Kapitola 15 – Dva erby bez tajemství
Rudolphus, Leontýna a Dean pokračovali v prohlídce Rosierského sídla. Rudolphus, když došli až na půdu tohoto sídla a zastavil a pohlédl dolů na schody do druhého patra. Zamyšleně si povzdechl a podíval se malým půdním okýnkem ven.
,,Tolik předků Evana a v sídle není ani jeden z portrétů, kam se všichni poděli?" Ptal se sám sebe Rudolphus. Bylo pravdou, že zdi v celém sídle byly prázdné.
,,Možná je dali do trezoru." Mínila Leontýna.
,,Tam sem byl, u Gringottů, a žádný portrét tam nebyl Týno, jenom několik beden s galeony a svícny a jiné věci ze stříbra. Žádný portrét." Řekl Dean a dodal.
,,Nezničili je domácí skřítkové, když zjistili, že tu zemřou díky svému pánovi, jako pomstu, zato co jim provedl?"
,,To už jenom ze své povahy by domácí skřítkové neudělali. Tedy doufám." Řekl Rudolphus.
,,Tak to musí být ještě nějaké jiné vysvětlení, proč tu není ani jeden obraz. Ani krajinka natož ty rodinné nebo portréty samotných Rosierů." Řekla Leontýna.
,,Však kde?" Řekl Rudolphus a z toho sídla měl fakt nedobrý pocit. Zaprvé jak to má zde dát dohromady? Zadruhé kam se poděly všechny cenné věci? Knihy, stříbrné příbory a obrazy cennosti obyvatel. Evan tohle snad nemohl prodat, když to tu tak pečlivě uzavřel. Víc jak 18 let zde nikdo nebyl tak jak?
V tom se ozvala melodie jako by někdo broukal Bradavickou hymnu. Však nebyl to ani Rudolphus, natož Dean nebo Leontýna. Otáčeli se na všechny strany, ale nevěděli odkud ten zvuk přichází. Nikde nic a v tom je ovál studený vítr, ale okno otevřené nebylo.
,,Zmizte z mého domu vetřelci!" Křikl hlas a Dean naskočil, protože hlas se mu ozval za zády a ihned se s hůlkou v ruce otočil.
Před ním stála bledá průsvitná postava ducha. Byl to mladý muž v kouzelnickém hábitu v jehož hrudníku zela malá díra tak na prst, skrz na skrz. Měl výraz pohoršení a mračil se Deana a ostatní.
,,Kdo jsi?" Ptal se Dean.
,,Co tě to zajímá nezvaný hoste!? V domě Rosierů nemáš co dělat." Řekl duch mladého muže.
,,Felixi." Řekl tlumeným hlasem Rudolphus, který toho ducha poznal.
,,A kdo jsi ty, ty somráku, že se opovažuješ jít do domu Rosierů a mne nazývat jménem. Vypadáte jako spodina a co je to za úbory na vás!?" Poukazoval na to, že Dean měl na sobě rifle a vytahané triko, Rudolphus košili a obyčejné kalhoty vzhledem špinavosti sídla a Leontýna se vypravila sem laclových žlutých šatech a pruhovaném tričku. Takže moc urozeně ani jeden nevypadali.
,,To jsem já Felixi, Rudolphus Lestrengre, vzhledem jak pusté a špinavé toto sídlo v tuto chvíli je, tak jsem sem nevzal hábit člověče." Řekl Rudolphus a zastrčil svojí kouzelnickou hůlku do pouzdra.
,,Rudolphus, to těžko, ten je mladší, starý somráku." Složil duch svoje ruce na prsou.
,,Felixi, je rok 1999 a je mi přes čtyřicet, konkrétně mi v říjnu bude čtyřicet čtyři. Nemohu vypadat jako mladík." Řekl klidným tonem Rudolphus a domníval se že Felix jako duch ztratil pojem o čase.
,,Cože ne rok 1980! Ale jak." Chytl se duch Felixe za hlavu.
,,Snadno ten čas strašně letí." Mínila Leontýna.
,,Ne, ne, ne! To nemůže být pravda. To je lež!" Křikl duch Felixe.
,,Tempus." Řekl Dean máchl hůlkou.
Předním se objevil světelný magický nápis. ,,31.července 1999 čtyři hodiny odpoledne."
Duch Felixe oněměle koukal na nápis, který posléze zmizel a delší dobu mu trvalo než něco řekl.
,,Ono uplynulo tolik času." Řekl a v očích se mu zaleskly třpytivé slzy.
,,Ano Felixi, je mi to líto. Je to 19 let co jsi odešel ze světa." Řekl se sklopenou hlavou Rudolphus.
,,19 let od té doby, co mi tohle udělal." Řekl Felix a dal si ruku na hruď s dírou.
,,Kdo?" Ptal se Dean.
,,Proč bych ti to měl říkat cizí kouzelníku?" Ptal se Felix a pohlédl na Rudolphuse.
,,Kdo jsou ti dva Rudy? Ptal se Felix.
,,Promiňte pane, podle toho jak vás oslovil pan Lestrengre musíte být Felix Aurelius Rosier, ráda vás poznávám, jmenuji se pravým jménem Pansy Amerita Parkisnová a jsem dcera Amerity Juliany Parkisnové za svobodna Smithové a Pluchara Atica Parksinova a jejich jediné dítě, z bezpečnostních důvodů jsem pojala jméno Leontýna Amerita Montecová." Přestavila se Leontýna jako pravá čistokrevná čarodějka.
Duchovi Felixe Rosiera vyletělo obočí výšin a jeho postava připlula k Leontýně až k nosu.
,,Merlinovi bačkory tak ty jsi to mrně které měla prdlá kámoška mé sestřenice Cissy? Dědička Parkisonů? Jak to, že jsi oblečena jako mudla?" Ptal se Felix.
Pansy se nikdy duchů nebála a tak odpověděla s klidem v hlase.
,,Dnes je móda u mladých kouzelníků a čarodějek nosit mudlovské oblečení ve volném čase a jenom na oficiality, v práci a při významných událostech oblíkat šat kouzelníka. Nehledě je to mnohem pohodlnější než se zdá. Však hůlka zůstává pane Rosiere."
Felix Rosier se trochu zamračil a pohlédl směr Deana.
,,A ty čmoude?" Ptal se podmračeně.
,,Pardon, existuje mnoho černošským kouzelníků a vy se nemáte co opírat do barvy mé pleti nehledě, že jsem vás synovec." Opětoval mu stejně ledový výraz ve tváři Dean. Když si uvědomil kdo před ním stojí, tak si pomyslel, že jeho biologický strýček je stejná odruda kouzelníka jako Lucius Malfoy. Antimudlák jako prase.
,,Synovec?! Dokaž to?!" Křikl duch Felixe Rosiera.
,,A jak, s mým otcem mám pramálo společného a moc těch čistokrevných tradic neznám a o rodu Rosierů moc nevím. Však jsem se s ním byl jenom jednou. Vychoval mne někdo jiný kdo mi byl více otcem než Evan Rosier. Ten ode mě a matky utekl a zbaběle za hranice." Řekl Dean a stále ve skutečnosti měl na Evana pořádnou zlost skrz to.
Duch Felixe se k němu přiblížil a mínil k němu.
,,Ty jsi tedy z nemanželského lože a bastard! A to že by jsi byl Evana vážně nevěřím. On by nikdy neměl nic s nečistou ženskou." Řekl mu do očí.
,,Moje matka nebyla nikdy žádná nečistota nebo špína. A jestli chceš nějaký důkaz máš ho mít. To jediné ti mohu dát." Zavrčel Dean.
,,Slavnostně přísahám, že já Dean Joe Evan Thomas pomlčka Rosier, jsem jediný syn Evana Heliose Rosiera. Přísahám pravdivě na svojí magii." Řekl magickou přísahu Dean a z jeho hůlky vyletěla sprška zelených jisker.
,,Já doopravdy jsem biologický syn Evana ty posraný dušácký strýci." Mínil Dean a rozsvítil svojí hůlku Lumos.
Felix Rosier vypadal, že co nevidět začne jako duch zvracet, jaký měl výraz.
Teď se do toho vložil Rudolphus.
,,Felixi, mohu to potvrdit a Narcissa, tvoje sestřenice také, že tento mladý kouzelník, ehm Dean jménem, doopravdy je syn Evana a bohužel jediný. Evan měl tak trochu romantický románek s jistou ne kouzelnickou ženou."
Duch Felixe Rosiera vydal ryk jako zraněné zvíře a sepjal.
,,U Morganiných pantoflí proč!? Čím jsem si to zasloužil!? Nejen pověst, naše životy ale čistotu naší rodiny musel Evan zničit. Jemu také nic nebylo svaté. Vůbec nic." Řekl smutně duch Felixe Rosiera.
,,Co je na tom proboha špatně, že Dean má trochu ne kouzelnické krve. Stále je po otci Rosier. Pan Rosier, tedy váš bratr ho udělal dědicem a tady tohle vše mu dal. Tak můžete být rád, že se někdo o toto sídlo postará. A to věřte, že to máme s Deanem a pomocí tedy pana Rudolphuse v plánu." Řekla Leontýna.
Felix se své lamentaci zastavil a podíval se na Leontýnu.
,,A proč nepřišel sám on, och tak můj skvělý bráška, proč dává sídlo svému bastardovi!? Já chci také s ním mluvit s tím hajzlem podvraťáckým, co mi zničil život a kvůli jeho blbosti jsem se stal duchem." Řekl rozčíleně a jako rozčílený duch začal vypadat doopravdy strašidelně.
,,Evan je na evropském kontinentě, bydlí na Slovensku, za tebe to bylo Československo a je vážně nemocný a jeho stav mu neumožňuje tak daleké cesty. Prostě mi dal klíče od pozemků a domu a správce toho malého domku a zahradník mi dal letaxovou adresu abych se přemístil do jeho domu, který zatím s Týnou obýváme. Je otázka, jestli se vůbec Evan uzdraví a jestli sem někdy ještě podívá." Odpověděl Dean.
Felix Rosier si odfrkl a povídá.
,,Takže ti to vše hezky hodil na hrb, ach tak milí Evan, to mu je tak podobné. Hajzl, hajzl!"
,,Proto tolik nechtěl mluvit o rodině Evan, nedivím se když měl takového bratra. To jsem zase jednou vyhrál jackpott. Sídlo v rozkladu s duchem, jaké hezké dědictví, po předcích." Mínil z toho otrávený Dean.
,,No dovol já se ke svému bratru choval slušně ty bastarde, to Evan vše zkazil. Má na sobě krev mou, našich rodičů! Měl by se stydět." Řekl Felix.
,,Pardon jak je to myšleno to s tou krví pane Rosiere?" Ptala se Leontýna.
,,Jak asi, on má na svědomí smrt rodičů a i tu mou. Nebýt jeho byl bych živ." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Co to blábolíš Felixi? Tvoji rodiče zemřeli v rukou Temného pána a myslím že i ty!" Řekl Rudolphus.
,,Rudy, někdy raději nic si nemysli, vše si hezky podlož nějakým důkazem než něco z tvé huby uteče. Ano dal k tomu rozkaz ten rádoby Temný pán, jehož temnota byla vlezlá choroba, však sám si ruce neušpinil. Za odměnu danému hajzlovi dal znamení, že patří mezi hlupáky co se mu klaní. Fuj, fuj, fuj! Doopravdy nechutný spolek kolem toho Voldemorta! A ty Rudy ses ještě k nim přidal, jako by ti v mozkovně urodilo jenom svinstvo. Jako by ti byli hodnoty kouzelnického světa ukradené." Plul duch Felixe Rosiera kolem dokola nich a mával rukama jako větrný mlýn.
,,Ale v Denním věštci však byla fotografie, tvé ruky, když tě našli a bylo tam znamení. Já myslel, že ses také přidal Felixi?" Řekl Rudolphus a byl mírně řečeno překvapen.
,,Jo označili mě jako prase na porážku a pak už jenom bolest a probudil jsem se pak u stropu v tomto stříbrném těle. Musel jsem přihlížet k tomu že můj osud sdíleli mý drazí rodiče. Však jejich osud nebyl stejný jako ten můj oni doopravdy odešli. Já zde zůstal! Na místě, kde jsem vydechl na posled!" Řekl Felix Rosier a sedl si do bobku a přitom se vznášel.
Dean si pomyslel, že osud Uršuly ze záchodků Bradavické školy byl růžový. Tohle musel horrový konec a hořkou tečkou, která jak se zdá neměla konce.
,,A ten hajzl se vůbec nebránil, vůbec." Mínil tiše Felix a máchl rukou. Malé půdní okýnko se jak rázovou vlnou otevřelo.
,,Ehm Felixi, jak tomu mám rozumět?" Ptal se Rudolphus.
V tom Felix zmizel a objevil se nenadále těsně Rudolphusi před nosem, div s ním nesplynul. Rudolphusi najednou byla děsná zima.
,,Evan, kterého jsem měl rád jako o šest let mladšího bratra vpustil toho kreténa co si říkal Temný pán nebo Voldemort do domu. Do domu Rosierů! Chtěli jsme toho hajzla zastavit, však on posedl Evana. Evan byl posedlý špatnou věcí. Hnusnou věcí, která z něho udělala nejhoršího hajzla pod sluncem a Imperio nebo kouzlo to nebylo. Nebylo! Byl to Evan, ale řídil ho ten předmět Voldemorta. Evan té noci, kdy ho ten krétén posedl mi udělal toto a matku proměnil v popel a otce rozsekal na kusy. Evan nás zabil, jen aby mohl být patolízalem Temného pána Rudolphusi." Zakřičel ledovým hlasem do očí Rudolphuse Felix Rosier.
Rudolphus vypadal dost nevěřícně.
,,Pane Felixi Rosiere, ten předmět, kterým byl Evan posednut, co to bylo? Nebyl to například prsten?" Ptala se Leontýna.
,,Ne prsten ton nebyl." Řekl tou otázkou překvapen Felix.
,,Nebyl to náhodou medailon?" Ptal se Dean, který věděl také o viteléch a měl na paměti vyprávění Harryho a Rona o účincích těchto kousků duše Toma Radlla tak Pettigrewa. Bylo to hnusné.
,,Ano medialon to byl, jak to víš bastarde?" Ptal se překvapeně Felix Rosier.
,,Ten medailon byl viteál, hnusná černá magie, kousek duše ukrytý v jinak celkem obyčejném předmětu. Voldemort, pravým jménem Tom Raddl, jich vytvořil sedm, nu ze sedmým moc nepočítal, ale měl ho také. A když takový viteál nosíš u sebe delší dobu, prej stačí víc jako 9 hodin tak se z jakéhokoliv člověka stane jak říkáš prvotřídní hajzl, který je schopen i vraždit na počkání, tak mi to vyprávěl kamarád, který má s těmi to předměty bohaté zkušenosti, hlavně co se týče jejich ničení. Takže jsem si jist, že mu to Voldemort dal na krk a upevnil mu to kouzlem, jinak by se jistě Evan toho pokoušel zbavit a pak nechal jak dobrá hospodyňka svůj vynález působit." Řekl Dean a dodal.
,,Vysvětluje to též a dobře, proč Evan nechce mluvit o rodině a vzhledem k tomu co se stalo, musí mít z toho dlouhodobý vztek na sebe, zlost na Voldemorta a obrovskou bolest už jenom na pomyšlení na rodinné příslušníky. A magii viteálu se nedá vzdorovat, Merline, nepodařilo se to ani Harrymu Potterovi, natož Regulusi Blackovi a to si myslím, že jejich magie je hodně silná. Takže bych s klidem řekl, ty duchařský strýci jsi možná oběť, však můj biologický otec si nosí mnohem větší trauma než ty jako duch. Každým by otřáslo, kdyby nějaká věc vás posedla a přikázala vám zabít vaší rodinu a ještě takto drasticky. Nevím co by se tomu vyrovnalo, doopravdy nevím." Řekl Dean a zakroutil hlavou.
Merline a Morgano, to ještě že ten deník Toma Radlla nebyl tak krvelačný a Ginny tak dětská. I ona mohla někoho zabít krom těch kohoutů a ne jenom ten bazlišek. Ty viteály jsou a budou nejhorší svinstvo pod sluncem. Hlavně čím více jich daný parchant má vytvořených.
Duch Felixe Rosiera něho hleděl s otevřenou pusou. Rudolphus mlčel a protože tyhle znalosti neměl. Ne tak praktické, které by mu někdo předal.
,,A já vím, jaké je to ztratit takto hodně hnusně rodinu. Jak jsem říkal, vychoval mne někdo jiný než Evan Rosier a to Joe Thomas. Obyčejný ne kouzelník, chlap, který pracoval, aby uživil rodinu jako malíř pokojů, který měl velké srdce a který mojí mámu miloval a nikdy o dní neutekl. Těsně před Vánoci , to datum nezapomenu do smrti, našli moji mámu, Joeho, mého polovičního osmiletého brášku Paula a mojí babičku Amy Smrtijedy. Nevím kdo přesně však baráček, dalo by říct dům kde jsem vyrůstal a to nebyl nikterak velký a rozsáhlý jako toto sídlo nechali vzplát v zložáru a já přišel až když byl dům v plamenech. A já je viděl, jak ty jenž jsem miloval jako rodinu se udusily a můj malý bratr chytl jako svíčka a za nevýslovné bolesti a pláče a ryku, který mne do dneška občas děsí ve snech uhořel. Nikdo ať kouzelník nebo ne kouzelník si nezaslouží toto vidět a slyšet. Mohl jsem zavřít oči, ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem vletět do baráku a uhořet s nimi. To je jedno, ale nemyslím, že by byl Evan hajzl, že nedokázal vzdorovat příšerné magii, jsou věci které člověka zlomí. Neměl by si to Evanovi vyčítat. On to nechtěl udělat." Řekl Dean.
Duch Felixe Rosiera jako by zkameněl na místě. Jako ryba lapal po dechu a jeho oči kmitali ze strany na stranu. Od pravého k levému uchu Deana.
,,Myslím pane Rosiere, že Dean má pravdu, i když ta pravda bolí. Deanův biologický otec jistě nechtěl to spáchal pod tím viteálem vůbec udělat. Byl k tomu donucen a Tom Raddl tedy Temný pán nebo Voldemort, to je jedno jak se to hadí hovno jmenovalo, ho donutil. A on donutil mnoho lidí k hodně zlým věcem. Protože zlé věci a skutky probudili v těch lidech to nejhorší, co si dokážete přestavit. To skutečné zlo a on sám byl čiré zlo." Mínila Leontýna.
,,Ehm myslím, že bych rád s tím také souhlasil." Řekl Rudolphus a musel v duchu smeknout, že měl ten Dean tu praštěnou Nebelvírskou odvahu to říct na plnou pusu. Ne všemu se dá vzepřít a vzdorovat.
Duch Felixe stále mlčel však kdo nemlčel byl Dean.
,,Týnko je vůbec vhodné dávat toto sídlo dohromady, možná kvůli duchu bratra tu nechtěl žít Evan a z svého žalu nedokázal sem vstoupit. Tady se stala příšerná věc. Tak jako v Godrikově dole, kde umřeli rodiče Harryho. Neměli bychom se to pokusit prodat nebo zbourat. Možná by našel Felix pak tady klid. Přeci duchové nejsou vázání na na to kde umřeli, tedy většinou ne?" Ptal se Dean.
,,Ne, ne, ne, ne, ne, nebourat a neprodávat." Zapištěl Felix Rosier ve své podobě ducha a projel Dean a pak ještě jednou, takže Deanovi bylo jako by ho polili studenou vodou.
Pak padl na kolena a propadl se jako duch podlahou do nižšího patra aby pak vyplul těsně před Deana.
,,Prosím neprodávej to. Tohle sídlo musí zůstat stát, já nechci ještě pryč. Já chci zůstat." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Proč pane Rosiere." Ptala se Leontýna.
,,Já se bojím, bojím se přejít tu poslední řeku slečno Parksinová." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Tak proto jsi zůstal jako duch Felixi?" Ptal se Rudolphus.
,,Myslím, že ano Rudy." Řekl trochu nesvůj duch Felixe Rosiera a znovu promluvil na Deana.
,,Devatenáct let jsem si myslel, že Evan podlehl nějaké jednoduché magii jenom kvůli znamení. Neměl jsem žádné povědomí o té věci které ty říkáš viteál. Potažmo ten zmetek Voldemort toto stvořil a to asi ano, podle toho tvého popisu. Takové věci se vymýšlí těžko, tak to Evan ani nemohl utáhnout. Devatenáct let jsem byl iluzi jak hloupě se můj mladší bratr zachoval. I na ducha hodně dlouho. Děkuji ehm nelegitimní potomku našeho rodu." Řekl duch Felixe Rosiera a sklonil hlavu.
Dean si povzdechl, pořád lepší duch co ho nazývá bastardem. Však i tak bude s takovým čistokrevným trochu snobem těžké pořízení.
,,Pane Rosiere, to je krajně nedůstojné ho nazývat nelegitimní potomkem rodu. Však nosí vaše rodné jméno také zdědil to zde. Možná se jeho rodiče nikdy nevzali, ale pan Evan dal Deanově mamince zásnubní prstýnek." Mínila Leontýna.
Duch Felixe Rosiera dostal přiškrcený výraz. Následně se otřepal jako mokrý pes.
,,To je pravda. Mamka ho odmítla, prej se nehodí pro dívku z chudých poměrů si vzít prstýnek od někoho jako on." Řekl Dean a dodal.
,,Otázka by byla co se stalo kdyby si ho vzala."
,,Skandál nepřestavitelných rozměrů." Mínil duch Felixe Rosiera.
,,Těch bylo, mého kamaráda maminka se vdávala v Gerta Green po měsíční známosti s jeho otcem a on se narodil devět měsíců poté a ona je ze šlechtických rodu ne kouzelníků a jeho děda je Lord Flechley, takže bych řekl, že by to Romeo a Juliet po kouzelnicku neřešil bych to výrazně." Pokrčil rameny Dean. Od doby co prosáklo to ohledně Justina tak takové skandály přišli Deanovi úplně přirozené. Na lásku byli všichni krátcí, i ti nejlepší kouzelnici.
Deanovi připomněl duch Felixe Rosiera zděšením portrét Luciuse Malfoye, když viděl ne kouzelníky, tedy madam Petunii, Dudleyho a Colinovu mamku a malého Martina na Malfoy Manor minulé Vánoce. Skandální děs.
V tom se ozval Rudolphus Lestrengre.
,,Nemějte tohle Felixi za zlé, on k ženám je velmi plachý a vychován byl hodně a doopravdy na rozdíl od Evana až jako mnich. Jsem si jist, že ze žádnou nic neměl." Řekl Rudolphus.
Duch Felixe Rosiera se mu objevil před obličejem a zakřičel.
,,Ty zrádče!"
Severus si nebyl jist, jestli mladý Crevrey trochu neunáhlil, když krom své osoby vzal i svého malého syna, toho Martina. Ten seděl na staré rozvrzené židli v domě v Taklcovské zatímco jeho otec se píchl do prstu obyčejným špendlíkem a přejel po rýze na cihle, která vyřazovala krevní magii, co tam umístila Elieen Snapová za svobodna Princová. Nejprve se nic nestalo, Severus se mylně domníval, že jeho matka, tedy biologická matka Cliva Crevreyho nakonec to co ukryla vzala k sobě a možná prodala, aby měla životní potřeby, však mýlil se. Cihla možná se nadala vyndat, nevyletěla z konstrukce krbu, za to se stalo něco jiného. Celý barák se otřásl jako při zemětřesení.
,,Martine." Křikl Colin, když viděl, že skrz to jeho syn spadl s té staré židle. Naštěstí na prdel. I tak ho to dohnalo k pláči.
,,To nebyl dobrý nápad, vzít toho malého sem." Musel nabrat rovnováhu Severus.
,,Vy jste říkal, že cihla ukrývá tajemství nikoliv celý dům, pane Snape." Mínil rozčileně Colin a snažil se utišit Martina.
,,O tom v dopise Tobiase nebyla ani zmíňka." Řekl Severus.
Colin nasadil škleb.
Severus se podíval sám na krb, ale nenašel nic zajímavého.
,,Papá tam !" Však se ozval Martin sice ještě slzami na tvářích, ale očividně vzpamatovaný ze šoku toho otřesu.
Ukazoval na okno ven, které mělo správně vést na Tkalcovskou ulici. Však za oknem byla zelená krajina v rozpuku a samý květ.
Severus a Colin překvapeně na sebe pohlédli. V tu chvíli by se shodli, že by jejich myšlenky hlásali to samé a to ,,Co to má k čertu znamenat!"
Severus přešel k oknu a otevřel ho. Do obličeje mu zavál příjemný západní vítr s milou vůní šeříku a bylinek.
,,Kde to jsme pane Snape?" Ptal se Colin, který s Martinem v náručí přešel k němu a podíval se také ven.
,,Nemám ani píď tušení abych řekl pravdu pane Crevrey." Řekl Severus.
A nebyl vůbec rád, že neví kde je. Otázka je, jak se dostanou zpět do Tkalcovské?
Colina popadla zvědavost a vyšel dveřmi ven z toho domu. Ušel pár kroků a otočil se na barák, který byl stále ruinou do jaké vstoupil v Tkalcovské ulici. Jednou rukou se podrbal po šišce. Merline jak je tohle možné.
,,Kde to sakra jsme?" Vyšel z domu i Severus Snape a díval se kolem dokola.
,,Na nějaké louce, ale kde to nemám nejmenší tušení pane Snape." Řekl Colin a kolem jeho nosu mu proletěl bělásek.
,,Paní domu přišli hosté to paní domu bude moc ráda." Ozvalo se jim za zády.
Severus se otočil aby spatřil skřítka, nebo podle oděvu spíše skřítku oblečenou to jednoduchých tmavě modrých šatů a čepcem na hlavě.
,,Kdo jsi skřítko?" Ptal se Colin a podivoval se nad tím jak vznešeně vlastně v těch šatech a čepci ta skřítka vypadá.
,,Volám se Prisca, Prisca je pyšná na své krásné jméno co jí pán kdysi dal." Řekla skřítka a uklonila se.
,,Prisce bude ctí doprovododit hosty paní do sídla jejích předků" Mínila skřítka a pohlídla na všechny tři zvlášť.
Natáhla k nim ruce a mínila.
,,Prisca vás tam dovede."
Colin bez váhání vzal skřítku za ruku a Severus po lehkém váhání se připojil. V chvíli pro změnu zmizeli z té louky a od ruiny domu z Tkalcovské ulice.
Přistáli hladce v na štěrkem vysypané příjezdové cestě, která dělala otočku kolem fontánky z které prýštila krystalicky modrá voda. Severus otočil hlavu a uviděl mohutnou budovu bílou jako sníh svojí bílou omítkou, která až na tom slunci zářila a dostávala lehce teplé odstíny, jak se slunce chýlilo k západu.
,,Prisce je ctí vás uvítat na Prince Manor, na sídle Priscy paní a jejím domově." Řekla s velkou pýchou v hlase skřítka.
,,Prince Manor!" Ozval se jak Severus tak Colin.
Colin pokl, on myslel, že když rádoby zanikla tahle kouzelnická rodina tak Manor muselo nějak zaniknout také. Ale ono stojí a musel uznat, že je krásné. Jak sídla z pohádek.
,,Prisca vás dovede k paní domu." Řekla skřítka a už je vedla rázným krokem do sídla. Vešli do velké haly, kde viselo mnoho obrazu jak pohyblivých tak nepohyblivých lidí, zvířat a krajiny, poté vešli hned dvojitými dveřmi do další místnosti, která byla velkým sálem s dlouhým stolem veprostřed a kolem něho byly rozestavěné židle. Celkem šestnáct. Však skřítka je vedla dál. Skrz sál, kde v rohu bylo několik hudebních nástrojů, že by to mohl být malý orchestr a do místnosti kde byla podle všeho knihovna. Knihami byly naplněny všechny police až po strop a celá knihovna jak to vypadalo měla dvě patra.
,,Paní Prisca přivedla ty hosty, co podle kouzel přišli." Zvolala skřítka do pater knihovny.
Nejprve se nic neozývalo pak bylo slyšet něco jako zaklapnutí něčeho a pak se konečně ozval ženský hlas.
,,Děkuji Prisco za tvé služby. Můžeš se věnovat svým povinnostem zde domě." Řekl ten hlas skoro melancholickým tonem a skřítka se uklonila aniž by viděla svou paní a zmizela.
Pak se ozvaly kroky, kroky, které jisto jistě byly od lodiček na podpatku a znovu ženský hlas.
,,Prisca začíná být už hodně stará když si myslí, že se tu někdo objeví. Nemožné."
Pak konečně Colin uviděl osobu k níž ten hlas náležel. Byla to vysoká dáma, jenom v oblasti krku mírně shrbená asi stářím. Šedivé vlasy, které vypadali jako ze stříbra s patinou vkusně zapletené do dlouhého copu zakončeného spínací broží s antickým výjevem. Oblečena byla v tmavě fiaových šatech a s rozevlátým rozepnutým hábitem stejné barvy a na nohou černé střevíce. V ruce svírala nějakou knihu v kožené vazbě. A ten obličej, Colinovi něco značně připomínal tady jistá část a to nos. Otočil se na svého ne dvakrát oblíbeného bývalého profesora a viděl v jeho očích naprostý užaslý šok, což Colin naživo u tohoto člověka nikdy neviděl.
,,Mami!" Bylo jediné co vypadlo z úst Severuse Snape.
,,Promiňte pane, ale to bude nějaká mýlka. Já nikdy žádného syna neměla." Řekla stará dáma.
Severus Snape překvapeně zamrkal a pak spěšně řekl ,,promiňte, tak to je asi jenom náhodná podobnost, ale připomínáte mi matku, která mne vychovala."
,,Omluva se přijímá, občas jsme kde komu podobní. Však já svému manželi nikdy syna nepovila, ačkoliv si to můj drahý strašně přál pro zachování rodu. Bohužel jsme měli jenom jedno dítě a ještě dceru jenž se dožila dospělého života." Řekla smutně stará dáma.
,,Už jsou všichni pryč a já zůstala zde sama." Dodala a podívala se z okna.
,,To je mi líto madam." Řekl tiše Colin.
Stará dáma se usmála a mínila.
,,Kdo vůbec jste, omluvte můj zjev, se žádnou návštěvou jsem nepočítala. Už tu dlouhá léta jsem nikoho neměla?" Ptala se stará dáma.
,,Já jsem Colin Clive Grevrey a tohle je můj syn Martin." Mínil Colin stále s Martinem v náručí, který si prohlížel vytrážové okno do knihovny s draky.
,,Omlouvám se ještě jednou za nezdvořilost, já jsem Severus Tobias Snape." Mínil skoro rozpačitě Severus Snape. Asi mu bylo trapně, že se tak zmýlil.
,,Severus Snape!" Vykřikla stará dáma a upustila knihu, která upadla na podlahu.
Teď měla na tváři napsaný šok ona.
,,Madam jste v pořádku?" Ptal se Colin.
Madam přelétla zrakem ke Colinovi.
,,Tak proto jste se sem dostali, má dcera nezapomněla. Však kde je ona?" Ptala se.
,,Vaše dcera?" Ptal se Severus Snape.
,,Och ano a ty musíš být její syn mé jediné vnouče o kterém mi psala na ten cár papíru. Dítě mojí jediné dcery Elieen. Kde je mé dítě?" Ptala se stará dáma.
,,Počkejte vy jste její matka, ale …" Dál se Colin nedostal.
,,Celým jménem Mavea Ríona Princová za svobodna McDiggelová a rozhodně se necítím být označovaná býti stará ačkoliv je mi přes devadesát." Přerušila ho stará dáma.
Jak Colin tak Severus byli toho stejného názoru, že ta žena fakt na svůj věk nevypadá. Tak na šedesát.
Severus by doplnil, že možná proto si myslel, že jeto jeho matka co ho vychovala Elieen, ale ona to rovnou jeho nevlastní babička a tím pádem vlastní prababička Colina Crevreyho a praprabička toho malého Martina. Merline na kolečkách jak to té staré dámě vysvětlit?
,,Madam dostali jsme se do drobného problému, já možná nosím a používám jméno Severus Snape, však nebylo mi dáno matkou která mne porodila. Já skutečný Severus, tedy syn Elieen Snapové za svobodna Princové nejsem., Byli jsme nekalými úmysly prohozeni mocichtivým kouzelníkem. Já se dověděl až jako dospělý kouzelník a před pár měsíci že jsem toto jméno vlastnil vlastně neprávem." A sklopil hlavu.
Stará dáma překvapeně něho pohlédla.
,,Ale jak jste se vlastně sem dostali, Elieen se mohla sem dostat, protože měla krev Princů, však jak vy, když jím nejste jak říkáte?" Ptala se.
,,Ehm to já, madam." Ozval se Colin a když viděl pohled těch ostřížích očí tak musel polknout než pokračoval.
,,Můj otec Clive Crevrey, byl pravý Severus Snape, jenomže byl prohozen tady nu podle správných jménem s Brionem, který pak nosil jeho jméno. A také nikdy nekouzlil, byl ne kouzelník, ale měl mě a mého bráchu Denise a mi magii máme." Řekl Colin.
,,Takže to chápu správně mladý muži vy jste mého vnuka syn a to malé holoubě ve vašem náručí je jeho vnouče?" Ptala se stará madam.
,,Ano, je to trochu pomotané, díky tomu starému kozlovi, co to zařídil." Řekl Severus Snape.
,,A kdo je ten starý kozel co to tak pomíchal a pohanil rodinu Prince? Takto podvedena si nezasloužila ani má dcera natož náš rod." Zamračila se stará dáma.
,,Mrtev díky bohu." Mínil Severus kysele.
,,To mě moc netěší, věru že ne." Vzdychla stará dáma a hůlkou nechala spadnout knížku vletět do ruky.
,,Však alespoň mohu být ráda, že je potomků rodu, jenž vlastní magii. Ráda poznávám své pravnouče a prapravnouče. Vítejte Coline a Martine na Prince Manor a …" Otočila se na Severuse.
Ten čekal vyhození z domu, však nestalo se.
,,Z toho jak jste mladý pane Severusi reagoval na mne a jak se mluvil o mé dceři jako své matce, která vás vychovala, jste jí musel mít lásce víc než, než tu ženu jenž vás povila. Možná teď míním, že jste jí skoro neznal když jste se to dozvěděl jako dospělý muž. Tudíž jste vítán též na Prince Manor, protože má dcera své dítě milovala a proto se nikdy nevrátila." Řekla Mavea Princová.
To bylo pro Severuse dost velké překvapení. Myslel, že ta jistě čistokrevná čarodějka bude proti, aby se tu dále zdržoval ale jeho předpoklad se nekonal.
O to víc byl překvapen o půl hodiny později, když seděl na pohodlném starobylé vyhlížejícím křesle které vypadalo, že už má za sebou několik staletí a v ruce měl šálek s provo třídním čajem a pozoroval interakci té staré dámy s panem Crevrey. Stará paní Princová si vyloženě užívala, že má společnost a ještě více jí zářili radostí oči z toho, že se může setkat s biogickým pravnukem a prapravnukem. Jak sama řekla ,,které matce se už podaří zažít toliko pokolení a to i mezi kouzelnicemi". A jeho brala též vlastně jako vnuka a vřele ho přijala. Mínila, že Elieen mu dala lásku, kterou sice měla měla dát svému dítěti, však neměla tušení, že jí někdo dal místo jejího dítěte do kolébky cizí. Severus slušně namítl, že spíš dětské postýlky, že on je jist, že nikdy v kolébce nespal a to ani jako mrně, jinak by jí jistě našel mezi věcmi v rodném domě, když ho vyklízel.
,,Ne! Však jsem jí k narození dítěte Elieen posílala jak dar. Kde můj dar skončil?" Ptala se rozhořčeně Mavea Princová.
Severus pokrčil rameni. Ti co by to věděli už nežijí. Ozval se však Colin.
,,To je fakt divný, můj táta podle všeho kolébku měl, jako mimčo. Byla ve fotoalbu co si vzal z rodného domu a když jsme byli na návštěvě u babi a dědy Crevreyových tak co si matně pamatuji tak párkrát tam umístili mého mladšího brášku Denise, když mrně a my u nich na návštěvě. Možná jsem v té kolébce dokonce spal i já, ale já i to nepamatuji. Jediné co si pamatuji, že byla bílá jako sníh a měla malované slunce na boku."
,,To byl můj dar, nechala jsem si jí vyrobit. Však jak se ocitl …" Mavea Princová se zarazila.
,,U všech bohů jsem to ale hlupačka, hlupačka. Já zapomněla na kouzla co té kolébce dal kouzelník a výrobce té kolébky." Zakroutila hlavou a pokračovala.
,,Kolébka neopustila rod, pro který se narodila. Musela se tudíž přemístit i dítkem do místa, kam jí ten kouzelník, jenž spáchal ten čin, kdy vyměnil mé dceři její dítě za cizí, poslal. Však proč si toho Elieen nevšimla?" Ptala se Mavea Princová.
,,Mohu vysvětlit, ehm Tobias Snape zrovna nebyl vzor otce a byl závislí na alkoholu. Hodně často měl hluboko do kapsy a tím pádem si jistě myslela maminka, že něco prodal z rodinného majetku. Jednou se zmínila, že kvůli němu prodala krom snubáku a zánubního prstýnku a náušnic veškeré své šperky. Však prej abych měl vlastní hůlku a veškeré věci do Bradavic, jenž jsem měl mít. Moc peněz jsme nikdy neměli. Tobias většinu prochlastal v hospodě. A začal s tím těsně po mém narození, tedy možná už těsně před ním nevím. Zemřel na cyrhozu jater, tedy na ztvrdnutí jater v když mu bylo padesátčtyři let." Sklopil hlavu Severus.
,,Elieen mi v tom dopise, když se její syn narodil psala, že jí její milovaný Tobias přišel domu opilý na mraky. Však prej to bylo poprvé co ho takto viděla. Nemohla si to vysloveně vysvětlit, že se takto opil. Prej si nikdy nedal víc jak půlitr piva, protože se mu to protivilo. Elieen ho proto měla ráda, protože neměla ráda ochlasty a kuřáky. Proto utekla z našeho domu. Můj muž byl silný kuřák doutníků a jí se protivilo, že se měla podle mého muže přání provdat za muže, o kterém prej věděla, že má rád alkohol a podle ní pije jako dán." Mínila Mavea Princová.
,,A jestli se mohu zeptat madam koho si měla vlastně podle vašeho muže vzít, přepokládám, že to byl dohodnutý svazek mezi dvěma kouzelnickými rodinami?" Ptal se Severus.
,,Merline říkej mi klidně Mavee nikoliv madam. Elieen tě pojala sice mylně za své dítě, ale pojala tě za rodinu mladý muži tudíž ti právem náleží mě oslovovat Mavea, když už nemáš odvahu mi říkat babičko." Nakrabatila čelo Mavea Princová.
Severus Snape dostal růž do tváří. On nikdy nebyl ničí vnouček, protože babičku Snapovou už nezažil a s touto dámou jako dítě nic fakticky neměl. O biologické díky Brumbálovi pomlčeno.
,,A odpověď na tvou otázku, ten mladý muž, no dnes asi už tak mladý není, to jsem si dost jistá, byl prvorozený syn skotské kouzelnické rodiny Moody. Můj muž chtěl, aby má dcera pojmula za svého budoucího chotě Alastora Patricka Moodyho." Mínila Mavea Princová.
Severus si pomyslel jeden ochlasta vedle druhého nevěděl kdo je lepší Tobias, který už na tu tu nekonečnou láhvovou lásku doplatil nebo Moddy, Pošuk Moody, kterého to ve vzdálené budoucnosti čeká. Jeho drahá matka fakticky neměla žádné štěstí na muže.
Colin dostal škleb a mínil.
,,No je mi jasné, že Elieen zvolila útěk, moje babička Agátha také utekla od svého otce opilce."
,,Agátha?" Ptala se Mavea Princová.
,,Moje babička máminy strany za svobodna byla Moodyová, ehm ona byla moták a sestřenice toho Alastora Moodyho. Její otec byl stejného ražení. Říkala, že muži od Moodyjů jsou strašní pijani. Babi Agi nepila ani na Silvestra a byla zatvrzelý abstinent. Děda Max jí moc sice nesledoval, ale do hospody nikdy nechodil. Na to prej babi Agi moc dobře vařila, než aby tam utíkal." Mínil Colin.
,,Potom se divme, jaký je Pošuk Moody." Mínil Severus.
,,Pošuk Moody?" Ptala se Mavea.
,,Tak ho známe mi a tady pan Snape, ehm prababičko." Mínil s odvahou Colin.
Jelikož Mavea Princová měla nechápavý výraz tak se Severus zeptal.
,,Jste tady vlastně ve spojení s okolním světem nějakým způsobem Maveo?"
,,Ne od smrti mého muže rozhodně ne. On nebyl zrovna hodný člověk Severusi a toto sídlo zaklel a tím pádem i mne. Byl totiž odeklínač a zaklínač docela dost mocný kouzelník k tomu. A dobrým charakterem nikdy neoplýval, spíše naopak. A já jako manželka skrz dohodu mezi vědma kouzelnickými rodinami podle starých tradic jsem mu byla už přislíbena v jedenácti letech, když jsem dostala dopis do Bradavické školy čar a magie." Zavrtěla hlavou Mavea.
,,Naposled tam venku jsem byla v roce 61 poté už ne. Zdraví mého muže se dramaticky zhoršilo a další rok zemřel v pouhých 63 letech. Na kouzelníka moc málo a Silvestr na smrtelném loži toto sídlo zaklel a mne také. Jeho odchod byl mým začátkem dlouhého osamělého pobytu zde." Řekla Mavea a vyhrnula si dlouhý rukáv svého šatu kde na její paži krom známek stáří bylo i něco jako tetování. Byl to černý kruh na kterém byly z obou stran čárky v nepravidelných rozestupech jako by to byla Morseovka.
Severus si pomyslel, že tohle bude potřebovat znova odeklínače. Snad Williem bude mít volno, aby se na to podíval.
,,A prababičko to vůbec nemůžeš ven, nebo to má nějakou výjimku?" Ptal se Colin.
,,Ne nemohu, jednou jsem to Coline zkoušela a málem jsem zemřela v křečích a ohromných bolestech. Prisca mě zachránila a přesunula zpět sem na sídlo a ošetřila mne. Je moje důvěrná skřítka. Však i na ní dolehlo prokletí mého muže Silvestra Prince. Nemůže tam ve světě co je mimo brány našeho sídla mi koupit jiného než jídlo a pití. Dokonce ani jednoduchý hábit. Koupit byť i Denní věštec nebo knihu stálo by jí to život jako jednoho skřítka, jenž mi chtěl udělat tu radost. Nemám byť píď informací o tom světě od roku 63. Připadám si jako hlupačka, když vidím po letech tady živáčka Coline." Mínila smutně Mavea Princová.
To je nelidské co provedl své ženě Silvestr Prince, pomyslel si Severus. Co to bylo za hnusného hajzla?!
,,Panenko skákavá, tak to jsi hodně prababičko v kouzelnickém světě propásla a v ne kouzelnickém také. Doopravdy hodně." Řekl Colin.
,,A jak prosím tebe Mavee mělo fungovat přemístění sem jak se mohl dostat sem celý barák, kde jsem žil jako malý, kde jsem žil s maminkou, tvojí dcerou Elieen a Tobisem Snapem?" Ptal se Severus.
,,Ať to zní neuvěřitelně Severusi a Coline, má se to tak, že tenkrát když jsem se poprvé a naposled pokusila vocať dostat, vyhledala jsem svou dceru, Elieen. Byli zrovna Vánoce roku 61 a já jsem chtěla sdělit Elieen, že otec zemřel. Dokonce jsem přijala pozvání do jejího domu a na rozloučenou, kdy mě začali spalovat bolesti jenž mi navodila Silvestrovo prokletí jsem jí dala předmět, který byl přenášedlem na naše sídlo. Obyčejnou věc tak aby její mudlovský manžel nic hloupého nemyslel. Byl to obyčejný jehelníček. Však přemístění celého domu, tak to si nedokážu představit ani za boha." Mínila Mavea.
Severus z toho nebyl moudrý. Věděl, že ta odpověď je v té ruině a nebo si jí vzala do hrobu Elieen sama. Však věděl, že rozhodně by neměla zde Mavea Princová zůstat u sama a měli by jí dostat pryč a tím povolat se nějakého odeklínače.
Leontýna byla ráda, že se podařilo navázat nějaký takový kontakt s duchem Felixe Rosiera, biologickým strýčkem Deana a ten už se šklebil, že Dean není úplně čistokrevný kouzelník. Ano na jeho otci visel temný flek, nad tím krvavým dnem kdy se dostal Evan Rosier ke znamení Smrtijedů. Ale Dean měl pravdu, že pokud nad ním převzal moc viteál, nemohl se bránit této hrůzné magii.
,,Felixi proč zde chybí portréty tvé rodiny a veškeré obrazy co tu byly? Snad to nemá na svědomí také Evan?" Ptal se Rudolphus.
,,Ne to mám na svědomí já." Zavrtěl hlavou duch Felixe Rosiera.
,,To super, takže víte kde jsou?" Ptala se Leontýna.
,,Jistěže, ale když jsem je chtěl dostat jako duch zpět tak jsem se tam nedostal. A už nebylo živého skřítka v domě. Všichni tu pomřeli." Mínil smutně Felix.
,,Mám to tak chápat tak, že ty už jako duch jsi dal příkaz skřítkům tohoto sídla aby vše cenné donesli? Kam?" Ptal se Rudolphus.
,,Do rodinné skrýše zde na Manor. Evan jakožto druhorozený neměl o tomto úkrytu nejmenší ponětí a nabyl představy, že se vrátí a toto bohatství ve svém novém temné podobě rozprodá. To jsem nechtěl dopustit. On však nikdy sem ani nepáchl." Řekl duch Felixe Rosiéra.
,,A kde je ta skrýš?" Ptal se Dean.
,,A proč bych jako měl říci, to to hodláte vykrást vy?" Ptal se Evan.
,,Kdepak, portréty a obrazy, které se budou hezky chovat k našim hostům znovu pověsíme podobně jako díla, jenž nejsou s lidským námětem a cennosti a ostatní předměty přeneseme do trezoru k mění Rosierů a co jsem zdědil po mé nevlastní rodině. To snad dá rozum, že rozhodně to nebudu rozprodávat, když je to vlastně součást tohoto sídla." Mínil Dean.
Duch Felixe Rosiera pozvedl obočí.
,,Portréty a obrazy co se budou chovat hezky? Jak to mám chápat?" Ptal se.
,,Mám špatné zkušenosti s několika portréty kouzelníků a čarodějek, jenž se nevhodně a urážlivě chovali k hostům v domech mých přátel. Skončily neslavně. Jeden je ve skladišti bystrozorského oddělení a asi ho tam nechají, další který byl člověka, který spáchal mnoho ošklivých činů. Toho hodně hnusně přemalovali a dali do skladu hazjl papíru a takových potřeb a třetí křičící portrét jedné staré čarodějnice skončil v plamenech při pečení buřtu nebo vuřtu. A já nebudu také shovývavý k portrétům co se nebudou chovat jako inteligentní a dobře vychovaní lidé a kouzelnici." Řekl příkře Dean.
,,Netuším, jestli budou poslouchat tak mizernou druhou stranou rodokmemu, i když jsi potomek Rosieru, to bude asi hodně náročné jim nechat v hlavě uzrát, že jinak nebudou být součástí těchto zdí." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Můžou být vůbec rádi, že je tu někdo, koho jsou předci." Mínila jízlivě Leontýna.
Duch Felixe Rosiera se ušklíbl a máchl rukou.
,,Skříš je dole v šatně, tam kde pomřeli naši skřítkové." Řekl a zmizel.
,,Felixi! Kam jsi zmizel?" Křikl Rudolphus.
Duch Felixe Rosiera se znovu objevil před Rudolphusem.
,,U Slazarových bačkor Rudy, jsem duch kouzelníka. Mohu se přemístit, tak hned hned neplaš." Řekl a znovu zmizel.
Šli tedy opatrně po starých vrzajících schodech dolu do přízemí Rosierského sídla do míst, kde nelezli Dean a Leontýna vedle sebe ležící pozůstatky domácích skřítků Rosierského sídla.
,,Nemohli ven jako já a to ani na zahradu. Pomřeli hlady. Qwick, Wisa, Erit, Rula, Tawy, Ziri, Urwin, Ida, Orne a Pisco." Vyjmenoval jejich jména duch Felixe Rosiera a otočil na Dean se zlobou v očích.
,,Však toto Evanovi neodpustím."
,,To ani já nechci, já domácí skřítky mám ve velké úctě. Tohle bych nikdy nedovolil, aby takto zemřel byť jediný skřítek. Merline vždyť mi jeden zachránil život." Řekl Dean.
,,Mne také, moje skřítka mě přemístila z nebezpečí a umřela mi v náručí. Jako čarodějka s úctou ke tomuto kouzelnickému druhu jsem poslala panu Evanovi Rosieru huláka za tento hanebný a sprostý čin, poté moje kamarádka, která se o tom dozvěděla a jistě něco vyčetla mu i má kmotřička Narcissa." Řekla Leontýna.
,,Jsem rád, že známe jména těch skřítku Felixi, můžeme na jejich hrob v zahradě jim dát nápis s jejich jmény. My jsme je totiž jménem neznali." Řekl Dean.
,,Hrob!" Divil se duch Felixe Rosiera.
,,Ano s Deanem jsme je pohřbili všechny v zahradě Rosierského sídla pod tím velkým platanem." Vysvětlila pro změnu Leontýna.
Duch Felixe Rosiera jenom kývl a pak zmizel a objevil se těsně před Deanem.
,,Hm možná jsi přísahal na svou magii však já ti tak docela nevěřím. Jestli však tě uzná skrýš Rosierů za majitele sídla možná doopravdy začnu ti věřit." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Vy jste tedy nevěřící Tomáš." Řekl z toho ducha otrávený Dean.
,,Já prostě nikdy se nedostal k tomu, aby měl povědomí o tom co Evan dělá nebo kde lozí. Já jsem byl stále v práci nebo doma plnil povinnosti prvorozeného. Evan měl tu volnost co které se mi nikdy nedostalo." Řekl duch Felixe Rosiera a dodal.
,,Rodiče ho brali jako dítě rodiny i když už byl podle kouzelnického práva dospělý. Evánka malého." Řekl podmračeně duch Felixe Rosiera a ukázal na Rudolphuse rukou.
,,Já vždy hlídal buď jeho nebo malé Lestrengri, když přišli na návštěvu." Řekl.
,,Proto Rudy?" Ptal se Dean s zdviženým obočím.
,,Jak jinak, šestiletému celým jménem říkat nebudeš, když ho sám ani neumí." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Vy jste pane Rosiere jaký ročník?" Ptala se Leontýna.
,,Pozdní ročník 52." Řekl duch Felixe Rosiera a dodal.
,,Mrtvej."
Dean si spočítal, že kdyby tento zvláštní otisk kdysi živého kouzelníka žil, tak by mu bylo skoro padesát. Však díky datu úmrtí vypadal na dvacet a něco.
,,A když tedy říkáš dušácký strejčku, že musím využít toho, že jsem díky svému biologickému otci Rosier, no podle léčitelského kouzla rozhodně, tak jak to mám jako udělat, aby otevřela ta skrýš? Nějaké kouzlo rodinného ražení, nebo snad krvavá magie?" Ptal se Dean.
,,Kdepak a neříkej mi strýčku, jako bych tě bral jako synovce, stále jsi nemanželského lože a divím se, že nemá Evan další spíše legitimní potomstvo." Zamračil se duch Felixe Rosiera.
,,Má a já mám tři nevlastní sestry. Jedné je čtrnáct, dvanáct a deset let. Malé holky." Mínil Dean.
,,Evan vážně katastrofa rodu, nic víc říci na to nemohu." Prohrábl si svoje vlasy duch Felixe Rosiera a pozvedl ruku směr strop.
,,Na stropě je namalovaný erb Rosierů, se třemi zlatými růžemi, tento erb byl přenesen z Francie, kde náš rod má mnohem hlubší historii." Řekl duch Felixe Rosiera.
Dean zaklonil hlavu, aby viděl ve středu šatny na na stropě erb se třemi zlatými růžemi ve středu na modrém podkladu pod tím byla ruka v ve středověké zbroji s kouzelnickou hůlkou v ruce.
,,Rodina Rosier není jenom s tou kouzelnickou krví, máme i šlechtické předky jenž jsou ne kouzelnici však máme společné předky. Rodným územím, jenž jsme měli za společné břímě byla Savojsko, jenž náš rod chránil. Dnes je jedna větší část ve Francii a menší ve Švycarsku. Ti jenž jsou rodu Rosierů, jako vychován mudly nevšiml růže tvoří trojúhelník tedy kopec, jenž má značit Alpy, které nám byli značnou část historie domovem. Však když můj dědeček prchl kvůli Gridewaldovi a Vindě své kruté sestře s Francie, tak si vzal kus Alp sebou a udělal z toho rodinou skrýš pro poklady naší rodiny." Vysvětlil duch Felixe Rosiera.
,,Doufám, že tvá známka z veledůležitého předmětu Bradavické školy Přeměňování nebyla troll, jinak bych mínil, že nemáš ani špetku Rosiera v sobě a jsi vážně katastrofa Evan pro náš rod." Dodal duch Felixe Rosiera.
,,No dovol já sice nikdy nedokončil školu, ale z přeměňování jsem se držel jako třetí nejlepší v ročníku pod Hermioně a Dracovi." Zavrzal zuby Dean.
,,Nedokončil školu, proč? Mý rodiče by mne vydědili, nedodělat školu Bradavickou." Mínil Felix Rosier.
,,Mý rodiče jsou mrtvý, a já místo aby seděl v lavici musel bojovat proto, aby vůbec Bradavice stály. Voldemort zaútočil na školu. Však tady Týna i Rudolphus ti to s radosti potvrdí. My všichni jsme té bitvy byli účastni." Řekl Dean vyhrnul si košili a tílko a ukázal na jizvu na hrudi od jedné ošklivé kletby.
,,Na OVCE nebylo pomyšlení." Dodal.
Duch Felixe Rosiera vypadal v šoku a pak svými nehmotnými ústy tiše pronesl pár ošklivých kleteb.
,,A já pak už na školu nechtěl vidět, viděl jsem tam věci, které jsem znova v nočních můrách viděl ve spánku si připomenou tím, že tam budu. Možná jsem chrabrý Nebelvír podle koleje, ale z války mám nervy v kýblu. Nedal bych to." Řekl po pravdě Dean.
,,Založili jsme tím pádem s Dean firmu a podnikáme." Mínila Leontýna.
Dean se zakoukal a povídá.
,,Takže něco nebo něco zde lze přeměnit v ty pomyslné Alpy, ty evropské velehory. Můj kamarád tam nedávno byl a tady Rudolphus také." Řekl Dean.
,,No rozum máš, to už je jednou dobrá správa." Mínil duch Felixe Rosiera.
Nad tím se ironicky Dean zasmál. Fakt jackpot s biogickou rodinou nevyhrál.
,,A doufám madam McGonagolová nepolevila ve svých standardech výuky a naučila váš přeměnu materie, tedy materiálu v jiný. Konkrétně přeměnu kamene v cihlu a cihlu zpět v kámen." Mínil Felix Rosier.
Dean kývl, že ano. Toto bylo učivo pátého ročníku.
,,Která stěna?" Ptal se.
,,Ne stěna, ale podlaha zde." Mínil Felix Rosier a dodal.
,,Ustupte prosím ke stěnám."
Dean ustoupil ke stěně kde byla dřevěná stolice a věšáky na pověšení hábitu, když to bylo kouzelnické sídlo.
Ihned poté co kouzlo pronesl, tak cihlová režná podlaha proměnila v kamennou a ve středu místnosti, kde předtím stáli vyrostl velký monolit kamene se třemi zlatými růžemi namalovaný ne ten monolit.
,,Zvední to magii." Rozkázal duch Felixe Rosiera.
Dean pomocí silnějšího ,,Wirgádium Lewiosa a Lokomotor" zvedl ten monolit a nechal ho sesunout se na zem vedle otvoru kterého vytvořil.
Vynořily se schody do podzemí.
,,To je cesta do skrýše." Mínil a plul do předu.
Dean, Leontýna a Rudolphus si rozsvítili hůlky Lumos a šli za tím zvláštním duchem.
,,A jak si to dokázal tady cennosti a portréty sem umísti Felixy, když už jsi byl po smrti? To sem ti skřítkové mohli?" Ptal se Rudolphus.
,,Ano byli to skřítkové tohoto sídla, jak jinak. Jako duch bych to nezvládl. Moje síla je síla vánku, když se naštvu možná silnější jarního větříku ale jinak krom křiku nic nesvedu. K vzteku." Řekl duch Felixe Rosiera.
Došli k mohutným dřevěným dveřím pobytou ocelí, která byla zdobená rytinami v podobě písma. Uprostřed byl vytepaný do železa tak jak to vypadalo orel s roztaženými křídly i pařáty.
,,Znak Savojského hrabství, jemuž sloužili první z Rosierů." Vysvětlil Felix Rosier.
,,Hm tohle je formule přeměňování neživého předmětu v živý, však tak jak je to zde napsáno to nelze použít, je tu chyba." Řekl Dean, když si přečetl ten nápis. Šlo to mu to špatně, protože to bylo příšerně zdobené písmo samá kudrlinka a klička. Kdo má takovou zrůdnost číst!
,,Já chybu nevidím." Řekla Leontýna.
,,To je správně." Mínil Rudolphus.
To duch Felixe Rosiera rozesmál.
,,V tom případě jsem se mýlil, já." Mínil duch Felixe Rosiera a ukázal na Dean.
,,Jenom Roiser ví, kde je to chyba, nebo ten co má dar od pána boha pro přenos kouzla. Kdyby jste toto kouzlo pronesli tak jak je, tak by jste se sami prokleli v neživý předmět. Je to past. Možná madam McGonagolová by na to přišla, však to kouzlo tisíckrát jistě ukazovala a provedla, ale ten kdo ho nepoužívá dnes a denně tu chybu nepozná, tady snad na nás z Rosierské krve a nějaké geniální čaroděje a čarodějky mimo náš rodinný strom." Řekl rychle duch Felixe Rosiera, že v tu chvíli připomněl Deanovi lehce Hermionu Grangerovou.
,,Uprav tu formuli pro tu přeměnu pomocí přeměny toho kovu ze kterého je." Mínil duch Felixe Rosiera.
Dean kývl a pozměnil velká a malá písmena a také rozdělení slov, které díky ozdobnému písmu bylo těžko rozeznatelné. Když to udělal, i kouzly roztáhnou a upravit tvar kovu byl těžký počin, tak se dveře otevřely. Byla tam však prázdná místnost.
,,A jsme ve skrýši." Mínil usměvavě duch Felixe Rosiera.
,,Ale tady nic není." Řekla Leontýna.
,,Magie." Řekl v tu chvíli skoro naráz duch Felixe a Dean.
,,Nundat occulatum!" Řekl nahlas Dean. Tohle dokonce uměl bezhůlkově díky Bradavické armádě.
Což rozhodně ducha Felixe Rosiera dost překvapilo.
V komnatě před nimi zavířil prach a jako odlítlo neviditelné plátno, tak se objevil skutečný obsah komnaty. Stěny zde až ke stropu zdobily portréty lidí oblečených podle epoch ve kterých žili, na stolech to přetékalo stříbrným a zlaceným nádobím, mezitím stály několikery svícny. Regálech byli vystaveny knihy a mezi čajové servisy zdobené zlatou barvou, byli i truhly, které vypadali, že jsou plné cenností a na zemi leželi v krabicích vkusně malované vázy a kolem nich knížky.
,,Uschoval sem veškeré cennosti domu Rosierů." Mínil pyšně duch Felixe a mínil.
,,Hm teď sice mám už malé pochyby že jsi dítě rodu a domu Rosierů, však jestli tě přijme za dědice základní kámen domu, vzatý z starého stolce Rosierů z prvního sídla Rosierů v Savojsku, tak myslím, že tebou nebudou ani opovrhovat ani naši společní předci." Řekl duch Felixe Rosiera a ukázal na roh místnosti, kde ležel balvan, který by mohl být dělovou koulí jak byl kulatý.
,,Co s tím?" Ptal se z toho kamene iritovaný Dean.
,,Šáhni na to hůlkovou rukou. Jestli jsi skutečně Rosier, máš naši krev máš i svojí magickou singaturu a každý našeho rodu v ní něco má co ten kámen láká, ale jenom dědic po hůlce dokáže ten kámen nakrmit a magii sídla oživit, tedy předměty zde. Snad sis všiml, že ty portréty, jsou bez života?" Mínil duch Felixe Rosiera.
Jo toho si se nedalo nevšimnout, že ty portréty mlčí a ani okem nemrknou. Přitom jich to jich velké množství.
Dean přešel ke kameni zastrčil svojí kouzelnickou hůlku do kapsy od kalhot a dal svojí hůlkovou ruku na kámen.
Nejprve se nic nedělo, ale pak jako by se rozezněla melodie kdy někdo hrál na piano. Celá místnost se rozsvítila jako by byla na denním světle a ozvalo se vzdychání a zívání všude kolem.
,,Evana měl otec botou nakopávačkou pořádně nakopnout skrz okno." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Ach někdo z naší rodiny se vrátil do sídla, doufám že ne Evan sám. Proklít toho démona co ho posedl. Co nám to provedl!" Řekl z jednoho portrétu hned u dveří.
,,Otče a drahá maminko." Uklonil se duch Felixe Rosiera před tím dvojportrétem muže a ženy ve středních letech.
,,Felixi, synu, Merline z tebe se stal duch. Proklít Evana." Mínil muž s plavými vlasy a plnovousem a kotletami a jasně hnědými očima barvy bukového dřeva.
,,Miláčku tebe potkal hrozný osud. Och dítě mé, proč to Evan udělal, naší rodině takové příkoří." Mínila žena vedle s tmavě hnědými vlasy sčesané do drdolu.
,,Jak jsem se dozvěděl po dlouhých devatenácti letech existence v tomto nehmotném na nic těle, drahý otče a matko, tak Evan skrz to, že mínil vstoupit do řad toho neřáda rádoby Temného pána, tak mu byl dán na krk předmět černé magie s kouskem duše toho rádoby lorda, ten ho ovládl. Takže potažmo jsem správně pochopil ehm jeho syna tak neměl vládu nad tělem na tím svým tělem a už vůbec hůlkou a jenom němým a poyibivým svědkem co ten rádoby Lord skrz něho učinil naší rodině." Řekl duch Felixe Rosiera a pak promluvil pár slov dokonce francouzky, aby nebyli napjaté ostatní portréty, jenž se ozývaly francouzsky.
Dean si pomyslel, musím se naučit francouzsky, tady je to samý frantík na plátně. Sakriš.
,,Syn Evana?! Ptala se žena.
,,Devatenáct let?! Ptal se pro změnu muž.
,,Přesně tak, tady ten mladík mě celkem přesvědčil v tom, že jeho otec je můj pitomý mladší bratr matko a otče. Deane Thomasi-Rosiere, tedy na plátně jsou s velkou pravděpodobností zachycení tvoji prarodiče Helios Aurelius Rosier a Evangelina Bernadetta Rosierová příchozí do rodu mého otce z rodu Bonnes." Mínil duch Felixe Rosiera.
,,Ehm něco společného s Amelii nebo Edgarem Bonnesovými?" Ptal se překvapeně Dean.
,,Má neteř a synovec, ale mladíku co to máš na sobě?" Ptala se ho paní Rosierová v obraze a upravila si oválné brýle na nose.
,,On je černoch?" Ptal se trochu podmračeně pan Rosier v obraze.
,,Pardon nesnáším rasové narážky na mou barvu pleti. Co je na tom špatně? Mojí maminky rodina pochází z Afriky z Čadu. Co na tom, jsme všichni lidé!" Mínil Dean vzal hůlku do ruky.
,,Omlouvám se mladíku, jenom jsem překvapen, protože zatím žádného Rosiera s tmavou pletí nikdy nebylo. Však znám i vážené kouzelníky z Afrického kontinentu." Mínil ihned muž v dvojportrétě.
,,A co se týče mého oblečení nebudu se oblékat do svátečního, když nahoře je nepořádek k pohledání. Tohle je pracovní a letní." Řekl Dean.
,,Nepořádek?" Se ptala paní Rosierová.
,,Evan drahá matko to tu nechal devatenáct let ladem a nechal pomřít zde všechny skřítky hlady a žízní. Moje oči to viděli a museli tomu přihlížet. Hrozných devatenáct let jak jsem zjistil." Řekl duch Felixe Rosiera.
,,Ten ..neřád!" Minil z obrazu Helios Rosier a jeho oči sršeli zlobou.
,,Nebohé bytosti, složili tolik oddanně a zemřeli krutostí mého syna. Je mi stydno, takto jsem ho nevychovala." Řekla paní Rosierová.
,,Nu jestli tě to matko uklidní, Dean a to kmotřenka Narcissy, děvčátko Parkisnonů je pohřbili do zahrady, když jejich pozůstatky zde nelezli." Mínil duch Felixe.
,,Kmotřenka mé neteře, drahé Cissenky, ona tu je zde také?!" Ptala se paní Rosierová.
,,Sice nevím proč …" Do řeči duchu Felixe Rosiera vpadla Lentýna.
,,Omluvte mě, já se představím tetě mé kmotry ráda sama. Pansy Amerita Parkisnonová, těší mě poznat tetu a strýce mé kmotry Narcissy. Kmotřička o vás mluvila jenom v dobrém." Řekla Leontýna a dodala.
,,Jenom si říkám teď Leontýna Amerita Montecová, protože mý rodiče lehly s tím rádoby lordem do země a já nechtěla nést tu hanbu ke kterému teď rod Parkisnonů náleží. Hanbu Smrtijedů. Přiklonila jsem se jako slunečnice ke světlu. Nu jsem koleje Zmijozelu tudíž jsem si našla cestu z osobní patálie po zmijozelsku."
,,Och u Morgany, děvčátko zlaté mi jsme tě viděli naposled jako uzlíček v zavinovačce při křtinách. Vyrostla jsi do krásy, i když malý nosík ti zůstal." Usmála se paní Rosierová.
,,Moje poznávací znamení, pro všechny mé přátele i nepřátele. Já se za svůj nos nikdy nestyděla." Řekla Leontýna a dala prst na svůj nos.
,,Však co tu děláte slečno?" Ptal se pan Rosier.
,,Nu jsem tu s mým přítelem dát to tu do pořádku a vrátit mu zašlý třpyt viď Deane?" Ptala se Leontýna.
,,Tak aby se dalo zde žít a zvát hosty, aniž bychom se nemuseli propadat hanbou do sklepa jak to tu vypadá můj knoflíčku štěstí." Mínil Dean a s radostí jeho oblíbenou přezdívku pro Týnku krom vlčice a trpaslenky, protože přeci jenom mu sahala stěží k podpaždí ta prťavá ale hezká ženská.
Teď ten šok seděl jak portrétech tak na duchovi a jediný kdo si tuto podívanou krom Dean a Leontýny užíval byl Rudolphus, takový němý svědek toho všeho. V tom se ozvalo zavytí a štěkot a pořádný dupot sem dolů do skrýše Rosierů a do místnosti se vřítil Izidor, kterého zanechal v přízemí pro jistotu Rudolphus.
,,Ty neposlušný pse, co děláš Izy tady dole?" Sehnul se ke svému bernardýnovi Rudolphus.
,,Asi mu bylo smutno." Řekla Leontýna.
Přidáno 17.5.2021
Další kapitola zde přistane 1.6.2021
Vaše elenor