Nedlouho po jejich hádce vyjeli z lesa a v dálce konečně spatřili siluetu hradu, která se nedala s ničím splést. V nedaleké vesnici se ještě pro jistotu znovu zeptali na cestu a pak už odhodlaně zamířili ke svému cíli. Když se zrovna nedíval, kam jede, vrhal Jindra na hrad jeden pohled za druhým. Pak je stezka opět zavedla do lesa a hrad jim zakryly stromy. Nakonec skončil i tenhle les a výhled, který se před nimi otevřel, přiměl Jindru zastavit. Seděl v sedle a hleděl s otevřenou pusou. Rychlý pohled na Ptáčka mu potvrdil, že mladý šlechtic zírá stejně jako on. Byl za to rád.

Z kopce před nimi vyrůstaly dvě mohutné skály a na každé skále se tyčila věž. V prostoru mezi nimi se táhlo opevnění tvořené zpola přírodní skálou a zpola kamennou zdí. Za ní vyčnívaly střechy hradních ý dojem byl vskutku impozantní.

„Brána bude nejspíš z druhé strany," poznamenal Jindra po chvíli, aby prolomil ticho.

„Hm… cože?"

Jindra se otočil na pana Ptáčka a uviděl, že prvotní ohromení na jeho tváři vystřídal nešťastný výraz. Nedalo mu moc práce uhodnout, na co Ptáček myslí.

„Pane – " začal, ale Ptáček ho přerušil:

„Už mě nemusíš utěšovat, Jindro. Tohle byla moje poslední slabá chvilka." Zhluboka se nadechl a pak se na Jindřicha usmál. „Vzhůru do jámy lvové!"

Jindra se poněkud nejistě zasmál, vyrazil za ním a chvíli přemýšlel, co přesně tím Ptáček myslel. Ale nezeptal se.

Cestou minuli vesnici v podhradí. Jindra si všiml, že v ní panuje čilý ruch a dokonce zaznamenal i hospodu. Ne že by snad měli v úmyslu ji navštívit. S Ptáčkem se shodli, že nejrozumnější bude držet se od pití dál. A navíc se jejich váčky povážlivě vyprázdnily.

Pak už stoupali vzhůru stezkou, která se obtáčela okolo návrší, na němž Trosky stály. Netrvalo dlouho a zastavili před branami. Tam jim cestu zastoupili dva strážní. Z jejich postoje nebylo znát žádné otevřené nepřátelství, pouze profesionální ostražitost. Jeden z nich se jich zeptal na důvod jejich návštěvy.

Ptáček vedle něj se v sedle narovnal a nasadil svůj nejlepší velkopanský výraz. „Jsem Jan Ptáček z Pirkštejna a přijíždím jako posel pána Hanuše z Lipé. Přináším dopis, jež smím osobně předat pouze do rukou vašeho pána, Oty z Bergova."

Ptáčkův tón povýšené nadřazenosti nenechával žádný prostor pro pochyby, zda skutečně mluví se šlechticem. Přesto Jindra viděl, že strážní váhají a dlouze si je prohlížejí. Nakonec jim ustoupili z cesty.

„Můžeš projít, pane. Ale můžeme tě pustit jen na první nádvoří. Tady musíš počkat na purkrabího, který rozhodne, co dál."

Ptáček v odpověď jen kývl a pak projeli skrz bránu do hradu. Nádvoří, které se před nimi otevřelo, bylo menší, než Jindra čekal. Uprostřed stála krytá studna a k hradbám se po jejich obvodu tiskly dřevěné budovy, které celý prostor ještě víc zmenšovaly. Po pravici měli stáje a vlevo se zdvihala jediná patrová budova. V ní zmizel jeden ze strážných od brány.

Jindra i Ptáček sesedli a zatímco čekali, zvědavě se rozhlíželi. Jindrovi se zrak stále stáčel k oběma věžím. Takto zblízka působily ještě ohromněji a on si nedokázali představit, jak je mohly postavit pouze lidské ruce. Několikrát mu také oči zabloudily ke strážím na hradbách. Několik mužů tam svíralo nabité kuše a ostražitě je sledovalo. Jindrovi přeběhl mráz po zádech a bezděky se pokusil schovat mezi koně, než mu došlo, že ať se postaví kamkoliv, strážní ho díky výškovému rozdílu vždycky uvidí. Jeho pohyb neušel Ptáčkovi.

„Taky jsem si jich všiml. Svrbí mě z nich mezi lopatkami. Ale teď nemůžeme dát najevo slabost!"

A tak se Jindra narovnal a pohlédl strážným přímo do očí. Někteří uhnuli pohledem, jiní naopak významně potěžkali kuše a zašklebili se na něj. Docela se mu ulevilo, když se konečně objevil purkrabí. Ale ukázalo se, že to bylo poněkud předčasné.

Správce hradu se jim představil jako Pavel z Turnova a jal se jich znovu vyptávat na účel jejich návštěvy. Nebo spíš pana Ptáčka. Jindřicha jen krátce přejel pohledem a pak ho přestal zajímat.Během Ptáčkova vysvětlení se mračil a nakonec si vyžádal dopis, že si ho musí prohlédnout, aby mohl ověřit pravost pečeti.

„Obávám se, že ti ho nemůžu předat. Jen do rukou pána Oty," odmítl ho pan Ptáček a také se zamračil.

„A já se zase obávám, že tě k němu nemůžu pustit… pane."

Purkrabího neochota jednat s Ptáčkem s úctou, která mu dle jeho názoru náležela, mladého šlechtice očividně vytáčela. Jindra viděl, jak se pan Ptáček napjal a rozhodl se zasáhnout.

„Jestli bych mohl něco navrhnout, pane?"

Ptáček i purkrabí se na něj otočili.

„A tohle je kdo?"

„Jindřich, můj panoš a osobní strážce," představil ho Ptáček, tak jak se předem dohodli.

Purkrabí se zatvářil, jakoby kousal šťovík, ale pokynul Jindrovi, aby pokračoval.

„Pan Ptáček ti dopis přidrží tak, abys na něj dobře viděl a ty pak můžeš ověřit vše, co potřebuješ," pronesl Jindra s lehkou úklonou, aby purkrabího trochu uchlácholil.

Jindřich kdysi slyšel, že dobrý kompromis se pozná tak, že jsou všechny strany nespokojené stejným způsobem a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Purkrabí i Ptáček se jeho návrhu podvolili, ale nadšeně se netvářil ani jeden z nich a jedinou útěchou jim tak mohlo být vědomí, že ten druhý je na tom stejně.

Po chvíli zkoumaní mávl Pavel z Turnova rukou a Ptáček dopis zase schoval. Purkrabí si je pak ještě dlouho prohlížel. Jindra viděl, jak se jeho pohled zastavil u Ptáčkovy modřiny, která se už stihla zajímavě vybarvit a jak zůstal viset na jeho rtu, o kterém s jistotou věděl, že je přinejmenším dvojnásobný, než by měl být. Purkrabí právě otevřel ústa a nadechl se, aby vyřkl svůj verdikt, když tu náhle zaslechl Jindra klapot kopyt a hlasitý hovor a na nádvoří vjela skupina jezdců.

Muž v čele nemohl být nikdo jiný než sám Ota z Bergova. Vlasy měl už šedivé, ale v sedle se držel zpříma. Jindra ho věkem hádal blíž k panu Divišovi, než ke svému otci. Jeho pozornost ovšem vzápětí upoutal druhý jezdec a Jindřich ztuhl překvapením. Tu tvář by poznal kdekoliv. Na koni vedle Bergova seděl Markvart z Úlic.

Bylo dobře, že se purkrabí Pavel také otočil k jezdcům a, vida svého pána, šel se mu poklonit. Tak totiž neviděl, co se odehrálo za jeho zády. Jindra chvíli stál jako zkamenělý. Nevnímal nic okolo sebe, před očima měl jen nenáviděnou tvář. Pak se náhle vzpamatoval a vrhl se mezi koně k sedlu, kde měl zavěšený meč. Už už se ho chystal vytáhnout, když v tom mu ruku sevřel pan Ptáček.

„Co tě to posedlo, Jindřichu?" zasyčel šeptem.

„Ten holohlavý parchant vedle Bergova – to on mi zabil rodiče!" zavrčel Jindra v odpověď a škubl rukou. Ptáček ho sevřel ještě pevněji.

„Co si myslíš, že děláš? Vytáhneš meč a zastřelí tě!"

„Seru na to! Musím ho dostat, než mi zase proklouzne!"

Jindřich pustil meč, aby si snáze osvobodil ruku. Než však stačil cokoliv udělat, Ptáček mu podrazil nohy a zároveň trhl rukou, kterou ho svíral. Když se Jindra zapotácel, poslal ho mladý šlechtic dobře mířeným kopancem k zemi.

Jindra vletěl po hlavě mezi nohy nákladního koně. Zvíře zaržálo, postavilo se na zadní a jeden z balíků na jeho hřbetě se s rachotem zřítil k zemi. Jindra se na poslední chvíli stihl odvalit stranou, než obrovská kopyta dopadl na zem v místech, kde měl ještě před okamžikem hlavu. Veškerý hovor na nádvoří ustal. Jindřich se pomalu sbíral ze země, ale neodvažoval se zvednout í nával slepé zuřivosti opadl a on si s hrůzou uvědomil, co právě provedl. Kůň vedle něj stále frkal a neklidně přešlapoval nohama, tak ho raději uchopil za uzdu.

„A kdo je tohle?" ozval se čísi hlas. Jindra nepochyboval, že patří Otovi z Bergova. To vzápětí potvrdil purkrabí:

„Můj pane, zde tento muž o sobě tvrdí, že je jakýsi Jan Ptáček z Pirkštejna a přijíždí k tobě s poselstvím od pána Hanuše z Lipé."

Jindra nepatrně pohnul hlavou a koutkem oka obhlédl situaci. Moc toho neviděl, neboť mu výhled zakrýval jeho vlastní kůň. Ota z Bergova očividně sesedl a teď se s purkrabím blížil k nim. Vidět byly jen jejich nohy. Pan Ptáček stál o kus před ním a vzápětí se uklonil tak vybraně a zdvořile, jak ho Jindra ještě nikdy neviděl.

„Pane, přijíždím jako posel svého strýce. Posílá ti pozdravení a uctivě žádá o odpověď na dopis, který ti mám předat."

Bergov neodpověděl hned. Přistoupil blíž k Ptáčkovi a zkoumavě si ho prohlížel.

„Ptáček z Pirkštejna? Syn starého Ješka?"

„Tak jest, pane."

„Kdysi jsem se s tvým otcem setkal, mladý pane. Dobrá tedy, přečtu si, co má tvůj strýc na srdci." Pak se Ota z Bergova zadíval přímo na Jindru. Ten rychle sklopil hlavu a pokusil se o co nejlepší úklonu, jaké byl schopen.

„Můj osobní strážce, pane," přispěchal mu na pomoc pan Ptáček.

Na to se pán z Bergova zasmál: „Nu, snad je v boji šikovnější, než vypadá."

Jindra cítil, jak mu rudnou tváře. Zatínal zuby a upřeně si prohlížel své boty. Pan Ptáček se zasmál také, ale Jindrovým uším to znělo slabě a nepřesvědčivě. Ale zdálo se, že z nejhoršího jsou venku.

Ota z Bergova se otočil na purkrabího. „Pane purkrabí, nechej připravit pokoj podle hostova přání." A k Ptáčkovi dodal: „Zdá se, že jsi svůj příjezd načasoval nadmíru dobře, mladý pane. Zítra se koná hostina na počest mého druhého hosta. Jsi samozřejmě zván. Jen doufám, že budeš jako šlechtic nejen vystupovat, ale i vypadat. I mí čeledíni jsou čistší, než ty." Pak Bergov na Ptáčka zdvořile kývl a odešel.

Jeho odchod probral všechny ze strnulosti a na nádvoří propukl shon. Jindra se konečně odvážil pořádně narovnat a všiml si, že pan Ptáček stojí se zavřenýma očima a nehlasně pohybuje rty. Vypadalo to, že se modlí. Když se k němu přiblížil, otevřel mladý šlechtic oči a vrhl na Jindru zničující pohled.

„Pojď," procedil mezi zuby a vydal se za purkrabím, který na ně čekal opodál.

Jindra ho mlčky následoval a v duchu už skládal omluvu. Bylo mu jasné, že jakmile budou o samotě, dostane oprávněně vynadáno. Když pak kráčeli za purkrabím na druhé nádvoří, naposledy se ohlédl – aby se ujistil, že je postaráno o jejich koně. A jeho oči se střetly s pohledem Markvarta z Úlic.

„Prostě ze všech pitomých vesnických nekňubů jsi ty ten nejpitomější!" láteřil Ptáček a rázoval u toho sem a tam.

Jindra stál mlčky se svěšenou hlavou a hrozně se styděl. Svou omluvu vykoktal, sotva zapadly dveře od komnaty za sluhou, který je sem zavedl. Ale zdálo se, že jen proletěla panu Ptáčkovi kolem hlavy, protože ten dál pokračoval ve spílání. Když už se nadechoval k dalšímu kolu, ozvalo se zaklepání na dveře a pak dovnitř vstoupili další sloužící, kteří jim přinesli věci, co nechali u koní.

Jindra i Ptáček mlčeli, dokud sluhové zase neodešli. Pak se pan Ptáček ztěžka posadil na lavici u stěny a ukryl si hlavu v dlaních.

„Promiň, Jindřichu. Tohle jsem asi přehnal. Ale měl jsem vážně strach."

„Ne, to já se omlouvám, pane. Máš naprostou pravdu, jsem osel." Jindra nejistě přešlápl, ale pak se dvěma rychlými kroky přesunul a posadil se na lavici vedle Ptáčka. „Když jsem uviděl toho parchanta, úplně se mi zatmělo před očima. Ani jsem moc nevěděl, co dělám."

Ptáček spustil ruce a podíval se na něj. „Kdo to vůbec je?"

„Markvart z Úlic."

„Cože?! Ten velitel Zikmundova vojska?"

„Právě ten. Zajímalo by mě, co tu chce…"

Ptáček jen potřásl hlavou: „Jestli je to opravdu on, tak jsi ještě větší osel, než jsem si myslel."

„Já vím."

Další chvíli seděli mlčky. Jindra myslel na rodiče a na svůj poslední den s nimi, tady na zemi. Na to, jak ho matka ošetřila poté, co se popral s Kunešem. Na to, jak s otcem – Martinem (stále nevěděl, jak mu má teď vlastně říkat) – ukovali meč pro pan Racka (otce). Na všechno, co jim nikdy nestihl říct a teď už bylo pozdě. Jeho myšlenky ho nevyhnutelně dovedly k jejich poslednímu okamžiku, což způsobilo, že znovu dostal vztek. Zaťal prsty do okraje lavice. A pak se jeho ramene dotkla ruka pana Ptáčka.

„Jindro, jednou toho zmetka dostaneš. Jenom tě prosím, ať neděláš něco zbrklého."

Jindra se na něj vděčně usmál a pak násilím zaplašil myšlenky na pomstu pryč. Prozatím.

„Doufám, že si nás tam na nádvoří nikdo nevšiml. Už tak máme zaděláno na pořádnou ostudu," prohlásil a v rozpacích si prohrábl vlasy.

Ptáček se jen pochmurně uchechtl: „Tak snad abychom se pokusili vylepšit dojem, ne?"

Na to oba vstali a šli se dát do pořádku.

Převlečení a umytí, jak nejlépe to šlo, čekali před kanceláří hradního pána. Ten pro ně nechal vzkázat, aby se k němu dostavili ještě před večeří a předali mu onen dopis. Tedy, povolala si jen pana Ptáčka, ale oba dva usoudili, že jako osobní strážce by ho měl Jindra všude doprovázet, dokud jim to někdo výslovně nezakáže.

„Jak vypadám?" sykl na něj Ptáček.

„Jako šlechtic," odpověděl Jindra šeptem a pro jistotu ještě začichal. Zápach bláta byl už jenom nezřetelnou vzpomínkou.

A pak už se otevřely dveře a sluha jim pokynul, aby šli dovnitř. Sloužící se potom vytratil a nechal je o samotě. Po úvodní výměně zdvořilostí pokynul Ota z Bergova Ptáčkovi, aby se posadil. Jindra zůstal stát u dveří, zdánlivě zapomenutý a trochu uražený. Utěšoval se tím, že ho alespoň nevykázali.

Ota z Bergova natáhl ruku: „Nuže, pane Ptáčku, ukaž mi, co pro mě máš."

Ptáček mu podal dopis a pak nejistě poposedl, jako by nevěděl, zda zůstat nebo odejít. Bergov si toho musel také všimnout, protože poznamenal:

„Jen zůstaň sedět, mladý pane. Později mohu mít otázky." A pak se opřel a začal číst.

A četl dlouho. Buď si chtěl psaní přečíst opravdu pečlivě, nebo číst moc neuměl – to Jindra netušil. Jisté ale bylo, že pokud Bergov brzy nepromluví, tak Jindra vyletí z kůže. Pak si uvědomil, že slyší nějaké klepání a zjistil, že ho vydávají jeho boty, jak se nevědomky pohupuje na špičkách. Polilo ho horko a nemilosrdně srazil paty k sobě.

V nastalém tichu brzy zaslechl zase jiný zvuk – jakési podivné šustění, které ale nevydával pergamen v rukou Oty z Bergova. Nenápadně se rozhlížel, aby vypátral původ onoho zvuku. Všiml si, že se panu Ptáčkovi podivně pohybují paže a došlo mu, že si nejspíš otírá ruce o kalhoty. Musel být stejně na trní, jako Jindra. A jakby ne. Přesně tomuhle se chtěli vyhnout.

Bergov vypadal, že ho nezajímá nic jiného než dopis, ale i tak se Jindra obával, že je může slyšet a přemýšlel, jak nervózní tik pana Ptáčka zarazit. Nakonec ho nenapadlo nic lepšího, než předstírat záchvat kašle. Nejdřív se nic nedělo, ale když nepřestával kašlat, Ptáček se na něj konečně otočil. Bohužel ve stejnou chvíli zvedl hlavu od dopisu i Ota z Bergova.

Zatímco Ptáček na něj hleděl poněkud nechápavě a možná i ustaraně, Bergov se zamračil. Jindra opět cítil, jak se červená, ale tentokrát mohl alespoň předstírat, že je to kvůli tomu kašli. Hradní pán pak ukázal rukou na džbán stojící na stolku u stěny a poručil mu, aby všem nalil. Ačkoliv bylo Jindrovi docela trapně, byl rád, že se může něčím zaměstnat. Když naléval, ruce se mu skoro netřásly. A dosáhl svého. Pan Ptáček chytil do ruky pohár s vínem a šustění ustalo.

Jindra se se svým vlastním pohárem v ruce chtěl vrátit ke dveřím, ale tu dal Ota z Bergova najevo, že dění v místnosti dobře vnímá, protože mu znovu pokynul rukou. Tentokrát k židli vedle stolku se džbánem. Jindra se rychle posadil a pokoušel se znovu udělat nenápadným.

A pak konečně Bergov dočetl.

V první chvíli neřekl nic, jen dopis odložil a pohlédl k oknu. Jindrovi se zdálo, jako by na chvíli zavřel oči, ale tento domnělý okamžik slabosti trval tak krátce, že si nemohl být jistý. Pak se Ota z Bergova obrátil k panu Ptáčkovi:

„Pane Ptáčku, jsi obeznámen s obsahem tohoto listu?"

„Jen v hrubých rysech, pane. Samotný dopis jsem nepsal ani nečetl."

Jindra věděl, že to není tak docela pravda, protože pan Hanuš i jeho otec si dali práci, aby je oba co nejlépe připravili na jejich úkol, což zahrnovalo i poučení o tom, co vlastně napsali. Ale dalo se říct, že dopis opravdu ani jeden z nich nečetl.

„I tak jistě chápeš, že záležitosti, o nichž se zde píše, jsou vskutku závažné a nelze se k nim vyjádřit bez pečlivého uvážení. Obávám se, že odpověď mi zabere několik dní. Nicméně, po celou dobu zůstaneš mým hostem," oznámil Ota z Bergova. Pak se podíval na Jindru a dodal: „I tvůj panoš. Je vůbec urozeného původu?"

Jindra byl zájmem pána Oty poněkud zaskočen. Pak si ale uvědomil, že už na sebe stihl dvakrát upozornit ne zrovna lichotivým způsobem. Pan Ptáček s odpovědí zaváhal, zřejmě tuto otázku také nečekal.

„Je, pane," odpověděl nakonec, „ale pouze po otci…"

„Skutečně?" odvětil Bergov. „No tak přistup blíž, mladíku, a představ se mi," obrátil se pak na Jindru.

Ten přešel místnost a poklonil se: „Můj pane, mé jméno je Jindřich."

„Jenom Jindřich? Odkud pocházíš a kdo je tvůj otec? Mluv," pobídl ho Bergov a znělo to téměř jako rozkaz.

Jindru polil studený pot a několik okamžiků zoufale přemýšlel, jak moc a jestli vůbec se podobá svému skutečnému otci a co má proboha odpovědět. Nakonec sebral všechny síly, zapátral v paměti po všech těch nóbl způsobech, kterého Ptáček učil a odpověděl:

„Můj pane, snažně tě prosím, nechtěj po mě odpověď. Mluvit o otci je pro mě vždy bolestná připomínka toho, co mohlo být. Žel, pán Bůh to chtěl takto." Pak sklopil zrak a snažil se působit zkroušeně, zatímco srdce mu v hrudi splašeně bilo, až měl pocit, že ho ostatní musí slyšet.

„Ta mládež dnes! Být levobočkem za mého mládí nebyla žádná ostuda. Ale budiž tedy, nebudu na tebe naléhat, Jindřichu. Prozatím si své tajemství nechej. Zas tolik na tom nesejde." A pán Ota na něj mávl, že se může jít posadit.

Jindra se na znamení díků uklonil, neboť měl dojem, že poklona navíc rozhodně neuškodí, a s úlevou se svezl do židle. Ota z Bergova pak obrátil svou pozornost zpět k Ptáčkovi.

„Nuže, zpět k naší rozmluvě, pane Ptáčku. Jak jsem již říkal dříve, nejsi mým jediným hostem. V současnosti zde na hradě přebývá také jistý Markvart z Úlic – víš, kdo to je?"

„Ano, pane Oto."

„Dobře. Neznám tvé politické názory – k tomu se dostaneme později – ale pokládám za nutné zdůraznit, že pod svou střechou nestrpím jakékoliv porušování zákonů pohostinnosti," varoval ho pán Ota a pak vrhl významný pohled i na Jindřicha.

„Spolehni se, pane," odpověděl Ptáček.

Jindra v duchu ocenil Ptáčka za to, že se mu téměř nezachvěl hlas. V něm samém byla malá dušička. Jak se zdálo, jeho zbrklá pošetilost na nádvoří hradnímu pánovi neunikla.

„Dobrá tedy. To je vše, můžete jít. A nezapomeňte, zítra jste oba zváni na hostinu."

Jindra vyskočil na nohy jako první a hluboce se uklonil. Pan Ptáček ho následoval a bylo by se jim bývalo povedlo vcelku důstojně odejít, kdyby se nesrazili ve dveřích. Jindra si naštěstí včas uvědomil, čí postavení je významnější a pustil Ptáčka před sebe. Když za sebou zavíral, koutkem oka zahlédl, jak Ota z Bergova vrtí hlavou.

Cestou do jejich komnaty nikdo z nich nepromluvil, ale sotva se za nimi zavřely dveře, chytil se pan Ptáček za hlavu.

„Jindro, to je průser, co?"

„No já nevím, pane, mohlo to dopadnou i hůř, ne?"

„Mohlo, nemohlo… chtěli jsme vylepšit dojem, ale hádám, že to se moc nepovedlo. Co mělo vůbec znamenat to tvoje kašlání? Jen jsi na sebe zbytečně upozornil."

Jindra byl pyšný na to, jak se ovládl, aby na Ptáčka hned nevyštěkl. Místo toho klidným hlasem poznamenal: „Doufal jsem, že tím odvedu pozornost od tebe, pane. Jak jsi nervózně šoupal rukama o kalhoty…"

„To jsem určitě nedělal," ohradil se pan Ptáček.

„Ale dělal," stál si na svém Jindra.

Ptáček se chvíli mračil, ale pak jen mávl rukou: „Když to říkáš… Ale teď mi pověz – byl jsi někdy na opravdové hostině?"

Jindra musel připustit, že nebyl.

„V tom případě nás dnes čeká ještě hodně práce," povzdechl si Ptáček a jal se Jindru zasvětit do tajů dvorského stolování.

Přerušil je sluha, který jim donesl tác s večeří a vyřídil omluvu hradního pána, že je dnes nezve ke svému stolu, protože zítřejší hostina bude velkolepá a tudíž je nechce rušit po dlouhé cestě. Jindra byl rád, že se nemusí před pánem Otou znovu ukazovat. Pro dnešek už mu docela stačilo.

„Prý velkolepá hostina. Tak snad se to neprotáhne na víc dní," poznamenal pan Ptáček.

„Počkej, pane, teď žertuješ, že?"

„Ani ne… ale tahle nejspíš tak dlouhá nebude," dodal Ptáček chvatně, když na něj Jindra vrhl pohled plný pochyb. „Ale ty nejhonosnější hostiny u královského dvora skutečně můžou trvat i několik dní."

„To si nedokážu představit. To přece ani nejde, aby člověk jedl tak dlouho… a kde vezmou tolik jídla? Vždyť byla několik let po sobě neúroda a v kraji je hlad a…" Jindra si všiml, že se něj pan Ptáček zvláštně dívá a zmlkl. Došlo mu, že tohle je další z věcí, která odhaluje propast v jejich původu. Pochyboval, že šel Ptáček někdy ve svém životě spát o hladu.

Mladý šlechtic jen pokrčil rameny: „Promiň, Jindro, ale nevím, co ode mě chceš slyšet."

„Já taky ne," povzdechl si Jindra a pak změnil téma. „Nepůjdeme se raději projít? Rád bych se podíval, jak se daří Jendovi."

Ptáček souhlasil, a tak šli. Z obytného paláce to bylo na první nádvoří docela daleko a navíc si ani jeden z nich nebyl jistý, kudy jít, ale ochotné páže je zavedlo, kam potřebovali. Koním nic nechybělo a jak byli čistí a umytí, nechtěli se ve stájích zdržovat příliš dlouho. Jindra si chvíli pohrával s myšlenkou, že by něco provedl Markvartovu koni, ale nakonec to zavrhl, akorát by mu bylo toho zvířete líto.

Pak ještě s Ptáčkem znovu obdivovali obě vysoké věže.

„Vážně bych chtěl na jednu z nich vylézt. Musí odtamtud být skvělý rozhled," zasnil se pan Ptáček, „ale tam nás určitě nepustí."

„Tak zrovna tohle bych si klidně nechal ujít," odvětil Jindra. „Vidíš ty dřevěné schody tam na skále? Naskakuje mi husí kůže a to se na ně jen dívám. Stoupnout bych si na ně nemohl."

Ptáček se rozesmál, ale pak najednou zmlkl, jako když utne. Jindra se po něm ohlédl a Ptáček mu nepatrným kývnutím naznačil, kam se má podívat. Bránou spojující první a druhé nádvoří právě prošla velká skupina mužů. Barvy na kabátcích patřily Otovi z Bergova, ale tu a tam se objevily i barvy Zikmundovy.

Jindra jemně zatahal pana Ptáčka za rukáv a oba se nonšalantně odklidili z cesty. Několik mužů se na ně podívalo, ale bez většího zájmu. Z útržků rozhovorů si Jindra domyslel, že mají volno a míří do hospody v podhradí.

„Jsou tu jako doma, co? Ti Zikmundovi, myslím," zamračil se pan Ptáček. „Mám dojem, že už tuším, co nám Bergov odpoví."

„Hádám, že nic, co by nás překvapilo." Pak Jindra ztišil hlas: „Ten bastard Markvart je tu beztak kvůli tomu samému, co my. Zikmund si kontroluje, že ho panská jednota stále podporuje."

„A my zrovna musíme mít takovou smůlu a potkat se tu s ním."

„Jediný, kdo tu má smůlu, je ten parchant. Přísámbohu, že ho dostanu!" vykřikl Jindra, zapomínaje, kde je.

Ptáček ho chytil za ruku, napřaženou ve výhrůžném gestu a začal ho vléct pryč.

„Proboha, Jindřichu, zmlkni už!"

A Jindra bez dalších řečí poslechl.

Zpátky v jejich komnatě ho pan Ptáček konečně pustil. Ale ještě nebyl z nejhoršího venku.

„Jindro, copak sis dneska seděl na uších? Omrzel tě snad život? Ještě párkrát se takhle neovládneš a špatně to dopadne!"

Jindra už ani nepočítal, po kolikáté se dnes cítí jako naprostý pitomec. Když mu musí kázat o sebeovládání zrovna pan Ptáček, ze všech lidí!

„Co budeš dělat zítra, až s ním budeš muset být v jedné místnosti celý den?" pokračoval mladý šlechtic. „Podívej se, slibuju ti, že spolu něco vymyslíme. Ale ty mi zase slib, že se konečně začneš ovládat. Takového tě neznám."

Jindra věděl, že má Ptáček pravdu. A svým způsobem se ho vlastně snaží podpořit.

„Slibuju, pane. Zítra se budu opravdu snažit. Raději se na něho ani nebudu dívat," prohlásil s přesvědčením. „Ale jestli můžu – ani já tě takového neznám. Kde se v tobě najednou bere tolik moudrosti?" popíchl Ptáčka a kdyby si troufal, snad by na něj i vyplázl jazyk. Ale jelikož se ještě před chvílí bavili o sebeovládání… Pokusil se o vážnou tvář.

Ptáček na něj hleděl tak dlouho, až se Jindra začal bát, že do toho už zase šlápl. Pak ale pan Ptáček posměšně odfrkl: „Zřejmě musíme k tvým špatným vlastnostem přidat i slepotu. Jinak by sis už dávno všiml, že je to moudrost vrozená a tudíž tu byla a je pořád." I on se pokusil o vážný výraz a svůj typicky povýšený tón, ale dlouho to nevydržel a oba se rozesmáli.

Zanedlouho poté se rozhodli, že půjdou spát. A tu si Jindra uvědomil problém, nakterý až do teď vůbec nepomyslel. V komnatě byla jen jedna postel aJindrovi bylo jasné, kdo ji dostane. Pohledem přejel lavici pod oknem, pak kožešinu před prázdným krbem a povzdechl si. Možná by to měl pohodlnější na seně ve stáji.

Pan Ptáček musel uhodnout, na co myslí, protože se přestal svlékat a zkoumavým pohledem si přeměřil postel.

„Můžeš tu spát se mnou."

„Cože?" Jindra nechtěl věřit svým uším.

„Říkám, že tu můžeš spát se mnou," zopakoval Ptáček hlasitěji. „Ta postel je dost velká pro oba. A když se mnou doma můžou spát moji psi, nevidím jediný důvod, proč by se mnou nemohl spát i můj přítel."

Jindra zaváhal. Copak se to hodilo, aby poddaný lezl do jedné postele se svým pánem? Byť ho onen pán před chvílí označil za přítele. Poněkud roztržitě si uvědomil, že je to snad poprvé, kdy to od Ptáčka slyšel nahlas.

„Jindřichu, přestaň o tom přemýšlet a pojď spát. A to je rozkaz. Jinak bude dřív ráno, než ty se rozhodneš. A nemusíš se bát, jsou tu dvě přikrývky."

Červenající se Jindra zamumlal díky, chvatně se svlékl a vklouzl do postele. Pořád měl v živé paměti ten debakl v Kutné Hoře. Ale postel byla opravdu široká a oba dva si dávali veliký pozor, aby se ani kouskem těla nedotkli. Přesto mu trvalo dlouho, než se trochu uklidnil. Jeho poslední myšlenka patřila otci (panu Rackovi). Než odjeli, kladl mu na srdce, aby se choval uvážlivě a zdrženlivě. A zatím se mu povedl spíš přesný opak. Umínil si, že si od zítřka dá opravdu pozor. Tak, aby na něj mohl být otec pyšný, až se vrátí. A pak konečně usnul.

Tu noc seděli pánové Racek a Hanuš v hodovní síni na Pirkštejně. Služebnictvo opět dostalo volno a plné džbány vína se pomalu, ale jistě měnily v prázdné. Oba pánové pili převážně mlčky, ale vytrvale a odhodlaně, jako by doufali, že na dně džbánu najdou nějaké řešení.

„Já ti nevím, příteli, nezdá se mi, že by mi to nějak pomáhalo," řekl Racek a musel se hodně soustředit, aby přiměl ztěžklý jazyk k poslušnosti.

„Taky si říkám. Místo povzbuzení na mě padají čím dál větší chmury." I Hanuš vyslovoval pomalu a s přehnanou pečlivostí. „Dneska už tam určitě musí být, ne?"

„Pokud se nikde nezdrželi…"

Oba dva si povzdechli, napili se a chvíli bylo ticho. Potom se Hanuš zamumlal:

„Abysme tu zase nefňukali…" a silnějším hlasem dodal: „Dostal jsem dneska dopis. Dobré zprávy!"

„Skutečně? Tak sem s nimi!" ožil Racek a narovnal se.

„Našel jsem pro Jana nevěstu," oznámil Hanuš a vypadal nesmírně spokojený sám se sebou.

Racek jen překvapeně zamrkal. „Nevěděl jsem, že pro něj nějakou hledáš. Není na ženění příliš mladý?"

„Když je dost starý na to, aby mohl prohánět každou sukni v okolí, která se za ním otočí, pak se může, zatraceně, taky ženit," řekl Hanuš a svá slova doprovodil rázným bouchnutím pěsti do stolu. „A navíc, jeho matka mi posílala dopis snad každý měsíc, abych s tím pohnul a konečně něco udělal."

Racek zachytil prázdný pohár, který se převrhl a kutálel k okraji stolu a dolil sobě i ratajskému pánovi.

„Uznávám, že máš pravdu, Hanuši. Koho jsi pro mladého pána domluvil?"

„Jmenuje se Jitka z Kunštátu. Velice pěkné věno. Sama nevěsta je prý také pěkná, ale znáš to. To říkají o každé."

„Z těch Kunštátů z Moravy?"

„Přesně tak, přímo z hlavní rodové větve. Velice výhodné spojenectví. Všechno je domluvené. V tom dopise z dneška potvrdili, že do měsíce přijedou. Svatba může být zanedlouho potom."

„V tom případě připíjím na tvůj úspěch, příteli."

Poháry ťukly o sebe a oba dva je vyprázdnili až do dna. Teď jim dolil zase Hanuš.

„Tohle si zaslouží alespoň jeden další," prohlásil. Když se zase napili, pokračoval: „A co Jindřich? Ty se ho nechystáš oženit?"

„Myslím, že tohle nechám na něm. Stejně by pro něj žádná urozená nevěsta nebyla," řekl Racek a ušklíbl se. „A navíc by mi to nestálo za ten boj. Myslel jsi na to, co řekne Jan, až se to dozví?"

Na Hanušově tváři se na krátký okamžik mihl výraz hrůzy a pak zasténal: „Racku, tohle nám mělo zlepšit náladu! Teď jsme zase tam, kde jsme byli."

„No, tak to s tím musíme něco udělat," prohlásil Racek a natáhl se pro nový džbán.

Když se oba na druhý den po poledni potkali, přísahali, že tohle bylo opravdu naposledy, co toho vypili tolik.