Seslaní: Cyprián a Justýna
Dostal se na konec. Všechno, co měl udělat, aby odčinil své prohřešky, bylo vykonáno. Dnes se zbavil muže, který stál za tím ohavným běsněním. Už teď cítil příchod nové doby. Cítil se volněji, snad i zdravěji. Ve svém nadšení však nechtěl zůstat sám. Musel zajít za tou, pro niž to udělal. Říct jí, že je svobodná, že nyní jí nic nehrozí. Cyprián zaklepal na dveře snad s větší razancí, než jak měl původně v plánu.
Po chvíli, která Cypriánovi připadala jako věčnost, se otevřely dveře a v nich stanula ta nejkrásnější osoba ze všech. Ne snad vzhledem, který vypadal, dalo by se říct, celkem průměrně podle Cypriánova měřítka, ale při pohledu na ni, člověka okamžitě zasáhla vlna radosti a štěstí. Justýna byla nádherná tím, co z ní vyzařovalo. Při pohledu na cizího člověka se lehce zamračila, přesto však nechala otevřeno. „Dobrý den. Co si přejete?" zeptala se. Svěží hlas pohladil jeho sluch.
Cyprián si celý rozhovor, který chtěl s Justýnou vést, předem naplánoval. Teď však na jakýkoliv připravený postup úplně zapomněl. Sebemenší možnost na ovládnutí situace byla ta tam. Slova se z jeho úst začala linout bez sebemenší kontroly. „Spálil jsem knihy. Zbavil jsem se kouzel. Je po všem," rozpačitě rozhodil prázdné ruce. Stál před ní bez svých někdejších šminek a make-upu. Zřekl se svých způsobů. Chtěl se před ní ukázat jako znovu zrozený, a stejně tak jako novorozenec se teď bez svých ochran cítil nahý. Vydal se jí na milost a jen ona nad ním mohla vynést soud a určit, co z něho bude dál.
Justýna si ho ještě jednou pozorně prohlédla. Z jeho slov nemohl být nikdo moudrý. Dobře však věděla, že jí ten muž říká pravdu. Hleděla do jeho mysli jako do otevřené knihy. Vyzvala ho proto, aby vešel dál.
Znal dobře její byt. Kolik nocí strávil venku skrytý ve větvích nejbližšího stromu a hlídal její bezpečí před těmi, kteří by jí mohli ublížit. Ani se těch dní nedokázal dopočítat.
Pozoroval ji, jak si připravuje jídlo, jak si čte v historických románech, jak se dívá na televizi, pak jak s kartáčkem v ústech pochoduje bytem, až už byla přichystaná ke spánku a uložila se do postele. Vždycky se převalovala na lůžku, dokud se jako pokaždé neotočila na pravý bok, zády k oknu s dlouhými oříškovými vlasy rozprostřenými na polštáři. Většinou měla pootevřené okno, a tak vlétával dovnitř v podobě netopýra a hlídal ji z bezprostřední blízkosti. Drobnými drápky pochodoval po nerovné omítce, až byl těšně nad Justýnou a mohl tak vnímat, kdyby se náhodou některý jiný čaroděj pokusil vyslat kouzlo jejím směrem. Kouzla jsou většinou určována slovy popřípadě gestem, nesou se tak vzduchem jako mechanická vlnění, která netopýří tělíčko snadno odhalí. Zaklínadlo by proto vypátral ještě dříve, než by se Justýny vůbec dotklo, a okamžitě by ho spořádal. Nic z toho však už nebylo potřeba. Jeho netopýřím dnům konečně odzvonilo. Protože teď seděl s Justýnou v obývacím pokoji a mohl si s ní promluvit bez zbytečných čar a iluzí.
Justýna připravila prozíravě čaj, jako by věděla, co Cypriána dokáže uklidnit. Posadila se proti němu. Vzala svůj oblíbený hrneček s červenými puntíky do dlaní, aby jí prohřál ztuhlé klouby a foukala na stále žhnoucí hladinu.
„Já," začal znovu Cyprián. Tentokrát o něco klidněji. „Chtěl jsem vám říct, že jste v bezpečí. Že už vám nic nehrozí." Od začátku mu bylo jasné, že nebyl jediný, za kým ten floutek a ničema zašel, aby nekale získal Justýninu náklonnost. Ze svého místa mezi stromy dobře poznával své někdejší kolegy a spolužáky, jak stoupali po schodech k Justýninu bytu s jediným úmyslem. Zbavit jí její svobodné vůle.
Vždy, když na to přišlo, se před nimi Cyprián objevil a věc jim buď rozmluvil, nebo použil vlastních způsobů. Přece jen byl jedním z nejlepších čarodějů a celá kouzelnická obec si toho byla vědoma. Bylo mu však jasné, že jim všem nemůže vymazat paměť nebo je proměnit v žáby, tím by způsobil přírodní katastrofu a rozladil složitou rovnováhu sil. Přišel proto s konečným řešením. Navštívil zlosyna v jeho vlastním domě. Sestoupil k němu na černých křídlech anděla pomsty a připravil ho o rozum. Udělal z něho neškodného beránka. Takhle už nikomu nemohl ublížit. Nikoho nebude obtěžovat, nikoho nebude stíhat a uhánět až k smrti.
„Já vím," Justýna se lehce usmála a usrkla čaj.
Cyprián se zarazil. Jak to? Jak to mohla vědět? Celá jeho černá duše se před ní otevřela. Viděla všechny jeho hříchy. Jeho temnotu. Jak s tím mohl kdo souhlasit? Byl stejný jako oni. Byl netvor, stále jím je, i když se ho snaží ze všech sil umlčet. Také si nechat zaplatit, aby Justýnu očaroval a zbavil ji všeho, co jí dělalo nádhernou. Zadíval se do její čisté tváře. „Jak to?" Ona byla přece anděl, jak by mohla tušit, že se k ní svět snaží být krutý, když se ze všech sil staral, aby veškeré zlo zastavil. Cožpak mu někdo proklouzl? Kdo ji mohl připravit o její nevinnost?
Justýna se začervenala, jako by mu měla říct něco, za co by se měla stydět. Nevěděl o žádné takové věci. Vždyť ji sledoval na každém kroku. Věděl o ní úplně všechno. Zdála se mu čistá, křehká jako růže nebo lilie. „Od začátku jsem cítila vaši přítomnost. Byl jste někde venku, vždycky nablízko. A pak, několik dní zpátky, najednou nic." Vzhlédla k němu. Cypriánovi se na chvíli zastavilo srdce. Ona o něm věděla. Věděla o tom, jak ji špehoval. Celé dny a hlavně noci. Jak nad ní strnule visel a bál se, aby jediný chlup z jeho černého kožíšku nespadl na Justýninu klidnou tvář a ona se s úlekem neprobudila. Jeho temné skutky ho doháněly rychleji, než předpokládal.
„Napadlo mě, že asi už není potřeba, abyste na mě dával pozor." Justýna věnovala veškerou svou pozornost hrníčku, bříškem prstu přejížděla po jeho obroučce.
Dával na ní asi takový pozor jako démon, který brání své světlo, aby se k němu dostalo více démonů.
„Děkuji vám," dodala Justýna.
Cyprián zaskočením ještě více zbledl. Roztřesenýma rukama položil svůj nedotčený šálek na stůl. Že by i padlý anděl byl stále andělem? Ne, že by jím byl. Cyprián byl obyčejný smrtelník se zájmem o magii, který provedl spoustu špatných věcí a udělal řadu nemoudrých rozhodnutí. Přesto se stále nehoden být skutečně člověkem, vnímal sám sebe ještě teď jako démona nebo netvora. Justýnino odpuštění nemohl přijmout, proto o něho ani nepožádal. Poděkoval za čaj a vydal se na cestu v hlubokém zamyšlení.
