Harry byla ráda, že jí většina učitelů nevěnovala nejmenší pozornost. Nejspíš i jim její otec volal ohledně speciálního harmonogramu, kterého se musela za všech okolností držet. Snažila se alespoň vypadat, že si dělá poznámky. I když nepochybovala o tom, že už pro ni měli profesoři připravené jak konečné vysvědčení, tak i maturitní známky. Na jednu stranu to bylo osvobozující, Harry nemusela mít strach ze své budoucnosti, protože věděla, že ji řídí její otec – všemi obávaný Norman Osborn – a on už se postará o to, aby všechno dopadlo podle plánů. Jen to bude velmi dlouhá a nudná cesta ke konci školního roku. Po několika nekonečných hodinách se dočkala pauzy na oběd.

S tácem, na němž si nesla nepopsatelné jídlo a jablko, si sedla k úplně volnému stolu. S trochou štěstí zůstane prázdný, dokud nedojí. Vzala do ruky příbor. V tom se naproti ní posadil Peter. Harry v první chvíli strnula, ale pak se bez jediného slova chtěla zvednout, okamžitě ji přešla chuť k jídlu.

„Ne, počkej," zaúpěl Peter. Harry vzala tác do rukou, ale nějakým záhadným způsobem nešel odlepit od stolu. Peter v tom musel mít určitě prsty. Fyziku ovládal nejlépe ze všech a se správnou metodou mohl předvádět téměř magické kousky. Po několika marných pokusech zvednout tác se tedy znovu posadila. Dívala se na Petera kamenným pohledem, který přešel i do jejích dalších rysů.

„Chtěl bych se ti omluvit, jak jsem se choval. Bylo toho na mě moc," Peter sklopil pohled. Za svůj výstup se stydě ě si uvědomil, jak hrozně se k Harry zachoval. V tu kritickou chvíli vůbec nemyslel, slova mu létala z úst téměř instinktivně.

„To říkala i MJ," promluvila Harry chladně. Peter přece netoužil po příměří. A ona měla i jiné přátele, na které by se mohla obrátit.

„Jenže tys měla taky těžký období," pokračoval Peter.

„Aha."

„Liz mi to řekla," přiznal se Peter.

„Co o tom Liz ví?" hrozila se Harry.

„Všimla si toho, jak vypadáš," doplnil postrašený chlapec. Jejich rozhovor se rozhodně nevyvíjel tak, jak si představoval. Popravdě se mu celá situace vymykala z rukou. „Strašně se ti omlouvám."

„Hm. Myslím, že jsi měl pravdu. Předtím," řekla Harry bez náznaku emocí.

„V čem?" zajímal se Peter. Nijak nereagoval na dívčin tón, spíš ho zaujalo, v čem s ním souhlasila.

„Že to jedna omluva nespraví," přiznala Harry. Peter už se začal nadechovat, když v tom mu skočila do řeči. „Popravdě ani dvě nebo tři. Oba jsme si prošli spoustou věcí, o kterých ten druhý nemá tušení. Omluva na tom nic nezmění. Řekni mému tátovi, že už mě nechceš doučovat, ať mi najde někoho jiného."

Peter nelibě přikývl. Hrál si s Harryiným tácem, chytal se jeho krajů a přejížděl po nich, jako by ho fascinovala struktura tvrdého plastu. „Já to takhle nechci. Co kdybychom šli spolu dneska po škole ven? Projdeme se, dáme si párek v rohlíku a můžeme si říct, co všechno se u nás za ty tři měsíce stalo. Co myslíš?" Peter zněl zoufale. Harry nechápala, proč by se jí chtěl tak ze všech sil držet. I on měl nové přátele, ji nepotřeboval. Nikdy ji nepotřeboval. To ona ho využívala, protože byla slabá v přírodních vědách.

„Nebo můžeme jít nakupovat?" zkusil Peter.

„Cože," Harry se na něho zkoumavě podívala.

„Nic."

Dívka vytáhla rozvrh pro čas volna. Podívala se na odpovídající den. „Dnes se vidět nemůžeme. Já mám hodiny samostudia a meditace a ty máš podle všeho stáž v Oscorpu," vypadalo to, že její rozvrh obsahuje zároveň i Peterův program. Peter si prohlédl papír s barevným rozpisem. Pak se podíval na Harry. Celé mu to připadalo trochu bláznivé. Proč by měla mít dny naplánovány do poslední minuty? Pak zabodl prst do jednoho z chlívečků. „Tady, můžeme se sejít místo četby. To akorát končím v Oscorpu," navrhl.

„Myslíš, že by můj táta přistoupil na něco takového," zeptala se Harry svým jedinečným způsobem. Naprosto věcně jakoby Peter byl hlupák, že ho vůbec něco takového napadlo.

„Jasně. Vždyť číst si můžeš, kde chceš," Peter pokrčil rameny. Nadchl se, když viděl, že o tom Harry uvažuje.

„Dobře, tak já si s sebou vezmu knížku."

„Super." Peter vzal Harryin tác s jídlem, jako by nic, bez toho, aby kdokoliv z nich alespoň ochutnal.

.

Jak Harry předpokládala, otec chvíli protestoval. Ale když mu řekla, že se s Peterem domluvila, že si budou číst spolu jako přípravu k maturitě, okamžitě souhlasil. Zmínka o Peterovi vždycky dělala zázraky. Knížku si strčila do tašky přes rameno. V lehké mikině vyrazila do večerního města.

V Oscorpu nebyla už dlouhou dobu, ale přesto znala cestu nazpaměť. Vyjela výtahem do příslušného patra a vyrazila mezi laboratoře. Všichni zaměstnanci ji zdravili. Cítila jejich pohledy, i když už je dávno přešla. Vědci z její přítomnosti měli svátek. Jindy se s nimi totiž vídala jen na Vánoce. Rázně zaklepala na dveře, kde očekávala Petera. Vstoupila až po vyzvání dál. Kdo ví, jaké věci probíhaly v laboratoři, nechtěla svým nečekaným vpádem způsobit výbuch.

„Dobrý den," pozdravil ji okamžitě Reilly s nasazenými ochrannými brýlemi. Než však kvůli nebezpečnosti práce je měl nasazené spíše ze zvyku.

„Reilly. Myslím, že si klidně můžeme tykat," navrhla mu. Ani nevěděla, proč to neudělala dřív.

„No, páni. Peter říkal, že ses změnila. Ale je to fakt změna," žasl Reilly. Harry se pod mladíkovou pozorností přikrčila a popotáhla si popruh od tašky. Přeměřila si Petera pohledem, ale ten se jen věnoval svému výzkumu.

„Pamatuješ si, že jsme se měli dneska sejít," zeptala se skepticky Harry. Peter neodpovídal.

„Za to můžu já. Vždycky na něj mluvím, když pracujeme, tak se naučil filtrovat nežádoucí zvuky při práci," vysvětlil Reilly.

„Tak dobře. Jak dlouho mu to potrvá?" zkřížila ruce na hrudníku. Reilly pokrčil rameny. „Deset, dvacet minut. Záleží, jak bude šikovný."

„Takže spíš půl hodiny," usoudila Harry.

„Asi," ušklíbl se na ni Reilly.

„Až tě začne poslouchat, tak mu vyřiď, že jsem šla do tátovy kanceláře," Harry si znovu popotáhla ucho od tašky.

„Šéf tady není," podotkl Reilly.

„To nevadí. Znám heslo k jeho kanceláři," Harry se potutelně usmála a Reilly zazářil společně s ní: „Díky Bohu za kódování." Šibalsky na ni mrkl a už se opět věnoval své práci.

.

Harry vyjela výtahem o pár pater výš až tam, kde se nacházela kancelář jejího otce. Jenže ke svému vlastnímu překvapení nešla přímo do místnosti, ale ještě nějakou dobu bloumala po chodbách. Dorazila až k prosklené kostce, v níž probíhaly pokusy. Pohyb tolika lidí v bílých pláštích Harry ukolébal. Stála na místě a pomalu ani nevnímala, co se kolem ní děje.

„Pořád ta stejná chyba," prohlásil muž vedle ní. „A oni ji pořád nevidí," kroutil hlavou nad neúspěšnými vědci. „Člověk by si řekl, že to snad dělají naschvál."

Harry si muže vedle sebe změřila pohledem. Mohl být podobného věku jako Reilly. Nevypadal ale na první pohled jako vědec. Měl pevnou svalnatou postavu, díky tomu mu bílý plášť obepínal silné paže. Harry by zajímalo, jak se vlastně dostane z pláště, aby ho nemusel roztrhat. Měl pevné rysy a výrazné čelisti. Tmavě hnědé oči měl přívětivé. Když se usmíval, tvořily se mu na tváři dolíčky, což Harry připadalo naprosto nemožné na jeho svalnatém těle.

„Opravdu záhada," pronesla cynicky.

K jejímu překvapení se mladík zasmál. „Já jsem John," podal jí ruku.

„Harry," odpověděla a potřásla mu rukou. „Takže ty jsi taky nějaký vědec," konstatovala Harry. Kdo jiný by se v Oscorpu mohl nacházet.

„No, tak nějak. Vlastně dohlížím na to, co dělají ti lidi uvnitř. Jsem vědecký dohled z NASA," prozradil trochu ostýchavě.

Harry na něho přimhouřila oči. „Nejsi na to nějak mladý?"

John se opět zasmál. Měl příjemný smích. „Vlastně jsem nejmladší, koho kdy přijali."

Harry přikývla. Ani se tomu nedivila. „Tak proč jim neřekneš, kde dělají chybu?" zeptala se ho přísně.

„Byl bych radši, kdyby si na to přišli sami. Už tak mě mají za nějakého náfuku, což určitě nejsem," teď se dokonce zasmál svému vlastnímu vtipu. Okamžitě přestal, když zjistil, že se Harry k němu nepřidala.

„Mám takový pocit, že vlastně nevíš, co je špatně s tím kluzákem," popíchla ho.

Uražená pýcha nedala na sebe dlouho čekat a John se nad Harry naklonil a zašeptal jí do ucha celé tajemství neúspěchu armádních vědců. „A teď jsme dva, kdo to ví. Ale nesmíš to nikomu říct, jinak bych tě musel zabít. To víš, vládní předpisy," varoval ji s úsměvem John. Harry se roztáhl jeden koutek do křivého úsměvu. Kdyby jenom tušil, že celá budova ví o chybě na jejich tabuli s rovnicemi. Ale říkat mu to nebude. Ještě by tu chybu opravil a to by se Harry nehodilo.