Wolfie Twins: Call of the Wild

7. Na schovávanou

Přísloví č. 5: Paranoidní lidé nejsou paranoidní proto, že by byli paranoidní, ale protože se neustále se--ou do paranoidních situací.
Thomas Pynchon, Přísloví pro paranoiky

Rumunsko, Rok osmý

„Nejde to!"

„Doleva! Ne, doprava! A ještě doleva…vydrž…"

„Nejde mi to! Je to jenom horší a horší!" Chlapec zahodil meč na zem a začal ustupovat do lesa.

Remus se natáhl pro svou hůlku, pak si to rozmyslel, vyrazil vpřed a sebral meč. Otáčel hlavou ze strany na stranu a pozoroval stovky a stovky zelených hadích hlav a kývající se krky Hydry. Zablesklo se a jedna hlava spadla na zem. Na jejím místě okamžitě vyrostly další dvě, ale tentokrát Remus nezaváhal. Vlevo, vpravo, uprostřed, znovu vpravo – až nakonec zůstal jen jeden krk, z něhož vyrůstal svazek několika syčících hlav.

Béla vykoukl zpoza stromu. „Bezhlavá Hékaté! Jaks to udělal?"

Remus se nadechl. „Na Hydru je jeden speciální trik, víš. Mám ji oživit nebo už jsi měl dost?"

„Zab ji," řekl Béla a schoval se, když z hlav vylétly špičaté jazyky jeho směrem.

S jedním posledním úderem se Hydra zřítila na zem, zkroucená a rozpadající se.

Mladý čaroděj vyšel z lesa a ani nevypadal, že by se styděl za to, že před jednou z těch mnoha a mnoha příšer, kterým ho Remus tak rád vystavoval, utekl. „Impové – dobrá, to ještě tak chápu, dávají mi žihadla, když šplhám po sopkách, a jsem rád, že se jich konečně umím zbavit, ale kde tu asi tak kdy natrefím na Hydru?"

„To by ses divil." Remus zavětřil a podíval se sloup kouře stoupající z Grigorovy chalupy. „Vypadá to, že pro nás mají hotovou večeři," usmál se, „máš hlad?"

To byla zbytečná otázka. Béla měl pořád hlad. Teď, když už Pětka ovládala magii dost dobře, aby mohla zapalovat krb a mýt nádobí, bylo v chalupě pořád něco k jídlu, a tak se s radostí připojil ke svému vůdci smečky a společně vykročili nahoru po břehu.

„Boj s Hydrou má víc co do činění s logikou než s magií," vysvětloval Remus. „Ukážu ti, jak funguje Kirbyho a Parisův teorém, podle kterého se dá Hydra zabít konečným počtem úderů, kdy se svazek hlav spojených s tělem jedním krkem nezregeneruje. Teorém se nedá logicky dokázat, ale funguje."

„Ty ses prostě do všech těch svých odporných jedovatých příšer zamiloval," obvinil ho Béla zarputile.

„Jasně. Ty ne?"

Chlapec nedokázal rozpoznat, jestli to měl být vtip.

„Hydry se častěji vyskytují u moře než u řek, takže jich je víc v Británii než v Rumunsku," poučoval ho Remus. „Ale je tu pár bytostí, které ty znáš a které já jsem nikdy před tím, než jsem přišel do Rumunska, neviděl. Třeba Asmodeové."

Béla vypadal potěšeně. Ani trochu se nebál těchto tříhlavých démonů s pavoučíma nohama, kteří dští oheň. „Chytají tu draky, aby na nich mohli létat. V Rumunsku máme ty nejlepší draky."

„Nepochybně… draka jsem tu viděl teprve podruhé ve svém životě," přiznal Remus.

„Vážně?" Bélovy oči se rozšířily.

„Kvůli tomu prvnímu jsem už jednou měl opravdu namále. Propašovali jsme ho na Island a zpátky letěli na košťatech, v příšerném mraze." Usmál se při vzpomínce, jak dokonce i James byl přinucen se svého koštěte opravdu držet, protože v tom mraze nemohl ani otevřít oči. „V Británii jsou draci zakázaní," vysvětlil svému synovi, který se tvářil zmateně.

„Zakázaní?" mladý Rumun se zasmál. „Jak můžeš obrovskou, oheň chrlící nestvůru zakázat?" Zavrtěl hlavou při představě země, ve které jsou draci drženi v zoologických zahradách a vlkodlaci zůstávají přes noc v domě. Podíval se na Rema s výrazem žádný div, že jseš magor. Removi to nevadilo, už si zvykl na to, že ho ostatní považují za magora. „Víš, jaký dar můžeš obdržet od Asmodea?"

„Jasně, neviditelnost… ale… jéé, mohli bychom to zkusit?"

„Ještě nevím," přiznal Remus, „ale učím se to. Už jsem ti někdy říkal o Neviditelném plášti, který míval můj přítel Dvanácterák?"

Béla zavrtěl hlavou. Miloval historky o třech Zvěromázích víc než cokoliv jiného, ačkoliv podstatu toho kouzla vůbec nechápal. Dokonce tomu i nerad říkal „přeměna", protože to proběhlo v jednom jediném okamžiku a nedoprovázela to žádná bolest. Představoval si to tak, že ta zvířata byla něco jako Patron, na kterém čaroděj, zmenšený do nepatrné velikosti, seděl a řídil ho – nebylo to moc přesné, ale lépe to nedovedl.

„Ano," Remus pohlédl směrem k zapadajícímu slunci a myslel na to, jak se za měsíc na obloze objeví jmenovec jeho starého přítele, aby oznámil příchod parných letních dnů. „Všichni čtyři jsme se pod ním mohli schovat."

Vstoupili do chalupy, kde již sedělo všech pět vlkodlaků nad podnosem s pečeným jehněčím a malými červenými bramborami. Jejich zahradnické schopnosti ještě nebyli perfektní, takže jediné koření, co měli, byl rozmarýn a česnek, ale i tak to vonělo skvěle.

Remus rychle změnil předmět hovoru, aby ho vlkodlaci nemohli dráždit otázkami, proč nikdy nesnědl Dvanácteráka. „Tak, Bélo, budeme muset zajet do Bukurešti do obchodu s hůlkami. Budeš koukat, až dostaneš svoji vlastní – všechna kouzla, která jsme dnes zkoušeli, ti budou připadat jednoduchá."

Chlapec si přitáhl židli, nandal si jídlo a vrhl na Liszku pohled plný pochybnosti. „Půjdeš taky, mami?"

„Já?" Liszka zavrtěla hlavou. „Promiň, Bélo… ale zná mě tam až příliš moc lidí." Zasmála se a Grigore s ní.

„Já tam nikdy nebyl," řekl Béla s plnou pusou.

„Pak si tam uděláme celodenní výlet," odpověděl Remus vesele. „Někdy příští týden." Oběma bylo jasné, že je to proto, že Béla se chová nejlépe, když je měsíc v novu. Chlapec býval totiž často zbrklý a vzteklý, ale Remus neměl tušení, jestli je horší než ostatní dospívající chlapci. Removy vlastní rodiče propadali panice pokaždé, kdykoliv třeba jen zavrčel, takže se naučil své emoce dobře skrývat, ale to po Bélovi nemohl chtít.

Ale dnes se bude muset s Bélou soustředit na studium, protože Alexandru ho chtěl mít již zítra na hradě a nebylo jasné, kdy ho zase propustí. „Takže co máme dnes večer? Věštění z čísel? Vodní démony? Upíry?"

Jeden z vlkodlaků podržel ve vzduchu vidličku s napíchnutým opečeným česnekem. „Nebojíme se upírů," prohlásil a roztíral změklý česnek na kus černého chleba. „A oni zase nemají rádi nás."

„Jedí ovce," připomněl jim Remus a všichni se otřásli při vzpomínce na vysušená jehňata ležící na poli. Žádný vlkodlak by se nedotkl zvířete, na kterém se krmil Nemrtvý, a Remus musel mrtvá těla odstranit kouzlem.

„Ale stejně," řekl někdo, „proč tu prostě tedy všichni lidé nechodí s česnekem okolo krku? I ovce?"

„No," odpověděl Remus suše, „proč jsme my nechodili s omějem okolo krku?"

Všem to připadalo vtipné. Jen Béla vypadal zamyšleně. „Já nevěděl, že je zrovna úplněk, když mě vlkodlak pokousal," řekl po chvíli.

„Já to věděla," řekla Liszka, „ale stalo se to uprostřed města. Měla jsem zakázáno chodit k lesu," opakovala sarkasticky rodičovské varování, „ale Velký zlý vlk na mě čekal v drogerii."

„Já byl zrovna v lese, ale myslel jsem, že to stihnu domů," dodal Grigore.
Všichni řekli své historky a Remus si uvědomil, že je řada na něm. „Já o vlkodlacích nikdy předtím neslyšel," přiznal.

Všichni se zarazili a se smíchem se otočili na toho bláznivého cizince.

„Já věděl, co jsi zač, když jsi přišel k nám domů s tím lektvarem," řekl Béla na rovinu. „Proto jsem tě kousl."

„Kousat se nemá," řekl Remus stejným tónem jako tenkrát. „Vážně, Bélo, měl by ses naučit krotit své emoce."

„Grrr," řekl Béla a mlaskal při tom.

„Grrr," odpověděli Remus s Liszkou dohromady a Béla sklapl.

„Hlídej si krk, Lupeni," ozvalo se varování. „Má v sobě Alfu."

„Já vím, já vím," povzdechl si Remus a zaznamenal, že Béla se usmívá víc, než když se mu někdy povede nějaké obzvlášť těžké kouzlo. „Je mi jasné, že se z něj stane vůdce, zatímco já budu po městě chodit na vodítku." I tomu se všichni zasmáli. „Takže, Bélo – co že to dnes máme?"

„Mám už dost příšer," zabrblal Béla bez sebemenšího náznaku ironie. „Vodní démoni jsou v pohodě, myslím, ale – hele, nemohl bys mě naučit Průrazové kouzlo, které tě pouští skrz bariéru okolo hradu?"

Remus byl trochu nervózní, že se z toho stalo veřejné tajemství, ale setřásl nakonec své obavy. Komu můžeš věřit, když ne vlčí smečce? „Mohli bychom to zkusit," řekl zamyšleně, „Co víš o planetě Jupiter, Bélo?"

-

Červencový den byl horký, na Transylvánii až neobvykle horký, ale po západu slunce se vzduch ochladil. Vlad se nechal ovívat vánkem, díky kterému teď listy velké osiky tiše ševelily. Ale to byla jediná věc, která se mu líbila, když kulhal po prašné cestě do Catunescu ve tmě při novém měsíci.

Upíři mají nový měsíc rádi, vlkodlaci ne.

Vlad se měl sejít s upírem, a neměl z toho dvakrát radost.

Od chvíle, co Pětka na hlavu porazila jeho Šestku před dvěma týdny o úplňku, si Vlad zoufale přál zbavit se Lupeniho, vůdce Pětky. Z jeho vlastní smečky mu už nikdo nerozuměl a naučili se vyhýbat se tomuto tématu, když se někdy náhodou potkali. Popravdě řečeno, měl dojem, že od úplňku se mu celá Šestka vyhýbá, ale bylo mu to jedno.

Jak měsíc ubýval, hledal po horách upíra, jakéhokoliv upíra. To byla pro vlkodlaka velmi neobvyklá činnost a upír, kterého nakonec našel a vyrušil ze spánku v opuštěné stodole, byl docela překvapený. Překvapení nicméně přerostlo v úžas, když se upír dozvěděl, že Vlad hledá Cuzu, nejobávanějšího a nejmocnějšího upíra v širém okolí.

Setkání bylo prostřednictvím upíra domluveno na místo, kde Vlad poprvé Cuzu potkal, a ještě ke všemu v době, kdy je měsíc v novu. Upíři byli vládci nocí za nového měsíce, byl to jejich oblíbený čas pro lov, zatímco pro vlkodlaka to byla doba, kdy byla jejich zvířecí část nejslabší. Cuza byl ve výhodě, ale Vlad ve své touze po pomstě neměl moc jiných možností.

Kvůli zranění, které se špatně hojilo, a kvůli těm dvaceti mílím, které teď musel ujít pěšky, začal kulhat, až konečně došel na dohled malého kostela v opuštěné vesnici Catunescu. Budova se před ním nejasně rýsovala jako zářící bílý monolit, jako mrtvolná tvář. Vysoká střecha trčela ve vzduchu, a kříž, který se kdysi tyčil na vrcholu, již dávno spadl. Od doby, kdy tudy Vlad prošel, se zhroutila další část budovy, jak zaznamenal, když se blížil k dřevěné bráně. Od setkání s Cuzou se zbořenému kostelu snažil vyhýbat. Teď ho sem dohnalo zoufalství.

Před sedmdesáti měsíci Vlad do budovy vstoupil, aby okradl pocestného, který se do kostela ukryl před bouřkou. Co našel bylo jen mrtvé tělo a stopy upíra. První setkání s Cuzou jen tak tak přežil, ale dnešní noc věděl, že má informace, po kterých starý upír touží – a doufal, že to bude stačit pro obchod. V kapse si nesl dřevěný kolík, pro všechny případy, protože hodlal přežít i toto setkání.

Dveře byly napůl rozpadlé a visely z pantů ven. Vlad je odstrčil na stranu a vkročil do tmy uvnitř. Bezmračná noc poskytovala jen matné světlo hvězd a jeho oči, jakkoliv byly na tmu uvyklé, sotva dokázaly rozeznat dřevěné trosky poházené na podlaze. Hned za dveřmi se zastavil a rozžehnul malou louč ze dřeva a smůly. V kruhu světla ze žlutého dýmajícího plamene se objevila změť polámaných lavic u dveří a hluboké stíny zbořeného oltáře na vzdáleném konci. Držel se blízko dveří a nechtělo se mu jít dál dovnitř.

S náhlým zahučením louč zhasla. Nahlas zaklel a zahodil ji, když už nebyla k ničemu, když tu náhle uslyšel smích a rychlé blížící se kroky. Z černoty se zjevila vysoká tmavá silueta. Poznal ten hlas, ani sedmdesát let by nestačilo, aby zapomněl na ten ocelový protáhlý přízvuk.

„Ale ale, pes se vrátil," řekl upírův hlas. Vlad si představoval tu hubenou tvář, ale neviděl nic kromě obrysu hlavy zhruba ve výšce té jeho.

„Omluv mě, dávám přednost tmě," řekl Cuza a přiblížil se na několik stop k vlkodlakovi, „kromě toho, nechci k tomuto setkání přitahovat zbytečnou pozornost. Určitá individua, jak se zdá, velmi stojí o to mne najít a já netoužím být chycen."

Jak si Vladovy oči přivykly, rozeznal bledý, kostnatý obličej a temné prohlubně s těma strašnýma, prázdnýma očima. Cítil se lépe, když se do těch očí nemusel dívat. Snad právě díky tomu si zachoval trochu odvahy, protože řekl: „Jednoho dne tě chytnou, shnilá mrtvolo."

„Mmmmm, vidím, že tvé způsoby se ani po šesti letech nezměnily," řekl Cuza jemným, téměř příjemným hlasem a začal kroužit okolo vlkodlaka. „Ale i ty máš někoho v patách, ne? Viděl jsem tě, jak kulháš. Že by psí rvačka?"

Vlad neodpověděl, snažil se zachovat klid a pamatovat na důvod, proč přišel.

„Přišel jsi, protože potřebuješ mou pomoc," zašeptal Cuza chraptivě za Vladovými zády, „ale nechci se nechat zatáhnout do vlkodlačích záležitostí. Máš něco, co by mne mohlo zajímat?"

„Mám," odvětil Vlad odměřeně. „Řekl jsi, že chceš vědět, kdo žije na hradě. V té věci bych mohl pomoct."

„Opravdu?" zasmál se upír, dokončil kruh a znovu se ocitl před Vladem. „Věděl jsi něco už tenkrát před šesti lety, nemám pravdu? Až teď ti stojí za to mi to říct. Proč asi?"

„On žije na hradě," začal Vlad, „myslím vlkodlak."

„Vyjadřuj se jasně, pse," vyštěkl Cuza. „Chceš po mě, abych ti uvěřil, že na hradě Arghezi bydlí vlkodlak?"

„Není jako my ostatní," opáčil Vlad. „Je to cizinec, je ze Skotska nebo odkud. Na hradě už žije, hmm, devadesát měsíců."

„Má ten tajemný cizí vlkodlak jméno?"

„Lupeni. Tak mu říkáme," řekl Vlad váhavě, ale pak pokračoval. „Neznám jeho pravé jméno."

„Tvůj soupeř, tenhle Lupeni?" zeptal se upír zvědavě.

„Bastard," ulevil si Vlad. Cuza se jemně usmál a přiblížil se na stopu k vlkodlakovi, který se zachvěl, ale neustoupil.

„Chápu," zamyslel se upír. „A teď, co ještě mi o hradu můžeš říct? Žije jich tam víc, ano?"

„Ano. Dva další čarodějové, myslím. Jeden občas chodí do Stilpescu. Druhého jsem nikdy neviděl."

„Cizinci, jako ten Lupeni?"

„Neřekl bych," Vlad strnule zavrtěl hlavou. „Ten chlap, co chodí dolů do vesnice, mluví jako někdo, kdo je odsud."

„Ale na hradě jsi nikdy nebyl, co?" zeptal se Cuza ostře. „Tvá informace mi moc k ničemu není, pse. Už jsem věděl, že na hradě bydlí několik čarodějů. Proč by mne mělo zajímat, že jedním z nich je takový pes jako jsi ty?"

Upír se na něj zadíval. I v tom matném světle hvězd, které prosvítalo skrz dveře, mohl Vlad vidět výraz odporu na upírově voskové, nemrtvé tváři. Vlkodlak si znepokojeně olízl rty a dotkl se kolíku v kapse.

„Je to lovec upírů," vyrazil ze sebe. „Možná všichni jsou. Grigore ho viděl, jak zabil upíra."

„Á. To mně začíná zajímat. Kdo je ten Grigore, o kterém mluvíš?"

„Vlkodlak," pokračoval Vlad nervózně, „v Lupeniho smečce, ale já s ním občas mluvím. Svěřuje se mi, protože není moc spokojený. S Lupenim. Byl uvnitř na hradě a minulý měsíc byl s ním, když zabil upíra v Petrosnových jeskyních. Díval se, jak spalují tělo."

„Takže proto - " Cuza se rozčíleně zarazil a několika rychlými kroky se dostal za Vlada, který se k němu otočil, spokojený s tím, že ta informace upíra překvapila a snad i měla nějakou cenu.

„Petrosnovy jeskyně, říkáš?" zamumlal upír. „Neřekla mi to, ale právě tohle se muselo stát Emilovi." Upír se vzpamatoval, otočil se zpět k vlkodlakovi a ve všech jeho slovech teď zněl skrytý odstín vzteku.

„Umíš se dostat do hradu?" vyštěkl.

„N-n-ne," zakoktal Vlad. „Grigore říkal, že se tam musí překonat více než jedna bariéra. Naučil se nějaké kouzlo na bráně, ale prý tam bylo kouzel víc a některá neznal ani Lupeni." Vlad se zarazil a tváří v tvář zírajícímu upírovu sebral odvahu: „Podívej, co se tak na začátek zbavit Lupeniho? Loví tvé příbuzné."

„Na začátek, říkáš," odpověděl Cuza zamyšleně. Dlouho mlčel. Vlad se pokoušel zaplašit nervozitu, svíral kolík a počítal, kolik kroků mu stačí ke dveřím.

„Budeš potřebovat mou pomoc, jestli chceš zabít Lupeniho," řekl upír konečně. „Je mi jasné, že jsi se o to pokusil, ale neúspěšně, mizerný pse. Ale já ti pomohu a společně se nám to podaří. To bude dobrý začátek, vskutku."

-

„Alexandru, rád tě vidím," uklonil se stařec, když se k němu dva čarodějové přiblížili. Seděl na nízkém dřevěném plotu, který označoval hranice pozemku malé farmy.

„Vypadáš dobře, Luciane," vrátil mu Alexandru. „Nemohu uvěřit, že už je to skoro šedesát let."

Lucian vypadal, že je stejně starý jako Alexandru, i když v jeho vlasech a vousech již byly náznaky bílých pramenů. Seskočil svižně z plotu, aby objal starého přítele. Remus se držel zpátky a prohlížel si malý statek, stále ještě viditelný v jasném letním večeru, i když slunce již zapadlo. Chtěl jít do Bukurešti, jakmile se měsíc dostal do novu a Béla se trochu uklidní. Ale Alexandru trval na tom, že o novém měsíci musejí vykonat důležitý úkol. Pár dní by snad nemuselo udělat takový rozdíl v Bélově chování.

Dnes večer lovili upíra, který si vybral nový měsíc jako příležitost krmit se na živých tvorech.

„Jsem tak rád, že jsi přišel," řekl Lucian, odstoupil o krok a prohlédl si svého starého přítele. Pak snížil hlas a pokračoval. „Mihail povídal, že bys nám pomohl vyřešit naši potíž."

„Prosím, řekni mi, o co se jedná," řekl Alexandru rovnou. Ukázal na Rema. „Před tímto mužem můžeš mluvit otevřeně. Pomáhá mi."

Starý farmář vzdychl, jako by se mu ulevilo od těžkého břemene. Sevřel ruce a začal: „Můj pravnuk Stefan má tohle léto zřejmě potíže s malárií. Už dvakrát po novém měsíci onemocněl, vždy na den nebo dva, byl slabý a nemohl vstát. Po pár dnech je mu lépe, ale všimli jsme si, že je pokousaný na krku. Ptali jsme se ho, ale neví o ničem, říká, že ho už pokousala spousta věcí."

„Všiml jsi si ty nebo někdo jiný něčeho zvláštního, co bys dělo po nocích?" zeptal se Alexandru zamyšleně.

„Je léto," odpověděl Lucian. „Stefan spí ve stodole."

„Rád bych tvého pravnuka viděl a prohlédl si ty jizvy," řekl Alexandru okamžitě, ale vypadal, že už má jasno v tom, co je způsobilo. Lucian je vedl dolů po špinavé cestě k malému domu, kde bydlel se svým synem, snachou a jejich čtyřmi dětmi. Když viděli, jak je dům malý, neudivilo je, že Stefan spí ve stodole.

„Poměrně nový upír," poznamenal Alexandru směrem k Removi, když mířili dovnitř, „který loví hlavně za nového měsíce, řekl bych."

„Myslíte, že upír na chlapce zaútočí dnes v noci?"

„Plán vypadá jasně," odpověděl. „Myslím, že jsi podobnou situaci ještě nezažil. Musím tě varovat, že jakmile zaútočí, může být… obtížné odtrhnout upíra od jeho oběti."

„Co?" Remus byl zmatený. Jeho předchozí lovy s Alexandrem se omezovaly na probouzení spících upírů. Byla to neobvyklá šance vidět upíra při činu.

„Protože tohle je třetí útok," řekl Alexandru pomalu, jako by byl ztracen ve snu nebo staré vzpomínce, „oběť, tento chlapec Stefan, nám bude odporovat. Dokonce se může snažit upírovi pomoci." Ještě víc ztišil hlas, takže Remus málem jeho slovům nerozuměl. „Na rozdíl od toho, co si myslíš, kousnutí upíra není bolestivé. Bylo mi řečeno, že je… je do jisté míry příjemné…"

A opět se Remus podivil, kde přišel Alexandru k takovým informacím. Ale došli již ke dveřím a nebyl čas na otázky.

Rodina se tísnila v malé kuchyni nad večeří. Oba příchozí byli představeni jako Lucianovi staří přátelé, nic víc. Stefan, vysoký robustní chlapec ve věku šestnácti nebo sedmnácti let, jim vesele potřásl rukama, když na něj došla řada s představováním. Remus si s ním trochu promluvil, zatímco ho Alexandru sledoval a nepochybně si při tom prohlížel jeho krk. Jakmile byli všem představeni, začala rodina sklízet ze stolu. Stefan se omluvil, že má ještě něco na práci, a pak se šel připravit do postele.

Oba lovci upírů šli s Lucianem ven a posadili se na hrubé dřevěné lavice na zápraží statku, na dohled stodoly.

„Takže?" zeptal se starý muž nervózně.

„Udělal jsi správně, že jsi mě zavolal," odvětil Alexandru. „Myslím, že tvého vnuka pokousal upír, jeden, na kterého jsme nějak zapomněli. Na dnešní noc se usadíme ve stodole. Musím požádat tebe i celou rodinu, abyste se drželi dál, ať uslyšíte cokoliv."

Lucian slavnostně přikývl. Remus se neúspěšně snažil představit si i toho nejosamělejšího farmáře v Británii, kterak žádá čaroděje, aby ulovil upíra v jeho stodole. V pustých transylvánských horách nicméně upíry brali vážně, i když jich ubývalo.

Oba čarodějové vešli do stodoly před chlapcem. Prozkoumali přízemí a patro, rychle vykouzlili kouzla neviditelnosti a skryli se v přízemí mezi stohy slámy. Slyšeli Stefana, jak se šplhá po žebříku nahoru a ukládá se do postele za hlasitého vrzání trámů, načež podle zvuku jeho dechu okamžitě upadl do spánku. Remus přemýšlel, jak dlouho budou muset čekat, a prsty probíral předměty, které měli sebou v batohu – kolíky, sluneční kameny, hůlku a svazek česneku.

Nečekali dlouho. Tichý šustot křídel, nejspíše netopýřích, se ozval krátce po tom, co chlapec usnul, a zatřepotal se nahoře v trámoví. Alexandru se napjal a sevřel Removu paži. Oba vytáhli hůlky, ale jako obvykle Remus čekal na to, až mu starý čaroděj dá povel. Ten vzal do jedné ruky česnek, ale zůstal tiše, jako by naslouchal.

Nedlouho poté, co třepotání křídel ustalo, uslyšeli zezhora další šepotání, tentokrát jako by tichý hlas zpíval. Trámy nepatrně zavrzaly, ale z jejich místa dole nebylo nic vidět. Někdo se nad nimi pohyboval, ten, kdo před chvíli zpíval. Chlapec zasténal v odpověď a zavrtěl se. Strach? Radost? Remus si nebyl jistý, zvlášť po tom, co mu Alexandru dříve řekl.

Píseň, neboť i tak se to mohlo nazývat, neměla žádná slova, které by Remus rozeznal. Ale přesto jí rozuměl, nebo si alespoň myslel, že rozumí. Uvolnění, výzva. Brána do jiného místa – temného, tajemného a neznámého. Příslib –

Jeho ruce sevřely sluneční kámen, jako kdyby chtěl od sebe tu píseň beze slov a bez melodie odstrčit. Ubohý chlapec, nebyl o mnoho starší než Béla. Jistě, Bélu by upír nikdy nepokousal, ale o to víc bylo Removi Stefana líto.

Rýpnutí Alexandrovy hůlky ho vrátilo zpět do stodoly. Vyměnili si pohledy a rychle se Přemístili do patra.

Kdo se lekl víc, upír nebo jeho lovci? Chlapec, dosud ležící a napůl v bezvědomí, byl patrně tím jediným, koho náhlé zjevení dvou mužů, Rema u jeho nohou a Alexandra u jeho hlavy, nepřekvapilo. Nad chlapcem se skláněla žena se sklopenou hlavou. Remus neměl být nijak zaražen tím, že upírem byla žena – během posledních osmi let jich pár zabili – ale silueta tajemné ženy krmící se u těla chlapce ho přesto vyděsila.

Zarazila se, její dlouhé hnědé vlasy padaly na chlapcovu nahou hruď jako ledový vodopád a její tvář byla stažená grimasou strachu a nenávisti. Temná prázdnota naplněná vztekem – oči upíra, za kterými nebyla žádná duše, si prohlížely oba cizince. Pak se pohnula, posunula ruce dolů po chlapcově těle a zvedla je a Remus si akorát včas uvědomil, že se chce proměnit v netopýra a uniknout.

„Helios," vykřikl rychle a natáhl k ní sluneční kámen. S bolestivým výkřikem se v jasném světle zhroutila na chlapcovo nehybné tělo, ale Alexandru jí hodil svazek česneku kolem krku a pomocí něj ji přitáhl k sobě, takže k němu byla připoutaná a tváří otočená k Removi a chlapci. Zakašlala a zazmítala se, jako by ji česnek pálil. Remus si pomyslel, jestli je to to samé jako stříbrný drát pro vlkodlaka.

Její ruce se natahovaly po Stefanovi, volala jeho jméno znovu a znovu zastřeným hlasem. Chlapec otevřel oči a v nich měl divoký, dezorientovaný výraz člověka, který se zrovna probudil. Neohrabaně se posadil a neviděl nic kromě ní a náhle se vymrštil a natáhl k ní ruce. Remus odhodil svou hůlku a popadl Stefana, který teď nesouvisle křičel, jednou rukou okolo krku. Chlapcovy ruce vyrývaly rýhy do slámy na podlaze, jak ho Remus táhl zpět pryč od upíra, ke kterému se snažil dostat. Navzdory tomu, že byl Remus mnohem silnější (vlkodlaci mají větší sílu než lidé), chlapec zápasil tak divoce, že Remus musel odhodit sluneční kámen na podlahu a chytit oběma rukama jeho paže a zkroutit mu je za záda.

„Nevo, Nevo, Nevo," opakoval chlapec její jméno. Přestal bojovat se svým soupeřem, ale nepřestal se třást a těžce, trhaně dýchal.

„Spi, chlapče," řekl Alexandr studeným hypnotizujícímu hlasem a namířil na Stefana hůlku. Remus cítil, jak chlapec v jeho sevření klesá, a položil ho opatrně na slámu, která tu ležela všude na podlaze. Sebral znovu sluneční kámen, ještě stále otřesený náhlým útokem.

Upírka sebou lehce zmítala, kombinace česneku okolo krku a slunečního kamene se ukázala jako účinná. Dal se tím i odhadnout její věk. Sluneční kameny, stejně jako slunce, působily na mladší upíry mnohem silněji.

„Neva. Tak se jmenuješ?" zeptal se Alexandru ostře a takhle rozčíleného ho ještě Remus na lovu upírů nikdy neviděl. Vždycky byl chladný a rozvážný, i když mluvil o Cuzovi, svém starém nepříteli. Bylo snad na tomhle upírovi něco zvláštního? Znal jí? Ona ho spíše neznala, alespoň podle slabého hlasu, kterým odpověděla.

„Ano. Byls to ty…" Zaváhala. Chvíli asi trvalo, než jí došlo, že tito dva muži jí chtěli přivést ke konečné smrti.

„Ty!" zakřičela divoce a její temné oči se zavrtávaly do Rema. „Tys zabil Emila! I ostatní…"

„Kdo je Emil?" zeptal se Alexandru úsečně.

„On je – byl mým – potkala jsem ho před třemi lety, když jsem ještě byla…"

Člověk. Žijící. Nemohla ta slova vyslovit, ale bylo jasné, že je mladou upírkou a že to Emil je za to zodpovědný. Vypadala vyděšeně, což opět ukazovalo na její mladý věk.

„V Petrosnových jeskyních jsi ho zabil,"dokončila namáhavě.

Alexandru vrhl na Rema vzteklý pohled, který říkal Jak ses opovážil zabít upíra beze mě? O tom upírovi, kterého zabil Remus minulý měsíc, již mluvili a Alexandru byl viditelně stále ještě rozčílený, že nedostal šanci se Emila zeptat na Cuzu, kterým byl teď doslova posedlý.

„Znáš jiné upíry?" ptal se Alexandru. „Setkala jsi se s Cuzou?"

„Ano. Jednou," zachvěla se. „Emil ho znal. Je to starý, velmi starý upír. Emil se… ho bál. Mluvili o těch, kteří jsou již mrtví." Znovu se nepatrně zazmítala, když si nově uvědomila, že lovci upírů ji tu drží jako vězně. Rozhodně ale tušila, jaký bude její osud.

„Víš, kde najít Cuzu?" Zeptal se starý lovec upírů stroze, s odstínem hněvu.

„Ne," odpověděla, olízla si rty a vrhla na Rema lákavý pohled. „Ale můžu ho najít, kdybyste chtěli. Když mě necháte jít…"

Alexandru se krátce zasmál, i když ve tváři měl stále hněvivý výraz. Remus si všiml, že vyměnil hůlku ve volné ruce za kolík, který měl nejspíš v kapse.

„Kazíš vše živé," zašeptal Alexandr a jeho vztek se proměnil v mrazivé odhodlání, když zvedl kolík nad hlavou, aniž by si toho upír všiml, „a nezasloužíš si nic jiného než tohle."

Nestihla odpovědět, ani vykřiknout, když jí zarazil kolík do srdce.

Když jí Alexandru pustil, takže se sesypala na podlahu mezi nimi, spatřil Remus, že se chvěje a tápe prsty po svazku česneku, který Alexandru stále držel. Znovu se podivil, co bylo na tomhle upírovi tak zvláštního, že to Alexandra tak rozčílilo.

Našel hůlku a vyvolal na její špičce slabé světlo, takže mohl zhasnout sluneční kámen. Ani on nevydržel jeho drsnou záři příliš dlouho. Zkontroloval chlapce, který spal bezesným, kouzelným spánkem.

I Neva odpočívala, tím posledním spánkem, který upíři celou svou existencí popírali. I Když byl nový měsíc a vlk v něm neměl téměř žádnou sílu, cítil Remus tu píseň Přírody, která mu zpívala o poutu mezi zrozením a smrtí, o Životě, který roste, až je jako vlna v nekonečném moři. Tušil, že nikdy neporozumí upírově hladu, touze vykročit za hranice Přírody a krmit se na živém, aniž by sám byl součástí struktury Života. Možná díky tomu mohl vykonávat svůj úkol a zbavovat hory Nemrtvých.

„Dokončíme to?" zeptal se, i když se mu nechtělo rušit Alexandrovo zamyšlení.

Starý lovec upírů beze slov kývl hlavou. Remus tedy zvedl neživé tělo a čarodějové vyšli ze stodoly a hledali vzdálenější místo, kde by mohli tělo spálit.

Když dokončovali svou práci, vyměnili si sotva pár slov. Když bylo po všem, otočil se Alexandru na svého společníka a vypadal náhle vyčerpaně a o mnoho let starší.

„Musím mluvit s Lucianem a chlapcovými rodiči," zachraptěl. „Probuď ho a přiveď ho do domu. Neměl by spát sám."

Když Remus došel zpátky do stodoly, vykouzlil kruh ze světla a našel chlapce, jak stále pokojně spí. Ten chlapec již teď měl svou budoucnost, takovou, ve které vyroste, zestárne, možná bude mít děti a bude se dívat, jak rostou. Nemohl si pomoci a znovu si vzpomněl na Bélu, na to možná jediné dítě, které kdy bude mít, a přál si, aby i on mohl tohle zažít.

Odehnal ty myšlenky pryč a seslal kouzlo na ukončení spánku. Chlapec ležící na slámě najednou otevřel oči a zíral na čaroděje, skoro jako by ho poznával.

„Jak se cítíš?" zeptal se Remus tiše.

„Kde je?" vykřikl chlapec, když se rozhlédl a zjistil, že jsou sami. Rychle se posadil, divoce se rozhlížel a pak chytil Rema za šaty a začal jím třást, jako by z něj chtěl ztracenou upírku vykřesat.

„Kolik si toho pamatuješ?" Remus opatrně, ale pevně uchopil chlapce za zápěstí. V jeho očích se pořád zračil ten nesouvislý snový výraz.

„Byla tak krásná," mumlal chlapec, „přišla… bylo to tajemství. Neprozraď to, říkala, a já tě vezmu tam, kde se vždy… Neva… její jméno… překrásná…"

Stefan začal znovu zápasit, ztracený ve snu. Remus v jeho slovech téměř zaslechl upírovu píseň.

„Neva byla upír," řekl chlapci hlasem, který byl o něco tvrdší a krutější, než zamýšlel. Chlapec místo odpovědi zavrtěl hlavou, ale probral se. „Dnes přišla potřetí. Víš, co to znamená?"

Remus položil chlapci ruce na ramena, ten se pořád svíjel a otáčel hlavou ze strany na stranu, jako by nechtěl věřit ničemu kromě svých vzpomínek.

„Víš, co to znamená?" zopakoval a díval se chlapci přímo do očí, takže mu musel jeho pohled oplatit.

„Byl bych…" nedopověděl to a když ho Remus pustil, schoval obličej do dlaní. Když po chvíli znovu vzhlédl, byl již zcela při vědomí a snový výraz v jeho očích nahradila hrůza z toho, co by se bývalo mohlo stát.

Remus z něj žádné další slovo nedostal, ale přiměl ho, aby snědl kus čokolády, než se oba sešplhali z půdy na zem. V domě zatím byla celá rodina vzhůru a čekali. Shromáždili se okolo chlapce se slzami v očích a nevšimli si, kdy se oba čarodějové vytratili ven na svou cestu zpět do hradu.

„Brandy," zvolal Alexandru hlasitě, jakmile vstoupili do síně a začali odkládat pláště a batohy. Mihail byl vzhůru a přišel je pozdravit, načež si Remus již poněkolikáté pomyslel, jestli zná nějaký způsob, jak pomocí kouzla předpovídat pánova přání.

V krbu ve velké síni ještě stále hořel oheň, když se usadili u stolu. Dokonce i Remus, který i po těch osmi letech s Alexandrem pil velmi málo, dostal chuť na pořádné pití. Lidské zlozvyky vlkodlakům mnoho neříkaly. Chuť alkoholu a tabáku byla pro jejich citlivé smysly příliš ostrá. Naštěstí, protože Pětku bylo již tak těžké ovládat, a jak by to teprve vypadalo, kdyby všichni pili.

Ale při novém měsíci a po lovu upírů ani neodporoval, když mu Mihail nalil trochu jemné brandy. „Takže ten kluk bude v pořádku?" zajímal se.

„Časem se zotaví," vzdychl Alexandru a tekutina v jeho skleničce se ve světle ohně jantarově zaleskla. „S každým dalším kousnutím je oběť… zranitelnější, citlivější na upírovu píseň. Ale, ano, zotaví se."

„Tak strašně moc ji chtěl," zamyslel se Remus. „Nevěřil bych, že oběť bude tolik toužit po…"

„Tak je to vždycky," zavrčel Alexandru, postavil nedopitou brandy prudce zpět na stůl a vstal. „Není možné se tomu postavit. A nakonec nezbývá nic než smrt."

A s tím vyšel z pokoje a zanechal Rema zmateného nad jeho posledními slovy. Mihail sklidil ze stolu skleničky a zadíval se na mladého čaroděje.

„Neměl byste pána rozčilovat vzpomínkami na věci, které jsou již dávno zapomenuty," řekl, úzké rty pevně stisknuté.

„Co tím myslíte?" zeptal se Remus, ale jak mluvil, odpověď se náhle zdála jasná. „Už jednou se to nějakému chlapci stalo, jako tomu dnes, nebo ne?"

Mihail se zarazil uprostřed pohybu a ruka svírající sklo zůstala viset ve vzduchu.

„Mircea Arghezi byl… upír?"

„Ne," odvětil sluha a odvrátil se, „měl dost rozumu, aby se zabil dřív, než k tomu došlo."

-

Remus se Bélovi omluvil, že se jejich cesta do města zdržela. Chlapec nevypadal moc rozčíleně a protože ještě měsíc nebyl ani v první čtvrti, myslel si Remus, že o něj nemusí mít žádné obavy. Nervózní byl, ale to se dalo čekat. Kromě dalších věcí měl tohle být jeho dosud nejdelší let na koštěti a Remus s potěšením zjistil, že mu létání jde a neunavuje ho. (Líbil by se Pětce famfrpál? Pochyboval o tom. Dvě nebo čtyři, rádi stáli všema svýma nohama na pevné zemi).

Kvůli Alexandrově mánii, kvůli Pětce i kvůli těm tajemný studentům se Remus nedostal do města tak často, jak by býval chtěl. Naposledy město zběžně navštívil v květnu a pouze si vyzvedl zelenou láhev s Vlkodlačím lektvarem (láhev měl i teď sebou, s nejasnou myšlenkou, že by ji snad mohl nechat znovu naplnit… pro všechny případy). Přesto, ať už byl ve městě často nebo ne, vždy ho zarazilo, jak se divoké hory, domov mnoha divokých zvířat, proměnily najednou v šedivé přeplněné věžáky a nekonečné bloky betonu. Podivoval se nad tím, jestli ten rozdíl mudlové vůbec vidí, když nevidí ani draky a duchy.

Pro Bélu, který ještě nebyl nikdy v žádném městě, byl šok ještě větší. Pořád se rozhlížel kolem, až málem vletěl do telefonního stožáru.

„Pozor!" křikl Remus.

Béla zatočil právě včas, ve vlasech cítil dotek kabelů. „Co tohle bylo?"

„Mudlovský stroj… je v tom… elektřina. Dávej pozor na ty dráty, myslím, že jsou nebezpečné."

„Ale sedí na nich ptáci," řekl Béla.

Na tohle Remus neznal odpověď. Možná by měl Mika požádat, jestli by se u nich nezastavil a nedal jim oběma lekci ve Studiích mudlů. „Pozor na auta, na ty hlučné věci támhle dole. Přejedou tě a ani nezastaví."

„Ale vevnitř sedí lidé, ne?"

„Jasně že sedí, ale… oni, ehm, někdy přestanou dávat pozor, jako teď ty."

„Aha." Béla slétl o něco níž, aby si pořádně prohlédl dopravní zácpu pod nimi. Nakrčil nos. „Dělá to rámus a smrdí to. Vážně jsi bydlel v takovémhle městě?"

„Ne, nikdy v takovémhle," ujistil ho Remus. Mudlovští turisté, kteří jedou do Rumunska, musí tohle všechno vnímat úplně jinak, pomyslel si. Béla nepřestával mluvit, aby zakryl nervozitu. Chtěl po Removi, aby mu vysvětlil, jak se z Prasinek, když se rozprostřely po okolních kopcích, stalo Glasgow. Ptal se, jak najdou čarodějnickou čtvrť a jestli je mudlové vidí – přičemž odpověď na poslední otázku byla ne. Alexandru odebíral několik mudlovských novin, takže měl přehled o tom, co se tu teď dělo. Vypadalo to na nějaké divoké povstání a on a Mihail často hovořili o „diktátorech" a „stalinismu". Ačkoliv Rema noviny nijak zvlášť nezajímaly, pokud tam nebylo něco o vlcích (v Rumunsku jich bylo několik tisíc, a jednou za měsíc skoro dvakrát tolik), varování, aby se držel dál od mudlovských úředníků, bral vážně. Netušil, jestli budou úředníci kvůli tomu povstání nějak zvlášť ostražití, ale ať tak nebo tak, jim nedá žádnou práci zůstat schovaní.

Béla také požadoval, aby mu Remus slovo od slova zopakoval všechno, co jemu před téměř dvaceti lety řekl pan Ollivander, když si kupoval svoji hůlku.

„Vážně, všechno si nepamatuji…," zvolal Remus, jak letěli vzduchem. „Řekl, že budu dobrý ve Formulích, ale ne tak jako ta zrzavá dívka přede mnou. Nic moc jiného asi ani říct nemohl."

„Nic o tom, že budeš mít rád hnusné příšery?"

„Nic o příšerách, ani že je budu mít rád, ani že jednou z nich jsem," řekl Remus zlehka, protože věděl, že přesně to Bélu zajímá, ačkoliv by to chlapec nepřiznal. „Netušil jsem, že budu mít rád příšery, dokud jsem nepřišel sem."

„Ani mi to neříkej, že jsou v Británii vzácné," Béla si odfrkl, „máte tam vůbec něco? Třeba skřety, nebo bludníčky nebo bubáky nebo cokoliv?"

„No, jako prvňák jsem měl bubáka pod postelí. Byla s ním legrace, chtěli jsme spočítat, kolik lidí musí být v pokoji, aby ho to zmátlo. A skřeti hlídají Gringottovy." Trénovaní skřeti, pochopitelně. Dokonce i mozkomoři jsou v Británii ochočení, aby s nimi mohli lidé zacházet, napadlo ho a zachvěl se.

Konečně se dostali do kouzelnické čtvrti. Vypadala ještě menší než před dvěma měsíci, když tu byl Remus naposledy, ale to se mu asi jen zdálo. Po sté ujistil Bélu, že tu není čeho se bát, že zná majitele obchodu (setkal se s ním jednou, když kupoval hůlku pro Grigora) a že on sám byl nervózní, když dostal svou první hůlku, a otevřeli dveře obchodu, načež oba leknutím nadskočili, protože odněkud se ozval skřípavý křik.

Starý moudrý papoušek seděl na okenním parapetu a louskal oříšky. Zaskřehotal pár slov, které moc rumunsky nezněly, a majitel obchodu, malý mužík, který neustále vypadal zaprášeně, vyšel zpoza jedné police. „Návštěvníci!" zachraptěl vysokým hlasem, který naznačoval, že častěji než mluvení s lidmi se věnoval trénování papouška. „Z hor, jak vidím. V posledních dnech sem moc lidí nechodí. Jak vám mohu pomoci?"

O patnáct minut později vyšli z obchodu ven, Béla držel osm palců dlouhou hůlku z ebenové dřeva s žíní z jednorožcovy hřívy a nepřestával s ní mávat, jen aby viděl červené jiskry.

„Slyšel jsi to?" říkal. „Většina hůlek v Rumunsku se vyrábí z blány z dračího srdce, ale nehodí se ke každému čaroději."

„Bude to velký rozdíl, slibuji. Ta, kterou jsi měl předtím, byla jedna z mých starých, vrba a pero z fénixe, pro tebe se vůbec nehodila. Chceš jít do knihkupectví?"

Béla vzrušeně zakýval hlavou a po chvíli prošli ještě zaprášenějšími dveřmi do ještě zaprášenějšího obchodu. Starý Emil je s potěšením přivítal, protože Remus byl pravděpodobně Boghazovým nejlepším zákazníkem, jak si nechal pravidelně do hradu posílat pojednání o Nemrtvých. Přinesl jim čaj cihlově rudé barvy a slunečnicové sušenky a vyprávěl Removi o tom, jak mu jsou obchody.

„Stavrogin dnes otevřel další naši pobočku," řekl tónem, jako by prozrazoval velké tajemství.

„Opravdu?" Remus se usmál při myšlence, že jeho morbidní zájmy o Nemrtvé jsou již veřejně známé a respetované. Už žádné podezřívavé pohledy Madame Pincové nebo školní tresty za to, když se tajně plížil do Zakázané sekce. Jak mohla tenkrát nevědět, co ho zajímalo? Když se teď díval zpět, vypadalo to přece úplně jasně. „Tak, Bélo, klidně se tu podívej a prohlédni si co chceš, za chvilku jsem u tebe." Rychle dopil čaj a nechal Emila, aby ho zavedl ke dveřím za pultem, které vedly k vrzavým starým schodům.

„Pobočka" byl jen lepší název pro suterén, kdysi možná vinný sklep, nyní se zdmi pokrytými usazeninami a černou plísní. Otevřeno bylo jen málokdy, buď protože se Stavroginovi nechtělo, nebo protože Emilovi nedůvěřoval natolik, aby prodával jeho knihy. I když byl Emil již kulhavým starcem, tak o něco srdečnější Stavrogin vypadal, že je ještě o mnoho a mnoho let starší, jako nějaká větrem ošlehaná borovice, stojící tři tisíce let na nějakém osamělém útesu.

Remus ho podezíral, že je na světě o dost déle než těch osmdesát let, jak tvrdil. Možná že byl slovanským upírem, kterému nevadí denní světlo, ale to nebyla Remova věc. Neplánoval do Emilova asistenta zabodnout kolík a kromě toho, tím nejlepším expertem na pět set let staré svazky je nepochybně někdo, kdo tu byl již při jejich vydání.

Brzy se ztratil mezi policemi, ponořen do Kvantové teorie ďábelských polí, díl 3. Zrovna když si se zálibou prohlížel prastaré barevné obrázky ďáblíků z hor, vzpomněl si na Asmodeovo kouzlo neviditelnosti a zalevitoval k nejsvrchnější polici, kde byl oddíl „Démoni a polobozi", když tu ho vyrušily zvuky zápasu a jekot. Jenom děti, pomyslel si, dokud však nerozeznal některá ze slov.

„Obludo!"

„Hej, vlkodlak z hor!"

„Jseš vlkodlak, obludo?"

Remus upustil knihu o démonech a šlápl na ní, když přerušil levitaci. Vyběhl po schodech a ven před obchod, kde našel Bélu na chodníku obklopeného chlapci přibližně jeho věku v barevných hábitech a se špičatými klobouky. Ve tvářích byli všichni rudí, jako kdyby zrovna bojovali.

Rumunští Malfoyové, pomyslel si Remus a rozrazil autoritativně dveře. „Co se tu děje?" řekl.

„Kousl mě!" vykřikl jeden z Malfoyů.

„Začal sis," zavrčel Béla.

„Vlkodlaku!"

„TAK DOST," nařídil Remus. Podíval se přes rameno na Emila, který seděl netečně u svého pultu, a ztišil hlas do zřetelného šepotu. „Jestli nepřestanete, co si myslíte, že Stavrogin udělá?"

Zbledli. Očividně Stavrogina znali a měli o něm stejné podezření jako Remus, ačkoliv už nejspíš nevěděli, že slovanští upíři nepijí krev, ale vykrádají hroby. Vrhli na Bélu nenávistné pohledy, otočili se a odkráčeli. Remus tam zůstal stát a nevěděl co má říct.

„Bélo, snad bys ho… totiž, nekousl jsi ho, že ne?"

Béla zavrčel. „On mě uhodil první! A jak sis všimnul," zasyčel hlubokým hlasem, „zjistili to během dvou vteřin!"

„Šš…," zašeptal Remus. „Počkej tu, zaplatím tu knihu, kterou jsem s největší pravděpodobností zničil, a vypadneme odtud."

Během první půlky letu toho moc nenamluvili. Až potom začal Béla ječet všechny nadávky, které ho napadaly, jak Removi přátelé museli být ti nejblbější lidi na světě, když nezjistili, že je vlkodlak, že už nikdy nebude mluvit s žádným člověkem a že jeho nevlastní otec není o nic lepší než… (neodvážil se říct slovo zrádce).

„Abych řekl pravdu, nemyslím si, že to zjistili," pokoušel se říct Remus. „Mysleli to jen jako urážku."

„Co o tom víš?"

„Poznám pitomou urážku, když ji slyším," usmál se.

Béla by se k němu nejradši otočil a pohlédl mu zpříma do očí, ale protože letěli na košťatech, dost dobře to nešlo. „Rozčílí tebe vůbec někdy něco?" zařval nejsilnějším hlasem, kterého byl schopen. „Máš vůbec někdy vztek? Můžu tady sedět a křičet, že jseš blbej… člověk… zrádce, a ty jenom klidně odpovíš…"

„…že hloupé urážky mi nevadí," klidně odpověděl Remus.

Bélovy oči se zúžily a zíraly na něj. „Nejsi úplně v pořádku, hafane. Myslím, že ty vlastně vůbec nejsi jako my…. Možná jsi jeden z těch Zvěromágů, co mi o nich pořád vykládáš."

„Vlků v Británii moc není," řekl Remus, „takže Zvěromágové z Británie na sebe nemůžou brát vlčí podobu. Kočky, krysy a psi – nic moc jiného."

„Mohl jsi přijít sem a naučit se to tady, ne?"

„Ne, takhle to nefunguje, protože…"

„DOST! Přestaň vysvětlovat a pořád někoho kruci poučovat! Nesnáším tě!"

„Klid," opakoval Remus a myslel na to, že Bélovi do čaje dnes večer přidá trochu kozlíku lékařského. „Nic to není, zítra na to zapomeneš."

Jenže Béla nezapomněl.

-

„Hej, stůj, ty blbý zvíře," Grigore se hnal po proudu řeky za ovcí, která si myslela, že to sálající horko zažene tak, že se vrhne do vody. Už jednou tak jednu ovci ztratil – potopila se až ke dnu, když jí vlna nasákla vodou a stáhla ji dolů.

Chytil ji za zadní nohy a s nadávkami ji táhl zpět na blátivý břeh. Neměl dnes pást ovce, ale ostatním se pokaždé podařilo se z toho nějak vymluvit.

„Ale ale, ovčácký pes hlídá své ovečky," ozval se mrazivý hlas, na povrchu zdvořilý, ale v hloubce hrozivý.

Grigore nadskočil, pustil kopyta a postrčil ovci k ostatním. Ze stínu osik se vynořila vysoká silueta, ozářená sluncem, které měla za zády. „V-Vlade?" zakoktal, ale věděl, že to není Vlad. Tento muž ve slunečních brýlích a slaměném klobouku měl stejně kostnatou postavu a byl stejné výšky, ale neměl vousy, jeho tvář byla voskově bledá a úsměv odhaloval špičaté zuby.

Ač by se to zdálo zvláštní, že vlkodlaka mohou vyděsit špičaté zuby, Grigora opravdu vyděsily. Nebyl schopen odtrhnout od nich oči, stál strnule jako malý králík, který vidí jestřába.

„Zdá se mi, že tato činnost nepatří mezi tvé oblíbené?" zajímal se vysoký muž s jemným hlasem. Vystoupil na paseku, ale zůstal ve stínech vysokých stromů, které se v pozdním odpoledni rychle protahovaly.

Grigore sebou škubnul a zavrtěl hlavou, zahanben, že ho někdo viděl, jak se máchá v blátě a kleje. „Ovce jsou hloupé," zamumlal.

„Neobvyklé…," poznamenal překvapeným tónem příchozí a natáhl kostnatou ruku směrem k ovčím stájím, kurníkům a zahradě u Grigorovy chalupy. „Netušil jsem, že se tvůj rod zabývá… domestikací."

Grigore nevěděl jistě, jestli to měla být urážka, a vůbec co ten muž chce tady, v jejich teritoriu. Byl to člověk? Vycházela z něj směsice silných pachů, které by odděleně nemusely být nepříjemné, ale dohromady působily podivně a znepokojivě – máta, česnek, skořice a růžový olej. „Náš vůdce je… z jiné země," řekl a napřímil se. Byl hrdý na to, že může svou smečku bránit před drzými zubatými vetřelci. „Jsou tam zvyklí dělat věci jinak."

„A ty s tím souhlasíš, Grigore?" Muž přišel ještě blíž a ovce k němu zvedly své netečné oči.

„Ji - jistě," Beta zakoktal a couvl zpět do klubka ovcí, příliš zmatený, než aby se divil, odkud zná cizinec jeho jméno.

„Lžeš, a asi tak stejně dobře jako umíš pást ovce," nenechal ho cizinec na pokoji a znovu se přiblížil – pak se jeho hlas ztišil a znovu zvlídněl. „Jsi natolik nespokojený, že se scházíš s nepřítelem svého vůdce smečky… a podáváš mu jisté informace, jako třeba kupříkladu fakt, že bariéra chránící hrad se dá porušit jistým Průrazovým kouzlem?

„Ale já jsem ne… já nevím nic o…," Grigore couval, jako by u ovcí hledal oporu.

„Co by tvůj vůdce smečky udělal, kdyby věděl, že jsi ZRÁDCE?" vyštěkl muž.

Grigore se zarazil a tiše zíral do trávy. „Co ode mě chceš?" zakoktal ještě jednou a rozhlížel se v očekávání, že ostatní členové Pětky začnou vylézat z chalupy, aby ho potrestali.

Ale muž se za tmavými skly brýlí usmíval. „Já jenom chci, abys byl šťastný, Grigore. Abys měl úctu, kterou si zasloužíš. Abys nemusel dělat práci, na kterou nejsi zvyklý. Kdybys byl silný… dost silný, aby ses mohl postavit Lupenimu a ne podvádět ho za jeho zády jako zbabělá krysa…"

Grigora nenapadlo se divit, jaktože zná muž jméno jeho vůdce stejně jako jeho vlastní. Slova na něj dopadala a jejich úlisný profesionální tón v něm probudil pýchu, kterou nevěděl, že má, a odhalil jeho malou zradu, kterou opravdu spáchal – prozradil Lupeniho tajemství Vladovi.

Na malou chvíli s tím bojoval a vzpomínal na to, jak mu bylo mizerně, když býval členem Šestky. „Je to můj vůdce a já ho budu bránit," prohlásil třesoucím se hlasem.

„Co dělají vlkodlaci zrádcům?" řekl zamyšleně muž, postoupil o jeden rychlý krok vpřed a chytil Grigora za ruku. „Určitě mi to můžeš říct. Pochybuji, že by to ve Skotsku bylo jiné."

-

Den poté, co se vrátili z města, a celý následující týden se Remus snažil mluvit s Bélou. I s Liszkou, která mu ovšem tím, že neustále prohlašovala, že ano, samozřejmě že kdokoliv z města by Bélu mohl odhalit, proč si sakra myslel, že ona se tam nechtěla vrátit a tak dále a tak dále, moc nepomáhala.

Bylo to tak dlouho, co se s Liszkou naposledy na něčem shodli. Nakonec si řekl, že ona má možná pravdu, a že on je všechny jen mate, když z nich dělá něco, co nejsou, a vystavuje je nebezpečí, když provokuje Vlada.

„Chceš tedy vést smečku?" zeptal se tiše, tři dny před srpnovým úplňkem. Seděli v trávě u zátoky, bosí, opálení a sledovali, jak slunce zapadá. Liszka držela prut s červem, ale ani se nepokoušela rybařit. „Vím, že budeš skvělý vůdce."

„Kdybys mi to nenabídl, bojovala bych s tebou," řekla hrubě a zaklonila se, aby zachytila poslední teplé paprsky vycházející zpoza kopce.

„To není potřeba," Remus se pokusil usmát. „Můžeme se přátelsky dohodnout, nebo ne?"

Liszka se zatvářila překvapeně. „Můžeme se přátelsky dohodnout a bojovat."

Přesně tohle byl důvod, proč z ní bude dobrý vůdce. Jak jejich predátorské instinkty slábly spolu s měsícem, začala většinou spřádat plány – takové, kterých bylo těžké se po proměně držet, ale které jejich nocím vtiskly alespoň nějaký náznak organizace. Neztrácela energii štěkáním a hádáním se, jako to dělali ostatní, nebo potlačováním svých pudů, jako to dělal on. Teď zpětně to vypadalo hloupě a naivně, jak se vždy chvástal tím, že dokáže potlačit své chování tak, aby James ani Sirius nepoznali, v jaké je měsíc fázi, až do okamžiku, když zničehonic opustil třídu při hodině Lektvarů a odešel k Madame Pomfreyové.

Nechtěl s Liszkou bojovat. Vzpomínal na ní, když měla tesáky zabořené ve Vladově hrdle, a myslel na jejího bubáka – šavlozubého tygra z doby ledové, strach, který si neosvojila nějakou zkušeností, ale který byl vtisknutý kdesi hluboko v kolektivní paměti psího rodu. „Ne, to je v pořádku, já se toho klidně vzdám. Postarej se o Bélu, prosím, a já… se pokusím zajistit, aby vám Vlad dal pokoj."

„Cože?" Odhodila rybářský prut. „Vlad? Jen ať ten špinavej vořech přijde a já ho zabiju."

Ne, nechtěl s Liszkou bojovat. „Dělá mi to starosti," řekl opatrně. „Mám strach, že se… že se pokusí udělat něco horšího než jen zaútočit na Pětku."

„Co by asi tak mohl udělat, ten bezzubej prašivec? Umím se o sebe postarat, Lupeni." V očích se jí zaleskl vztek a pýcha. „Nemysli si, že mě musíš ochraňovat…" náhle se zarazila a zamračila se „…nebo že po něm půjdeš sám! Vlad je můj, já ho zabiju."

Vlk v něm nespokojeně zavrčel, ale zatlačil ho zpět. „Fajn, fajn, omlouvám se. Jen nechci, abys musela pykat za chyby, které jsem udělal já."

„Ne všechno, co jsi udělal, byla chyba," řekla mu Liszka upřímně. „Máme jídlo a peníze – a jsme organizovaní."

Zašklebil se, nebyl si jistý, jestli organizovaní vlkodlaci jsou přesně to, co svět potřebuje.

„Ale zašel jsi příliš daleko," pokračovala. „Je to nepřirozené. Chovat ovce je nepřirozené, ale fajn, pomáhá nám to. Neútočit na lidi…" Zavrtěla hlavou s výrazem odporu. „Pořád budeš udržovat ty zatracené bariéry?"

„Samozřejmě," přerušil jí, než se stačila rozčílit. „Fungují na obě strany. My se nemůžeme o úplňku dostat do vesnice a lidé se nemohou dostat do lesa. Mají své území, my máme také své. Je to spravedlivé."

„Lidé jsou nepřátelé," odsekla, nabrala ze země hrst bláta a mrštila jím do řeky. „To je jedno, jestli je to spravedlivé!"

„Teď mluvíš jako oni." Opravdu to musel říct? Opravdu nenáviděl lidi – a pokud ano, proč považoval za své poslání je chránit?

„No a? Když můžou oni, můžeme i my."
„Ale pak pro ně budeme zrůdy."

„Koho zajímá, co si o nás myslí?" Vstala a prohrábla trávu a květiny před sebou. „Moc přemýšlíš, to je tvůj problém." Začala hledat boty.

Remus zůstal sedět a pozoroval rybu vyskakující z vody. „Měli bychom přemýšlet, nejsme zvířata," řekl.

Naprosto zmatený výraz, který se po tomto prohlášení objevil v jejích očích, mu znovu připomněl, proč on nikdy nebude úspěšným vůdcem smečky. „Zapomeň na to," zamumlal a také se postavil. „Jsme pořád přátelé, nebo ne? Přijdeš za mnou, když budeš něco potřebovat… když budete mít potíže…?"

„Jistě." Odhodila si z obličeje vlasy, rudé prameny zářící ve světle slunce. Právě dnes jí bylo dvacet pět, což kdysi bývalo na vlkodlaka až moc, ale teď již to bylo normální, zvlášť u Pětky. Nebyl žádný důvod, proč by se měli vrátit k životu plnému hladovění a lidských pušek. Snad se jí podaří zachovat to, co dokázal, aniž by své cíle podřídila nesplnitelným snům, jako to dělal on?

„Slib mi to," řekl Remus.

Znovu se zatvářila rozpačitě. Vlci nepotřebují nic slibovat, protože vlci nelžou. Alespoň tak to říkala tradice. „Slibuji," řekla, aby mu vyhověla.

Takhle přátelsky si nepopovídali už několik měsíců. „Sbohem, Liszko," řekl a stiskl jí ruku. Pak se otočil, aby našel koště k cestě do hradu, protože do chalupy již nechtěl jít. Ne proto, že by se bál, že ho nepřijmou, i když už s nimi nikdy nebude běhat, ale ani Liszčina pýcha neuklidnila jeho obavy z Vlada, a tak chtěl, aby jeho odchod vypadal náhle a přirozeně, jak to jen bylo možné. Jen ať si vůdce Šestky myslí, že Liszka převzala vůdcovství silou, že Rema nenávidí – tak před ním bude možná chvíli v bezpečí.

Kdesi hluboko, kde se styděl si to přiznat, Remus Lupin věděl, že jeho snaha nebyla vedena pouze úmyslem poskytnout Bélovi bezkonfliktní štěněčí dětství nebo ochránit smečku před lidmi a jinými vlkodlaky. Jedním z malých, ale vážných důvodů, proč odcházel, bylo, že to byl jediný způsob, jak se s Liszkou rozejít…. a začínal mít tušení, že je tu ještě jedna žena, taková, která s ním bude chtít mluvit.

Měl snad kvůli tomu cítit nějakou vinu? Jejich vztah trval šest let, a rozešli se jako přátelé. Nechtěla, aby se snažil z ní udělat někoho, jako byl on, zmateného a plného pochybností.

Do mysli se mu vloudila myšlenka, jako když pramínek vody začíná stékat po stěně přehrady. Znovu viděl ty zvláštní, fialkové oči tajemné Lamie. PROČ? vybuchlo v něm cosi, co ho málem při letu přimělo vykřiknout nahlas. Teď, když už se nestyděl na ní myslet, všechny otázky a tajnosti mu najednou znovu naplnily hlavu, jako kdyby přehrada praskla.

Proč Lamie žila jako mudla? Očividně mudla nebyla. Ani moták – znal jich dost z akademie v Hracholuskách, nebo alespoň dost těch, kteří měli k motákům velmi blízko. Motáci měli hodně společného s mudly, věděli o existenci kouzelnického světa, ale vždy si našli nějakou výmluvu, kvůli které pochybovali o tom, že ten svět skutečně je takový, jak to tvrdí čarodějové. Žádný moták by si nebyl tak jistý jako ona, že Emil byl upír… a žádný moták by nebyl schopen odehnat Vlada tu noc o úplňku.

Co by přimělo čarodějku, aby žila jako mudla? A tolik let, protože její knihy vykazovaly opotřebování jako po desítkách let studia. A k tomu bylo i zvláštní, že vypadala sotva na dvacet (i když to bylo možná tím, že si zvykl na vlkodlaky, kteří žili tvrdě a umírali mladí).

„Neměla jsem se vracet"…její slova. Proč?

Jistě, jeho samotného to již tolikrát napadlo, nejsilněji tenkrát, když ztratil svou první práci jako učitel. Žít jako mudla by znamenalo - už žádná podezírání, žádný strach z prozrazení – a snad také žádné lži. Existovala dokonce i taková zaměstnání, ve kterých automaticky dostanete o úplňku dovolenou – mohl být třeba astronomem, a kdo by na to kdy přišel?

Ale přesto, každá věta by byla dvojsmyslem, stejně jako když hovořil s Mikem. Musel by mít „vědecké vysvětlení" pro všechno, aby mohl předstírat, že ty hlučné stroje a páchnoucí benzín potřebuje stejně jako oni. Dvacet devět dní z dvaceti devíti by žil jednu velkou lež – a popřel by tak všechno, na čem mu kdy záleželo, a všechen svůj talent. To nestálo za to.

Možná, že prostě jen nebyla moc dobrá čarodějka, ale Remus se vzdal této myšlenky ve prospěch jiné – která byla spíše nadějí – totiž že ta žena má nějaké tajemství.

S tímto nápadem slezl z koštěte čtvrt míle od hradu a vykročil po kamenité cestě, když tu se náhle ocitl tváří v tvář Vladovi.

Remus nasadil urážlivý tón, neboť věděl, že to zafunguje nejlépe. „Co tu čmucháš okolo?" řekl chladně. „Žádné kosti nezbyly." Nikdy tak docela nezapomněl na tu záležitost s Alíkem.

„Být tebou, nedržel bych ocas tak vysoko, Lupeni," zavrčel Vlad. „Budeš se divit, ale znám způsoby, jak se dostat dovnitř té hromady suti."

Příliš arogantní, než aby udržel tajemství, uvědomil si Remus bleskově. Jako Severus. „Ach, vážně?" Jeho hlas byl až přehnaně klidný. Někdy se schopnost zachovat si klid i těsně před úplňkem mohla vyplatit. „Ty a tvoje Nejvyšší armáda z roku 1602?"

Vypadalo to, že Vlad sebou nic nemá – fotoaparát, batoh, nic, co by Remus mohl prohlédnout nebo mu vzít. Mohl tu být i jen náhodou, i když to bylo vysoce nepravděpodobné. Remova urážka ho rozvzteklila, zablokoval cestu, jako by tím vetřelcem byl Remus, a stáhl zarostlý obličej do té nenávistné grimasy, která kdysi naháněla každému strach a díky které si tak dlouho udržel své vůdcovství.

„Jediný zkušený čaroděj by se dokázal skrz ty prašivé dveře dostat," zavrčel a zamával rukama, jako by se chystal Rema uhodit.

„Což je o jednoho víc, než máš momentálně k dispozici," opáčil Remus a když se po něm Vlad vrhl, udělal krok stranou a klidně sledoval, jak se vlkodlak málem skácel na cestu.

Vlad se zakymácel, pak znovu získal rovnováhu a důstojně odcházel pryč. Předstíral, že si něco brumlá pod vousy, ale očividně se snažil, aby Remus porozuměl každému jeho slovu. „Mám přátele," bručel. „Takové, ke kterým by ses ty ani neodvážil přiblížit. Zabíjíš je, protože se bojíš jejich moci… a oni se zatím krmí těmi mudlovskými studenty, které ochraňuješ."

Takže mluvil s upírem, pomyslel si Remus a snažil se zůstat klidný, ale po zádech mu přeběhl mráz, když si vzpomněl na ten lov před deseti dny. Ale že by Vlad navedl Emila, aby kousl Mika, to bylo snad jen chvástání…

„Z těch mudlů zůstanou po úplňku mrtvoly!" křikl Vlad namísto rozloučení.

Vlad se spolčuje s upíry a chystají se sežrat studenty? Znělo to jen jako další výplod choré mysli neškodného, ale zlého vůdce Šestky.

Ale radši by je měl jít zkontrolovat a dohlédnout, aby během následujících tří nocí nechodili do jeskyní.

Vykročil po cestě a usmál se při myšlence na to, jaké vysvětlení si tentokrát asi Mike vymyslí.

Ale Lamie to pochopí.

WolfieTwins

- - - - - - - - - - - -

Pozn. autorek: Disclaimer už znáte.

WT1: Kirby-Parisův teorém opravdu existuje; Hydra je slavný příklad „neřešitelného problému" v jednom z odvětví matematiky; Kvantová teorie polí je skutečná kniha, jejím autorem je držitel Nobelovy ceny Steven Weinberg.
WT2: Když je nový měsíc, jsi nesnesitelná. O úplňku tě mám myslím mnohem radši.
WT1: Uděláme si teď trochu pauzu na přečtení Ohnivého poháru.
WT2: …ale Volání divočiny bude pokračovat! Musíme psát, protože abstinenční příznaky jsou příšerné, hlavně když se blíží úplněk...
WT1: Doufám, že nezabije Brumbála...
Opravená verze z července 2001