„Víc
hlav," pronesla Hermiona do houstnoucího ticha, „víc
ví..."
Dala si pečlivě záležet na tom, aby v
jejím hlase nezazněla ani stopa hysterie, která v ní
neustále rostla. Rukou si nepřestávala uklidňujícím
pohybem hladit vystouplé bříško. Seděla na parapetu
okna, ale dívala se směrem do místnosti, protože se
děsila té výšky, která se rozprostírala
pod ní.
„To říkal Viktor taky..." zazněla
ironická odpověď.
„Přestaň to pořád
opakovat!" požadovala autoritativně Hermiona.
„Nemůžu si
pomoct. Prostě to říkal!"
Hermiona pevně stiskla rty,
až byly v její sinalé tváři ztěží
patrné. Měla pocit, že každou chvíli vybuchne.
Nejen, že tu byla zavřená už přes tři měsíce, po
které měla možnost promluvit jen s několika málo
osobami, ale teď byla přinucena snášet i Viktorovy směšné
rozmary.
„Jediné, co po tobě chci, je, abys přemýšlela,
jak z toho ven... Je to tak těžké?" pronesla pomalu,
zatímco se snažila dostat své emoce pod kontrolu.
Svírala a roztahovala prsty jedné ruky, aby vybila
přebytečnou energii, protože se bála, že jinak začne
křičet nahlas.
„Viktor nám vlastně splnil to, co jsme
dělaly celý život..." připustil druhý hlas.
„Přestaň o nás laskavě mluvit v množném
čísle!" vykřikla Hermiona nešťastně a třesoucí
se ruku si položila přes oči. „Pořád tomu nemůžu
uvěřit..."
„Už je to týden, mohla sis na to za tu
dobu zvyknout."
„Parchant, jak mi to mohl udělat?"
zasténala Hermiona.
„Byl vzteky bez sebe, když zjistil,
že Lucinka utekla... Ale přiznej si, že kdyby to neudělal,
zbláznila by ses tu..." zazněla útěšná
slova.
„Mám pocit, že už blázen jsem... Kdo
jiný si povídá sám se sebou nahlas?"
„Kdo jiný k tomu má tak perfektní
příležitost?"
Hermiona potlačila nutkání
vypláznout na protest jazyk.
„Přestaň do mě rýt
a přemýšlej, jak nás odsud dostat!" řekla místo
toho nevýrazně.
„Vidíš, taky už o nás
mluvíš v množném čísle!" zajásal
druhý hlas.
„Mluvím o sobě a svém
synovi..." zarazila ho Hermiona.
„Myslím, že my dvě
máme docela dobrou šanci vymyslet geniální
plán... Přece jen – víc hlav víc ví..."
„Nech mě!" okřikla Hermiona potisící svůj
vlastní hlas.
Nešťastně se zadívala na svůj
obrys v zrcadle na protější stěně pokoje, který se
za těch pár posledních měsíců naučila
považovat za domov. Obraz toho, jak jí z krku roste ne jedna,
ale dvě hlavy, ji znovu přiměl se otřást vzteky po celém
těle.
„Vždycky říkal, že jsi hlavička..."
prohlásila rozpustile její druhá ústa.
„Přestaň se chovat jako puberťačka! Máme tu vážný
problém..." obořila se sama na sebe. „Musíme
promýšlet souvislosti."
„OK, OK!" uklidňovalo ji
její druhé já, dočasně přičarované do
přesně identické hlavy, jako byla ta správná.
„Hůlku už vyrobit nemůžeme, nemáme tu žádné
dřevo, které na ni mít musíme..." konstatoval
její hlas už vážně.
„Dveře jsou ze dřeva..."
zaregistrovaly Hermioniny divoce se míhající
oči, které se snažily najít aspoň jednu jedinou
dřevěnou věc v místnosti.
„A jak bys chtěla rozsekat
dveře na třísky? Židle je jedna věc, to jde celkem snadno,
ale dveře? Na to nemáme ani jedna... Židle tu už nemáme
a ani postel ani stůl. Dřevo do krbu nám sebrali a teď
musíme topit briketama... A navíc, nacpala jsi tam
Luciin vlas. Ten teď nemáme. Takže je to neproveditelné."
„Nepoužívej to slovo, nemám ho ráda!"
upozornila Hermiona svou druhou hlavu. „Tady se jedná o
další život můj i mých dětí. Nebudu tu sedět
jako pecka. Lucii jsem dostala pryč, je teď snad v pořádku
u Blaise Zabiniho, ale tím to nekončí..." zhluboka
se nadechla, než mohla pokračovat. „Mluvila jsi o krbu. Co něco
udělat s krbem?"
Nikdy by to nepřiznala, ale v tuto chvíli
byla za svou druhou hlavu skoro ráda. Někdo, kdo jí
mohl odpovídat, byl cenný pomocník. Pouze ve
svých myšlenkách by si svůj plán ujasnit
nedokázala.
„To myslíš tak, že bys ho chtěla
použít jako krb a ne jako kamna? A máš letaxový
prášek?" zněla odpověď. „Bez něj jsme namydlený..."
„Nemám," zasténala Hermiona. „Nejde to
zařídit jinak? Co přenášedlo?"
„I kdyby sis
znovu zplácala provizorní hůlku, stejně by nebyla
dost dobrá na to, aby mohla vytvořit přenášedlo.
Navíc nemáme ani dřevo na hůlku, ani žádnou
náplň, teda jestli by sis tam nechtěla cpát vlákna
z matrace. Ani postel nám tu nenechali! A přenášedlo
tu žádné není, to by si jedna z nás
určitě za těch pár měsíců všimla..."
„Sakra!"
„Souhlasím s tebou..."
„Taky tě to s Lucií
tak překvapilo? Netušila jsem, že je zvěromág..."
„To
ani ona..."
„Nemohla bych být taky zvěromág?"
„To by sis asi taky už všimla, zlato..."
„Nedělej ze
mě debila, prosím tě! Kdybys byla o něco chytřejší
než já, tak už tady dávno nejsme!" zaječela
Hermiona.
Rozhořčeně sebou trhla, když její ruce
automaticky vzlétly, aby zacpaly uši její druhé
hlavy.
Nesnášela, když její tělo dělalo něco,
co mu sama neporučila.
„A nechápu, proč se tu ještě
nikdo neobjevil. Lucii jsem k nožičce přivázala jasnou
zprávu, kde jsme... Někdo nás už měl najít a
osvobodit!"
„Ale tady nejsme v pohádce... Třeba
Blaise nemá rád sojky a prostě Lucii ani nepustil do
domu..."
„Nebuď směšná. Řekla jsem jí
přesně, kde Blaise bydlí a že mu musí předat
důležitou zprávu... Nenechala by se jen tak odradit. Myslíš,
že se jí něco cestou stalo?" hlas se jí trochu
roztřásl, když to vyslovila.
Jedna její ruka se
snesla dolů, přistála na pravém stehně a jemně ji
poplácala pro útěchu. Hermiona si povzdechla a mírně
zaklonila jednu ze svých hlav.
„Mám to!"
vykřikla po chvíli. „Junia říkala, že na hradě je
obrana proti přemísťování. A že ochrana proti
přemísťování je i na okolních
pozemcích. Nechápu, proč mě to nenapadlo dřív...
Skočím."
„Neskočíš," ujistilo ji její
druhé já. „Tady nikdo skákat nebude. Jak tě
mohlo jen napadnout, že bys to takhle blbě skončila!"
„Ale
ne... Je tu velká šance, že zákaz přemísťování
je na hradě a přilehlých pozemcích. Po-zem-cích,"
odslabikovala a otočila hlavou, aby si viděla dobře do druhých
očí. Zamrkala a pokynula hlavou. „To znamená na
zemi. Ne ve vzduchu. Skočím a zkusím se přemístit.
Co ty na to?"
„Zapomeň... Někdo pro nás přijde,
cítím to v kostech. Jsi těhotná! Co kdyby to
nevyšlo? Ty jsi blázen... Nechápu, proč si myslíš,
že ve vzduchu není zákaz proti přemísťování.
Tak zkusíme vyskočit a přemístit se tady. Ale skákat
do volného prostoru přece nemůžeme..."
Hermiona snad
nikdy neviděla své vlastní šokem rozšířené
oči tak blízko, ale ani to ji neodradilo od jejího
úmyslu. Ztěžka se postavila, musela se chytit rukama za
stěny u okna, aby to vůbec dokázala, protože jí už
jen při představě skoku do propasti pod ní měkla kolena.
„Musím to udělat... Ty to nechápeš? Žádná
záchranná akce se tady pořádat nebude! Je to
všechno na nás dvou! Hrad je uzavřený prostor, tady
by to nefungovalo. Prostě si myslím, že tak metr od hradu ta
hranice zákazu přemísťování končí.
Pořádně se odrazím a skočím do dálky.
Vyjde to. Musí... A já prostě nedovolím, aby
Viktor vyhrál," šeptala rychle, náhle se bála,
aby ji někdo neslyšel a nepověděl její plán
Viktorovi dřív, než se jí ho podaří
uskutečnit.
S rozhodným výrazem v tváři se
oběma rukama opřela o široký parapet a namáhavě se
na něj vyhoupla. I když ještě nebyla v úplně nejvyšším
stupni těhotenství, už na sobě začala pozorovat jistou
nemotornost. Chvíli těžce oddechovala, než se podívala
dolů. Srdce se jí prudce rozbušilo a v ústech ucítila
kovovou pachuť. Skála pod ní se najednou začala
přibližovat a oddalovat.
Rychle se ohlédla přes rameno
zpátky do místnosti a na chvíli si dovolila
úlevně vydechnout. Klouby prstů jí zbělaly od toho,
jak křečovitě svírala chladné kameny stěn z obou
stran okna.
Klamné bezpečí jejího pokoje ji
lákalo víc a víc.
Pak se ale znovu rozhodně
otočila směrem ven a udělala první vstřícný
krok.
„To se ti nemůže povést, Hermiono. Ty jsi už
vážně zešílela z těch neustálých
představ toho tvého zatraceného Malfoye, jak vyráží
dveře sem do pokoje, zabíjí Viktora a se zjihlýma
očima tě prosí za odpuštění a o ruku..."
„Nic
takového si nepředstavuju! Ani o něm nepřemýšlím!"
rozhořčeně se ohradila Hermiona a udělala další krůček
na širokém parapetu. „A rozhodně není můj..."
dodala tiše.
„Přemýšlíš o něm každou noc,
každý den, každou hodinu, každou minutu... Zkus to popřít!
Nezapomeň, byla jsem i v TVÉ hlavě!"
„Nemyslím
NA NĚJ!" popřela kategoricky, aby zahnala veškeré
pochybnosti a zhluboka se nadechla, než postoupila o stopu dál.
Tmavě zelené vrcholky smrků pod ní se chvěly ve
větru a přinášely k ní zpěv meluzíny. Jejich
barva jí na chvíli připomněla barvu keřů v parku,
kde se na konci léta procházela s Dracem a Lucií
a to, jak šťastně se tehdy cítila. Sice ještě neznala
skutečnou pravdu, ale všechno důležité věděla ve své
mysli, ve svém srdci. Teď si připadala, že neví
vůbec nic. Její dcera byla neznámo kde, mohla být
ztracená, zraněná nebo dokonce mrtvá. Z Viktora
se vyklubal pravý Zmijozel ve všech významech toho
jména a Draco... Draco tu nebyl. I když ho v duchu vyzývala
každou minutu, aby za ní přišel. I když ji všude
pronásledoval jeho starostlivý pohled, nebyl tady. A
ani být nemohl.
„Vážně na něj nemyslím,"
ujišťovala teď spíš samu sebe.
Náhlý
zvuk otevírání dveří přinutil obě její
hlavy se otočit znovu do pokoje.
„Draco," vydechla Hermiona,
ale vzápětí by si nejradši nafackovala. Nechápala
svoji bujnou představivost. Věděla, že je ve vězení a
stejně byl první osoba, která ji přišla na mysl.
Ale přesto nechápavě vykulila oči, když uviděla
přicházející postavu.
„Lulu!" vykřikla
její druhá hlava překvapeně.
O Hermionino
„pohodlí" se starala Junia, žádnou ze zbylých
sester na hradě nespatřila ani koutkem oka. Netušila, jestli se
jen bojí jejího hněvu a proto k ní nechodí
nebo jestli na hradě opravdu nejsou. Rychle postoupila o další
krok dál, aby dívka nemohla zmařit její plán.
„Honem, seskoč z toho okna, ani se nechci ptát, co jsi
tam dělala, když se bojíš výšek. Ten Viktor je
vážně debil, že tě strčil do věže... No tak pojď už,
nemůžeme udržet zdejší zaměstnance o moc dýl a
chceme odtud vypadnout dřív, než se objeví Viktor,"
popoháněla dívka Hermionu k rychlosti. „A mimochodem
– můžu vědět, proč máš dvě hlavy nebo to je
tajemství? Vypadá to docela šik..." mluvila, když
se přibližovala k oknu, aby pomohla Hermioně dostat se zpátky
na zem.
„Vypadnout? Takže jsi mě přišla odvézt?"
ptala se Hermiona, když seskakovala dolů. „A je Lucie v pořádku?
Kdo tady všechno je?"
„No jasně že vypadnout! Nechtěla
jsi tady doufám zůstat do soudného dne? Neboj, Lucinku
hlídá Blaisova žena a dorazila sice úplně
vyčerpaná, ale v pořádku. Nevěděla jsem, že je
zvěromág! Jinak tady jsme já s Veru a Blaise s
Dracem," šeptala a za ruku ji vedla po točitých schodech
dolů.
On je tady... Draco je tady... Hermioně bušilo
srdce jako splašené jen při tom pomyšlení. On je
tady... Co mi řekne? Je tady...
„Dávej pozor na
cestu," musela ji Luana upozorňovat, když Hermiona na jednom
schodu klopýtla. „A jak je to teda s tou hlavou?"
„Prostě
nám ji přičaroval Viktor za trest, když Lucie odlétla..."
vysvětlovala Hermionina druhá hlava. Hermiona toho schopná
nebyla, třásla se po celém těle jako v horečce, když
si jen představila, že dole bude stát Draco a čekat na ni.
Rozprávějící hlasy ani trochu nevnímala.
Jak je to možné? On je tady! Panebože... Co udělá?
Co mi řekne?
Nepochybovala o tom, že se krvavě červená,
když si vzpomněla na to, jak jí Draco poprvé řekl,
že ji miluje. Když si vzpomněla na jejich první polibek,
první milování, když mu oznámila, že
budou rodiči... Hlava se jí roztočila v návalu horka
a nohy odmítaly poslušnost.
Zmateně sebou škubla, když
se jí přímo u ucha ozvalo hlasité lupnutí
a hlava se jí posunula zpátky na své místo
uprstřed.
„Hermi, já vím, že se ti to tak asi
líbilo, ale oni by se ti ostatní možná
smáli..." omlouvala se jí Luana s kajícným
výrazem, že odkouzlila její druhou hlavu.
Hermiona
nejdřív vůbec nevěděla, o čem dívka mluví.
Svitlo jí až po chvíli usilovného přemýšlení
a zkoumavě rukou přejela po svém krku, aby se ujistila, že
už má jen jednu hlavu.
„Proč mi vlastně pomáháš?"
zeptala se, když si uvědomila, že Luana je ta poslední
osoba, od které by očekávala, že ji vysvobodí
ze zajetí. Srdce se jí znovu rozbušilo, když si
představila, že je to možná jen další lest, že si
z ní Viktor jen znovu dělá legraci.
Luana na ni
jen překvapeně pohlédla.
„Jsi moje nejlepší
přítelkyně. Řekni mi jediný rozumný důvod,
proč bych ti neměla pomáhat!" pronesla ublíženě.
„Neházej mně s Viktorem do jednoho pytle jen proto, že je
to můj bratr..."
„Lulu tady nejde o žádné
pytle, tady jde o můj život! On unesl mně i mou dceru a jakmile
porodím, chce mi vzít i mého syna. Myslíš
si, že tohle je čas na nějaké hry? Odveď mě prosím
k Dracovi..."
Hermiona stále nevěděla, co si o Luanině
přítomnosti má myslet, ale poslušně ji následovala
po schodech dolů a dál chodbou.
Překvapilo ji, že se
nikde nebojovalo, že se její osvobození koná
tak hladce. Po chvíli ztěžka popadala dech, protože Luana
zřejmě před strachem z prozrazení utíkala čím
dál tím rychleji.
„Ale, ale!" rozřízl
ironický hlas ticho, přerušované předtím jen
klapotem jejich bot po kamenné podlaze. „Co to vidím?
Moje milovaná sestřička nás přijela poctít
svou návštěvou! A... Ale ne! Matka mého budoucího
syna už má jen jednu krásnou hlavičku! Taková
škoda! Nestihl jsem si udělat fotku!"
„Viktore, jdi nám
z cesty," napřáhla Luana před sebe hůlku neohroženým
pohybem a stáhla Hermionu za sebe, aby ji mohla v případě
jakéhokoli útoku chránit. „Tohle není
žádná přátelská návštěva a ty
to dobře víš."
„Ale sestřičko, myslíš, že
nestačím na dvě ženské?" ušklíbl se
pohrdavě Viktor a začal se k nim přibližovat. Neobtěžoval se
ani vytáhnout svou hůlku z kapsy.
Hermiona ztuhla. Tohle
ne, nemůže mě znovu zavřít! prolétlo jí
ještě hlavou, než bleskové sáhla po Luanině hůlce.
Viktor se zachechtal radostí, když pozoroval jejich
chvilkový souboj o nadvládu nad hůlkou, ale ona ho ani
nevnímala. Záleželo příliš moc na tom, aby se
dostala pryč, než aby se nechala odradit.
„Krume!" zazněl
chodbou sytý baryton. Hermiona zalapala po dechu, protože jen
zvuk Dracova hlasu dokázal to, že se jí před očima
vytvořily mžitky.
Následný zápas proběhl
takovou rychlostí, že nestihla ani zamrkat. Před ní
se začaly míhat kletby všech intenzit i barev a výsledný
obraz ji proti její vůli uchvátil. Dva muži v pozadí
přes vzniklý dým skoro nebyli vidět, ale jejich černé
šaty dávaly vyniknout zářivé škále
barev, prskající z jejich hůlek, znásobené
bílou mlhou.
Pak náhle všechny barvy zmizely a v
míhání těl bylo nemožné rozeznat
jednotlivou osobu. A všechno zcela přehlušila jiná, daleko
zářivější a děsivější barva, než všechny
předchozí. Hermioně ztuhla krev v žilách a i Luana v
jejím objetí ztuhla. Ani nevěděla, kdy jí
skončila v náruči.
Připadala si, že zelené
světlo dýchá a vstřebává celým
tělem. Žaludek se jí zvedl a zachvátila ji nevolnost
tak silná, jako nikdy předtím.
Neschopna pohybu se
zavěsila na Luanu. Po tváři jí začaly stékat
slzy a brada se jí roztřásla, když se chodbou rozlehl
zvuk dopadnutí bezvládného těla. Očima se
snažila proniknout skrz hustý dým, aby se ubezpečila,
aby měla jistotu, že člověk, který právě zemřel,
nebyl Draco.
Tichý Luanin povel její nejistotu
vyřešil, když jedním mávnutím hůlky mlhu
odstranila.
