Doktor Warren byl jako vždy shrbený nad množstvím papírů. V jedné ruce svíral propisku, kterou rytmicky bubnoval do popsané stránky, a druhou rukou si vjížděl do vlasů, z nichž během několika minut dokázal udělat vrabčí hnízdo.

„Stydne ti kafe," ozval se hlas z druhé strany místnosti.

„Prosím?" zeptal se doktor, tak zabraný do práce, že neměl sebemenší přehled o tom, co se kolem něho děje.

Reilly stál s rukama křížem opřený o zárubně spojující pokoj s malou kuchyňkou, kterou doktor Warren skoro nepoužíval. Reilly se mračil, byl na hony vzdálený od toho veselého upovídaného mladého intelektuála, kterého Warren často obdivoval, protože Reilly vypadal, že jako jeden z mála dokázal skloubit své vědecké zájmy s těmi sociálními. Doktor Miles Warren při pohledu na svého asistenta se přestal tahat za vlasy, odložil tužku a poslušně se napil kávy, která za tu dobu, co tu ležela, byla studená jako led. Rty se mu pohnuly do nelibého úšklebku.

„Neříkal jsem to?" podotknul Reilly mrzutě. Svůj vlastní nápoj už měl dávno vypitý a nyní jeho hrneček seděl ve dřezu s ostatním špinavým nádobím.

Warren, vědec na svém místě, pozoroval obezřetně Reillyho chování. Mlčel, dokud si nebyl stoprocentně jistý, pak promluvil: „Tady nejde o kafe."

Reillyho postoj se změnil. „Nejde," připustil. Odlepil se ze svého místa mezi pokoji, rukama si ještě pevněji objal hrudník a začal pochodovat po místnosti. Celou cestu k Warrenovu domu si byl jistý tím, že všechno, co se mu dnes v práci přihodilo, dokáže hodit za hlavu a nebude na staršího muže přenášet své vlastní problémy. Nechtěl si přiznat, že by John Jameson - člověk, který ho celý život akorát šikanoval - mohl mít v něčem pravdu. Jenže jakmile se dostal k Warrenovi, který jen seděl nad stohem papírů, s hlavou v jiném světě, než v jakém se pohyboval Reilly, mladík byl opět sám se svými starostmi. Sžíraly ho tak dlouho, dokud Reilly naprosto nelogicky nevybuchl ve Warrenově přítomnosti.

Warren teď seděl vzpřímeně, poprvé za celý večer. Pozoroval, jak Reilly přechází po místnosti, která by v jiném bytě mohla sloužit jako obývací pokoj, a tiše čekal, až se mladík odváží svěřit.

„Musíme s Peterem něco udělat," vyhrkl Reilly. Byla to jedna z věcí, o kterých přemýšlel, nejbanálnější a také okolnost, za kterou se styděl nejméně.

„Co tím myslíš?" zeptal se Warren jako zkoušející u komise, když nevěděl, kam jeho žák míří.

„Peter je tak trochu nemehlo. A při těch jeho superhrdinských zásazích většinou dojde k velkým škodám. Potřebujeme mu udělat pořádnou reklamu, aby ho svět vnímal jako hrdinu a ne jako vandala. Aby když přijdou na jeho tajnou identitu, mu nenechali všechny škody zaplatit," vysvětlil Reilly.

Warren přikývl. „Rozumím. Takže navrhuješ, že se někdo z nás převlékne a půjde proti Peterovi jako padouch."

„Nemyslel jsem zrovna nás dva. Myslím, že nás by Peter okamžitě poznal. Napadl mě Dmitrij. Dokáže imitovat naprosto kohokoliv tak, že by ho ani vlastní matka nepoznala." Samozřejmě že ze začátku Reilly myslel na sebe a jak by mu padl kostým. Byla to vzrušující představa, honit se po městě a dovádět tak, aby působil chaos v ulicích. Jenže jeho kousky by Peter hned prokoukl. Trávili spolu až moc času.

„Dmitrij to být nemůže," konstatoval Warren. „Je to cizinec, pokud by měl problémy se zákonem, okamžitě by ho poslali zpátky, odkud přišel. Petera mám rád, ale nechtěl bych ohrozit kariéru ostatních našich kolegů."

„To já taky ne," přitakal Reilly.

„Chtělo by to někoho, kdo by si rád zahrál roli padoucha. Někoho, kdo by mohl mít motiv jít proti lidem nebo civilizaci," přemýšlel nahlas doktor Warren.

„Octavius je takový divný pavouk, ale pochybuju, že bychom ho přemluvili ke spolupráci," pronesl Reilly. Doktor Otto Octavius byl známý tím, že nesnášel kohokoliv, kdo se nedokázal vyrovnat jeho intelektu, což podle něho byl naprosto každý. Dokonce netvořil téměř žádné vztahy ani na pracovišti. Na druhou stranu budou ale také potřebovat někoho, kdo má Petera alespoň trochu rád, aby z něho neudělal sekanou.

Reilly se zastavil uprostřed svého pochodu. „Co takhle Marko?" Díval se upřeně na Warrena a čekal na jeho reakci. Muž zvážil nabídnutou možnost. Přikývl. „Je to zvláštní přiznat kvůli tomu, o jakém člověku tu mluvíme, ale ideálně odpovídá všem našim parametrům."

„Zítra se ho zeptám," dodal Reilly, který rázem posmutněl. Warrenův výběr slov ho opět postavil před vlastní strachy. Najednou se opět cítil nepatřičně, nejistě a naprosto nemožně. Tiše se podíval na zem.

V nastalém tichu Warren mrkl po rozdělané práci, v prvním okamžiku uvažoval o tom, že by se opět ponořil do hlubin svého výzkumu. Jenže než by se dostal do správného rozpoložení, z kterého ho Reilly vytrhl, bylo by už ráno. Dnes už nebyl na práci čas. Obrátil se ke svému společníkovi, stojícímu bez pohnutí uprostřed místnosti. To, co ho trápilo, bylo mnohem větší než jen Peterova nemotornost. „O čem přemýšlíš?" zeptal se prostě.

Reilly k němu zabloudil zkormouceným pohledem, pak uhnul k stohu papírů na pracovní desce. „Dneska jsem procházel výsledky," začal téměř neslyšně. Jenže při samotné vzpomínce se znovu začínal plnit hněvem. „Nic. Tolik týdnů strávených v laboratoři a nic. Vůbec netuším, kde jsem mohl udělat chybu. Všechno si několikrát kontroluji. A ve chvíli, kdy už se na agaru měla objevit první živá tkáň. Nebylo tam nic." Byl naštvaný především sám na sebe. Výzkumu věnoval tolik energie a úplně k ničemu. Jenže to nebylo to nejhorší. Warren na něho spoléhal. Přizval si ho k sobě kvůli tomu, že byl nejschopnější ze všech studentů jejich ročníku, a on ho teď takhle zklame. Byl naprosto k ničemu. Byl stejné nic, jako to, co na něho civělo z Petriho misky. Byl tak naštvaný, až s ní mrštil o zeď.

Reilly si připadal jako nejhorší vědec na světě, jako parodie na vědce.

Warren si prohlížel mladíka, ze kterého byl rázem jen uzlíček nervů. Warren vstal ze svého místa u psacího stolu. Většinou to byl Reilly, který přicházel s dobrými radami a přiváděl Warrena ke zdravému rozumu. Warren by mu teď rád oplatil stejnou mincí, ale nebyl si jistý, jak to Reilly dělal. Přistoupil k chlapci blíž. „Tak začneme od začátku," pokrčil doktor rameny, jakoby o nic nešlo. A taky že nešlo. Osborn jim platil za výzkum, který prováděli. Nemohl je vyhodit za to, že se snaží uspět. A každý úspěch předchází řada nezdarů.

Warren opatrně položil ruku na Reillyho rameno. Mladík k němu vzhlédl, až málem praštil Warrena do nosu, jak se postavil blízko. Trochu couvl, ale ruku z Reillyho nesundal.

„A dopadne to stejně," prohlásil skepticky. „Jsem ten nejhorší vědec na světě," vyjádřil své obavy Reilly. John Jameson to řekl jasně. Reilly dostal své místo jen díky schopnosti vetřít se kamkoliv za jakoukoliv cenu. Co když měl Jameson pravdu?

„Přece bych si tě nevzal k sobě, kdybys nebyl nejlepší ve své generaci," pronesl Warren jistým hlasem.

Reilly se přerývaně nadechl. Měl slzy na krajíčku z veškerého emočního vypětí a nechtěl, aby si toho Warren všiml. Odvrátil se od něho. Jenže starší muž ho nechtěl pustit. Pevně ho vzal za obě ramena.

„Benjamine, podívej se na mě," vyzval ho. Chlapec při zaznění svého křestního jména rázem zpozorněl. Nikdo mu tak neříkal. Pár známých ho občas oslovilo Bene. Ale nikdo mu neříkal Benjamine. Nikdo, kromě Milese Warrena.

Jakmile mu chlapec pohlédl do očí, muž znejistěl, přesto se rozhodl, že bude pokračovat, i kdyby se měl do své řeči zamotat. „Jsi všechno, co jsem si mohl kdy přát. Jsi inteligentní, pracovitý, zodpovědný, starostlivý mladý muž. A kolikrát nedokážu pochopit, proč tu se mnou ztrácíš čas, protože bys mohl mít všechno na světě." Pokud předtím Reilly odhalil svá citlivá místa, teď to zas udělal Warren. Nikdy nepochopil, jak se mohl takový dokonalý člověk, jak Reillyho vnímal, zahazovat právě s ním. Každý den si pokládal stále tutéž otázku, ale řešení se mu stále nedostávalo.

Najednou cítil známý tlak, Reilly ho objal. Warren se pro sebe usmál, snad se mu podařilo vyhrát a Reillyho uklidnit natolik, aby zapomněl na všechny své starosti. Warren Reillymu opětoval objetí.