Když
se dým během okamžiku ztratil, náhle odhalený
obraz se vtiskl Hermioně hluboko do duše, hluboko do srdce i do
mysli. I když už viděla spousty mrtvých těl při poslední
bitvě s Voldemortem, nic ji nedokázalo připravit pohled,
který se jim naskytl.
Už to nebyla Hermiona, kdo se
nechával utěšovat, to ona utěšovala svou přítelkyni.
V mozku měla prázdno a nenacházela ta správná
slova, která by mohla vyjádřit něco víc, než
hloupou frašku, která by Luaně jen přitížila a tak
ji jen zlehka pohladila po vlasech.
„Panebože... Panebože...
To ne..." zajíkala se dívka v jejím náručí
a tělem jí pojížděl jeden mohutný vzlyk za
druhým.
„Ššš šššš," zabroukala tiše a dál
jí soucitně hladila vlasy, ničeho jiného nebyla
schopná. Sama sotva dokázala dýchat šokem a
ztěžka lapala po vzduchu. Přes slzy se jí před očima
rozplývala ležící postava Luaniny sestry
Veronicy, její krásná, stále tak živá
tvář, výraz neskutečného klidu, černé
vlasy, lemující její bledý obličej. Ruce
měla divoce rozhozené kolem svého těla,
zašmodrchaného do černého hábitu.
Tmavě
hnědé oči byly stále ještě široce otevřené,
ale i ze vzdálenosti několika metrů bylo vidět, že
Veronica už nežije. Její hrudník se nezvedal, řasy
se ani nezachvěly a nestiskla povzbudivě Luaninu dlaň, když ji
sestra vzala za ruku.
„To nemůže být pravda, to ne...
Ona ne..." vzlykala Luana chraplavým hlasem. „Prober se,
prosím!" vybízela ji a vůbec si nevšímala
slz, které se jí jako vodopád řinuly ze široce
otevřených očí a dopadaly sestře do obličeje.
Hermioně se hlavou rozléhaly burácející
rány, její srdce zrychlilo, jako by se jí
snažilo přikázat, ať se nadechne.
Přesto, že Veronicu
měla ráda jako svoji vlastní sestru, si nemohla pomoct
a nesměřovat motlitbu díků komukoli, kdo ji byl ochotný
vyslechnout, za to, že zhroucené tělo na podlaze nepatří
Dracovi. Pohledem vyhledala jeho planoucí oči, zatímco
si klekala vedle Luany, aby ji podpořila aspoň svou blízkostí.
„Ale to..."
Všichni tři se jako jeden otočili za
hlasem, který bolestně vyslovil ta dvě slova.
„To
nemělo zasáhnout ji. Ta kletba nebyla určena pro ni!"
zasténal Viktor téměř neslyšně.
„Tak ty jsi
ji nechtěl zabít? Ale udělal jsi to!" Luana se snažila
promluvit tvrdě, ale její hlas zastíraly slzy smutku.
Kýžený dojem zcela pokazily těžké vzlyky,
které se jí neustále draly z hrdla. „Zabil jsi
naši sestru! Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl vyslovit smrtící
kletbu, když jsi věděl, že jsme nablízku a že je víc
než pravděpodobné, že bys mohl minout? Copak ses vůbec nic
nenaučil? Copak ti na nás nikdy ani trochu nezáleželo?
Jak jsi mohl? Nikdy ti to neodpustím a doufám, že i ty
budeš její tvář tak, jak vypadá teď, vidět
každý večer před spaním až do konce svého
bídného života! Proklínám tě, Viktore
Krume, ať nikdy nenajdeš klid za to, co jsi provedl!" křičela
na svého bratra jako smyslů zbavená, než se jí
zlomil hlas. „Ona je mrtvá, Viktore..." přidala už tiše.
„A je to jen a jen tvoje vina. Všechno tady je jen tvoje vina.
Ničíš životy na počkání a teď je i maříš.
Doufám, že shniješ v pekle!" nenávistný
šepot se ještě rozléhal chodbou, když prudce švihla
hůlkou, spoutala svou sestru do neviditelných obručí
a opatrně s ní kráčela pryč.
„Ani se nehni,
Krume," zavrčel Draco bez jediné známky emocí
v hlase, zatímco na Viktora pevně namířil svou hůlku.
Pohledem stále držel Hermioniny oči v sevření tak
pevném, jako by se jí dotýkal. To pomyšlení
ji vypálilo do hrudi díru velikosti dělové
koule. „Běž zvednout jeho hůlku," poručil jí a bradou
pokynul k místu, kde Viktorova zbraň ležela.
I když
krůček po krůčku opatrně postupovala určeným směrem,
nedovolil jí přerušit spojení jejich očí.
„Za chvíli tu máme bulharské bystrozory,
už se nemáš čeho bát," snažil se ji uklidnit svým
hřejivým tónem.
Během několika chvil, které
jí připadaly jako několik hodin, během kterých se
topila ve stříbrných hlubinách jeho očí,
se opravdu chodbou rozlehly spěšné kroky a za poslední
zákrutou se objevilo asi pět mužů v úředně
vyhlížejících hábitech.
Ani
nestačila mrknout a natož rozloučit, i kdyby náhodou
chtěla, a muži už spoutaného Viktora odváděli pryč.
V očích se jí objevily další slzy, když
sledovala jeho vzdalující se záda. Nemohla si
pomoct, bylo jí ho líto. Líto, že nedopatřením
zabil svou sestru, líto, že ona nikdy nepřipustí, aby
třeba jen na okamžik uviděl svého syna. A zároveň
ho prudce nenáviděla za to, že jí zničil všechno
štěstí, kterého kdy mohla dosáhnout.
„Stoupla
si přede mě..." Proniklo do jejích myšlenek.
I když
se tomu chtěla ubránit, znovu Dracovi pozorně pohlédla
do očí.
„Cože?" zeptala se zmateně.
„Veronica.
Stoupla si přede mě, když uviděla, o co se Krum snaží..."
vysvětloval udiveně a ledová šeď jeho duhovek získávala
pomalu bouřkový nádech. „Proč to udělala?"
„Draco..." zmohla se jen na vyslovení jeho jména,
než překonala vzdálenost, která je dělila a objala
ho. Chlácholivě ho hladila po vlasech, stejně, jako před
pár minutami Luanu. A stejně jako předtím, ani teď
nenašla vhodná slova, která by mohla vyslovit a
neplýtvat přitom vzduchem nebo jeho i svým časem...
„Co tady děláš? Jak to, že nejsi ve vězení?
Nebo mi Viktor zase lhal?" zavalila ho radši vlnou dalších
otázek. Nechtěla teď myslet na Veroničinu smrt. Přitiskla
se k němu ještě víc, v jeho blízkosti se cítila
lépe, než kdykoliv dřív. Poprvé za poslední
měsíce se cítila v bezpečí.
„Pustili mě,
když našli důkazy proti někomu jinému, už je to několik
týdnů..."
„Ani nevíš, jak jsem ráda,
že to Viktorovi nevyšlo. Celou dobu jsem věděla, že všechny
důkazy, které proti tobě našli, podvrhl on," šeptala mu
přímo do ucha. Musela přivřít oči rozkoší
nad tím, že se ho dotýká od špiček prstů u
nohou až po nos, který mu zabořila do vlasů, aby se mohla
nadechnout jejich dráždivě známé vůně. Ani
vzedmuté břicho jí nezabránilo se k němu
přitisknout i ňadry.
„On s tím měl něco společného?"
vydechl překvapeně. Potlačila zklamané zasténání,
když se od ní mírně odtáhl, aby se jí
mohl zkoumavě zadívat do očí.
„On... To on
přece zařídil, abys šel do vězení... Nebo ne?"
zajíkala se pod jeho pohledem a automatickým gestem si
položila ruku na břicho, aby jemně pohladila dítě uvnitř.
„Hermiono... Tohle bychom si měli vyjasnit... Ona mi
vyhrožovala, že mi vezme mojí dceru. Nikdo mi nevezme moje
dítě, aniž by za to zaplatil..." nechal doznít svá
slova a chvíli nic neříkal, jen se na ni díval,
aby se ujistil, že pochopila to, co se jí snažil říct.
Pak se prudce nadechl a pokračoval: „Zaplatí za to i Krum,
ani to, že bude ve vězení, mi v tom nezabrání...
Opovážil se na vás vztáhnout ruku... Kdybych
Lucii od narození necvičil v tom, jak se v nebezpečné
situaci proměnit v něco malého a rychlého, ani jedna
z vás už nemusela žít, uvědomuješ si to?"
Herimona prudce zavřela oči. Najednou ho nechtěla vidět...
On zabil svou tchýni... On ji opravdu zabil!
křičela v duchu nevěřícně. Vnitřnosti se jí
kroutily, když si vzpomněla na to, jak pro něj šla do Azkabanu,
když mu Viktor zaplatil kauci. Tehdy si myslela, že to mohl udělat,
ale pak už nikdy ani nezapochybovala o jeho nevině.
A záleží
na tom? zněla jí hlavou důležitá otázka.
Změní to něco v tom, co cítíš? Změní
to něco na tom, co si myslíš? Změní to tvoje
rozhodnutí?
Zvedl se jí žaludek a ona si
rychle dala dlaň před ústa, aby potlačila chuť na
zvracení.
„Takže ty jsi učil Lucii, jak se stát
zvěromágem?" zeptala se zcela zbytečně, jen proto, aby
získala víc času na přemýšlení. Za
zavřenými víčky se jí míhaly představy
toho, jak se blonďatý muž plíží pod rouškou
tmy do luxusního domu, který jistě obývala
matka jeho manželky, jak se krade do její ložnice a...
„Ano, samozřejmě. Je to rodinná tradice," přerušil
udiveně její myšlenky. „Myslíš, že by náš
rod přežil tak dlouho, když se v každé generaci, podobně
jako u Zmijozelů, rodí jen jeden syn? A právě
Zmijozel mi teď moje právo na syna odepřel..." vyplivl
nenávistně.
„Ale Draco, to přece neznamená, že
bychom my dva nemohli mít další děti! Jediné,
co z mého těhotenství vyplývá, je, že
je nemůžeme mít teď hned! Ale až se to malé narodí,
nic nám nemůže zabránit..."
„Ale může...
Myslíš, že by mi nevadila představa Kruma v tvojí
posteli, jak ti dělá dítě? Nebo to, že mi jeho malý
syn pobíhá po domě? Pokaždé, když bych ho
viděl, bych si musel vzpomenout na jeho otce!" přerušil ji
prudce. „To po mě nechtěj..." zavrtěl hlavou a pomalu udělal
krok zpět.
Pyšně zvedl bradu.
„Malfoy nikdy nepřijme od
své ženy dítě někoho jiného."
Hermiona
ztěžka polkla. Ještě nikdy jí tolik nepřipomněl nadutý
výraz svého otce, jako právě teď.
I ona
ukročila dozadu, pryč od něj.
„Láska asi nestačí,
že ne? Nikdy jsi mě nemiloval tolik, aby jsi za mě bojoval...
Nikdy jsi mě nemiloval tolik, jako já tebe. Měla jsem to
vědět. Měla jsem si to pamatovat. Ale nevyměním tě za
svoje dítě, to nemůžeš čekat..."
„Ne, to
nemůžu..." splynulo tiše z jeho úst. Tím pohybem
na ně upoutal její pozornost a ona z nich najednou nemohla
odtrhnout pohled. Když si jazykem navlhčil spodní ret,
zatmělo se jí před očima, srdce jí začalo bušit až
někde v krku a kolena jí změkla. Náhle neexistovalo
nic jiného, než oni dva.
Ani trochu se nedivila, když o
vteřinu později ucítila jeho žádostivé rty na
svých. Líbal ji se zoufalou touhou, i když s
neobvyklou něžností, s nejasnou chutí konečnosti,
slz a slov, která nebudou už nikdy vyřčena.
Zkoumajícími
prsty jemně uvolňoval napětí její šíje, ona
bříšky prstů slabě kopírovala kontury jeho tváře,
aby si je vryla do paměti navždy.
Ve svém srdci tušila,
že právě překročili hranici, bod, ze kterého není
návratu. Přesto se ho dál držela jako klíště,
nechtěla ho nechat jít. Ať už provedl cokoliv, ať už je
rozdělovalo cokoliv...
„Je Lucinka v pořádku?"
zamumlala téměř neslyšně. „Vůbec jsem netušila, jak
daleko doletí, jestli vůbec někam, ale musela jsem ji poslat
pryč. Jednou se přeměnila v sojku, zrovna když ji vyděsil jeden
z domácích skřítků, ani si to neuvědomila.
Musela jsem to risknout. Nevěděla jsem, co s ní Viktor
chystá a jakmile bych porodila, nemohla bych na ní
pořád dávat pozor, tak jako teď..."
„Neboj,
zvládla to perfektně, je to přece tvoje dcera," uklidňoval
ji Draco mezi dobře mířenými polibky na krk.
„Neexistuje nic, co bys nedokázala..."
„Nedokážu
ti dát důvod k tomu, abys se mnou zůstal..." promluvila
bez dechu.
„Napíšu o tobě... Bude to bestseller,"
ujistil ji s mírným úsměvem, když ji naposledy
pohladil po tváři. „Miluju tě..."
„Já vím,"
konstatovala smutně. „Tak běž, já budu v pořádku...
Já i můj syn..."
Palcem a prostředníčkem jedné
ruky si promnula spánky, aby ji hlava tolik nebolela. Dlaní
si tak cíleně zakryla výhled. Nechtěla ho vidět
odcházet.
Hlasité ozvěny jeho kroků nahlodávaly
její odhodlání, ale i když na něj chtěla
zavolat, její ústa se už znovu neotevřela, hlasivky
nedovolily promluvit. Kolena se pod ní podlomila a ona se po
chladné zdi svezla až na zem.
Po několika hodinách,
když se, zmrzlá, ani nepokoušela pohnout, ji tak objevila
Luana. Tiše si sedla vedle ní a ruku jí položila
chlácholivě kolem ramen.
„Viktor už nikomu neublíží.
Když vyvolali poslední kouzlo z jeho hůlky, vyšlehl zelený
paprsek a k tomu jim stačilo moje svědectví... Už ho
nepustí. Zatkli i Juniu, za napomáhání.
Chudák máma. Chudák Veru..." šeptala zlomeně.
„Ale my máme ještě jedna druhou. Už víš, jak se
bude jmenovat můj synovec?" pohlédla na ni zvlhlýma
očima a položila si hlavu na její rameno. „Teď už
všechno bude v pořádku... Draco se k tobě určitě vrátí
a já si taky konečně najdu svého prince, vím
to..."
KONEC
