WolfieTwins: Call of the Wild

5. Klid před bouří

„O muži zchytralém, Múzo, mi vypravuj, který se mnoho, přemnoho nabloudil světem…"
Homér, Odyssea (překlad Otmar Vaňorný)

Rumunsko, Rok dvanáctý

Déšť. V noci se vylilo celé nebe a provazy vody se spouštěly na hřebeny hor. Jako obvykle se v celém hradu ozývalo kapání. Rema probudil monotónní zvuk kapek dopadajících na kamennou podlahu v rohu jeho pokoje. Strop tu zatékal jen v jednom místě a to byl také důvod, proč si tento pokoj – starou Mihailovu ložnici - vybral.

S povzdechem se posadil, bubnování kapek mu už nedovolilo znovu usnout. Zlobil se to ráno sám na sebe. Zlobil se, protože nebyl schopen opravit pár věcí, které by mu usnadnily život (okolo ležela spousta dřeva, které se mohlo použít k opravě střechy), a zlobil se, protože tu nechal starého čaroděje přespat další noc. Co jiného mohl dělat? Nemohl ho jen tak vyhnat na cestu dolů z hor samotného a ve tmě. A teď, když ještě ke všemu pršelo.

V létě visely dešťové mraky nad vrcholky hor často několik dnů, někdy i celé týdny. Mohl by doprovodit Brumbála do údolí za deště. Část cesty bývala při dešti sice pravidelně zaplavená, ale mohl by vykouzlit most, kdyby bylo potřeba.

Remus to ráno nevstal tak rychle jako obvykle. Motala se mu hlava a stále byl ještě v zajetí nočních snů. Natáhl si tlustou vlněnou košili, začal si rozplétat zcuchané vlasy a snažil se přitom vzpomenout si na rychle unikající sny, které ho tu noc pronásledovaly. Za dvanáct let mu vlasy hodně narostly – nebylo proč je stříhat – a jeho napadlo, co by si studenti takové školy, jako jsou Bradavice, pomysleli o učiteli, který vypadá… jako divoké zvíře.

Brumbál musí být skutečně zoufalý, když mu nabízí místo. Ne že by si nesnažil udržovat si během času stráveného tady vědomosti, a znal dobře Temné tvory, možná až příliš dobře. Ale zbytek personálu školy by nemusel projevit stejné nadšení jako ředitel. V duchu se zasmál při představě, jak by asi Snape reagoval na to, že musí sdílet stůl nebo sborovnu se svým starým přítelem vlkodlakem. To by možná stálo za zkoušku. Snad.

Vzápětí si vynadal, že myslí na takové hlouposti. O úplňku by byl příliš nebezpečný. Tedy, ne že by mu vadilo dát si k večeři pár členů učitelského sboru. Jestlipak tam ještě pracuje Filch? Ale ne. Bál se hlavně o studenty. Samozřejmě, pořád tu byla Chroptící chýše. Se zachvěním se mu vybavila část snu. Zdálo se mu o vlkovi, ale ne o tom známém vlkovi, v jehož podobě běhal svobodný pod bedlivým dohledem měsíce. O uvězněném. Tenhle vlk byl uvězněný. Vybavily se mu zvuky - vrčení a posměšky. Lidé stáli venku okolo klece a dráždili vlka různými předměty a on se po nich vrhal a chňapal. Točil se, točil se stále dokola v těsném kruhu, aby čelil novým útočníkům, kteří do něj zezadu bodali. Nepotřeboval věštce, aby mu vysvětlil, co ten sen znamená. Jak by se mohl stát zase zdomácnělým zvířetem? Dvanáct let svobody, ať už se smečkou nebo bez, ho změnilo, možná až moc.

Ještě jednou si prohrábl vlasy a zaznamenal, kolik šedivých přibylo. Měl z toho radost. Šedá mu připomínala krásu a sílu vlka, ne chátrající lidské stáří. Podržel si všechny vlasy vzadu za krkem, natáhl se po zlaté sponě a vlasy si sepnul. Bylo pošetilé, že si tu věc nechával, a ještě pošetilejší, že ji nosil. Ale její poslední slova… kvůli nim si ji nechával, a věděl to.

Setřásl vzpomínky, staré i nové, vstal, dooblékl se a oholil – z nějakého důvodu se nemohl zbavit všech civilizačních návyků. Když procházel západním křídlem, musel se vyhýbat kapkám deště, ale než se dostal do velké síně, vykouzlil pořádné Bublinové kouzlo. Jak se blížil ke krbu, jasněji než kdy jindy si uvědomil všechno to harampádí, okolo kterého jindy chodil bez povšimnutí. Nebyl si jistý, jestli by těmi trámy dokázal pohnout sám, ale většina zbylých věcí by šla odstranit jednoduchým kouzlem. Než přijde zima, rozhodl se, dá hrad trochu do pořádku.

Když se Brumbál objevil ve velké síni, déšť se už změnil ve slabé mrholení. Rema přešla jeho ranní melancholie a vařil v malém kotlíku na plotně ovesnou kaši.

„Dobré ráno, řediteli," řekl vesele a otočil se, když uslyšel kroky vstupující do síně.

Starý čaroděj kráčel ke krbu, kde stál Remus, ale oči měl upřené vzhůru a navzdory padajícímu dešti hleděl nahoru skrz zející díru ve stropě. Vypadal pozorně a dokonce, jak Remus zaznamenal, velmi znepokojeně. Měl velmi ostrý zrak. Removi trvalo minutu, než si uvědomil, co vidí. Oba stáli a beze slova se dívali, jak se věc zvětšuje a zvětšuje a řítí se na ně. Napřed se objevil obrys mohutných křídel, potom vražedné pařáty a zobák podobný noži. Několik palců od vztyčených ulámaných konců stropních trámů, které ležely napříč dírou, bylo zvíře odmrštěno vzhůru, jako kdyby narazilo na okenní sklo, převrátilo se ve vzduchu a s drásavým skřekem zmizelo.

„Pták Noh," řekl Remus zamyšleně. „Myslím, že už jsem ho tu viděl. Ptáci zřejmě nevnímají tu magickou bariéru, dokonce ani kouzelní ptáci," dodal rychle.

Brumbál se již uklidnil a viditelně ho zaujalo tajemství ochranné bariéry. „Je to bezchybné kouzlo," poznamenal, když se postavil k jedné drolící se zdi a prostrčil ruku skrz. Pak to zkusil znovu, tentokrát s hůlkou, a jeho paže byla mrštěna zpět přesně jako předtím pták Noh. „Bariéra působí jen na kouzelné předměty." Pohlédl vzhůru. „Déšť, sníh, vrány, moskyti sem mohou padat jak chtějí. Kdybych teď nebyl nucen to prozkoumat, nemusel jsem si vůbec všimnout, že tu nějaké bariéry jsou."

„Občas ještě narazím na nějakou, o které jsem nevěděl," připustil Remus. „Alec byl mistrem elegance a jemnosti. Všiml jste si třeba, že ultrafialové záření nepronikne do žádné oblasti kromě místa, kde stával skleník? A že hlasy z jedné místnosti nejsou v jiných slyšet?"

„Všiml," odpověděl Brumbál.

Remus se cítil hloupě – pochopitelně, že si toho ředitel všiml. Jeho pozornosti uniklo jen máloco. Obrátil se zpět k plotně a doufal, že Lászlovy zásoby jim vydrží po čas celé bouře. Chleba budou mít dost pořád a bylo tam ještě něco z toho protivného sušeného skopového masa, co podával minulou noc namísto ovce, kterou zabil přede dvěma týdny. Nějak mu nepřipadalo správné, aby krmil Brumbála něčím, co zabil během úplňku.

Váhal také, jestli má pokračovat v rozhovoru o ochranných bariérách. Remus se od Alexandra naučil vše, co šlo, aby byl schopen jednou za měsíc zadržet vlky v lese a lidi ve vesnici. Ale Brumbál nechtěl téma opustit, tolik ho všechny detaily Alexandrovy poctivé ruční práce fascinovaly. Když se posadili na kameny vedle plotny a hřáli si záda u krbu, zeptal se Rema na další podrobnosti ohledně ochranných kouzel, jež se na hradě vyskytovala.

„Musel jsi se hodně naučit," napadlo Brumbála. „Zaznamenal jsem, že kouzla ve věži umístila jiná ruka než Alecova. Skvělý způsob jak zakonzervovat knihy, i když se na ně drolí celý strop."

„Mmmm," odpověděl Remus, jako by neslyšel, a soustředěně míchal ovesnou kaši. Mělo mu být jasné, že Albus Brumbál bude schopen rozpoznat i tak jemné rozdíly.

„Myslím," řekl starý čaroděj bystře, „že tě Alec mohl naučit, jak stavět Měsíční bariéru. Uměl je skvěle. Přišel do Bradavic a ukázal nám ji… ach, to už musí být čtyřicet let, bylo to v té době, kdy jsme měli v Zapovězeném lese vlkodlaka, jediného kromě tebe."

Remus zpozorněl. „Ale já jsem samozřejmě nikdy v Zapovězeném lese nebyl," zalhal pohotově, aby vyzkoušel Brumbála a zároveň skryl vlastní překvapení. No jistě, to vysvětlovalo ty zbytky staré bariéry, kterou jedné noci objevili spolu s Dvanácterákem a Tichošlápkem. Na tu noc, stejně jako na všechno, co se dělo při úplňku, si pamatoval jen mlhavě, avšak vzpomínky na rozhovory, které se odehrávaly vždy následující den, byly více než jasné. Sirius si byl tenkrát jist, že je Brumbál odhalil, ale z nějakého důvodu si je kvůli tomu ještě nezavolal. James trval na tom, že bariéra byla velmi stará a stejně starý byl výpočet lunárních fází, podle kterého byla nastavena, takže se zpožďovala, což jim nakonec umožnilo proklouznout. Kvůli jemným odchylkám v dráze Měsíce se nedaly Měsíční bariéry nastavit na jednoduchou pravidelnou aktivaci. Byly dva způsoby, jak problém vyřešit: za prvé se mohly propojit s lunaskopem, což byla jednodušší, ale velmi drahá cesta. Druhá možnost, což byla Alexandrova specialita, vyžadovala vytvoření speciálního magického pole, které bylo citlivé na příliv a odliv. I v těchto případech se časem vytvořila malá nepřesnost v aktivitě bariéry, ale rozdíl mezi úplňkem a předchozím a následujícím dnem byl nepatrný.

Takže přemýšlivý James měl zase jednou pravdu. A Brumbál stále ještě nechtěl žádné vysvětlení – nebo snad věřil, že Remus strávil sedmdesát úplňků v Chroptící chýši?

Když začal usilovat o to udržet vlkodlaky dál od lidí, aby je nemohli napadat, byl si bolestně vědom toho, že mu to v očích vlkodlaků nedělá dobrý obraz. Ano, během dvou let, kdy byl Alfou své smečky, se počet útoků na lidi přiblížil téměř k nule. Znělo to skvěle a dalo se to vykládat také tak, že se přidal na stranu lidí. Hlavně to ale neodehnalo pochyby, které ho celou dobu mučily. V duši se mu usadila otázka, jestli dělá správnou věc. Zejména ve chvíli, kdy jeho snaha vyhnout se všem konfliktům vedla ke katastrofálním důsledkům.

Jenom samotná myšlenka na to, jak to tenkrát všechno začalo, byla nepříjemná. To léto se náhodou událo až příliš mnoho věcí najednou – ale všechno asi začalo mapou.

Rumunsko, Rok osmý

„Tati, můžu si půjčit koště a zaletět si do vesnice?"

„Nevím, máš hotové úkoly?"

Chlapec se objevil ve dveřích dřevěné chalupy, tvářil se vzrušeně a koště již držel v rukou. Na svůj věk byl průměrně vysoký, ale dost hubený a rovné černé vlasy měl na krku svázané kouskem ovčí kůže. „No jo…," zamumlal v odpověď, „myslím že mám hotovo."

„Tak mi to ukaž a pak můžeš jít." Muž, se kterým chlapec mluvil a který seděl u podomácku vyrobeného stolu z borového dřeva uprostřed obývacího pokoje, byl tak akorát starý, aby mu mohl být otcem, avšak chlapci se ani trochu nepodobal. Zvedl hlavu od mapy a svitku pergamenu, na který si zapisoval poznámky, a pokynul chlapci, aby si vzal židli.

„Minutku," zabručel chlapec, opřel koště o zeď a natáhl se po krabici pohozené nedbale na podlaze. Opatrně ji zvedl, jako by byla živá, a když ji dával otci, nemohl potlačit výraz pýchy. „Vidíš, je to opravdu dóza na chleba. Má to trochu želvovinovou barvu, ale…"

„Je to docela pěkné," souhlasil starší muž a otáčel krabici v rukou. „Dokážeš ji vrátit zpět?"

Chlapec zaváhal a ze zadní kapsy hábitu vytáhl hůlku. Několikrát se podíval na svého otce, potom na krabici, dotkl se jí hůlkou – a vzápětí se po stole plazila želva.

„Skvěle!" zvolal otec. „Vezmu ji za chvíli zpátky k potoku, začne mít hlad, když tu ještě chvíli bude sedět. A co další úkoly?"

„Tohle je všechno," přiznal chlapec váhavě. „Neudělal jsem jen ten mudlovský úkol…"

„Mudlovský úkol?" muž zvedl obočí. „Víš, tyhle knihy jsem používal, když mi bylo tolik jako tobě, když jsem byl na čarodějnické škole…" Jeho hlas odumřel. Nikdy nemluvil o svém minulém životě.

I toto krátké nahlédnutí do neznámé minulosti ale chlapce zaujalo. Sedl si ke stolu. „Vážně?" zeptal se. „Latinské koncovky? A astronomie?"

„Čarodějové potřebují latinu víc než mudlové," odpověděl muž lehce pobaveně. „ještě jsem neviděl mozkomora, který by se lekl, když na něj někdo něj křičí Čekám Patrona, chápeš. A myslím, že bych ti měl čas od času připomenout, k čemu potřebujeme astronomii." V této poslední větě bylo něco, co je oba přimělo se zasmát. „Takže mi Bélo řekni, co způsobuje změny lunárních fází?"

Béla vzdychl. Chtěl jít ven a užívat si jarní večer a v hlavě měl neplechy, ne učení. „Kruci, já nevím. Země stojí Měsíci v cestě, asi."

„To si myslí většina lidí," odvětil otec pobaveně. „Ale ve skutečnosti je to tak, že když je Země mezi Sluncem a Měsícem, je úplněk, a když mezi nimi nic není, je nov."

„Fakt?" Chlapec se natáhl po pergamenu, který zanechal na stole, a chtě nechtě se do něj začetl. „Kdyby se ty obrázky pohybovaly, bylo by to lepší, proto jsem si právě myslel, že je to mudlovská kniha…"

Otec se zamračil. „Měly by se pohybovat," zamyslel se. „Býval tu krystal a když ses díval skrz něj, byly ty obrázky trojrozměrné a otáčely se… ale asi se ztratil." Zvedl knihu, prolistoval ji a nakonec obrátil vzhůru nohama a zatřásl. Nevypadl krystal, ale malý kus pergamenu, který vypadal, že byl ve spěchu odtržen z jiné stránky. Načmáraná poznámka říkala „v devět večer u WW, Dvanácterák."

Muž na ni chvíli zíral a potom papír pomalu složil a strčil si ho do kapsy. Chvíli bylo ticho, ale Bélova zvědavost zvítězila. Anglicky už četl velmi dobře. „Kdo je Dvanácterák?" chtěl vědět.

„Starý přítel," odpověděl muž tiše a v jeho hlase se zachvěl odstín varování, že o tom mluvit nechce.

„Kde je teď?"

„Mrtvý."

Béla moudře pokýval hlavou. Spousta jeho kamarádů také umřela. Zvedl znovu knihu a začal listovat, jako kdyby v ní chtěl najít ještě něco o minulosti, když už o ní nemohl mluvit. Na začátku narazil na samolepku, na které byl složitý znak a jméno načmárané vybledlým inkoustem. „Draco dormiens nunquam" přečetl a přeložil to rychle do rumunštiny, „Nedráždi spícího draka? To je jako co? Remus J. Lupin, Nebelvír – to jseš ty, tati?"

Muž se usmál, oči ztracené v dáli. „Byl jsem, ano."

„Co je Nebelvír?"

„To byla jedna z kolejí…" Ukázal na čtyři zvířata ve znaku a prozradil svému synovi něco z historie Bradavic až do jedenáctého století.

„A proč ten had vypadá jako že, ehm…?"

Muž se podíval na kresbu. „Zvrací? To by neměl, to udělal jeden z mých přátel. Nebelvírští neměli zmijozelské příliš v lásce…'Ti ničeho se neštítí, by svého došli cíle,'" zacitoval náhle v angličtině. „Horda slizkých bastardů, nic víc."

Béla se usmál. „A co se říkávalo o Nebelvíru?"

„ ,Možná tě čeká Nebelvír, kde mají chrabrá srdce'… Ale, vlastně ne všichni. Nikdy jsem ti to neřekl, Bélo, ale opustil jsem svou zemi, protože všichni… všichni mí přátelé zemřeli v jednom dni." Když viděl, jak je chlapec zaujat jeho vyprávěním, pokračoval tichým hlasem: „Zabil je Temný pán, když ovládl celou zemi. Říkal si Lord Voldemort. Voldemort ale při útoku ztratil svou sílu a nebyl jediný důvod, proč bych tam déle zůstával a bojoval… a nikdo jiný už nezbyl. Ti nejlepší a nejstatečnější byli mrtví." Vytáhl z kapsy vzkaz a rozložil ho na stole, aby na něj Béla viděl. „Můj přítel Dvanácterák byl mezi nimi."

„Dvanácterák byl člověk?" zajímal se Béla. Čekal, až Remus kývne hlavou. „A nebál se tě?"

Remus kývl ještě jednou. „Vlastně, nemusel být člověkem, když nechtěl. Udělal to proto, abychom mohli být ještě větší přátelé."

„Jak?" Béla byl ohromen.

To byl dlouhý, předlouhý příběh a Remus ani nevěděl jak začít. Copak by mladého vlkodlaka, který měl přátele jen mezi svými, zajímali zvěromágové a co by o nich asi tak mohl vědět? V Rumunsku žil poslední zvěromág v 17. století. Usmál se smutně na svého syna a vzal si zpět kus pergamenu se vzkazem. „Slibuji, že ti to jednou řeknu. Ale bude to nadlouho a ty se teď musíš učit."

Béla se vrátil ke své astronomii a Remus ke svým svitkům, na které opatrně zakresloval hory a cesty, kterými se dalo projít do města. I přesto, že na všech jemu známých stezkách vztyčil Měsíční bariéry, Šestka se čas od času dostala do Albimare, města jižně od Stilpescu, a napadala tam lidi. Zlézání ostrých žulových skal mimo vyznačené cesty bylo nemožné i pro vlky, museli tedy používat cestu, kterou ještě neobjevil. Věděl, že do města nechodili v lidské podobě, aby tam počkali na východ měsíce. Kdyby to udělali v místech, kde byly bariéry, byli by tam uvězněni do poledne příštího dne. Vesničané to věděli a vlkodlaci věděli, že to vesničané vědí – což zrovna nepřispělo k Remově popularitě, ale v horách nebyla jediná smečka, která by si na dobře živenou a disciplinovanou Pětku troufla.

Ne, museli se do města dostávat ve vlčí podobě – ale jak? Stilpescu bylo podle všeho bezpečné. Béla byl poslední, na koho tam vlkodlaci zaútočili. Severně od Stilpescu, odkud vedla pozvolně stoupající kamenitá cesta do malé farmářské komunity, byly Měsíční bariéry také netknuté, a dokonce i ovce zůstali nesnědené. Východně od Stilpescu byla složitá síť stezek, které vedly z teritoria Šestky do oblasti s lidským osídlením. Možná že některá z nich unikla jeho pozornosti, ale aby se tamtudy vlci dostali do Albimare, museli by jít skoro čtyřicet mil oklikou jižně přes kopce. Východně od Albimare se prostíraly žulové útesy, které se ještě neodvážil prozkoumat dál, poté co se během třetího úplňku z jednoho zřítil.

Dlouhá oklika jižním směrem by nebyla pro vlčí smečku takovým problémem, ale zrovna teď se to Removi zdálo daleko. Rozhodl se napřed prozkoumat útesy, možná něco najde.

„Nejspíš jsem to měl nechat být," zamumlal Remus směrem k Brumbálovi, když uklidil ze stolu a vykouzlil ještě jednou Bublinové kouzlo, protože déšť zase zesílil. „Nejsem si jistý, jestli to bylo právě tohle rozhodnutí, které nakonec vedlo ke katastrofě… ale nemám pro to jiné vysvětlení… a ti, kteří by ho měli, jsou už mrtví."

„Lamie? Jsi tam?" ozval se silný, znepokojený mužský hlas mezi stromy, když slunce začalo zapadat za horami. Oblaka za horskými vrcholy se zbarvila do růžova, oranžova a fialova v podivné směsici odstínů, které by si žádný lidský malíř, pokud by byl při smyslech, nezvolil. Křoví zapraskalo, když muž odrhnul stranou čerstvé jarní výhony, a vykročil směrem k ženě, která nehybně stála na malé pasece. Byla k němu otočená zády a zdálo se, že si prohlíží něco u svých nohou. Oba měli černé vlasy, ty její byly dlouhé a spletené do silného copu, který se jí vlnil na zádech.

„Začínali jsme se o tebe strachovat…," oslovil ji anglicky s jemným americkým odstínem.

„Chtěla jsem být sama," odvětila také anglicky, avšak se zpěvavým jihoevropským přízvukem. Otočila se k němu, ale její oči zůstaly ve přicházejícím večerním šeru skryty. Zvědavě si ho okamžik prohlížela, potom jako by se uvolnila a na rtech se jí vynořil úsměv.

„Vážně, Miku, dokážu se o sebe postarat. Máš dojem, že student prvního ročníku doktorandského studia potřebuje ochranu?"

I jemu se ulevilo a zapomněl na všechno, co ho znepokojovalo.

„Ale ne. Ale tahle oblast je plná jeskyní a já…" zarazil se, když se k ní přiblížil a spatřil, na co se dívá. „Co to je? Nějaké mrtvé zvíře?"

„Králík, myslím," odpověděla váhavě. „Možná ho dostala sova nebo něco jiného. Ale nejspíš máš pravdu. Měli bychom se vrátit do tábora."

Obešla ho a začala si klestit cestu skrze stromy. Zdálo se, že muž chce ještě něco dodat, ale nakonec ji beze slova následoval. Zastavili se, když se v dálce ozvalo slabé zavytí, následované mnoha dalšími.

„Tak tohle sežralo toho králíka," řekl bezstarostně. „Psi nebo vlci. Anebo možná vlkodlak. Neříkal ti snad ten stařík něco o vlkodlacích?"

Lamie se bez varování zastavila a Mike do ní málem vrazil. Myšlenka na vlkodlaky se jí nějak nelíbila a přála si, aby s tím vůbec nezačínal. Ale on pokračoval. „Víš který, ten člověk, co řídil auto s našimi věcmi? Docela dlouho ti vykládal něco v rumunštině. Jaktože jsi nikomu neřekla, že umíš rumunsky?"

„No, nemluvila jsem rumunsky už patnáct nebo dvacet let," odpověděla a pokračovala v chůzi. „Moje babička byla Rumunka a já… opravdu jsem netušila, že si z té řeči ještě něco pamatuju."

„Pěkně se nám to hodilo, že jsi si s ním mohla promluvit. Myslím, že jinak bychom z něj ten jeden kanystr benzínu navíc nedostali ."

„Chtěl jenom víc peněz, to je všechno," řekla stroze, ale nezdálo se, že by ho to odradilo.

„A varoval nás před vlkodlaky, nemám pravdu? Teď asi chápu proč."

Začala litovat, že jim prozradila, co ten starý muž řekl. Myslela si, že je to pobaví, trocha místního folklóru, ale nechtěla na to znovu myslet, zejména když se před nimi na nebi vynořil úplněk. Samozřejmě, Mike si toho všiml a navázal: „Dnes je noc, kdy…" Jako naschvál ho přerušilo další zavytí. Ozvěna zůstala viset ve vzduchu několik vteřin, podle čehož poznala, že jsou blízko, blíž než před chvílí. Znovu se zastavila a pohlédla na něj.

„Miku, prosím, mluvme teď o něčem jiném, ok?" Zdálo se, že i on by nejradši změnil téma.

Věděla, že se mu líbí, ale ještě se nerozhodla, co s tím bude dělat. Nebylo žádným tajemstvím, že spí s Carlem, s jedním z mladých fyziků, se kterým promovala. Ale Carlo byl teď v Bologni a sepisoval tam svou práci. Navíc ji začal rozčilovat. Měl zřejmě dojem, že když mu vlezla do postele, může řídit celý její život.

Carlo začal být mimo hru. Letošní jaro a léto měla strávit se třemi studenty, se kterými prováděli výzkumy v místních jeskyních. Bylo by tu pár možností: Mike, který vypadal jako Ital, ale byl z New Jersey. Vijay, který byl z Indie, měl diplom z Cambridge a mluvil se snobským britským přízvukem. A tichý Taofang, který pocházel z nějakého místa v Číně, jehož jméno se nedalo vyslovit. Mike si myslel, že on je první na řadě, ale ji přitahoval spíš Vijay. Byl klidnější a spíš vypadal, že z něj nevyklube druhý Carlo.

Lamie si v duchu povzdechla. Měla tu začít vědeckou práci na téma neutrinových oscilací a navázat tak na výzkum těchto téměř nehmotných částic, které objevili při pokusech se srážkou světelných paprsků v Itálii. Chtěli tu také instalovat zařízení na detekci rozpadu protonů, i když pokud by výzkum pokračoval stejnou rychlostí jako teď, tj. jeden vyřešený výpočet ročně, bylo by třeba celého století, aby se práce dala dokončit. Odměna, pokud se jim podaří nasimulovat rozpad protonů, byla ale tak velká, že se všichni experimentu chtěli zúčastnit, a vyprávěli si mezi sebou vtipy o tom, že by to chtělo pár Nemrtvých studentů.

Možná by to chtělo soustředit se víc na studium než na to, s kým bude sdílet svůj stan. Dobře věděla, že by tím ve skupině vytvořila spoustu napětí a narušila tak společnou práci.

A ona milovala tuhle práci. Dokud nezačala studovat fyziku, neuvědomovala si krásu těch nejobtížnějších abstraktních teorií – tanec sub-atomárních částic ovládajících svá malá království, ryzí a nepokažená ošklivostí tohoto lidského světa. Až doteď měla docela rušný život, ale s nikým o tom nemluvila, i když z toho faktu, že mluvila tolika jazyky, už zřejmě usoudili, že prošla několik škol. Tenhle projekt, jak doufala, ji konečně vytrhne z minulosti.

„Vrátíme se," řekla ještě naléhavěji. Byli teď již blízko tábora a minuli hlavní vchod do Petrosnových jeskyní, kde již začali instalovat aparaturu. Z hlubiny jeskyně se ozývalo čenichání a tiché bručení, zvuky, které jistě nevydávali studenti.

Mike měl baterku, zapnul ji a namířil do jeskyně.

„Ne… nedělej to," začala Lamie ostře.

„Proč ne? Chci zkontrolovat, jestli je vybavení v pořádku."

Světlo zatančilo na lepenkových krabicích hned u vchodu. Lamie ho chytila za ruku tak tvrdě, že se zarazil. Tam. Zeleno oranžová světla se zableskla v odpověď. Dvě. Ne, čtyři. Měla tušení, že v jeskyni je víc než jen jejich vybavení. Svítící body zmizely a když se objevily znovu, byly to oči. V okamžiku se kolem očí vynořily obrysy hlav, vyrážejících ze tmy jako rakety zpod křídel stíhačky. Žádní psi, tohle byli vlci, nezvykle velcí a řítili se na ně.

Mike na útočníky hodil baterku, ale ta neškodně spadla na zem a zanechala je téměř v naprosté tmě. Lamie se ve tmě orientovala celkem dobře. Viděla, že jeden z vlků, ten menší, skáče na Mika a sráží ho k zemi. Co se událo poté, ovšem překvapilo Mika stejně jako vlka. Lamie popadla vrčící bestii za hřbet, odhodila ji zpět a zakřičela něco rumunsky. Postavila se před ležícího spolužáka a upřeně pozorovala obě zvířata. Vlci zřejmě hodnotili situaci, natahovali k Lamii čenichy a tiše vrčeli. Po chvíli se naježili, začali couvat a pak zničehonic prchli zpět do jeskyně.

Pomohla Mikovi vstát a po celou dobu zírala do tmy, kde zmizeli vlci. Zatracení vlci, pomyslela si, neměla jsem sem chodit, měla jsem tušit, že tu budou.

„Co… co se stalo? Co jsi udělala?" koktal Mike, ne zcela při smyslech a bez obvyklého vědeckého nadhledu studenta fyziky.

„Nevím…" odvětila nepřítomně, ztracená ve vlastních myšlenkách. „Asi jsem je vystrašila."

„Musela jsi zařvat něco, co fungovalo. Jakou řečí to bylo, mimochodem?"

„Cože? Ale, rumunsky, nejspíš," Legrační, že i po patnácti letech ta řeč číhala kdesi uvnitř, připravená vynořit se, když to nejméně očekávala. „Myslím že jsem řekla něco jako Táhni, hloupej čokle, nevím jistě. Radši bychom se měli vrátit do tábora a zkontrolovat ostatní."

Mike ve tmě hledal svou baterku. Začal klopýtat okolo, ale Lamie baterku rychle našla sama a rozsvítila.

„Krvácíš," vykřikla. „Snad tě to nekouslo?"

„Jak jsi to…," vydechl Mike, když Lamie posvítila baterkou na tři pramínky krve stékající po jeho levém předloktí, stopu po vlčích drápech. „Sakra. Je to docela hluboké," řekl statečně, když si zranění prohlédl.

Zvedl hlavu a spatřil na Lamiině tváři masku hrůzy. Její pohled byl fixovaný na jeho ruku, baterka se jí nervózně chvěla v ruce. Pak ji v okamžiku upustila na zem, otočila se a zmizela.

„Jenom trochu krve," zabručel, když baterku zvedl a o něco pomaleji následoval Lamii do tábora. „Co se stalo, Lamie? Bude ze mě teď vlkodlak? Transylvánie," řekl si pro sebe, „první den, a už je ze mě vlkodlak."

-

Úplněk přišel a minul, aniž by Remus slyšel o jediném útoku na vesničany, ale pak ho Alexandru vytáhl na třídenní namáhavý lov na upíry a když se vrátili, byli oba mrzutí a vyčerpaní. Alexandru odmítl prozradit, kdo je Cuza a proč upíra s tímto jménem tak horlivě hledá, a starý kostel v Catunescu, kde se na čtyřiadvacet tichých a napjatých hodin ukryli, neposkytl žádné další vodítko.

Měsíc přicházel už do druhé čtvrti, když se Remus dostal k návštěvě útesů nad Albimare. Silný déšť zničil jakékoliv předchozí cestičky nebo otisky tlap a nevěděl, kde má začít hledat. Unavený, hladový a rozmrzelý se procházel okolo skal a oklikou se dostal až do vesnice, stejnou cestou, kterou použil už kdysi. Možná by mohl vztyčit kouzelné štíty do jednotlivých ulic, kdyby to bylo nezbytné, ale zatím to nikdy nezkusil. Čím menší oblast byla, tím jednodušší bylo postavit Měsíční bariéru. Doufal, že najde nějakou úzkou, přímou přístupovou cestu do vesnice, na kterou bude stačit malá bariéra. Z malé kavárny na okraji města měl výhled na kamenné útesy, příkré a strmé, přesně jak předpokládal. Věděl, že vlkodlaci k jejich zlézaní nepoužívali magii, i ve své lidské podobě znali sotva pár kouzel. Žmoulal kus černého chleba namočeného v husté a mastné paprikové polévce, díval se dál z okna a doufal, že mezi těmi zubatými skálami, mezi kterými poletovala mračna podivných ptáků, najde řešení.

Ale no tak, uvědomil si najednou – to nejsou žádní ptáci, jsou to netopýři. A vylétali a mizeli zpět někde u skupiny osik, které rostly dole na úpatí hory. Nechal servírce extra velké spropitné, protože mudlovské peníze byly divné a ona vypadala hladově, opustil kavárnu a vyrazil rychle ke stromům.

Musel se po břiše plazit vysokou travou a plevelem, aby zjistil, odkud netopýři vylétají. To, co našel, byl určitě vchod do jeskyně, člověku sahal do pasu, ale vlk by se do něj vešel. Strčil hlavu do tmy a zavětřil, načež si začal připadat trapně, vytáhl tedy hůlku a zamumlal „lumos". Pořádný nos by tady byl mnohem užitečnější než oči, ale i tenhle slabý smysl mu napověděl vše, co potřeboval vědět. Hned u ústí jeskyně leželo tělo, ze kterého zbyly téměř jen kosti, a hned vedle kožená školní brašna. Nejdelší kosti byly polámané, byl z nich vysátý morek a otisky zubů na tašce byly na obyčejného vlka příliš velké. Taška byla navíc roztrhaná velmi důmyslně, téměř veškerý obsah zmizel, kromě zbytků bylin – sporýše lékařského a vratičky měsíční.

Jako kdyby už tak Remus nezkazil každý Lektvar, který měl udělat, ještě ke všemu dostávali za úkol sbírat byliny za úplňku. V prvních dnech, než mu začali pomáhat Sirius a James, je sbíral noc předem a předstíral, že nechápe, proč lektvar nefunguje. První úkol, který v prvním ročníku dostali, byl Lektvar pro odhalení zlých sil: sporýš a vratička.

Kdyby měl vlčích sto tisíc čichových buněk, byl by okamžitě schopen určit, který ze členů Šestky tu byl naposledy, ale se sotva desetinou toho množství cítil jen hnilobu, netopýří puch a psí trus. Možná tunel pokračoval vzhůru a ústil někde nad útesy? Zesílil světlo na konci hůlky, ale to mělo v sametové temnotě pramalý účinek. Cesta se nořila do hlubiny, ale nerozšiřovala se a on se najednou přistihl, že se plazí dál. Tohle nebyla zrovna ta nejlepší podoba pro plížení, kdyby tu tak byl Tichošpápek nebo Červíček.

Ty myšlenky ho najednou uvrhly do stavu zvláštní melancholie. Zjevil se mu Sirius odsouzený do Azkabanu – a pak, nárazem, jako by ho někdo uhodil do tváře, se mu před očima zjevil poskládaný u malých útržků další obraz – Sirius Black hovořící s Lordem Voldemortem. „Všechno jede podle plánu. Jsem jejich Strážcem tajemství," sykl Sirius, ne tím známým vzrušeným a nedočkavým tónem, který se tak hodil k jeho nestálé povaze, ale naopak hlasem, ve kterém zaznívalo chladné zlo, hlasem, který Remus nikdy předtím neslyšel. „Výborně," odpověděl Temný pán. „Ale jestli se mi něco stane, ty zaplatíš jako první." Oba se tomu zasmáli a Remus pocítil tak intenzivní chlad, že měl pocit, že mu jeskyní vlhkost prosákla až do kostí a že tady zemře. Ale co na tom záleží… všichni, které měl kdy rád, trpěli mnohem víc než on…

Jakýsi rachot ho přivedl zpět ke smyslům a chvějícím se hlasem vydechl „Lumen". Světlo vycházející z hůlky zesílilo natolik, že v chodbě před ním odhalilo stojící zahalenou postavu.

Mozkomoři. Vplížil se do jeskyně, kterou obývali divocí mozkomoři. Nejsilnějším hlasem, jakého byl schopen, vykřikl „EXPECTO PATRONUM" a aniž by čekal, až je paprsek stříbrného světla zažene, otočil se jak jen to nejrychleji v úzké chodbě bylo možné a začal se plížit zpět. Tohle nebyli žádní azkabanští strážní. Patron se jim líbil stejně jako se kočce líbí myš – chvíli si s ním pohráli a nakonec ho roztrhali na kousky. Remus cítil, že chlad zesiluje, ale nemohl už dál zrychlit. Ještě třikrát se musel na zádech v jeskyni otočit, namířit hůlku na své pronásledovatele a vykouzlit ochranného Patrona. Pokaždé byl Patron slabší a pokaždé měli mozkomoři větší radost z jeho mrzačení.

Konečně se inkoustová čerň změnila na obyčejnou tmu. Světlo z Removy hůlky, i když bylo oslabené přítomností mozkomorů, již osvítilo podlahu jeskyně. Byl tak vyděšený, že se vplazil přímo na kostru a vykřikl odporem. Nakonec se vysoukal z díry, zůstal ležet mezi osikami a těžce vydechoval.

Nemáš chodit do jeskyní v Rumunsku, okřikl sám sebe, když mu začalo srdce bít o poznání normálněji. A už vůbec ne v lidské podobě. Což ho vrátilo zpět k oné otázce. Jsou vlkodlaci imunní vůči mozkomorům? Nikdy o tom nečetl žádnou studii, ale dokázal si představit, že je to pravda. Zapomeň na bariéru na tomhle místě – mozkomoři by ji roztrhali stejně snadno jako rozervali Patrona. Utéct z Azkabanu vyžadovalo pouze zdravý rozum – vězně tam držela jejich vlastní zlomená duše, teoreticky by se mohli proplazit přímo kolem těch slepých strážných ven k moři. Teoreticky, samozřejmě.

Remus se otočil na břicho a po netopýřím a hnilobném puchu potěšeně nasával jarní vůni lučních květin. Opět si vzpomněl na Červíčka – malá krysa by mohla lehce vklouznout do úzké chodby a vykouzlit tam nějakou fyzickou bariéra, která by zadržovala vlky daleko od vesnice…

A pak ho to napadlo. Byl to hloupý, nejspíš nebezpečný a čistě jen teoretický nápad. Nápad, kvůli kterému bude muset před první čtvrtí navštívit Bukurešť. Měl na to dva týdny.

-

Nebyl si vůbec jistý, jestli se ta věc má jíst před nebo po jídle. Po večeři Remus přistoupil k polici a sundal z ní zelenou láhev, kterou si přinesl z Bukurešti. Když ji odzátkoval, vyvalil se pramen kouře a Liszka s Bélou si zacpali nos. Byli teď v Grigorově chalupě sami, užívali si příjemný večer a nechali otevřené dveře, kterými dovnitř vnikal voňavý vánek a signalizoval brzký příchod horského léta.

„Dcero Hyperionova, co to je?" zaklela Lizska a odstrčila nedojedený moučník.

Ani Removi se nelíbil ten zápach. Nedokázal si představit, že by to teď měl vypít, i když ho prodavač ujistil, že to má velmi jemnou chuť. Jenomže prodavač zřejmě nebyl v nouzi, jako byl teď Remus.

Rozhodně neměl v úmyslu dotknout se té flašky rty. Našel skleničku a odměřil si do ní od oka sedminu, aby si tekutinu mohl prohlédnout. Pořád to ještě dýmalo. „Liszko, já… ehm… to je takový pokus, takže… možná bys tenhle měsíc mohla Pětku vést ty?"

„Pokus? Nebezpečný?" chtěla vědět.

Musel sám sobě připomenout, že mu to neříká proto, aby ho zastavila, ale protože mu naznačuje, že je připravená bojovat.

„Ne, ne," ujistil je rychle. „Ani v nejmenším. Bélo, pamatuješ si, co jsem ti říkal o Vlkodlačím lektvaru?"

Chlapec si přivlastnil jablečný koláč, který jeho matka nedojedla, a cpal si ho do pusy. „Uh, jasně," řekl uprostřed žvýkání. „Ale říkal jsi, že je to na to, kdybych chtěl žít ve městě. Nejdeš do města, že ne?"

„Nebo k lidem?" strachovala se Liszka.

„Ne ne, mám jen nějakou práci a nemůžu ji dělat v lidské podobě. Ale potřebuju přitom zůstat při smyslech." Remus nakrčil nos a lokl si – chutnalo to stejně odpudivě, jako to páchlo. V těle se mu rozprostřel podivný pocit, něco jako opravdu silné analgetikum a on se musel podívat na svoje nohy, aby se ujistil, že je ještě má.

Když bude Lektvar fungovat jak má, bude se moci dostat do jeskyně kolem mozkomorů a pamatovat si, proč tam jde. Ale to nebyl jediný důvod, proč zkoušel tenhle téměř neznámý lektvar, o jehož všemožných účincích se v časopisech diskutovalo něco přes rok. Myšlenka na návrat do civilizace ho nikdy tak úplně neopustila, stejně jako naděje, že Bélu jednou unaví drsný život v horách a rozhodne se navštěvovat čarodějnickou školu někde v zahraničí nebo dokonce mudlovskou universitu.

Hlavní příčinou toho, že se lektvar zatím nestal opravdovým hitem, byl fakt, že působil jen dočasně a vlkodlak ho musel užívat celý týden před úplňkem. Zatímco to způsobilo živou debatu mezi autory vědeckých článků, z nichž většina byla přesvědčena, že vlkodlakům se nedá věřit ani jejich vlastní jméno, byl to přesně ten důvod, proč to chtěl Remus vyzkoušet. Z toho, co slyšel, pochopil, že největší risk je, že to nebude fungovat vůbec – okolo deseti procent vlkodlaků a o něco větší podíl jiných dlaků byl proti lektvaru odolný. Jelikož neměl nejmenší záměr setkat se příští týden s lidmi, byla to výborná příležitost udělat test.

Liszka ho pozorovala, jak dopíjí zbytek tekutiny a šklebí se při tom. „Při smyslech?" vyštěkla. „Myslíš lidská duše ve vlčím těle? Co to je za pitomost?"

Béla se podíval na svou matku s pochopením „Říkal jsem mu to. Říkal jsem, na co mu jsou tlapy a zuby, když neví, jak je používat. Ale…" Oba zakouleli očima v gestu, kterým jasně dáli najevo, že Lupeni Alfa už překročil hranici mezi pouhým podivínstvím a čirým šílenstvím.

„Nevím, Bélo." Remus si znovu lokl a štípl se, aby se ujistil, že se nezměnil v ducha. „Nikdy neříkej nikdy. Možná to sám budeš jednou chtít vyzkoušet. Řeknu ti, jak to funguje." Dopil sklenici do dna a mávl hůlkou, aby odstranil zbytky, protože nechtěl, aby se toho někdo z ostatních omylem dotkl. Pak se vrátil ke stolu a chtěl si sednout a potácel se při tom tak silně, že mu Liszka honem přisunula židli, aby ho chytla.

„Bolí to?" zeptal se chlapec.

„Hm, ne… spíš naopak." Remus zatřásl hlavou, aby si ji projasnil. Hlas jako by vycházel z cizího těla. „Liszko, Pětku zvládneš. Myslím, že už tě teď poslouchají víc než mě."

„Stačí říct, jestli potřebuješ naši pomoc," řekla.

Po celý týden, co bral lektvar, se Remus cítil podivně cize. Nic ho nebolelo, stoupnul na kolík k zabíjení upírů a rozřízl si nohu, aniž by si toho všiml. Udržel bez problémů kamennou tvář, když jednoho dne Alexandru dostal jeden ze svých stále silnějších záchvatů vzteku kvůli Cuzovi. Madame Pomfreyová mu kdysi dávala podobné léky, po kterých se cítil stejně – ale obvykle se mu po nich chtělo spát. Vlkodlačí lektvar zato jeho pozornost nijak neovlivnil, dokonce po něm spát ani nemohl, možná protože ta podivná necitlivost, která ho prostupovala, mu nedovolila mít skutečné sny.

Tu noc, kdy si vzal sedmou dávku, už do Grigorovy chalupy nešel, protože se bál, že se ho Liszka a ostatní pokusí následovat, kdyby se snad dostal do potíží (nikdy jeho vlčím schopnostem moc nedůvěřovala). Alexandru ho vypustil z brány jako tenkrát tu úplně první noc, ale tentokrát byl vzduch teplý a on se v klidu posadil nahý do trávy a sledoval západ slunce.

Na bolest, která doprovázela proměnu, byli už všichni zvyklí. Stmelovala je, připravila je na noční lov, něco jako mudlovské rituály před bojem. Remus byl trochu zklamaný, když pocítil jen jakési napětí a zvedl ruku, aby se na ní podíval, a zjistil, že je to tlapa. Ne, tohle vůbec nebylo v pořádku. Chůze po čtyřech byla legrační – žádný div, že byl Tichošpápek vždycky pozadu, musel se soustředit na každý pohyb. Remus se stále snažil brát věci do prstů a zapomínal, že pro ten účel byly zuby užitečnější, a jeho mysl byla naplněna proudem rušivých vjemů – Co to bylo za hluk? Co to je za pach? Co má dělat teď? Přemýšlením ztrácel drahocenný čas, místo aby jednal.

Nakonec vyrazil na cestu lesem k jeskyním. Ještě než šel do Bukurešti, našel druhý vchod, vysoko v kopcích, kde by ho nikdy nenapadlo vztyčit bariéru. Teď už jen stačilo vlézt dovnitř, najít dostatečně úzké místo a dost balvanů okolo, kterými by chodbu zavalil, aby tamtudy Šestka nemohla procházet. Na mozkomory vůbec nepomyslel, což znamenalo téměř jistě, že je vůči nim imunní. Vzpomínky na Tichošpápka mu přinesly jen čirou radost a přál si, aby tu jeho psí přítel byl, aby si mohli spolu vyprávět.

Jak se blížil ke vchodu do jeskyně, začal opatrně čenichat a ukryl se do nízkého podrostu. Nedávno tu byli lidé a on zaváhal a čekal, jestli se dostaví ten mocný zabijácký instinkt, který byl dvacet pět let jeho stálou součástí. Ale nevyšlo z něj ani jediné zavrčení. V klidu zůstal dokonce i když se dostal do hlavní jeskyně a našel tam složitou soustavu mudlovských přístrojů – některé visely ze stropu, některé byly poházené na podlaze, obrovské bloky kovu (železo, a páchlo po krvi) byly naskládané podél zdi. Na zelených obrazovkách kmitaly chvílemi menší, chvílemi větší hranaté vlny.

Teď tu ale nikdo nebyl a tak opatrně sestoupil z hlavní jeskyně do úzké chodby, která klesala nejspíš až dolů do Albimare. Mozkomoři vířili okolo, ale on necítil vůbec žádné emoce. Byla taková tma, že ani vlk tu pořádně neviděl, ale konečky srsti a vousy hmatal okraje chodby až narazil na místo, kde kámen ustoupil udusané hlíně.

Ne příliš daleko od vesnice začal hrabat strop jeskyně. Bylo to namáhavé a zůstal tam několik hodin, ale nepadla na něj ani únava ani nuda. Až nepatrný závan vzduchu ho upozornil, že statika chodby je narušená a začal couvat.

Úsek stropu, který se začal hroutit, byl delší, než zamýšlel, bylo to deset až dvacet stop. Okolo něj padaly kusy hlíny a kameny. Jak se jeskyně okolo něj řítila, vyškrábal se nahoru úzkou chodbou a vrazil zpět do velké síně s podivným vybavením a ocitl se tváří v tvář překvapenému mudlovi. Ten vypadal současně vztekle i vystrašeně (číst lidské emoce bylo mimo vlčí schopnosti), otočil se a začal utíkat. Vlk rychle očichal přístroje a potvrdil si tak podezření, které měl již při první návštěvě, a pak se pustil po mudlovské stopě. Úsvit se již blížil, jeho tělo mu to dávalo snad díky lektvaru zvláštním způsobem najevo, a věděl, že již nemá moc času nazbyt. Raději by jeskyni opustil jako vlk než jako nahý člověk. Snad není třeba vysvětlovat proč.

Lehce sledoval mudlovskou stopu a brzy se ocitl v širokém východu z jeskyně. Z dálky slyšel křik, jak asi muž varoval ostatní. Ponořil se mezi stromy a postupoval dál, dokud nenarazil na tábor složený z velkého pavilonu a několika menších stanů. Křičící muž vyháněl ostatní ze stanů. Objevili se tři lidé – dva muži a jedna žena.

Muž anglicky volal, že viděl dalšího vlka. Což znamenalo, že Šestka nejspíš opravdu používala tyto jeskyně jako vchod do Albimare. Co na tom - byl si sakra jistý, že odedneška je cesta uzavřená. Když celá skupina vyrazila po cestě, nejspíš aby se podívala po vlkovi, řekl si Remus, že by už měl jít. Vstal, praštil se hlavou o větev a zacuchal si do vlasů spoustu listí. Proměna proběhla, aniž by o tom věděl.

Motala se mu hlava a podivná necitlivost se vrátila, i když o něco slabší než minulý týden. Když si z vlasů odstranil všechny větvičky a lístky (a i tak si něco ze stromu odnášel sebou), vydal se na cestu domů. Vypadalo to na dlouhou, chladnou cestu a on byl ještě vyčerpanější než obvykle. Alespoň že již bylo skoro léto a on po tom lektvaru téměř necítil nohy.

Měl dost věcí na přemýšlení. Nebyli to jen vlci. Přemýšlel o těch anglicky mluvících mudlech i o tom slabém, avšak nezaměnitelném pachu upíra, který zaznamenal v hlavní jeskyni.

Mozkomoři a upíři v jedné jeskyni. Nevěděl o tom, že mohou existovat vedle sebe. Možná to byl důvod, proč s Alexandrem ještě Petrosnovy jeskyně důkladně neprozkoumali. Vynořil se další pochmurný úkol a on neměl tušení, za jaký konec ho vzít.

-

Remus nechal koště ukryté někde v křoví, ale měl sebou hůlku, schovanou v plátěné tašce, kterou si vzal sebou. Pokusil se obléknout jako mudla a navlékl na sebe poněkud starobylé džíny s dírami na kolenou. Pamatoval si trochu, že mudlové někdy takhle chodívali, i když od jeho posledního kontaktu s mudlovskou společností uplynulo tolik vody, že už si tím vůbec nebyl jistý.

Teprve týden po úplňku se Remus cítil na to, aby se znovu vydal prozkoumat jeskyně a tajemné mudly. V Rosu se dozvěděl, že to jsou studenti z italské university. Chtěli tu strávit celé léto, ale nikdo z těch, koho se ptal, ani mudlové ani čarodějové, mu nedokázali vysvětlit, co tu ti studenti chtějí dělat. Potřebovali spoustu paliva, jak mu prozradil muž, který jim vozil zásoby nahoru každý týden, a potřebovali to na výrobu elektřiny. Povídal, že ji potřebují pro všechny ty přístroje v jeskyni.

Samozřejmě, ti studenti by to léto také nemuseli přežít.

V hlavě se mu usadily chmurné myšlenky, když se pustil po kamenité cestě do tábora. Když se přiblížil na doslech, zjistil, že na místě probíhá ve velmi špatné italštině hádka. Jednoduše řečeno, dva lidé, z nichž ani jeden nemluvil dobře italsky, na sebe ječeli.

Jeden ze soupeřů byl ten mudla, kterého poškrábal vlk v jeskyni, silný muž ve věku kolem dvaceti let, který sice italsky vypadal, ale nemluvil. To ostatně ani Remus, poznal tak akorát, že italština není studentovou rodnou řečí. Druhý z mužů vypadal jako jeden z místních, nejspíš z Rosu, a vyjel sem nahoru ve starém černém autě. Jediné další vozidlo v táboře byl džíp, hranaté auto bez stropu se silným rámem, které tu bylo již předtím.

Remus se přiblížil, aniž si ho někdo všiml, a během pár chvil poznal, že muž, který chvílemi ze vzteku sklouzával do své rodné rumunštiny, se snaží ze studentů vyrazit nějaké peníze pomocí historky, že je třeba zakoupit jakousi licenci a kdesi cosi. Remus se v duchu usmál, dostal se za auto a nenápadně vytáhl hůlku.

„Promiňte," řekl rumunsky, když se po chvíli vynořil před autem, „je to vaše auto? Mám dojem, že hoří."

Ozvala se rozčilená slova, když se oba muži otočili nejprve na Rema a pak na auto. Bílý dým s nádechem do zelena (ten odstín se mu obzvlášť povedl) stoupal ze zadní části automobilu. Se vzteklým výkřikem se jeho majitel přiřítil ke dveřím a pokoušel se údajný oheň uhasit.

Kouř okamžitě zmizel a muž tam zůstal stát, vzteklý a zaražený. Než se stačil znovu pustit do hádky, řekl mu Remus tiše, ale pevně: „Myslím, že byste měl ty lidi nechat být. Nebo by se vašemu autu mohlo ještě něco stát." Nebyl všeobecně moc dobrý ve strašení mudlů, ale domníval se, že takhle nějak se to dělá.

„Zaklejete mi auto, nebo co?" obvinil ho muž. I mudlové v těchto transylvánských horách chápali, co je to kletba.

„Něco v tom smyslu," odvětil Remus klidně.

Muž se chvíli ohlížel, ale pak nastoupil do auta bez dalšího slova. Auto se začalo třást a zpod něj se vyvalil mrak modravého dýmu, načež vyrazilo z tábora a pryč dolů po cestě. Student mezitím pozoroval příchozího. Teprve teď si Remus všiml, že po celou dobu seděl ve velkém stanu ještě jeden student, tentokrát orientálec. Jeho pozornost poutal nějaký počítač a čas od času divoce pohyboval rukama. Nic jiného ho nezajímalo.

„Ježíši Kriste, napřed slizoun, a teď hipík," zabručel ten italsky vypadající muž anglicky.

Vypadám snad jako hipík? zamyslel se Remus. Ze svých studentských let si pamatoval spoustu lidí přibližně jeho věku, které potkával na nádraží Kings Cross. Často měli dlouhé vlasy a potrhané džíny. Jak se díval zpět, uvědomil si, že i oni nosívali uniformy, podobně jako čarodějničtí studenti, i když on si tenkrát nedokázal představit, že bude mít jednou taky takovou. Pravda ale je, že jeho život neprobíhal nikdy zrovna tak, jak si představoval.

„Já jsem… vlastně… botanik," vysvětlil Remus v angličtině a slova mu z jazyka plynula pomalu jako když medvěd vylézá po zimním spánku z doupěte.

„Ehm… vy mluvíte anglicky?" Druhý muž vypadal zaraženě a rozpačitě. „Každopádně, díky, že jste ho odehnal. Nechápal jsem, co po mě chce, a italština byla jediná řeč, které jsme oba rozuměli. Jo, a jmenuji se Mike Ferraro, mimochodem." Vystrčil ruku před sebe způsobem, který by nikoho nenechal na pochybách, že je Američan, i kdyby neměl žádný přízvuk.

„Lupeni," odvětil Remus a potřásl Mikovi rukou. „Ten chlapík chtěl, abyste mu dali peníze, ale pochybuji, že měl pro to jediný dobrý důvod."

„Škoda, že u toho nebyla Lamie," řekl Mike. „Je Italka… jediná Italka okolo… ale mluví rumunsky a tak zhruba dalšími deseti jazyky. Odehnala by ho." Zmlknul a podíval se Removi přes rameno. „A tamhle jde… hej, Lamie! Máme společnost!"

Mike zamával a když se Remus otočil, spatřil ženu, jak kráčí beze spěchu k nim. Byla štíhlá, dlouhé, černé vlasy měla stažené vzadu na hlavě. I přesto, že bylo to ráno zataženo, měla velký slaměný klobouk a sluneční brýle a vypadala, že se právě vynořila z nějaké středozemní pláže a ne z alpínského lesa v Transylvánii. Její šaty ale prozrazovaly, že je studentka – obyčejné modré džíny a beztvaré černé triko.

„Mluvím devíti jazyky, ve skutečnosti, a slyším velmi dobře," řekla, když se k těm dvěma přiblížila. Rty se jí roztáhly do laskavého úsměvu. Její angličtina měla zpěvavý přízvuk, který byl stejně krásný, jako byl Mikův bezvýrazný a nezajímavý. „Vidím, že nás navštívil příznivec hnutí hippie, nebo snad botanik?"

„Tohle je Lubin… nerozuměl jsem přesně jak se jmenuje," zahučel Mike s povýšeným výrazem někoho, kdo se tak triviálními detaily nezabývá.

„Lupeni," dokončil Remus a natáhl ruku směrem k ženě.

„Lamie Borgheza," odvětila a uchopila ji. Ta její byla studená, ale usmála se na něj hřejivě. Zjistil, že je nemožné zjistit, co skrývá za těmi tmavými skly. Ale zaujala ho. Drželi se za ruce tak dlouho, až Mike začal významně pokašlávat. Remus její ruku pobaveně pustil a přemýšlel, jaký je asi mezi těmi dvěma vztah.

„Takže, co vás přivádí do našich hor?" zahřímal Mike a pokusil se vydobýt svou pozornost zpět. „Sbíráte kytky? Říkal jste, že jste botanik, ne?" Viditelně Removi nevěřil a ten musel uznat, že jeho historka je trochu odvážná.

„Hledám vzácný druh Dianthus callizonus, který roste blízko jeskyní." Remus si nebyl jistý, jestli tu něco takového vůbec někde roste, ale nic lepšího ho nenapadlo. Byla to jedna z ingrediencí do lektvaru, kterým léčil horečku profesoru Hermanovi před lety krátce po jejich příchodu.
„Aha," řekla Lamie vševědoucím tónem, „myslíte asi Dianthus spiculifoius? Callizonus, s těmi nádhernými růžovými květy, roste jenom na Piatra Crailui. Ale pár spiculifolius jsem tu zahlédla."

„Ano, jistě," odpověděl Remus rychle. To by se přesně podobalo jeho smůle, kdyby se z těch studentů vyklubali botanikové. Přemýšlel, jak by odvedl konverzaci k vlkům – proč sakra neřekl že je zoolog – když tu Mike, který se chtěl do rozhovoru stůj co stůj vmísit, to udělal místo něj.

„Ale Lamie, snad nejsi taky expert na kytky? Pan Lubenny si bude myslet, že tu studujeme přírodu nebo co. My jsme jen skromní fyzikové, chápete." Lstivě pohlédl na svou přítelkyni a pak oslovil Rema: „Nevíte náhodou něco o vlcích? Viděli jsme jich tu spousty." Lamie se lehce zachvěla a Rema napadlo, že to přesně Mike svou otázkou zamýšlel.

„Viděli jste vlky?" zeptal se Remus beze stopy vzrušení. „Tady nahoře jich moc není, alespoň co jsem slyšel. Zato je tu dost psů."

„Viděli jsme je!" vyštěkl Mike. „Zaútočili na mě, není to tak, Lamie? A nebyli to psi!"

Pokud zaútočili, museli to být vlkodlaci. Tenhle nebo minulý měsíc? Když byl minulý týden v jeskyních, neviděl nikoho ze Šestky, jenomže většinu noci strávil uvnitř.

„Kdy asi?"

„Minulý měsíc, uprostřed května. Krátce poté, co jsme přijeli. Hledal jsem tady naši slečnu Přírodní a když jsme šli lesem zpátky do tábora, dva na mě vyskočili u jeskyně." Lamie během toho projevu zůstávala klidná, ale Remus by jí nejraději viděl do očí. Její tělo se napínalo s každým dalším Mikovým slovem, i když obličej zůstával klidný. „Lamie je vystrašila, zařvala něco rumunsky. Ale až po tom, co mě jeden škrábnul."

„Vážně?" zeptal se Remus opatrně. Načasování by odpovídalo minulému úplňku. „Jenom škrábnutí? Žádné kousnutí?" Lamie se na něj trhnutím podívala a pak se rychle odvrátila. „Škrábnutí může někdy pěkně bolet. Já… mě už taky poškrábali. Zahojilo se to?"

„Jenom škrábanec, ale docela bolí," řekl Mike, když si vyhrnul rukáv košile a odhalil tři dlouhé škrábance na předloktí. Měly podivnou, zčernalou barvu s červenými svraštělými okraji. Vlkodlačí škrábnutí není smrtelné, ale snadno se zanítí, když se neléčí. Remus přemýšlel, jestli je to Vladova práce, natáhl ruku a když se škrábanců zlehka dotkl, Mike ucuknul.

„Znám jeden… lék z bylin," řekl váhavě a stáhl ruku zpět, „po kterém se to zlepší. Naučil jsem se ho tady. Kdybyste chtěl, mohu trochu připravit a donést vám to zpět."

Zranění by se mělo zhojit po jednoduchém Lektvaru na psí kousnutí, do kterého se přidá trochu oměje. Možná by mohl Mihaila požádat o pomoc. Bude to dobrá záminka vrátit se a dozvědět se něco víc o vlkodlacích a jeskyních.

„No," zabručel Mike, „já nevím. Asi to nechám ať se to zahojí samo."

Překvapivě na to zareagovala Lamie: „Ale no tak, Miku. Náš pan botanik určitě ví, jak ten lektvar správně namíchat. Těžko to může být horší, než už to je."

„Pro mě za mě," kývl hlavou Mike a zašklebil se.

-

„Takže opět uklízíte po svých kamarádech?"

To se zřejmě Removi jen zdálo, že si na něj Mihail po letech konečně zvykl. Nejen že byl protivný jako jindy, ale když ho Remus požádal o oměj, odešel pro něj do své ložnice – určitě si tou kytkou posypal postel.

Remus se pokusil sebrat veškerou odvahu co měl, když se sluha vrátil se svazečkem květin, ale oměj působil tak odpudivě, že začal nevědomky ustupovat. Jen tak tak že neutekl z místnosti.

Mihail vařil lektvar a při tom ho se škodolibým zájmem pozoroval. „Funguje to, co?" položil řečnickou otázku. „Jako upíři a česnek."

„Tak nějak," odpověděl Remus zdvořile a přinutil se myslet na to, že by měl být vlastně vděčný, že tyhle triky fungují. Česnek jim s Alexandrem zachránil život už víc jak jednou, protože na rumunské upíry působil velmi silně – na rozdíl od slunečního svitu, který jim neublížil, pouze je oslabil, a někteří ze starých upírů byli vůči němu zřejmě odolní úplně. Alexandru mu vysvětlil, že tato pravidla neplatí všude. Blíže ke Slovinsku upíři vycházeli jen v noci. V Rusku, naopak, vycházeli v poledne. „A naštěstí, oměj není nezbytnou přísadou zdejší kuchyně," dodal.

Mihail stočil tmavé vodnaté oči k Removi a ve tváři se mu zračil strach a vztek. „Myslíte si, že česnek na zdejších pozemcích roste jen kvůli tomu, aby se s ním špikovaly jehněčí kýty?" zeptal se s nádechem sarkasmu, který však pramenil z čiré hrůzy.

Remus se zachvěl, když si uvědomil, že Mihailova nenávist nebyla namířena proti němu osobně, ale že se sluha obával toho, co Alexandru hledal, a obával se toho stejně jako starý čaroděj, ne-li víc. Dny plné nejistoty, Alexandrových záchvatů vzteku a občasných iracionálních požadavků si teď vyžádaly svou daň.

Napadlo ho, že by Mihailovi mohl nabídnout trochu Vlkodlačího lektvaru, a při té myšlence se v duchu usmál. „Ne… mám dojem, že česnek tu roste proto, aby se upíři drželi dále od hradu," začal a znovu se zamyslel, ale náhle ho přerušil Mihailův chraptivý chechot.

„Ach ne, oni se dovnitř nedostali zvenku, pane Lupine," smál se stařec. „Hrad začal hnít zevnitř sám."

Remus si vzpomněl na chybějící podobizny na obrazech v galerii a pomalu začínal rozumět. „Takže…"

Ale Mihail se již vrátil ke své práci a bublající lektvar mu připomněl, s kým to vlastně ve skutečnosti mluví. Nebyl ještě úplně připraven mluvit o svém strachu z Temných bytostí s jednou z nich. „Tady to máte," řekl s kamenným výrazem a podal Removi uzátkovanou láhev. „Nechápu, proč to potřebujete kvůli škrábnuti, ale… " Přimhouřil oči. Zjevně si myslel, že mu Remus lže.

„Je to mudla," vysvětlil Remus. „Dělají nějaké pokusy v Petrosnových jeskyních."

Mihail zalapal po dechu a stáhl láhev, pak si to rozmyslel a podal ji zpět.

„Mudlové nemohou přežít vlkodlačí kousnutí, jak jistě víte," zašeptal temně.

„Ano, vím to."

„To jsem si myslel," zamumlal stařec a sledoval, jak Remus s lahví v kapse vychází z pokoje.

-

Když se Remus dalšího dne vrátil k jeskyním, našel u pavilonu dalšího studenta. Pavilon byl vlastně velký stan se stranami vyrolovanými nahoru. Vnitřek se skládal z několika stolů s počítači a hromad knih a papírů. I tentokrát ten student – podle vzhledu Ind – zíral do počítače a sledoval na obrazovce tančící a míhající se vlny.

„Ehm, promiňte," začal Remus, když se zastavil před sítí, která ho dělila od sedícího studenta.

„Co je?" odpověděl ten druhý ostře, aniž by sundal oči z obrazovky. Měl velmi pečlivý britský přízvuk a připomněl Removi Ashoka Patila, který s ním býval na škole. Student nakonec vzhlédl a zarazil se, když spatřil návštěvníka.

„Ach, promiňte," řekl a stále vypadal myšlenkami ztracen ve své práci. „Vy jste ten chlápek, o kterém nám Mike vyprávěl, ne?"

„Tak. Vlastně hledám Mika. Něco jsem mu přinesl. Je tady?"

„Má směnu," odvětil student, jako by se tím všechno vysvětlovalo. Když se ale Remus zatvářil nechápavě, zvednul ze stoličky a odhrnul síť stranou. „Omlouvám se. Je nahoře v jeskyni a sbírá data. Já jsem Vijay, mimochodem."

Vijay mu nabídl ruku a když jí Remus přijal, napadlo ho, že již potřásání rukou odvykl. Očichávání mu šlo líp, ale neočekával, že by to tihle studenti ocenili.

„Dojdu pro něj, dobře?" Nečekal na odpověď a zmizel nahoře na cestě a nechal Rema zírat na oslňující mihotání na obrazovce. Ten přemýšlel, jestli je tahle věda podobná Věštění z čísel nebo Runám, což byly předměty, které mu nikdy nešly. Vstoupil do pavilonu a zběžně si prohlédl knihy, které ležely okolo. Myslel, že knihám by snad rozumět mohl. Mýlil se, pochopitelně, neboť většina knih měla nesrozumitelné názvy plné slov, o kterých Remus ani nevěděl, že vůbec existují. Studia mudlů také nebyl zrovna jeho oblíbený předmět.

Jeden roh stanu byl však naplněn knihami úplně jiného druhu, knihami o historii a literatuře v překvapivém počtu jazyků. Většinu z nich neznal, ale doma ještě jako chlapec studoval řečtinu i latinu, poté co se ukázalo, že ho na základní škole už nechtějí. Zvedl výtisk Iliady a nalistoval začátek, aby zjistil jestli ještě rozumí trochu řecky. Slova a věty před ním náhle vyvstala jako by je četl nedávno a on začal nahlas předčítat úvodní verše: „O hněvu Péleovce, ó bohyně, Achilla zpívej, příčině běd, jenž bezpočtu ztrát byl Danaům zdrojem, množství chrabrých duší jim za kořist předhodil Hádu…"

Zarazil se, když si vzpomněl na Siria (na kterého se mu úspěšně dařilo po několik let nemyslet až do onoho posledního setkání s mozkomory) a rázem nechtěl již slyšet ani slovo o pádu jednoho z největších řeckých hrdinů.

„Zajímavé. Příznivci hnutí hippie znají Homéra," ozval se za ním chraptivý hlas. Otočil se a za ním stála Lamie, s obličejem ve stínu širokého klobouku, avšak bez brýlí – její jasné fialkové oči se do něj vpíjely jako by byl nějaký obzvlášť zajímavý exemplář v zoo. V jejích očích bylo něco… něco současně známého i cizího.

„Už je to dlouho," řekl a spěšně zaklapl knihu. „Nebyl jsem si jistý jestli ještě umím…"

„Osobně je mi Ilias ukradená," řekla jedovatě, když vstoupila do pavilonu a upřela na Rema pozorný pohled. „Málo zajímavých ženských postav. Snaživá Thetis a ubohá, trýzněná Helena a to je tak všechno."

„Aha," usmál se na ní, „snad máte radši Odysseu a chytrou manželku Penelopu?" Zavrtěla hlavou, ale úsměv mu oplatila.

„V tom případě čarodějka Kirké, jejímž kouzlům nikdo neunikne," řekl a cítil se nezvykle lehce, jak jeho mozek začal pracovat způsobem dlouho zapomenutým a hrát si s myšlenkami jako žonglér s míčky, „nebo nymfa Kalypsó, která chce učinit Odyssea nesmrtelným, aby s ní zůstal navěky?"

Přiblížila se a on ucítil její parfém, pronikavý, sladký a znepokojivý, ve kterém se stejně jako v jejích očích skrývalo cosi zvláštním způsobem důvěrně známého. „Kalypsó mám ráda," řekla měkce, usedla na stoličku a vzhlédla k němu s novým zájmem. „Žije na nádherném ostrově, daleko v moři."

„Takže vyhledáváte samotu?" zeptal se Remus a divil se sám sobě, že v této konverzaci ještě pokračuje. Zasmála se a v jejím hlase zazněla hořkost.

„Jsem snad tady, ne? Ale vy také vypadáte, že vám samota nevadí." Nedala mu čas odpovědět a náhle vstala. „Mike a Vijay se pohádali – jako obvykle. Zavedu vás do jeskyně."

Následoval ji po cestě, která vedla skoro pět set yardů lesem. Náhle se vyloupla žulová skála a naznačila, že se přiblížili k úpatí hory. Remus si všiml silných černých kabelů, které mizely ve vchodu do jeskyně. Z temného ústí vyzařoval nepřirozený jas a dával tak vědět, že tohle není dračí ani chiméří doupě ani domov jakéhokoliv jiného temného tvora, kterého by Remus znal.

Uvnitř skutečně probíhala hádka a Remus si vzpomněl na spory, které míval s Vladem. I když rozuměl jen pár slovům, dovtípil se, že dva studenti se hádali kvůli nějakému základnímu vědeckému problému, který v podstatě nemá řešení.

„Celá idea rozpadu protonů je založena na té nejjednodušší možné Jednotné teorii pole, SU(3) krát SU(3) krát U(1). Neexistuje žádný doklad toho, že by příroda používala vždy to nejjednodušší možné řešení." To byl Mike, který hájil své stanovisko s vervou, která mu zřejmě byla vlastní.

„Ale bylo by vůbec překvapení, kdyby vektor Boseovy částice zprostředkovávající nestálost baryonového čísla naznačil konec hmoty?" Vijay odpovídal s chladným klidem."Už jsme pozorovali sjednocování elektrických a slabých sil, proč tedy ne silných?"

Stovky ocelových beden, tři stopy širokých a vyšších než člověk byly seřazeny ve dvou řadách po celé jeskyni. Kovové roury všech možných tvarů a velikostí byly chaoticky poházené po podlaze. Někdo se je neúspěšně pokusil naskládat na hromadu a dvě osoby byly teď zaměstnány jejich řazením okolo beden. Další kovové krychle byly postaveny tak, že kónické otvory v jejich středu směřovaly ke stropu. Kousky a všemožné součástky se povalovaly všude okolo většinou zabalené plastových obalech, takže se Remus ani nemohl pokusit uhádnout, k čemu mohou být. Tucty počítačových monitorů ukazovaly neustávající proud čísel, který se občas zastavil, načež se Mike s Vijayem vždy vrhli ke klávesnicím a kleli.

„Hej, vy dva," zvolala Lamie praktickým hlasem, „obávám se, že Velkou teorii sjednocených polí se vám dnes vytvořit nepodaří." Oba muži se váhavě zastavili. Mike si všiml Rema a na tváři se mu objevil široký úsměv.

„Ale, nemyslel jsem, že se vrátíte," řekl a hádka byla náhle zapomenuta. „Opravdu jste přinesl trochu Translyvánského lektvaru?"

Remus se usmál. To bylo přesně to, co přinesl, ačkoliv jeho recept by těmto studentům připadal stejně nepochopitelný jako jejich baryony a spojené teorie jemu.

„Podívám se vám na ruku," řekl a přistoupil k Mikovi. Jeho počáteční zmatek ze všech těch podivných přístrojů a nezvyklou řečí byl již ten tam. V léčení všemožných zranění se vyznal. Všichni z Pětky byli neustále pokrytí šrámy, v lidské i vlčí podobě. I když nebyl si úplně jistý, jaké hojící schopnosti mají mudlové. Mike si vyhrnul rukáv a odhalil poškrábanou kůži na předloktí. Remus vytáhl láhev z batohu na rameni a pár obvazů.

„Můžete mi… ehm… pomoct?" obrátil se na Lamii. Najednou si uvědomil, že Lektvar na kousnutí, který obsahuje oměj, není zrovna něco, čeho by se chtěl dotknout. Podal jí láhev a uchopil Mikovu nataženou ruku. „Odzátkujte ji a vylijte na to trochu," nakázal.

Z lektvaru se slabě kouřilo, když byla láhev otevřená, a ještě víc dýmu se vyvalilo, když Lamie začala kapat na jizvy na Mikově ruce. Nepatrně sebou cukal a snažil se vypadat tak statečně, jak je to jen možné. „Páni, co to je?"

„No… hlavně bylinky," odpověděl Remus, když si zranění prohlédl. Zarudlá kůže začínala blednout. Mihail ještě žádný lektvar neošidil a tím tak trochu vyvážil všechny ty chladné pohledy a jedovatá slova.

„Používejte to dvakrát denně," řekl stroze, když zraněnou ruku obvazoval. „Přijdu to zkontrolovat příští týden. Do té doby by se to mělo zahojit."

„Myslíte, že budu mít jizvu?" zašklebil se Mike. „Suvenýr z Transylvánie? No vážně, alespoň jsem se neproměnil ve vlkodlaka."

Lamie a Remus sebou při těch slovech trhli. Remus si znovu všiml její vnímavosti a citlivosti k tomuto tématu. Uložil zbytek obvazů zpět do batohu a přál si, aby už mohl být venku z jeskyně. Dnes tu nezaznamenal žádného upíra, ale jeho smysly v lidské podobě byly mnohem slabší než ty vlčí. Snad to byla ta číhavá přítomnost divokých mozkomorů kdesi v labyrintu jeskyní, ze které se cítil nesvůj.

„Měli bychom nechat Mika pracovat," řekla Lamie najednou. „Doprovodím vás zpátky do tábora. Směna mi začíná až za tmy."

Když opustili jeskyni, Mike a Vijay se opět pustili do hádky. Možná to byla běžná součást jejich práce, stejně jako ty míhající se klikyháky. Remus najisto věděl, že tomuhle nikdy neporozumí. Jako kdyby mu četla myšlenky, Lamie řekla: „Já vím, že to zní hloupě, ale lidé už udělali kariéru na méně důležitých věcech. Ale, samozřejmě, jako botanik víte své o vědeckých termínech."

„Ale ano," odpověděl Remus opatrně. „V mém oboru je spousta odborných termínů. Studovala jste botaniku? Vypadá to, že se vyznáte."

Zastavila se vedle něj, oči sklopené. Klobouk jí zakrýval obličej a znovu si nasadila černé brýle. Po chvilce odpověděla: „Trochu. Studovala jsem spoustu věcí… cokoliv mě zrovna zajímalo."

„A tohle," Remus ukázal zpět k jeskyním, „je momentální zájem?"

„Nevím," řekla tiše. Pak zvedla hlavu a dodala o něco rozhodněji. „To je víc než zájem… fyzika je… krásná, skutečně. Problémy jsou tak obtížné… za jeden život se lze sotva přiblížit k jejich porozumění… a mysl se musí rozevřít, natáhnout, aby je mohla uchopit…" Rozpačitě se zarazila a znovu sklopila oči k nohám. „Omlouvám se. Nemyslím, že dokážu vysvětlit, co to pro mě znamená."

Remus myslel na to, jaké to je, učit se složité kouzlo jako je Měsíční bariéra, jak nalézt tu správnou rovnováhu mezi vlastni duší a vnějším světem, jaké to je, když kouzlo dosáhne dokonalosti.

„Duše vytváří něco z ničeho," přemýšlel nahlas po cestě, „hmm… vlastně ne. Berete si z chaosu okolo a stavíte něco, co tu předtím nebylo. To je krásné."

Zastavila se a Remus, ztracený v myšlenkách, si toho nevšiml. Když se k ní otočil, stála a hleděla na něj, ale její pohled zůstal pod tmavými brýlemi nečitelný.

„Ano," řekla tiše, „možná přece rozumíte."

-

Lamie šla rychle nahoru po cestě a spěchala, aby unikla světlům a hluku tábora. Pravda, dnes tu nijak zvlášť rušno nebylo, zejména když byl Mike nahoře v jeskyních. Dokázal zaměstnat diskusí všechny čtyři, když bylo zrovna potřeba.

V ruce držela baterku, ale nepotřebovala ji. Cestu znala již nazpaměť, i teď v šeru časného večera. Po cestě myslela na Lupeniho, který o sobě tvrdil, že je botanik. Nebyl o nic víc botanikem než ona, možná ještě míň než ona, protože ona kdysi studium botaniky málem dokončila. Měla své podezření o tom, kým opravdu je, a znovu jí to vedlo k zamyšlení nad tím, jestli bylo moudré se sem vrátit.

Proč přišla? Práce pro Profesora Gamberiho z University v Bologni byla příležitost, kterou si nemohla nechat ujít. Všechno, co musela udělat, bylo nasbírat přes léto údaje a příštích pět let by mohla strávit jejich rozborem na universitě, to by mělo stačit na titul. Čtyři měsíce v Transylvánii nebudou tak hrozné, nebo alespoň si to zpočátku myslela.

Ale ti vlci. Na vlky zapomněla. A byly tu i jiné věci.

„Miku?" zvolala, když vstoupila do jeskyně, ponořené do zelenavé záře osciloskopů. U počítače, kde obvykle býval, ho nenašla. Snad bude někde hlouběji kontrolovat přístroje.

Lamie si razila cestu mezi vysokými stolky s různými nástroji a šikovně překračovala kabely. Nebyl schovaný za žádným stolkem. Mike ale nikdy nenechával běžící pokus nehlídaný. Když se dostala doprostřed síně, rozsvítila baterku a pohrávala si s jejím světlem v temných rozích.

Tam. Na podlaze jeskyně za kufrem světlo zachytilo něco bílého. Lamie vypnula světlo a opatrně se pohnula, aby věc prozkoumala. Když přišla blíž, spatřila natažené mužské tělo, jehož ramena a hlava se ztrácela ve tmě. Boty ale každopádně byly Mikovy. Poklekla na zem, aby jím zatřásla.

„Miku? Je ti něco?" Jenomže, Mike se v nejbližší době nechystal odpovědět. Přirozeně. To jí bylo jasné jakmile se ho poprvé dotkla. Víc než to. Věděla, co se stalo, a vyděsilo jí to víc než vlkodlaci. Vstala a uvědomila si, že něco nebo někdo jí stojí za zády.

Proč jsem se vracela?

Zhluboka se nadechla, otočila se a ocitla se tváří v tvář bledému muži, jehož temné oči si ji hladově prohlížely. Přes tvář mu přeběhl záblesk poznání a navlas stejný se mihl i v té její.

„Emile," oslovila odměřeně upíra. Ze setkání neměla nejmenší radost. „Už je to dlouho. Moc dlouho."

Wolfie Twins

- - - - - - - - - -

Pozn. autorů

WT1: Tohle jsme chtěly dát na net už včera.
WT2: Chceš říct já jsem chtěla, protože ty jsi pobíhala někde v lese, jelikož byl úplněk.
WT1: No, cha cha… ale protože teď už stránka zase funguje…
WT2: … a měsíc ubývá…
WT1: (což s tím nemá nic společného) … přicházíme s dalším dílem dobrodružství o Removi Lovci Upírů!
WT2: Tentokrát je kapitola pěkně dlouhá, takže si udělejte kafíčko, vezměte si psí suchar a hezky se uvelebte.

Note d'Auteur: Lunard, qui êtes-vous? Un d'entre nous, ou quelqu'un de nouveau? Écrivez-nous, vous êtes notre héros!

Opravená verze z července 2001.

Pozn. č. 2: Úžasný svět Bradavic stvořila J.K.Rowlingová a cokoliv se vám bude zdát povědomé, patří jí.

- - - - - - - - - - - - - - -

Pozn překl. Na překladu 5. a 6. kapitoly (fyzikální termíny) spolupracovala Charlotte - díky!