WolfieTwins: Call of the Wild

8. Šílenství

„Člověk jde za poznáním právě tak, jako do boje; ostražitě, se strachem, s respektem i absolutní sebedůvěrou. Jít však za poznáním nebo do boje jiným způsobem je chybou a ten, kdo se jí dopustí, pak bude žít jen proto, aby litoval svých kroků."

Carlos Casteñeda, Učení Dona Juana

Rumunsko, Rok osmý

„Přesně toho jsme potřebovali!" ozval se Mikův hlas ještě než se Remus stačil vůbec přiblížit. „Botanika!"

Remus si povzdychl, skrz vysokou trávu došel až ke studentskému pavilonu a sledoval přitom Mika, jak něco hledá ve svém batohu. Byl netrpělivý, do úplňku zbývaly dva dny a on nechtěl, aby sem Vlad – nebo hůře, Vlad se svým upírským doprovodem – přišli lovit studenty v době, kdy on sám bude naprosto nepoužitelný.

„Podívejte na tohle!" přiběhl k němu Mike a v ruce držel houbu velikou jako grapefruit. Na povrchu byla zelená, na noze se závojem jako s nějakou malinkou minisukní.

S magickými rostlinami si naštěstí rady věděl. „Amanita phalloides," řekl prostě. „Stačí si jednou kousnout a je po vás."

Mike upustil houbu okamžitě na zem a ruce mu vylétly od těla, jako by se na něj jed mohl přenést z prstů, kterými se houby dotýkal.

„K něčemu se ale hodí," pokračoval Remus, „k odhánění komárů a moskytů. K identifikaci stříbrných předmětů, které při dotyku s houbou zčernají."

„Zčernají?" Mike se tvářil značně skepticky a s odporem houbu nakopl. „Tak to k ničemu nepotřebuji. K odhánění komárů mi stačí repelent. A k rozpoznání stříbra se dají využít i jiné způsoby."

„To ano," řekl Remus, „což mi připomíná… Přišel jsem vás varovat, abyste se od těchto míst drželi během úplňku dál."

Jak předpokládal, Lamie, která seděla opodál, ho zaslechla a teď se zvědavým výrazem přicházela blíž.

„Cože?" nechápal Mike, „o čem to mluvíte?"

„Neslyšeli jste nikdy o tom, že se stříbru říká měsíční kov?" podivil se Remus s předstíraným překvapením. „Ale to je jedno, chtěl jsem vám říct, že tento měsíc bude působit neobvykle silný příliv. Povede to ke zvýšenému výskytu velkých rojů můr, kterými se krmí netopýři před tím, než si vyhledají jeskyni na přespání." Zhluboka se nadechl. Něco z toho, co právě řekl, vycházelo z nepatrně pozměněných faktů, která se dočetl v mudlovských novinách (ještě, že si vždy přečetl alespoň přílohu o zvířatech), ale zbytek byl naprostý výmysl. „Je důležité, aby netopýři nebyli rušeni, potřebují se najíst a najít místo k uhnízdění." To byla ovšem pravda, až na to, že netopýři ve skutečnosti neradi létají v nocích za úplňku, ale to studentům prozrazovat nechtěl.

Mike, který držel své jedovaté ruce natažené před sebou jako by byl náměsíčný, ale nedal pokoj. „Takže když nepolezeme o úplňku do jeskyně, netopýři se najedí a vyspí a všechno bude OK?"

„Tak nějak," Remus věděl, že to zní dost hloupě, a pohledem hledal pomoc u Lamie.

„Jak víte, že to vychází právě na astronomický úplněk?" dožadoval se Mike další odpovědi. „Měsíc může být po několik dnů viditelný z 97 nebo až 99 procent - "

„Já vím," přerušil ho Remus netrpělivě, rozhodně neměl chuť nechat se poučovat nějakým mudlou o Měsíci, o svém nejvíce a zároveň i nejméně oblíbeném nebeské tělese. „Ale…"

„… příliv dosahuje svého maxima právě při astronomickém úplňku," navázala Lamie naprosto přirozeně. „A když je na vrcholu, rojí se nejvíc hmyzu. Vím o tom, budeme muset ochránit přístroje."

„Ano," souhlasil Remus. „Měli byste všechno přikrýt kvůli můrám a netopýřímu trusu… a kromě toho - "

„ – chci se ujistit, že budete v bezpečí před divokými zvířaty, které se tu mohou potulovat," vmísila se dvojsmyslně.

„Já nevím…" Mike se rozhodně nedal lehce přesvědčit. „Nejsme přece blízko oceánu, tak odkud ty hmyzové přilétnou? Jezera a řeky přece nemají příliv."

„Černé moře," řekli Remus s Lamií najednou.

„Vážně? Jsme u Černého moře a tys mi nic neřekla?" Mike by pravděpodobně Lamii přátelsky šťouchnul, kdyby se ovšem nebál svýma rukama čehokoliv se dotknout. „Tak si na jeden den zajdeme na pláž… určitě vypadáš v bikinách skvěle, při té dietě, co držíš."

Remus se v duchu zamračil. Lamie vypadala, že ho v jeho plánu podporuje, což očekával, protože věděla, co se tu v horách za úplňku potuluje. Jenže Mike se jen tak nedal a další dva studenti, kteří seděli jako v transu před počítačem, ani nezvedli hlavu.

„Budete muset ochránit přístroje a… řekl bych, že by bylo dobré strávit tu noc v Rosu, protože… netopýři jsou v noci strašně hluční," vymýšlel si Remus, „díval jsem se a v hostinci mají volný pokoj."

„Ále," řekl Mike pohrdavě, utřel si ruce do košile a rázem se tvářil veseleji, „hluk mi nevadí. Byl jsem jako doktorand v Columbii – jestli mi chceš vykládat něco o hluku, zkus napřed bydlet v Harlemu."

Remus vůbec nepochopil, o čem Mike mluví, ale pokračoval: „A v Rosu se taky koná velký festival. Každoroční Česneková slavnost."

Mike rýpl Lamii do žeber a ta se zatvářila značně podrážděně.

„Dávají tam i nějaké americké filmy," Remus byl zoufalý a pokusil se vzpomenout si na plakát, který viděl na zdi u hostince, když se tam ptal na volné pokoje. „Eastwood něco a ještě nějaké další."

„Drsný Harry!" zvolal náhle chraptivě Taofang a nadšeně zvedl hlavu od počítače. „Pro hrst dolarů! Hodný, zlý a ošklivý!"

Remus nechápal, co to ten čínský student blekotá, ale Mika to zaujalo, otočil se na Lamii a zvolal na ni: „Tak vidíš, udělej mi alespoň jednou radost, no tak!", což u Taofanga vyvolalo idiotský smích. Vijay se tvářil podobně zmateně jako Remus a Lamiina tvář si zachovávala pořád stejně netečný zamračený výraz.

„O čem to vy dva mluvíte?" zeptal se Vijay, když smích utichl.

„Ty vole," vydechl Mike spokojeně. „Clint Eastwood… to budeš čumět, kámo."

-

„Honem, Lamie, slavnost začala!"

Mike ji táhl přes přeplněné náměstí v Rosu jako by byla hadrová panenka. Pochopitelně, že bude slavnost, vždycky tu byla. Lidé pobíhali okolo odění ve směsici „městského" a „horského" oblečení. To první vypadalo nudně a levně, to druhé oslňovalo důmyslnými barevně vyšívanými ornamenty. Jásavé oblečení jí připomnělo dětství v Tirgoviste, na které již velmi dlouho nemyslela. Oblečení lidí z hor se během sedmdesáti let nijak zvlášť nezměnilo.

Ale ten dav. Když bylo někde příliš mnoho lidí na malé prostoru, padla na ni úzkost a chtělo se jí utéct. Mike jí odmítl věřit, že chce odpoledne trávit čtením ve svém pokoji. Možná, že když mu teď vyhoví a bude se chvíli dívat na slavnost, podaří se jí později utéct zpět do pokoje.

„Kluci," zařval Mike, když uviděl zbylé dva studenty, „jen se na ní podívejte, chtěla se teď učit! Kristepane!"

Vijay a Taofang se smáli. Dokonce i ten čínský student, který se jindy tvářil rezervovaně, se dnes bavil a očividně se těšil na slibované kovbojské filmy. Všichni teď stáli na chodníku před městskou radnicí, šedivou panelákovou budovou, která byla pro dnešní příležitost ozdobená barevným transparentem, nataženým přes celou délku domu, jehož nápis přál vše nejlepší komunismu i dnešnímu festivalu. Vedle nových budov, podobných radnici, ale ve městě byly i staré domy. Letitý oprýskaný kostel na náměstí byl obklopen sto let starými, vznosnými kamennými budovami, ale ty moderní betonové příšernosti, jako radnice, rašily okolo jako plevel na zahradě, která byla nechána ladem.

Festival česneku v Rosu doprovázela jako vždycky velká slavnost. Mike ochotně vypravoval o slavnostech z dob jeho dětství v italské komunitě v New Yorku, kde bydleli jeho prarodiče. Lamie vzpomínala na podobné slavnosti, které zažívala jako malá dívka. Byla tenkrát vždy oblečená do bílých šatů s pentlemi ve vlasech, ne v tričku a džínech jako dnes. Raději na to nemyslet, poručila sama sobě. Až příliš se toho změnilo a hlavně, ona už nebyla člověkem.

Místo toho si začala prohlížet lidi, kteří si před nimi vykračovali po ulici – voják, starý shrbený kněz z kostela, tucty školních dětí, dechová kapela s tanečníky v barevných kostýmech – muži měli skvělé bílé kalhoty přehozené tmavou tunikou, ženy vlající sukně s křiklavě vyšívanými pásy. Na krku měli svazky česneku, které vesele chřestili, jak se všichni drželi za ruce a pochodovali.

„Takže co ti ten člověk v hotelu o tom řekl?" křičel Mike, když jim kapela procházela přímo před nosem.

Lamie se strojeně usmála, takže to vypadalo spíš jako škleb a řekla: „Budou tady řemesla, jídlo, soutěže. Jídlo bude plné česneku, což vás určitě všechny potěší." Ostatní se zasmáli, protože věděli, že česnek nesnáší. „Můžete si tu možná někde nechat předpovědět budoucnost. Všude se bude tančit." Ukázala na brunátné tváře mladých mužů a žen, kteří pochodovali před nimi. „Mladí muži si své manželky tradičně vybírají podle toho, jak umějí tančit. Docela jednoduché, co?"

„Jo," zatvářil se Mike vševědoucně, „a protože má každá na krku česnek, může si být chlap jistý, že si za ženu nebere upíra." Všichni kromě Lamie se zasmáli. Z nějakého důvodu jí to nepřipadalo vtipné.

Lamie za sebou zabouchla těžké dveře jejich pokoje v hostinci a opřela se o ně, ráda, že se jí podařilo uniknout z davu. Pokoj měl atmosféru přelomu století a připomínal jí pokoj její babičky (ano, opravdu měla rumunskou babičku) v domě jejích rodičů v Tirgoviste. Přes okna visely krajkové záclony, lemované těžkými vyšívanými závěsy. V pokoji stály kusy těžkého, tmavého nábytku – vysoká almara a ještě vyšší skříň, malý psací stůl a noční stolek s keramickým džbánem a umyvadlem. Uprostřed stála velká postel s nebesy. Vedle bylo i kanape, na kterém dobrovolně spala.

V hostinci byl volný jen jeden pokoj a to ten nejlepší, který si zdejší lidé zřejmě nemohli dovolit. Cena pro ně byla směšná, studenti ze západu byli v porovnání s obyvateli Rumunska opravdu bohatí. Majitele hostince obzvlášť potěšilo, že za pokoj dostal zaplaceno v tvrdé měně – v lirách namísto v rumunských leu, což byla měna místní.

Zavřela okna a zatáhla těžké závěsy, ale nedokázala zastavit kakofonii hudby a zvuků přicházejících zvenčí. Ani ten všudypřítomný pach česneku nešel zastavit. Venku lidé měli okolo krku uvázané náhrdelníky z česneku a nosili si jídla, která byla toho svinstva plná. Česnek byl jednou z mála věcí, na kterých se tři studenti dokázali shodnout, když už spolu zřídka souhlasili ve věcech týkajících se fyziky nebo čehokoliv jiného. Ačkoliv pocházeli každý z jiné kultury, Mike, Vijay a Taofang hrozně rádi při vaření používali česnek. Když byli v táboře, namísto oběda ležela většinou ve svém stanu. Nepotřebovala jíst a pach jakéhokoliv jídla, které vařili, ji dráždil a dělalo se jí z něj mdlo.

Podrážděně se cítila i teď, jak přecházela po pokoji. Zkusila si číst, napřed učebnici, pak časopis. Ze stěny z velmi špatně provedeného obrazu (který na zdech zřejmě visel povinně) se na ní pochmurně usmíval Ceaucescu, vůdce této země. Čirou náhodou se na ní šklebil i ze stránek jejího časopisu The Economist.

Kdysi přemýšlela, že by mohla vystudovat i ekonomiku, ale předplatné ekonomického časopisu bylo to jediné, co jí z toho nápadu zůstalo. Nešlo jí to, nejspíš proto, že až příliš mnoho času na Londýnské ekonomické škole strávila touláním se po nočních ulicích a pitím krve. To bylo ještě předtím, než si uvědomila, že jestli bude chtít opravdu něco pořádně studovat, bude se muset lidské krve vzdát.

Z časopisu (a podle toho portrétu na zdi) se dovtípila, že této zemi stále vládne komunismus svou železnou rukou, dokonce ještě v létě 1989, a zdálo se, že jeho panování přetrvá i v dalším století. Ale to všechno pro ni téměř nic neznamenalo. Nikdy jí nezajímala rumunská politika. Hrad, na kterém bydlela třicet let, byl příliš izolovaný. Když ho nadobro opustila, snažila se na svou rodnou zemi zapomenout a velmi rychle zjistila, že Západ skýtá téměř nekonečné možnosti pro upíra, který se snaží nalézt své lepší já.

Všechno, po čem momentálně toužila, bylo dokončit studium a získat zaměstnání ve výzkumu – Švýcarsko nebo Kalifornie by pro ni bylo akorát. Dokázala se cele odvrátit od světa politiky a čarodějů a upírů ve prospěch království fyzikálních částic.

A to ji přivedlo zpět k obavám, které ji právě teď nutily popocházet nepokojně po místnosti. Na provedení výpočtů z dat získaných v jeskyních nezbytně potřebovala ničím nerušené léto. Profesor Gamberi, vedoucí jejího výzkumu na universitě, jí moc nevěřil a dal jí jasně najevo, že bude muset dělat dvakrát tolik jako ostatní, bude-li chtít studium úspěšně dokončit. Možná že nedůvěřoval ženám, možná že jen nedůvěřoval tomu až okatě kladnému doporučení od profesora Mannheima ze Stuttgartu (který se jí chtěl jenom zbavit dřív, než si s ní ušije pořádný skandál). Nemohli si dovolit práci teď v létě přerušovat a pokud budou někteří ze studentů zraněni nebo bude poškozeno jejich vybavení, mohl by celý projekt být zastaven.

Ten anglický čaroděj Lupeni věděl, že se dnešní noc bude něco v jeskyních dít, a rozhodně se to nebude týkat ani můr ani netopýrů. Podle toho, jak okamžitě poznal, co zaútočilo na Mika tenkrát v květnu, usoudila, že o úplňku budou zřejmě vlkodlaci volně pobíhat po celém táboře. Odjakživa se bála těch obludných psů, k čemuž ji pravděpodobně přivedlo těch třicet let na hradě, kdy každý úplněk byla nucena naslouchat hrozivě hlasitému vytí. Sama sebe překvapila, když odehnala ty dva vlky, kteří útočili na Mika. A věřila si, že by to mohla dokázat znovu, pokud jich tam nebude moc. Otřásla se ale, když si uvědomila, že vlkodlaci v těchto horách většinou běhají ve smečkách.

Něco jí napadlo. Na odhánění vlkodlaků existují kouzla a ona stále má svou hůlku. Několik let ji sice nepoužívala, ale narazila na ni náhodou, když hledala tu knihu o zoologii, o kterou požádal Mike. S hůlkou by mohla…

Na co to proboha myslí? Chce jít snad zpátky do tábora?

Vypadalo to, že je to jediná cesta, jak ochránit přístroje. Představa hordy vlkodlaků prohánějících se po jeskyni jí najednou rozčílila. Proč by to dělali, netušila. Nemají rozum, jsou to jenom divoká zvířata. Vzpomněla si na vytí, které o úplňku obklopovalo celý hrad a které zahánělo mladší upíry do úkrytů, zatímco ve starších vzbuzovalo záchvaty pohrdavého smíchu. Kdopak by hledal v chování hordy divokých psů nějaký smysl?

Ještě než se vědomě rozhodla, věděla, že půjde zpátky. Rychle prohrabala ostatním batohy a hledala klíčky od džípu, ale marně. Mike, který trpěl dojmem, že jako Američan má nezpochybnitelné právo vždy řídit, je zřejmě měl stále u sebe. Ale netopýrovi nebude cesta z Rosu zpět do tábora trvat příliš dlouho, i když bude únavná, protože slunce ještě nezapadlo. Hůlku sice několik let nepoužila, ale bylo tu pár věcí, které si stále trénovala. Létání v podobě netopýra bylo příliš užitečné, než aby se ho jen tak vzdala.

Setká se s Lupenim, když se teď vrátí? pomyslela si, když hledala tužku a papír pro napsání vzkazu. Zůstával pro ní záhadou – nebyl to žádný hippie ani botanik a už vůbec ne cizí čaroděj na prázdninách. Proč tu je? Proč zabíjí upíry? Chladnokrevnost, se kterou se zbavil Emila, napovídala, že už jich předtím zabil víc.

Odvážný křižák z Anglie, který si chce vydobýt slávu zabíjením upírů? To ne. Zlatovlas – pokud to bylo jeho pravé jméno – byl perfektním příkladem toho, jak lidé usilují získat uznání právě tímto způsobem. Ale Lupeni byl až příliš chytrý, až příliš inteligentní, než aby tu byl jen kvůli slávě.

Žije tu v exilu? Spáchal nějaký zločin? To asi ne, i když cosi podobného se kolem něj vznášelo ve vzduchu. Vycítila z něj křehkost; pod maskou ocelového klidu schovával temné tajemství.

Když už jsme u toho, i ona měla co schovávat…

Posadila se na kraj postele s tužkou a papírem v ruce, ale nenapadl jí jediný rozumný vzkaz. Místo toho myslela – zabíjí upíry, a kdyby věděl, kým jsi, budeš další na řadě.

Legrační bylo, že by jí vůbec nevadilo, kdyby Lupeni odehnal z hor jiné upíry, jako třeba Cuzu, například. Zachvěla se při vzpomínce na jejich poslední setkání. Nechtěla s nimi mít nic společného, chtěla utéct pryč z hor, které až příliš dobře znala, pryč od své minulosti.

Rozuměl by tomu Lupeni? Uvěřil by, že upír se může postavit proti své přirozenosti? Ne. Jistě že neuvěřil.

Zaklela. Psaní vzkazu začínalo být trochu moc dlouhé a jeden z ostatních studentů by se mohl každou chvíli vrátit, aby ji zkontroloval. Soustředila se a dokončila vzkaz, ve kterém vysvětlila, že nechala v táboře jeden ze svých notebooků a objevila někoho, kdo ji nahoru sveze. Vrátí se ráno. Pokud si bude pamatovat pár ochranných kouzel, možná se vrátí i dříve. Ostatní nejspíš stejně zjistí, že je pryč, až když už bude tma.

Jestli v táboře potká Lupeniho, nějak to s ním vyřídí. Je čaroděj, měl by chápat, že je schopná se před vlkodlaky ochránit.

Kdy naposledy vlastně mluvila s živým čarodějem? Bylo to opravdu těch padesát let? Když tenkrát opustila hory, bála se přiblížit k jakémukoliv čaroději nebo čarodějce v obavě, že by objevili její tajemství.

A Lupeni zabíjel upíry.

Snažila se na to nemyslet a místo toho vzpomínala na to, když přišel ošetřit Mikovi ruku, nebo na tu váhavou konverzaci o řecké poezii a všech těch dalších věcech. On byl zvláštní, ale ne úplně jako Odysseus; neměl v sobě tu tvrdost a nevypočitatelnost muže z Ithaky.

Ale možná Lupeni nebyl úplně vedle, když jí přirovnal ke Kalypsó, nymfě, která Odyssea z lásky věznila a chtěla ho učinit nesmrtelným, aby s ní mohl zůstat navždy. Stejně dobře by tak mohl popsat i upíra. Ale upíři nikdy nemilují nikoho kromě své příští oběti.

Lamie se postavila, položila vzkaz na postel a pokusila se soustředit na úkol, který ji čekal. Přístroje v jeskyni vyžadovaly ochranu a to byl přesně účel její cesty.

„Fakt jsi přišla o pár skvělých věcí," vybuchl Mike, který náhle rozrazil dveře. V šeru, které panovalo uvnitř pokoje, zakopl o jeden z batohů, ale nepřestával cosi drmolit, dokud nenašel svůj vlastní a nezačal se v něm přehrabovat.

„Ta stará ženská nám předpověděla budoucnost a vypadá to, že Vijay dostane Nobelovku nebo tak něco. A poslouchej tohle – budu mít problémy s vysokým, tmavým cizincem. Věřila bys tomu? Pokaždé vyprávějí úplně stejné historky. To myslela asi profesora Luku, když se mě snažil vyhodit ze zkoušky z kvantové teorie polí."

Mike si sundal velmi zablácenou košili a za neustálého mluvení se snažil nasoukat se do čisté.

„A mají tam tu soutěž v chytání ovcí. Přihlásil jsem se, protože Taofang tvrdil, že bych to neuměl. Vypadalo to jednoduše – stály v malé ohradě – ale, ty vole…asi jsem trochu přebral. Já nevim, ale ty svině běhaj pěkně rychle. Pastýř by ze mě asi nebyl. Napálil jsem to rovnou do bláta, když jsem tu pitomou ovci…"

Celou dobu mluvil s prázdným pokojem, a teď konečně si to uvědomil.

„Lamie? Jsi tu?" Mike prošel celý pokoj, jako by se Lamie mohla schovávat za nábytkem nebo za těmi závěsy na oknech. Když si všiml, že je koupelna zavřená (byl to nejlepší pokoj v hostinci s vlastní koupelnou), zaklepal na dveře a zakřičel: „Hej, jsi v pořádku?"

Když jeho bušení a křik nepřinesly žádnou odpověď, popadl kliku a vrazil do dveří, které však byly nezamčené.

„Co tady sakra…," Mike strnul beze slova uprostřed pohybu. V malé, prázdné koupelně se nedalo nikam schovat. Zvuky slavnosti sem doléhaly skrz malé okénko nad staromódní vanou na nožičkách ve tvaru pařátů.

No, oknem asi nevyletěla. Se zaklením se Mike vypotácel zpátky do pokoje a hrubě roztáhl závěsy. Ničemu nerozuměl a to ho přivádělo k šílenství.

Vzkaz od Lamie, který našel později, ho nijak neuklidnil.

„Je praštěná," zamumlal, když papír zmačkal a odhodil přes celý pokoj. „Vlci, pavouci, netopýři. Bláznivá země." Zazvonil v kapse klíči od džípu.

„Vypadá to, že jí budu muset zachránit…"

-

Jedním rychlým pohledem na západ a druhým na východ Remus zjistil, že mu zbývá ani ne dvacet minut lidské podoby. Ráno sledoval mudlovské studenty, jak odjíždějí ve svém autě, a věděl, že mají ve městě rezervovaný pokoj, ale přesto se rozhodl, že se okolo tábora ještě naposledy proletí, aby se ujistil, že je prázdný.

Byl si tak jistý tím, že tam nikdo nebude, že si jí nevšiml, dokud se nepohnula. Zastavit koště najednou v letu je ovšem nemožné, a tak zavířil ve vzduchu a vrhl se k zemi v manévru, který by jistě býval ohromil i samotného Jamese. Zahrabal koště do hromady listí pro případ, že by tu byli mudlové, a spěchal do tábora.

„Lamie!" zavolal a doběhl k ní, když zrovna seděla u jednoho z počítačů v pavilónu. Ostatní stroje byly stále zabalené v igelitu, ale tenhle byl cele vybalený a ona u něj seděla s velkým notebookem a hromadou tužek a propisek a očividně se chystala strávit tu noc.

„Lupeni," odpověděla klidně, aniž zvedla hlavu.

„Ale tos neměla… není to bezpečné…"

„Jsou tu vlkodlaci, že?" Vypadala potěšeně, když sebou trhnul, a ukázala mu sedm palců dlouhou hůlku z cesmíny a dračí blány, ležící na hromadě mezi ostatními pomůckami. „Vyrostla jsem tady v kopcích. Opravdu nepotřebuji, aby mě anglický čaroděj poučoval o těch zrůdách."

„Ale," neměl čas na vysvětlování. „Jsem tu na stopě vlkodlaka," vydechl namáhavě. „Ví, že po něm jdu, a pohrozil, že zaútočí na studenty u jeskyní. Když je člověk, není moc dobrý čaroděj, ale jako vlk…"

„Řekla bych, že se o místní příšery staráš trochu moc," odpověděla Lamie studeně. „V Rumunsku žijí upíři a vlkodlaci již tisíce let, a ty, čaroděj z ciziny, ses rozhodl nás jich zbavit?"

„Ne, to vůbec není takhle," zvolal Remus, jakékoliv složitější věty v tuto chvíli byly už mimo jeho schopnosti. „Opravdu, buď opatrná! Musím už jít," dokončil, otočil se a běžel ke svému koštěti, protože už začínal cítit známou bolest v kostech, která signalizovala blížící se proměnu.

Když Remus zmizel, kdesi opodál zašustilo listí a ozval se čísi dušený hlas. Dvě postavy celou scénu s velkým zájmem pozorovaly. Cuza přitiskl ruku Vladovi na ústa, když viděl, že Lamie zvedá hlavu a poslouchá, a vytáhl z kapsy dýku a vtiskl ji vlkodlakovi do ruky.

Vlad vypadal zmateně, ale rychle pochopil, když Cuza ukázal na sedící studentku. Rychlým skokem se jí dostal za záda a přitiskl jí nůž na krk.

Lamie zaječela.

Remus, který se ještě nestačil vzdálit ani na deset yardů, provedl další ze sestupných manévrů hodných Chytače, ovšem tentokrát při tom zavadil nohou o větev stromu a dopadl na hlavu. Má ještě jít zpátky? Vlkodlak na ní určitě zaútočit nemohl, protože on sám byl ještě v lidské podobě. Možná upír. Tato poslední myšlenka ho přiměla jednat. Přísahala mu, že ví, jak zahánět vlkodlaky, ale jestli to je upír, Náměsíčník může pomoci.

Jak se otočil a vyrazil zpět k táboru, zachytilo Rema světlo vycházejícího Měsíce dřív, než si stačil sundat oblečení.

Pět velkých skoků stačilo šedému vlkovi k tomu, aby se dostal do tábora, a první věc, kterou uviděl, byl Vlad.

Náměsíčník se schoval za trsem vysoké trávy a pozoroval svého nepřítele. Rozum ho již opustil a on se nedivil, co mohlo způsobit ten křik před pár minutami, ale nad Vladovým chováním se mu zježila srst. Černý vlk obcházel okolo Lamie, vrčel, ovšem neútočil, i když nedržela hůlku. Čelisti měl pootevřené a občas se olízl ve výrazu odporu či dokonce strachu.

Tady nepůsobil oměj – Náměsíčník mnohokrát učil Siria i Jamese, jak ho s tou rostlinou odehnat. Jeho instinkty ho teď nutily na člověka zaútočit, ale opatrnost ho držela zpátky – na Vlada muselo působit mocné kouzlo, když se choval takto.

Na svou otázku nedostal žádnou odpověď. Jak ležel s tichým vrčením schovaný v podrostu, zaskřípěly pneumatiky, zaúpěly brzdy a do tábora se vřítilo mudlovské auto. Muž, který z něj vyskočil, vypadal vskutku chutně, a Náměsíčník s Vladem, poté, co se na vteřinu zastavili, aby na sebe zavrčeli, se na něj společně vrhli.

„Pomoc!" zaburácel Mike a tiskl se k mříži motoru, když do něj Vlad strčil ohromnou tlapou. „Lamie! Proč jsi sem chodila?" křičel vyčítavě a jen tak tak se vyhnul klapajícím čelistem.

Lamie rychle přemýšlela, popadla hůlku s natáhla ji před sebe. Bylo to strašně dávno, kdy musela naposledy odhánět vlkodlaky, kteří útočili na lidi. I když vlkodlaci dokázali zabít upíra a často k tomu i docházelo, Nemrtví nepatřili zrovna k jejich oblíbené kořisti, a stačilo je jen vyděsit nebo poranit, a vlkodlaci většinou z boje ustoupili. Přimět je upustit od záměru napadnout živého člověka bylo ovšem mnohem složitější.

Nakonec se vzdala myšlenky na nějaké speciální kouzlo a začala vrhat koule zeleného ohně. První střela zasáhla černého vlka do zadku, dřepl si na zadní, načež se svalil do trávy a kňučel.

Šedý byl chytřejší. V jeho očích se blýskala chladně kalkulující inteligence, jak uhýbal před každou střelou a ustupoval při tom, až se dostal za Mika a povalil Američana na zem.

Naštěstí jí v té chvíli pomohl druhý vlk. Když překonal prvotní šok z bolesti a ohně, skočil černý vlk na šedého a zakousl se mu tesáky do krku. V té chvíli mohla Lamie poslat plamenné střely na oba najednou, spálila černému čenich a šedému vousy. Zakvičeli, tlapami si otírali hlavy a čenichy ryli do země. Řekla si, že tentokrát jí už snad dají pokoj, a chtěla zkontrolovat Mika, když tu se vlci – napůl oslepení ohněm a ve snaze najít chlad a stín – v honičce vrhli do jeskyně se všemi přístroji. Tohle byl přesně ten důvod, proč se sem dnešní noc vrátila. Nechala svého přítele, krvácejícího a možná i pokousaného, ležet v prachu, a s připravenou hůlkou vběhla do jeskyně, kde zmizela zvířata.

Vlkodlaci už nemohli způsobit větší škodu, ani kdyby se o to snažili – a oni se možná opravdu snažili. Neznala myšlenkové pochody vlkodlaků a stále byla ohromená inteligencí toho velkého šedohnědého zvířete, které uskakovalo před jejími střelami, jako by to byla nějaká zvláštní hra na babu. Rychle začala kontrolovat vybavení – nejvíce poškozené byly gumové kabely od nádrží s argonem, z prokousaných děr teď do vzduchu unikal plyn. Sensory nedostatku kyslíku v celé jeskyni zvonily, žádný div, že před tím pronikavým zvukem vlci utekli.

Argon je neškodný, inertní plyn kromě situace, kdy začne nahrazovat kyslík v uzavřeném prostoru. Lidé ani zvířata nedostatek kyslíku nepociťují, pokud ho nedoprovází přemíra kysličníku uhličitého, a tak mohou dýchat čistý argon, aniž by to doprovázely potíže s dýcháním nebo bolesti, až najednou upadnou do bezvědomí a zemřou. Kvůli tomu musely být v jeskyni kyslíkové sensory, pro případ, že by hladina argonu dosáhla kritické hranice. Všichni byli poučeni, že v takové situaci mají okamžitě z jeskyně vyběhnout a nevracet se, dokud sensory nepřestanou pípat. Naštěstí, Lamie nebyla živá. Ostré zvonění sensorů ji silně rozčilovalo, ale nemohla je vypnout, protože nevěděla, jak by jinak mohla zjistit, že je prostředí jeskyně již bezpečné pro další dýchající tvory.

Nacpala si do uší vatové tampóny a vrhla se do práce – vypnula plynové nádrže, našla rozkousané kabely a hrabala se v dosud nerozdělaných lepenkových krabicích, roztahaných po jeskyni, kde byly uloženy náhradní. Vlkodlaka snad nedostatek kyslíku zabije? pomyslela si matně, když jí do uší skrz vatu pronikaly i hlubší zvuky vlčího vytí. Se zacpanýma ušima jen těžko odhadovala jeho směr, zvířata se mohla nenávratně ztratit hluboko v nezmapovaných prostorách jeskyně. Anebo možná se argon tak daleko skrz malé průchody ani nedostane – a vzhledem k tomu, že kyslík již padesát let nepotřebovala, vyzkoušet to nemohla.

Lupeni na mě bude pyšný, jestli ti vlkodlaci chcípnou, napadlo ji náhle, ale pak se rychle vrátila k práci. Nahradit plynové kabely bylo snadné, ale pak musela nastartovat všechny počítače, které byly během jejich výletu do vesnice vypnuté, aby mohla zkontrolovat tlak argonu ve všech šest krát tři krát tři stopy velkých nádržích, shromážděných uprostřed jeskyně. Nevěděla jistě, ze kterých nádrží, pokud vůbec, se ztratil plyn, a musela nalézt všechna místa úniku argonu, nejen díry v kabelech.

Jestli se vrátí z vesnice a najdou ji tady se spuštěným alarmem… no, možná lepší se přiznat, že je upír, než být znovu vyhozena ze školy. Tohle byl již její čtvrtý pokus získat PhD, a musela by se vrátit až na samý začátek prvního ročníku na universitě, aby si získala v oboru respekt a mohla se znovu přihlásit do programu. Ostatní doktorandi fyziky ji přijali, což je mnohem víc, než se dalo říct o jejím prvním roce mezi psychology.

I když „přijali" bylo až příliš silné slovo. Doktorandi tiše tolerovali její přítomnost na seminářích, kde nikdo nepromluvil jinak než v rovnicích, kde se nic nejedlo a za největší výkon se považovalo nazvat svého kolegu blbcem a nerozčílit se, pokud to samé udělal on vám.

Skvělé studijní prostředí pro upíra.

Ale také důvod, kvůli kterému se „tvrdé" vědě tak dlouho vyhýbala – bála se definitivního zjištění, že jí už nezbývá nic z člověka. Poté co zavrhla chladnou, nemilosrdnou a pomlouvačnou společnost Nemrtvých, doufala, že sama v sobě nalezne něco, co jí znovu přivede k lidem, co jí vrátí schopnost cítit, co jí vrátí teplo. Nenašla to v psychologii, kde o ní její studentští kolegové vedli nekonečné diskuse – Anorexie? Deprese? Disociativní osobnost? – ani v sociologii nebo v ekonomii, kdy propadla zoufalství z nedostatku inspirace a znovu podlehla vábení lidské krve. Ať v tom byl nějaký skandál nebo prostá nuda, pokaždé odešla a našla si jinou školu, ve které mohla vždy ukázat jen své poslední diplomy, aby zakryla, že její vlastní minulost se táhne mnohá desetiletí nazpět.

Mike, Vijay a Taofang se jí nikdy neptali, proč nejí. Byli ohromení nedostatkem emocí, který vykazovala dokonce i když profesoři odmítli přijmout její práce, a příliš zahanbeni jejími znalostmi devíti jazyků, než aby se vyptávali, kde k nim přišla. Dokud si věděla rady s Maxwellovou rovnicí a dokázala spájet rozdrcený elektrický obvod, byla jejich člověk.

A tak se teď chtěla konečně předvést. Argonové nádrže byly brzy utěsněné a znovu naplněné, vykazovaly stabilizovaný tlak a poslušně registrovaly rozsah kmitání neutrin. Jen zaznamenávání údajů probíhalo až moc hlučně – že by vlci protrhli i kryt?

Odhrnula stranou zbytky igelitu, který tam natáhli jako ochranu před „netopýřím trusem" a zkontrolovala kovové pláty obklopující plynové nádrže. A našla co hledala - některé pláty byly uvolněné a chvíli s nimi zápasila – jejich váha a velikost vyžadovaly paže dvou i tří lidí a jí trvalo pár hodin, než je dala zpět na místo, kam patřily.

Ještě jednou si prohlédla všechny kabely s plynem, elektrické kabely, všechno, o co by zvíře mohlo zavadit nebo co by mohlo prokousat. Kabely jednoho z osciloskopů byly odpojené, to zvládla lehce… Když potom všechny přístroje zapnula, aby se ujistila, že vše funguje, pronikavý pískot kyslíkových sensorů v okamžiku utichl.

Vydechla si a vyndala si z uší vatu. Teď už se nemusela bát, že někdo přijde, a všechno, co dokázala odzkoušet, perfektně fungovalo.

Ale potom zaslechla jiný zvuk; vzdálené zavytí a skřípot drápů hrabajících kamenitou zem. Takže vlkodlaci ještě žili, minimálně jeden z nich – a pohledem z jeskyně zjistila, že měsíc se již blíží k obzoru.

Z jedné z úzkých chodeb jeskyně se vynořil ten černý, se spáleným zadkem a s krví odkapávající z čelistí a z tlap. Namířila na něj hůlkou a zablokovala mu cestu ven dřív, než se mohl přiblížit k přístrojům. Nechtěla, aby se rozeběhl, musel jí pomalu následovat přes dráty až k východu…

Znovu si s velkou úlevou oddechla, protože plyn proudil v nádržích jak měl a osciloskopy blikaly, a jen matně si uvědomovala děsivě vítězoslavného zavytí, po kterém následoval zvuk kroků v listí. Lidských kroků, takže vlk se již proměnil. Teprve když podruhé a potřetí zkontrolovala všechny kabely, vzpomněla si náhle na Mika.

Byl její kolega celou noc venku? Jestli ho pokousali vlkodlaci, nevadilo to – mudlové na vlkodlačí kousnutí umírají. Ale i tak ho tam nemohla nechat jen tak ležet. Opatrně opustila jeskyni a ve slabém světle zapadajícího Měsíce spatřila Mikovo bledé tělo, ležící bezvládně stále vedle džípu.

Něco tu nebylo v pořádku. Měsíc byl ještě na obloze, takže vlk ještě svou lidskou podobu nabýt nemohl, ale jak se mohl člověk, jehož kroky šustící v listí zaslechla, přiblížit tak blízko k vlkodlakovi, aniž by byl býval napaden? A proč by zvíře ignorovalo člověka, naprosto jedlého, i kdyby byl mrtvý?

Mike nebyl mrtvý, jak zjistila, když se k němu přiblížila a vzala do ruky jeho paži, studenou a pokrytou krví. Kousl ho upír. Zase.

-

Hluboko v Petrosnových jeskyních, v místě zborceného stropu, Náměsíčník vztekle zavrčel, když zaslechl Vladovo triumfální zvolání, oznamující vládu nad teritoriem. Honili se a bojovali celou noc, ale protože Náměsíčník tu byl jen jednou – a to jen v jedné z chodeb a pod vlivem Vlkodlačího lektvaru – vyšel z toho mnohem hůř. Byl ztracen ve spleti nerovných chodeb a neměl ani tušení, jak se dostat ven, kromě toho, že by se prohrabal závalem, který sám způsobil před dvěma měsíci. Pohmožděné a potrhané svaly protestovaly při sebemenším pohybu a vysílaly neustálé signály bolesti, která předčila tu, jež přicházela s úsvitem.

Poté, co se proměnil, ležel Remus dlouhou dobu bez pohnutí. Bez drápů se mu špatně hrabalo a jako zvíře byl větší a silnější. A co víc – jeho lidské já začalo propadat panice, kterou zvíře neznalo – jak dlouho tu přežije, ztracený v jeskyni bez vody? Zná alespoň směr, kterým se dostat ven?

Vzpomněl si, co tu našel minule – kostru, lidskou kostru. Omylem se ve tmě vplazil rovnou na ní, cítil pod rukama oblouk žeber, vyčnívající čelisti, zbytky hnijícího masa.

Byl Sirius už mrtev? Odevzdali už jeho kosti vlnám daleko od skotského pobřeží … nebo jeho tělo jen spálili, jako se pálila těla lůzy z obavy před rozšířením nemocí? Removi byla náhle zima, příliš zima, než aby se mohl pohnout, jeho prsty se proměnily v led, slzy v očích zamrzly na řasách do ledových kuliček. Napadlo ho, jestli by mu kostra nejlepšího přítele připadala povědomá a známá, nebo jestli je to jen obyčejná kupa kostí.

Jako odpověď na jeho myšlenky se z temnoty vynořila tvář, zírající do té jeho. Zbývalo na ní ještě dost masa, aby vypadala jako živá, ale ostře vystupující kosti a šlachy jí dodaly příliš odpudivý vzhled, než aby v ní bylo možno rozeznat podobu smějícího se chlapce, který býval Siriem Blackem. „Skoro jsem je dostal oba," zasyčelo to hlubokým hlasem. Oči byly vpadlé, skrývající nekonečnou hlubinu, jako oči upíra. „Severus – pořád za mnou slídil – tušil jsem, že bude jednou nebezpečný. Byl dost krutý a měl v sobě dost zloby, ale odmítl se k nám přidat. A Potter…" Tvář se zkroutila do nenávistného šklebu. „Perfektní Prefekt Potter. Nechtěl jsem ho zabít, to ne – ale kdyby ho načapali při proměně…" Mávl rukou kamsi do dálky, jako by tam bylo filmové plátno.

Remus tam spatřil Jamese, kterak zahanbeně, se skloněnou hlavou, když jeho hůlka byla rozlomena vedví, odchází pryč a snaží se zadržovat slzy, protože je teprve třetím studentem za padesát let, který byl vyloučen z Bradavic.

-

Nahoře v jeskyni Mike pokojně odpočíval Lamii u nohou, zatímco sbírala a analyzovala údaje. Už se neodvážila pustit ho z očí, protože myšlenka na upíra Mika – i když jako mudla by se stal tím druhem upírů, kteří se bojí slunce, neumí létat a jsou hodní akorát soucitu – nebyla nijak příjemná. Alespoň to vypadalo, že ho nepokousali vlkodlaci, i když hlubokých škrábanců měl dostatek. Možná ten pach čerstvé krve přilákal upíra, který napřed olizoval čerstvé rány, než mu sám jednu způsobil, na opačné straně, než to udělal ten první upír, který se na nešťastném americkém fyzikovi krmil.

Pokud, pomyslela si znepokojeně, tu ten upír nebyl celou noc, aby tu na něco čekal nebo něco hlídal, a z Mika si udělal jen příjemnou půlnoční svačinku. Kroky, které slyšela těsně předtím, než měsíc zapadl, musely patřit tomuto upírovi, což vysvětlovalo, proč na něj nezaútočil vlkodlak… a ona znala jediného upíra, který se odvážil lovit za úplňku. Byl to ten stejný upír, který tu již jednou byl a který se jen tak lehce nevzdá myšlenky, že ji dostane zpátky. Který dokáže klesnout i tak hluboko, že se spolčuje se psy, jen aby dosáhl svého.

Cuza.

Tok jejích myšlenek se náhle zastavil, když mdlé zvuky vytí a kňučení vycházející z jeskyně najednou plynule přešly do zřetelných anglických slov. Napřed si myslela, že je to Vijay – to by jí ještě chybělo, dva pokousaní mudlové během jedné noci – ale přízvuk k němu úplně neseděl, a po pár větách měla jasno.

„Ne!" volal hlas, plný bolesti, která byla nepochopitelná pro někoho, kdo padesát let téměř necítil žádné emoce. „Neudělal to schválně… Neudělal to…"

Lamiina tvář zdrsněla. Takže Lupeni se během honu na vlkodlaka ztratil v jeskyních. Proto se ven dostal jen jeden. Nenáviděla Cuzu a bála se ho, stejně jako se bála vlkodlaků, ale myšlenka na potrhlého Angličana, číhajícího na svou kořist jako nějaká čarodějnická forma kapitána Ahaba, jí znepokojovala ještě víc. Snažil se uniknout vlastní temné minulosti tím, že lovil příšery? To už by bylo trochu moc.

Měla dobrý důvod, aby ho tam nechala umřít, ale výkřiky byly stále naléhavější a cuchaly jí nervy, když už nemohly působit na její srdce. Jestliže jsou přístroje v pořádku a Mike vypadá klidně, mohla by se jen podívat kousek dál za vchod, co se tam děje.

-

„Náměsíčníku, kamaráde." Slova patřila Siriovi, ale ten tvrdý zlý hlas ne, a ruka, která se vynořila, aby chytla Rema za rameno, byla jen kostnatým pařátem.

Remus byl ochromený chladem, takže ji necítil, stejně jako necítil mrazivé slzy stékající mu po obličeji, pokud se nedotkly spálenin, způsobených Lamiinými ohnivými střelami.

„I kdybys řekl, že se k nám nepřidáš, neutečeš tomu, co jseš," pokračoval démon – Sirius a jeho ruka se natahovala, jako by byla z gumy, jak se Remus snažil odtáhnout. „Patříš k temné straně, starouši, a chtěl jsi zabít Severa ještě víc než já. Já věděl, že se mi jednou budeš hodit."

Tady to zmlklo a zvrátilo to se smíchem hlavu dozadu, takže byly vidět žlutavé zuby. „Nemyslel sis snad, blázne, že jsem tvůj přítel?"

Remus si přitiskl ruce na oči, ale obraz před nimi zůstával dál a jeho výkřik „Ne!" mu ze rtů vyšel jen jako šepot.

Dotek, který potom ucítil na tváři, byl teplý a něžný jako tlapka kotěte.

„Tohle místo je plné mozkomorů, Lupeni," informovala ho stroze Lamie. „Nemůžu je odehnat, ale tebe můžu vytáhnout ven."

Slova mu nedávala moc smysl, ale nebránil se, když ho uchopila za zápěstí a začala ho tahat ven úzkým průchodem. Jeho zamlžený rozum nechápal, jestli je ona jen pokračováním jeho vize, jestli je Patronem nebo skutečnou osobou, nevěděl ani, jestli se opravdu hýbe, nebo jestli ještě pořád leží v jeskyni a čeká na smrt.

Když dosáhli hlavní jeskyně, Lamie ho pustila a on se zhroutil na zem. Rozhlédla se a viděla jen Mika v bezvědomí (tentokrát bude nepoužitelný několik dnů).

Strávil Lupeni noc v jeskyni? Napadli ho vlkodlaci? Idiot, zamumlala, když ho chytla v podpaží a přinutila ho vstát. „Nemůžeš tu takhle sedět, za chvíli se všichni vrátí. Běž tudy – a nezakopni o kabely. Trvalo mi celou noc, než jsem je dala do pořádku, když se sem předtím dostali ti vlkodlaci. Měla jsem tě nechat, ať je zabiješ…"

Když mu jednu ruku obtočila kolem pasu a vedla ho mezi hromadami přístrojů k východu z jeskyně, cosi ji přinutilo zarazit se uprostřed věty. Krev z hlubokých bodných ran jí smáčela košili – jeho krev, a nebyla tak docela lidská.

Když se vypotáceli ven do husté mlhy, která zřejmě padla za úsvitu, jak se na horách stávalo často, vkradlo se jí do mysli poznání. Lupeni nebyl napaden vlkodlaky. On byl vlkodlak, ten šedý, ten s inteligentní jiskrou ve žlutých očích.

Věděl toho tolik o vlkodlacích, protože byl jedním z nich. Tohle uvědomění ji zmátlo ještě víc a náhle pocítila bláznivé nutkání k smíchu. Vlkodlaci patřili k nejnižší třídě Temných tvorů – smrtelní, nevzdělaní, nevypočitatelní a divocí, se zvířecí plachostí před lidmi kromě jediné noci v měsíci, kdy je trhali na kusy. Těch pár setkání s „psy", které prodělala, se ovšem nedalo s tímhle sebevědomým, vzdělaným anglickým čarodějem srovnávat.

Byl na lovu, hádala. Možná že lovil vlkodlaky stejně jako zabíjel upíry. Určitě se s nimi nespolčoval, protože před nimi přišel studenty varovat, což byla vůči jeho příbuzným jasná zrada. To by vysvětlovalo, proč se nemohl vrátit do své rodné země, jedna taková neopatrná noc ho vyhnala do exilu.

Nesouvisle mumlal, něco o tom že to myslí vážně, a trhal sebou jako by zápasil s neviditelným protivníkem. Popohnala sebe i jeho dolů po cestě a dál skrz mlhu.

„Dělej," naléhala a nebyla si vůbec jistá, proč zachraňuje někoho, kdo by měl být jejím nepřítelem. Vysoko nad jejich hlavami se mezi protrhávajícími se oblaky míhaly sluneční paprsky a poslední červeň úsvitu bledla. Kolem nich ale mezi stromy vířila hustá mlha a odhalovala jen nejbližší části cesty.

Nepárala se s ním, nutila ho k chůzi, i když to vypadalo, že je příliš slabý, než aby šel dál, a skoro ji nevnímal. Pod mrazivě studenou kůží její prsty cítily život, byl živý jako kterýkoliv lidský tvor. Ale v jeho žilách proudila vlkodlačí krev. Záleželo na tom? Lidské krve se přece už vzdala.

Lamie zápasila sama se sebou. Prastarý strach z vlkodlaků, neustálá blízkost lidské krve a touha uniknout vlastní minulosti se tu střetly a zanechaly ji zmatenou a dezorientovanou, jako by se lidské krve znovu napila. Umyje ho, obleče a pošle pryč, než se to celé ještě víc zkomplikuje.

Když dorazili do tábora, dotáhla ho k dřevěné nádrži se zelenou hadicí, která ležela svinutá vedle. Otevřela kohoutek naplno a pustila na něj plný proud studené vody, takže smyla všechnu krev a špínu a dlouhý šrám na jeho prsou začal znovu krvácet. Stál tam a nevydal žádný zvuk, a když se dostala k obličeji, byla o něco šetrnější, zeslabila proud vody a prsty jemně odstranila vrstvu bahna a slz.

„Kde máš šaty? Hůlku? Koště?" zeptala se a namířila hadici nahoru, aby mu propláchla vlasy.

Zavrtěl hlavou na znamení, že si to nepamatuje, nebo že možná ani nerozumí, co mu říká.

Lamie si povzdychla a popuzeně se na něj podívala. Nahý, krvácející muž by přece měl být splněním všech upírčiných přání, ale jeho krev byla asi tak lákavá jako konzerva psího žrádla.

„Dělej," řekla hrubě. „Můžeš zůstat u mě ve stanu, než se vzpamatuješ. Nechci tohle vysvětlovat mudlům."

Znovu ho donutila k pohybu a nechala ho před vchodem do stanu, kde zůstal stát, kymácel se a nekontrolovaně se třásl. Když položila přes podlahu igelit, aby tam všechno nepotřísnil krví, vtáhla ho dovnitř a slíbila, že mu půjčí nějaké oblečení od Vijaye.

Remus drkotal zuby a mluvení ho stálo veliké úsilí. „Kdybys měla… nějakou čokoládu," povedlo se mu říct, „mozkomoři…"

„Ach tak, tak to je ten problém?" zvolala překvapeně. „Já zapomněla…"

Aniž tu myšlenku dokončila, zmizela a vrátila se o pět minut později s nějakými šaty, dekou, obvazy a tyčinkou hořké čokolády Cadbury z Taofangova stanu. Čínský student měl utajovanou vášeň pro západní zboží včetně čokoládových tyčinek, které mu posílal bratranec z Kanady.

Remus seděl strnule sám ve stanu a třásl se. Z cesty od jeskyně si nepamatoval skoro nic. Pod útokem divokého mozkomora se jeho mysl ztratila ve vzdálené a děsuplné krajině, mučená Siriovým známým smíchem.

Někdo ho stáhl zpět a přinutil jít ve chvíli, kdy věděl, že už k tomu nemá sílu. Kdosi ho vedl dolů po cestě a silnýma rukama chránil před pádem. Venku před jeskyní na něj dopadla mlha, stejná jako v místě, kde se rozléhal Siriův drsný a krutý smích a kde téměř slyšel Voldemortův křik.

S každým krokem se odtamtud vzdaloval. V okamžiku, kdy vyšel z lesa, již věděl, kde je. Z mlhy se vynořily stany studentů jako součást něčeho, co již pokládal za reálný svět. Znal toho, kdo ho držel, kdo ho vytáhl z jeskyně, než se stačil v přítomnosti mozkomorů ponořit do šílenství.

Lamie. Musí to být mocná čarodějka, když zahnala ty strašné tvory bez duše.

Když se vymanil ze studeného stisku mozkomorů, rozlila se mu po těle bolest jako přílivová vlna, podmanila si jeho vědomí, sotva ho znovu nabyl, a téměř ho přemohla. Bolest rostla s každým krokem a zasáhla ho jako střela z čistého ledu, když na něj Lamie potom pustila studenou vodu. Když ho pak dotlačila ke stanu, začal se divoce třást. Prosba o čokoládu byla jedinou rozumnou větou, kterou byl schopen ze sebe vypravit, a i ta z něj vysála ještě víc síly, než se mu zdálo, že ještě má.

Ve stanu si přitáhl kolena k sobě, objal je pevně rukama a pokusil se nalézt v tom všem nějaký smysl. Zápasil s Vladem v jeskyni, tím si byl jist. (A jen doufal, že ten druhý vlkodlak trpí tohle ráno stejně jako on). Když zapadl měsíc, napadli ho mozkomorové a zachránila ho záhadná čarodějka, která předstírala, že je mudla.

Část jeho mysli si zoufale přála pochopit, co se vlastně přesně stalo. Rozhlédl se po stanu, jako by se chtěl chytit nějaké opory ve fyzickém světě. Nad hlavou mu visela klenba z nějaké červené mudlovské látky. Ta trocha světla, pronikající sem zvenku, dávala tomu místu jakýsi kalný, podvodní nádech. Stan byl zřejmě dělaný pro minimálně dva lidi. Bez překvapení okolo sebe zaznamenal hromady knih a cítil se mezi nimi uvězněn. Pomalu začaly fungovat i další jeho smysly. Cítil její zvláštní silný parfém a pod tím, v ústraní, cosi nevábně sladkého a povědomého.

Upír.

Nechtěl tomu věřit – jeho smysly mu říkaly, že v jejím stanu byl upír. Teď si vzpomněl, že se minulou noc bál, že na ni upír zaútočí. Náměsíčník s Vladem jednoho viděli, i tím si byl jistý. Ale Lamie by určitě neměla sílu vytáhnout ho z jeskyně, kdyby byla pokousaná od upíra. Současně s tou myšlenkou pocítil úlevu, ale zmatek nad tím, co se tam stalo, zůstával.

Uslyšel blížící se kroky. Mumlala si něco k sobě tím zvláštním, téměř bezhlasým způsobem, který byl pro Rema současně známý i nepřátelský. Ve chvíli, kdy již byla uvnitř stanu a balila ho do deky, věděl.

Věděl, kým ona je, ale tím se ještě vůbec nic nevysvětlovalo.

„Tady," řekla krátce a podávala mu kus čokolády.

Se zavřenýma očima ji snědl a cítil, jak se mu do rukou, nohou i do pomalého mozku vkrádá teplo. Když se na ní podíval, zjistil, že na něj zírá těma svýma očima, fialkovýma, sytě ametystovýma, ne prázdnýma temnýma očima upíra. Kdesi blízko za nimi, nicméně, cosi číhalo, připravené vyrazit….

Chtěl se jí zeptat na tisíc věcí, ale jediné, co dokázal vyrazit skrz drkotající zuby, bylo „Proč?"

„Proč jsem tady?" řekla nevzrušeným tónem, když před sebe položila čtverce gázy a hlasitě trhala náplast na stejně dlouhé kusy. „Abych ochránila cenné přístroje před zuřivými vlkodlaky, pochopitelně."

„Ne," Remus zavrtěl hlavou a nemohl zastavit chvění, které začínalo v ramenou a přesouvalo se do celého těla. „Proč jsi mě zachránila?"

„Proč jsi mi lhal?" zasyčela skrz sevřené zuby. „Jsi vlkodlak! Nechtěl jsi chránit ani jednoho z nás. Chtěl jsi se jen honit po jeskyni s tou svou odpornou smečkou divokých psů!"

Její vztek ho udeřil do zmateného mozku a nečekaně mu vrátil schopnost jasného uvažování a soustředění. „Vlad není… nepatří ke mně," řekl rozhodně. „Ano, šel jsem po něm. Minulý měsíc zaútočil na moji smečku, a jeho vlastní ho opustila."

To ji ani v nejmenším neuklidnilo. „Tvoji smečku?" zavrčela a její hlas zněl snad ještě víc zhnuseně než Alexandrův.

„Největší a nejlépe organizovanou ve zdejších horách," odpověděl klidně. „Ty jsi nebyla o nic poctivější, Lamie," dodal a do jeho tónu se vloudilo něco jako nádech vzteku, možná zrady, možná překvapení. „Jsi upír."

„A ty jsi lovec upírů, nemám pravdu?" zazněla její odpověď a rychle se od něj odtáhla. „Emil nebyl tvojí první obětí, je to tak? Proč to děláš – jenom tvůj zatracený instinkt, potřebuješ zabíjet?"

Remus by se býval rozčílil, ale způsob, jakým začala couvat, když se jen nepatrně zamračil, ho odradil. Čekala, že se bude chovat jako zvíře – tak, ukáže jí, že tady je jeden pes, který dokáže svoje emoce držet na uzdě za všech okolností. „Mohla jsi mě tam v jeskyni nechat umřít," prohlásil věcně, a nedokázal proniknout tou směsí emocí, které zněly v jejím hlase a zračily se jí ve tváři. „Mohla jsi mě zabít, kdykoliv. Ale nezabila. Proč, Lamie?"

Neodpověděla, obrátila pozornost ke gáze a náplastím, které rozložila před něj na igelitové plátno.

„Tady," řekla, vzala jeden obvaz , hrubě mu stáhla ruce dolů a odhalila jeho hruď. „Dám ti sem obvaz. Je to nejhorší rána." Uhladila kus gázy a přilepila ji kusem náplasti. Sklonila hlavu, aby se vyhnula jeho pohledu.

„Proč?" opakoval a v té otázce se skrývalo vše, co ho na ní znepokojovalo.

Najednou vstala a bez odpovědi se mu přesunula za záda. Slyšel jí, jak se přehrabuje v oblečení, pak nastalo úplné ticho. Mohla se klidně připravovat, že ho uškrtí, ale tomu nevěřil. Křehká zeď, kterou okolo sebe postavila, něco skrývala, cosi v temnotě zápasilo a toužilo po svobodě, a on to poznával.

„Kdo jsi?" vydechl do nehybného vzduchu stanu, ve své mysli zachytil na chvíli její odraz a lekl se, že jakýkoliv hlasitý zvuk by ji mohl odehnat.

„Nevím, teď už ne," odpověděla pomalu a opatrně po dlouhé chvíli, během které vzdálenost mezi nimi vyplňoval jen jeho dech.

Lamie mlčela ještě dalších pár minut, zírala na jeho záda a svírala špinavou, krví prosáklou košili, kterou si právě sundala. Kým byla? Proč se vrátila? Ještě před hodinou, snad před deseti minutami by možná věděla odpovědi na všechny otázky, nebo si myslela, že ví. Kdo byl on? Myslela si, že ví alespoň tohle, ale i to se pomalu měnilo. Jestli měl smečku, znamenalo to, že se zdržuje ve společnosti dalších vlkodlaků, a on sám byl pravděpodobně vlkodlakem delší dobu, než by si bývala myslela. Náhle a bolestně si uvědomila, že když pochopí, kým je on, nalezne snad znovu sama sebe.

Ale to bylo směšné.

Vyhodila špinavou košili ven ze stanu, navlékla si čistou a když si ji přetahovala přes vlasy, zachytila ji o sponu, těžký zlatý šperk, který před lety dostala od jednoho starého cikána v Bukurešti.

„Já jsem byla… jsem upír, to je pravda," řekla chraptivým hlasem, vstala a vrátila se k Lupenimu, zachumlanému do deky, který si ji prohlížel s tou samou bystrou inteligencí, kterou viděla minulou noc v očích šedého vlka. „Ale já nechci – nepřišla jsem kvůli tomu… chtěla jsem pro sebe něco jiného -"

Zmlkla, neschopná podívat se mu do očí, a poklekla, aby sebrala zbytky náplasti a papírových obalů, zmuchlala je v jedné ruce s hlasitým šustěním do tvrdého klubka a odhodila ho stranou. Vzala Vijayovo oblečení a netečně mu je podávala.

„Radši bys měl jít," řekla a zoufale se snažila dodat svému hlasu odstín konečného rozhodnutí. Bála se, bála se toho, co by se mohlo stát, kdyby zůstal.

„Jistě," zamumlal s pokusil se vstát. Jeho hlava se otřela o strop stanu, jak se nejistě kymácel, a svíral v ruce oblečení, jako by v něm hledal oporu. Málem upadl, ale ona rychle vstala, chytila ho za ruce a stáhla ho znovu k sobě dolů. Nebránil se, ale nepřestával se na ní dívat, a zacuchané a zamotané vlasy mu padaly do obličeje.

Najednou jí připadal jako divoké zvíře, a potřebovala, aby vypadal více lidsky. Jemně mu odhrnula zcuchané vlasy z obličeje, sebrala všechny prameny a nechala mu je na chvíli viset přes jedno rameno, zatímco si rozepnula sponu. Její ruce se spojily vzadu na jeho krku, když mu zlatý šperk vpletla do vlasů. A jeho šedé oči, čekající, byly po celou dobu upřené do těch jejích.

Remus zvedl třesoucí se ruku a pohladil ji po tváři. Byla hladká a chladná. Čekal, že bude? Když ji o chvíli později políbil, s překvapením zjistil, že její rty jsou teplé. Přitiskli se k sobě a o všechno teplo, které jen v sobě dokázali najít, se rozdělili.

WolfieTwins

- - - - - - - - - - - - - - - -

Pozn. autorek: Platí to samé jako vždy a my se skláníme před velikostí J.K.Rowlingové... brzy, brzy.

WT2: Já vím, říkaly jsme, že si dáme pauzu, ale… tohle je prostě posedlost.
WT1: Jo, posedlost tím milým upírem. Opravdu ho musíme nutit, aby měl rád „upíra"?
WT2: Upír se zalíbil hlavně té intelektuální části jeho osobnosti…
WT1: Ale… fuj, vždyť je to hnusný….
WT2: …a jeho lidskému já.
WT1: Liszka se mi líbila víc.
WT2: Je moc nudná… a nevzdělaná.
WT1: Liszka!
WT2: Lamie!
WT1: Grrr...
WT2: Hej, co děláš s tím kolíkem? Dej ho pryč!
Opravená verze z července 2001

Pozn. překl. Toto je překlad verze na Pro zájemce je na internetu na adrese http/tadmuck.home. k dispozici alternativní prodloužená 8. kapitola (pravá), jejíž konec po úvaze přeložený (a zde zveřejněný) nebude.

Pro vysvětlení: Jedná se o detaily opatřenou a rozvedenou milostnou scénu mezi Remem a Lamií. Byla dopsaná až dodatečně jednou z autorek a nebyla určena ke zveřejnění na velkých serverech jako (a špatný překlad by ji uškodil mnohem víc než ostatnímu textu)