WolfieTwins: Call of the Wild

9. Zrada

There is a bomb on the table between us,
Next to the wine bottle, and between the tips of our forks.

I stare at the beautiful depth of your eyes
and listen to you describe
accurately and simply
with your sensual, resonant voice,
all the ways that we are the same.
You and I,
in some other lifetime, twins
striving alone in this lifetime
naked only to each other
cowering away from our essential natures
but leaning toward each other's uniqueness
caressing that strangeness
tasting that strangeness

The bomb is ticking in time with my pulse.

We cannot be together, even if
we were born to be together
There are a million reasons why it cannot work,
and each is a spear in my heart
Together our hands clasp over the table
I know I will love you forever,
but how I feel doesn't make any difference.

I know the explosion is coming
I close my eyes
you disappear.

pirategirl

„Milujeme se, a to je pravda, ať už to znamená cokoliv, ale neumíme to; pro některé je to věc talentu, pro jiné pouze závislost."
Margaret Atwood

„Bélo, ovládej se."

Chlapec si otcova chladného odměřeného tónu nevšímal a dál civěl na starého čaroděje, promoklého a umazaného od bláta, který se přívětivě usmíval, jako by hrabání se v bahně byla jeho oblíbená každodenní činnost.

„Vidím, že bych se měl omluvit i za svého syna," řekl Remus poměrně vlídně, ačkoliv v jeho hlase byla znatelná stopa podráždění. „Tohle je Béla, ten mladý čaroděj, o kterém jsem vám vyprávěl, řediteli."

„Úžasné!" zahlaholil Brumbál a jiskru v jeho očích nedokázalo skrýt šero ani déšť. „Je mi potěšením poznat čaroděje, o jehož schopnostech mi Remus tolik vyprávěl!"

Tváří v tvář této nečekané oslavné řeči a zejména poté, co ho Remus nazval čarodějem navzdory faktu, že už čtyřicet měsíců tvrdohlavě odmítal dělat domácí úkoly, Béla již nedokázal déle předstírat mrzutost. Nepatrně zvědavým hlasem se zeptal: „Vy jste z té čarodějnické školy kam chodil tá – Lupeni." Rychle se natáhl a spěšně potřásl řediteli rukou.

Déšť nepřestával padat a doprovázel je celou dobu při práci, když třídili zuhelnatělé trosky. Zborcený zbytek Grigorovy chalupy připomínal leviatana vrženého na pobřeží, s kusy hnijícího masa ještě přichyceného k mohutným kostem. Dlouhé, silné trámy byly skryté pod zbytky střechy. Jeden z rohových sloupů, částečně spálený, trčel v podivném úhlu ven z trosek. Jen kamenný komín, vykukující zpod hromady šindelů, vypadal neporušeně.

Chlapec si náhle uvědomil, jak ho déšť za tu chvíli, co tu stál, promočil, a vytáhl svou pláštěnku z bláta, kam ji před chvíli ve vzteku odhodil. Ani když ji zvedal a vyklepával, nepřestával pozorovat předmět v Brumbálově ruce.

Ačkoliv byl zčernalý, na první pohled bylo poznat, že je to velký zdobený kříž. Kov byl vytepaný do podoby hrubého dřeva omotaného olivovými ratolestmi. V lalokovitých okvětních lístcích na každém ze tří konců byla zasazena trojice kamenů, ze kterých se, když je starý čaroděj pořádně otřel, vyklubaly rubíny, zářící pod zamračenou oblohou krvavou červení. Články řetězu, polámané a zablácené, se houpaly v dešti.

I Remus se na ten kříž díval a myslel při tom na scénu, která se odehrála před deseti měsíci ve Stilpescu. Napětí rostlo, jak se kolem něj tehdy shromáždil dav a mrtvola muže se svalila do špíny. Šepot se změnil v drmolení, které bylo stále naléhavější, až přerostlo v rozčílené otázky. On sám byl připraven na ně odpovědět, ale nedostal k tomu příležitost. Z davu se ozval hukot, přerušený náhlým výkřikem nějaké ženy a nad hlavami lidí začal putovat třpytivý stříbrný kříž, až skončil v ochablé ruce ležícího těla. Jak se kov dotkl dlaně, mrtvé prsty se ohnuly v křeči a po voskově bílé kůži se začaly šířit syčící, bledé popáleniny.

„Je to vlkodlak!" zvolal čísi hlas a dav ten výkřik začal okamžitě opakovat – a Remus náhle nebyl vrahem, ale hrdinným lovcem nestvůr. Schopným dokonce i zabít vlkodlaka jednoduchou kletbou (šeptalo se), a přesto natolik na úrovni, že se nepotřeboval chlubit tím, kým ten mrtvý muž byl.

Jeho snaha o protest se utopila v najednou přátelském zástupu lidí, kteří si nedokázali představit, že by jejich milovaný Lupeni byl schopen vraždy. A on sám tam stál zmatený, jediný účastník celé scény, který nechápal, kde se tu najednou vzal ten stříbrný kříž a zradil tajemství mrtvého muže.

Až teď pochopil, co se tenkrát stalo.

„Béla s tím křížem uměl telepaticky pohybovat," poznamenal Remus a kývl směrem ke kříži, „na určitou vzdálenost. Pozoruhodné, že vlkodlak dokáže kontrolovat stříbrný předmět tak dobře. Ani já nevím, jestli bych to dokázal."

„Ach, ano. Se stříbrem je určitý problém, že?" zamyslel se ředitel.

„Myslím, že jsem prostě jen nevěděl, že by s tím nějaký problém měl být," řekl Béla, když se mu podařilo přehodit si pláštěnku přes ramena. Zatřásl hlavou ve snaze vypadat úplně v pohodě, vytáhl hůlku a namířil ji na kříž. „Je to docela jednoduché."

Kříž se vznesl do vzduchu, napřed poskakoval, ale pak letěl lehce. Jako nějaký pták se z výšky v elegantních kruzích snesl nad jejich hlavy. Samolibý a lehce lišácký výraz na Bélově tváři napovídal, že se očividně rád předvádí.

„Pěkné, Bélo," poznamenal Remus suše. „Ačkoliv, a to především, neměl jsi tam vůbec co dělat. Neměl jsi být ve vesnici, kde tě mohli poznat a…"

Tmavý předmět dopadl na zem a s plesknutím se jim u nohou zaryl do bláta. Béla se zlostně podíval na svého otce, sevřel hůlku a hledal slova, která by v té chvíli vyjádřila jeho vztek.

„Já se jich nebojím," zavrčel, „byls to ty, kdo se snažil nechat se zabít."

Brumbál vypadal, že si ničeho nevšiml, sehnul se k zemi pro kříž a zastrčil si ho do vnitřní kapsy svého pláště.

„Teď není čas se o tom bavit," řekl Remus krátce. „Uklidíme tady ty zbytky. Země je příliš rozmočená a dneska s těmi trámy nepohneme, ale můžeme si alespoň všechno připravit."

Remus několika dlouhými kroky zmizel ve zčernalé změti, která bývala interiérem malé chalupy, zatímco Béla dopáleně schovával svou hůlku. Brumbál zůstal na svém místě a přívětivě si chlapce prohlížel skrze své půlměsícové brýle, které vypadaly, že jsou očarované proti dešti.

„Předpokládám, že v tomhle dešti se bude dařit chapadlorošům," poznamenal Brumbál bystře. „Sbíráš choroše, viď – nejmenují se v těchto horách ciudara?"

„Jo, jasně," odvětil Béla překvapeně. „Máme je tu. Vypadají jako houby, ale ve skutečnosti jsou to chapadloroši."

„Ano, ty mám na mysli. Rumunští chapadloroši dokáží měnit tvar dřevěných předmětů, pokud si dobře pamatuji," řekl Brumbál tázavě a se zájmem, když oba začali znovu probírat trosky.

Chlapec poklekl a vytáhl něco, co vypadalo jako příbory, a odhodil to na hromadu dalších předmětů, zatímco Brumbál přinutil šindele pomocí hůlky vzlétnout do vzduchu a poskládat se úhledně nedaleko na hromadu.

„Správně," Béla pohlédl na Brumbála a ožil, „jednou jsem jednoho choval, ale musel jsem ho pustit, když začal kousat nábytek. Ale do té doby byl fakt užitečný. Vyráběl pro mě spoustu věcí, ale po čase jsem už neměl dost dubových semenáčků, abych ho nakrmil – dubové semenáčky mají nejraději – a snědl všechno dřevo, které jsem mu přikázal přeměnit, a později i židle a stoly."

Remus, který zaslechl chlapcův projev, potřásl pobaveně hlavou, když si vzpomněl na chundelaté zeleno hnědé stvoření, které dovolil svému synovi chovat. Chapadloroš, velký asi jako kočka, měl tucet chlupatých nohou a malá jiskrná očka ukrytá pod zacuchanou srstí. Byl to jeden z Bélových domácích mazlíčků, všude za chlapcem chodil, vydával funivé zvuky a slídil po třískách. Béla sbíral celkem užitečné tvory a bavil se triky a kouzly, která zvířátka předváděla.

Zatímco pokračovali v odklízení trosek ze střešních trámů, Brumbál se chlapce nepřestával ptát na další magické tvory, zaujatý jejich popisy. Remus sundaval menší kusy střechy z velkého kamenného krbu a posílal hůlkou kusy zvlhlého dřeva vedle na rostoucí hromadu, když tu se náhle několik balvanů pohnulo a velká část komína se s ohromným rachotem sesula na zem. Malta, která držela komín pohromadě, viditelně nevydržela nápor ledu a sněhu z poslední zimy.

Když se Remus opatrně doslova brodil změtí dřeva a kamene, jeho oči zachytily záblesk něčeho zlatého a stříbrného. Překvapeně odhrabal suť a v hloubce našel hromádku mincí, mudlovských i čarodějnických, a klenotů, které musely být schovaná někde v komíně.

„U zatracených Seleniných šípů," zaklel, ale pak se ovládl, když uslyšel přibližující se kroky.

„Tyjo. Koukni na to. Jak myslíš, že se to sem dostalo?" zeptal se Béla zvědavě, když přišel k Removi.

„Zradou," odvětil ten stroze, neboť se mu nechtělo nic vysvětlovat, ačkoliv mu v tuto chvíli bylo naprosto jasné, jak se poklad dostal do komína staré chalupy jeho smečky.

„Chceš říct, že to sem někdo schoval? Po požáru?"

„Ne," řekl Remus, otočil se k hromadě suti zády, prošel okolo zmateného mladíka a zamířil ven ze zborcené chalupy. Neměl zájem dívat se na tu sbírku ukradených věcí o nic déle, než bylo nezbytně nutné, kvůli bolestným vzpomínkám, které to v něm vyvolávalo.

„Bývalý majitel," začal Remus, neschopen vyslovit ani jeho jméno, „poslední žijící osoba, která v této chalupě bydlela, je za to zodpovědná." Povzdechl si, neboť tušil, že dřív nebo později bude muset celý příběh vypovědět tak jako tak. Béla ho celý neznal, protože během posledních pár let spolu téměř nemluvili.

„Ale jak..." Béla vyšel za Remam ven z chalupy, „totiž, máma říkávala, že Grigore byl tak trochu srab, ale..." Zarazil se, snad když viděl kamenný výraz na tváři svého otce. Máchl rukou zpět k ruině a zeptal se: „Co s tím budeš dělat?"

„Ať si to vezmou straky," štěkl Remus vztekle, ale pak svých slov zalitoval a dodal, „co není ničí, mělo by být darováno. Vezmu to všechno do vesnice, do kostela."

Brumbál byl během celé scény ticho. Jak moc starý čaroděj uhádl? pomyslel si Remus. Příběh to byl hořký a Remus neměl chuť ho vyprávět. Jeho úsudek se možná neprokázal jako nejlepší, ale ti, na kterých ležela vina za všechny obludné hříchy, byli alespoň umlčeni navždy. Dá se tomu říkat spravedlnost? Remus nevěděl.

„No, myslím, že jsme dnes docela pokročili," řekl Bélovi, jako by se nechumelilo, když se shromáždili venku před chalupou. „Až země vyschne, ty a já s těmi trámy už pohneme."

„Jo… hm… dík za pomoc," zamumlal Béla.

„Trocha čaje a pár teplých ponožek by mi neuškodily," vmísil se Brumbál vlídně. „A Béla by mi možná mohl vyprávět o tom stádu ptákorohů, co prý jednou viděl."

„Nevím, jestli..." Béla a Remus promluvili naráz, oba rozpačitě, i když každý trochu z jiného důvodu.

Ale Brumbál dělal, že si toho nevšiml, a pokračoval: „Hagrid by byl určitě šťastný, kdyby pár těch potvor dostal. Bude totiž příští rok učit Péči o magické tvory."

„Ach tak," zamyslel se Remus a cítil se poněkud zaskočeně, když si vzpomněl na obrovitého bradavického hajného. Rozpomněl se i na ptákorohy, zvířata s jelení hlavou a nohama a tělem ptáka. „Doufám, že jsou na to studenti připraveni. Ptákorozi mohou být docela nebezpeční."

„Hagrid to zvládne," odpověděl Brumbál měkce, „Řekl mi, že by rád pro začátek školního roku získal nějaká létající zvířata."

„Takže ptákorozi, říkáš?" otočil se Remus na Bélu. „A tvrdíš, žes jich tu viděl celé hejno? Tak o tom bych si také rád poslechl."

A tak bylo rozhodnuto, že je Béla doprovodí zpět na hrad na šálek čaje.

Brumbálova těžká turistická obuv hlasitě čvachtala na kamenné podlaze velké síně. Removy sandály vydávaly klapavý zvuk, který se rozléhal i ve vzdálených koutech, a Bélovy kožené boty se ozývaly tupými, téměř váhavými kroky. Sundali si pláště u velkého krbu a rozložili je na podlaze k uschnutí. Remus vykouzlil oheň, který brzy začal vesele praskat a kreslit v troskách síně zajímavé stíny, zatímco světlo zvenku s přicházejícím večerem sláblo.

Starý čaroděj se posadil na střešní trám, sundal si boty a ponožky a s úlevou si promnul palce u nohou. Když pověsil promočené ponožky na krbovou římsu, přivolal si z pokoje suché. Ponožky přilétly ke spokojenému Brumbálovi přes celou síň.

Béla stál nedaleko a nervózně se rozhlížel po zborcené místnosti. Když Remus naléval vodu do konvice, napadlo ho, jestli byl dobrý nápad sem chlapce přivést. Trosky velké síně určitě přivolaly zpět nepříjemné vzpomínky. Béla tu naposledy byl před padesáti úplňky a směr jeho života se tu nenávratně otočil, a těžko říci, jestli k lepšímu.

„Ponožek není na cestách nikdy dost," prohlásil Brumbál soustředěně, když si nasadil první z nich. V palci té druhé bylo ale něco zamotané a Brumbál se zatvářil nanejvýš zmateně, když natáhl ruku a držel v ní tmavý kus čehosi, velký asi jako pecka broskve.

„To mě podržte," řekl a podával to Bélovi, zatímco si nasazoval zbylou ponožku, „jak se tohle dostalo do mé ponožky?"

Už už se zdálo, že to chlapec odhodí pryč, když tu se mu dostalo nemilého překvapení. Z onoho kusu čehosi vyrašila dvě klepeta a zahryzla se mu bolestivě do dlaně.

„Hej!" vykřikl Béla a zatřásl rukou ve snaze zbavit se té věci, která pořád vypadala jen jako tmavě hnědý kus čehosi, ale tentokrát s klepety. „Co je to za věc?"

„Hmmm?" zabroukal si k sobě Brumbál, aniž by vzhlédl, a urovnával si ponožky. „Á, to je maxikoule. Neviděl jsem ji od konce školního roku. Netuším, jak se dostala do mojí ponožky."

„Co to dělá?" zeptal se Béla spěšně, když se maxikoule s rašícími křídli pustila jeho ruky, začala mu bzučet okolo hlavy a tahala ho za vlasy.

„Mění se," odvětil starý čaroděj prostě. Remus se také otočil od krbu a sledoval předmět s křídli a klepety, jak se vznesl nahoru k díře ve stropě a pak spadl přímo na Bélovu hlavu a odskočil, jako by se stačil změnit v kus gumy.

„Ale no tak, řediteli," řekl s téměř kritickým tónem, „nemáte v úmyslu toho kluka zkoušet?"

„Zkoušet? Tohle je zkouška?" Béla uhnul, když věc, ze které najednou začalo sálat teplo, zamířila na jeho obličej.

„Používá se při NKÚ při zkoušce Přeměňování v Bradavicích," odpověděl Brumbál, „musel jsem ji omylem odložit do ponožky na konci roku, protože ji budeme potřebovat až zase příští rok." Starý čaroděj vyskočil, aby uhnul z cesty předmětu, který se s rostoucí rychlostí odrazil od zdi za jeho zády a namířil si to přímo na Bélu. „Vypadá to, že se jí líbíš. Nejlepší je, chápeš, přeměnit ji na něco, ehm, neškodného, než se změní v něco opravdu nepříjemného."

Béla vytáhl hůlku a poškrábal se, když z maxikoule začaly vylétat zářivé kovové jehličky.

„Florisalcum!" zvolal a namířil hůlku na přibližující se předmět. Několik jehel se změnilo v květiny, což doprovázela série drobných výbuchů, ale koule se nepřestala přibližovat. Uhnul, věc mu prosvištěla okolo ucha a obloukem se vracela zpět jeho směrem.

„Papilus!" Z maxikoule jako na povel vyrašila oranžovo černá křidélka, na okamžik ji zpomalila, a věc zůstala viset nad chlapcovou hlavou a vesele křidélky třepotala. Když to ale nabralo rychlost pro další sestupný manévr, Béla zavřel pevně oči, namířil hůlku a zvolal: „Primus!"

S měkkým klapnutím maxikoule dopadla jako kámen na zem ve svém původním tvaru a dvakrát poskočila, než se klidně usadila v Brumbálově dlani.

„Samozřejmě," usmál se profesor, který ji vzal a strčil si ji do kapsy, „nejlepší je přinutit ji, aby na sebe vzala svou původní podobu, pokud toho lze dosáhnout."

Remus se zasmál navzdory vší snaze zůstat vážný, což Bélu poněkud znepokojilo a díval se z jednoho čaroděje na druhého. Remus mu položil ruku na rameno a řekl lehce: „Skvěle, Bélo. Přišel jsi na to dřív, než ti to nadělalo nějakou škodu, což je mnohem víc, než se dá říct o většině bradavických studentech." Brumbála ale oslovil o něco vážnějším tónem: „Nechcete snad... neměl jste v úmyslu...?"

„Ovšemže ne," ohradil se jeho bývalý učitel laskavě. „Je příliš starý, než aby začínal od začátku." Upřel pomněnkové oči na Bélu a pochválil ho: „Výborná práce, mladý muži. Musím povědět profesorce McGonagallové o těch motýlích křídlech, něco takového určitě již několik let neviděla."

Remus, pořád s úsměvem na rtech, potřásl hlavou a na plotně nalil čaj do keramických hrnků. Albus Brumbál si ještě uchoval schopnost překvapit a potěšit ho ve chvíli, kdy on sám již myslel, že těchto emocí není schopen. A víc, než si byl ochoten připustit, byl rád i tomu, že navzdory veškeré své hořkosti a ztrátám, jež ho postihly, se jeho nevlastní syn nevzdal magie.

Obrovitá dešťová kapka spadla přímo do Bélova hrnku s čajem a pocákala ho. „Není to tu o nic lepší než ve staré chalupě," zahuhlal a poprvé se podíval vzhůru na díry ve stropě. „Ale ty trámy..." dodal se špatně skrývanou touhou, když mu pohled padl na opracované dřevo, „kdybys je nespotřeboval všechny..."

„Ano, dám ti vědět," slíbil Remus. „Mám v úmyslu to opravit ještě před zimou."

Béla moudře pokýval hlavou, zažil víc alpínských zim než Remus. „To jsme ale nebyli my... viď, tu noc... kdo strhl strop... nebo jo?" zeptal se zničehonic se zaváháním.

„Ne," odpověděl Remus dutým hlasem a pohledem zalétl k Brumbálovi. „To bylo až další den... když přišli upíři."

„Pozoruhodné," poznamenal ředitel. „Jak se mohli upíři dostat do hradu přes všechny Alexandrovy bariéry?"

„Kombinace Matky přírody, smůly...a zrady," Remus se významně podíval na Bélu.

Béla se pohrdavě zašklebil, jako by ho chtěl otec tím posledním slovem zastrašit. „Ale no tak, Grigore se nespolčoval s upíry."

„Bohužel ano," opravil ho Remus, „i po tom všem, co se stalo – Alexandrova smrt, tvé poranění...," Béla sebou škubl a Remus zalitoval, že to řekl, „ - se spolčoval s upíry, s tím nejhorším upírem z nich všech, kradl, přepadával lidi a zabíjel." Zhluboka se nadechl a přemýšlel, jestli se to napětí mezi ním a Bélou nezhoršilo právě po té vraždě. Jak máte vysvětlit takovou věc svému synovi? „To, co jsem udělal ve vesnici... neberu to na lehkou váhu."

„Ale neudělal bys to, kdyby byl člověk," odvětil Béla a jeho hlas zhořknul.

„Jistě že bych to udělal," namítl Remus. „Řekl jsem vesničanům, že to byl člověk. Byl jsem připraven jeho zradu vysvětlit při soudu."

„No jistě," odfrkl Béla, „předstírej jak jsi ušlechtilý, jak trpíš, ale neříkej mi, že bys ho býval zabil, kdyby byl člověkem." Tvář se mu zatáhla vztekem, práskl hrnkem od čaje do stolu a podíval se na louži dešťové vody. „Chtěl jsi po nás, abychom byli někým, kým prostě nejsme."

„Co, lidmi?" zeptal se Remus zvědavě.

„Víc než lidmi," zasyčel Béla pohrdavě a bouchl pěstí do stolu na znamení, že tu nehodlá vést filosofickou diskusi, nicméně že právě tady je nejhlubší původ jeho vzteku a nesouhlasu s Remem.

Brumbál využil příhodného okamžiku a zeptal se, kde by mohl najít kus pergamenu a pero, a s omluvou se vzdálil. Když odešel, Remus ho zaslechl říkat něco v soví řeči, načež se zatřepotala křídla.

Dva vlkodlaci se na sebe dlouhou chvíli dívali, oba chyceni v pasti protichůdných pocitů. Od doby, kdy s ním Remus naposledy pořádně mluvil, chlapec překvapivě vyspěl, a nebylo již třeba nic před ním skrývat.

„Myslíš si, že jsem toho po Grigorovi chtěl moc?" otázal se nakonec Remus tiše.

„Podívej." Béla sevřel obě ruce v pěst. „Příslušníci našeho druhu předstírají, že jsou věrní, čestní a že nikdy nelžou – každý kromě tebe ovšem ví, že je to hloupost. Dvanáct hodin v měsíci si můžeš být jistý, jestli jsme nebo nejsme věrní, ale zbytek času nevíš nic – a nemůžeš věřit nikomu."

„Ale... člověka to dělá lepším, když ví, že mu někdo důvěřuje," přemítal Remus, „věřím tobě, věřím Liszce a profesoru Brumbálovi. Profesor Brumbál věří mě... a vždy mi věřil, a to pro mě znamenalo hrozně moc."

Bélu tu na okamžik zaujalo, ale pak se znovu zamračil. „Ale věděl jsi, jaký Grigore Beta je. Nemůžeš jen tak zabít někoho kvůli tomu, že je hloupý a zbabělý."

Ten chlapec začínal znít podezřele jako jeho vlastní svědomí. „Byla tu spousta věcí, se kterými se mi mohl svěřit a které by zabránily katastrofě. I když ho upír vydíral, on měl příležitost zabít ho a spálit – a selhal."

„Znal jsi někdy nějakého člověka – zrádce?" zeptal se Béla najednou.

Ta slova Rema zaskočila, vrhla ho do dalšího víru pocitů a on pocítil bolest staré rány, která se nedávno znovu otevřela. Vyskočil na nohy, až přitom převrátil židli, a rozeběhl se na opačný konec síně, kde zůstal zírat na zborcené kameny a padající déšť a zápasil s náhlým zármutkem a vztekem, který mu nedovolil odpovědět.

Pak se otočil na Bélu a popadl ho běs, když viděl, jak se Béla vychytrale usmívá nad tím, jak se mu konečně toho věčně chladnokrevného Lupeniho podařilo rozčílit. V chlapcově sarkastickém obličeji se odrážela jeho vlastní mladická nerozvážnost a on se náhle bál, že Béla jednou bude jako on.

„Ano, znal," řekl konečně a poprvé se nepokusil skrývat své emoce.

To Bélu rozesmálo ještě víc, po všech těch letech, kdy musel slýchat ono nekonečné „Bélo, ovládej se."

„A zabils ho?"

„Ne," řekl Remus. „Protože je ve vězení. Ale kdyby stál přede mnou a přiznal se k tomu, co udělal, bez lítosti, a svou chybu by omlouval svou slabostí – pak, možná, bych ho zabil." Udělal by Sirius někdy něco ke slabosti? Setkal se v Lordu Voldemortovi s někým, na koho nestačil? „Doufám, že k tomu nikdy nedojde," dodal tiše, „zabít svého bývalého přítele je něco, co jsem doufal, že nikdy nebudu muset udělat, ale když jsem slyšel ty lži..."

„Ztratil jsi rozum," zachichotal se Béla chápavě. „I já bych to možná udělal, kdybych věděl, že má na svědomí... tu noc," dokončil. Byla to usmiřující slova, a byla míněná upřímně, a i když mladík pořád cítil vztek, jeho rozhořčení už se netýkalo ani tak Rema, jako spíš událostí oné zmiňované noci.

„Grigore za to mohl," řekl Remus tiše, „a já mám důkaz. Ne jen jeho vlastní přiznání, ale i ty ukradené šaty, které nosil, peníze, co měl v kapse dokazují jeho spojení s upírem, o kterém jsem si myslel, že je mrtvý – s upírem, který zabil Alexandra a zničil hrad." A mnohem víc, pomyslel si – ale to nebyl příběh, který by Béla potřeboval teď slyšet.

„A dostals toho upíra?" zeptal se Béla, pořád trochu skepticky.

„Našel jsem ho v chalupě, další důkaz zrady," zamračil se Remus.

„Takže jsi ho zabil a spálil i s chalupou," Béla jen zakroutil očima. „Mohl jsi ho alespoň vytáhnout ven a spálit ho venku. Já jsem tu chalupu chtěl, chtěl jsem tam bydlet s mámou napořád."

„Kvůli tomu přece chalupa neshořela...," zarazilo ho, že to Béla neví. Žádný div, že byl na Rema naštvaný, když si myslel, že má na svědomí tolik násilí a nezodpovědných činů. „Ten upír byl velmi silný čaroděj, jak jistě víš, nehodlal se nechat zabít bez boje."

Béla se překvapěně zašklebil. „Ty jsi zápasil s upírem?" očividně to pokládal za naprosto super věc. „Tyjo... a já myslel, že jsi jen ze vzteku metal střely do zdí."

„Proč bych to asi dělal?"

Béla pokrčil rameny. „Já to někdy dělám. Mohl by ses zkusit rozčílit častěji. Dělá ti to dobře."

Brumbál, který nejspíš zaslechl, že se oba hlasy vrátily na normální hlasitost, vešel rázně do pokoje se starou plesnivou knihou a kusem pergamenu. „Rozčílit?" opakoval a ukázal jim dlouhý škrábanec na ruce. „Tedy musím vám říct, ta vaše sova..."

„Proto jsem ti nikdy nic za těch čtyřicet měsíců neposlal," řekl Béla a předstíral hněv. „Nesnáším toho ptáka."

„Na polici je Obvaz na ptačí klofnutí," řekl rychle Remus. „Tady, hned to..."

Ale Béla již spěchal k almaře, kde Mihail nechal několik starých třecích misek a krabičku ve tvaru rakve na sušení kořene mandragory. Poprvé si teď Brumbál všiml, že chlapec trochu kulhá.

Ta zrada je stála až příliš mnoho, pomyslel si Remus – Alexandra život, Bélu možnost vést někdy smečku... a jeho stála ženu, kterou miloval. A společně s její ztrátou přicházely i ty, které byly méně hmatatelné – Remus pochyboval, že bude ještě někdy vůbec schopen sdílet sám sebe s někým jiným, bez těch nekonečných pochybností, aby jeho nebo její temné nitro nezničilo ta křehká pouta, která si mezi sebou vytvořili.

Byla člověkem nebo zrůdou? A nebo, tohle uvažování je možná chybné a neměl by se jím trápit – byla chybujícím tvorem, jedním z nejlepších jejího druhu, který definitivně prohrál svůj zápas, ale který vedle zla vykonal i mnoho dobrého. Jeho vzpomínky budou již napořád sladké i hořké zároveň, a ona mu již navždy bude chybět...

Rumunsko, Rok osmý

Remus přistál půl míle od studentského tábora, opřel koště o strom a vyrazil k pavilonu, tichou a opatrnou chůzí jako divoké zvíře. Vyhnout se Lamii nebylo snadné, ale když se mu povede najít ty ostatní a předat jim lektvar pro Mika, mohlo by se mu podařit vyklouznout, aniž by s ním mluvila.

Když nebyli spolu, nemohl myslet na nic a na nikoho jiného – její chlad, tajemná minulost, o které nic netušil, a to tajemné pouto, které spolu sdíleli a které bylo současně rozumové i slovy nevysvětlitelné. Když se potkali, vždy mezi nimi zůstávalo jakési napětí. I když vypadala o deset mladší než on, byla ve skutečnosti starší o mnoho let, snad i století, a bylo těžké pamatovat neustále na to, jak moc její zkušenost a moudrost přesahovala tu jeho.

Horší než být považován za dítě, pomyslel si, je být považován za zvíře. A jakkoliv bylo do jisté míry občas zábavné podléhat upírovi, po většinu času ho to otravovalo. Liszka mu nadávala, když se nechoval jako zvíře, Lamie mu nadávala, když se tak choval – těžko si vybrat.

A ještě ke všemu připustila, že zná Cuzu.

Jen dvě slova – „Znám ho" – ale dost na to, aby Remus pocítil vinu, že mu Alexandru stále plně důvěřuje. Řekla sice, že by ji potěšilo, kdyby byl Cuza mrtev, ale její doznání ho naplnilo pochybnostmi nad tím, kým byla za svého života.

Mělo nějakou váhu, když, jak tvrdila, se vzdala lidské krve? Desetiletí strávila životem mezi mudly a studovala věci, o kterých ani netušil, že existují, a popírala vše, čím byla sama pro sebe i pro celý čarodějnický svět...

Jak na to myslel, znovu ho to začalo fascinovat, zrychlil chůzi a vběhl do tábora a jeho kroky byly slyšet daleko i prostým lidským sluchem.

Čekala na něj venku před stanem, stínila si slunečníkem a měla sluneční brýle a slaměný klobouk.

Pokusil se získat zpět svůj klid. „Přinesl jsem Mikovi druhou dávku lektvaru," řekl a podával jí zelenou láhev. Nový bylinkář v Stilpescu mu pokládal míň otázek než Mihail a nelekal se, když ho Remus požádal o další dva litry Lektvaru na psí kousnutí s omějem.

„Jistě," mdle se usmála. Nevypadalo to, že by jí vadilo, že její mudlovský kolega je s železnou pravidelností vysáván upírem nebo poškrábán vlkodlakem nebo obojí najednou. „Pojď na chvíli dovnitř. Vrátím ti tvou knihu."

Věděl dobře, že by do stanu neměl chodit, ale nemohl si pomoct a následoval ji. Postavil láhev na zem a výměnou za ni dostal Sedm století vztahů mezi mudly a čaroději.

„Dočetla jsi to?" podivil se, „za dva dny?"

„Ano... O třináctém století je tam sotva malá zmínka, co myslíš?" Sundala si klobouk a brýle a zatřásla hlavou, aby uvolnila dlouhé, tmavé vlasy, a stan se naplnil jejím parfémem. Elegantně se usadila na podlahu a on si sedl naproti. Byli blízko u sebe a ostražitě si jeden druhého prohlíželi, zatímco mezi nimi na podlaze ležela kniha.

„No, záznamů tam není moc..." začal, ale pak se zarazil a napadlo ho, jestli upíři mezi sebou vůbec mluví o tak vzdálené minulosti. Vzpomněl si na knihkupce Stavrogina a slíbil si, že příště se ho již nebude bát zeptat.

„A tenhle pozitivní závěr byl víc než zjednodušující," pokračovala, „Nesouhlasím s tím, že nejlepší řešení bylo přinutit je, aby v nás přestali věřit."

„Lepší, než aby se nás snažili upalovat, nebo ne?"

„Sobecký úhel pohledu," Lamie se zamračila, „který čaroděje ukazuje jako ne zrovna moc přívětivé lidi. Nechceme, aby věděli, že existujeme, protože by nás neustále žádali o pomoc? No, proč by neměli?"

„Oni nechtějí," namítal. „Mají byrokracii, jako my máme svoji. Mají lidi, kteří se jen zajímají o vlastní bohatství, jako mnoho našich čistokrevných rodin." Chvíli přemýšlel a hledal příklad. „Před časem se odehrávalo něco jako „ropná krize"", řekl opatrně, „a Ministerstvo dostalo dokonce varování, aby se nepokoušelo nabízet pomoc. Nevím jistě, co to přesně znamená..."

„Já ano," řekla Lamie a vysvětlila to. „Většina hrůz, které v téhle zemi vidíš, pochází z výroby elektřiny. Hnědý vzduch, znečištěné řeky... mohli bychom to změnit, ale neuděláme to."

„Ale oni jsou..." hledal vhodný výraz, „netolerantní. Nepřijmou nikoho, kdo není jako oni."

„Jsme my snad jiní?" zasmála se hořce a pak se na něj zadívala těma znepokojivýma, nepřirozenýma očima (věděl už, že se tomu říká kontaktní čočky). Zahlédl v nich snad něco jako lítost? Nebyl si jistý.

„Neřekneš mi proč jsi opustil Anglii, ale hádám, že víš něco o tolerantních čarodějích."

Těžce polknul a vzpomněl si na znamení na nebi, které mělo přinést smrt všem, jejichž jediným zločinem byl fakt, že se nenarodili jako čistokrevní čarodějové – a myslel na to, jak on sám musel odejít, jak museli odejít obři a draci, které znával a kteří byli unavení z neustálého opovrhování, kterého se jim v čarodějnickém světě dostávalo.

„Máme i zlé čaroděje, občas, ale nenecháváme je žít mezi námi," namítl, ovšem nepříliš razantně. Věděl dobře, že teď zní jako mladý, nerozumný idealista; ale byl to právě jeho idealismus, díky kterému dokázal tak dlouho bojovat proti Voldemortovi. Nikdy neměl chuť přidat se k Temné straně na rozdíl od jiných, zaslepených, kteří se tím vyloučili z běžného světa.

A přesto poslední britské obry zabili bystrozorové. Remus to považoval za špatnost, ale neřekl proti tomu tenkrát nic. Protože i dobrá strana, když získá příliš velkou moc a sebevědomí...

Snad to bylo těmi dvěma setkáními s divokými mozkomory, nebo diskusemi s Lamií, nebo jednoduše zkušeností – ale poprvé teď pocítil nepatrné bodnutí pochybnosti ohledně Siriovy neviny.

Lamie odstrčila knihu stranou a natáhla se pro jednu svojí, a když jí na podlaze mezi nimi otevřela, dotkla se při tom svým ramenem jeho. Kniha se očividně týkala mudlovských válek v polovině dvacátého století.

„Podívej na tohle. Mudlové ve svých naivních válkách zabili miliony lidí. Mohli jsme tomu zabránit..." Ukázala na pár hrozivých obrázků a mluvila dál o válce, kterou sama zažila (neřekla, jestli jako živá či mrtvá, a Remus to nevěděl). Nebyl ochoten připustit analogii mezi Hitlerem a Lordem Voldemortem, snad protože rozsah mudlovských válek byl o mnoho větší a mudlovské metody byly tak monstrózně kruté.

Na druhou stranu, Avada Kedavra je sice čistá kletba, ale může zabít stejné množství lidí.

Přidal se Sirius k Temné straně ze stejných důvodů jako ostatní? Doufal, že mu poskytne moc a vliv, aniž by ho zničila?

„Spolupráce, skutečná spolupráce, by rozšířila naše obzory," trvala na svém Lamie. „Už žádná Paměťová kouzla. Už žádné – jak tomu říkáte v Británii – Ústředí pro výmaz paměti?"

„Ale ty jim musíš lhát, jestli chceš, aby tě přijali mezi sebe," protestoval Remus a potřásl hlavou, aby se zbavil nepříjemných myšlenek, „musíš zapínat generátor. Předstírat, že jsi na dietě. A..."

„A že chovám králíky," dodala laškovně, vzala mezi prsty jeden osamělý pramen jeho vlasů a šimrala ho na krku.

„Králíky?" zvedl obočí. „Živíš se králíky?"

„Domácími králíky doma, divokými králíky v divočině, většinou."

„Vážně, tvoje lži fungují jen díky tomu, že ti mudlové okolo tebe jsou beznadějně přihlouplí."

Její jemný smích zazněl vyzývavým tónem. Remus zapomněl na své rozčílení, když mu její prsty vklouzly do vlasů a přitáhly ho blíž. Čistě intelektuálská diskuse začala ztrácet své kouzlo.

„HEJ!" zaburácel hlas a ve stanu se objevila hlava, následovaná zbytkem rozložitého Mikova těla. „Lamie, já..." Strnul na místě a věnoval Removi pohrdavý pohled. Ten botanik se tu v poslední době motá nějak moc často, většinu času v Lamiině stanu a Mike nechápal, co ona vidí na nějakém praštěném hipíkovi, co ani není vědec.

Remus měl příliš melancholickou náladu z myšlenek na Voldemorta, jinak by jistě řekl „právě jsme mluvili o tobě."

„Tady máš další lektvar na ty drápance. NE, NEOTEVÍREJ TU LÁHEV TADY!" zvolal, když Mike otočil zátkou.

„Proč?" Mike se zhluboka nadechl toxických fialových plynů, zatímco Remus vyskočil a vypadl okamžitě ze stanu. „Vůbec nijak to nesmrdí..." Vyšel za Remem ven a díval se na něj, jak si protírá oči a kýchá.

„Je v tom spousta oměje, je to vysoce jedovaté," řekl Remus a rozhodl se vyzkoušet Lamiinu teorii vzájemné důvěry. „A vadí mi to, protože jsem vlkodlak."

Mike se zasmál. „No jasně... jeden z těch, co mě dostali před pár dny?"

„Jo, ten šedivý."

„No jistě, brácho..." Mike si znovu čuchl k lektvaru, jako by v něm chtěl najít něco škodlivého a zadíval se na Rema. „Tak proto se ti líbí, Lamie?"

„Ne," řekla měkce, když se vynořila ze stanu a nasadila si brýle a klobouk. „upíři nemají rádi vlkodlaky. Což mi připomíná... kde máš česnek?"

„Co já vím. Asi ve stanu."

„Co jsem ti řekla?" zvolala, tentokrát už vážně. „Nebudeš se už nikdy po Rumunsku procházet bez česneku! A nebudeš vycházet ze stanu po západu slunce. MYSLÍM TO VÁŽNĚ!" dodala, když se Mike usmíval.

Podíval se na Rema a zakroutil očima v jakémsi gestu, které mělo být zřejmě srozumitelné jen mužům, ale které Remus nepochopil. „No slyšels to? Teď se ani nemůžu dívat v noci na hvězdy."

„Úplněk se blíží, ani by to teď nešlo," opáčil Remus a vzpomněl si, jak příjemné bylo, když jim profesorka Sinistrová dala vždy za úplňku týden volna.

„Aha, jenže někdy je úplněk nejlepší pro noční pozorování nebe," vrátil mu Mike neohroženě.

„To bohužel nedokážu říct," řekl Remus.

Mike se zašklebil. „Vsadím se, že nevíš, co přijde příští měsíc?"

„Úplněk na podzimní rovnodennost?" hádal Remus.

„Nejen to." Zářivě se podíval na Lamii, která také nevěděla. „O příštím úplňku bude okultace Jupiteru a Měsíce, ne dlouho po západu slunce. Úplná okultace viditelná z celé severovýchodní Evropy. Máme štěstí, že jsme tady, kde se to dá pozorovat. Můžeš se vsadit, že nezůstanu ve stanu zabalený do česneku!"

„Tak si alespoň vezmi nějaký sebou," doporučil mu Remus vlídně.

„Zkusím to," otřásl se Mike a vypadal, že chce ještě něco dodat, ale zarazil se, když si všiml znepokojeného výrazu na Lamiině tváři. Nechtěl, aby ho znovu seřvala.

Ale ona se nedívala na Mika – spatřila netopýra, až příliš brzy před soumrakem a až příliš daleko od jeskyní, než aby to byl jen jeden z nevinných hmyzožravých savců rodu Chiroptera. Nedokázala rozeznat upíry v jejich netopýří podobě, ale měla své podezření.

Remus si všiml jejího znepokojení. „Co je to?" zeptal se a přistoupil k ní.

Odstrčila ho a bojovala s něčím, o čem věděla jen ona sama.

„Nic," řekla nakonec, „měl bys už jít."

-

„Jednoduchý plán, jistě. Jednoduché plány ale mají jeden háček..." Cuzův hlas se hrozivě ztišil, když se upír přiblížil k muži tisknoucímu se k vlhké stěně jeskyně. „...MOHOU SELHAT!" zahřměl hlasem, který byl hlasitý i přesto, že nebyl nesen žádným dechem.

„Ale, ale..." Vlad se nervózně poškrábal rukou ve vousech. Byl bledý, pokrytý zaschlým potem a lapal po dechu. „Skoro se mi to povedlo... skoro jsem ho zabil..."

Odpověď jeho trýznitele přišla znovu jako tiché zasyčení, příliš tiché dokonce i pro uši vlkodlaka. „Skoro zabil? Takže náš skotský lovec upírů je teď trošku mrtvý?"

Vladovi nepřišla taková podivná odpověď od upíra nijak zvláštní. Jediné, co chtěl, bylo zmizet odtud bez další zkušenosti s kletbou Cruciatus.

Myslel si, že Cuzův požadavek, aby se sešli v jeskyni nedaleko tábora mudlů, nemá žádný skrytý úmysl. Nenapadlo ho, že tady, hluboko v podzemí, ho Nemrtvý čaroděj může mučit, aniž by tím přilákal nechtěnou pozornost.

Bolest by musela být opravdu silná, aby přinutila i vlkodlaka křičet a prosit o milost, ale Cuza dal jasně najevo, že svůj repertoár ještě nevyčerpal. „Nechci už nic slyšet o tvých plánech," sykl, „nestačí mi zabít toho cizího psa. Chci hrad Arghezi – a k tomu budu potřebovat tvojí pomoc. Tvojí tichou, poslušnou pomoc," dodal a nakopl Vlada jako by ten skutečně byl jen psem.

Vlad již začínal nenávidět upíry o mnoho, mnoho víc než jejich lovce. Zbytky cti, které v něm zůstaly, mu říkaly jasně, že za svou zradu by si zasloužil trpět. Jestli Šestka zjistí, že chodí za Cuzou, udělá mu to, co dělá smečka každému krutému vůdci – roztrhá ho na kusy.

Byl už starý vlkodlak, a sám sobě již musel přiznat, že nebyl zrovna nejlepší vůdce. Snad už přišel čas se vším skoncovat. S jistou odvahou zvedl nebojácně bradu a vyzkoušel upíra: „Nebudu s tebou pracovat. Zabij mě. Je mi to jedno."

„Aha," Cuza se usmál a jeho špičáky byly v jeskyním světle žlutavé. „Ale já nemám zájem tě zabít. Jsi mi užitečný." Zvedl hůlku elegantním, pomalým pohybem a téměř něžným hlasem zašeptal: „Crucio."

Do Vladových očí se zasekly horké jehly a nepřestávaly bodat. Kořeny jeho zubů jako by začaly tlačit do skloviny a vystřelovaly paprsky bolesti, kterou křik jen zhoršoval, vzhůru po jeho tváři. „Dost..." zašeptal, padl k zemi a po tom slově mu čelist vzplála dalším plamenem.

Cuza čekal pět vteřin, pak deset. Pak sklonil hůlku.

„Jsi připraven mě poslouchat, vzpurný pse?" zasyčel a křivý úsměv znovu odhalil jeho špičáky.

Vladovi byla náhle zima a špatně a když se konečně odvážil zvednout oči ke Cuzovi, spatřil, že Cuza si přivedl další dva tvory. Stály vedle něj, ještě vyšší než upír, vyzařující podivné světlo, šediví, strupovití, s tvářemi zakrytými černými kápěmi.

Věděl, že je zrádce, a že by nepřežil příští úplněk – ale chyběla mu vůle k odporu. „Co ode mě chceš?" zamumlal slábnoucím hlasem, když se mu před očima odehrávaly scény z jeho života. Jeho kruté vůdcovství, kdy vzbuzoval více strachu než respektu. Dětství ve vesnici, jeho otec sápající se po něm se stříbrnou dýkou týden poté, co byl pokousán. Jeho matka, která otevřela okno právě včas, aby mohl zmizet do lesa. Liszka, kterou ponižoval, protože jiný způsob komunikace neznal.

„Za tři týdny," řekl upír tiše, že nebyl přes bublající dech těch netvorů téměř slyšet, „za noci, při které jsi nejužitečnější, půjdeme do hradu společně. Když všechno půjde podle plánu, o této zvláštní noci budeš ty schopen vejít do hradu v místě, kde já ne." Naklonil se k Vladovi a vycenil zuby. „Ty jsi mi nepomohl zjistit, jak se dostat do hradu. To díky tvému malému příteli to bude možné. Toho nebylo tak těžké přesvědčit."

„Ale... jak... to... Grigore... věděl," vyrazil Vlad skrz drkotající zuby, stále napůl ztracený v nočních můrách přivolaných mozkomory.

Jediným lusknutím prstů Cuza odvolal stvůry pryč a do Vladových končetin se navrátilo trochu tepla, i když zůstal ležet na zemi.

„Není to žádný mocný čaroděj," opáčil Cuza s ostrým zasmáním, „ale věděl dost o Jupiterových bariérách... a mě se dostalo pomoci z nejméně očekávaného zdroje."

Vlad se třásl zimou i strachem, ale podařilo se mu vstát, aniž by znovu spadl.

„Můžeš jít, pse," řekl upír triumfálně. „Najdu si tě za soumraku příštího úplňku, o podzimní rovnodennosti. Nebudeš mě muset hledat."

-

Voskový měsíc slabě zářil mezi stromy a číhal, až slunce zapadne, aby získal vládu nad nocí. Lamie se dívala, jak odchází, vznáší se na koštěti, přelétává přes měsíc a mizí někam do místa, kde žije. Legrační, že jí neřekl, kde to je, a ona se nezeptala.

Během tří týdnů ho znala lépe, než kdy znala kteréhokoliv ze svých milenců za posledních padesát let (snad s výjimkou jednoho), ale přesto před sebou spoustu věcí tajili. Ona neprozradila, odkud přesně pochází a nezmínila se o svém třicetiletém pobytu na hradě. A on neřekl, kde žije, ani proč přišel do této země.

Záleželo na tom? Všechno, na čem teď záleželo, bylo dotýkat se ho a cítit jeho dotek.

Lamie se loudavě vracela mezi stromy zpět do tábora a nepřestávala myslet na Lupeniho. Jeho prsty byly drsné, hrubé, a zároveň tak něžné, když jí hladily. Ale jeho prsty již držely kolík; jeho ruce již poslaly na poslední cestu několik upírů a mohly ji zabít stejně lehce. Když se jí dotkl, cítila rozkoš, drsnou a mocnou, ale i vzdálenou ozvěnu něčeho dalšího, sladké a lákavé nicoty. Mohl jí dát obojí.

Co by si vybrala?

Když slunce zapadlo, z jeskyní se vynořila hejna netopýrů, kteří vzrušeně pískali v očekávání večerního lovu. Vzhlédla vzhůru skrz listnatý závoj a viděla, jak se srocují na noční obloze. Od doby, co byla malou dívkou, se netopýrů nebála. V poslední době jí ale pohled na ně připomínal Cuzu. Nemluvila s ním už přes měsíc, ale byla si teď jistá, že ten netopýr, kterého vídala téměř každé odpoledne, byl on, a že jí sleduje.

Zvláštní, že se tak dlouho schovával. To mu nebylo podobné.

S Cuzou by se vypořádala, tím si byla jistá. Ale Lupeni… touha po něm se usadila uvnitř, stále přítomná, nikdy úplně umlčená. Bezvěká píseň hladu a uspokojení. Píseň upíra.

Toho, koho miluješ, ovládni navždy – tohle nutilo upíry kousnout jednou, podruhé i potřetí. Myslela na své bývalé milence – Ioncu, Stephen, Christoph. Učinila je svými již navždy, nebo si to myslela. Ale nikdy to tak úplně nefungovalo. Začali se spolu nudit, nebo hůře, jako v případě ubohého Christopha, po proměně v upíra zešíleli.

Snad to bylo lepší, že nemohla Lupeniho vlastnit. Vlkodlačí krev způsobuje šílenství. Kromě toho to bylo přes pět let, kdy naposledy ochutnala lidskou krev, a chtěla, aby to tak i zůstalo.

„Lamie? Slyšela jsi, co jsem teď říkal?" podrážděný hlas, ne tak klidný jako obvykle, ji vytrhl ze snění. Ani si nevšimla, že již dokráčela zpět do tábora. Rozčílený Vijay teď stál před ní a snažil se upoutat její pozornost.

„Cože?" zamumlala. „Cos říkal?"

„Připomeň mi, abych se nikdy nezamiloval," odfrkl si pohrdavě, ale pak si zřejmě vzpomněl na svůj vlastní smysl života a dodal: „Říkala jsi, že mi pomůžeš nastavit pokus na dnešní noc, pamatuješ?"

„Ano. Nechci, abys byl nahoře v jeskyni sám," odpověděla o něco klidněji.

„Jak si přeješ," zamračil se, očividně se mu, na rozdíl od Mika, nechtělo uvěřit, že se v Transylvánii potuluje nějaké nebezpečí. „Ale nemohli bychom začít v nějakém rozumném časovém horizontu – v rámci minut, ne století?"

„Jistě," řekla úsečně. „jen si vezmu věci." Vijay vesele odkráčel zpět k pavilonu, když na něj ještě zavolala: „Ale počkej na mě, než půjdeš nahoru!"

Nejdříve by ale měla zkontrolovat Mika, jestli je ve stanu s česnekem. Při pomyšlení na amerického studenta fyziky, ze kterého se stává upír, se jí neudělalo nejlépe. Byl by ještě otravnější, tím si byla jistá, a jeho vtipy by nebyly o nic vtipnější.

„Miku? Jsi tam?" zavolala dovnitř. Pach česneku byl silný a nutil ji zůstat venku.

„Ano mami," přišla Mikova veselá odpověď, když vystrčil hlavu ze stanu. „Přišla jsi mě sem zavřít? Dát mi pusu na dobrou noc?"

Ať chtěla nebo ne, musela se zasmát. Mike neztratil smysl pro humor ani po tom všem, co se mu stalo. Obdivovala ho.

„Půjčil jsem si pár knih z tvého stanu, trochu čtení před spaním, když mě nepustíš vůbec ven."

„Další astronomické učebnice?" řekla, poněkud naštvaná, že jí Mike prohledával stan. „nevěděla jsem, že jich mám tolik o astronomii."

„Ale ne. Našel jsem pár botanických knih. Fakt jsem netušil, že ty kytky jsou tak komplikované." Zašklebil se a pokračoval. „A nemusíš chodit do černých transylvánských jeskyní, abys je mohla studovat."

Lamie mu s úsměvem popřála dobrou noc a zamířila do svého stanu. Chtěla si vzít hůlku – navykla si teď brát ji sebou pokaždé, když šla do jeskyní. Uvnitř po celém stanu byly rozházené knihy, známka Mikovy půjčovací expedice. Našla hůlku a poskládala knihy tak, aby o ně později nezakopla. Donburské povstání a Čarodějnický pakt z roku 1578, poslední kniha, kterou přinesl Lupeni, ležela na vrchu hromady. Napadlo ji, jestli Mike nahlédl i do téhle.

S Lupenim teď neustále probírali mudlovsko čarodějnické vztahy a tahle kniha byla poslední z celé série, kterou jí půjčil. I když se chvílemi hádali dost ostře, jejich diskuse byly vždy podnětné. Za posledních padesát let o čarodějnických dějinách nepřemýšlela tolik jako teď.

Pamatovala si, že před několika desetiletími, kdy se čerstvě stala upírem, vedla podobné debaty s jedním nebo dvěma dalšími na hradě, které taková diskuse zajímala. Tehdy se ještě cítila ke kouzelnickému světu více připoutaná. Kam se poděli, ti Nemrtví, které okolo sebe shromáždil Cuza? Emil byl mrtvý, jak věděla. A co ostatní?

Zachvěla se při vzpomínce na Slabu, mladého upíra, který udělal tu chybu, že kousl vlkodlaka. Jeho kvílení se po hradě rozléhalo ještě několik týdnů poté, byl zamčený ve věži, ale před zvuky jeho šílenství nešlo uniknout. Nepřežil dlouho, ve své pomatenosti odmítal jíst i spát. Ke konci již nad ním žádný z upíru necítil lítost, jen úlevu, že měli konečně klid.

Ale Slaba byl velmi mladý a slabý upír. Mohl by to jiný upír přežít? Neměla žádný důkaz, protože nikdo ze starých upírů nikdy neudělal takovou bláhovou věc. Ani ona by neměla.

Lamie rychle vstala, vyšla ze stanu a snažila se setřást vzpomínky. Brzy zjistila, že Vijay už není v pavilonu, byl tam jen Taofang, usazený mezi svazky česneku omotanými kolem stanové konstrukce jako nějaké slavnostní zdobení.

„Kde je Vijay?" zeptala se ostře.

„On nečekat. Jít nahoru do jeskyně," ozvalo se staccato od studenta, který se ani neobtěžoval, aby zvedl hlavu od počítačového monitoru.

Lamie okamžitě opustila tábor a toužila vylít si na někom zlost. Navigace ve ztemnělém lese jí nečinila problémy, po třech měsících v horách již cestu znala nazpaměť. Když vstoupila do jeskyně, zachytila siluetu Vijaye u hlavního počítače a oddechla si. Úleva ale netrvala dlouho. Když se přiblížila, spatřila, že bezvládně leží na stole, s rukama a hlavou položenými na klávesnici.

Opatrně šla blíž a prohlédla mu krk, ale nenašla žádné bodné ranky. Vypadal, že jen hluboce spí. Byl unavený nebo tu někoho vyrušila?

„Ukaž se," nařídila, otočila se a netrpělivě se rozhlížela po jeskyni.

„Á, tak jsi přišla," ozval se sametový hlas, když se Cuza vynořil zpoza jedné z černých kovových věží neutrinových detektorů. „Čekal jsem na tebe. Teď můžeme začít."

„Co jsi mu udělal? Varovala jsem tě, ať je necháš na pokoji!" vyštěkla na něj.

„Co jsem mu udělal?" odvětil Cuza, přešel jeskyni, zůstal stát za tělem studenta a díval se na ni. „Pouhé Uspávací kouzlo. Chtěl se o něj s tebou podělit… jak jsme to dělali za starých časů. Proto jsem čekal."

Koutky jeho úst se zkřivily v úsměvu a špičáky se v podivném světle přístrojů zaleskly. Už to bylo dlouho, kdy se spolu naposledy dělili a zlověstně se usmívali jeden na druhého nad tělem své oběti. Mirceu si pamatovala naprosto jasně. Takový krásný mladý chlapec.

„Už jsem řekla," řekla pevně. „Nebudu… už nikdy tohle nebudu dělat."

„Jak myslíš," odpověděl a jeho hlas zdrsněl. „Ale je to nepřirozené. Ne, je to šílené. A teď si jako milence držíš toho zrádce, toho vraha!"

Jen zřídka viděla Lamie Cuzu tak rozčíleného, a ještě nikdy v jeho hlase neslyšela odstín strachu.

„Vím, co dělám," řekla pomalu a vyrovnaně. „Nepotřebuji, abys mě ochraňoval."

„Ale ano, potřebuješ," odpověděl upír a v jeho tónu byla znát znovu nabytá jistota. „Nepatříš k těmhle mudlům ani k tomu psu, patříš ke svému rodu. Získáme zpět náš hrad, hmmm? Tentokrát budeme jen ty a já, nikdo jiný."

„Hrad?" skoro se přitom slově začala dusit. „Ať se klidně rozpadne na prach! Nechci ho už nikdy vidět."

Uvědomila si, že svírá okraj počítačového stolu, který se teď začal třást. Cuza na ní přemýšlivě hleděl, jako by svá další slova pečlivě vážil.

„Na hradě zase bydlí Arghezi," zasyčel, „copak ho nechceš ještě jednou vidět?"

„Alexandru? Na hradě?"

„Á, tak tys to nevěděla…," řekl Cuza zpěvavým hlasem. „I já jsem to zjistil teprve nedávno. Dlouhá léta žil v Anglii, ale vrátil se, aby nás lovil a aby našel tebe. Jsem si jistý."

„Je to jeho hrad," řekla Lamie rozhodně. „Můžeš se s ním o něj poprat, jestli po něm tolik toužíš. A teď odsud vypadni!"

„Děláš chybu, drahá," přišla trpělivá odpověď, „jestli si myslíš, že můžeš všechno nechat za sebou." Cuza pohladil spícího studenta po krku a ten se nepatrně zachvěl. „Jsi, čím jsi – nemůžeš uniknout. Proč se bránit tomu, čím jsi? Pojď, napij se se mnou."

Fascinovaně – skoro proti své vůli – sledovala jeho dlouhé špičáky dotýkající se Vijayovy hladké, tmavé kůže. Bojovala se vzpomínkami na všechny další oběti a snažila se zapomenout ten pomalý, živočišný tanec, který vždy skončil až…

„VYPADNI!" zařvala, sama neschopná utéct. Namísto odpovědi pokračoval v těch hypnotizujících dotycích a zíral na ni s intensitou, jaké je schopen jen upír nebo dravý pták.

„Možná si myslíš, že tě zachrání ten anglický vlkodlak?" zavrčel Cuza. „Bude příčinou tvojí smrti, drahá."

„Loví upíry. Vím to," pohlédla na něj, „a doufám, že zabije tebe!"

„Hmm, ale víš, kde bydlí? Víš, komu slouží?"

Ta otázka ji zarazila. Samozřejmě, že nevěděla, kde bydlí. Co na tom? Zmátlo jí to a nemohla ze sebe dostat žádnou odpověď, a tak Cuza pokračoval: „Žije na hradě. Arghezi si ho přivezl z Anglie. Jako loveckého psa…"

„Ne. Mýlíš se," řekla rychle a ve zmatku ustupovala ne ven z jeskyně, ale k jedné z kovových věží. Narazila do ní zády a zírala na něj v hrůze z toho, co jí právě řekl.

„Lžeš," zavrčela hlubokým hlasem. Ale jak začala mluvit, věděla, že má Cuza pravdu. Odkud by jinak Lupeni sehnal všechny ty knihy, když ne z hradu? Byly jí tak povědomé, jako kdyby je všechny před desítkami let četla…

Cuza viděl, jak se na její tváři objevilo náhlé poznání, a lákavě se na ní usmál. Ani jeden z upírů se po několik dalších minut nepohnul, až pak se Cuza naklonil nad Vijayovo bezvládné tělo a pomalu se k němu přitiskl.

Věděla, jaké to je, jak to chutná, začíná to jako dlouhý polibek, nejprve chuť kůže a pak se ponoří, ponoří do masa, zatímco krev začíná proudit…

Dívat se jí působilo utrpení, odvrátila se a opřela si čelo o chladný a neživý kov. Ať si vezme Vijaye, ona se toho nezúčastní.

Ale Lupeni… Kdo to je? Zrůda? Něco jako nastrčené dítě? Dokázal by být tak krutý jako Alexandru z dob, kdy si ho pamatovala, ten, který nenáviděl je všechny a jí obzvlášť, který přísahal, že je všechny zbaví života? Myslela si, že jí miluje – vycítila to ve způsobu, jakým se jí dotýkal a díval se na ní během těch nekonečných odpolední, strávených v jejím stanu. A co cítila ona? Hlad, touhu, možná i něco víc…

A to všechno se teď zhroutilo, rozpadlá hromada vzpomínek, které už nedávaly žádný smysl. Měla by jít dřív, než se Cuza na tom mudlovi nasytí. Celá se třásla, ale přinutila se k chůzi a odtrhla se od kovové stěny.

Ale v cestě jí náhle stál Cuza, ani ne šest palců od ní. Smyslně se usmál a všimla si krve třpytící se na jeho zubech. A ten pach jí ovládl. Chtěla utéct, ale stála jako zkamenělá. S hrůzou se jen dívala, jak zvedá ruku, na prstech má krev – ne, ne, prosím, to ne – a lehce se dotýká jejích rtů.

Krev na jejích rtech zapůsobila jako elektrický šok v živém těle a Lamie ztuhla v náhlé křeči. V jediném okamžiku už to nebyla jen pouhá chuť nebo vůně, byla to síla, která nutila každou buňku jejího těla křičet. Políbil ji a ona ochutnala ještě víc a to jen zvýšilo její divokost. Proč s tím kdysi přestala? Proč sama sebe –

Slova jí zradila, když se od ní odtáhl a s úsměvem ji vedl přes jeskyni.

„Opravdu jsem se chtěl rozdělit, drahá," zašeptal a postrčil ji k tělu, i když ona by ho ve tmě našla sama, její hlad byl teď tak silný.

Lamiin celý svět se ve chvíli scvrknul do teplého těla, které leželo před ní. Dychtivě pila a rázem nebylo nic, chuť, vůně, zvuky. Smysly ji opustily, nebylo žádné vědomí, které by přijímalo informace. Jasná horká rozkoš se jí rozlila ve všech buňkách, tělo jako by explodovalo, mozek přestal pracovat. Čas se zastavil. Naplnění mohla dosáhnout jedině tím, že zapomene, cosi ji…

…stáhlo zpět. Držel ji a mluvil na ni, ale nerozuměla. Proč přestala? Chtěla víc. Proč nemůže mít víc? Slova začala dávat smysl, zasténala a on znovu promluvil.

„Vrátila ses ke mně…," řekl jemně, hladil ji po tváři a něžně líbal. „Máš ještě hlad, hmmm? Pojď se mnou, drahá…"

-

„Najednou zničehonic všichni tvrdí, že o něm nikdy neslyšeli," dumal Alexandru a prohlížel si skopový guláš temným pohledem, který dával tušit, že starý čaroděj každou chvíli vybuchne.

„Hmmm?" zeptal se Remus bezstarostně, zatímco jedl a listoval časopisem Jeskyní člověk dnes. „Když všichni upíři Cuzu znají, je to dobře, když to popírají, je to špatně?"

„To je jeho metoda," odvětil Alexandru tak příkře, že Remus časopis upustil. „Terorizuje slabé, vytváří si okruh služebníků, které zaváže k mlčenlivosti." Jeho tón si zachoval ocelovou tvrdost, ale projel jím slabý třas, kterého si sluha nemohl nevšimnout. „Děkuji, Mihaile," zamumlal Alexandru, když mu sluha dolil víno. Jedním douškem vypil polovičku a přiškrceným hlasem dodal: „Můj bratr… a má žena… Ona tu možná pořád někde je a já ji nepřestanu hledat…"

„Anna Maria byla…" Remus údivem vykulil oči a ignoroval Mihaila, který stál za Alexandrovými zády a zuřivě vrtěl hlavou. Už dávno zapomněl na ten vyřezávaný rám se zuhelnatělými zbytky plátna v obrazové galerii. A druhý muž o Anně Marii Arghezi, Alexandrově nevěstě před šedesáti lety, nikdy nemluvil. Rema najednou napadlo, jak asi vypadala. „A to jste ji chtěl… chtěl zabít?" vyletělo z něj nekontrolovaně.

„Zemřela ve chvíli, kdy ji upír kousl potřetí," prohlásil starý čaroděj, dopil sklenku do dna a podal ji sluhovi, aby mu dolil.

Remus si vzal krajíc chleba, o který Alexandru nejevil zájem, natřel ho čerstvým sladkým máslem a ponořil do hustého guláše. Nikdy nerozuměl tomu, proč lidé přestávají jíst, když jsou rozčílení. „Ale nemyslíte si…" začal, když polknul jedno sousto, „že je možné, aby upír... změnil svou přirozenost? Aby se vzdal lidské krve?"

Mihail ze sebe vydal zvuk podobný výkřiku a Alexandru se chraptivě zasmál. „Nemůžou se vzdát krve tak jako my se vzdáváme alkoholu nebo kouření dýmky," řekl tónem, který měl nepochybně blízko k vzteku. „Upír cítí touhu, ale ne jako my lidé… vše, co miluje, si chce přivlastnit. Nemysli si, mladý příteli, že když jsi imunní vůči jejich kousnutí, dokážeš také odolat jejich písni."

Starý čaroděj se namáhavě za Mihailovy asistence zvedl ze židle a starý sluha po celou dobu, co pomáhal svému pánu odejít do postele, nepřestával po Removi vrhat vzteklé pohledy.

Remus si toho nevšiml, protože se mezitím zase vrátil ke čtení o proměnách neupírských čarodějů a ke svému jídlu. Nebyl ani nijak zvlášť znepokojený – Lamie kvůli němu určitě nebude riskovat „vzteklinu". Sama řekla, že chce Cuzu vidět mrtvého.

Vzhlédl až ve chvíli, kdy uslyšel zaskřípání dřeva na kamenné podlaze, a zjistil, že zírá do Mihailových černých vodnatých očí. Sluha čekal asi minutu, možná dvě a začal se mračit, když na Removi nebyli patrné žádné známky netrpělivosti.

„To byla slova, která vyslovila Paní," řekl hořce stařec. „Ona věřila, že člověk, zrůda, že se může změnit… věřila, že on jen touží být s ní a ne že ji chce pohltit jako vy jíte vařenou bramboru!"

Poslední slova vyslovil štěkavým staccatem a Remus překvapeně vyplivl bramboru, kterou zrovna žvýkal.

„Děje se to zevnitř," Mihail byl zamyšlený, pohledem již nehledal Removy oči, ale soustředěně hleděl někam do dálky. „Všechny bariéry kouzelnického světa před tím nedokážou ochránit. Paní Arghezi byla jednou z nejmocnějších čarodějek v zemi… obávám se, že i pro mého pána je již pozdě. A pro vás jakbysmet."

Konečně docílil toho, že Remus ztratil chuť, i když na mladém anglickém čaroději žádná emoce vidět nebyla. Když sluha odešel s podnosem s brandy a lahví horké vody pro Alexandra, Remus vyklouzl přes bránu u stájí se svým koštětem a vyrazil na cestu směrem k Petrosnovýn jeskyním. Neuškodí to tam zkontrolovat.

Úplněk měl nastat za dva dny a les byl ozářen stříbřivým světlem. Než potkal Lamii, Remus jen zřídka vycházel ven v lidské podobě a vždy ho překvapilo, jak temné a tiché hory jsou. Jen s velkým úsilím se mu podařilo spatřit pár nočních lovců, když okolo nich proletěl – protáhlé uši se štětinkou a dlouhý ocas rysa, oranžovo zelená světla, která mohla patřit jedině vlkovi, a velkou sovu, která očima fixovala stejnou kořist, jakou si již pro sebe vybrala kočka. Je Lamie také venku, na lovu králíků?

V lesním tichu se znepokojený, anglicky mluvící hlas ozval až příliš hlasitě. Removi ten hlas nebyl nijak povědomý. Napřed si myslel, že je to rumunský přízvuk, ale pak si uvědomil, že ne. Byl italský.

Vyběhl po cestě, málem si při tom zapomněl schovat koště, a našel tábor vzhůru nohama. Všude se válely ohromné krabice, kovové krychle a kontejnery a záhadné mudlovské přístroje byly naházené mezi nimi. Remus poznal jen Taofanga, čínského studenta, zbylí tři byli cizinci a všichni ječeli.

„Čtyřicet gigabytů v háji!" burácel Ital, malý vousatý muž v pytlovitých kraťasech a tričku s nápisem „Fyzikové to dělaj s modelkama." To musí být ten vedoucí výzkumu z university, o kterém mluvila Lamie, domyslel si Remus. Na tak mocného mudlu se tedy neoblékal nijak zvlášť dobře. „Když tu zůstanete ještě dva týdny, možná budete mít dost dat k sepsání práce. Neutrinové reakce se již skoro dají dokázat."

Ale dokonce ani Taofanga, který byl jindy tak zabraný do své práce, nepřesvědčil. „Já ne. Odcházím před úplňkem."

Ital a jeho dva mladší kolegové rozhodili ruce v gestu odporu. Jeden řekl něco italsky, čemu ani Remus, ani viditelně Taofang, nerozuměli.

„To je pravda," opravil se starší muž a přepnul tón z přátelského do nebezpečně vzteklého. „Jestli tenhle experiment opustíte, nikdy nedostanete PhD. Ne ode mě. A takových, kteří by vás najali, je opravdu jen nepatrná hrstka. A víc než to, postarám se o to, že se už nikdy nedostanete na žádnou jinou školu, ne na téhle planetě! A končíte kvůli čemu – věříte v upíry?"

„Mike kousnutý," řekl Taofang. „Vijay kousnutý."

Po té poslední větě si Remus konečně prorazil cestu mezi krabicemi a postavil se před Taofanga. „O co tu jde?" zeptal se. „Kdo je pokousaný čím?"

Ale student nespustil oči ze staršího muže, který byl zřejmě někým, kdo měl v mudlovském vědeckém světě moc nad smrtí i nad životem, a Rema naprosto ignoroval.

„Pavouk," vyštěkl italský profesor pohrdavě. „Pobíháte tu jako malé děti kvůli pavoučímu kousnutí."

„Ne pavouk," Taofang zavrtěl hlavou. „Mike velmi nemocný, tři dny, jako vzteklina."

Remus cítil, jak se mu žaludek zhoupnul. Snad Mika upír nekousl potřetí? Vzdal se pokusu přerušit tuto nepřerušitelnou konverzaci a sám začal prohledávat tábor. Stany byly zabalené, i pavilon byl skoro stržený, jen na jednom prázdném stole svítila lampa.

„Lamie!" zavolal Remus, věděl, že pokud je někde poblíž, musí ho slyšet. „LAMIE!" zkusil znovu o něco hlasitěji.

Ale z jeskyně ho přišel pozdravit Mike. „Aha," usmál se, „přišel upír botanik."

„Vlkodlak," opravil ho Remus netrpělivě. „Kde je Lamie? Kouslo tě něco?" Jak se Mike přiblížil, spatřil Remus, že je od uší po palce u nohou zabalený v česneku.

„Mě ne." Vypadalo to, že se tím baví, možná proto, že už není sám, kdo má problémy. „Já jsem pokojně spal ve stanu zabalený v česneku, jak mi tvoje přítelkyně nakázala."

Remus si zhluboka oddechl. „Takže Vijay?" zeptal se.

„Ta samá věc, co kousla mě, člověče. Byl zrovna v jeskyních jako já. Naposled jsem byl v limbu celé tři dny. Tři dny! Ani když jsem tenkrát spadnul z motorky, když jsem jel sto dvacet, neležel jsem tak dlouho. A v téhle díře, co se jí říká třetí svět, nemůžeš ani dostat transfúzi."

„Ehm… aha," zamumlal Remus a přemýšlel, co přesně znamená „transfúze" a jestli by mudlovi pomohl Erythrocytový lektvar. „Je Vijay… má teď u sebe česnek?"

Mike se pohrdavě zasmál, i když měl na sobě česneku tolik, že by to stačilo odehnat upíry z celé Transylvánie. „Víc než já," přiznal. „Celého jsem ho posypal… chceš se mrknout?"

„Ano, to je dobrý nápad," souhlasil Remus, rád, že i když je Mike protivný, poslechne, co mu kdo říká – a konečně přišel na to, že Remus není žádný botanik. „A Lamie?" zeptal se, když se vymotávali z hromady krabic.

Ale Mike byl přerušen vzteklým Italem, kterému se již mezitím podařilo Taofanga přivést skoro k slzám.

„Řekni mu, že ne pavouk!" prosil Taofang. „Řekni mu že nebezpečný…"

„Ty vole." Mike se otočil a ocitl se tváří v tvář svému nadřízenému, ale i jemu se v té chvíli, když oslovil rozčíleného fyzika, z hlasu vytratila část ironie. Odhrnul si límec trička, aby ukázal upíří kousnutí. „Ne pavouk," prohlásil rozhodně.

Dva pomocníci ukázali na hlavičky česneku v Mikově kapse, na celý svazek omotaný okolo Mikova čela a začali se smát.

„Směšné!" supěl vedoucí. „Nevídané! Přijdete do Transylvánie a máte hlavu plnou Hollywoodu! Riskujete to svoji kariéru kvůli pohádkám!"

„Radši než riskovat život," odvětil Mike neohroženě.

Jeden z mladších návštěvníků poprvé promluvil anglicky. „Tím si nejsem jist," řekl a pohrdlivě se smál.

„Jseš mrtvej pro fyziku, Miku," dodal druhý.

Oba byli hubení a neskutečně vychrtlí, s kruhy od očima – skoro by si je člověk spletl s upírem, pomyslel si Remus. Možná Lamie nebyla na universitě jediná.

Mike se díval z jednoho na druhého. „Fajn," prohlásil. „Vezměte si ty data."

„To je tvoje práce," řekl ten první. „My už máme diplom, my jenom analyzujeme."

„Až budeš mít diplom, budeš jako my," přidal se druhý.

Mike se na ně ještě jednou podíval, pak si strhnul svazek česneku z hlavy a mrštil s ním po nich. „Kriste Pane, ani za nic," řekl. „Ze mě bude botanik."

Jak ustupoval, aby zvýšil efekt svého vystoupení, narazil málem do Rema, který se pokoušel po jeho posledních slovech zadržovat smích.

„Ukaž mi Vijaye, prosím," řekl potom už tiše, „chci si být jistý."

„Jasně," souhlasil Mike. „Myslel jsem, že ti to Lamie řekne."

Remus nevědomky znepokojeně zpomalil. „Lamii jsem neviděl několik dní," přiznal. „Řekla, že mě půjde hledat?"

„Ne," Mike jen pokrčil rameny. „Zmizela tu noc, co byl Vijay pokousaný. Mysleli jsme si, že si jde od vás vyzvednout nějaké bylinky, ale už se nevrátila."

WolfieTwins

- - - - - - - - - - - - -

Pozn. autorů: Zvláštní dík patří Amy za zkomponování úvodní básně. Rozumí duším upíra i vlkodlaka tak, jak to nedokážou ani WolfieTwins.

Okultace v tomto příběhu je pouze smyšlená a není založená na žádném skutečném jevu, který by se v Evropě v ten čas odehrával. Nicméně okultace Jupiteru při úplňku za podzimní rovnodennosti se vyskytují, jedna taková proběhla v roce 1998 a byla viditelná z velké části Jižní polokoule.

Opravená verze z července 2001

Pozn. překl. Okultace je astronomický jev, při kterém při pohledu ze Země jedno nebeské těleso zakryje jiné (zde se to týká Měsíce a Jupiteru). Úplněk, který je nejblíže podzimní rovnodennosti, se anglicky řekne Harvest moon, čeština na to nemá přímý překlad.

Na žádost autorek zůstává úvodní báseň nepřeložená, v angličtině. Ale abychom udržely zvyk, přidaly jsme k ní ještě jeden citát, tentokrát přeložený.