AN: Než jsem se odhodlala psát, předcházel tomu poměrně rozsáhlý průzkum tehdejší politické situace, historických postav a v průběhu psaní pak nejrůznějších drobností a pitomostí, které ve výsledku vlastně ani nejsou vidět. A ačkoliv se snažím, aby všechno působilo alespoň zdánlivě reálně, určitě se neodvážím vydávat tuhle povídku za jakkoliv historicky přesnou. Takže je asi tak přesná, jako samotná hra :)

Několikrát jsem si taky musela pustit/přehrát epilog ve hře, abych věděla, na čem jsem. Takže pokud si ho jako já už moc nepamatujete, tak doporučuju si ho před čtením pustit/zahrát. Ale nutné to samozřejmě není.

„Neruším, Jindřichu? Potřeboval bych s tebou mluvit, než odjedete."

„Vůbec ne, otče. Pojď dál. Sedni si tady." Jindra chvatně přemístil hromádku oblečení z židle na postel. „Jestli dovolíš, tak bych pokračoval. Za chvíli to budu mít hotové."

Racek na něj jen mávl a pak se usadil. Jindra postupně strkal své věci do dvou vaků a přitom cítil, jak ho otec pozoruje. Byl zvědavý, co mu chce, ale předpokládal, že se to brzy dozví, a tak potlačil netrpělivost a pokračoval v práci. Když skončil a Racek stále mlčel, otočil se k němu čelem, posadil se na postel a podíval se mu zpříma do očí.

„Otče?"

Racek si jen povzdechl. „Mám z té vaší zítřejší cesty špatný pocit, Jindro."

„Tomu nerozumím. Vždyť jen doručíme dopis, počkáme na odpověď a jedeme zpátky. Za týden nás tu zase máte."

„Ano, takto řečeno to zní velice jednoduše. Ale obávám se, že tím psaním kopneme do vosího hnízda." Racek si promnul obličej. „Až do teď jsme nikoho moc nezajímali. Zikmund si přijel pro stříbro a zase odjel. Ale markrabě Jošt si nás vybral, abychom za něj udělali jeho práci a tím nás vtahuje do politického konfliktu, kterému se už nedokážeme vyhnout."

Jindra se prudce narovnal. „A co jsme teda dělali do teď? Copak tohle nebyl konflikt? Nebyla v tom politika?"

„Chlapče, pro nás samotné to samozřejmě významné bylo, ale takové boje, jakými jsme si teď prošli, se odehrávají po celé říši. Z pohledu vysoké šlechty jen nepříliš významná potyčka, které důležitost dodává jen to, že šlo o stříbrné doly. Ale teď na sebe můžeme obrátit pohledy panské jednoty doopravdy…"

Jindra vyskočil a začal procházet podél postele sem a tam. Vůbec mu nebylo po chuti, že válka, která převrátila jeho život naruby, byla označena za bezvýznamnou. Za posledních pár měsíců toho hodně prožil a rozšířil si obzory dál, než se mu kdy snilo, aby hned vzápětí zjistil, že za každým obzorem se skrývá další a další až tak daleko, kam nikdy nemá šanci dohlédnout. Až se mu někdy zastesklo po starém životě v kovárně, kdy jeho jedinými starostmi bylo včas vstát, aby nepopudil otce a vymyslet, jak pozvat Blanku na další tancovačku.

Nakonec se zastavil, zhluboka vydechl, zase se posadil a rukou si prohrábl vlasy. „A co s tím teda mám dělat, otče?"

„Ty? Ty nic, Jindro," zavrtěl hlavou Racek.

„Tak proč mi to říkáš?" zamračil se Jindřich.

„Právě proto, abys nic neudělal. Chci, aby sis uvědomil, jak vážná je situace a podle toho jednal. Zdrženlivě. Uvážlivě. Neupozorňuj na sebe. Dívej se, poslouchej. A než něco uděláš, přemýšlej!" Jindra se chystal protestovat, ale Rackova zdvižená ruka ho zastavila. „Ota z Bergova je velice mocný muž. Každý tvůj čin může a bude mít větší následky, než kdy dřív."

„I když se jen trochu opijeme v Kutné Hoře? Pan Ptáček slyšel, že prý tam mají výborné pivo a – "

„Jindřichu!" Rackův hlas šlehl jako bič. „Tohle je vážná věc!"

„Já vím, já vím," chlácholil ho Jindra, „opravdu. Všechno jsem slyšel a věř mi, že ještě několik nocí nebudu mít klidné spaní z toho, jak budu o všem přemýšlet."

Jeho otec se ještě chvíli mračil, ale pak pokračoval: „Je tu ještě jedna věc. Pána z Bergova znám osobně ještě z doby, kdy jsem pobýval na dvoře krále Václava. Naše vztahy byly jen malý krůček od otevřeně nepřátelských. Nebylo by tedy dobré, abys zmiňoval, že jsi můj syn."

„Další nepřítel? Zdá se, že jsi nezahálel. Co mezi vámi bylo?"

Racek pokrčil rameny. „V zásadě nic osobního. Ale Bergov měl už tehdy velký vliv a prsty všude. Nám všem královým oblíbencům z nižší šlechty dával jasně najevo, co si o nás myslí. Někteří mu šli z cesty, jiní si to nenechali líbit. Já patřil k těm druhým."

Jindra pokýval hlavou. Takovému druhu nepřátelství rozuměl. „Dobře, díky za varování, otče. Slibuju, že si dám pozor." A myslel to vážně. Rackova slova ho znepokojila a znovu mu připomněla, jak málo toho ví. Ze všech těch zamotaných vztahů a pletichaření mezi Lucemburky mu šla hlava kolem. A jak se teď navíc ukázalo, nejrozumnější by bylo odjet někam daleko a počkat, až bude po všem. Jenže na to už bylo pozdě.

Racek vstal a protáhl se. „No, už jsem tě zdržel dost. Tak snad abych šel." Na půl cesty ke dveřím se ale zastavil a učinil malý posunek, jako by si právě na něco vzpomněl.

„Ještě jsem se chtěl zeptat: Nějaké peníze máš?"

Jindra se jen zasmál: „Neboj se, něco jsem si našetřil. Na cestu to bude stačit. Dobrou noc, otče."

„Dobrou noc, Jindřichu."

Koně nervózně podupávali, pohazovali hlavami a švihali ocasy. Slunce se sotva přehouplo přes okraj hradeb, ale i tak jeho paprsky pálily Jindru na tváři a dávaly tušit, že dnes bude další horký letní den. Jindřich byl velice rád, že dnes nemusí jet v brnění. Měl ho ale zabalené s sebou na hřbetě nákladního koně. Pro jistotu.

Pan Hanuš a jeho otec je přišli vyprovodit. Ratajský pán ještě udílel poslední rady panu Ptáčkovi, který už seděl v sedle a s mírně vytřeštěnýma očima přikyvoval.

Racek už nic neříkal, ale tvář měl zbrázděnou starostmi. Přistoupil k Jindrovi a krátce ho objal. „Dávej na sebe pozor, synku."

Jindra otce poplácal po rameni a usmál se. Pak si všiml, že pan Ptáček na něj zuřivě mává a ukazuje na koně. Nasedl tedy.

„Sbohem, otče. Ani nepoznáte, že jsme pryč a už budeme zpátky." Naposledy zamával, pobídl svého bělouše a vyrazili.

„Konečně!" vykřikl Jan Ptáček, když vyjeli horní ratajskou bránou a zamířili na Neuhof. „Už jsem myslel, že strýc s tím kázáním nepřestane. Představ si – včera večer přišel ke mně a zdržel se až do zvonění. Zvonilo ale hlavně v mých uších."

„To mi povídej," soucítil s ním Jindra, „za mnou byl zase pan Racek. Ale odešel docela včas."

„Tys měl vždycky štěstí, Jindřichu," zakroutil hlavou Ptáček. „Ale co, teď je máme alespoň na týden z krku. Když budeme šikovní, tak klidně i na dva. Vzhůru na Trosky!" A pobídl koně do klusu.

Jindra se jen zasmál a rozjel se za ním. Otcovo varování mu ještě znělo v uších, ale než dorazí do cíle, byl rozhodnutý si svou příležitost cestovat pořádně užít.

K večeru prvního dne dorazili do Kutné Hory. Do západu slunce sice ještě zbývalo pár hodin, ale rozhodli se dál nepokračovat a vyzkoušet místní proslulý hostinec. Když vjížděli do města, nemohl Jindra odtrhnout zrak od katedrály tyčící se nad řekou. Stavba nebyla zdaleka hotová, všude stálo lešení, ale už teď působila impozantnějším dojmem než klášterní chrám v Sázavě, který byl dosud Jindrovým vzorem pro honosnou architekturu.

„Zíráš, co?" ušklíbl se pan Ptáček. „V Praze prý staví ještě větší."

Jindra jen něco nesrozumitelně zabručel. Nesnášel, když se mu Ptáček posmíval za jeho venkovský původ. Přesto si dál všechno prohlížel a žasl.

V hostinci jim vyšel naproti hostinský ještě dřív, než stačili sesednout z koní. Jedním zkušeným pohledem zhodnotil celou jejich výpravu. Pan Ptáček mu hodil malý váček, který při dopadu zacinkal. Jindra si všiml, jak se muži rozšířily oči a pak už se jim úslužně ukláněl.

„Ubytování a večeře pro šest," oznámil Ptáček. „Pro nás dva jeden pokoj, ale něco lepšího, jestli máš." Ukázal na sebe a na Jindru.

„Jistě, pane, spolehněte se."

„A teď by nás zajímalo, kde tu ve městě máte lázně."

„Dole u řeky. Pošlu s vámi syna, ukáže vám cestu," pospíšil si hostinský. Na jeho zavolání se objevil asi desetiletý chlapec. Neohrabaně se jim uklonil a pak na ně počkal u brány, než si z koní vezmou, co potřebují.

„Počkej pane, musíme se přece postarat o koně," snažil se Jindra zabrzdit Ptáčka.

„Nesmysl, to zařídí tady ti," odmítl to Ptáček a hodil pár mincí čeledínům, které mávnutím ruky přivolal.

„Vy čtyři tu na všechno dohlédnete," obrátil se šlechtic na jejich doprovod. „Jídlo a pití je dneska na mě, ale kroťte se," poučil je a pak už se otočil a zamířil k bráně.

Jindra jen kroutil hlavou nad jeho velkopanskými způsoby. Ale musel uznat, že takovýto způsob cestování měl svoje výhody. Kdykoliv předtím cestoval sám, musel si všechno zařídit a kolikrát spal se sedlovými vaky pod hlavou, aby měl jistotu, že ho nikdo neokrade. Jeho odhodlání užít si tenhle výlet jen zesílilo.

Proplétali se uličkami města za chlapcem, který si sebejistě vykračoval pár kroků před nimi. Jindra byl ohromen velikostí města i množstvím lidí, kteří se pohybovali všemi směry. Za chvíli ho rozbolel krk, jak pořád otáčel hlavou, aby si mohl vše prohlédnout. Všiml si, že Jan Ptáček se rozhlíží úplně stejně. Přestože se snažil vystupovat světácky a zkušeně, nejspíš taky mockrát paty z Ratají nevytáhl. Nakonec se jejich pohledy setkaly a oba se zasmáli.

Zanedlouho už stáli před lázněmi. Pan Ptáček podal chlapci minci a slíbil mu, že když se pro ně vrátí, aby je odvedl zpět do hostince, dostane ještě druhou. Pak se obrátil na Jindru:

„Jindřichu, svoje peníze doufám máš? Strýc mi něco dal na jídlo a ubytování, ale pití a holky jdou z mojí vlastní kapsy."

Jindra zakroutil očima. Co pořád všichni mají s jeho penězi? „Mám dost," ujistil Ptáčka. „Ale s holkama je konec. Teď, když jsem zasnoubený s Terezou, mi to nepřijde správné, takhle ji podvádět."

„Cože?" vyprskl Ptáček. „Ty a zásnuby? Kdys to, prosím tě, stihl?"

Jindra zčervenal a uhnul pohledem. „Tak nějak se to vyvrbilo," zamumlal. Zalitoval, že vůbec něco řekl.

„A svatbu už chystáte?"

„Ne, to ještě ne. Ale myslím to s ní vážně!" prohlásil vzdorně Jindra.

Ptáček se jen zasmál a zavrtěl hlavou. „Hleďme ho, milovníka. No, přemlouvat tě nebudu, ale říkám ti, to bude dlouhé čekání."

Jindra mu chtěl odseknout, že žádný celibát s Terezou rozhodně nedrží, ale včas si to rozmyslel. Pan Ptáček mezitím vstoupil do lázní a začal s majitelkou smlouvat o ceně koupele a vyptávat se, jestli má i nějaké povolnější lazebnice. Jindra si pomyslel, že až jednou pan Ptáček odmítne víno a dámskou společnost, začne si o něj dělat starosti.

Sám si zaplatil jen koupel a vyprání propocené košile a pak seděl ve své kádi ve stanu, zatínal zuby a pokoušel se neposlouchat chichotání a vzdechy ozývající se od vedle. Nakonec to nevydržel a objednal si ještě džbánek vína, aby si zlepšil náladu. Bylo překvapivě dobré.

Z lázní nakonec odcházel v povznesené náladě a ani mu příliš nevadilo, že pan Ptáček – podle všeho také posilněn vínem – květnatě vykládá o půvabech a přednostech kutnohorských dívek. Hlavou mu prolétla myšlenka, zda by takové řeči měl poslouchat mladý syn hospodského, který opět kráčel pár kroků před nimi. Ale hned uklidnil své svědomí tím, že z hostince musí být zvyklý na ledacos a oddal se příjemnějším úvahám o tom, jak se s Terezou včera loučili.

Se západem slunce se venku trochu ochladilo, a tak cestou do hostince stačil Jindra poněkud vystřízlivět. Také si uvědomil, že už nějakou chvíli neslyší Ptáčkův hlas. Zdálo se, že mladého šlechtice postihl podobný problém.

„Tak co, pane? Hádám, že je čas ochutnat to místní slavné pivo," zeptal se Jindra, když vcházeli branou do hostince.

„Nejvyšší čas, Jindřichu!"

A tak šli a ochutnali.

Jindra se později utěšoval tím, že Kutná Hora je docela velké město, ve kterém je nikdo nezná a do kterého se zase nějakou chvíli nepodívá. Hostinský je ráno vyprovázel s podivně koženým výrazem ve tváři, ale dva těžké váčky, které pevně svíral v rukou, mu alespoň zavřely ústa. Čeledíni ze stájí i děvečky z kuchyně žádné zábrany neměli, a tak stáli v hloučcích, šeptali si a smáli se. Jindrovi hořely uši a umínil si, že pokud se tudy budou vracet i nazpátek, rozhodně se musí ubytovat jinde.

Z předcházejícího večera si toho kupodivu vybavil docela hodně. Bohužel. Bylo nesporné, že si opravdu užili ve velkém. Jenže zatímco Ptáčkova paměť milosrdně vypověděla službu, když byli v nejlepším, Jindra si pamatoval i na ty chvíle, kdy růžový obláček alkoholového opojení nabobtnal v černý mrak těžké opilosti.

Korunu tomu všemu nasadilo, když je ráno probudil další hostinského syn a Jindra zjistil, že místo aby si každý lehli do své vlastní postele, zůstali s Ptáčkem ležet na podlaze ve změti přikrývek a končetin. Mladík, jen o něco málo mladší než Jan Ptáček, na ně zíral s vytřeštěnýma očima a pak se otočil a utekl dřív, než Jindra stačil cokoliv říct. S Ptáčkem pak velice rychle dospěli k jednomyslné dohodě, že o tomhle se nikdo nikdy ani slovem nezmíní a tudíž se to vlastně nestalo. Škoda jen, že téhle dohodě nebyl přítomen i ten kluk.

Zpoza stáje se konečně vynořil pan Ptáček, který si tam ještě odskočil ulevit. Jak, to neřekl, ale podle bledé, nazelenalé tváře si byl Jindra poměrně jistý tím, co se odehrálo. S velkou úlevou konečně nasedl na koně. Hostinský se jim prkenně uklonil, oni jemu přikývli na pozdrav – opatrně a pak, díky bohu, vyrazili.

Hodnou chvíli jeli mlčky. Jindra bloudil pohledem od jedné stavby k druhé, ale příliš toho nevnímal. Oči ho pálily a slunce opět nemilosrdně pražilo a vysoušelo už tak vyschlá ústa. Ruka mu zabloudila k vakům a znovu se napil.

„Mě tak bolí hlava," zaskučel najednou pan Ptáček vedle něj.

„Mě taky," odpověděl mu Jindra ochraptěle. Odkašlal si a odplivl, ale příliš to nepomohlo.

„Ale byla to včera jízda, co? Tohle by nám v Ratajích neprošlo. Hanuš by nás oba přerazil," zasmál se Ptáček chabě a vzápětí se také rozkašlal.

„To jo. Doufám, že se to nikdy nedozví," souhlasil Jindra. Pak se vyklonil ze sedla a přímo z koňského hřbetu začal zvracet.

Později toho rána dorazili k Labi v Kolíně. Jindra se přistihl, že už zase zírá s otevřenou pusou a na okamžik dokonce zapomněl na hroznou kocovinu. Voda líně plynula v širokém korytě, které Jindrovi připadalo dvojnásobné oproti tomu sázavskému. Na okamžik zaváhal, než pobídl koně na dřevěný most. Prkna i trámy ještě stále zářily novotou, ale připadal mu příliš dlouhý na to, než aby mu mohl důvěřovat. Oči mu bezděčně zajížděly ke každé mezeře mezi prkny. Zkoumal jejich šířku, pozoroval proudící vodu a když překračovali nějakou obzvlášť velkou, naskakovala mu husí kůže a žaludek se mu svíral ještě víc.

V půlce mostu už zrychleně dýchal a dělalo se mu mdlo. S velkým úsilím se přinutil odtrhnout zrak a upřít pohled na kostelní věž na protějším břehu. Zbytek cesty přes řeku se Jindra soustředil jen na to, aby zabránil svým neposlušným očím stáčet se dolů.

Když se dutý klapot kopyt změnil na tlumené dusání, vydechl úlevou, zavřel oči a opřel si hlavu o koňský krk.

„Co je, Jindro?" ozval se za ním hlas pana Ptáčka. „Teď už ti má být líp, ne hůř."

Jindra se narovnal a neurčitě máchl rukou za sebe. „Ten most… když jsou tam mezery, kterýma jde vidět až dolů…" Otřásl se a vzdychl. „Nedělá mi to dobře."

Pan Ptáček na něj hleděl se zdviženým obočím a Jindra přemítal, jestli si náhodou nemyslí, že se zbláznil. Pak ho ale mladý šlechtic poplácal po zádech.

„No, každý jsme nějaký," pronesl Ptáček rozšafně, „mě se zase dělá špatně při pohledu na pavouky."

Jindra se zavrtěl a pokusil se najít si nějakou lepší polohu. Seno ho píchalo do zad a kdosi z jeho spolunocležníků hlasitě chrápal. Navzdory předchozí únavě se mu teď nedařilo usnout. Ubytování pro tuto noc zdaleka nedosahovalo kvalit kutnohorského hostince, i když musel Jindra uznat, že doopravdy porovnat to mohla jen čtveřice strážných z jejich doprovodu. On a pan Ptáček – tady se zarazil a rychle se přinutil myslet na něco jiného.

Ten den toho neujeli příliš mnoho. Cokoliv rychlejšího než krok je příliš natřásalo v sedlech a bolest hlavy se stávala nesnesitelnou. A tak když se slunce klonilo k západu, dojeli teprve do Králova Městce a rozhodli se najít si nocleh. Ve městě byl jediný hostinec a když si Jindra vybavil nabízené pokoje, otřásl se. S panem Ptáčkem si vyměnili jediný pohled a bylo jim jasné, že spát budou jinde.

Vydali dál směrem na na Jičín a Trosky. Tohoto rozhodnutí začal Jindra litovat poměrně záhy. Prohýřená noc si začala vybírat svoji daň a on tak stěží udržel oči otevřené. Co chvíli se mu zavřely a hlava mu klesla. Když už měl pocit, že to nevydrží, objevila se před nimi usedlost. Po krátké poradě usoudili, že buď budou spát tady, nebo v lese. Překvapený sedlák je chtěl nejdřív odmítnout, ale poté, co pan Ptáček zacinkal několika groši, je poslal do stodoly. I s koňmi, jiné místo pro ně nebylo.

Jindra se přetočil ze zad na bok a zjistil, že se dívá do otevřených očí pana Ptáčka. Alespoň se mu zdálo, že jsou otevřené. Chvíli ho pozoroval.

„Nemůžu spát," zašeptal pak Ptáček, „hrozně to tu smrdí. A to seno mě píchá v místech, které ani nechci jmenovat."

Jindra se přidušeně zasmál. „Už jsem spal i na horších místech." Pak chvíli poslouchal. „Navíc si myslím, že začalo pršet. Spát teď pod stromem, ještě bys toužil po smradlavé stodole, pane."

„No jistě, pro venkovana jako ty je to tu hotový palác."

Na tohle Jindra raději neodpověděl. Už se naučil poznat, že pokud pan Ptáček útočí na jeho původ, obvykle tím zakrývá nervozitu nebo odvádí řeč od nepříjemného tématu. A tak se raději zeptal: „Děje se ještě něco, pane?"

Odpovědí mu byl povzdech a pak se šlechtic otočil na záda. Mezi chrápáním jednoho ze strážných slyšel Jindra, jak pan Ptáček dýchá a polyká, jako by se odhodlával promluvit. Trpělivě čekal, ale přitom usilovně přemýšlel, co má, proboha, Ptáček tak strašného na srdci. Obvykle neměl problém říct, co si myslí. Nakonec se pan Ptáček odhodlal:

„Jindro, bojím se, co se bude dít, až dorazíme na Trosky."

Jindřich jen pozvedl obočí. Kvůli tomuhle si Ptáček tak dlouho žvýkal jazyk? Už už se nadechoval k nějaké posměšné poznámce, ale naštěstí Ptáček pokračoval dřív, než mohl pronést něco neuváženého.

„Slyším, jak se mi v hlavě vysmíváš. A klidně se směj. Ale tentokrát leží zodpovědnost na mě. Jenom na mě. Není tu nikdo, kdo by mi kryl záda, pokud se něco posere."

„Máš přece mě, pane," namítl Jindra.

„Promiň, Jindřichu, ale ty o těchhle věcech víš ještě větší hovno, než já. Tady nejedeme jednat s nějakým druhořadým zemanem odněkud z Horní Dolní, sakra! Víc nervózní bych byl jen tehdy, pokud bysme jeli za samotným králem. Kurva!" Poslední slovo spíš zaúpěl než vyslovil.

Další věc, které si Jindra všiml, bylo, že čím byl Ptáček nervóznější, tím sprostěji mluvil. Ale aby mu nekřivdil, sám to měl dost podobně. Moc netušil, co by měl odpovědět.

„Ale čeho přesně se bojíš, pane? Vždyť jen doručíme dopis. Pod kterým ani nejsme podepsaní. Není to tak, že poslové se nezabíjejí?"

„Nebojím se o svůj život, ty hňupe. Ale pokud si Ota z Bergova usmyslí, že se mu nelíbím, může mi to kurevsky pohnojit u krále," odpověděl mu Ptáček. „A je celkem jedno u kterého," dodal po chvíli. „Co když zařídí, aby mě neuznali za dospělého?" zhrozil se vzápětí.

„Může vůbec něco takového udělat?" podivil se Jindra. „Copak na to není nějaký zákon nebo tak něco?"

„Já nevím… možná nemůže. Ale mohl by zařídit, aby se to protahovalo. Strýc mi o něm ledacos navykládal. Ten chlap byl u všeho důležitého, co se u dvora dělo. Zdálo se mi, že může vlastně všechno. Do prdele. Proč jsem se přihlásil, že pojedu!?"

Jindra chvíli uvažoval, jestli se nemá k panu Ptáčkovi natáhnout a třeba mu stisknout ruku na znamení podpory, ale pak si zase vzpomněl na včerejší noc a raději nechal ruce u těla. Honem se pokusil najít nějaká slova útěchy:

„Jsem si jistý, že to vidíš moc černě, pane. Ano, můj otec mě před Bergovem taky varoval. Ale prostě budeme na výsost zdvořilí, žádné pití, žádné holky. Žádné politické názory. Předáme dopis, pak se někam uklidíme, než si rozmyslí odpověď. No a tu si pak zase vezmeme a hurá zpátky." Už během svého proslovu si Jindra říkal, jestli to náhodou nemaluje moc narůžovo. A zdálo se, že Ptáček si to myslí taky.

„Těmhle žvástům snad nevěříš ani ty sám. Já prostě vím, že se něco posere."

„No, pane, řekl bych, že teď už je stejně pozdě couvnout," pokusil se Jindra o co nejveselejší tón, nakolik to bylo šeptem možné.

„Díky, Jindřichu. To jsi mi opravdu pomohl." Sarkasmus z hlasu pana Ptáčka téměř odkapával.

Rozhostilo se ticho, jen chrápání se stále rozléhalo stodolou a sem tam zaznělo odfrknutí nebo zadunění kopyta o zem. Jindra doufal, že neprobudili své společníky. Sice se snažili šeptat, ale obzvlášť Ptáčkovi to sem tam ujelo do vyšší tóniny. Hledal nějaká slova, kterými by Ptáčka povzbudil. Nechtěl ukončit rozhovor takhle.

„Podívej, pane, ať už se stane cokoliv, na mě se můžeš spolehnout. Jsme v tom spolu. Ve všem."

Ptáček ještě chvíli mlčel, ale pak odpověděl: Díky, Jindřichu. Ve všem spolu, platí?"

„Platí," odpověděl Jindra okamžitě.

„Dobře."

Pak Jindra uslyšel šustění, jak se pan Ptáček zase otočil, tentokrát zády k němu – na znamení toho, že rozmluva je u konce. Sám se také obrátil a konečně se mu povedlo najít polohu, při které ho nic nepíchalo. Celý rozhovor v něm znovu probudil obavy, které až do teď úspěšně potlačoval. I přes neklidné myšlenky ho nakonec přece jen přemohlo spaní.

V horním ratajském hradu se ještě nespalo. Dva šlechtici seděli v hodovní síni a v rukách třímali poháry na víno. Na stole stály tři prázdné džbány a jeden z půlky plný. Stráže ani služebnictvo nebyli v dohledu, a tak se statnější a rozložitější z obou mužů natáhl a oběma jim dolil.

„To jsme asi nevymysleli moc dobře, že, Racku?" prohlásil poté, co se napil.

„Opravdu se zdá, že tenhle nápad nelze zařadit mezi naše nejlepší, příteli," odpověděl mu Racek a také si lokl.

„Když jsme s Joštem psali ten dopis, přišlo mi to jako naprostá samozřejmost. Prostě jeden šlechtic píše druhému. Žádná zlá vůle, jen se ptáme. A když se Jan přihlásil, že dopis doručí, zdálo se mi, že to pro něho bude skvělá zkušenost."

„Obávám se, Hanuši, že s námi pan Jošt pěkně vyběhl. Tak, jak má ve zvyku. Zase rozehrál nějakou tu svoji hru a my jsme mu skočili na lep. Jako malí nezkušení kluci," povzdechl si Racek a znovu naklonil pohár s vínem.

Hanuš z Lípy se zavrtěl v křesle a jen otráveně zafuněl. Pak nahlédl do své číše a zjistil, že už je zase prázdná. Na chvíli zaváhal, ale pak si opět dolil. Nabídl i Rackovi, který se také chvíli rozmýšlel, ale nakonec kývl. Pochmurně se na sebe usmáli a upili. I čtvrtý džbán se zanedlouho vyprázdnil.

„Jestli to tak půjde dál, skončíme jako ti dva mladí nezvedenci," poznamenal Hanuš.

„Jak dobře máš zásobený sklep?" otázal se ho Racek.

„Ne dost na to, abychom mohli takhle pít každý den…"

„Takže pozítří?"

„Pozítří," potvrdil ratajský pán.

Oba se nejistě zvedli z křesel, zapotáceli se a opřeli o sebe, aby udrželi rovnováhu. Hanuš pak nabídl Rackovi k přespání komnatu pro hosty a ten vděčně přijal.