„Draco!"

Poslední výkřik rozkoše a blonďatý muž se odvalil na stranu. Snažil se popadnout dech, vzpamatovat se z divokého milování. Snažil se přestat nenávidět sám sebe.

Když ucítil jemnou ruku na svých prsou, srazil ji netrpělivě pryč. Nechtěl, aby se ho dotýkala. Už ne.

„Draco," zakňourala dívka, ležící vedle něj.

Skoro ji neslyšel. Jediné, co byl schopný vnímat, byly Hermioniny vzlyky ve své hlavě. Byl si jist, že právě pláče. Věděl, že pláče kvůli němu, protože moc dobře ví, co právě teď dělal a s kým.

„Slečno Moranová, váš trest skončil. Můžete odejít..." zavrčel.

Ani se na ni nepodíval, když vstala a začala se ublíženě oblékat.

„Aspoň bys mě nemusel zítra zkoušet," pípla trucovitě.

„Komu tady tykáte!"

Konečně se na ni podíval, na její divoce rozcuchané vlasy, pokousané rty a zarudlé skvrny na krku i hrudi. Udiveně vykulené hnědé oči. Bolestně ho píchlo u srdce, vypadala tolik jako Hermiona předtím, než zemřela. Zavřel oči.

„Vypadněte," zasyčel na ni.

„To nebylo zrovna slušné, pane profesore. Ale mně to nevadí. Protože my dva jednou budeme spolu. Jednou si mě vezmete, až si konečně přiznáte, že s duchem žít nemůžete. Co z toho vlastně máte? Nechci si stěžovat, ale to, že za mnou aspoň jednou měsíčně přilezete skoro na kolenou, tomu neříkám šťastné manželství, jak se mi snažíte namluvit..."

„Jste drzá, slečno Moranová. Srážím Havraspáru dvacet bodů. Běžte." Nenechal si Draco její proslov líbit. Prstem ukázal na dveře.

Ona se na něj jen vyzývavě usmála, pohodila vlasy přes rameno a se zvednutou bradou kráčela ven. Ztěžka polkl. Snad ještě nikdy mu nepřipomínala jeho ženu víc.

Chvíli jen tak ležel a těžce oddychoval. Pak se zvedl, rychle se oblékl a vydal se ji hledat.

Neměl ponětí, kde by teď mohla být, ani co jí řekne, až ji najde. Nevesele se usmál. Od toho nevydařeného dotyku uplynula sotva půlhodina a on už se hnal za ní. Nikdy dlouho nevydržel být s ní rozhádaný. Nedovedl si ani představit svůj život bez ní a nelitoval jediné minuty posledních let, které strávil s ní. Měl aspoň šanci ji důkladně poznat, líp, než by dokázal, kdyby žila, i když by dal cokoli za to, aby zůstala naživu.

Překvapivě ji objevil hned na prvním míst, na které se zašel podívat – ve svém kabinetu v severní věži.

„Miláčku," zašeptal a věnoval jí láskyplný úsměv, když viděl, jak je nešťastná.

„Chceš se rozvést, že jo?" zeptala se plačtivě.

„Ty jsi blázínek..." ušklíbl se na ni. „Já se s tebou přece nemůžu rozvést..."

„A proč bys nemohl? Já chci, aby sis vedl vlastní život. S někým, koho se můžeš dotknout. Jenom mluvení někdy nestačí a já už toho mám taky dost. Chtěla bych tě taky chytnout za ruku, dát ti pusu nebo..."

„Hermiono, na tom nezáleží. Chci být s tebou!" oponoval jí pevně.

„Ale já už nechci, Draco. Já už takhle nemůžu. Chci rozvod!"

Draco na to nic neřekl. Přemýšlel, jestli jí má nebo nemá říkat, že se vlastně ani rozvádět nemusejí, když ona je mrtvá, že tím vlastně jejich manželství skončilo. Ale pak se rozhodl nedávat jí do ruky zbraň.

„Jedině přes mojí mrtvolu, lásko," ujistil ji.

„Jsi tak sladký... Ale chci abys věděl, že ji nesnáším..." řekla.

„Koho?"

„Tu holku... Je to nespravedlivé, že ona tě může mít a já ne. U Merlina, já jsem tvoje žena, ne ona!" bouchla rukou do jeho psacího stolu.

Nadechoval se k odpovědi, ale přerušila ho. „Nevyčítám ti to! Jak bych mohla... Je to dlouhá doba, co já ne... nemůžu se tebou... Jen říkám, že bych chtěla být ona..."

Sledoval, jak si skládá obličej do dlaní. Hlavou mu zněla její slova. Pořád znovu a znovu.

„Zlato?" slyšel se říkat ohromeně. Ruce se mu roztřásly. „Mám nápad... Pojď se mnou. Ale nebudeš mluvit!" upozornil ji. Musel se soustředit, ale když slyšel její hlas, tak se mu to zrovna dvakrát dobře nedařilo.

Rychlými kroky spěchal do jejich bytu. Vlastně utíkal, jen se to snažil zamaskovat, jako profesor musel udržovat jisté dekorum.

„Harry!" vydechl úlevně, když ho uviděl stále ještě sedět na pohovce. „Potřebuju recept na ten tvůj lektvar. Hned."

Ani se neobtěžoval mu něco vysvětlovat, z krbové římsy sebral malou mističku s letaxovým práškem, která tam byla pro všechny případy a podal mu ji.

Když ministr zmizel v zelených plamenech, obrátil se ke svojí ženě, aby jí všechno vysvětlil.

„Teď mě dobře poslouchej. Něco udělám. Není to legální... Jestli... Jestli jsi tam před chvílí byla, když jsem se slečnou Moranovou... byl... tak jsi možná slyšela, že si mě chce vzít. Pochybuju, že si to nechává pro sebe. A já si jí vezmu..."

„Tak na to můžeš hodně rychle zapomenout!" zakřičela na něj téměř nepříčetně. „Není pro tebe dost dobrá!"

„Ale pro tebe je dost dobrá..."

„Cože!"

„To je to, proč jsem chtěl jen recept na ten lektvar... Už jsme o tom jednou přemýšleli, jestli si vzpomínáš, ale tenkrát jsme nevěděli jak... Teď budeme znát ingredience... Určitě mi dáš za pravdu, že se ten lektvar skládá ze tří složek – první je na změnu vzhledu osoby, teda vlastně jistá odrůda od mnoholičného lektvaru. Druhá je na to, aby se tělo otevřelo pro ducha zemřelé osoby a ta třetí je časové omezení... A já chci jenom jednu z nich. Hádej kterou?"

„Co si to tu vymýšlíš? Chceš odbourat to časové omezení?"

„Ne... Já chci to prostřední. Chci, abys mohla vniknout do jejího těla tak, abys nikdy nemusela odejít. A chci jí splnit její přání. Vezmu si ji. Ale budeš to ty, kdo řekne ano, i když budeš vypadat trochu jinak... Jste si podobné, víš?"

„Všimla jsem si..." pronesla řezavě. „Počkej, ale to přece nejde! Co se stane s její duší? Vždyť když jsem byla v Luně, úplně jsem jejího ducha utlačila... Tohle nemůžeme udělat, Draco!"

„Nebude to žádná škoda, věř mi... A navíc – je to její přání," přesvědčoval ji.

„Ale určitě to nemyslela takhle!" odsekla Hermiona a otočila se k němu zády.

Přesto věděl, že je ta myšlenka pro ni lákavá. A pro něj dvojnásob.

„Fajn. Jestli to teda nechceš, tak v tom případě se my dva můžeme rozvést a já si ji stejně vezmu. Je to pro tebe lepší řešení?" rozhodl se přiložit do ohně a přinutit jí jednat.

„Ne!" zařvala tak, až mu zalehly uši.

Spokojeně se usmál.

„Tak mi pomůžeš s tím lektvarem..."

Pár minut počkali, než se očividně zmatený Harry vrátil se staře vypadající knihou v ruce. Draco mu ji hned vytrhl a začal v ní listovat. Hermiona se mu dívala přes rameno.

„Rozumíš tomu?" ohlédl se na ni.

„Samozřejmě!" odsekla. „Učím lektvary!"

„Tak jdeme na to..." pokynul jí ke dveřím a následoval ji. „Tobě to vysvětlíme zítra, teď běž za Ginny," ještě křikl na Harryho.

xoxox

„Slečno Moranová, mohla byste na chvilku?"

Dívka nadskočila leknutím. Poodešla od hloučku svých přítelkyň a zářivě se na něj usmála. „Už zase?"

Draco nebral na vědomí její otázku. „Ještě pořád si mě chcete vzít?" zeptal se tiše místo odpovědi.

„Samozřejmě!" vydechla dívka a přitiskla si dlaň na bušící srdce.

„Tak to vypijte," poručil jí polohlasně.

Podával jí malou, nevinně vypadající lahvičku. Neváhala ani na okamžik a vylila si její obsah do úst.

Draco se ostražitě rozhlédl, ale zdálo se, že jejich podivné počínání nikdo nezpozoroval. Pak už ale nespustil oči ze studentky, stojící u něj. Pečlivě pozoroval každý pohyb její tváře.

Nakonec úlevně zavřel oči, když namáhavě zalapala po dechu.

„Miláčku?" zašeptal zkoumavě.

Věnovala mu malé přikývnutí.

„Jste zase drzá, slečno Moranová. Srážím Havraspáru dvacet bodů. A vysloužila jste si trest. Odpykáte si ho hned teď..." promluvil tentokrát dostatečně nahlas, aby ho slyšeli všichni v okolí.

Vykročil napřed a nechal ji ho následovat ho, i když by ji nejradši tlačil před sebou a už nikdy nepustil. Sotva došli za roh, prudce ji k sobě přitiskl tak pevně, že se ani nemohl nedchnout. Jen vychutnával její blízkost po takové době.

„Všechno nejlepší k výročí smrti, zlato," šeptal jí do vlasů. „A šťastné Vánoce. Doufám, že..."

Přerušila ho tím, že mu na rty přitiskla ukazováček.

„Draco Malfoyi, to po těch letech neumíš udělat s tou svojí sexy pusou nic lepšího, než plácat blbosti?"

KONEC

Tuto povídku bych chtěla věnovat Lhaile, protože bez ní by vůbec nevznikla.

A děkuju Black Sable za krásné komentáře, jen se bojím, jestli jsem tě trošku nezklamala vývojem :-D.

Štastné a veselé přeje Octavie :-)