„Počkejte, to nechápu," vyhrkla Hermiona a s výrazem nejvyššího zmatku pozorovala své přátele.

Seděli kolem vánočního stromečku a rozbalovali dárky. Právě byla řada na tom jejím, který pro ni před malou chvílí rozbalil její muž. Znepokojeně pozorovala malou lahvičku, kterou vyndal z ozdobného papíru.

„Chcete říct, že tenhle lektvar mě vrátí mezi živé?" Nadzvedla skepticky obočí. „Ale jsou tu dva malé problémy. První je, že ho nedokážu VYPÍT a druhý je... To vlastně není problém, spíš připomínka. V životě jsem o takovém lektvaru neslyšela ani nečetla a že jsem se v posledních letech o tohle téma docela zajímala, věřte mi..."

„Hermiono," přerušil ji přísně černovlasý muž, ze kterého sálala autorita na několik metrů. „Kdybys nás nechala domluvit... Tenhle lektvar je přísně utajovaný. Má k němu, respektive do sejfu, kde je uložený, přistup jen několik málo lidí. A tady je nesporná výhoda úřadu ministra – já jsem jeden z nich. Máme k dispozici několik lahviček pro naprosto výjimečné případy.

On ti nevrátí život nastálo. Jen na pět minut. Používá se hlavně u důležitých soudů pro svědectví již zesnulých osob... Funguje to tak, že ten lektvar někdo vypije a jeho tělo se promění na tu chvíli na tvoje. Na pět minut. To tělo se zpřístupní pro tvého ducha, takže do něj budeš moct vniknout. Na pět minut. Rozumíš tomu?"

Místností na chvíli zavládlo ticho.

Pak Hermiona nervózně přikývla.

„Budu mít pět minut. Ve svém bývalém těle," odmlčela se a tázavě se dívala na svého přítele. „A budu si moct dělat, co chci. To je to, co se mi snažíš říct, Harry?"

Draco vedle ní hlasitě polkl.

„Přesně tak... Pět minut. Ne víc, ne míň." Jeho tvář najednou ozdobil šibalský úsměv. „Vím, že to není dost, ale doufám, že si je užiješ. A navíc, když jsem se Draca jednou ptal na jeho největší přání, stejně tvrdil, že by mu stačilo třeba tě jen jednou jedinkrát chytit za ruku. Takže se mu přání splní."

„A nějaký lektvar, který by vydržel aspoň čtvrt hodiny, by tě asi zabil, co?" Mrkl na něj Draco, i když na něm bylo vidět, že je vděčný i za tu krátkou dobu.

„Harry," promluvila tiše Hermiona. „Ale nebudeš mít kvůli tomu problémy, že ne?"

„Jsem přece ministr kouzel. Mám podporu většiny kouzelnické veřejnosti. Co by mi mohli udělat?" odfrkl si Harry. „A pro vás dva to udělám víc než rád. Zasloužíte si to. Už jsme domluvení s Lunou, že to vypije. Čím míň má lektvar času na přeměňování těla, tím déle bude Hermiona zase živá. To si aspoň myslím. A Luna má z nás asi tak nejpodobnější postavu, jakou měla dřív Hermiona."

„Takže..." nedokončil Draco a tázavě se zadíval na svoji ženu. V očích se mu střídaly emoce jako na běžícím pásu a ruka s lahvičkou se mu viditelně třásla.

„Miláčku, nemusíme to dělat, jestli nechceš," dávala mu čas. Její výraz naznačoval bezbřehou trpělivost, kterou za svého života postrádala. Kde se jí naučila, mohl jen hádat.

„Chci se tě dotknout. Víc, než cokoli na světě. Už to je patnáct let, co jsem se tě mohl dotknout naposledy..."

Hermiona se na něj smutně usmála a otočila hlavu k blonďaté dívce.

„Luno... Jestli bys mohla, prosím..." pokynula k lahvičce s lektvarem. Hlas se jí roztřásl, když pokračovala. „Chci vás všechny obejmout. Pojďte blíž, abych to neměla daleko, nechci ztratit jedinou vteřinu."

Rozčilením se nevědomky vznesla vysoko nad ostatní a i když se snažila, nemohla se vrátit zpátky na jejich úroveň. Ale to nevadilo. Za chvíli už bude ve svém těle. Bude stát nohama pevně na zemi.

Shora se dívala, jak Ronova žena skoro nábožně bere z Dracových rukou lahvičku, přikládá si ji ke rtům a šibalsky na ni mrká.

Pohledem ji pobízela k rychlosti, v tu chvíli se bála třeba jen promluvit, aby se něco nepokazilo.

Sledovala, jak tekutina mizí v dívčiných ústech a náhle s obrovskou úlevou zpozorovala, jak se její rovné blond vlasy trochu natáčí a tmavnou, až získaly její sytě kaštanovou barvu i neuspořádaný vzhled keře v divočině.

Vzápětí už se dívala sama na sebe.

Malý moment se nemohla vzpamatovat z toho pohledu, ale pak rychle vklouzla do nabízeného těla. Naprosto ji ochromil nenadálý pocit těžkosti. Patnáct dlouhých let byla zvyklá existovat ve stavu beztíže a váha těla ji najednou bránila v rozletu.

„Áááách." Zalapala ztěžka po dechu. Před očima se jí objevily mžitky, na které nedbala a udělala ztěžka svůj první krůček. Málem přepadla dopředu, protože už zapomněla, jak by měla svou váhu rozdělovat.

V kyčli jí prudce píchlo, ale jinak už žádné další problémy nenastaly.

Dalším pohybem si přivinula již čekající své dva přátele do náruče.

„Děkuju, děkuju, děkuju," opakovala stále znovu a znovu a prudce se k nim tiskla.

Svůj hlas slyšela jakoby zdálky, jako by měla na hlavě mýdlovou bublinu, která zabraňovala zvukům proniknout až k ní. Prudce zatřásla hlavou, ale dosáhla jen toho, že se jí začala točit.

Přesto ještě rychle objala Ginny a pohladila jí bříško, než se zastavila před svým mužem.

„Draco," oslovila ho. Tentokrát slyšela jasně. Usmála se a natáhla levou ruku k jeho obličeji. Bojácně se zastavila několik centimetrů od jeho tváře, čekala, až on udělá ten první pohyb.

Pozorovala svůj prsteníček, na kterém se jí matně leskl zlatý kroužek. Snubní prsten, který jí navlékl před tolika lety Draco. On svůj slib dodržel, zašel dokonce až za něj. Ani smrt je nedokázala rozdělit.

Očima se vpíjela do jeho stříbrných studánek a sledovala, jak i on pomalu natahuje svou ruku, aby se jí mohl dotknout a natáčí hlavu, aby vtiskl svou tvář do její dlaně.

V tu chvíli jí hlava explodovala. Prudká bolest jí vystřelila až do konečků prstů, ale pak už necítila nic. Jen známou lehkost, stejnou, jako posledních patnáct let.

Zavřela oči, ale i tak stejně pořád viděla za víčky výraz svého manžela, když se konečně rukou přiblížil až k jejímu pasu, ale už se jí nedokázal dotknout, prošla skrz, stejně jako vždycky předtím.

Za sebou uslyšela Lunino namáhavé zalapání po dechu, ale neotočila se, aby se ujistila, že je přítelkyně v pořádku.

Teď jí záleželo jen na tom, co cítí její muž.

„Draco," zašeptala.

„Nech mě být..." řekl jen stejně tiše a vydal se ven z místnosti.

„Draco!" zakřičela nepřirozeně nahlas, přestože to nesnášel. Nedávno se tuto užitečnou dovednost naučila od své přítelkyně Uršuly. Trávila s ní poslední dobou docela dost času, k jeho nelibosti.

„NECH MĚ BÝT!" vykřikl nepříjemným hlasem. Vrhl na ni ještě bolestný pohled a zabouchl za sebou dveře.

„Co se stalo?" obrátila se okamžitě k Harrymu. „To nebylo pět minut. K sakru, to nebyly ani dvě minuty! Nestihla jsem... Nestihla jsem..." zavzlykala a celá se roztřásla. „Nestihla..." opakovala, zatímco bezděčně plula vzduchem směrem k oknu.

„Hermiono, já nevím, jak to, že to fungovalo tak krátce, to jsem nechtěl, to ne... Mrzí mě to!"

„Mrzí... Nestihla..." mumlala si sama pro sebe.

Ani se se svými přáteli nerozloučila, jen pomaličku proplula zdí ven z hradu. Ven do mrazivého Štědrého dne. Vstříc mrakům, které měly stejnou barvu, jako oči jejího manžela.