3. Nedráždi hada bosou nohou

Uplynulo několik dní a nic nového se nedělo. Vypadalo to, že Matt chce Cheryl za každou cenu vystrnadit z domu, protože jí koupil další čokoládu – jako že k narozeninám, které měla až za čtvrt roku. Samosebou v ní také žádný kupón nebyl. Noviny přinášely mnoho informací o obou prvních výherkyních, ale o samotném Wonkovi téměř nic. Většina toho byly spekulace a fámy. Když se už zdálo, že média vaří z vody, přišla spása v podobě třetího nalezeného kupónu. Jeho držitelka se jmenovala Tara Nordenová.

„Povězte nám něco o sobě," žadonili novináři, kteří se smáčkli do žalostně malého bytu v činžáku na předměstí Amsterdamu.

„No," řekla Tara a odhrnula si vlasy z očí. „Jsem učitelka tělocviku a organizuju volnočasové aktivity pro děti, hlavně zájezdy a výlety. Miluju totiž sport. Kdysi jsme jezdili na hory i s mužem, ale manžel před pěti lety zemřel. Spadl ze skály. Zůstal mi Erik," pohladila svého desetiletého synka. „Žijeme si docela hezky, ale chybí mu táta, viď?"

„Jak jste získala kupón?" zněl obligátní dotaz.

„To právě Erik," usmála se Tara. „Včera si koupil čokoládu, ve které byl kupón, a dal mi ho. Moc by si přál nového tatínka. Třeba se nám to teď splní."

„Co říkáte na Willyho Wonku?"

„Je to pro mně velká neznámá, nevím. Na pohled je hezký, ale jaký je povahou, to si netroufám odhadovat."

„A co kdyby si vybral právě vás?" zněla další otázka, kterou pokládali všem. Tara se usmála a potřásla hlavou.

„To se mně vážně ptáte moc dopředu. Počkám a uvidím, co na něj bude říkat taky Erik."

„Líbil by se ti pan Wonka jako táta?" zeptala se reportérka Erika, který se už nudil a radši by šel ven hrát fotbal.

„Nevím," přiznal po pravdě. „Ale rád bych se podíval do té továrny."

„Bohužel, vstup bude povolen pouze Erikově mamince, a tak mu nezbývá než doufat, že si pan Wonka vybere právě ji. Pak budou jistě v továrně jako doma. Anita Lekkerová, televize Duna," rozloučila se reportérka s diváky.

Willyho Wonku napadlo, že to s těmi kupóny možná přece jen nebyl dobrý nápad.

„Storm je pako," postěžovala si Cheryl Amy po příchodu z práce. Přece se našel šťoura, který poukázal na to, že tam plakát s Wonkou mají, a vadilo mu to. Šéf přiletěl celý rozzuřený a vytkl Cheryl, že je to narušování pracovní kázně, že věděla, že si nepřál, aby to tam viselo. Snažila se mu to znova vysvětlit, ale marně. Musela ho nakonec sundat, ale mračila se. To je povyku, kvůli kusu papíru. Několik dní se Cheryl šéfovi vyhýbala, pokud to šlo. Všimla si, že čtenáři (tedy spíše čtenářky) se začínají ptát, kam ten plakát dali, proč ho sundali a podobně.

„Vedení si nepřeje, aby zde visel," odpovídala s úsměvem Cheryl.

„To je škoda," zněla obvyklá reakce. „Proč jim to vadí?"

„To taky nevím," odpovídala bezmyšlenkovitě Cheryl a načítala kódy na knihách. Mají pravdu, myslela si. Řeknu, že je to moje soukromá výzdoba, a pak ať si Storm kecá. Jen co odešel poslední čtenář, vzala lepicí pásku a znovu leták přilepila na zeď. Pro blaho čtenářů cokoli.

Uplynuly čtyři dny a stalo se to.

„Co jsem vám říkal?" hřměl šéf a mával Cheryl před očima písemnou stížností. „Varoval jsem vás a už je to tady. Čtenáři jsou nespokojení. Mají dojem, že tady ty čokolády snad prodáváme." Cheryl stála před přepychovým dubovým stolem v šéfově kanceláři, kam si ji pozval, a nestačila se divit. Není to trošku přehnané?

„Jestli jsem něco provedla, tak se omlouvám," řekla klidně.

„Vy mě nebudete dlouho provokovat," říkal teď Storm nebezpečným hlasem. „Poškozujete dobré jméno naší knihovny."

„Jestli můžu něco říct, myslím si, že je to až zbytečně..." začala, ale šéf ji přerušil.

„Není podstatné, co si myslíte. Slyšela jste, tohle tu prostě nestrpím."

„Dobrá, už se to tedy nebude opakovat."

„To tedy nebude," řekl Storm. „Zítra se už nemusíte obtěžovat. Máte výpověď."

Cheryl zůstala stát s otevřenou pusou.

Když přišla domů, seděli Matt, Amy a Deborah u televizní soutěže a nesmírně se bavili. Vůbec netušila, jak jim to říct.

„Vida, Cheryl je tady!" zvolala Deborah, která si jí všimla jako první. „Pojď se dívat, hrajem, kdo uhodne víc. Vede Matt."

„Tak zkuste hádat, co se stalo mně," řekla Cheryl. „To neuhodnete." Řekla to tak divným hlasem, že všichni přestali sledovat televizi.

„Někdo tě pozval na večeři?" hádala Debbie. Cheryl zavrtěla hlavou.

„Našla jsi zlatý kupón!" křikl Matt nadšeně. „Ne? Aha, tak co teda?"

Cheryl se složila do křesla a přehodila nohy přes opěradlo. „Vyhodili mě z práce."

„Nekecej," zděsila se Amy.

„A hádej proč? No, už jsem ti o tom jednou vykládala." Amy se zamyslela.

„Kvůli – ne, to je blbost... nevím."

„Máš pravdu, kvůli blbosti. Vadil mu ten Wonkův plakátek. Vyvěsila jsem ho znova, protože lidi z něho byli nadšení a chovali se líp. Měla jsem to vyzkoušené." Nikdo se chvíli nezmohl ani na slovo.

„To si snad děláš srandu," řekla Deborah, ale bylo jí jasné, že Cheryl mluví pravdu.

„To je nefér," ozval se Matt. „Snad jsi mu tohle řekla?"

„Samo, že jo. Ale myslíte, že mě chtěl poslouchat? Řekl mi, ať netahám osobní věci do práce a ať si to pověsím nad postel. Bylo to účelové, myslím, že si hledal jenom záminku, jak se mě zbavit."

„A čím jsi mu zabrousila, že tě tak nenávidí?" Cheryl pokrčila rameny. Hodně ji to vzalo, protože svou práci měla nade vše ráda. „Vážně netuším."

„Počkej, hned jsem zpátky," zvedla se Amy a odběhla.

„Storm dostal písemnou stížnost od nějakého čtenáře, komu to vadilo."

„Fakt?" zeptala se Deborah. „Co v ní bylo?"

„Nevím, nedal mi ji číst."

„To je dost zvláštní," podrbala se Deborah zamyšleně na bradě. „Měla jsi ji chtít vidět. Taky to třeba nemusela být žádná stížnost, ale jen podfuk." Cheryl sundala nohy z opěradla a naklonila se kupředu. „Ty myslíš, že kdyby se do toho zašťouralo, že by ta výpověď nemusela platit?"

„Možná bychom na něco přišli," přikývla kamarádka.

„Ale co může proti tobě mít?" nechápal pořád Matt.

„Třeba se mu nelíbily moje nové tkaničky do bot," prohodila Cheryl. „Storm je svině, ten by si vymyslel cokoli."

Deborah vypadala zamyšleně. „Řekla jsi Storm? Nevíš náhodou, kde pracuje jeho manželka?"

„Ne, proč?"

„Jedna moje kolegyně se jmenuje Stormová," řekla Debbie a usmívala se. „Už jsem ti o ní povídala, to je ta, co si pořád kupuje tu čokoládu a básní o Wonkovi." Aha, tak odtud vítr vane, řekla si Cheryl. Manžel to nejspíš ví, jinak by nevyskakoval jako čertík z krabičky, pokaždé, když zahlédne Wonkovu fotku. „Debbie, ty jsi hlavička! To by sedělo!" radovala se.

„Ale možná to je jen shoda jmen."

„Možná."

Právě se vrátila Amy a strčila Cheryl do ruky tabulku Wonkovy čokolády. „Na, sprav si nervy. Zas bude líp."

„Dík," řekla Cheryl. „Dáme si všichni. Poslouchej, na co jsme přišli," řekla a začala líčit Debořiho bravurní odhalení, když tu zpod obalu čokolády jí na klín vypadlo cosi zlatého. Zarazila se v půli slova a zírala na to jako na zjevení. „Proboha, vždyť to je zlatý kupón!" Zvedla ho a přidržela si ho před očima. Všichni ostatní zůstali jako opaření, jen Matt vyskočil dva metry do vzduchu. „Jo! Jo! Jo!" vykřikoval. „Já věděl, že ho najdeš, Cheryl!"

Pohřební nálada se rázem proměnila v bujaré veselí. „Třeba se přece jen vdám. A stoprocentně si už do konce života nemusím kupovat čokoládu," říkala Cheryl. „Tys teda měla šťastnou ruku, Amy."

„Jo, to měla," vysoukala ze sebe Amy, zrovna když se vrátili domů rodiče a chtěli vědět, co se děje. Amy zmizela ve svém pokoji a ten den se už neobjevila.