Wolfie Twins: Call of the Wild
6. Toulky s upíry
„O praeclarum custodem ovinum lupum!"
(vlk, toť skvělý ochránce ovcí!)
Cicero
Rumunsko, Rok dvanáctý
Z mraků se vynořila křídla a pařáty právě ve chvíli, kdy Brumbál dokončil své již třetí povídání o Harrym a jeho kamarádech. Remus věděl, že teď je na tahu on, a duševně se připravoval na chvíli, kdy bude muset řediteli říct o posledních chvílích života Alexandra Argheziho. Už od rána si vzájemně vyměňovali historky a ani jednoho ještě povídání a naslouchání neunavilo, nejspíš díky bouřce venku a kručení, které se ozývalo z hladových žaludků.
Skoro to vypadalo, že se vrací pták Noh, ale tentokrát pták zpomalil těsně před bariérou, natáhl levou nohu a dvakrát zaklepal. Cosi se krátce zatřpytilo a sova s dlouhýma ušima, světle hnědá s černým žíháním, se protáhla skrz bariéru a odlétla si odpočinout na jeden z padlých trámů.
Remus vstal a šel si vzít dopis, který měla přivázaný na noze. Bytelná dřevěná krabička vypadala slibně, avšak uvnitř byl jen malý kousek pergamenu s velmi stručnou zprávou.
Brumbál ho zvědavě pozoroval . „Hm, takže sovy se prý skrz ochranná kouzla okolo hradu dostat nemohou," řekl. „A najednou tu máme výra a dubovou krabičku zdobenou zlatým bleskem. Koukám, že Alec nebyl pouze odborníkem na Měsíční bariéry."
Remus přikývl na souhlas, ale trochu sebou škubnul. Jupiterova bariéra byla vskutku brilantní a elegantní kouzlo, ale jednou katastrofálně selhala – a jednou to stačilo. „Krabička se dá udělat snadno, ale v horách jsou pouze dva výrové a tohle je jeden z nich. Kvůli tomu se pošta často opozdí."
„A jak to funguje?" zajímal se ředitel, uchopil krabičku a pokusil se jí protáhnout skrz bariéru – nešlo to.
„Jupiter je nejjasnější objekt na obloze, hned po Venuši a Měsíci," vysvětloval Remus a divil se sám sobě, že má chuť starému čaroději vysvětlovat tak jemné detaily. „Hodí se víc než Venuše, protože je viditelný skoro celý rok a přibližně každých dvanáct let oběhne celý zvířetník." Tento okamžik vlastně připadal na letošní rok a bariéra se bude muset obnovit – pokud přijde na to jak. Chtě nechtě si musel vzpomenout na Alexandrovo nadšení, když se mu ji poprvé podařilo vztyčit. „Orli, dub, zlato a blesky jsou pod vlivem Jupitera, takže když se spojí všechno dohromady, bariéra je propustí." Usmál se. „Alecovi chvíli trvalo, než ji přinutil, aby propouštěla víry , ale nechtěl riskovat, že ho orel zase klovne."
Remus obrátil svou pozornost k dopisu, zatímco ředitel zkoumal krabičku a houkal na výra. Již od prvního roku, kdy nastoupil do Bradavic (možná již od prvního týdne) Brumbála podezříval, že umí mluvit s ptáky, ale nevěděl, jestli je to přirozená schopnost, nebo účinek nějakého lektvaru. Bylinkář Lászlo měl celé pole měsíčku lékařského a když v létě kvetl, stačilo kterémukoliv čaroději, aby se po něm bosý proběhl, a celou úžasnou následující hodinu mohl promlouvat s ptáky.
Remus netušil, o čem mluví sovy, věděl tak akorát, že kachny v zátoce jsou velmi zvídavá a fascinující stvoření, pokud tedy zrovna neprobírají kvalitu vlastního peří.
„Vypadá to, že mě Pětka potřebuje… dnes v lese," zamračil se, když očima přeběhl text. „Pokud mě omluvíte, pane řediteli, to je dopis od někoho, s kým už jsem dlouho nemluvil… od někoho, na kom mi opravdu záleží." Složil dopis a zhluboka se nadechl. „Poslední dobou jsme se spolu moc nevídali… Ale zřejmě přestavují starou chalupu a potřebují s tím pomoct, než přijde zima." Podíval se na nebe skrz bublinky odraženého deště.
„No, nenech se ode mě rušit," odpověděl profesor vesele. „Dokážu se tady zabavit sám, nebo můžu jít s tebou, jak si přeješ."
Remus se ušklíbl. „Je to přímo uprostřed vlkodlačího teritoria," řekl. Když Brumbál nevypadal, že by to v něm vzbudilo nějaké obavy, dodal: „Ne snad, že byste nebyl vítán nebo tak… je to jen trochu nezvyklé…"
Starý čaroděj na něj pohlédl a Remus měl neurčitý dojem, že v jeho tváři vidí čirou klukovskou zvědavost. Jeho respekt k řediteli to ještě posílilo a usmál se. „Každopádně si můžeme vzít košťata a letět, jakmile se dostaneme alespoň čtvrt míle od brány. Na severovýchodě jsou jenom hory a Alec se neobtěžoval na nich stavět bariéru. Přes vesnici se nedostaneme, obávám se, že pro mě již neexistuje cesta, jak se tam vplížit."
Dvacet mil dlouhý let k chalupě byl nakonec docela příjemný. Když prolétli příkrovem šedých mraků, ocitli se pod modrou oblohou a zářícím sluncem a mraky se vlnily pod jejich nohama jako rozevlátý koberec.
Jakmile ale přistáli, okamžitě je zkropil déšť, a mladý muž, který na ně čekal v troskách dřevěné chalupy, byl zabalený do igelitu, aby nepromokl. Chladně Rema pozdravil a ani jeden z nich se neobtěžoval s nějakými zdvořilostmi. Očividně neměl ani jeden z nich chuť vytahovat na světlo starou zášť. Dovedně své emoce skryli a počasí jim v tom jen pomohlo, protože věci urychlilo.
„Nechci ji postavit tady na stejném místě," prohlásil mladý muž. „Země je spálená a kromě toho to nikdy nebylo ideální místo, sníh se v zimě hromadil na střeše. Myslel jsem, že bych mohl přesunout tyhle velké trámy trochu na sever… ale sám to nezvládnu," dodal a tvářil se mrzutě.
„Nejspíš ani já," odpověděl Remus s náznakem úsměvu, který druhého muže trochu uklidnil. „Máš ale pravdu… není třeba plýtvat dřevem. Tři s tím snad dokážeme pohnout tam, kde to chceš mít."
Začali prozkoumávat ruiny. Jedna stěna zůstala téměř nedotčená, stejně jako kamenný krb a komín. Zbylé tři zdi, střecha a všechen nábytek, to vše kompletně shořelo. Občas narazili na hrnec nebo mramorovou paličku a odkládali všechny podobné předměty stranou ve snaze trochu místo uklidit.
„Tohle je pozoruhodný předmět!" zvolal náhle Brumbál a skláněl se k něčemu, co leželo v blátě.
„NE - " zakřičel mladík instinktivně, ale plácl se přes pusu, když se na něj Remus tázavě podíval.
Když se ředitel narovnal, držel v ruce šest palců dlouhý kříž. Špína nedokázala skrýt zdobení – kříž byl zhotoven z kovu, vytepaného do podoby hrubého kusu dřeva ovinutého olivovými větvemi. Tři kratší konce kříže byly vytvarované jako okvětní plátky, každý s trojicí temně rudých kamenů.
Brumbál otřel kameny do hábitu a zkoumal je skrze své brýle, které zůstávaly v dešti díky kouzlu suché. „Rubíny," prohlásil. „Tradiční pravoslavný symbol, možná ruský nebo polský, z minulého století. Nejprve jsem si myslel, že je to zlato, ale zlato nečerná…" Vzhlédl, jako kdyby zaslechl varování, a spatřil mladíka, jak od něj opatrně ustupuje. „Stříbro, nemám pravdu?" řekl ředitel.
Rumunovy oči přebíhaly od něj k Removi a zase zpět, jako by si mladík nebyl jistý, co ho polekalo víc – že Brumbálovi kříž viditelně nijak neublížil, nebo že on sám kříž poznal a Remus si toho všiml.
Rozhostilo se krátké ticho, které by asi trvalo déle, nebýt nepříjemného deště.
Nakonec se Remus otočil ke svému příteli. Ve tváři se mu zračila bolest starých vzpomínek, ale když začal mluvit, hlas měl klidný: „Tos byl ty…?"
Mladík ze sebe strhal pláštěnku a s výkřikem ji zahodil. Roztáhl zoufale ruce a zvedl je k obloze. „A co sis myslel?" křičel. „Že je nechám, aby tě odvedli do vězení?"
„Zasloužil zemřít za to, co udělal, ne za to, čím byl," odpověděl Remus tiše. „Kdyby byl člověkem, udělal bych to samé. Ať chcete nebo ne, byla to vražda a doufal jsem, že to pochopíte a ne že budete jeho smrt oslavovat."
„Je mi z tebe na nic!" zaječel na něj mladík a pod jeho vztekem se skrývalo tolik protichůdných pocitů, že nešlo rozeznat, který teď momentálně vládne. „Nikoho nezajímá proč jsi to udělal! Kdyby tě odvedli a zjistili, že i ty jsi…" Podíval se na Brumbála, najednou nejistý, jestli před ním může takto mluvit.
„Každopádně to byl velmi působivý trik," řekl Remus. „Ale musím se omluvit za svou nevychovanost. Dovol mi, abych ti představil ředitele Bradavické školy čar a kouzel, Albuse Brumbála."
Mladík zůstal v dešti nehybně stát, crčela z něj voda, rysy ve tváři zkřivené šokem a podezřením a uvažoval, jestli se právě stal obětí žertu. Léta slýchával nekonečné příběhy o řediteli Bradavic, ale ani jeden z nich by ho býval nepřesvědčil, že nejslavnější čaroděj na světě se tu jednou bude hrabat v troskách spálené chalupy v rumunské vlkodlačí krajině.
Netušil ovšem, že i Brumbál o něm už slyšel a že stejně jako Remus chce rozmotat uzel událostí, které nakonec odděleně vedly k tolika tragédiím. Alexandrova smrt, zkáza hradu, Remova rezignace na vůdcovství v Pětce a vražda vlkodlaka, kterou spáchal loňského roku – to všechno bylo propojené, ale teprve teď začali všichni pozvolna chápat, jak.
Rumunsko, Rok osmý
Dva muži a pět ovcí kráčeli nahoru po úzké horské stezce. Ovce bečely, jak se často musely protahovat úzkými štěrbinami. Oba muži dávali velký pozor, aby se zvířata nezřítila ze skalní římsy, protože okolo vrcholu hory, na kterou stoupali, se omotala hustá mlha a odřízla je od teplého letního slunce.
„Grigore," zavolal jeden z nich, „dávej pozor na tamtu! Je moc blízko okraje."
Jedna ovce se ztratila. Slyšeli z mlhy její vzteklé bečení, jak volala zbývající zvířata. Oba opatrně vykročili za zvuky, ale zastavili se, když začalo být jasné, že ovce sklouzla z okraje stezky a podle intenzity bečení spadla ze skalní římsy.
Zastavili se vedle sebe a zírali do mlhy. Oba na sobě měli stejné košile a kalhoty z hrubé látky, ale v obličejích si podobní nebyli ani trochu. Vyšší muž měl dlouhé, světle hnědé vlasy, svázané koženým provázkem a čiré šedé oči. Jeho společník měl tmavé kudrnaté vlasy, které mu trčely všude okolo obličeje a padaly na ramena. Byl menší a hubený, dědictví dlouhých let bez jídla, a měl úzký obličej s ostrými rysy. Jeho velké černé oči byly naplněné obavami.
„Omlouvám se, Lupeni Alfo," řekl mrzutě.
„Ovce není zrovna chytré zvíře a mlha houstne," odpověděl Remus Lupin a poplácal Grigora lehce po rameni. Znal svého společníka již osm let, byl to první vlkodlak, kterého potkal v transylvánských horách. Jako Lupeni Alfa vedl Grigorovu smečku, Pětku, již více jak sedm let z těch osmi. Přesto sebou trhnul pokaždé, když uslyšel ten titul. Tak trochu pořád doufal, že jeden z jeho nejstarších přátel tady v horách na titul v méně formálních situacích zapomene.
„Grigore," řekl po chvíli přemýšlení, „to by mohla být dobrá příležitost vyzkoušet si levitační kouzlo, co se učíš."
„To ne," odpověděl mu Grigore nervózně, „trénoval jsem ho jen na malých věcech a…"
„Nesmysl. K čemu je dobré mít hůlku a učit se kouzla, když je nepoužíváš?"
Jak mluvili, ztracená ovce nepřestávala hlasitě bečet a jehňata do čarodějů nervózně šťouchala. Grigore vytáhl hůlku a nejistě ji uchopil. Dostal ji teprve loni v létě, protože vůdce jeho smečky na tom trval. Remus věděl, že to pro něj není jednoduché – a nemohl vzít zbylé členy smečky sebou dolů do Bukurešti, aby si vybrali hůlky – ale Grigore se po deseti měsících naučil pár jednoduchých kouzel. S výjimkou chlapce, Bély, ani nikdo jiný hůlku nechtěl. Remus měl dojem, že udělal pokrok už jenom tím, že naučil Grigora ta nejzákladnější kouzla, která se kdysi učil jako student.
„Antigravitační kouzlo, pamatuješ si ho?" zeptal se Remus vlídně.
Čarodějnický učeň kývl hlavou, zvedl ruce a s očima pevně zavřenýma soustředěním zamumlal vyvolávací slova. Bečení ztracené ovce se přiblížilo a Remus stačil zahlédnout chlupatou hlavu překvapeného zvířete, jak se vynořilo z mlhy. Grigore otevřel oči a spokojeně vydechl úlevou, že to dokázal. Naneštěstí se při tom přestal soustředit a ovce znovu zmizela z dohledu a rozčíleně bečela. Oba zaslechli zvuk jejích kopýtek dole na kamenech.
„U vzteklýho psa," zaklel Grigore, dupnul a upustil hůlku. Remus si ho chvilku nevšímal, vytáhl vlastní hůlku a poslal kouzlo pro ovci, která se po chvíli znovu objevila v mlze, divoce sebou mrskala, ale jinak vypadala nezraněně. Postavila se na nohy a utekla by znovu k okraji římsy, kdyby se Remus nevrhnul k zemi a na kolenou ji nechytil rukama kolem tlustého krku.
„To bylo velmi dobré, Grigore," řekl tak klidně, jak to jen šlo, přes ovčí bečení. Snažil se, aby to znělo povzbudivě, navzdory srsti v puse a kopancům ovčích kopyt.
„Pitomá ovce," zabručel Grigore. „Měli jsme je radši ukrást."
„To nemůžeš myslet vážně," odpověděl Remus ostře, vstal a pohlédl mladému čaroději do očí.
„Ne, Lupeni Alfo," řekl ten tiše a otočil se, aby skryl své zklamání. „Ale…" Grigore mluvil váhavě, ale v jeho hlase zazněl odstín rozhodnosti. „Vlci nejsou… nejsou ovčáčtí psi. Kdysi jsme…"
„Kradli ovce, útočili na lidi a ti nás pronásledovali a zabíjeli. Chceš se vrátit tam, odkud jste přišli?" Remus si povzdechl a sehnal ovce dohromady. Jehňata se k ovci šťastně tiskla z radosti, že jsou zase spolu.
„Moc lidí všude, to je ten problém," vyštěkl Grigore. „Měli bychom jít jinam."
A stará hádka byla zpět. Některé vlkodlačí smečky v horách s Grigorem souhlasily a rozpadly se nebo odešly. Jenomže tím problém nezmizel. Remus tento boj sváděl od chvíle, kdy vyzval Vlada, vůdce Šestky, na souboj a vytvořil si vlastní smečku. Grigore byl jedním z prvních, kteří se přidali na Removu stranu, a slyšet stížnosti, které se tolik podobaly Vladovým, teď z jeho úst bylo poněkud znepokojivé.
Jak hnali ovce dál po cestě – jako by hnali vodu do kopce – Remus se to Grigorovi znovu pokusil vysvětlit. „Netoužím se stát pastevcem ovcí, ale když budeme chovat pár vlastních, dá nám to svobodu. Tomu snad rozumíš." Grigore kráčel vedle něj, oči upřené na cestu a neříkal nic. Remus pokračoval: „Vyměníme jednu ovci a jehňata na hradě za nějaká kuřata a pak možná budou vajíčka na prodej ve vesnici – více svobody."
„Jasně, chápu," bručel Grigore. „Svoboda je dobrá věc. Ale co když…" Grigore se zarazil a ovce se kolem něj shromáždily, nespokojené, že jim něco zatarasilo cestu.
„Ano? Cos chtěl říct, Grigore?" zeptal se Remus trpělivě, ale se zvědavostí.
„No, totiž, můžeme tady žít volně, ale jak dlouho? Smečky se každým rokem zmenšují – Béla je poslední, kdo se k Pětce připojil a to bylo... alespoň před osmdesáti měsíci, nejméně." Grigore začal mluvit pomalu, aniž se na Rema podíval, ale pokračoval stále rychleji, jako by každé slovo bylo motorem pro další. „Před dvanácti měsíci jsme ztratili Andreho. Když tu zůstaneme, jak dlouho bude trvat… než zmizíme?"
Grigore konečně dokázal zvednout hlavu a střetnout se pohledem se svým vůdcem a ve tváři měl strach i pevné odhodlání. Remus byl příliš šokovaný, než aby odpověděl. Odvrátil se a obořil se na loudající se ovce. Byl rozčílený a cítil se zrazený slovy, které by mnohem spíš očekával od Vlada, ale nikdy od Grigora.
„Vždycky budeme moci vzít pár nových členů," odvětil s předstíraným klidem, „ale musíme najít rovnováhu. Musíme se chovat odpovědně, nemůžeme útočit na lidi a provokovat je, aby útočili na nás."
Odmlčel se a jen těžko hledal další slova. V té chvíli se ale z mlhy vynořil velký stojící kámen označující konec stezky. Měli plné práce s ovcemi, aby se nerozutekli k ostrému útesu východně od hradu, a snažili se je shromáždit u západní zdi naproti vratům do stájí. Když se konečně dostali zezadu k hradu, rozhodl se Remus, že odloží spor na jiný den. Místo toho chtěl Grigora naučit ještě pár kouzel.
„Hrad je chráněn mnoha propracovanými kouzly," řekl, když sehnali ovce do hloučku okolo sebe, „ale Uzamykací kouzlo na téhle bráně není o moc komplikovanější než to, které jsem ti už ukazoval. Hlavní brána do hradu má mnohem důmyslnější bariéru, pochopitelně. Ani já nevím, jak ji odstranit nebo znovu vztyčit."
Před nimi stála malá dřevěná vrata. V porovnání s hlavní branou byla opravdu malá, člověk by se do nich vešel třikrát na šířku a dvakrát na výšku. Vrata byla vsazena mezi hladké kameny hradní zdi, které nad vchodem tvořily elegantní oblouk. Remus vytáhl hůlku a naznačil Grigorovi, ať udělá to samé.
„Pamatuješ si Uzamykací kouzlo na svojí chalupě?" Grigore nejistě přikývl a Remus pokračoval. „Kouzlo tady na bráně je v podstatě stejné, jen se musí aktivovat šest serae magi namísto tří. Napřed najdi aktivační body."
Grigore zvedl hůlku, pochybovačně se na Rema podíval a pak se otočil k bráně. S nataženou rukou opsal obrys brány a našel první bod, zatímco zbylé začaly svítit slabou modrou září. Jak pokračoval, jeho váhavost zmizela.
„Výborně," řekl Remus pyšně. „Teď, když se soustředíš na všechny serae, vyvolávací slova kouzla jsou portales minor."
Grigore se zhluboka nadechl, zavřel oči, ještě jednou mávnul hůlkou a řekl: „Portales minor."
Celá brána krátce zazářila stejným modrým světlem jako před chvílí. Čarodějnický učeň otevřel oči a usmál se, když ho Remus poplácal po zádech. Když pomocí železného kruhu bránu otevřeli, začali hnát ovce dovnitř. Když poslední jehně přešlo dovnitř hradu, chtěl ho Grigore následovat, ala cosi ho zastavilo a vrhlo zpět na zem.
„Zapomněl jsem se zmínit," řekl Remus, když se jeho společník sbíral ze země, „brána má víc kouzel, než tohle jedno."
„Ale jak se dovnitř dostaly ovce?"
„Čarodějové a některé další bytosti jsou zastaveni kouzlem, které ale nepůsobí na zvířata. Tohle speciální kouzlo je rozšířeno okolo celého hradu, takže bys třeba nemohl vyšplhat se nahoru po zdi."
„A co vlci," podivoval se Grigore, „totiž, my?"
„Dobrá otázka," zazněla odpověď. „Vlkodlaci jsou magická stvoření a neprošli by. Kouzlo je příliš složité, než aby se dalo jednoduše rozbít, ale schopný čaroděj dokáže na krátkou chvíli vytvořit průchod. Nečekám, že by se ti tohle povedlo. Je to Průrazové kouzlo, které se musí dost dlouho trénovat. Když ho neuděláš dobře, můžeš se zaseknout uprostřed kouzelného pole, a to není nic příjemného, můžu ti říct."
Grigore s nadšením sledoval Rema, jak zvedá hůlku a kreslí s ní ve vzduchu složitý obrazec. Záře stejné barvy jako před chvílí vyplnila otevřený prostor v bariéře. Remus ukázal Grigorovi, ať tamtudy vstoupí a sám ho rychle následoval, jak modře zářící pole bledlo. Zavřel za sebou bránu a obnovil Uzamykací kouzlo. Oba se potom otočili ke shromážděným ovcím, které bečeli a klapali kopýtky po kamenném dvoře.
Když začali zahánět ovce do stáje, objevil se Mihail, postavil se do dveří se založenýma rukama a pozoroval oba muže svým obvyklým pohledem plným pohrdání a nesouhlasu. Po pár minutách, kdy tam sluha jen ostražitě a tiše stál, si Remus uvědomil, že chce asi něco říct, možná tak, aby ho neslyšel Grigore, o kterém si zřejmě myslel, že je další vlkodlak.
„Dobré ráno," řekl Remus vlídně a přiblížil se k muži, který tam stál jako socha.
„Pán odešel dnes ráno brzy a ještě se nevrátil," oznámil Mihail, „a já jsem se zrovna vrátil z vesnice."
„Aha?" řekl Remus nechápavě.
„Takže jste to ještě neslyšel," odpověděl Mihail samolibě jako vždy, když cítil, že má navrch.
Remus zavrtěl hlavou a čekal, vědom si toho, že starý muž má důležitější novinky, než jen obvyklé fámy.
„Jednoho z těch vašich mudlů u Petrosnových jeskyní kousl upír."
-
„Hej, mrkněte se na tohle." Mike se posadil na svém lůžku v pavilonu u Petrosnových jeskyní. Byl ještě stále slabý, nemohl vstát a snažil se v odpoledním slunci zahnat chlad, který se mu usadil v kostech. Víc toho dělat nemohl, rozhodně nehodlal riskovat podstoupit v Rumunsku krevní transfuzi. V posledních dnech vlády komunismu každý, kdo se dostal do většího města, slýchal o Ceausescově programu na podporu porodnosti, o sirotčincích plných dětí, které nikdy nevstanou z postele, a o AIDS. Hrůza ve tváři lékařů, kteří zkoumali Mikovo zranění, měla nepochybně co dělat právě s touto neznámou epidemií, spíš než se znalostí staré mytologie.
Opřel se o loket a bledými prsty uchopil velkou zaprášenou Lamiinu knihu o zoologii v angličtině. „Existuje druh rumunského jeskynního pavouka, který se vyvíjel přes pět milion let v podzemí bez slunečního světla a jedl pouze jiná zvířata. Nemá oči a je přísně masožravý."
Vijay se zasmál hlubokým hrdelním smíchem. Seděl na zemi, mezi nohama držel měřič elektrického napětí a snažil se oživit komplikovaný elektrický obvod umístěný na mylarové fólii. „No jasně, Miku. A podle mě je tři stopy velký a na posezení vypije litr krve." Zapnul indikátory, zamumlal cosi o kapacitě a natáhl se pro páječku, která ležela vedle.
„Dobře, tak netopýr." Mike se nevědomky dotkl obvazu na krku. „Nakazili mě určitě vzteklinou. Vsadím se, že jsou to myslící netopýři."
Taofang seděl u počítače, hýbaly se pouze jeho prsty a vypadal skoro jako břichomluvec, když ze sebe vyrazil pár sekaných, gramaticky nesmyslných vět. „Žádní krev sající netopýři, jen v Latinské Americe. Charles Darwin první Evropan, který nějakého viděl."
„No dobře, a co si o tom myslíte?" V Mikově hlase zazněl nádech předstíraného klidu. Škoda, že tu není Lamie, aby všechno uvedla na pravou míru – znala toho z biologie víc než oni tři dohromady, a kromě toho měla rumunskou babičku. Ale momentálně spala ve svém stanu, vyčerpaná po dlouhé noci u Cerenkovových detektorů, se kterými se dala sbírat data jen pár nocí v měsíci, kdy nebyl žádný měsíc. „Jaký je vědecký původ rumunských mýtů o upírech?"
To byla příliš dobrá otázka, než aby jim jen tak přešli. Dokonce i Taofang se otočil a když si zřejmě znovu v hlavě přehrál Mikovy poslední nadšené poznámky, stáhl se mu obličej do podezřívavého výrazu. „Upíři," řekl on a Vijay najednou.
Odněkud zpoza stanu se začaly ozývat hlasy. Dvě osoby, možná tři kráčely po zarostlé cestě k výzkumné stanici. Jeden mluvil rumunsky a druhý – tak ten se snažil, ale pletl do své řeči náhodná anglická slova, kdykoliv se mu zachtělo. Dokonce i Mike, jehož brooklynští prarodiče pocházeli z Itálie, poznal, že tento muž není zrovna jazykovědec.
Zvýšil hlas, aby rozhovor přicházejících osob přehlušil. Nejspíš jen další turisti, ohromení tím, že nějací lidé ze západu přišli dělat vědu do stalinské pustiny. „Všechny mýty o nestvůrách mají určitý faktografický základ," prohlásil. „Vlkodlaci, samozřejmě, jsou archetypem muže – lovce. Odjakživa člověk vnímá fakt, že musí zabíjet, velmi protichůdně. A upíři…"
I když skoro křičel, jeho slova zanikla v hlasitém hovoru a před studenty se náhle z trávy vynořili dva neznámí muži.
Mike na ně beze slova zůstal zírat jako na zjevení a po chvilce měl jen sílu zašeptat: „Ty vole…" Několikrát zamrkal, prohrábl si rukou vlasy a zkusil to znovu. „Ty vole…"
Pak se vzpamatoval. „Počkat! Mám to! Točíte film!" Zvedl ruku, jako kdyby se hlásil ve třídě a s napůl otevřenou pusou se díval na nezvané návštěvníky. „Steven Spielberg, co? …Vlastně ne, ne, to je hloupost, on dělá filmy o mimozemšťanech s velkýma kukadlama, ne filmy o chlapech v tyrkysových košilích. Už vím! Chris Columbus! Uhádl jsem?"
Chlap v tyrkysové košili se otočil ke svému asistentovi a ujistil se, že má uhlazené vlasy a že ho fotoaparát zabírá z té nejlepší strany (to jest bez pihy). „Mudlové," odfrkl hlubokým hlasem, který se roznesl přes celý tábor. „Vymažu jim potom paměť, samozřejmě." Pak, otáčeje se popořadě ke každému studentovi, začal mluvit ještě hlasitěji: „Mám zprávy o útoku upírů v Petrosnových jeskyních. Jsem Zlatovlas Veliký, autor nedávno vydané knihy Víkend s vlkodlakem a expertní lovec upírů." Uhladil si vlnící se lokny a blýskl zuby, za které by se nemusel stydět žádný upír.
„Tak to je sííííla." Mike sebou plácl zpět na postel. Pořád se smál, ale jeho smích začínal být trochu nucený. „Monty Python? Nebo ta pitomá estráda na BBC, jak se to jmenuje…?"
„Mohu požádat o vysvětlení slova mudlové?" vložil se do toho Vijay zdvořile, neboť se domníval, že to není britský pojem. Odvrátil se od své fyziky a odložil elektrický obvod stranou, aby se mohl věnovat návštěvníkům.
„Který z vás nešťastných mudlů byl pokousán?" otázalo se tyrkysové zjevení, aniž by odpovědělo na otázku.
Mike znovu zvedl ruku a Zlatovlas přitáhl svého asistenta k lůžku a po celou dobu se usmíval do fotoaparátu. Nezdvořile strhnul obvaz z krku nemocného a zblízka si ho prohlédl. „Ano…jak jsem se obával… Kousnutí jednoho z rumunských nejstarších a nejmocnějších upírů. Dá se tak usoudit, chápete, ze vzdálenosti mezi rankami od zubů. Mladší upír má zuby postavené blíže k sobě, spíše jako pavouk než netopýr…" Mika poznámka o pavoucích viditelně potěšila.
„Řekl bych…" Zlatovlas snížil hlas do chraptivého šepotu. „Možná by to mohlo být i kousnutí Vladimira Ohavného," sykl, pak se znovu usmál a otočil se k fotoaparátu. Vylil na Mika falešnou krev a požádal ho o úsměv a Mike ochotně zapózoval,.
Po fotografickém dýchánku si Zlatovals učesal vlasy a zvážněl. „A teď, obávám se, vašich patnáct minut slávy musí ustoupit chvílím utrpení, mladý mudlo. Musíme s tímto prastarým a mocným upírem bojovat a cosi mi říká, že ne všichni z nás přežijí. Ukážete mi jeskyni, kde jste byl napaden?"
Mike se pořád ještě smál, ale vrtěl nevěřícně hlavou a začal se soukat z postele.
„Ukážu mu to," přiskočil Vijay. „Mike je nemocný, měl by zůstat v posteli."
Zlatovlas vzdychl a opravil si účes. „Vlastně ti můžu vymazat paměť už teď, ty bys mi byl asi tak užitečný jako šváb v posteli." Namířil na Vijaye dlouhou tyčku, ze které vylétl tyrkysový oblak stejné barvy jako jeho oblečení a obklopil studentovu hlavu.
Vijay zakašlal. „Áá!" začal křičet a klopýtal k Mikově prázdné posteli. „Kde to jsem?" Strčil si hlavu mezi kolena a kňučel. „Áááá…"
„Hej!" Mike se vrhl na Zlatovlase. „Co si myslíš že děláš, vole? Co je tohle za svinstvo – chechtací plyn nebo co? Zatracená země." Začal pobíhat kolem, snažil se máváním dým rozptýlit a myšlenka na otrávené rumunské plyny ho najednou děsila víc než kdejací upíři. „Můžu tě žalovat, námořníku!" ječel. „Jestli mu ublížíš…"
Ozvaly se další kroky v trávě. Mike se vztekle otočil, ale tentokrát tam stál ten hipík, co předstíral, že je botanik, a v ruce svíral tašku a v ní něco schovaného. I on měl sebou přítele, který vypadal rumunsky a také sebou vláčel batoh.
„Co se děje?" otázal se Lupeni anglicky i rumunsky, načež si všiml Zlatovlase a slova mu zmrzla na rtech.
„Tenhle kecal vystřelil jedovatý plyn na Vijaye a ten si teď nic nepamatuje!" vykřikl Mike.
Zlatovlas nepoznal čaroděje, který mu pomohl ke slávě před více jak pěti lety, ale když Remus vytáhl hůlku, pomyslel si spokojeně, že získal spojence.
„Jsou to mudlové," zašeptal důležitě. „Přišel jsem je zachránit před upírem a teď jim musím vymazat paměť…" Když viděl, že mu Mike nevěnuje pozornost a zírá na Removu hůlku, vytáhl svou vlastní a natáhl ji na Američana.
„Finite incantantem," zamumlal Remus skoro ospale, rozptýlil tyrkysový oblak mávnutím zápěstí a poslal ho neškodně do křoví. „Tohle by, Zlatovlasi, stačilo. A Miku…"
Ale nedostal se dál. Mike vyrostl na pomezí tří čtvrtí, kde každá etnická skupina nenáviděla všechny ostatní, a hrál na škole ragby dlouho před tím, než si uvědomil, že matematika je jeho vstupenkou do lepšího světa. Přes svou slabost poslal jednou ranou pěstí Zlatovlase na zem, ten se uhodil do hlavy o stanový kolík a zůstal tam ležet jak široký tak dlouhý.
Rumunský asistent mu běžel na pomoc. Studenti překvapeně pozorovali, jak k němu Lupeni se svým přítelem ihned přiskočili a krátce mu cosi za pomoci spousty gest vysvětlovali. Na fotografově tváři se rozhostil široký úsměv, načež oba Rumuni usedli na zem vedle ležícího Zlatovlase, aby mu spoutali zápěstí, a čekali.
Remus nahmatal ležícímu čaroději puls. „Tak, to byl jeden z mnoha dobrých způsobů, jak se ho zbavit, řekl bych," řekl, vstal a podíval se na studenty. „Teď mi řekněte všechno, co se tady stalo."
Vijay kňučel a blábolil cosi o tom, že neví, kde je. Z Taofanga vypadlo několik málo slov, aniž by přestal jedním okem pozorovat obrazovku, kde prováděl svůj rozbor dat. Byl to především Mike, kdo celý příběh vypověděl, zdůrazňoval hlavně svou vlastní chytrost a Zlatovlasovu hloupost, a Lupeni začal po chvíli vysílat netrpělivé pohledy k zapadajícímu slunci.
„V jeskyni jste ještě nebyli?" otázal se Remus a připravil si hůlku.
„Ne, celou dobu vám to povídám." Mikovi oči jeho gesto zaznamenaly. „Hej, já vím, co to je za věc!"
„Vážně?" řekl Remus netrpělivě.
„Jo, je to magnetická tyčka a když na vás Zlatovlas vystřelil ionizovaný plyn, mávl jste tím a vytvořil elektromagnetické pole, které plyn odráží pomocí Coulombova odporu!"
„Když myslíte," řekl Remus. „A teď, co se týče jeskyně…"
„Vždyť vy ani nevíte, jak to funguje!" obvinil ho Mike. „Myslíte si, že je to nějaká magie!"
„Co je na tom špatného?"
„Jenom elektromagnetické pole a statická elektřina, žádná magie neexistuje," nafoukl se Mike.
Od počítače se ozval protivný smích. „Jasně, Miku, a tebe kousnul pavouk," zakuckal se Taofang.
„Existuje vědecké vysvětlení!"
„Možná, ale stejně jsi idiot."
Tohle donutilo k smíchu i Vijaye. I kdyby si nepamatoval nic jiného, věděl minimálně to, že nazvat Mika idiotem, je nejvyšší možná forma zábavy.
„Cesta do pekla je dlážděná neporozuměním vědeckým přístrojům," trval na svém Mike.
„Říkáš ty." Taofang se smál něčemu, co zřejmě byl jejich starý vtip. „A před dvěma týdny, když vlk resetoval zesilovač? Zachránil data za celou noc."
„Vážně?" zajímal se Remus. Jeho vzpomínky na tu noc s Vlkodlačím lektvarem byly mnohem jasnější než obvykle, ale jelikož slovo „zesilovač" mu vůbec nic neříkalo, těžko si mohl vzpomenout, jestli nestoupnul na něco packou, když tam čenichal okolo. „No, Miku, jsem si jistý, že vlk poznal, že jste idiot," řekl upřímně a vzbudil u ostatních dvou bouři veselí.
Mike se napůl pusy zasmál, ale jeho oči se úžasem rozšířily, když „botanik" sáhl do své tašky a v jeho ruce se objevil osm palců dlouhý, vyleštěný, zářivý dřevěný kolík.
„Tak, Miku," řekl Remus. „Což takhle malý pokus?"
Remus měl několik důvodů být netrpělivý. Zaprvé, do západu slunce zbývalo méně než půl hodiny. A zadruhé, a to bylo možná ještě horší, si nebyl jistý, jestli je teď západ slunce směrodatný. Pokud nebyli za svého života skutečně mocnými čaroději, museli se upíři, kteří byli Nemrtví méně než padesát let, vracet na noc do své rakve. Ale starší mohli spát kdekoliv, někteří se mohli pohybovat i za denního světla a pokud si upír může vybrat, nevrátí se zajisté do jeskyně, kde už byl jednou spatřen. Jestli upír není teď tam, kde byl napaden Mike, bude ho muset Remus najít a to nebyla zrovna lákavá vyhlídka, jak strávit noc, když byl měsíc jen malým srpečkem a zapadal spolu se sluncem.
Fakt, že kterýkoliv trochu silnější vlkodlak by dokázal upíra vykuchat podobným způsobem jako kočka myš, byl pro nemrtvé dostatečně pádným důvodem pro to, aby všechny úplňky raději prospali. Upíři měli nicméně ještě jeden důvod, proč nenávidět měsíční světlo. Všechna zvířata, magická i obyčejná, sice viděla v šeru, za úplné tmy však byla naprosto slepá. Upíři ne. Za těch nejtemnějších nocí, když byl měsíc v novu nebo když bylo úplně zataženo, mohli upíři lovit bez nebezpečí, že je jejich nepřítel spatří.
A navíc, kdesi hluboko v mysli se mu usadila znepokojivá vzpomínka na divoké mozkomory. Oblast okolo jeskyně, kam ho teď Mike vedl, se nacházela dost daleko od cesty, kterou před dvěma týdny zablokoval. Ale i tak cítil obavu, že by ho zoufalství, které mozkomorové vyvolávají, mohlo teď odvést od cíle. Zalétl pohledem k veselému a bezstarostnému Mikovi a obavy ho přešly. Vyvolal Patrona a stříbřité zvíře vyběhlo po cestě před nimi a osvětlovalo stezku stříbřitým světlem. Udržet Patrona nevyžadovalo téměř žádné úsilí, dokud okolo nebyli mozkomoři, a alespoň by mu poskytl čas jednat, než by se mu hlava zaplnila obrazy Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka.
„Jenom elektromagnet," zabručel Mike. „A zrcadlo, které…"
„Jasně," řekl Remus. „Tady, vemte si tohle." Podal Mikovi tlustý svazek česneku.
„Děláte si srandu."
„Naopak. Má to vědecké vysvětlení." Musel sám sobě připomenout, aby na ty mudly nemluvil tak sarkasticky, ale jeho poslední dvě slova zafungovala jako…no, jako kouzlo.
Mike na chvilku ztichnul a provedl Rema skrz jeskyni ozářenou Patronem. „Jo," řekl nakonec trochu přiškrceným hlasem, „za upíry byli ve skutečnosti považováni lidé, kteří trpěli chorobou zvanou porfýrie, která způsobuje poruchu krvetvorby. Neměli téměř žádné krvinky a museli pít krev, a česnek to jenom zhoršoval. Tady!" vykřikl a ozvěna hlasitého výkřiku se vrátila. „Tady mě kousnul…"
Remus Mikovi naznačil, aby zůstal na místě, a zmizel v chodbě s kolíkem a Patronem.
„…ten pavouk," mluvil Mike dál sám k sobě, „česnek porfýrii zhoršuje kvůli… kvůli… kruci, už nevím, kvůli poruše nějakého enzymu. Královské rodiny tou poruchou trpěly již před sto lety, protože se mezi sebou ženili a vdávali a tak…Dnes se porfýrie léčí transfúzí, takže na upíry už nikdo nevěří. Téměř cokoliv se dá vyléčit…," Nervózně se dotkl rány na krku a škubnul sebou, když nahmatal lepkavou vlhkost, ale pak si vzpomněl na Zlatovlasovu falešnou krev. „Kromě vztekliny, pochopitelně, ale na tu je očkovací látka… a tam je původ vlkodlačího mýtu, řekl bych, skuteční vlci jsou plaší a nekoušou…"
Ponořen do podobných myšlenek, trhl sebou, když se v chodbě objevila stříbřitá silueta, načež se elektromagnetická iluze protáhla skrz úzký průchod k němu a otřepala se úplně jako opravdový pes. Mike byl tímto trikem skutečně uchvácen a nejvíce ho zaujalo, že silueta vypadala jako německý ovčák.
O vteřinu později se objevila Remova noha, načež se celý vynořil zpoza chodby. Táhl za sebou něco, co se v úzké chodbě skoro zaseklo, dokud nad tím nezamával tou tyčkou (Mikovi se zatím nedařilo najít pro to uspokojivé vysvětlení, ale koneckonců, elektřina a magnetismus byly odjakživa jeho nejslabší předměty).
Bylo to tělo, tělo poměrně velkého muže s kolíkem zaraženým do srdce.
„Vzteklina!" zaječel Mike.
Když byl teď Remus venku z průchodu, zvedl tělo a následoval Patrona zpět hlavní síní. Nepotkal sice žádné mozkomory, ale zalíbilo se mu mít ho vedle sebe namísto živého psa. „Pardon?" zeptal se zdvořile, když mu Mike začal nakukovat přes rameno.
„Zemřel na vzteklinu? Jak dlouho je mrtvý? Proč jste tam dal ten kolík…"
„Něco mezi jedním a padesáti lety, odhaduji." Remus rychle přemýšlel. Za svůj život řekl spoustu lží a mnoho z nich si oblíbil. Lidé byli schopni uvěřit čemukoliv a ještě ke všemu si dokázali spoustu dalších nesmyslů vymyslet, jen aby ty lži sami před sebou obhájili. „Ten kolík mi pomůže to zjistit."
„Jo ták," vydechl ohromeně Mike. „Protože se tělo v jeskyni mumifikovalo, že jo? Uvnitř není dost vlhkosti, aby se mohl rozložit. A nedostatek bakterií. V okolí je tolik jeskyní… proto se mýtus o upírech tolik…"
„A taky," dodal Remus a snažil se zadržovat smích, „s tím kolíkem si uděláme legraci z toho zlatovlasého kašpara, který si o sobě myslí, že je lovec upírů."
Mike se zasmál, jako by mu bylo všechno jasné, a natáhl prst s úmyslem šťouchnout do voskového těla. „To je v pořádku, doktor ve vesnici mě očkoval. Asi by nebylo dobře, aby tu v jeskyni zůstal. Dobře, že jste ho našel."
Remus věděl dost o pojmu „vzteklina". Nejen, že se jí mohli nakazit lidé, ale hlavně psi a vlci – a když opouštěl Británii na mudlovské lodi, viděl spoustu plakátů s obrázkem něčeho, co vypadalo jako on a Tichošlápek s pěnou u huby. Stejně tak věděl, že podobné příznaky jako u vztekliny mají upíři, co se napijí vlkodlačí krve. „Ano…," zamyslel se. „Budeme muset tělo spálit, kvůli nebezpečí vztekliny, chápete."
„Mohu vám pomoci," hlásil se hned Mike. „Jsem očkovaný."
Venku nebyla úplná tma, i když už slunce zapadlo. Nebe bylo bezmračné a pár posledních červánků ještě ozařovalo žulové vrcholy a lesy. Studentský pavilon, kde všichni, jak se zdálo, ještě čekali, osvěcovala olejová lampa. Zlatovlas Veliký nabyl trochu vědomí a ležel stále mezi dvěma Rumuny. Rána do hlavy viditelně jeho znalosti cizího jazyka nijak neprospěla a tak žádost o trochu vody v podobě „mám líheň" sklidila jen laskavé pokývání hlavou.
Remus nechal tělo ležet venku před stanem, odvolal Patrona a začal zrovna přemýšlet, co by tak řekl, když tu se přiřítil Mike, začal křičet a mávat rukama.
„Vzteklina!" hulákal. „Někdo v jeskyni měl vzteklinu! Před padesáti lety! Vyschl mezitím jako mumie!"
„TO NENÍ VZTEKLINA," zahřímal Remus. „Totiž, určité nebezpečí tu je, kvůli té, ehm, jeskyni a netopýrům, ale šance, že měl vzteklinu, je velmi malá." Nenápadně se vytratil ven, aby zkontroloval, že kolík je na svém místě v upírově srdci.
To nepřišlo Mikovi moc zábavné. „No jasně, vy jste botanik, co o tom víte?" A najednou ho něco napadlo. „A vlci? Co vlci? Potulují se tady kolem… šahají na přístroje…"
Ale ne, pomyslel si Remus a zalil ho pocit viny, když si vzpomněl na své opovrhované příbuzné. „Vlci v Rumunsku nemají vzteklinu," prohlásil, aniž by tušil, jestli je to pravda nebo ne a jestli mudla uvěří. „Někdy se chovají zvláštně, když… snědí jedovatou rostlinu. A navíc," dodal to, co četl v mudlovských novinách, „jsou vzácní a není dovolené je zabíjet."
„Kdo tady mluví o zabíjení…," zareagoval Mike.
„Pff," odfrkl Remus podezřívavě. „Takže naposledy, tenhle muž neměl vzteklinu… ale měli bychom ho stejně spálit. Máte nějaký zdroj ohně?"
Mike se na vteřinu zamyslel a pak se zašklebil. „Mám acetylenovou pochodeň!" pochlubil se.
Removi se zdálo, že na něj Mike mluví řecky nebo maďarsky, ale bylo mu to jedno, pokud se tím zbaví upíra. Vskutku to byl relativně mladý upír, který nemohl opustit své lůžko před západem slunce, a celá záležitost by bývala proběhla naprosto hladce nebýt těch otravných mudlů a Zlatovlase.
Byl to podivný průvod čarodějů, mudlů a vlkodlaků, který se vydal na cestu ven z tábora najít opuštěné místo, kde by se konečně mohli zbavit upíra (nebo oběti kousnutí jeskynního pavouka, záleží na úhlu pohledu). Zlatovlas šel vpředu, následován svým asistentem s fotoaparátem. Remus dobrovolně nesl upíra, neboť Zlatovlas si viditelně nechtěl takovým břemenem zamazat šaty. Grigore je tiše doprovázel, zmaten podivným chováním všech v táboře a faktem, že nikomu nerozuměl ani slovo. Nakonec šli Mike a Vijay s lampami a pokoušeli se spolu přijít na vědecké vysvětlení všeho, co se právě stalo.
Poté, co posvítil na tělo, vytáhl Remus kolík a vrazil ho stále napůl zmatenému Zlatovlasovi do ruky. „Skvělá práce, Grigore," poznamenal směrem ke svému příteli a mladý Rumun se pyšně usmál. Chtěl se dostat na fotografie, ale Remus ho odtáhl a poslal fotografa rychle pryč s výhružkou, že se Vladimir Ohavný vrátí v podobě banánové šlupky.
Když tyrkysový kašpárek se svým asistentem opustili tábor, Remus si oddechl. Vroucně si přál, aby o tom zlatovlasém idiotovi už nikdy neslyšel ani slovo.
Když byli zpátky v táboře a Mike začal obšťastňovat své přátele detaily z lovu upíra, rozhodl Remus, že jeho práce tady je u konce. Těch pár vtípků, magnety a vzteklina Mikovi zřejmě poskytly dostatečné vysvětlení a byla by škoda mazat mu paměť. Začal se hádat s Vijayem, jemuž se už vzpomínky vrátily, o to jak rozpoznat věk mumifikovaného těla, a Taofang se nabízel, že vytvoří zvířecí hologram.
Byla tu nicméně ještě jedna osoba, která by historkám o vzteklině a elektromagnetismu tak lehce uvěřit nemusela. Přiblížil se k čínskému studentovi a čekal na pauzu v konverzaci.
„To není německý ovčák," nemohl si pomoci a musel výtvor okomentovat.
Taofang vzhlédl. „Prosím?"
„Ale nic. Kde je Lamie?"
„Byla ve svém stanu," odpověděl věcně a obrátil pozornost zpět k obrazovce. „Ale odešla. Šla někam mezi stromy, u jeskyně."
Světlo již téměř zmizelo, když Remus vykročil znovu na cestu k jeskyni. Čekal, že ji najde uvnitř, ale namísto toho ji potkal venku ve tmě, jak sedí na skalní římse nedaleko vchodu, hlavu skloněnou ke kolenům a dlouhé, volné vlasy vlající okolo jako černá řeka.
Jak tam seděla a nedala nijak najevo, že ho slyší, podobala se soše zdobící opuštěnou horskou zahradu.
„Ehm, promiňte," začal Remus váhavě, protože si nebyl jistý, kolik toho může říct. „Dole u stanu byl dnes odpoledně trochu rámus. Nevím, jestli jste to slyšela…"
„Slyším velmi dobře," zamumlala, obličej zabořený mezi koleny a zakrytý vlasy.
„Rád bych vysvětlil, co se stalo," řekl Remus a posadil se vedle na kámen. Spustila ruce, trochu se odtáhla a pohlédla na něj těma fialkovýma očima, za kterými skrývala všechny emoce.
„Jsem velmi zvědavá, co od vás uslyším," odvětila suše a její hlas zazněl vyzývavě.
„Myslím, že víte… lépe než ostatní."
„Že nejste botanik. Tohle máte na mysli?" vyjela Lamie.
Remus nabral hrst kamínků, sevřel je v dlani a nechal je pomalu padat mezi prsty na zem. Na okamžik bylo zvonění kamínků jediným zvukem široko daleko.
„Víte, co poškrábalo Mika minulý měsíc," prohlásil bezvýrazně, „a víte, co ho kouslo tenhle týden."
Neodpověděla hned, ale dál na něj hleděla, zatímco večerní stíny se natahovaly po horské stěně. Oba mlčeli, jako by spolu vedli neslyšný zápas, a ani jednomu se nechtělo promluvit, až klid protrhly pištivé skřeky hejna netopýrů vylétajícího z jedné menší jeskyně nad nimi. Lamie se téměř neznatelně zachvěla a pak se začala smát.
„Takže mám začít?" Přikývl a ona pokračovala. „Nejste žádný botanik. Jste čaroděj, Angličan, odhaduji, ačkoliv vaše rumunština je velmi slušná."
„Tušila jste to už od začátku, nemám pravdu?" Usmál se na ní. „Můžu hádat, že vaše rumunská babička byla čarodějka?"
Neopětovala jeho úsměv, místo toho stiskla rty a řekla: „Ano. Vyprávěla mi hodně příběhů o… věcech, které žijí v těchto horách." Potřásla náhle hlavou, odvrátila se a pokračovala šeptem: „Neměla jsem se vracet."
Remus se chystal položit další otázku, jednu z mnoha, které mu vířily v hlavě, když tu se k němu otočila a její tvář byla skrytá ve stínu a ještě nečitelnější než obvykle.
„Zabil jste ho, že ano?" řekla chraptivě a v jejím hlase zazněla hrůza, možná i úleva.
„Toho upíra? Ano," řekl prostě, netrpělivý slyšet, co dalšího o tom ví. Ona ale nic víc neprozradila.
„Chudák Mike," povzdychla si Lamie, rychle vstala a oprášila si kalhoty. „Měla bych se jít podívat, jak mu je."
S tím prošla okolo Rema a otočila se směrem k táboru. Rozhovor byl u konce. Pořád ho ještě napadala spousta otázek, ale obával se, že dostat na ně odpověď bude asi stejně snadné jako vytáhnout drakovi stoličku.
-
„Jak je Mikovi?" Vijay vzhlédl od své konzole, obličej ozářený zelenými a modrými záblesky osciloskopů a počítačových monitorů, jediným světlem v jeskyni.
„Spí. Má už lepší barvu," trhla sebou, „měl bys jít a taky se vyspat."
„Jasně," zívl v odpověď. „Super den, co? Přišla jsi o spoustu legrace." Jeho černé oči se zableskly vzpomínkami. „Nechápu, jak jsi celou dobu mohla spát. Ten Zlatovlas, to je fakt něco. Představ si, že to on by našel toho chlápka v jeskyni a kousnul by ho ten samý, ehm, pavouk jako Mika."
Lamie se zamyslela, jestli na Vijaye Lupeni seslal Paměťové kouzlo nebo jestli Vijay opravdu věří té historce o pavoukovi a Zlatovlasovi, natáčejícím tu dokument o rumunské jeskynní fauně. Ten směšný Zlatovlas se již nevrátí, ale cítila, že ten anglický čaroděj ano. Snad si myslel, že by ji měl chránit. Mýlil se.
Zahnala ty myšlenky pryč a přiblížila se ke studentovi, aby zkontrolovala stav experimentu. Zastavila se na krok od něj. „Vijayi, máš v kapse česnek."
„Jo," zašklebil se. „Zapomněl jsem, že to nemáš ráda. Chtěl to po mě ten Lupeni. Zapomněl jsem si to vyndat z kapsy. Absurdní, ne?"
„Hm," řekla klidně, „jestli upíři existují, hádám, že to bude užitečné. Ukaž, co tu máme od Cerenkovových detektorů z minulé noci."
Potěšeně ji informoval o událostech poslední směny, včetně neobvykle vážného pozadí neutrinových reakcí, což nejspíš způsobil nějaký silný nebeský úkaz, pravděpodobně supernova. Data sesbíraná během aktivity neutrin by se také dala použít pro zkoumání jejich oscilací, což bylo něco, co velmi zajímalo jeho, ale nikoliv vedoucího jeho práce. Vijay rozhodně neměl zájem studovat dalších 1033 let a čekat, až se protony rozpadnou.
Když si Lamie všechno vyposlechla, poslala ho zpět do tábora, šťastná, že může být sama se svými čísli a abstraktními teoriemi.
Cosi si pro sebe tiše brumlala a vytvářela 3D graf distribuce energie, který vypadal jako hrad z pohádky, jak se pomalu otáčel na monitoru počítače. Kdysi, hodně dávno, chtěla bydlet v opravdovém hradě. Teď se chtěla ztratit v království subatomárních částic. Ten skutečný hrad nefungoval tak, jak měl.
Byla tak ponořená do neviditelného světa baryonů a leptonů, že si zprvu nevšimla přítomnosti další osoby v jeskyni, protože na obrazovce se žádná silueta neodrážela. Jemný šelest, nikoliv netopýřích křídel, nýbrž tkaniny, jí prozradil, že už není sama. (Slyšela opravdu dobře.) Otočila se a ocitla se tváří v tvář temným krystalům dvou očí, které patřily komusi, kdo stál přímo za ní. Veškeré myšlenky o fyzice naráz zmizely z její hlavy, když rozpoznala dlouhý nos a vystouplé lícní kosti toho, o kom kdysi doufala, že už ho nikdy nespatří.
„Cuzo," řekla chladně rumunsky. „Napadlo mě, že se ukážeš."
„Emil říkal, že tě viděl, a já mu nechtěl věřit," řekl upír tónem vítěze, teď když si byl jistý, že ji poznal.
Vypadal úplně stejně jako když ho viděla naposledy před dvaceti lety. Nemrtví nestárnou, ani se na nich neodráží plynutí času. Ale já nejsem jako oni, pomyslela si a zoufale se snažila odehnat vzpomínky, které ten škodolibý obličej vyvolal.
„Změnila ses," řekl překvapeně, jako by jí četl myšlenky. „Tvoje oči. Něco je špatně…"
Chraplavě se zasmála, vyskočila ze stoličky a odtáhla se od něj. „Mudlovská věc, jmenuje se to…" Zarazila se, když si uvědomila, že nezná rumunské slovo pro kontaktní čočky. Jazyk, který znala, pocházel z jiného času, jiného světa. Proč se obtěžovat vysvětlováním upírovi?
„Co ode mě chceš?" zeptala se a obezřetně si ho prohlížela. „Řekla jsem Emilovi, že nechci mít nic společného s… s vámi všemi."
„Jistě, drahoušku," odpověděl jemně a v pozadí hlasu zaznělo známé ostří. „To jsi říkala, když jsi odešla. Ale vrátila ses, nebo ne?"
„Ne," zavrčela, otočila se pryč a soustředěně se zahleděla na jiný monitor, který kontroloval kovové barely detektorů naplněné argonem. Chvíli cosi divoce mačkala na klávesnici, jako kdyby mohla upíra odehnat stejným způsobem, jakým ovládala inertní plyn.
„Proč jsi tedy přišla?" ptal se dál, jistý si přesto její odpovědí. „Emil mi řekl něco o těch mudlech, ale nevěřil jsem tomu."
„Slyšela jsem, že jsi opustil hrad," řekla, úmyslně ignorujíc jeho otázku. Soustředit se na tlak argonu bylo najednou příliš obtížné, když se k ní Cuza přiblížil a dýchal jí na záda.
„Všechno je teď v horách o něco obtížnější," zamyslel se. „Ti, co žijí, mají strach a jsou opatrnější…a jiné bytosti také. Museli jsme se rozptýlit, abychom měli lepší lov."
Zasmála se, ale uvnitř cítila nenávist k upírovi, který byl kdysi jejím milencem i něčím mnohem, mnohem víc. Ona vždycky urovnávala všechny spory, když ještě bydleli na hradě, a mírnila zbytečné hádky kvůli událostem, které se odehrály desítky let před tím. Dlouhé dny plné nicnedělání byly naplněné nekonečným omíláním minulosti. Jídlo bylo na pořadu dne, kdykoliv se jim zachtělo. Znechutilo ji to tak, že odešla v naději, že najde lepší místo k životu. Žila v Bukurešti, Aténách, Londýně, New Yorku. Upíři, které potkala v těch městech, měli lepší způsoby a měli spoustu témat k hovoru, a přesto neustále mluvili o tom, co bylo. Ona se chtěla učit nové věci – což bylo pro Nemrtvého velmi neobvyklé – a tak započala desetiletou cestu po všech možných mudlovských universitách. Nepochopitelně ji cesta zavedla zpět do hor, ze kterých utekla, i k tomu, koho nechtěla již nikdy vidět.
„A teď žiješ s těmi mudly," vyslovil to slovo s velmi hladovým výrazem.
Znovu od něj poodešla ke kovovým věžím z beden poskládaných na sebe až ke stropu. Cítila hrubý povrch kovu a pokusila se proniknout myslí dovnitř k atomům argonu, aby spatřila příští svištící neutrino. Ale volání minulosti bylo příliš silné.
„Neživím se jimi, jestli se ptáš na to," odsekla, otočila se k němu a stála teď zády k věži z detektorů. Rukou hladila kovový plášť, jako kdyby i neživý kov mohl přemoci upíra stojícího vedle ní.
„Ne?" řekl ohromeně a přibližoval se. „Jak můžeš odolat… tak blízko?"
„Neměla jsem… naposledy před pěti lety…," hlas jí selhal.
„Vůbec žádnou lidskou krev? Zanedbáváš se, drahá." Jeho překvapený tón se ztišil do lstivého šepotu. „Zapomněla jsi, jaké to je?"
Jak mu to vysvětlit? Nezapomněla, stejně jako závislí na heroinu nikdy nezapomenou na to vzrušení, které odplavuje pryč rozum a celé já a nechává za sebou čistou rozkoš, tak intenzivní, že se až podobala bolesti. Ale extáze z lidské krve zanechávala mozek pomatený a plný touhy vzít si ještě víc. Takhle nepůsobila krev žádného jiného tvora.
Naučila se místo toho ocenit radost z jasné, ostré mysli, radost ze schopnosti vytvářet složité teorie, jako když sochař pracuje s hlínou. Byla té radosti ochotná obětovat i lidskou krev, ale tomu by Cuza nikdy neporozuměl, a řekla mu to.
„Nemůžeš ani v nejmenším porozumět, čím jsem teď," řekla studeně a přála si, aby ji nechal o samotě s osciloskopy a monitory.
„Vím, kdo jsi," zavrčel a byl již tak blízko, že ji mohl jemně pohladit po tváři. Strnula, hypnotizovaná v té chvíli jeho prázdnýma očima a tichým šepotem. Pomalu sunul ruku dolů a jeho prsty se dotýkaly jejího krku s něžností, na kterou se nedalo zapomenout, s něžností, která bývala až příliš často v rozporu s jeho krutostí.
„Navenek ze sebe můžeš dělat mudlu, ale navždy budeš jednou z nás," šeptal a dotýkal se jí svými rty ve vlasech, na tváři, na krku.
„Nemáš pravdu," zvolala a odstrčila ho oběma rukama. „Změnila jsem se a nechci mít s tebou nic společného!"
Když odešel, seděla dlouho obklopená září zeleného a modrého světla známých přístrojů, aniž by vnímala pulsující záblesky a plynoucí řady čísel. Věděla, že přijde zas.
-
Když se červen v horách nad Stilpescu přehoupl do července, ustoupila směs růžových, bílých, červených a žlutých barev prosté syté letní zeleni. Kmeny osik a borovic svými zelenými listy a hrstmi jehněd vytvořily vysokou klenbu a v lukách mezi stromy se vysoká tráva natahovala vzhůru, aby se mohla dotýkat ptáků a včel. Květin, které zůstaly, byla spousta, sedmikrásky, černooké pivoňky s širokými, plochými listy, pampelišky, z nichž některé začaly již vypouštět chmýří svých semen.
Svěží a mírumilovná krajina ztišila Remův nepokoj, když procházel travou skrz řadu osik a dál jehličnatým lesem ke Grigorově chalupě. Nesl si v jedné ruce koště a většinu cesty z Argheziho hradu letěl, ale poslední míli si chtěl vychutnat pěkně v klidu. Do východu měsíce zbývalo méně než půl hodiny, ale nespěchal, i když věděl, že Pětce se nebude líbit, když tam s nimi během proměny ještě nebude. Nebyl to jenom měsíc, ze kterého byl mrzutý, nechtěl narazit na Liszku v lidské podobě, kdy mohli ještě mluvit, a riskovat tak další z hádek, ke kterým mezi nimi docházelo soustavně od doby, kdy zablokoval cestu do Albimare.
Když procházel minulý měsíc jeskyněmi, Vlada tam nepotkal a to mělo jediný důvod. Liszka věděla, že plánuje projít přes teritorium Šestky a tušila, že kdyby ho tam Vlad našel, zabil by ho. A tak se Pětka potulovala kolem hranice svého teritoria a provokovala, což odlákalo Šestku od Removy práce.
Když Vlad po týdnu zjistil, co se stalo, rozlítil se. Liszka teď trvala na tom, že to oni musí zaútočit a vyhnat Šetsku z hor mezi hradem a Petrosnovými jeskyněmi. Ostatní se přikláněli spíše k ní a souhlasili. Fakt, že byla žena, věc trochu komplikoval – nemusela se Removi otevřeně postavit, aby se mohla stát vůdcem. Kdokoliv z alfa páru měl právo udělat rozhodnutí a konečné slovo měl ten, koho smečka uznala za lepšího vůdce.
Remus by okamžitě uznal, že on takovému popisu neodpovídá. Do svých plánů zahrnoval až příliš často lidi. Teritorium Pětky bylo již teď téměř dvakrát větší než oblast, ve které se pohybovala Šestka, a zahrnovalo bohaté louky, ze kterých se dala dobře kontrolovat oblast hor a které byly plné králíků. Bylo by zbytečné i nebezpečné dát se teď do boje… ale jestli budou bojovat, tak bez Bély, rozhodl se.
Když to Liszka slyšela, pohlédla na něj s úžasem i stopami opovržení v očích. Béla byl ve své vlčí podobě stejně velký jako kdokoliv z nich a prokázal své schopnosti té noci, kdy jim Remus chyběl (ten o tom nechtěl slyšet žádné podrobnosti). Odvážila se až tak daleko, že prohlásila, že Vlkodlačí lektvar mu zatemnil mozek, a zcela bez zábran otevřeně řekla, že co se týče štěňat, dělá všechna rozhodnutí vždy matka.
„Je ještě dítě," namítal Remus.
Liszka nevěřícně rozhodila rukama ruce. „To neznamená, že je k ničemu, Lupeni," řekla.
A tak se na dnešní noc nijak zvlášť netěšil. Hlavně bude muset zjistit, jestli ho smečka ještě poslouchá nebo jestli je Liszka rovnou povede na hon Vlada.
Ona nemá pravdu, pomyslel si a otřásl se, když si vzpomněl na ty nepříjemné hádky. Nestyděl se za to, co je, o nic víc než ona. Ona to jenom dávala jinak najevo. Neočekával, že by Grigore něčemu takovému porozuměl, ale Lizska byla dost inteligentní na to, aby chápala, že smír s vesničany je jejich jediná naděje.
Nechtěl, aby jeho rod vymřel. Ale kvůli rozmnožení nemusejí napadat lidi – zatímco dítě dvou vlkodlaků by nepřežilo, potomek vlkodlaka a normálního čaroděje nebo čarodějky je zdravý mladý vlkodlak. Jen málokdo na obou stranách tohle věděl a Remus se vlastně teprve nedávno poprvé setkal s dítětem, které se narodilo s takového svazku. Navzdory všem legendám byla ta dívka hezká a zdravá a vyrovnaná, vyrovnanější než byl on v jejím věku. Jak prosté – a až doteď o tom vůbec nevěděl.
Svazky mezi čaroději a vlkodlaky by prospěly oběma stranám – pomohly by zahnat strach, vlkodlačí populace by byla rozmanitější a zvýšil by se v ní poměr žen. Ale dokud se bude každá z obou skupin snažit tu druhou vybít, bude to nemožné.
Dorazil na místo akorát když se nad obzorem objevil srpeček měsíce. Členové smečky vycházeli z chalupy a hledali si svá místa v trávě mezi stromy. Když si Remus vybral chráněné místo mezi několika břízami, rád, že nemusí s nikým mluvit, už ho začínala bolet hlava. Doufal, že experiment s lektvarem z minulého měsíce nebude mít na dnešní přeměnu již žádný vliv.
Šest členů Pětky se shromáždilo okolo Náměsíčníka, když se vynořil ze svého úkrytu, šťouchali do něj a otírali nosy o jeho čenich. Náhodnému pozorovateli by se to mohlo zdát nebezpečné, tolik zubů tak blízko jeho tlamy a hrdla, ale pro něj byl ten rituál uklidňující. Znamenalo to, že ho uznali za svého vůdce a čekají na rozkazy. Jedním pohledem se ujistil, že s ním Liszka bude spolupracovat, a se vztyčeným ohonem vyrazil přes pole.
Celý večer se pohybovali na severním okraji teritoria, tak daleko od Šestky, jak to bylo možné. Byla tam zátoka, kde bylo po letním suchu málo vody, a pochytali pár ryb. Béla to nikdy dřív nezkoušel a když poprvé ponořil packu do vody a nabral rybu, překvapeně a s polekaným vyštěknutím ji zase upustil.
První náznak, že je něco špatně, přišel s pachem krve.
Celá Pětka ho postřehla najednou a vztyčili čenichy vzhůru a větřili. Nebyla to vlčí krev, ani lidská… spíše nějaké ulovené zvíře, možná králík nebo veverka. Otočili se směrem, odkud pach přicházel, a na břehu řeky spatřili nehybně stojící vlčí smečku.
Byla to Šestka – ale nebyla sama, bylo jich víc než obvykle a další a další přicházeli po břehu. Měli nad Pětkou převahu dva na jednoho a Vlad se chytře postaral o to, aby se před setkáním s nepřítelem všichni najedli. Byla tak menší šance, že se někteří stáhnou z boje kvůli hladu. Ze zakrvácených tlam jim stále ještě visely kousky kořisti a pozorovali Pětku s nepřátelským vrčením.
Ve zlomku vteřiny, kdy se Náměsíčník zarazil, aby si promyslel situaci, kolem něj prolétl bílý záblesk. Liszka se rozeběhla nahoru po břehu a vrhla se na Vlada, narazila do něj a zaryla mu zuby do volné kůže pod krkem.
Náměsíšník jí vyrazil na pomoc, ale s přímým bojem měl jen málo zkušeností a nepředvídal, že ho Šestka napadne zezadu. Když se pokusil zaútočit na Vlada, ucítil ostrou bolest a čísi tesáky se mu zakously do Achillovy šlachy. S chňapnutím se otočil.
Grigore a Béla přiběhli hned za ním. První pomohl Náměsíčníkovi odehnat Šestku (a Čtyřku, která se přidala k Vladovi ve snaze zničit nenáviděného Lupeniho) a Béla se pustil do Vlada zezadu. Nečekaný útok Vlada srazil k zemi, kde mohla Liszka uvolnit svůj stisk a zakousnout se znovu a lépe, přímo do místa vedle krční tepny. Vyrazila ze sebe hluboké zavrčení, které přivolalo Náměsíčníka ze šarvátky se dvěma vychrtlými vlky zpět k ní.
Zopakovala ten zvuk, tentokrát s tázavým tónem – ptala se, jestli může jediným trhnutím svého mohutného krku Vlada zabít. Náměsíčník se rozhlédl po podrápaných a belhajících se následovnících svého nepřítele a Liszku odvolal.
Obstoupili Vlada a hlubokým vrčením mu dali najevo, že příště už nevyvázne tak lehce. Hubený černý vlk se otřepal, sehnal dohromady svou smečku a utekl pryč.
Členové Pětky se posadili, lízali si vzájemně rány a dokončili rybí večeři. Ale sotva se pohodlně usadili, připlížili se jejich soupeři zpět mezi osikami.
Boj pokračoval až do úsvitu. Vlad si všiml Náměsíčníkovy nezkušenosti v přímém boji, ale Náměsíčník se učil rychle a podařilo se mu zakousnout se Vladovi do kolenní šlachy. I když byla Pětka v početní nevýhodě, byla silná a zdravá a pouze zaslepenost nutila Vlada hnát své vyčerpané druhy dál a dál do boje.
Když na nebi začalo svítat, odvedl Náměsíčník Pětku zpět ke Grigorově chalupě. Nechtěl, aby se při proměně poranili, ale Vlad to očividně viděl jinak. Šestka pokračovala ve svých útocích po celou cestu, chňapala jim po nohách a ramenech.
Ale úsvit konečně přišel a Remus se díval na klopýtající a vyčerpanou Šestku, jak mizí mezi stromy. Rychle zkontroloval vlastní smečku a s potěšením si vzpomněl, že celý minulý týden strávil doplňováním zásob bylin a léčivých lektvarů od toho bylinkáře, co bydlel nad Stilpescu.
„Jsou všichni v pořádku?" zeptal se ještě než si prohlédl vlastní zranění.
Ozvalo se sborové „ano". Pětka byla očividně hrdá na své rány, na svůj boj a na své vítězství. Remus šel k polici pro lektvar a pomyslel si, jaké má štěstí, že má za pacienty vlkodlaky. Madame Pomfreyová kdysi občas tvrdila, že je jejím nejoblíbenějším pacientem, protože i když to ráno po úplňku vypadal naprosto příšerně, další den už byl na nohou a běhal okolo jako ostatní.
Někdy přemýšlel, jestli si všimla, jak často se ti tři objevují na ošetřovně vždy ráno po úplňku, a jestli jí napadlo, jak přišli ke všem těm úrazům. Petra občas chytla sova nebo kočka, Sirius byl jednou odvezen do Útulku pro opuštěná a týraná zvířata a Jamese jednou postřelil člověk, kterého od té doby s nenávistí nazývali „lovcem" – a Remus s podivnou směsicí věrnosti a krvežíznivosti děsil všechny lidi a vrhal se před jejich pušky. Zvykl si na fakt, že je téměř nemožné ho zabít, a zalíbilo se mu to.
Bradavická ošetřovatelka musela tuhle zajisté poznat to trolí kousnutí na jeho ruce i ty hluboké škrábance na kotníku od lovcovy ocelové pasti. Ale na nic se neptala a za to jí byl navždy vděčný.
„Kdo potřebuje lektvar?" zeptal se a donesl flakónek s lektvarem ke krbu, kde Liszka zapálila oheň. „No tak, nestyďte se."
Grigore natáhl ruku. „Já, mě pokousali."
„Já taky," přiznala Liszka a sundala si přikrývku, do které byla zachumlaná, z ramene.
Remus se podíval na Bélu. Pospával před krbem a vypadal, že je nezraněný. Možná měla Liszka pravdu – jako zvíře již dorostl plné váhy. Měla pravdu ve spoustě věcech. „Myslíš, že ještě přijdou?" zeptal se a nakapal jí trochu lektvaru na záda a na krk, kde byly stopy od zubů.
„Ne," prohlásila pevně, „nemají na nás."
Trochu sebou škubla, když se lektvar dostal do rány a zamračila se. „Ale nemysli si, že to bylo naposled, co jsme o něm slyšeli. Znám ho od svých deseti let – a celou tu dobu čekám na šanci ho zabít."
V jejím hlase nebyl hněv. Když držela Vlada v zubech, zeptala se Rema na jeho názor a poslechla ho. Přesto její poslední věta zněla tak trochu toužebně a on se sám sebe znovu a znovu musel ptát, jestli udělal správnou věc.
-
Čtyřka dala Vladovi svůj hněv najevo naprosto bez okolků. Peníze, které od něj dostali, byly slabou náplastí za všechny rány, které utržili a kvůli kterým i ti nejsilnější z nich museli zůstat týden v posteli. Neřekl jim o tom, kolik vlků v Pětce je a jak jsou silní, a historky o nebezpečí, které pro všechny vlkodlaky představuje vůdce Pětky, vypadaly náhle jako pomluvy.
Vzali zbylé peníze a odvedli své vážně zraněné k bylinkáři. Každý vlkodlak, kterého potkali, si vyslechl jejich příběh, a vlci z Jedničky, Dvojky a dokonce i Sedmičky se přidali s vlastními historkami o tom, jak se jim kdy podařilo Vlada ponížit. Pro tyto hory už byl starý, bylo mu skoro třicet pět, a všichni souhlasili s tím, že jeho sebestřednost zašla už trochu moc daleko. Už mnohokrát se stalo, že starý vlk ztratil svou ostražitost, a byli přesvědčeni o tom, že Vlad dlouho nevydrží – koneckonců, co může dělat, když je celý jeho rod proti němu?
Vlad mlčky sledoval zbytek své smečky, jak se belhá pryč, a touha po pomstě ho neopustila. Jeho vlci nebyli dost silní, aby porazili Lupeni Alfu s jeho Pětkou. Zbýval mu jen jeden poslední spojenec a Vlad se otřásl, když pomyslel na to, jakou cenu mu bude muset zaplatit.
WolfieTwins
- - - - - - - - - - - - - - - - - -
Pozn. autorek: Disclaimer už znáte. Ano, Remův patron zůstává napůl zahalen tajemstvím, takže použijte vlastní fantasii! Kdo je ten mladý muž ve scéně s Brumbálem – chce někdo hádat?
Výr se anglicky řekne eagle-owl, tedy „orlí sova"