„Tohle je pfepadení!" Malý chlapík, který se více podobal ropuše než skutečnému člověku, mířil se zbraní v ruce střídavě na prodavače za pultem a na zákazníky v obchodě. V první chvíli mu nikdo nevěnoval mnoho pozornosti. Nejspíš ho přeslechli a přehlédli, jak se mu stávalo v jednom kuse. Vlastně existoval jen jediný člověk, který ho skutečně viděl takového, jaký byl. A tomu muži chtěl dokázat, že není neschopný budižkničemu, za jakého ho všichni měli.

Poskočil doprostřed obchodu, odkašlal si a zkusil znovu o trochu hlasitěji. „Tohle je pfepadení!"

Teď už se na něho všichni podívali. Jenže muži za pultem hrál na tváři těžko maskovaný úšklebek. Chlapík se zbraní v ruce vypadal přinejmenším směšně. Držel se přikrčený u země s koleny od sebe. Před sebou v krátké paži držel zbraň, která mohla být stejně tak dobře obyčejnou pistolkou na vodu. Jeho nazelenalý obličej z velké části zakrývaly vlasy ustřižené podle hrnce. Široká ústa se mu napětím třásla, nevypadalo to, že by měl kdovíjaké zkušenosti s loupením.

„So je tady k smíchu?!" rozhořčil se mužík. Pohodil rukou, v níž svíral zbraň, čímž si vyžádal reflexní ústup od mladého páru, který si sem přišel vybrat prstýnky. Prodavač jen pokrčil rameny. Byl mnohem vyšší než lupič a také mnohem lépe stavěný. Z pidimužíka podobného ropuše neměl strach. Spíš k němu začínal cítit odpor.

„Nechceš to radši otočit a nechat nás na pokoji?" houkl na něho muž za pultem.

To zloděje rozčílilo. Pistoli sevřel pevněji v ruce, ale sklonil ji dolů. Celý se nachýlil dozadu. A pak mu z úst vystřelil neskutečně dlouhý jazyk, který energicky strčil do obchodníka, až si sedl na zadek, zároveň mu byl schopný jazykem sebrat z dlaně peníze, které chtěl muž uschovat do pokladny.

„Tak se mi zdá, že si tu někdo šlape na jazyk."

Lupič se otočil za zvukem, který šel ode dveří s bankovkami přilepenými k ústům.

Ve vchodu do zlatnictví stál s rukama v bok kluk v modročerveném kostýmu. Zloděj si odebral peníze z úst a strčil si je do kapsy, druhou rukou namířil se zbraní na nově příchozího. Přivřel oči. „A ty feš kdo?" Nic nešlo tak, jak si to mužík představoval.

Mladíkovi v převleku bezmocně klesly ruce podél těla. „Já jsem Spider-Man." Ukázal na vlastní hruď, následně stejnou rukou ladně obrátil dlaň vzhůru a prostorem proletělo vlákno pavučiny, které vytrhlo výtržníkovi zbraň z ruky. Ta teď ležela v koutě omotaná pavučinou. Byla naprosto nepoužitelná.

Lupič se odrazil od nohou, nepoměrně dlouhých ke zbytku svého těla, a přistál za pultem. Prodavač už dobře věděl, že si s ním nemá zahrávat a proto se mu klidil z cesty. Stejně tak i ostatní zákazníci v první příležitosti opustili obchod.

V relativním bezpečí za pultem zkusil zloděj opět své štěstí. Přiložil ruku k ochrannému sklu vitríny, které se během pár sekund se syčením vypařilo a už, co mu jen jeho rychlost stačila, si ládoval kapsy šperky. Nestihl toho vzít ale moc. Protože při druhém pokusu se mu ruka přišpendlila ke dnu výkladu lepivou pavučinou. Zloděj vzhlédl. Rty se mu zvlnily nenávistí. Spider-Man nad ním vítězoslavně stál s rukama křížem přes hrudník. Jenže jestli si myslel, že to bude mít takhle jednoduché, tak to se přepočítal. Zločinec plivl po klukovi v kostýmu jedovatou slinu. Ta mu přistála na hrudi a začala vyžírat díru do maškarního obleku. Spider-Man se rychle snažil utišit pronikající kyselinu, tím však ztratil pozornost nad delikventem. Z uvězněné ruky mu začal vycházet žíraný sekret, který ho uvolnil ze spárů pavučiny.

Ropuší muž byl opět volný.

Teď však nešel po kořisti, ale zaměřil se na Spider-Mana, který mu začínal lézt na nervy. Vrhl se po něm. Jazykem mu přistál na tváři, kde se přisál a přitáhl si mladíka k sobě. Ten naštěstí bleskově zareagoval, omotal si ruku kolem padouchova jazyka a tím ho vyhodil z rovnováhy. Jazyk pustil hrdinův obličej. Spider-Man v naději, že by zloděj přestal řádit ve chvíli, kdy přijde o svou masku, udělal salto nad vstávajícím lupičem a vzal ho za bradu, kde doufal, že má okraj masky. Maska však držela a padouch ležel opět na zádech jako brouk.

Spider-Man ještě párkrát zatahal za obličej, než si uvědomil, že nejde o převlek, ale o skutečnou mužovu tvář. Zarazil se. „Já myslel, že to je maska. Omlouvám se."

To lupiče rozlítilo ještě víc. Znovu udeřil svým silným jazykem, až kluka v kostýmu vyhodil výlohou a skončil na ulici. Ještě potom, co dopadl na zem, se sypalo poškozené sklo. Jeho řinčení přitahovalo pozornost celé ulice. Než se stačil hrdina zvednout ze země, byl Ropušák nenávratně pryč. Spider-Man se ještě vyhoupl na síti do výšky a sledoval, jestli někde v okolí nezahlédne prchající stvoření, ale jako by se propadlo do země. Nikde po něm nebylo ani stopy. A tak nezbylo Spider-Manovi nic jiného než přijít pozdě do práce.

.

Peter jako vždy nestíhal do práce. Poslední dobou byl neustále zaneprázdněný nejrůznějšími aktivitami a jen s obtížemi mu zbýval dostatek času na stáž v Oscorpu. Proto už se neobtěžoval promenádovat se přes celou budovu a neustále obcházet místa, která mu akorát prodlužovala cestu do práce. S rozvinutím schopností se mu naskytla nová možnost, jak se dostat přímo do laboratoře.

Peter zaklepal na prosklené okno. Pevně se držel přilnavými bříšky prstů budovy a čekal, až mu jeho starší kolega přijde otevřít. Reilly se na něho s vážným pohledem podíval a pustil ho dál. Peter si okamžitě sundal poškozenou masku, načechral si vlasy. Konečně svoboda.

„Měl bys být opatrnější," vyčinil mu Reilly. Už se opět stavěl ke své práci, přesto po očku sledoval Petera, který se neobtěžoval se svlékáním kostýmu a hnal se k háčku s laboratorním pláštěm. „S tím, jak často tě ukazují v televizi, je jen otázkou času, než tě někdo pozná."

„Vždyť mám na sobě kostým," oponoval Peter. Reillyho náhlá obezřetnost ho mátla. Reilly se dopouštěl spousty neopatrných žertů po laboratořích. A nebyl to právě on, kdo Peterovi pomohl k obleku?

„Máš jediné štěstí, že se Connors nedívá na zprávy, protože jsou pro něho až moc depresivní. Jinak by svoje dílo už dávno poznal. A měl bys po ptákách." Reilly se zadíval Peterovi do obličeje, měl přitom dramaticky zvednuté obočí. Pak sjel očima o kousek níž. Náhle se zamračil a následně se mu ústa roztáhla do potutelného úsměvu. „Od koho máš ten cucflek?"

„O čem to mluvíš?" Peter vůbec nechápal. Reilly si z něho musel opět střílet. Jednak neměl nikoho, kdo by mu udělal cucflek, Reilly to moc dobře věděl, protože musel vědět naprosto všechno, co se týkalo Peterova života. A když se na sebe díval naposled, jeho obličej vypadal naprosto normálně.

Reilly mu přesto ukázal, aby se podíval do lesklého povrchu digestoře. Při pohledu na svůj odraz se Peter skoro až lekl. Nemohl se však prohlížet dlouho, protože se náhle rozrazily dveře do laboratoře. Pak se ve stejnou chvíli stalo více věcí najednou.

Peter reflexně vyskočil na strop, kde se držel jako pavouk v nejtemnějším koutě. Do místnosti nakročil rozzuřený muž v bílém plášti. Reilly hodil Petriho miskou směrem ke dveřím, kde se roztříštila oproti blízké stěně. „Klepat," zařval nakvašeně Reilly. Co Reilly vyloženě nesnášel, bylo, když někdo neohlášeně vstoupil do laboratoře. Kolikrát pracoval s tak citlivými látkami, že by mohlo v krajním případě dojít i k výbuchu. Bylo to sice nepravděpodobné, ale ta možnost tu přece jen byla. Narušitel se vrátil zpátky za dveře.

Peter s Reillym se na sebe stačili jen letmo podívat, než se ozvalo nové zaklepání. Reilly hadrem otřel svoji pracovní plochu, látku umístil do dřezu, strčil ruce do kapes, až poté pronesl: „Dále."

Dveře se opatrně otevřely a v nich stál mladík s mohutnou postavou. Bílý plášť mu pevně obepínal svalnaté paže, div že mu nepraskl ve švech. K Reillymu pohoršení měl pod laboratorním oděvem ještě tričko s logem NASA.

„Bylo to nutný?" zeptal se vědec.

„Bylo, Johne. Nechceš přece, aby půlka budovy vylítla do povětří," Reilly si neoblomně stál na svém. Chvíli se navzájem propichovali pohledy. „Co tu chceš?" Peter ještě nikdy neviděl Reillyho v takové náladě. Tady šlo jistě o mnohem víc než jen o nedovolený vstup do laboratoře.

„Ty moc dobře víš, proč tu jsem," John se snažil zrcadlit Reillyho postoj, ale moc mu to nešlo, jakoby se John necítil mezi spoustou chemikálií ve své kůži. Stále se kolem sebe rozhlížel. Peter měl jediné štěstí, že ho nenapadlo se podívat na strop.

„Překvapivě nejsem jasnovidec a nevím, co jsem ti zas provedl. Tak mi to, prosím tě, zopakuj," požádal ho Reilly.

Někdo," pronesl John tak, že bylo jasné, že obviňuje Reillyho, „se vloupal k nám do laboratoře a ukradl kluzák." John měl co dělat, aby se na Reillyho nevrhl. Zvláště potom, co se Reilly začal smát hlubokým srdečným smíchem.

„Takže výzkum, na kterým jste dělali… Kolik? Pět let. Je najednou v tahu. Všechny prachy jsou v pejru. No tak to bude NASA celá bez sebe." Reilly si užíval každý moment bezradnosti svého kolegy vědce. Tím však ještě navyšoval Johnův hněv. „Bez tak ho ukradl někdo z vašich, protože nedokázali přijít na primitivní chybu ve svých primitivních výpočtech," přidal Reilly.

„Takže ty mi neřekneš, kams ho schoval," žádal ho John. „Tohle už není sranda jako s těmi neprůstřelnými vestami. Tady už přestává všechno." Upozorňoval ho vládní zaměstnanec.

„Hele, já ho vážně nemám," prohlásil Reilly naprosto seriózním hlasem.

John se k němu přiblížil až natolik, že mu zabodl prst do hrudi: „Kdybych tě neznal, tak bych ti i věřil, Reilly. Ale ty jsi byl a vždycky budeš chorobně ambiciózní. Nebo není pravda, co se říká o tobě a doktoru Warrenovi? Co, Reilly?"

„Nevíš vůbec nic. Odejdi z mé laboratoře," procedil Reilly mezi zuby. Byl rudý jako rak a ruka se mu třásla, když Johna vykazoval ze dveří.

„Vidíš. Ty se nikdy nezměníš. Závidíš mi můj profesní úspěch," pokračoval John Jonah Jameson III., nejmladší člen organizace NASA.

„Já mám něco lepšího než úspěch," oponoval Reilly. Což byla vlastně odpověď na většinu z Johnových argumentů.

„A co to jako má být?" chtěl vědět druhý mladík už za dveřmi do laboratoře.

„To tě nemusí zajímat," Reilly zabouchl.

Peter se velice opatrně spustil ze stropu po úzké téměř průhledné pavučince. Reilly si změřil celou délku vlákna podrážděným pohledem. „To si uklidíš."

„Jasně," kýval Peter. „Kdo to byl?" zajímal se Peter. Opatrně šel za Reillym, který se rozhodl sednout si na své obvyklé místo, i když jistě nepomýšlel na to, aby se pustil opět do práce. Reilly si dal z odpovědí načas, ale nakonec stejně přišla. „Každý z nás máme svého tyrana. Jenže s tím mým je ten problém, že je chytřejší než já. Kdyby to jen trochu šlo, poslal bych na něho Russella. Jako vlkodlak je mnohem silnější, než ve skutečnosti vypadá, jenže pak by už zůstal v tom blázinci napořád," procedil Reilly a bylo mu jedno, jestli ho vůbec Peter poslouchá.

Bylo to poprvé, co viděl Reillyho jinak, než jako veselého vnímavého mladého muže, který neměl k rozptýlení daleko. Reilly po konfrontaci s NASA Johnem vypadal vyčerpaně, sklíčeně a křehce. „Už jsem si asi vzpomněl, jak jsem přišel k tomu cucfleku," poznamenal Peter.

Reilly se s novým zájmem podíval na Peterův obličej. Na tváři v oblasti levé lícní kosti se mu vybarvil oválný rudofialový flek velikosti dva centimetry na centimetr. Starší z chlapců se konečně alespoň pousmál. „Tak jak se ti to stalo?"

„Políbil mě žabák."