Soft blue horizons

Reach far into my childhood days

As you are rising

To bring me my forgotten ways

Strange how I falter

To find I'm standing in deep water

Strange how my heart beats

To find I'm standing on your shore

- Enya, On Your Shore


Elektra náhle otevřela oči a zaposlouchala se do nočního ticha.

"Ikoline?" promluvila šeptem, ale naléhavě.

Když odpověď nepřicházela, natáhla Elektra ruku a rozsvítila lampu na stolku u svého lůžka. Pod přívalem světla na chvíli přimhouřila oči. Vstala a zjistila, že Ikoline je pryč.

To už Elektra na nic nečekala a vydala se ke dveřím.

Světlo na chodbě bylo ještě mnohem prudší a jasnější než uvnitř, chvíli měla oči téměř zavřené. Ale i tak věděla přesně, kam jde.

V Doktorově vyšetřovně bylo naštěstí příjemné přítmí, svítila jen malá lampa na jeho stole.

"Nějaké potíže? Ikoline je s vámi?" Chtěla vědět Elektra.

"Nic vážného." odpověděl klidně a tiše Doktor a odložil nástroj, který právě dočistil. "A ano, Lin je tu taky."

"Kapitán se už vrátil?" zeptala se Elektra a obepnula si kolem sebe těsněji bílou propínací košili, kterou nosila na spaní. Krom tohoto kusu oblečení na sobě neměla nic dalšího. Uvědomila si, že si měla vzít aspoň ještě něco na nohy, takhle jí bylo chladno.

"Ano, s Ikoline jsme ho přivedli." Potvrdil Doktor.

"Přivedli?"

"Byl už hodně unavený a rána se opět mírně zanítila. Ale nic hrozného, vyčistili jsme to, bude v pořádku." Vysvětlil spěšně Doktor a ohlédl se směrem k oddělené části místnosti.

"Takže už konečně spí?" promluvila opět Elektra, rychle si zapnula několik zbývajících knoflíků a opřela se o vedlejší stůl.

"Za chvíli bude, nebojte. Už to tu má připravené." Ujistil ji Doktor a kývl směrem k rozestlanému lůžku u protější zdi. "Jak říkám," pokračoval, když si všiml, že nad tím Elektra mírně znejistěla, "nic vážného se neděje, jen chci mít dnes kapitána víc pod dohledem, to je vše. Dostane něco proti bolesti a prášek na spaní. Bude spát jako medvídě. A vy byste taky měla, pokud možno hned." řekl a věnoval jí vyčítavý pohled. "Nebo mi tu aspoň nechoďte takhle."

"Nebojte, hodlám se hned vrátit." Pousmála se Elektra. "Nechci vás rozptylovat."

"Buďte v klidu," odpověděl Doktor rovněž mírně pobaveným tónem. "Pod tou košilkou nemáte nic, co bych už mnohokrát neviděl. Spíš mi jde o vaše zdraví." řekl a přešel ke skříňce s léky.

"Hmm." Elektra sklonila hlavu a semkla rty těsně k sobě ve snaze potlačit smích. "To je od vás milé, díky."

To už se ale ve vedlejším oddílu místnosti otevřely dveře. Bylo slyšet Ikoline, jak s někým tiše rozmlouvá. Podle několika krátkých, strohých odpovědí bylo poznat, že ten druhý je kapitán.

"Dobře," ozval se Ikolinin hlas o trochu zřetelněji. "Zvládnete se obléct? Mám zavolat otce?"

Kapitán odpověděl, ale slova nešlo rozeznat.

"Jasně, žádný spěch." zasmála se Ikoline. "A košili kdyžtak až potom, teď ještě ošetříme jizvu." Dodala ještě po chvilce ticha. "Tak pojďte, už máte rozestláno."

Vzápětí se Ikoline vynořila zpoza rohu. Po pravé straně spíše symbolicky podpírala kapitána a vedla jej k připravenému lůžku. Pomohla mu se posadit a sáhla po ručníku, který měl Nemo přehozený kolem krku. "Ještě vám trochu osuším vlasy." hlesla tiše a jak řekla, tak udělala. "Rostou vám strašně rychle, víte to?" dodala vesele. "Nebudete chtít ostříhat?"

"Jste hodná, ale ne." zněla kapitánova odpověď.

"Ne?" zeptala se Ikoline překvapeně. "No, jak myslíte. Poleze vám to do očí."

"Já už si poradím." Trval na svém kapitán a když Ikoline opět odběhla, zvedl oči k Elektře. Zřejmě až teď si všiml, že je v místnosti.

"Potřebujete něco, důstojníku?" Zeptal se a sledoval Elektru zpod hustého obočí.

"Ne." Vymáčkla ze sebe Elektra překvapeně. Stále hledala ten správný výraz, kterým by popsala to, čeho byla právě svědkem. Možná milé. Normální. Takhle to přece chodí, když je někdo nemocný nebo zraněný. Ano, bylo zvláštním způsobem milé a uklidňující vidět, že i kapitán je člověk jako každý jiný. Tedy vlastně není, ale aspoň řeší stejné každodenní problémy, stejně jako všichni ostatní.

"Tak proč jste tady?" Promluvil znovu kapitán podrážděně a ten milý, uklidňující pocit se zase rozplynul. "Řekl jsem vám, ať jdete spát. Čeká nás náročný den." Připomněl Nemo a nastavil svou zjizvenou paži směrem k Ikoline, jež právě přinesla dezinfekci a hojivou mast.

Jizva na jeho paži byla rozsáhlá a ošklivá. Při pohledu na ni a při představě, jak moc taková věc musela znepříjemňovat život, si Elektra znovu musela přiznat, že tohle nebyl její cíl, tohle nikdy nechtěla. Založila si ruce před sebe, a ještě chvíli mlčky sledovala počínání slečny Ikoline. Nakonec stočila svůj pohled k zemi. Začínala si připadat čím dál tím víc nepatřičně, jednak kvůli situaci, v jaké zastihla kapitána, a taky kvůli tomu, co měla na sobě. Ale zároveň se nedokázala přinutit k odchodu. Zrovna zachytila jemný závan lihu, když se konečně rozhodla odpovědět.

"Přišla jsem jen zjistit, co se děje." řekla a stále upřeně sledovala neurčité místo na podlaze. "Každopádně když už jsem tady, můžeme se domluvit ohledně ranní schůzky."

"Domluvit na čem?"

"Třeba na čase." odpověděla Elektra a pokrčila rameny. "Zahájení bych přesunula alespoň o hodinu."

"Proč?" Zeptal se Nemo stroze.

"A proč ne?" namítla Elektra a pohlédla kapitánovi do očí. "Ještě nejste v pořádku, potřebujete se zotavit."

"Nesmysl." Utrousil tvrdošíjně Nemo a uhnul pohledem.

"Prosím?" Elektra se s nevěřícným výrazem naklonila směrem ke kapitánovi. "Jestli máte vést posádku ke splnění našeho cíle, musíte se konečně uzdravit! A k tomu potřebujete spát! Schůzka chvíli počká."

"Už jsem řekl." Odsekl Nemo. "Ne."

V tu chvíli už Elektra cítila, že jí začínají červenat tváře. "Proč musíte být tak strašně tvrdohlavý?" Promluvila ještě o malý kus razantněji, než původně chtěla. "Musím říct, že v tomhle je Nadia celá po vás."

"Souhlasím." špitla rychle Ikoline, odložila dezinfekci a sáhla po hojivé masti.

Na to kapitán sklonil hlavu a vlhké vlasy se mu posunuly do čela. Svaly v pravé paži se mu napnuly, když se zapřel o okraj lůžka. "O čem se to tu vůbec bavíme?" řekl nakonec značně nevrlým tónem.

"To bych taky ráda věděla." prohlásila Elektra pohrdavě a odvrátila zrak. "A nebojte, práce mezitím můžou pokračovat, na všechno dohlédnu."

"To po vás teď nikdo nechce!" oponoval zlostně kapitán.

"Ne? A co když prostě odmítáte můj návrh jen proto, že je můj?!" Vyhrkla zlostně Elektra, odstrčila se od stolu a vykročila směrem ke kapitánovi, ruce zaťaté v pěst.

"Odmítám ho, protože je to nesmysl!" Vyštěkl na ni Nemo a rovněž vstal. V tu chvíli se Elektra zarazila. Ikoline jen nechápavě zavrtěla hlavou a bezmocně svěsila ruce.

"Ranní schůzka mě nezabije, nebojte se!" Pokračoval Nemo a dvěma rychlými kroky překonal zbývající vzdálenost mezi ním a Elektrou. "Raději se starejte o to, jak tu chodíte oblečená. Nemusíte se předvádět jako slečna Grandis." řekl o něco klidněji, když stanul těsně před ní a shlédl na ni za své výšky.

"Cože?!" Zhrozila se Elektra, ale neustoupila ani o krok. Hlas se jí třásl vztekem a rozčilením. "Já?! Jako Grandis?!" procedila mezi zuby a těžce oddychovala, oči upřené vzhůru ke kapitánovi. Nejraději by jej v tu chvíli vší silou uhodila, nic jiného si za tohle nezasloužil. Musel si moc dobře uvědomovat, co říká a co tím způsobí.

Jenže po chvíli divokého supění bylo Elektře jasné, že to si prostě nemůže dovolit. A čím déle se vzdorovitě dívala Nemovi do očí, tím více si uvědomovala, že pod vším tím vnitřním vztekem a běsněním probublává ještě něco jiného. Z nějakého zvláštního důvodu ji najednou napadlo, že kdyby byly kapitánovy vlasy o něco delší, už by se dotýkaly její tváře. Byl tak blízko. Stačilo si stoupnout na špičky a mohla by-

"Nerad vás ruším při této velmi smysluplné debatě," prolomil napjaté ticho Doktor, "ale jestli mohu něčím přispět, tak trvám na tom, že teď všichni půjdeme konečně spát. Hned!"

A měl pravdu. Chtě nechtě Elektra dlouze vydechla, zavřela oči a sklonila hlavu. "Dělejte, jak myslíte." řekla tiše. Přemohla v sobě naléhavé nutkání se Nema dotknout, otočila se a bez dalšího slova odešla.

...

Když se Elektra vrátila do svého pokoje, napila se vody, posadila se na svou postel a rozhlédla se po místnosti. Narozdíl od bílé chodby byly pokoje v této části stanice každý laděn do jiné barvy. Ten jejich byl blankytně, pastelově modrý, včetně několika kusů jednoduchého nábytku. Lůžka byla zabudována ve zdi a dala se vyklopit jedním jednoduchým pohybem, a stejně jako v případě nábytku na nich nebylo žádné zdobení či ornamenty, jen bílý rám a matrace. Přikrývky i polštáře byly modré, nikde žádný vzor nebo výšivka, ale to ničemu nevadilo, protože na ničem pohodlnějším Elektra zatím za celý svůj dosavadní život nespala. Na krátký okamžik ji napadlo, jak asi budou v Excelionu vybavené prostory pro posádku. Jestli všechny věci denní potřeby také budou vyrobené z těch neznámých, lehkých, a přesto pevných materiálů jako zde. A jestli vnitřní členění bude stále odpovídat tomu z hologramového záznamu, nebo jestli se za tu dlouhou dobu změnilo.

Pevně zavřela oči a nadechla se. Nutila se do těchto myšlenek, jen aby se dokázala uklidnit a nemyslet na kapitánova poslední slova, na svůj vztek a bezmoc. A taky na něco, o čem byla přesvědčena, že je dávno pryč, ale zjevně nebylo. Její srdce se sevřelo a pak se s plnou silou vrátily zpět myšlenky na kapitána, na předchozí rozhovor s ním, na jeho zranění, na poslední dny na Nautilu, a na celé ty dlouhé roky, co se znali.

Vše začalo po katastrofě Tartessosu před třinácti lety. Její vlast byla zničena, její rodina taky. A sotva jedenáctiletá Elektra, tehdy ještě Medina, se zoufalá a hladová krčila pod skalním převisem a nevěděla, co si počít dál se svým vlastním životem, když všichni ostatní byli nenávratně pryč. Hrůzné, tísnivé ticho rušil jen vítr a křik ptáků a jiných tvorů, jež přišli hodovat na mrtvých.

Světlo a tma se střídaly jako ve snu. Nakonec si vůbec nebyla jistá, co je skutečné a co ne. Trápila se hladem a žízní, ale neodvažovala se opustit svůj úkryt. V jednu chvíli však zaslechla blížící se lidské hlasy. Váhala, jestli jsou skutečné nebo ne, jestli se má jít podívat, co se děje, dát o sobě vědět, anebo je raději nechat projít.

Ale to už jí výhled z jejího úkrytu zastínila čísi vysoká postava. Mluvil přímo k ní. Tiše, možná trochu smutně, ale vlídně. Na prstech se mu třpytily krásné zlaté prsteny s drahými kameny, všimla si, když k ní natáhl svou ruku. I podle přízvuku to musel být někdo z města, někdo velmi vážený a důležitý. Nechtěl jí prozradit své jméno. Ale měl s sebou jídlo a byl na ni hodný. A tak jej s důvěrou následovala.

Bylo s ním ještě několik dalších lidí a ti byli také milí. Pomohli jí najít a konečně pohřbít jejího bratra, stejně tak, jako pohřbili mnoho dalších, které našli cestou. Pak následoval ještě jeden velmi zvláštní, krátký pohřeb.

Její bezejmenný zachránce si sundal všechny své krásné prsteny a spolu se spoustou dalších klenotů je uložil do truhly, kterou pak zakopal hluboko pod zem. Ale ještě, než všechny ty věci zmizely v truhle, Elektra si nemohla nevšimnout, že několik širokých, vrstvených náhrdelníků bylo zašpiněných, nejspíš od krve. Její zachránce je dlouho svíral v rukou, než se je odhodlal uložit mezi ostatní věci k pohřbení, skoro jako kdyby se s nimi nedokázal rozloučit. A taky si všimla, že jsou v truhle uložené i dvě blyštivé zlaté koruny.

"Ta větší koruna patří tobě?" Zeptala se tehdy bezelstně Elektra, když bylo po všem.

"Už ne." odpověděl stručně její zachránce a vzal její drobnou dlaň do té své.

Elektra v tu chvíli váhala, co by vlastně měla udělat, jak se zachovat. Už jí bylo jasné, s kým má tu čest. Za normálních okolností by s ním takto mluvit nemohla, nemohla by se k němu ani přiblížit, natož ho držet za ruku. Jenže tohle normální okolnosti nebyly. "Mysleli jsme, že tě taky zabili." řekla nakonec. "Rodiče z toho byli moc smutní."

"Ne, mě nechali žít. Všechno jsem to nakonec přežil. Nejspíš za trest."

Elektra se zamračila. "Jak někdo může žít za trest?"

Chvíli trvalo, než jí odpověděl. "Myslím, že ty už to taky znáš."

"Asi ano." připustila Elektra při vzpomínce na umírající rodiče a bratra, na svou beznaděj a zoufalství.

"Můžu se na něco zeptat?" ozvala se znovu po krátkém přemýšlení. "Jak ti mám vlastně říkat? Už vím, kdo jsi a jak se jmenuješ, ale-"

"Říkej mi Nemo."

"Proč Nemo? Co to znamená?"

"Přesně to, co teď jsem: Nikdo." Odpověděl a vzhlédl ke korunám stromů a modrému nebi.

A tím začalo jedno z nejlepších a nejzajímavějších období jejího života.

Její král a zachránce si začal říkat Nemo, a kromě nutných a nevyhnutelných situací se ke svému původnímu jménu už nikdy nevrátil, stejně jako jeho přátelé, a nakonec i ona. A i když byl jako král svržen Gargoylovou revolucí, nadále mu zůstaly spousty majetku, ke kterým se pučistům nepodařilo získat přístup. Stále byl nesmírně bohatý. Mohl si dovolit zakopat své poklady pod zem, protože jeho četná bankovní konta přetékala penězi. Mimo to po celém světě vlastnil mnoho nemovitostí, pozemků, a krom několika běžných lodí taky Emitrium – vyřazený exemplář tajemné lodi, o níž se povídalo, že kdysi bývala schopná i letů do vesmíru.

Otázkou zůstávalo, jak s tím vším naložit. A to Nemo už od začátku věděl. Vše pro něj mělo skutečnou hodnotu jen tehdy, pokud to mohlo nějak zprostředkovat pomstu Gargoylovi. Spolu s jeho věrnými přáteli se tedy dohodli na tom, jakým způsobem chtějí nadále žít své životy a následně se vydali na cestu po všech světadílech verbovat ty nejlepší a nejschopnější inženýry, vědce a námořníky. Tak začal projekt Nautilus.

A stejně jako na cestě pryč z jejich zničené vlasti, i na této cestě Elektra Nema s důvěrou následovala. Bral ji všude s sebou, chtěl, aby toho poznala a naučila se co možná nejvíc. Navštívili spolu Sorbonnu, Uppsalu a další místa, kde Nemo kdysi studoval, a řadu dalších významných měst v Evropě, Americe a Asii.

Elektra si prožívala splněný sen. Fascinovalo ji, co všechno Nemo zná a ví, jaká místa už ve svém životě navštívil a jak o nich uměl vyprávět. Domluvil se mnoha jazyky a znal toho spoustu snad ze všech oblastí vědeckého poznání. Vodil ji do muzeí, galerií a botanických zahrad, na koncerty a přednášky. Trávili spoustu času na palubách nejnovějších lodí a vlaků, objevovali nová místa, potkávali zajímavé a výjimečné lidi. Byli doma všude a zároveň nikde.

Na každé zastávce používali navenek jiná falešná jména, ale v soukromí byli vždy už jen Nemo a Elektra. A i když šlo vlastně o přípravu na válečné tažení, pro Elektru to tehdy bylo jedno velké, nikdy nekončící dobrodružství. A jak ubíhaly měsíce a roky, její vděk a bezmezná důvěra k Nemovi se víc a víc měnily v lásku. Zprvu nebyla schopná ten nový pocit ani pojmenovat, jen se ze všech sil snažila na Nema udělat dojem, získávat si jeho pozornost. Ale čím více se stávala mladou dámou a přestávala být dítětem, tím více jí bylo jasné, co se děje. A nejen jí. Někteří z Nemových přátel si té změny rovněž všimli a po Nemovi požadovali, aby situaci řešil. Formálně vystupovala Elektra jako jeho adoptivní dcera, jenže její chování tomu často neodpovídalo.

Jednoho dne jí tedy Nemo nabídl, zda se nechce vrátit do původní vlasti svých rodičů. Jenže Elektra o to nestála. Věděla sice, že pochází z jedné významné švédské rodiny, ale nepřikládala tomu žádnou důležitost.

A tak zůstávala Nemovi po boku, beznadějně a hluboce zamilovaná. Tedy až do chvíle, kdy se konečně dozvěděla celou pravdu – tedy tu část příběhu, kde právě Nemo způsobil zkázu Tartessosu a smrt její rodiny a všech ostatních.

V tu chvíli se všechno změnilo, už nic nebylo jako dřív. Její svět se znovu zhroutil, všechno, čemu věřila a důvěřovala, na čem se jí podařilo vystavět svou existenci, bylo pryč. Myslela si, že takhle už nebude schopna pokračovat, že přeci jen bude muset odejít. Nemovi se snažila nedávat nic najevo, ale nejspíš sám poznal, že se něco děje. Jenže to už byl Nautilus těsně před dokončením a svá definitivní rozhodnutí museli učinit všichni. Ještě na několik týdnů se všichni rozešli, aby si každý mohl dořešit poslední záležitosti, než nastoupí na válečnou stezku na palubě jejich nové univerzální ponorky.

A tak se stalo, že se Elektra znovu ocitla na švédské půdě, před branami panství, kde se narodil její otec, vášnivý cestovatel a dobrodruh. Poznala své prarodiče a další příbuzné. Četla si v otcových denících a zápiscích z cest, shlédla rodinné portréty, a nakonec navštívila i rodinu své matky. Úpěnlivě se snažila sama sebe přesvědčit, že k těm lidem něco cítí, že s nimi chce zůstat, ale nešlo to. Její příbuzní a jejich život jí byli cizí, nijak se s nimi neztotožňovala. Pohrdala i samotným chováním svých rodičů, nedokázala pochopit, jak mohli před lety utéct a nechat své blízké věřit, že zemřeli; zazlívala jim, že jí samotné a bratrovi nalhali něco úplně jiného. Plna zklamání se tedy rozhodla vrátit, a svou minulost a původ nechat navždy pohřbené.

Nastoupila tedy svou službu na Nautilu pod Nemovým vedením. Z jejího zachránce se stal kapitán a z ní po čase velící důstojnice a jejich vztah se posunul do čistě formální roviny. V soukromí ji Nemo stále ještě někdy oslovoval jménem, ona jeho už nikdy.

Dlouhé roky pak byla přesvědčena o tom, že Nema nenávidí a že s ním zůstává jen kvůli pomstě Gargoylovi. Že poslušnost, kterou mu zachovává je jen projev její blahosklonnosti a morální převahy. Byla přesvědčena, že ji Nemo potřebuje nejen jako schopnou členku posádky a důstojnici na můstku, ale taky jako náhradu za jeho vlastní ztracenou dceru (ostatně nespíš proto na její láskyplné projevy nikdy nereagoval). Byla si jistá, že byla jedním z nejdůležitějších lidí v kapitánově životě, ne-li tou nejdůležitější, a že on se bez ní neobejde. Zvykla si na tento svůj dojem tak moc, že jej začala podvědomě považovat za pravdu. Následná srážka s realitou v podobě Nadii tak byla krutá a bolestná.

Potom, co se Nadia a její přátelé Jean a Marie stali členy posádky Nautila, začal Nemo Elektře věnovat stále méně pozornosti. A proč taky. Měl zase svou skutečnou dceru Nadiu po svém boku, a cítil potřebu ji chránit. Ostatně to kvůli Nadie při bitvě v Kermadeckém příkopu klidně obětoval i hlavní smysl života všech členů posádky Nautila, i loď samotnou.

V ten osudný den si Elektra byla jistá, že přišla o všechno, už zase. Sen o pomstě se rozplynul a zbyla jen prázdnota, nejistota a strach. Už zase. A znovu za to mohl jen on, Nemo. Tehdy se rozhodla, že zaslouží-li si někdo její pomstu, je to právě kapitán. I když se dost možná měli v příštích chvílích všichni utopit, musela to udělat, musela mu konečně do očí říct o své nenávisti, konečně jej obžalovat ze všech jeho podlých činů.

Vynesla nad ním rozsudek, jenže trest vykonat nedokázala. Nedokázala Nema zabít, protože po tom, co konečně řekla nahlas vše, co v sobě za ty roky dusila, si uvědomila, že její nenávist byla jako velká noční můra, jež zakrývala její nitro, ale s prvním výstřelem konečně zvedla svá těžká křídla a odletěla. A zbyla po ní zas jen ta osamělá, ztracená dívenka, kterou Nemo kdysi našel a zachránil, přesně ta, pro kterou Nemo znamenal celý svět. Přesně ta, která jej tolik milovala.

A teď, když byla hrozba smrti zažehnána a posádka se usídlila v bezpečí hlubinné stanice, se tento pocit v Elektře probouzel každý den stále víc.

Ale já nechci! Prosila Elektra. Pokrčila své dlouhé nohy těsněji k sobě, objala je a čelo si opřela o kolena. "No tak, prober se!" poručila sama sobě nahlas a zaťala zuby, snad ve snaze od sebe znovuobjevený cit odehnat. Nestála o něj, vždyť přinášel jen bolest. Věděla, že tohle nikdy nebude mít šťastný konec, věděla, že Nemo její lásku nikdy opětovat nebude. Nejspíš stále miloval svou zesnulou královnu, a tak to už bude navždy. A dost možná se mu příčila i samotná představa bližšího vztahu s lidskou bytostí. Nemo lidi uznával a nikdy se nad ně nevyvyšoval, ale to bylo vše.

"No tak, on to tak nemyslel." promluvila na ni náhle Ikoline, jež právě vešla do dveří.

"Ale myslel." zamručela Elektra a oči nechala sklopené. "Ale to už je jedno. A možná měl pravdu, měla jsem se obléct."

Ikoline nasadila lehký úsměv a když se dveře neslyšně zavřely, vyrazila směrem k Elektře. "Asi mi nebudeš věřit... Ale než usnul, tak naznačil něco v tom smyslu, že to asi přehnal."

"No ne!" pronesla Elektra, ne příliš přesvědčená.

"No ano." kývla hlavou Ikoline a bez zeptání si přisedla k Elektře na postel. "A taky říkal, že ti to nemám říkat."

Elektra se hořce zasmála. "Přede mnou nikdy chybu nepřizná."

"To je možné." Připustila Ikoline a krátce pohladila Elektru po zádech. "Můžu se na něco zeptat?" řekla potom značně tišším hlasem.

"Na co?" zeptala se Elektra a položila si hlavu na kolena tak, aby viděla na svou společnici.

"Proč..." Ikoline váhala, ale nakonec promluvila. "Proč jsi ho chtěla zabít, když ho máš tak ráda?"

V tu chvíli Elektra cítila, jak se jí rozbušilo srdce. "Co prosím?" vyhrkla překvapeně a pohlédla na Ikoline zpříma.

"Jen se nedělej." Usmála se Ikoline a taky pohlédla Elektře do očí. "Kdo tě zná, tak to ví. Z toho, jak se na něj díváš, jak se někdy červenáš, když s ním mluvíš... Máš světlou pleť a oči, tyhle věci jsou na tobě hodně poznat."

"Nevím, co ti na to mám říct." odpověděla po chvíli Elektra a stočila svůj pohled stranou.

"Třeba pravdu."

Elektra si posměšně, pohrdavě povzdychla. "Kdysi jsem ho ráda měla. A možná mi to zůstalo i do dneška." řekla i když věděla, že slovo 'možná' rozhodně situaci nevystihuje. "Ale zklamal mě, hrozně moc. Myslela jsem si, že tím něco vyřeším, ale... Nechme to být, prosím. Teď se mi o tom nechce mluvit." poprosila nakonec a otočila hlavu směrem ke zdi.

"Jak chceš." zašeptala Ikoline, zvedla se a došla ke svému lůžku.

Elektra už nic neřekla, ani se neotočila. Jen poslouchala, jak se Ikoline převléká. Přišlo jí to jako věčnost.

"Dobrou noc." popřála konečně Ikoline Elektře a zmizela pod přikrývkou.

"Dobrou noc." hlesla tiše Elektra, a aniž by na Ikoline pohlédla, rychle se otočila a zhasla lampu na svém nočním stolku. A ještě dlouho zůstávala nehnutě sedět, než ji konečně znovu přemohla únava.

...

Elektra se už poněkolikáté nedokázala ubránit úsměvu, když se znovu podívala na své hodinky.

9 hodin a 37 minut.

Schůzka byla původně plánovaná jako obvykle na sedmou hodinu. A kapitán trval na tom, že i přesto, že se mu přitížilo a nutně si potřeboval odpočinout, se na tom nic měnit nebude.

Jenže naše očekávání se občas s realitou naprosto míjí, pomyslela si Elektra a posadila se do křesla u stolu v Doktorově vyšetřovně. Její pohled se ihned bezděčně stočil ke spícímu kapitánovi. Spal klidně a uvolněně; tiše a pravidelně oddechoval. Nevzbudilo jej ani rozsvícené světlo. Husté tmavé vlasy měl rozcuchané a několik pramenů mu překrývalo oči. Elektře probleskl hlavou nápad, že by mu mohla vlasy odhrnout z čela pryč, ale zavrhla jej stejně rychle, jako přišel.

Přehodila si nohu přes nohu, ještě jednou si prošla své poznámky z už dávno zahájené schůzky, a přitom si lehce podupávala. Po chvíli se opět podívala směrem ke kapitánovi. Stále spal, oči měl pevně zavřené.

Povzdychla si a začala si tiše pobrukovat. Rozhlížela se po zeleně laděné místnosti a najednou si uvědomila, že melodie, kterou si zpívá je ve skutečnosti píseň, kterou si pamatovala ještě z dětství, z doby, kdy v Tartessosu chodila do školy. Zpívali ji vždy ráno před zahájením výuky a text vyprávěl o pohasínajících hvězdách a vycházejícím Slunci a o tom, jak je třeba pustit se do každodenních prací. Výběr této melodie od Elektry nebyl úmyslný, její podvědomí si ji zřejmě jen spojilo s aktuální situací. Nicméně ji zaujalo, že si stále ještě dokázala vybavit i slova.

"Už hvězdy zhasly a skončil sen,

pozdrav Slunce a nový den,

Už pryč je noc, tak vyjdi ven,

pracuj a uč se, pojď honem..."

Zpívala si tiše a cítila zvláštní, drobnou radost nad zvukem svého hlasu. Vzpomněla si i na malou Marii a na to, jak jí ještě na Nautilu při několika málo příležitostech zpívala před spaním.

"Už nebe se modrá, tak pojď ven

ať stojí za to, tenhle den!"

Se spokojeným úsměvem dozpívala písničku a znovu krátce pohlédla na kapitána. Jeho poloha se nijak nezměnila, vlasy měl stále stejně rozcuchané, ale mezi prameny, jež mu splývaly přes obličej, náhle prosvítala zelená duhovka jeho očí.

"Moc hezké." promluvil mírně chraplavým hlasem.

"Děkuji." řekla na to Elektra a její srdce se rozbušilo nervozitou. Znovu pohlédla na své hodinky. Tak, a teď to přijde...

"Kolik je hodin?" zeptal se Nemo výhrůžně.

"9 hodin, 41 minut, pane." odpověděla Elektra a snažila se, aby její hlas zněl vesele a nenuceně.

A k její úlevě si kapitán potom, co si vyslechl časový údaj, jen dlouze povzdychl a zase zavřel oči.

Následovalo dlouhé, podivné ticho.

"Tedy... schůzku jsem zahájila jako obvykle v 7 hodin." Začala opatrně Elektra a věnovala kapitánovi krátký, letmý pohled.

Když reakce nepřicházela, Elektra se rozhodla pokračovat. "S osazenstvem můstku a hlavními techniky jsme probrali úspěšný noční výstup do nejvyššího patra doku. Východ z výtahové šachty zde byl rovněž zatarasen, ale nad ránem se dělníkům podařilo cestu zprůchodnit." vysvětlovala věcně a klidně. "Taky jsme probrali situaci kolem zásob potravin, vyhodnotili, jak dlouho si ještě vystačíme s tím, co máme a prodiskutovali jsme návrhy, jak si opatřit další jídlo. To samozřejmě zahrnovalo i diskusi nad zpřístupněním výstupu na povrch."

"Užíváte si to moc?" přerušil ji náhle kapitán, oči stále zavřené.

"Užívám? A co?" zeptala se naoko nechápavě Elektra. "Nemám tušení o čem mluvíte." pronesla co možná nejklidnějším hlasem.

"Víte to moc dobře." trval na svém kapitán, otočil se na záda a předloktím si zastínil oči. Jeho hlas zněl však o dost smířlivěji, než by Elektra čekala.

"Mimochodem, jak se cítíte?" Zeptala se, když se kapitán konečně posadil a protáhl.

"Až překvapivě dobře." Odpověděl po chvíli, načež si jedním rychlým pohybem vysvlékl košili.

A pak kdo se tu předvádí... pomyslela si Elektra a rychle pohlédla jiným směrem.

"Vida." řekl nakonec Nemo pobaveně.

"Vida co?" zopakovala Elektra udiveně a pohlédla zpět na kapitána.

"Vypadá to, že rána se zahojila." vysvětlil Nemo potom, co si krátce prohmatal jizvu a několikrát protáhl paži. "Bolest je pryč."

"Výborně!" Prohlásila Elektra a povstala. Pociťovala značnou úlevu, kterou však na sobě nenechala znát. "No… a myslíte tedy, že byste se k nám mohl připojit?" Zeptala se opatrně a snažila se příliš neusmívat.

Nemo její pohled opětoval a konečně si odhrnul vlasy z obličeje. Jeho oči se smály. "Máte čaj?" zeptal se a sundal si z krku Modrou vodu, kterou následně ledabyle odhodil na stolek u postele.

"Samozřejmě. Spoustu čaje." Ujistila jej Elektra a tentokrát už svému úsměvu nebránila.

"Pak tedy nejspíš dorazím." odvětil Nemo a výraz v jeho očích byl zas o něco přívětivější a milejší.

"Hodilo by se to." Pronesla Elektra s mírnými rozpaky nad kapitánovou náhlou změnou nálady. Snad se zas nečervenám, doufala tiše. "Dám vědět ostatním." řekla po chvíli, otočila se ke dveřím a odešla.

...

"Dobré dopoledne." pozdravil Nemo, když vešel do konferenční místnosti. Rychle pohlédl na všechny přítomné a pak ráznými kroky přešel ke svému místu v čele stolu. "Omlouvám se za svůj nezvykle pozdní příchod." řekl a na desku stolu si odhodil zápisník, o něco opatrněji odložil truhličku s Modrou vodou, a svalil se do křesla. "Už se to nebude opakovat." doplnil ještě a přehodil si nohu přes nohu a opřel si záda.

"Díky." řekl a kývl na Elektru, když sáhl po nachystaném šálku čaje. Jeho přívětivý výraz byl však už pryč, teď bylo třeba začít pracovat. Otevřel svůj zápisník a nachystal si tužku. "Tak čím začneme? Zaslechl jsem něco o úspěšném výstupu do horního patra doku..." začal a pak se náhle zarazil. Svraštil obočí a rozhlédl se po svých přísedících. Všichni bez výjimky měli ve tvářích tentýž dychtivý, nadějný výraz.

"Co se děje?" zeptal se nechápavě Nemo.

"No... Je to velmi čerstvá zpráva, se kterou před pár okamžiky přišel pan Bhalla." vysvětlila spěšně Elektra a pokynula hlavou směrem k zástupci hlavního technika výkopových prací.

"Skutečně? Poslouchám." vybídl jej Nemo zvědavě k dalšímu výkladu.

"Pane kapitáne, můj nadřízený se omlouvá, že už na schůzku nedorazí, ale vyjádřil přesvědčení, že za daných okolností mu to odpustíte." začal opatrně Bhalla.

"Jistě. A mohl bych slyšet ony okolnosti?"

"Tedy…" Pokračoval pan Bhalla a krátce si odkašlal, „horní patro doku je nyní v podstatě vysoká sluj zasahující až do chodeb samotného města. Několika puklinami dovnitř dokonce proniká denní světlo. Ještě je brzy na to říct, zda nehrozí zřícení dalších pater, to budeme muset ještě podrobněji prozkoumat. Nicméně... podloží tvoří bahno, suť a kamení. Loď Excelion je v tomto materiálu pohřbená nejspíš desítky metrů hluboko. Dobrá zpráva však je, že podloží se zdá být stabilní. Ještě lepší zpráva je, že jsme na místě našli dva jen částečně zasypané jeřáby. V protilehlé stěně od výstupu z výtahové šachty se nám navíc podařilo uvolnit další průchod. Za ním..." tady se pan Bhalla významně odmlčel a nadšeně se rozhlédl po ostatních, "za ním je další, rozměrná část hangáru. Je zasypaná jen z části, takže odtěžený materiál můžeme přemisťovat tam. A další skvělá věc je to, že se uvnitř nachází další jeřáby a jiná technika a taky několik servisních lodí. Všechno leží pod nánosem bahna, takže zatím není jasné kolik toho všeho vlastně je, a ani jak ta zařízení odtamtud dostaneme k nám, ale-"

"Ale jsou tam." dodal tiše Nemo, hlavu skloněnou a oči zavřené.

V nastalé chvilce ticha jen ti, co seděli Nemovi nejblíž, tedy Elektra a Stařík, mohli slyšet, jak zašeptal: "Vítězství nás nemine." Byla to slova královské rodiny, jeho rodiny, vyřčená jazykem Atlantis.

"Ano, jsou." potvrdil ještě jednou pan Bhalla. Bělmo jeho očí kontrastovalo s jeho tmavou pletí, když se nervózně rozhlédl kolem. "Je otázka, v jakém jsou stavu, ale... nám jde stejně jen o motory, pokud to chápu správně."

"Naprosto správně." Souhlasil Nemo a konečně zvedl hlavu a pohlédl přímo na Bhallu. "Řekněte, pracujete od včerejška bez přestávky?"

"Já a můj nadřízený ano, dělníci se v noci vystřídali." přiznal Bhalla.

"Skvělá práce, pane Bhallo. Vás i celého týmu. Nicméně je třeba, abyste si taky odpočinuli. Až tady skončíme, s velící důstojnicí vás a vedoucího technika zastoupíme." Navrhl Nemo a letmo pohlédl směrem k Elektře pro potvrzení svého plánu. Elektra kývla na znamení souhlasu.

"Děkuji, kapitáne." řekl na to pan Bhalla a uctivě sklonil hlavu. "Ještě mám za úkol vám položit jeden dotaz," dodal potom opatrně.

"Sem s ním."

"V noci jsme zaznamenali tři série silných vibrací pocházejících zřejmě z Excelionu." vysvětlil Bhalla.

"Ano, to my všichni." přiznal Nemo. Elektra sice zmíněný incident zaspala, ale na samém začátku schůzky o celé události ve zkratce poreferoval Doktor.

"Už jsme si sice vyslechli stručné vysvětlení tady od Doktora," pokračoval pan Bhalla a hlavou pokynul směrem k dotyčnému, "ale muži budou klidnější, když budou znát váš názor."

Kapitán se zamyslel. "S jistotou to tvrdit nemohu, ale nejspíš se jednalo o varovný signál."

"S tou lodí je něco v nepořádku?" Zakoulel znovu očima Bhalla.

"Nejspíš ano, ale důvod k panice bych zatím neviděl. My jsme nic nezpůsobili, loď jen reaguje na naši přítomnost." Odpověděl Nemo klidným hlasem. "Tedy přesněji řečeno, reaguje hlavně na přítomnost Modré vody." upřesnil a na chvíli se odmlčel, než se znovu nadechl a pokračoval ve výkladu. "Má teorie je, že při katastrofě Tartessosu došlo na lodi k nějaké poruše. Umělá bytost na palubě Excelionu zatím dokáže udržet problém v přijatelném stavu, ale zřejmě ho neumí zcela odstranit. Nedokáže mne kontaktovat přímo, proto mě na přetrvávající potíže upozorňuje způsobem, jaký jsme zaslechli – a ostatně stále slyšíme – všichni."

"Tak počkat, na palubě té lodi někdo je?" Zhrozil se Eiko a nahnul se svém křesle kupředu.

Nemo si podrážděně povzdychl. "Ano, ale ne fyzicky. Je to někdo, kdo se s tou lodí narodil a nikdy ji nemůže opustit. Je její součástí."

"No já jen aby s ním nebyly problémy." zvedl omluvně ruce Eiko.

"To je samozřejmě možné, pane Villane, děkuji za tuto úvahu." připustil Nemo. "Lidskou posádku na své palubě Excelion ještě určitě neměl, bude to pro něj přinejmenším nezvyklé. Na potíže bychom se rozhodně měli připravit."

"Nebude na nás útočit?" zeptal se poněkud zaraženě Doktor.

"To rozhodně ne." uklidnil jej kapitán. "Zbraňové systémy může aktivovat jen na přímý rozkaz."

"A na čí rozkaz?" oponoval Doktor. "Víme jistě, že vás ta loď přijme za svého velitele?"

"Jsem z vládnoucího rodu, nevidím důvod proč ne." Odvětil Nemo sebejistě.

"Stejně je to podivná představa." řekl na to Doktor, uhnul pohledem a mávl rukou, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz. "Celé je to divné."

"V jakém smyslu?" chtěl vědět Nemo a zvědavě na Doktora upřel oči.

"Nevím..." odpověděl dotázaný a stále uhýbal očima. "Pokud jde o mne, věci by neměly mít svůj rozum."

"Co si o tom myslíme je teď vedlejší. Stejně s tím nic nezmůžeme." Odpověděl Nemo tiše, a oči upřel zpět na svůj zápisník.

Následovalo dlouhé ticho, které prolomil až poddůstojník Fletcher. "No... ohledně toho, že chcete jít nahoru do doku, kapitáne," obrátil se na Nema bez vyzvání, "bych tu měl taky žádost o vaši asistenci, a to sice u východu na povrch."

"Hádám, že kvůli Modré vodě." doplnil Nemo.

"Přesně tak." Přitakal Fletcher. "Tunel je až na občasný výpadek osvětlení v pořádku a stabilní, jezdící schodiště je taky funkční. Potíže nám dělá už jen výstupní brána – je příliš silná a pevně ukotvená, nic s ní nehne. Zámek se však zdá být napojen na Orihalcon ve stěně poblíž portálu. Takže asi bude potřeba abyste se s tou věcí nějak domluvil, jinak se odsud nedostaneme."

"Vy tam teď máte své lidi?" zeptal se kapitán.

"Ne, tam by teď byli zbyteční. Už jsou nahoře v doku."

"Chápu. A samozřejmě se mnou můžete počítat, domluvíme se až za vámi dorazím nahoru." Přislíbil Nemo a zapsal si několik krátkých poznámek. "No a když už jsme nakousli téma výstupu na povrch, jak jsme na tom se zásobami?" Přešel pak k dalšímu tématu a zvedl oči k vedoucímu kuchyně.

"Ráno jsme všechno přepočítali a vystačíme si na tři dny." zazněla kuchařova odpověď. "Když se hodně uskrovníme, tak na pět. Chci teda ještě říct, že můžu posloužit i na delší dobu. Krys a netopýrů je nahoře dost." Připomněl a odhrnul si šedé vlasy z čela.

"Hnus!" zamračil se Eiko z protější strany stolu.

"Abyste se nedivil, mladej!" Pokáral jej kuchař. "Povíme si o tom za pár dní, až budete fňukat hlady. Jak říkám, já uvařím všechno." prohlásil pevně a obrátil se zpět ke kapitánovi.

"To je dobré vědět." Poznamenal Nemo, jež si právě dopisoval další poznámky. "Ale pokud se dostaneme na povrch, předpokládám, že si opatříme lepší suroviny tam. Problém je, že na to budeme muset vyčlenit skupinu lidí."

"S tím se počítá." Přihlásil se opět pan Fletcher. "Pušky asi nebudeme moct použít kvůli hluku, ale s kuší a nožem to umím stejně dobře."

"Když dovolíte, zazněl tu ještě jiný zajímavý návrh." vložil se náhle do debaty Stařík a pokynul hlavou směrem k Elektře.

"No..." Elektra sklopila zrak a odkašlala si. "Můžeme si maso a plodiny obstarávat sami... Anebo o to můžeme požádat vesničany."

"Já vám nevím, za mě říkám, že čím míň lidí o nás ví, tím líp." Skočil jí do řeči Fletcher. "A nejlíp, když nebude vědět nikdo."

"Takhle si ale ušetříme pracovní sílu." Vzala si slovo zpět Elektra a pohlédla směrem k Fletcherovi. "A navíc, vesničané se v okolních lesích vyznají mnohem lépe než my. Mohou pro nás sledovat okolí, jestli se tu nepohybují Gargoylovi lidé. Nakonec nám mohou poskytnout i materiál a další pracovní sílu."

"A proč by to dělali?" Namítl Fletcher posměšně.

"A proč ne?" Nedala se zviklat Elektra. "Králům Tartessosu byli loajální od nepaměti."

"Nápad je to rozhodně zajímavý." přidal se k diskusi Nemo a znovu si opřel záda. "A ano, loajální vždy byli. Otázka však je, jaký mají na krále Tartessosu názor teď, když je Tartessos pryč. A jestli krále Tartessosu vůbec ještě poznají."

"Tak dlouho to zas není, poznají vás zcela určitě." Promluvil opět Stařík. "A navíc jste je během své vlády zval do města a sám je často navštěvoval."

"Chodila za nimi hlavně má žena."

"Jistě," kývl na to Stařík, "ale jen jsem chtěl říct, že vezmete-li si s sebou Modrou vodu, určitě budou vědět, o koho jde. A kdybychom ještě našli vaše klenoty-"

"V žádném případě!" Přerušil jej náhle Nemo nekompromisně. "Takové frašky se odmítám účastnit."

"Tak to vidíte!" Ozval se vítězoslavně Fletcher, pohlédl na Elektru a bouchl dlaní do stolu. "Neříkal jsem to? Není jisté, jestli vůbec máme, jak je ke spolupráci přesvědčit!"

"Ne tak zhurta, pane Fletchere!" Zklidnil jej Nemo, když udeřil dlaní do stolu o trochu silněji. "Hrát na ně divadlo nechci, ale i přesto si myslím, že argumenty máme. Ti lidé žijí jinak než my, ale nejsou hloupí." řekl a vstal od stolu.

"Čím víc o tom přemýšlím, tím víc je mi jasné, že informovat je o našem počínání a požádat je o pomoc není něco, nad čím bychom měli uvažovat, zda to vůbec uděláme." Pronesl o něco klidněji a otočil se k ostatním zády.

"Je to naší povinností." zdůraznil a krátce se dotkl své zlaté truhličky v rohu stolu. "Bojujeme sice sami, ale tohle není jen naše válka. Prostě vesničanům řekneme, jak se věci mají. Pokud prohrajeme my, prohrají i oni, stejně jako každý lidský tvor na této planetě. Pokud nám pomohou, pomohou sami sobě."

"No dobře." Připustil opatrně Fletcher. "A víme teda určitě, že vás poznají a že vás budou brát vážně?"

"To se nedozvíme, dokud to nezkusíme." Odpověděl kapitán a věnoval Fletcherovi letmý pohled přes rameno. "Byla tu řeč o klenotech... Myslím, že zakopané v zemi jsou k ničemu. Přenechám jim je. Nemám jim co víc nabídnout."

"Ale-" Ozvala se udiveně Elektra.

"Už před lety jsem se jich zřekl, vždyť to víte." Připomněl jí Nemo. "A jsem si jist, že má žena by souhlasila."

"To asi ano." přiznala Elektra a nebyla si jistá, co dál dodat.

"Už jsem se rozhodl." promluvil opět kapitán po dlouhém, rozpačitém tichu. "Nazítří před svítáním se vypravím za vesničany."

"Sám?" Otázala se ihned Elektra.

"Jistě že ne. Pokud jsem to správně pochopil, byl to váš nápad. Kdo jiný by měl jít taky než vy, důstojníku?" Odpověděl Nemo a zdálo se, že se na okamžik usmál. "Mohu počítat i s vámi?" otočil se Nemo na Staříka.

"Samozřejmě." Souhlasil dotázaný.

"Výborně." řekl spokojeně Nemo a konečně se otočil zpět ke všem shromážděným. "Pokud nejsou další dotazy, rád bych se pustil do práce."

"Tady!" přihlásil se Eiko. "Chci se zeptat, jestli vlastně můžete s Modrou vodou jen tak odejít mimo stanici nebo město? Nevypne se to tu celé, nebo tak něco?"

"Nevypne, pane Villane. Myslím na to." ujistil jej kapitán. "Ale díky za připomenutí."

"Tedy... ještě, než se vypravíte nahoru, chtěl bych vás přeci jen požádat, abyste se zastavil u mě." Přihlásil se ještě rychle o slovo Doktor.

"Když to musí být..." povzdychl si kapitán netrpělivě a v rychlosti si zapsal několik posledních poznámek. "Tak mládeži, kdo může, vyrazí nahoru. Já vás hned doženu." promluvil potom k ostatním a založil si tužku do náprsní kapsy.

Elektra měla ještě na mysli záležitost ohledně nákladního výtahu a servisní lodi, ale rozhodla se, že to s kapitánem vyřeší osobně. "Jdu se převléct." sdělila Nemovi, povstala a spěšně dopila svůj šálek čaje. "Počkám na vás před vyšetřovnou." řekla ještě a začala sklízet své věci ze stolu.

Nemo zprvu nic neodpověděl, jen zamyšleně sáhl po svém zápisníku. "Ten nápad s vesničany..." ozval se potom tak akorát nahlas, aby jej Elektra mohla slyšet v nastalém hluku.

"Ano?" Vzhlédla k němu zvědavě.

Jejich oči se na chvíli setkaly.

"Skvělá práce, Hvězdičko." řekl tiše, sotva slyšitelně. Pak hned pohlédl jiným směrem a bez dalších řečí popadl svou zlatou truhličku a vyrazil ke dveřím.

Elektra jej konsternovaně pozorovala, jak odchází, potom konečně vydechla a nevěřícně zavrtěla hlavou. Jak už to bylo dlouho, co ji takhle oslovil naposledy? Roky, dlouhé roky. Ještě před prvním vyplutím Nautila.

Ale ani tehdy jí tak neříkal často. Jen při zvláštních příležitostech. Aby ji tak oslovil, musela výjimečným způsobem prokázat svou inteligenci a znalosti, nebo si nad očekávání dobře poradit s úkolem, který pro ni vymyslel.

Ale našly se příležitosti, kdy jí říkal Hvězdičko plánovitě a po celý den. A to pokaždé v den výročí jejich prvního setkání. Nemo se vždy snažil, aby ten den byl něčím výjimečný. Pokaždé ji překvapil nějakým splněným přáním. Ten den se vždy věnoval pouze jí, ten den jí patřil. Avšak od vyplutí Nautila Den shledání už nikdy neslavili. Sama Elektra o to ani nestála a na toto výročí se spíše snažila Nemovi vyhýbat.

Tak proč teď? Podivila se a napadlo ji, jestli Den shledání není náhodou dnes. Ale vzápětí si uvědomila, že ne. Ještě dlouho nebude.

"Jdete, Elektro?" zavolal na ni Stařík mezi dveřmi.

"Ano, jistě." kývla na něj a vyrazila k východu.

...

Elektra zrovna pozorovala trup servisní lodi, jež kousek od ní blokoval značnou část chodby, když se před ní náhle otevřely dveře vyšetřovny.

"A snažte se to, prosím, nepřehánět." ozval se zevnitř Doktorův hlas, když kapitán vyšel ven.

"Zkusím to," promluvil Nemo směrem do místnosti, než se stačily zavřít dveře. "Ale nic neslibuji," dodal už spíše pro sebe. Na sobě měl běžnou pracovní uniformu a přes ni svůj kapitánský plášť. Na krku měl zavěšenou Modrou vodu. "Můžeme?" řekl a pokynul směrem k výtahu.

"Hm." kývla Elektra a vykročila za ním.

Ve výtahu mlčky navolila nejvyšší patro doku a sledovala, jak se před nimi zavírají dveře kabiny. Následoval houpavý pocit z náhlého zrychlení.

Elektra se nadechla, aby nadnesla téma nákladního výtahu, ale ani po chvíli snažení nebyla schopná najít slova. A možná se jí ani mluvit nechtělo. Jen svůj pohled na moment stočila ke kapitánovi a pak hned zase zpět na podlahu kabiny.

"Děje se něco?" zeptal se náhle Nemo.

"Proč jsi mi tak řekl?" promluvila tichým ale naléhavým hlasem, hlavu skloněnou. Schválně zvolila neformální oslovení, po tolika letech. Ostatně, to on si začal.

"Protože jsem chtěl." odpověděl Nemo bez dalšího vysvětlení a odmlčel se. "Jestli si to nepřeješ, už to neudělám." dodal po chvíli.

Elektra nejdřív nic neodpověděla, pak jí ale vytanula na mysli dávná vzpomínka. Dodala si odvahy a promluvila znovu. "Když jsi mi tak řekl naposledy, chtěl jsi mě poslat pryč."

"Důvody jsem měl." Přiznal Nemo.

Na to se Elektra krátce ale upřímně zasmála. Když si vybavila, o čem je řeč, nešlo to jinak. "Asi ano." Souhlasila. "Ale taky jsi řekl, že budeme dělat, jako že se to nestalo."

"Však taky nic neříkám." odpověděl Nemo až překvapivě měkce. V jeho hlase opět začínal být znát onen zvláštně přívětivý tón. "A pryč jsem tě neposílal. Nabízel jsem ti to. To je rozdíl."

"Chtěl ses mě zbavit." opravila jej Elektra po chvíli přemýšlení.

Nemo se také zamyslel. "To je možné." řekl nakonec.

Na to se Elektra znovu zasmála, tentokrát však jízlivě, ukřivděně. A stále se nedokázala přinutit na Nema pohlédnout.

"Tehdy bylo dost těžké... tě zvládat." vysvětlil kapitán.

"Aha," potřásla hlavou Elektra. "A když jsem tě nenáviděla, bylo to lepší?" zeptala se a konečně k Nemovi zvedla oči.

"Ten minulý čas má nějaký význam?" Odpověděl Nemo otázkou a rovněž jí pohlédl do očí.

"Možná." Elektra zvolila neurčitou odpověď a znovu sklopila zrak. "Chtěl bys, aby měl?" dodala ještě a doufala, že tím příliš neodhalila své skutečné pocity.

Odpověď dlouho nepřicházela. "Chtěl bych spoustu věcí." ozval se pak tichým hlasem.

Na to Elektra neměla co říct. V jeho hlase bylo slyšet cosi zvláštního, něco, co neuměla pojmenovat. Možná lítost. Možná smutek a beznaděj...

Bezděčně pohlédla na schéma výtahových šachet ve stěně kabiny. Už byli skoro nahoře.

"Ta propadlá servisní loď dole – rozřežeme ji?" zeptala se z ničeho nic. "Uvolnili bychom tak šachtu nákladního výtahu."

"Nic jiného nám nezbývá, pokud chceme motor z Nautila dopravit nahoru." potvrdil jí Nemo. "A příště se takovou věc snažte zmínit na poradě, důstojníku." řekl ještě.

Výtah začal brzdit a spolu s působením setrvačné síly Elektra cítila, jak se to podivné napětí mezi nimi vytrácí.

"Jistě, kapitáne." kývla na znamení souhlasu.

Pak výtah zastavil a vše zas bylo při starém.

...

"Elektro?" Promluvila Ikoline. "Slyšíš mě?"

Její hlas byl tichý, mluvila skoro šeptem, ale zato až nepříjemně naléhavě.

"No tak, vzbuď se! Za chvíli vyrážíte!"

"Co...?" zachraptěla Elektra a zamžourala do tlumeného světla její stolní lampy. "Už? Sotva jsem usnula." postěžovala si.

"Musíš vstávat." trvala na svém Ikoline. "Na stole máš snídani. Cesta bude dlouhá. Musíš se pořádně najíst."

"Hm." Vyrazila ze sebe Elektra a posadila se, čehož vzápětí velmi litovala. V těle ji bolel snad každý sval, pálila ji stehna a paže a taky břicho. Zkusila se postavit a sykla bolestí.

"Vypadáš trochu zmoženě." poznamenala Ikoline.

"Trochu? Cítím se tak na devadesát." naříkala Elektra a radši se opřela o postel. Včera to s prací přehnala, rozhodně ano. Ale měla snad na výběr? Tvrdě až zběsile během včerejšího dne i noci pracovali všichni, včetně kapitána.

"Tak nechceš jít ještě do sprchy? Pusť si hezky teplou. Já ti mezitím nachystám oblečení." nabídla Ikoline a pomohla Elektře se narovnat.

"To je skvělý nápad, Ikoline. Jsi zlato." poděkovala Elektra a usmála se.

"Ale no tak," mávla dotyčná rukou. "Je to moje práce."

"Být zlato?"

"Samozřejmě." Uculila se Ikoline a dovedla Elektru do koupelny. "Kdybys něco potřebovala, zavolej." řekla ještě a vykročila zpět do pokoje.

"A se mnou tu nebudeš?" zeptala se Elektra naoko lítostivě v narážce na události předchozí noci.

"Ne, myslím, že to zvládneš sama." zazněla čiperná odpověď.

"No jistě," prohlásila Elektra do přivřených dveří a potřásla hlavou. "Asi nejsem tak zajímavá jako kapitán..." řekla tak nahlas, aby ji Ikoline mohla slyšet, svlékla se a pustila vodu.

"No dovol!" zamračila se Ikoline, když dveře opět pootevřela a nahlédla dovnitř. "Jsem profesionál, nikoho si neprohlížím!" prohlásila sebejistě a na důkaz svého tvrzení se neochvějně dívala Elektře pouze do očí. "A navíc," dodala s lehkým úsměvem, "nevím, která z nás by teď s ním byla radši ve sprše. Ale myslím, že já to nejsem."

Na to Elektra rychle uhnula očima a rozpačitě si odkašlala. "Dobrá, řekla jsem si o to." přiznala se.

"No vidíš! Tak se snaž si to moc nepředstavovat a pospěš si." nabádala ji Ikoline a opět přivřela dveře.

...

Když Elektra konečně vstoupila do osvětlené chodby, zjistila, že kapitán a Stařík už na ni čekají.

"Dobré ráno, důstojníku." Pozdravil ji Nemo, ruce založené před sebou. "Už hvězdy zhasly a skončil sen?" pohlédl na ni zvědavě s narážkou na písničku, kterou si včera zpívala, a taky na její mírně pozdní příchod.

"Tak pozdravíme Slunce a nový den," usmála se omluvně Elektra a doplnila verš. "Omlouvám se, chvilku mi trvalo se rozhýbat." vysvětlila, když došla až k nim.

"Nebojte, za pár dní si zvyknete." utěšil ji pobaveně Nemo. "A teď, když dovolíte, si uděláme procházku." řekl a vyrazil k výtahu.

Taky bych se tvářila tak svěže kdybych měla neustále k dispozici Modrou vodu. Pomyslela si Elektra s mírnou závistí při pohledu na modrý kámen zavěšený na kapitánově krku.

Stařík však působil neméně odpočatě a uvolněně. "Cvičila jste před spaním ásany, co jsem vám doporučil?" zeptal se jí, když nastupovali do kabiny výtahu.

"Přiznám se že ne." odpověděla Elektra s lítostí v hlase. "Jen jsem se šla vydrhnout od těch nánosů bláta a prachu a svalila se do postele, víc si nepamatuju." řekla a na dotykovém schématu výtahových šachet vybrala podlaží z nějž vycházel tunel vedoucí až k povrchu. "Ale asi jsem měla. Celkově už jsem dlouho necvičila."

"Nebojte, to napravíme." ujistil ji Stařík. On sám se cvičení jógy věnoval prakticky celý život, a byla pravda, že na potíže s pohybem si ani při svém věku nikdy nestěžoval, dokonce ani teď, když byla na celou posádku kladena mnohem větší fyzická námaha než na Nautilu.

"Ale musím říct, že včera jste si vedla skvěle." pochválil ji Stařík a zhoupl se na špičkách dopředu, aby svá slova zdůraznil. "Ty nálože by nikdo z nás líp neumístil."

"Dík. Tak třeba ty mozoly, odřeniny a vytahané ruce za něco stály." povzdychla si Elektra při pohledu na své potlučené a odřené klouby na prstech a zápěstích.

Než včera mohly vůbec započít stavitelské a vyprošťovací práce, bylo nejprve nutné prozkoumat podlaží nad dokem a určit, zda nehrozí zřícení dalších částí stropů a chodeb. K tomu ale bylo potřeba vystavět lešení a celkově hodně šplhat, a následně provést odstřel všech nalezených nestabilních ploch. A cesta do nejméně přístupných míst většinou zbyla na Elektru.

"Bylo to taky dost nebezpečné." poznamenal kapitán. "Vedla jste si dobře, ale vždy je lepší si takové věci více promýšlet a nevrhat se do nich tak bezhlavě."

"Promýšlelo nás to několik." ohradila se Elektra. "A dokud jsem si nebyla jistá, kudy a kam vylézt, neudělala jsem to. Nejsem blázen."

"Ale dost jste se unavila. V takových podmínkách stačí málo a může to dopadnout špatně."

"Nicméně nedopadlo." zdůraznila Elektra a pohlédla na kapitána zamračeně. Musel za každou cenu hledat nějakou chybu v jejím počínání? "A navíc to bylo hotové dřív, než se předpokládalo a mohli jsme v klidu prořezat větší portál do sousedního doku." pokračovala v obhajobě své práce. "A to se počítá."

"Samozřejmě." připustil Nemo, ale Elektře se nezdálo, že svůj souhlas mínil zcela vážně. "Jen bychom o vás neradi přišli. To je vše." řekl potom a dost možná se směrem k Elektře na chvíli koutkem oka podíval.

Co to má zase znamenat? Pomyslela si Elektra a téměř se nadechla k další otázce, ale to už výtah začal brzdit.

"No vida, už jsme tu." konstatoval Stařík překvapeně. Bylo to ostatně trochu nezvyklé – podlaží s únikovým východem na povrch se nacházelo podstatně níž než patra doku, kam až dosud téměř výhradně směřovali.

Ústí únikového tunelu se nacházelo jen pár kroků od výtahové šachty, přičemž po celé délce tunelu se táhly jednak klasické a jednak pohyblivé schody. Vzhledem ke včerejšímu pracovnímu vytížení všichni tři logicky zvolili cestu po eskalátoru.

V poblikávajícím osvětlení se zdál být druhý konec tunelu v nedohlednu, Elektra se tedy nejdřív opřela zády o pohyblivé zábradlí, ale po pár desítkách metrů se rozhodla, že si sedne. Svůj batoh se zásobou jídla a vody si odložila na schod pod sebou. Stařík si svou o poznání větší a těžší krosnu odložil hned na začátku, ale sám si nesedl. Kapitán zůstal rovněž stát dva schody pod nimi.

Možná jsem měla říct, že nikam nejdu. Napadlo Elektru už po několikáté. Jednak byla stále unavená a hrozilo, že bude výpravu jen zdržovat, za druhé si nebyla zcela jistá svou úlohou v celé věci. Jazyk vesničanů ovládala jen velice lámaně a pochybovala, že se jazykem Atlantis domluví se všemi. Nemo a Stařík by si dost dobře poradili i bez ní. Ona by mezitím mohla zastat mnoho důležité práce v doku.

Povzdychla si a letmo pohlédla na kapitána. K jejímu překvapení se i on díval na ni. Na moment jen nehnutě seděla a pozorovala jeho oči, ale pak jej zaslechla, jak říká: Chci, abys šla se mnou. Jenže divné na celé věci bylo, že Nemo ve skutečnosti nic neřekl. Jeho slova se ozvala přímo v její mysli. Ve stejném okamžiku, kdy si tuto skutečnost Elektra uvědomila, se znatelně otřásla a začala se jí motat hlava, i když seděla. Zapřela se o okolní schody a rychle uhnula očima.

"Jste v pořádku?" zeptal se Stařík, přiklekl si k ní a znepokojeně ji pozoroval.

"Nevím." vydechla Elektra namáhavě a přitiskla si zápěstí k čelu. Rozbolela ji hlava a závrať se stále zhoršovala – byla vděčná za svůj předchozí nápad posadit se.

"Máte závrať? Je vám zle?" zeptal se kapitán, jenž mezitím vyšel zbývající schody a usedl před ni.

"Ano." vymáčkla ze sebe Elektra těžce. Musela zavřít oči, závrať byla nesnesitelná. Cítila, jak se jí zvedá žaludek. To snad ne! zhrozila se, když se nevolnost stále stupňovala. Pak už ale neměla na výběr, rychle se otočila, přitáhla se za okraj pohyblivého zábradlí a nahnula se přes ně směrem ven. Celé její tělo sevřela křeč, ale ven nic nevyšlo. Naštěstí. Byla by to škoda, pomyslela si při vzpomínce na tenčící se zásoby jídla dole na stanici a na vydatnou snídani, se kterou se jí chystala Ikoline.

"Omlouvám se." zachraptěla potom. Zvuky, které vydávala musely znít příšerně. Znechuceně přivřela oči, když si všimla dlouhé sliny, jež jí ukapávala z úst na nepohyblivé schodiště za zábradlím.

Ještě chvíli zůstala předkloněná a opřená o zábradlí a jen se snažila zhluboka dýchat. Pak se opatrně otočila. "Promiňte." vyrazila ze sebe zničeně, lítostivě. Oči nechala zavřené, aby se závrať zase nezhoršila, ale než se stačila sesunout dolů, kapitán ji pohotově chytil pod ramenem a za krkem a opatrně jí pomohl se posadit.

"To já se omlouvám." řekl tiše.

"To nic." zamručela Elektra nepřesvědčivě. Stále si nebyla jistá, co se vlastně stalo.

"Slyšela jste mě?" zeptal se jí Nemo téměř šeptem a rukávem jí otřel rty.

"Hm." kývla Elektra, oči stále zavřené. Staříkovi nejspíš nebylo jasné, na co se Nemo vlastně ptal, ale ona to věděla moc dobře. Zachvátila ji drobná vnitřní panika nad uvědoměním, že to, co slyšela ve svých myšlenkách bylo skutečné.

"Nechcete se trochu napít, Elektro?" nabídl jí Stařík a pohladil ji po tváři.

"Kdyžtak za chvíli." odpověděla a snažila se soustředit jen na své dýchání. Pak ale zaslechla jemný, lehoučký řinčivý zvuk. Otevřela oči a zjistila, že si Nemo sundal Modrou vodu z krku a ukládá ji zpět do zlaté truhličky.

Ještě chvíli váhal a pak zlaté víko nad modrým kamenem zavřel a truhličku schoval do své brašny.

"To nám to moc hezky začalo, že?" Promluvila Elektra, když cítila, že nevolnost ustupuje. Seděla teď na schodu schoulená a bokem se opírala o stěnu zábradlí.

"Na druhou stranu, je možné že to špatné jsme si právě odbyli a od teď už to bude jen lepší." nadhodil Stařík s drobnou dávkou optimismu.

"Kéž byste měl pravdu." vydechla Elektra a hřbetem ruky si otřela uslzené koutky očí.

Kapitán neodpověděl nic, jen zamyšleně hleděl před sebe. Po chvíli vstal a vyšel několik schodů nahoru, kde už setrval po zbytek cesty.

...

Únikový tunel ústil na povrch u úpatí hory, v jejímž středovém kráteru se ještě před třinácti lety nacházelo město Tartessos. Samotný portál tunelu byl umístěn a důmyslně maskován mezi skalami, nikdo z města jej zde nikdy neodhalil. Nemo a jeho posádka tedy byli po tisíciletích prvními osobami, jež tímto místem znovu prošly. A s výjimkou kapitána dost možná úplně prvními lidskými bytostmi, jež kdy tunel použily.

Vzduch venku byl až omamně čistý a svěží a Elektra si jej užívala plnými doušky. Seděla na skále poblíž vchodu do tunelu - teď už zas uzavřeného - a nastavovala svou tvář prvním ranním paprskům. Loktem se opírala o koleno a bradu měla položenou v dlani, oči zavřené. Po tom podivném incidentu z eskalátoru si potřebovala odpočinout. Pohlédla na Staříka, jenž seděl opodál na vyvýšeném místě a se zavřenýma očima svou meditací vítal vycházející Slunce. Nemo čekal se založenýma rukama hned vedle ní.

"Zdržuju vás." řekla po chvíli Elektra. "Měla bych se vrátit."

"Zamítá se." Nesouhlasil kapitán. "Před námi je teď kus cesty podél úpatí hory, přejdeme řeku a pak já a Stařík vykopeme truhlu s klenoty. Vy si při tom můžete odpočinout, nějakou chvíli to zabere."

"Dobrá, tak řekněme, že půjdu s vámi." připustila Elektra. "Co vlastně bude mým úkolem?"

Ještě, než stihla doříct svou otázku, Nemo už nesouhlasně supěl. "Slyším dobře?" promluvil nakonec nevrle. "Souhlasila jste, že půjdete taky. Na rozmyšlenou jste měla od včerejška času dost."

"Samozřejmě." vzdychla Elektra. "Jen si neumím představit, co tam vlastně budu dělat, to je vše."

"Tak to gratuluji, myslím, že jsme na tom všichni dost podobně." odpověděl jí kapitán.

"Dobrá, na víc už se neptám." hlesla Elektra odevzdaně.

"Nechcete se ani zeptat na to, co se vám stalo v tunelu?" ozval se po pár minutách Nemo.

"Nejsem si jistá, jestli to chci vědět."

Nemo sklonil hlavu a zamyslel se. "Mezi Atlantiďany to není nic výjimečného. Lidský mozek je této komunikace také schopen. Tedy do určité míry... a po postupném navyknutí." vysvětlil a na dlouhou dobu se odmlčel. "S pomocí Modré vody to bylo o dost snazší." řekl potom. "Nicméně… měl jsem tušit, že vám způsobím potíže."

"Takže jste mi četl myšlenky?" zeptala se Elektra opatrně a podívala se jeho směrem. "Znělo to jako že víte, o čem uvažuji."

"To není úplně přesné."

"Tak jak je to?"

"Jen jsem rozeznal, že se vám nikam nechce." Odpověděl Nemo a letmo na ni pohlédl. "Což by při troše snahy poznal každý."

Na to Elektra nic neodpověděla. Jen dál tiše pozorovala probouzející se přírodu a poslouchala uklidňující zvuky lesa. Zároveň jí zde jeden zvuk chyběl. Dunění motoru Excelionu už na povrchu slyšet nebylo.

"Můžeme se na něčem domluvit?" řekla nakonec.

"Na čem?"

"Já přestanu pochybovat o své účasti na této výpravě a vy už..." nadechla se, aby si rozmyslela, co chce vlastně říct, "nebudete... nahlížet do mé mysli."

Nemo se nevěřícně zasmál. "Ale uvědomujete si, že mi nabízíte, že splníte to, co jste dřív sama přislíbila?" řekl a otočil se k ní. "To není úplně férový obchod!"

"Vy jste mi zase způsobil značné potíže. Jen tak." připomněla Elektra a drze mu pohlédla do očí. "To taky není fér!"

"Dobrá." Kapitán potřásl hlavou a sevřel rty. "Takže se domluvíme následovně," řekl tichým, ale výhružným hlasem, v mžiku přistoupil až k Elektře, chytil ji nesmlouvavě za předloktí a jedním trhnutím ji zvedl k sobě. "Já se pokusím na tenhle rozhovor zapomenout a nelézt vám znova do hlavy," procedil mezi zuby, "A vy konečně přestanete remcat!" dodal vztekle a neústupně jí hleděl přímo do očí. "Dohodnuto?"

Odpovědět mu však bylo to poslední, co by teď Elektra chtěla. Vzdorovitě se mu snažila vytrhnout, ale nešlo to. Naopak, sevřel ji ještě pevněji a přitáhl blíž k sobě.

"Pusť mě!" Zasyčela na něj. "Už nejsem malá holka, jestli sis nevšiml!"

"Tak se. Tak. Nechovej!" odpověděl jí hrubým, neústupným způsobem, ještě, než stihla doříct poslední slovo.

Ze všech sil se snažila nedávat najevo, jakou jí působí bolest a neuhýbat očima. Jenže to najednou už dost dobře nešlo, byli si už tak blízko, že se Nemo nosem dotýkal její tváře.

Její srdce tlouklo jako o závod, skoro jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. Byla bez sebe vzteky a rozčilením, jenže tyto emoce teď v jejím nitru vedly krutou bitvu s touhou zabořit Nemovi prsty do vlasů a políbit ho.

V ten moment i přes bolest v předloktí nebyla schopna tuto myšlenku vytěsnit ze své mysli. Už zvedala druhou ruku, ale nešlo to, nemohla pohyb dokončit. Protože co by se stalo pak? Nechal by si to líbit? Nebo by zareagoval stejně jako před lety, kdy se na poslední Den shledání pokusila o něco podobného?

Nakonec mu ruku jen položila na hruď a dlaní sevřela límec jeho pláště. Konečně zavřela oči, sklonila hlavu a přitiskla se k němu čelem. "Pusť mě." zopakovala tiše.

Ještě chvíli se nic nedělo, ale pak jeho stisk povolil.

"Tak domluvíme se?" zašeptal jí do vlasů, načež Elektra tiše přikývla.

"Měli bychom vyrazit." řekl potom a jemně uchopil její ruku do své dlaně, aby jí naznačil, že se má pustit jeho pláště. Nechtěla to udělat, nechtěla ho nechat jít, ale nakonec se podvolila.

A když odešel, cítila hrozivý chlad, i přesto, že na ni zase dopadly paprsky Slunce.

...

Šumění řeky je vítalo už z dálky a jedinečným způsobem doplňovalo harmonii zpěvu ptactva a šepotu stromů ve větru. Vzduch byl vlhký a těžký, plný všech pachů a vůní pralesa. A čím bylo bublání a zurčení vodního toku blíž, tím více si Elektra uvědomovala, že už je jí dobře. Po fyzické stránce zcela určitě. Horší to bylo s pocitem křivdy a vzteku, ale taky bolesti a prázdnoty, který v ní stále ještě přetrvával.

Ale to už se v jejich zorném poli vynořil vodní tok, a dokonce už i zavěšený most, jež je měl dovést na protější břeh. K jejich příjemnému překvapení most vypadal velmi zachovale, dokonce i udržovaně.

Že by vesničané? uvažovala Elektra. A vlastně proč ne. Kus odtud vedla stezka vzhůru po úbočí hory, jedna z vnějších pěších přístupových cest k Tartessosu. Bylo dost dobře možné, že vesničané toto ztracené město stále navštěvují, nebo možná hledají. A možná čekají, až se zase vynoří, pomyslela si. Ale marně.

Jak se blížili k mostu, zvuk padající vody sílil a mohutněl. Řeka vyvěrala ze skal nad mostem a řítila se dolů mohutným vodopádem. Všude kolem pak stoupala jemná vodní tříšť a skrápěla vše droboučkými kapkami.

Most sice působil stabilně, přesto si Elektra oddychla, když se konečně ocitli na druhé straně. Pochybnosti byly přeci jen na místě, pokud vzala do úvahy, co se za skalami nad tímto místem odehrálo před třinácti lety.

Po několika minutách chůze se ocitli na rozcestí. Jedna ze stezek směřovala nahoru k Tartessosu, druhá do hlubin pralesa. Zvolili druhou možnost, přičemž po chvíli zamířili ze stezky pryč a vydali se mezi vzrostlé stromy. A čím blíž byli ke svému dílčímu cíli, tím více byla ve vzduchu cítit podivná nostalgie, nervozita a znovu probuzený žal.

Nikdo z nich nepromluvil, když konečně dorazili na místo. V jeden moment se kapitán jen beze slova zastavil, shodil ze sebe svou brašnu a plášť a natáhl se pro lopatu, kterou mu duchapřítomně ihned podával Stařík. Oba se pak mlčky pustili do práce. Elektra je chvíli jen tiše pozorovala. Zvažovala, zda se má přidat či nějak jinak pomoci, ale nezmohla se na to, aby vyrušila nastalé všeobjímající ticho.

A tak prostě jen tiše dosedla na mohutné kořeny vedlejšího stromu, ruce si složila do klína a zaposlouchala se do zvuků lesa. Úplně stejně, jako před třinácti lety, kdy tu takhle seděla ještě jako malá dívka jménem Medina a tiše sledovala při práci svého zatím bezejmenného zachránce. Pozorovala jej, jak trpělivě rozráží zeminu a odhazuje ji, jak se shýbá a ulamuje prorostlé kořeny.

Zdálo se to nekonečné, ale pak přeci jen obě lopaty zařinčely o kovový povrch. Chvíli na to už kapitán z vykopané jámy zdvihal zlatou truhlu. Byla zašpiněná, ale Elektra věděla, že se na jejím povrchu rýsují podobné ornamenty, jako na kapitánově menší truhličce na Modrou vodu.

Nemo pak v tichosti očistil povrch truhly a umyl si ruce. Napil se a dlouhou chvíli zlatý předmět jen pozoroval. Nakonec ale odložil lahev s vodou, přišel blíž, poklekl a odjistil zámek. Potom opatrně, velmi pomalu odklopil víko, skoro jako by se obával, co uvnitř vlastně uvidí.

Probleskující sluneční paprsky se odrazily od hladkého povrchu jeho a královniny koruny. Natáhl ruku a té druhé se letmo dotkl, pak mu prsty sklouzly k něčemu jinému, co už Elektra ze svého místa neviděla. Potom však Nemo předmět uchopil a vyzvedl z truhly ven.

Elektra vydechla hrůzou, když si uvědomila, co že to kapitán ve svých rukou třímá. Byl to královnin vrstvený náhrdelník, stále stejně špinavý od její krve. Pamatovala si jej ještě z té doby před třinácti lety, tehdy ale ještě nedokázala plně pochopit, co tento předmět pro Nema znamená. Stejně jako tehdy, i teď jej Nemo pevně sevřel v dlaních, sklonil hlavu a přerývaně vydechl. Jaké to asi muselo být, setkat se znovu s tímto němým, ale přímým svědkem násilné smrti milované osoby?

Ten příběh jí Nemo nikdy nevyprávěl, znala jej jen od Staříka a několika dalších členů posádky.

Na jedné vycházce městem, po cestě do lidských čtvrtí, byla královnina osobní stráž překvapena útokem z vlastních řad. Během okamžiku byli její věrní strážci mrtví a královnu samotnou pak jeden ze zrádců podřízl jako dobytče na porážce. Spolu s ostatními zrádci pak její tělo oloupili o Modrou vodu a všechny šperky, vysvlékli je a za městem hodili do řeky. To vše před očima malého prince Venusise. Jenže hlavně díky malému princi bylo vůbec možné tento útok provést. To on už částečně ovládal královninu Modrou vodu. To on způsobil, že královna před atentátem nebyla varována.

Následný pohřeb pak už byla jen fraška za účelem oficiálního předání Modré vody malému princi. Po rychlé ceremonii pak Gargoyle spolu s několika dalšími členy vlády obžalovali z královniny násilné smrti samotného krále, načež se naplno rozhořel konflikt mezi ním a Gargoylovými pučisty. Ti ale měli početní převahu a podporu drtivé většiny Tartessoské šlechty, a hlavně malého prince.

Král a věrní šlechtici poté byli uvězněni. Následovalo vyhlášení císařství Neo Atlantis a korunovace prince Venusise, nyní už císaře Nea. Další dny byly vyplněny hlavně pronásledováním nepohodlných a veřejnými popravami. Byly to dny plné strachu, kdy se lidští obyvatelé města byli nuceni stáhnout za městské brány a opustit své domovy.

Vrcholem všeho pak mělo být nastolení absolutní nadvlády Atlantiďanů nad celým světem, tak jak to bývalo kdysi. Lidé měli být poníženi a opět přijmout roli sluhů a otroků velkého Atlantského národa. K tomu účelu byla zprovozněna stará komunikační věž, schopná posílat zprávy mezihvězdným prostorem. Byla přetvořena na ničivou zbraň jejímž prvním cílem se měla stát největší evropská města.

V den plánovaného útoku však došlo na přístroji k fatální poruše a namísto evropských metropolí byl zasažen samotný Tartessos – tak alespoň zněla verze konce příběhu, která byla určena Elektře. A ona této verzi dlouho neochvějně věřila. Po letech této důvěry však za nedovřenými dveřmi vyslechla pravdu – že totiž k žádné samovolné poruše nedošlo. V den útoku se totiž sesazenému králi Tartessosu podařilo uprchnout z vězení a těsně před tím, než byl útok zahájen, se dostal až k samotné zbrani. A jediné, co tehdy mohl ještě udělat, aby celou věc zastavil, bylo vytrhnout královninu Modrou vodu z řídící jednotky. A přesně to udělal, přesně to vedlo ke zborcení věže a následně zkáze jejich vlasti.

Elektra zavřela oči. Srdce se jí sevřelo při pomyšlení na ty dlouhé dny hrůzy. Budovy ve městě se bortily a padaly k zemi jedna za druhou, ulicemi protékaly řeky lávy a Atlantiďané i lidé umírali po tisících. Nahromaděná energie byla ze zborcené věže neustále vyzařována do okolí, a brzy došlo i na tavení hornin ve skalách jež obepínaly město. Nebylo úniku, zbývalo jen čekat kdy všechno pohltí plameny, pukající země či voda valící se skrz proražené přehradní stěny.

A všechno to způsobil Nemo, jejich kapitán, jenž teď tady uprostřed pralesa bezmocně svíral v rukou náhrdelník své mrtvé ženy.

Uvědomoval si tehdy, co vlastně dělá? Mohl vědět, jak to dopadne? Byl schopen pomyslet na to, že nejspíš zemřou všichni obyvatelé Tartessosu, všichni jeho blízcí, i on sám?

A co bych na jeho místě vlastně udělala já? zeptala se Elektra sebe sama. Konečně, konečně po všech těch letech, kdy Nema za tento čin odsuzovala a nenáviděla, konečně byla schopná si položit tuhle otázku a zpochybnit své předchozí názory a přesvědčení. Odpověď vlastně znala už dlouho, jen si ji nechtěla přiznat.

Když znovu otevřela oči, zjistila, že Stařík tiše vykračuje jejím směrem. Došel až k ní a nabídl jí ruku, aby jí pomohl na nohy.

Elektra skoro nebyla schopná vstát, ani nevěděla, jak dlouho takhle seděla. Nohy měla ztuhlé a necitlivé, ale nakonec se přeci jen napřímila.

"Pojďte, necháme ho chvíli o samotě." promluvil k ní šeptem Stařík.

A Elektře nezbylo než souhlasit.


You want to get close to me

The feeling so clear

But I need some time to see

Vision through my tears

You want to get next to me

I need your intrusion

I don't need to be

Blinded by confusion

Here is my heart

Waiting for you...

- Yes, Love Will Find a Way


Pozn. aut.: No vida, tak jsme zase o kus dál. Snad jsem vám dlouhé čekání vynahradila delším rozsahem kapitoly. Tedy vlastně její první části! :)

Měla jsem původně v plánu se věnovat překladu druhé kapitoly do angličtiny, ale v hlavě mi už běžel příběh dál, tak jsem to radši sepsala, než bych na to zapomněla. A nejspíš takhle budu pokračovat a příběh pak přeložím jako celek.

Taky uvažuji o tom, že bych mohla nakreslit nějaké jednoduché schéma té hlubinné stanice a podzemí Tartessosu. Hlavně kvůli sobě, abych kdyžtak něco nepopletla :)

Jako vždy - snad se vám kapitola líbila a budu moc ráda za komentáře a připomínky. A ráda na ně odpovím. Zatím se mějte!