Kapitola 14 – V domě vzpomínek

Rudolphus Lestrengre šel záplatovanou polní cestou mezi dvěma vískami s Izidorem bernardýnem cestou, kde se mělo nacházet skryté kouzly pozemky s Rosier Manor a následoval rychlé kroky Deana Thomase pomlčka podle rodného listu Rosiera. Těžko uvěřit, že tento mladík byl potomek významné kouzelnické rodiny, ale bohužel tomu tak bylo. Jeho otec, který se nikdy té role neujal a jak by řekl Rudolphus zanechal jak jeho syna a matku jeho dítěte na holičkách a sám utekl, mu přenechal sídlo v povážlivě se rozkládajícím stavu jako byl velmi ošidný zdravotní stav jeho samotného. Zdravotní stav Evana Rosiera rozhodně mu nedovolil to zde vidět na vlastní oči nebo se podívat do očí Rudolphusi, který by rád za to seřval do hovínek skvořejše. Nehledě na předky a jeho rodiče, které měli toto sídlo v lásce.

Po chvilce stanuli před branou, na které rostlo plazivé psí víno. Mladík to máchnutím hůlky otevřel a pokynul Rudolphusi, aby vešel. Rudolphus se ocitl na příjezdové a příchozí cestě k Rosier Manor a musel vydat povzdech, jak bídně to tu vypadá. Kdysi velkolepá zahrada tohoto sídla byla zarostlá a divoká jako prales. Šli úzkou cestou vyklestěnou mezi těmito zdivočelými rostlinami a přišli na volné prostranství, kterému vévodila fontána v podobě Rumunského železnobřichého draka, z jeho tlamy kdysi tryskala čirá vodě však dnes tam hnízdil nějaký pták a zrovna krmil své mladé. Hned vedle fontány stálo jasně třešňově rudé mudlovské vozidlo a Rudolphus hádal, že je magicky upraveno. Umí létat tedy i vzduchem, když ten Dean a dědička rodu Pariksnů mají z toho živnost. Šel dál s tím mladíkem a došli malému domku, který sice byl obklopen všude přítomnou zelení, ale sám měl bílí nátěr a vypadal k světu.

,,Zatím bydlíme zde, v zahradníkově domě. Je to malé, ale milé. Však mne i Týně tu chybí elektřina a další věci z moderního světa. Na jediné co jsme se zatím zmohli zde je magický bojler. Máte tu tudíž alespoň teplou vodu, jinak je to pro nás středověk pane Lestrengri." Řekl Dean.

Rudolphus jenom protočil obě oči a řekl.

,,Před třiceti lety ani ohřev pro teplou vodu nebyl samozřejmostí u kouzelníků mladíku a tady bylo všechno postaru. Pan Rosier, tvůj biologický praděd nebyl fanoušek těchto moderních výmyslů. On to považoval měkkost a hloupost. Prej to podle něho trávilo zdravý kořen kouzelníků a čarodějek když se oklopovali moderními věcmi a usnadňovali si život. Však za mou generaci no tím pádem generaci tvého biologického otce bych řekl, že generace co zažili ty velké války byli dost shánčliví na peníze a proto si stáli nad tím starým a nevítali nové. A to pane Lestrengre si nech od cesty. Připadám si tím hodně starý. Nechci vypadat jako stařec, když mi není ani padesát."

Dean pozvedl obočí a kývl, že rozumí. Oba vešli do domu. Tam je hned uvítala hned Leontýna. Domek zahradníka, ačkoliv byl to byl dům kde žila pětičlenná rodina kdysi byl malý a přízemí bylo jenom pět místnosti. Chodba, malá koupelna, spižírna stejné velikosti jako koupelna a obývací místnost a kuchyň. Nahoře pak byli dva velké pokoje a jeden menší a tím to haslo.

Rudolphus a Izidor byli poměrně vřele v tomto domečku přijati. Zvláště Rudolphus byl tím zaskočen. Merline jako bývalý smrtijed musel být v očích toho Deana jako vosinka v prdeli. Opak byl pravdou. Spíš to vypadalo tak, že Evanův syn v něm hledal vzpomínky na to jak to tu vypadalo a jak se tu žilo a také na členy rodiny Rosier z jeho pohledu. Proč se dověděl posléze.

,,Evan o tom nechce mluvit a vždy odběhl od toho jak zajíc, když jsem se ptal na mé návštěvě. Vím, že byl smrtijed a také od Týny vím, že jsem měl strýce, kterého jsem nikdy nepoznal. A Felix Rosier byl podle všeho také smrtijed a zemřel rok předtím než jsem se narodil v kouzelnickém duelu a co se stalo prarodiči tak to jsem se dočetl v knížkách, co byli o první válce proti Voldešmejdovi. Však jací byli v soukromí tak to vůbec nevím. Píšu si ohledně toho s mámou Draca, přeci to byla jejich sestřenice a dost o nich věděla, ale přeci jenom jako holka jim nebyla tak blízká. Takže hledám zdroje i někde jinde. Nehodlám pohlížet na svojí divnou rodinou historii jako prázdnou knihu ehm Rudolphusi, když jinak nedáte." Řekl Dean.

Rudolphus se div na tím neutopil v čaji, který dostal k jeho překvapení pince pie. Ty měl tak jedině na Vánoce a po zbytek roku nebyl na ně zvyklý. O to byli nezvyklejší jak to nazval Dean takového hledání.

,,No tady v tom domečku jsem byl jenom dvakrát a za tu dobu se tu moc nezměnilo. O sídle vím víc a této zahradě. Vypadá všude tak divoce?" Ptal se.

,,Ano bohužel. Vyklestili jsme místo pro přistání našeho auta a našich motorek, ale díky našemu novému podniku nemáme na velké úpravy čas." Řekl Dean.

,,A v sídle jsme byli jenom na skok v přízemí jsme viděli ty kostřičky skřítků a já raději utekla. Ten pohled jsem nesnesla. Ne poté co mi zemřela v náručí Ann." Řekla Leontýna.

,,Ann?" Ptal se Rudolphus.

,,Ehm během bitvy mě zachránila skřítka, co mě jako malou hlídala. Dalo by se říct, že to byla má chůvička. Však už byla hodně stará a tak přesun během bitvy o Bradavice s matichorami a mozkomory za zády jí stál všechny její síly. Však zachránila mi život a já z vděčnosti, že mohu dále žít, tak jsem jí zabalila do čistého prostěradla a vykopala jí hrob pod Kamélii u cottage kam mě přenesla do bezpečí." Řekla tiše Leontýna a našpulila rty a dodala.

,,A Evan Rosier uzavřel sídlo a ti skřítkové tam pomřeli hlady. Jako pán sídla se měl o ně postarat. Neznám žádného takového kouzelníka, který by nechal takto pospas osudu skřítka, co mu sloužil a staral se první a poslední v životě kouzelníka. Poslala jsem mu skrz to huláka. Rozhodně si ho zasloužil." Řekla Leontýna.

,,Myslím, že když jsem to omylem řekl Hermioně, co se stalo s těmi skřítky tady, tak cestoval na Slovensko hulák číslo dva. V pátém ročníku Hermiona hodně lobovala za lepší podmínky skřítku. Řekl bych úplnou svobodu pro ně. Bohužel nevěděla, že tohle pro skřítky není to pravé ořechové, že jim to bere jejich magickou moc. Musí se vázat na kouzelníka a žít ve společnosti magického národa. Doufám, že už to dneska ví." Řekl Dean.

,,Mia rozhodně, jistě na to narazila v knihovně dříve nebo později. Ano skřítkové budou součástí domů kouzelníků a čarodějek, ale musí se s nimi zacházet ve vší slušnosti a naslouchat jim. A tady je pán sídla připravil o život a krutou smrti." Řekla Leontýna.

,,A pozůstatky skřítků?" Ptal se nesvůj Rudolphus.

,,Pohřbil jsem je v zadní části zahrady. Však tu žili a jistě jejich předkové, tudíž jako součást tohoto sídla si zasloužili místo posledního odpočinku. Viděl jste někdy ty skřetí hlavy na Grimouldově náměstí 12. Další ohavnost, kterou bych nikdy neudělal. Ne i domácí skřítek si zaslouží hrob Rudolphusi." Mínil Dean.

Rudolphus na to odpověděl.

,,Ty tam visely mnoho let, však jistým Blackům šplouchlo na maják a ta morbidní ozdoba domu se jim líbila. Já bych to v domě nenesl. Dokonce jsem chápal, že Black a ani Regulus Black tento dům nenávidí."

,,Harry to tam dal do kupy a tuhle fakt morbidní podívanou strčil do černých pytlů a pohřbil hluboko do země za Chropticí chýší u Bradavické školy. Dokonce i tu trollí nohu co byl stojan na deštníky jiné odpornosti v domě. Dal na ty igelitové pytle nějaké kouzlo, aby to odradilo trestrály se náhodou do toho pustit." Řekl Dean.

Rudolphus si v duchu pomyslel. Bod pro Pottera, že se zbavil té ohavnosti.

Po čaji a pince pie vyrazili ve čtyřech, tedy včetně Izidora na Rosier Manor prohlédnout škody, které napáchal zub času, kdy sídlo bylo kouzly zavřeno a nikdo se nemohl o něj starat.

Rudolphus Lestrengre zaklel vzteky, když viděl opadanou omítku sídla a popraskaná skla zimní zahrady a nehledě na vysklená okna v druhém a prvním patře a tu mladou břízku na komíně. Katastrofa kterou měl na svědomí Evan. Nebyla to jeho romance s mudlovskou dívkou, ani ten Dean, který z toho vzešel, ani jeho útěk, ale jak naložil se svým rodným sídlem. Cožpak neměl k němu vztah?!

Vešli velkými vchodovými dveřmi pobitými železem s krásným vyobrazením draků.

Zatím byla malá hala, která tvořila předvoj hlavní vstupní haly manor. Když vešli do ní, tak Rudolphuse zaplavil pocit, letargie. Tady to vypadalo kdysi tak krásně a teď. Čeká ho hodně práce. Došel se sám podívat do vedlejší místnosti, která byla určena jako prostor pro odkládání cestovního oblečení a také zde bylo zázemí záchodu pro návštěvy. Ta vypadala snad ještě hůř a při otevření dveří záchodu vyběhl na Rudolphuse potkan a prohnal se někam hlavní halou.

,,No fuj!" Řekl Dean.

,,Zcela souhlasím." Řekl zamračeně Rudolphus.

Vešli do velkého sálu hned naproti a jejich boty zanechali v prachu krásné otisky. Rudolphus odhrnul jeden ze zatažených tmavě zelených závěsů a viděl, že okno za ním vzalo za své a bylo značně poničené. V krbu této místnosti našli mezi dřevem živého ježka, což bylo značné překvapení.

,,Co s tou pichlavou potvorou?" Ptal se Dean.

,,Až půjdeme ven, tak ho vezmu a vypustím do zahrady. Určitě zde bydlel." Řekla Leontýna a šla dál.

Vešli do knihovny, kde u hned u dveří je udeřil do nosu pach hniloby. Nepříjemně to tu páchlo a tak se tu nezdrželi. Vešli do salonku hned za ním. I zde se to zdálo opuštěné však když chtěli odejít tak se ozvalo zavrzání dveří. Rudolphus se otočil po zvuku jako první, aby viděl, že se otevřeli dveře hudební místnosti a hrany dveří se drží útlé kostnaté prsty ruky. Ihned vzal hůlku do ruky.

,,Mládeži máme asi návštěvu jak to vypadá." Řekl směr Deana a Pansy.

Však nikdo z těch tří nepočítal s osobou co se objeví ve dveřích. Culila se ně velice šíleně nikdo jiný než Bellatrix.

Začala se ně z plna hrdla smát a přitom šermovala s dýkou v ruce.

,,Nee ty jsi přeci mrtvá." Řekl z toho šokovaný Rudolphus.

Bellatrix nic neodpověděla a z pouzdra připevněného na svých černých šatech vytáhla svojí kouzelnickou hůlku.

,,Paní Weasleyová jí přeci zabila!" Řekl vyplašeně Dean. Leontýna se raději schovala za dveře a nevydala ani hlásku. Byla v šoku a tak trochu se bála. Bellatrix poštvala na její rodiče a jí samotnou mozkomory a vůči ní seslala Imperius, aby se ani nehnula, ačkoliv v tu chvíli by Leontýna jako Pansy ráda vzala hodně daleko roha.

Bellatrix se znovu jíkavě zasmála a pozvedla k nim svojí hůlku a pevně jí sevřela v ruce.

Však v tu chvíli vystartoval vůči Bellatrix Izidor, že toho člověka, ze kterého má tak nahnáno jeho nový páníček sežere. Stalo se něco nečekaného. Bellatrix z ničeho nic zmizela a místo ní tam stál blondýna v minisukni a vodítkem pro psy v jedné ruce a druhé ruce měla kulmu na vlasy. Izidor v tu chvíli se zarazil a vystrašeně zakňučel.

,,Skriš …" Řekla Leontýna a v příští chvíli vyslala kouzlo ,,Ridikkulus!"

Blondýna se nafoukla jako balonek a rozprskla se barevnou záplavu konfet.

,,To byl jenom zatracený posraný bubák." Řekl Dean a znatelně si odechl.

,,Nesnáším bubáky." Řekl Rudolphus a oklepal se jako mokrý pes.

,,Čert ví kolik jich tu je." Řekla Leontýna.

,,Skutečně dům hrůzy." Mínil Dean.

Silver Malfoy stál držel v náručí svého syna Nathana a díval se před sebe na poměrně zchátralou stavbu venkovského stavení. Ten slavný dům, tedy spíš byli slavní jeho dřívější obyvatelé, vypadal celkem na spadnutí. V patře zela díra jak vrata a kus střechy také chyběl, i když se zdálo, že kouzla tu stavbu drží i nadále pohromadě, Silver rozhodně nevstoupil s Natym do toho baráku, nebýt kouzelník znalý přemístění.

,,Proč to nikdo neopravil?" Ptala se vedle něho stojící Natálie.

,,Udělali z toho památník a já pořádně nevěděl kde tento můj rádoby rodný dům stojí Natálie." Řekl opodál stojící mladý muž nikdo jiný než Harry Potter sám.

,,Památník a ty jsi nevěděl o tomto místě, ehm Harry jestli mohu?" Ptal se Silver sám.

,,Ne, jakkoli to bude znít divně, ale nevěděl skoro nic až do mých jedenáctých narozenin. To že jsem kouzelník, nebo osud mých rodičů, nebo že jsem skrz tu ohavnou jizvu slavný, Silvere. Merline to je tak divné skoro jsem měl na jazyku Draco. Nemohu si zvyknout, že jste dva a ještě jako Fred a George skoro identická dvojčata. Krusiš to mě vem kozel, jak můžete vypadat tak stejně i když jste vyrůstali každý někde úplně jinde." Řekl Harry a měl z té podobnosti lehký bolehlav.

,,Matička příroda nám to tak zařídila. Co já vím?" Pokrčil rameny Silver.

Harry si povzdechl. Těžko si na tento fakt zvykal, že bylo více jak jednoho Malfoye a když pohlédl na malého Nathana tak jich bude do budoucna ještě víc, na to by vsadil svoje nové adidasky.

,,Moc toho k vidění v domě nebude, už jsem ho minulé léto vyklidil, když jsem konečně získal zpět k němu přístup od Ministerstva kouzel. To totiž čert ví jak ho získalo nekalým způsobem do vlastnictvím a jak jsem řekl udělalo z něho památník ach tak mé proklaté slávy. Až po válce mi ho předali do vlastnictví zpět k mému překvapení. A já s tím barákem nevěděl jak naložit." Řekl Harry a prošel předzahrádkou domu a vylovil z kalhot klíček a máchl nad ním hůlkou. Ani ho nedal do zámku a dveře se otevřely.

,,Zajímavý způsob otevírání, to jako by na tom zámku nějaká pojistka nebo co?" Ptala se Natálie.

,,Ehm taký malý vynález mého otce podle všeho. Ten kdo chtěl otevřít musel mít zaprvé klíč a zadruhé hůlku. Poté přidali fidelius a to se jim vymstilo. Přítel se stal nejhorším nepřítelem a zrádcem. Vydal je Radllovi a tím jisté smrti." Řekl Harry.

Silver jenom kývl, o tom slyšel také, o tom Pettigrewovi.

Vešli do chodby a Harry se zastavil a uložil klíč do kalhot. Druhou rukou smázl prach z stěny a povzdechl si.

Natálie se podívala do prostorného obývacího pokoje hned vedle a Silver se podíval do jídelny hned naproti. Harrymu se nechtělo ani do jedné z těch místností. Necítil se v tomto domě nikdy dobře. Nikdy. Ne tady něco ztratil a už to nikdy tady nenalezne to si byl jist.

,,Můžem se podívat nahoru. Je to tam bezpečné?" Ptala se s mírným ostychem znova Natálie, poté co si prohlídla krom obývacího pokoje, jídelnu, kuchyni, špajz, vlezla do sklepení, kde byli tři malé místnosti z toho zcela jistě jedna byla před tím lektvaristickou laboratoří, další druhým špajzem a třetí jak se zdálo skladem si možná dřeva. A také byla už v přízemní koupelně.

,,Jistí to kouzla, Bill Weasley je ještě jednou prošel a ty budou držet ještě jednou tolik co vydrželi do teď." Řekl Harry.

A tak Silver a Natálie vystoupali po vrzajících schodech do patra domu kde na každé straně byly jedny dveře. Celkem tu byli čtyři místnosti. První, které otevřeli odhalily koupelnu v oprýskané vanilkové barvě, další prostor podle rudé barvy na zdech a otisků dlouhodobého stání nábytku byla zde manželská ložnice. Další pokoj byl jistě hostinský a poslední ten odnesl zkázu z Hallowenu 81 ze všeho nejvíce. Tady byla doopravdy díra ve zdi a střeše na ním. Zde se to muselo stát.

,,Natálko z toho mrazí. Tady z toho pokoje." Řekl Silver.

,,To jo, jenom to, že se to stalo nějaké mladé rodině jako jsme mi, i když o kus starší, je strašné. Tak jak to je, to nesmí zůstat. Jinak to zůstane jenom dům jenom hrozných vzpomínek a dojmů. A to co udělalo Ministerstvo kouzel, je také strašné. Tohle muselo lidi spíše strašit jako nekončící zlý sen Silvere." Řekla Natálie.

,,To ti dávám za pravdu. Tady bude potřeba hodně nápadů a práce to je jisté. Myslím, že nejprve sem pozvu Seamuse. Možná už tu někdy byl, Merlin ví?" Řekl Silver.

,,Na co Seamuse?" Ptala se Natálie.

,,Já bych totiž patro rád zboural a střechu také a postavil znova. Ano bude to velký zásah do domu a proto chci vědět jestli to přízemí a konstrukce domu vydrží aniž by to drželo po hromadě jen pomocí kouzel Natálko." Řekl Silver.

,,Zbourat střechu a patro, proč to?" Ptala se Natálie.

,,Jednoduše zaprvé chci sem dostat ještě jedno patro na víc, udělat z toho dvoupatrovou budovu, nikoliv jednopatrovou. Pro nás mít vlastní koupelnu dalo by se říct manželskou. Mám nápady které bych rád realizoval a s tebou." Řekl Silver a dodal s šibalským úsměvem.

,,Jo každé naše dítko by mělo mít vlastní pokojík. Vlastní ráj, ne aby se o něj dělily."

Natálie Malfoyová zrůžověla ve tvářích. No Silver vlastně jenom doplnil její představu, že jejich Naty rozhodně nebude jedináček, na tom se už oba shodli.

,,A když to nepůjde, když to statika domu nedovolí?" Ptala se Nátálie.

Silver ukázal ven tou dírou, kterou vytvořila magie Toma Radlla alias Voldemorta.

,,Tak odbouráme zeď dole a rozšíříme tento dům do zahrady za domem, ta je obrovská, že by se do ní vešlo to Černé jezero u Bradavické školy. Kus bychom jí ukousli stále by jí dost zbylo."

,,Taký dobrý nápad, to by mělo fungovat. Otázka je kolik za tento dům a pozemek bude chtít Harry. Nechci být mu nic dlužna, vždyť ho já a ani ty skoro neznáme. Však jsem si jistá, že má stále k tomu domu vztah. I když tu nechce žít." Řekla Natálie.

,,Hm toť otázka, ale přední, že ty i já jsme pro tento kousek země a k tomu domu rozhodnuti vdechnout nový život. Ano Natálko?" Ptal se Silver.

,,Sto pro u Lincolonových fuseklí miláčku." Řekla Natálie.

,,Fajn tak jdeme si promluvit o ceně s Harry Potterem." Řekl Silver a vzal za volnou ruku Natálii a vedl jí dolů po schodech.

Dole našli Harry opřeného o futra do obývacího pokoje domu.

,,Tak mi jsme se rozhodli Harry." Řekl Silver a pohlédl mu do očí.

Ty vypadali kalně zasněně skoro jako by před ním stál stařík, co skončil v dětských vzpomínkách zdálo se Silverovi.

Harry jenom kývl, ale nic řekl.

,,My bychom rádi od tebe ten baráček i k tomu náležející pozemky koupili a chtěli bychom dohodnout na ceně. Rozhodně to nechceme zadarmo." Řekl Silver.

,,Ne rozhodně ti zaplatíme. Jako dar to nechceme přijmout, ale chceme to odkoupit." Řekla Natálie.

Harry Potter chvilku mlčel než něco řekl.

,,Rád vám prodám dům a zahradu, ale jistý pozemek, který k tomuto místu náleží vám nedám. Víte k tomuto místu náleželo papírově i hrobové místo, kde jsou uloženi mý rodiče víte." Řekl Harry Potter.

Silverovi trochu vyschlo překvapením v krku.

,,Ne, ne, ne, to ti rozhodně necháme, omlouvám se, já nevěděla, že u vás v Anglii se vážou k domu i hrobová místa." Řekla rychle Natálie.

,,Ani ne tak v Anglii jako v kouzelnickém světě Velké Británie." Řekl tiše a Harry a dodal.

,,Já to do nedávna také nevěděl, ale staré rody to tak mají podle všeho."

Pohlédl na Silvera, jako by říkal, že on je trouba a jako to rodově Malfoy to neví.

,,Ach tak, staré rodové tradice tady. Silvere …možná bychom se měli zeptat Draca, kde má hrob tvá babička Belladona, co ti zachránila život. Zaslouží si být navštívena. A vůbec kde má portrét?" Ptala se Natálie.

Silver chvilku lapal po dechu a pak řekl.

,,No Seamus říkal něco o kryptě, kde jsou všichni. Byl tam párkrát s Dracem. Díky tomu zákazu hůlek přišli na to, že žiji, někde. Musím také mluvit s Dracem, jestli zničil tu rádoby mou rakev. Brr…to pomyšlení, že ta věc ještě někde je mě děsí." Řekl Silver a připadal jsi jako vůl, že na tohle se zapomněl zeptat.

,,Malfoyovi mají tedy kryptu, to jsem si mohl myslet. Tak či o onak , jelikož tahle nemovitost rodu Potterů stále je v Godrikově dole, což podle Hermiony Grangerové byla kdysi nejbližší velká vesnice od původního sídla Potterů ve vísce ještě menšího formátu nebo jenom usedlosti Slukostrže a byl nejbližší farní kostel tak zde rod Potterů koupil pozemek a postavil cottage a nechal zde bydlet nejstarší členy rodiny, nebo jak by se tehdy řeklo byl to výměnek pro staré rodiče, aby byli více ve společnosti a ta se o ně mohla postarat. A k tomuto domu také přišili jehlou právnickou jistou část místního hřbitova kde mohou spočinout ti jenž jsou jména Potter. Toť historie. Jsou i výjimky, kdy tam leží i někdo jiný nebo ležel. Ale pryč od hrobů. Hrobový pozemek rozhodně nedám z ruku a tudíž to musíme zase právně a správně rozpojit." Řekl Harry.

,,Chápu zcela, ještě k tomu domu a té zahradě náleží nebo je to vše?" Ptal se Silver.

,,Ne, rozhodně ne." Řekl Harry.

,,Ono toho je víc než dům a ta zahrada?" Ptala se Natálie překvapeně.

,,No já také koukal před rokem jako vykulený hrabák na trezor, když jsem zjistil co k tomu patří. Pojďte." Řekl Harry.

Šli z domu za Harrym Potterem a prošli si znova celou vesnici Godrikův důl. Zastavily se před ulicí kde se dělala nová příjezdová cesta do vesnice. Byl tam cedule ,,Projekt Fénixova ohně!" Však Harry šel dál skrz pole za cedulí. Rostlo tam zelí a Silver si připadal celý nesvůj, když s Natym v náručím natahoval nohy, aby nešlapal do hlávek zelí.

Přišli k mezi a Harry se zastavil.

K mezi, za kterou byl potůček a za potůčkem byla vidět malá usedlost o pár baráčcích.

,,Tak tohle je nynější Slukostrž, kde se se začala psát historie mé rodiny tedy podle kronik a historických knih. Zde se zrodil příběh Potterů." Ukázal na tu usedlost Harry.

,,To je malinké." Řekla Natálie.

,,Dvanáct baráčku choulících se k sobě. To je skoro samota." Mínil Silver.

,,Ale roztomilé." Mínila Natálie.

,,Vypadá to jako indiánská vesnička, kdyby to tak byly sruby." Řekl Silver.

,,Vypadá to podobně jako u rodičů doma." Řekla Natálie.

,,Ty jsi z takové malé vesnice Natálie?" Ptal se Harry.

,,Oba. Já bydlel až do šestnácti v takové vesnici jako je ten Godrikův důl. Mohlo by se o mě říci, že jsem vesnický buran. Já se za to nestydím, že jsem žil ve vesnici." Řekl Silver.

,,Natož já. Mám ráda vedle sebe přírodu. Londýn vydržím, ale vím z určitostí, že Godrikův důl mne táhne víc." Řekla Natálie.

,,To jsem rád, že někdo projevil zájem něco s tím domem udělat a nikoliv jenom památník. To jsem moc rád." Řekl Harry a usmál se, ale pak otočil hlavu od Natálie a Silvera zpět k Slukostrži.

,,Slukostrž dnes nezná kouzelníky, žijí tam lidé co nemají magii. Ehm ne kouzelnici nebo mudlové, jeto to samé. Ale Slukostrž není jenom těch dvanáct stavení. Ne je tam i třináctý pozemek a další taková věc, která je vázána písmeně na dům v Godrickově dole." Řekl Harry a máchl hůlkou a hlína zasypala na chvilku potok a vytvořila malý most.

,,Pojďte se mnou se podívat." Řekl Harry.

Silver a Natálie tedy šli s jistou zvědavostí za Harrym.

Přišli do prostředka pole, které vypadalo že leží ladem celý rok, ale něco se Silverovi nezdálo. Silver tu cítil kolem sebe silná kouzla.

,,Co to?" Ptala se Natálie, která to cítit musela také.

Harry Potter namířil svojí březovou hůlku k nebi.

,,Monstra te esse in domo mea!" Vykřikl směr nebe Harry.

V kolem nich se utvořil něco jako zlatavý vír. A oni najednou stály kolem dokola v obří hale nějakého domu. Však domu, který postrádal střechu a už ho obrůstaly kolem dokola jak z venku tak zevnitř stromy. Byla to ještě větší ruina než Godrikův důl.

,,Kde to to jsme?" Ptala se Natálie.

,,Jestli se nemýlím, tak jsme v sídle rodiny Potterů. Nevím však jestli je to Manor, nebo hrad." Řekl Silver. Pomyslel si, jaké cti se mu dostalo, tohle spatřit. Harry Potter jistě sem nikoho jen tak nezve.

,,Správně Silvere, už od pohledu nejsi žádný idiot. To jsem viděl už při našem prvním setkání. Přeci jenom ti došlo jako prvnímu kdo je Protiva." Řekl Harry.

,,Dík." Řekl tiše Silver a nechtěl způsobit ozvěnu.

,,Tady to je co zůstalo z velkého domu Potterů. Doopravdy je to tak v spisech takto jmenováno. Nikdy jako hrad nebo Manor to nevypadalo, ale byl to velký dům i tak. Kdyby tu byla Hermiona, tak by řekla, že možná ty základy jsou ještě starší než Bradavice, však to je šumák. Podle toho co řekl mi Sirius tak to v roce 1980 na Nový rok vyhořelo a umřeli zde moji prarodiče. Od té doby sem nikdo nevstoupil a můj táta to tu ponechal matce přírodě ať vykoná přerod v přírodní chrám jak on sám řekl ve svém portrétu. Lidé bez magie to sice nevidí, to samé platí pro většinu kouzelníků a ty co mají jméno Potter nebo sem pozvou někoho jako jsem to udělal já u vás tří, ale tohle je především místo ochrany pro…" Harry se odmlčel dal prst na úst a udělal ,,Šííí!"

Silver byl zmaten, ale v tom ucítil jak ho někdo šťouchl do ramene. Poplašeně se otočil.

Za jeho zády stál hippogrif, Merline a Morgano.

,,Drápe jak se máš." Řekl vesele Harry Potter a přešel k hippogriffovi a uklonil se a pak ho začal hladit po hippogrifofově hlavě až k zobáku a ten si to nechal líbit.

,,Zdravím příteli." Řekl s upřeným pohledem k hippogriffovi.

,,Silvere, podívej se kolem sebe." Řekla Natálie a posunkovala jiným směrem.

Silver se podíval tím směrem v uzřel rovnou jak sedí na kusu staré střechy mladý podle zbarvení velšský zelený drak. A kus dál byly k vidění vílenky a dokonce pár lesních mužíčků a z díry v zemi vykukuje šotek a mezi nohama Drápa seděl dokonce hrabák.

,,Harry co to je za magickou zoo co tu máš?" Ptal se Silver.

,,Ne zoo, tohle chráněné místo kam se může uchýlit každý magický druh od vílenky po acromatuly či draka a najít útočiště, když se cítí zahnán do kouta. Azyl pro magické druhy tomu říkám já. Azyl pro magické druhy ve jménu rodiny Potter Silvere a Natálie a malý Nathane." Řekl Harry.

,,Och takže i to si hodláš ponechat. Je to úchvatné, takový ochranný park pro magické druhy." Řekl uchvácený Silver a pohleděl znovu na draka. Ten v klidu na zdi podivně schoulen spal. Silver ho nechtěl probudit ani za mák.

,,Ano a doufám, že budete souhlasit, když si to ponechám také a vy vlastně dostanete jako mnozí staří rodiče rodu Potterů jak se tomu říkalo výměnek." Řekl Harry.

,,Zas tak starý nejsem, ale takto ten obchod rozhodně přijmu. Domek a zahradu koupíme a hrobová místa tvé rodiny a Azyl pro magické druhy, který jsi vytvořil zůstane tvé." Řekl Silver.

,,To nevytvořil já, ale můj otec, Silvere, tohle je dílo Jamese Flemonta Pottera, nikoliv mé." Řekl Harry.

,,Wau, takže jestli to chápu, tak ruinu svého rodného domu tvůj tatínek opatřil kouzly, aby sem mohli jenom rodinný příslušníci a pozvaní a hlavně magická zvířata a tvorové a nechal to vypadat jako pole, které leží ladem…" Natálii skočil do řeči sám Harry.

,,A dal sem kouzla, která odrazují sem vstoupit ne kouzelníky. A až jeho portrét mi o tomto místě řekl takže tak dlouho to nevím, ale to báječnější mi dílo táty přijde. Občas sem chodím, když chci být jenom na blízku těmto úžasným tvorům a odpočinout si od všech lidí tam venku. Je to tu mnohem větší jak to u magický staveb a pozemků bývá a to víc místa mají všichni tvorové si zde odpočinout a nabrat síly." Řekl Harry a dodal.

,,Skrz tvory, kteří žili v Zakázaném lese a skřítky jsem posílal zprávy, o tomto místu po místech, aby tvorové o tom věděli. A jsem rád, že konečně slouží svému účelu. K odpočinku a bezpečí magický tvorů bez rozdílu a asi by mi bylo jedno kdyby se zde zašil i nějaký vlkodlak během přeměny. Měl by tu místa dost také." Řekl Harry.

,,Nemám slov." Řekl Silver díky chybějící střeše, mohutným stromům okolo a v ně tohoto sálu to mělo dokonalou atmosféru. Pak uviděl něco, co pokládal za legendu. Ve větvích nad ním seděli dvě zlatonky. Ptáčci co původně byli zlatonkami pro famrpál a skoro díky tomu vyhynuly. Vzácnost vidět už dvě po hromadě, ale když podíval pořádně a přimhouřil oči, tak jich viděl rovnou deset. Zázrak skoro toto vidět.

,,Ví ještě o tom někdo?" Ptala se Natálie.

,,Mé kamarádky Hermiona, Lenka, Rony, ehm také má expřítelkyně Ginny, Remus a pozval jsem sem jako prvního Hagrida. Ten z toho plakal radostí." Řekl Harry.

,,Dokážu si u pana Hagrida živě představit. Ten se dokázal zjančit když viděl fotku, kde jsem jako malá holka se potkala s ptákem buřňákem. Živě a v barvě tenkrát." Řekla Natálie.

,,Dokážu si přestavit." Řekl Harry a uchechtl se.

,,Úžasné místo Harry a já ti s radostí ho přenechám. Ty víš jak to zde nechat přírodě a magii nejlépe." Řekl Silver a dodal.

,,Ale jak jsem řekl, nechci dům v Godrikově dole zadarmo ano. Prosím udělej mi nějakou cenovou nabídku." Řekl Silver a koukl si pod nohy, kde se začal zvědavě ochomítat moták. Snad to chytré zvířátko reagovalo i na slovo cena. Hrozný kleptoman, takový hrabák.

,,Myslím, že to slyšel náš malý přítel tady dole" Harry ukázal na hrabáka ,,cenovku toho domku se zahradou. Považoval by ho za trezor a chtěl ho zabrat. Ne ohledně ceny to probereme raději někde mimo tohoto hrabáka." Řekl se smíchem.

,,Zcela souhlasím." Řekl Silver a zazubil se na chudáka hrabáka. Ten se jenom zamračil, otočil se vystrčil na něho hrabáčí prdel.

,,Naser si také." Mínil k němu Silver.

Severus Snape stál naposled před domem který jako malý nazýval domovem i když možná v uvozovkách. Tedy v hloubkách jeho duše. Byla to ruina na spadnutí doopravdy zralá na zbourání bourací a demoliční firmou. Možná díky jeho rádoby smrti mu nepatřil, ten dům on přepsal na Harryho Pottera. A ten k jeho údivu mu napsal dopis, že dnes tedy je poslední den, kdy tento dům lze navštívit, protože zítra firma ve které je jistý Seamus Finnigen pomlčka Malfoy bude tento dům řádně srovnán se zemí a plocha bude začištěna, aby mohla být použita jako nový pozemek pro novou výstavbu. Potter se tento pozemek také chystal prodat a měl podle všeho i už kupce, který měl zájem, však v dopise jméno toho dotyčného nestálo. Severus vůbec divil, že Potter našel někoho, kdo by stál o pozemek na konci ulice který nebyl zrovna nikterak veliký spíše malý i s tím když se ten barák který tam už zítra nebude stát. Celkem necelých 160 metrů čtverečních plochy ke koupi. Doopravdy malá plocha. Severus by to dal sám za hubičkovou cenu vzhledem k Halle.

Potter mu dopisem poslal klíč, že se může podívat dovnitř. Severusi se moc nechtělo naposled tu byl víc jak před rokem a vlastně jenom na skok a rozhodně se mu nepáčila slova co Harry Potter použil v dopise, že by se s těmi zdmi rozloučit jako z členem rodiny. He dům jako člen rodiny, nad tím se Severus mohl jenom s ironii zasmát. Po půlhodinovém váháni přeci jenom vstoupil do té zatuchlé budovy, kterou v dětství obýval. Přivítali ho holé zdi a v rohu něho v síti koukal vypasený pavouk. Ne krom těchto tvorů nikdo živý už v tom domě nebydlel víc jak deset let. Naposled tu Severus usínal v roce 80 pak už nikdy nezdržoval více jak hodinku a to povětšinou zde něco vyklízel nebo tento baráček používal jako přemisťovací osobní koridor, což bylo výhodné. Vešel do obývacího pokoje a jídelny v jednom, která byla asi největší místností v tomto domě. Staré parkety pod ním zavrzali ze dveří se snesl na špinavou podlahu další chuchvalec prachu ze dveří. Zdi zdobil kdysi krémový nátěr z posledního malování, které kdy učinil jeho nevlastní otec Tobias Snape v roce 1976 a který měl nehezkou notu všude se rozlézající se černé zrnité plísně. Nábytek krom stolů a dvou židlí už tu dávno nebyl. Severus to zde v roce 85 krom pár kusů nábytku po Tobiasově smrti v roce 84 vyklidil. Už tu nebyla stará rozkládací pohovka s tím hnusným plyšovým přehozem na které spával Tobias Snape po svých opileckých výletech, ne křeslo, kde seděla většinou jeho matka a zašívala jeho, Tobiase nebo své oblečení, aby ušetřilila každé penny. A také už tu nebyl jeho taburet na kterém seděl on a poslouchal z rádia četbu na pokračování jako malý kluk. Televizi skrz nemakačenka Tobiase Snapa nikdy neměli a on chodil občas na ní k Evansovým. Rádio samotné stálo na starém komodě, kde měla jeho matka ukryté sváteční prostírání a záclony, jenž vytáhla jenom na Velikonoce a Vánoce, jinak okna hyzdili podle Severuse tenkrát provázkové záclony, které matka vytvořila sama z zbytků tkalcovské příze na potahy koberců do aut. Byl tu konferenční stolek a mámin starý bradavický kufr, který sloužil jako truhla. A pak ten jídelní stůl a k tomu čtyři židle. Od roku 71 jenom tři, protože jednu v záchvatu opilosti Tobias rozbil. Severus z jídelny rovnou vešel do kuchyně, tedy kuchyňky. Byla místnůstka přilepená na tuto místnost byla hned na třikrát průchozí. Jedny dveře vedli na malý dvorek ze domem, matkou láskyplně nezývaný zahrádkou, měla tam svoje bylinky, další do koupelny a třetí na schodiště do patra domu. Kuchyňské skřínky podobně jako vybavení obývací místnosti Severus v roce 85 odmontoval a vyhodil. Uzavřel sem přívod domy a odinstaloval s pomocí pana Evanse skříňku s elektrickou přípojkou, aby mu někdo nepřišel na černo odebírat elektřinu. Dveře do koupelny také odešli stejným popelářským vozem jako nábytek. Bylo v nich docela dost kopanců a Severus měl ně hodně nehezké vzpomínky. Jenom mdlým pocitem vešel do koupelny. V rezaté vaně snad dokonce začal růst mech staré WC páchlo a okno zde bylo vysklené asi už dávno. Umyvadle se válelo suché listí. Severus vyšel z této místnosti a vzal to po schodech domu do patra, kde kdysi býval jeho dětský pokoj a ložnice jeho matky a Tobiase Snape. Vešel nejprve do jeho kdysi pokoje. Do té úzké nudle, kterou obýval. Ani tady to nevypadalo lépe. Vešel do ložnice, kde spávala jeho matka a kde byla bez pomoci byla zanechána v horečkách Tobiasem a kde také vypustila v bolesti duši a opustila tento svět. Tam se na chvilku zastavil. Přešel k oknu se zalepenou dírou v rohu páskou nebo nějakou starou izolepou. Lehce projel prstem po prasklině kterou ta izolepa zakrývala. Mohl říci, že on rozhodně do Tobiase Snape jako adoptivního a do Albuse Brumbála jako biologického otce má hodně a doopravdy hodně daleko. Otočil se s tím, že vyjde z domu když v tom se ozvala rána a před ním spadly na zem vysouvací schůdky na půdu, které byli v této místnosti. Severus povytáhl obočí, a pomyslel si, že málem zapomněl, že tento dům měl i půdu, jako každý dům v Tkalcovské ulici. Však byly všechny ze stejného období a stavěny stejnou firmou. Severus se podíval na horu do pološera půdní prostory domu, však schůdky lákavě mu nepřipadali a tak se tam přemístil. Nechtěl skončit se zlomenou nohou díky tomu domu. Nahoře bylo šero a pár škvírami, tam kde chyběli tašky prosvítalo denní světlo. Kdysi tu byla stropní lampa však bez proudu byla bezcenná. Severus si Lumos rozsvítil sám po kouzelnicku.

Tuto prostoru když v roce 85 vyklízel dům našel poloprázdnou, takže nebylo nikterak těžké veškerý bordel vyklidit. Tobias Snape ukrytým majetkem neoplýval. Leč pro co měl slabost, byl alkohol a tím pádem i sbíraní láhví daného alkoholu, který konzumoval a podle něho vzácné láhve ukrýval právě na půdě. Tudíž v roce 85 Severus zde našel skleněný odpad a pár krabic s matčiným oblečením a jeho věcmi z doby, kdy on byl mrně, nic víc.

Severus se prošel kolem dokola a povzdechl a chtěl se přemístit dolu do patra, když si všiml, že asi při jeho úklidové činnosti v roce 85 zapomněl na jednu věc. V rohu půdy, za schůdky stála krabice celá zaprášená prachem tudíž nebylo ani znát od čeho je.

Máchl nad ní hůlkou a prach se rozlétl kolem dokola aby poté se snesl polehounku dolu. Severus pozvedl obočí když viděl na krabici reklamu na Superball, hračku kterou si kdysi on přál k Vánocům. Vlastně to byl hopík, hodně zesílený hopík, který když člověk tomu dal pořádnou perdu do zemně dokázal míček přeskočit celý barák. Severus poprvé ho měl v ruce, když ho chytil o rok staršímu Frencisi Westleymu co bydlel o dvě ulice dál. Pak o tu černou skákací věc žadonil celé měsíce. Měl jí dostat k Vánocům. Nedostal, místo toho oblečení a tkaničky do bot. Proto se divil, že tu vidí krabici od této hračky z šedesátek. Dřepl si a párkrát máchl nad krabicí, však žádná kouzla nad tím nebyla. Otevřel jí tedy podíval se do ní, co v krabici je.

Nebyl tam hopík, proč by asi měl být, za tam byl štos nějakých papíru. Severus se zamračil a vzal první do ruky a ten papír rozložil. Vykulil obě oči, když viděl, co na tom papíře je. Poznal vlastní rukopis z doby kdy se učil psát a číst na primární škole. Úděsná písmenka tenkrát tvořil, musel sám uznat teď. Vzal další papír a znovu ho rozložil, aby uzřel něco na co už dávno zapomněl. Tohle musel nakreslit těsně poté co se koukal s Lilly a Petunií u nich doma v televizi na přímý přenos přistání člověka na Měsíci. Astronauta ve skafandru na té hroudě co se jmenuje měsíc a on krom té americké vlajky tam namaloval i tu britskou. On chtěl, aby stanul jednou na Měsíční krajině i člověk britské národnosti a pak se Lilly hádal ohledně toho jestli to má být ženská nebo chlap. On oponoval tím, že by museli v NASA vymyslet skafandr, aby mohl mít sukni pro holky. Hloupý, však jemu bylo devět pryč a byl vzhledem k věku naivní.

Na dalším papíru byl úřední dokument jeho prvního školního hodnocení z primární školy. Proč u Merlina to sem Tobias Snape dal, nebo to byla jeho matka, tedy matka co ho vychovala? Severus neměl sebemenší tušení. Pod štosem jeho písemných projevů z dětských let, malůvek a školních hodnocení však Severus našel ještě jednu věc, která se nevztahovala přímo k němu, tedy ne na první pohled. Poznal rukopis, nebo spíše škrabopis a to škrabopis Tobiase Snapa. Však nebylo divu, že tento člověk nikdy nebyl expert na krasopis a jeho podpis bylo podivné S s vlnovkou za tím. Severus divil, nad nějakým písemným projevem Tobiase Snapa a nic míň, že toto byl dopis a dokonce se jednalo o dopis z datem kdy byl napsán. S ironií osudu to bylo napsáno na jeho 23 narozeniny tedy datum 9.1.1983.

V dopise stálo.

,,Drahý Severusi,

To je asi naposled kdy jsem se vydrápal sem na horu na půdu, abych něco uložil do této krabice. Skrz mou nemoc, kterou jsem si zavinil sám, mi dochází síly. Možná se divíš proč je tu krabice od vysněné hračky, kterou jsi nedostal. Povím ti pravdu já ti jí doopravdy v roce 66 koupil s tím, že ti to dám dárkem a oželím svou vlastní oslavu narozenin v prosinci. Tak jsem to myslel v dobrém zájmu Severusi. Však co čert nechtěl obchodník jenž mi v hračkářství prodal mne ošálil snad skrz mou neslavnou pověst a krabice byla prázdná. Já trouba a vůl jsem koupil pomyslný pytel bez králíka Severusi. Do dnešních dnů mne to neskutečně mrzí. Za ty roky a roky na zpět jsem hořkost z mého nepovedeného života přenášel vztekem a mým alkoholismem na tebe a Elieen a ničil tím rodinné štěstí, které se Elieen tvá drahá maminka snažila držet zuby nehty po hromadě. Vím, že kdybych na tebe promluvil tak by jsi mou omluvu nepřijal. Nejsem dobrý řečník a nikdo mne to v životě nenaučil. Však proč také, tak jak tobě já byl otcem ničemou, tak podobný otec byl ten můj. Možná moc nepil, ne to se mu zajídalo, však polovinu mého dětství strávil s přestávkami za mřížemi kriminálu za loupeže a podvody. Připravil tím mne a mou starší sestru Elisabeth o dětství, které bych přál každému dítěti. A matka byla zahlcená prací, abychom měli co do krku, tudíž jsme rostli jako divoké kočky na ulici. Kdysi, když ses narodil a já tě viděl v zavinovačce synku tak jsem ti ho přál. Však můj charakter zničil návyk na metlu lidstva v podobě piva, pálenky a whisky. Stal jsem se tím, čím jsem jako mladý jinoch opovrhoval. Skutky a co jsem za posledních 21 let udělal špatného nevrátím ani tobě natož Elieen však věř, že mě to mrzí. Měl jsem být lepší chlap a hlavně lepší otec. Nikdy jsem to nebyl ani v uvozovkách. Omlouvám se za všechny útrapy a dnes bych i řekl, že jestli z tebe něco někdo vychoval tak to byla spíš tvá matka než já. A doufám, že dobře, i když s tou magii. Elieen ti dala do vínku o něco víc než intelekt a to tu magii. Pravda je taková, že já magii nikdy nenáviděl, ale spíše sem se jí bál. A tím pádem jsem se bál i tebe synku, když si tento dar začal objevovat. Bylo to nad rámec mích hranic světa obyčejného člověka a asi jako lidé kdysi báli hor, tak se báli magie a proto jí nesnášeli. Možná proto se můj strach z magie proměnil v nesnášenlivost vůči těmto, jak to nazvat, asi nejlépe jevům. A myslím, že ne nesnášenlivost Ellien i doplatila a ty též. Omluva za to jistě přichází pozdě, ale i přesto mne to mrzí z celého srdce. Přeji si Severusi, že až jednou do budoucna, objevíš tento dopis, budeš žít lepším životem než já. Je mi jedno jestli v tom světě magie nebo ne. Přeji ti, abys nebyl sám a měl jsi po svém boku někoho, ke komu budeš moct projevit city bez toho abys ses toho bál. Přeji ti, abys měl střechu nad hlavou, která by ti říkala pane a žádné problémy z penězi a otázkou co zítra a pozítří budu mít na talíři. A v duchu si přeji abych jednou zažil tu radost a i starost v podobě vlastního dítěte, které by nevinností dětských očí mohli zahnat i nevětší chmury. Možná bych ti měl přát víc, ale z mé zkušenosti vím, že takové obyčejné štěstí je mnohem hezčí než přepych a luxus. Lidé co ho mají většinou nejsou vůbec šťastný. To je vše co jsem ti chtěl říct a nakonec sesmolil na několikátý pokus na dopisní papír. Myslím, totiž že nedostanu tu šanci ti to říct do očí a tak alespoň nalezni tyto slova zde ukrytá na půdě rodného domu.

S přáním hezkého života

Tobias Jacob Snape"

Severus dočetl dopis a měl myšlenky jak na váhách. Tohle by nečekal, ne od Tobiase Snapa. Ten měl většinou city jako pařez a najednou takový to dopis na rozloučenou. Pak si všiml, že je něco napsáno i na druhé straně druhého listu, který Tobias popsal. No jeho písmo nebylo zrovna malé a štíhlé jako to jeho mámy Elieen.

,,Ps: Severusi, v cihle nad krbem je tajná schránka Elieen, kdysi o ní mluvila, ale jí nebyl nikdy schopen otevřít. To víš magie. Myslím, že Elieen pro tebe tam něco schovala co mne za žádných okolností vzhledem závislosti nechtěla dát. Podívej se tam zkus to otevřít."

Tajná schránka? Severus pozvedl překvapením obě obočí. O té nikdy neslyšel a nemínil, že by se o ní kdy jeho matka zmiňovala.

Zabalil a zmenšil krabici se všemi těmi dokumenty, jak by to on nazval a přemístil se do obývací místnosti a jídelny v jednom a podíval se na krb v místnosti. Nevěděl, kterou cihlu Tobias myslel? Pronesl tedy pár kouzel které měly prokázat přítomnost kouzel v předmětu. Přitom si myslel, že to byl nějaký blud Tobiase, však šeredně se spletl. Nebyl a jedna cihla z boku krbu doopravdy nesla stopy magie a ne ledajaké. Krevní u Morgany!

Tak to já neotevřu, já pravý syn Elieen nejsem, pomyslel si zkroušeně Severus. Skrz toho hajzla Brumbála tu byl on nastrčená kukačka, zatímco pravý syn byl někde jinde. Jediný kdo by v tuto chvíli by mohl tu schránku otevřít je po právu krevní magie jistý Colin Crevrey. A bylo by škoda, aby tajemství, jestli tam nějaká jsou by skrz demolici na vždy ztracena. Severus se rozhodl, že pana Crevreyho navštíví. Ať je tu schované cokoliv i tak to vidí on, jako po otci větývka rodu Princů.

Příští kapitola se zde objeví 17.5.2021

Vaše elenor