Když se Jindřich ráno probudil, cítil se překvapivě dobře odpočinutý a navzdory vážnému nočnímu rozhovoru i v dobré náladě. S denním světlem se mu vrátila i odvaha a snáze věřil tomu, že to nějak zvládnou a všechno dobře dopadne. Dobré rozpoložení mu vydrželo do okamžiku, kdy se protlačil mezi koňmi a otevřel dveře od stodoly, aby si mohl jít ulevit.

Do obličeje ho udeřil chladný vzduch vonící deštěm. Zdálo se, že pršelo celou noc, protože na zemi stály špinavé kaluže vody a všechno v dohledu se vlhce lesklo. Jindra si povzdechl a rychle vykonal to, co ho vyhnalo z teplého sena. Cestou zpátky dovnitř potkal jednoho ze strážných, který mířil ven za stejným cílem.

„To bude dneska cesta, co?" prohodil k němu muž.

Jindra se v odpověď jen ušklíbl a pokýval hlavou.

Zatímco se chystali na cestu, venku se opět rozpršelo. Chvíli jen stáli ve dveřích a sledovali kapky dopadající do kaluží na dvoře.

„Co myslíte, jak dlouho bude ještě pršet?" zeptal se pak Jan Ptáček.

Strážní z jejich doprovodu zvedli zraky a prozkoumávali oblohu.

„Moc dlouho určitě ne, vždyť prší už od noci."

„Podívejte, tamhle už se to trhá."

Jindra se podíval naznačeným směrem. Jednotvárnou šeď oblohy tam narušovalo pár světlejších mraků. Tvrzení, že se v tom místě oblaka trhají, mu však přišlo poněkud odvážné. Nicméně představa, jak se třeba půl dne mačkají v zatuchlé stodole bez jakékoliv možnosti rozptýlení, ho přiměla neposlechnout hlas rozumu.

„Taky bych řekl, že to musí každou chvíli přestat."

Když se Jindřich rozhlédl kolem sebe, ve tvářích svých společníků viděl stejné pochyby, jaké cítil on sám. Ale zdálo se, že jsou všichni odhodlaní lhát si do kapsy. Nakonec se pohledy všech stočily na pana Ptáčka. Ten se chvíli tvářil dost nešťastně, ale pak zavelel:

„Nasedejte, pánové. Jedeme."

Jindra poslouchal mlaskání koňských kopyt na rozbahněné cestě a přemýšlel, jestli jim takové vlhko nemůže ublížit. Sám se v koních moc nevyznal, ale měl dojem, že o něčem takovém kdysi vykládal jeden obchodník, který si u nich ve Skalici nechával koně pravidelně okovat. Bude se na to muset zeptat Vaška v Úžicích.

Poté zaměřil pozornost na to uzdu ve svých rukách. Všiml si, že je na několika místech popraskaná. Kůže přece taky ve vlhku trpí, ne? Ať se snažil sebevíc, jeho myšlenky se pokaždé stočily k všudypřítomnému vlezlému dešti. Na začátku cesty si sice oblékl vlněný plášť, který si duchapřítomně zabalil s sebou, ale ten už mu stačil prosáknout a ačkoliv ho hřál, ta vlhkost byla protivná.

Z úvah ho vytrhl hlas pana Ptáčka:

„Jindřichu, můžeš mi, prosím tě, znovu připomenout, proč jsem se dobrovolně přihlásil k tomuhle úkolu?"

„Ehm…chtěl jsi přesvědčit pana Hanuše, že jsi už dospělý, schopný a zodpovědný?"

„Nejsem si jistý, jestli to, že si uženu horkost a umřu někde cestou, ho kdoví jak oslní."

„Hmm…tak potom jsi toužil po dobrodružství a chtěl jsi posbírat nějaké vzrušující historky, které bys pak mohl vykládat v hospodě u piva?"

„Jediná vzrušující věc, která se mi zatím na téhle cestě udála, byla v kutnohorských lázních. A o té teda nikde vykládat nebudu!" odsekl Ptáček. „A vůbec, byla to spíš řečnická otázka."

Jindra se s chutí zasmál. Všem jim muselo být stejně mizerně, ale nikdo si neuměl stěžovat tak, jako pan Ptáček. Od rána projeli už několik vesnic, ale žádná jim nestála za zastávku. Jindra začínal mít hlad, ale nedokázal si moc představit, že se jen tak zastaví a nají pod širým nebem.

„Jak daleko je to ještě do Jičína?" zeptal se Jakuba, jednoho ze strážných, který už kdysi tímhle krajem cestoval, a tak jim dělal průvodce.

„Obávám se, že ještě pár hodin cesty, pane. Zvlášť v tomhle počasí," odpověděl Jakub a pak mohutně kýchl. „Ale pokud si dobře vzpomínám, kousek před námi by měla být vesnice s hostincem." Sotva domluvil, kýchl znovu a pak se rozkašlal.

Při přestavě teplého jídla Jindra poněkud ožil. A nebyl sám. I ostatní se v sedlech narovnali a hleděli před sebe, jako by už měli hospodu každou chvíli spatřit.

„Navrhuji, abychom se rozjeli cvalem. Tenhle kousek cesty vypadá pevněji," prohlásil pan Ptáček a pobídl koně.

Ten den večer nakonec do Jičína dojeli. Jindra si dokázal vybavit jen pár cest, které byly horší, než tahle. Hospodu, o které mluvil Jakub, skutečně našli, ale všechna místa byla obsazená. A tak jen ve stoje shltali horkou polévku a vyrazili znovu do deště. Zbytek cesty Jindrovi postupně splynul do jediné rozmáčené mizérie.

A také si dělal starosti o Jakuba. Bylo slyšet, jak se mu kašel postupně zhoršuje a když konečně dorazili do prvního jičínského hostince, který dokázali najít, jen se sesunul z koně a zůstal shrbený sedět na mokré zemi. Naštěstí se ukázalo, že tady volno mají. Jakubovi kamarádi mu pomohli do pokoje a postarali se o jeho koně i o ty nákladní. Na Jindru zbylo, aby se postaral o svého vlastního a ještě o Ptáčkova. Ten mu jen hodil uzdu a zmizel uvnitř.

Zatímco hřebelcoval obě zvířata, přemýšlel, kam se podělo ono ve všem spolu, na kterém se minulé noci dohodli. Jak se zdálo, každý z nich si to vyložil trochu jinak. Někdy měl pocit, že by snad mohli být s panem Ptáčkem i přátelé, ale pak mladý šlechtic vždycky udělal něco, co mezi ně znovu postavilo zeď. Jindra se rozhodl, že dá Ptáčkovi ještě poslední šanci. Počká, dokud se nevrátí do Ratají. A pokud se do té doby nic nezmění, pak bude načase tohle jednostranné přátelství ukončit. Zatím ale moc nechtěl přemýšlet, jak by bylo možné to udělat. Jediné, co ho napadalo, bylo odjet z kraje už napořád. A to snad ani nestálo za zmínku. No, alespoň že ve stájích bylo docela teplo a pohybem se navíc taky zahřál.

Když vešel do lokálu, uviděl tam sedět jen zbývající tři muže z jejich doprovodu. Před každým z nich stál korbel piva a když si ho všimli, vesele mu zamávali. Vypadali, že už je nic netrápí a že si hodlají večer užít. No, Jindra už si užil dost a náladu na nějaké hýření rozhodně neměl. A tak si k nim přisedl jen na tak dlouho, než snědl večeři a pak si nechal ukázat svůj pokoj.

Jak se ukázalo, opět ho sdílel s panem Ptáčkem. Ten už ležel na své posteli, otočený čelem ke stěně. Jindra se ani nepokoušel o nějaký rozhovor. Ptáček očividně nebyl v náladě a on sám byl momentálně také otrávený. Bylo mu jasné, že pokud by někdo z nich promluvil, nevyhnutelně by to skončilo hádkou. Místo toho se jen svlékl a také se, pro jistotu, otočil zády do místnosti. A tak tam jen leželi a mezi nimi se vznášelo divné a nepříjemné ticho, dokud Jindra nesunul.

Ráno začalo skoro stejně špatně, jako předchozí den skončil. Jindra i pan Ptáček se mlčky oblékli a sešli do lokálu. Tam se měli potkat se čtveřicí strážných, ale místnost byla prázdná až na šenkýřku, která něco míchala ve velkém hrnci.

„Kde jsou naši muži? Měli tu na nás čekat," oslovil ji Jindra. „A kde jsou vlastně všichni ostatní?"

„Ó pane, kdybys tak věděl," začala žena, „můj muž i všichni pacholci leží v křečích a horečkách. To musí být z těch hub, co včera snědli. Vaši muži je jedli taky."

„Jaké houby?" zhrozil se Jindra a rychle se snažil vzpomenout, jestli nějaké včera jedl.

„Neboj se, pane, tys žádné neměl. Ale chlapi včera popili a dostali hlad, tak jsem jim ještě v noci udělala smaženici z hub, co mi prodal jeden muž. Tvrdil, že jsou to zázračné houby, co zahání kocovinu." Tady se šenkýřka zamračila. „Šarlatán jeden. A já jsem byla husa, že jsem mu věřila! Otrávila jsem si celou hospodu. A teď už mě, prosím, nezdržuj, musím jim uvařit něco na žaludek." Na to se obrátila k hrnci a dál míchala a přidávala různé byliny.

Jindra se otočil a setkal se pohledem s panem Ptáčkem.

„Slyšel jsi to, pane?"

„Slyšel," potvrdil Ptáček. „Měli bysme je asi zkontrolovat…"

Jindra přikývl a oba se vydali zpátky k pokojům. Cestou je minulo několik děveček, které nesly zapáchající nočníky. Když otevřeli dveře do pokoje ke strážným, bylo hned jasné, že tady děvečky ještě nebyly. Celou místnost prostupoval zápach zvratků a něčeho ještě mnohem horšího. Jindra bezděčně o krok ucouvl a narazil do pana Ptáčka.

„Co je, Jindřichu?"

Jindra mu jen mlčky pokynul a Ptáček se kolem něj protáhl, aby také mohl nahlédnout dovnitř. Hned vzápětí odskočil jako uštknutý a s obličejem zkřiveným znechucením prohlásil:

„Tohle nedám, Jindro. Musíš se na ně podívat sám."

Jindra se mu chvíli díval do očí a pak se tiše zeptal: „Ve všem spolu, pane?"

Budiž Ptáčkovi ke cti, že neuhnul pohledem. Chvíli se na sebe dívali, pak Ptáček zavřel oči, jako by se snad modlil. Nakonec zavrčel:

„K čertu s tebou, Jindřichu!" a skočil do místnosti. Jindra ho sledoval, jak přeběhl k oknu a otevřel ho dokořán. „Na co čekáš?" zavolal s hlavou vraženou ven.

Jindra se zhluboka nadechl a pospíšil si dovnitř. Strážní leželi na slamnících na zemi a všichni vypadali velice zuboženě. Dva z nich neklidně spali, třetí vykoktal jakousi omluvu a pak se naklonil do nočníku a začal zvracet. Poslední z nich, Jakub, sice nezvracel, ale dobře mu také nebylo. Jindra si k němu klekl a položil mu ruku na čelo. Horko z něj přímo sálalo. Dotek ho musel probudit, protože otevřel oči a chvíli se nepřítomně díval kolem sebe, než pochopil, kde je.

„Vodu," zachraptěl. Jindra vzhlédl, aby se podíval, kde by nějakou našel a uviděl pana Ptáčka, jak stojí u něj a podává mu pohár. Mlčky jej přijal a dal Jakubovi napít.

„Je mi líto, pane, ale až na Trosky s vámi nepojedu. Sotva dokážu sedět. V sedle se určitě neudržím."

Jindřich vstal a s Ptáčkem přešli k oknu, kde se dýchalo přece jen lé íli se spolu radili. Ani jeden si nebyl příliš jistý, co mají teď dělat. Nakonec se ale rozhodli, že vyrazí jen sami dva a od Jakuba si nechají popsat cestu. Pro jistotu poslouchali oba a nechali si všechno několikrát zopakovat. Pak ještě došlo ke krátké výměně názorů, když si uvědomili, že budou muset zaplatit za nocleh a stravu svých strážných. Nakonec to byl Jindra, kdo musel nechat v hostinci půlku svého váčku, protože pan Ptáček s hrůzou zjistil, že obnos, kterým ho vybavil na cestu strýc, se značně ztenčil.

„Doprava. Musíme jet doprava!"

„Vážně? A není to náhodou doleva?" zapochyboval Jindra. „Zřetelně si vybavuju, jak Jakub mluví o levé ruce."

Pan Ptáček jen protočil panenky. „No jistě, ty moulo. Říkal, že skály máme nechat po levé ruce – to znamená jet vpravo!"

Stáli na rozcestí a nedaleko od nich se mezi stromy zdvihalo do výšky několik skalních věží. Cesta k nim uběhla rychle a zvládli dokonce i povrchně přátelskou konverzaci na několik neutrálních témat, ale zdálo se, že křehké příměří spěje k rychlému konci, pokud Jindra něco neudělá.

Zvedl ruce ve smířlivém gestu: „Vlastně máš, pravdu, pane. Teď už si vzpomínám."

Ptáček se na něj ještě zamračil, ale pak obrátil koně a pokračoval v cestě. Jindra si jen povzdechl a vydal se za ním. Nákladního koně vedl za sebou samozřejmě on. Nesnažil se Ptáčka dohnat, naopak si pečlivě hlídal, aby mezi nimi byl odstup alespoň jedné koňské délky.

Jindřich nechápal, kde se to mezi nimi takhle pokazilo. Nadšení, se kterým vyjížděli z Ratají, se dávno rozplynulo a místo aby si cestu užíval, začínal si raději přát, aby zůstal doma. Zlostně zíral na Ptáčkova záda. Všechno je to jeho chyba, pomyslel si. To, jak si pořád stěžuje, dělá si ze mě poskoka a pravidelně se mi vysmívá…

Dalších pár hodin jeli beze slova, jen pan Ptáček se párkrát krátce a úsečně optal na správný směr několika pocestných, které potkali. Během té doby si v sobě Jindra dusil pocity křivdy a vybavoval si každičkou pitomost, kterou mu dle jeho soudu Ptáček provedl. Docela se mu povedlo zapomenout, že se ještě před chvílí chtěl s mladíkem usmířit. Zrovna si s gustem přehrával v hlavě jejich první společnou cestu na lov (ne úplně nepodobnou téhle), když ho objekt jeho rozjímání vyrušil: „Jindřichu! Mám dojem, že si musíme znovu promluvit."

Jindra jen pokrčil rameny, ale následoval pana Ptáčka, který sesedl z koně a odvedl ho kousek z cesty do lesa. Tam koně přivázali a poodešli stranou. Ptáček si založil ruce a nasadil něco, o čem se Jindra domníval, že měl být přísný výraz.

„Tak co máš za problém, Jindřichu?"

„ Já že mám problém?!" vykřikl Jindra.

„Slyším, jak mi za zády funíš a už pár hodin jsi se mnou nepromluvil ani slovo!"

Jindra na něj jen vyvalil oči. Nemohl uvěřit Ptáčkovu pokrytectví.

„Aha – takže když nemluvíš ty se mnou, pane, pak je to v pořádku, že?"

Teď zase hleděl pan Ptáček. „Včera jsem byl unavený… a vůbec, nemusím se ti zpovídat!"

„Já tobě taky ne!"

„Drzoune – !"

„Nafoukaný spratku – !"

Na pár vteřin se rozhostilo ticho… a pak se na sebe vrhli. Jindra později nebyl schopný říct, kdo z nich se pohnul první. Stihl si jen všimnout, že v Ptáčkových očích hoří podobná touha vymlátit z něj duši, jakou cítil on sám k němu. Zbraně měli naštěstí zavěšené na sedlech, a tak se po sobě jen váleli, kopali se a mlátili pěstmi. Zuřivý zápas je postupně zahnal dál do lesa. Jindra se zrovna ocitl nahoře a zvedl pěst, aby udeřil Ptáčka do obličeje. Ten sebou prudce hodil, aby se ho zbavil. Jindra ucítil, jak padá. Zpanikařil a pevněji sevřel Ptáčkův oděv. A pak už se oba řítili dolů ze srázu.

Nepadali dlouho. Svah byl pokrytý keři a trávou, což je trochu přibrzdilo. Když konečně zastavil, převalil se Jindra na záda a zůstal ležet. Zavřel oči a čekal, až se mu přestane točit hlava. Vedle sebe cítil Ptáčkovo tělo. Veškerá zuřivost ho opustila, ale usilovně se bránil tomu, aby její místo zaujaly jiné pocity a myšlenky. Například na to, jestli náhodou právě nezabil šlechtice.

Pak se, naštěstí, ozval pan Ptáček: „Jindro, my jsme opravdu dva největší pitomci v celých Ratajích, co?"

„To teda jsme."

Další chvíli leželi mlčky a Jindra konečně dovolil svým pocitům, aby ho zaplavily. V duchu si nadával do oslů. Co ho to proboha napadlo, zaútočit na šlechtice. Nikoho nebude zajímat, že Ptáček ve stejnou chvíli napadl jeho.

„Měli bysme vstát, je tu nějak vlhko."

Jindra chvíli zvažoval, jestli by nebylo lepší tu zůstat ležet a propadnout se hanbou, ale když do něj Ptáček strčil nohou, otevřel oči a postavil se. Když se rozhlédl, uviděl, že stojí v mělké strži. Její dno bylo pokryté lopuchy a když přešlápl z nohy na nohu, ozval se mlaskavý zvuk, který mohla vydat jen jediná věc.

„Vrátíme se ke koním?" nadhodil a vyhýbal se přitom Ptáčkovi pohledem. Mladý šlechtic přikývl a společně se vyšplhali zpátky nahoru. Tam zjistili, že se nedostali nijak daleko. Když došli ke svým zvířatům, zastavili se a poprvé se na sebe pořádně podívali. A začali se smát. A smáli se a smáli, až už Jindra nemohl popadnout dech a Ptáček si z tváří stíral slzy.

Ale nakonec se přece jen uklidnili a pokusilise zhodnotit škody. Pan Ptáček měl na tváři podlitinu, která se teprve začínala vybarvovat a těsně nad okem škrábanec, ze kterého se draly krůpěje krve a občas odkáply dolů. Jindra měl pro změnu rozražený ret, který mu do večera jistojistě opuchne a na spánku stržený kus kůže. Když se onoho místa dotýkal, bolestně sykal. Modřiny a škrábance na zbytku těla se raději rozhodli nepočítat. Oblečení, které měli na sobě vypadalo, že patří spíš pacholkům od prasat. Dokonce tak i zapáchalo.

„Co řekneme na Troskách? Copak se tam můžeme objevit takhle?" povzdechl si pan Ptáček. „Tentokrát mě strýc opravdu přerazí, až se to dozví."

„A musí se to dozvědět? Řekneme, že nás přepadli Kumáni. Nebo nějací lapkové. Protože jsme s sebou neměli stráže, byli v přesile, ale nám se stejně povedlo je přeprat. Ale mezitím nás stihli takhle zřídit," chrlil ze sebe Jindra.

V Ptáčkových očích svitlo světlo naděje. „Dobrý nápad!"

Než nasedli na koně, ještě zvážili, zda se nepřevlečou do čistého. Ale oba s sebou měli jen jedny náhradní šaty a ty nebyly určené k cestování a brnění rovnou zavrhli.A tak nakonec vyrazili tak, jak byli. A pak si konečně promluvili.

Jindra pověděl Ptáčkovi všechno o tom, jak se cítí, když s ním šlechtic zametá a jedná jako se svým poskokem, přestože jindy ho bere téměř jako přítele. A pan Ptáček se zase svěřil Jindrovi s tím, jak hloupě a méněcenně se cítí on, když mu Hanuš stále předhazuje, jak je Jindřich ve všem lepší a že by si z něj měl vzít příklad.

Jindra na chvíli pustil uzdu, aby se mohl chytit za hlavu a zasténat. Jak z tohohle ven.

„Pane, já vím, že je spousta věcí, o kterých nemám sebemenší tušení a ve kterých jsi nepřekonatelně lepší než já. A vždycky budeš," řekl nakonec a překvapil sám sebe tím, jak upřímně to opravdu myslel. „Hodně jsem se toho od tebe naučil."

Ptáček vypadal jeho prohlášením zaskočený, ale pak se trochu sebral. „Díky, Jindřichu. Vážím si toho. Opravdu. Za těch pár měsíců, co se známe, jsi mi znovu a znovu prokázal své přátelství, zatímco já jsem ti často oplácel jen výsměchem." Pak se narovnal v sedle a podíval se Jindrovi přímo do očí. „Nevím, jestli se dokážu změnit, ale pokusím se. Ode dneška si budu víc hlídat, co ti říkám. A tobě dávám právo mi říct, pokud to přeženu."

Teď byl zase ohromený Jindra. „Děkuju, pane. Taky si toho vážím. A já zase dávám právo tobě nadávat mi do vesnických balíků, když udělám něco opravdu pitomého."

„Na to nepotřebuju tvoje svolení, kovářskej," řekl Ptáček, ale pak zasmál.

Jindra se zasmál s ním a najednou ucítil, jak z něj spadla velká tíha, o které ani nevěděl, že ji nosí, dokud se jí nezbavil.

„Tak pojeď, Jindro, ať tam dorazíme ještě dneska!"