Když ráno zaklepal na dveře komnaty sluha, byl Jindra už dávno vzhůru. V noci se moc nevyspal – každou chvíli se budil, protože se bál, aby se příliš nerozvaloval. Pan Ptáček zřejmě žádné obavy neměl, protože postupně zabral větší část postele a Jindra se mačkal na samém kraji.

A tak neměl příliš velkou radost, když jim sluha vyřídil pozvání na mši do hradní kaple. Ani dobře vyspaný Ptáček o to příliš nestál, ale jak správně poznamenal – byla to příliš velká čest, než aby mohli odmítnout.

Samotná mše nakonec předčila Jindrovo očekávání. Kněz, který ji sloužil, na Jindru působil jako mladší a poněkud uhlazenější verze faráře Bohuty a při kázání mu některé pasáže přišly povědomé. A pak mu došlo, že stejná slova pronášel on sám, když ho tehdy Bohuta přiměl, aby místo něj pronesl slova Jana Husa. Jindrovi se jeho řeč líbila, ale Ota z Bergova se na kněze zle mračil a pan Ptáček se podivně ušklíbal. Jak se tvářil Markvart z Úlic, Jindra nevěděl, neboť se mu pečlivě vyhýbal pohledem.

Po mši se s nimi hradní pán jen krátce pozdravil a hned odešel. Jindra s Ptáčkem ho vzápětí následovali, aby se nemuseli zdravit s Markvartem. Když se vrátili do komnaty, měli tam už přichystanou snídani. Jindra, poučen Ptáčkem předchozího dne, se najedl jen velmi střídmě. Čas zbývající do začátku hostiny si pak ukrátili tím, že z okna na chodbě pozorovali ruch na třetím nádvoří.

Hostina byla v plném proudu a Jindra si už po několikáté pomyslel, jaké má štěstí, že nemusí sedět u hlavního stolu jako pan Ptáček. Ten byl usazený mezi manželkou hradního pána a jakýmsi postarším šlechticem a ačkoliv se statečně snažil konverzovat, vysílal k Jindrovi jeden zoufalý pohled za druhým. Očividně se příšerně nudil.

Jindra ke svému překvapení zjistil, že on sám si hostinu vlastně užívá. Tolik jídla pohromadě nikdy v životě neviděl a spoustu věcí ochutnal úplně poprvé (a pravděpodobně i naposledy). Seděl u jednoho ze dvou stolů, které byly postavené kolmo k hlavnímu a jeho nejbližším spolustolovníkem byl hradní kněz, který se mu na začátku představil jako Benedikt.

„Nomen omen, což?" zasmál se kněz, ale když viděl Jindrův nechápavý výraz, rozpačitě si odkašlal a chvíli mlčel.

Jindra si v té chvíli připadal hloupě a honem hledal, o čem by se mohli bavit, až nakonec vyhrkl první věc, která mu přišla na jazyk:

„Promiň mi tu otázku, otče Benedikte, ale jak to, že nesedíš u stolu s pánem Otou? Myslel jsem, že kněží mají vyhrazená čestná místa."

Hned jak to dořekl, měl sto chutí se chytit za hlavu. Ale Benedikt se jen přátelsky ušklíbl:

„Vztahy mezi mnou a pánem Otou nejsou zrovna nejvřelejší. Jak sis možná všiml, má kázání mu nejsou příliš po chuti. A kdykoliv může, dává mi to najevo. Ale myslím, že zrovna v tomto případě nemusím litovat. Společnost tady dole je, myslím, daleko příjemnější."

S tím musel Jindra souhlasit a společně si připili. A pak už se mezi nimi řeč rozproudila. Benedikt s velkým zaujetím líčil své zážitky z Husových kázání v Praze a v Jindrovi našel vděčného posluchače.

Sloužící nosili stále nová jídla, dolévali číše a čas plynul. Zdálo se, že Ota z Bergova nešetřil opravdu na ničem, neboť přišla řada i na kejklíře a hudebníky. S přibývajícím množstvím vypitého vína se stupňovala hlasitost hovoru a hostina pozbývala své počáteční formálnosti. Hosté u vedlejších stolů postupně vstávali ze svých míst a přesedali si, nebo jen tak postávali v hloučcích.

Ačkoliv se Jindra hlídal, začínal na sobě pociťovat účinky alkoholu. Když vstal, aby si došel na prevét, točila se mu hlava a na chůzi se musel docela soustředit. Na chodbě ho dohonil pan Ptáček a když se zastavili, povážlivě se kymácel.

„Tak co, Jindro? Bavíš se dobře?"

„No, zatím to docela ujde, ne?" odpověděl opatrně Jindra. „Ale neříkal jsi, pane, že se máme krotit v pití?"

„Ha! Chtěl bych vidět tebe, jak by ses na mém místě krotil ," vyprskl Ptáček. „Jedině víno mě zachránilo od toho, že jsem si neokousal nehty nudou!"

Jindra se rozesmál a Ptáček se po chvíli přidal a společně se doštrachali až k prevétu.

„No a nemůžeme se prostě zvednout a odejít?" zeptal se Jindra, když se vraceli zpátky.

„Na to je ještě moc brzo, urazili bychom hostitele. A navíc – kdo z hostiny odchází po vlastních nohách, dává najevo, že mu nechutnalo."

„Už si ze mě zase utahuješ, že, pane?"

„Kéž by, Jindřichu, kéž by."

Když se vrátili zpět do hodovní síně, přivolal si je k sobě Ota z Bergova. I on vypadal, že vínem nešetřil a široce se na ně usmíval.

„Pane Ptáčku, dnes jsme ještě neměli příležitost spolu pohovořit! Pojď a přisedni si sem ke mně."

Jindra se chtěl nenápadně vzdálit, ale Ptáček ho chytil za ruku a jasně mu naznačil, že má jít s ním. Posadili se, dolili si číše a pak zdvořile vyčkávali, než zase začne mluvit hradní pán. Ten si je hodnou chvíli jen mlčky prohlížel. Zvlášť dlouho se díval na Jindru, který nevěděl, kam s očima. Nakonec Bergov potřásl hlavou a obrátil zpět k Ptáčkovi:

„Nuže, mladý pane, už včera jsem se chtěl zeptat, ale nakonec jsem zapomněl – co se vám to včera přihodilo? Cesty jsou takové, jaké jsou, to chápu, ale hádám, že tady není na vinně nějaká skrytá díra."

„Ehm… no, pane… tedy, přepadli nás nějací lapkové," vykoktal pan Ptáček.

Jindra upíral oči na stůl a neodvažoval se je zvednout. Doufal, že když se jich nezeptali do teď, tak už to nikoho zajímat nebude.

„Lapkové říkáš? A kde?"

„Tam jak jsou u Jičína ty skály," lhal Ptáček dál.

„No, tak to je problém Jičína, ne můj. Ale řekni mi, copak ty nemáš nějakou družinu? To jsi z Ratají vyrazil v doprovodu jediného strážce?" zajímal se Ota z Bergova pohoršeným tónem.

Zatímco pan Ptáček vykládal o potížích, které postihly jejich muže, Jindra si oddechl. Zdálo se, že se v jejich historce o banditech nebude nikdo vrtat. Když pan Ptáček domluvil, pán Ota se srdečně rozesmál a pronesl přípitek na zdraví těch nebohých strážných. K němu se přidalo několik mužů, kteří se k nim během vyprávění připojili. Jindra konečně zvedl hlavu a s úlekem zjistil, že se dívá přímo do tváře Markvarta z Úlic. Okamžitě uhnul pohledem a aby to nějak zamaskoval, honem se napil.

Ptáčkovo líčení vzbudilo ohlas. Jen co dozněl smích, začal někdo vykládat další historku podobného rázu a postupně se přidávali další. Po každé z nich následoval opět přípitek a Jindra začínal tušit, že už dávno překročil rozumnou míru. Jenže v téhle chvíli mu to už bylo jedno.

Jak už to tak bývá, vtipné příběhy o tom, co se kde pokazilo a nepovedlo vystřídalo chvástání a vychvalování se. Pánové u stolu s velkou vervou popisovali své úspěchy, většinou vojenského rázu, a nevyhnutelně došla řada i na Ptáčka s Jindrou. Pan Ptáček se vychválil jako odvážný bojovník při dobývání Talmberka. Jindra si všiml, že i v alkoholovém opojení měl Ptáček tolik duchapřítomnosti, aby nezmiňoval jména a podrobnosti. Nezdálo se, že by to někomu vadilo.

Když měl začít mluvit Jindra, na krátký okamžik zpanikařil, protože nevěděl, o čem by měl vykládat. Pak mu ale Ptáček do ucha zašeptal Hagen Zoul a on se s úlevou pustil do vyprávění o jejich souboji. Měl dojem, že plete páté přes deváté, ale muselo z toho vyjít něco srozumitelného, protože i jeho historce hodovníci připili. Už se ani nepokoušel počítat pokolikáté. Ota z Bergova se poté zvedl a oznámil, že odchází na prevét, ale že mají pokračovat i bez něho, že se hned vrátí. Jindra si vyměnil pohled s rozesmátým Ptáčkem a zdálo se, že se konečně dobře baví oba dva. Docela zapomněl, s kým to vlastně sedí u stolu.

A pak byl na řadě Markvart z Úlic. Jindra ho ze začátku příliš nevnímal, místo toho se soustředil na svůj prst, kterým kroužil po stole a roztíral rozlité víno. Jenomže potom zaslechl slovo, které upoutalo jeho pozornost.

„Skalice. Byla to Skalice, kterou jsme na rozkaz krále Zikmunda přepadli. Docela malé a zahnojené město – jeden by si myslel, že s takový přístupem ke stříbru z něj dokáží něco udělat. Vždyť ani neměli pořádné hradby. A posádku. Nikdo se nezmohl na žádný odpor. Až na jednoho chlapa. Do teď si ho vybavuju. Oblečený byl jako kovář, ale mečem se oháněl jako skutečný voják. Našich mužů pobil víc, než všichni ostatní z celého města dohromady. Viděl jsem, že bude potřeba se ho zbavit. A tak jsem dojel k němu a vyzval ho na souboj. Jak jsem říkal, byl dobrý, ale proti mě neměl šanci –"

„To není pravda! Neměl šanci, protože jsi ho sekl zákeřně zezadu, ty parchante!" Jindra naslouchal Markvartovým slovům a chvíli mu trvalo, než přišel na to, o čem vykládá. Když konečně pochopil, rozšířily se mu oči. Veškerá předsevzetí šla stranou. Svůj výkřik doprovodil tak prudkým vztykem, až se jeho židle převrátila a zarachotila na podlaze.

Markvart z Úlic také vyskočil a osopil se na něj: „Zavři hubu, usmrkanče. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak na mě hledíš. O co ti jde?"

Jindra už zase viděl rudě. Někdo mu položil ruku na rameno, ale on ji jediným pohybem smetl, naklonil se přes stůl a chytil německého šlechtice za košili.

„Říkám, že jsi hnusný lhář, zbabělec a vrah!" Jindrovi nepříčetností přeskakoval hlas.

To už se vzpamatovali muži sedící okolo a vstali také. Někteří z nich chytili Jindru, jiní Markvarta a odtrhli je od sebe. Všichni zúčastnění se nebezpečně kymáceli a hrozilo, že se co nevidět svalí na jednu ž se kdokoliv další vzmohl na slovo, vložil se do celé věci Ota z Bergova, který se mezitím stihl vrátit:

„Tak to už by stačilo! Co to má znamenat?"

Markvart se ozval jako první: „Tenhle mladík mě bezdůvodně napadl a křivě osočil! Žádám tě, pane, abys ho dal okamžitě zavřít."

„Všechno, co jsem řekl, je pravda," běsnil Jindra. „Byl jsem tam a viděl jsem to!"

„Pane Oto, doufám, že nenecháš nějakého bezvýznamného panoše urážet vyslance krále," pronesl Markvart se zdánlivým klidem. Naznačil mužům okolo něj, že ho mají pustit a když tak učinili, založil si ruce na prsou a zadíval se na Otu z Bergova.

Jindra, neschopný slov, jen zuřivě zavrčel a pokusil se vyškubnout. Ale drželi ho pevně.

„Ticho," obrátil se na něj Bergov a Jindra zmlkl, ale dál vrhal vražedné pohledy Markvartovým směrem. Němec ho ovšem okázale ignoroval.

Celá hodovní síň ztichla a všichni hleděli k hlavnímu stolu. Tedy všichni, kdo se ještě drželi na nohou. Ota z Bergova chvíli mlčky stál a mnul si bradu – vypadalo to, že hluboce přemýšlí – a pak přivolal stráže.

„Odveďte ho a zavřete ve věži," poručil a ukázal na Jindru.

Markvart se spokojeně usmál a lehce se pánovi Otovi uklonil. Jindra nevěřil svým uším a v šoku nad tou nespravedlností dočista oněměl. Což byl vlastně dobře. Strážní ho uchopili namísto jeho spolustolovníků. Když ho odváděli, povedlo se mu konečně zahlédnout i pana Ptáčka. Mladý šlechtic vypadal stejně šokovaně, jako se Jindra cítil. Pokusil se k němu očima vyslat zoufalou prosbu o pomoc, ale Ptáček jen bezmocně hleděl, jak ho vedou pryč. A pak už se za nimi zavřely dveře hodovní síně.

Jindra šel jako ve snách a nekladl vůbec žádný odpor. Věděl, že právě provedl strašlivou pitomost (už zase), ale myšlenky mu jen tak klouzaly po povrchu a on je nechával volně plynout a raději se soustředil na cestu pod nohama, oblohu nad hlavou, cokoliv, jen aby nemusel přemýšlet.

Přešli druhé nádvoří a vstoupili do dřevěné budovy, kde prošli několik pater, aby se následně vynořili na onom schodišti, které si včera Jindra s Ptáčkem prohlíželi. Byli právě v půlce, když Jindra udělal chybu a podíval se dolů. Jakmile jeho přetížená hlava zaznamenala, co vlastně vidí, vypověděla službu. Zatmělo se mu před očima a nohy mu povolily. Dopadl na všechny čtyři a začal zvracet.

Překvapené výkřiky strážných vnímal jakoby z velké dálky. Když se konečně přestal dávit, ucítil, jak ho strážní zvedají a napůl podpírají a napůl vlečou nahoru. Ve věži vystoupali jedno patro a pak ho strážní strčili za dveře a zabouchli za ním. Jindra se stočil do klubíčka na holé zemi a ztěžka dýchal.

Jak dlouho tam tak ležel, nevěděl. Možná se mu povedlo na chvíli i usnout. Probralo ho zaskřípění otevíraných dveří. V nich stál jeden z mužů, kteří ho sem předtím dovedli a v rukou měl velký džbán. Když viděl, že se něj Jindra dívá, naznačil mu, že má vstát a džbán si vzít.

Jindra se postavil a musel se opřít o stěnu a počkat, než se mu přestane točit hlava. Pak přešel ke dveřím, uchopil nádobu a podíval se do ní. Uvnitř byla čirá tekutina.

„Co to je?"

„Voda. Náš pán ti ji posílá a vzkazuje, že to máš vypít. Celé. Naráz."

„To je nějaký nový způsob mučení?" zeptal se, protože nevěděl, co si o tom má myslet. Kdo to kdy slyšel, aby člověk vypil tolik vody naráz?

Strážný se rozesmál. „To ne. Ale mohl by – pokud to nevypiješ sám, budu to do tebe muset nalít já. A to by se ti asi nelíbilo."

Když se Jindra pořád ještě neměl k činu, strážný si povzdechl a začal vysvětlovat:

„Hele, fakt to nic není. Ta voda je čistá, z hradní studny. A ráno pánovi ještě poděkuješ. Přísahám, že když to do sebe teď celé naklopíš, ráno budeš jako rybička – žádná kocovina."

„Kecáš," vyhrkl Jindra, ale pohlédl na džbán s novým zájmem.

„Jako že je bůh nade mnou, mluvím pravdu. Pán Ota s tím přišel už dávno. Ze začátku nám musel vyhrožovat a nutit nás, ale dneska každý chlap z posádky dobrovolně vypije džbán vody na posezení po každé pijatice."

„A to je fakt jen obyčejná voda?" divil se Jindra. Pokud bylo takhle snadné zbavit se kocoviny, jak to, že to nedělá každý?

„Jo, je. A už, proboha, pij!"

A tak Jindra pozvedl džbán a začal pít. Brzo zjistil, že tak snadné to zas není. Voda byla docela studená a nedokázal jí vypít víc, než pár doušků naráz, než ho rozbolel krk a musel přestat. V půlce džbánu už přestávky nepomáhaly a v krku ho pálilo při každém polknutí. Ve třech čtvrtinách měl pocit, že ho voda v břiše studí a že ho má tak plné, že už se mu tam nic nevleze. Občas pohlédl na strážného, ale ten se opíral o stěnu, čistil si nehty dýkou a pohled mu lhostejně oplácel. Nakonec vodu dopil, ale byl přesvědčený, že to přece jen byla rafinovaná forma mučení, ke které ani není potřeba kat, neboť si vězeň ubližuje sám.

Strážný si od něj prázdnou nádobu vzal, postavil ji za dveře a s úšklebkem mu podal nočník, který tam do té doby stál.

„Dej si ho někam blízko, budeš ho potřebovat. Dobrou noc." A odešel.

Jindra už neměl sílu nad ničím přemýšlet. Nachystal si nočník a šel si lehnout na připravený slamník.

Noc strávil v podivném polospánku. Nejprve dlouho nemohl usnout – dělal si starost o Ptáčka, vyčítal si nerozvážnost a porušení všech předsevzetí a slibů. Byl sám ze sebe zklamaný. Myslel si o sobě, že se dokáže lépe ovládat. Poznání této stránky vlastní povahy pro něj bylo velice hořké.

Nakonec se mu přece jen povedlo zavřít oči, ale nemohlo uplynout víc než pár okamžiků a už je zase otevíral, neboť nutně potřeboval použít nočník. Následovalo další kolo sebeobviňování a pokus o spánek. Poté, co se s nutkavou potřebou vzbudil podruhé, začínal chápat, proč se na něj strážný tak šklebil, když mu nočník podával. Třetí a čtvrté probuzení ho utvrdilo v názoru, že byl přece jen podveden a strážný se mu teď určitě směje. Celý zničený a rozlámaný se dopotácel na slamník a tentokrát usnul okamžitě.

Jindra ve spánku cítil, jak ho něco tlačí do žeber. Převrátil se, aby se pokusil najít lepší polohu, ale tlak neustával a navíc mu do hlavy pronikl jakýsi hlas.

„Vstávej!" přikázal ten hlas a Jindra otevřel oči a zmateně se rozhlížel.

Do místnosti jediným úzkým oknem pronikalo matné světlo a v něm Jindra poznal tvář strážného ze včerejška. Právě ho s gustem dloubal nohou. V jediném okamžiku se mu všechno vrátilo. Zprudka se posadil a obořil se na něj:

„Prý lék na kocovinu! Celou noc jsem se kvůli tobě nevyspal!"

Muž se nenechal zastrašit: „Až se zastavíš a uklidníš, tak se zamysli nad tím, jak ti teď je. Mezitím se máš nasnídat a dát se nějak do pořádku, protože zanedlouho sem za tebou přijde pán Ota." Poté se strážný otočil a odešel.

Jindra se zarazil, zamračil a začal se zkoumat. Když o tom tak přemýšlel, cítil se nějak divně, jinak, ale nedokázal přesně říct proč a jak. A pak mu to najednou došlo. Divný pocit měl z toho, že mu vlastně vůbec nebylo špatně! Hlava se mu sice lehce točila z nevyspání, ale všechny ostatní potíže, obvyklé po nemístném pití, tentokrát nenastaly.

Avšak vzápětí si uvědomil, co strážný řekl a rázem se mu udělalo hůř. Děsil se toho, co po něm Ota z Bergova může chtít. Ale neodvážil se neposlechnout, takže obrátil svou pozornost ke snídani. Nebyl si jistý, co přesně očekával, ale měl dojem, že vězni obvykle jídají hůř. Na tácu stála miska s horkou polévkou a když ochutnal, poznal silný vývar. Po jídle se kupodivu cítil ještě lépe, než předtím. Dále zjistil, že během jeho spánku někdo vynesl nočník a přinesl umyvadlo s vodou.

Právě si oplachoval obličej, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Ota z Bergova. Jindra si rukávem chvatně otřel tvář a vysekl hlubokou poklonu. Hradní pán ji s klidem přijal a pak se opřel o stěnu, založil si ruce na prsou a oznámil, že ještě počkají. Na koho nebo na co ale neřekl, takže Jindra strávil několik dalších minut ve stavu nervózního napětí, přičemž se to usilovně snažil nedat najevo. A celou tu dobu si ho pán Ota prohlížel.

Dveře se otevřely podruhé a Jindrovi se prudce rozbušilo srdce. Ale namísto Markvarta z Úlic nebo kata, které podvědomě očekával, vešel dovnitř pan Ptáček. Když se jejich pohledy setkaly, Ptáček se na něho nervózně zašklebil, ale šlo na něm vidět, že se mu ulevilo, když viděl, že je Jindra v pořádku. Na nějaké delší přivítání ale nebyl čas. Ota z Bergova poslal Ptáčka stoupnout si vedle Jindřicha.

„Doufám, že jste oba splnili mé včerejší příkazy a jste schopní vnímat a myslet."

Jindra i Ptáček přikývli.

„Dobrá tedy. Začneme tím jednodušším. Jaký spor je mezi tebou a panem Markvartem, Jindřichu?" uhodil na něj pán Ota.

Jindra se neklidně ošil a přemýšlel, jak z téhle šlamastyky ven. „Včera jsem měl už hodně upito, a tak mě nepravdivé tvrzení pana Markvarta pobouřilo, víc, než bylo rozumné," zkusil to a ze všech sil potlačoval chuť si po vyslovení toho jména odplivnout.

Ota z Bergova jen pozvedl obočí. A Jindrovi bylo jasné, že tentokrát střelil vedle.

„Jindřichu, musím říct, že zatím jsi na mě příliš velký dojem neudělal a s každým dalším slovem to jen zhoršuješ. Teď ti dám malou chvíli na to, aby ses dobře zamyslel nad svou odpovědí a pak se tě zeptám znovu. Opravdu doufám, že tentokrát mi dokážeš, že tu hlavu, co máš na krku, umíš používat."

S hořícími tvářemi a planoucíma ušima sklopil Jindra zrak a přál si, aby se mohl propadnout pod zem a někam zmizet. Pan Ptáček vedle něj se nadechl, nejspíš aby mu nějak pomohl, ale ke slovu se nedostal.

„Ty prozatím mlč, pane Ptáčku. Na tebe dojde řada později."

Jindra nemusel přemýšlet moc dlouho. Už jednou se spálil a pán Ota dal jasně najevo, co chce slyšet. A tak šel s pravdou ven. Se sklopenou hlavou vykládal o kovárně, o matce a Martinovi, o přepadení Skalice, o tom, co Markvart z Úlic udělal. Ota z Bergova pozorně poslouchal a nechal ho mluvit.

„… a tak když jsem včera slyšel, jak sprostě lže, chlubí se vraždou mého otce – Martina – nedokázal jsem se ovládnout," dokončil Jindra a dál si prohlížel své boty.

„Nu, tvůj příběh není nikterak výjimečný, nicméně tvá zášť k Markvartovi z Úlic je pochopitelná. Ale k tomu se vrátíme. Teď mě zajímá ještě jedna věc. A to je tvůj otec."

Jindra v hrůze zavřel oči.

„Jistě hádám správně, že ten muž, kterého střídavě nazýváš Martinem a otcem není ten, kterého jsi chtěl včera přede mnou utajit," pokračoval Ota z Bergova.

„Není, pane."

„Nuže, jméno tvého skutečného otce, Jindřichu."

„Pane, prosím tě, proč ho chceš znát? Nemyslím si, že to něčemu pomůže, když ti ho prozradím," zajíkl se Jindra.

„Ale pomůže. Pomůže to tobě, Jindřichu. Tady pan Ptáček je šlechtic a navíc můj host, tudíž mu nic vážného nehrozí. Zato o ty jsi bezejmenný nikdo a navíc jsi pod mou střechou napadl šlechtice. Když po tobě něco chci, tvoje odpověď je ano, pane. Ne proč." Ota z Bergova mluvil klidným tónem člověka, který ví, že všechny trumfy v téhle situaci drží on.

„Pane Oto, Jindřich je můj poddaný. O tom, co se s ním stane, rozhoduji já," ozval se pan Ptáček. Pokusil se o pevný a rozhodný tón, ale Jindra dobře slyšel, jak se mu třese hlas.

„Můj hrad, má vůle, pane Ptáčku. A pokud je mi známo, stále jsi nebyl uznán za dospělého, nemám pravdu?"

„Máš, pane," odpověděl Ptáček neochotně.

„Tak ti doporučuji, abys na to myslel, až příště promluvíš."

Jindra riskoval krátký pohled na pana Ptáčka. Mladý šlechtic byl bledý ve tváři a zatínal zuby. Jindra se mu nedivil.

„Zpátky k tobě, Jindřichu. Podívej se na mě a řekni mi, kdo je tvůj otec," přikázal Bergov. Jindra nechápal o co Otovi z Bergova jde, ale došlo mu, že nejlepší, co teď může udělat, je nevzdorovat mu. Narovnal se a pohlédl pánu Otovi přímo do očí:

„Mým otcem je Racek Kobyla."

Ota z Bergova si ho ještě chvíli prohlížel, než promluvil: „Skutečně, ta podoba tu je. Od začátku jsem měl dojem, že mi ho připomínáš. Dobrá tedy." A na to se od něj pán Ota odvrátil a zaměřil svou pozornost jinam.

„Pane Ptáčku, vraťme se k onomu zajímavé dopisu, který jsi mi doručil. Ačkoliv se v něm tvůj strýc snažil být nestranný, ve světle nových okolností je mi jeho pozice celkem jasná. Teď by mě zajímal tvůj názor."

Jindra zíral na pána Otu a už vůbec ničemu nerozuměl.

„M-můj názor, pane?" vykoktal Ptáček.

Ota z Bergova si dlouze povzdechl:

„Tohle nikam nevede. Oba dva jste napjatí jak panna o svatební noci a stejně tak užiteční. Já teď počkám chvíli venku – vy dva se zatím vzpamatujete a uklidníte. Máte dvě možnosti: až se vrátím, tak si otevřeně a pravdivě promluvíme a v tom případě dostanete odpověď na váš dopis. Pokud to nedokážete, pak se rozloučíme a vy odjedete s prázdnou." Pak se pán Ota otočil, aniž by jim dal prostor na odpověď, a odešel.

Jindra s Ptáčkem se na sebe okamžitě otočili.

„Co to mělo, do prdele, znamenat?" zasténal Jindra. „Nejdřív ze mě páčí Rackovo jméno a když ho má, tak nad tím mávne rukou, jako by ho to ani nezajímalo?!"

„Já nevím! Třeba jen viděl tu podobu a prostě byl zvědavý," odbyl ho Ptáček. „Spíš bych se ptal, co měl znamenat ten tvůj výstup na hostině?! Jako bysme se o tom tolikrát nebavili…"

„Pane, až budeme mít čas, můžeš mi vynadat po libosti, klidně mě i potrestej, ale teď se musíme domluvit, co řekneme Otovi."

„Co řekneme Otovi?"

„Já nevím!"

„Já taky ne!"

„Tak rychle něco vymysli, já o těchhle věcech vím přece hovno!"

Ptáček vrhl na Jindru ošklivý pohled a rukama si vjel do vlasů. Pak zvedl hlavu a zadíval se na strop, na podlahu, na stěny a zpátky na Jindru, který ho napjatě pozoroval. „Já už nemůžu přijít za strýcem a říct, že jsem posral další úkol. Prostě nemůžu. Bergov je šlechtic… Když si vyžádáme jeho slovo, že na dopis skutečně odpoví… pak navrhuju říct mu pravdu." Ptáčkův pohled se změnil v prosebný.

„Můžeme jeho slovu věřit? Přece víš, co se o něm povídá."

„Tóthovi jsme taky věřili…"

Jindra pokýval hlavou. „Tak dobrá. Stejně mám dojem, že už ví, co mu řekneme. Ale myslím, že bysme měli mlčet že o tom, že dopis vymyslel markrabě Jošt. Pokud se nám to povede."

„Souhlasím."

Oba dva se na sebe usmáli a několikrát se zhluboka nadechli. Když zaslechl cvaknutí dveří, stihl ještě Jindra stisknout Ptáčkovi ruku na znamení podpory. Pan Ptáček mu stisk opětoval a pak už byl Ota z Bergova zpátky.