2. Podivná věštba
Po nálezu druhého kupónu začal svět vřít ještě o poznání víc. Týden se už skoro o ničem jiném nemluvilo. Zejména ženy, ale i ostatní si v dopravních prostředcích a v čekárnách o tom už klidně povídali s cizími a dohadovali se, kdo najde další kupón a jaká bude. Muži ten tartas nesli sice bez mrknutí oka, ale přece jen těžce, když jejich ženy, přítelkyně a dcery toužily jeden z kupónů mít. Vždyť „o Wonku zas tolik nejde, ale o ty čokolády!" lhaly statečně a muži jim to baštili, protože si právě to přáli slyšet. Bylo sice pár případů rozvodu a ublížení na zdraví, ale opravdu jen pár. Jako své příznivce měla tato událost i své odpůrce, a protože mnoho zůstávalo zahaleno tajemstvím, udělal si každý svoji teorii, která byla zcela správná. V hospodách ještě pořád vládl spíše duch fotbalu a politiky. „Dejte mi s tou soutěží pokoj", „To mě vůbec nezajímá" a „Já mám jiné starosti než nějaké kupóny," - to byly časté mužské reakce. Ale možná se za nimi skrývala jenom závist.
Matt opravdu dodržel slovo. Přišel za Cheryl a podával jí čokoládu: „Tady máš svoji budoucnost."
„Tak dík," řekla Cheryl a strhla s z čokolády obal. Zahleděla se na hladkou tabulku: „Mé vnitřní oko vidí, že moje budoucnost je dočista holá a prázdná," řekla dramaticky. Matt vypadal trochu zklamaně. „Ah, to je smůla. Sorry."
„Se nic neděje, brácho, snad jsi nečekal, že tam bude?" zeptala se. „Ale dík za čoko. Na, tumáš," rozlomila tabulku vedví a půl mu podala. Vzal si a s kývnutím odešel z pokoje, protože přede dveřmi na něj čekal kamarád.
Druhý den šla Cheryl do práce jinudy než obvykle, protože cestou se ještě musela stavit na poštu. Když přecházela ulici, zahlédla jeden z informačních plakátů, který nějakou náhodou unikl pozornosti Wonkových obdivovatelek. Okamžik zaváhala, ale pak ho strhla a vzala s sebou. V práci ho nalepila na zeď tak, aby ho čtenáři viděli, ale aby ho nikdo nesebral. Účinek se dostavil brzo.
„Vy to tady prodáváte?" ptala se hned první příchozí, tak šestnáctiletá žába. „Kamarádka ho má a já to nemůžu nikde sehnat. Ve městě už žádné nejsou." Cheryl ji s úsměvem vyvedla z omylu, když od ní brala knížky.
„Ten Wonka je všude," bručel muž ve středních letech.
„A to je dobře," zářila paní ve frontě za ním a nespouštěla z fotky oči. Muž zavrtěl hlavou a zahleděl se podmračeně do země. Cheryl napadlo, že vedle Wonky by měla viset ještě Pamela Andersonová.
Zatímco kolegyně v práci fotografii přivítaly (některé s neskrývanou závistí), její nadřízený už měl jiný názor. „Nejsme přece cukrárna," namítal. Cheryl musela obhájit, že pouhá přítomnost toho letáku působí kladně na čtenáře, a tudíž zlepšuje atmosféru na pracovišti. Také je možné, že zaznamenají více návštěv, protože tohle dneska přitahuje pozornost.
Ostatní pracovnice ji podpořily. Šéf řekl, že je to jejich věc, ale v případně stížnosti ví, kdo se bude zodpovídat. Cheryl to vzala, i když moc nechápala. Proč by to někomu mělo vadit?
Ve středu odpoledne seděly Amy a Cheryl v cukrárně Hvozdík s jejich nejlepší kamarádkou Deborah a probíraly Amyinu svatbu. Deborah měla jít Amy za svědka, protože se s Rosebayovými znala od dětství.
„Šaty budu mít fialkové se stříbrnými ozdobami," chlubila se budoucí nevěsta. „Jsou nádherné, za dva týdny už budou hotové. Musíš se pak přijít podívat."
„No jasně," souhlasila Deborah. „Rick bude taky ve fialovém?"
„Ne, ten bude mít černý frak."
„Tak to bude hodně slavnostní," uznala Deborah. „Kolik budete mít lidí?"
„Jen pár," řekla Amy a začala vypočítávat. „Já, Rick, naši, ségra, brácha, Clarissa – bez té nedá Matt ani ránu -, ty, Henry, strejda Tony s rodinou, strejda Gene a teta Paula, Wally, Fiona, Leslie... koho jsem zapomněla? No a samozřejmě ještě Rickova rodina a jeho kamarádi."
„Pár lidí říkáš?"
„No tak padesát."
„To není zrovna málo." Deborah upila se svého koktejlu. „Kdy se vdáš ty, Cheryl?"
„Nevím, nějak o tom nepřemýšlím."
„Není za koho, viď?"
„Ona se vdá, až najde ten zlatý kupón," zasmála se Amy.
Deborah najednou vyskočila. „Promiňte, prosím," oslovila znenadání jednu paní, co si právě kupovala Wonkovu čokoládu u pultu. „Průzkum veřejného mínění. Proč si kupujete právě tuhle čokoládu?"
Paní vypadala zaraženě. „Protože oříškovou mám nejradši."
„A proč zrovna tuhle značku?"
„Je přece nejlepší," řekla paní, jako by nebylo věci nad slunce jasnější, a měla se k odchodu.
„Takže ne kvůli té soutěži?" chtěla vědět Deborah.
„Ne, to mě nezajímá. Nashledanou."
Deborah se vrátila ke stolu. Občas ji popadl takový záchvat, ale patřilo to k jejímu povolání novinářky. „Ještě pár jich vyzpovídám," těšila se a udělala si poznámku do notýsku. „U nás v redakci to žije. Nebýt té Wonkovy soutěže, tak máme snad okurkovou sezónu. Smím se zeptat i vás, dámy?"
„A na co?" řekla Amy.
„Proč si kupujete Wonkovu čokoládu?"
„Ale my si ji nekupujeme," řekla Cheryl popleteně.
„Neříkejte, že od začátku soutěže jste si žádnou nekoupily," nedala se Deborah.
„A víš, že ne?" zamyslela se Cheryl.
„Jedna ženská od nás z práce je kupuje každý den, je do Wonky celá pryč," pokračovala Deborah. Obě kamarádky pokývaly hlavami. „Její manžel je z toho na prášky."
„O tom bys měla napsat článek, Debbie," navrhla Cheryl. „Mohlo by se to jmenovat třeba 'Kterak Wonkův neblahý nápad zasáhl do rodinného života naší společnosti' – ne, to je moc dlouhé."
„Prima," souhlasila Deborah, ale už si to hasila k pultu, kde uviděla svou další oběť.
Deborah se nabídla, že obě sestry doprovodí domů, takže se ubíraly cestou společně. Když šly kolem nádraží, zaslechly hlas: „Děvčata, děvčátka, prosím vás!" Volala na ně nějaká starší žena. Byla to cikánka. „Nemáte nějaké drobné?"
„Promiňte," pokrčila Amy rameny a snažila se zmizet. Z takových lidí měla strach.
„Budu vám hádat z ruky, chcete znát svůj osud?" usmívala se na ně cikánka. Deborah k překvapení obou sester řekla: „Ale proč ne," a nastavila jí ruku. Žena se zakřenila, podívala se jí do dlaně a pak řekla: „Ty si moc nezahrávej, dcerunko. Někdo po tobě půjde. Ale ze všeho vyvázneš, pokud si dáš pozor."
„Nechcete být konkrétnější?" řekla Deborah klidně. Žena jen potřásla hlavou. „Víc tam nevidím. A co ty, beruško?" chytla Amy za ruku. Amy se otřásla odporem, ale držela. „Šlapeš si po štěstí," zabrblala cikánka a bez dalšího komentáře se podívala do dlaně i Cheryl. Chvíli tam zírala a pak se rozchechtala jako blázen. „Co je?" chtěla vědět Cheryl.
„Někdo tě bude velmi nenávidět," sdělila jí krutou pravdu. Cheryl se zašklebila na Deborah. „Nepovíte mi kdo, že ne?" zkusila to, ale cikánka se jen smála, mávla rukou a odcházela.
„To je vážně k popukání," řekla Cheryl vyjeveně. „Že máš na tohle nervy, Debbie. Je to stará lhářka."
„Spíš skvělá psycholožka," opravila ji Deborah. „Má odhad na lidi, něco plácne a každý si už v tom najde to svoje. Na mně to docela sedí - novináři jako já jsou věčně jednou nohou v hrobě."
„Ale co mělo znamenat, že si šlapu po štěstí?" uvažovala Amy. „Týká se to nějak Ricka?"
„Proboha," zatřásla s ní Cheryl. „Přece nebudeš té šarlatánce věřit. Něco střelila a ty by ses teď užírala? No není to blbost? A kdo mě tak může nenávidět, řekni?"
„To je pravda, tebe má každý rád," souhlasila Amy, ale zbytek cesty domů byla zamlklá.
