt. Remus se již setkal s lidmi, kteří se dobrovolně nechávali ponižovat – třídní obětní beránci, omega vlci (i když rumunské vlkodlačí smečky byli příliš malé a neměly žádné omega členy). Grigore byl v tomto směru hodně podobný Petrovi a Remus v něj věřil.

„Nemusíš se bát Vlada," řekl nakonec svému druhovi rozhodně. „Není to tvůj pán. Jsi lidská bytost a můžeš se naučit říct mu ne."

Když se potom Přemístil, Grigore se na roj jisker podíval se stejně podezřívavým výrazem jako tenkrát, když se setkali poprvé. Remus pro něj nadále zůstával záhadou.

Remus se před malou branou do hradu Arghezi krátce zastavil. Přemísťování takhle brzy po úplňku ho vždy naprosto vyčerpalo. Všechno ho bolelo a tělo se domáhalo spánku. Luxus pospávaní v teple skleníku nebo vedle krbu v jeho pokoji byl stále vzácnější, jak si smečka žádala více a více jeho času.

Ale život všech členů Pětky se během posledních pěti měsíců znatelně zlepšil. Pokusil se na to myslet, když strnulou rukou vytahoval hůlku, aby odstranil první kouzlo z brány. Prošel branou, obnovil za sebou magickou závoru a dobelhal se do hradu kuchyňskými dveřmi. Každý sebemenší pohyb, který udělal, z něj vysával zbytky energie a ta mu rychle docházela.

Stará kuchyň byla nepoužívaná a na všech stolech a policích ležela tlustá vrstva prachu. Spousta různých hrnců, začernalých prachem, visela ze stropu jako nějaké beztvaré příšery uvězněné tu v podzemí a prosící tiše o vysvobození. Sotva jim věnoval pozornost a následoval vyšlapanou cestičku z kuchyně do pokojů, ve kterých kdysi bydlelo služebnictvo. Bylo to prakticky jediné zbývající obyvatelné místo celého hradu. V horním patře, kde bývaly ložnice celé rodiny, když byl Alexandru malý, se bydlet nedalo. Během těch pěti let, co tu Alexandru nebyl, tam povětšinou bydleli upíři, kteří si z hradu učinili vlastní sídlo. Navzdory všem Čistícím kouzlům tam zůstával viset pach nemrtvých a nikdo se nahoru po schodech neodvážil.

Remus se nakonec dovlekl do svého pokoje, kterým byl přijímací salón u galerie. Alexandru a Mihail měli pokoje ve služebnickém křídle, ale Mihail nesnesl spát v blízkosti vlkodlaka. A tak si Remus za své doupě vybral vzdálený zastrčený přijímací pokoj. Alespoň tu měl velký krb, který mu poskytoval tolik potřebné teplo, zejména ve dnech jako byl tento.

Když zapálil v krbu, usadil se Remus vedle na kanape, zabalený do deky a nohy natažené před sebe. Zíral do měňavých plamenů, jeho mysl byla příliš zaměstnaná událostmi z celého dne, než aby mu dovolila usnout, i když jeho tělo se uvolnilo tak, jako by opravdu spal.

Vlad měl pravdu, on byl zrádce, jestliže nechtěl, aby přibývali noví vlkodlaci. Tady nebylo výmluvy. Ale získat nového vlkodlaka znamenalo kousnout člověka – kousnout dítě. Dospělí většinou kousnutí nepřežili, zemřeli nebo zešíleli, neschopní přijmout zvířecí duši do své již zformované osobnosti. Byla to bolestná událost, která přinášela smutek a žal všem, kterých se to týkalo…ale copak zrození nového života není vždy doprovázeno bolestí?

Ne že by o tom něco věděl. Liszka byla první a jediná žena z jeho rodu, kterou kdy potkal, a právě ona mu pověděla, že vlkodlaci se nemohou rozmnožovat běžným způsobem – dítě by se buď narodí mrtvé nebo se nenarodí vůbec. Znělo to, jako by s tím měla osobní zkušenost, i když se nesvěřila s podrobnostmi. Byla v těchto záležitostech rozhodně zkušenější než on a naučila ho používat Antikoncepční kouzlo, které se dalo jednoduše použít i po proměně. (Jak to asi dělali Mudlové? Možná proto jich bylo všude tolik).

Když byl měsíc v úplňku, Liszka a vůdce smečky se spolu ve své vlčí podobě bezstarostně milovali. Věděl o tom, aniž by si to přímo pamatoval. Byla překrásné zvíře, sněhově bílé jako samojed. Byla také krásná žena, teď, když měla co jíst - vysoká a silná, s lesklými vlasy a zářícíma očima.

Zavřel oči a nechal svůj pocit viny utopit ve vzpomínkách na to, jak příjemné bylo cítit něčí dotek, něčí teplo, vůni jejích vlasů, hebkost její tváře. Než potkal Liszku, nikdy žádnou dívku nepolíbil ze strachu, že by odhalila jeho tajemství a ještě hůře, že by se bála, že je to nakažlivé. Stejně jako on, i Liszka toužila po pozornosti, poté, co jí rodiče vyhnali z domu, když jí bylo deset, a tak se k sobě přimkli ve vztahu, který byl čistě fyzický a jehož kouzlo se vytratilo vždy s okamžikem, kdy měsíc začal ubývat.

Byla krásná, divoká a vyzařovalo z ní teplo, ale jako člověk nebyla zrovna příliš chytrá. Nechtěla dokonce ani číst.

Série úvah na téma, jestli je možné naučit vlkodlačí gang vážit si literatury, byla přerušena krátkým zaklepáním a zvukem dřevěných dveří skřípajících po kamenné podlaze. Remus neotočil hlavu, aby se podíval, kdo je oním hostem, a čekal až sám promluví. Po pár minutách ticha se pozorně posadil a slabě sebou trhnul, když spatřil Mihaila. Sluha na něj většinou nikdy nemluvil a v jeho očích se teď objevil záblesk, který Rema znepokojil.

„Pan Arghezi si s vámi přeje mluvit," řekl Mihail chladně skrz sevřené rty. „Je v knihovně."

„Já jsem…" Remus skoro nemohl mluvit, jak zíval, „hrozně unavený, nešlo by třeba…?" Zarazil se, když viděl, že po jeho slovech povýšenecký výraz na sluhově obličeji ještě zesílil. Z toho bylo jasné, čeho se rozhovor bude týkat. Pomalu se postavil na nohy a přemýšlel, jestli ho Mihail viděl, jak zachránil Vlada a Grigora, nebo třeba jen zaslechl tu historku – nesnížil by snad k tomu, že by ho sledoval?

Taková myšlenka by se mu do mysli normálně nevkradla, ale jemu se skutečně nelíbil výraz, který se teď Mihail už ani nepokoušel skrývat.

Alexandru seděl pohodlně usazený na židli, s knihou rozloženou před sebou na těžkém dubovém stole a s brýlemi na nose. „Výborně…," řekl klidně, když vešli, a zadíval se zpět do své knihy. „Mihaile, můžeš jít."

Sluha tak učinil a vrhl na Rema ještě jeden zlověstný pohled.

Starý čaroděj Rema nevyzval, aby si sedl, a nechal ho stát u dveří, od kterých se na obě strany táhly obrovské police z knihami. Sundal si brýle, poklepal jimi na knihu a pohlédl zvědavě na Rema. „Dozvěděl jsem se, že vesničané chytili do pasti dva z tvých, hmm, kamarádů," řekl nakonec. „A že ty jsi se rozhodl, že je…"

„Zachráním," řekl Remus hrubě. Normálně by se rozpoutal tvrdý boj o to, kdo z nich vybuchne první vztekem, ale teď bylo po úplňku. Removy pocity se stále zmítaly na hraně mezi nepřátelstvím a oddaností a na nějakou jemnou diplomacii teď neměl ani pomyšlení. Kromě toho se hádal celé ráno – ale zatímco zrůda jménem Vlad mu jen lezla na nervy, tihle lidé v něm svým samolibým přesvědčením, že zabíjení je jejich neodvolatelné právo, probouzeli přímo slepou zuřivost.

„Takže," Alexandru se zadíval do své knihy a předstíral, že přemýšlí. „Domýšlím se, že jsi si nimi neudělal to, co měli vesničané v úmyslu?"

„Nepodřezal jsem je jak dobytek, jestli myslíte tohle," odsekl Remus.

„Pokousali malého chlapce, skoro ho zabili." Alexandru byl klidný jako obvykle a když se jeho oči potkaly s Removým nepřátelským pohledem, měly zamyšlený výraz. „Chovali se jako divoká zvěř a já ještě nepotkal divoké zvíře, které zkrotne, když se mu domluví."

Remův vztek dál narůstal. „Dělám i jiné věci, než že s nimi mluvím," sykl. Začal přecházet mezi policemi s knihami jako zvíře v kleci. „Od doby, co jsem přišel do této země, jsem se snažil pomáhat lidem – jistě, lidem! – které jejich rodiny a přátelé nechali hladovět. Kdokoliv se může začít chovat jako zvíře, když má hlad, a i přes to všechno, jak se s nimi zacházelo, je mi vlastně moje…moje smečka … věrná a chová se slušně. Víc než bych mohl říct o většině lidí."

Alexandru odložil brýle a zvedl obočí. „Tvoje smečka…" řekl zamyšleně, jako by to něco vysvětlovalo. „Na městského psa máš docela velké ambice, nemyslíš?"

Ten vlkodlačí slang Rema polekal. Alexandru věděl víc, než mu říkal. „Tohle byl první útok za déle než rok," pokračoval starý čaroděj polohlasně, naklonil se nad masivní stůl, který je oba odděloval, a pevně se ho chytil. V jeho gestu byl znát vztek i počínající vyčerpání. „Takže," hlas se mu začal třást, „si dej pozor, aby byl i poslední."

Remus se naježil. Pomyslel na lovce, kteří se vyrojili v lese tenkrát, když byl poprvé venku se Šestkou…. Věděl o nich snad Alexandru, trénoval je, zásobil, možná je i podporoval? Jaktože, například, měli muži tenkrát stříbrné náboje, a dnes nebyli ti vesničané schopní najít ani jedinou?

Ano, Šestka zabila člověka. Ale lidé by se „sportovnímu" zabíjení nevěnovali, kdyby neměli předem jistotu, že mají úspěch v kapse. Vycenil na Alexandra zuby stejně jako tenkrát Náměsíčník na Vlada, gestem, jež bylo společné psům i primátům. „A když ne, zabijete nás, pochopil jsem to dobře?" zavrčel. Hlavou mu kmitla vzpomínka na jejich první rozhovor o vlkodlakovi, kterého Alexandru zabil, toho samého, který kousl Rema, v jistém smyslu jeho otce. „Vrahu," pronesl hlubokým, jedovatým tónem.

„Mám k lidem stejnou povinnost jako ty," odvětil Alexandru a jeho hlas mrazil jako led. „Můžeš si hrát na divokého psa, Reme, ale nezapřeš, že máš jistou odpovědnost…k lidskému rodu."

Neschopen zadržovat dále zlost a pocit frustrace, který v něm sílil od chvíle, kdy jen před pár hodinami začal pátrat po Grigorovi, Remus vybuchl: „Já chci chránit lidi! Copak se nesnažím držet smečku daleko od vesnice?" Udeřil pěstmi do stolu a bouchl se loktem o tvrdé dřevo tak silně, že se mu z bolesti zatmělo před očima. „Udělal jsem co jsem mohl, abych ochránil lidi i vlky. Co víc ještě můžu udělat?"

Alexandru ho sledoval s předstíraným klidem, s tím svým prázdným výrazem, do kterého nemohl Remus proniknout a který nešlo rozbít. Pokusil se udělat krok od stolu, ale jak byl unavený po celodenní námaze, zjistil, že už ho nohy déle neunesou. Sklonil hlavu, pohlédl na své třesoucí se ruce a řekl chraptivě: „Tak mě pošlete pryč, jestli chcete. Zkusím štěstí s nimi – se svojí smečkou."

Remus cítil, jak začíná ztrácet vědomí, jeho mysl i tělo již překročily mez, kdy ještě mohl zůstat při smyslech. Alexandru to musel vycítit.

„Vypadni," řekl ostře. „Vidím, že nejsi ve stavu pokračovat v diskusi. Promluvíme si jindy."

Remus se vypotácel z knihovny do velké haly, vědom si toho, že ho sluha z místa, kde na plotně připravoval večeři, sleduje. Vůně vařeného jídla na něj zaútočila jako horda vzteklých psů a on si uvědomil, že to bylo celých dvacet čtyři hodin od chvíle, kdy naposledy jedl. Ale potřeboval se teď vyspat, potřeboval být sám.

Kulhal dál do chodby a přes galerii. Nepamatoval si, jak se nakonec dostal do svého pokoje a na hromadu přikrývek, a dalších dvanáct hodin spal hlubokým bezesným spánkem.

Dohady s Alexandrem, zotavování se po úplňku a společná práce se smečkou mu zabraly plné tři dny, než se dostal do Stilpescu a mohl zkontrolovat pokousaného chlapce. Dosavadní zkušenosti z lovu nestvůr mu pomohly vycítit a rozpoznat dům, kde chlapec ležel, jako kdyby nad ním visel dešťový mrak. Zaklepal, uslyšel zevnitř šepot, ale nikdo neodpověděl, a tak zaklepal znovu.

Pan Muscatura rozrazil dveře a vyzývavě se postavil do vchodu. Za ním si jeho manželka přitiskla jednu ruku na hruď a druhou na ústa. Viditelně nepochopili důvod, kvůli kterému lovec nestvůr přišel.

„Prosím," vysvětloval Remus a sundal si kápi. Alexandru trval na anonymitě, ale on pochyboval, že by je tato rodina mohla odhalit. „Nebojte se. Přišel jsem se zeptat, jestli dostal váš syn léčivý lektvar."

„Lék?" vydechla matka s rukou stále přitisknutou u srdce.

„Ne, obávám se, že to není lék – ale to kousnutí je velmi bolestivé a může být smrtelné, když se nechá jen tak být."

„A k čemu to bude?" zeptal se otec hlubokým hlasem a ustoupil ode dveří, aby mohl Remus vstoupit. „Co budeme mít za život?"

„S určitými opatřeními bude schopen vést téměř normální život," zalhal Remus a ta slova mu připadala nějak povědomá. „Možná to nebudete chtít … hm … říct ostatním lidem, ale…"

„Už se chystáme odejít z vesnice," řekl pan Muscatura. „Už to ví moc lidí, ti spratci co si s nimi hrál neudrží tajemství."

„No, kdybyste mě potřebovali," řekl Remus upřímně, „jsem vám k dispozici. Existují magické zdi, za kterými ho můžete při úplňku držet, takže nikdo neuslyší hluk."

Oba rodiče ho s podivným výrazem sledovali. On měl, přece jen, lovit nestvůry a ne jim dávat rady, jak uniknout pozornosti.

„Bude chvíli trvat, než začne být kousnutí nebezpečné," dodal Remus rychle, jako kdyby to chtěl vysvětlit. „Kolik mu teď je?"

„Osm."

„Takže…dva roky, nejméně. Během té doby by se měl dozvědět dost na to, aby vám mohl sám pomáhat, když…když se ho budete snažit držet v bezpečí." Velikost této poslední lži ho ohromila. „Vrátím se s lektvarem za pár hodin. Neopouštějte ho, potřebuje vás teď víc než kdy jindy." S úlevou vyšel ze dveří a vyrazil do hor. Bez místního bylinkáře budou tihle lidé muset svěřit svého syna do péče někoho, kdo složil zkoušku z Lektvarů s odřenýma ušima a kdo se sám nemůže Vlčí zhouby, jak se říká oměji, ani dotknout. Kde jsou zmijozelští, když je potřebuješ, pomyslel si, když spěchal kamenitou cestou do hradu.

Nechtěl se setkat s Alexandrem – oba se k sobě od té hádky chovali přezíravě – ale knihovna byla naštěstí prázdná. Poprvé se teď konečně podíval, co tu všechno je, a přál si, aby měl čas si vše pečlivě prohlédnout. Zdálo se, že ve dvou či třech řadách od podlahy až ke stropu tu jsou vyrovnány všechny knihy, staré i moderní, které nějak souvisely s Černou magií. Seznámil se již s knihami o vlkodlacích, četl je všechny v Bradavicích s poněkud morbidním zájmem a skrýval se při tom pod Neviditelným pláštěm, protože se styděl. V žádné z nich ale nebylo nic o lektvarech. Zkusil teď Léčivé byliny, které byly celé ohmatané, ale nebylo v nich nic, 101 nejpoužívanějších lektvarů (ne, tam to nebude) a nakonec skoro náhodou narazil na opotřebovanou a krví potřísněnou stránku v Magické mandragoře. Byla tam jen Universální formule na kousnutí magických tvorů, ale poznámka na okraji říkala, že je to nejlepší recept na kousnutí vlkodlaka a cerbera (napadlo ho, kdo mohl být proboha někdy pokousán cerberem).

Teď měl recept, ale k lektvaru se nedostal o nic blíž. Najít mandragoru bude těžké – pokud Mihail nemá nějakou usušenou, nedokázal si představit, jak bude teď nějakou shánět, nemluvě o tom jak ji správně vytáhnout a usušit – ne, bude se muset zeptat. Rychle proletěl zbytek přísad: česnek, toho měli dost, zázvor, ženšen, pavučina, blín (alespoň žádný oměj, pomyslel si s úlevou)…a pár kapek krve bytosti, která má kousnutí na svědomí.

Té úplně stejné bytosti? napadlo Rema a musel se usmát při představě, jak jde po Vladovi s jehlou v ruce. Četl dál a dozvěděl se, že stačí krev bytosti stejného druhu. To bylo pochopitelně jednoduché, ale trochu ho zklamalo, že nebude muset nechat Vláda vykrvácet. Založil si stránku kusem pergamenu, vyšel z knihovny a zhluboka se nadechl, aby se připravil na setkání s Mihailem.

Sluha byl již u plotny ve velké síni, stál u velkého hrnce, se třemi velkými kouzelnými dřevěnými lžícemi, které samy míchaly. Voněl tu česnek a kuřecí maso a chystala se určitě vynikající večeře. Remus byl ale příliš nervózní, než aby myslel na jídlo. Nikdy ještě Mihaila první neoslovil, když se již několikrát poučil, že není šance změnit lidi, kteří mu nikdy nehodlali odpustit to, čím byl.

„Ehm, promiňte," řekl, jak nejslušněji dokázal.

Mihail vzhlédl a strnul. Několik vteřin se s ledovým výrazem vzájemně pozorovali.

„Potřebuji udělat lektvar," začal nakonec Remus a podařilo se mu odstranit z hlasu veškeré emoce, „a jsou tam některé přísady, které byste mohl mít." Zvedl knihu a otevřel ji na označené straně.

Mihailova tvář se stáhla. „Česnek, zázvor, ženšen, pavučina, blín, mandragora," odrecitoval bezvýrazně.

„Máte to? Skvělé!" Removi se ulevilo. „Lektvary byl můj nejhorší předmět na škole. Z toho receptu ani není jasné, jestli se to pije nebo…"

„Blín se nepije," přerušil ho Mihail prázdným hlasem. „Zabilo by vás to. Odvar se potře na ránu. To má být na kousnutí od jakého tvora?"

Remus zaváhal. „To je pro toho malého chlapce – z vesnice – před třemi dny –"

„Ach tak." Mihailovy rty se na okamžik zkřivily do zlověstného šklebu. „Vaši příbuzní. Z toho máte jistě radost."

„Nemám," řekl Remus prostě.

Mihail neodpověděl, ale šel pryč a vrátil se s náručí plnou lahviček, váčků a se zvláštní krabičkou, ze které vykukoval obličej mandragory a tvářil se velmi překvapeně. Kus, který sluha z kořene uřízl, se sám od sebe hodil směrem k Removi a ten ho málem nechytil. Mihail odměřil ostatní přísady cvičeným okem a smíchal je v mramorovém hmoždíři.

„Říká se," řekl, když se otočil na Rema a drtil při tom přísady kamennou paličkou, „že je lepší nechat pokousané lidi neléčené."

„Myslíte nechat je umřít," přeložil to Remus. Nesnášel eufemismy.

„Jeho rodiče ho vyženou." Podal paličku Removi, který zkontroloval recept v knize (potíž s těmihle záležitostmi je, že člověk musí být neustále dva nebo tři kroky napřed.) „Když ne teď, určitě potom, až už bude tak velký, že se ho budou bát. Tady je pavučina," dodal, „zázvor a ženšen. Kořen mandragory se musí vařit alespoň hodinu. Věřím vám, že to zvládnete."

„Jistě," zamyslil se Remus. „Nevadí, když to udělám tady? Tak blízko jídla? Totiž, s blínem a tím vším… ." Nedůvěřoval lektvarům.

„Jste mým hostem," řekl sluha chladně a Remus přistoupil ke kamenné plotně a dal na ní vařit konvici s vodou.

Mihail se vrátil k vaření, ale nepřestával Rema sledovat a ten byl za to vděčný, protože bez ohledu na to, jak byl lektvar jednoduchý, jemu se pokaždé v těch temných zmijozelských sklepích podařilo při vaření něco zkazit. Tenhle lektvar již ale utěšeně houstnul a mandragora vydávala ty správné skřeky (kus, který vařil, byla část její ruky – záleželo na tom nebo ne?) Potřeboval se soustředit – ale i tak zkusil na Mihaila některé z těch lží, které řekl i chlapcovým rodičům, jako že chlapec bude moci vést normální život, chodit do školy a dvacet osm dní z dvacet devíti bude vlastně úplně normálním klukem.

Věděl že jsou to všechno iluze, a přesto se přinutil jim věřit. Během těch sedmi předškolních let, kdy neměl žádného kamaráda a kdy poznal, jak moc lidé jeho rod nenávidí, zahořknul, a jak vlk v jeho mysli bojoval s člověkem o nadvládu, začalo být jeho chování čím dál nebezpečnější a nepředvídatelnější. Jak mohl předstírat, že se tomuto chlapci bude dařit jinak? To nejlepší, co by mohl udělat, by možná bylo vzít ho od rodičů a dát ho Liszce na vychování.

A přesto všechno věřil, že chlapec bude mít jiný osud, že se naučí ovládat svůj temný pud ještě před tím, než se stane svému okolí opravdu nebezpečný.

„Moje matka nechtěla, aby ji léčili," pronesl Mihail najednou, když Remus sundal kotlík z plamenů a mávl nad ním hůlkou, aby ho ochladil. „Chtěla radši zemřít než vychovávat své dítě jako stvůra."

„To je mi líto," řekl Remus upřímně a sluha na něj pohlédl s hrůzou v očích, když si ostrým nožem rozřízl prst a nechal trochu krve skapat do rychle tuhnoucí hmoty.

-

Bylo téměř po setmění, když se Remus vrátil do vesnice. Ochranná kouzla byla od hradu prodloužená téměř celou cestu z hor dolů, což znamenalo, že ten den už musel uběhnout celých patnáct mil, a na této poslední cestě sebou navíc nesl křehkou ampuli s lektvarem, se kterým se nesmělo třást. Když přecházel přes malé náměstí kolem kostela, zaznamenal tam překvapeně hlouček lidí. Na okamžik se polekal, zejména kvůli rozhovoru s Mihailem. Sešli se snad, aby se postarali o to ubohé pokousané dítě stejným způsobem, jako se chovali ke všem vlkodlakům? Když se blížil, neslyšel žádné rozhněvané hlasy. To, co ale zaslechl místo nich, bylo to poslední, co by zde v malé vesnici jménem Stilpescu čekal.

Angličtina. Někdo uprostřed hloučku asi deseti vesničanů mluvil anglicky.

Z davu vyčníval vysoký špičatý klobouk, takový, jaký nosili čarodějové v Británii. Měl broskvově oranžovou barvu a muž, jemuž seděl na hlavě a který mluvil anglicky, měl zlaté vlnité vlasy. Z nějakého důvodu byl i jeho hábit broskvově oranžový. Rema napadlo, že mu od doby, co odešel z Anglie, zřejmě unikl nový důležitý módní trend.

Remus nerozuměl ničemu, co se tam říkalo, zejména protože všichni se pokoušeli mluvit najednou. Položil ampuli na nízkou kamennou zídku před kostelem a otočil se ke staré čarodějce na okraji davu.

„Kdo to je?" řekl zastřeným hlasem a stáhl si kápi co nejvíc do obličeje.

„Přišel až z Bukurešti, kvůli těm vlkodlakům, co chytili," odpověděla, potěšená, že může někomu vysvětlit, co se stalo. „Říká že je slavný čaroděj z … nevím odkaď. Chce o nás něco napsat."

Remus si v duchu povzdychl. Tenhle druh popularity jen k vlkodlakům přitáhne další pozornost a o to bude těžší žít tu v těsné blízkosti vesnice.

„…sám jsem jich několik zabil…" Anglická slova s pisklavým, nadutým přízvukem přehlušila celý dav. Rozhostilo se ticho a kdosi začal překládat do rumunštiny. Ten chlapík se ani nenamáhal naučit se místní řeč, pomyslel si Remus. Překladatel předložil svým posluchačům několik příběhů o slavných činech údajného lovce vlkodlaků. Bohužel, většina z nich musela být naprosto vymyšlená. Neexistovalo nic takového jako kouzlo Homorphus. Spíše byste přiměli Zemi otáčet se rychleji kolem vlastní osy než proměnili vlkodlaka zpět v člověka. Znělo to jako jedna z Remových historek, které si jako student vymýšlel na hodinách Obrany.

„Nejsi ty jeden z těch, co chytili ty vlkodlaky?" zeptala se stará čarodějka a podezřívavě pohlédla na Rema.

Zavrtěl hlavou, stáhl si kápi ještě hlouběji a spěchal pryč od davu. Sebral ampuli ze zídky, vydal se k domu Muscaturových a doufal při tom, že ten broskvový chlapík tu zůstane ještě dost dlouho mluvit sám o sobě.

Zjistil, že doma je jen chlapcova matka. Ano, zaslechla něco o tom slavném lovci vlkodlaků a manžel odešel poslouchat, ale ona zůstala doma. Dovedla Rema do pokoje v zadní části chalupy, kde stálo lůžko ze slamníků a páchnoucí mudlovská olejová lampa. Remus se musel sklonit až úplně k ní, aby v tom chabém světle viděl.

Navzdory všem svým filosofickým úvahám se Vlad nesnažil udělat z chlapce vlkodlaka – pokusil se ho prostě zabít. Po hrdle byla jasně čitelná stopa špičáků, rána byla začervenalá, oteklá a chlapec se třásl v horečce.

Remus se posadil k nízkému lůžku a lahvičku s lektvarem si dal mezi kolena, aby mohl poklepat hůlkou na zátku a otevřít ji. Zakašlal, když se vyvalil oblak fialového dýmu. Naklonil se nad chlapce a snažil se zjistit, jestli je při vědomí. „Tohle ti pomůže," řekl. „Na chvilku to zabolí, tak se připrav, rozumíš?"

Chlapec pootevřel oči a vyrazil ze sebe hluboké zasténání. Když se k němu Remus sklonil, chlapec se napřímil a kousl ho do dlaně.

Jeho matka, která stála za čarodějem a nahlížela mu přes rameno, tiše vykřikla a sevřela okraj dveří. Remus se na ní podíval a pak se usmál na chlapce. „Kousat se nemá," řekl pokud možno vesele. „Můžeš křičet jak chceš, ale tohle pomůže, slibuju." Mávnutím rozehnal fialový kouř a vylil obsah lahvičky na kousnutí.

Zarudlá rána od Vladových zubů se ještě víc otevřela, ale pak se pomalu začala scvrkávat a vytékala z ní řídká černá tekutina. Nakonec na kůži zůstal malý šrám podobný škrábnutí trnů růžového keře.

Chlapec celou dobu tiše naříkal a Remus mu odhrnoval vlasy z horkého čela a marně přemýšlel, čím by ho mohl uklidnit. Nenapadlo ho vůbec nic a jen doufal, že se mu podařilo lektvar správně namíchat.

Po pár minutách začal chlapec volněji dýchat, i když čelo mu ještě hořelo. Remus vedle něj zůstal sedět, dokud neupadl do hlubokého spánku, a zatímco čekal, vrátil se pan Muscatura, posadil se na postel a uchopil synovu ruku do své.

„Nespal už tři dny," řekl s nadějí v hlase.

„Ano…" Remus měl pocit, že se musí za něco omluvit. „Ještě jsem…ehm…to nikdy nedělal…takže kdyby nastaly nějaké těžkosti…vrátím se zítra, každopádně, a podívám se jak se chlapci daří. Jak se jmenuje?"

„Béla," řekla jeho matka a pohlédla na svého spícího syna.

„Ahoj, Bélo," řekl Remus. „Bude zase dobře, slyšíš?" Podal ampuli panu Muscaturovi. „Myslím, že to nebudete potřebovat, ale pro jistotu." Chtěl ještě něco dodat, ale zvuk mnoha hlasů a skřípot dveří ho zarazil uprostřed slova.

V šeré místnosti se zjevil broskvově oranžový hábit a červená kontrolka kouzelného fotoaparátu. Anglický čaroděj si se svým doprovodem razili cestu k Bélově lůžku ze slámy a odstrčili chlapcovu matku a Rema stranou.

„Držte se dál, nepřibližujte se." Angličan se zastavil vedle neklidně spícího chlapce, avšak ani jednou se na něj nepodíval a mluvil směrem ke svým obdivovatelům. „Vlkodlačí kousnutí obsahuje nebezpečný jed a jedna jediná kapka by stačila nakazit nás všechny, jak tu stojíme."

Remus pohlédl na chlapcovu matku a zavrtěl hlavou ve snaze dát jí najevo, že je to hloupost, a zapomněl v tu chvíli, že ona stejně těm nesmyslným slovům nerozumí, dokud je ten muž s kamennou tváří nepřeloží.

Broskvový čaroděj vztáhl k davu své velké, pěstěné ruce a otáčel jimi, aby bylo jasné, že nemá rukavice. „Ale naštěstí, já, Zlatovlas Veliký, jsem pod ochranou kouzla – a odvážím se tohoto chlapce, nakaženého jedem, dotknout holýma rukama."

Skučící Hékaté, zaklel v duchu Remus, takovou pitomost bych nedokázal vymyslet ani já. „Nakažený jedem" – žádný div, že jsem se nemohl nikdy s nikým seznámit. Protlačil si cestu ven z kouta a rostla v něm touha odstrčit toho blábolícího osla pryč od postele a seřvat ho stejně jako to kdysi dělávala Madame Pomfreyová se slovy „Ten chlapec potřebuje odpočívat!" Pan Muscatura ho následoval mezerou v davu lidí a dostal se zpět k synově posteli.

Zlatovlas Veliký teď držel spícího chlapce ve vzduchu a natáčel se s ním k fotoaparátu. Zklamaně si prohlížel rychle se hojící ránu, v tom chabém světle nebude to malé škrábnutí na fotografiích pořádně vidět. Když byly první fotky hotové, obrátil se na tlumočníka a zeptal se jeho prostřednictvím chlapcovy matky, jestli snad nemá ten kluk někde na těle nějaké o něco fotogeničtější kousnutí.

Matka vyrvala svého syna Zlatovlasovi z rukou a uložila ho starostlivě zpět na lůžko. Chlapec spal tvrdě dál a Remus rychle v duchu přepočítával, kolik dal do lektvaru blínu, a začal se strachovat, že ho tam dal víc než měl. Odstrčil tlumočníka, aby se dostal znovu k posteli, položil ruku na Bélovo čelo a zkontroloval mu puls – avšak čelo bylo chladné a puls normální. Je to možná stejně vyčerpávající jako proměna, pomyslel si a snažil se uklidnit sám sebe. Alespoň byl chlapec ušetřen téhle nechutné scény.

Paní Muscaturová mu položila ruku na rameno a řekla Zlatovlasovi: „Tenhle muž přinesl lektvar, který mého syna vyléčil," řekla ostře.

Remus se pokusil zmizet dřív, než její slova někdo stihne přetlumočit, ale východ byl zatarasený fotoaparáty, překladatelem a samotným Zlatovlasem. Ten sjel Removy šaty takovým pohledem, že Remus dostal strach, že z něj okamžitě spadnou. Zvedl hlavu a zjistil, že hledí do tváře vysokého čaroděje s vystouplou bradou, zářivě bílými zuby a nakulmovanými zlatými loknami. Nebyl mu povědomý, ale byli tak přibližně stejně staří, takže spolu mohli být v Bradavicích. Byl to ale vůbec čaroděj?

Remus rychle přemýšlel. „Já jsem jen výrobce lektvarů, nic víc," obrátil se na tlumočníka rumunsky, „ne ten hrdina, který zachránil naši vesnici před těmi hrůznými monstry." Nesnažil se nijak zakrýt ironii ve svém hlase, ale tlumočník, jak předpokládal, si toho nevšiml. „Velký Zlatovlasi," pokračoval, „ mohl byste chudému rumunskému bylinkáři prokázat laskavost a vyfotografovat se s ním?"

Zlatovlas se ohromeně zarazil.

Remus předstíral, že jeho váhání nepochopil. „Ach, jistě, jestli nemáte času nezbyt, pak samozřejmě chápu, že…"

Angličan roztáhl pusu v širokém úsměvu a jeho zuby se v pochmurném pokoji zatřpytily. „Ano, uznávám, taková je daň za mou slávu. Skutečně velké břemeno pro někoho tak mladého jako jsem…"

„Možná byste měl rozdat pár podepsaných fotografií," řekl Remus a překladatel odpálil jeho poznámku zpět zubatému zjevení.

„Dobrý nápad!" zvolal Zlatovlas. „Ano, sám bych nevymyslel lepší! Dobrá, ušlechtilý muži, Zlatovlas Veliký vám s radostí věnuje pár svých nejlepších momentek." Pokynul tlumočníkovi, ten vytáhl z pouzdra za opaskem hůlku a namířil jí Zlatovlasovi na hlavu.

Remus se zarazil, ale z hůlky vylétl jen tlustý pramen modravé želatiny, která se rozptýlila v čarodějových vlasech, oddělila zcuchané prameny a uhladila patku nad čelem. Kudrlinkové kouzlo.

Když potom Remus odváděl Zlatovlase a jeho následovníky z pokoje, ještě jednou se ohlédl. Béla vypadal, že spí, a jeho matka ho nepřestávala pozorovat. Nezvedla hlavu, když odcházeli, a tak jen doufal, že teď, když Angličana odlákal, budou mít konečně trochu klidu.

„Bohužel, mé náboženství mi zakazuje chodit s odhalenou tváří," řekl Remus s pomocí překladatele, když se postavil do fronty na fotografie. Doufal, že dostane obrázek a bude moci zmizet, avšak Zlatovlas ho zadržel.

„Pohleďtě všichni, co tu stojíte, na Zlatovlase Velikého a rumunského výrobce lektvarů, který na vlastní oči spatřil, jak bylo St… Sp… Stordescu?… zachráněno před toulavými zrůdami!" zahřměl čaroděj. Jak se Remus obával, vesničané je teď nenechali na pokoji a začali se dožadovat informací jak, kde a s pomocí čeho se to stalo.

Zlatovlas se k němu otočil. „Ukaž jim to," zvolal a roztáhl ruce, „vyprávěj těmto vesničanům jak jsem vykonal odvážný a hrdinský čin!"

Remus si v duchu povzdechl a zavedl celý dav do stáje, kde byli před třemi dny uvězněni Grigore a Vlad. Po celou cestu přemýšlel, jestli se má blín měřit před rozmačkáním nebo až potom. Když vesničané spatřili rozškrábané a rozkousané dveře, ozvalo se sborové óóch a áách, načež se Zlatovlas sehnul a zvedl pár dlouhých, šedých chlupů.

„Ano, vlkodlačí srst má mnohé magické schopnosti," začal.

„Když z ní spleteš lano, můžeš na něm ty zrůdy oběsit," dokončil Remus, protože si nemohl pomoct. Na zápěstí nosil náramek, který Liszka spletla ze své a z jeho srsti, která jim na jaře vylínala a kterou našla v Grigorově chalupě. Nebyl vůbec kouzelný, ale šedá a bílá vypadaly vedle sebe hezky.

„Přesně tak," souhlasil Zlatovlas, když obdržel překlad. „Ale tentokrát jsem věc řešil jinak. Přišel jsem nepřipravený, bez kouzelné srsti, bylin, beze zbraní – a byl jsem nucen použít složité kouzlo, takové, které tady náš milý výrobce lektvarů ještě nikdy neviděl. Ale samozřejmě ho mohu popsat…"

Pauza pro překlad dala Removi dost času, aby stihl něco rychle vymyslet. „Vlkodlačí vegetariánské kouzlo," sdělil davu slavnostně. „Tito vlkodlaci se po zbytek života budou živit salátem."

„Salátem! Vskutku!" Zlatovlas se poškrábal ve vlasech. Ale zdálo se, že ještě nemá dost. „I upíry lze tímto kouzlem donutit k vegetariánskému způsobu života. A tak, skromný muži, pojďme společně těmto vesničanům ukázat, jak takové kouzlo funguje."

Zatáhl Rema dovnitř do stáje a vytáhl hůlku. „Tak," nakázal, „klekni si na všechny čtyři jako že jsi vlk."

S ironickým úsměvem ho Remus poslechl a díval se, jak máchá hůlkou úplně stejným způsobem jako mudlové, když se snaží napodobovat čaroděje. Nevylétly žádné jiskry a jemu znovu kmitlo hlavou, jestli je Zlatovlas opravdový čaroděj, či jestli snad není moták nebo obyčejný mudla, který tu hraje divadlo. Jako bývalý učitel měl neodolatelné nutkání vstát, vzít Zlatovlase za ruku a ukázat, jak se to má správně dělat, stejně jako to ukazoval těm nejhorším studentům v Hracholuskách. Bývalý student ovšem zvítězil nad bývalým učitelem a Remus se jen v duchu zasmál.

„Výborně, velmi dobře," Zlatovlas se ujistil, že ho dav stále sleduje. „Mohl bys zavýt?"

Remus pohlédl zpříma do Zlatovlasovy bezvýrazné tváře a prázdných očí a poslechl.

Zlatovlas zbledl.

„Ehm…," zakuckal se. Ustoupil o krok dozadu, popadl tlumočníka a postavil ho mezi sebe a Rema. „Uh… jistě. Skvěle zahrané, chlapče, velmi dobře! Jenom… ehm… už to nedělej, rozumíš? A teď, honem… ne, nekousat!… ano, přesně takhle…"

Fotoaparáty zacvakaly. Vesničané unešeně zírali, snažili se protlačit si cestu před objektivy a sebrat pár žlutých chlupů, které Zlatovlas upustil. Byly to Grigorovy chlupy a bylo jich hodně a Rema napadlo, jestli ho Vlad náhodou nenapadl.

Když fotoaparáty vychrlily dost fotografií pro všechny, představení se nachýlilo ke konci. Zbylé obrázky si Zlatovlas nacpal do kapes broskvového hábitu. Ve vzduchu se vznášelo pero a podepisovalo každý z nich – přinejmenším to znamenalo, že alespoň jedno kouzlo umí.

Remus se potom vydal na cestu zpět k hradu a cestou myslel na to, že i když nikdy v životě nikoho nepokousal, právě dnes se na zrození jedné nestvůry podílel.

-

Společná jídla na hradě byla nějaký čas nepříjemnou zkouškou. Alexandru trval na tom, že Remus, pokud je na hradě, bude jíst s ním, ale během jídla spolu sotva promluvili. Mihail se na druhou stranu choval nezvykle uvolněně, možná poté, co viděl Remův zájem o malého Bélu. Mihail často chodil do Stilpescu vyřizovat různé záležitosti a zřejmě se dozvěděl, že Remus navštěvuje Muscaturových dům a dohlíží na chlapcův stav. Když podával jídlo, podíval se dokonce několikrát Removi do očí a přestal i odmítat jeho nabídky na pomoc s uklízením stolu.

Starý čaroděj se od hádky v knihovně vyhýbal jakémukoliv rozhovoru s Remem. Když už byl měsíc téměř v novu a Alexandru stále nepromluvil, nebyl si už Remus jistý, jestli vůbec chce v té hádce pokračovat. Obával se, že by stejně nedošli ke smíření.

Alexandru dokonce začal chodit na své výpravy do upířích teritorií sám. Remus poznal, že byl v jeskyních, podle špíny a slámy na jeho botách, netopýřího trusu ve vlasech a uštvaného výrazu. Jednoho večera se Alexandru vrátil pozdě a posadil se ke stolu právě ve chvíli, kdy Mihail sklízel ze stolu a naléval Removi kávu. Remus vzal svou knihu a poznámky, vstal a chystal se odejít, protože se mu nechtělo trávit tu další hodinu v tichu. Alexandru mu ovšem naznačil, aby zůstal, tak naléhavým gestem, že ho poslechl.

Probíhalo to stejně jako poslední dva týdny. Alexandru neříkal nic a Remus ho ignoroval a soustředil se na svou kávu a Atlas Magických zábran a ochranných kouzel. Mihail přinesl talíř s chlebem a máslem, po kterých následovala miska horké slepičí polévky. Starý lovec upírů si vzal kus chleba a uchopil nůž na máslo, ale uprostřed pohybu zapomněl, co s ním měl v úmyslu udělat. Ruce se mu třásly a upustil jídlo do talíře. „Skleničku vína…," zamumlal a otočil hlavu směrem ke sluhovi, „nebo možná brandy…"

Mihail si uvědomil, že se něco stalo, obratem byl zpátky s pitím a ani se nesnažil skrývat znepokojený výraz. „Co vám ještě mohu přinést, pane?"

Alexandru se zhluboka napil, stiskl rty a vzpamatoval se. „Nic, děkuji, Mihaile." Naznačil, že má odejít.

Slabé zachvění v jeho hlase přimělo Rema vzhlédnout. Výraz hrůzy, který se objevil v Alexandrově tváři, Removi připomněl Siria Blacka, když seděl ve vězení obklopený mozkomory. Jejich pohledy se setkaly a po pár nekonečných vteřinách Alexandru vyslovil pouhá dvě slova.

„Vrátil se," řekl.

Ozval se výkřik a třískot skla – Mihail, ve tváři smrtelně bledý, upustil nádobí na zem.

„Pojď," Alexandru vstal, kývl na Rema a vrhl na sluhu uklidňující pohled. „Je čas odložit nepodstatné spory stranou."

Zastávání se lidí, kteří chladně vraždili jeho příbuzné, nebylo zrovna něco, co by Remus nazval „nepodstatným" sporem, avšak zvědavost byla silnější než zloba, a tak následoval starého muže do knihovny. Dveře se za nimi zavřely a magicky se zapečetily. V okamžiku zmizel téměř veškerý venkovní hluk a Remus si uvědomil, že na pokoj bylo vloženo kouzlo, které nepropouštělo žádný zvuk s frekvencí lidského hlasu. Posadil se na židli naproti Alexandrovi, čekal a prohlížel si bláto na jeho šatech, které vypadaly, jako by čaroděj právě prošel bouří.

„Nechci tě ztratit, Reme," ozvala se první slova po pár minutách ticha. Remus pohlédl Alexandrovi do obličeje a spatřil v něm respekt, který mu starý čaroděj ještě nikdy předtím nevyjádřil. „Věřím ti. Věřil jsem ti, když jsme spolu lovili upíry." Zhluboka se nadechl. „A teď nás čeká největší zkouška."

-

Pod těžkou noční oblohou kráčel po cestě mezi Orastanou a Albimare osamělý muž. Přes rameno měl přehozený pytel a vypadalo to, že má naspěch. Vlad lehce klusal podél cesty, skrytý v dostatečné vzdálenosti za stromy a keři. V lidské podobě dokázal lovit stejně tiše jako vlk.

A on byl tuto noc na lovu. Pozoroval muže, sedláka, jak počítá peníze, které utržil za ovce na trhu v Orastaně. Zdržel se trochu déle v hospodě a musel se domů vracet za tmy, což se Vladovi skvěle hodilo.

Vlad nerozuměl potrhlé Alíkově touze najít pro Pětku práci. Nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, by si nikdy nenajal vlkodlaka. Čarodějové tak nějak instinktivně poznali, kým je, a mudlové byli v jeho společnosti neklidní, i když nechápali proč. Přežíval díky tomu, že kradl peníze, jídlo a bral vše co se našlo. Dnešní noc slibovala tučný úlovek a Vlad se každým okamžikem chystal se ho zmocnit.

Začalo slabě mrholit, když cesta zahnula do malé vesničky Catunescu. Byla již dlouho opuštěná a zůstal v ní jen chátrající kamenný kostel a pár polorozbořených domů. Déšť zesílil, z kopců se ozvalo prásknutí hromu a muž se ukryl v kostele. Spustil se opravdu silný liják a ve světle blesku Vlad sledoval muže, jak mizí v tmavém vchodu. Tohle bude snadné.

Bezstarostně přešel v hustém dešti přes cestu a zastavil se před dveřmi do kostela. Jednoduší bude počkat na muže, až vyjde ven, řekl si, než ho honit po celém kostele. Schoulil se vedle dveří pod malou verandou, kde bylo ještě docela sucho. Jakmile přestane pršet, muž se vydá znovu na cestu, vyjde ven a v té chvíli na něj Vlad skočí. Byl to dobrý, jednoduchý plán a takové měl Vlad nejraději.

Po chvíli déšť zeslábl do slabého mžení, i když na obloze dál tančily blesky. Z nitra kostela se ozývaly slabé zvuky kroků. Další blesk, nebe se na okamžik rozzářilo oslnivým světlem. Vlad čekal na zahřmění, ale vteřinu předtím, než se přihnala ozvěna hromu, zaslechl ještě něco jiného. Výkřik. Dušený, ale zřetelný a přicházel zevnitř z kostela. Neopakoval se, ale Vlad zaslechl ještě jiný zvuk, těžké žuchnutí, jak něco nebo někdo spadl na zem.

Předběhl ho snad někdo s krádeží? To nebylo pravděpodobné. Catunescu bylo liduprázdné již v době, kdy byl Vlad malý. Nepředpokládal, že by nějaký zloděj trávil noci v opuštěném kostele ve městě, kde nežila ani noha. Možná démon nebo duch? Vlad se chvíli dohadoval sám se sebou, ale touha po penězích zvítězila. Chtěl se do kostela podívat, jistý si byl minimálně tím, že ve tmě vidí lépe než kterýkoliv lidský smrtelník, kterého by uvnitř mohl najít.

Opatrně proklouzl skrz pootevřené dveře, přitiskl se ke zdi a prohlížel si vnitřek kostela, ozářený chvílemi blesky zvenčí. Okna byla vysoko, takže se nedala použít k úniku. V jednom zvlášť jasném záblesku spatřil trosky oltáře, ale nezdálo se, že by za ním na opačném konci byly další dveře. Výborně, pomyslel si, je tu jediná cesta dovnitř i ven. Trvalo mu pár minut, než si všiml siluety muže, ležícího na podlaze mezi zpřeházenými lavicemi. Přikradl se o něco blíž, vzdaloval se při tom od dveří, ale stále se držel u zdi. Pocestný ležel obličejem nahoru, pytel ležel vedle něj. Další zablesknutí a Vlad si všiml, že zůstal neotevřený. Toho chlapíka se nikdo okrást nepokusil. Možná že muž jen zakopl ve tmě…

Chamtivost a lakota znovu získaly navrch. Teď, když byl tak blízko, tu ty věci nemohl jen tak nechat.

Přikrčil se a začal se plížit po zaprášené podlaze. Pach plísně, prachu a zatuchlosti se mísil s vůní deště. Když se blížil k tělu, ucítil ještě něco, co nedokázal hned pojmenovat. Váhavě se dotkl těla. Mužova ruka byla chladná, až příliš chladná. Vlad popadl pytel a obrátil se na útěk, když tu další zablesknutí osvítilo mužovu tvář. Okamžitě věděl, jakým způsobem muž zemřel (ano, bezesporu byl mrtvý) a co to bylo za tajemný zápach.

Upír.

Ze všech možných potíží byla tahle ta nejhorší možná. Musel okamžitě zmizet.

Vyskočil, otočil se ke dveřím a vyrazil nejkratší cestou mezi dřevěnými troskami. Nenápadný pohyb kdesi nad hlavou ho přinutil k ještě většímu spěchu. Hlavně nezakopnout o lavice, které se mu pletly pod nohy. Nahoře a za ním se cosi objevilo, doprovázeno mocným závanem vzduchu. Když skočil směrem ke dveřím, ucítil na ramenou stisk silných rukou. Pokusil se vytrhnout, ale zakopl o nohu lavice a dopadl těžce na podlahu. Snažil se uvolnit prsty, které mu svíraly hrdlo.

Upír – protože teď už nebylo pochyb o tom, že je to upír – se ho pokusil zadusit a on cítil, že omdlévá. Jen si ze mě udělej večeři, pomyslel si, když ho vědomí opouštělo.

„Zloděj, a ještě ke všemu pes," byla první slova, která Vlad potom zaslechl. Zvedl hlavu z podlahy a spatřil před sebou vysokého muže s hůlkou, ze které se linulo světlo. Situace se zhoršovala. Upír musel být jedním z těch starších, čaroděj, a ne nějaký místní hejsek, nedávno pokousaný a proměněný v upíra. Vlad se nikdy nesetkal se starým upírem, ale slyšel o nich spoustu historek.

„Cadavru," vyprskl Vlad, „doufám, že ti chutnalo."

Temné, prázdné oči si ho chladně prohlížely. Tvář byla kostnatá a tvrdá, její pokožka byla na nemrtvého poměrně dost narůžovělá, ale to jen díky tomu, že se upír právě najedl. Přes upírův obličej přeběhl úsměv a jeho rysy tím ještě víc ztvrdly.

„Myslíš si, že ušetřím tvůj mizerný život, pse?" Poslední slovo nemělo v sobě nic z významu, s jakým ho mezi sebou používali vlkodlaci. Znělo to spíš jako by upír mluvil s nějakým hmyzem, který se právě chystal zašlápnout.

Vlad se posadil a všiml se, že upír drží v jedné ruce sedlákův pytel. „Jen to zkus, páchnoucí mrtvolo," zavrčel.

„Připouštím," řekl upír, popošel pár kroků ke dveřím a zatarasil tak jediný východ, „že zabít psa jako jsi ty by mi dalo dost práce. Ale já se dnes v noci cítím… hmm… plný energie."

Vlad místo odpovědi s hlasitým skučením vyskočil a pokusil se ho povalit na zem. Bolest a jasný paprsek vystřelený hůlky ho však srazily zpět k zemi. Ve světle vycházejícím z hůlky se nad ním zjevila zářící upírova tvář, krutá, ale přemýšlivá.

„Chceš všechno, co je uvnitř, nemám pravdu?" Upustil pytel k nohám tak, aby na něj Vlad nemohl dosáhnout. „Hmmmm. Není to dlouho, co jsem se probudil po dlouhém… spánku. Teď, když jsem se najedl, toužím po jistých … informacích. Možná bych tě mohl nechat žít, když budeš mít něco hodnotného na prodej."

Vlad na něj zíral, zmatený, ale nechtělo se mu mluvit, dokud nezjistí, co přesně upír chce.

„Jak si říkáš, pse?"

„Vlad," odpověděl váhavě, když se opatrně postavil. On i upír byli stejně vysocí, zhruba stejně těžcí a Vlad se cítil o něco lépe, i když se do těch očí nevydržel dívat dlouho. Stáli necelých šest stop od sebe a pozorovali se ve slabém světle hůlky.

„Dobrá, Vlade. V poslední době jsem marně hledal mnoho ze svých starých přátel," začal upír. „Mí staří, dobří přátelé nejsou vzhůru, ani nespí. Co o tom víš?"

„Upírů ubývá. Lidé teď mají větší strach z nás, když se už nemusí bát, že je pokoušou mrtvoly." Vlad si nemohl pomoci, aby se při odpovědi nezašklebil, ale upír se příliš soustředil na jeho slova, než aby si zjevné urážky všiml. „Říká se, že je vybíjí lovec upírů."

„Opravdu? Jak dlouho?" Upír si měřil Vlada temným pohledem a v jeho očích se nedalo číst, protože pohlcovaly veškeré světlo.

„Nevím. Dvanáct měsíců, možná patnáct. Jen řeči."

„A víš, kdo je tím lovcem upírů? Víš, kde žije?"

„Ne. Nikdo se k ničemu nehlásí, jestli myslíš tohle. Nejvíc jsem zaslechl v okolí Stilpescu a Orastany."

„To zní zajímavě," zamumlal upír, „protože jsem nedávno zjistil, že Argheziho hrad je chráněný jistými kouzly. Kdo tam teď bydlí?"

Vlad znal přinejmenším jednu osobu, která tam bydlela, ale nepředpokládal, že by Alík byl dost odolný na to, aby mohl zabíjet upíry. Na hradě bydlelo sice ještě pár lidí, ale Lupeni o nich nikdy nemluvil. Vlad vycítil, že jakákoliv informace o hradu bude velmi ceněná. Na druhé straně, vůdce Pětky byl z jeho rodu a zachránil mu v poslední době již podruhé život. Kdesi uvnitř se zatřepotal instinkt věrnosti. Nikdy by nečekal, že bude krýt svého soupeře, ale nenávist mezi vlkodlaky a upíry byla hluboká. Nemohl jen tak prodat jednoho ze svých příbuzných upírovi.

„Na hradě bydlí pár čarodějů," odpověděl pomalu, „ale jen zřídka se nechají vidět a nikdo je nezná."

„Ale ty se s nimi občas setkáváš, nemám pravdu?" zeptal se upír ostře jako by vycítil, že Vlad ví víc, než říká."

„Vlastně jo." Vlad se pokusil o lhostejný tón.

„Možná bys mohl zjistit víc? Odměním tě za další informace," řekl upír sladkým hlasem. „Sbírám spoustu cetek, které lidé – a psi jako ty – považují za cenné, tedy když budeš ochotný mluvit pravdu, pochopitelně."

Upír ho chladně sledoval s tím kamenným výrazem, který připomínal sochu a kterého jsou schopní jen Nemrtví. Zvenku se ozýval monotónní a uspávající zvuk deště. Vlad dostal na okamžik strach, že ho upír odhalil a promýšlí si jiný způsob útoku. Pak bylo ticho přerušeno zvukem tkaniny tažené po kamenné podlaze. Jednou elegantní botou upír odkopl pytel k Vladovi.

„Vem si cos nakradl, pse," zešklebil se. „Ale nezapomeň na moji nabídku."

Vlad se rychle sehnul, popadl pytel pevně do rukou a vykročil směrem ke dveřím. Upír ustoupil a nechal ho projít.

„Řekněme, že něco zjistím," řekl bezvýrazně Vlad. „Jak tě najdu?"

„Mí příbuzní budou vědět, kde mne najít," řekl upír prostě, zhasl světlo na konci hůlky a jeho sametový hlas zůstal viset ve tmě. „Cuza. Upír. To bude úplně stačit."

Wolfie Twins

- - - - - - - - - - - - -

WolfieTwin1: Nemyslíš, že bychom alespoň jednou mohly napsat šťastný konec?
WolfieTwin2: Myslíš jako bez dráma a strašlivých upírů?
WolfieTwin1: Jo. Jenom jednou.
WolfieTwin2: Nóóó… já nevím. Co by řekli čtenáři? Nečekají snad od nás právě to?
WolfieTwin1: Možná bychom se měly zeptat. Uspořádat hlasování nebo tak.

Pozn. autorek: J.K.Rowling všechno patří, jak sami dobře víte, a my to děláme, protože jsme posedlí Harry Potterem, a ne kvůli penězům.