WolfieTwins: Call of the Wild

10. Noc vlkodlaků

Mráček zlatoskvoucí na prsou
mohutné nocoval skále,
ráno probuzen pak, cestu svou
modrým nebem konal dále;
ale vlažná po něm ve skulině
šedé skály známka pozůstala.
Skála – stařena se zadumala,
stojící samotná… i neveselo
zachmuřivši svoje drsné čelo
ona tiše pláče v pustině…

M.J. Lermontov, (překlad Al. Durdík)

Rumunsko, Rok osmý

Ještě nikdy ji neviděl na hradě a na koštěti si ji pamatoval všehovšudy jen dvakrát. Ale poznal ji už zdálky, podle rudohnědých vlasů vlajících ve větru a krátké letní tuniky z nebarvené vlny. Letěla přímo a rychle – muselo to být jedno z Bélových košťat, možná dokonce jeho drahocenný ruský závodní model, Padajušaja Zvezda. Jeho syn byl jediným vlkodlakem, kterého Remus znal, který rád létal a který trávil dlouhé hodiny stříháním vlasů a listováním Příručkou péče o košťata - Udělej si sám, kterou mu Remus přinesl z města.

Přistála za vnější zdí a zmizela mu z dohledu, ale Remus věděl, že do hradu jí zbývá ještě čtvrt míle cesty po kamenité pěšině, a tak se na chvíli vrátil ke své práci na zahradě. V tomto časném podzimním odpoledni se již ozývalo první pípání bernacae a Remus byl zrovna ve skleníku kontrolovat, jestli se již mohou sklidit. Zelené olistěné lusky, přichycené ke kmeni malými zobáčky, by zemřely, kdyby dopadly na suchou zem. Když ale spadnou do vody, rozevřou se a vyplavou z nich malí ptáčci s černýma nohama a plovacími blánami. Bernacae jsou kouzelní poslové, stejně jako sovy, ale dokáží komunikovat s vodními živočichy, rybami, velrybami a jezerními lidmi.

Zdálo se, že lusky ještě chvíli vydrží, ale pro jistotu naplnil vědro vodou z potůčku, který protékal celým skleníkem, a postavil ho pod strom. Potom opustil hrad vedlejší branou u stájí a šel pozdravit vůdkyni Pětky.

Opálená, bosá mladá žena mu běžela naproti po cestě a koště svírala v ruce jako kopí.

„Ahoj, Liszko," přivítal ji zdvořile, „dlouho jsme se neviděli, rád tě vidím."

Zakroutila očima v gestu odporu nad jeho trapnými zdvořilostmi a dala mu pusu na nos, jako kdyby stále byli spolu. Zapomněl už, jak krásně voní.

„Nepřišla jsem si povídat, Lupeni," řekla nervózně, „musím ti něco říct. Šestka se zbavila Vlada."

„Ale to je dobře, nebo ne?" odpověděl Remus s nepatrným překvapením.

„Vyhnali ho, ne zabili," upřesnila a v jejím hlase se ozvala zlost, „než odešel, vyhrožoval, a to tak vážně, že jejich nový vůdce kvůli tomu přišel za mnou."

„Dobrá," odpověděl Remus klidně. „Pojď dovnitř, dáme si čaj a povíš mi, co řekl." Věděl, že den před úplňkem bude určitě hladová, a trochu jídla by jí možná mohlo uklidnit.

Liszka se ušklíbla, podrážděná, že ji nebere vážně, ale stála klidně, zatímco Remus odstraňoval bariéry, a potom se nechala odvést přes starou kuchyň do velké síně.

Mihail mu věnoval jeden ze svých pohledů, které měl v zásobě pro situace, kdy si Remus do hradu vodil další vlkodlaky, ale poslušně jim na stůl před krbem naservíroval čaj a masové koláčky. Vypadalo to, že má z Liszky trochu strach, a ona se od něj odtahovala a dusila v sobě smích, když potom řekl: „Bude to všechno, pane Lupine?"

Když jim donesl jídlo, zmizel zase do svého pokoje, kde se mohl v klidu zahrabat do hromady česneku a oměje.

Jak předpokládal, Liszka opravdu měla hlad, jedla s chutí a zeširoka přitom vyprávěla příběh o Vladovi, kterak se spolčuje s pradávnými upíry. Jejich plánem prý bylo prorazit příští noc do hradu a zabít Rema a další čaroděje, kteří tu žijí. Zdvořile jí naslouchal, ale představoval si přitom nového vůdce Šestky – musí to být nějaký mladíček, kterému nemůže být víc jak sedmnáct a kterého Vlad určitě soustavně ponižoval od chvíle, kdy se objevil v horách. On sám tenkrát nakonec sebral odvahu postavit se Vladovi čelem, jen s pomocí zubů a drápů, ale nikdy by neřekl, že se Vlad Alfa bude snažit prodlužovat svou vládu nad ostatními pomocí nafouknutých, stěží uvěřitelných lží.

Ale přesto - mohlo na těch výhružkách být něco pravdy? Minulý měsíc vyhrožoval mudlům u jeskyně, ale objevil se tam nakonec sám, aby se s Remem pokusil bojovat běžným vlčím způsobem. Pravda, v tu dobu tam byl také upír, který podruhé kousl Mika, ale tyto události spolu jen stěží mohly souviset. Za ty tři týdny, co znal Lamii, se dozvěděl dost o tom, co si upíři myslí o vlkodlacích, a nedokázal si představit, jaký užitek by z Vlada mohl nějaký upír mít, a ještě ke všemu o úplňku.

„A co asi hodlají upíři s Vladem ve vlčí podobě dělat?" přemýšlel nahlas a chtě nechtě se usmál.

Liszka zavrčela, nalila si hrnek mléka a v mžiku ho celý vypila. Pětka nechovala žádné krávy a Liszka si viditelně užívala péče, které se jí tu dostávalo. „Ty mi nevěříš," obvinila ho, „nepřišla bych sem kvůli hloupým fámám."

„Tak tak," usmál se Remus, „náš rod má přece jen trochu tendenci k přehánění, nemyslíš?"

„Přehánění," zavrčela beze stopy ironie v hlase. „Věřil bys snad radši upírovi?" Jelikož nebyl schopen jí na to vůbec nic odpovědět, Liszka zavrčela znovu a řekla: „Jsi jen hloupé štěně, Lupeni."

„To není tak, že bych ti nevěřil," pokusil se ji ujistit a doufal, že neuhádla nic ohledně upírů, nebo vlastně ohledně jednoho konkrétního upíra. „Kdo to vůbec je, ten nový vůdce Šestky? A který upír – čaroděj by pobíhal venku o úplňku s vlkodlakem za zády?"

Na to neměla žádnou odpověď, ale ji i nového vůdce Šestky znepokojovalo, kolik podrobných detailů věděl Vlad nejen o hradu, ale i o tom upírovi, o kterém tvrdil, že je jeho spojencem. Věděl například, že je pro upíry těžké dostat se dovnitř, zmínil se dokonce o nějakých „pastích" – jako kdyby odposlouchával rozhovory, které mezi sebou vedli členové Pětky, strachovala se Liszka. Ale ani ji, samozřejmě, nenapadlo podezřívat někoho z vlastní smečky.

„Ten upír by mohl vědět o způsobu, jak dovnitř do hradu dostat vlkodlaka, když už se sem nemůže dostat sám," řekla váhavě a rozhlédla se, jako by čekala, že magické bariéry budou viditelné. Kromě všudypřítomných hlaviček česneku a pár strategicky rozmístěných zrcadel, která mohla kdysi ve šťastnějších časech sloužit tančícím párům ke cvičení tanečních kroků, nic nenasvědčovalo tomu, že by na hradě byly nějaké bariéry proti Nemrtvým.

Rema konečně přepadly obavy. Studenti z tábora odešli bez Lamie a nechali mu jen kus papíru se spoustou čísel, která jí zřejmě nějakým mudlovským způsobem měla naznačit, jak by je později mohla najít. Slíbil jim, že se po ní podívá, a myslel to upřímněji, než studenti mohli tušit, ale za celý týden nenašel žádnou stopu. Ten jediný upír, kterého s Alexandrem během toho týdne obklíčili a zabili, popřel, že by znal jakékoliv jiné upíry.

Ta nejhorší možná varianta, která mohla nastat, spočívala v tom, kdyby upíři přiznali, že ji znají. Znamenalo by to tu jedinou věc, které se Remus celou dobu obával, totiž že žena, kterou miloval, podlehla temné straně své osobnosti. Což bylo něco, o čem oba přísahali sobě samým i sobě navzájem, že se to nikdy nestane.

Na druhou stranu fakt, že nemá vůbec žádné zprávy, ho začínal poněkud tížit. Unesli ji? Zabili? Zabil ji snad Alexandru a Removi to ze strachu neřekl? V posledních pár dnech si představoval všelijaké hrůzy, ale ani jedna nebyla tak strašná jako možnost, že by se Lamie, očarovaná kouzlem mocného upíra, mohla s jeho pomocí dostat do hradu.

Ale jak a proč by se Vlad chtěl dostat dovnitř? Vlkodlaci jsou magická stejně stvoření jako čarodějové a nemohou se dostat skrz bariéry, a i kdyby se jim to podařilo, Remus nevěděl o ničem, co by jim mohlo pomoci otevřít zevnitř bránu upírům.

A přesto – Mike byl pokousaný dvakrát. Byla tu Lamie. „Mocní čarodějové" – to je množné číslo. I když Lamie nikdy nepřiznala, že zná hrad – a jak by asi mohla – sama byla silnou čarodějkou a její schopnosti by z ní mohly učinit lákavého spojence pro upíry i pro obávaného Cuzu.

„O zítřejší noci budu naprosto nepoužitelný," řekl Remus zamyšleně, ale beze strachu, „ale snad bych mohl před západem slunce alespoň stát venku před hradem."

„My přijdeme," prohlásila Liszka.

Bývalý vůdce smečky, pokud se za své vlády choval krutě, často bývá zabit nebo vyhnán, tak jako se to stalo Vladovi. Respektovaný bývalý vůdce smečky může být v určitých případech tolerován, jako prarodič, který si ještě občas zaslouží nějakou tu odpolední nedělní návštěvu. Ale pokud smečka vyrazí na pomoc bývalému Alfa samci, znamená to, že ho považuje za neobvykle moudrého a laskavého. Řekla to naprosto bez emocí, ale byl to ten největší kompliment, jaký mu mohla věnovat.

I když, možná si prostě jen chtěla vyšlápnout na Vlada, ale Rema to i tak dojalo.

„Jestli se Vlad pokusí dostat se do hradu, všich- ostatní čarodějové ho zabijí…," začal, ale hned se zarazil.

Oba se zamračili, když se jim v hlavě objevila stejná myšlenka. Jestli se Vlad dostane dovnitř, může se to podařit i jim a Alexandru nemusí Rema rozeznat, až se bude snažit hrad bránit. A, samozřejmě, pokud Remus dostane příležitost, na Alexandra zaútočí.

„Máte tu nějaké zbraně, které nám mohou ublížit?" zeptala se Liszka a jako by se v tom útulném pokoji, který se náhle stal lovcovým doupětem, zmenšila.

Žádná kletba, ani dokonce Voldemortova, by vlkodlaka ve vlčí podobě nezabila, ale Remus si byl jistý, že Alexandru má někde zásobu stříbrných nábojů. Přemýšlel o tom, jestli by bylo správné, kdyby je našel a ještě před zítřejší nocí vyhodil – ale o tom už s Liszkou diskutovat nechtěl, protože její názor znal. „Dopadne to dobře," ujistil ji, „postarám se o to."

Když odešla, stačilo mu jen pár minut k tomu, aby učinil rozhodnutí. Liszka měla v úmyslu riskovat vlastní život, aby mu pomohla – i život Bélův, a Remus si nemohl pomoct, aby nepomyslel na toho chlapce, který byl podle jeho názoru na všechny ty nebezpečné eskapády, které smečka prováděla, ještě příliš mladý. Alexandru již v minulosti vlkodlaka zabil, a jelikož jeho hlas, když o tom mluvil, nezněl zrovna kajícně, rozhodl se Remus, že nemá žádné právo vystavovat Pětku nebezpečí.

Mihail byl stále zamčený ve svém pokoji a zřejmě tam hodlal ještě pár hodin zůstat. Alexandru byl venku ve vesnici, nebo možná na jednom ze svých osamělých lovů po stopách Cuzy. Remus ve spěchu, než se čaroděj vrátí, prohledal celý hrad kromě sluhova pokoje.

Ovládat kouzlem těžké stříbrné objekty bylo těžké, ale najít je uměl snadno. Po kouzlu Aura Aurea, které dokázalo lokalizovat drahé kovy, jeho hůlka začala vydávat červenou zář a s pomocí jejího světla prohlížel ložnice a šuplíky plné zlatých klenotů, potom se vydal okolo pozlacené sochy ve velké síni. Když ze síně vešel do knihovny, červená záře se změnila v modrou a hůlka ho začala pálit v ruce, jen co se přiblížil k Alexandrově stolu z masivního dubu. Ve svrchním šuplíku byla jediná krabička se stříbrnými náboji, zpola prázdná. Rema popadl vztek a důkladně prohlédl všechny pokoje v celém hradu včetně poschodí, kde byl stále cítit pach upíra (z nějakého důvodu již na to nebyl tak citlivý). Po špičkách přešel vrzající schody, a doufal přitom, že Mihail neuslyší jeho kroky – a také doufal, že starý sluha kromě hrnků plných oměje nevlastní nějakou tu sbírku zbraní.

Kromě pár lžic, jednoho poháru a několika šperků byla krabička s náboji jediné stříbro, které našel, a po chvilce uvažování se rozhodl, že tyto ostatní předměty jsou neškodné.

S nepříjemným pocitem, že na něco zapomněl, vzal poloprázdnou krabičku a pustil ji dolu z útesu. Potom šel do svého pokoje a pokusil se usnout. Zítra ho čekal dlouhý den.

-

Věž se tyčila nad skalním masivem jako vyhaslý maják proti odpolednímu nebi. Lákala ji domů, nebo odháněla pryč?

Lamie ze svého úkrytu za nízkým útesem zbytek hradu neviděla, ale ty části, které byly skryté, si vybavila ve vzpomínkách: vysoká zeď ze žulových kvádrů, tisknoucí se k ostré skále jako tuhý lišejník ke kameni, za kterým seděla, pečlivě vydlážděné vnitřní nádvoří, pevná klenutá střecha, vysoká úzká okna rámující knihovnu a Velkou síň, a věž natažená k nebi jako svalnatá ruka. Viděla všechno tak jasně, jako by letěla okolo, protože přesně tím způsobem se dříve do hradu dostávala. Už brzy, slíbil jí Cuza, do hradu poletí znovu.

Její ruka začala hladit ostrůvky lišejníku – šedou, tuhou, ale živou hmotu, napodobující šedý, studený kámen. Bledé, téměř bílé prsty se dotýkaly jejího hrubého povrchu … počínaly si jemně, něžně, ale s nádechem moci, stejně jako by se dotýkaly hrdla oběti… nemrtvá hmota napodobující život.

Ohromná dřevěná brána na ni s hrozbou shlíží, vypadá jako obrovský medvěd, připravený ji pohltit. Když se náhle rozevře a odhalí vnitřní nádvoří a samotný hrad z žulových kvádrů, necítí uspokojení. Muž jí vezme pod paží, provádí ji branou a pyšně šeptá: „To bude teď tvůj domov."

Lamie ztuhla. Vzpomínka, lidská vzpomínka ovládla její mozek a přinutila ho oživit věci, o kterých se domnívala, že jsou dávno mrtvé. Nedokázala sama vědomě přivolat vzpomínky z dob, kdy ještě nepatřila k Nemrtvým, ale ve chvílích jako byla tato, kdy byl její mozek zmatený, se vzpomínky často vynořovaly samy a bez pomoci.

Už nebyla lidskou bytostí a zcela jasně si to uvědomila, když se znovu vydala na lov s Cuzou. Každou další noc si našli novou oběť, až se jí konečně podařilo dosáhnout stavu, ve kterém nic necítila, obavy ani starost. Už několik dní – kolik přesně? - víc než týden, protože úplněk se blížil – se živila na lidech, šílená po jediné věci, kterou si po pět let odpírala.

Proč se jí tenkrát vzdala? Najednou si nemohla vzpomenout. Jak se mohla obejít bez toho pocitu mámivé rozkoše, když každá buňka jejího těla toužila chutnat-cítit-dotýkat se lidské krve? Sex byl v porovnání s tou zkušeností ničím, jako malátný odraz oslepujícího bílého světla v poškrábaném a zaprášeném zrcadle.

Proč se jí tenkrát vzdala? Všechny ty roky se snažila zapomenout na ten pocit a podařilo se jí obelstít vlastní paměť a přimět svou mysl, aby tělu lhala. Ale na mysli teď nezáleželo. Teď se její ruce, nohy a prsty s každou další minutou nepřestávaly třást.

Upíři, ač za jistých okolností dokáží cítit, ztratili dávno schopnost prožívat lidské emoce a když se podívají na duhu, vidí jen červený, oranžový, žlutý, zelený, modrý a fialový pruh a ne všech těch tisíc barevných odstínů mezi nimi. Lidská krev – horká a nepopsatelně lákavá – dokáže spolu s rozkoší, kterou přináší, některé z těchto pocitů oživit. A tak se její tělo ještě pořád chvělo písní jejích posledních obětí – cítila obavy staré ženy, strach a vášeň dívky, zlost a touhu mladého muže. A všechny ty sladké i děsivé pocity se slily v jeden a ona v sobě znovu pocítila život.

Ale i tato exploze pocitů a barev začínala pomalu blednout. Dnes se již její chladná mysl začala znovu hlásit ke slovu, protože předešlého večera Cuza trval na tom, že zůstanou bez jídla, se slovy, že budou mít dnes za úplňku spoustu práce. Rozzlobila se, ale slíbil jí, že dostane víc, až se jim podaří zmocnit se hradu.

Cuza. Tvrdý, ambiciózní jako tenkrát. A i po té dlouhé odmlce po ní toužil, což se jí líbilo. Pod jeho dotyky a něžnými slovy se cítila bezpečně, jako dívka, která propadla jeho kouzlu před více jak půl stoletím.

Hrála s tím temně přitažlivým cizincem v knihovně šachy. Naslouchá jí, špičatou bradu opřenou o složené ruce. Sděluje mu svá tajná přání a ta se všechna vpíjejí do jeho lesklých černých očí. Sluha, který přináší čaj, se jí klaní, ale ona předstírá, že ho nevidí, tolik je omámená pozorností, které se jí dostává.

Cuza ji samozřejmě stále pokládal za své vlastnictví, škodolibě se usmíval pokaždé, když se jí dotkl, a nedokázal z ní spustit oči. Ani ta jeho krutost, kterou pamatovala, nezmizela. Polibek nebo urážka – v každé minutě od něj mohlo přijít cokoliv, a někdy se k tomu přidaly i výčitky, jak jen mohla opustit svůj rod a zaplést se s anglickým vlkodlakem.

Lupeni. Neznala jeho pravé jméno, ani důvody, proč jí lhal. Usilovně se snažila na něj nemyslet a doufala, že všechny své vzpomínky utopí v krvi, kterou si dopřávala, že sladká krev postaví zeď mezi ní a vlka, který ji miloval. Což byla pravděpodobně také jen další lež.

Lamie znovu zaměřila pozornost na vysokou věž, aby nemusela myslet na nic jiného. Slunce zvolna padalo k horizontu a občas vyklouzlo zpod oblačného příkrovu. V těch okamžicích byla věž ponořená do jeho ubývajícího světla, teď ještě žlutého, ale poslední paprsky ji zcela jistě zabarví do krvava.

V klíně držela malou lahvičku, kterou na pokyn Cuzy očarovala jednoduchým Kouzlem nadvlády. Očividně to kouzlo potřeboval na nějaký velký objekt, ale neřekl, jí na jaký. Flakón visel na těžkém zlatém řetězu, ale ani to jí nevysvětlil. Cuzova chorobná touha mít vše pod kontrolou se vůbec nezměnila. Měl plán, jak se dostat do hradu, to bylo víc než jisté, a jí ho prozradí, až bude čas. Než se tak stane, ponořila se znovu do blažených vzpomínek, které se dosud rozlévaly jejím tělem, a snažila se nemyslet na ty, kteří žijí za zdmi hradu, ani za jako dlouho se s nimi setká.

Nepatrný zvuk, náhlá změna v proudu vzduchu znamenala, že se někdo v její blízkosti Přemísťuje. V okamžiku se před ní objevil Cuza a další muž. Upír toho cizince držel jednou rukou za krkem a v druhé táhl obrovskou železnou klec. Zpoza mříží na ni s nepříjemně zlým výrazem zíral černý havran.

Cizinec byl stejně vysoký a vychrtlý jako Cuza, ale tam veškerá podobnost končila. Kolem hlavy mu vlála změť temných, mastných vlasů a zplstnatělých vousů, které mu dodávaly vhled divokého zvířete. A jako zvíře se i choval. Kňučel, když ho Cuza přitáhl za límec potrhané košile a shodil ho hrubě na zem.

Lamie se probrala ze zamlžených myšlenek a zadívala se na muže, který teď po očku sledoval Cuzu se stopami nenávisti a děsu ve tváři. Ten nebohý tvor měl nepochybně nějakou souvislost s plánem jak se dostat do hradu, i když nechápala jakou. A pak ho náhle poznala a konečně jí došla pointa celého vtipu.

„Vlkodlak?" Nemohla se už déle udržet a začala se hystericky smát. Jak se opovážil poučovat ji o nebezpečí vlkodlaků? „Jsi domluvený s vlkodlakem, ty bastarde!"

„Tiše," zasyčel upír mrazivě, „tenhle je jen nástroj…žádný domácí mazlíček." Zjevně mu ona humorná pointa unikla.

„Byl jedním z těch v jeskyni," řekla, seskočila z kamenného schodu a prošla okolo zhrouceného vlkodlaka. „Minulý měsíc se mě pokusil zabít… na tvůj rozkaz, jestli tomu dobře rozumím."

„Ne zabít, ne," odvětil Cuza. „Měl zabít toho druhého, ty jsi byla jen návnada, drahoušku. Ale nedokázal splnit ani tenhle malý úkol. Dnes večer pro něj mám ještě jeden, jednodušší, a jsem si jistý, že tentokrát mě nezklame."

„Co…," chtěl vlkodlak promluvit, ale Cuza ho kopl do kolene, takže jen bolestivě vyjekl.

„Budeš mluvit, až tě o to požádám," řekl zvolna a důrazně a napřáhl se k dalšímu kopnutí. „Máme jen pár minut do východu měsíce. Svlékni se."

Když vlkodlak poslechl, Cuza se natáhl, chytl ho za vlasy a přinutil ho vstát, nahého a choulícího se.

„Připravila jsi tu lahvičku?" zeptal se jí. Místo odpovědi mu podala malý, nenápadně vyhlížející flakónek, připevněný ke zlatému řetězu. Uchopil řetěz a chvíli lahvičkou pomalu, téměř uspávajícím způsobem pohupoval.

„Až přijde čas, náš malý vlček nám to pronese do hradu." Postrčil vlkodlaka směrem dolů po cestě vedoucí k bráně u stájí. „Je v ní schované malé překvapení, které hradem trochu… zatřese. A potom proletíme až dovnitř, slibuji…"

-

Během posledního měsíce vyměnily kopce nad Stilpescu tmavou letní zeleň za směsici fialové, oranžové a zlaté. V rudých paprscích mizícího slunce teď barvy a prodlužující se stíny nevypadaly krásně, ale naopak zlověstně, jako kdyby se mezi alpínské vrchy vplížily krvavé prsty a natahovaly se po lesích a loukách.

Jestli to byla instinktivní zvířecí myšlenka, nebo myšlenka stále více znepokojeného lidského tvora, nedokázal Remus rozhodnout, ale na krvavé prsty pomyslel, když pohlédl směrem k horizontu, kde pořád ještě nebyla ani stopa po vycházejícím měsíci.

S povzdechem se posadil na kámen a přitáhl si plášť k tělu, aby zahnal podzimní chlad. Rovnodennost proběhla před pár dny a to znamenalo, že příštích šest měsíců budou jeho vlčí noci delší než lidské dny. Alexandru ho dnes večer vypustil z hradu brzy, snad protože oba byli neklidní a starý čaroděj se chtěl ujistit, že všechny bariéry jsou na svém místě, dřív, než se objeví první vlkodlak. Z nějakého zvláštního důvodu se Remus na setkání s Vladem ve vlčí podobě těšil – mluvit s ním by stejně bylo k ničemu, o tom nebylo pochyb, a neměl u sebe hůlku, aby se mohl bránit, kdyby se náhodou Vlad stihl objevit ještě v lidské podobě. Alexandru ho přesvědčil, aby nechal hůlku na hradě, protože zapomenout ji někde venku, kde by mohla být ukradena, by je přivedlo ještě do většího nebezpečí. Kategoricky odmítl Remův návrh, aby po východu měsíce na chvíli odstranil bariéry a Remusovu hůlku si přivolal zpět.

Remus starému čaroději řekl téměř vše, zopakoval Liszčino varování a převyprávěl události z minulého měsíce, jak se odehrály u jeskyní. Ani jeden z nich nebral Vladovo vychloubání vážně, ale Alexandru byl přesvědčen, což mohlo souviset s jeho upírskou mánií nebo čímkoliv jiným, o čem Remus nevěděl, že jen jediný upír na světě je schopen vyjít na lov za úplňku v doprovodu vlkodlaka. Cuza.

Již se schylovalo k odpoledni, když začal Remus vypravovat celý příběh, protože Alexandru byl předešlé noci venku a snídani si ráno poručil do postele. Na zesílení bariér tak zbývalo jen pár hodin – a Remus poprvé podrobně viděl, jak pečlivě byl každý pokoj zabezpečen proti upírům, kdyby se jim náhodou podařilo překonat bránu.

Allios, neboli Česnekové kouzlo, bránilo všem Nemrtvým v přístupu dveřmi nebo okny. Škoda, že toto složité a těžké kouzlo nešlo použít na celý hrad. Pramen ve skleníku nesloužil jen k zalévání květin, z jeho zdroje byl napájen vodní příkop, který byl další překážkou pro upíry, kteří nemohou překročit proudící vodu. Zrcadla ve Velké síni se dala naklonit tak, že odrážela všechny čtyři stěny, takže tvor, lapený mezi kterýmkoliv párem zrcadel, ve kterých nevidí svůj odraz, nahlédne v té chvíli do nekonečna a zemře. Svazky česneku visely na každém rohu a hořčicová semínka byla rozházena po podlaze.

„To je mýtus, že upíři nesnášejí hořčici," vysvětloval Alexandru sám od sebe a navzdory situaci znovu upadl do role profesora. „Ale semínka je na chvíli zastaví, protože jakmile je uvidí, musí je spočítat. Upíři ovšem počítají rychle, jen co je pravda," dodal.

Když byly přípravy hotové, šel Alexandru do tiché kamenné místnosti, která se nacházela v základech věže a která se svými těžkými dveřmi a zamřížovanými okny vypadala jako vězení, a zatáhl za několik železných pák. Se skřípěním zaprotestovaly.

„Mudlovský stroj?" zeptal se Remus překvapeně.

„Přesně tak." Alexandru uchopil téměř metrovou páku a marně se pokoušel s ní pohnout, až konečně po několika minutách požádal o pomoc. Společně se jim podařilo otočit pákou v kruhu a Remus v mezeře ve zdi viděl kabely, jak mizí někam ho hlubiny.

„Nemrtvý se dá poranit, rozdrtit nebo rozsekat na kusy stejně jako já nebo ty," vysvětlil Alexandru celkem zbytečně, jako by Remus neměl s upíry sám dost zkušeností. „Nezabije je to, samozřejmě, ale zastaví je to. Nejjednodušší metoda je někdy i ta nejúčinnější. Tyhle pasti jsem vybudoval, když jsem lovil medvědodlaky, a poradil mi je lovec, mudla, který lovil ty o něco obyčejnější medvědy."

Tenhle člověk je normální vrah, pomyslel si Remus, překvapen návalem zlosti, která ho náhle popadla – emocí, která pravděpodobně měla kořeny v pocitu viny z toho, že on sám je vrahem a lovcem nestvůr. Alexandru nedělal rozdíl mezi nemrtvou a živou obětí a Remus byl velmi rád, že se zbavil stříbrných nábojů. Nevěřil, že by Alexandru ušetřil život i třeba jediného vlkodlaka, který by se dostal do hradu, nebo dokonce že by je dokázal rozeznat, navzdory pečlivému popisu, který měl. Liszku bylo snadné rozeznat, protože byla čistě bílá s modrýma očima, ale Béla vypadal skoro stejně jako Vlad (což nebylo až zase takové překvapení, protože to byl Vlad, kdo ho kousl) a Remus by Alexandrovi nikdy neodpustil, kdyby zabil jeho adoptovaného syna.

Trvalo mu několik minut, než svůj vztek ovládl natolik, že se mohl klidně zeptat, k čemu ta velká páka slouží nebo ve kterých místech se pasti nacházejí.

Alexandru se zlověstně usmál. „Jsou všude. Před skleníkem, v podlaze Velké síně, jedna je ve vstupní síni. Radím ti, abys našlapoval zlehka, i když kameny, které po sebou skrývají past, budou teď vydávat fialovou záři. Upíři jsou noční tvorové, jak jistě víš," dodal s určitou pýchou, „a nedokáží vnímat modrou nebo fialovou."

To Rema zaujalo a napadlo ho, jak asi fialovou záři uvidí vlk. Prostě jen jako světlo, jistě, což by jako varování mělo stačit, možná že dokonce uvidí i lehce modravé světlo. Sirius s Jamesem se jednou neúspěšně pokusili na Rema použít kouzlo Cave Canem, které má zahánět psy, a skoro ho při tom těsně před úsvitem zabili. Výsledkem bylo, že Remus prospal celé následující tři dny a zbytek měsíce musel přetrpět s vlčími tesáky a žlutýma očima, které svítily ve tmě. Ve třídě se cítil trapně (nosil sluneční brýle a tvrdil, že jde o magicky způsobený zánět spojivek), ale dokázal si alespoň napůl vzpomenout na to, jak té noci ve své vlčí podobě vnímal pohyb, barvy a další věci. Vlci vidí barevně, i když většinou jsou to jen mlhavé odstíny modré a žluté. Mohl by pasti najít a označit je tak, aby je později našli, pokud by získal dojem, že fialová záře nebude stačit.

Máš zbytečný strach, okřikl v duchu sám sebe. Do hradu se žádní vlkodlaci nedostanou. Planetární bariéry fungují tak, jako fungovaly zatím po celou dobu. Ačkoliv hlavní z nich byla o úplňku oslabená, protože byla zaměřená proti upírům, spolu s Jupiterovou bariérou by měla odolat každému čaroději.

Ale v mysli se mu usadil neklid. Možná kvůli Lamii, protože svému učiteli o ní neřekl ani slovo.

Jak tu teď seděl, čekal na východ měsíce a nimral se v čokoládě, dohnal ho zase ten starý známý pocit viny. Čokoláda chutnala divně, buď protože byl nervózní nebo protože čokoláda nebyla dobrá pro psy (jak tvrdil James, když Siriovi i Removi kradl kousky čokolády, kterou měli vždy připravenou u postele). Znovu ji zabalil s strčil si ji do zadní kapsy, vzal si místo ní jablko, které sice nechutnalo o nic líp, ale nakonec ho snědl.

Nebyla to snad žádná fatální chyba, když Alexandrovi neřekl o mudlovském studentovi, který ve skutečnosti mudla vůbec nebyl? Rumunská čarodějka z bůhví jakého století, nemrtvá neznámý počet let. Jaký ta by mohla mít zájem o hrad? Ledaže by existovala nějaká tajná upírská společnost, o které nevěděl a jejíž členové pracovali v týmu. Podle toho, co mu o těch přelétavých, upovídaných netopýrech vyprávěla, byla taková možnost dost nepravděpodobná.

Zadíval se k východnímu nebi a trpělivě čekal na nebeský úkaz, který se dnes večer poněkud zpozdil, jako kdyby se Selenině vozu zlomilo kolo. Obloha tmavla a na jihovýchodě se objevila jasná žlutě zářící hvězda. Ne, žádná hvězda, uvědomil si potom, to je Jupiter – a ta myšlenka, i když netušil proč, přivolala vzpomínky na mudlovské studenty.

Proč Lamie zmizela? Aniž by cokoliv řekla Removi, svým kolegům nebo svému zaměstnavateli?

Dozví se to někdy? Přemýšlel a hleděl přitom na zářící planetu, ale nevzpomněl si, co mu říkal Mike více než před měsícem. Remus nikdy neviděl, jak měsíc v úplňku putuje po obloze, a tak, když se jeho rudý srpeček objevil na horizontu, nenapadlo ho, že jeho horní polovina přejde na jihovýchodní straně nebe přes Jupiter.

Ale Mike to tenkrát neřekl jen Removi. Lamie u toho byla také, stejně jako nezvaný host v podobě drobného okřídleného savce. Možná, kdyby tenkrát věděl, že je Cuza sleduje, nebo kdyby věnoval pozornost Mikovým sebevědomým přednáškám o astronomických úkazech, nebo možná kdyby z vazby Atlasu magických bariér a příbuzných kouzel nevypadla kapitola „Okultace" a neztratila se, dokázal by si teď Remus uvědomit souvislost mezi upírem – čarodějem, okultací Jupitera a otázkou, proč má útok připadnout právě na dnešní noc.

Namísto jistoty se mu ale do mysli vkradly jen další pochyby, až byl proud jeho myšlenek přerušen východem měsíce. Když přeměna začala, byl si skoro jist, že odněkud uslyšel výkřiky jiného příslušníka svého druhu, a nebylo to nijak daleko.

Jako vždy, když cítil lidský pach, opřel se Náměsíčník o bránu a snažil se najít nějaký otvor pro tlapu nebo zuby. Když zaslechl vlčí nářek, seskočil na všechny čtyři a otočil se. Zvuk se ozval podruhé, zavrčení zpoza balvanů nakupených okolo hradních zdí. Opatrně se vydal po cestě vedoucí od hradu. Ucítil Vlada. A potom do něj něco s řevem narazilo, když hromadu kamení obcházel, a srazilo ho to k zemi.

Už nebyl schopen přemýšlet, jestli je obětí spiknutí, a jediné, co chtěl, byl boj. Stáhl se z dosahu čelistí černého zvířete a s vrčením ustoupil. Nezbyl mu už ale čas na útok a než se nadál, ucítil, že se mu okolo krku stáhl drát.

Byl stříbrný a Náměsíčník vztekle a bolestivě a zařval. Od dob Chroptící Chýše nebyl nikdy zavřený a nikdo ho nikdy nenutil chodit na vodítku jako domestikovaného psa. I když měl na krku hustou hřívu chlupů, kov ho pálil a on se divoce točil v kruzích v marném pokusu uniknout.

Jeho zuřivé vytí jen zesílilo, když druhý konec drátu vlétl do ruky mrtvoly, která ho k sobě začala přitahovat. Zápach hniloby mu zaplnil čenich, dělalo se mu špatně a instinkt mu velel zabořit upírovi zadní nohy do žaludku a rozmetat jeho shnilé vnitřnosti po okolí.

Po cestě se blížily další kroky. Náměsíčník se teď musel spolehnout jen na své uši, protože měl nos ucpaný pachem upíra, a vlci jsou strašně krátkozrací. „Co s nimi hodláš dělat?" zeptal se ženský hlas.

Hlas zněl sice přátelsky, ale neklidně a vlk byl znepokojen, když mu jeho zmatené smysly řekly, že ona, také, je mrtvá. Sklopil uši a vystrašeně kňučel. Nezdálo se, že by se ho bála, a když se přiblížila, natáhl ještě jednou její pach, aby si potvrdil svůj první dojem.

Kňoural jako malé štěně a ani si nevšiml, že ho Cuza táhne dál, ani kam směřují.

„Nechceš je snad…?" ozval se znovu ženský hlas.

„Zabít?" Tón jeho hlasu byl plný oné typicky lidské radosti z utrpení jiných a Náměsíčníkovi se zježila srst na hřbetě, jako by byl jen nějaký bígl a ne dvousetlibrový vlkodlak, který většinu svých časů trávil jako kvalifikovaný čaroděj. „Rozhodně ne. Budou užiteční, ale až později." Jak mluvil, pohlédl upír směrem k jasné planetě, která Removi vůbec nic neříkala, a na kotouč měsíce, který plul jejím směrem. „A nechtěli bychom, aby ten blázen na hradě slyšel naše štěňátka, jak si hrají, co?"

Lusknutím prstů vytvořil upír prohlubeň v písčité půdě, do které vlkodlaky trhnutím drátu shodil. Smyčka se z jejich krků sama uvolnila a natáhla se po obvodu prohlubně jako nízký plot, který zvířata nedokázala přeskočit.

Chyceni v pasti, kde mohli dělat jedinou věc, totiž prát se, Náměsíčník s Vladem udělali přesně to. Znali se už tak dobře, že si nezpůsobili žádná vážnější zranění a jen po sobě střídavě chňapali a vzápětí ustupovali, a jejich tanec začal připomínat boxerské utkání.

Oba diváci na bojovníky povzbudivě pokřikovali, krmili se při tom králíky a plánovali společný vstup do hradu. Na provaze za sebou Vlad táhl několik zajíců, které Lamii podal pokaždé, když se začala příliš třást nebo si trochu moc stěžovat.

„Měsíční bariéra je za úplňku nejslabší," vysvětloval Cuza a stáhl svými zuby z krku králíka kus kůže, než se do něj zakousl. „Jupiterova bariéra bude na jednu hodinu porušená, protože měsíc zakryje planetu ve velké okultaci, kterou si jistě tvůj mudlovský přítel užije."

„Když budeme mít tyhle bariéry z cesty, živoucí magická zvířata – jako třeba tady Štaflík a Špagetka -" s chladným uspokojením ukázal na zakrvácené a vrčící vlkodlaky, „se budou moci dostat dovnitř. Ale tebe budu dnes potřebovat kvůli něčemu jinému."

Upír přestal na chvíli mluvit a hodil vysušeného králíka do díry. Pohnul jím pomocí hůlky, takže vypadal jako živý, a chechtal se, jak se vlci po sobě vrhli ve snaze ukořistit ho pro sebe. Jejich znechucený řev, když zjistili, že v králíkovi nezbyla jediná kapka krve, ho rozesmál ještě víc.

„S pomocí havrana a Saturnu dokáže silný čaroděj odstranit Jupiterovu bariéru Kronovou kletbou. Bohužel, musí to být čaroděj ještě silnější než já. Společně bychom měli bariéru překonat. A proto, má opilá přítelkyně, tě dnes večer potřebuji se všemi tvými vědomostmi a vtipem. Jen jedna poslední noc – a pak můžeš slavit, jak jsi ještě nikdy neslavila, navždy. Slibuji ti," zastavil se na chvíli, když se k němu Lamie se zájmem naklonila. „slibuji ti krev samotného Alexandra Arghezi!"

Oheň v krbu tančí před jejíma očima, rozjasňuje je žlutými a oranžovými odlesky. Její manžel vypráví vtip, směje se a ona se také musí smát. I chlapec se směje. Je tak krásný, jeho jemné rysy jsou tolik nepodobné ostrému obličeji jeho staršího bratra. Chlapec – je teď můj bratr, připomněla sama sobě – se na ní podívá tmavýma, plachýma očima.

Lamiino vědomí se vyjasnilo, takže mohla zapřemýšlet. S nízkou hladinou krve teď netoužila po ničem jiném než jen a jen po další krvi, aby unikla bolestným vzpomínkám a fyzické nevolnosti, a většinu večera strávila tím, že prosila Cuzu, aby ji nechal jít lovit. Podívala se na své dva milence – na toho prastarého, který znal jen hrozby a sliby – i nového, který teď byl jen divokým zvířetem v zakrvavené díře v zemi.

„Co si teď myslíš o svém anglickém čaroději?" sykl Cuza, jako by jí četl myšlenky.

Byla to snad jej její fantasie, která vykouzlila odraz inteligence v očích šedivého vlka minulý měsíc? Morda pokrytá maskou z krve, pěny a slin. Nebyl ničím jiným než bestií. Jak jí to mohl udělat?

Se smíchem stejně krutým jako byl ten Cuzův – nebo možná ještě krutějším, protože byl chtěný – hodila do prohlubně jednoho ze svých králíků a přinutila vlky k dalšímu útoku. Byli už unavení, ohony u země, jazyky jim visely z tlam.

„Mají radši lidskou krev," usmál se Cuza, „jako my."

Lamie vzhlédla s nadějí, že je někde nějaká k dispozici – jen trochu – aby utišila touhu, zaplašila pocit prázdnoty.

Ale on zavrtěl hlavou. „Zítra, zítra," opakoval, „a zítra se už blíží, plíživým krokem mezi dvěma dny, a odráží se od poslední slabiky času, kterou člověk ještě dokáže zaznamenat…"

„Mluvíš jako idiot, krásně, ale o ničem," vyštěkla Lamie. Cuza nikdy nebyl inteligentní ani vzdělaný, dokázal se ale chovat jako gentleman a znal spoustu dojemných citátů. Na rozdíl od Lupeniho… ale ne.

Cílená urážka jen u Cuzy vzbudila úsměv. „Samozřejmě, Kronova kletba nás nedostane bezpečně až do hradu," pokračoval a znovu zalétl pohledem k měsíci. „Arghezi dal na brány Česnekové kouzlo – ucítil jsem ho zvenku – zajisté to samé udělal i pro okna a ostatní dveře. Myslím, že si pamatuješ, že Allios nás dovnitř nepustí. Což znamená, že až padnou bariéry, dostanou se dovnitř tihle psi, ale mi ještě ne."

„Arghezi uvnitř určitě rozmístil pár pastí, které budeme muset odstranit," mluvil dál a vytahoval z kapsy různé předměty a kladl je před sebe na zem, ozářenou teď světlem měsíce jako ve dne. „Jednoduchý Pouštní démon se hezky postará o tekoucí vodu." Tvor byl uvězněn v malé skleněné krabičce a vztekle kopal a tlačil do jejích stěn. „Česnek poslouží jako materiál pro stavbu hnízda." V jeho ruce se objevilo vejce s papírovitou špinavě bílou skořápkou. Potom ukázal na zlatý řetěz okolo jejího krku a na lahvičku z tmavě modrého, téměř černého skla. Pokynul jí, aby lahvičku odzátkovala.

Kouzlo nadvlády dokázalo všechny tyto předměty stlačit a zadržet ve flakónu, ale pokud se sklo rozbije nebo se uvolní zátka, vše začne okamžitě působit. Podržela lahvičku, zatímco do ní Cuza přenesl démona a potom hůlkou poklepal na všechny ostatní předměty, takže se vznesly a vlétly dovnitř.

„Ale i když tohle všechno bude fungovat," řekla pomalu, protože jí mozek úplně neposlouchal, „nedostaneme se přes žádná okna ani dveře, je to tak?"

Jeho rty se stáhly do tichého úsměvu a ze záhybů svého pláště vytáhl kožený batoh. Namířil na něj hůlkou a druhou rukou jej otevřel. Na jeho výkřik „Exoterica" z hůlky vylétl zelený oblak a setkal se s hejnem malých tvorů podobných nějakému hmyzu, kteří z batohu vylétli jen co ho otevřel. Oblak hmyz obklopil, bylo tam víc než sto brouků, kteří se pohybovali tak rychle, že je Lamie sotva postřehla. Hůlkou nasměroval pulsující mračno do flakónu a Lamie ho rychle uzavřela.

„A to bylo co a jak nám to pomůže do hradu?" přemýšlela zmateně.

„Cedroví brouci. Trochu jsem je urychlil s použitím Rapidectus, takže by během osmi hodin měli být schopni pochutnat si na středně velkém stromu."

„Ale tady okolo není…" začala, ale pak ztuhla, když si náhle uvědomila, že obrovité trámy, které tvořily konstrukci střechy knihovny a Velké síně, jsou vyrobeny z kusů cedru. Usmála se na něho a konečně ocenila jeho podivné nápady.

Zaznamenal její úsměv a odpověděl se samozřejmou pýchou. „Tenhle drahocenný kus skla jistě na krku divokého zvířete nevydrží dlouho, zejména při rvačce. Když se rozbije, uvolní sílu, která bude stačit na to, aby Argheziho ochranné prostředky zničila. A všechny pasti objeví a spustí, jak doufám, naši vlčí přátelé."

„Lupeni… má zemřít?" zachvěla se Lamie a její emoce se zachvěly někde na rozhraní zlomyslného veselí a zoufalé beznaděje. Potřebovala buď okamžitě krev, nebo dva týdny fyziky a králíků.

„Ne dřív, než zabije Argheziho, doufám," usmál se prastarý upír. „Je tu jeden důvod, proč jsem vybral zrovna tyhle bestie, aby donesly náš dárek do hradu, a ne ovce nebo kozy. Ber to prostě jen jako další z náhod, které doprovázejí okultaci při úplňku. Zabijí tvého bývalého manžela, tvého prvního milence, Anno Marie…" vyslovil to jméno s nádechem ironie a při tom tónu se zachvěla. „Nebo zabije on je, pokud se nenechá vyrušit tím, že mu kolem hlavy budou padat střešní trámy."

„Ale… ale…" Nebyl schopná najít jediný protiargument, který by nezahrnoval nějaké city k Alexandrovi nebo Lupenimu, k těm, se kterými se snažila bojovat.

„Pojď," řekl Cuza, dal si lahvičku do kapsy a pohledem zkontroloval pozvolný, ale neustálý pohyb měsíce ke svému setkání s Jupiterem, „vyzvedneme psi. Legrace právě začíná."

-

Liszka měla být původně u hradu při východu měsíce, ale věci ten den nefungovaly tak, jak by chtěla.

Když seděli před chalupou a užívali se zářijového slunce a chroupali kuřecí kosti, zbytky z oběda, řekla Pětce o Vladových hrozbách, o nebezpečí, které hrozilo Lupenimu a čarodějům z hradu.

„Pff, štěká, ale nekouše," prohlásil jednoduše Vanu. Stef, který seděl vedle a který nikdy moc nemluvil, jen přikývl.

Ti dva nebyli v Šestce, když ji tenkrát vedl Vlad, ještě než se proti němu postavil Lupeni a vytvořil tak vlastní pětičlennou smečku. Liszka, která pamatovala časy pod Vladem a zažila od něj hodně krutostí, věděla dobře, kdy jenom blafuje. A teď, když ho Šestka odehnala, byl příliš zoufalý, než aby si vymýšlel. Uvědomila si, že pomsta je to jediné, co teď Vlada drží při životě.

„Grigore," řekla a natáhla paličku směrem k nejmenšímu členovi smečky, který se věnoval svému obědu a ničemu jinému, „ty znáš Vlada stejně jako já. Co myslíš, blafuje?"

Jeho temné oči na ní na vteřinu pohlédly a potom se zaostřily na hromadu kostí, které ležely před ním. „Nevím," zahuhlal. „V poslední době se chová trochu legračně. Možná senilní nebo tak něco."

„Každopádně se na něco chystá," zavrčela, „přišel čas, abychom se ho zbavili jednou provždy." Vstala s setřásla si kousky masa z tuniky. „Bude nám trvat čtyři hodiny, než se tam dostaneme bez košťat, takže uklidíme a vyrazíme na cestu."

Zašla do chalupy a Béla, který jako jediný ze smečky vypadal, že se na její výlet těší, ji následoval. Chlapec potkal Vlada, vlkodlaka, který ho kousl, když mu bylo osm let, od té doby jen několikrát. Kousnutí vlkodlaka většinou mělo ten účinek, že pokousaný cítil k tomu, který ho vlkodlakem učinil, respekt, ale Vladovo chování velmi rychle způsobilo, že se Bélův respekt změnil v nenávist.

Vlad Bélu ponižoval a dobíral si ho kvůli jeho mládí, kvůli tomu, že se připojil k Pětce a že se přátelil s tím bláznem Lupenim. Urážky nicméně skončily při jejich posledním setkání, kdy na něj Béla, ve svých patnácti letech skoro stejně velký jako Vlad, zaútočil. Stáhl Vlada na zem a prali se tak dlouho, dokud je ostatní z Pětky od sebe neodtrhli. Liszka mu přede všemi vynadala, ale ve skrytu duše byla na svého syna pyšná.

Bélovi se myšlenka na to, že se Vlad znovu pokusí Lupenimu ublížit, vůbec nelíbila. I když neznal všechny podrobnosti, věděl, že Vlad jeho otce minulý měsíc při úplňku zranil a že by to udělal znovu, kdyby dostal příležitost. Souhlasil se svou matkou, která se chtěla bývalému vůdci smečky vydat na pomoc, a doufal, že jí bude moci doprovodit. Lupeni opravdu potřeboval jejich pomoc, i když by to asi nepřiznal.

Ale brzy se objevily první problém. Napřed se zjistilo, že ovce a husy utekly a ztratily se. Když na to Béla, který dostal za úkol seslat na ohradu kouzlo proti vlkům, přišel, byly už husy daleko v kopcích. Trvalo jim několik hodin, než našli poslední z nich. Liszka se vztekala a vrčela na celou smečku, dokud nebyla ohrada znovu bezpečná a pevně uzavřená.

Když se stíny začaly prodlužovat, byla Pětka připravená k odchodu, ale tentokrát je zdržel Sasha, vůdce Šestky. Nový alfa samec chtěl se svými sousedy udržovat přátelské vztahy, a tak jim přišel říct o zraněném jelenu, postřeleném hloupými lidmi, který se toho odpoledne objevil v jejich teritoriu. Pozval smečku ke společnému honu se Šestkou.

Vanu a Stef pozvání velmi rádi přijali. Liszka je nechala. Koneckonců, oni si Vlada nepamatovali a tohle nebyl jejich boj. „Jen běžte, vy dva," řekla nevrle, „ukažte jim, jak Pětka umí lovit."

Oba muži měli radost a požádali o košťata. Myšlenka na čerstvé maso je zřejmě zbavila strachu z létání. Grigore se za nimi hladově podíval a potom vrhl na svou vůdkyni úpěnlivý pohled.

„A co já?" zakňučel.

„Ty zůstaneš se mnou," vyštěkla, „máme večer spoustu práce."

Liszka neměla v úmyslu nechat vychytralého Grigora bez dozoru. Neuměl se Vladovi postavit, měl tendenci ho omlouvat a Vlad o tom moc dobře věděl. Nedávno začala Grigora znovu podezřívat, že se s Vladem tajně setkává, a to po dlouhých měsících, kdy si myslela, že je klid. Liszka potřebovala, aby jí Grigore dokázal svou věrnost, a dnes pro to byla ta nejlepší příležitost.

Jak očekávala, podvolil se. Ale ani jedinkrát se jí nepodíval do očí, když spolu čekali na západ slunce a on nervózně popocházel před chalupou, zatímco se obloha barvila z oranžové na růžovou a fialovou. Naproti tomu Liszka s Bélou seděli tiše a trpělivě a beze slov očekávali proměnu.

Liszka se potom protáhla a začala se svlékat, aby se připravila, a pomyslela si při tom, že ve vlčí podobě, až se rozeběhnou údolím a pak nahoru po kamenitých kopcích, se budou mít zase na chvíli o něco lépe. Zadoufala jen, že nepřijdou příliš pozdě.

S radostným zavytím se potom proměnila a podobné myšlenky se jí vypařily z hlavy. Pamatovala si jen, že jejich cíl je na jednom místě v horách, kde na jejich pomoc čeká bývalý člen smečky. S tou myšlenkou všichni tři vyskočili a bok po boku vyrazili směrem k ostrým útesům na západě, ponořených do skomírajícího světla soumraku.

-

Alexandru Arghezi strávil tu noc jako obvykle, vzal si pozdní večeři do Velké síně a potom se posadil do hlubokého vyřezávaného křesla před krb, četl si a rozjímal. Namísto tradiční skleničky červeného vína si ale poručil šálek hodně silného černého čaje a jeho pohled těkal od starého a poničeného Atlasu magických bariér a příbuzných kouzel k průhledu, který vykouzlil ve zdi hradu. Průhled se pomalu přesouval po celé stěně hradu mezi kuchyní a branou u stáje a při svém pohybu měnil žulu ve skleněnou čočku, která zvětšovala obraz okolí hlavní brány až do vzdálenosti několika yardů. Bylo to těžké kouzlo a s postupem noci cítil, jak mu vysává energii. Okolo krku měl pověšený svazek česneku, protože upíři mají nejraději krk, a po kapsách, akorát v úrovni vlčích čenichů, snítky oměje.

Poprvé si pořádně prohlédl detaily Removy proměny, zaznamenal, jak si vlkodlak napřed svlékl oblečení a poskládal ho úhledně vedle sebe na kámen, a všiml si dokonce, že Remus nespouští oči z východního obzoru. Je to nějaké vyznání úcty k měsíční bohyni, přemýšlel starý čaroděj, nebo snad něco jiného?

Náměsíčník byl jednoduše tím největším vlkodlakem, jakého bývalý ministerský lovec kdy viděl. V Bradavicích ho krmili víc než dobře, pomyslel si beze stopy vzrušení, když obrovité zvíře položilo přední tlapu na svítící bod na bráně. Vypadalo to, že si dokáže poradit s všelijakými ohradami, bránami, klikami … a dokonce že si pamatuje i magickou bariéru. Vlk velmi rychle zjistil, že do hradu se nedostane, otočil se a odkráčel dolů po cestě, směrem od Stilpescu.

Bylo to již mnoho let, co byl ve vesnici naposledy někdo pokousán. Měsíční bariéry fungovaly perfektně a Alexandru Removi věřil, že je podle potřeby bude udržovat a nastavovat. A ten se svého úkolu zhostil nadšeně a ochotně a vztyčil bariéry dokonce i v místech, kam by se běžný člověk nikdy nevydal, třeba okolo jeskyní u Albimare. Ještě před deseti lety by Alexandru nevěřil, že takový tvor – takový člověk – jako Remus může existovat, ale teď mu důvěřoval více než komukoliv jinému. Včerejší varování mu připadala zbytečná, ale chtěl alespoň ukázat, že je bdělý a že nebere žádnou zmínku o Cuzovi na lehkou váhu.

Zavřel oči a na chvilku si zdříml, když začalo být udržování průhledu příliš náročné. Když tenkrát poprvé přísahal, že zabije Cuzu, byl ještě mladý, hrdý, silný… a zbrklý. Teď byl starý a unavený, ale také, doufal, moudřejší. Pro upíra to nemuselo znamenat vůbec nic. Pokud se potkají, poznají se? Dokáže upír porozumět stáří, a dokáže Alexandrova mysl přijmout pohled na tvář, která se za půl století nezměnila?

Cosi ho probudilo ze snění, ale nevěděl, co. Nebyl to zvuk, protože průhled přenášel jen obraz. Kouzelná skleněná čočka začínala slábnout a temnět, poklepal na ní ještě jednou hůlkou a přitáhl si židli blíž, s očima upřenýma na kamenitou cestu a vedlejší branku.

„Ještě čaj, Mihaile, prosím," řekl napjatým hlasem, aniž by otočil hlavu.

Sluha za ním za rachotu nádobí vstal a přešel k plotně. Alexandru se ho pokusil přesvědčit, aby na noc odešel z hradu pryč, ale Mihail trval na tom, že zůstane, a na zápěstí, krk a kotníky si pověsil každý stříbrný šperk, který dokázal najít. S růženci, hodinkami, snubními prstýnky a náhrdelníky, kotníkovými náramky i broží z minulého století, spolu s hrstmi purpurových květin, které mu padaly z kapes a které si zapletl do vlasů, vypadal jako nějaká nevěsta z dávných časů.

Přinesl čaj, chvíli cinkal nádobím a Alexandru se zase utišil. Až potom jeho pozornost upoutal náhlý pohyb – někdo přicházel po cestě.

Byl to bílý vlk, zářící ve světle měsíce – samice, všiml si, a ne moc velká. Za ní dva další, ale ona byla nepochybně jejich vůdce. Remus se o nich zmínil kdysi a Alexandru si na to teď matně vzpomínal. Nenapadlo ho vzpomenout si na jejich jména, ale uklidnilo ho, že se dosud neděje nic neobvyklého. Protáhlé končetiny a huňatý krk druhého vlka naznačovaly, že je ještě velmi mladý. Třetí vlk byl obyčejný šedý, jako Remus, ale bez hnědých skvrn na obličeji.

Bílý vlk je vedl na kamenitou vyvýšeninu, kde se posadili, natáhli čenichy nahoru, poslouchali, rozhlíželi se a větřili. Na rozdíl od domácích psů byli obezřetní a pozorní a signály, kterými komunikovali, se dali dobře přečíst. Neštěkali, nemávali ocasem a nevystrkovali jazyk z tlamy, ale když se všichni tři s lehce odhalenými špičáky napjali, Alexandru znervózněl a zadíval se tam, kam směřovaly i jejich pohledy.

Šedý vlk, který se objevil tentokrát, byl Remus, ale sotva ho poznal. Před pár hodinami hrdé, silné zvíře, teď poškrábaný, zakrvácený a kulhající, a nahoru po cestě ho táhl…

Nebylo již sebemenších pochyb o tom, jestli si ten obličej pamatuje. Nezměněný, se stopami krutosti a zvrácenosti, které k němu patřily stejně jako temné kouzlo, které mu propůjčilo rysy Nemrtvých.

Alexandru vstal ze židle a pomalu odložil šálek na plotnu. „Mihaile," pravil napjatě, „Lupinovo varování bylo pravdivé. On se vrátil."

Sluhův výkřik zanikl v chřestění šperků a suchých květin a Alexandru ho musel donutit, aby se přiblížil k průhledu a mohl tak uvěřit.

Mihail se tam rychle podíval a pak se zaječením ustoupil. „On má… má…"

„Vlkodlaky, ano. Neposlouchají ho dobrovolně. Vidíš, že mají na krku stříbrné řetězy. Co s nimi chce dělat, netuším."

Mihail se jako v transu dotýkal svých stříbrných šperků a nesouvisle šeptal: „Ale já… to ne… ale jeden z nich je…"

„Jeden z nich je Lupin, ano. Jestli se dostane dovnitř… a to se nesmí stát… ušetříme ho. Ostatní můžeme zabít."

Ale tohle očividně Mihail neměl na mysli. „Ne vlci," koktal a natahoval prst ke skleněné čočce jako cizinec, když si v pekařství objednává rohlík.

Alexandru k němu přistoupil a prohlédl si ještě jednou celou scénu, potom náhle zavřel oči. Když promluvil, v jeho hlase zazněl vztek, bezmoc, ale nikoliv překvapení. „Anna Marie," pravil. Koutky úst zkroutil do suchého úsměvu, když viděl, jak jeho nevěsta chystá hůlkou vyhodit vedlejší bránu u stájí do vzduchu. To jí ale zdaleka ke vstupu do hradu, jejího domova, stačit nebude.

„Anna Marie… a, a on!" mumlal nesouvisle sluha. „To znamená… to znamená…"

„Že opět loví spolu," odvětil Alexandru chladně. „Že jí k němu pořád váže… i po padesáti letech… cosi, čemu říkávala láska."

„Ne on, ON!" Mihail vypadal, že v příštím okamžiku buď omdlí, nebo vybuchne vztekem, mohli jste si vybrat. „Lupin!" křičel, což bylo první jméno, které se zřejmě v té chvíli nebál vyslovit.

„Lupin? Je to jejich vězeň."

„Říkal, že upíři mohou změnit svou přirozenost… že se mohou vzdát krve… to byla slova… to byla slova Paní!"

„Mihaile!" obořil se na něj Alexandru a přiskočil ke sluhovi, jako by se ho chystal uhodit. „Lupin je můj společník a já mu věřím. Zakazuji ti, abys ho obviňoval, že se znal s Annou Marií. Kdyby nebylo jeho varování, nebyli bychom připraveni, a ty i já mu zítra ráno budeme vděční za pomoc!" Jeho tvář ztvrdla. „Teď je to na nás. V knihovně, v horním šuplíku nalevo je puška a sada stříbrných nábojů. Přines je, ale říkám ti, Lupina ušetříme."

Nový úkol Mihaila zřejmě probral z šoku. Kymácivě se otočil a vykročil směrem ke knihovně, když tu jim v uších zaduněl ohlušující výbuch a ohromná ohnivá koule dopadla z nebe přímo do země u brány.

Průhled se zamlžil, a oni ještě stačili zahlédnout ohromného černého ptáka, jak prolétává skrz rozbitou bránu, a Mihailovy výkřiky se ztratily ve skřípotu a kvikotu, který začal vycházet ze samotných kamenných zdí.

Z Alexandrovy tváře se vytratily poslední zbytky barvy. „Bariéra byla porušena," zašeptal sám k sobě, protože spuštěný alarm učinil jakoukoliv konverzaci nemožnou. „Jupiterova bariéra." Mávl hůlkou, aby kvičení alarmu trochu ztišil, ale zdi nepřestávaly kvílet, jako by byly živé. „Už chápu, proč potřebují vlky. Zatím jsme v bezpečí před upíry, ale živým kouzelným tvorům už ve vstupu nic nebrání."

Jako v odpověď se u zdí, z vnitřního hradu, ozval vlčí koncert.

Alexandru pozorně naslouchal. „Jestli se dovnitř dostane všech pět, budeme mít problém," řekl, a mrazivý tón hlasu byl překryt falešným uklidňujícím odstínem. „Dones ty náboje, Mihaile… ale ušetříme Lupina."

„Přivedl je sem!" křičel sluha, ale nebyl příliš slyšet, otočil se a přinutil ztuhlé nohy k pohybu napříč kamennou podlahu do knihovny.

Puška byla na svém místě a Mihail si ji téměř s pláčem přitiskl k hrudi. Ale kde jsou náboje? Neměly by být u pušky? Začal panikařit, vytahoval jeden šuplík za druhým, kopal do stolu a při tom okolo sebe sypal purpurové květy.

Pak se ozval rachot a řinčení skla. Těžké dveře vedoucí do skleníku se rozletěly pod vahou téměř dvousetlibrového zvířete a starý sluha se podruhé ve svém životě ocitl tváří v tvář vlkodlakovi. Nevěděl, a ani se o to nestaral, jestli je to Lupin. Byla to příšera, potřísněná krví, lhostejná k úlomkům skla v srsti a v tlapách, a prohlížela si lidského tvora před sebou s výrazem hladového člověka zírajícího na misku kaše. Když zavyla, obrátil se na útěk, zakopl ale o jeden ze svých kotníkových náramků a padl tváří k zemi.

Vlkodlak se přibližoval, pak ale natáhl pach oměje a vyběhl zpět ven do skleníku. Byl to opravdu Náměsíčník. Znal hrad dost dobře na to, aby věděl, že skleník je nejjednodušší cesta ze dvora dovnitř a jak se odtud dostat do knihovny. Nehodlal ale šlapat na snítky oměje, a tak se vrátil do skleníku, kde nalezl Liszku, kterak honí Vlada okolo lidožravé rosnatky, a Bélu, procházejícího se potokem a snažícího se proklestit si cestu mezi pohybujícími se vrbami a několika bernacae.

Následovalo klapnutí a jekot a Náměsíčník se opatrně vydal za zdrojem hluku a nespouštěl při tom oči z obrovské rosnatky, která také ukrývala past. Ale tentokrát to byla mudlovská past, do které se Vlad zachytil jednou zadní nohou a právě se snažil ji vykroutit a zabořil špinavé zuby do vlastního masa. Kámen pod ním stále vydával modravou záři a v Náměsíčníkově paměti se zatřepotala lidská vzpomínka.

Liszka mu ale zavrčela do ucha a on ustoupil. Ona byla vůdcem a bezmocný Vlad byl její kořistí. Náměsíčník nezůstal, aby zhlédl krutou podívanou, místo toho pomohl Bélovi ven z bazénku a společně se rozeběhli skrze další dveře, vedoucí do starých kuchyní, a klopili uši, když zaslechli smrtelné skřeky ozývající se ze skleníku.

Přidal se k nim i vyděšený Grigore. Tentokrát to tedy byli všichni tři vlkodlaci, kdo otevřel zázvoru na dalších dveřích, a současně vstoupili do posledního pokoje před Velkou síní. Už cítili Alexandra, jeho pach se jen lehce mísil s omějem, a neváhali. Dveře vedoucí z kuchyně byly zamčené, ale Náměsíčník nezapomněl ještě všechny své staré triky, které se naučil v Bradavicích, postavil se na zadní, strčil do velké klíčové dírky zahnuté drápy a poslouchal, až se uvolní západka.

Ocitli se ve Velké síni. Mihail, blábolící a třesoucí se, mezitím zmizel ve svém pokoji, a nechal Alexandra čelit třem vlkodlakům jen s pomocí své hůlky.

Ten seslal nejsilnější kletbu na Grigora, který se zapotácel a padl jako medvěd v zimě do okamžitého, i když jen dočasného spánku. Kouzlo dalo Náměsíčníkovi i Bélovi čas k útoku a Alexandru se sotva stačil vznést a o vlas unikl jejich klapajícím čelistem. Vyběhl z hradu za pomocí zvláštního polo-letu polo-běhu, kdy se dlouhými skoky odrážel od země, kličkoval po králičím způsobu a vedl vlky k modře světélkujícím kamenům.

Kombinace mlhavých vzpomínek a Alexandrova podivného hopkavého tance stačila na to, aby se Náměsíčník rozhodl vyhýbat se zářícím kamenům. To ho zpomalilo. Začal pociťovat únavu z předchozího boje, který podstoupil večer s Vladem, a se svým těžkým tělem a dlouhýma nohama nedokázal měnit směr tak rychle. Alexandru se vzdaloval, Náměsíčník o něj ztratil zájem a nechal Bélu, aby ho předběhl.

Vzadu ve skleníku zatím ležel mrtvý Vlad. Liszka byla vzteklá, když zjistila, že jeho krk je chráněn širokým zlatým řetězem. Roztrhla ho a odhodila na stranu a její nepřítel, paralyzovaný bolestí v zadní noze, se vzdal jakéhokoliv boje. Když své dílo dokončila, ohrnula nad ním s odporem čenich, prchla z dohledu a následovala pach vlastní smečky skrz dveře do kuchyní a Velké síně. Slabý rachot rozbíjejícího se skla ji nedostihl, jakožto ani další zvuky, které nechala za sebou – vzdálené bzučení, klokotání a syčení vody měnící se v páru a potom šustění listů a zvuk káceného stromu řítícího se k zemi.

Grigore se zrovna probíral ze spánku uprostřed síně. Liszka mu pomáhala, pošťuchovala ho čumákem a potom se posadila vedle a vyrazila ze sebe triumfální vytí na znamení vítězství.

Ztuhla ale, když se najednou ozvalo bolestivé zakňučení. Ani vlkodlak nevidí rád svého potomka trpět, a tenhle hlas patřil Bélovi. Liszka se rozeběhla tam, kde cítila Náměsíčníka, a Grigore ji váhavě následoval. Našla ho ve vstupní hale.

Béla byl chycen v pasti, jako Vlad, a Alexandru se k němu blížil. Liszka s Grigorem na čaroděje vyskočili, ne aby ho napadli, ale aby jednoduše ochránili své štěně, a nevnímali nebezpečí, které jim hrozilo.

Náměsíčník dostal jiný nápad. Ty modravé kameny mu něco připomínaly. Opatrně si našel cestu do vězeňské místnosti, kde už ten den jednou byl, čichal svůj vlastní lidský pach a uvědomoval si, že se ho nemusí bát, a snažil se vzpomenout si, co má dělat.

Byl tam tucet pák a klik, ale jen na některých utkvěly stopy nedávného dotyku. Náměsíčník se do nich opíral oběma předníma nohama, ale mechanismus byl příliš složitý. Točení kolem a tahání za páky byly nepřirozené pohyby a tak chvíli vztekle zkoušel pohnout vším, co šlo, až se nakonec jedna páka konečně pohnula a hradem se rozlehl skřípot.

Pasti vyjely na povrch. Opustil vězení, aby se podíval, co ten hluk znamená, a našel Bélu ležet bezvědomí, očarovaného Alexandrovým kouzlem. Čaroději se dařilo udržet Liszku a Grigora ze svého dosahu, a když se Náměsíčník přiblížil, pohnul na dálku Bélovým tělem, aby přitáhl jejich pozornost.

Všichni tři vlci v hrůze sledovali, jak Alexandru zvedl na pohled mrtvého vlka, nejmladšího z Pětky, jediné štěně, které měli za posledních sedm let, a mrštil s ním pryč. Jeho tělo se zaduněním dopadlo na podlahu vězeňské místnosti a když se tam jeho rodiče rozeběhli, dveře se za nimi prudce zabouchly a zamkly.

Beze známky jakýchkoliv emocí, jako kdyby vypouštěl kočku na noc ven, zajistil Alexandru dveře ocelovou závorou (neměl po ruce stříbrnou) a vykročil směrem k Mihailově ložnici. Sluha seděl strnule na posteli, v rukou svíral česnek a purpurové květy a pohyboval rty, jako kdyby vzýval jakousi neznámou sílu. Pokud vydával nějaké zvuky, byly přehlušeny neustávajícím skřípotem porušených bariér. Ale alespoň že ti vlci už ztichli.

„Jste… jste… v pořádku, pane Arghezi?" zakoktal Mihail, věrný sluha až do konce.

„Pro tuto chvíli, ano," odpověděl zachmuřeně Alexandru. „Ale teď musíme odpočívat, dokud můžeme. Upírů jsme se ještě nezbavili."

Nedal to nikterak najevo, ale byl vyčerpaný. Ve své ložnici padl okamžitě do bezesného spánku, a tiché kvílení kamenných zdí na něj působilo jako ukolébavka. Nenápadné praskání v poničeném skleníku a chroupání tisíců cedrových brouků pokračovalo, aniž by si ho kdokoliv všiml. Půlnoc přešla do úsvitu, úsvit přešel ve východ slunce.

-

Lehké a přízrakům podobné mraky se přehnaly přes kotouč měsíce přímo nad jejich hlavami, ale nedokázaly ztlumit jeho ostré bílé světlo, které ozařovalo vysoké kamenné zdi a pod kterým tváře upírů zářily jako voskové svíce. Lamie stála bez pohnutí a čekala, až se z hradu ozve další slabé zavytí. Vlci byli naživu, ale nevěděla, kolik z nich. Skrz probořenou bránu, proměněnou teď v podivnou sochu z dřevěných trosek a železa, spatřila měsíční světlo třpytící se na úlomcích skla. Z hromady skla náhle začali vylétávat tišší ptáci a odnášeli sebou jednotlivé hlavičky i celé svazky česneku. Ptáci byli bílí a kamenné kvádry šedivé. Tu noc se ze země vytratila veškerá barva.

Kolik vlků přežilo, přemýšlela, a kolik čarodějů?

„Podívej, co jsem ti přinesl," řekl její manžel s nadšením a z rozbitého kufru začal vytahovat knihu po knize. Jeho obličej, jindy ostrý jako hrany žulových bloků, náhle zjemněl, když začal vyprávět o skvělých knihách, které našel v obchůdku v Sofii. Usměje se a vezme ho za ruku, potěšená z jeho návratu, ale on si toho stěží všimne a otevírá další atlas a radostně jí ukazuje jeho stránky. Přestává se usmívat, a ví, že on si toho nikdy nevšimne.

Po nějakém čase se zdálo, že šumění a šustot křídel je jediným zvukem, který z hradu vychází. Pořád sebou nepohnula, čekala na něco, na znamení, i když nevěděla jaké. Bude mít radost, když zjistí, že Lupeni zůstal naživu? Dal jí toho tolik, po čem toužila, a potřeboval ji, tak jako ona jeho. Jenomže to je přece lež, ozval se hlas uvnitř hlavy, ne nepodobný Cuzovi. Nikdy o tebe nestál, chtěl jen další trofej pro svého pána.

Možná měl Cuza pravdu. Možná celá ta léta měl pravdu – patřila jemu, a ten mámivý výbuch pocitů, které jí proletěly tělem kdykoliv mohla pít krev, bylo vše, co potřebovala.

Ach, Lupeni, povzdychla si sama k sobě, myslela jsem, že jsi na naší straně.

WolfieTwins

- - - - - - - - - - - -

Pozn. autorů: Nechápete? Pak si prohlédněte mapy na adrese verze z července 2001