When I'm scared and silently scream "no"

My heart's beating fast but I'm moving slow

Before I start sinking below

You grab on and never let me go

Don't let me go, don't let me go

When I need you the most

You pull me out of the undertow

- James LaBrie, Undertow


- Nautilus, 31. října 1889, třetí den po bitvě v Kermadeckém příkopu -

Po dlouhém, skoro nekonečném tichu se konečně ozvaly Doktorovy kroky. Šel pomalu, unaveně. Nakonec dlouze a namáhavě vydechl a posadil se na zem, záda si opřel o stěnu u dveří. Ty zůstaly otevřené.

"Tak co?" zeptal se Stařík, když se Doktor sám neměl k tomu, aby promluvil.

"Nevím, je to pořád stejné. Horečka neustupuje." Vysvětlil Doktor odevzdaně. Ponuré nouzové světlo po jeho slovech náhle příznačně zesláblo a zablikalo. Členové posádky se mlčky rozhlédli kolem sebe a zaposlouchali se do podmořského ticha. Na chvíli na všechny padla tma, nebylo vidět vůbec nic. Nakonec se ale matné, červené světlo opět probralo k životu.

"No a neměl by se už vzbudit?" Zeptal se Eiko, když odhlédl od sonaru.

"Teoreticky ano." Potvrdil Doktor a krátce si odkašlal. "Podívejte se, musíme si teď ujasnit jednu věc," pokračoval. "Vím, že toto řešení vzbuzuje emoce, ale mě jakožto palubnímu lékaři už moc možností nezbývá. Jestli se kapitánův stav do večera nezlepší, budu muset přistoupit k amputaci."

"No tak, vždyť musí být ještě nějaký jiný způsob!" Oponoval Eiko.

"Jiný způsob?" Doktor si odfrkl a zvedl obočí. "Tak mi poraďte. Víte, já chápu, jak je to hrozné, ale pro mě a myslím, že i pro nás všechny je prioritou zachránit kapitánův život, nikoli jeho paži. Nebo se pletu?"

Kdesi v trupu Nautila – nebo tedy spíše toho, co z Nautila zbylo, se ozvalo táhlé skřípání a praskání. V této situaci to skoro znělo, jako kdyby sama loď naříkala.

"Ale vždyť je to přece kapitán, on to zvládne." Pronesl tiše Stařík, hlavu skloněnou ke svým přístrojům. Bylo stěží poznat, zda skutečně věří tomu, co říká. "Už přece zvládl horší věci. A navíc... on není jako my." Řekl nakonec a podíval se po ostatních.

"Ne, to není, to máte pravdu." Přiznal Doktor. "Kdyby totiž byl kapitán člověk jako my, s velkou pravděpodobností už by tu s námi nebyl, s rukou nebo bez ní."

"Ale vždyť se už uzdravoval." Podotkla Elektra, sedící poblíž dveří, zahalena do kapitánova pláště.

"Ano a ne. V naší situaci se těžko zabraňuje infekci." řekl Doktor a přejel si rukou po tváři. "Úlomků střely bylo hodně, potřeboval bych lepší podmínky abych je mohl všechny spolehlivě najít a odstranit. Věřím, že jsem udělal, co jsem mohl, ale zřejmě to nebylo dostatečné. Když teď vynechám amputaci paže, vyčerpal jsem už všechny mě známé prostředky." Pronesl a pokrčil si nohy, ruce opřel o kolena a sklonil hlavu. "Přikročil jsem tedy ještě k jednomu řešení, ale nad tím nemám žádnou kontrolu." Dodal po chvíli.

"Co tím myslíte?" Ozval se znovu Stařík.

"Jak už bylo řečeno, kapitán není člověk." Odvětil Doktor opatrně. "A navíc je dědicem Modré vody. Mezi ním a tou... věcí je nějaké spojení." Jeho hlas byl najednou tichý, jako kdyby se zdráhal mluvit dál.

"Ano? Posloucháme." Povzbudil jej Stařík.

"Ikoline a já... Rozhodli jsme se... Vyndali jsme kapitánovu Modrou vodu z té truhličky, co ji pořád nosí u sebe."

"Kdo vám to dovolil?" namítl Eiko rázně.

"Počkej, uklidni se!" Zamračil se Stařík, když se postavil a otočil směrem k Eikovi. "Pokračujte, Doktore." vybídl nakonec.

Doktor pokrčil rameny. "Jistě, je to bez kapitánova vědomí, ale myslím, že za zkoušku to stojí."

"To je pravda." Potvrdila Ikoline, jež právě vstoupila do místnosti. "V té truhličce byl schovaný i náhrdelník s přívěskem, do kterého se dá Modrá voda připevnit." Pokračovala ve vysvětlování. "Tak jsme to s tátou zkusili a povedlo se. A pak jsme ten náhrdelník s Modrou vodou dali Kapitánovi kolem krku. Tak, jak ji nosila Nadia, však víte."

"A to mu má pomoct?" Uchechtl se naštvaně poddůstojník Fletcher a ohlédl se od řízení lodi směrem k ostatním.

"To nevíme, ale možná ano. Ta věc se trochu rozzářila, když jsem ji položila kapitánovi na hruď."

"Skutečně?" zeptal se Stařík.

"Kdo ví, co to znamená." Zamručel pochybovačně Fletcher.

"Já myslím, že něco určitě." Stála si za svým Ikoline. "Nadia mi o své Modré vodě vyprávěla, jak ji vždycky upozornila na nebezpečí a tak. Ani ji nemohla zahodit, když chtěla."

"To nic nedokazuje." Eiko mávl zlostně rukou. "A vůbec, proč teda kapitán tu věc nenosí, když by mu měla tak pomáhat?"

"Jak se takhle můžeš ptát?" Otázala se Elektra rozhořčeně. "Zřejmě toho o kapitánovi moc nevíš, Eiko."

"Ale podívejme, se kdo se ozval!" Odpověděl Eiko podrážděně. "Odbornice na kapitánův život, že? Když už jsme u toho, můžeš nám třeba taky prozradit, jak konkrétně nám mělo pomoct, že jsi kapitána střelila do ruky?!"

"Tak dost, už jsem jednou řekl, že se máš uklidnit, Eiko!" Zavelel Stařík rozhořčeně. "Tyhle šarvátky nám teď k ničemu nejsou!"

"A jak se mám uklidnit?! Nemáme pohon, skoro žádnou energii, klesáme pořád hlouběji a dochází kyslík, a k tomu všemu vedle v místnosti umírá kapitán. A ona si tu sedí jakoby nic, zahalená v jeho plášti a peskuje mě tady. Přitom sama ještě nic nevysvětlila!"

"Má pravdu!" Souhlasil Fletcher a udeřil pěstí do přístrojové desky před sebou. "Proč si neukážeme na tu, která za to může? Jak to, že si tady jenom tak v klídku sedí?" Prohlásil rezolutně a otočil se směrem k Elektře.

"Přátelé, uklidněte se!" Ozval se rázně Doktor, vstal a popošel pár kroků směrem ke středu místnosti. "Souhlasím se Staříkem, tohle nám nijak nepomůže!"

"Že ne?!" Namítl zlostně Fletcher. "A jak můžete vědět, že ta ženská nechystá něco dalšího? Na životě jí nezáleží, zbraň přece obrátila i proti sobě. Možná bychom jí tedy mohli pomoct dokončit, co začala!"

"Tak prosím, do toho! Na co čekáš?!" Vykřikla Elektra, vstala a shodila ze sebe kapitánův plášť.

"No já vlastně nevím, na co pořád čekáme. Kyslíku není nazbyt!" Okřikl ji zpět Fletcher a vstal ze svého místa. Okazaki, asistent řízení, přitakal a rovněž povstal.

"Čím míň plic, tím líp, že?" pousmála se Elektra a sklopila zrak. "No tak, skončeme to. Pravidla jsou jasná, a já čekám na svůj trest už třetím dnem. Tak už mě, prosím, nenapínejte."

"Ne, prosím, ne!" vykřikla Ikoline, když Fletcher s Okazakim vyrazili k Elektře.

"No tak prosím vás, mějte rozum!" zvolal Stařík, přiskočil k Elektře jako první a postavil se mezi ni a Fletchera.

"Nechte je, mají pravdu. Takhle to bude lepší." Pronesla klidně Elektra a položila Staříkovi ruku na rameno. "Už nemám nárok být tu s vámi."

"Podle pravidel hlavně nemáš nárok na život!" Trval na svém Fletcher.

"Ne, to nemám." řekla tiše Elektra a sklonila hlavu. Přišlo jí zvláštní, že vůbec necítila strach. Ani zášť. Jen lítost. Kéž bych to mohla napravit... "Prosím, odpusťte mi." Zašeptala do ucha Staříkovi.

Ten se však podivně zasmál. "Ne, ne, tohle je šílené. To nedovolím!"

"Ustup, Staříku, ty do toho nepatříš." Zasyčel výhrůžně Fletcher.

"Ne!"

"Tak dost!" Zazněl náhle silný, pronikavý hlas. Jeho ozvěna se v nastalém tichu ještě několikrát odrazila od vnitřních stěn lodi. Všichni okamžitě ztichli a pozorovali, jak slabé nouzové osvětlení postupně ustupuje intenzivní modré záři přicházející z chodby otevřenými dveřmi. Dveřmi, ve kterých se vzápětí objevila vysoká postava se zdrojem onoho světla zavěšeným na krku.

Kapitán Nemo se zdravým ramenem opřel o rám dveří, pravou rukou si přidržoval poraněnou levou paži. Jeho jindy jemně bronzová kůže nyní až nepřirozeným způsobem odrážela světlo vycházející z Modré vody, téměř jako by se sama třpytila a zářila. Jeho fyzický stav sice Doktor před malou chvílí označil za krajně neblahý, na Nemově pohledu to teď však nebylo znát. Jeho oči byly hrozivé, tvrdé a přísné a Elektra si uvědomila, že je to poprvé, kdy kapitán před posádkou projevil svou autoritu tímto způsobem. Jistě, každý člen posádky více či méně věděl, co je kapitán zač, sám Nemo se však vždy důsledně snažil před posádkou svůj původ nezdůrazňovat.

Teď se ale oči všech upíraly na ten zvláštní výjev ve dveřích. Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil ani se nepohnul.

"Chci, aby bylo jasno, že na své lodi žádný lynč nestrpím." Promluvil kapitán. "Koho bych snad znovu přistihl při takovém jednání, bude na místě zastřelen." Prohlásil a zdálo se, že se jeho pohled na okamžik stočil k Fletcherovi. "Velící důstojnice porušila naše pravidla a trest ji nemine. Teď je však nanejvýš nesmyslné se tím zabývat. O jejím dalším osudu rozhodnu v příhodném čase. Je to všem jasné?" otázal se důrazně a na okamžik se odmlčel. "Výborně," prohlásil, když viděl, že nikdo nic nenamítá. "Jsem rád, že si rozumíme." Řekl nakonec a odešel.

...

Jenže čas plynul a kapitán mlčel.

Nikdo z posádky se už téma trestu pro Elektru neodvážil znovu otevřít a sama Elektra jen tiše vyčkávala. Vždyť kapitán to vyjádřil dost výstižně, když řekl, že zabývat se touto záležitostí v jejich mizerné situaci nemělo smysl. V tu dobu smrt bezprostředně hrozila celé posádce.

Avšak nakonec přeci jen svitla naděje.

Klesali sice stále hlouběji, až skoro k samému dnu příkopu, jenže namísto hlubokomořské tmy, občas narušené podivnými světélkujícími tvory, se před nimi objevilo slabé, ale stabilní světlo, jež neustále sílilo. Nebylo pochyb, že se pomalu, ale jistě blížili k prastarému podmořskému tunelu, který zde před celými věky zanechali Atlantiďané.

Nautilus už nedisponoval žádným aktivním pohonem, nezbývalo tedy než čekat, až je k ústí tunelu pomalu nažene hlubokomořský proud. Nebylo to vůbec snadné, hodiny se vlekly a jemné manévrování nebralo konce. Jenže poddůstojník Fletcher s panem Okazakim a Eikem se u řízení doslova vyznamenali, snad i ve snaze odčinit své chování, a Nautilus spolehlivě a bez újmy navedli do osvětleného portálu.

Zde Nautilus značně nabral rychlost, avšak kam přesně je tunel směřoval, zprvu nebylo jasné. Veškeré brzdící systémy zde byly nepoužitelné, a tak postupně míjeli jednu odbočující chodbu za druhou. Ve vysoké rychlosti se světla po stranách tunelu téměř slévala v jednolitou zářící linku a zdálo se, že nad směřováním ponorky znovu a tentokrát zcela ztratili kontrolu. Každým dnem se nervozita stupňovala, avšak kapitán zůstával v klidu. Modrou vodu nosil neustále zavěšenou na krku a jeho stav se postupně zlepšoval. Snažil se co nejvíce času trávit na můstku, kde ve světle přicházejícím z tunelu nebyla tolik patrná záře Modré vody. Většinu času jen mlčky pozoroval ubíhající světla, občas krátce odpověděl na dotaz. Často také ve svém kapitánském křesle usínal a budil se až s příchodem Doktora nebo Ikoline.

Pouze jednou promluvil z ničeho nic, aniž by se ho někdo na něco zeptal.

"Prosím, nemějte obavy." řekl tiše, ale zřetelně. "Vím, kde naše cesta končí. Tam, kde všechno začalo."

"Vynoříme se pod Tartessosem." Odtušila po dlouhé chvíli mlčení Elektra.

"Přesně tak." potvrdil Nemo.

Za další dva dny se tak skutečně stalo. Loď začala náhle zpomalovat a zamířila do tunelu vedoucího kamsi vzhůru. A nakonec se stalo něco, v co mnozí z posádky už ani nedoufali. Nautilus se vynořil.

Vzduch kolem lodi se zdál být v pořádku, opět tedy bylo možné otevřít průduchy a pustit dovnitř trochu kyslíku. Všichni si gratulovali a jásali, někteří slzeli, jiní se smáli, Fletcher s Okazakim dokonce Elektře přednesli cosi jako omluvu.

Když všichni vystoupili na povrch lodi a rozhlédli se kolem, ohromná místnost, kde se ocitli, jim nejvíce ze všeho připomínala nádraží. Nástupiště a přilehlé stěny vypadaly jako z bílého, lesklého mramoru. Stropní část tvořila jen hrubě opracovaná skála vyztužená masivní kovovou klenbou. I zde byly všude po obvodu místnosti umístěny svítilny. Klasická nádražní budova, dalo by se říct, ovšem s tím rozdílem, že nástupiště od sebe nedělily koleje, ale vodní kanály. Nepochybně šlo o jeden z největších dopravních uzlů v síti starých hlubinných tunelů.

Elektra se zahleděla vzhůru a při pohledu na monumentální klenbu se jí zamotala hlava. Mezi jednotlivými kovovými žebry klenby se rýsovaly zkameněliny pravěkých tvorů a rostlin. Do nejvyšších míst u stropu už nepronikalo světlo z nástupišť, stíny skalních výčnělků se tak ve výšce hrozivě prodlužovaly a tmavly. Toto místo jejich nové naděje působilo zároveň poněkud děsivě. Vzduch zde však byl svěží a neustále lehce proudil.

"Vzduchotechnika tu funguje." Popsal Stařík nahlas jev, kterého si už všichni všimli.

"Dobré znamení." Poznamenal kapitán. "Možná budeme mít štěstí a budou fungovat i další věci." řekl, když sestoupil z lodi na nástupiště. Poté došel až ke schodišti vedoucímu k velkému nadchodu, jež všechna nástupiště spojoval. Ostatní jej následovali.

Když se Nemo rukou dotkl zábradlí, Modrá voda na jeho hrudi se rozzářila a schody se pohnuly. Jedna polovina stoupala vzhůru, druhá dolů. "Zajímavé." Podotkl a nastoupil si.

"Copak vy jste tu nikdy předtím nebyl?" Zeptal se Eiko a přidal se ke kapitánovi.

"Nebyl. A žasnu nad tím podobně, jako vy." Povzdychl si Nemo. Když jej schody vyvezly až nahoru, vykročil směrem k východu, aby udělal místo ostatním, potom se zastavil a vzhlédl směrem ke klenbě haly. "Tunel, kterým jsme se sem dostali, tahle stanice... vše bylo už po generace jen předmětem legend. Mohou to být celá tisíciletí, kdy tu byl někdo z mého národa naposledy."

"No, pěkný." potřásl Eiko hlavou, založil si ruce před sebe a rozhlédl se kolem. "Mohli aspoň zhasnout, když už."

"Hm." Nemo se kousl do rtu a stočil svůj pohled k zemi. Výhled do tváře mu částečně zakrývaly husté vlasy, ale bylo téměř jisté, že se usmívá. "Je to věčná škoda, že jste jim tehdy nemohl poradit, pane Villane."

"Viďte, taky si myslím- " zažertoval Eiko, ale to už jej chytil za rameno Fletcher.

"Nech těch řečí a pojď radši se mnou." přikázal a vydal se k východu se zbraní v ruce. "Je možný, že nezhasli, protože jsou pořád tady."

"Myslím, že to nebude třeba, pane Fletchere." Uklidnil jej kapitán. "My sami bychom se sem bez Modré vody nikdy nedostali. Nikdo jiný sem přístup nemá."

"A co Nadia?" Připomněla Elektra. "Co když-"

"To je krajně nepravděpodobné." Rozhodl Nemo po chvíli přemýšlení.

"No, opatrnosti není nikdy dost. Jdu napřed." Ohlásil Fletcher.

"Dobrá." souhlasil Nemo.

Portál před nimi byl otevřený a prostor za ním byl rovněž osvětlen, i když světlo bylo o poznání tlumenější. Fletcher s Eikem se k bráně přiblížili po stranách, každý se zbraní v ruce, a poté opatrně vstoupili. Po chvíli Eiko nakoukl zpět a vyzval ostatní, ať jej následují.

Když všichni prošli branou, zjistili, že se nacházejí v další rozměrné hale. I zde byl strop vyztužen klenbou, nedosahoval však takové výšky, jako v hale s nástupišti. Podlaha i stěny byly čistě bílé a lesklé, s jemným žilkováním, strop byl opět ponechán kamenný. Uprostřed haly bylo několik světel umístěno v podlaze. Kužely jejich paprsků se sbíhaly k jednomu místu mezi žebry stropní klenby. V osvětleném místě byl strop porušen a mezi kameny vyhřezával lesklý, světlý předmět.

"Co to asi je?" Zeptal se Eiko a ukázal prstem na osvětlené místo na stropě. "Vypadá to, že to sem nepatří, ale proč jsou na to namířený ty světla?"

Elektra pokrčila rameny. "Asi to tak má být." řekla a přimhouřila oči. "To vypadá skoro jako..."

"Kus nějaké lodi." Doplnil Fletcher, jež právě došel k protilehlé stěně haly. Ruce si založil v bok a zaklonil se, aby si vyhřezávající předmět mohl co nejlépe prohlédnout. Ostatní vyrazili za ním.

Cestou někteří z posádky procházeli nad podlahovými světly a jejich stíny se míhaly na protější stěně a na stropě. Bylo zajímavé to sledovat, avšak ještě zajímavější věc nastala, když kolem světel procházel kapitán – sálem se rozezněla hudba. Mírná a libozvučná, s rychlými skupinkami vysokých tónů, jež zřejmě měly sloužit k upoutání pozornosti. Nemo a ostatní se zastavili a nevěřícně se rozhlíželi. Potom, stejně náhle jako začala, hudební znělka opět utichla. Podlaha v místě, kde byla umístěna světla, se ještě více rozzářila. Nemo hbitě ustoupil stranou, když se z podlahy pod ním vynořil rozměrný hologram.

"A co má být zas tohle?" žasl Doktor, jenž byl Nemovi stále nablízku.

"Asi... bitevní loď." Hádal kapitán poté, co se hologram zcela vynořil z podlahy a vznesl se do prostoru pod klenbou. Stejně jako ostatní nespouštěl z výjevu oči.

V tu chvíli přišla na řadu další neuvěřitelná věc. Obvodová světla v hale potemněla a rozezněl se ženský hlas. Bylo však jisté, že k nim nemluví nikdo živý. Hlas vycházel z reproduktoru a zněl velice příjemně a zpěvně, a navíc byl podkreslen hudebním doprovodem. Jeho tóny se nesly halou stejně lehce jako všudypřítomné jemné proudění vzduchu. Jediné, co rušilo celkový dojem z poslechu byl fakt, že řeči nebylo rozumět.

Během projevu se projektovaný hologram postupně otáčel všemi směry. Poté byly přibližovány detaily povrchu lodi, a nakonec podélný řez vyjevil vnitřní prostory a uspořádání. Zvláštní výklad byl věnován pohonu a zbraňovým systémům.

Pak se hlas odmlčel, hologram lodi začal ustupovat do dálky a všude kolem se rozsvítily tisíce hvězd. Výjev vyplnil celý prostor haly, nebyla již vidět ani klenba, ani stěny či podlaha. Všude jen nádherná hvězdná obloha, tisíce a miliony malých světelných bodů a daleko v pozadí pruh Mléčné dráhy.

Za bitevní lodí se brzy vynořila celá flotila jí podobných. Úhel pohledu se pak svižně otočil a Elektra měla pocit, jako kdyby sebou škubl celý sál. Udržet se na nohou jí v tu chvíli dalo dost práce, nicméně povedlo se.

Hned poté však znovu všichni vydechli úžasem. V zorném poli se vynořila Země, tak jak musela vypadat při pohledu z vesmíru.

Než si Elektra stačila uvědomit, že takhle Zemi ještě nikdo z lidí nikdy neviděl, a že je to nejspíš to nejkrásnější, co ona sama kdy v životě zahlédla, všimla si, že se od Země rychle přibližuje skupina několika desítek menších lodí, ne nepodobných jejich Nautilu. Než si je však stačila prohlédnout důkladněji, scéna se opět změnila.

Tentokrát se přesunuli na můstek velkého bitevníku. Uprostřed se nacházelo vyvýšené, zdobené křeslo, na němž seděl muž vysoké, až mohutné postavy a tmavé pleti. Byl oblečen ve splývavých bílých šatech a jeho předloktí, krk, uši a čelo zdobily zlaté, blyštící se šperky. Nepochybně se jednalo o velmi významného Atlantiďana. Jeho oči byly velké a zářivě modré, stejně modré jako předmět vznášející se nad jeho hlavou. To je přece Modrá voda, uvědomila si Elektra.

K muži následně promluvil hlas, jehož nositel nebyl nikde vidět. Muž, podle všeho kapitán, se poté lehounce, nepatrně usmál a sám promluvil. Jeho řeč byla krátká a rozhodná, jeho hlas pevný a sebejistý. Řeči však opět nebylo rozumět. Elektře sice připomínala jazyk Atlantiďanů, ale s hrozným přízvukem. Nakonec rozeznala pouze jedno, poslední slovo, na kterém si kapitán s modrýma očima dal obzvlášť záležet - "smrt". Modrá voda nad jeho hlavou poté zcela změnila tvar – s tak nečekanou lehkostí, jako kdyby byla opravdu z vody.

To, co následovalo potom, by se dalo popsat snad jen jako jatka ve vesmíru.

Flotila Nautilů sice manifestovala úctyhodnou palebnou sílu a nečekanou souhru při manévrování kolem velkých bitevníků, jenže ty se zdály být vybaveny natolik silným elektromagnetickým štítem, že doznaly jen nepatrných škod.

Odpověď na tento první útok byla zdrcující. Modrooký kapitán klidným, téměř rozmařilým hlasem pronesl několik rozkazů, čísi nevzrušený hlas krátce odpověděl a flotila velkých křižníků se přeskupila. Síla protiútoku se nacházela mimo veškeré lidské představy. Buďto se jednalo o chybu v záznamu hologramu, anebo uvolněná energie útoku způsobovala víření samotného časoprostoru. Zdálo se, že menší lodě nejen že nejsou schopné nijak odpovědět ani se aktivně bránit, nebyly schopné se ani z boje stáhnout. Během několika okamžiků z flotily Nautilů nezbylo téměř nic.

Kapitán velkého bitevníku se před závěrečným úderem ještě krátce zkontaktoval s posádkou poslední vzdorující lodi. Nechal je mluvit jen chvíli a nejspíš ani neposlouchal, co mu chtějí sdělit. Po tváři se mu rozlil slastný výraz, když se zaposlouchal do zvuků paniky na palubě. Nakonec sám ještě pronesl pár vět. Ke konci svého krátkého monologu zopakoval své oblíbené slovo a následovalo doražení. Velký křižník upoutal poslední nepřátelskou loď do vlečného paprsku a poté ji postupně dotlačil do Zemské atmosféry. Při rychlosti, jaké loď dosáhla, se její už tak poničený plášť začal brzy tavit a modrooký kapitán si s blaženým úsměvem užíval zoufalý křik umírající posádky. Výkřiky však postupně slábly, a nakonec se spojení přerušilo úplně. Loď se konečně rozpadla na hořící kusy a záběr hologramu se stočil ke hvězdám.

Následovala znělka a hologram zmizel. Světla po obvodu haly se pomalu rozzářila a celý prostor opět vyplnilo ticho.

Až po několika okamžicích si Elektra uvědomila, že sedí na zemi a že je jí zle. Křik umírajících v posledních scénách hologramu jí stále zněl v uších – tak naléhavý, tak skutečný. Když se rozhlédla okolo sebe, zjistila, že ostatní z posádky jsou na tom velmi podobně. Tedy až na kapitána, který jediný stál.

"Strašné. Příšerné." Pronesl tiše Doktor.

"Taky nám na začátku mohla ta ženská říct, ať se radši posadíme." Postěžoval si Eiko a promnul si obličej.

"Říkala to." Odpověděl mu kapitán, načež se otočil a došel až pod proražené místo ve stropní klenbě. Zvedl hlavu a krátce si místo prohlížel. "Tak to bychom měli..." řekl potom a zasmál se.

"Co?" Ozval se Stařík a vzhlédl nechápavě k Nemovi.

Nemo si významně odkašlal a vrhl po Staříkovi podivně spiklenecký pohled. "Poslední scény té bitvy raději rozebírat nebudeme. Ale rozuměl jste tomu výkladu? Zachytil jste nějaká slova?"

"Tedy... myslím, že jsem pár slov pochytil, ale nevím..." Odpověděl Stařík a s námahou vstal. "Znělo to jako jazyk Atlantis, ale nějaký méně známý dialekt, zdá se."

"Spíš starý." Ozřejmil kapitán. "Už jsou to tisíce let. Jazyk Atlantis se mezitím změnil. Bez pomoci Modré vody bych taky nerozuměl. Nicméně zachytil jste jméno té bitevní lodi?"

"Excelion, jestli se nepletu."

"Správně." usmál se Nemo.

"Ale," zasmál se Stařík roztržitě a podrbal se na hlavě, "Excelion je přece předmětem mýtů. Vyprávěl jsem o něm pohádky dětem."

"To já taky." Souhlasil kapitán. "Ale jak je vidět, pohádky a legendy mívají reálný základ."

"Takže počkat, tohle je kus té lodi z hologramu?" Zeptal se Fletcher a poukázal na osvětlené místo v klenbě.

"Ne, to je jedna z menších, servisních lodí, jež k Excelionu patří." Odpověděl Nemo. "Zřítila se sem při neopatrné manipulaci. Samotný Excelion tam ale taky je, jen o dost výš."

"Ta bitevní loď, kterou jsme teď sledovali na hologramu, ten Excelion, je ukrytý pod Tartessosem? To nám chcete říct?" Zeptala se nevěřícně Elektra.

"Přesně tak." potvrdil Nemo.

"Ale to bychom o něm přece museli něco vědět...? Celý svůj život jsem neměl tušení, že pod naším městem je ukryto něco takového." Namítl Stařík.

"Nevěděl to nikdo, pokud se nebyl podívat na tenhle hologram." Odvětil Nemo. "A mám takový dojem, že jsme první, kdo ho znovu viděl po velmi, velmi dlouhé době."

"Ale jak je to možné? Jak se taková loď vůbec dostane takhle hluboko pod zem, a ještě tak, že o ní nikdo neví?" Podivil se Doktor.

"Dobrá." Řekl na to kapitán a dlouze si povzdychl. "Uděláme si krátký exkurs do historie. A asi to pro pořádek vezmeme úplně od začátku." Řekl, na chvíli se zamyslel a podepřel si poraněnou paži. "Můžete zůstat sedět, jestli chcete. Každopádně vás ale prosím o pozornost. Můj výklad nejspíš nebude tak efektní jako masakr, který jsme před chvílí zhlédli, nicméně bude důležitý pro naší nejbližší budoucnost." oznámil a vyrazil pomalými kroky zpět k ostatním.

"Když staří Atlantiďané, moji dávní předkové, dorazili na Zemi, přiletěli ve třech mateřských lodích. Jedna z nich, Modrý Noe, kdysi přistála přesně na tom místě, pod kterým se teď nacházíme. A potom už nikdy znovu nevzlétla. Dalších vzletů totiž již nebylo zapotřebí, na vše vystačily její průzkumné a servisní lodě."

"Jako byla Emitrium?" Optal se Stařík.

"Ano, jako Emitrium, kterou jsme před lety přestavěli na Nautilus." Potvrdil Nemo a po chvíli přemýšlení se dal znovu do řeči.

"Mateřská loď se tedy nakonec zcela zanořila do země a nad ní bylo vystavěno město Tartessos. Jenže ještě, než se tak stalo, byla historie mého lidu vyplněna povstáními a válkami. Intriky, spory a zabíjení nebraly konce, stále se stupňovaly a komunikace s původní domovinou byla přerušena. A nejspíš z toho důvodu jednoho dne k Zemi dorazila Císařská bitevní flotila, jak bylo zobrazeno v hologramové nahrávce."

"Počkat, takže ten modrooký kruťas byl Atlantský císař?" Přerušil kapitánův výklad Eiko.

"Ne, to ne. Jen císařův oblíbený generál. Člen aristokracie. Sám císař by se až k Zemi neobtěžoval." Vysvětlil Nemo a po krátké odmlce pokračoval. "Sami jsme viděli, že povstání bylo tvrdě potlačeno a válečný konflikt ukončen. Bitevní loď Excelion měla na vítězství největší zásluhy. Po uzavření míru byla věnována vládnoucímu rodu – mému rodu – a zbytek flotily se odebral zpět k naší domovské hvězdě."

"No a co se stalo pak?" Chtěl vědět Eiko.

"Excelion nadále sloužil jako nástroj k zastrašování." odvětil kapitán. "Vládnoucí rod si tak uchoval převahu a zabránil dalším povstáním. Postupem času však i samotná potřeba rebelie vyhasla. Ukázalo se totiž, že lidská rasa je na vzestupu a začíná utvářet vlastní civilizace. Atlantiďané tedy upustili od vzájemných šarvátek a raději se zabývali lidmi, popřípadě občasným příbuzenským vražděním kvůli Modré vodě. Každopádně obávaný Excelion byl využíván stále méně až jej nakonec odklidili do hlavního hangáru uvnitř Modrého Noema. Byl mu přiřazen vlastní dok, kde byl ukotven."

"A jak už jsem zmínil, mateřská loď Modrý Noe se postupně stala integrální součástí vyrůstajícího města Tartessos. Části jejího svrchního pláště byly rozebrány, aby bylo umožněno propojení s novou výstavbou. Jak léta ubíhala, nejspodnější oddíly mateřské lodi byly postupně opuštěny, až na část hangáru, kde se nacházel Excelion. Ta byla krátce využívána jako muzeum. Po četných pokusech o vloupání byl však Excelion a následně celý hangár nadobro uzavřen a expozice v podobě hologramu, který jsme právě viděli, byla přesunuta sem do hlubinné stanice." řekl kapitán a poukázal na místo, odkud se před chvílí vynořil hologram lodi. "Tak to alespoň popisuje nahrávka."

"Jenže jak se zdá, i tento prostor postupně upadl v zapomnění." Vysvětlil nakonec Nemo. "Jak míjely další tisíce let, z podzemních částí Tartessosu se stávala legenda a loď Excelion začala být považována za ztracenou, nebo dokonce za zcela vybájenou."

"Jenže my jsme ji našli!" zajásal Fletcher a ruku sevřel v pěst.

"Ještě ne, pane Fletchere. Zatím nemám tušení, jak se k Excelionu dostaneme."

"I tak bychom to měli zkusit, kapitáne." Ozvala se Elektra odhodlaně a také konečně vstala. "Potom, co jsme ztratili Nautila to vypadá, že jsme dostali něco mnohem lepšího na stříbrném podnose."

"Opatrně, důstojníku." Odvětil Nemo a krátce se po Elektře ohlédl. "Stříbrný podnos si já osobně představuji jinak. Ale máte pravdu. Jestli se věci mají skutečně tak, jak jsem vyrozuměl z té nahrávky, byla by hloupost tu Excelion nechat. Je teď naší povinností se jej pokusit najít a uvést zpět do provozu."

...

- Hlubiny města Tartessos, 12. listopadu 1889, dva týdny po bitvě v Kermadeckém příkopu -

Pohroužena do vzpomínek na události posledních dvou týdnů se Elektra temnými, studenými chodbami vracela z kapitánovy kanceláře. Ještě se zastavila v prostorách doku, aby zkontrolovala část posádky, jež nyní odklízela veškerou techniku. Kapitán rozhodl, že tudy cesta k Excelionu nevede, a nejspíš to bylo rozhodnutí správné. Důlní práce byly v tomto místě příliš nebezpečné a nemohli si teď dovolit ztratit byť jen jediného muže.

Po obhlédnutí situace Elektra mlčky kývla hlavou na pozdrav hlavnímu technikovi a odebrala se k výtahu. Cesta k němu byla poněkud krkolomná, výstup v těchto patrech byl již před dávnými časy starými Atlantiďany zabarikádován při celkové uzavírce hangáru. Nicméně znemožněn byl pouze výstup, samotná výtahová šachta zůstala funkční, a to dokonce i po katastrofě Tartessosu. Šachta vedla z podzemní stanice až nejvyšším patrům hangáru, a zatím sloužila jako jediná spojovací cesta k hlubinné stanici, kde si posádka Nautilu zařídila ubytovnu a zázemí.

Pár dní nazpátek to posádku stálo dlouhé hodiny namáhavé práce dostat se v tomto místě z výtahu ven a proklestit si cestu k doku, ve kterém by mohl spočívat Excelion. V té době si přítomností bitevní lodi ještě zdaleka nebyli jistí. Pak se ale začalo z prostoru doku náhle ozývat dunění a vibrace a všem bylo jasné, že zdrojem něčeho takového musí být jen cosi na palubě bájné bitevní lodi.

Ve srovnání s přítmím doku bylo světlo vycházející z kabiny výtahu velice nepříjemné. Potom, co si Elektra nastoupila si musela chvíli zakrývat oči. Po hmatu a po paměti navolila na schematické mapce správné podlaží a vydechla úlevou. Tento den, stejně jako několik předchozích, byl velice náročný a vyčerpávající. Elektra pocítila jemné zhoupnutí a následně lechtivý pocit v břiše, když se výtah vysokou rychlostí začal spouštět směrem k hlubinné stanici.

Dole nastalo krátké, intenzivní brzdění a dveře kabiny se otevřely. Elektra vystoupila do osvětlené, široké bílé chodby. Toto podlaží se nacházelo hned nad hlavní halou hlubinné stanice. Kus opodál byla tedy chodba celkem nepřekvapivě z poloviny zatarasena propadlou servisní lodí, jejíž příď vyhřezávala ze stropu o patro níže.

V místech, kde servisní loď narušovala strukturu chodby byl naneštěstí situován další, mnohem rozměrnější výtah, zřejmě určený k přepravě nákladu. Jeho šachta však byla proražena propadlou lodí a tedy nefunkční. Zatím jej nepotřebovali, i menší výtah byl schopen pojmout potřebnou techniku. Ode dneška však bylo jasné, že i nákladní výtah bude muset být zprovozněn.

Když Elektra procházela pod břichem lodi, zastavila se a pohlédla vzhůru. Usmála se, natáhla ruku a konečky prstů pohladila kovový povrch. Dvě mouchy jednou ranou, pomyslela si. Tebe oloupíme o motory, rozebereme a zároveň tím uvolníme tuhle výtahovou šachtu. Ihned otevřela svůj zápisník a tento nápad zařadila k projednání na zítřejší ranní poradě. Poté se však znovu zamyslela. Anebo tě zkusíme vyprostit v celku? Jenže jak? Dost by se nám tu teď hodil Gratan. Pan Hanson už by určitě sršel nápady... posteskla si a s překvapením si uvědomila, jak moc jí ty tři podivné existence chybí. Snaživý Hanson a jeho neustálé nadbíhání, pohledný ale velmi neurvalý Sanson a dokonce i uječená, žárlivá slečna Grandis.

Z myšlenek ji však vytrhly hlasy.

"Elektro!"

Vzhlédla od svých poznámek a spatřila Doktora, jak jí jde naproti.

"Jste sama?" Zeptal se poněkud zbytečně. "Kde je kapitán?"

"Chtěl tam ještě zůstat." Odpověděla Elektra a znovu sklonila pohled ke svému zápisníku.

"Aha. A kdy se hodlá jít vyspat?"

Elektra pokrčila rameny. "Co já vím."

"Od té poslední operace si ještě pořádně neodpočinul a včera taky nespal. Tohle se mi nelíbí." Zamračil se Doktor. "Měl na sobě aspoň Modrou vodu?"

"Co myslíte?" Elektra si krátce povzdechla, když si vybavila konec svého předchozího rozhovoru s kapitánem. "Neměl."

"No dobrá." Řekl nakonec Doktor a poškrábal se na bradě, druhou ruku si založil v bok. "Asi jdete spát, že?" Dodal po chvíli.

"Ano, mám to v úmyslu."

"Jistě. Promiňte, nebudu vás zdržovat." Omluvil se Doktor, otočil se a vrátil se do své vyšetřovny.

Elektra za okamžik vykročila stejným směrem, jen o místnost dál, do svého pokoje, který sdílela ještě s Doktorovou dcerou Ikoline.

V chodbě se nacházelo ještě dalších deset menších místností a dvě velké, kdysi zřejmě konferenční. V menších místnostech se dalo přespávat, většina z nich byla vybavena i funkčním sociálním zařízením. Filtrační systémy zde fungovaly stejně jako v celé stanici, neměli tedy nouzi ani o pitnou vodu. Horší však byla situace se zásobami potravin. Konzervy z Nautila vystačily i v úsporném režimu už jen na několik dní.

Nakonec nezbyde než se dostat až na povrch a potravu si zajistit v okolních lesích. Zamyslela se Elektra, když se s Ikoline dělila o jednu z posledních konzerv, jež jim na pokoji zbývaly. Jenže to bude přinejmenším znamenat plýtvání pracovní silou. A navíc k lovu nemůžeme použít pušky, někdo by si nás mohl všimnout. Nedá se vyloučit, že to tu Gargoyle nehlídá.

"Dobrou chuť, Elektro." vyrušila ji v přemýšlení Ikoline.

"Cože...?" Elektra zamrkala a uvědomila si, jak strašně je unavená.

"Říkám – dobrou chuť."

"Jistě." Usmála se z posledních sil Elektra. "I tobě, Ikoline."

...

Nedá se nic dělat, tu propadlou servisní loď budeme muset rozřezat. Nemáme, jak ji odtamtud dostat v jednom kuse, rozhodl se Nemo. Snad má ještě funkční motory a použitelné baterie.

Bylo jisté, že pokud se s výkopovými pracemi budou chtít přesunout do horních pater doku, bude muset být zprovozněn nákladní výtah. Jenže to předpokládalo zbavit se velké překážky v podobě zaseklé malé servisní lodi. A pokud už se posádce podaří loď odstranit, zprovoznit výtah a nashromáždit potřebnou mechanizaci k odstranění bahna nad Excelionem, kam budou odtěžený materiál přesouvat?

Prostor celého hangáru byl obrovský, a pokud se někde najde místo, kam nezatekla voda a bahno, mohli by jej pro tento účel použít. Na mapách a nákresech vše vypadalo jednoduše, skutečnost však bude zcela určitě skýtat nejedno nepříjemné překvapení.

Taky budeme muset nějak vyřešit jídlo, vzpomněl si náhle Nemo, když si uvědomil, že už jsou to hodiny, kdy naposledy něco snědl či vypil. Doktor nebude mít radost, pomyslel si a pokusil se opatrně se protáhnout. Jenže to znamenalo pohnout ramenem, a to zase znamenalo příšernou bolest. Pomalu se nadechl a zase vydechl, zavřel oči a pokusil se srovnat si záda. Jistě, čekal, že poraněná paže bude protestovat, ale tohle bylo příliš.

Ne, teď nebudu vstávat. Prostě se na chvíli opřu a odpočinu si. Na chvíli. Řekl si v duchu a pomalu se zakláněl, přičemž si pravou rukou přidržoval levé předloktí, tak aby se, pokud možno, zraněná paže nepohnula. Když za sebou konečně pocítil opěradlo židle, vydechl úlevou.

Měl jsem tě poslechnout, vyčetl si při vzpomínce na Elektru a její prosbu, aby si šel taky odpočinout. "Vždycky máš pravdu. Skoro vždycky." řekl tentokrát nahlas. Pousmál se, když si uvědomil, že tohle dokáže přiznat jen když to Elektra nemůže slyšet.

Kdy už to skončí, pomyslel si, když v místě zranění pocítil ostrou bolest a záškuby. Poslední operace proběhla před čtyřmi dny a Doktor jej ujišťoval, že se mu nakonec podařilo všechny úlomky střely najít. Ale i tak zřejmě docházelo v ráně k další infekci. Od té předchozí mu před týdnem pomohla Modrá voda, možná mu pomůže i teď. A možná to nebude třeba, možná si Doktor poradí i bez toho.

Nemo ještě na chvíli otevřel oči a pohlédl na malou, třpytící se truhličku v rohu stolu. A stejně jako už tisíckrát předtím si i teď znovu přál, aby se mohl stát někým jiným. Někým, jehož život není spjatý s věcí spočívající ve zlaté truhličce.

...

Když znovu otevřel oči, bylo všechno kolem zase zalité slunečním svitem. Po azurové obloze neslyšně pluly chomáčky mraků a lehký vánek proudil ulicemi města a hrál si s bělostnými plachtami stánků a se závěsy v oknech. Jenže to byl jediný postřehnutelný pohyb. Jinak bylo všude ticho, náměstí i přilehlé ulice byly vylidněné a ani v oknech domů nešlo nikoho spatřit. V tak krásný den tato skutečnost působila obzvlášť podivně a ponuře.

"Kde jsou všichni?" Zašeptal Nemo, když se znovu rozhlédl kolem.

"Ty nevíš?" Zeptal se důvěrně známý hlas. Až příliš známý. Nemo cítil, jak se jeho hrudník svírá. Nemohl zvednout oči, nešlo to.

Jenže nakonec to nevydržel a upřel svůj pohled na široké schodiště stoupající k hlavnímu vchodu chrámu. Bylo to sotva pár metrů; jen několik schodů nad ním stála drobná mladá žena s bronzovou pletí a předlouhými, černými vlasy. Její jasné zelené oči se mohly zdát posmutnělé, ale to byl jen dojem. Přemýšlivé, to bylo to správné slovo. Čelo jí zdobila slavnostní zlatá koruna a cípy jejích bílých šatů lehce vlály ve větru. Jeho milovaná Sonia, nejkrásnější bytost pod Sluncem. Byla tak blízko, ale Nemo se nemohl ani pohnout.

"Už se nevrátí." promluvila jeho královna. "Už nikdy." Lehce se usmívala, ale její hlas zněl smutně, tiše a vzdáleně.

V tom si Nemo všiml, že z chrámu přichází další osoba. Byl to vysoký mladík atletické postavy, dlouhé černé vlasy mu splývaly po pás. Jeho šat byl rovněž bílý, na jeho hlavě také spočívala koruna. Nemo měl chvíli dojem, že se dívá na mladší verzi sebe sama. I královna byla ještě mladá dívka – vypadalo to, jako by se před ním znovu odehrával jejich svatební den.

Když však mladík sestoupil až ke královně a stanul po jejím boku, Nemo si všiml, že jeho oči jsou blankytně modré a rysy jemnější. I odstín vlasů byl trochu jiný.

"Venusisi...?" Hlesl Nemo sotva slyšitelně.

Mladík se usmál a chytil svou matku za ruku. "Tak přece jsi mě poznal."

"Jak je to... jak je to možné..." zašeptal Nemo a klesl na kolena. Ale čemu se vlastně divil? Vždy, když ve svých snech Nemo vídal svého syna, byl to pořád tentýž pětiletý chlapec. Jenže od doby, kdy se viděli naposledy, už uplynulo třináct let. Venusis už dávno nebyl malým chlapcem. Pokud mu byl dopřán život, už dávno vyrostl a dospěl.

"Neboj se, všechno zase napravíme." Promluvil znovu Venusis. "Pomůžu ti. Jen budu potřebovat tvoji Modrou vodu. Svěříš mi ji?"

"Já – já nevím, neměl bych." pochyboval Nemo a sklopil zrak ke své hrudi. Nikde neviděl žádný náhrdelník, Modrá voda se zdála být zaklesnutá přímo v jeho hrudní kosti. Vycházely z ní jasné paprsky modrobílého světla, jež se podivně prohýbaly a kroutily. Jejich intenzita postupně rostla a část světla se ohýbala do Nemovy levé paže, kde působila krutou bolest.

"Prosím, přenech mi Modrou vodu a všechno zas bude dobré. O všechno se postarám, jen potřebuji tvou Modrou vodu. Svěř mi ji, prosím." žádal Venusis.

"Dobrá tedy." souhlasil nakonec Nemo a pravou rukou si vytrhl Modrou vodu z hrudi. Bolest v jeho levé paži zesílila. Nedokázal se pohnout vpřed, tak alespoň namáhavě vstal a dlaň s Modrou vodou natáhl před sebe. V tu chvíli Venusis pozvedl svou ruku a Modrou vodu přitáhl silou vůle k sobě. Jakmile se drahokam dotkl jeho dlaně, modré světlo uvnitř se změnilo na rudé. Vítr zesílil a země všude kolem se začala třást a pukat. Ozval se podivný rachot a prach a kusy dlažby se zvedaly ze země a stoupaly vzhůru.

"Co jste to udělal?!" Zakřičel na něj zoufalý ženský hlas. Nemo se otočil a pohlédl do jejích chladných, ledově modrých očí. Byly plné beznaděje a vzteku a zalité slzami.

"Prosím, odpusť mi." žádal ji a položil jí ruku na tvář, aby jí otřel slzy.

Jenže Elektřin pohled byl stále stejně nelítostný. "Jak jste jen mohl...?" Zasyčela vztekle a odstrčila od sebe jeho dlaň. V druhé ruce svírala revolver, jejž vzápětí namířila na Nemovo čelo a poté stiskla spoušť.

...

Až o zlomek sekundy později si Nemo uvědomil, že leknutím vyskočil ze židle, jenže to už zase padal dozadu. Jeho pád sice zastavila zeď za ním, horší bylo, že do ní narazil levým ramenem. Bolestí se mu zvedl žaludek a z očí vytryskly slzy. Pomalu se sesunul k zemi a těžce oddychoval.

"Co to mělo znamenat?" procedil mezi zuby, když si vzpomněl na svůj podivný sen. Rozličné a velmi živé sny se mu poslední dobou zdály neustále, tohle však bylo poprvé, kdy se ve snu setkal se svým dospělým synem.

Bylo to už dávno, co si Nemo na Venusise zakázal myslet. A jak roky plynuly, celkem se mu to i dařilo. Většinou. Avšak od té doby, co se znovu setkal s Nadiou, myslel i na Venusise stále častěji.

Jenže teď měl Nemo pocit, jako by se synem skutečně mluvil.

"Promiň, ale Modrou vodu ti nedám." vyrazil ze sebe Nemo, jako kdyby ho jeho syn mohl stále slyšet. "Ne dobrovolně." dodal ještě a pak dlouhou chvíli jen namáhavě dýchal. Znovu se o něj pokoušel záchvat jakési vnitřní paniky a pocitu naprosté bezmoci. Celou dobu, celé ty roky byl jeho syn v moci Gargoyla, a Nemo s tím nemohl nic dělat. Ze všech sil se teď snažil nepoddat se hrůzným myšlenkám na to, co všechno byl asi Venusis nucen prožít.

Pravda byla, že ať už chtěl nebo ne, čím déle setrvávali na tomto místě, tím méně se cítil být kapitánem Nemem z Nautila. A o to více a častěji mu přicházely na mysl dávné vzpomínky. Minulost nešla vymazat, a v minulosti býval někým jiným. Býval uznávaným králem a taky manželem a otcem. Jenže z jeho města zbyly jen trosky a popel. Jeho rodina byla pryč. A jeho královna, jeho poddaní...

Už se nevrátí. Už nikdy.

Nakonec jej přivedly zpět do reality zvuky tichého cupitání. Otevřel oči a rozhlédl se kolem. Místnost osvětlovala jen malá stolní lampa, ze svého místa na podlaze toho tedy Nemo příliš nerozeznal. Po chvíli přesvědčování se raději opřel zády a hlavou o zeď za ním. Ale ještě, než znovu zavřel oči, všiml si rychlého pohybu podél zdi. Krysy. Krátce se zasmál, plný hořkosti. Jeden den pro tebe jásají davy, pomyslel si, a nazítří se válíš s krysami kdesi v podzemí.

Znovu si ve vzpomínkách vybavil svůj svatební den, den, kdy se zároveň stal králem Tartessosu. Náměstí před chrámem bylo zcela zaplněné, přes hluk a jásot nebylo slyšet vlastního slova. Jen se s královnou-nevěstou drželi za ruce, a zdravili své poddané.

Prostor přímo pod hlavním schodištěm byl vyhrazen jen pro Atlantiďany – aristokraty, členy vlády a senátu. Sám Gargoyle, tehdy ještě Nemesis, uznale pokyvoval hlavou, usmíval se a tleskal. V těch dobách ještě býval dobrým přítelem a rádcem, jenže už tehdy se objevovaly náznaky problémů, které bylo potřeba řešit, a ne je přehlížet či omlouvat.

Za shromážděnými představiteli města a šlechtou se tyčily pevné zábrany, za nimiž se tísnil dav mnohem početnější – příslušníci lidské rasy. A právě odtud se ozývalo největší, upřímné veselí. Nemo tehdy pohlédl na svou královnu a krátce pokynul hlavou směrem k zábranám. Sonia se usmála a přikývla. Oba pak ruku v ruce sešli schodiště, a potom, co absolvovali všechny pozdravy a gratulace se odmítli zařadit do slavnostního původu k paláci. Chtěli se pozdravit také se svými lidskými přáteli. Prošli tedy davem udivených šlechticů a senátorů, které nechali za sebou, a došli až k zábranám. Královna naznačila velitelům královské gardy, aby byly zábrany odstraněny. Následně několik členů stráže vytvořilo v davu úzkou uličku, aby mohl královský pár projít.

Nemo se tehdy snažil dotknout se každé ruky, která se k němu natahovala, ale to bylo skoro nemožné. I přesto se však k němu nějakým způsobem prodral Stařík, jeho učitel. Slzel tehdy dojetím, a s Nemem i s královnou se dlouho objímali a slova gratulací a díků si vzájemně křičeli do ucha. Lidé byli z přítomnosti královského páru u vytržení, smáli se a zpívali, a nakonec skandovali jejich jména. A jestli se nějaký okamžik dal označit za začátek Gargoylovy nenávisti, byl to právě tento.

Jenže Nemo měl v tu dobu pocit, že udělal to jediné správné, že jej nakonec všichni pochopí a jeho pohnutky přijmou za své. Tehdy se cítil tak šťastný, jako by mu u nohou ležel celý svět. Pravda však byla jiná a tím, že narůstající spory a neshody Nemo odmítal řešit rázněji, se vše jen odsouvalo, ale nezmizelo. Konflikt byl nevyhnutelný až nakonec zbylo to nejhorší řešení ze všech.

Už se nevrátí. Už nikdy.

Nevrátí se, protože všichni zemřeli. Všichni ti šťastní lidé, kteří se jej tehdy snažili alespoň dotknout, jejich blízcí a rodiny, jejich děti, všichni byli mrtví jeho vinou.

Zbylo jen několik přeživších, kteří mu i přesto zůstali věrní. Společně se pak vzdali svých jmen i své minulosti, vystavěli spolu Nautilus a odevzdali se hlubinám oceánů. Své dosavadní životy opustili a dál se nechali pohánět jen nenávistí a touhou po pomstě.

Nebylo divu, že se jej Elektra pokusila zabít. Nemo zavinil smrt celé její rodiny a následně jí nabídl jen život vyděděnce a vidinu krvavé odplaty. Za celých těch dlouhých třináct let nepoznala nic jiného – nedokázala žít pro nic jiného.

Tak to vidíš, Sonio, uvědomil si Nemo. Mysleli jsme si, jak jsme dobří, jak spolu změníme svět na lepší místo pro všechny. Ale to jsme ještě byli mladí, naivní a hloupí.

"Kapitáne?" ozval se náhle naléhavý dívčí hlas.

Nemo vydechl a pohlédl ke vchodu. "Slečno Ikoline? Co tu děláte? Je pozdě." Pronesl chraplavým hlasem a přimhouřil oči, když na něj dopadlo světlo z baterky, kterou Ikoline svírala v ruce.

"Co tu dělám?!" Zeptala se dívka naštvaně. "Jdeme pro vás!" vysvětlila a vzápětí se ve dveřích objevil i Doktor.

"I vy, Doktore?" zeptal se Nemo s podivem. "Snad to nebude tak zlé."

To už k němu ale přistoupil Doktor se svou dcerou a jali se zkontrolovat jeho zdravotní stav.

"Vždyť máte zase horečku!" zhrozil se Doktor. "Lin, Modrou vodu, hned!" zavelel.

"Ne, já ji nechci." protestoval Nemo.

"Já vím," odpověděla Ikoline smířlivějším hlasem a natáhla se po zlaté truhličce na stole. "Vím, že to nechcete ani vidět. Ale pomůže vám to. A nám všem taky." Utěšovala jej, když k němu poklekla a truhličku otevřela.

"Prosím, ne." hlesl Nemo, když mu Ikoline opatrně přetahovala náhrdelník s Modrou vodou přes hlavu.

"Nebojte se, za chvíli to bude lepší." řekla vlídně a odhrnula mu vlasy ze zpoceného čela.

V tu chvíli se však ozvalo silné zadunění a vibrace. A pak znovu. A ještě jednou.

"Tři signály." řekl Doktor po chvíli. "To není náhoda."

"Zřejmě ne." odtušil Nemo. Modrá voda se mezitím rozzářila jasným světlem.

"To skoro vypadalo, jako by vám Excelion chtěl něco říct!" zašeptala Ikoline naléhavě. "Je to možné?"

"Asi to tak bude." souhlasil kapitán. Chvíli všichni mlčky vyčkávali, zda se neozve něco dalšího. Jenže dunění se vrátilo ke svému normálu a intenzita světla vycházejícího z Modré vody se snížila.

"Netušíte, co to má znamenat?" zeptal se Doktor tiše. "Chce nás ta loď snad k sobě navést?"

"To nepochybně. Ale obávám se, že se mě taky snaží upozornit na nějaký problém." vysvětlil Nemo po chvíli přemýšlení. "V systému té lodi je zabudována umělá bytost, jež je vybavena schopností vše na lodi ovládat a v případě potřeby činit i vlastní rozhodnutí. Po tisícovkách let o samotě má zřejmě nějaké potíže, které se jí samotné nedaří vyřešit."

Ikoline se zhrozila. "Tisíce let o samotě? To je strašná představa."

"Tady není třeba soucitu." odpověděl Nemo. "Umělé bytosti nevnímají čas jako my."

"Snad máte pravdu."

"No, tak už se nezdržujme," zahlásil Doktor nervózně. "Jste schopen vstát, kapitáne?"

"Asi ano." řekl Nemo a následně se s pomocí svých dvou společníků zvedl ze země. Bolest v paži znatelně zeslábla.

"Výborně." pochválil Nema Doktor. "Teď půjdeme zpět na stanici, odpočineme si."


Oh how I wish

For soothing rain

All I wish is to dream again

Once and for all

And all for once

Nemo my name forevermore

- Nightwish, Nemo


Pozn. aut.: Druhá kapitola se mi povedla o trochu delší, takže gratuluji, pokud jste se pročetli až sem ;)

A zase jsem si trochu zaimprovizovala co se týče jmen postav. Pana Fletchera jsem si půjčila z filmů o vzpouře na lodi Bounty a pana Okazakiho jsem pojmenovala podle Japonských vědců, kteří významně přispěli k poznání o replikaci DNA. Svého času jsem tohle jméno vyslovovala docela často, takže mě teď prostě napadlo, nic víc za tím nehledejte, prosím. A jméno Sonia mě napadlo, když jsem přemýšlela o nějakém, co by znělo podobně, jako Nadia.

Zatím jsem kapitoly nijak nepojmenovala, ale k chystané třetí mě název napadá, a to sice "Královský pohřeb". Takže možná nějak pojmenuju i ty první dvě.

Snad se vám tahle kapitola líbila a těším se příště. A samozřejmě mě velmi potěší (a povzbudí v dalším psaní!) vaše případné recenze a komentáře. Takže pište, nestyďte se! Budu moc ráda za zpětnou vazbu :)

A kdyby měl někdo zájem, píšu tenhle příběh i v angličtině. Klikněte si na můj profil a v seznamu mých příběhů by měl být pod názvem "Back to the Stars". Zatím teda stále jen první kapitola, tuhle druhou ještě budu překládat.