WolfieTwins: Call of the Wild

12. Poslední střípky

As lightning to the children eased
With explanation kind
The truth must dazzle gradually
Or every man be blind

Sděl celou pravdu, ale oklikou
jak dítěti něžné povídání
oči všem stihne oslepit
když vzplane náhle, bez zeptání.

Emily Dickinson, báseň #1129

Rumunsko, Rok osmý

Byl to starý a známý pocit, probouzet se v zaprášeném, rozpadlém pokoji s tělem pokrytým stopami od vlkodlačích zubů. Kdyby si chtěl prohlédnout rány, které bolely nejvíc, musel by Remus kroutit krkem víc, než se mu v té chvíli zrovna chtělo. (Vlci útočí na plece, anebo taky na hlavu, a Remus měl dost rozumu, aby svůj nos i krční tepnu držel v dosahu od Vladových zubů).

Když vytáhl ruku zpod pokrývky, aby prozkoumal hluboký škrábanec s rudými a zčernalými okraji, stočily se jeho vzpomínky z nějakého důvodu k mudlovským studentům. Mika během jeho krátkého pobytu v Transylvánii opakovaně pokousalo nebo poškrábalo množství tvorů, v jejichž existenci odmítal věřit. Ke konci byl již určitým zvláštním způsobem schopen pochopit, že Remus je součástí tohoto mýtického světa, ale možná, až bude zpět na jednom z těch míst, o kterých čarodějové nic netuší – v New Yorku nebo Kalifornii, vymyslí si nějaké „vědecké vysvětlení" všech událostí, kterých byl svědkem.

Byl to Lektvar na psí nebo vlkodlačí kousnutí, co mu Mihail vždy připravoval? A ta kniha… jak se jmenovala… něco s mandragorou? Každopádně nejspíš lehla popelem. Od Mihaila nemohl čekat pomoc, ten muž měl za sebou upíří kousnutí, otravu kouřem a – Remus se chtě nechtě musel suše usmát – nervy měl doslova a do písmene v tahu. Čekal, že stařec dostane infarkt, když mu navrhl, aby šel do Grigorovy chalupy s Bélou a Liszkou, aby nemusel spát na hradě v sýpce plné myší. Jen zkuste někomu navrhnout, ať sám sebe předhodí vlkům.

Česnek, zázvor, ženšen, pavučina, mandragora, blín… plulo Removým napůl zatmělým vědomím. To byl Lektvar na psí kousnutí, se kterým mu Mihail před lety pomáhal pro…

Když si vzpomněl na Bélu, zabořil Remus obličej do potrhané pokrývky, kterou měl místo polštáře, a ze strachu se mu udělalo špatně. Chtěl zapomenout na smrtelně nemocného chlapce, kterému se Vlad pokusil rozervat krk a který si později stěžoval, že Remův lektvar byl až příliš dobře udělaný, protože kdo mu teď uvěří, že je vlkodlak, když nemá ani jizvu?

Ještě s větším úsilím se pokusil zahnat obrazy z minulé noci, obraz mladého vlka a mladého muže, který přežil požár hradu Arghezi. Ani čarodějům nenaroste ztracená nebo poškozená končetina zpět, ale existují poměrně jednoduchá kouzla, která jim mohou pomoci vyrovnat se třeba i se ztrátou celé nohy. Remus se během svých častých pobytů v ošetřovně naučil mnoho, dost na to, aby si Madam Pomfreyová mohla občas dovolit žertovat, že mu jednou své místo přenechá.

Ano, v lidské podobě to Bélovi neublíží. Ale co ve vlčí? Vlkodlaci si po proměně neponechávají nic z magických výhod, jež mohou užívat jako lidé, a Remus věděl, že chlapec se jednoho dne chce stát vůdcem smečky. Nesouhlasil s tím, ale nikdy by to neřekl nahlas a Béla měl právo zařídit si život podle svého. Co s ním bude teď?

Začal litovat, že se nenaučil víc podrobností o kouzlech, kterými Madame Pomfreyová pomáhala zraněným studentům. Dala dohromady třeba Daveyho Gudgeona, kterému chyběl téměř celý obličej a který byl podle Rema najisto slepý, ale jaké kouzlo to na něj tenkrát použila? Remus si nemohl vzpomenout…

Jeho myšlenky byly zastřené a chvílemi upadal do polospánku. Když si to uvědomil, přinutil se vstát a vymotat z hromady přikrývek na podlaze sýpky. Měl by napřed zkontrolovat Mihaila a hrad, a potom až se strachovat o Bélu. Možná bylo sobecké myslet v té chvíli jen sám na sebe, ale jestli si neošetří vlastní rány, onemocní a nebude už k užitku vůbec nikomu.

Ráno bylo chladné a mrazivý vzduch Removi konečně pročistil hlavu. Posadil se a začal si plánovat činnost. Oči ho pálily od kouře a když se zkusil zhluboka nadechnout, nutilo ho to ke kašli. Nakonec se mu podařilo vstát a rozhlédl se po sýpce, což byla jediná budova, které se ohnivý zápas nijak nedotkl. Mihail spal mezi dvěma pytli se žitnou moukou, s tváří zsinalou po upířím kousnutí, ale s pravidelným dechem.

Když na něj Remus zavolal, neprobral se, tak mu položil ruku na rameno a jemně zatřásl.

„Jen klid," řekl Remus a potlačil nutkání dodat „já nekoušu" (jak mohl v takovém ránu myslet na vtipy?) „Ne – nebojte se." Ani v roli „otce" tahle slova nikdy nepotřeboval. „Pokousal vás upír, slyšíte? Jen jednou, nehrozí vám nebezpečí, ale říkal jsem si – mohl bych vám udělat lektvar, pro obnovení krve, rychleji byste se uzdravil."

„Lektvar… Žádný lektvar… Pít…" Mihaila těch pár slov úplně vyčerpalo.

Rema napadlo, že ztráta krve je pro staré lidi možná závažnější, a začal se strachovat, jestli nemá osmdesátiletý muž slabé srdce. Zajde za Lászlem, když bude třeba. „Chcete pít?"

„Ne… krev. Pít!"

„Chcete se napít krve?" Ne zrovna delikatesa, pomyslel si, ačkoliv musel uznat, že to je ten nejpřirozenější lék. „A jaké…?

„Kuře," zamumlal Mihail a zavřel znovu oči.

Naplnit sklenici krví z kuřete bude snazší než uvařit složitý lektvar, ale Remus se na ten úkol nijak netěšil, když vyšel ze sýpky a zamířil ke stájím.

První věc, kterou spatřil, když vyšel z kamenné budovy, byl zničený skleník. Okraje širokého otvoru v jeho stěně už nebyly ostré, ale zkroucené a roztavené sálajícím horkem. Když Pouštní démon dokončil svou práci, vysušené listy a kmeny s výbuchem vzplály od jediné jiskry, která přilétla z místa čarodějnického souboje, a proměnily to tu v burácející peklo, zatímco byl Remus venku a pálil mrtvé tělo.

Oheň se rychle rozšířil do knihovny, kde díky stohům suchých svitků a dostatku vzduchu ve vysoké místnosti plameny a žár dále zesílily. Olověné pruhy spojující skleněné tabule změkly, sklo se uvolnilo a roztříštilo o kamennou podlahu a jeho úlomky se na horkých kamenech roztavily. Celou zem pokrývaly skleněné a kovové střepy, ztvrdlé mrazem do podivných jazyků a koulí. Panely, které vydržely, měly v sobě ohromné praskliny roztodivných tvarů a visely z olověných pruhů bezvládně k zemi. Ta scenérie byla krásná stejným způsobem jako trosky stromů a pustá černá pole v okolí Vesuvu. Remus zběžně prohledával trosky, hledal stopy Vlada a Grigora a litoval ztráty všech ještě nedávno rašících, šveholících a chňapajících rostlin.

Vlad byl najisto mrtvý, ale zbývalo najít Grigora a myšlenka na Cuzu ho tížila. Nemohl snad upír uniknout? Proklel sám sebe za to, že tak důležitý úkol svěřil někomu z Beta, a ještě víc za to emocionální loučení s Lamií, které ho zdrželo od záchrany ostatních a hašení plamenů.

Kdekoliv objevil plameny, mrštil po nich Mrazícím kouzlem, ale to nebylo proti ohni s teplotou vyšší, než jaká vzniká při pálení dřeva, nijak extra účinné. Když pomáhal Bélovi a Lizsce na koště, aby se dostali zpět do Grigorovy chalupy, a Mihailovi do sýpky, z každého pokoje ještě stoupal kouř. I když se věnoval naplno jen požáru, trvalo přes hodinu, než uhasil nebo zamrazil všechno, co v hradu ještě doutnalo, a nedostatek vody mu to nijak neulehčoval.

Dveře ze skleníku do kuchyně byly otevřené a na podlaze ležela hrouda spáleného dřeva a listí ve tvaru šipky. To byla jediná škoda, kterou tu napáchal oheň, protože podlaha byla ve většině z kamene, ale po jeho včerejším pokusu o obnovení Jupiterovy bariéry zůstaly ve střeše velké díry.

Remus se ujistil, že hrnky s přísadami do lektvaru jsou neporušené. Většina z nich byla v pořádku a všechny bylinky, kromě čerstvých, měl k dispozici, ale pochopitelně chyběl česnek. Naplnil si kapsy hábitu psím vínem, zázvorem a blínem a sebral z police malý hmoždíř. Potom zamířil ven ke stájím a přejel rukou po něčem, co se jevilo jako prázdný prostor.

Bylo to pevné jako zeď z kamenů a pod jeho dotekem to spokojeně zavrnělo jako kočka. Úplně sám, bez Alexandrovy knihovny, která zanikla v plamenech, Remus včera obnovil Jupiterovu bariéru, ne dlouho po východu měsíce.

Obě planety, Jupiter i Saturn, byly dobře viditelné, když obloha ztemněla a objevil se téměř plný měsíc. Po Remově prvním pokusu zrušit Kronovu kletbu se ozval skřek podobný havranímu a neviditelné pařáty mu vyrazily hůlku z ruky. Potom dlouho stál a zíral do nebe a usilovně přemýšlel. Jupiter byl na obloze asi čtyřicet stupňů vpravo od Měsíce a Saturn kousek vlevo od něj, utopený v jeho rudém světle, ale v žádném případě ne zakrytý.

Mohl by vytvořit měsíční bariéru a s její pomocí odrazit Saturn, a přivolat mezitím sílu Jupitera? Selena neměla žádné přirozené sklony bojovat se svým strýcem, ale Remus dobře znal její sílu a těšil se, že trochu prověří její věrnost, jako to ostatně udělala i ona jemu. Stačilo málo a porušil by rovnováhu sil, protože Jupiter je silnější než Kronos.

Začal s tou nejjednodušší bariérou, kterou stavěl na každé cestičce ke každé vesnici v okruhu dvaceti mil. Potom si připomněl všechny okamžiky, kdy vstupoval nebo odcházel z hradu, namířil hůlkou na bránu u stájí a přivolal Jupitera.

Napřed se nic nedělo, kouzlo se odrazilo jako předtím a brzy sbíral hůlku ze spálené země. Když ale bránu opustil, aby zesílil bariéru i z opačné strany, ozval se havraní skřek znovu, tentokrát s doprovodem blesků a koňského ržání.

Začala bitva tří stran, ve které byl spíš divákem než účastníkem. Blesk uhodil do střechy před ním a skřehotání dravých ptáků se mísilo z dusotem kopyt, rachotem kovu a praskáním dřeva, skutečného i toho kouzelného.

Remus později netušil, jak dlouho to celé trvalo, ani jak moc přispěl tento zápas k celkové destrukci hradu Arghezi. Nespouštěl oči z vrat u stájí, oběma rukama pevně svíral hůlku a vší silou se snažil koncentrovat a udržet se na Diově straně. Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že ticho, které nahradilo předchozí chaos, bylo hlubší a klidnější než to, které tu bylo před dvaceti čtyřmi hodinami.

Kouzelné alarmy se postupně ztišily. Když se Remus pokusil projít branou, narazil na odpor, i když viděl skrz na hvězdy a les.

Vítězství ho rozesmutnilo, protože mu připomnělo jeho učitele, který ho tolik večerů učil vše o bariérách. Alexandru by byl pyšný, stejně jako by měl nepochybně stovky připomínek ohledně toho, jak se to dalo udělat jinak a lépe. Naštěstí byl mladý čaroděj příliš vyčerpaný, než aby si svůj žal naplno uvědomoval, a pomalu, za světla podzimního měsíce, se vydal do sýpky.

A pak už nic, třetí dějství se nekonalo. On a Mihail spali celou noc – podle slunce mohlo být skoro poledne, když se probudili – a trocha magie tu díru ve střeše přece spraví.

Zbývalo jen pár věcí. Nevěděl nic o Grigorovi.

O Grigorovi a – Cuzovi.

Remus se odvrátil od Jupiterovy bariéry, kterou kontroloval, a spatřil stopy krve vedoucí do stáje. Zatajil dech a s rukou na hůlce na opasku se přiblížil.

Možná Grigore svůj úkol, zabít jejich společného nepřítele, nesplnil, a upír se vrátil za tmy, aby se nakrmil na zvířatech a obnovil své ztracené síly?

Dveře od stáje byly pootevřené a když je otevřel naplno, uslyšel klapání drápů a čenichání.

Byl to doslova masakr. Všechny ovce byly mrtvé, většina z nich odtažená pryč. Z hus zbylo jen peří. Kráva ležela na boku, se šrámy na zádech a roztrženým hrdlem. Břicho měla otevřené a vyvržené, aby se usnadnil přístup k těm nejchutnějším částem.

Remus uvolnil hůlku v ruce a začal by se smát, kdyby se nebál, že tím vystraší cokoliv, co ho pozorovalo z kouta.

Tak přece dějství třetí, pomyslel si, zvířata.

Ve svém úsilí ovládnout nebeské síly dočista zapomněl rozestavit tu pár kmenů nebo balvanů, aby zabránil i nemagickým tvorům, kteří se toulali po kopcích, v přístupu do hradu.

I když se události nakonec otočily tak, že ani on ani Mihail neměli co jíst a bude možná hodně těžké sehnat kuřecí krev, Rema to pobavilo. Pobavilo ho, že to nebyl Cuza se svou zásobou kouzelných triků, kdo ho takhle přechytračil, ale jeho vlastní příbuzní. Protože jen jediný zvířecí druh mohl krávu zabít tímto způsobem.

Posadil se na podlahu, aby zbytečně neimponoval svou výškou, a tiše, přátelsky zamručel. Byl to jeden z nejjednodušších vlčích zvuků, které lze v lidské podobě vyloudit. Zaúčinkoval jako kouzlo. Šedá vlčice, velmi malá (i když jeho standardy byly možná posunuté), se připlížila zpoza převrácené police a pozorně ho sledovala žlutýma moudrýma očima.

Podle bílých chlupů okolo čumáku a poněkud strnulých zadních nohou poznal, že už je stará – možná vůdkyně dalších, kteří zůstali schovaní. Určitě jeho rod zná, uvažoval, a podal ji ruku k očichání. Neměl ohon, kterým by zamával, ale vydal ze sebe ještě jeden tichý zvuk a vycouval ze stáje, ponechávaje vlky jejich hostině.

„Pozdravuj vnoučátka, dámo," zamumlal na odchodu a doufal, že nějaké má.

Našel v kuchyni útržek pergamenu a usedl na okraj kamenné cisterny, aby sepsal dopis Liszce. Ptal se, jak se jim daří, jestli už viděli Grigora, a poprosil ji, aby přinesla kuře.

Sova odletěla a když se otočil, spatřil za sebou vlčici, kterak pozoruje jeho počínání, téměř schovaná za dveřmi do stájí. Jeho pohled ji nijak neznepokojoval, vyklouzla ven a otáčeje hlavou opatrně ze strany na stranu zamířila k bráně. Na okamžik se zastavila pod kamenným obloukem a pohlédla na Rema s náznakem jakéhosi respektu, načež s jediným mávnutím ocasu zmizela. Pocítil nenápadnou, ale znatelnou radost nad tím, že si získal respekt vlka. Všechny ostatní vztahy v jeho životě byly v porovnání s tímto o notný kus komplikovanější.

S povzdechem vstal a zadíval se k sýpce, vědom si toho, že pro Mihaila nic nesehnal. Zarazil se ale, když ho napadlo, jestli Pouštní démon dokázal vysušit i všechny podzemní zásoby vody pod kamennou studní. Pramen tekl hluboko pod hradem, příliš hluboko na to, aby mohl vodu přivolat bez hůlky. Zadoufal, že právě to je ten případ, a zvolal „aquosus." Ani nestačil ruku s hůlkou sklonit a objevila se masa vody, na kratičký okamžik mu visela nad hlavou, načež spadla k zemi a promočila mu staré potrhané šaty.

Zasmál se nad absurditou celé své situace, ale jako odpověď se ze sýpky ozval výkřik. Rozeběhl se, aby to prozkoumal. Mihail se už stačil posadit, v bledé tváři strach, a pohled na zmáčeného, šklebícího se Rema ho očividně nijak neuklidnil.

Asi si myslí, že jsem se zbláznil, pomyslel si Remus a pokoušel se potlačit úsměv (jednou se neudržel a vybuchl smíchem přímo na Petrově pohřbu). Blázen nebo ne, musí se postarat o ně oba. Alespoň měli vodu na pití a na přípravu lektvarů. Posadil se u starcovy postele a šeptal ty neuklidňující věty, které ho napadaly, a čekal na sovu od Liszky.

Později odpoledne uvařil pod Mihailovým odborným dohledem Lektvar na psí kousnutí. Mihail byl přísný jako kterýkoliv bradavický profesor. Remus vytáhl z Velké haly, která byla ohněm méně postižená než knihovna, pár židlí a železnou trojnožku na kotlík. Pod kotlem se vesele rozhořel malý kouzelný plamínek a odehnal podzimní chlad.

Kuře od Liszky (přinesl ho Vanu, drobný Beta, který o Grigorovi neměl ani tušení) vrátilo Mihailovi trochu síly i barvy. Udělalo se mu dokonce tak dobře, že zvládl napomínat Rema, když ten nestihl lektvar dobře zamíchat nebo zapomněl v pravý čas přidat správnou přísadu. Upřímně řečeno, starý sluha začal být až nezvykle hovorný. Něco z událostí předešlého dne ho zřejmě zbavilo strachu a nedůvěry, kterou předtím k anglickému vlkodlakovi cítil.

„Přidal jsi psí víno?" zeptal se a snažil se z bezpečí svého lůžka nakouknout přes okraj kotlíku. Byl zabalený do pokrývek jako mumie a ze záhybů vykukovaly jen starostlivé oči a začouzené tváře.

„Před pár minutami," odpověděl Remus mírně.

„Dobře," kývl Mihail, „vypadá, že to má správnou konsistenci. Ještě několik minut." Chvilku mladšího muže pozoroval, než se zeptal: „Kousnutí od jiného vlkodlaka… znamená to… tedy, je to jiné než…"

„Ano. Bolí to víc než kousnutí vlka nebo psa." Tichošlápek Rema pokousal několikrát a rány se pokaždé zhojily během proměny zpět do lidské podoby.

„Pro člověka… je to asi ještě bolestivější," řekl stařec opatrně. Remus nepatrně přikývl, protože nechtěl poskytnout více podrobností, než sluha žádal. On sám si na to první pokousání nevzpomínal. I Béla, který byl v té době mnohem starší, si pamatoval jen, že byl tu noc venku, a další vzpomínky měl až z chvíle, kdy mu Remus přinesl lektvar. Amnesie byla možná jedním z vedlejších příznaků, anebo byla mysl příliš zaměstnaná přeměnou – prostě si nevzpomínal. Nikdy se nezamyslel nad tím, co v takové chvíli běží něčí hlavou, dokonce ho ani nenapadlo přemýšlet, kým by se stal, nebýt kousnutí (nechutným šprtem, říkával Sirius).

„Moje máma," promluvil Mihail vzdáleným hlasem, „křičela prý několik dnů, než…"

„Ale vy jste u toho nebyl?" zeptal se Remus s upřímným zájmem. Žádné dítě by nemělo protrpět takovou zkušenost.

Stařec zavrtěl hlavou, ztracený pořád v daleké zemi vzpomínek. „Poslali mě do hradu, abych tu počkal u svého kmotra, starého pána… otce pána Argheziho." Při vyslovení jeho jména se zachvěl a pokračoval: „Už nikdy jsem matku neviděl."

„Je mi to líto," zamumlal Remus v odpověď a napadlo ho, jestli třeba Mihail také neunikl jen tak tak kousnutí, ale neodvážil se zeptat. „Muselo to pro vás být moc těžké."

„Přijali mě tu dobře," Mihail sklonil hlavu a snažil se setřást nános bolestivých vzpomínek, „a já jsem pánovi věrně sloužil."

Zmínka o Alexandrovi je oba na chvíli umlčela, ozývalo se jen praskání ohně pod kotlíkem a škrabání dřevěné lžíce po jeho okrajích. Alexandrova přítomnost byla stále patrná, jako kdyby v hradu zůstal jeho duch, ačkoliv tu Remus ještě nikdy žádného nepotkal. Po Alexandrovi zůstalo příliš mnoho věcí, kterým Remus nikdy neporozumí, příliš mnoho věcí, na které by se ho chtěl zeptat. Ale bylo pozdě.

Stařec se vztyčil, dovlekl se ke kotlíku a cvičeným okem pohlédl do bublající, husté hmoty.

„Hotovo," řekl prostě a znovu těžce dosedl na židli.

Remus přestal míchat a začal tekutinu lít do připravených lahví, které přinesl z kuchyně. Při práci myslel na to, jak to na hradě asi vypadalo za Mihailova a Alexandrova mládí. Nikdo nemohl tušit, že to všechno dopadne takhle, že čtyři sta let stará budova podlehne zkáze. Ale všechno začalo už tenkrát, před mnoha lety, alespoň tak tomu Remus rozuměl.

„Já – ehm, půjdu s tím lektvarem vedle," řekl Remus s nepříjemným pocitem, protože tušil, že Mihailovi by se nelíbil pohled na jeho mnohačetné rány a škrábance. „Půjdu jen do kuchyně, nebude to trvat dlouho, zvládnete to tady?"

Stařec mávl nepřítomně rukou jeho směrem, ztracený zase ve vzpomínání. Alespoň se nebojí, že se z něj stane krmení pro příšery, což už se koneckonců několikrát mohlo stát, jelikož ho v posledních pár dnech honili vlkodlaci a kousnul upír.

Lektvar nezmírnil pálení a svědění, ale Remus cítil, že bolest se zmenšuje, opustila přední místo v jeho vědomí, kde ovládala všechny smysly, a usadila se kdesi v pozadí. I myšlenky se mu pročistily a ustalo nutkání neustále se hihňat. Vyšel z kuchyně znatelně lehčím krokem. Nezdálo se, že by se Mihail mezitím pohnul ze své židle, byl stále zabalený do přikrývek jako invalida.

Remus zhasl kouzelný plamen pod kotlíkem, přivolal hůlkou trochu vody a nechal ji skapat dovnitř. Začal sám seškrabovat z jeho stěn uschlé zbytky lektvaru. Zatímco pracoval, sluha si něco pro sebe šeptal a nevěnoval mu pozornost.

„Varoval jsem ho, ano, ale nezachránil," ozval se Mihail dostatečně zřetelně, aby mu Remus rozuměl.

„Zachránil koho?" zeptal se tiše, i když předem tušil odpověď. Zaslechl v hlase starého muže hněv a když zvedl hlavu od mytí kotlíku, viděl, že se Mihail choulí ve svém křesle, ruce pevně obtočené okolo vlastního těla. „Nemá cenu se takhle mučit," pokusil se mu pomoci, „nemohl jste předvídat útok."

„Ne, ne teď," odpověděl starý sluha a hlas se mu chvěl vzrušením, „ale tehdy ano. Byl jsem mladý a nikdo mi nevěřil. Ani jeden z nich mi nevěřil."

„Cože?" podivil se Remus, otřel si ruce do hábitu a posadil se vedle třesoucího se Mihaila. „Věděl jste, že je Cuza upír, už když poprvé přišel k hradu?"

Mihail několikrát rychle zavrtěl hlavou a jeho prudké pohyby přerostly v neovladatelný třes celého těla. Události dávno minulé zřejmě už ovládly nejen jeho ducha, ale i tělo. Jako by přímo před ním stál mozkomor a oživoval ty nejhorší vzpomínky.

Remus zvedl sklenici vody, která stála u židle, a podržel ji u třesoucích se rtů, až se Mihail konečně napil. Po chvíli se zklidnil natolik, že dokázal promluvit.

„Zbyl jsem už poslední," prohlásil bezbarvě, protáhlým a slavnostním tónem, „kdo ví, co se tenkrát stalo, a brzy už…"

V okamžiku se zarazil a vypadalo to, že ho znovu popadne záchvat. Remus mu položil ruku na rameno – potěšený, že stařec neucukl – a řekl: „Řeknete mi, co se stalo? Možná spolu dáme ten příběh dohromady…"

Mihail na mladšího muže vrhl krátký, ostrý pohled a několik vteřin návrh zvažoval. Pomalu přikývl sám k sobě a natáhl se pro skleničku s vodou. Dlouze se napil a když začal povídat, otáčel nervózně sklenici v obou rukách a nepřestával si prohlížet oválné tělo cínového kotlíku.

„Rodina Arghezi tu žila celých tři sta dvacet let," řekl odměřeným, dutým hlasem, „a jejich linie je teď u konce. Pán Arghezi byl posledním z nich."

„Měl jen jednoho bratra?" zeptal se Remus váhavě, protože nevěděl, jak se Mihailovi bude zamlouvat rozhovor o Mirceovi. Ale Mihail odpověděl okamžitě, zřejmě rád, že se bude moci zbavit svého břemene, a když začal mluvit, znělo to, jako by přednášel z knihy.

„Starý pán, můj kmotr, byl hrdý muž, který chtěl pro své děti jen to nejlepší, ale věci se nedařily tak, jak si naplánoval. Oženil se s nádhernou, ale křehkou čarodějkou, která mu dala dva syny. Pana Alexandra a jeho o pět let mladšího bratra Mirceu. Přišel jsem do hradu krátce po jeho narození. Matka pana Alexandra zůstávala po druhém porodu většinu času na lůžku. Ani poté, co zemřela, jsme se nedozvěděli, jakou nemocí trpěla, a jestli vůbec byla nemocná. Když ji pán Arghezi odvezl do Anglie, aby na chvíli unikli rušnému provozu hradu, ani tamější odborníci nezjistili, co ohrožuje její zdraví. Moc ji ale miloval a vždycky se snažil s ní zacházet, jak nejlépe mohl."

„Pro lásku k Seleně," řekl Remus, jak nejmírněji dovedl, protože ho už šroubovaná, formální mluva, kterou se Mihail většinou vyjadřoval, začala unavovat, „už mu nemusíte říkat pán, stačí Alexandru. Byl vaším přítelem, stejně jako mým." Lidská a vlčí společenství mají podobnou hierarchii, zvláštní, že spolu nedokáží vyjít.

Stařec si otřel slzy, kývl hlavou a pokračoval. „Kvůli křehkému zdraví své ženy starý pán nechtěl, aby pá- Alexandru chodil daleko do školy, i když měl za to, že by jeho děti měly dostat dobré vzdělání. Alexandru proto začal navštěvovat školu v Bukurešti, místní akademii. Jeho mladší bratr po své matce zdědil něco z její povahy i zdraví. Nechtěl docházet do daleké školy, ale zůstal doma, kde ho vzdělával jeho otce a později i Alexandru."

„A vy," zastavil ho Remus, „jste se tam naučil výrobu lektvarů a další věci?"

„Učil mě i starý pán, až do své smrti. Když byl Alexandru v posledním ročníku studia, starý pán náhle zemřel, nikdy jsme se pořádně nedozvěděli jak a proč. Ve Stilpescu se začalo povídat o nějakém souboji, ale nikdy se vlastně nenašly důkazy ani pro, ani proti tomu. Někdo říkal, že se starý pán začal zabývat černou magií a odešel hledat temné tvory. Já o tom nic nevím. Byl jsem mladý a nevěděl jsem věci, které vím dnes." Vyrazil ze sebe tiché, smutné zasténání, které snad nejvíc vypovídalo o všem, čím si musel ve službách Alexandra Arghezi projít.

„Když p- Alexandru dokončil školu, chtěl víc poznat svět. Tenkrát, než začaly všechny ty mudlovské války, se cestovalo snadno. Jeho matka chtěla, aby zůstal doma, ale Alexandru se své touhy nedokázal úplně vzdát. Začal trávit mnoho času stavbou nové knihovny a často objížděl Bukurešť a další města a pátral po různých odborných a vzácných knihách. Na spoustě takových výletů jsem ho doprovázel, i když jsem jeho knihám vůbec nerozuměl (kromě těch o lektvarech a bylinkářství), ale cestování jsem měl rád. Alexandru buď pořádal výlety za knihami nebo s místními vesničany řešil jejich spory, a na hradě se vlastně ani moc nezdržoval."

Mihail se ještě jednou napil a podal prázdnou sklenici Removi, aby mu ji naplnil. Nechtělo se mu pokračovat, dokud nedostal čerstvou vodu, a i potom si ještě nějakou dobu tekutinu prohlížel, než začal znovu mluvit. „Obzvláště často navštěvoval knihkupectví pana Liliescu v Tirgoviste, až ho dokonce kupec začal zvát na večeři kdykoliv měl přijít do města. Tam Alexandru potkal jeho dceru, Annu Marii."

Stařec se pozorně zadíval na Rema a čekal, jaká bude jeho reakce na jméno. Mihail sice nebyl u včerejšího děsuplného odhalení, když se Remus setkal znovu s Lamií (nebo Annou Marií, jenže na to jméno si Remus nedokázal zvyknout), ale podezříval je, že se znají. Ale Remus měl dlouholeté zkušenosti ve skrývání svých pocitů. Téměř neznatelně přikývl, aby stařec pokračoval. Cítil ale, jak se mu zrychlil tep.

„Bylo jí sedmnáct, když se potkali, byla tichá – ale v žádném případě stydlivá – a velmi dovedná čarodějka, zběhlá v magii i v mnoha jiných oblastech, historii, astronomii a dalších. Okouzlila ho a on se jí také líbil. Vzali se rok po tom, co se setkali, a tak přišla do hradu."

„Anna Maria vycházela s Alexandrovou matkou dobře, zdálo se, že soucítí s jejími zdravotními problémy a rozumí jejím náladám. Mircea ji zbožňoval, chodil za ní pořád skoro jako pejsek. Učila ho, i když byli oba skoro stejně staří, a někdy spolu v knihovně nebo v síni hrávali šachy. Alexandru nepřestával cestovat. Myslím, že byl rád, že má jeho bratr společnost." Mihail se napil a chraptivě dodal: „Moc důvěřivý."

„Kdykoliv se vrátil z jedné ze svých cest, pomáhala mu třídit nové svazky a dlouho do noci spolu hovořili o věcech, které v nich našli. Když se na to dívám zpětně, myslím, že byl Alexandru naivní, když se domníval, že si ji může přivést na hrad a pokračovat dál ve svém starém potulném způsobu života. Nestěžovala si, ale já jsem si všiml prvních známek."

„Čeho?" zeptal se Remus ostře. Nedokázal si dost dobře představit Lamii, když byla ještě mladá. Vypadala pořád mladě, pravděpodobně pořád stejně jako když přišla poprvé do hradu, ale chovala se jako… kdokoliv, jen ne mladá dívka.

„Plakala, když myslela, že ji nikdo nevidí. Řekly mi to služky. Zůstávala ve svém pokoji, někdy i celý den a odmítala jídlo. Možná proto jsme si později, když se stala… když se proměnila, ničeho nevšimli, protože se takhle chovala odjakživa."

Rema ovládla touha vědět, jaká Anna Maria byla. Pokusil se představit si Lamii jako člověka, pokusil se představit si dívku, která přišla před téměř šedesáti lety na hrad, ale nešlo to. Uvnitř jeho mysli spolu zápasily obrazy a zvuky – její chraptivý smích, když se včera objevila v síni s pramínkem krve stékajícím po bradě, se mísil s bezeslovnými výkřiky, se kterými se k němu tiskla, když se milovali v jejím stanu. Co z těch dvou byla pravda a co byla lež?

Možná, že odraz pravé Anny Marie zachytil v galerii – osamělá, vyděšená dívka, obklopená chladnými, nepřívětivými kameny hradu Arghezi. Na ústech ještě cítil snový dotek jejích rtů… ale už se vzdalovala, jako rychlovlak, když vyjíždí ze stanice. Zoufale se snažil podržet si alespoň ten poslední polibek, upnul se k naději, že na konci všeho byla lidskou bytostí.

Stařec si odkašlal a Remus, který nepřítomně zíral do prázdna, se probral.

Sluha pohlédl na mladšího čaroděj, zavrtěl hlavou a mluvil dál. „Asi rok po svatbě se objevil Cuza, přišel na hrad a představil se jako starý přítel Alexandrova otce. Nikdo z nás o něm nikdy neslyšel, ale věděl toho spoustu o starém pánovi a měl i několik předmětů, které člověk daruje jen svému nejdražšímu příteli. Opravdu nevím, jestli byl Cuza přítelem starého pána nebo čarodějem zodpovědným za jeho smrt. Když jsme později museli z hradu odejít, Alexandru se tou otázkou nepřestával mučit, ale odpověď se nikdy nedozvěděl."

„Rodina si Cuzovu společnost oblíbila, byl velmi okouzlující. Poprvé na hradě zůstal celý týden a Anna Maria potom onemocněla. Nikdo si ty dvě věci nedokázal spojit dohromady. Alexandru a já jsme se potom vydali na cestu do Prahy a zůstali jsme tam celý měsíc. Než jsme odjeli, ujistil se ještě Alexandru, že se Anna Maria už vyléčila. Kdybych si už tenkrát uvědomil, o co jde!"

Mihailovy ruce se začaly třást a v jeho hlase bylo znát rozrušení. Remus si uvědomil, že sám nevědomky rukama svírá opěradla židle, v očekávání toho, jak bude příběh starého muže pokračovat.

„Když jsme byli pryč, vloudil se Cuza na hrad pod jakousi záminkou, omotal si celou rodinu okolo prstu a zůstal skoro celý měsíc. Odešel těsně před tím, než jsme se vrátili. Anna Maria byla během naší nepřítomnosti znovu nemocná, ale když jsme ji viděli, zdála se už být v pořádku, jen trochu pobledlá. Alexandru se staral hlavně o knihy, které objevil v Praze, a ona mu začala pomáhat s katalogizováním."

„A v tu dobu… už byla upír, je to tak?" Remus jen nerad položil otázku, na kterou nechtěl znát odpověď.

„Téměř jistě. Jak si mohl můj pán nevšimnout, že je jeho žena upír?" Mihail zavrtěl nechápavě hlavou. „Samozřejmě úplně ztratila chuť k jídlu a často žádala, aby jí pokrmy přinesli do pokoje, jenže to dělala už předtím. Možná Alexandru doufal, že čeká dítě, což jistě napadlo jako první jeho matku. Mohl jsem všechny ty náznaky přečíst lépe a varovat je? Už se to asi nikdy nedozvím, ale nepřestanu se na to ptát."

„Netrapte se tím," přerušil ho Remus a mluvil přitom napůl ke starému muži, napůl i k sobě.

Stařec si povzdechl a znovu si chvíli prohlížel skleničku ve svých rukou, než pokračoval. „Stejná nemoc, jaká se objevovala u ní, teď postihla i část služebnictva. I Mircea v tu dobu onemocněl. Řekl bych, že se Cuza musel několikrát tajně dostat za Annou Marií do hradu. Hrad neměl tak silná ochranná kouzla, jako má dnes."

Řekl si o další vodu a jeho natažená ruka se třásla tolik, že půlka vody, kterou Remus přivolal, nespadla do sklenice, ale rozstříkla se hlučně po podlaze.

„Jako epidemie, jako rakovina se to šířilo celým hradem," pokračoval, když se zhluboka napil, „Alexandru ani jeho matka si toho snad nevšimli, ale já ty změny viděl… Trvalo mi dlouho, než jsem to dokázal pojmenovat, a ještě déle, než jsem to dokázal říct. Měl jsem- měl jsem je varovat dřív!"

„Ale věřil by vám Alexandru?" napadlo Rema. Odpověď nepřišla a oba muži nějakou dobu seděli mlčky. Zbytek příběhu už na ně číhal a tížil jejich mysl jako spící drak, ležící stočený do klubíčka mimo dohled, ale připravený kdykoliv ukázat se a zaútočit.

„Povězte mi, co se dělo dál," zašeptal Remus.

„Přišel podzim roku 1953," začal Mihail pomalu a jeho hlas se začal trochu lámat, „a Alexandru se chtěl ještě jednou před zimou vydat do Bukurešti, než bude hrad zasypán sněhem. Matka ho, snad ještě víc než to dělávala jindy, prosila, aby nechodil. Sice skoro nevycházela ze svého pokoje, ale možná tušila, že se děje něco špatného? Já jsem odmítl jít, protože i mě se něco nezdálo, a měl jsem strach opustit hrad, a z dobrého důvodu. Jen co byl Alexandru pryč, přišel na hrad Cuza a Anna Maria ho uvítala jako hosta. Mohl jsem je oba pozorovat zblízka, když byli spolu, a začal jsem tušit, kým Cuza je… a čím se stala ona."

„A začal jsem se strachovat o mladého pána, o Mirceu. Když byl Alexandru naposledy na cestách, byl Mircea znovu nemocný a Anna Maria se o něj starala, dokud se neuzdravil. Měl jsem opravdu velké obavy a rozházel jsem mu kolem postele česnek. Někdo ho ale neustále odstraňoval."

„Jsem si jistý, že i vy jste se chránil česnekem," řekl Remus. Představa mladého Mihaila, už tenkrát zabaleného v česneku, možná s přídavkem dostatečného množství oměje, mu na tváři vykouzlila jemný úsměv, i když věděl, že příběh má tragický konec.

„Věděl jsem, že jsou na hradě, a chránil jsem se před nimi. Slyšel jsem… jak zpívají," odpověděl a úzkost v jeho hlase rostla. „O některých nocích jsem ani nemohl dělat víc, než se zavřít ve svém pokoji, když mě volali. Bylo to stejné jako včera, když přišla…"

„Vím. I já ji slyšel," přerušil ho Remus rychle. Ach, Lamie, jak jsi mohla?

Mihail se natáhl a Remus sebou trhnul, když mu stařec sevřel předloktí. Dotek zřejmě Mihaila uklidnil, ačkoliv rány na Remově ruce se rozkřičely bolestí, a stařec znovu promluvil, tentokrát už odměřeně, skoro kousavě. „Alexandrův návrat z Bukureště zdržela neočekávaná sněhová bouře. Vrátil se pozdě jednoho večera, vyčerpaný po těžké cestě do kopce ve sněhu, zrovna když se celý hrad chystal ke spánku. Anna Maria i Mircea byli hned u něj, i když každý z jiného důvodu, jak vím teď. Mircea byl pořád velmi bledý a hubený. Něco ho znepokojovalo. Slyšel jsem, že šeptá svému bratrovi cosi o tom, že měl během své nemoci těžké horečnaté sny a že ho pořád tíží noční můry."

„Mircea musel nějak tušit, že ho dvakrát kousl upír," přemítal Remus. „Oběti to většinou nevědí, ale možná měl opravdu jen noční můry."

„Nebo mu něco připomněl pohled na Annu Marii," dodal Mihail. „Nikdy jsme se nedozvěděli, jestli to byla ona nebo Cuza, kdo ho kousl první. Podílela se na tom, to vím jistě. Alexandru o tom často mluvil. Nedokázal uvěřit, že by to byla ona…" Stařec se zašklebil odporem. „Navzdory všem těm hrozným věcem, které už jako upír udělala, si myslím, že ji nikdy tak úplně nepřestal milovat."

„Je snad těžké to pochopit?" řekl Remus tiše. Vysloužil si za to od Mihaila ostrý, tázavý pohled.

„I já jsem ji znal," mluvil dál a stařec se na něj nepřestával dívat s výrazem „já to říkal" v zachmuřených očích. „Nejdříve jsem netušil, čím je… nebo kým je. Nikdy se nezmínila o hradu ani… o ničem jiném." Remus se zarazil, když stařec sundal ruku z jeho paže, a v ranách zapulsovala čerstvá bolest.

„Dokážu pochopit, co Alexandru cítil. Ona byla…" Co? Jak vyjádřit tu směs touhy a frustrací, která se pokaždé vynořila ze změti jeho vzpomínek? Snažit se jí porozumět bylo jako snažit se obejmout dým, a přesto po tom toužil. Po pár minutách vnitřního zápasu se vzdal. Porozumí jí někdy vůbec, porozumí někdy sám sobě?

„Co se stalo té noci?" zeptal se Remus ve snaze osvobodit sama sebe ze sevření vzpomínek.

Mihail se na něj díval podezřívavě, ale poslechl. „Celou rodinu vzbudil křik z chodby ze druhého patra v západním křídle. Hlas byl Mirceův, slova nesrozumitelná. Vyrazil jsem z pokoje a spatřil ho, jak sbíhá ze schodů. Byl sám a křičel na někoho, aby ho nechal být. Nikoho jsem neviděl (ačkoliv ho téměř jistě sledovali dva netopýři, kterých jsem si nevšiml). Alexandru na mě křikl, ať se postarám o jeho matku, a následoval svého bratra skrz vstupní síň a po schodech nahoru do věže. Mysleli jsme, že se vrátila jeho nemoc, ale to pochopitelně nebyla pravda.

„Chlapec měl být pokousán po třetí za sebou, je to tak? A vzbudil se dřív, než bylo dílo dokončeno." Remus zamyšleně zavrtěl hlavou a vzpomněl si na ubohého Stefana, kterého s Alexandrem před třetím kousnutím zachránili. Teď už plně chápal bolest, kterou musel starý lovec upírů cítit, když slyšel chlapcovy výkřiky.

„Víte, co se stalo ve věži?" zeptal se Remus a předem se bál toho, co uslyší, a přesto to chtěl slyšet.

„Později, až o mnoho let později, a teprve když měl za sebou pár pohárů, se mi Alexandru svěřil, co se tu noc stalo na vrcholu věže," odpověděl Mihail těžce. „Když tam doběhl, našel Cuzu, jak se snaží Mirceu ovládnout svým kouzlem. Když chlapec Alexandra uviděl, kouzlo se zlomilo, alespoň dočasně, a Mircea svého bratra začal prosit o odpuštění. Cuza se pokusil ho přitáhnout k sobě, i když se už k němu Alexandru blížil. Pustili se do souboje a upír Alexandra zaklel a srazil ho k zemi. Potom se otočil k Mirceovi a ten… spadl… nebo skočil z věže na útesy pod ní."

„Nevíš, jak to přesně bylo?" ozval se Remus ostře a znovu pocítil záchvěv hrůzy z představy toho skoku.

Mihail prudce zavrtěl hlavou. „Pá- Alexandru měl vždy za to, že jeho bratr skočil sám, když si myslel, že upír vyhrál. Moc o tom nemluvil, jen když se napil té nejsilnější brandy."

„Jaký byl Mircea?" zeptal se Remus jemně. Nechtěl jitřit starcovu bolest, ale černé oči a úsměv, které spatřil na obraze, ho nepřestávaly pronásledovat.

„Hodný chlapec," odvětil starý sluha bez zaváhání, „přání ostatních pro něj byla přednější než jeho vlastní touhy. Miloval svou matku a obdivoval svého staršího bratra. Ale neměl dost síly, aby mohl…"

„Dostal se do neřešitelné situace," uzavřel Remus tiše, zatímco stařec hlasitě vzlykal a utíral si slzy do přikrývky. „Na konci našel dost síly, aby zvládl těžkou volbu, aby si vybral tu těžší cestu… dost síly, aby odolal."

„Alexandru jeho smrti tolik litoval," zavzlykal Mihail a přikyvoval, „a vinil Cuzu. Byl na svého bratra moc pyšný."

„A Cuza unikl?"

„Ano, a my jsme tušili, že problémy teprve začínají. Když sešel dolů z věže, řekl mi Alexandru, abych jeho matku ještě v noci odvedl z hradu bezpečně do vesnice. Odešel jsem se zbytkem služebnictva, totiž s těmi, co ještě žili. Alexandru zůstal, aby se střetl s Annou Marií. Řekl jsem mu o všem, co jsem viděl, a zdálo se, že je ochotný mi uvěřit. Našel ji nad úsvitem ve skleníku. Nevím, co si mezi sebou řekli, ale Alexandru se rozčílil. Pokusil se na ni seslat kletbu, ale ona byla silná čarodějka, a o své schopnosti nepřišla, ani když se stala upírem. Vzdorovala mu a potom se objevil Cuza. Propadl se k nim skrz sklo. Alexandru nemohl bojovat proti oběma najednou. Měl štěstí, že se z hradu dostal živý."

„A potom jste odešli do Británie?"

„Alexandrovi se už té zimy ani na jaře nepodařilo získat hrad zpět. Upíři, které kolem sebe Cuza shromáždil, byli pro jednoho čaroděje příliš silní. Nedokázal ani sehnat pomoc od okolních čarodějů, aby upíry vyhnali společně. Kromě toho, celý incident hodně rozrušil jeho matku, která nikdy neměla pevné zdraví. Měla pár příbuzných v Anglii, kteří nás k sobě pozvali. Odešli jsme tedy, ale Alexandru vždy počítal s tím, že se jednou vrátí, až se jeho matka v Anglii usadí. Jenomže ona ho potřebovala. Během několika let vypukla v Evropě velká mudlovská válka a Ministerstvo kouzel bylo zaměstnáno zápasem s Grindewaldem. Alexandru byl velký čaroděj a anglické Ministerstvo se bez něj nechtělo obejít."

„A tam poznal Jonathana Hermana?" zeptal se Remus a pomyslel na malého muže, kolegu z akademie v Hracholuskách, a vzpomínal na důvody, kvůli kterým sem před osmy lety vlastně přišel.

„Ano, pan Herman byl mnoho let Alexandrovým dobrým přítelem. Možná jediným, kterého Alexandru po návratu do Rumunska postrádal," zamyslel se stařec. Hořkým tónem potom dodal: „Proč se jenom vracel?"

Lamie sama sobě pokládala úplně stejnou otázku. Opravdu, proč? Buď žádná odpověď neexistovala, nebo byla tak příšerně složitá, že by trvalo dlouhá léta, než by ji někdo objevil. Remus ještě netušil, jak se z toho všeho vymotat.

Mihail nahlas zívl, což mladšímu muži připomnělo, že vzadu za věží na ně vykukuje měsíc, a jeho výška nad obzorem naznačuje, že je po deváté hodině. Padla noc, aniž by si toho oba všimli, a měla být jasná a chladná.

„Jdeme," řekl Remus ospale, „pojďte spát."

Pomohl staršímu čaroději na nohy, podpíral ho a společně došli přes osvětlenou dlažbu k sýpce. Když byli vevnitř, zapálil na hůlce světlo a všiml si pokrývek a pytlů s moukou, které tvořily dočasná lůžka. Klekl si vedle Mihaila, uložil ho tak, aby mu bylo co nejpohodlněji, a zabalil do několika dek.

„Viděl jsem ho včera v galerii," zašeptal omámeně. Stařec otevřel okamžitě oči a sevřel Removu ruku.

„Smál se na nás," řekl nepřítomně, když Mihailovu ruku uchopil a vsunul ji zpět pod deku, „a ona ho poprosila o odpuštění."

-

Béla na Remových několik sov vůbec neodpověděl a Remus, kterého zcela pohltila Alexandrova smrt, Grigorovo zmizení, spoušť na hradě a starost o Mihaila, kterého se rozhodl poslat do Anglie do péče Jonathana Hermana, neviděl Pětku skoro celý měsíc. Mechanika pohybu nebeských těles nicméně dobu, po kterou se otec se synem mohli vzájemně sobě vyhýbat, omezovala – a Rema nenapadlo, že setkání se vzteklým a rozhořčeným Bélou odpoledne před úplňkem je nedobrý nápad.

Podzim se chýlil ke konci a slunce zapadalo brzy, ale na divokou hádku měli času dost. Béla ležel v posteli, odmítal vstát a proměnit se spolu s celou smečkou. Na Removu nabídku, že ho vezme do Bukurešti pro kouzelnou, na míru ušitou botu, zareagoval proudem nadávek, jakou musí mít Remus radost z toho, že on, Béla, už nikdy nebude pravým vlkem, a jak jím Remus musí opovrhovat, když nepočká ani jeden měsíc, než začne znovu vytahovat město.

Remus byl jako obvykle spíš tichý a zamyšlený, než rozčílený, seděl na okraji postele, jako by chlapci četl pohádku, jako to ostatně dělal až do doby, kdy mu bylo třináct let. Bélova krutost dále rostla. Prohlásil, že Remus pro Pětku neudělal nikdy vůbec nic a všechny jeho snahy propojit život vlkodlaků a vesničanů vyústily v to, že vesničané je teď dobře znali a mohli je snáze zabíjet.

„V Anglii jsi mohl přežít jen díky jediné věci – protože jsi to držel v tajnosti!" křičel Béla, zatímco zbytek smečky odešel ven, aby si to spolu mohli vyříkat. „Tak to tady nefunguje. Podívej se na sebe, žiješ na tom prašivým hradě, necháváš se obsluhovat (to se musel dozvědět od Liszky) a chováš se jako – polštářovej pes toho vraha…"

„Alexandru nebyl vrah," přerušil ho ohromeně Remus. „Omluvil se nám – mě, tobě, Liszce, ve chvíli, kdy… kdy umíral."

Béla nad tím projevem citu jen opovržlivě ohrnul nos. „Jasně že se může omluvit když už je PO NĚM! A kolik z nás vlastně zabil?"

Remus si vzpomněl nad příběhy z Ministerstva a na zpoloviny vyprázdněnou krabičku stříbrných nábojů, a neodpověděl. „Máš vztek a strach, to je pochopitelné," řekl a ptal se sám sebe, jak se z něj mohl stát takový pedant. „Ale vesničané vás znají a respektují vás, nemůžeš popřít…"

Béla ze sebe vydal ohavný zvuk, něco mezi výkřikem a zavytím, a znělo tak nepřirozeně, že Remus vyskočil a z okna se podíval po slunci, i když na vlastním těle ještě žádné známky východu měsíce nepociťoval. „Ani jedno z toho," vyrazil Béla tiché, výhružné zavrčení. „Chodím do vesnice dvakrát za měsíc, snažím se skrývat obličej a nikomu neprozrazovat své jméno. Chodím na jejich pole a zabíjím nestvůry. Kdyby uhádli, kde bydlím, nebo kdybych řekl pár slov – možná by mě zabili, nebo možná by si prostě mysleli, že takhle to má být. Zrůdy zabíjejí jiné zrůdy. Nesnáším zrůdy! Jen jedinou věc pod sluncem a měsícem nenávidím víc než zrůdy!"

Remus znal odpovědět, ale přesto se zeptal: „A to je?"

„Lovce zrůd."

Bylo už příliš pozdě vrátit se do hradu, a tak Remus zůstal, aby se proměnil se smečkou, navzdory pocitu viny a vědomí, že tu není vítán. Naštěstí si vlk Béla neponechal nic z lidských pocitů a běžel se smečkou jako vždycky. I na třech nohách byl docela rychlý a Remus s Liszkou si po zvířecím způsobu pomysleli: „Bude v pořádku, ale Alfou se stane Stef."

Občas se museli zastavit a počkat na něj, ale Bélovi to nevadilo. Snad by je všechny napadlo, oč jsou věci ve zvířecím světě jednodušší - kdyby dokázali myslet. Namísto toho měli plnou hlavu úžasného králičího pachu, který se linul z nové králičí kolonie za kopcem, a po cestě zahnali rysa, který zachytil stejný pach jako oni.

Příští ráno Remus odešel brzy. Řekl si, že se vrátí vyřídit si to s Bélou za dva týdny, až budou oba klidnější, ale nějak k tomu nedošlo.

Rumunsko, Rok dvanáctý

Hořkost a neústupnost se už z jejich slov dávno vytratily, když spolu otec a syn za letního deště stoupali po kamenité cestě od Lászla nahoru ke hradu. Remus poněkolikáté zaznamenal, jak dobře se Béla po obtížné cestě pohybuje, i navzdory zranění. Nechal Rema, aby pro něj vyrobil očarovanou botu – a k Remově překvapení se mu to docela podařilo – ale kromě této příležitosti spolu za poslední čtyři roky téměř nepromluvili.

Brumbál byl stále ještě na hradě a nemohli ho tu dost dobře držet jen na pečeném česneku, vydali se tedy do údolí pro zásoby. Remus zjistil, že se netěší na ředitelův odchod, což byl v porovnání s přivítáním, jaké Brumbálovi připravil před týdnem, obrat o sto osmdesát stupňů. Ale školní rok měl začít za týden a ředitel oznámil, že zítra bude muset odejít.

A čekal na Removu odpověď.

„Myslím," řekl Béla váhavě a Remus mu při tom neviděl do tváře, protože byl chlapec o krok před ním, „že to byla moje chyba, že jsme spolu nemluvili."

„To neříkej," pokusil se Remus o vtip, „jako bych slyšel sám sebe."

Zasmáli se. Béla se zastavil, posadil se na balvan a podal ruku Removi, který se zrovna protahoval zúženým místem s jedním velkým pytlem mouky a s druhým plným jablek.

„To je všechno hezké, že necháš jídlo levitovat," řekl Remus suše, „ale bariéry tě zastaví zhruba někde… tady."

Jak to řekl, Bélovy věci se v ten okamžik zřítily z výšky k zemi, jen tak tak že chlapec stačil chytit vejce. Přehodil si pytle přes záda jako Remus, a pokračoval dál po cestě. „To je pravda, ty máš pořád dojem, že je všechno tvoje vina," zamyslel se Béla a v jeho tónu zaznělo něco jako obvinění. „Proč?"

„Daří se mi kazit úplně všechno," vyklouzlo Removi dřív, než sám sebe zastavil, „ani pořádně nevím, kdo vlastně jsem."

Bélovi se líbilo, když jeho otec dával najevo emoce. „Já vím co jsem," řekl přemýšlivě. „Ale to mi nestačí… jestli to dává nějaký smysl."

„Dává, jistěže. Ty víš, že pro náš rod chci víc než jenom…"

„Ale já nechci být jen jedním z našeho rodu," přerušil ho nespokojeně Béla, „Já prostě chci, sakra… já nevím."

„Šanci stát se výborným čarodějem," dodal Remus tiše. Bélův netrpělivý, podrážděný tón hlasu a dlouhé černé vlasy mu až příliš připomínaly Siria. I on se, skoro, stal skvělým čarodějem.

Celý týden ho všechny jeho smysly mučily vzpomínkami na jeho přítele: Siriův úsměv, Tichošlápkův veselý štěkot, pach jeho vlhké srsti a dotek tesáků na Remově hrdle, když se ho snažil odlákat od nerozumných obyvatel Prasinek, kteří se z nějakého důvodu rozhodli procházet se za úplňku po Zapovězeném lese. Zvířecí vzpomínky, více instinktivní a emotivní, bolely ze všeho nejvíc, a musel si na pomoc přivolat celých dvanáct let svého lidského rozumu, během kterých pochopil, že i když byl Sirius vinen, hodnotu přátelství, které spolu kdysi sdíleli, to nijak neumenšovalo.

Pokud se nepokusí ublížit Harrymu. Dokud bude Remus schopen udržet hůlku, žádný Voldemortův služebník nezkřiví Jamesovu synovi ani vlásek.

Ze vzpomínání ho vytrhla překvapivá otázka. „Brumbál chce, abys šel zpátky do Bradavic, viď?" Nebyla to samotná otázka, co ho překvapilo, ale fakt, že ji Béla vyslovil v angličtině.

Kdysi spolu anglicky mluvili, ale to už bylo dlouho a Remus se pokusil skrýt svou radost, protože věděl, že by to Bélu jen znovu odradilo. Za mými zády dělal domácí úkoly, pomyslel si s úsměvem. „Chce, ano," odpověděl konečně. „Ale já ještě nevím…"

„A proč tě chce?"

„Jako učitele do Bradavic. Abych učil o příšerách," dodal.

„No jo, příšery." Béla se stále živil tím, že vyháněl démony, ale nikdy si je nedokázal oblíbit.

„Neodejdu, pokud nebudu vědět jistě, že si tu poradíš," řekl Remus a dodal o něco veseleji:

„A kromě toho, co když tam někoho pokoušu?"

Béla se zasmál. „Tak budou v Anglii dva vlkodlaci."

Remus poslouchal jen napůl ucha, tolik ho zaujala lehkost, s jakou Béla ovládal jeho jazyk. Byl opravdu pozoruhodně bystrý. Byla by radost být jeho učitelem – mnohem větší, než snažit se být jeho rodičem. „A ty bys nechtěl…?"

„Co?" řekl Béla výhružně.

„No… jít do Británie, kdybych já…"

„Ani náhodou." Béla zavrtěl hlavou. „Nedokázal bych to. Nedokázal bych lhát, předstírat… nemožné."

„Myslel jsem si to." Remus si povzdechl a zastavil se před branou, aby si Béla mohl procvičit ochranná kouzla.

Chlapec si zasloužil svou vlastní budoucnost. Jak jen to udělat?

Pronesli pytle a tašky přes bránu, skrz dočasný otvor v mocné Jupiterově bariéře. Béla se tolik soustředil na její zamykání, že si nevšiml Brumbála, který stál přímo za ním. Vyskočil, když na něj ředitel promluvil ve chvíli, kdy skláněl hůlku – protože na něj ředitel promluvil anglicky.

„Pozoruhodné kouzlo," řekl ředitel a ukázal na kamennou zeď, nebo spíš na neviditelnou magickou bariéru, která hrad chránila mnohem víc.

„Které může za tyhle díry ve střeše nad kuchyní," odvětil Remus suše, když procházeli starou kuchyní a nechali za sebou levitovat nakoupené zásoby, takže vypadali jako pouštní karavana s velbloudy.

„Vážně?" podivil se Béla a pohlédl vzhůru, jako by dokázal rozeznat díry, které způsobil Alexandru, od těch, které měl na svědomí Zeus. „A jak…?"

„Proběhl tu malý spor se Saturnem. Což mi připomíná, že bych ti jednou měl celý ten příběh vyprávět. Vlastně," vzpomněl si ještě Remus, „bariéra se letos musí resetovat… Možná bys mohl – ale já už nemám tu knihu," zarazil se. „A není pravděpodobné, že by v těhle ruinách ještě někdy někdo chtěl bydlet."

Brumbál to samozřejmě pochopil jako znamení, že se už Remus vzdává, a jeho soustavné brumlání, když pomáhal s přenášením zásob do velké síně, začínalo být protivné. Měl vlastní způsoby a při dosahování svých, někdy dost absurdních, cílů dokázal být velmi tvrdohlavý.

Snape jako učitel, kupříkladu. Snape jako profesor. Removi bylo jasné, že i vlkodlak za úplňku je lépe naladěný než Snape ve svých nejlepších dnech.

Když všechny zásoby dosedly na podlahu velké síně, začal je Brumbál pomocí kouzel otevírat, mouku posílal do sýpky a potraviny podléhající zkáze konzervoval Chladícím kouzlem. „Vlastně jsem s tebou o hradu chtěl mluvit," poznamenal nevzrušeně, „vím o někom, kdo by ho chtěl obývat, pokud se tu tedy do zimy podaří udělat pár oprav."

Remus se opřel o krbovou římsu se založenýma rukama a zvědavě si starého čaroděje prohlížel. Béla se usadil ke stolu a nespouštěl z Brumbála oči. Pro plnění běžných úkolů Brumbál vůbec nepotřeboval hůlku, což z něj činilo čaroděje o třídu výš, než byli ostatní, a mladý Rumun pozoroval jeho ruce, jako by z nich ono tajemství chtěl vyčíst.

Poznal z nich jen to, že ředitel poslal nebo obdržel dopis, protože na nich měl stále obvaz na ptačí klofnutí. Ani to, že ovládal ptačí řeč, ho neuchránilo před zlobou Alexandrova víra.

„Sami víte, že jsem do Rumunska původně přišel, abych se poradil s Madam Verdezovou," řekl Brumbál a zapálil oheň v krbu, aby se promoklí cestovatelé mohli ohřát, a rozpálil chlebovou pec. „Dlouho byla ředitelkou Ateneulské akademie v Bukurešti."

„Dobře, já vím…" začal Béla, ale zastavil se, když si uvědomil, že se chová neslušně. „Promiňte, profesore," dodal ve snaze působit vychovaně.

Nemá vůbec žádné způsoby, pomyslel si Remus. Ale aťsi, žádný z mých studentů je nikdy neměl.

Ale Brumbála to zaujalo. „Ty znáš Marinu?" zeptal se překvapeně.

Béla zavrtěl hlavou. „Ne, jistěže ne, ale moje – máma tam chodila," řekl, zmatený z toho, že musí mluvit cizím jazykem, i z toho, že si nebyl jistý, jak by měl nazývat své rodiče. „Musela skončit dřív, než školu dokončila, kvůli komunistům." Zapomněl, že se má cítit trapně, a zašklebil se. „Oficiálně byli komunisti „ateisti", to znamená, že na nás oficiálně nevěřili, ale za vlády Ceausescua zemřelo 2,4 krát víc čarodějů než v časech čarodějnických procesů na konci 18. století."

„A mezi nimi mnoho mých přátel a kolegů," poznamenal Brumbál smutně a posadil se naproti chlapci.

„Když zemře člověk, je to tragédie, když jich zemře milion, je to statistika," zacitoval Béla.

„To zní jako hláška lorda Voldemorta," řekl na to Remus.

„Josif Stalin," odpověděl Béla. „Mudlovský Voldemort."

„Dobré srovnání," uznal Brumbál. „Takže, jak jsem říkal, Madam Verdeza bývala hodně let ředitelkou rumunské čarodějnické školy, ale teď, když je škola zavřená, zůstali lidé z tvé generace bez vzdělání. Její pra-pravnuk Radu by si přál obnovit naše tradice… ale ve městě se mu to nepodaří."

„Takže zbývá hrad," hádal Remus a jako naschvál mu ze stropu přímo do oka spadla kapka vody, což ho přimělo vzdát se teplého místa u krbu a sednout si na židli u stolu. „Hm… jak moc se tenhle Radu vyzná v architektuře?"

„Je velmi dobrý čaroděj, má talent pro spoustu věcí," oznámil Brumbál. „Nenechte se zmást faktem, že je pra pravnuk. Ve skutečnosti je z Minerviny generace, se kterou před lety pracoval na Oddělení mezinárodní kouzelnické spolupráce."

„Opravdu?" Rema to překvapilo. „Minerva McGonagallová," vysvětlil Bélovi. „Ta kočka."

Zajímavé bylo, že kromě Brumbála byli všichni britští čarodějové, které Béla znal, zvěromágové.

„Ano," Brumbál se na Bélu usmál. „Ta kočka. Radu se neumí měnit v kočku, ale opravit pár střešních trámů by mu nemělo činit potíže. Potřebuje jen učedníka."

Béla s Remem nevinně čekali na konec příběhu a ani jednoho z nich nenapadlo, co to má všechno s nimi společného.

„A protože ty jsi ten nejvzdělanější mladý čaroděj, jakého jsem na svých cestách Rumunskem potkal…" Brumbál se na okamžik zastavil a na tváři se mu objevil úsměv, který Rema přenesl o dvacet pět let zpátky, do jeho prvních dnů v Bradavicích. Jeho srdce se zachvělo něčím, co musela být naděje – teď už věděl, co nevěděl, když mu bylo jedenáct, totiž že když na nic jiného, tak na spravedlnost a poctivost, se kterou se setkal u Brumbála, se může spolehnout vždycky. Opravdu ředitel pro Remova adoptovaného rumunského syna něco přichystal?

Ale Bélovi to pořád ještě nedocházelo. „Mám vzdělání jenom protože „Remus Lupin z Nebelvíru" byl tak laskav, že všechny své knihy zapomněl v našem domě," poznamenal s nádechem sarkasmu a nesouhlasně se zavrtěl. „Nevím o nikom, kdo by mohl dělat učedníka."

Brumbál významně mlčel, díval se přes stůl přímo na chlapce a jeho modré oči se leskly. „A tobě by se taková práce nelíbila?"

Béla nebyl z těch, co skrývají své emoce, když to na ně přijde, a svraštil obočí a pohlédl na Rema. To je další z těch tvých anglických blbečků, co nepoznají vlkodlaka, ani když stojí před nimi? říkal jeho pohled.

„Dcero Hyperionova, on přece ví, co jsi zač," zaklel Remus netrpělivě.

Brumbál sebou při tom zaklení trhnul. „Ach, ano… jistě, a nevidím v tom žádný problém…"

Béla uhodil pěstí do stolu a vstal. „O tomhle jsme mluvili na cestě sem." Mluvil rumunsky. „A všichni víme, že to není možné. A teď, jestli mě omluvíte…" Otočil se, jako by se chystal zmizet.

Ale Remus vstal také a chytil syna za límec, nijak hrubě, ale dost silně, aby k sobě chlapce otočil. „Proč ti dělá takové potíže chovat se alespoň trochu slušně a poslouchat, když ti někdo něco povídá?" vyjel vztekle. Nejhorší důsledek, který přineslo rozhodnutí Pětky nikoho nekousat, pomyslel si Remus, je, že se z Bély stal ten nejrozmazlenější jedináček na světě. „Sedni a chovej se civilizovaně."

Béla poslechl, řekl „omlouvám se," ale netvářil se nijak zvlášť kajícně. „Chápete…" podíval se na Brumbála a hledal vhodná slova. „Tady to není stejně jako u vás. My… nedokážeme spolupracovat. Není to tu zavedené."

„Ach ano, tenhle konzervativismus mladých," zamyslel se Brumál a s nostalgickým povzdechem propletl prsty obou rukou. „Až tu budeš několik století, naučíš se vybírat si tradice a zvyky, které se ti hodí."

„To není tak, že bych si myslel, že různé… druhy spolu nemají spolupracovat, nebo tak." Béla se zdál být trochu zaražený, ale ředitele oslovoval slušně. Očividně si myslel, že ho Brumbál pokládá za dítě nebo za prosťáčka. „Chci jen říct, že co funguje v Británii, nemusí fungovat tady. Nedokážu lhát, a nešlo by to, ani kdybych to zkusil. Jakmile poprvé zmizím… nebo se zapomenu hlídat a místo roků začnu počítat v měsících…"

„Kdo tu mluví o lhaní?" Brumbál se usmál svým lstivým úsměvem pavouka, kterému jeho kořist právě sama vkráčela až do sítě, což ostatně u něj nebylo nijak neobvyklé.

Tentokrát to překvapilo i Rema. „Radu se od vás dozvěděl o Bélovi?" zamyslel se a pohled mu padl na obvaz na ředitelově ruce. „No jistě. Už před pár dny, když jsme spolu mluvili poprvé," uvědomil si náhle.

Béla byl ještě stále rozzlobený, ale naštěstí se spokojil jen s civěním na starého čaroděje a odpustil si poznámky o své vlastní vyspělosti, inteligenci, nebo o svých blechách. „Já věděl, že ta vaše maxikoule je jenom zkouška," zavrčel.

„Marina je moje stará a dobrá přítelkyně." Brumbálův hlas působil hypnoticky, v dobrém slova smyslu. „Důvěřuji jejímu pra pravnukovi stejně jako věřím jí. Bude se chovat slušně, a to samé očekávám od tebe."

Béla se zašklebil. Jeho nálady se měnily jako… no, jako příliv a odliv. „O mě se bát nemusíte. Já se naučil už všechno o tom, jak jsou předsudky špatné, nebo ne, Reme Lupine z Nebelvíru? Jsi dobrý učitel," dodal polohlasně. „To se musí nechat."

„Ale už toho není moc, co bych tě mohl ještě naučit," přemítal anglický čaroděj. Náhle objevené řešení Bélova problému mu připadalo současně zázračné i samozřejmé. „Za Raduova dohledu se z tebe stane dobrý čaroděj, a já…"

„Ty můžeš učit Harryho," řekl Brumbál a jeho oči se zatřpytily.

„Kdo je Harry?"

Jelikož Harry nebyl žádné zvíře, zbývala jediná možná odpověď. „Dvanácterákův syn."

„Takže se vrátíš!" vydechl Béla překvapeně a jeho nevlastnímu otci neušly stopy smutku v jeho hlase.

Remus těžce vstal od stolu a popošel ke krbu. Otočil se ke dvěma svým společníkům zády, pohrával si s uhlíky a myslel na to, jak správně upéct chleba, a jakoukoliv vzdálenější budoucnost ještě pouštěl z hlavy.

„Zítra se dočkáte odpovědi, řediteli."

WolfieTwins

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Pozn. autorek:
WT1: Tak, doufáme, že se vám zatím poslední kapitola Volání divočiny líbila. Zůstaňte poblíž, protože…
WT2 (tlumeně): Hej! Pusť mě ven!
WT1: Ehm, ahoj, promiň, že jsem tě zamkla na záchodě, já, ehm, jsem tu měla nějakou důležitou práci a…
WT2: Jakou práci? Nepověsila jsi dvanáctou kapitolu, že ne? Snad ne tu verzi s…
WT1: …se šťastným koncem? No, nemůžeme přece vždycky končit tragédií.
WT2: Áááááá! Proč ne?
WT1: Necháme čtenáře po tom požáru trochu vydechnout. Nějaká ta smrt i zrada nás přece ještě čekají.
WT2: To máš vlastně pravdu! Muahahaha!

Opravená verze z července 2001