WolfieTwins: Call of the Wild

13. Život jde dál

The Half Moon

Half bitterness we know, we know half sweetness;
This world is all on wax, on wane:
When shall completeness round time's incompleteness,
Fulfilling joy, fulfilling pain?-
Lo, while we ask, life rolls on in fleetness
To finished loss or finished gain

Christina Rossetti

Rumunsko, Rok Dvanáctý

„Pro lásku k Seleně, kdyby sis už konečně přiznal, že…"

„Na to klení budeš muset dávat pozor, Bélo, až budeš mezi studenty," přerušil ho Remus ospale. Byla to ta samá hádka, ze stejného důvodu, jako už tolikrát. Kde Béla kulhal v logice, doháněl to prudkostí. Měl schopnost udržet Rema v diskusi déle než jen rozumnou hodinku.

Což byl přesně ten důvod, proč stále ještě oba seděli ve velké síni, se zbytky čaje v šálcích, a nebyli schopni dobrat se řešení problémů, které je oba rozdělovaly. Remus podvědomě zaznamenal, že obloha změnila barvu, a uvědomil si, že se prohádali nocí až k úsvitu.

Příchod Albuse Brumbála, tvářícího se jako pavouk, kterému se do sítě podařilo chytit ne jednu, ale hned dvě mouchy, zabrzdil Remův další pokus o protiargument. Starý čaroděj byl oblečen do cestovního, v prostém hnědém hábitu a tmavě zeleném plášti, a jeho oblečení ani trochu nepřipomínalo ten výstavní hábit, který si měl obléci ani ne za týden na bradavickou hostinu. Za ním, jako ochočený papoušek, se ve vzduchu místo doprovodu vznášel velký fialový kufr.

„Vstali jste pěkně brzy," rozzářil se Brumbál. „Nezbyl ještě nějaký čaj?"

Remus těžce vstal a zamumlal: „Ještě nějaký udělám, pane řediteli."

Když se natahoval pro další hrnek a vyklepával studené lístky z prázdné čajové konvice, připadal si nějak zpomaleně. Snad to způsobil nedostatek spánku, anebo možná neochota rozloučit se s Brumbálem.

„Potřebuji tvou odpověď, Reme," připomněl ředitel prostě.

Stále zády k oběma svým společníkům Remus naplnil konvici novými čajovými lístky a přivedl vodu k varu. Když konvici znovu naplnil, otočil se a zadíval se na scénu před sebou, na starého čaroděje, který klidně, se založenýma rukama stál a očekával odpověď, a na svého syna, který seděl u stolu a znuděně si pohrával s prameny vlasů padajících mu na ramena.

Béla vrhl rychlý pohled na Rema a pak se otočil k Brumbálovi. „Jasně, že tu práci vezme, profesore!" Doprovodil větu hlasitým smíchem, ve kterém zazněl odstín sadistického triumfu, neboť svého otce konečně dostal na kolena.

„Musím…" Remus s těžkým zaduněním postavil konvici na stůl a zarazil se. Už se nemusí omlouvat za synovo chování. Bude si muset sám razit svou cestu životem, jak bylo ostatně také nevyvratitelným závěrem jejich celou noc trvající diskuse.

„Ano," prohlásil, „velmi rád tu práci přijmu."

Brumbál jeho odpověď určitě už dávno předpověděl (se vší pravděpodobností před několika dny), přesto si ale zamnul ruce, jeho tvář se rozzářila v širokém úsměvu a legendární modré oči se vesele zablýskaly.

„Ačkoliv," pokračoval Remus vážným tónem a pohlédl dolů na Bélův šklebící se obličej, „nedovedu si představit, jak budu učit, když za mě tenhle nebude mluvit."

Na vteřinku se zašklebil zpět na Bélu, který jen zamumlal „bláznivej čokle," a hlasitě se rozesmál, možná až moc hlasitě, jenomže oba teď byli nedostatkem spánku tak trochu opilí. Byl to skvělý pocit zavtipkovat si znovu se svým synem, zejména po všech těch ostrých slovech, která během jejich celonočních rozhovorů padala.

Minulou noc, poté co umyl a uklidil nádobí po večeři, kterou bylo pečené kuře plněné česnekem, se Brumbál ihned odebral do postele. Béla ale nevykazoval žádné známky únavy. Naopak, zaútočil hned, jak se s Remem ocitl o samotě, kroužil při tom okolo krbu, zatímco jeho otec skládal čisté nádobí na stůl.

„Snad nechceš jít zpátky? Já vždycky věděl, že nejsi normální, ale…"

„Zvažuji to," odpověděl Remus zamyšleně, mnohem vážnějším hlasem. „Už si nejsem vůbec jistý, co vlastně… nevím, jestli tě tu ještě vůbec můžu něco naučit."

„Tak to bezesporu," odfrknul mladík štiplavě, „dal sis opravdu záležet na tom, aby mě všechny nestvůry a démoni, co kdy na světě existovaly, pořádně prohnaly."

Remus posměšky ignoroval (v opačném případě by nastoupil jistou cestu k otevřené bitvě) a navázal: „S Raduem dostaneš příležitost stát se dobrým čarodějem a můžeš mu pomoct navrátit do země čarodějnické školy."

„To zní dost vznešeně, fajn, pokud tedy jako učedníka přijme vlkodlaka. Jo, a jestli studenti téhle školy přijmou vlkodlaka za učitele." Béla ustal v popocházení se a podíval se zpříma na Rema, jako by ho vyzýval k odpovědi.

Co na to říct? Jeho syn vyslovil některé z jeho vlastních obav, pro které ještě nenašel řešení. Vytáhl židli, posadil se ke stolu a nepřítomně přejížděl prstem přes rýhu v dubovém dřevě.

„A co tvoji studenti?" vyštěkl posměšně Béla. „Říkáš, že školní rok začíná za týden? Co třeba začít takhle – Třído, sejdeme se za soumraku na okraji lesa."

„Přestaň být laskavě protivný," řekl Remus, který ovšem přemýšlel úplně o stejné věci. Prvního září naštěstí připadne na večer po úplňku, což Béla nevěděl, protože vlkodlaci jen zřídkakdy využívají kalendáře a „prvního v měsíci" znamená vždy ten jeden speciální den.

„Jak budeš učit Obranu proti černé magii, aniž by ses musel zmínit o nás?" chtěl dál vědět Béla a hodil tak na stůl téma, o kterém už se jednou hádali.

Role Remova svědomí se Bélovi líbila, ale ve výsledku si anglický čaroděj užil pocitů viny natolik, že o moc víc už nemohl snést. „Vezmeš takovou učebnici, kde jsme až v poslední kapitole, a zkrátka se k ní vůbec nedostaneš," řekl se smíchem, který velmi připomínal Siria.

Bélovi to nepřišlo vtipné. „A to svinstvo… to růžový kouřící svinstvo, co jsi posledně pil… opravdu způsobilo, že jsi po proměně myslel jako člověk?"

Nad tím se Remus musel zamyslet. Od jeho poslední a jediné zkušenosti s Vlkodlačím lektvarem už uplynuly čtyři roky, a nedalo se zrovna říct, že by jeho myšlení, naplněné vjemy z vlčích smyslů, bylo plně lidské. „Vím alespoň to, že jsem neměl chuť nikoho kousnout," řekl a vzpomněl si, jak ho to tenkrát samotného překvapilo.

„No dobře," navrhoval dál Béla, „sejdeš se s třídou u lesa a ukážeš jim, že jsi neškodný. Nauč je, že se můžou bránit i jinak, než zabitím."

Ta představa Rema současně potěšila i vyděsila. Vyděsila, protože věděl, že by se toho neodvážil, neboť lhát bylo snazší, a on věděl, že lhát umí. Potěšila ho proto, že mu ukázala, že Béla je ještě větší idealista než on sám. „Jednoho dne možná seberu odvahu a zkusím to," odpověděl tiše.

„Je snad lepší, aby tedy nevěděli vůbec nic? Což jim takhle rovnou říct, že máme špičatý uši a měníme se v upíry, když už budeš u toho?"

Neměl jsem Černou magii: Tváře zla vůbec nosit do chalupy, pomyslel si Remus, jenomže je v ní skvělá kapitola o Hydrách. „Ne, to neudělám," prohlásil. „To, co jsem dělal jako student, úplně stačí." Tentokrát se zasmáli oba. „Vážně, Bélo, učit v Británii lidi o vlkodlacích nemá moc cenu. Většina z mých studentů nikdy žádného nepotká…" Už už se chtěl opravit a dodat „žádného proměněného", ale Bélův výbuch štiplavého smíchu ho přerušil.

„Já to věděl!" vykřikl mladík vítězně. „Myslíš si, že nejsi jedním z nás, viď, pse? Myslíš si, že jsi prostě člověk, kromě té jedné jediné noci." Nevěřícně vrtěl hlavou.

„To není pravda," řekl Remus tiše a s takovým citem, že se mladý Rumun přestal chechtat a začal poslouchat. „Moji přátelé – mí mrtví přátelé – mě přijali nejen jako člověka, ale naučili se i rozumět tomu, co se té noci děje. Zažívali jsme stejně úžasná dobrodružství jako naše smečka. To díky nim jsem uvěřil, že porozumění je možné, a v jejich jméně se chci vrátit a pokračovat v jejich boji."

Remus zatřásl hlavou, odhodlaný nepouštět se hlouběji do vzpomínání, vstal a zamumlal něco o čaji. Když opatrně lžičkou nabíral čaj do konvice (což bylo velmi nezvyklé, protože většinou ho tam prostě nasypal rovnou z plechovky), řekl rozhodně: „Jestli budu moci zabránit Voldemortovi v návratu a tvoji generaci ušetřit osudu, který potkal mě… tak v tom případě budu ochoten žít život ve lži, protože některé věci jsou prostě důležitější."

Otočil se i s konvicí, která teď byla plná vařící vody a kouřilo se z ní, a zjistil, že si ho Béla podezíravě prohlíží, očividně neschopen uvěřit tomu, co slyší. Remus se posadil zpět ke stolu a skrz páru stoupající z konvice se na Rumuna zadíval.

„Neradím ti, abys jednal tak jako já kdysi," řekl váhavě po několika minutách ticha, „ve spoustě věcech jsi lepší než já – rozhodně jsi lepší vlk."

Béla se odvrátil. „Jenže, jakmile budeš pryč, Pětka začne znovu napadat lidi. Máma je… pořád je ti věrná, a to je jediný důvod, proč mě ještě nepožádala, abych odstranil bariéry."

To byla věc, na kterou Remus nechtěl myslet. „A odstraníš je?" zeptal se neutrálním tónem.

„Nevím." Béla se na něj podíval a tušil, že to není dostatečná odpověď. „Ne okolo Stilpescu. Nemůžu přece sežrat své vlastní studenty." Poslední slova vyslovil s dávkou kousavého sarkasmu. „Ale směrem na západ… My potřebujeme kousat lidi. Ty to chápeš! Jsem druhý nejmladší ze smečky, a jsem starý!"

Jedním z důvodů, proč Béla nedokázal myslet do budoucnosti, uvědomil si Remus, bylo, že pocházel z kultury, kde nikdo neočekával, že se dožije více jak třiceti let. Remus byl nyní ve svých třiceti šesti letech o rok starší než byl Vlad v době své smrti – byl nejstarším vlkodlakem v Alpách, který sám sebe stále ještě považoval za nezodpovědného Záškodníka. Nikoliv dost moudrého na to, aby stačil na výchovu dospívajícího mladíka, a už vůbec ne na to, aby si mohl dovolit sedět u jednoho stolu v Bradavicích s Brumbálem a McGonagallovou nebo se snažit studenty odradit od procházek v Zapovězeném lese. „Ne, my nepotřebujeme kousat, a ty to víš. Mohl by sis najít nějakou milou čarodějku…"

„Titán mě poraž!" Béla zoufale rozhodil rukama a uhodil do stolu. „A co?" zeptal se prudce. „Řekni oženit se a přísahám, že začnu výt."

„Tak špatné to se mnou ještě není," usmál se Remus mdle a pokusil se představit si Liszku, jak by při podobné zmínce zareagovala. Ukousla by mu nos, co jiného.

Béla zakoulel očima tak, že mu byla vidět jen bělma, i když mu Remus opakoval, ať to nedělá, protože by se mu oči nemusely vrátit zpátky. „Jak může někdo takový jako jsi ty vůbec existovat?"

„No…," Remus se otřásl a donutil se k smíchu. „I čivava patří do rodu Canis Lupus."

„Prima, jenže já nejsem čivava – a jak myslíš, že budu o tomhle moct mluvit s Raduem? Protože já lhát nebudu a nebudu předstírat, že věřím, že spolupráce znamená buď přijmout lidská pravidla nebo se nechat zabít. Buď se se mnou dohodne nebo se vrátí do města se staženým ocasem, pokud tedy nějaký má," dodal Béla pohrdavě, jako kdyby mu lidi znemožňovali už i používat vlkodlačí přirovnání. „A žáci? Nebudu jim radit, aby si za úplňku hráli v lese, ale řeknu jim, že jsem šťastnější než jsem byl kdykoliv předtím, když jsem ještě žil ve vesnici."

„Opravdu?" Remus se podivil a pocítil radost, ačkoliv to zřejmě vůbec nebyla jeho zásluha. A přesto… cítil naději, že jeho neobratná snaha být dobrým rodičem poskytla chlapci alespoň pár šťastných vzpomínek.

„Jo, jasně…," Béla si všiml Remova úsměvu, zavrčel a odmítl říct cokoliv bližšího. „A přivedu je k nám do teritoria, aby si s námi popovídali…"

„To je skvělý nápad," prohlásil Remus pyšně.

„Jenže NEBUDE FUNGOVAT!" připomněl Béla se zaťatými zuby. „O vás, pane Čivavo, si lidi alespoň mohou říct 'Jistě, je to vlkodlak, ale chodil do té nejlepší čarodějnické školy na světě.' Jenže ve mně Radu uvidí jenom divokýho psa, který studenty jen zkazí a pokouše – a v jistém smyslu bude mít pravdu. A ty máš Brumbála, který za tebou stojí," dodal tišeji, neboť si v posledních dnech všiml, jak dokáže čistá důvěra rozptýlit všechna podezření.

„A jestli odejdu, nebudeš mít nikoho, kdo by se postavil za tebe," hádal Remus. „Je to tak?"

„Já to zvládnu," zavrčel Béla. „Myslíš, že ne?"

„Nemůžeš jít na věci moc rychle, nebo začít nenávidět lidi za to, že si na nás za jednu noc nestihnou zvyknout," odvětil jeho otce suše. Vzpomněl si, že dokonce i Jamesovi trvalo pár měsíců, než se odvážil vyjít z Chroptící Chýše. „Ale ty máš ohromný talent a Radu to pozná stejně dobře jako to poznal Brumbál. Už teď máš za sebou lepší trénink než mnozí absolventi Bradavic – a víc už tě naučit ani nemůžu. Každý kompetentní čaroděj by poznal, kolik toho už umíš a jak jsi dobrý."

Béla, znovu plný vzteku, se zastavil přímo před ohromným krbem. Jasně žlutavé plameny za ním mihotavě tančily, vrhaly mu na obličej stíny a vykreslovaly na něm téměř groteskní krajinu emocí. V jednom strašném okamžiku měl Remus dojem, že svého syna nepoznává a v třepotavém světle uviděl pokřivený a nenávistný Vladův obličej. Ne, to se nesmí stát, pomyslel si ze zachvěním.

Potom zamrkal a spatřil jen vyděšeného chlapce, zápasícího s náhlou odpovědností a neuvyklého na chválu. S hořkostí si Remus uvědomil, jaké břemeno na Bélu položil, když od něj začal očekávat, že bude lepší než lidé jen proto, že je vlk.

Najednou si vzpomněl na Grigora, na dalšího z těch, po kterých toho chtěl až moc. Grigore nebyl dost silný, aby to břemeno unesl, teď již Remus rozuměl, ale zároveň si byl jistý, že Bélovi se to podaří. Ale copak to je nějaké ospravedlnění?

Remus už nepochyboval, že z transylvánských hor odejde, byl přesvědčen, že jeho další pobyt by Bélu jen znervózňoval a bránil mu ve vývoji. Jak se noc krátila a čaj vychládal, pokusil se o tom Bélu přesvědčit, ale už nikdy potom si nebyl jistý, zda se mu to povedlo nebo ne.

Než nastalo ráno, jejich rozhovor se mnohokrát otočil v kruhu. Teď, když tu seděl s horkým šálkem čaje v dlaních poté, co přijal nabídku učit v Bradavicích, pocítil Remus jakousi ospalou úlevu. Bélu (i sebe) vyslal na cestu, jejíž konec byl nejistý a nepředvídatelný. Lítost musela jít stranou, protože ta cesta je volala.

„Možná byste se měl jít připravit, řediteli," řekl, vstal a protáhl se. „Já s Bélou vás doprovodíme dolů z hor, musíme ve vesnici vyřídit pár věcí."

„My?" Remova poznámka zastihla Bélu nepřipraveného, naráz se posadil a vylil na sebe čaj.

„Ano. Jestli je to ještě možné, musíme vrátit věci, které jsme našli v chalupě, jejich majitelům." Remus položil zlehka ruku mladíkovi na rameno a pokračoval: „A musím si promluvit s Madam Viteazulovou."

„K tomu mě nepotřebuješ," zaprotestoval Béla.

Remus zesílil nepatrně svůj stisk a řekl: „Měli bychom ji informovat o tom, že tam Radu chce založit novou školu. Představím tě, jí i dětem."

Béla vyskočil, setřásl Removu ruku a rozčíleně se k němu otočil. „Tak to ne, to neuděláš. Ani nevíš, jestli… jestli se tam ten Radu ukáže. Proč na něj napřed nepočkáme?"

„Marina mě v dopise ujistila, že Radu se vydá na cestu hned, jak dostane mou odpověď. Kterou jsem, právě teď, odeslal," vložil se do toho nenápadně Brumbál. Zvedl ruku, aby ukázal, malou čerstvou ranku. „Myslím, že se mi tentokrát podařilo zdárně se vašemu výrovi vyhnout a uniknout vážnějšímu zranění. Poradil jsem Marině, aby ti Radu odpověděl obratem, hned po úplňku."

Béla vrhl na Rema zoufalý, prosebný pohled, ale ten jen pokrčil rameny.

„Počkáš tu alespoň do Prvního, ne? Je to jen jeden týden," řekl Béla a snažil se, aby to znělo tak, že je mu celé úplně jedno.

„Zůstanu ještě na úplněk," odpověděl Remus opatrně a nechtěl se nechat zmást odlišným počítáním času, „ale budu muset jít hned, jak měsíc zapadne. Hned ten samý večer budu muset být v Bradavicích."

Béla se na něj udiveně podíval, ale bylo jasné, že svého nevlastního otce i jeho tvrdohlavost, jakmile se pro něco rozhodne, dobře zná.

„Ano," Brumbál se potěšeně usmál. „Budeme tě čekat na hostině večer prvního září." S tím vyšli všichni z hradu, aby Brumbála naposledy doprovodili dolů z hor.

Žádný déšť je na klikaté stezce, kterou se vydali, nedoprovázel a bouře, která tak dlouho hory sužovala, byla pryč a zanechala jejich vrcholy zahalené v oblacích. Hovořili jen málo, každý se v mlze soustředil na hledání cesty. Ticho dalo Removi spoustu času, aby se nad svým rozhodnutím, které právě na hradě oznámil, pořádně zamyslel. Když se zahleděl zpět na uplynulý týden, nedokázal přijít na to, co ho přimělo své původní přesvědčení změnit, ani kdy se to vlastně stalo. Teď to vypadalo, že už byl na cestu zpátky domů, pokud se tomu tak dá říkat, připravený celé ty dny.

A jaké přivítání ho tam čeká?

Když nikdo jiný, alespoň Minerva McGonagallová ho ráda uvidí. Ano, snad i Hagrid a Madame Pomfreyová. Snape asi potěšený nebude, zejména když ho Brumbál hodlá požádat, aby každý měsíc připravoval Vlkodlačí lektvar. Žádosti, kterou přednese Albus Brumbál, se odolává jen těžko, ale jestli se Snape za posledních dvanáct let nějak zásadně nezměnil, bude mít Remus štěstí, když neskončí s otravou.

Kousek po cestě dolů se vynořili zpod mraků a byli pozdraveni komíhajícími se břízami a osikami, které zahalovaly úpatí kopců do zelené s občasným nádechem žluté, podzimní barvy, která tu byla dosud jen na návštěvě, utopená v letním koberci. Onen náhlý výbuch žlutých barev, do kterých tu listy do měsíce zestárnou, mu bude chybět. Zapovězený les a jeho vysoké duby a borovice mu ukáží zase svou barvu. Bude mu to muset stačit.

Ačkoliv, neočekával, že bude mít šanci potulovat se v Zapovězeném lese. Ty dny byly dávno pryč, stejně jako jeho přátelé. Kromě jednoho. Sirius Black utekl z Azkabanu, uslyšel v hlavě Brumbálův hlas.

Ta zpráva ještě stále bolela, po týdnu naplněném sny a vzpomínáním, dobrovolným i nedobrovolným. Pořád nebyl schopen myslet na Tichošlápka a záškodnická dobrodružství bez tíhy, kterou způsobovalo vědomí Siriovy zrady. Jako by ho někdo požádal, aby smísil led s ohněm – ty dva elementy jednoduše nemohly existovat vedle sebe. Když se je snažil propojit ve své mysli, ocital se v bludných spirálách zmatku. Jakmile se oheň dotkl ledu, ozvalo se jen prázdné zasyčení páry a pak – nic.

Se vší pravděpodobností Siria chytí a pošlou zpět do Azkabanu ještě než začne školní rok, pomyslel si Remus a i teď, stejně jako celý týden, se místo na hrátky ve sněhu s Tichošlápkem nutil myslet na plačící Petrovu matku a osiřelého malého Harryho.

I když už se dávno vyšli z mlhy, zůstávali tři čarodějové neobvykle tišší. Brumbál občas cosi poznamenal o nějakém zvířeti nebo rostlině, co spatřil po cestě, ale zbylí dva se ani nesnažili odpovídat. Slunce prosvítalo skrz mraky a náhodně osvětlovalo louky a vrchy. Brzy dorazili k horním ovčím pastvinám blízko vesnice, odkud byla vidět jednotlivá zvířata, roztroušená po alpinské pastvině jako obláčky za příjemného letního dne.

Pastevci na ně vesele mávali, protože Lupeni byl v okolí Stilpescu známý a oblíbený. Když sešli ještě níž, prošli okolo farmy bylinkáře Lászla. Pěšina se teď změnila ve vozovou cestu, z obou stran doprovázenou nízkým plotem, za kterým se začaly objevovat drobné dřevěné chalupy, s pozdně letními zahrádkami plnými rajčat a bohatých květů. Úplně nakonec se ve výhledu objevily kuželovité červené střechy kostela a jeho vysokých věží.

„Opravdu příjemná procházka," poznamenal Brumbál, když překročili potok, který protékal vesnicí Stilpescu, „ale teď už se nemůžu dál zdržovat. Moc rád bych strávil ještě pár dní procházkami tady v těch krásných horách, ale zbývá mi ještě před začátkem školního roku zařídit spoustu věcí."

Starý čaroděj se zastavil uprostřed cesty, na jeho půlměsícových brýlích se třpytilo slunce, upřel na své dva společníky vřelý pohled a vytáhl z kufru tlustý svazek jízdních řádů a map. Na okamžik do nich zabořil nos a po chvíli vzhlédl.

„V Budapešti nasednu na letadlo a tobě bych radil, abys udělal totéž," oslovil Rema a papíry mu hodil. „Doprava z Bukurešti mi nepřijde zrovna dvakrát spolehlivá, rozumíš. Do Budapešti je to kus cesty, ale možná zrovna ten nejzajímavější."

Béla fascinovaně sledoval Rema, když rozevřel leteckou mapu východní Evropy. Vybranou cestu označovaly mávající a svítící orientační body, voda v řekách proudila a dokonce bylo možné zapnout zvláštní funkci, která letce varovala před blížícími se mudlovskými letadly. Otočením malé figurky na koštěti doleva začala postavička stoupat, otočením doprava klesala, čímž se příslušně měnila perspektiva pohledu a způsob zobrazení jednotlivých prvků. Podobných map se v bradavických ložnicích válely spousty a teprve při pohledu na upřímný zájem mladého divokého Rumuna si Remus uvědomil, jak mu její navigační prvky mohou být užitečné. Dosud se ani jednou nezamyslel nad tím, jak se za jeden jediný týden přesune do Bradavic, a v myšlenkách se stále vracel k věcem, které bude třeba ještě zařídit zde, v horách.

„Až přistaneš na letišti Heathrow, budeš mít dost času dostat se do Bradavic mudlovským způsobem, pokud by ses na koště cítil moc unavený," dodal ředitel vesele, aniž by se naplno zmiňoval o tom, že Remus bude cestovat v den po úplňku. Z hluboké kapsy cestovního pláště vytáhl svazek bankovek.

„Tady máš nějaké mudlovské peníze na letadlo. Je to německá měna a jak jsem zjistil, většina mudlů ji bez problému přijme."

Podal peníze Removi, který si je založil vedle k jízdním řádům, zatímco Béla nepřestával zkoumat mapu. To byla další věc, na kterou vůbec nepomyslel – mudlové používají spoustu různých měn (namísto pohodlných čarodějnických galeonů). Neměl ani jediný galeon, ani jediný srpek, a vůbec ho nenapadlo přemýšlet nad tím, jak si zaplatí dopravu přes Evropu. Ředitel měl rozhodně pravdu v tom, že letět na koštěti necelých 2000 mil z Karpat do Bradavic den po úplňku by mu činilo velké potíže.

Brumbál se na chvíli zatvářil nezvykle vážně a vypadal, že váhá, jestli má nebo nemá promluvit. S povzdechem se rozhodl a obrátil se přímo k Removi.

„Měl bych ti sdělit ještě jednu věc, ale určitě ti neudělá radost."

„Prosím, řediteli," odvětil Remus bez zaváhání, „jestli vás něco tíží, řekněte mi, jak vám můžu pomoct."

„Aha, jak můžeš pomoct. To je opravdu dobrá otázka," odpověděl Brumbál zamyšleně a v očích mu zajiskřilo. „Říkal jsem ti, že Sirius Black uprchl z Azkabanu." Béla polekaně vydechl, protože se zřejmě domníval, že buď on nebo Remus omylem prozradili, že Sirius je Tichošlápek. Remův starý přítel byl pro ně pro oba pes, tak si to Béla alespoň pamatoval, a snadno mohli oba zapomenout, že je to třeba držet v tajnosti.

Ale starý čaroděj neméně vážně pokračoval. „Ministerstvo má informace o tom, že Sirius již před útěkem plánoval cestu do Bradavic, a domnívají se proto, že chce ublížit Harrymu."

Remus zůstal jako opařený a neodpověděl. Ztratil svou lásku, učitele a rumunského přítele v jedné noci, zrazen hned dvakrát těmi, o nichž se domníval, že takového činu nejsou schopni – ženou, jíž věřil, že se mu podobá víc než kdokoliv jiný, a vlkem, druhem ze smečky, který sotva dokázal vyslovit slovo „zrádce."

Teď již rozuměl, že Vodlemort mohl Siria nějakým způsobem svést, snad mu slíbil tučnou odměnu (i když ho ještě nenapadlo, co by to mohlo být) za to, když své přátele Temnému pánu zradí. Alespoň jedna jeho část tomu věřila.

Ale ani po dvanácti letech v divočině, během kterých zažil a viděl víc krutosti a podvodů než si kdy mohl jako naivní absolvent Bradavic představit, nedokázal uvěřit tomu, že by Sirius usiloval vykonat pomstu na nevinném dítěti.

„Ne," zamumlal nejdřív sám k sobě a potom, když si zpříma prohlédl Brumbálovu tvář, silněji: „Ne. Nevěřím, že by něco takového chtěl Sirius udělat."

„Uznávám, že ani mě se tomu nechce věřit," vzdychl čaroděj, „ale Ministerstvo tomu věří. Popletal, současný ministr, hodlá do Bradavic na začátek roku přivést mozkomory. Mluvil o tom, že je chce umístit na nádraží a snad dokonce i do vlaku."

Jak mluvil, zaslechl Remus v jeho hlase narůstající hněv a viděl, jak mu oči temně zasvítily. „Nedovolím jim vstoupit na školní pozemky. Ale nemůžu zaručit, že se mi podaří zabránit jim ve vstupu do vlaku ještě než se dostane do Prasinek." Smutně zavrtěl hlavou. „My všichni máme pochopitelně obavy o Harryho bezpečnost, ale vystavovat žáky přítomnosti mozkomorů bez dohledu dospělé osoby je nezodpovědné a krátkozraké."

„Chcete říct, že by ve vlaku měl být učitel?"

„Nebývá to zvykem, vím," odpověděl Brumbál opatrně, „protože jízda většinou probíhá bez problémů. Dokážu si nanejvýš představit ty hromady cukrovinek a sem tam nějakou tu hádku."

„…ale ne Temné tvory," dokončil za něj Remus. „Budu se snažit, abych to do vlaku stihnul."

Brumbál jen pokýval hlavou a když odpověděl, zdálo se, že se mu vrátila obvyklá veselost. „Děkuji, Reme."

Otočil se k Bélovi, natáhl k němu ruku a prohodil. „Bélo, milý chlapče, bylo mi opravdu ctí, že jsem tě mohl poznat. Těším se, že uslyším o každém tvém úspěchu. Nezapomeň Rema o všem informovat."

Mladík si s ředitelem potřásl rukou, poté, co ho jeho nevlastní otec trochu popostrčil. Asi si nikdy nezvykne na lidské zdvořilosti, ale naučit se je snad může. Remus přemýšlel, jestli tím od mladého vlkodlaka nežádá trochu moc. I on podal Brumbálovi ruku se slibem, že dorazí do Bradavic včas na hostinu.

Brumbál vytáhl ze zavazadla, které muselo být uvnitř mnohem větší, než zvenku vypadalo, své koště a vzápětí fialový kufr zakouzlil do velikosti jablka. Vstrčil si ho do kapsy, uchopil koště a s rozmarným zamáváním se vznesl nad koruny stromů. Oba muži zůstali tiše stát a pozorovali malou tečku na obloze, jak se pomalu zmenšuje, až nakonec zmizela, pohlcená nikoliv kouzlem, ale časem a vzdáleností.

„Musíme jít." Remus přerušil ticho a poplácal Bélu po rameni. Mladší čaroděj se dal do kroku, i když trochu váhavě, možná ze smutku, možná z náhlé neochoty dokončit úkol, který měl před sebou. Po Brumbálově odchodu se najednou necítil dobře, snad proto, že teď měl sám čelit budoucnosti, kterou mu Remus vnutil, nebo proto, že jeho jistota, že se v přítomnosti mocného čaroděje všechno vyřeší samo od sebe, byla ta tam. Nervózně pokukoval směrem k vesnici, jako by byla obydlená draky a chimérami namísto čarodějů a čarodějek.

Remus, zabraný do úvah o možných způsobech dopravy, si jeho změny nálady nevšiml. Sveze se tedy bradavickým expresem, a to znamená, že se bude muset do Británie dostat nejpozději ráno po úplňku. Na nádraží King's Cross by se měl dostat snadno. Mohl by se Přemístit z Heathrow rovnou na nástupiště 9 a 3/4, koneckonců už to párkrát udělal, a ani ne dlouho poté, co dostal povolení k Přemísťování. Potká se ve vlaku s Harrym?

Ráno už bylo za dveřmi, když konečně vstoupili do Stilpescu. Lidé, které potkávali, Rema uctivě zdravili. Většina znala Lupeniho od pohledu nebo o něm alespoň slyšeli, i když s nimi lovec nestvůr promluvil jen zřídkakdy. Remus vedl Bélu okolo malého kostela s trojitou kuželovitou střechou a podlouhlými, úzkými vitrážovými okny. Vzadu našli Otce Floresca, kterak zrovna pečuje o květinovou zahradu. Baculatý, plešatý drobný muž byl obklopen vysokými růžovými proskurníky, které se nad ním tyčily jako věže. Jeho kulatá, snědá hlava ze všeho nejvíc připomínala vlašský ořech, zvláště teď, když se při pohledu na Rema usmál a v jeho starém, větrem ošlehaném obličeji se objevily svazky vrásek.

„Lupeni," rozzářil se, „jak rád vás zase vidím!" Starý muž zvědavě zabloudil očima směrem k Bélovi, který si nejistě prohlížel okraj zahrady a váhavě nasával vůni barevných květin, a zase zpět k Removi. Když lovec nestvůr neodpověděl, odložil kněz svůj rýč na obrubu malé studny stojící uprostřed kvetoucí zahrady a vyšel jim rychle vstříc.

„Doufám, že se nic nestalo?" povídal zmateně. „Tohle není hodina, kdy většinou chodíte učit."

Kde začít? Remus se ptal sám sebe a zvedl těžký batoh, který sebou přitáhl z hor. Nechal ho se zaduněním spadnout na zem a sehnul se, aby ho otevřel.

„Nepřišel jsem učit, ne," začal Remus a pohlédl vzhůru do knězova zachmuřeného obličeje. „Pamatujete si na všechny ty krádeže, co jste tu měli až… do loňska? Pár lidí zabili a okradli tady ve Stilpescu i v okolních vesnicích." Nechtělo se mu s pravdou hned ven a neměl chuť zmiňovat se o tom, že se na krádežích podíleli vlkodlaci s upírem, ale ani nemusel, neboť starý muž to udělal za něj.

„To ten vlkodlak, že?" Kněz mlaskl jazykem a zavrtěl hlavou. „To je strašné, opravdu strašné… a k tomu ti upíři."

Jeho slova Rema nijak neznepokojila a bez valného zájmu zaznamenal, že se mu Béla snaží schovat za záda.

„No dobře," řekl spěšně. „Trochu jsme, ehm, vyklízeli chalupu po tom zloději a tohle jsme tam." Otevřel pytel a uvnitř se zatřpytil kov. „Asi to patří těm okradeným. Myslel jsem, jestli byste nezařídil, aby to ti lidé dostali zpátky, a aby se peníze použili k dobrému účelu. Je jich tam dost."

Kněz si klekl vedle Rema, začal opatrně zkoumat obsah batohu, probíral se hromadou kovových předmětů a občas při tom tiše zavzdychal.

S upřímným smutkem potom prohlásil: „Ukradli tolik věcí. Jistě, některé věci poznávám, ale okradení byli i lidé z jiných vesnic, je to tak? Mohu si o tom promluvit i s Otcem Petruem z Albimare…," zarazil se, když spatřil něco, co ho zaujalo. Po chvíli ticha vyndal z batohu malý předmět a když natáhl dlaň, ležel na ní široký zlatý prsten s dubovými listy vyrytými dp jeho okrajů.

„Poznávám ho," řekl stařec ztěžka, „oddával jsem je před dvěma lety." S pohledem upřeným na prsten zavrtěl smutně hlavou a potom pohlédl zpříma na Rema. „Nikita Viteazul. Jemu patřil."

Remus mu prsten vzal z ruky a potěžkal ho. Jednou z posledních obětí krádeží ve vesnici byl mladý muž, jehož snem bylo založit ve Stilpescu školu pro nevzdělané děti. Vdova, která po něm zůstala, jeho úkol převzala. Brzy přijde i o Lupeniho lekce, ale v horách snad co nevidět vznikne nová škola, ještě lepší.

„Vezměte si to, Otče, prosím," řekl Remus a vstal tak rychle, že se kněz vylekal. Sevřel prsten pevně v ruce a řekl: „S Madam Viteazulovou musím mluvit ještě teď ráno. Vrátím jí to."

„Ale jistě. Myslím, že už je dole." Kněz si Bélu ještě jednou zvědavě prohlédl, ne snad nepřátelsky, ale s jistou lítostí, jako by ho považoval za retardované nebo postižené dítě, kterému lovec nestvůr dovolil dělat mu doprovod.

Remus musel Bélu po schodech dolů téměř strkat, aniž to vůbec nějak vnímal, protože ho ovládal děs z nadcházejícího loučení s Madam Viteazulovou, a s prstenem se cítil ještě o to hůř. Sklepení kostela sloužilo jako učebna pro děti z celé vesnice, zde se učili číst a psát, i něco málo kouzel. Učitelka seděla za malým stolkem, s tmavou hlavou skloněnou nad svazkem papírů. Paprsky slunečního světla vnikajícího dovnitř malým oknem akorát na úrovni očí osvěcovaly desku stolu a roztahovaly se po podlaze. Při zvuku kroků, které se na schodech ozvaly, zvedla hlavu a její tvář se rozzářila úsměvem, který ovšem plynule přešel v zamračení.

„Lupeni! To je ale překvapení. Doufám, že se nic nestalo?"

„Madam Viteazulová, potřeboval bych si s vámi o něčem promluvit," odpověděl zdvořilým, ale profesionálním tónem učitele. „Nejprve bych vám rád někoho představil." Dobře věděl, že tím jen odkládá onu špatnou zprávu, ale přesvědčil sám sebe, že je dobrým zvykem představit nejdříve svého společníka.

„Tohle je Béla…" naznačil mladíkovi, který se schovával za ním a opíral se o rám dveří, aby postoupil dopředu, zatímco učitelka vstala, obešla stůl a přiblížila se k nim.

„Ráda tě poznávám," řekla dostatečně příjemně, ačkoliv jí při tom přes tvář přeběhl podivný výraz – snad záblesk poznání. Pohlédla chlapci do očí a chtěla si s ním potřást rukou.

„Pravou," připomněl mu Remus.

Béla k učitelce beze slov natáhl napřed jednu a pak i druhou ruku. Ucukl, když ucítil její dotek, a stáhl se rychle zpět, aniž by opětoval její pohled. S tichým, ale nezaměnitelným hrdelním zvukem ustupoval vzad, až narazil do zdi.

Naprosto běžné chování nervózního vlkodlaka, a Rema by také nijak neznepokojilo, kdyby se odehrálo v Liszčině chalupě, ale uvědomoval si, jak podezřele to musí vypadat před vesničankou. Podvědomě se už dávno naučil přestupovat mezi oběma světy tak lehce jako přecházel z angličtiny do rumunštiny, a z nějakého důvodu čekal, že tento chlapec, který s lidmi přestal komunikovat ve věku devíti let, to zvládne také. Přemýšlel, co asi Bélu tolik vyděsilo – poznal snad Madam Viteazulovou? Nebo si prostě pamatoval, jak se tu k němu posledně vesničané chovali? Remus nevěděl, co se tenkrát stalo a proč se Bélovy rodiče chlapce zřekli, ani jestli se na tom nějak vesničané podíleli, a proklel se za svou nevědomost.

Madam Viteazulová chlapce, který se teď krčil vedle dveří s pohledem zabořeným do podlahy, nepřestávala sledovat a očividně došla ke stejnému závěru jako předtím kněz.

„Omluvte mého nevlastního syna," řekl Remus prostě. „Je to docela schopný čaroděj, jen velmi stydlivý."

Mladá učitelka se tvářila pochybovačně, všichni dohromady se cítili trapně a přáli si ukončit celou konverzaci tak rychle, jak to jim to zdvořilost dovolí. „Co se stalo, Lupeni, ten starý muž…?"

„Jen odešel," odvětil a zachvěl se, když spatřil, jak se na její tváři objevila radostná úleva. Až se dozví, že chce starého muže brzy následovat, už ji to tolik nepotěší. Na řadě je ale nejdříve jiná nepříjemná zpráva. Zhluboka se nadechl, natáhl k ní dlaň a ukázal prsten. Nemusel jí nic říkat, zalapala po dechu a nejistě, jako by se bála, že ji kov spálí, zvedla ruku, aby se ho dotkla.

„Kde jsi to… našel?" vzlykla, chňapla po prstenu, pevně ho stiskla a zvedla k Removi zvlhlé oči.

„Našel jsem některé z těch věcí, co tenkrát ukradl ten zloděj. Ursulo…," to je přece její jméno, vzpomněl si náhle, i když ji tak nikdy předtím neoslovil, „je mi strašně moc líto."

Rázně zavrtěla hlavou, zamrkala a pokusila se potlačit slzy. Odvrátila se a po chvíli tiše, ale pevně řekla: „Prosím, Lupeni, ze všech lidí jsi to ty, kdo se nemá proč omlouvat. Jsem šťastná, že ho mám zpět, že mám alespoň něco…"

Pomalu uvolnila zaťatou pěst a několik okamžiků si prsten prohlížela. Ticho uprostřed sklepení začalo Rema tížit. Chytit toho, kdo byl za krádeže zodpovědný, mu připadalo jako dostatečný trest, ale teď před ním s pláčem stála jedna z obětí. Pocítil velkou úlevu, když konečně promluvila a vysvobodila je z napjatého mlčení.

„Děkuji," řekla plačtivě a ukryla prsten do kapsy své sukně. Hřbetem ruky si otřela slzy a když se její oči setkaly s Removým starostlivým pohledem, pokusila se o úsměv. „Co jsi mi chtěl říct?"

Tak opatrně, jak jen byl schopen, jí sdělil svou novinu, že do týdne opustí Transylvánii a odjede do Skotska. Ursulino zklamání bylo něčím mnohem víc než jen profesionálním zklamáním učitele, ale ráda se nechala ujistit slibem, že na hradě brzy vznikne nová škola. Slyšela o Marině Verdezzové, tak jako všichni, a zmínka o Raduovi ji potěšila.

„Takže škola pro lovce nestvůr?" zajímala se a zalétla pohledem k postavě stojící v rohu.

„Ehm – ne," opravil ji Remus, „škola pro výuku všech druhů magie. Radu je dokonce expert na Přeměňování, je to kolega mého bývalého profesora." Který bude za týden zase mým kolegou, pomyslel si překvapeně. Ale jak dokáže opustit Bélu?

Madam Viteazulová si povzdychla a zamumlala blouznivě něco o tom, jak moc jí bude Lupeni chybět, až se Remus začal červenat. „I dětem budeš chybět. S tebou se tu všechno změnilo, mohly si tu beze strachu hrát," vzpomínala. „Předtím byly hory spoustu let plné nebezpečí. Doufám, že Radu se svými studenty…," ještě jednou pohlédla na Bélu, „budou pokračovat v zabíjení upírů a vlkodlaků, jak jsi to dělal ty."

Béla znovu zavrčel, tentokrát docela hlasitě a vyrazil z pokoje nahoru po schodech a ven z budovy. Remus běžel za ním a venku zjistil, že jeho syn už je na půli cesty do kopce k Lászlovi, a kněz za ním nepřestával zmateně pokřikovat, dokud ho Remus neujistil, že podivný mladík na něj ani na Madam Viteazulovou nezaútočil ani je žádným jiným způsobem neobtěžoval. V jednu chvíli měl v úmyslu se za Bélou Přemístit, ale pak se rozhodl jinak, otočil se a vrátil se do třídy. Vyměnil si s Madam Viteazulovou rychlý pohled, vypadala nervózně a neuvědomovala si, jak její slova mohla způsobit útěk chlapce-zvířete.

Remus věděl, že jestli teď neřekne pravdu, nebude se už nikdy moci podívat svému synovi do očí. „Já nelovím vlkodlaky," řekl rozhodně a sledoval, jak se jí rozšířily zorničky, jako by zapomněla, že by se předtím o vlkodlacích vůbec zmiňovala. „Jsou to lidé, jako ty a já." Pozvedl ruku, aby zadržel její námitky.

„Grigore… ten… muž, kterého jsem zabil," řekl namáhavě, „ten je zodpovědný za smrt vašeho manžela. Ne proto, že byl vlkodlak, ale protože to byl špatný člověk." Zhluboka se nadechl. „Zasloužíš si vědět, jak to celé bylo…"

Rumunsko, Rok jedenáctý

Obloha začínala měnit barvu z černé na temně modrou, když Remus vzdal další pátrání po upírech a vykročil po klikaté horské stezce vedoucí od východních jeskyní směrem ke Stilpescu. Byl to plodný večer, zbýval mu už jen jediný kolík a u opasku si zavěšené ve vaku nesl čerstvé upíří srdce. S jeho pomocí zacelí poslední otvor v plášti hradu Česnekovým kouzlem.

Hrad Arghezi byl nyní chráněn stejně dobře jako kdykoliv předtím. Po tři roky, které následovaly po požáru, Remus nepřestával udržovat a opravovat ochranné bariéry. Činil to zčásti na památku bývalého mistra, zčásti proto, aby dal nějakou náplň svým dlouhým a osamělým dnům.

Avšak nebylo to jen čistě intelektuálské cvičení. V oblasti se nadále potulovali nebezpeční upíři-čarodějové, včetně jednoho, který své oběti poté, co se napil jejich krve, okrádal o peníze a o šaty. Tento upír se nikdy nekrmil dvakrát na stejném člověku, což zužovalo rozsah možných vodítek, které mohly Removi naznačit, kde začít s pátráním. Na lov se vydával v noci v naději, že viníka chytí při činu, i ve dne, kdy doufal, že se mu podaří vzbudit upíra ze spánku. Obojí bez úspěchu.

Jedné noci byla oběť upíra nalezena až daleko na jihu u Albimare, o týden později bylo jiné tělo objeveno v horách u Rosu a o posledním novu upír prošel v blízkosti Stilpescu a zavraždil mladého muže, Nikitu Viteazul, který se nedlouho předtím oženil a zůstal ten večer venku, aby položil střechu na starý dům, který opravoval pro sebe a svou manželku. Mladík byl čaroděj a měl svou vlastní hůlku a stopy po ohni v domě i na jeho těle naznačovaly, že s upírem bojoval, a prohrál.

Zabíjení a okrádání nebylo zrovna obvyklým rysem chování upírů, a tak Remus provedl pečlivý průzkum, aby zjistil, jestli nemá náhodou co do činění s jedním z oněch cizích Nemrtvých – třeba s bulharským krvoijacorem nebo albánským sampirem, což byly druhy, které jeho i Alexandra kdysi překvapili svou odolností vůči česneku a slunečnímu světlu. Potulný upír bez domova by mohl mít důvod krást peníze, kdyby si chtěl pořídit pozemek nebo dům, kde by mohl nerušeně spát. Krádeže šatů a šperků se už nedaly vysvětlit tak snadno, pokud je upír neměl třeba v úmyslu prodat… nebo pokud neměl lidského společníka.

Najednou kdesi nad sebou zachytil pohyb a ztuhl. Opatrně, aby nešustil v podrostu, vyšel z cesty, skryl se za strom a čekal.

Po dlouhou chvíli se neobjevil žádný další zvuk ani pohyb, což znamenalo, že objektem Remova zájmu je něco obratnějšího, než člověk. Mohl to být stejně dobře i rys nebo jelen, nejen upír, ale přesto dál trpělivě čekal.

Když se silueta znovu pohnula, stála viditelně na dvou nohách, což dokáže jen jediné neopeřené zvíře. Něco si zastrčila do kapsy pláště, jednou se ohlédla přes rameno a vykročila směrem ke Stilpescu.

Remus ji následoval a občas uhýbal z jejího dohledu ve chvílích, když se muž otáčel. Pohyboval se až příliš rychle a ostražitě, aby to byl jen obyčejný člověk, ale byl-li to upír, proč se neproměnil v netopýra, jestliže měl dojem, že ho někdo sleduje?

Když se Remus přiblížil k místu, kde si postavy poprvé všiml, našel na okraji cesty v hromadě špíny ukryté tělo. Oběť byla uškrcená a byla z ní vysátá všechna krev, měla vyprázdněné kapsy a byla polonahá, protože jí někdo vzal i košili a kabát. Od hrdla přes holou hruď stékal pramínek krve, na konci rozmazaný dotekem upírova jazyku.

S bušícím srdcem Remus vyrazil za rychlým stínem, obezřetně a tiše jako vůdce smečky. Když se dostali k okraji vesnice, dal se muž do běhu. V ten okamžik už nebylo pochyb, že o Removi ví, a tak se čaroděj rozhodl, že nebude marnit čas snahou doběhnout ho, a přes riziko hluku se přímo před něj Přemístil.

Ozbrojen všemi potřebnými pomůckami si Remus v slabém světle přicházejícího úsvitu podivného cizince prohlédl – a ztuhl uprostřed pohybu, ohromen tak, že skoro upustil na zem svou hůlku a česnek. Tu tvář znal, tak jako znal desítky dalších v Rumunsku, a nepatřila upírovi.

„Grigore," zašeptal, neschopen namířit hůlku na někoho, kdo býval jeho přítelem, neschopen uvěřit navzdory všemu, co mu jeho smysly říkaly. „Myslel jsem, že jsi mrtvý."

Starý Beta, tři roky pohřešovaný, mu pohled oplatil s výrazem čiré hrůzy v očích. „Ne- nezabíjej mě," zakoktal a zvedl ruce jako v mudlovském filmu.

Podle těch slov Remus poznal, že se nemýlil. Jak nebe začínalo blednout, všiml si navíc, jakou košili a kabát má jeho bývalý druh na sobě – obojí ve spěchu zapnuté, o pár čísel větší, u krku potřísněné několika kapkami krve.

Vzpomněl si na to ráno, kdy se poprvé potkali, bylo to ráno po jeho prvním úplňku v Rumunsku, kdy zůstal v mrazu sám a ztracený. Grigore dlouho trpěl hladem, Vladovým zacházením a hrůzou z lidí, ale přesto se s tímhle bláznivým cizincem jménem Remus podělil o všechno, co měl. Jak se ten chlapec mohl změnit, jak mohl začít krást a zabíjet kvůli věcem?

Postoupil o krok vpřed a dotkl se zakrváceného místa na Grigorově límci. „Někde se tu pohybuje upír," řekl klidně, i když se mu srdce téměř zastavilo, když si uvědomil, kdo musí být oním upírem. „Krmí se na svých obětech, potom je uškrtí. Co o tom víš?"

„N-nic…" koktal Grigore. Pak se mu obličej rozjasnil, jak ho něco napadlo. „Našel jsem toho člověka na cestě, tak si říkám – no ne? Už byl prostě mrtvej."

„A minulý týden?" vyštěkl Remus. „To jsi byl kde?" Nepatrně pozvedl hůlku. „Ukaž mi, Grigore, prosím, kapsy."

Vyděšený vlkodlak otevřel pusu, jako by chtěl něco namítat, ale při pohledu na Removu hůlku poslechl.

Remus předstíral, že si se zájmem prohlíží mince a šperky, ač ve skutečnosti žádné z nich nepoznával. Hrál ale svou hru dál a doufal, že Beta projeví dostatečnou zbabělost a naivitu a skočí mu na to.

„Tenhle upír už mi nějaký čas uniká," prohlásil chladně, zvedl zlaté hodinky a pokusil se tvářit, jako že je poznává. „Stejně, jako to dělal jiný upír před mnoha měsíci… před třiceti, možná, Grigore? Nebo snad třiceti dvěma? Zhruba ve stejné době, kdy jsi… zmizel."

Ve vesnici byli lidé už s úsvitem dávno vzhůru a dnešek nebyl výjimkou. Aniž by si toho některý ze dvou účastníků hádky všiml, začali se okolo nich vesničané pomalu shromažďovat a pozorovali je. Napřed nejmenší chlapci, kteří rychle donesli zprávu svým rodičům, a ti rychle přispěchali na kopec, aby byli svědky střetu lovce nestvůr vybaveného česnekem, hůlkou a kolíkem, a muže krčícího se ve svahu.

„Tak to… nebyla to… není to moje vina," blekotal Grigore. „Hrozil, že mě zabije… přinutil mě k tomu…"

Remus se poškrábal na hlavě a předstíral, že přemýšlí. A možná že to ani nepředstíral – spousta podrobností mu ještě chyběla, i když už nepochyboval o tom, že jeho bývalý přítel je vinen. „Takže si to shrneme," řekl klidně. „Cuza tě využívá a ty mu pomáháš krást a zabíjet lidi. On tobě dává peníze a ty jemu…?"

Grigore sebou cukl, když zaslechl jméno svého trýznitele. „To není tak…"

„Ne? V každém případě tu je jeden problém." Remus vyhodil do vzduchu pár mincí a sledoval, jak se Beta přikrčil. „Jen drobný detail." Snížil hlas do nejtiššího šepotu. „A totiž, že já jsem Cuzu zabil!"

„Ale… ne… ty nerozumíš." Grigore si z tváře odhrnul pramen vlasů nasáklých potem. Remus zaznamenal, že už není tak hubený, jako býval kdysi, když se teď živil z upírových peněz. „On… on si to vytáhl!"

„Ten kolík?" Remus zvedl obočí. „Hmmm… tak o tom jsem ještě neslyšel," prohlásil s předstíraným zájmem učence. „Nebo… možná jsi ho vytáhl ty, Grigore?"

Byl to výstřel naslepo, ale z Grigorovy reakce Remus poznal, že má pravdu. Za současného kašlání a vzlykání potom Grigore řekl něco, co Remus považoval za tu nejpitomější lež, jakou kdy v životě slyšel. „Já… chtěl jsem jen vidět, co by se stalo," prohlásil.

„Nepovídej," řekl Remus. „Ten nejmocnější, nejzákeřnější upír v horách, a ty jsi mu vytáhl kolík ze srdce, jenom abys viděl, co se stane? No… tak dobře… co se tedy stalo?"

Grigorovy oči se rozšířily a plácl sebou těžce na zem. Remus na něj hleděl podezřívavě, dokud nezjistil, že Grigore celou událost pantomimicky předvádí – nebo alespoň svou vlastní verzi. Pomalu se posadil s rukama přitisknutýma na srdce. „On… se… posadil! A podíval se na mě těma očima… ve kterých není bělmo, ani zorničky… a…"

Rozhlédl se. Remus si nevšiml narůstajícího davu, ale Grigorovi to neuniklo a usmál se při myšlence, že před tolika svědky je v bezpečí. „… a pohrozil mi smrtí, jestliže mu nepomůžu," dokončil nepříliš nápaditě.

„Když jsem tě viděl naposledy, netvářil jsi se jako snadná kořist," řekl Remus suše, „a neměl ses nechat zastrašovat jako králík. Poslal jsi pro mě? Křičel jsi? Vyl? Byl jsem tam, blízko," pokračoval, „zabíjel jsem upíry."

„Chtěl jsem…," vydechl Grigore, ale Remus ho přerušil.

„Ne, neposlal jsi pro mě… protože ty jsi nevytáhl ten kolík proto, abys viděl, co se stane. Udělals to, protože jsi dokonce už dlouho před požárem PRACOVAL PRO CUZU!"

Grigore se znovu při zvuku toho jména otřásl, ale tentokrát se v jeho tváři namísto strachu objevila výčitka, když ukázal na Removu hůlku. „Chceš mě zabít! Říkal mi, že mě budeš chtít zabít! Měl pravdu!"

„Cuza ti už před požárem řekl, že tě budu chtít zabít?" divil se Remus a Grigore kývl. „A to proč?"

„Protože… řekl, že jsem…," Grigore to slovo zašeptal, „zrádce. Protože jsem prozradil nějaké věci Vladovi, něco o hradu, já ale nechtěl… o tom kouzle na bráně…"

„Jupiterova bariéra," vzdychl Remus, „ano, to jsem uhádl. Opravdu jsi věřil, že tě kvůli tomu zabiju?"

Grigore vypadal, že se mu právě opravdu ulevilo. „A ne…?"

„Jenomže tam pořád něco nesedí," zamýšlel se Remus. „Pohrozí ti, že prý tě zabiju kvůli tvé neposlušnosti. Možná tě i přinutí, abys mu dal nějaké informace? Já ho pak zabiju… a ty ho přivedeš zpět k životu?" Zatřásl hlavou. „Ne, to nedává žádný smysl. Nejen, že ti vyhrožoval, co, Grigore? Něco ti musel i slíbit… co to bylo?"

„Moji… moji vlastní smečku," přiznal Grigore – a podíval se na Rema se směsicí nenávisti a strachu. „Daleko od tebe a tvých bariér. To ty jsi ten zrádce! Žít na hradě… chránit lidi…"

„Zrádce? Snad," odpověděl Remus mírně. „Ale co přinutilo tebe, aby ses spolčoval se Smrtí? Kde je tvoje smečka? Určitě teď právě nekrade a nepáchá další masakry ve společnosti upíra."

„No a, tak co, jsou to jen lidi," Grigore pokrčil rameny. „Nepřátelé."

„Nikita Viteazul byl učitel," řekl Remus. „Ničí nepřítel. On a jeho žena založili jedinou školu ve vesnici, aby zdejší děti měli před sebou alespoň nějakou budoucnost. I ty jsi člověk, Grigore." Když spatřil, jaký nevěřícný pohled jeho zmínka vyvolala, musel se zamračit. „Anebo jsi byl, než jsi potkal Cuzu. Kde je?" vyjel najednou. „Kde se schovává?"

Doufal, že rozkazovačný tón probudí v Grigorovi jeho starý instinkt podřídit se silnějšímu, ale nefungovalo to. Odhodlaně na Rema pohlédl. „Neřeknu," zahuhlal.

„Víš to, nebo mi lžeš?" zvolal Remus a všiml si stínu zlomyslnosti, který přeběhl přes Grigorovu tvář. „Řekni to! U všech bohů, toho upíra dostanu!"

„Nedostaneš," dráždil ho Grigore. „Budu ho varovat a znovu ti uteče, stejně jako tenkrát…"

Otočil se na útěk a Remus, než si stačil uvědomit, co dělá, zvedl hůlku a vyslal za ním kletbu.

Všechny lekce o tom, jak rozeznávat a zabít vlkodlaka, všechny eseje, co kdy napsal, knihy, které přečetl, i vzteklé přednášky, kterými častoval své přátele – a nikdy ho nenapadlo, že to bude tak lehké jako jedna jediná prostá kletba. Snad k tomu přispělo to, že byl nový měsíc, nebo že Grigore nebyl žádný velký čaroděj, nebo prostě protože byl Remus opravdu rozzuřený – ale tělo, které dopadlo na zem, už nikdy nemělo znovu vstát. Zíral na mrtvolu svého prvního rumunského přítele a myšlenka na Cuzu potlačila prozatím jakýkoliv pocit viny. Grigora zabil Cuza, přesvědčoval Remus sama sebe, stejným způsobem, jako kdyby z něj býval udělal upíra.

Ale než se mohl sebrat a jít, musel si to vyřídit s vyděšeným davem. Zdálo se, že se sešla celá vesnice Stilpescu, aby sledovala svého oblíbeného lovce nestvůr, jak zabíjí neozbrojeného muže.

Remus se k tělu obrátil zády a oslovil shromáždění hlubokým, mdlým hlasem. „Byl to člověk, společník upíra, který tu v okolí několika mil zabíjel lidi," začal. Ozval se šepot, ale nedalo se rozeznat, zda jsou na jeho straně nebo ne. Bylo mu to jedno. „Zatkněte mě, dejte mě do vězení… ale toho upíra musíte najít a zabít. Upíra jménem Cuza. Před třemi lety zabil Alexandra Argheziho, a minulý měsíc byl jeho obětí Nikita Viteazul."

V davu se ozvaly ohromené výkřiky. Nikitu znají, domyslel si Remus, a nezúčastněně začal vysvětlovat Cuzův příběh, a nevšímal si, kam se lidé dívají a na koho ukazují. Koutkem oka zaznamenal nějaký předmět plout ve vzduchu, chvílemi to klesalo k zemi, a lidé zvedali hlavu, když jim to zavadilo o vlasy – ale ignoroval to, když to zmizelo kdesi za jeho zády. Nevšímal si ani syčivých zvuků, které se mu ozvaly u nohou, všiml si jen toho, že dav jeho vysvětlování přestal poslouchat. Když posluchači náhle umlkli, Remus udělal to samé a snažil se zjistit, jakým směrem se dívají.

Náhle se kdesi od mrtvoly zazněl výkřik. „Je to vlkodlak!" – výkřik, který se brzy odevšad začal ozývat jako ozvěna.

Remus se pomalu otočil, nedávaje na sobě znát žádnou emoci. Nebyl si jistý, kterého z nich dvou mají vesničané na mysli, a upřímně se o to ani nestaral. Když se k němu dav přiblížil, neustoupil – a po chvíli si uvědomil, že ho plácají po zádech a usmívají se.

Sledoval směr jejich ukazováčků dolů ke Grigorovu tělu a spatřil v jeho pravé ruce velký, lesklý předmět – kříž, posázený rubíny. Stříbro se i po smrti propalovalo do kůže, a prsty, jak se kůže okolo svrašťovala a šlachy se stahovaly, samy od sebe kříž sevřely.

„Stříbro, vidíte?" zašeptal kdosi někomu.

„To udělal Lupeni, viďte?" chtěl vědět jiný.
„Chytré, kamaráde," nějaký muž ho poplácal tak, až se zapotácel. „Nechtěl jsi nám to říkat, viď?"
„To už je let, co jsem naposledy viděl vlkodlaka," přidal se čtvrtý hlas. „Ne od té doby, co…"
Nějaká žena k sobě přitiskla své děti. „Tak to máme o jednu zrůdu míň."

Remus se pokusil protestovat, chtěl říct, že stříbro přece nic nedokazuje (jenomže tak naivní vesničané nebyli), dokonce je chtěl přesvědčit, že byl Grigore upír. Nikdo mu nevěnoval pozornost a když začali mluvit o oslavě, rozhodl se Remus, že už toho má dost. Zvedl ze země Grigorovo tělo – když nemohl být člověkem za života, věnuje mu Remus alespoň lidský pohřeb – a Přemístil se.

Čas na řádný pohřeb u chaty ale neměl, dokonce ani na smutek, protože první věc, kterou spatřil, když rozrazil dveře, byl spící Cuza.

Jako pořádný lovec upírů byl na všechno připraven. I s česnekem okolo krku, s kolíkem v ruce a slunečním kamenem (novým, ne tak silným jako ten první) v kapse ale pro prastarého čaroděje nebyl těžkým soupeřem. Pomocí čerstvého upířího srdce vykouzlil na dveře Česnekové kouzlo, takže Cuza nemohl uletět v netopýří podobě, ale sám sebe tím vystavil mnohem většímu nebezpečí – Remus teď věděl, že musí souboj vyhrát, nebo zemřít.

Rumunsko, Rok dvanáctý

„Jen jedinkrát v životě jsem se utkal s čarodějem, který by měl takovou moc," prozradil Madam Viteazulové. „…a to bylo v legraci." Mluvit o Siriovi s touhle Rumunkou, které to bylo téměř lhostejné a pro kterou Azkaban a Voldemort představovaly jen obrázky v učebnicích, do kterých občas nakoukla při přípravě kvízu, pomohlo trochu Removi zmírnit jeho bolest. Vyprávěl jí o několika Siriových hrdinských kouscích i o jeho útěku z pevnosti, ze které se utéct nedá. „On je… jedním z důvodů, proč se musím vrátit do Británie," vysvětloval a zatřásl hlavou, aby si připomněl, že chtěl vlastně mluvit o něčem jiném. „Netuším, jak Cuza k takové moci přišel. Nepodařilo se mi zjistit, kým byl za svého života, ani ve kterém století se narodil."

Madam Vitazulovou to uspokojilo jen napůl, jako někoho, kdo si v drahé francouzské restauraci mohl dát jen malý předkrm. Mohl jen hádat, co se jí honí hlavou, když se posadila před něj na židli, prohlížela si manželův svatební prsten a po chvíli k němu tázavě vzhlédla. „Proč?" řekla konečně a navzdory úsilí jí po tváří stékalo pár slz. „Proč Nikita? Proč ho zabili? Myslela jsem, že upíři jen…"

„Upíři většinou nezabíjejí," začal vysvětlovat Remus, který měl při setkání se zármutkem tendenci ukazovat svou pedantskou, školometskou část. „Ale Cuza se chtěl za každou cenu vyhnout tomu, aby ho někdo poznal… Nebyl to jen upír, ale i Temný čaroděj. Bohužel, víc už ti říct nemůžu. Myslím si, že ani Alexandru Arghezi nevěděl o mnoho víc…" Jeho tvář se zatáhla. „Ale to se nikdy nedozvím, protože i jeho zabil Cuza, s Grigorovou pomocí. Oba se stali jeho obětí." Stejně jako Lamie, pomyslel si, a představil si Lamii, Grigora, Alexandra, Siria a Petra v jednom kruhu jako duchy, kterak se spolu hádají.

Ostrá otázka ho ze snění vytrhla. „A čekal bys od vlkodlaka vůbec něco jiného? Jsme rádi, že jsi ho zabil, mohl nás taky pokousat… nebo někoho zabít, jako ten upír."

Removy mozek byl zmatený z nedostatku spánku, ze žalu z nových i starých ztrát, i z množství obav o osud příští rumunské a britské čarodějnické generace, takže sotva slyšel vlastní slova, když odpovídal. „Ano, čekal jsem od Grigora víc," řekl tiše.

„Tys ho znal?" zalapala po dechu, jako by si právě teď poprvé uvědomila, že si Remus s onou příšerou tykal.

„Poměrně dobře," doznal Remus. Díky letům praxe v lhaní mu ihned naskočilo několik možných odpovědí: Už dlouho jsem po něm šel, Znal jsem ho už předtím… Ale žádná lež z něj nevyšla, všechny je odsunul hněv a rozčílení nad způsobem, s jakým se zachází s vlkodlaky v této zemi, kde s lidmi žili tak dlouho pohromadě, a přesto se vždy setkávali jen se strachem a neporozuměním. „Pamatuješ si, když do města poprvé přišel Lászlo, jak byla tenkrát řeka plná tůňoďavů a bludníčků? A já se svými… přáteli jsme je přišli odehnat?"

S narůstající zlobou se pomalu postavila. „Jeden z nich byl vlkodlak?"

Remus se musel usmát, protože prostě… ano, přesně tak to bylo – jeden z nich byl vlkodlak. Stejně jako všichni ostatní.

„Nemůžu uvěřit, že by ses dával dohromady s…," její hlas se zlomil a oči se zaostřily do místa, kde se předtím v koutě krčil Béla. Zalapala po dechu, těžce dosedla zpět na židli a rukou se držela za hrdlo. „Ten chlapec… tady ten chlapec… právě teď… to bys neudělal. Jsou tu děti!" vykřikla, ačkoliv ve třídě ten den žádní žáci nebyli.

Ještě další minutu nepřestávala sípat a ječet a Remus měl zprvu v úmyslu nechat ji z toho vykřičet, ale po chvíli se pro to začal zlobit sám na sebe. „Našel jsem Bélu, když mu bylo devět let, ztraceného v lese," vyrazil ze sebe, když jeho rozhořčení konečně vyhrálo nad zdravým rozumem. Nemusí se snad jen zmiňovat o tom, v jako podobě ho poprvé viděl. „Jeho rodiče… lidé z tvojí vesnice… ho vypustili ven do hor, aby se o sebe postaral sám … A to je správně? Dokážeš si představit, jaké to pro dítě musí být?"

Bélův příběh ji ale nijak neznepokojil. „Jeho rodiče mu tím nechtěli ublížit. Tyhle kopce… tyhle lesy… jsou plné jemu podobných." Zachvěla se. „Našli by ho a… všichni by někde spolu žili, asi někde v jeskyni nebo kde. Jako divoši. Moc toho o nich nevím," přiznala, „nikdo se neodváží chodit do lesa."

„Ani já jsem o nich moc nevěděl, když jsem poprvé přišel," odvětil Remus klidně, a dodal o něco hlasitěji: „ale vychoval jsem Bélu jako vlastního syna, dohlížel jsem, aby měl jídlo a střechu nad hlavou, a učil jsem ho tak, jak nejlépe jsem dovedl."

To ale Madam Viteazulovou ještě víc zatvrdilo. „A vidíš!" zakřičela. „Je to pořád jenom… přes všechno tvoje úsilí…," snížila hlas, jako by je mladý vlkodlak mohl slyšet, „pořád jenom zvíře."

Remus se přinutil ke klidu, ale promluvil napjatě, v sekaných slovech. „Prostě se bojí. Ví, jak lidi ve vesnici vlkodlaky nenávidí, jak se jich bojí. Je to čaroděj, a dobrý čaroděj…"

Pátral po vhodných slovech, když tu se zvenku ozval zvuk zápasu a vysoký, vousatý muž, farmář jménem Andrei nebo Artur (Remus si nemohl vzpomenout) přitáhl po schodech dolů velmi mrzutě se tvářícího Bélu.

„Otec Florescu vzkazuje, že vám posílá vašeho chlapce," prohlásil muž vítězně. „Chtěl vám utéct, co?"

Remus i Madam Viteazuová překvapením vyskočili, i když každý z jiného důvodu. Remus se natáhl a farmáři poděkoval, a ten odešel poněkud váhavě a s výrazem neukojené zvědavosti, načež ho zaslechli, jak nahoře na zahradě hovoří s knězem.

Potom položil Remus ruku Bélovi na rameno, odhodlaný Ursule ukázat, jak spolu umějí normálně komunikovat. „Zapomněl sis hůlku, co?" zeptal se. „Myslel jsem, že ses odtud Přemístil."

„Nechal jsem ji na hradě," zahuhlal Béla a vystrašeně se rozhlédl kolem sebe a po učitelce.

Remus o krok ustoupil a postavil se mezi chlapce a ženu. „Výtečně," řekl s radostí, kterou vůbec necítil. „Byl bych moc rád, kdybyste se vy dva trochu více poznali. Nemusíte být přáteli, nemusíte si svěřovat tajemství, ale… Ursulo, Béla je ten nejtalentovanější čaroděj v širokém okolí a stane se Raduovým učněm." Ignoroval její dramatické sípání. „A Bélo, Ursula s tebou možná bude v budoucnu ráda spolupracovat, když jí dáš tu možnost."

Měl dojem, že se mu ta malá úvodní řeč docela povedla, a chystal se navrhnout setkání v jiný den, když tu se Madam Viteazulová přestala ovládat a začala ječet.

„Ne!" vyjekla a zamávala Removi před očima pěstí, ve které svírala manželův prsten. „V těhle horách jsem vyrostla! Dětství jsem strávila zavřená v domě, chráněná kouzly a omějem, vyděšená při každém úplňku. Když už jsme si začínali myslet, že se všechno zlepšuje, udělala ze mě jedna bestie vdovu! Tomu Angličan jako ty nebude nikdy rozumět…"

Béla začal zkoumat vstupní dveře, jestli tam ještě stojí ten vesničan a jestli by se mu podařilo utéct.

S každým metrem, se kterým se od sebe vzdalovali, Remus cítil, jak se jeho role usmiřovatele rozpadá. „Poslouchejte mě," vykřikl, „oba dva…"

Béla zavrčel. Ursula zavřískla.

„Nebudu spolupracovat se zrůdou!" ječela. „Ani nebudu zrůdě vystavovat své studenty!"

Remus zřetelně zaslechl kněze, jak se přibližuje ke sklepnímu oknu, zvědavý, co se uvnitř asi odehrává. „Ursulo," řekl tiše, „děláš to už celé čtyři roky. Proč myslíš, že do Stilpescu chodím vždycky, když je měsíc v novu?"

Veškerý zvuk a pohyb okamžitě ustaly. Ursula Viteazulová na něj zůstala zírat, s rukama bezvládně visícíma podél těla, v jednom z oněch momentů, kdy si člověk uvědomí, že všechno je úplně jinak, v jednom z oněch momentů, které dokáží život člověka úplně změnit, i když ne vždycky k lepšímu.

Když počáteční šok poněkud odezněl, Remus s úlevou zaznamenal, že se Béla otočil ode dveří a se zájmem zůstal stát a čekal, aby si vyslechl zpověď velkého lháře. Remus měl vztek sám na sebe za to, že svého syna neposlouchal, když mu ten tvrdil, že nemůže donekonečna skrývat svou identitu. Proč mu nevěřil? Vzpomněl si na jejich jediný společný výlet do Bukureště, kde Béla kohosi pokousal, ale Remus u toho nebyl přítomen a měl tenkrát za to, že vina byla na obou stranách. Bude mít ještě někdy šanci se Bélovi omluvit a přiznat, že se zachoval nespravedlivě?

Zrovna teď ale musel nějak vyřešit tu nešťastnou situaci, ve které se ocitl. Klidným, ale neústupným hlasem zbavil Madam Viteazulovou její pošetilé představy, že ho vlkodlak určitě pokousal teprve nedávno při jednom z jeho hrdinských vlkodlačích lovů. „Vlkodlak jsem odjakživa, kam až sahá moje paměť," řekl a nehnul se ze svého místa uprostřed pokoje, jako by chtěl zkrátit vzdálenost mezi chlapcem a učitelkou, kteří se tiskli ke zdi každý na opačném konci místnosti. Bylo to směšné postavení, ale nebylo to poprvé, kdy se v něm ocitl. „V Británii je nás tak málo, že jsem mohl většinu času prožít jako normální osoba…," slovo osoba použil Remus záměrně, „ale odjel jsem, když už těch předsudků a lhostejnosti začínalo být moc. A také protože… jsem se nikdy nepotkal s nikým mého druhu. Takže jsem se vydal do hor, abych žil mezi, jak říkáš… mezi divochy."

„Nejsme divoši," vpadl do toho Béla.

„Dobře," pochválil ho Remus a zadoufal, že jeho syn prokáže, že je schopen mluvit i v celých větách. Bylo to stejně těžké jako učit motáka ubránit se bubákovi, ale při pomyšlení na místo bradavického učitele se Removi vrátily všechny profesionální instinkty. „Výborně," řekl, jako by přemlouval stydlivého studenta, „jen pokračuj."

Bélovi to trvalo několik minut, během kterých se na sebe s Madam Viteazulovou nedokázali ani podívat, ale nakonec to dokázal. „No, my žijeme v domech. A většina z nás nikdy nikoho nepokousala."

„Pamatuješ si, jak jsem přišel do vesnice říct vám o měsíčních bariérách?" zeptal se Remus a čekal, až mu dá Madam Viteazulová kývnutím najevo, že si pamatuje. „Já je postavil, a fungují."

„To ano," přisvědčila. „Už neslýcháme vytí a nikdo nebyl pokousán, od doby…" Její oči se znovu zaostřily na Bélu, ale tentokrát neuhnuly, až se v nich objevil záblesk poznání. „Ty jsi… ty jsi ten malý chlapec Muscaturových, nemám pravdu?"

Béla na ní pohlédl přivřenýma očima, ale Remus mu dal kývnutím na srozuměnou, že je to tak v pořádku, jakkoliv měl ještě jisté pochyby. Čím si musel Béla projít během roku od chvíle, kdy byl ho Vlad kousl, do okamžiku, kdy se ocitl samotný v lese? Pamatoval si Ursulu, slyšel ji někdy o něm mluvit, když se možná přela s jeho rodiči…? Byl to svět, kterému Remus nerozuměl. Všechny jeho snahy o spolupráci s lidmi byly založeny jen na zkušenostech, které získal v Británii, ve světě, kde musel lhát, schovávat se a polykat vlastní emoce jako jed. Neměl žádné právo nařizovat Bélovi, jak se má chovat, ani neměl právo ho soudit.

„Ano," přikývl Béla po chvíli, „… byl jsem."

„A ty…," Ursula se podívala na Rema a její obličej se zaplnil hrůzou z té jediné věci, na kterou byla schopná teď myslet. „Takže ty nejsi ten, kdo… kdo…"

„Kdo ho kousnul?" Remus se bez námahy usmál. „Ne. Ale našel jsem ho v lese a…"

„… a slíbil, že mě nesežere, když budu dělat domácí úkoly," dokončil Béla suše.

Učitelka se zatvářila zmateně, jako kdyby vtipkování bylo tím posledním, co by očekávala od nestvůry.

„Béla bude udržovat bariéry, až budu pryč," řekl Remus a přemýšlel, jestli snaha udržovat oba jejich rody co nejdále od sebe něčemu vůbec přispěla, ačkoliv ho momentálně nenapadalo jiné řešení.

„Ale," učitelka chtěla přijít s další námitkou a Remus přemýšlel, jestli tu celou dobu jen nehučel do nepřístupné, beznadějně uzavřené mysli. Ale ne, řekl si v duchu, i Mihail se na konci začal chovat přátelsky. Čas od času mu dokonce poslal sovu. „Ale proč?" dořekla konečně Madam Viteazulová.

„Proč jsem stavěl bariéry? Mírové gesto, řekl bych, i když jsem to ze zbabělosti nikomu neřekl. Neměli bychom žít úplně odděleně, a už vůbec ne v nepřátelství," dodal Remus, a ačkoliv to byl mudlovský citát, všichni ho poznali. Před vlkodlaky jsem si hrál na Gorbačeva, pomyslel si. „A i když se Béla momentálně chová jako fracek, musíš mi věřit, když říkám, že je to ten nejlepší mladý čaroděj široko daleko."

Jeho drobná provokace přiměla Bélu vystoupit z rohu, ale Madam Viteazulová na oplátku ještě víc couvla. „Ty tomu věříš…že…"

Rema přestalo bavit stát v prostředku místnosti, šel a objal Bélu okolo ramen. „Samozřejmě že mu věřím. Je to můj syn." Zhluboka se nadechl a pokusil se sebrat všechnu svou jistotu – a k jeho vlastnímu překvapení se to podařilo. „Znáš mě a víš, co jsem všechno udělal. Změnilo se v poslední půlhodině něco z toho?"

Madam Viteazulová se i nadále tvářila skepticky, nemluvě o jejím viditelném strachu. „Ale ty jsi jiný…," zašeptala slabě. „Jsi z jiné země…"

„Ale patřím k temným tvorům," připomněl Remus s nepatrným úsměvem.

„On je ta nejroztomilejší temná stvůra, jakou kdy ve svém životě potkáte," odfrknul Béla a vymanil se z Remova objetí.

Remus se vrátil na své místo doprostřed sklepení – do věčné role usmiřovatele, chyceného mezi dvěma mlýnskými kameny, který si nikdy není jistý, co od něj jedna nebo druhá strana očekává. Mluvil dál, i když měl dojem, že už toho řekl víc než dost. „Je mi líto, že musím odejít dřív, než se škola postaví, než dorazí Radu, ale chápete snad okolnosti, kvůli kterým se musím vrátit. Žádám vás – vás oba – abyste udělali první krok ke spolupráci."

Béla se vzdálil o jeden krok od stěny.

Madam Viteazulová udělala jeden krok, ale zůstala schovaná za stolem.

Je to začátek, pomyslel si Remus a vyvedl Bélu ven z kostela na cestu do hradu.

-

Psi nevnímají čas, a tak Náměsíčník strávil poslední noc v horách Transylvánie s tím stejným pocitem, že jeden okamžik znamená věčnost, jaký zažíval o noci první i o těch více jako sto padesáti nocích mezitím. Bylo ještě léto a všechna noční zvířata si užívala venku teplého počasí. Pětka se zúčastnila lovu na jelena, který nakonec vyšel naprázdno – jednoroční jelen byl velmi obratný a vlci nebyli dostatečně hladoví, aby riskovali kopnutí nebo bodnutí parohy, kdyby se dostali příliš blízko. Když unavili sebe i jelena, vrhli se do potoka, aby se vykoupali. V Transylvánii sice potoky nevedly k magickým pramenům, jako se to často stávalo v Zapovězeném lese, ale Náměsíčník přesto miloval koupání. Rozpomínal se na obrazy a pachy a zvuky ze svých kouzelných dobrodružství, které jeho lidskému vědomí zůstanou navždy skryté, a šťouchal do Liszky a Bély, tahal je pod vodu a posílal je pro plovoucí předměty stejně jako to dělal s Tichošlápkem.

(Co byl Tichošlápek? Novofunlanďan, labrador, vtělení Smrtonoše? Remus a Sirius to kdysi dlouho a neúnavně probírali, aniž se kdy dostali k nějakého závěru. Ohromná černá psovitá šelma byla prostě jen pes, slavný Nejlepší přítel člověka, kterého zrovna tento rok mudlovští vědci přesunuli do rodové kategorie k vlkům.)

Ale mluvit o mudlovských vědcích nelze bez zmínky o tom jednom určitém, který několikrát dokonce zasáhl i do Náměsíčníkova života. Příliš zaměstnaní hrátkami ve vodě, užívající si svou vzájemnou blízkost, s žaludky plnými Liszčiných věhlasných jehněčích kousků na česneku, si vlkodlaci nevšimli nepřátelského pachu, který se nad vodou objevil, kdykoliv zavál vítr. Nikoliv lovec, ale vědec (či spíše budoucí vědec), kdo tentokrát vlky vystopoval.

Mike, bývalý fyzik, byl chytrý chlapík, takže věděl, že se musí ke zvířatům, které právě studoval pro svoji diplomovou práci, držet proti větru. Pro fyziku už dávno mrtvý, poté, co se ocitl na černé listině, když vzdal experiment v Rumunsku, začal studovat zoologii. Měl za sebou už dva a půl roku a k dokončení mu zbývaly ještě čtyři další. Teď už věděl, že na člověka vlci nikdy neútočí – ale držel se v úkrytu, aby ta nevinná zvířata nevystrašil.

Na straně 92 své diplomové práce, nazvané Způsob lovu a sociální interakce velkých rumunských masožravých šelem, přiřadil útoky u jeskyní hladovým zvířatům, která se předtím omylem otrávila rulíkem a která byla vystrašena vysokofrekvenčním zvukem, který vydávaly přístroje. Na stranách 137-139 vysvětloval, jaké zvláštnosti ve zvířecím chování a chyby při jejich pozorování mohou vyvolat zdání, že je v Rumunsku o každém úplňku dvakrát více vlků než jindy.

Ta část ale byla moc nudná a plná rovnic, takže ji nikdo nečetl.

Čtenáři naopak místo toho přeskakovali až na stranu 394, kde byla nádherná černo bílá fotografie divokého transylvánského vlka. Tenhle ohromný samec byl Mikův nejoblíbenější a zoolog se už nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo. Jednoho dne prostě zmizel a zanechal Mikovi jedinou svou památku – obrázek vlka vyhlížejícího v paprscích měsíčního světla zpoza stromu. Mike tento obrázek používal k ilustraci drobných anatomických rozdílů mezi vlkem a německým ovčákem – přičemž největší rozdíl byl v čenichu.

Naštěstí, rychlost vlčího běhu pohybující se okolo třiceti mil za hodinu byla pro nadějného vědce přece jen nedostižitelná, jinak by byl vystaven pohledu na pět zvířat, kterak mizí v podrostu, a vzápětí se o chvíli později objevují v podobě špinavých, poškrábaných nahých lidských postav.

Remus viděl, jak za chatou, kterou si smečka postavila na nejsevernějším okraji svého teritoria, vychází slunce, a díval se na Liszku a Stefa, jak pomáhají Bélovi dovnitř. Všichni si po posledním úplňku tohoto léta vychutnávali dotek větru na nahé kůži. Všiml si dlouhé bílé jizvy na Liszčině boku a vzpomněl si, jak přes ni kdysi přejížděl prstem a nedokázal při tom uvěřit tomu, že ta silná a krásná žena s ním sdílí něco, co po dlouhá léta považoval za vlastní ostudné tajemství.

Jeho rod. Opravdu byli ze stejného rodu? Ne tak docela. On sám byl čímsi prapodivným, křížencem, třebaže i na to už si stačil zvyknout… jediný přežívající jedinec onoho podivného druhu, Canis hogwartis.

Ale ne. Z toho rodu tu ještě jeden člověk zbyl… a byl tím důvodem, proč se musí vrátit zpět.

Remus zívl, neschopen déle uvažovat nad tím, jak se dostane přes celou Evropu do jedenácti hodin britského času, a zamířil do chaty, aby se porozhlédl po věcech, které si včera večer přinesl z hradu. Myslel si, že bude snazší, když si věci roztřídí a zabalí až ráno, ale jako obvykle nepočítal s únavou, která doprovázela proměnu. Na to snad musí být nějaký lék, pomyslel si. Ne Vlkodlačí lektvar, protože ten to dokonce ještě zhoršuje, ale něco jiného…

Když vstoupil dovnitř, nahý, zívající a se zahloubaným výrazem ve tváři, přivítal ho smích. Liszka už mu vytáhla kufr a podávala mu hábit, který si od ní vzal, ale neoblékl. Jakmile si ho obleče, to divoké zvíře zmizí a na jeho místě se objeví… bradavický profesor, a tak se tu poslední proměnu snažil ještě o pár posledních minut prodloužit. Něžně se jí dotkl na krku, v místě, kde bývaly svaly každé ráno po proměně napjaté a bolestivé, a ona tiše, přátelsky zavrněla.

Pak se dal rovnou do balení a všem přitom říkal, že ho mohou jet navštívit, jakkoliv věděl, že nikdo z nich – dokonce ani Béla – o tom nebude nikdy ani uvažovat.

Na podlaze, vykukující zpod prostěradla, do kterého včera všechno harampádí zabalil, ležela zpřeházená hromada knih, šatů a jiných předmětů. Na to, že tu žil dvanáct let, byla sbírka pozoruhodně malá, ale o hodně věcí přišel při požáru.

Napřed knihy. Béla si je odmítl nechat se slovy, že je Remus bude potřebovat při vyučování, a kromě toho se tu měl brzy objevit nový učitel, který třeba bude vyžadovat jiné učební texty. Knihy byly napůl rozbité a osahané od dospívajícího rumunského vlkodlaka, ale daly se číst. Do několika z nich byly vložené různé předměty – slisované květiny a byliny v učebnici bylinkářství, útržky papíru popsané Bélovým roztahaným, neupraveným škrabopisem v učebnici astronomie, a kus čehosi v Rumunských nemrtvých (což byla jediná kniha, která zbyla z Alexandrovy knihovny). Remus si dřepl na zem vedle hromady, zatřásl knihou a vypadl zapletený provázek. Na první pohled bylo jasné, že je z vlčí srsti. Udělal ho snad Béla? Když Remus v prstech šedo-bílý pletenec otočil, s úsměvem ho najednou poznal. To Liszka ho kdysi udělala (před deseti lety? jedenácti?), spletla jejich vylínanou srst do náramků, jeden pro sebe, jeden pro něj.

Teď stála vedle krbu, ospale se hádala se Stefem o tom, kudy povedou odvodňovací strouhu, a míchala přitom ovesnou kaši. Neznal na světě osobu, která by byla méně sentimentální než Liszka, a neočekával, že by ji náramek ještě nějak zajímal. Nepřestal se usmívat a vložil ho zpět mezi stránky.

Kufr, do kterého začal vkládat knihy, byl rozedraný stejně jako jednotlivé svazky, jak ho sebou Béla tahal sebou při průzkumných expedicích. Překvapivě, zlatá písmena na jeho kraji byla ještě čitelná. Profesor R. J. Lupin. Zakrátko se tou osobou skutečně stane. Studenti ho budou oslovovat „profesore Lupine" štěkavými britskými přízvuky, namísto „Lupeni" jemným rumunským akcentem, kterému za dvanáct let přivykl. S výjimkou posledních dvou týdnů angličtinu už čtyři roky nepoužíval ani neslyšel, ne od onoho léta, jehož dopad na svůj život ještě stále neuměl plně pochopit, ne od doby, kdy se ponořil do cizího světa, v němž se mudlovská věda mísila s temnými tvory, ne od chvíle, kdy mu řekla sbohem.

Ne. To nebyla tak úplně pravda, protože její poslední slova k němu byla v rumunštině, v jazyce jejího dětství. Miluji tě, řekla, a Smrt na tom nic nezmění.

Odstrčil plný kufr stranou a začal v hromadě věcí něco hledat, v rychlosti obracel naruby rukavice z dračí kůže, otáčel kameny a kosti, dokud nespatřil zlatavý záblesk. Jeho prsty se sevřely okolo známého tvaru velké, zdobené spony do vlasů. Dárek od Lamie… i když v té době, kdy mu ho dala, netušil, že zůstane jedinou viditelnou památkou po rumunské upírce.

A přesto ho její přítomnost nikdy docela neopouštěla, snad protože nikdy plně neporozuměl, kým byla a kým bylo on v okamžiku, kdy byli spolu. Miloval ji – tím si byl jistý – a postupně se jeho bolest otupila natolik, že si byl ochoten to i přiznat.

Jemné šťouchnutí do zad ho vytrhlo ze staré, prošlapané cesty vzpomínek. Liszka na něj shlížela a její tvář byla zkroucená do výrazu, který měla v zásobě jako reakci na jeho šílené chování, jako třeba když pil Vlkodlačí lektvar, bydlel na hradě nebo spal s upírem.

„Jez," zamručela a podávala mu misku. Ve spěchu hodil sponu do kufru a vstal, aby si od ní vzal kouřící kaší. Nedočkavě se do ní pustil a Liszka se pozvolna usmála. Nikdy se na něj nevydržela zlobit dlouho.

„Zbaleno?" zeptala se už ne tak přísně a rýpla palcem do vzdouvajícího se kufru.

„Mmm," spolkl poslední sousto a vrátil jí misku. Zhodnotil stav opotřebovaného zavazadla a řekl: „Nemáš nůž a kus provazu?" Věděl, že si provaz v chatě schovává a používá ho k přivazování fazolí v zeleninové zahradě.

„Víte jistě, že potřebujete všechny ty knihy, profesore?" zvolal Béla ironicky. Poté, co se oblékl a nazul si boty, začal popocházet po místnosti a nahlížel do hromádek věcí, sbalených i nesbalených. Umytý, oholený a s úšklebkem na rtech Béla nevypadal o nic víc vyčerpaný než kterýkoliv teenager po běžné probdělé noci. Remus se nikdy nepřestával podivovat, jak to ten kluk dělá.

„Sežeň mu ty věci," řekla Liszka krátce. Béla byl hned zpátky s malým klubkem provazu a dlouhým kuchyňským nožem, který Liszka používala ke krájení cibule a porcování jehněčího.

Remus uřízl pár delších kusů, klekl si a položil nůž opatrně vedle sebe. Několikrát kufr provazy omotal a všechny konce pečlivě zauzloval. Zavazadlo mělo před sebou dlouhou cestu a Remus chtěl mít jistotu, že dorazí v jednom kuse. Knihy i další předměty zabalené uvnitř měly svou hodnotu, některé větší a některé menší, ale samotný kufr byl dárkem od Siria, který od něj kdysi dávno dostal. Z nějakého důvodu se ho nechtěl vzdát, což byla další ukázka jeho závislosti na ztracených případech.

Když kufr vypadal k jeho spokojenosti dostatečně zabezpečený, postavil se a podal provaz nazpět Bélovi. Ponechal si nůž, potěžkával ho v jedné ruce a prohlížel si ho. Měl by se už obléknout, ale zbývalo zařídit ještě jednu věc.

Podržel si vlasy vzadu za krkem, zvedl ostrý nůž a rychle je odřízl. Okraje vlasů ho lechtaly na krku a na ramenou a jeho hlava mu připadala podivně lehká, jako kdyby měla brzy někam odletět, zbavená vlasů jako nějaké kotvy.

„Co…?" vyštěkl Béla ohromeně. „Proč jsi to udělal?"

Liszka se k němu otočila a pouze s úsměvem zavrtěla hlavou – Lupeniho bláznivé nápady ji nikdy nezklamaly. „To si necháš?" zeptala se a ukázala na chomáč vlasů, které držel v jedné dlani. Když naznačil, že ne, vzala si je. „Hmpf. Bude se mi to hodit na zahradu. Odpuzuje to jeleny."

Remus se hlasitě rozesmál. Neznal na světě osobu, která by byla méně sentimentální než Liszka, ale pro to ji nemiloval o nic míň.

Už zbývalo jen se obléct – košile a kalhoty, hábit (čerstvě vyspravený) a cestovní plášť. Se svým novým účesem vypadal jako strašák (a Béla se mu nepřestával posmívat), ale než dorazí do školy, ještě se jednou ostříhá. Uchopil kufr do jedné a koště do druhé ruky a těžce vykročil ze dveří a ven, do ranního světla.

Nad hlavou mu zápasily sytá šedá a modrá barva a občasnými mezerami mezi nimi unikly paprsky ranního slunce a popadaly až na zem. Chata ještě stála ve stínu, ale blízké kopce již zářily barvami. Remus si několik minut prohlížel svahy a vrcholky okolních hor a snažil se vtisknout si scenérii do paměti, pro případ, že by se už nikdy neměl vrátit.

Zbylí členové Pětky mezitím vyšli z chaty, aby mu dali sbohem. Remus položil svá zavazadla na zem a popořadě každého z nich objal. Nikdo nepromluvil, snad protože bylo zrovna ráno po proměně, nebo protože nebylo nic, čím by slova mohla prospět.

Malý Egon, ve svých šestnácti letech nejmladší člen smečky, ho objal nerozhodně a krátce. Stefův stisk ho téměř rozdrtil, ale Stef se trochu podobal Hagridovi v tom, že nedokázal odhadnout vlastní sílu. Béla se zašklebil, natáhl se a rázně Removi potřásl rukou, načež mu hodil obě paže okolo krku a pevně ho objal. Liszka se ho hravě dotkla nosem a ruce mu ovinula okolo pasu. Schoval tvář do jejích vlasů, políbil ji na krk a doufal, že si navždy zapamatuje vůni její kůže.

Když vsednul na koště, poté, co kufr zmenšil do rozumné velikosti a na rozumnou váhu, všechny si je prohlédl. Měl pocit, že by měl něco říct, a odkašlal si. Nikdy ale nedostal šanci zjistit, co by v té chvíli tenkrát opravdu řekl, protože Liszka náhle zvrátila hlavu nazad a zavyla.

Remus se zachvěl, když zaslechl ozvěnu jejího vytí odrážet se od okolních vrchů, a zbytek Pětky se k ní bez váhání přidal. Rychle se odrazil od země a vylétl do vzduchu a hlas nářku jeho smečky se v horských údolích pod ním ještě umocňoval. Zdálo se mu, že ozvěnu jejich vytí slyší ještě dlouho poté, co mu chata již dávno zmizela z dohledu.

WolfieTwins