„To je blbost," oznámil Peter a odmítavě potřásl hlavou. Zněl jistě, ale to byl Peter. Peter byl vždycky nesmlouvavý, vždycky příliš přesvědčený o vlastní pravdě na to, aby se dal lehce přesvědčit o něčem jiném. „Chceš říct, že tady máte chlápka, který je tady už –" odfrkl si a bylo to někde mezi nedůvěřivým pobavením a otevřeným výsměchem, „celou věčnost a jednoduše nestárne? A chceš po mně, abych tomu věřil? Jo, to určitě."

„Farmář, který nestárne," zamumlala Eddie zamyšleně a sama věděla, jak strašně hloupě to zní. Nebyl to přece farmář. Kdyby se měl živit farmařením, jíst jen to, co si sám vypěstuje, dávno by musel umřít hlady. A on nevypadal, jako by měl umřít hlady – nebo věkem. Rozhodně ne v nejbližší době. Možná smutkem, pokud bylo něco takového skutečně možné. „Chceš říct, že moje babička lže?" zeptala se Petera a přimhouřila oči.

Eddie se uměla zatvářit nebezpečně, když chtěla, a zatraceně nikdo nebude o její babičce říkat, že lže.

Peter zamrkal. „To jsem neřekl," bránil se.

„Řekl jsi –"

„Řekl jsem, že je to nesmysl," opravil ji, ještě než stačila cokoli vyslovit. „Uznej sama, tvoje babi je stará. A tím myslím hodně stará. Nejspíš už to má trochu pomotané."

Pokrčil rameny, jako by v podstatě o nic nešlo. Jenže Peter se přistěhoval teprve nedávno. Nebyl odsud. Ještě tam nežil, když byli všichni malí a její babička jim vyprávěla pohádky, protože snad ze všech dospělých v celém městečku (spíše vesnici, ale nikdo z místních by to slovo nikdy nevyslovil nahlas, jako by to byla nadávka) měla nejlepší paměť na příběhy a největší vypravěčský talent. Vždycky uměla děti zaujmout nějakou historkou a Eddie se odmítala smířit s tím, že by její babička nevěděla, o čem mluví. Občas trochu přeháněla nebo přibarvovala, pro účely vyprávění. Ale nikdy si nevymýšlela.

A tohle byl příběh, který vyprávěla, když byli ještě děti, a vyprávěla ho pořád, a ten příběh se za celé ty roky nezměnil.

Byl to příběh o muži, který měl široká ramena, jemný úsměv a oči plné smutku. Žil sám, na samém okraji městečka, v malém domku s červenou střechou. Eddie znala ten domek. Znala i jeho, a všichni ostatní taky. Nedružil se, ale když ho někdo zastavil, vždycky měl pro každého dobré slovo, vždycky ochotný pomoci, jeho hlas jemný, každý jeho pohyb opatrný.

Nikdo nevěděl, odkud se vzal a proč přišel právě k nim. Nikdo nevěděl, proč a kam mizí, když jednou za čas odchází z města, někdy na pár týdnů, někdy na celém měsíce, nikdo nevěděl, proč se vždycky zase vrací, co ho doopravdy táhne zpátky, jako by z toho místa nedokázal nadobro odejít. Nikdo nevěděl dokonce ani jak se jmenuje.

Pořád ještě mu říkali cizinec, i když podle babi žil ve městě skoro déle než kdokoli jiný. Pořád smutný. Pořád mladý.

„Tak to není," řekla Eddie pevně. „Divil by ses, jakou má naše babi paměť."

Peter pochybovačně zvedl obočí. „Takže je pravděpodobnější, že tady máte chlápka, co vypadá na třicet, i když si ho tvoje babi pamatuje mladého už v době, kdy byla ještě děcko?"

Eddie vzdorovitě vysunula bradu. „Nezměnil se za posledních deset let, co si ho pamatuju já."

„Jo, nejspíš proto, že…" Peter se zřejmě rozhodl větu nedokončit a nechal ji vyznít do ztracena. Povzdychl si. „To máš jedno," rozhodl se nakonec. „Chtěl jsem nějakou místní historku a jednu jsem dostal. Legendu o farmáři, který nestárne. Záhadu."

Legendu o farmáři, který žije sám už tak dlouho, že si možná přeje, aby mohl zestárnout a umřít, napadlo ji. Aby už nemusel být sám.

xXx

„Vždycky to byl tak nádherný chlapec," řekla babi trochu zasněně, pohled upřený do dálky. Její hlas byl měkký a tlumený, ale pevný, jako by to byla jedna z mála věcí, kterými si může být absolutně jistá. I po všech těch letech.

„Vážně?" zeptala se Eddie a trochu rozpačitě se usmála. Vždycky bylo zvláštní slyšet takhle babičku mluvit o někom, kdo byl o tolik starší než Eddie – o někom, kdo byl dost možná ve skutečnosti o tolik starší než babi sama.

Babička rozhodně přikývla. Obličej jí rozzářil úsměv a ona na okamžik vypadala jako děvče. „Všechna děvčata do něj byla poblázněná. Byl nádherný, s těmi širokými rameny a modrýma očima." Najednou zase zvážněla. „Ale vždycky byl tak strašně moc smutný. Nikdy se s nikým nebavil, vždycky jenom…" Pokrčila rameny. „Vždycky vypadal, jako by ztratil všechno, co na světě měl."

Povzdychla si a znovu se zahleděla někam do dálky, napůl nepřítomně. Ponořená do vzpomínek. „Byla jsem jenom malá holka, když sem přišel. Hned po válce. Je to trochu jako by tady byl odjakživa." Její hlas se vytratil a babi dlouze, unaveně vydechla. Poslední dobou byla vždycky unavená.

Eddie měla trochu strach, že ji pomalu začíná dohánět její věk. Ne všichni zůstávají věčně mladí.

„Vždycky to měl v očích," zamumlala babi měkce. „Vždycky stačilo jen se mu podívat do očí, a věděla jsi, že ztratil všechno."

xXx

Byla zima, když se vrátil zpátky do Alp.

Pořád ještě si nebyl úplně jistý, jak vůbec dokázal přežít (jestli je to sérum dar anebo prokletí, protože ho nenechalo odpočívat a zachránilo ho a on věděl, že ho nikdy nenechá umrznout, že ho bude chránit před zimou, že ho nenechá zemřít, i když by třeba chtěl), a zima mu najednou připadala skoro přívětivá. Zvláštní, říkal si tehdy, protože si vždycky myslel, že zima bude jednou jeho konec – že ho dostane některá další z těch zatracených nemocí, na které byl v zimě ještě o tolik náchylnější než kdykoli jindy, že ho zabije chlad evropské zimy, která byla z nějakého důvodu horší než zima v New Yorku, že ho zabije to, jak se v té zimě musí krčit sám – jenže už doopravdy necítil zimu, ne víc než obvykle. Pořád mu byla zima. Byla mu zima už dlouho předtím. Když se vrátil do Alp, byla mu zima, když přeplaval polovinu Atlantiku, byla mu zima, když se kolem něj zavírala studená voda potom, co přistál s letadlem čumákem napřed.

Byla mu zima už předtím, když běhal po Evropě a sotva se dokázal nadechnout, a ještě předtím, když zůstal sám ve vlaku, prsty ztuhlé okolo napůl utrženého kovového zábradlí a s očima pálícíma slzami.

Lidé tady byli milí a nekladli zbytečné otázky. Nikdo se ho neptal, kam mizí pokaždé, když ke konci jara roztaje sníh, proč se potom, co na podzim napadne první nový sníh, vrací zpátky, ještě víc bledý než předtím, ještě tišší. Ještě smutnější.

Nikdo po něm nechtěl vysvětlení, když se ukázalo, že nestárne.

xXx

Netrvalo mu dlouho, než na to přišel. Stačilo pár let, pár několikaměsíčních výprav do hor (a Steve se nikdy nevzdá, nikdy ho nepřestane hledat, protože Bucky někde jednoduše musí být, nemohl se jen tak vypařit, musí někde být), jediné desetiletí na to, aby si uvědomil, že jeho odraz v zrcadle je pořád stejný. Žádné vrásky, žádné šedivé vlasy, žádné známky toho všeho, co ho potkalo. Ani stopa po zraněních, která ho potkala, jako by jeho tělo zamrzlo ve chvíli, kdy ho Erskine dostal do té kovové rakve, a odmítalo se změnit.

A fakt byl, že to bylo ve skutečnosti to, co ho pohánělo a nedalo mu spát. Bucky byl… Bucky by jiný, po tom, co ho dostal z toho příšerného kovového stolu v ještě příšernější fabrice v Rakousku. Samozřejmě, že byl jiný. Byl tišší. Méně mluvil. Hůře spal. Občas se nepřítomně zahleděl někam do dálky, hluchý k tomu, co se dělo okolo, jako by před sebou viděl něco úplně jiného.

Ale taky byl rychlejší. Byl silnější, než jak si ho Steve pamatoval. Měl tak přesnou mušku, že dokázal sundat polovinu agentů HYDRY ještě předtím, než se stačili dostat až ke zbytku jejich týmu. Když se zranil, hojil se tak rychle, že doktoři jen krčili rameny.

Steve se ho nikdy nezeptal (protože proč Buckyho zbytečně trápit, protože Bucky sám o tom nechtěl mluvit, protože si myslel, že mají čas), co přesně se s ním dělo, když byl v zajetí, ale čím víc času uplynulo, tím víc byl přesvědčený o tom, že Buckymu dali nějakou verzi Erskinova séra. Věděli, že Zola něco takového zkouší vytvořit. Věděli, že HYDRA na Buckym dělala pokusy. Věděli, že po jejich skoro zázračném útěku z Rakouska na sobě Bucky neměl skoro ani škrábnutí, ne, Steve věděl, že na sobě Bucky neměl skoro ani škrábnutí, protože Steve byl ten jediný, před kým se byl Bucky ochotný svléknout.

(– svléknout se a přitisknout se k němu pod tenkou přikrývku, na otřesně uzounkém armádním lehátku, a líbat ho a líbat ho, dokud jim oběma nedošel dech, protože si mysleli, že už se neuvidí –)

Bucky nemohl být mrtvý. Steve nestárnul, Steve mohl přežít pád s letadlem do ledové vody, a co proti tomu byl Buckyho pád z mostu v Alpách, pokud měl Steve pravdu a Buckymu opravdu v žilách kolovalo něco podobného jako jemu? Stačilo jen hledat. Bucky někde musel být a Steve věděl, že nepovolí, dokud ho nenajde.

Nakonec, Steve nikdy nevěděl, kdy je na čase vzdát se.

xXx

Eddie si mírně povzdychla a pokrčila rameny. „Dobře, já vím, že to zní šíleně," uznala neochotně a hořce se pousmála koutkem úst. „Ale je to pravda. Vypadá pořád stejně, už celé roky. Pamatuju si, že tady žil, už když jsem byla malá holka. A moje matka taky. A předtím moje babička."

Peter na ni chvíli beze slova zíral. „Eddie…" zamumlal a potom pevně stiskl rty k sobě. Krátce přikývl. „Fajn. Kdo si teda myslíš, že je?" zeptal se.

Eddie se kousla do rtu a zahleděla se do země. To byla otázka za milion. Kdo mohl být muž, který se celé desítky let vrací na to samé místo, jeho obličej pořád stejný, jako když mu bylo pětadvacet? Kdo mohl žít roky a roky a roky a přitom nestárnout? Kdo mohl strávit celá desetiletí tak osamělý, jako byl on, a vydržet to?

Eddie se křivě usmála. „To opravdu nevím."

xXx

Byla to špatně zaostřená, rozzrněná fotografie – obličej, tolik známý, tak bolestně nezapomenutelný – ve večerních zprávách, neznámý muž hledaný pro dvojnásobnou vraždu vědce a jeho ženy, a Steve si poprvé za ty roky skoro přál, aby si byl jistý, že Bucky zemřel už tehdy, když vypadl z toho vlaku.

xXx

„Byl jste pryč dlouho," oznámila mu paní Adletonová (Angela, Steve si ji pamatoval jako Angelu, když byla malá, a bylo to už tak dávno) a jemně se na něj usmála. Ne vesele. Jen s pochopením a jako by ho ve vesnici upřímně postrádala, když tam nebyl, což bylo směšné. Steve se s nikým nebavil, když tam byl.

Možná tam jednoduše byl už tak dlouho, že se pro ně stal něčím jako součástí scenerie, stejně stálý, stejně neměnný jako výhled na hory okolo. Možná pro ně bylo zvláštní, když tam nebyl, po všech těch letech, a Steve věděl, že by měl odejít. Najít si nějaké jiné místo k životu, někde, kde se bude moci na chvíli schovat, kde nebude tolik nápadný. Jenže tahle vesnice byla už dávno jeho domov. Bylo to nejblíž tomu mostu, a Steve už dávno věděl, že tohle není to místo, kde se to stalo, ale nemohl odejít, ne po tak dlouhé době. Věděl, že tady Buckyho nenajde, protože Buckyho už někdo našel, nejspíš hned tenkrát, než měl Steve vůbec možnost se pro něj vrátit, někdo ho našel a přetvořil si ho k obrazu svému.

Někdo vzal jeho loajalitu a změnil ji ve slepou poslušnost, vzal jeho dobrou mušku a talent pro střelbu, talent, který Bucky nikdy nechtěl mít, protože co je dobrého na tom, že máte talent na zabíjení?, a využil to pro své vlastní cíle. Někdo vzal toho dobrého muže, který Stevovi četl, když byl nemocný, který mu ošetřoval rány, když se zase někde porval, který se s ním smál a který se ho vždycky dotýkal s opatrností, která byla skoro až dojemná, a udělal z něj něco, čeho se budou ostatní lidé bát.

Dříve to bývalo jen pár měsíců, když odešel ke konci jara, po tom, co roztál sníh, aby se znovu a znovu pokoušel najít jediného člověka, kterého miloval. Teď to byly skoro dva roky, než byl donucen uznat, že ztratil veškeré stopy, které měl. Že pořád nemá ani to nejmenší tušení, kdo a kde drží Buckyho, kdo ho nutí dělat věci, které by z vlastní vůle nikdy neudělal. Že bude muset počkat na další nápovědu, na další náznak toho, že je Bucky pořád naživu, aby věděl, kam má vyrazit, aby ho zachránil. Že ho znovu zklamal, stejně jako když se k němu nedokázal natáhnout dost blízko na to, aby ho vzal za ruku.

Steve se donutil usmát se na ni. „Něco hledám," prohlásil a nevěděl přitom, jak jeho hlas vyzněl, ale žena se na něj upřeně podívala, její pohled chápavý, jako by cítila veškeré jeho odhodlání nikdy se nevzdat, dokud znovu nenajde toho tmavovlasého muže s nejkrásnějšíma očima na světě.

Pomalu přikývla, její výraz vážný. „Doufám, že to najdete, ať je to cokoli."

xXx

Bucky byl všude, když Steve přišel na to, jak ho hledat.

Ať už Buckyho v horách našel kdokoli, ať to byl kdokoli, kdo přišel na to, jak využít to, co HYDRA Buckymu udělala (protože už to byly roky a Bucky na všech těch fotografiích vypadal pořád stejně starý, stejně, jako Steve), využívali ho jen na ty nejčernější věci.

Vraždy. Výbuchy. Atentáty. Vesnice srovnané se zemí. Mrtví vědci. Politici. Novináři.

Všechno tohle a k tomu nic víc než pár děsivých historek a muži s kovovou rukou. Nic víc než pár strašidelných příběhů o muži, který se nikdy neptá, který nikdy neváhá, který se nikdy nezastaví.

xXx

Steve hledal a čekal a znovu hledal a přitom sledoval, jak se svět okolo něj mění. Jak se zrychluje tempo. Jak lidé věnují méně a méně pozornosti tomu, co se okolo nich děje, jak se méně zajímají jeden o druhého. Jak je jednodušší něco jim nalhat, pokud k tomu využijete televizi a noviny a internet. Jak je zahlcují technologie, jak se pomalu ztrácejí ve světě, kterému nikdy nikdo nemůže rozumět.

Jak se jeho vlastní příběh mění v legendu z dávných dob (ne jeho skutečný příběh, ne ten, ve kterém se vynořil z vody a doplaval ke břehu a ve kterém strávil celý život bezvýsledným pronásledováním náznaků, že je Bucky pořád ještě naživu, ale ten oficiální, ve kterém utopil letadlo v oceánu, aby zachránil svět, a potom se ztratil, ten, ve kterém ještě pořád ležel někde pod ledem).

Jak je spousta lidí vstřícná, jak se jim otevírá svět, jak by se dnes mohl projít po ulici, ruku v ruce s Buckym, aniž by je někdo obtěžoval.

A je to hloupé, ale Steve si možná nikdy předtím nepřipadal tak osamělý jako teď.

xXx

Bylo to v New Yorku, v úplně jiném století, než bylo to, ve kterém se viděli naposledy, když Buckyho znovu našel. Samozřejmě, že to bylo v New Yorku. Kde jinde než v New Yorku by to mohlo být? Kde jinde než na domácí půdě, ve městě, kde toho tolik zažili?

Bucky byl zbrocený krví, která nebyla jeho. Vlasy mu neuspořádaně padaly do očí, jeho obličej byl smrtelně bledý. Rty měl pevně sevřené, levou ruku zaťatou v pěst a prsty pravé lehce obemknuté kolem malé poloautomatické zbraně, jako by nikdy neměly být nikde jinde, ale když se Steve s bušícím srdcem zastavil přímo před ním, zarazil se na místě a zamračil se, jako by se snažil soustředit.

Jeho pohled byl trochu ztracený, jeho oči pronásledované. Ruka se zbraní, ta lidská, zranitelná, se zachvěla. Pootevřel rty a Steve se donutil nevrhnout se k němu, protože kdo může vědět, co všechno mu udělali? Jestli by mu Steve ještě víc neublížil?

„Bucky?" zamumlal tázavě. Jeho hlas zněl slabě i jeho vlastním uším. Hrdlo se mu svíralo.

Buckyho zamračení se prohloubilo. Nad kořenem nosu se mu objevila malá svislá vráska. Pootevřel rty. „Znám tě," zamumlal chraplavě. Pohledem pozorně přejel po Stevově obličeji, zvědavý. Zmatený. Trochu vyděšený. Zbraň se mu v ruce roztřásla a on spustil paži podél těla, jako by na ni zapomněl. Na pár vteřin zabodl pohled do země, jak přemýšlel.

Steve se neodvažoval ani pohnout. Byl to Bucky, a Steve strávil celou věčnost tím, že ho hledal, nechtěl nic jiného než vzít ho domů, ale zároveň věděl, že to je Bucky po desítkách let, Bucky, kterého donutili dělat neuvěřitelné věci, Bucky, který byl smrtelně nebezpečný.

A přesto se Steve bál víc toho, že ho vyplaší a už ho neuvidí, než toho, že by mu Bucky mohl ublížit.

Bucky si pro sebe pomalu přikývl a udělal váhavý krok jeho směrem. „Znám tě," zopakoval slabě a Steve si nebyl jistý, jestli se mu chce smát nebo brečet. V puse měl sucho. Oči se mu zamžily slzami.

„Ano," souhlasil tiše a přikývl. „Znáš."

xXx

„To je on?" zeptal se Peter nedůvěřivě a neurčitě mávnul rukou směrem k malému domku na okraji městečka, k vysoké postavě, která se právě shýbala pro noviny.

Jejich tajemný blonďatý stařík s tváří mladého muže, vždycky tak osamělý. Vždycky tak smutný.

„Jo," přikývla Eddie na souhlas. Její hlas byl jemný. „Jo, to je on," potvrdila.

Na pár okamžiků oba dva beze slova hleděli jeho směrem, na to, jak se narovnal v ramenou a rozhlédl se po horách. Vysoký a nezdolný, tak neměnný, že na něj nemohl ani čas.

Eddie sklopila hlavu, najednou neschopná dívat se dál. „Měli bychom jít."

„Ještě chvilku," zamumlal Peter trochu nepřítomně a Eddie zalitovala, že ho sem vůbec přivedla. Peter byl vždycky zvědavý a ona ho sem vzala, protože chtěla, aby jí uvěřil. Teď si říkala, že mu celou tu historku neměla vůbec vyprávět. Měla to nechat tak, jak to bylo dosud, nechat toho muže tak, jak byl. Neměla se do toho vůbec plést.

„Počkej," zamumlal Peter najednou a tentokrát zněl překvapeně. „Nechci tě opravovat, ale neříkala jsi, že žije sám? Že přišel o všechno nebo tak něco?"

„Cože?" Eddie rychle zvedla hlavu a podívala se směrem k muži. Pořád ještě stál pár kroků před svými vstupními dveřmi, bokem k nim, obličej obrácený k výhledu na hory. Ale už tam nebyl sám. Zcela nehlučně, tak plynulým pohybem, že to skoro vypadalo, jako by se nehýbal vůbec, vyšel ze dveří druhý muž. Jen o malinko menší než on, s tmavými vlasy dlouhými po ramena a se stejně pevnou postavou. Jedno zápěstí se mu v mírném slunci zablýsklo, jako by bylo z kovu. „Jasně, vždycky žil sám."

Zmateně se zamračila.

„No tak už asi ne." Peter si tlumeně odfrkl, pohled přilepený na scénu před nimi.

Nebyli tak daleko, aby si jich ti dva nevšimli, Eddie si byla jistá, že nejsou. Jenže jim nevěnovali ani náznak pozornosti, blonďák s pohledem pořád ještě upřeným na horizont, zatímco tmavovlasý muž pomalu došel až k němu, každý jeho pohyb opatrný. A pak něco zamumlal – Eddie viděla, jak se mu pohnuly rty, i když neslyšela ani slovo – a obemkl blonďákovi paže kolem pasu, bradu na jeho rameni.

Peter pro jednou neřekl ani slovo a jen spolu s ní sledoval, jak se blonďák, jejich tajemný stoletý mladík, vždycky tak osamělý, tak smutný, v jeho objetí uvolnil a mírně se o muže za sebou opřel. Jedna ruka mu klesla a dlaní překryl jeho propletené prsty. Trochu sklopil hlavu, a Eddie, i z tohoto úhlu, zahlédla, jak se mu rty roztáhly do opatrného úsměvu.

První úsměv, který on něj kdy Eddie viděla.