WolfieTwins: Call of the Wild

11. Den upírů

What is this wild storm I have swallowed
that sends me spinning
invoking gods and goddesses
howling one beautiful name to the Moon and to Mars
then flinging my body to the dusty ground
from slug into butterfly
from sandstone to diamond
i am transformed from the cellular level
each moment a blistering agony
and the most delicious elation
Anyone with eyes can see the power of yearning
anyone with heart could be its next victim.

pirategirl

Člověk je divný tvor – nikdy mu nestačí
být, jaký vskutku je, a chce být jinačí.
Rozumná střízlivost ho vždycky nějak tísní,
a radši přehání: co není, to si vysní,
někdy vynáší i nejsvětější věc
tak přehnaně, že spíš ji znectí nakonec.

Moliére, Tartuffe (překl. František Vrba, 1966)

Rumunsko, Rok osmý

Život se na studeném, šedém úpatí Karpat, které bylo domovem hradu Arghezi, začal probírat dlouho před úsvitem. Ze zdí vycházelo tiché sténání, pozůstatek alarmu, který upozorňoval, že Jupiterova bariéra, kouzlo na ochranu hradu před magickými tvory, byla prolomena. Porušená bariéra dovolila pěti vlkodlakům za svitu úplňku vstoupit do hradu a zvuky ozývající se ze zdí znamenaly, že bariéru ještě nikdo neopravil.

Z lidských tvorů byl vzhůru jen jeden, druhý spal, a čtveřice vlkodlaků byla vzhůru jen napůl – všichni byli napůl v bezvědomí a žádný z nich nezůstal bez zranění. Pátý vlkodlak nebyl vzhůru ani nespal – jeho bezduché tělo leželo mezi úlomky skla v troskách kdysi impozantního skleníku, zhroucené kmeny stromů byly zahaleny závojem hnědého listí, pokroucené, holé větve vinné révy visely k zemi jako přízračné prsty duchů a všude se povalovaly hromady hnědožlutých listů, které se zvedaly ve větru, jako by zima už byla nablízku.

Lidé a polo-lidé nebyli ale jedinými živými tvory na hradě. U vysokého stropu velké síně a knihovny se třepotalo pár malých, krémově bílých ptáků, tiše a hbitě poletovali místností mezi dveřmi a okny a cosi hledali. Čas od času některý z nich našel, co potřeboval, prosvištěl knihovnou s nažloutlým břemenem ve spárech a skrz díru ve skle rozbité stěny skleníku, přistavěného u knihovny, vyletěl potom ven do mrazivého ranního vzduchu. Vysoko nad policemi s knihami s neustávajícím hladem, nikým neviděná a neslyšená, hlodala a žvýkala jiná živá hmota. Tisíce hnědých broučků se nerušeně živily na cedrových trámech, které tvořily konstrukci střechy. Hodovali celou noc a své oblíbené potravy měly dostatek ještě ráno, když se přiblížil úsvit.

Venku ve stájích, stojících ve stínu vnější zdi, se k sobě tiskli ovce spolu s nespokojenou krávou, která už dlouho čekala, až ji někdo přijde podojit. Z hloučku ovcí se ozývalo jen slabé bečení, občas doprovázené hlubokým kravským zabučením. Za zdí víc živých tvorů nebylo, ale přímo pod vnější hradbou postávaly dvě postavy zahalené v černém. Před nimi zel široký otvor v rozbité bráně, jejíž pokroucené dřevěné zbytky ležely po obou stranách portálu.

Ti dva mohli stejně dobře být i sochami, vytesanými ze silného, lesklého mramoru. Vysoký, štíhlý muž s ostrou, špičatou tváří, tmavými vlasy a s očima temnějšíma než peklo stál vedle hubené, ale přesto elegantní ženy, menší než byl on sám, jejíž černé vlasy jí spadaly volně po zádech. Źádný z nich se nepohnul, když světlo začalo mizet z východního obzoru, jako by na oblohu kdosi vylil vědro temně modré vody. Nepohnuli se, když jim ptáci barvy vybělených kostí poletovali tiše nad hlavou s hlavičkami česneku v drápech. Nepohnuli se ani když kulatý, zářivý měsíc políbil vrcholky hor na západním horizontu.

Až pohyb ve skleníku, způsobený nikoliv dalším ptákem, ale člověkem, přinutil muže promluvit.

„Žije," sykl směrem ke své společnici, „ale ještě nepřišel čas vstoupit do hradu. Musíme jít, než nás uvidí."

Žena mu dovolila, aby ji odvedl od brány, aniž by naznačila, jestli mu porozuměla nebo jestli ho vůbec slyšela. Zapotácela se a muž ji zachytil do náručí, aby neupadla, jistou rukou ji objal okolo pasu a druhou jí přejel po tváři a hrdle.

„Už brzy," zašeptal a zahleděl se do inkoustové černi jejích očí. „Už brzy se stane naší kořistí ... on a všichni ostatní, kteří na hradě zůstali."

Zachvěla se jako někdo, kdo byl příliš dlouho v ledové vodě, i když sama zimu vnímat nemohla. Více jak padesát let byla mrtvá.

„A ti ostatní...?" vyrazila skrz drkotající zuby. „Jestli je někdo z nich naživu..."

„Zabijeme je, pochopitelně," odvětil jemně a zesílil svůj stisk. „Vlkodlaci odvedli svůj díl práce, už jsou k ničemu."

Pomalu přikývla a vyhnula se jeho pohledu. Chuť a vůně lidské krve ji konečně přemohla, právě protože neměla žádnou, zraňovala ji nejvíc v této chvíli, kdy po ní tolik toužila a kdy jí byla odpírána. Už brzy přestanu myslet … na cokoliv, pomyslela si. Zbavím se bolesti.

Propustil ji s pokřiveně zálibným úsměvem na úzkých, bezkrevných rtech. V jediném okamžiku obě postavy zmizely, nad hradbou se zatřepotali dva netopýři a odletěli směrem ke čtyřpodlažní věži na východní straně hradu. Ta strana věže, která vycházela vstříc úsvitu, byla nyní překrásně ozářená prvními ostrými paprsky slunce. Netopýři se jim vyhnuli a usadili se na okenním parapetu na západní straně, která ležela ve stínu. Stanoviště jim poskytovalo výborný výhled na klenutou dřevěnou střechu, podpíranou zespodu cedrovými trámy.

-

Alexandru Arghezi překročil velké kusy skla jak nejopatrněji dovedl, ale pod nohama mu křupaly malé úlomky, kterým se nedokázal vyhnout. Prohlídka hradu, kterou provedl ještě nad ránem, odhalila překvapivě málo škody, když vzal v úvahu fakt, že se tu nějakou dobu volně pohybovala smečka vlkodlaků. V síni a knihovně byl zpřeházený nábytek, ale vlci neměli moc času zničit něco jiného, než je vlákal do vězeňské místnosti.

Až na skleník. Jak mohli vlci, i když to byli vlkodlaci, způsobit takovou spoušť? Ve vnější skleněné stěně zel otvor o průměru skoro šest stop, některé kusy skla zůstaly chvějivě viset ve vzduchu, jako by se chystaly každou chvíli zřítit k zemi, a zakroucené pruhy olova, které předtím spojovaly tabule skla k sobě, trčely z ulámaných střepů a připomínaly zčernalé prsty spálených mrtvých těl. Uvnitř byly rozbité poházené stoly, shozené rozdrcené květináče se válely všude okolo na kamenné podlaze. Tělo černého vlkodlaka, průměrně vzrostlého samce a jednoho z těch, které držel Cuza jako zajatce, bylo natažené na zemi a kmen jednoho stromu mu ležel napříč přes zadní nohy. Zaschlé strupy krve v okolí široké rány na krku napovídaly, jak bestie zemřela.

Zabíjejí sami sebe, stejně jako zabíjejí lidi, pomyslel si hněvivě Alexandru, nadzvedl pomocí hůlky tělo do vzduchu a poslal ho ven skrz díru, která svou velikostí odpovídala právě velikosti vlka. Venku nechal tělo s těžkým zaduněním spadnout na zem. Nepřál si vidět blížící se přeměnu, ze které se mu už předem dělalo špatně a která měla černého mrtvého vlka proměnit zpět v cosi s lidskou podobou. Ten blázen a snílek Lupin o nich mluvil, jako by jim byla vlastní nějaká zvířecí čest, ale Alexandru se tomu zdráhal uvěřit, obzvlášť po tom, co viděl minulou noc.

Když měl zvíře pryč z dohledu, uvědomil si Alexandru, že škoda ve skleníku byla příliš velká a nezvyklá, než aby ji mohli způsobit jen samotní vlkodlaci. Všechny rostlinky (kterých byly ve skleníku stovky, některé v květináčích na stole a na podlaze, některé zavěšené u zdi na železných hácích) byly mrtvé. Obří rosnatka ležela na zemi, a nezbylo v ní víc života než ve vlkodlakovi, její listy zčernaly a na okrajích se zkroutily. Neživé listí – hnědé, žluté a nezdravě zelené – se mísilo s úlomky skla na zemi a viselo na zbytcích rostlin, které nepoznával. Pramen, který by dokázal upíry zastavit, vyschl a jen pár mrtvých ryb a bernacae připomínaly místo, kde ještě před časem proudila voda.

Ještě víc než vlkodlaci byl za celou zkázu zodpovědný Cuza. Ve skleníku zajisté zaúřadoval pouštní démon a Alexandru nepochyboval, že v tuto chvíli již vyschla veškerá voda v celém hradě. Když prohlížel trosky, narazil na bělavou skořápku vejce, dvakrát větší než jeho pěst. Zbyla z ní více jak polovina. Ptáci rodu Allium, vzpomněl si, stavějí svá hnízda z česnekových slupek. Když jich z magického vejce vypustíte dost, ukradnou všechen česnek a odnesou si ho do hnízda.

Alexandru pocítil současně odpor i obdiv k děsivé inteligenci svého protivníka, odhodil skořápku a rozšlápl ji na tvrdých kamenech a její úlomky se na zemi spolu s kusy skla a mrtvými listy poskládaly do mozaiky zkázy. Dva vlkodlaci, které Cuza chytil, museli všechny tyto věci do hradu donést nějakým způsobem, který Alexandru ještě potřeboval zjistit. Přinesli jenom tohle? Byla nezbytná ještě další, pečlivější prohlídka hradu.

Ze všeho nejdříve se Alexandru ujistil, že Česnekové kouzlo na stěnách skleníku je neporušené. Toto mocné kouzlo, které odpuzuje Nemrtvé, vyžaduje srdce mrtvého upíra (kterých si Alexandru na svých honech opařil dostatek), pokud mělo ochránit dveře a okna. Ale protože zrovna ostatní nezbytné ingredience neměl po ruce, ulevilo se mu, že skleník je ještě pod ochranou, stejně jako ostatní dveře a okna.

Upír v této chvíli nemohl projít žádnými dveřmi, netopýr nemohl prolétnout žádným oknem. Ale Cuza si opatrně připravoval cestu, jako by znal ještě nějaký další způsob, jak se dovnitř dostat. Starého čaroděje to poněkud znervóznilo, i když by to sám nepřiznal. Ve skleníku se najednou cítil příliš na očích a zvolna zašel zpět do knihovny.

Krátce se v místnosti zastavil a pohlédl na vysoké police, které dosahovaly až k střešním trámům. Knihy byly naskládány až skoro úplně ke stropu, protože čarodějové nepotřebují žebříky, aby dosáhli i na ty nejvýše uložené svazky. Napadlo ho, že by si měl udělat čas a pokusit se zjistit, jaké prostředky by Cuza mohl použít k proniknutí do hradu. Když zvedal pár povalených židlí, našel na podlaze několik mrtvých brouků, malých a jemu neznámých. Snad je sem zanesli vlkodlaci, kteří se sem dostali skrz skleník. Zahodil je a opustil knihovnu. Další prohlídku si chtěl nechat na později. V tuto chvíli měl za to, že se Cuza dovnitř nemůže dostat jinak než hrubou silou.

Přicházel úsvit, poznal to podle zabarvujících se vrcholků hor, viditelných na sever od hradu skrz porušená okna skleníku. Musí probudit Mihaila i vlkodlaky. Až upíři zaútočí, bude potřebovat každého spojence.

Když přecházel velkou síň, zaznamenal svůj odraz mezi dvěma zrcadly a znovu se tak ujistil, že ne všechny ochrany proti upírům jsou porušené. Hlavičky a stružky česneku, které ještě minulou noc visely na všech zdech, nicméně zmizely do posledního kousku. V duchu se mu před očima zjevil Cuza, vysoký, arogantní, se stejným výrazem, jaký si Alexandru pamatoval ještě z jejich posledního setkání před více jak padesáti lety. O minulé noci stál nenáviděný upír sebevědomě venku u vnější zdi a držel na vodítku dva vlkodlaky, jako by to byli psi. To starého čaroděje nepřekvapilo, ze své zkušenosti věděl dost o tom, jak jsou vlkodlaci vydáni stříbrným předmětům na milost.

Ani pohled na Annu Marii ho nepřekvapil. I když za celých osm let, během kterých lovil upíry v horách, o své nevěstě nezaslechl jediné slovo, věděl dobře, že se jednou vrátí, i s Cuzou.

Alexandru jen zřídka podléhal lítosti, ale čeho litoval zcela jistě a byl ochoten to i přiznat, bylo, že vůbec kdy toho cizince uhlazených způsobů vpustil do hradu, před jehož bránu kdysi před pěti desítkami let přišel. Tenkrát se představil jako starý přítel jeho otce a všichni mu uvěřili. Protože kdo by si pomyslel, že upír – jeden z těch netvorů Temna, kteří vycházejí jen v noci – se jen tak zničehonic objeví u dveří a nechá se pozvat dál?

Byl blázen, že si nevšiml varovných příznaků. Pobyt usměvavého cizince se prodlužoval a Alexandru byl rád, že jeho osamělá manželka a plachý bratr mají společnost, a zabýval se jen výstavbou knihovny a odborným studiem. Ale byl mladý, sotva pár let po škole a s upírem se setkal leda v učebnicích nebo příbězích svého mrtvého otce. Nevšiml si rakoviny, která rozežírala hrad, až když bylo pozdě – příliš pozdě pro Mirceu a Annu Marii.

Posmívala se mu. Chladným hlasem se mu tenkrát vyznala ze své oddanosti k cizinci, o kterém již dnes věděl, že to byl upír. Miluje mě a potřebuje, prohlásila, a to je víc, než ty jsi kdy pro mě udělal. Ta slova mu nic neříkala, byl zaplaven vědomím zrady a blízkosti smrti. Její temné prázdné oči (jaktože si tenkrát neuvědomil, že se proměnila?) prozrazovaly vše, co potřeboval vědět – jeho manželka byla mrtvá, nahradila ji hrozivě dokonalá kopie, nápodoba života, stvůra.

Ke konci byl nucen z hradu uprchnout. Proti ní a Cuzovi neměl šanci. A teď se zdálo, že brzy dostane příležitost se s nimi znovu setkat, ale už na to nebude sám. S těmito myšlenkami pospíchal probudit ostatní a začít přípravy.

„Mihaile," ozval se ode dveří sluhova pokoje, „je ráno."

Stařec spal vsedě, jednou rukou svíral svazek oměje a držel ho před sebou jako ochranu proti domnělým fantomům. Měl na sobě všechny stříbrné šperky kromě těžké brože, se kterou se viditelně spát nedalo a která ležela u jeho postele. Na pánovo zavolání se jeho oči náhle otevřely.

„Od vlkodlaků už ti nic nehrozí," informoval ho Alexandru poněkud nezúčastněně. „Dokonce nám budou muset pomoci proti horším věcem."

Když to Mihail slyšel, jeho ruka vystřelila ke krku, aby se dotkla česnekového náhrdelníku – ten byl pryč.

„Allium," řekl Alexandru temně. „Na hradě nezbyl žádný česnek, žádná voda. Nesmíme ztrácet čas. Potřebuji, abys uvařil lektvar."

-

Úsvit většinou zastihuje vlkodlaky nepřipravené. Když slunce ustoupí před úplňkem, představují si, že jsou vlky odjakživa a že jimi budou navždy, a žijí svých dvanáct hodin jako by to byl celý jejich život, a s každým dalším vlčím dobrodružstvím jsou stále víc neschopní poznat, jestli uběhlo deset minut nebo čtyři hodiny. Zamčení ve vězeňské místnosti hradu Arghezi, za vysokou zdí, která se nastavovala východnímu obzoru, Remus, Liszka, Béla a Grigore nečekali, že věčná noc někdy skončí.

Žádný z nich nespal, všichni se věnovali svým zraněním a zraněním svých druhů. Grigore byl jediný nezraněný a poslušně lízal rány na Liszčině krku a rameni, které utržila při boji s Vladem. Byla ale netrpělivá, brzy ho setřásla a pečovala o Bélu s pozorností, která byla zcela mateřská.

Mladý vlk nebyl při vědomí, když ho Alexandru upustil na kamennou zem vězení. Protože se pádu nijak nebránil, dopadl ve špatném úhlu, vykloubil si rameno a zlomil několik žeber. Alespoň páteř byla v pořádku, jak Liszka zjistila, když ho čumákem překulila na stranu a spoléhala na svůj instinkt, který dokáře rozeznat bezvědomí a ochrnutí.

Horší následky než samotný pád měla Alexandrova past, konstruovaná na medvědodlaky o velikosti afrického lva, která vážně poranila Bélovu zadní packu v oblasti kotníku. Celá noha byla pokrytá krví a Liszka, kterou nezdržovaly žádné lidské zábrany nebo lítost, strávila celou noc tím, že mu ránu čistila a snažila se zastavit krvácení. Temná magie, díky které vlkodlaci odolávají střelám z litého olova a smrtícím kletbám, způsobuje, že se jejich zranění hojí velmi rychle, ale i tak jsou to smrtelní tvorové – mohou se zadusit, zlámat si kosti nebo vykrvácet. Jakékoliv zranění, které se do úsvitu neošetří, je v potom v lidské podobě mnohem bolestivější, protože vlkodlak v lidské podobě se nehojí o moc rychleji než normální člověk.

Když už Liszka nemohla, pomohl jí Náměsíčník, ale většinu času jen popocházel okolo a zkoumal mudlovské páky a ozubená kola, jako by v nich hledal odpověď na otázku, co dělat. A poprvé v životě jeho vlčí já pocítilo vinu. Liszka přivedla Pětku na jeho obranu a její štěně utrpělo zranění, způsobené lidmi. Ve svém postoji s hlavou u země a ocasem mezi nohama velký šedý vlk odmítl jakékoliv výmluvy a přiznal svou chybu.

Když se rozbřesklo, strčil čenichem do vyčerpané Liszky, překvapený, že ho beze vzteku přijala. Položila svou bílou zakrvavenou hlavu na jeho rameno v gestu únavy, ale i přátelství. Pak se oba položili na bok, aby se proměnili a tiše snášeli novou bolest, která se přidala k jiným.

Bodavá bolest vlkodlačích kousnutí a pálení způsobené stříbrným drátem byla jako nic v porovnání s pocitem viny a odpovědnosti, který ho v lidské podobě nebolel o nic méně. „Omlouvám se," byla první věc, kterou dokázal říct, vděčný, že v šeru nevidí zranění ostatních vlkodlaků.

Liszka neodpověděla, vzala Bélovu hlavu něžně do náruče a měla strach podívat se na jeho nohu, kterou celou noc olizovala. Chlapec byl napůl v bezvědomí, což bylo možná dobře.

Napůl instinkt a napůl inteligence Removi napověděly, že Béla ztratil hodně krve a potřebuje se napít. Prostě, protože to bylo velmi snadné kouzlo, zašeptal „aquosus", aby si přivolal vodu z pramene ve skleníku, a nastavil v očekávání ruce.

Zamračil se, když se žádná voda neobjevila, přinutil zamlženou mysl se soustředit a zkusil to ještě jednou. Je to s ním horší než si myslí, když už nezvládne ani tohle kouzlo. Namáhavě se zvedl, přistoupil k nehybným kamenným dveřím a snažil se přivolat svou hůlku. Brzy ji ucítil a ruce se mu začaly chvět, jako by se jimi dotýkal fénixe, z jehož pera byla hůlka vyrobena.

Ani s hůlkou se mu nepodařilo vykouzlit vodu, dokonce ji nedokázal lokalizovat, jako by snad na hradě žádná nezbyla. Posílil snad Alexandru nějakým způsobem ochranná kouzla? To se nezdálo pravděpodobné, protože šaty a přikrývky se mu bez problému podařilo z pokoje přivolat. Opatrně, aby nevyprovokoval jejich zjitřené emoce, přistoupil k Liszce a podal jí polštář a přikrývku pro Bélu a nějaké šaty pro ní. Grigore se krčil v koutě, cítil se mizerně, byla mu zima a plášť si vzal s bezeslovným gestem poděkování.

Liszka si přes hlavu přetáhla uniformu Akademie v Hracholuskách, chvěla se v mrazivé tmě a pomohla svému synovi lehnout si pohodlněji, než byla ta sfinze podobná pozice, ve které se ocitl po proměně. Čelo měl studené a suché, ale Removi se stále nedařilo opatřit vodu, ať se snažil sebevíc. S pomocí hůlky alespoň mohl zahojit mladíkova zranění a srovnat a nechat srůst zlomené kosti, a ulevilo se mu, když slyšel, že chlapcův dech byl se zahojenými žebry o poznání hlubší.

Remus by pravděpodobně byl schopen jednoduchým kouzlem otevřít dveře, ale ani kdyby teď začal pobíhat po hradě, vodu by našel jen těžko, obzvlášť ve stavu, v jakém se teď nacházel. Nakonec ho napadlo, že se přestane soustředit na pramen ve skleníku a pokusí se přivolat nějakou tekutinu z kuchyně. Jako první přilétla láhev vína, což nebylo pro zraněného, dehydrovaného vlkodlaka zrovna to nejlepší, ale na druhý pokus přivolal dva litry jablečného moštu bylinkáře Lászla.

Pití se Bélovi zdálo jako zázrak. Ještě stále sténal bolestí, ale jeho oči se rozjasnily a podařilo se mu promluvit pár slov. Když potom upadl do klidného spánku, Remus s ostatními vlkodlaky dopili zbytek moštu a ulehli k odpočinku. Když nad hradbami vykoukly první sluneční paprsky a prolétly skrz malé zamřížovaní okno až do vězeňské místnosti, všichni ještě hluboce spali.

Remus si napřed nebyl jistý, co ho probudilo. Sluneční světlo tančilo na podlaze a osvětlovalo tři vlkodlaky, kteří mu po více než osm měsíců bez jakýchkoliv pochyb projevovali svou věrnost. A teď, když už nebyl jejich vůdce, přišli mu bez zvaní na pomoc. Grigore spal hlasitě na boku a jeho vychrtlé tělo bylo zabalené v dekách a plášti proti rannímu chladu. Liszka s Bélou byli vzhůru a seděli opodál, matka šeptala do ucha svého syna uklidňující slova. Béla vypadal unaveně, ale již bez bolestí. Ty teď nahradil tíživý strach, aby nezůstal na celý život chromý.

Přes veškeré své pocity viny byl Remus na Bélu, který se tak rychle vyléčil a byl tak statečný, pyšný. Našel kdysi toho chlapce opuštěného v lese, když mu bylo devět let, protože to se stávalo všem dětem, které pokousali vlkodlaci, a vesničané se zachovali pokaždé stejně. Díky své chytrosti, síle a faktu, že si nikdy na nic nestěžoval, se rychle stal právoplatným členem smečky a byl z něj i šikovný čarodějnický učedník. Snad jako jediný rumunský vlkodlak měl svou vlastní hůlku, a i když nesdílel Removu zálibu v Temných tvorech, byl skvělý hlavně v Přeměňování a už se stačil naučit i Přemísťování.

Pětka považovala Rema, svého vůdce, za mladíkova otce, což byla role, které se nevzdal ani po odchodu z pozice alfa samce a která mu kromě pýchy přinesla i mnoho starostí. Dny, které trávil jako lovec upírů, byly příliš chaotické a nemohl být vždy s Bélou, když ten ho zrovna potřeboval, a měl obavu, že je příliš nezodpovědný a konfliktní, než aby někomu jinému mohl nabízet rodičovské rady. Dal Bélovi učebnice a hodnotil mu úkoly, občas mu dal i nějaký ten rodičovský pohlavek, ale vlastně nikdy chlapce opravdu nepoznal. Nedokázal ani rozpoznat, jak moc byla jeho osobnost, její pozitivní i negativní stránky, ovlivněná Vladovým kousnutím.

Bylo správné cítit pýchu nad synovou statečností, nebo to snad bylo něco, co se dalo očekávat od každého vlkodlaka? Remus sám sebe nikdy nepovažoval za statečného, obzvlášť ne dnes, kdy sám sebe v duchu nazýval zbabělcem a zrádcem. Šestka mu říkala „šílený pes", ale Vladova stará přezdívka „Alík" v sobě měla víc pravdy. Neustále se zaobíral lidmi a svou vlastní smečku tak vystavoval nebezpečí, což byl vlastně jeden z důvodů, proč se vzdal vůdcovství.

Liszka s Bélou ho sem nepřišli chránit proto, aby je potom znovu opustil. Představoval si, že každý z nich má budoucnost, dokonce i Grigore – ale jakou, to netušil. Ani teď po letech nevěděl, jestli má vlkodlačí rod žít ve městě, nebo dokonce jestli se mají jeho příslušníci považovat za lidi. Co byla větší lež – léta v Bradavicích nebo stejně dlouhý čas, který strávil jako alfa Lupeni v transylvánských Alpách?

Posadil se na svou přikrývku blízko k Liszce, která ho před tím ve spánku kopla (přemýšlel, jestli tenhle problém mají všechny páry). „Jak je ti?" zeptal se Bély a sám sebe za tu idiotskou otázku nenáviděl. V situaci, kdy byl někdo zraněný nebo nemocný, mu připadala nanejvýš trapná. Vždycky nesnášel, když okolo něj Madame Pomfreyová poskakovala a zírala mu do očí a do nosu jako by tam chtěla vypátrat jeho duši.

Chlapec cosi více méně přátelsky zamumlal a když konečně otočil svou zarudlou, hořečnatou tvář na Rema, dal najevo jedinou emoci, které byl v té chvíli schopen. „Zab ho," zavrčel.

Remus se lekl, ale když Liszka souhlasně zamručela, uvědomil si, že je to její nápad.

„Varoval jsi ho," vyrazila vztekle, což ho nepřekvapilo, „řekl jsi mu kdo jsme, dal jsi mu náš opis, a pokusil se nás zabít."

Nebyla u toho, když Alexandrovi udával popisy vlkodlaků, a fakt, že mu tenkrát bezmezně věřila, jen pochopitelně umocnil jeho pocit viny, i když pravdou bylo, že se snažil, jak nejlépe mohl, dát Alexandrovi najevo, co pro něj bílý vlk a jeho mladší společník znamenají. Ve skutečnosti byl zděšen tím, že se Alexandrovi nepodařilo se vlkodlaků zbavit, aniž by je při tom poranil, a byl si jistý, že se jim starý čaroděj omluví. Něco se muselo stát, co Alexandru nepředpokládal, cosi mu zřejmě uniklo nebo něco jednoduše zapomněl. S největší pravděpodobností si prostě spletl Bélu s Vladem.

Remus si zrovna v duchu skládal slova pro odpověď na Liszčino obvinění, když se od dveří vězení ozvalo hlasité skřípění kovu a hlas vyvolávající tiše kouzlo. Liszka si Rema a Bélu přitáhla k sobě, Grigore se probral, přiskočil k Removi z druhé strany a v jeho unavených mžikajících očích se zračil strach.

Alexandru vešel do místnosti a opatrně se vyhnul kaluži Bélovy krve. „Tak, vidím, že z vás přežili všichni kromě jediného," prohlásil skoro vesele. „To je dobře. Mihail teď pro mě vaří léčivý lektvar, abyste byli ve formě, až upíři dorazí. Budete se mi hodit."

Ve zlomku vteřiny se veškerá Remova víra v tohoto člověka rozpadla na kusy. Viděl krev, viděl, že Béla se sotva dokáže posadit, v jejich očích musel vidět smutek i bolest – a „budete se mi hodit?" „Všichni kromě jednoho," jako by snad Vlad patřil k jejich smečce?

Removi se z tváře vytratila všechna barva. A co bylo ještě horší, nenacházel v tu chvíli slova, kterými by vyjádřil své pouto a vztah k Liszce a Bélovi. Kdyby obvinil Alexandra z toho, že způsobil zranění jeho manželky a syna, nedávalo by to starému čaroději žádný smysl, protože podle lidských zákonů oni ničím takovým nebyli. Jeho vlčí družka a štěně? To bylo ještě horší, protože jestli ho dokázalo něco spolehlivě rozčílit, byla to situace, když s ním lidé jednali jako se zvířetem.

A potom se Alexandru klidně přesunul směrem k pákám a natáhl se, aby znovu spustil pasti.

Remus dokázal říct jedinou věc, a to bylo hluboké, varovné zavrčení, které by každého posluchače přimělo se zamyslet, jestli se náhodou neproměnil zpět. A jeho zavrčení nebylo jediné a zaniklo v tichém sborovém hlase celé smečky, a vedle něj se Liszka napjala, jako by se chystala ke skoku.

„Nesahej na to." Remus položil ruku na svou hůlku a věděl dobře, za koho se má postavit, pokud Alexandru na Liszku zaútočí. „Ani se neopovažuj."

Starý čaroděj se pomalu otočil a přehlédl vlkodlačí smečku kamenným pohledem, který neprozrazoval vůbec nic. Ale sundal ruku z páky, vycouval z místnosti a kouzlem ji za sebou uzamkl.

„Vidíš?" naléhala Liszka. „Zab ho."

Remus vyskočil a chtěl Alexandra následovat, ale téměř se zhroutil k zemi z bolesti, která mu náhle vystřelovala po celém těle od kotníků až po krk, což byly suvenýry, které si odnesl ze střetnutí s Vladem a s upíry a ze kterých si teď nepamatoval nic víc než pár zvuků a pachů. Podrobnosti jeho vlčích vzpomínek se schovávaly kdesi hluboko v limbickém systému a jen občas některá z nich vyskočila na povrch, když prožíval silnou emoci nebo častěji, když ucítil známý pach. Každý člověk má své vůně, které v něm vyvolávají živé vzpomínky nebo silné emoce – maminčin parfém, vůně karafiátů na tatínkově pohřbu, vůně jasmínu z první cesty k moři. Pro Rema byly tyto vjemy tisíckrát silnější a vyvolávaly v něm obrazy úplně jiného světa, který byl jeho součástí a ve kterém se zároveň cítil jako cizinec.

Potkal minulou noc Cuzu? Nemohl ani hádat, jakékoliv pokusy vyvolat nějakou vzpomínku ji většinou zatlačily ještě hlouběji. Vykročil z místnosti, opatrně se snažil do pohybu nezapojovat víc kloubů nebo svalů než bylo nezbytně nutné, a přemýšlel o tom, jestli se mu podaří překlenout náhlou propast mezi ním a Alexandrem, aby s ním mohl alespoň promluvit.

Znal starého čaroděje velmi dobře a byl by schopen mu hodně odpustit. Stejně jako Remus i Alexandru většinou reagoval na ohrožení kamennou tváří a chladnokrevným chováním a Remus po něm teď chtěl jediné, aby se omluvil Liszce a Bélovi, aby uznal jejich statečnost, aby uznal, že to on jim způsobil zranění, ale že je přesto s plným respektem žádá o pomoc.

Nechci nic jiného než respekt, řekl si sám k sobě. Nemohl vystát, když někdo druhými jedná jako se svými podřízenými a zajatci ve chvíli, kdy se mu nemohou nijak bránit.

Našel Alexandra ve Velké síni. Stál tam a nahlížel přes rameno Mihailovi, který zrovna do lektvaru na psí kousnutí přidával špetku sušeného psího vína místo oměje, protože vlkodlaci nepotřebují ani nechtějí protijed působící proti jim samým. Psí víno vyléčí kousance a škrábance a současně zažene horečku. Rumunskému sluhovi se jako obvykle při výběru a vaření lektvaru dařilo stejně jako kterémukoliv Zmijozelanovi.

Jen pohled na bublající lektvar způsobil, že se Remus začal cítit o něco lépe, i když stále ještě zápasil s vyčerpáním, bolestí a vztekem. Teď poprvé spatřil i Mihailův luxusní obleček, nebo si alespoň nepamatoval, že by jej viděl před tím v noci, a pohled na flitrové plesové šaty ověšené zrcadélky po poněkud zarazil.

Ale teď nebyl čas přemýšlet o tajích transvestitismu. „Řekl bych, že dlužíte Liszce a Bélovi omluvu," pravil studeně a odhadoval, kdo z nich toho chladného pošmourného podzimního rána dříve ztratí nervy.

Zmatený výraz, který se na okamžik objevil na Alexandrově tváři – očividně zapomněl jejich jména – rozčílil Remuse natolik, že skoro nevnímal odpověď. „Udělal jsem, co jsem musel," řekl Alexandru. „Lituji, ale byl jsem v nebezpečí…"
„My jsme nebyli pro nikoho nebezpeční ," sykl Remus. „Mohl jste si vzít oměj a schovat se do svého pokoje až do rána, a ne si zahrávat s vlastním životem a s životy mé rodiny."

Mohl se sice jen dohadovat, co Alexandru té noci udělal, ale jeho odhad byl nejspíš správný, protože lovec nestvůr sebou trhnul. „Já nejsem z těch, co se schovávají ve svém pokoji," odvětil a snad poprvé se jeho sebekontrola tváří tvář Removi zachvěla. „A neudělám to ani dnes, až se vrátí Cuza… a neuděláš to ani ty."

Dává mi rozkazy, pomyslel si Remus překvapeně. Bylo to skoro legrační. „Udělám co bude potřeba pro ty, které mám rád, ale neměl byste si být tak jistý, že budu riskovat krk pro vraha," řekl a chrapot z proměny a žízně změnil jeho hlas v tiché zavrčení.

Mihail tiše vykřikl a upustil paličku do lektvaru a jeho náhlý pohyb se odrážel ve všech zrcadlech, co měl na sobě navěšené.

„Najal jsem tě, abys zabíjel bestie, ne aby ses s nimi přátelil!" Alexandrův ledový hlas pod tíhou vzteku roztál a starý čaroděj téměř křičel.

Remus zůstal v klidu. Bylo to vždy snazší, když cítil, že vyhrává. „Jednoho dne se zeptáte sám sebe, kdo je ta stvůra," odpověděl prostě.

Alexandru namísto odpovědi přejel Remuse pohrdavým pohledem od hlavy až k patě. Vlkodlak se ani nepohnul, byl si vědom toho, že je pokrytý špínou a krví, že má v obličeji hluboké stíny z probdělé noci a z působení temné magie, která řídila proměnu. Chtěl, aby si Alexandru naplno uvědomil rozdíl mezi nimi, a podařilo se mu jeho pohled opětovat.

„Že bys to byl ty?" řekl Alexandru ledově. „Kdo zabíjel lovce, kteří přicházeli do hor?"

„Zabíjel? Ne." Remus se temně usmál. „Strašil, to ano."

Alexandru se uhodil pěstí do dlaně druhé ruky a vykřikl. „Kalman Kovacs byl zabit minulý rok, když přišel lovit lišky… ve dne, během první čtvrti!"

„Kdože?" zeptal se Remus s předstíranou nevinností a znovu se pohrdavě usmál, protože jeho afektovaný tón očividně Alexandra rozčílil o to víc. „Lituji. Udělal jsem jen, co jsem musel," zopakoval a nepovažoval přitom za důležité vysvětlovat, jaká byla jeho role v celé události – ve skutečnosti totiž souhlasil s tím, že Liszce nebude klást otázky ohledně mrtvých lovců nalezených na území Pětky. Remus už nebyl mladý – bylo mu třicet dva let – a nehodlal si dát od starého čaroděje poroučet nebo se nechat ponižovat, a především, a to hlavně, neměl v plánu se omlouvat za to, co je. „Možná byste měl brát v úvahu i jiné než lidské úhly pohledu, a zamyslet se nad tím, jak vás vidí ostatní," pravil, „ale to se nestane až do chvíle, kdy zemřete."

„Což velmi pravděpodobně nastane dnes ráno," odvětil starý čaroděj tiše. Když toto prohlášení Rema na chvíli umlčelo, pokračoval vyprávěním o česneku, vyschlém skleníku a o tom, jak viděl Cuzu stát za stájemi. Jupiterovu bariéru bude možné obnovit až po západu slunce, kdy se planeta znovu objeví, a ani Alexandru si nebyl jistý, jestli se mu podaří přemoci Kronovu kletbu. „V žádném upírovi není kus dobra," řekl a nabyl zpět svůj chladný, profesionální tón. „Je tu, aby mě zabil, a tebe taky, domnívám se, a já netuším, kolik dalších spojenců si přivedl sebou."

Rema to nepřesvědčilo. „Cuza je možná na straně zla," souhlasil, „ale co kdybych vám řekl o upírovi, který žil v mudlovském světě více jak deset let? Který se vzdal lidské krve a žil jen… rozvíjením svého ducha, životem své mysli?"

„Odpověděl bych ti, že to nemůže trvat navždy," odvětil Alexandru.

„A v tom se mýlíte," vrátil mu Remus a teď naopak vztek ovládl jeho. „Jste jenom fanatik."

Čaroděj nedostal příležitost odpovědět, protože se za nimi ozvaly kroky a šustění látky. Stará uniforma z Hracholusk byla Liszce příliš velká, a tak se snažila omotat si volné záhyby kolem pasu. Podívala se na Rema a ten po šesti letech, během kterých byl jejím druhem a spolu-vůdcem smečky, její pohled moc dobře znal – Zab toho člověka, hloupej pudle, přečetl v něm.

Alexandru ale Liszku samozřejmě neznal. „Vy si nemyslíte, že jsem fanatik, nebo stvůra, nebo snad ano, mladá dámo?" zeptal se a povýšený tón v jeho hlase způsobil, že Remus dostal chuť vyškrábat mu oči.

Ale Liszka nebyla na verbální souboje. „Stvůra? Ne – vy jste člověk," řekla poněkud plaše, ale netušila, že pro Alexandra to byla poklona – či alespoň ne urážka.

„Chce říct, že vaše chování je zvrácenější a sprostší než chování kteréhokoliv zvířete," přeložil mu Remus.

Liszka zavrčela na souhlas a nebylo jasné, jak se Alexandru zachová. Vůdkyně Pětky se k němu v pomalých kruzích přibližovala a nespouštěla z něj oči, ze strachu, že ovládá nějakou magii, která by ji mohla zabít. Ona také ovládala pár kouzel – Remus viděl, když několikrát bez hůlky porazila kouzelná zvířata dvakrát tak velká jako byla ona sama – ale neměla šanci proti silnému čaroději s hůlkou.

Blížící se střet s čarodějem byl ale přerušen náhlým rachotem z knihovny.

Nikdo, kdo se v té chvíli nacházel ve velké síni, nevěnoval pozornost sílícímu praskání a skřípotu, který předcházel konečnému zhroucení střechy. Mohutné cedrové trámy, které střechu podpíraly, ještě nějakou dobu pružily, ale neodvratně slábly, jak se hladový hmyz neúnavně prokousával skrz. Zvuky, které celý proces provázely, zůstaly během hádky neslyšené.

Potom již jeden z trámů nevydržel další ohýbání a praskl. Ostré lupnutí se rozlehlo celým hradem, probudilo Bélu a vyděsilo Grigora ve vězeňské místnosti a rázem umlčelo vražedný spor v síni. Hlasitá rána jako by spustila lavinu, když se vysoké police začaly pod náporem dřevěné střechy hroutit jako domečky z karet a do toho všeho vzduchem poletovaly knihy. Pár z nich vylétlo z knihovny až do síně a zastavilo se Alexandrovi u nohou. Ten v tu chvíli zapomněl na vlkodlaky a běžel otevřít dveře.

Prach, který se v místnostech usadil během celých několika století, se zvedl a dočasně zakryl výhled. Ostatní ho slyšeli, jak kašle, a když ho potom zahlédli znovu, naskytl se jim pohled na celou zkázu. Remus pospíchal za ním a jak běžel, zaslechl za sebou, jak začíná praskat i střecha velké síně, a napadlo ho, že je všechny možná teď čeká osud knih.

„Tam," zamumlal Alexandru a vzhlédl k otvoru, který se teď nad nimi otevíral na místě střechy. „Jsou dva, jak jsem odhadoval."

Remus se podíval vzhůru a zachytil siluetu černých křídel na pozadí bílých oblaků a modrého nebe, jak mizí někde ve tmě mezi staletými trámy.

„Upíři vstoupili do hradu," řekl ponuře. „Máte tušení, jak?"

Mihail jim za zády náhle zakvičel a začal rychle a nesouvisle cosi huhlat. Alexandru starého sluhu ignoroval a přemítal nad odpovědí. Jeho tvář neprozrazovala žádné vzrušení, jako obvykle, ale Remus tušil, že teď v sobě zadržuje celou lavinu emocí. Tihle dva upíři, kteří si obstarali neuvěřitelný arzenál kouzelných zbraní a trpělivě čekali na správnou nebeskou konstelaci, si nepřišli jen pro lidskou krev. Oni a Alexandru musejí být staří nepřátelé, ale podstatu a důvod toho nepřátelství, který znal jen několik úlomků historie rodu Arghezi, Remus plně nechápal.

Beze spěchu se Alexandru sklonil k zemi u dveří a rukou prohrábl nános prachu, který pokrýval podlahu. Pak se napřímil, natáhl ruku k mladšímu muži a ukázal mu hrst zaprášených brouků, z nich se někteří ještě stále vrtěli a lezli v jeho dlani jeden přes druhého.

„Tihle za to nejspíš můžou," odpověděl přemýšlivě, „stačilo jen správné kouzlo, a pustili se do střešních trámů. Co se týče toho, jak se sem dostali, myslím si, že je sem minulou noc museli nějakým způsobem donést vlkodlaci."

Remus zaznamenal Alexandrův naprosto neutrální tón a opatrnou volbu slov. I když to nebyla omluva, znělo to alespoň tak, že vlkodlakům nedává vinu za to, co se stalo.

A to bylo tak nějak horší – když jim nedává vinu, proč není schopen chovat se k nim se stejnou úctou, jakou prokazuje Removi?

Znovu a znovu musel sám sobě opakovat, že se napřed musí vypořádat s Cuzou, a Alexandru přijde na řadu později.

„Dva upíři," prohlásil starý lovec o něco hlasitěji, otočil se pryč od dveří do knihovny a pohlédl na vyděšeného Mihaila, který se krčil vedle kotle u plotny. Liszka postávala opodál a nervózně se snažila v Remově výrazu najít nějaké vodítko.

„Musíme se připravit jak nejlépe to půjde," řekl pevně, odhodil brouky a vytáhl hůlku. S narůstajícím vzrušením pozvedl ruku a vyvolal kouzlo, které odhalilo posledních pár ohromných zrcadel, každé z nich na dvacet stop širokých a čtyřicet stop vysokých. Na všech čtyřech zdech teď visela zrcadla, která by dokázala zabít každého nemrtvého tvora, který by se ocitl mezi dvěma z nich, protože by nesnesl pohled do věčnosti.

Remus si z pokoje přivolal sluneční kámen. Malý kámen ne větší než pěst mu v boji proti upírům, které chytil v jeskyních nebo stodolách, často dobře posloužil, ale nevěděl, jestli bude k něčemu ve velké, otevřené hale. Museli použít každou zbraň, která byla po ruce.

Přiskočil rychle k Liszce a zašeptal jí do ucha: „Vezmi ten lektvar Bélovi a Grigorovi a ujisti se, že jsou v bezpečí."

Pohlédla na něj pochybovačně, ale pak otočila hlavu směrem k vězení a vyrazila dlouhé zavytí, varovné a tázavé, a přeložila odpověď Removi, jako by snad nebyl jedním z nich. „Jsou v pořádku," řekla, „zamknou se. Zůstanu s tebou, Lupeni, když už jsem došla až sem."

„Ale… to jsou upíři." Mnohokrát s ním byla na lovu různých bestií, ale s upírem se určitě nikdy nesetkala, alespoň s takovým, který byl ještě ke všemu čaroděj. „Silní upíři."

„Upíří?" zachvěla se. „Jen ať mě kousnou."

Rozhodnutý ji chránit a dokázat Alexandrovi, že by se k ním měl začít chovat s respektem, podal jí Remus sluneční kámen a prozradil, jak funguje. Tím si uvolnil obě ruce a mohl dávat pozor na odzbrojující kouzlo, která by protivníci mohli seslat..

Mihail nepřestával cosi blábolit. Rozhodný výraz na ponuré tváři jeho pána a Liszčin způsob komunikace způsobily, že ztratil poslední zbytky rozumu a v panice se někam ztratil. Vyběhl ze síně tak rychle, jak mu to staré klouby a rozevláté plesové šaty dovolovaly. Nekřičel, ale nesouvisle a nezastavitelně mluvil sám k sobě, a z několika málo srozumitelných slov, která dolétla zpět k Removým uším, bylo možné poznat, že se mu oživily vzpomínky na hrůzu, ve které hrál také roli upír a která se tu odehrávala před více jak půl stoletím.

Starý sluha si našel útočiště v jediném místě, které znal, ve své ložnici, která byla ještě do minulé noci chráněna proti několika formám černé magie. Česnek ale teď tajemně zmizel, oměj seschl a on mohl udělat jediné, zamknout dveře a zablokovat je tím nejsilnějším kouzlem, které znal, proti násilnému vstupu. Doufal, že to bude stačit.

Nedokázal se ale jen tak schovat pod přikrývky a čekat na smrt. Místo toho se vzpřímeně posadil na postel. Nemusel čekat dlouho. Brzy, jak se obával, se pode dveřmi objevil oblak šedavé mlhy, který klouzal po podlaze, zvětšoval se a formoval se do siluety – kterou poznával. Přestal náhle drmolit a vyrazil ze sebe jediná dvě slova ve chvíli, kdy na sebe silueta vzala podobu, kterou nikdy nedokázal zapomenout. „Anna Marie."

A byla to ona, hluboká prázdnota jejích nemrtvých očí přidávala cosi navíc k její přízračné kráse. Rozevřela rty a přes tvář jí přeběhl náznak úsměvu, který odhalil jemně zářící, špičaté zuby. Když se ozvala její píseň, zapomněl Mihail, že se kdy něčeho bál. Začala píseň, kterou kdysi zaslechl právě v tomto hradě a která ho od té doby nepřestávala pronásledovat ve snech.

„Pojď ke mně," zpívala, a on poslechl.

Ve velké síni mezitím jeden netopýr usedl na okenní parapet naproti zrcadlům. Alexandru, Liszka a Remus byli připraveni.

„Hellios!" vykřikla Liszka, když její citlivé uši zachytily nepatrný zvuk.

Ale oslepující světlo bylo vrženo zpět proti jejich očím a museli si zakrýt tváře. V místnosti se najednou zvedla hustá mlha a její drobné kapky lámaly paprsky vrhané slunečním kamenem do tisíce duhových barev. Krása celé scény by působila téměř hypnotizující silou, kdyby nebylo Cuzova krutého smíchu, který se v ozvěně rozlehl kamennou síní.

„Jak se to vypíná?" zamumlala Liszka a mhouřila oči.

Remus zamumlal „vesper" a dotkl se kamene prstem. Když světlo zmizelo, mlha už je neoslepovala, ale na oplátku jim teď zhoršila výhled.

Alexandru držel hůlku v natažené ruce, točil se kolem dokola a snažil se svého nepřítele najít podle stínu nebo zvuku. Liszka tiše zavrčela a Remus pochopil, co chtěla říct – teď by potřebovali prodloužené uši. Ale možná ani to by nepomohlo, možná že ani upírův hlas by nedokázal prozradit, kde se Cuza zrovna nachází. Ozvěna jeho hlasu zaznívala střídavě od stropu, od krbu a zpět od dveří do vstupní haly. Tak rychle by se Přemístit nedokázal.

„Kdepak jsem?" dráždil svého starého nepřítele. „Tady? Nebo tady? … Nebo snad vedle tebe?"

Alexandru nadskočil, když se mu hlas ozval přímo za zády, ale potom znovu zmizel.

„Tolik pastí," ozval se hlas a objevil se paprsek světla a zvuk tříštěného skla. Lovci upírů neviděli, co se stalo, ale pochopili, že Cuza rozbíjí zrcadla pod ochranou mlhy. „Tolik bariér." Další úder.

Remus s Alexandrem konečně dostali nápad.

„Ventus!" vykřikl starý čaroděj a síní začal vát silný vítr, rozevlál sice závoje mlhy, ale zničit ji nedokázal, a zároveň…

„Ardere!" zvolal Remus, zdi začaly žhnout a mlha se zkondenzovala do podoby jemného deště, který jim spadal k nohám.

Konečně spatřili upíra, kterak se k nim blíží přes velkou síň, ve které už nezbyl ani česnek, ani zrcadla.

„Expelliarmus!" vykřikli Remus a Alexandru současně – ale zarazili se uprostřed pohybu jako prvňáčci, protože kouzlo, i když zdvojené, nemělo žádný efekt.

„Ale chlapci, chlapci," zavrněl Cuza a otočil k nim pohled plný bezhlavé nenávisti. „Tohle byste měli vědět."

Remus si s Alexandrem vyměnili rychlý pohled. Ani jeden z nich nikdy neslyšel, že by toto kouzlo nefungovalo proti upírům.

Proti Voldemortovi ale funguje, pomyslel si zmateně anglický čaroděj.

Liszka znovu rozsvítila sluneční kámen, ale Cuza okamžitě ve vzduchu opsal hůlkou složitý obrazec, který světlo zastavil a odrazil ho zpět soustředěné do jednoho úzkého paprsku, a Liszka vykřikla, když jí zapálil vlasy. Upustila zářivý kámen jako horký brambor, ten dopadl s ostrým zaduněním na zem a dokutálel se ke Cuzovi. Ten na něj neuspěchaně namířil hůlkou, zašeptal tiché „Disintegere" a žhnoucí kámen zmizel v obláčku dýmu.

„Tak je to lepší," zašklebil se Cuza ponuře, „konečně se cítím jako doma. Když jsem tě navštívil naposledy, choval ses ke svým hostům mnohem lépe, Arghezi."

Alexandru se napřímil, teď byl dokonce o něco vyšší než upír, který stál nějakých dvacet stop před ním, a vyštěkl jediné slovo: „Vypadni." Pán hradu zvedl hůlku, připraven vyslovit kletbu, ale upír se ani nepohnul.

„Že jeho pohostinnost nestojí za nic?" protáhl upír a zadíval se přes hlavy svých tří soupeřů ke dveřím, „co na to říkáš, drahá?"

Jasný, krutý smích přiměl tři postavy k ohlédnutí.

Lamie tam stála téměř stejně vysoká jako Cuza, stejně hubená, ale s narůžovělými tvářemi, a opile se potácela. Ze zašpičatělých zubů jí stékaly dvě stružky krve po bradě dolů a do bílých důlků klíčních kostí. Když mluvila, přejela si jazykem rty, aby nepřišla ani o jedinou kapku.

„Lamie!" vykřikl Remus, a v jeho hlase neznělo obvinění, ale čistý, divoký stesk. Sklonil hůlku, neschopen na ni zamířit. Ještě před chvíli ji bránil, nejen protože ji miloval, ale protože ona představovala všechno, čemu se tak zoufale snažil věřit, že temnota nemusí zničit tvora, který žije část svého života pod její kontrolou.

Alexandru by patrně jeho gesto a tón jeho hlasu nezaznamenal, nebýt Liszčiny reakce. Nežárlila, ani se nerozčilovala – ale bylo jí naprosto jasné, jaký je vztah vztah mezi Remem a Lamií, a zareagovala podobně jako divoká vlčice, která vidí svého druha klusat po chodníku s obojkem a v psím oblečku. Přátelit se s Lamií bylo jen o něco málo horší než žít s Alexandrem na hradě – ale spát s ní… „Ztratil jsi rozum, pse," zavrčela a těžce přešlápla na místě. „Nevím, proč jsem ti sem přišla zachraňovat kožich."

Alexandru na ní rychle pohlédl a obsah jejího prohlášení ho ani zdaleka nezaujal tolik jako její sálající oči a zrudlá tvář. „TY!" zahřměl a přestal se ovládat, konečně a tentokrát už úplně, a mával divoce hůlkou v marné snaze mít pod kontrolou současně oba vlkodlaky i upíry. „A Anna Marie!"

Remus zíral na svou tajemnou milenku, která se nepřestávala potácet a z brady jí stále skapávala krev. Zvedl hůlku – a zaváhal, chycen mezi Liszkou a Lamií, dvěma tvory, kteří jen dělali, co pro ně bylo přirozené, dokud se neobjevil on, bláznivý Alík, lovec nestvůr, a nepokusil se jim v tom zabránit. Jaké měl právo?

Ve vteřině, kdy zaváhal, Lamie popadla svou vlastní hůlku a vrhla na Liszku kletbu.

Rumunsko, Rok dvanáctý

„Nedokázal jsem to," přiznal Remus před Brumbálem a Bélou, když seděli na hradě a přečkávali letní bouřku.

Ředitel celou dobu pozorně naslouchal, masíroval si přitom škrábanec od Alexandrovy vzteklé sovy speciálním lektvarem, a vstřebával všechny detaily posledních několika hodin života Alexandra Argheziho, jak mu je teď vyprávěl jeho bývalý student. Brumbál s Arghezim bývali dobří přátelé a pro každého, kdo ho znal, by bylo překvapení dozvědět se, že nakonec zemřel rukou tvorů, které celý život lovil.

I Bélu vyprávění naprosto zaujalo, ale kousal se do rtu a výraz v jeho tváři prozrazoval bolest. Tenkrát byl přece tam, za jednou zdí, ve vězení, napůl v bezvědomí, ze kterého se vždy probral jen na pár chvil, strachoval se o život svých rodičů a o svou vlastní budoucnost. Až doteď se neodvážil nikdy Rema požádat, aby mu celý příběh odvyprávěl. Pamatoval si Liszku, jak na něj volala, vzpomínal si, jak s Grigorovou pomocí magicky uzavíral dveře – ale zvuky, které slyšel potom, vždy považoval jen za výplody horečnatých snů.

„Máma tu kletbu zastavila, ne?" zeptal se. Nestyděl se ukázat, že je na Liszku pyšný. Vždyť dokázala kouzlit bez toho, aby v sobě potlačovala svou vlčí část.

„To víš že jo," usmál se Remus. „To upíry zaskočilo a dalo Alexandrovi a mě čas se trochu sebrat. A potom… potom už to byl souboj dvou proti dvěma, ani nevím jak trval dlouho – možná hodinu, možná víc. Když se Cuza proměnil v netopýra a Alexandru strhl střechu, jak se ho snažil zastavit kletbou, schylovalo se už k poledni."

Počkal, než jim Béla na tři talíře rozdělí náznak oběda. Mladík se snažil ukázat, že se přeci jenom dokáže chovat slušně, když zrovna nestojí v dešti a není nucen bránit svého otce před obviněním z vraždy.

„Netopýrovi se pochopitelně nelíbilo na slunci," pokračoval Remus, „a musel se proměnit zpět. Tvoje máma – Liszka – už na něj čekala se zrcadlem a Alexandru se ho snažil obklíčit zezadu."

Béla přinesl tác s pečenou dýní, česnek a bochník chleba, a Remus udělal další čaj.

„My… ehm… nejíme v týdnu, kdy je nový měsíc, moc masa," vysvětloval Béla, na první pohled fascinovaný, že Brumbál není ani trochu vlkodlak. „Je to taková tradice. Doufám, že máte dost," dodal zdvořile.

„Opravdu?" ředitel se se zájmem otočil na Rema, a teď se pro změnu zase on tvářil zaskočeně.

Remus potlačil touhu se zasmát, když pomyslel na to, jak často ve svém životě hrál prostředníka mezi dvěma světy. Od role usmiřovatele v hádkách mezi Petrem a Siriem, Jamesem a Severem se dostal až k roli otce malého vlkodlaka a milence upírky. Na nedostatek vzrušení si stěžovat opravdu nemohl.

„Tak povídej," zahuhlal Béla, žvýkající kus chleba – protože mluvení s plnou pusou se mezi vlkodlaky vůbec nepovažuje za neslušné. „Zabils toho upíra?"

Remus zavrtěl hlavou a při té vzpomínce najednou ztratil chuť na jídlo i na vtipkování. „Tenkrát ještě ne. Alexandrovo kouzlo uhodilo do kamenného sloupu, skoro celý ho zničilo a část střechy se na něj zřítila."

Rumunsko, Rok Osmý

Hala se pojednou začala plnit hustým, černým dýmem. Nebyl to následek žádného kouzla, mohl za to jednoduše oheň. Závěsy na stěnách, bohaté tapisérie, které měly kdysi za úkol zútulnit kamennou místnost, vzplály, jak kolem nich divoce vybuchovaly shluky magické energie, vypuštěné čtyřmi silnými čaroději. Plameny brzy dosáhly i na dřevěné trámy.

Oheň ale nebylo to, čeho se Remus obával, když nad sebou zaslechl znepokojující praskot. Byl to hrůzný i fascinující pohled zároveň, když se napřed jeden a po něm i druhý z dřevěných sloupů podpírajících střechu, oba vyrobené z masivních kmenů letitých stromů, uvolnily a zlověstně naklonily k zemi. Ve zlomku zastaveného času Remus sledoval jejich zpomalený, nezadržitelný pád, po kterém následovalo zhroucení dalších kusů střechy.

Alexandru, který se zrovna chystal poslat kouzlo do zad svého protivníka, si zkázy, která se k němu blížila shora, nevšiml. Remus se chraptivě pokusil překřičet burácení plamenů a padající střechy. V jediné vteřině se najednou odehrálo několik věcí, kterým v té chvíli ještě nemohl zcela jasně rozumět; až za několik měsíců, během kterých se nepřestával mučit myšlenkami na to, co se vlastně stalo, si spojil pád střechy s tím, co následovalo po něm.

Jeho výkřik přiměl Liszku upustit velký úlomek zrcadla, který držela před sebou proti blížícímu se upírovi. Cuza se otočil na Alexandra a v jeho tváři se zračila prastará, šílená nenávist i náznak jakési touhy – Remus si nikdy nebyl jistý, jestli upírovi může připisovat lidské emoce. Ve chvíli, kdy se Liszka rozeběhla k Removi, vyslal Alexandru konečně kletbu, která upíra zasáhla naplno a odhodila napříč přes celou podlahu.

Remus neměl čas se divit, jaké kouzlo starý čaroděj použil. Avada Kedavra nedokáže Nemrtvého zabít, ale možná to alespoň zkusil. Mnohem víc ho znepokojovalo nebezpečí, které Alexandrovi hrozilo zezhora, a potom již nedostal šanci se zeptat.

Kdyby se mu nějak podařilo zastavit padající masu dřeva, Alexandru by býval zkáze snad unikl. Ale on byl k Removu křiku hluchý, zajímal ho jen souboj s Cuzou a pohled na jeho ležící tělo.

Remus si zoufale pomyslel, že společně s Liszkou by snad starého čaroděje mohli uchránit. Už několikrát spolu při lovu nestvůr hýbaly celými hromadami dřeva, i když nikdy ne tak rychle a nikdy v takovém množství.

„Liszko!" zakřičel v panice, ukázal hůlkou vzhůru a pokusil se vyvolat dostatečně silné kouzlo. Jedinou odpovědí mu ale bylo zavytí – nepotřebovala slova, aby mu dala najevo, že člověku, který se pokusil zabít jejího syna, ona nepomůže.

A potom se střecha konečně zřítila. Čas se znovu rozeběhl naplno, když se trámy a fošny dotkly s ohlušujícím zaduněním kamene. Příliš mnoho zvuků se slilo do jednoho hřmotu, než aby si kdokoliv mohl všimnout praskotu kostí drcených dřevem. Stačilo jen několik úderů srdce, hluk pomalu slábl a Remus uslyšel zoufalé výkřiky a spatřil bolestivě staženou tvář bývalého učitele a přítele. Starý čaroděj ležel uvězněn pod jedním z trámů, který se po dlouhém pádu, který jako by trval hodiny, ač to byly jen sekundy, už přestal chvět.

„Liszko," poprosil ji, už ne tak hlasitě, ale přesto naléhavě, „pomoz mi to zvednout."

Tentokrát souhlasila, ale nijak nespěchala, jako lovec lišek, když snímá past z nohy své kořisti. Společně se jim podařilo pohnout ohromnou kládou natolik, že se Alexandru mohl pohnout. Remus poklekl vedle čaroděje, prozkoumal rozsah jeho zranění a přemýšlel, jestli by se mu podařilo je vyléčit.

„Blázen," zamumlal Alexandru, a jeho tvář, tvrdší, než obvykle, ze které se vytratila všechna krev, vypadala jako nápodoba lidského obličeje vytesaná z mramoru. Liszka ze sebe kdesi vzadu vyrazila tiché zavrčení, ale Remus nevstal, nedokázal teď na konci všeho opustit muže, který mu v posledních osmi letech dal domov a vzdělání, i přes tu ohromnou propast, která se teď mezi nimi rozevírala.

„Reme, byl jsem blázen," zašeptal stařec a slabě stiskl ruku mladšího muže, „že jsem ti o ní neřekl… kéž bych to byl udělal."

„Tiše, šetřte sílu," odpověděl Remus. Starcův namáhavý dech ho plnil děsem. S hořkostí, která jeho samotného překvapila, pokračoval: „Byl jsem ještě větší blázen, že jsem uvěřil jejím lžím… Tady, pomůžu vám se posadit a postarám se…"

„Ne!" zvolal Alexandru ostře. „Teď mě poslouchej… nemám už moc času. I já jsem kdysi podlehl upírovi, ale byl jsem příliš pyšný, než abych to před tebou přiznal. Nedokázal jsem přiznat, že jsem kdysi do hradu vpustil upíra, že za mými zády mu podlehla má žena, můj bratr i všichni ostatní, zatímco jsem se slepě hnal za svými ambicemi. Měl jsi být připraven na to, co se může stát, když tě upír zavolá…"

„Nic by mě nemohlo připravit," odvětil Remus tvrdě.

„Je to tvoje prokletí," promluvil starý muž o něco jemněji, ale Remus při těch slovech couvl, neboť věděl, co bude následovat, „že dokážeš vidět člověka v každém, i v bestii."

Příliš otřesen, než aby mohl mluvit, Remus zíral na svého umírajícího přítele, jehož tvář zešedla a jeho dech se zkrátil.

„Naučil jsi mě toho spoustu," šeptal Alexandru, jeho hlas změkl a slova přestávala být zřetelná, jako kdyby ho větší část duše již opustila. „Omluv se za mě… své rodině. Mýlil jsem se v nich, jako jsem se mýlil v tobě."

Remus objal starého muže kolem kdysi silných ramen a nedokázal ho pustit.

„Konec," bylo vše, co Alexandru dokázal vydechnout, než Remus ucítil, že z něj život nadobro unikl a zanechal v jeho náručí pouhou skořápku někoho, kdo pro něj znamenal víc, než si kdy uvědomil.

Položil hlavu mrtvého muže jemně na podlahu a přál si, aby měl víc času na rozloučení, a současně doufal, že Alexandrovo poslední sbohem nedalo upírům moc velký náskok.

Když vstal, byla jeho tvář jen zachmuřenou maskou. „Vidělas je?" řekl Liszce.

„Myslím, že je to zasypalo," odpověděla chraptivě a ukázala na hromadu dřevěných trosek, která se vršila až do výšky šesti stop a pod nimiž nebylo vůbec nic vidět,

Dým začal houstnout a klesal k zemi z výšky, kde hořely tapisérie. Remus doufal, že se oheň přes střechu nerozšířil až do západního křídla. Béla s Grigorem byli ve věži před ohněm v bezpečí, ale kouř by je mohl zabít. A někde v západním křídle byl i Mihail a nejspíš nebyl při vědomí. Ale na to všechno myslel až ve druhé řadě, především ho teď zajímali upíři.

Nemusel čekat dlouho, než se nad trosky vznesli dva netopýři a třepotavě poletovali v prachu a kouři sem a tam. Remus neztrácel čas přemýšlením, jestli Avada Kedavra upíry zabije nebo ne, natáhl obě paže před sebe a vykřikl kouzlo, smrtící kletbu, kterou ve svém životě zatím použil jen jedinkrát, když zachraňoval Bélu před rozzuřenou Chimérou.

Paprsek oslepujícího zeleného světla proťal dým a zdálo se, že ho na okamžik i rozehnal. Zasáhl oba netopýry, jeden dopadl na podlahu pár kroků od Rema a druhý s námahou odlétl pryč, pravděpodobně zraněný, a zmizel ve dveřích vedoucích do vstupní haly.

Alespoň jeden, pomyslel si Remus s úlevou. Netušil, na jak dlouho dokáže kletba upíra omráčit. Neztrácel čas a vyrval ze zborceného kusu střechy několik zašpičatělých kusů dřeva a sotva vnímal bolest, jak se mu třísky zabodávaly do dlaní.

„Běž pro Bélu a Grigora," nařídil Liszce. „Nemůžeme tu zůstat."

Pohlédla na něj s pýchou, spokojená, že má konečně zpátky Alfu, o kterém si myslela, že už nenávratně zmizel, a rychle odběhla. Remus se otočil k upírovi, který ležel na podlaze zkroucený do klubíčka. Napřed neviděl nic než záhyby zaprášeného černého pláště a nepoznal Cuzu, dokud se k němu nepřiblížil a nestoupl si nad něj. Přepadl do podivný pocit úlevy. Nemusí se ještě setkat s ní.

Svižně poklekl na zem a otočil tělo na záda. S klidem zkušeného lovce upírů do jeho srdce zabodl jeden z hrubých kolíků, dokud neucítil, že jeho konec narazil na kámen. To by mělo dorazit jakéhokoliv upíra, ale po tom všem, co slyšel o Cuzovi, se nad tím musel zamyslet. Nebude mít klid, dokud se tělo nespálí.

Ale než se Alexandrova největšího nepřítele zbaví navždy, bude muset ještě najít jeho bývalou ženu.

S hůlkou v jedné ruce a kolíkem ve druhé Remus opustil velkou síň a vydal se hledat upírku, kterou miloval. Možná se mýlil, když věřil, že se v ní stále skrývalo něco lidského, že to, čeho se kdysi dotýkal, byla lidská bytost. Kdo ví? Byla jako dým, který teď plnil místnosti, když jimi procházel, stále přítomná, stále po jeho boku, a nezachytitelná na víc než jen krátký okamžik. Neměl představu, co jí má říct nebo co má udělat, až ji najde, ale cítil touhu být s ní, ať už je čekal jakýkoliv konec.

Našel ji v galerii. S rukou přitisknutou ke zdi pomalu kráčela podél stěny a její prsty se dotýkaly zdobených rámů. Kulhala. Široká chodba bez oken, která tvořila vlastní galerii, se topila v hlubokém stínu a u stropu se vznášel kouřový opar. Když pomalu vykročil chodbou za ní, vzpomněl si najednou na o mnoho mladšího muže, opilého příliš silným vínem a poznáním, jak se potácí tou samou chodbou a zírá na ty samé portréty.

Zastavila se téměř na konci chodby a její pozornost upoutala série posledních obrazů. Remus je velmi dobře znal a věděl, proč se zastavila právě u nich.

Potom jako by se ještě víc setmělo a on pojednou zvedl hůlku a tiše zvolal „Incendio", aby rozsvítil svíce na zdech. Ozvalo se zaprskání, nad knoty zazářilo světlo a v kouřové temnotě začaly poskakovat syčící plamínky.

Při tom zvuku se otočila a její ruka s hůlkou se zvedla, připravená se bránit. Z bledé tváře, jejíž jedna polovina zůstala ve stínu a druhou polovinu osvětlovalo třepotající se žlutavé světlo, na něj zíraly netečné, a přesto pronikavé oči. Poprvé pohlédl do jejich čirých hlubin, protože tentokrát už je neskrývaly ty podivné kontaktní čočky, které kdysi nosila.

„Cuza je po smrti," řekl Remus, když se přiblížil, „a Alexandru také."

Jeho ruce netečně visely podél těla. Jaktože není schopen namířit na ní hůlku, ani teď, když už ví, kým je?

„Ty," zavrčela vztekle, trochu se zapotácela a musela se opřít o zeď, „kdo jsi? Nic než jedna velká lež! Myslela jsem, že…" Zarazila se, hůlka v její ruce se zachvěla, ale nepřestávala mířit na něj. Zastavil se nějakých šest stop před ní. Mohla ho zabít. Kdykoliv. Možná si to zasloužil, za to, jaký byl blázen.

„Lhal jsem o mnoha věcech," odpověděl přísně, „ale ne v tom, co jsem k tobě cítil. Co jsem? Chybující člověk…? Chybující zvíře…?" V tom okamžiku přestal rozumět sám sobě, tak, jako už dávno nerozuměl jí. Pokračoval jemnějším hlasem, skoro jako by mluvil sám k sobě. „A domníval jsem se, že se můžeš změnit. Co se stalo, Lamie?"

Odsekla a její ruce sebou škubly. „Neříkej mi tak! Nejsem… už nikdy nebudu. A ty… mi… tak… nesmíš… říkat…"

Poslední slova ze sebe vysoukala pomalu, s námahou, skrz zaťaté zuby. Vedla svůj vnitřní zápas sama se sebou, bylo to vidět na chvění, které ovládlo celé její tělo, a její křehká silueta se ve tmě třásla jako porcelán při zemětřesení.

Odvrátila se, přitiskla obličej ke zdi a tiše vydechla pár slov směrem k něčemu, co viděla jen ona, a na vše ostatní zapomněla. Její hůlka dopadla neškodně na zem. Remus popošel pár kroků a spatřil, že na obraze sourozenců Arghezi jsou teď dvě tváře, ta známá mladá, kamenná Alexandrova a druhá, která musela patřit jeho bratru, Mirceovi.

Tiše šeptala jeho jméno, ale Remus, i když stál vedle ní, nerozuměl.

„Myslíš, že mi odpustil?" zamumlala po pár okamžicích a dala najevo, že vnímá Removu přítomnost, i když nespouštěla oči z portrétu.

Podíval se na chlapce ve věku asi osmnácti let, plaše se usmívajícího. Z portrétu se na ně dívaly ty stejné hluboké, temné oči, jako měl Alexandru, ale tvář byla jemnější, téměř krásná, s ostrými lícními kostmi a ušlechtilým úsměvem.

Remus věděl, že portréty, i ty kouzelné, jsou pouhým odrazem bývalého já a nejsou schopny takových aktů jako odpuštění, ale odpověděl: „Ano. Myslím, že ti odpustil."

Lamie se k němu otočila a v jejích očích zakmitalo cosi jako náznak citu, téměř lidského, až to Rema zabolelo. Zašeptal: „I já ti odpouštím."

Natáhla se po jeho hůlce, vyrazila mu ji z ruky a odhodila na podlahu. Nechal ji.

„Řekni mi své jméno. Pravé jméno," řekla a její oči byly opět nečitelné.

„Remus Lupin."

„Milovala jsem tě, Reme Lupine," prohlásila s tichým ujištěním, ne které on už nikdy nezapomene. „A jestli jsi i ty miloval mne, je tu něco… co bys pro mě mohl udělat."

Porozuměl, co tím míní, když se natáhla a uchopila jeho ruku, tu, která držela kolík a která krvácela z nesčetných šrámů.

„Ne," pokusil se říct a do jeho hlasu se vkradla veškerá hrůza, lítost a zapření a přiměla ho hlasitě vykřiknout: „Ne! Nechtěj po mě…"

Vypadalo to, že ho neslyší, hladila jeho ruku, sklonila hlavu a olízla jeho rány a ochutnala ho tak, jak si to po celou dobu před tím odpírala.

„Brzy zešílím," zamumlala s náznakem svého starého smyslu pro humor. Napřímila se, pohlédla mu do očí a řekla: „Zkusila jsem žít ve dvou různých světech. Zklamala jsem. Teď už chci jenom spát. To je dar, který mi můžeš dát…"

Pomalu přikývl, rozuměl její žádosti, ale váhal. Sám dobře věděl, jaké to je, pohybovat se na ostré hraně mezi člověkem a vlkem. Byl jeho zápas alespoň trochu podobný tomu jejímu? Celých osm let věřil tomu, že Nemrtví se nesmí nechat parazitovat na životě a mají se vzdát svého falešného života ve prospěch věčného spánku. Bude schopen jí tento dar dát?

Hledal její pohled a našel v něm odstín bolesti, trosky a kusy lidských emocí, které měl upír již dávno zanechat za sebou. Mohl by ji od té bolesti osvobodit. Ano…

Grigore ho našel, jak klečí na zemi a sklání se nad nehybným tělem, trhavé světlo svíček vrhalo na podlahu a zdi obludné stíny.

„Lupeni," řekl váhavě, „Liszka alfa mě požádala, abych tě našel. Říká, že bychom měli jít."

Remus chvíli nedokázal najít žádnou odpověď a Grigore začal nervózně přešlapovat. Potom, aniž by vzhlédl, řekl zastřeným hlasem: „Napřed musíme udělat několik věcí."

Zvedl hlavu a prohlédl si betu začervenalýma očima, ale jeho hlas se projasnil, když řekl: „Najdi toho druhého upíra ve velké síni. Vezmi ho ven na dvůr a spal ho."

Pomalu a se zaváháním Grigore přikývl a oči se mu rozšířily hrůzou.

„Bež," řekl Remus. „Nekousne tě. Přijdu hned."

Navzdory jeho slovům to trvalo mnohem déle, než se vypotácel z hradu, s jejím tělem v náručí, připraven ještě jednou, naposledy, splnit svou povinnost vůči Životu.

Rumunsko, Rok dvanáctý

Béla poslouchal, rýpal se při tom v jídle a čas od času Rema přerušoval otázkami nebo výkřiky vzteku a překvapení. Remus už zapomněl, jak citlivý chlapec někdy býval, a po čtyřech letech samoty to ně něj zapůsobilo osvěžujícím způsobem. Snad si teď konečně dokáží vzájemně si prominout.

Oba, ředitel i Béla, v tomto už bodě uhádli, že Grigore svůj úkol nesplnil.

„Copak ho nechal až do západu slunce?" vydechl zaraženě Béla. „Jak mohl…?"

„Dokážu si představit, že s Cuzou ještě ani zdaleka nebyl konec," broukal si pro sebe Brumbál a nalil si čaj.

„Nejsem si jistý, jak moc se dá Grigorově historce věřit," zamyslel se Remus. „Jistě vím jen to, že ten upír se po několika letech od oné noci vrátil a začal lovit lidi z vesnice."

WolfieTwins

- - - - - - - - - - - - - -

Pozn. autorů:
Z celého srdce, více než dokážeme vyjádřit slovy, děkujeme Amy za úvodní báseň. Při jejím čtení na nás padá opravdový smutek, stejně jako při čtení všeho, čím musí naši hrdinové procházet.

Opravená verze z července 2001

Pozn. překl. Úvodní báseň je opět na žádost ponechána nepřeložená. A opět byl po dohodě dodán jeden citát, tentokrát přeložený, navíc, který v anglických verzích povídky nenajdete.