Pozn. aut.: Konečně! :) Včera jsem zrovna měla narozeniny, takže si teď dovolím Vám i mně nadělit tenhle dáreček :)
Omlouvám se za zdržení, ale snad vám to, milí čtenáři, vynahradím délkou textu. V téhle kapitole se vrátíme o devět let zpátky v čase, do doby, kdy se Nemo a Elektra teprve připravovali na válečné tažení proti Gargoylovi a Nautilus ještě nebyl dokončen. Nemovi je 36, Elektře 15 let. Pár odkazů na události z téhle kapitoly lze nalézt již v kapitole předešlé, zejména pak na konci ranní pracovní porady a potom když Nemo a Elektra vedou rozhovor ve výtahu.
Tentokrát jsem si pro vás připravila tak trochu multimediální zážitek, jelikož v příběhu má celkem důležitou roli i hudba. Zazní několik klavírních skladeb, konkrétně od Franze Schuberta, Ference Liszta, Fryderyka Chopina a Ludwiga van Beethovena. Dají se ve skvělém provedení najít na YT, tak jsem si dovolila tamtéž vytvořit příslušný playlist. Odkaz najdete na mém zdejším profilu úplně na konci.
Teď už mi nezbývá než popřát příjemné počtení i poslech, a pokud byste měli čas a náladu, budu moc ráda za komentáře!
Do you remember
Standing on the shore,
Head in the clouds,
Your pockets filled with dreams
Bound for glory
On the seven seas of life,
But, the ocean is deeper than it seems
- Whitesnake, Sailing Ships
...
- Vídeň, 30. března 1880 -
Když otevřela oči, zjistila, že Slunce už vychází. Úzký paprsek světla pronikal do její ložnice škvírou mezi těžkými závěsy, jež se pomalu kolébaly v proudu vzduchu. Okno na terasu bylo zjevně otevřené, stejně jako dveře do předpokoje, kterými zlehka pohyboval průvan. Někdo tudy před chvílí musel projít.
Elektra se nadechla a zachytila jemný závan cigaretového kouře. Věděla moc dobře, co to znamená. Spokojeně se usmála a na chvíli rozpustile zabořila obličej do polštáře. Potom se protáhla a rychle vyskočila z postele, tak překotně, až se jí nohy zamotaly do změti povlečení a dlouhé noční košile. Mohlo to skončit všelijak, nicméně ještě, než dopadla na zem, stihla si dát ruce před obličej. Sice si trochu spálila zápěstí o koberec, ale to už bylo jedno. Dnešní den si nechtěla nechat ničím zkazit.
"Všechno v pořádku, Hvězdičko?" ozvalo se z terasy.
"Ano, v nejlepším!" zahlásila Elektra vesele, odhrnula závěs, otevřela okno a pohlédla na polojasnou oblohu skvící se rozličnými odstíny oranžové, růžové a modré.
Venku právě začínalo Velikonoční úterý, toho roku jeden z posledních březnových dní. Zimní období sice už ztrácelo svou moc, ale rána byla ještě chladná. Studený vánek jí odhrnul vlasy z obličeje a přinutil ji přetáhnout si lemy rukávů přes zápěstí.
"Nejsi bosá, že ne?" Zeptal se Nemo, když na ni letmo pohlédl přes rameno.
"Tak trochu..." přiznala Elektra a vyběhla na terasu. Zastavila se u zábradlí a vyklonila se ven, aby si stejně jako dvě předchozí rána vychutnala výhled z jejich pokoje v hotelu Při Opeře. Palác arcivévody Albrechta a další budovy kolem se ve vycházejícím Slunci pomalu rozjasňovaly a vrhaly do ulic dlouhé stíny, jež kontrastovaly se světlem zalitými plochami.
Dlažba terasy však byla pichlavě studená. Elektra se tedy opět otočila, rychle přeběhla ke stolku, přisedla si na židli naproti Nemovi a nohy si přitáhla k sobě.
"'Tak trochu' zřejmě v tvé řeči znamená 'ano'." odtušil Nemo s přísným výrazem v očích. "Nevzbudil jsem tě?" zeptal se potom trochu jemněji, otočil stránku novin, jež si četl, a potáhl si z cigarety. Obvykle nekouřil, ale při výjimečných příležitostech se své drobné neřesti ze studentských let oddával velice rád. A dnešní den rozhodně výjimečný byl.
"Vzbudil. Ale proto jsi přišel, nebo ne?" hádala Elektra, položila si tvář na koleno a nespouštěla z něj oči. Dlouhé tmavé vlasy mu splývaly až do klína a několik pramenů mu částečně překrývalo tvář. Nemohla si pomoct, ale v kombinaci s jeho bronzovou pletí jí tak připomínal původní obyvatele Amerického kontinentu, o kterých si toho v poslední době tolik přečetla. Představovala si je jako odvážné, svobodné a nespoutané bytosti. A všechno to jen umocňovalo její pocit, že ona sama je součástí jakéhosi velkého dobrodružství.
"Vlastně ano." Připustil Nemo a vydechl kouř nosem. "Víme, co je dnes za den?" řekl pak a sledoval ji skrze stoupající obláčky dýmu.
"Víme." usmála se a přetáhla si lem noční košile přes nárty. Uvědomila si, že na pravé straně jí nedopnutý límec odhaloval rameno, ale nesnažila se s tím nic udělat. Právě naopak, doufala, že on si toho všimne.
Pokynula hlavou směrem ke krabičce s cigaretami. "Můžu taky?"
"U dětí se to nesluší." Namítl Nemo, avšak jeho hlas tentokrát postrádal svoji obvyklou rozhodnost.
"Jenže mně už je patnáct!" ohradila se trochu uraženě Elektra. Vždyť narozeniny měla sotva před měsícem, tedy ještě v čerstvé paměti. "Všiml sis?" dodala tišším hlasem a objala své skrčené nohy o trochu těsněji.
"Všiml, neboj se." přiznal se. "A u mladých dam se to nesluší zrovna tak."
"Prosím." zkusila to znovu a připojila svůj nejsladší úsměv. "Jenom dnes."
Nemo hned neodpověděl, jen lehce, nepatrně přivřel oči a pozoroval ji. "Jdi si vzít něco na nohy a přes ramena. Pak se možná domluvíme." prohlásil nekompromisně.
"No dobře!" vzdychla nasupeně Elektra, obrátila oči v sloup a vstala.
Vrátila se v pantoflích a s rameny zahalenými do plédu. Nemo zrovna připaloval druhou cigaretu.
"Zkus se nespálit." doporučil jí když lehce švihl zápěstím aby uhasil sirku. Pak k ní natáhl ruku a po chvíli váhání si Elektra malý doutnající předmět opatrně převzala mezi palec a ukazováček.
"No a co teď?" zeptala se, zatímco si cigaretu pozorně prohlížela ze všech stran.
"Neboj, nekouše to." řekl a se zájmem ji sledoval.
"Neříkej!" Uculila se Elektra a Nemo jí úsměv vrátil. On sám se očividně dobře bavil.
"Prostě si potáhneš a vdechneš kouř." řekl a předvedl jí to. "A pak vydechneš, to je všechno."
Elektra jej soustředěně sledovala a pak zkusila zopakovat, co právě viděla. Na chvíli zavřela oči, pak se zamračila.
"To je hnus!" zašklebila se. "Co na tom vidíš?"
"Prostě mi to chutná." Pokrčil rameny a znovu si potáhl. "Neumím to nijak vysvětlit."
Elektra to zkusila ještě jednou. "Dělá to odpornou pachuť v puse." poznamenala s adekvátně znechuceným výrazem.
"Vždyť to ani nevdechuješ." Všiml si Nemo.
"Ještě to tak!" Odsekla Elektra a s naštvaným povzdychnutím odložila svou cigaretu do popelníku na stolku. Rukávem noční košile si pak pečlivě otřela ústa a usedla zpět na svou židli.
Když viděla, že se Nemo chystá její počínání komentovat, zvedla rychle ruku v odmítavém gestu.
"Dobře, mlčím." prohlásil Nemo, a jen stěží se bránil smíchu.
"Musím to něčím zajíst!" Zjistila Elektra, když se jí chuti kouře nedařilo zbavit.
Nemo si před sebou urovnal noviny. "Dole se podává snídaně." Připomněl jí.
"Ty už jsi jedl?" zeptala se hned.
"Ještě ne."
"A počkáš na mě?"
"Nepočkám," zklamal ji. "Musím si ještě něco zařídit. Sejdeme se v restauraci."
"Mramorová síň?"
"Hm." přikývl Nemo, ještě si naposledy potáhl ze své cigarety a nedopalek uhasil. "Budu čekat tam." řekl potom, vstal od stolu a noviny si založil do podpaží. Sáhl po odložené cigaretě a několikrát si potáhl i z ní, než ji taky uhasil.
Elektra jej pozorovala se značným znepokojením. "Nebude ti špatně?"
"Špatně?" zvedl na ni obočí. "Jsi milá." prohlásil a blahosklonně se na ni usmál.
„Tak já si o tebe dělám starosti a ty se mi směješ?"
„To bych si nedovolil!" řekl skoro vážně a krabičku s cigaretami si schoval do náprsní kapsy.
„To ti tak věřím..." utrousila Elektra pochybovačně a přivřela na něj oči.
„Správně." pravil Nemo a její pohled opětoval. „Pochybovat je důležité."
„Nemusíš odpovídat úplně na všechno." zamručela Elektra nespokojeně a odvrátila zrak jinam.
„Nemusím, ale chci." řekl s šibalským úsměvem a hned poté vyrazil k oknu do její ložnice. "A abych nezapomněl, šaty máš na pohovce." dodal jen tak mimochodem, těsně předtím, než vešel dovnitř.
"Cože?" vyjekla Elektra překvapením. "Jaké šaty?" chtěla vědět, když vyskočila ze židle, aby jej následovala.
"Ty, co jsi chtěla." odpověděl jí klidně Nemo a pokračoval směrem ke dveřím.
"Ty modré?" zeptala se nevěřícně Elektra, a vevnitř rychle odhrnula oba závěsy až ke kraji, aby do místnosti pustila co nejvíce světla. V tu chvíli už ale spatřila odpověď na svou otázku na pohovce u protější zdi. Celá se rozzářila a rozeběhla se k němu.
Než Nemo stihl zmizet ve dveřích, chytila jej za ruku a rychle políbila na tvář. "Díky." šeptla vesele.
"No dobře." pousmál se a jemně ji postrčil zpět do místnosti. "A pospěš si. Těším se na výsledek." řekl ještě a odešel.
...
Dole v hotelové restauraci se však Elektra jen marně rozhlížela.
V momentě, kdy vešla do sálu, se k ní otočila většina přítomných pánů i dam, koneckonců bylo taky proč. Složitost evropského stylu oblékání jí sice přišla nadmíru zbytečná až otravná (kupříkladu nedokázala pochopit, proč by k tak banálnímu úkonu měla mnohdy potřebovat i pomoc někoho dalšího) ale výsledek stál skoro vždycky za to, přesně jako dnes. A ano, získaná pozornost jí lichotila, nicméně žádné z očí, které si ji se zájmem a uznáním prohlížely, nebyly ty správné. Zklamaně vydechla a v drobném záchvěvu nervozity před sebou bezděčně sepjala ruce.
Mramorový sál byla nádherná místnost pro začátek dne, bílá a prostoupená světlem, s bělostnými ubrusy a krásnými květinami na každém stole. Ještě včera Elektra žasla nad vší tou okázalostí a těšila se, že dnes si snídani užije ještě o dost víc, jenže zatím ji naplňovala nejistota. Co přesně si Nemo musel zařídit? Potřeboval snad odejít z hotelu? A nebylo to celé nachystané schválně? Nebyl to zas další z jeho úkolů, které pro ni tak rád vymýšlel? Neměla snad mezi řečí zachytit nějakou indicii?
Pak ji ale cosi donutilo se více zaposlouchat do zvuků linoucích se nade vším děním v místnosti. Odevšad se ozýval čilý hovor, cinkot nádobí a příborů, občasné pokašlávání, zvuky kroků a šoupání židlí. Jenže pak tu bylo ještě něco – tenoučká linka důvěrně známé melodie prostupující všechen ten živelný hluk, jemně a lehounce.
"Slečno?" Promluvil na ni náhle jeden z číšníků. "Máte se posadit-"
"Ke stolu u klavíru, že?" dokončila za něj Elektra. Samozřejmě, pomyslela si, když si stoupla na špičky a zahlédla Nema u černého křídla v protějším rohu místnosti. Melodie, jež právě zaznívala, byla Schubertova Ständchen v úpravě Ference Liszta – úplně první skladba, kterou jí kdy Nemo zahrál, když před lety poprvé přicestovali do velkého, čistě lidského města. Tehdy ještě ani netušila, že Nemo něco takového umí, a bylo to vlastně úplně poprvé, kdy slyšela zvuk klavíru. Od té doby by tuto melodii poznala vždy a všude, tak silně se jí onen zážitek vryl do paměti. A taky si byla jistá, že od nikoho jiného by nezněla tak křehce a podmanivě.
Poděkovala číšníkovi a vyrazila k opačnému konci místnosti. Nešla ani příliš rychle, ani moc pomalu, tempo zvolila právě takové, aby ji všichni stihli zahlédnout, ale zároveň aby v zorném poli nezůstávala moc dlouho. A podle reakcí ostatních hostů se střídavě usmívala, přikyvovala na pozdrav, či polichoceně klopila zrak.
U stolu hned vedle klavíru nikdo neseděl, ačkoli bylo prostřeno a snídaně nachystaná. Nebylo to vlastně nic okázalého – jen pár kousků pečiva, plátky studené pečeně a trocha zeleniny a ovoce, jenže tady i takovéto věci vypadaly o dost lákavěji než jindy. Nesměl chybět džbánek vody a konvička s čajem. Pochopila, že to všechno čeká na ni.
Zdvořile pozdravila hosty u vedlejších stolů a chvíli se rozmýšlela, kam si má vlastně sednout. Nakonec se rozhodla pro místo, ze kterého by nejlépe Nemovi viděla na ruce, ladně se usadila a nehnutě jej sledovala až do konce.
Jako vždy ji fascinovalo, jak jeho prsty téměř vůbec neztrácely kontakt s klaviaturou. I když zvedal ruce, konečky prstů se stále lehce dotýkal kláves, což působilo samo o sobě velice zvláštním, něžným dojmem. A zřejmě nebyla jediná, koho tento fakt v kombinaci s krásnou melodií zaujal, všimla si, když se krátce podívala po lidech sedících v nejbližším okolí. Spíše, než své snídani věnovali veškerou pozornost Nemovi, zejména pak přítomné dámy. Koukejte se, jak chcete, ale dneska patří jenom mně, vzkázala jim tiše a spokojeně Elektra.
Když poslední tóny utichly, od několika stolů se ozval potlesk a Elektra se s nadšeným úsměvem přidala. Na okamžik pak rozpačitě odvrátila zrak, když se Nemo ohlédl a všiml si její přítomnosti. On sám následně povstal, položil si ruku na hruď a lehce se uklonil na znamení díků.
"Tohle sis musel zařídit?" Promluvila na něj opatrně když potlesk skončil.
"Co myslíš?" odvětil Nemo, aniž by se na ni podíval a přisedl si vedle ní.
"Kvůli mně?" zeptala se sladce a otočila se ke stolu.
"Kdo ví..." odpověděl neurčitě a několik zbloudilých pramenů vlasů si přehodil přes rameno. "Možná jsem si jen chtěl zahrát." řekl a konečně jí věnoval letmý, lehce pichlavý pohled.
"Najednou..." pronesla Elektra se spikleneckým úsměvem, zapřela si loket o stůl a položila si bradu do dlaně.
"To víš, nerad bych vyšel ze cviku." řekl jí na to s předstíraným nezájmem, jeho oči však prozrazovaly něco jiného. "Loket ze stolu." napomenul ji, jakmile si všiml její pozice, a sáhl po konvičce s čajem.
Elektra si otráveně povzdychla, ale poslechla, když po ní Nemo šlehl pohledem.
"Tobě taky?" zeptal se potom, načež Elektra přikývla a poposedla si, aby si pod sebou lépe urovnala sukni. Po chvilce si od něj převzala naplněný šálek.
Nemo se pak v klidu napil a chvíli si ji beze slova prohlížel. "Mají stejný odstín jako tvoje oči." Poznamenal stran modré barvy jejích šatů. "Sluší ti to."
"Děkuju." hlesla Elektra napůl spokojeně, napůl rozpačitě. Moc si přála to slyšet zrovna od něj, ale když se tak stalo, nedokázala najít žádná další slova.
"No tak co myslíš, čím bych měl navázat?" zeptal se Nemo, když ticho mezi nimi začalo být příliš napjaté.
Elektra sevřela rty a zahleděla se do svého šálku. "Abys nevyšel ze cviku?" řekla, když zase vzhlédla k němu.
"Samozřejmě." pravil Nemo, pohodlně se usadil a se zjevným zájmem čekal na její odpověď.
"No dobrá." Zamyslela se Elektra a usrkla si čaje. "Hmmm... Asi bych ještě chvíli zůstala u Liszta. Něco podobně klidného, ať nekazíme náladu."
"To by šlo." přikývl Nemo. "A potom?"
"Po Lisztovi by se hodil Chopin. Něco trochu živějšího, ale nenáročného." Rozhodla se a přivřela oči. "Možná... nějaký valčík. A po něm nějakou svižnější Etudu, ať to tu zas úplně neusne."
"Svižnější?" Zvedl Nemo obočí. "Něco konkrétního?"
"Co třeba Oceán? To je tvá oblíbená, ne?" navrhla Elektra nenuceně a zatočila zbytkem čaje ve svém šálku.
"No dobře, to už bych mohl být trochu rozehraný." připustil Nemo opatrně. "Ještě něco?"
"Na konec něco podobně efektního." uvažovala Elektra a položila si ukazováček na rty. "Rozhodně... Beethoven. Měsíční sonáta."
"To má být efektní?" Zeptal se Nemo, než se znovu napil.
"Třetí věta, samozřejmě." upřesnila Elektra nekompromisně. „Víš, jak to je. Už jsi ji dlouho nehrál, tak abys nevyšel ze cviku." dodala o něco škádlivějším hlasem.
Nemo si lehce odkašlal ve snaze nezačít se smát, což Elektru milým způsobem překvapilo a pobavilo. "Jsi si jistá, že mě nepřeceňuješ?" zeptal se.
"Ale no tak!" Protestovala se smíchem Elektra a zaujatě sledovala jeho rozpačitý výraz. "Já vím, že ji umíš."
"Uvidíme." Pokrčil Nemo rameny, když se uklidnil. "Třeba si vzpomenu." řekl pak a dopil si čaj.
"Ty přece nikdy nezapomínáš." namítla Elektra něžně.
"Říká kdo?" zeptal se Nemo s předstíraným pohoršením.
"Ty přece!"
"Nesmysl!" Mávl na ni odmítavě rukou. "To bych si pamatoval. Já totiž nikdy-"
Elektra podrážděně vzdychla a odvrátila pohled. Byly časy, kdy ji tyhle malé slovní hříčky bavily, ale to byla ještě pořád dítě. Dnes už na ně neměla náladu.
"Však víš." mrknul na ni Nemo, když se podívala zpět. "A koukej se pořádně najíst." přikázal jí nesmlouvavě a přisedl si zpátky ke klavíru.
"Rozkaz!" zasupěla Elektra otráveně a ledabyle napodobila salutování.
"Jsi trochu drzá, Hvězdičko." odpověděl jí hlasem spíše zklamaným než vyčítavým.
"Tak promiň." omluvila se, když si uvědomila, že dnešek si přece nechtěla ničím kazit. Ani svými vrtochy.
"V pořádku." kývl hlavou Nemo, ale už se na ni nepodíval. "Dobrou chuť."
"Díky." hlesla tiše a otočila se ke stolu.
Ale i když měla hlad, ještě chvíli se nedokázala přinutit pustit se do jídla. Alespoň ne dokud nezačal znovu hrát, a dokud nerozpoznala, o jakou skladbu se jedná. A vybral si přesně to, na co předtím sama myslela, tedy Lento Placido z cyklu Consolations. Jemné a tklivé tóny zprvu splývaly s šumem místnosti, ale jak se pozornost ostatních obracela zpět k hudbě, melodie této melancholické skladby vynikala čím dál tím víc.
Po chvíli si Elektra nedokázala pomoci a znovu zvedla hlavu a oči obrátila zpět k Nemovi, svému vychovateli a dobrodinci. Hrál s hlavou lehce skloněnou a rameny nahnutými směrem ke klavíru, ale nehrbil se. Dlouhé vlasy měl na zádech svázané a jejich konečky se dotýkaly lavice, na které seděl.
Za hranicemi Tartessosu se Elektra dosud nesetkala s žádným dalším mužem, jenž by nosil vlasy tak dlouhé. V jejich ztracené vlasti to ale nebylo nic neobvyklého, s dlouhovlasými Atlantiďany i lidmi se šlo setkat denně. Ve skutečnosti se jednalo o starý atlantský zvyk, kdy si po dobu trvání určitého úkolu či závazku muži nechávali vlasy růst, a jakmile byl úkol splněn, mohli se zase nechat ostříhat. Nemovým osobním závazkem bylo dokončení Nautila, jež každým měsícem získávalo stále reálnější obrysy. Při té myšlence si Elektra znovu připomněla, že až ta doba nadejde, pokusí se mu zkrácení vlasů rozmluvit – ostatně byla by to velká škoda.
Ze zamyšlení ji vytrhl až Nemův rychlý, mírně rozhořčený pohled. Ihned přikývla a otočila se ke stolu. Po chvíli váhání, čím by měla začít se nakonec s chutí pustila do jídla.
Zároveň se jí však nedařilo zcela potlačit zvláštní pocit nepatřičnosti. Líbilo se jí, jak Nemo hrál, a ještě víc se jí zamlouvalo, že hrál jen pro ni a skladby které si ona vybrala, nicméně v tu chvíli by Elektra byla mnohem raději, kdyby s ní Nemo mohl sedět u stolu. Byla by raději, kdyby spolu mohli být sami a povídat si, nebo kdyby si mohla přisednout vedle něj ke klavíru a kdyby ji zas naučil něco nového. Už to bylo dlouho, co ji naposledy učil hrát. Pravda, nikdy jí to moc nešlo, ale jeho to nijak nevyvádělo z míry. Vzpomněla si, jak moc to bylo příjemné, když se dotýkal jejích rukou, aby jí ukázal správné držení zápěstí-
"Dobré ráno, slečno. Smím si přisednout?" zaslechla náhle.
Elektra zamrkala a zvedla oči, aby se podívala na nově příchozího, jenž ji tak krutě vyrušil ze vzpomínek. Byl to poměrně pohledný mladý muž s vlnitými kaštanovými vlasy a s jasně modrýma očima. Rychle se napila a polkla a v ušetřeném čase zapátrala v paměti po vhodné frázi v němčině.
"Dobré jitro." usmála se na něj. "A ano, smíte." dodala s nadějí, že ihned nepřijde na přetřes její přízvuk.
"Máte zvláštní přízvuk."
No jistě.
"Takový jsem ještě neslyšel." pokračoval mládenec. "Cestujete z daleka?"
"I tak se to dá říct. Jsme na cestách stále." odpověděla Elektra nenuceně a podala mu ruku, aby ji políbil. Spěšně se ohlédla směrem ke klavíru. Víš, co máš říkat, vyčetla z výrazu Nemovy tváře. Lehce, téměř neznatelně přikývla. Mladý muž se jí mezitím představil jako Franz, syn místního továrníka.
"Hezké jméno." přikývla uznale. "Jako váš císař."
"Ano." Přisvědčil Franz a nesměle se usmál. V tu chvíli jí připadal docela roztomilý. "A jako pán, jenž složil melodii, kterou právě posloucháme." Pohlédl na okamžik ke klavíru. "A vy, slečno...?"
"Říkejte mi Lori."
"Říkejte?" zvedl překvapeně obočí. "To zní jako byste se ve skutečnosti jmenovala jinak."
"A sejde na tom?" Odhlédla od něj netrpělivě a posadila se.
"Vlastně ne." souhlasil Franz.
"Tak vidíte." řekla Elektra a chvíli jen tiše sledovala jemný pohyb Nemových rukou. Nebyla z nového společníka příliš nadšená, ale zároveň nechtěla působit nezdvořile. "Máte rád Liszta?" nabídla nakonec, aby navázala hovor.
"Obávám se, že v naší rodině ani nelze jinak." Odpověděl Franz a uvelebil se na židli vedle ní. "Vlastně mám podezření, že jsem pojmenován spíše po něm než po císaři."
"Opravdu?" S mírným náznakem zájmu se Elektra uvolila pohlédnout zpět na něj. "Taky hrajete?"
"Jen něco málo." Sklopil na okamžik oči. "Příliš talentu jsem nepobral, k velké lítosti mého otce."
"To jsme na tom podobně." Ušklíbla se Elektra při vzpomínce na vlastní nepříliš úspěšnou snahu v tomto směru.
"To vám moc nevěřím, vzhledem k tomu, od koho se můžete učit." Hádal Franz a kývl hlavou směrem k Nemovi.
"Zdání klame." odvětila Elektra a bezděčně si začala uhlazovat záhyby na své sukni. "Myslím, že slyšet byste to nechtěl." řekla a odmlčela se. Drahnou chvíli pak ani jeden z nich nepromluvil. Elektra předstírala, že její sukně si zaslouží veškerou její pozornost a upřímně doufala, že její společník to pochopí a rozloučí se.
"Tedy," ozval se přesto Franz. Nepochopil. "Promiňte, že jsem tak smělý, ale pán u klavíru..."
"Můj otec." Nečekala s odpovědí Elektra a mírně se usmála. "Osvojil si mě." doplnila, když si všimla Franzova poněkud překvapeného výrazu.
"Tak je to! Víte, nebyl jsem si jist..."
"No ano, vypadáme každý jinak." řekla za něj Elektra mírně podrážděným tónem. Vytáčelo ji, že na to lidé měli stále potřebu poukazovat, a že to některé snad i pobuřovalo. Ona sama na tmavším odstínu jeho pleti neshledávala nic divného.
"Smím se zeptat odkud váš otec pochází?" vyzvídal Franz.
Elektra se už ani nesnažila usmát. Hovor se ubíral pro ni poněkud nepříjemným směrem. "Tak schválně, co myslíte?" vybídla jej po chvilce.
"Bez nápovědy?"
"Bez."
"Tak to je těžké." Povzdychl si a na moment se zamyslel. "Mohl by být odkudkoli od Magrebu až po Osmanskou říši. Ale podle očí bych tipoval Syropalestinu."
"Rozumím, kam míříte, ale ne." Přiznala neochotně Elektra a napila se vody.
"Hm." sevřel rty Franz a znovu krátce zapřemýšlel. "Zachytil jsem, že spolu rozmlouváte anglicky." řekl a přimhouřil oči, když si Nema prohlížel. "Mohl by tedy být míšencem s rodištěm kdesi v Americe, i když... podle přízvuku hádám, že strávil značnou část života na Britských ostrovech."
"Výborně." zalhala Elektra a ocenila jeho nápad lehkým pousmáním. "Jste velmi všímavý."
"Děkuji!" řekl Franz a úsměv opětoval. "Nicméně stále přemýšlím nad vaším přízvukem."
A kdo tě nutí, povzdechla si pro sebe Elektra. "Je to taková všehochuť, řekla bych." prohlásila a vlastně nebyla nijak daleko od pravdy.
V Tartessosu se šlo setkat s mnoha světovými jazyky a nářečími. Ve vnějších částech města rozhodně. Hlavním a také úředním jazykem samozřejmě zůstával jazyk Atlantis, který jediný bylo povoleno užívat ve vládních a královských čtvrtích. Museli jej ovládat také všichni lidští obyvatelé města, pokud zde chtěli spořádaně žít.
Čistou formou svého jazyka však hovořili pouze sami Atlantiďané a několik málo lidí. Většina lidského obyvatelstva používala dialekt obsahující spoustu zkomolených výrazů anebo slov přejatých z jejich původní mateřštiny.
A pokud šlo o Nema, rozhodl se, že hlavním jazykem na Nautilu bude angličtina, a tomu nadále podřizoval komunikaci se svou postupně se rozrůstající, budoucí posádkou, Elektru nevyjímaje.
"Ale dost už o mně!" pronesla náhle čiperným tónem poté, co zachytila další významný Nemův pohled. "Povězte mi taky něco o sobě. Zatím jsme probrali jen vaše jméno a vztah k hudbě, a to je na tak světaznalého mládence, jakým se zdáte být, trochu málo." postěžovala si, přičemž se snažila tvářit co nejvíc naivně, sladce a roztomile.
"No dobrá." chytil se Franz a rozpovídal se o sobě, své rodině a jejich životě.
Ze začátku byl jeho výklad možná i zajímavý, ale Elektra se brzy přistihla, že jej vlastně nevnímá. V němčině ostatně nijak zvlášť nevynikala a Franz se nechal trochu unést a začal drmolit. S nadšením tedy uvítala, když se náhle ke stolu přitočil jeden z obsluhujících číšníků a před Elektrou přistála čerstvě připravená porce zde velmi populárního císařského trhance.
Sice by tento pokrm estetickou soutěž dost možná nevyhrál, byl ale vynikající. Byla Nemovi nesmírně vděčná za tento výběr, Sacher už nemohla ani vidět. Teď si ale vychutnávala jedno sousto za druhým a mladému Franzovi průběžně přikyvovala, aniž by tušila, o čem je řeč. Jen si tiše užívala melodie Lisztova Snu lásky a následně jednoho z nejkrásnějších Chopinových valčíků a sledovala výhled z okna naproti.
S prvními tóny Chopinovy etudy Oceán se ale charakter hudby dramaticky změnil, což zaznamenal i její společník. Rychlé sekvence not stoupaly a zase klesaly, znovu a znovu, právě tak jako vlny na moři za větrného dne.
"Nenacházím slov. Váš otec je skutečně velmi nadaný." poznamenal Franz a obdivně Nema sledoval. "Ale skoro už jsem se bál, že preferuje jen klidné, tiché melodie." Dodal ještě, přičemž plynule přešel do angličtiny.
Vida, konečně! Oddychla si Elektra a zároveň se mírně zastyděla nad tím, že svůj nezájem vystavila na odiv zřejmě až příliš. "Klidné, tiché melodie, říkáte... A máte vlastně pravdu." připustila po chvíli přemýšlení. "Ale umí toho spoustu, jak vidíte, a byla by škoda toho nevyužít. Tenhle kus jsem si výslovně přála."
"Vždy vám takhle hraje ke snídani?" Zeptal se Franz trochu nevěřícně a možná i mírně závistivě.
"Jen při výjimečných příležitostech." upřesnila Elektra.
"Máte snad narozeniny?"
"Ne, to ne." zasmála se. "Tedy... vlastně něco podobného. Dnes slavíme den, kdy jsme se poprvé setkali. Neměla jsem nic, ani rodinu. Byla jsem jen malá vystrašená holka. A on mě našel." zavzpomínala Elektra polohlasně a vzápětí si v duchu přikázala, že víc už prozrazovat nesmí.
"Chápu." odpověděl Franz a chvíli ji soucitně sledoval. "Ale na to, že vaše dětství bylo... zřejmě dost složité, působíte velice vyrovnaně a šťastně."
"To je jeho zásluha." pokynula Elektra hlavou směrem k Nemovi. "Snaží se mi všechno vynahradit. Bez něj bych tady ani nebyla. Tady s vámi ani nikde jinde."
"V tom případě vašemu otci budu muset jít poděkovat. Jsem velice rád že tu jste." řekl jí na to Franz uznale. "Tady na světě a tady se mnou." přiznal potom poněkud důvěrnějším hlasem.
Elektra zprvu nevěděla, co na to má říct a jen se snažila vyhnout jeho očím. "Nejsem si zcela jistá, že se mu poslední část vašeho poděkování bude zamlouvat." vysoukala ze sebe po chvíli.
"Ovšem to by byla škoda." Zalitoval on. "Rád bych se s vámi totiž sešel znovu." pronesl toužebně, když se mu konečně podařilo pohlédnout jí do očí.
Já s vámi ale ne. "Dnes to nepůjde, to asi chápete." zpražila jej Elektra. Doufala, že její tón nebyl příliš ostrý, přeci jen by jej nerada ranila, ale snad se vyjádřila dost přesvědčivě.
"Samozřejmě, dnes slavíte významné výročí." přisvědčil Franz omluvně. "Není mým úmyslem vám to kazit. Ale snad zítra-"
"Zítra už odjíždíme." přerušila jej promptně Elektra a ani si nemusela vymýšlet.
"To je... to mne mrzí." Ozval se po chvilce zaraženého mlčení. "Je snad nějaká možnost, že bychom se viděli někdy v budoucnu?"
"Kdo ví?" vzdychla Elektra netrpělivě. Nemohla uvěřit, že tento rozhovor stále ještě trvá. "Ostatně, co vlastně se dá v životě považovat za zcela jisté anebo zcela nemožné?" zeptala se a bezděčně setřela palcem orosení ze své nedopité sklenice vody.
"Zcela jistě musíme snad jen zemřít." prohlásil Franz zaraženě a odvrátil zrak.
V Elektře tento pohled náhle vyvolal vlnu soucitu. Najednou sama sobě připadala velice krutá. "Víte co?" promluvila na něj po chvíli a dotkla se jeho ruky. Ihned k ní vzhlédl a jen těžko ve svém pohledu skrýval nově oživenou naději.
"Mluvil jste hezky o talentu mého otce. Na klavír hraje skvěle a rád, ale mnohem raději má varhany. Když dnes přijdete na večerní bohoslužbu do katedrály, budete si ho moci poslechnout. A možná se i uvidíme."
"Šel bych tak jako tak," řekl a na malý okamžik se rovněž dotkl hřbetu její ruky. "Ale s tímto vědomím se budu těšit ještě o něco víc."
"Dobrá." odpověděla mu už zas o trochu chladněji. "Jen si od toho prosím nic velkého neslibujte. Pokud se uvidíme, bude to jen na chvíli."
"I za to budu velmi vděčný." zazněla spokojená odpověď, avšak poslední slova se téměř ztratila v začínající třetí větě Měsíční sonáty, kterou si od Nema Elektra výslovně vyžádala. A ihned si uvědomila, proč v ní tato skladba zanechala tak hluboký dojem, i když ji slyšela zatím jen jednou.
Už samotný začátek zněl absolutně nekompromisně, chyběl pozvolný úvod či postupná gradace. Vše začínalo naráz a neustávalo, plochy vzestupných pasáží stíhaly jedna druhou a skladba nenechala vydechnout. Nebyl zde prostor pro zamyšlení, melodie se stále hrnula kupředu, bez slitování a oddechu, ať už pro ruce, jež hrály, tak pro všechny kolem, jež zcela pohlceni naslouchali.
Jediné, co si po chvíli Elektra stačila uvědomit, bylo, že skoro nedýchá, oči upřené na Nemovy ruce. Tentokrát se ke klaviatuře skláněl mnohem víc a přední prameny jeho vlasů se téměř dotýkaly kláves. Na moment ji napadlo, zda to Nemovi při hře nevadí, ale vypadalo to, že on sám si toho ani nevšiml. Zdál se být skladbou zcela pohlcen – ani nesledoval své ruce, jen se přivřenýma očima díval kamsi do neznáma. Nakonec zavřel oči úplně.
Po několika minutách zběsilého tempa si však Elektra povšimla ještě něčeho jiného, nečekaného. Už skoro nevnímala prostor kolem sebe, ani svého společníka, ani další lidi kolem, ani světlo přicházející velkým pootevřeným oknem. Ocitla se na zcela jiném místě, tmavém a ponurém, kdesi vysoko ve věži.
Byla noc, ale pruhy bílého světla rozjasňovaly oblohu i události pod ní. Hluboko v ulicích vládl chaos a hrůza, všechno kolem stravoval nenasytný žár. Budovy byly bičovány záblesky oslnivé záře a v mohutných explozích skrápěly rozžhaveným materiálem jedna druhou. Některé z ulic už začínaly žhnout a plály jasně oranžovým světlem. Bylo vůbec možné něčemu takovému uniknout? Co se dělo s těmi, kteří se ještě před chvíli po těchto ulicích procházeli, a s těmi, kteří pobývali v hroutících se budovách? Pomáhal jim někdo? A nebylo už pozdě?
Ano, bylo už příliš pozdě a nebylo možné udělat vůbec nic. Teď už ne. Už zbývalo jen čekat na vlastní hořký konec, jež však stále nepřicházel. Všechno se chvělo a třáslo, ale budova, ve které se nacházela, se odmítala vzdát. Jako jediná se tyčila vysoko nad vší tou zkázou. Oblaka dýmu byla hnána pryč silným vichrem, tak aby všechno to utrpení, zmar a smrt byly co nejlépe vidět. Přála si odvrátit zrak, ale nešlo to. Asi to tak mělo být, měla to všechno vidět, všechno do nejmenšího detailu, měla to všechno prožít jako trest za to, co způsobila. Žár byl nesnesitelný, cítila, jak jí slzy schnou na tvářích a postupně se vypařují. Podívala se dolů pod sebe. Propast pod ní vypadala tak lákavě. Cítila závrať a silnou bolest hlavy. Stačilo jen udělat krok a pustit se stěny, o kterou se opírala, a vše mohlo skončit...
V tu chvíli Elektra zavřela a znovu otevřela oči. A ještě jednou. Zprudka se nadechla a rozhlédla se kolem sebe. Všechna ta hrůza, to přece nebylo skutečné. Byla to jen vzpomínka, stalo se to už před lety. Byl to umírající Tartessos, ale jinak, než jak si to ona sama pamatovala. Jako kdyby se na všechno dívala cizíma očima.
Aniž by věděla, jestli ji nohy nezradí, vyskočila od stolu a rozeběhla se pryč. Odmítala se zastavit, cestou se chytala židlí i protijdoucích lidí, vrážela do nich a odstrkávala je od sebe, když se na ni snažili promluvit. Ale ona potřebovala jen jediné, utéct pryč, pryč od těch vzpomínek. Na vzduch.
Ani nevěděla, kam až vlastně došla, když se konečně zhroutila k zemi. Jen si pár metrů od sebe uvědomila dusot okovaných koňských kopyt.
"Co to má znamenat? Skoro jsi mi vyplašila koně! Chceš, aby tě ušlapali nebo co?" Zaslechla rozhořčený hlas a za chvíli potom rychlé kroky. "Mluvím s tebou! Je ti něco? Potřebuješ pomoct?"
"Já..."
"Pojď ke mně, Hvězdičko." uslyšela z druhé strany. A sotva se stačila otočit, dvě silné ruce ji zvedly z dlažby a objaly.
...
"Nechceš si odpočinout?" promluvil na ni Nemo, když míjeli další lavičku.
"Ne, zatím ne." odmítla nabídku Elektra a sevřela jeho předloktí o trochu pevněji. "Takhle je mi dobře." řekla a rozhlédla se kolem sebe. Větve stromů se jemně kolébaly ve větru a všechno kolem se postupně probouzelo. Nejen z nočního, ale i ze zimního spánku. Jaro bylo ještě na začátku a listy stromů se teprve chystaly rozvinout. Sluneční paprsky prosvítaly mezi větvemi a lehce ji hřály na tvářích.
Od místa, kde ji Nemo asi před dvaceti minutami našel se bez zbytečných slov vydali směrem k parku Volksgarten. Ani nevěděla, jak se zbavili vystrašeného kočího a co se stalo s mladým Franzem. A ani na to neměla myšlenky.
I když měla pocit, že ji ta vidina stravuje a táhne k zemi, nemohla se zbavit obrazů zkázy Tartessosu ve své mysli, vzpomínek, které jí připadaly tak jiné, tak změněné. Byla si jistá, že nic z toho, co se jí u snídaně vynořilo v mysli, předtím neviděla.
"Neumím si to vysvětlit." začala po dlouhém tichu.
"Co přesně?" zeptal se Nemo.
"Já vlastně ani nevím." zavrtěla hlavou Elektra a promnula si oči. "Najednou jsem byla zpátky v Tartessosu. Všechno se hroutilo, celé město bylo v plamenech, lidi umírali."
"Ano, tak to bylo." přisvědčil Nemo bezbarvým hlasem.
"Ale jinak, než si to pamatuju. Takhle jsem to nezažila."
"Jak?" zeptal se po dlouhé odmlce.
"Odněkud z výšky, ze středu města. Všechno jsem odtamtud viděla tak jasně!" Vyhrkla Elektra překotně. Nešlo to jinak, musela se o ten zážitek s někým podělit. "A přitom jsem se cítila tak strašně bezmocně a provinile, jako kdyby... kdybych to snad všechno sama zavinila."
"Jak bys, prosím tě, za něco takového mohla?" přerušil ji náhle Nemo netrpělivě. "Přežila jsi, to je to jediné důležité. A neznamená to, že jsi horší než ti, co to nezvládli. Měla jsi prostě štěstí. Jiní ne."
"Tak je to?" zasmála se hořce, až příliš hořce. "Tisíce jiných měli prostě jen smolný den?"
"To jsem neřekl." vyrazil ze sebe Nemo těžce. Najednou působil velice napjatě. Chytil její dlaň do své a silně ji stiskl. "Snaž se na to nemyslet."
"Jak se dá nemyslet na něco takového?"
"To bych taky rád věděl, věř mi."
"Asi..." napadlo ji náhle, "asi jsi to musel vnímat hodně podobně jako-"
"Prosím, dost už o tom!" požádal ji tiše, ale velmi důrazně.
"Jistě." řekla skoro šeptem. "Promiň." omluvila se a znovu se ponořila do vlastních úvah.
Kdesi daleko v její mysli se už nějakou chvíli skrývala zvláštní, nepravděpodobná myšlenka.
Dodnes nevěděla s určitostí, jak to celé proběhlo, jak se tehdy Gargoyle a Nemo a několik dalších zvládlo zachránit. Kdy přesně se Nemovi podařilo dostat se z vězení a co všechno mohl z té hrozivé události vidět? To všechno jí zatím zůstávalo záhadou. Vždy ji to zajímalo, ale zároveň se zdráhala příliš vyptávat. Sama věděla, jak nepříjemné bylo na tyto události vzpomínat, natož o nich mluvit.
Věděla jen, že krátce po selhání Věže už byl Gargoyle pryč. Tehdy se nejspíš Nemo osvobodil a vydal se svého nepřítele hledat. Šel na místo, na kterém by ho nejspíše našel – k řídícímu centru Věže v samém středu města. Ano, muselo to tak být. Bylo tedy možné, že to, co před chvílí viděla, byly Nemovy vlastní zážitky a pocity z té doby? Nechápala sice, jak se jí dostaly do hlavy, ale to teď nebylo podstatné.
Ta vzpomínka nebyla moje, ale tvoje. Chtělo se jí říct, ale nemohla to udělat. Nepřál si už o těch událostech mluvit, a nebylo se čemu divit. Pokud byla jeho vzpomínka skutečná, znamenalo by to, že si zkázu Tartessosu a věci s tím spojené kladl za vinu. Jen sám sobě. Smrt každého člověka i Atlantiďana. Nenáviděl se za to. Přál si tehdy, aby se Věž nad ním zhroutila a navždy jej pohřbila s jeho umírajícím královstvím.
Vzhlédla k němu, ale do tváře mu neviděla. Držel ji sice pevně za ruku, ale působil velice odtažitě, uzavřeně.
"Víš, teď mě napadlo..." začala najednou, aniž by věděla o čem.
"Hm?" zamručel na ni po chvíli.
"Vlastně..." kousla se do rtu a přemýšlela. "Jak to vlastně bylo mezi Lisztem a Chopinem?" vyhrkla nakonec. "Byli přátelé nebo ne?" zeptala se s poměrně upřímným zájmem, vděčná své zvídavosti za tento nenadálý nápad.
Nejdřív jí nic neodpověděl, jen se krátce zasmál. "Těžko říct. Oni sami v tom nejspíš neměli úplně jasno."
"Nevěděli, jestli se mají vzájemně obdivovat nebo si závidět?"
"Možná." Připustil Nemo. "Prý jejich vztahy dost ochladly, když se Liszt opovážil zahrát jednu z Chopinových skladeb trochu víc po svém."
"To je škoda." zamyslela se Elektra. "A přitom to nejspíš nemyslel zle. Možná naopak, možná chtěl Chopinovi jen polichotit."
"I to je možné." Souhlasil s ní Nemo. "Jenže takové věci se snadno mohou minout účinkem. Pokud chceš někoho mile překvapit, musíš si dát dobrý pozor na to, z jakých předpokladů vycházíš."
"Asi nerozumím...?" pohlédla na něj tázavě.
"Musíš si ujasnit, čí přání se vlastně snažíš splnit." pokračoval klidným hlasem. "Jestli svým konáním nechceš potěšit spíše sebe než toho druhého. Vždy je lepší si to mnohokrát dobře rozmyslet."
"Ale to je snad jasné?" podivila se Elektra.
"Vždycky ne." řekl a na moment se zadíval do pohybujících se větví stromů nad nimi. "V mysli druhých je občas velmi těžké se vyznat. To, čemu nerozumíme nebo co nevidíme se pak snažíme nahradit vlastními představami. A potom je snadné někoho zklamat, i když jsi zamýšlela pravý opak." vysvětloval trpělivě se zvláštním stínem zármutku v hlase. "Někdy to může vést i k velmi špatným koncům."
Elektra se znovu zamyslela a snažila se informaci vstřebat a zpracovat. Mnoho dalších kroků uplynulo v tichu. "Asi víš, o čem mluvíš." promluvila konečně.
"Ano." přiznal se.
"Ztratil jsi takhle přítele?"
"Ztratil." odpověděl stroze.
"A je tu nějaká možnost to napravit?" zeptala se dřív, než si stihla rozmyslet, co vlastně říká. Jistěže už to nejde napravit. Dotyčný už je skoro jistě dávno po smrti, pohřbený kdesi v zaplavených hlubinách jejich ztraceného města.
"Jsou věci, které nelze vrátit zpět." potvrdil jí Nemo trpělivě.
"To mě mrzí." řekla tiše.
Nad tím se Nemo pousmál, krátce a bolestně. "Kdybys věděla o kom mluvím, neřekla bys to."
Elektra se nejprve té odpovědi podivila, ale vzápětí jí bylo jasné, odkud vítr vane. Vždyť kdo jiný by to mohl být? "Je to Gargoyle." odtušila znechuceně.
"Přesně tak."
Zamračila se ještě víc. Zatnula ruku v pěst nad náhlým návalem vzteku. "Čím je možné někoho zklamat natolik, že-"
"Chtěl jsem mu nabídnout trochu jiný pohled na lidi, trochu ho postrčit, aby si je zas nechal přirůst k srdci." Přerušil ji spěšně, snad aby nahlas nevyslovila věci, o kterých bylo lépe mlčet. "Ale čas ukázal, že jsem zvolil velice špatný způsob."
"Copak Gargoyle měl někdy lidi rád?" vzhlédla k němu nevěřícně.
Nemo se dlouze nadechl. "Snažil se to nedávat moc najevo, ale ano." přisvědčil nakonec. "V jeho případě to vlastně bylo-"
"Tomu nevěřím!" skočila mu nevybíravě do řeči Elektra.
"Nevěř." pokrčil odevzdaně rameny. "Ale já jsem to zažil."
"Hm." připustila Elektra a oči upřela k zemi.
"Potkala ho velká osobní tragédie." vysvětil Nemo po dalších několika tichých krocích. "Potom už nic nebylo jako dřív."
Ty věty zněly velmi smutně, teskně. Na její vkus až příliš. "Ty ho snad lituješ?" nemohla se nezeptat, hlavu stále skloněnou.
"Svým způsobem ano." doznal se Nemo tiše. "Vadí ti to?" zeptal se a Elektra tušila, že se na ni dívá.
Ona ale jeho pohled opětovat nechtěla. "Nevím." zazněla její upřímná odpověď. "Nechápu to." Řekla pak a pustila jeho ruku, možná trochu rychleji a bezcitněji, než chtěla.
V jejích očích soucit a lítost vyžadovaly napřed pochopení. A byla si jistá, že pro to, co udělal Gargoyle, pro jeho motivaci, ať už byla jakákoli, ona nikdy pochopení nenajde. Zároveň ji hluboce zasáhlo, že Nemo, ten, kterého tolik obdivovala, to celé zjevně vnímá o dost jinak.
...
"Byli jste dobří přátelé?" zeptala se konečně Elektra, když dojedla. Její hlas zněl stále dost chladně a odtažitě, vlastně toto téma probírat nechtěla, a už vůbec ne dnes, jenže jejich předchozí rozhovor jí v tomto ohledu nedopřával klid, ačkoli od něj uplynuly už téměř dvě hodiny. Dvě hodiny ze dne, jež pro ni byl tak vzácný. Dvě drahocenné hodiny, během kterých na sebe téměř nepromluvili. Ale když už nic jiného, alespoň si zašli zpět do hotelu pro vhodnější oblečení, a poté na brzký oběd.
"Ano." Odpověděl konečně Nemo, potom, co si beze spěchu dopil vodu. "Znali jsme se od dětství, vyrůstali jsme spolu."
Elektra se rovněž napila a z okna restaurace pohlédla směrem ven na čilý ruch ulice. "On je vlastně tvůj příbuzný, je to tak?" řekla potom.
"Někdo tu ve škole dával pozor..." nadhodil Nemo a jejich oči se na moment setkaly.
"Ani ne." přiznala Elektra po chvíli. "Nejsem si jistá, jak to mezi vámi je."
"Jsme bratranci." připomněl jí Nemo. "A taky švagři." Dodal, ale vzápětí se zamračil. "Tedy to už vlastně ne."
Elektra si stále nebyla zcela jistá, zda ji to vlastně zajímá, nicméně poslední tvrzení jí zůstalo v mysli o něco déle. "Gargoyle je tvůj švagr?" zeptala se s pochybovačně. "Copak královna-"
"Byla jeho sestra." vysvětlil Nemo a usmál se. "To snad není tak těžké odvodit?" dodal, když sledoval její udivený výraz. Když z něj nespouštěla oči, lehce si odkašlal a poposedl ve svém křesle. "Ano, vzal jsem si svou sestřenku." potvrdil její úvahy. "Ale mohl jsem na tom být hůř." řekl ještě a znovu se lehce pousmál.
"To asi..." utrousila Elektra a svraštila čelo. Nevěděla, zda chápe, o čem přesně je řeč. Politika ji nikdy příliš nezajímala, a už vůbec ne v době, kdy se o těchto záležitostech učila jako dítě ve škole v Tartessosu. Navíc za posledních pár let na cestách sice zvládla vstřebat mnoho nových informací, ty se ale týkaly hlavně světa lidí.
Nemo si povzdychl nad její nejistotou. "O Modré vodě už jsme si leccos řekli. Snad si tedy pamatuješ, že je naprogramována reagovat na určité uspořádání dědičných znaků svého nositele." začal vysvětlovat, přičemž jí věnoval krátký, mírně káravý pohled. "Do tohoto nastavení je oprávněn zasahovat pouze Atlantský císař, což ovšem tady na Zemi nikdy nebylo možné, jelikož sem osobně nikdy nezavítal. Nezbývalo tedy než zajistit, aby se v mé rodové linii ony dědičné znaky příliš neměnily. V tomto smyslu tedy u pozemských dědiců Modré vody nikdy nepřipadalo v úvahu vzít si někoho nepříbuzného. A samozřejmě čím byl příbuzenský vztah bližší, tím líp." řekl poněkud tišeji, snad ve snaze utajit svůj výklad před okolo sedícími hosty.
Tentokrát už mu Elektra naslouchala se zjevným zájmem, nicméně si stále nebyla jistá, jestli chce opravdu slyšet to, co se chystal vyslovit.
"Vzít si někoho z Druhé rodiny, tedy sestřenici v mém případě, už bylo považováno za velmi neblahé." řekl a potvrdil tím její obavy.
"Nicméně i tak naše spojení s Modrou vodou postupně slábne." pokračoval po chvíli. "Občas se sice vyskytnou jedinci, na něž Modrá voda reaguje velice silně... Jenže nakonec stejně přijde doba, kdy se toto spojení zcela vytratí."
V nastalém tichu si Elektra jen bezděčně odhrnula pár pramínků vlasů z čela a bezmocně složila ruce do klína. Vůbec netušila, jak by se teď měla zachovat. Poté, co plně pochopila význam jeho výkladu, by možná byla raději, kdyby jí některá fakta o vztazích v královské rodině zůstala utajena. To, jakým způsobem zjevně už po generace přistupovali k manželství jí připadalo otřesné. A to všechno jen kvůli dvěma kusům modrého kamene.
Rovněž nemohla přeslechnout onu drobnou, skrytou zmínku o princi Venusisovi. Bylo jisté, že jeho měl Nemo na mysli, když mluvil o jedincích, na něž Modrá voda reagovala velice silně. V tu chvíli Elektra zkrátka a dobře netušila, co přesně by bylo vhodné říct. Nakonec se rozhodla, že pokud už se odhodlá nějak odpovědět, vytahovat téma prince Venusise by nebylo příliš taktní. Sám Nemo se nejspíše ze všech sil pokoušel na svého syna myslet co možná nejméně.
"Můžu se na něco zeptat?" promluvila konečně.
"Jestli bych si Soniu vzal, kdyby byla moje sestra?" vytušil Nemo její otázku.
"Ano." ušklíbla se Elektra. Vlastně se jí to ani nechtělo říct.
"Na můj názor by se mě nikdo neptal."
"To je přece hrozné." prohlásila nevěřícně a skoro se oklepala. "Neumím si to představit. A ani nechci!"
"Chápu, že ti to přijde špatné." souhlasil Nemo. "Na druhou stranu, kdybys k tomu byla vedena od dětství, nejspíš bys to považovala za samozřejmost."
"Podle tebe je to snad v pořádku?" zeptala se s těžko skrývaným znechucením v hlase.
"Vždy jsem to vnímal jako nedílnou součást našeho života." připustil naprosto věcným, vyrovnaným tónem, což Elektru iritovalo snad ještě víc než samo podivné téma jejich konverzace. "Ale potom, co jsem odešel do Evropy a začal trávit více času s lidmi, se moje vnímání téhle věci dost změnilo." doplnil ještě a zvědavě vyčkával na její reakci.
"Hm." Zamručela krátce. Zklamání z dnešního dne, a co hůř, z Nema samotného se v jejím srdci stále prohlubovalo a byl to podivný, ošklivý pocit. Jako by se v ní náhle objevila jakási prázdnota, jež pohlcovala vše kolem. "Tak to je asi dobře, že jsi nikdy neměl sestru." promluvila potom bezděčně, automaticky. Zavřela oči a přála si, aby tento den mohl začít znovu, jinak... Náhle se však zadrhla v myšlenkách a vytřeštila oči. "Počkat, ale tvoji rodiče-"
"Byli sourozenci, ano." Potvrdil jí Nemo. "Nikdo nejsme dokonalý." dodal potom zcela nenuceně, jako kdyby o nic nešlo.
"Aha." hlesla Elektra konsternovaně. Ono mu to snad přijde ještě vtipné, řekla si. Pak zavrtěla hlavou a sáhla po své sklenici s vodou. Na dnešní den bylo těch podivných zjištění už trochu moc.
"Můžu snad za to, kdo byli mí rodiče?" řekl dotčeně ale zároveň se stále trochu potutelně usmíval.
"Vždyť nic neříkám!" pokrčila Elektra rameny a přiložila si sklenici ke rtům.
"Stačí jak se na mě díváš." utrousil Nemo. "Jako posledně na tu přejetou žábu."
Ke svému vlastnímu překvapení se Elektra namísto odpovědi prostě jen začala smát. Ovšem aniž by stihla polknout vodu, které se předtím napila. Výsledkem byl menší záchvat kašle, pokud něco takového její korzet umožňoval. "V tomhle se jednou udusím!" postěžovala si po chvíli skřípavým hlasem.
"Moc pěkné představení!" poznamenal Nemo pobaveně, když se na okamžik uklidnila. "Co ještě umíš?"
"Přijdeš si vtipný?" stačila vyhrknout Elektra těsně před další vlnou přidušeného kašle.
"Samozřejmě." prohlásil Nemo sebejistě. "Vždyť se směješ, nebo ne?" řekl a v klidu si opřel záda, založil si ruce před sebe a bez hnutí ji sledoval.
Ve snaze si pomoct si Elektra stoupla a zapřela se o stůl. Po pár vteřinách kašel skutečně odezněl a ona se mohla opět v klidu posadit a otřít si ústa a oči.
"To je úroveň!" řekla potom vyčerpaně. "Já se tu skoro dusím a s tebou to nic nedělá!"
"Věřil jsem, že to zvládneš." snažil se pravit zcela vážně. "Měla jsi mou tichou, ale bezmeznou podporu."
"Mě zas přišlo, že si to užíváš." navázala na jeho tón Elektra. "Což je dost neomalené, abys věděl."
"Co bys taky nechtěla od někoho s tak nechutným rodinným zázemím." prohlásil nenuceně ale Elektra si všimla, jak mu cukají koutky. V ten moment se ten starý známý, hřejivý pocit začal opět pomalu vlévat do jejího srdce.
"To máš vlastně pravdu." řekla měkce a konečně se na něj upřímně usmála.
Nemo ji chvíli zamyšleně sledoval. "Nezklamal jsem tě dnes moc?" zeptal se po chvíli.
"Možná trochu." přiznala Elektra. "Ale ty vlastně za nic nemůžeš. To já jsem už asi taková..."
"Jaká?"
"Bezcitná." přiznala si Elektra při vzpomínce na svou neochotu pochopit Nemovu lítost a na své přezíravé jednání s mladým Franzem. Na něj vlastně úplně zapomněla, bylo jí celou tu dobu úplně jedno, co se s ním vlastně stalo. Sama před sebou si připadala hrozně.
Na chvíli ztratila přehled o tom, co se kolem ní děje, takže se téměř vylekala, když k ní Nemo přistoupil, sehnul se k ní a vzal ji za ruku. "Někdy se příliš unáhlíš ve svých soudech," pravil tiše. "Ale bezcitná nejsi, Hvězdičko."
Kéž bys měl pravdu, pomyslela si a vzhlédla k němu.
Volný pramen jeho vlasů se mu svezl přes rameno a téměř se dotýkal její tváře. Stálo ji mnoho sil překonat v sobě nutkání obtočit si jej kolem prstu. Kdo ví, dost možná by to Nemovi nevadilo, jenže teď a tady se to nehodilo. Možná později, až budou sami... A tak se jen bez hnutí dívala do jeho zelených očí, pro ni těch nejkrásnějších na světě, a všechna nedorozumění a zklamání byla rázem zapomenuta.
"Asi už bychom měli vyrazit." řekl Nemo poněkud tajemným hlasem a pomohl jí vstát.
"Spěcháme snad někam?" zeptala se zvědavě.
"Vlastně už ano, mám něco domluveného." pokračoval v tajnůstkaření Nemo, přistoupil k věšáku s jejich věcmi a následně jí pomohl do kabátu.
"No a řekneš mi, o co jde?" vyzvídala Elektra a kolem krku si přehodila šál. "Kam jdeme?"
"Schönbrunn stačí?" prozradil jí Nemo a vklouzl do svého pláště.
"Cože?" zasmála se překvapeně. "Ten Schönbrunn?" chtěla vědět, když k němu přistoupila, aby mu zarovnala límec.
"Asi ano." Přisvědčil Nemo a lehce se na ni usmál. "Víc jich tu snad není, pokud vím."
"Tak na co čekáme?" odpověděla dychtivě a chytila se jeho předloktí.
"Nevím. I když..." prohlásil Nemo mírně rozpačitě a sáhl si do náprsní kapsy, "něco mi říká, že bych měl ještě zaplatit."
"Detailisto." uculila se.
"To víš, normálně utíkám bez placení, ale dnes se to nehodí." prohlásil spiklenecky a mrknul na ni. "Tebe by totiž hned chytili." řekl potom a spěšně se od ní otočil, aby jí nedal šanci odpovědět, a vyrazil vyrovnat účet.
Zbytek odpoledne pak strávili na jednom z nejkrásnějších míst, které kdy Elektra za svůj dosavadní život navštívila. A nejenže bylo samo o sobě zajímavé, navíc ještě dostala šanci jej spatřit v poměrně netradiční čas. Právě zde totiž vrcholily přípravy na příchod císaře a jeho rodiny, jež se sem v příštích dnech chystali přesunout ze své zimní rezidence v Hofburgu.
Vše tedy bylo pečlivě uklizené, vyčištěné a nablýskané, ale zároveň zde ještě nezapočal obvyklý provoz.
V doprovodu Nema a jeho bývalého spolužáka, jenž zde zastával vysokou funkci, tedy měla Elektra možnost spatřit Schönbrunn tak jako málokdo, a navíc nerušeně a v klidu.
Jediné, co ji mohlo mrzet, bylo, že nádherné zahrady se v tu dobu teprve probouzely a nenaskýtaly tolik krásných zátiší a barev jako v letních měsících. Nicméně zdejší pracovníci jim ochotně poskytli přístup do skleníků a Oranžerie, kde o zajímavé rostliny všeho druhu nebyla nouze. Elektra jich samozřejmě spoustu znala už ze své domoviny, ale i tak ji všechny exponáty potěšily, především pak když mohla na své dva společníky dělat dojem vyjmenováváním jejich latinských názvů.
Rozloha zámku samotného, zámeckého parku a zahrad však byla nezměrná, a tak byla Elektra po svižné prohlídce zdejší slavné zoologické zahrady velice vděčná za chvíli odpočinku a štědré pohoštění. Dobře strávený čas však uplynul příliš rychle a Slunce se začalo pomalu ale jistě naklánět k obzoru.
Jenže to ještě nebyl konec, a i když pociťovala již značnou únavu a bolest v kotnících, těšila se na jejich další zastávku.
...
Elektra si pomalu a rozvážně položila ruce na zábradlí a už po několikáté ze svého místa na kúru shlédla dolů do prostoru hlavní chrámové lodi. Dav věřících se stále rozrůstal a místa v lavicích byla brzy beznadějně obsazena. Lidé však stále proudili dovnitř a tísnili se hlavně v prostoru pod kúrem a v bočních lodích, kam už nedohlédla. Ale i kdyby, snažit se v tom hemžení zahlédnout jednoho konkrétního mládence s kaštanovými vlasy a modrýma očima asi nemělo smysl.
A tak se Elektra znovu napřímila a rozhlédla se po monumentálním prostoru katedrály Svatého Štěpána. Trávili zde už třetí večer v řadě a hlavní prostory chrámu si i sama několikrát prošla, nicméně velkolepost celé stavby ji nepřestávala udivovat.
Za denního světla bylo úžasné sledovat sluneční paprsky přicházející vysokými vitrážemi, vidět světlo prostupovat ohromným prostorem a zdůrazňovat tak jeho členitost. Po setmění pak vše působilo ještě mnohem tajemnějším a intenzivnějším dojmem – zdobené povrchy se leskly mihotavým světlem svící a vysoké klenby se postupně vzdalovaly a nořily do šera.
Do začátku večerní bohoslužby zbývaly už jen minuty a Elektra se pousmála nad pocitem jakéhosi zvláštního napětí, jež pomalu ale znatelně proplouvalo celým prostorem a sílilo každou další minutou. Sboristé za ní na svých vyvýšených lavicích už nervózně (a nespíš i z chladu) podupávali, naposledy si procházeli své notové zápisy a tiše debatovali s okolo stojícími kolegy. Občas se ozvalo zakašlání či tlumený smích, dámy si urovnávaly šály kolem krku a sólisté si tiše pobrukovali.
Nemo to vše mezitím doprovázel tichou improvizací na jemnější rejstříky majestátních chrámových varhan a sám vedl tichý hovor s vedle stojícím varhaníkem, jenž mu na dnešní večer znovu částečně přenechal svou úlohu.
To už se ale ozvalo řinčivé zazvonění, jež se vzápětí ztratilo v hluku povstávajícího davu. Elektra ještě stačila koutkem oka zahlédnout varhaníka, jak rychlým pohybem zapojuje hlavní rejstříky a na krátký okamžik zaslechla i zesílené proudění vzduchu varhanními píšťalami, těsně předtím, než se tyto rozezvučely naplno.
Celý prostor pak vyplnilo hřmění stejně monumentální, jako katedrála sama. Těla i mysli všech přítomných náhle neměly na výběr než rezonovat s neústupností valícího se zvuku. A přesně na to Elektra čekala, na tu zvláštní část dne, kdy všechny obavy a vzpomínky bude moci nechat odvát kamsi do neznáma. Věděla taky, že Nemo to vnímá stejně, a tak i když sem dorazili společně, byli zde každý sám za sebe a pokud to nebylo nutné, neměli potřebu spolu mluvit.
Sama si ještě nebyla zcela jistá, co pro ni tento prostor vlastně znamená, narozdíl od Nema, jenž měl k chrámům vystavěným lidmi velmi blízký vztah. Podle jeho vlastních slov totiž skutečně oslavovaly Stvořitele, narozdíl od těch atlantských, jež vzdávaly hold hlavně samy sobě. Sama ve Velkém chrámu Tartessosu nikdy nebyla, takže to neuměla posoudit, a tak stejně jako vždy prostě Nemovi věřila a nechávala svou mysl unášet krásnou hudbou, zpěvem a slovy o lásce, milosrdenství a odpuštění.
Nakonec už ani nevnímala své studené ruce a prokřehlé prsty. Pokud znala text, zpívala společně se sborem anebo s lidmi dole a cítila se šťastná.
Na závěr jí bylo snad jen líto, že mnozí lidé příliš spěchali ven a zjevně moc nestáli o to si v klidu vychutnat závěrečnou varhanní improvizaci, při které se Nemo několikrát za manuály vystřídal s místním varhaníkem (aniž by to bylo na plynulosti přednesu jakkoli znát). Sboristé a ostatní hudebníci na kúru se ale tímto drobným představením dobře bavili a hluboké soustředění a zamyšlení je pomalu opouštěly. Postupně se mezi sebou pouštěli do veselého hovoru, začali si sklízet své noty a nástroje a postupně odcházeli.
Ještě, než dozněly poslední slavnostní tóny, Elektra se ještě naposledy rozloučila s nádherným prostorem kolem sebe. Ještě naposledy se zvědavě naklonila přes zábradlí a vzápětí si vzpomněla, proč vlastně. Nemohla se neusmát, když dole zahlédla mládence s modrýma očima a kaštanovými vlasy.
...
"Mladý pán se zdá být celkem milý, že?" nadhodil Nemo předtím, než si zapálil. Na chvíli se zastavil, aby si z cigarety v klidu několikrát potáhl.
"To ano." přiznala Elektra a naposledy se ohlédla za místem, kde se před pár okamžiky s Franzem rozloučili. On pokračoval se svými rodiči na slavnostní recepci a ohňostroj v areálu zámku Hofburg, přičemž ona a Nemo si stejnou událost hodlali prohlédnout z terasy jejich hotelového pokoje.
"A taky dost sečtělý a vzdělaný..." pokračoval Nemo a jako vždy ji nechal chytit se jeho předloktí.
"Hm." připustila Elektra bezděčně a schoulila se k němu. S večerem byl jarní vzduch opět o poznání chladnější. Chvílemi se jí dokonce zdálo, že v matném světle plynových lamp tu a tam vidí prolétnout sněhovou vločku.
"A taky hezký..."
"Cože?" vyhrkla v odpověď Elektra a otočila se, aby se na Nema mohla náležitě zamračit.
"Snad jsem tolik neřekl!" ohradil se pobaveně. "Nelíbí se ti snad?" zeptal se a potáhl si.
"Ne."
"Ani trochu?" ponoukal ji znovu.
"Říkám, že ne!" prohlásila Elektra naštvaně.
"No dobře, jak myslíš." připustil Nemo a na moment se odvrátil, aby vydechl kouř. "Jen jsem chtěl říct, že kdybys měla zájem jej vídat častěji nebo se tu třeba usadit, nic bych proti tomu neměl." vysvětlil Nemo mírným, vstřícným hlasem. Na Elektru však věci, které říkal, měly zcela opačný účinek.
"O nic takového zájem nemám!" trvala na svém Elektra. "A proč to vůbec říkáš? Nautilus už bude brzy hotový. Proč bych se měla chtít usadit tady?"
"Já nevím... Prostě se to stává." pravil stále stejně vlídným tónem Nemo a po několika krocích cigaretu opět uhasil, což Elektra přijala s povděkem. Vítr zrovna nevál v příhodném směru, a i přes Nemovu snahu šel všechen vydechovaný kouř k ní.
"Často máme své plány," řekl potom, "ale pak někoho potkáme a všechno je rázem jinak."
"Mě se nic takového stát nemůže." zamručela Elektra.
"Že ne?" zasmál se Nemo. "Jak to můžeš vědět?"
"Prostě tak." Odsekla nervózně. A než se stačila zarazit, slyšela se říct: "Líbí se mi..."
"Ano?" zeptal se po chvíli opatrně.
"Líbí se mi někdo jiný." odvětila spěšně a ve tvářích okamžitě pocítila nával tepla.
Nemo s odpovědí vyčkával, než řekl jen: "Takhle je to." a odmlčel se.
Nastalé ticho bylo jedním slovem nesnesitelné. Elektra by byla přísahala, že tlukot jejího srdce musel být slyšet i přes odbíjení chrámového zvonu jež oznamoval devátou večerní.
"Někdo, koho jsme potkali?" promluvil na ni náhle když vyzvánění ustalo. "Nebo snad člen posádky?"
"Ne, to ne." vymáčkla ze sebe nakonec a na okamžik útrpně zavřela oči. Co ji to jen popadlo, začít o tom? A proč ho to najednou tak hrozně zajímalo?
"Tak kdo tedy?"
"Nikdo." řekla Elektra a na moment se pousmála nad tím, že vlastně odpověděla pravdivě. "Nech to být." požádala jej a doufala, že tím se toto téma uzavře. Následná dlouhá chvíle ticha tomu rozhodně přála. Jenže něco bylo špatně.
S každým dalším tichým krokem z Elektry sice vyprchávala nervozita a zděšení, ale zároveň se jí do srdce vkrádala prazvláštní tíseň. Vždyť tohle si přece přála celou dobu. Kdy znovu se jí naskytne taková příležitost konečně Nemovi odkrýt své nitro a říct mu, že...
Sklonila hlavu a znovu zavřela oči, tentokrát zklamáním ze své slabosti. Nedokázala to vyslovit ani ve svých myšlenkách, natožpak nahlas.
"Ani mi o něm nic neřekneš?" ozvalo se náhle a Elektra si byla téměř jistá že její srdce se na okamžik zastavilo – těsně předtím, než se znovu divoce rozběhlo.
Řekl to tak zvláštně tiše, ani se na ni nepodíval. Věděl to snad? Nejspíš ano, uvědomila si. Není přece hloupý, musí už nějakou dobu alespoň něco tušit. Tak proč se vlastně ptal? Copak mu nedocházelo, do jakých rozpaků ji přivedl? Anebo si to skutečně přál slyšet?
Ale na druhou stranu, jestliže projevil zájem se o sobě zrovna takhle něco dozvědět, proč ne.
Řekl sis o to, usmála se vnitřně Elektra, když rozpaky v jejím srdci náhle vystřídal pocit soutěživosti. "Vyprávět o něm můžu celé hodiny," povzdychla si. "Ani nevím, kde začít."
"Jen do toho." povzbudil ji Nemo. "Už teď to zní zajímavě."
"Opravdu?" zeptala se vesele, nenuceně. Jen počkej! "No... Rozhodně je taky velmi sečtělý a vzdělaný. Co vím, tak má diplomy ze čtyř univerzit."
"Ale!" odfrkl si pohrdavě. "Určitě se jimi rád ohání."
"Jak se to vezme." připustila Elektra. "Rozhodně má díky nim všude možně spoustu vlivných přátel. A navíc, na každé z těch škol studoval něco úplně jiného. Kolik lidí na světě to může říct?"
"No dobře, dejme tomu." přerušil ji trochu nervózně, což si Elektra ke svému příjemnému překvapení velmi užívala. "Něco zajímavějšího tam nemáš?"
"Hm." kousla se do rtu a zamyslela se. Teď už bylo jasné, že Nemo moc dobře ví, o kom je řeč. S rozpačitými pocity teď byla evidentně řada na něm. A jestli se tento jejich rozhovor dal brát jako hra, potom pár tahů nazpátek udělal velkou chybu. "Taky má moc rád hudbu." nadhodila Elektra čiperně. "Sám skvěle hraje na klavír." dodala ještě a bedlivě sledovala jeho reakci.
"Nepovídej." utrousil polohlasně, hlavu skloněnou.
"A taky na varhany."
"Dokonce…" zamručel si spíše sám pro sebe a stále odmítal na ni pohlédnout.
"Přesně tak!" Vzdychla Elektra sladce. "Sice si libuje hlavně v pomalých, melancholických skladbách, ale bez problému zvládá i svižnější kusy. I ty hodně obtížné."
"Bez problému, říkáš?" zvedl na ni pochybovačně obočí.
"Samozřejmě!" přisvědčila Elektra a s chutí jeho pohled opětovala. "A k tomu všemu je velice pozorný a citlivý."
"To se nejspíš jen přetvařuje před tebou." odbyl ji Nemo a opět odvrátil zrak.
"Určitě ne, to bych poznala. Viděla bych mu to na očích, víš? Ty má mimochodem zelené. Moc hezky zelené. Jako listy stromů na jaře." řekla měkce, možná o dost něžněji, než chtěla, a přála si, aby se na ni v tu chvíli podíval. "Celkově je moc-"
"A víš jistě, že sis ho nevymyslela?" zarazil ji Nemo neomaleně. "Začíná to znít trochu nerealisticky."
"Je skutečný až dost, neboj se!" ohradila se zlostně. "A klidně ti můžu říct i o jeho stinných stránkách, jestli ti jde o tohle."
"Jen do toho. Poslouchám."
"Často bývá náladový až mrzutý." Pokračovala Elektra o něco tišeji a vážněji. "Někdy půl dne nepromluví ani slovo. Ale za to může hlavně jeho minulost. A taky se úplně nedokáže zbavit některých svých neřestí, třeba kouření, přestože by chtěl."
"Výborně! Takže arogantní elitář se sklony k sebelítosti." oznámil jí Nemo vítězoslavně, navzdory tomu, co sám o sobě právě řekl. „Ani pořádně neví, co chce, ale zato se rád předvádí. To je dost nesnesitelná kombinace, Hvězdičko. Od takových se drž dál."
"Cože?" vyhrkla Elektra, zděšená nad tím, jak lehce se mu podařilo vzít jí vítr z plachet.
"A navíc motá mladým slečnám hlavu jen pro trochu uznání. Radím ti dobře – dej si na něj pozor." řekl a vyvlékl se z jejího sevření, aby ji krátce objal kolem ramen.
"To přece...?" vydechla užasle.
"Nezaslouží si tě." trval na svém Nemo, pustil ji a značně, až bezohledně přidal do kroku. Po zbytek cesty k hotelu se na ni už ani neohlédl, ani nepromluvil.
...
Sešli se znovu na terase jejich hotelového pokoje, a společně čekali na začátek slavnostního ohňostroje, jež měl být každou chvíli odpálen z Náměstí Hrdinů, jež patřilo k zámeckému areálu Hofburgu, na jehož značnou část měli ze své terasy skvělý výhled. Nemo o téhle akci věděl už s předstihem a výběr jejich pokoje tomu přizpůsobil.
Na stolku za nimi stála již otevřená láhev bílého vína a na Nema čekala jeho kovová krabička s několika posledními cigaretami, a taky jeho zlatá truhlička s Modrou vodou, o které potřeboval mít vždy přehled. Vše osvětloval plamínek petrolejové lampy, v jehož světle se všechny ty skleněné a kovové povrchy mihotavě leskly.
"Vy jste si s Franzem ještě něco řekli?" promluvila Elektra konečně. Přeci jen ji napadlo něco, co by mohla říct. Ticho mezi nimi už trvalo příliš dlouho, opět příliš dlouho na to, jaký den se právě chýlil ke konci. „Myslím dnes ráno na snídani. Potom co... Co jsi dohrál." upřesnila ještě.
"Z čeho tak usuzuješ?" zeptal se zamyšleně, až potom, co si usrkl vína.
"Nevím..." odpověděla trochu bezradně, „připadal mi nějak nervózní, když jsme se sešli před katedrálou. Hlavně potom, co jsi na něj promluvil."
"Jen jsem od něj potřeboval zjistit pár věcí." Vysvětlil Nemo a dál sledoval pohyb na malém náměstí pod nimi. V tuto dobu už se ulice obvykle vylidňovaly, dnes ale bylo dlouho do noci možné spatřit přicházející i odcházející návštěvníky slavnostní recepce, jejich kočáry a veškerý doprovod.
"Jako třeba?" povzbudila jej k dalšímu hovoru Elektra, když on sám se k tomu neměl.
"Třeba jestli ho neposlal Gargoyle." odvětil Nemo vážným hlasem.
"Chápu." přikývla Elektra. I když dnes slavili významný den, i když se zdánlivě nic nedělo a nic nehrozilo, rozhodně by neměli zapomínat na své poslání a s tím spojenou obezřetnost. „A?"
"Nejspíš ne." přiznal po chvíli Nemo. Stále působil hluboce zamyšleným dojmem, když palcem lehce přejížděl po své sklence. „Alespoň o tom sám neví."
"Ale jak jsi to z něj vlastně vytáhl? Přímo ses ho asi nezeptal...?"
"Jistě že ne." potvrdil jí Nemo. „Mám i jiné metody, jak to zjistit."
"Aha. A v čem to spočívá?" Nevydržela se nezeptat Elektra po dalším dlouhém tichu.
"To je tajné." řekl a konečně na ni pohlédl, tentokrát s tajemným, lišáckým úsměvem.
"No tak, co jsi mu řekl?" vyzvídala a nahnula se přes zábradlí těsně vedle něj.
"Teď se mi to nechce probírat, Hvězdičko." pravil Nemo neoblomně. „Ale jednou si o tom povíme, slibuji." stačil ještě říct před prvními salvami ohňostroje.
Elektře toto vysvětlení samozřejmě nestačilo a připadala si, že ji Nemo přinejlepším odbyl, ale věděla moc dobře, že teď už s ním nehne. A tak se rozhodla touto záležitostí dále nezabývat (stejně to nebylo nijak zvlášť důležité) a raději si místo toho užít začínající světelné představení.
Noc byla jasná, bezoblačná. Tisíce zářících hvězd tedy na několik minut shlížely na svou pozemskou konkurenci v podobě třpytících se explozí barevných jisker.
Jistěže ve srovnání s hologramovými projekcemi při slavnostech v Tartessosu tento ohňostroj působil nedokonale, až chabě. Ani zvukové projevy nebyly ničím zvláštní, prostě jen výbuchy a syčení. Elektra však věděla, že v místě, odkud byl ohňostroj odpalován, měla navíc hrát i doprovodná hudba, a chvílemi měla jen pocit, chvílemi si byla jistá, že ji slyší. Hned ji napadlo, že pro návštěvníky Hofburgu musel být celkový zážitek a dojem úžasný a začalo jí být líto, že se ona a Nemo také nepřidali, že si ještě neprodloužili dnešní večer.
Po chvíli si však uvědomila, že mezi jednotlivými explozemi skutečně slyší ještě něco jiného. Stočila svůj zrak na Nema, jež stál vedle ní. Už se neopíral o zábradlí terasy, ale stál rovně, s hlavou vztyčenou aby mu neunikla ani jiskřička ze světelného představení. V pravé ruce stále třímal sklenku vína, levou schovával v kapse svého černého fraku. Díval se vzhůru k obloze, a sám pro sebe si pobrukoval známou melodii. Zda skutečně sledoval ohňostroj, nebylo vůbec jisté. Spíše to vypadalo, že je duchem někde úplně jinde, na jiném místě a v jiném čase. Jen událost zřejmě byla podobná.
Ohňostroj postupně gradoval a série nejkrásnějších jiskřivých gejzírů byla ponechána až na úplný závěr. Nastalo ticho, které za okamžik přerušil potlesk z ulice i z okolních teras a oken. Elektra se na chvíli taky přidala. Hned se však otočila zpět k Nemovi, aby zjistila, zda už se vrátil ze svých vzpomínek.
"Vítej zpátky." usmála se na něj, když konečně zachytila jeho pohled.
"Nikam jsem nešel." zamrkal na ni překvapeně. "Aspoň o tom nevím."
"Zpíval sis." usmála se ještě o trochu víc. „To víš?"
"Bylo to slyšet?"
"Chvílemi ano." přisvědčila Elektra. "Myslela jsem, že se to zpívá jen na Nový rok..." nadhodila potom zvědavě.
"To ano." přisvědčil Nemo už trochu duchapřítomněji. „A taky pokaždé, když něco končí a něco jiného začíná."
"Zase jsi vzpomínal?"
"Ano." přiznal prostě, opřel si předloktí o zábradlí a zahleděl se na dění na ulici pod nimi.
Při těch slovech se Elektra nedokázala ubránit dojmu, že měl Nemo nějakým způsobem znovu na mysli Gargoyla. Dlouho nic neříkala, nejspíš tedy vycítil její obavu.
"Naposledy jsem ji zpíval spolu s ním, jestli se chceš zeptat."
"Proč na něj pořád myslíš? Proč takhle?" chtěla vědět Elektra, opět plná zklamání. "Vždyť ho přece nenávidíš."
Dlouhou dobu nijak neodpověděl, jen sklonil hlavu a sotva znatelně si povzdychl. Elektra na okamžik zaváhala, zda to už nepřehnala a nepodráždila ho.
"Věci jsou často o dost složitější, než jsme ochotni si připustit, Hvězdičko." promluvil konečně. „Jednou na to přijdeš sama."
"Jednou?" zopakovala po něm naštvaně Elektra. „Kdy jednou? Až budu stará?"
"Přijdu ti snad starý?"
"Teď zrovna ano." potvrdila mu Elektra, otočila se a o zábradlí se zapřela zády. „Mluvíš tak."
Na to se však Nemo jen zasmál a upil trochu vína. "Ani jsem ti nenabídl." řekl potom a významně pozvedl svou sklenku.
"Nejsem na to zas moc mladá?" utrousila Elektra dotčeně. Znělo to od něj trochu jako výsměch. Vždyť spolu s lahví nechal přinést sklenku jen jednu, jen pro sebe.
"Rozhodně tak mluvíš." odpověděl Nemo podobně kousavě jako před chvílí ona.
Namísto odpovědi však Elektra jen uraženě sykla.
"Promiň." nabídl jí Nemo omluvu po delším tichu.
Elektra však nic neodpověděla. Namísto toho uposlechla chvilkový rozmar a bez dalšího rozmýšlení se vrhla k Nemovi a vytrhla mu poloprázdnou sklenku z ruky, hbitě se otočila pryč a hned potom všechno zbývající víno vypila.
"Jaké to bylo?" zeptal se po chvíli Nemo, zcela klidným hlasem.
„Nebylo to špatné." přiznala se a pohlédla na něj přes rameno. Ale co přesně tím měla na mysli? Chuť ukořistěného vína nebo ukořistění samotné? "Omlouvám se." řekla, když se zas otočila k němu. „Mám ti dolít?"
"To zvládnu sám, děkuju." odmítl Nemo a napřímil se. Poté sáhl do vnitřní kapsy svého fraku a otočil se k ní. "Ještě tu pro tebe něco mám." řekl a tajemně se pousmál.
"Ano?" zeptala se překvapeně, s nadějí v hlase.
"Takovou maličkost," přisvědčil Nemo a výměnou za svou sklenku jí podal malou dřevěnou krabičku.
Elektra si od něj předmět opatrně převzala a bedlivě prohlédla. Krabička byla lehká, zdobená vyřezávanými květinovými motivy. „Můžu?" zeptala se, když položila prsty na zámek a naznačila, že by se chtěla podívat dovnitř.
"Co je to za otázku?" odvětil Nemo netrpělivě. „Samozřejmě, že ne!" zdůraznil hned potom. A na to, jak překvapivé sdělení pronesl, zněl jeho hlas zcela vyrovnaně.
Jistěže Elektra hned poznala, že si ji Nemo jen dobírá. Čím déle se znali, tím lépe dokázala zaznamenat ten nepatrný ponoukavý úsměv, jež Nemo skoro nikdy nedokázal zcela skrýt, a jež nakonec vždy prozradil jeho skutečné úmysly. Už dávno se naučila tyto situace vyhodnotit a náležitě na ně reagovat.
Sevřela rty a důležitě pokývala hlavou. "A proč ne?"
„Prostě tak. Neotvírá se. Je to neotvíratelná krabička." vysvětlil zcela vážně.
„Hm... No a co se stane, když ji přesto otevřu?"
"Co já vím. Začne pršet, zmizí vesmír... To se liší kus od kusu." pokračoval Nemo ve stejném duchu, přešel ke stolku a dolil si víno.
"Aha." řekla šibalsky a následovala jej. „Tak proč jsi mi ji tedy dal? Má to smysl?"
"Jistěže má." odpověděl až příliš přesvědčivě. „Záleží na tom, jestli ji otevřeš, nebo ne." řekl a sebejistě na ni pohlédl, než si přihnul dolitého vína.
V tu chvíli Elektra znejistěla. Co to mělo znamenat? Opravdu si ji jen dobíral nebo to celé mělo ještě nějaký další rozměr? Tentokrát dokázal udržet vážnou tvář nezvykle dlouho.
Nakonec ale přeci jen zvítězila její zvědavost. Významně si odkašlala, než odpověděla: "No... čistě logicky, jestli začne pršet, nevadí. A jestli zmizí vesmír, může nám to být jedno, nebo ne?"
"Mohou se stát i jiné věci." namítl stále stejně nevzrušeným hlasem.
„Aspoň se pobavíme." pokrčila rameny.
„Když myslíš..." řekl a zopakoval její gesto.
"Tak já ji otevřu."
"Jen do toho." povzbudil ji a přimhouřenýma očima ji zvědavě sledoval.
Elektra bedlivě studovala jeho výraz, chtěla něco vyčíst z jeho tváře a očí, ale marně. "No tak, nech toho!" nevydržela to už a pousmála se, i přesto, že se snažila na něj mračit.
"Čeho?" zeptal se už trochu netrpělivě a rovněž jemu zacukaly koutky.
"No tak!" rozesmála se už celkem nepokrytě. „Co je uvnitř?" dodala z části prosebným, z části výhrůžným tónem.
„Co já vím, třeba nic." řekl a sevřel rty, aby potlačil svůj vlastní úsměv. „Podívej se sama." vybídl ji a nadále ji se zájmem pozoroval.
„Mám se bát?" povytáhla obočí.
"Varuju tě, máš čas do půlnoci. Pak se neotvíratelné krabičky zabavují."
"No dobře!" vyhrkla Elektra a pevně zavřela oči, když krabičku konečně otevřela. Zaslechla ještě, že si Nemo sám pro sebe něco říká. Možná by mu i odpověděla, ale to už její pohled spočinul na drobném zlatém medailonku.
Okamžitě poznala znak na jeho povrchu. Dlaní si bezděčně zakryla ústa.
"Ten přece... Přesně takový nosila... máma..." stačila ze sebe vyrazit, než se jí zcela sevřelo hrdlo a z očí vytryskly slzy.
"Promiň, myslel jsem, že budeš mít radost." řekl Nemo rozpačitě.
"Vždyť mám!" zavzlykala Elektra, ale smála se. "Ale jak je to možné? Kdes ho vzal?"
"Tenhle patřil tvé pratetě, tuším." odvětil a pohlédl na medailonek. „Vydražil jsem ho na té aukci v Paříži, jestli si vzpomínáš."
„Tam co jsi mě nechtěl vzít s sebou?" Vzhlédla k němu a hřbetem volné ruky si otřela uslzené tváře.
„Tak už aspoň víš proč."
„Hm." kývla Elektra a otírání slz zase vzdala, když se hned vyhrnuly další.
Nemo ji chvíli tiše sledoval, než z ničeho nic prohlásil: „Tvoji prarodiče jsou pořád naživu, Hvězdičko."
„To je možné." připustila Elektra a špičkami prstů přejela po reliéfu medailonku. Dost dobře nevěděla, co si s tou informací počít.
„Nechtěla bys je vidět?" rozvedl svou myšlenku Nemo a přistoupil o trochu blíž.
„Nevím." pohodila Elektra rameny.
„Žijí s nimi i další tví příbuzní." prozradil jemným, uklidňujícím hlasem. „Všichni by tě určitě rádi poznali."
Co to mělo zase být? Copak se nevyjádřila už předtím dost jasně? „Nechci zůstat ani s nimi, jestli ti jde o tohle." prohlásila možná až příliš tvrdě v kontrastu s jeho klidnou dikcí. „Zůstanu s tebou." řekla ještě, tentokrát o poznání mírněji.
„Podívej," vzdychl Nemo, a na chvilku se zamyslel, než pokračoval: „Jestli jsem to dosud nikdy nezdůraznil, tak ti to řeknu teď-"
„Prosím, ne!" žadonila Elektra, mnohem zoufalejším hlasem, než by jí bylo milé. Čím dál méně se dokázala ubránit dojmu, že tento Den setkání je jejich poslední a že on to tak chce.
„Nech mě domluvit!" napomenul ji Nemo důrazně, přistoupil až k ní a chytil ji za paže.
"Nejsem pánem tvého života." řekl zas o něco klidněji a pohlédl jí do očí. „Narodila ses jako moje poddaná, ale vzhledem k tomu, co jsem... co jsem dopustil, aby se stalo s naší vlastí, nemám právo po tobě cokoli požadovat. Nic mi nedlužíš, rozumíš? Vychoval jsem tě jako vlastní dceru proto, že jsem to sám chtěl. Dobrovolně. To já ti splácím dluh. Svůj život smíš prožít, jak ty sama chceš. Neočekávám, že mě budeš následovat na všech mých cestách. Co je mezi mnou a Gargoylem se tě nemusí týkat, nemusíš se tím zabývat. Budu rád, když se mnou ještě nějaký čas zůstaneš, ale budu ještě raději, když najdeš skutečný domov a prožiješ pokojný, spořádaný život se svými blízkými."
„Spořádaný život se svými blízkými?" namítla mu posměšně a skoro až drze opětovala jeho pohled. „Takový jsem už jednou žila, víš. Moc dobře to nedopadlo."
„To ne." přiznal Nemo a na okamžik pohlédl jinam.
„Jestli někdy budu mít domov, bude to na Nautilu." prohlásila Elektra už zase smířlivě, ale neústupně.
„Zvaž to dobře, Hvězdičko." odpověděl jí a k jejímu překvapení pozvedl ruce a sám jí otřel slzy. „Bude to velice těžký život. Zcela odlišný od toho, který žijeme teď."
„Já vím! A zvládnu to. Věř mi." trvala na svém Elektra a zvědavě mu pohlédla do tváře. Jejich oči se nesetkaly.
„Jak myslíš." řekl nakonec odevzdaně a hřbetem pravé ruky jí ještě pohladil po lícní kosti, což ji z nějakého důvodu přinutilo zadržet dech a sklopit zrak.
Když k němu delší dobu nezvedala oči, jemně se jí dotkl pod bradou a přinutil ji. „Slib mi ale, že o tom budeš ještě přemýšlet." požádal ji, když na něj konečně pohlédla.
„To asi můžu." souhlasila Elektra sotva slyšitelně. Dost dobře nevěděla, co si má počít s tím zvláštním a až nesnesitelně příjemným pocitem, jež se jí začal rozlévat po těle. Hleděla mu do očí a snažila se v nich něco rozpoznat, ale nešlo to. Zato se však nemohla zbavit pocitu, že on o ní v tu chvíli věděl úplně všechno.
Nakonec to však byl on, kdo první uhnul pohledem, otočil se ke stolku a štědře si přihnul vína. Ale ještě, než se tak stalo, Elektra si nemohla nevšimnout, že se na kratičký okamžik zadíval na její rty.
Najednou se jí začaly třást ruce, odložila si tedy krabičku na stolek, na chvíli před sebou spojila dlaně a propletla prsty. Když se jí podařilo se trochu uklidnit, opět natáhla ruku ke zlatému medailonku a konečky prstů se dotkla jeho povrchu. Pak jej z krabičky opatrně vyjmula.
Nemo si toho všiml a odložil svou sklenku. „Chceš ho nosit?" zeptal se tiše.
„Ano." přikývla Elektra.
„Můžu?" promluvil na ni po chvilce a očima zavadil o zapínání řetízku.
„Samozřejmě." usmála se.
Přistoupil k ní tedy zas o trochu blíž a nijak nespěchal, když si medailonek s řetízkem přebíral do svých rukou.
Elektra měla vlasy vyčesané a sepnuté v drdolu, nebylo tedy třeba je odhrnout z krku. Proto se jen dlaněmi zapřela o jeho hruď a sklonila hlavu.
A dost možná to bylo vínem, nebo možná tím, o čem spolu před chvílí rozmlouvali, a možná všemi dojmy a zážitky, které spolu za celý den nasbírali, ale na Elektru už toho bylo příliš. Byli si tak blízko... A k tomu všemu se jí zase dotýkal, tak něžně. Plně si uvědomovala každé z těch drobných míst vzadu na krku, o které se byť jen otřel konečky prstů.
Na pažích jí vyvstala husí kůže, když se tváří ponořila do spleti jeho dlouhých vlasů. Byly cítit studeným vzduchem a cigaretovým kouřem a taky trochu vonnou pryskyřicí a potem. Bylo to zvláštní, nedokázala říct, co ji na tom tak přitahuje, ale připadalo jí, že to všechno vytváří tu nejkrásnější vůni na světě.
Prostě mi to chutná, neumím to nijak vysvětlit, vzpomněla si na jeho slova z rána a teprve teď je byla schopná docenit.
Když jí řetízek dopnul, pomalu a váhavě jí položil ruce na ramena. To už se nedokázala více ovládnout. Odhrnula mu vlasy z čela, objala ho za krkem a políbila na tvář. A znovu a znovu, až se nakonec špičkou nosu něžně otřela o ten jeho a políbila jej na rty, tak opatrně a láskyplně, jak jen v tu chvíli mohla. Nebyl čas zamýšlet se nad tím, že takhle ještě nikdy nikoho nepolíbila, a jestli to vůbec dělá správně. Prostě to udělala.
Jeho rty se rovněž pohnuly, měla tedy na malý okamžik pocit, že její polibek opětuje. Přitiskla se tedy k němu ještě víc a políbila jej znovu, už ne tak opatrně, ale o to vroucněji.
O to větší bylo její zděšení, když ji od sebe lehce, ale nesmlouvavě odstrčil. „Co to děláš?" hlesl překvapeně.
„Líbám tě." odpověděla jednoduše. Neměla nic jiného, co by mohla říct, tak se prostě rozhodla pro to nejpravdivější sdělení. Chtěla ho políbit znovu, ale odvrátil se. „Copak ty nechceš?" zašeptala zoufale a snažila se pohlédnout mu do očí. „Nelíbím se ti?"
„O tom to přece není." řekl a dál odmítal na ni pohlédnout.
„Tak o čem?"
„Prostě to nejde," oponoval jí rozechvělým hlasem. „Nedělej to už, prosím."
„A až budu starší?" přivinula se k němu znovu a pohladila ho po vlasech. „Budeš mě chtít?" špitla v poslední naději.
„No tak, Hvězdičko," řekl naléhavě, zavřel oči a zachytil obě její ruce a naznačil jí, aby je dala pryč. „Ještě se v sobě nevyznáš. Nakonec to přejde, uvidíš."
„Já ale nechci, aby to přešlo!" trvala na svém Elektra. „Nikdy to nepřejde." zavrtěla odmítavě hlavou a v očích se jí znovu objevily slzy.
„Dej tomu čas. Jednou na mě zapomeneš." snažil se ji přesvědčit Nemo a sevřel její dlaně ve svých.
„To bych musela umřít!" prohlásila Elektra neústupně a cítila, jak jí slzy stékají po tvářích a po bradě.
„Už je pozdě. Měli bychom jít spát." prohlásil až příliš věcně a naposledy jí stiskl ruce, než se od ní otočil zpět ke stolku a dolil si víno.
V ten moment Elektra naprosto propadla prázdnotě a beznaději, jež zcela zaplavily její srdce. Její myšlenky se vydaly podivným, nesprávným směrem, ale to už bylo jedno. To, co si zrovna myslela by raději neměla říkat, přesto si nedokázala pomoct. „Nejsem tak krásná jako ona, že je to tak?" odtušila třesoucím se hlasem.
„Hvězdičko..." zaprosil Nemo bezradně, a ani se na ni nepodíval.
„Ani tak vzdělaná, chytrá a citlivá." pokračovala Elektra zoufale. „A navíc jsem hrozně světlá."
„Prosím?" pohlédl na ni nevěřícně.
„A k tomu všemu jsem jen obyčejná holka." vzlykala a potřásala hlavou. Do očí mu odmítala pohlédnout. „Nejsem jako ty. Jsem... Jsem jenom člověk."
„Co to říkáš?" zhrozil se Nemo, otočil se a opět přistoupil až k ní. „No tak, Hvězdičko..." řekl konejšivě a chytil ji něžně za ruce. Jenže o to už Elektra nestála.
„Nesahej už na mě!" Vyjela na něj znechuceně a odstrčila jej od sebe. „Když mě nechceš, tak proč tohle děláš?!" vyčetla mu bolestně a v mírném předklonu, aby ze sebe všechna ta slova dokázala dostat s patřičnou razancí. „Měl jsi mě poslat pryč už dávno!" okřikla ho ještě když odběhla k oknu do své ložnice, kterým vzápětí vstoupila dovnitř a s třesknutím jej za sebou přibouchla.
…
– Tartessos, březen 1876 -
Ani nouzový vchod do Velkého sálu nešel jednoduše otevřít. Musel použít veškerou sílu, kterou v sobě v tu chvíli dokázal najít, aby s dveřmi pohnul aspoň trochu. V popálených rukou cítil prudkou, bodavou bolest, ale na ničem z toho nezáleželo. Ne vzhledem k tomu, co se dělo venku, a co se nejspíš před pár minutami stalo uvnitř.
Stačil ze sebe vyrazit jen sípavý zvuk plný beznaděje, když se mu konečně podařilo protáhnout se dovnitř sálu. Zjistil, že se celý strop propadl a zasypal úplně všechno.
Ani nevěděl, jak se zvládl přes hory suti tak rychle dostat až ke Sdílenému trůnu, tam, kde spolu se svou královnou zasedal ještě před pár dny. Tam, kde ani ne před čtvrt hodinou nechal svého syna. Jeho malé tělo i mysl byly příliš slabé, nedokázal ani promluvit. Jen v myšlenkách jej Venusis požádal, aby šel Věž okamžitě odstavit.
Po spadených úlomcích stropu se Eleusis vyšplhal až ke trůnu, kde spatřil něco, co si nikdy spatřit nepřál. Pod příliš těžkým kusem kamene spočívala drobná rozdrcená ruka, čistě odseknutá pod loktem.
Krve však nebylo příliš a její stopy vedly k mohutným sloupům za Sdíleným trůnem, k zejícímu prázdnému místu po jedné ze dvou záchranných lodí.
V místě, kde Eleusis sedával po boku své královny, byla záda trůnu rozeklána dlouhou trhlinou, v níž vězel zabodnutý Strážce Tartessosu, prastarý meč, jež příslušel hlavnímu veliteli královské stráže. Tato symbolická funkce byla spojena s úřadem Prvního ministra. I legendární meč již sloužil čistě jako symbol úřadu svého nositele a dávno nebylo nutné, aby jej ministerský předseda nosil neustále u sebe. Jenže Gargoyle na tom vždy trval. Nejspíš si tak připadal mocnější. A nejspíš by jej ani v nejhorším snu nenapadlo, na co meč nakonec bude muset použít.
V místě, kde se čepel meče setkávala s kamenem trůnu se temně červenala Venusisova krev. Jindy by to všechno bylo naprosto šílené, strašné, ale dnes tento hrůzný výjev zanechával naději. Znamenalo to totiž, že je Venusis stále naživu a mimo nebezpečí. S tím vědomím se Eleusis znovu rozhlédl kolem sebe. Opravdu slyšel pod vším tím duněním a hřmotem pláč? Bylo to vůbec možné?
Nadio, holčičko... řekl si tiše když se otočil směrem k rezidenční části paláce. Skrze propadlý strop sálu by budova měla být vidět... Srdce se mu v ten moment zastavilo.
Nebyla tam. Celé obytné křídlo, kde žil se svou rodinou, bylo pryč.
V tu chvíli tím místem projel svazek oslnivých paprsků z Věže a pokračoval dál směrem k němu – paprsky projely skrze Velký sál právě tak hladce jako nůž máslem a dobrá třetina celé místnosti se s ohlušujícím rachotem pomalu sesmýkla ze svého podloží a zřítila po úbočí paláce dolů.
Nebyl čas rozmýšlet se, jestli to má ještě vůbec cenu, ale rozeběhl se po hranách kamenů dolů k portálu do vnitřku paláce. Co na tom, že se odtud ozývalo hřmění hroutících se zdí a kleneb a vše se třáslo a bortilo. Někde tam na něj nejspíš čekala jeho dcera. Musela tam být. Někdo se o ni přece musel postarat, když on sám nemohl. Určitě, zcela určitě...
Skoro by je minul, kdyby pár metrů před ním náhle nepadl k zemi jeden z podpěrných sloupů, jež už neměly co podpírat. Na okamžik byl nucen se zastavit a rychle se poohlédnout po schůdnější cestě. Tehdy je konečně uviděl, skrčené mezi troskami stropu. Schovávaly se těsně za jiným ze spadených pilířů.
Jakmile jej spatřila, natáhla k němu malá Nadia svou ručku. Druhou drobnou paží objímala krk své chůvy, vysoké a statné ženy z Lesního národa, jež kdysi bývala zdatnou lovkyní a bojovnicí. Eleusis by si někoho takového ke své dceři nejspíš nevybral, ale Sonia na ní trvala. A vzhledem k událostem posledních dní to byl výběr až podivuhodně prozíravý.
Bylo s podivem, že ji pučisté nechali starat se dál o Nadiu. Byla přeci jen obyčejnou lidskou ženou, i když v jejích žilách kolovala i trocha Atlantské krve, což dosvědčovaly její zářivě modré oči. Ty teď se znepokojením sledovaly noční oblohu a opětovně se blížící paprsky Věže. Eleusis se ohlédl a v jednom okamžiku si změřil cestu, kterou zatím urazil až k tomuto místu. Mohly, ne, musely ji taky zvládnout, žádná lepší nebyla. Teď nebo nikdy, rozhodl se, přeskočil povalený sloup a převzal si od služebné svou dceru. Chůvu vzal za ruku, sloup obešli a vyrazili přes trosky stropu směrem zpět ke Sdílenému trůnu. Šlo to až překvapivě hladce – Nadiina chůva stále ještě nepozbyla svou hbitost a sílu, a kde bylo třeba, vzájemně si pomohli.
Ničivá záře znovu se hřměním odkrojila část sálu, když konečně stanuli před zbývající záchrannou lodí zabudovanou v mohutném sloupu za trůnem.
Eleusis si na moment nebyl zcela jist, jestli bude druhý ze záchranných modulů fungovat. Přeci jen na svém místě vězel zcela netknutý už po tisíciletí. On sám je celý svůj dosavadní život vnímal spíše jako součást architektury sálu, nikdy by si nepomyslel, že je jednou bude potřebovat.
Navzdory svým obavám však malou loď úspěšně aktivoval, stačilo se jí jen dotknout. Obě Modré vody na jeho krku se rozzářily a loď odpověděla rozsvícením a zažehnutím motorů. Vše fungovalo naprosto hladce a bezproblémově, jako kdyby loď byla zbrusu nová a na své stanoviště nainstalovaná teprve včera.
Otočil se ke služebné a pokynul směrem k otevřené lodi. Její oči se rozšířily hrůzou, vrtěla hlavou a ukazovala na něj, na Nadiu a vnitřek lodi. Jako kdyby nedokázala promluvit.
Vyřízli jí jazyk, uvědomil si vzápětí. A až teď si pořádně všiml podivných malých jizev, jež pokrývaly její tvář, předloktí, břicho a stehna. Mnohé z nich vypadaly jako popáleniny a mnohé působily docela čerstvě. Co všechno si ta ubohá žena asi musela nechat líbit, čím vším musela projít jen aby ji dál nechali s Nadiou...
Nebyl však čas na myšlenky a dohady. „Já musím zůstat." vysvětlil omluvně její řečí, tím nejklidnějším hlasem, jaký se v dané situaci dal použít. „Ale ty žij už kvůli nim, kvůli tomu, co ti udělali, rozumíš? Nenech se zlomit. Musíš žít, stejně jako moje dcera. Prosím, postarej se o Nadiu i nadále." Žádal ji a svá slova podpořil tradičním pozdravem jejího lidu – položil jí dlaň za krk a jejího čela se dotkl svým. Po chvíli zavřela oči a nepatrně přikývla.
S těžkým srdcem pak ze sebe Nadiu doslova strhnul, předal ji do náruče služebné a kolem krku jí dal královninu Modrou vodu. Nechtěla se nechat, protestovala a kroutila se. Srdceryvně plakala a vztahovala k němu své drobné ručičky. Volala na něj tak silně jak jen její téměř roční hlásek dovolil, chytala se ho za vlasy a za ruce, ale nebylo to nic platné. Musel ji nechat jít.
„Maminka bude s tebou, Nadio. Vždycky tě bude opatrovat, to ti můžu slíbit. S Bohem, holčičko." řekl ještě, naklonil se za ní dovnitř lodi a políbil ji na čelo.
„Děkuji za všechno." řekl ještě Nadiině chůvě, když se vchod do modulu zavíral.
„Žij, Nadio. Ty musíš žít!" zvolal ještě a klesl na kolena.
Díval se za nimi ještě dlouho, a při pohledu na jasnou záři křižující noční oblohu si na chvíli vyčetl, co za strašnou chybu to jen udělal. Jenže malá loď se všem zničujícím paprskům hbitě a lehce vyhnula a neochvějně dál stoupala do bezpečných výšin, až z ní zbyla jen malá zářící tečka. Jen malá, světle modrá hvězdička.
Nakonec zavřel oči, svěsil hlavu a tiše poděkoval Stvořiteli za tuto nesmírnou, nezaslouženou útěchu. Jistě nezaslouženou za to, co provedl, a taky za to, co se ještě chystal udělat.
Znovu předstoupil před Sdílený trůn. Pravou rukou pevně uchopil jílec zabodnutého Gargoylova meče a rázným trhnutím jej vyprostil z kamenného sevření. Táhl jej nedbale za sebou, když se přes spadenou suť a kamení dostal zpět k nouzovému vchodu a poté vyrazil znovu nahoru do řídící místnosti Věže. Ostří meče smýkané po kamenné dlažbě přitom jiskřilo a skřípalo.
V řídící místnosti pak Eleusis došel k rozpadlé zdi a pohlédl ven na své hořící, umírající království. Pozvedl meč a dlaní levé ruky se lehce dotkl ostří. Ihned se objevila krev, ani nebylo třeba vyvinout tlak. Čepel byla zjevně stále neuvěřitelně ostrá.
To, co se chystal provést, bude až zoufale snadné.
Zavřel oči a čepel meče nechal spočinout na svém levém rameni. Rozhodl se zemřít stejně jako Sonia, jeho královna. Proč by neměl. Sdíleli spolu vládu nad Tartessosem, lásku k sobě navzájem i ke svým dětem. Proč by nemohli sdílet i stejnou smrt.
Jenže něco mu bránilo.
Někdo.
Snažil se jej překonat, ale nešlo to. Modrá voda na jeho hrudi se rozzářila a Eleusis si až příliš pozdě uvědomil svou chybu. Měl se napřed kamene zbavit.
Nech mě jít! prosil Eleusis mysl svého otce, bezpečně uloženou ve struktuře Modré vody. Jistěže ten už musel být po smrti. Pokud nebyl pučisty popraven mezi prvními, zcela jistě přišel o život v nastalé zkáze.
Ne! Nejdřív vyřeš, co jsi způsobil. Tohle není konec! Ozvala se nesmlouvavá odpověď.
Je to konec! Všechno je pryč. Trval na svém Eleusis.
Pryč je jen jedno město, chlapče. Země je pořád tady a je pořád naše. Namítl jeho otec. Tvoje žena je mrtvá a dokud tvoje děti nedospějí, jediným dědicem Modré vody a téhle planety jsi ty. Na tobě teď záleží, co bude dál. Teprve až se postaráš o své dědictví, můžeš se odebrat zpět ke hvězdám. Dřív ti to nedovolím. Víš dobře, že nemůžu. A navíc, tohle není smrt hodná krále Tartessosu. Zklamal jsi mě, Elu. Příště se na mě obrať s něčím lepším!
Na to už Eleusis nic neřekl. Místo toho se vzepřel k poslednímu vzdoru. Svaly v rukou se mu zatínaly a kroutily, jeho prsteny skřípěly o jílec meče, z nosu mu vytryskla krev, ale vše bylo marné. Na to byla jeho schopnost ovládat Modrou vodu příliš slabá. Sonia by si hravě poradila, on to neuměl.
Sebral tedy nahromaděnou energii a meč v návalu vzteku vší silou zabodl do kamenné podlahy; při nárazu od čepele vytryskla sprška jisker.
Potom přistoupil až k okraji místnosti, tam, kde se před chvílí uvolnila zeď. Rukou se zapřel o zbývající zdivo a naklonil se ven, nad propast mezí ním a plameny, jež stravovaly Tartessos a všechny jeho obyvatele. Možná to všechno ještě dopadne jinak. Možná se Věž konečně zřítí. Možná ji zachvátí plameny tak prudké, že ani Modrá voda jej od smrti neuchrání.
A možná měl jeho otec ve všem pravdu.
Vzdát se života bylo snadné, ale nesprávné řešení. Nadia a Venusis jej přece ještě budou potřebovat, už kvůli nim by měl zůstat. A kvůli lidem. V posledních dnech jim toho sice mnoho vyčetl a dal za vinu. Dnešek mu však sebral veškerá práva cítit se nadřazeně. A tak jen tiše a znaveně sledoval zánik své vlasti a své myšlenky nechal bloudit nad vším tím chaosem a zkázou.
Když znovu otevřel oči, nade vším se vznášelo ticho. Hrůzné, nesnesitelné ticho a klid. Ani si nebyl vědom toho, že by byl usnul. Kolem byla téměř naprostá tma, až na nepatrný odlesk zlatého jílce Strážce Tartessosu. Byl jako drobná, osamělá hvězdička vysoko na temném nebi.
Eleusis se s námahou posadil a pohlédl ven. Byla pořád (nebo už zase?) noc a hvězdy, miliardy hvězd se třpytily na obloze a odrážely se od zrcadlově klidné hladiny nového, temného jezera, jež milosrdně uhasilo zuřící žár a překrylo veškerou zkázu. Kdykoli jindy by to byl jistě dechberoucí, překrásný pohled.
„Je to možné?" ozvalo se z hloubi potemnělé místnosti. „Jsi to ty, Elu?"
„Kéž bych nebyl." odpověděl tiše, neschopen ani radosti nad tím, že jeho starý učitel je rovněž naživu.
Celý následující den pak strávili prohledáváním ruin paláce ve snaze najít další přeživší. Odevšad se přitom ozývalo výhrůžné hřmění a skřípění, budova se třásla a suť a kamení se neustále řítily ze všech stran. Modrá voda však zářila a žhnula jako ještě nikdy předtím ve snaze zabránit tomu nejhoršímu. Elu si toho byl dobře vědom a lehkovážně, bezostyšně toho využíval. Pokud jeho otec a další předkové trvají na jeho přežití, nechť se snaží.
Dva lidé se nakonec skrývali v dobře chráněných prostorách královské klenotnice, ale jinak už nenašli nikoho.
Potom, co opustili Věž a vydali se po hladině nového jezera, spustilo se dunění a rachot. Jakmile dorazili ke břehu, Věž se konečně vzdala a rovněž se zhroutila do temných vod.
Děkuji. Ale zbytek už zvládnu sám, vzkázal do nitra modrého kamene, když si při pohledu na nastalé vlnobití Eleusis sundal Modrou vodu z krku a uložil ji do malé zlaté truhličky.
Po dvou dnech cesty vyplněných jen křikem mrchožravých ptáků, pohřbíváním těl a občasným odpočinkem se vše zdálo tak jednotvárné. Začínal mít pocit, že si na smrt zvykl. Byla všude kolem, ve vodě i na zemi, byla stále cítit ve vzduchu. Pomalu otupěl k úděsným pohledům na další a další mrtvá těla. Ale bylo jeho povinností se o ně postarat. Alespoň tímto způsobem.
V tom ale spatřil cosi zvláštního, nečekaného. Tam vepředu a vpravo, pod skalním převisem. Světlounké vlasy a blankytně modré oči. Leskly se mezi tmavými skalami, jako dvě osamocená světýlka mezi stromy v potemnělém lese.
Byla to vyhladovělá dívenka, tichá a schoulená, s nedůvěřivým, až skoro divokým výrazem ve tváři. Měla světlou, lehce pihovatou pleť a na sobě špinavé, potrhané šaty. Neřekla ani slovo a ani se nehnula. Jen si tak drze seděla ve stínu převisu, nevědoma si naprosté výjimečnosti své existence. A byla naživu. Naživu. Malá hvězdička zářící z temných hlubin. Přesně tak mu připadala a přesně tak ji oslovil.
„Neboj se Hvězdičko. Neublížím ti."
…
– Vídeň, 30. březen 1880, 23:30 -
Jenže ublížil, a ne jednou, uvědomil si Nemo zklamaně.
Poprvé jí ublížil dokonce ještě předtím, než se vůbec stačili potkat. Sprovodil ze světa její rodinu, zničil celý její svět, všechno, co kdy znala.
Podruhé již částečně vědomě, a to když si ji nechal přirůst k srdci, a odmítl ji při první příležitosti zavést k jejím příbuzným.
Místo toho se k ní začal chovat jako k vlastní dceři. Věnoval se jí téměř neustále, učil ji a vychovával, staral se, aby netrpěla žádným nedostatkem. Předával jí vše, co by jen svědomitý otec své dceři předat mohl. Učil ji a rozvíjel všechny schopnosti, které se mu v ní podařilo objevit a s radostí sledoval, jak roste a formuje se její osobnost.
Jenže kvůli komu? Možná bylo načase přiznat si, že její dobro bylo nejspíš až na druhém místě. Protože to všechno dělal hlavně kvůli sobě.
Ve chvíli, kdy ji našel, se mu život znovu převrátil naruby. Po ztrátě jeho blízkých a zániku jeho města měl jen velice mlhavou představu o tom, co dál se svým životem, co by měl podniknout jako první, o co usilovat. Nevěděl, zda se dřív vydat po stopách Venusise či Nadii, neměl zcela jasno v ničem. Nevěděl ani, kým by měl nadále být.
Pak se ale objevila jeho Hvězdička a bylo jasné úplně vše. To ona již na samém začátku považovala za samozřejmé, že je třeba za každou cenu najít Gargoyla a zničit jeho i cokoli, co by snad mohl chystat. To ona mu pouhou přítomností v jeho životě určovala směr a zároveň zahlazovala všechny ty zející, kruté propasti v jeho srdci.
Nemohl se jí zbavit, nedokázal ji nechat jít, aby mohla prožít zbytek dětství s její skutečnou rodinou. Nutně ji potřeboval vedle sebe, k tomu, aby mu stále připomínala, co se stalo novým cílem jeho života. Musel ji mít stále nablízku, už jen proto, aby jej dennodenně zaměstnávala a chránila jej tak před trýznivými vzpomínkami a výčitkami svědomí, před naprostým zoufalstvím, kterému by dost možná býval podlehl. Potřeboval ji stejně jako ona jeho, a možná ještě mnohem víc.
Byl si až moc dobře vědom neskonalého vděku a obdivu, jež k němu chovala a zvykl si na ně až příliš rychle, příliš snadno. Každý den se tak potřeboval podívat do jejích očí plných neochvějné důvěry, jen aby sám sebe ujistil, že jeho rozhodnutí a činy mají stále smysl.
Znovu jí pak plíživě, pomalu ublížil, když ji vedle sebe nechal dospívat, a když jí postupně začal zakazovat a upírat některé věci, jež zpočátku působily zcela normálně a nevinně. Přišel čas, kdy už ji nemohl nechat rozčesávat jeho dlouhé vlasy, a kdy už ji nemohl jen tak nechat usínat na svém rameni. Nechápala to a cítila se odstrčená a zrazená. A právem.
A ublížil jí zrovna tak, když ji s plným vědomím nechal se do něj zamilovat. Samozřejmě, že to věděl. Zpočátku se jen snažil si to nepřipouštět. Její změněné chování zkrátka jen přehlížel a omlouval před sebou i před ostatními. Možná zprvu trochu naivně čekal na to, až ji to přejde... A možná že ne. Možná to bylo celé jinak a stejně jako se předtím každý den potřeboval ujišťovat a její důvěře a obdivu, se nyní potřeboval ujišťovat o její lásce a náklonnosti.
Nakonec se přistihl, že její nevhodné chování sice navenek odmítá, ale v soukromí ji k jejím láskyplným projevům sám ponouká, právě tak jako dnes.
Ale jaký to mělo smysl?
Co sis vlastně myslel, že se stane? Vyčetl sám sobě, když si zapálil v pořadí už třetí a rozhodně ne poslední cigaretu.
Věděl moc dobře, že k tomu, co před chvílí udělala ji sám vyprovokoval. Jinak to ani dopadnout nemohlo. A v tu chvíli byl nucen jí ublížit znovu, tentokrát když velice krutě zranil city, které v ní předtím sám probudil.
Když mě nechceš, tak proč tohle děláš? Vzpomněl si na její slova, na tu naprosto oprávněnou výčitku. A i v další větě měla pravdu. Měl ji poslat pryč, měl ji nechat žít její vlastní, normální život už dávno, a ne jí to zbaběle nabízet až dnes, kdy už si byl celkem jist, že to odmítne. Kdykoli předtím se ještě mohli rozejít v dobrém. Ale jestli bude chtít odejít teď, určitě se to neobejde bez dalších slz a obviňování.
Ostatně i právě teď nejspíš skrápěla svůj polštář slzami, plná hořkosti a zklamání. A co hůř, on sám dopustil, aby z celé situace nakonec obvinila sama sebe, aby si o sobě myslela jen to nejhorší.
Měl by se tedy co nejdřív zvednout a jít za ní, všechno vysvětlit a omluvit se, utěšit ji a ujistit, že to, co o sobě prohlásila, se v žádném případě nezakládá na pravdě.
Správně to měl udělat hned po jejím sebekritickém projevu, jenže to dost dobře nešlo. Musel ji nechat odkráčet, zoufalou a plnou vzteku a beznaděje. Nemohl vyrazit za ní, chytit ji za ruku a zastavit ji, přinutit ji, aby se k němu otočila.
Nemohl to udělat. Zdaleka si totiž nebyl jist, jestli by vůbec došlo na nějaká slova.
Nemohl se jí znovu dotknout, ne dokud se alespoň trochu neuklidnil.
A tak tu zůstal sám, přisedl si ke stolku, zapaloval jednu cigaretu za druhou, postupně dopil všechno víno a doufal, že studený vítr nakonec odvane všechny jeho nevhodné pocity a představy pryč.
Jenže ani alkohol ani chladný vzduch příliš nepomáhaly.
Ze všech sil se snažil nemyslet na její hladkou kůži, na její chytré, blankytně modré oči, na ten až bolestně sladký pocit, když se k němu přivinula a políbila ho. Snažil se nemyslet na to, jestli už se převléká a jak u toho asi vypadá. Snažně doufal v to, že ji snad nenapadne znovu otevřít okno na terasu a přijít zpět, jen tak v rozepnuté noční košili, tak jako to udělala ráno. Doufal, že se to nestane.
A zároveň si to z hloubi srdce přál.
„No tak! Vždyť je jí patnáct..." vyčetl si polohlasně, pevně zavřel oči a zhluboka si povzdychl, když se jeho myšlenky znovu začaly vymykat kontrole.
Jenže i kdyby byla starší, a i kdyby k ní stále nechoval spíše otcovské city, co by to na věci měnilo?
Pořád to byl on, kdo způsobil největší neštěstí v jejím životě, a bylo jedno, že ona o tom zatím nevěděla a ani v nejmenším jej z ničeho nepodezírala.
Copak by mohl takhle zneužít její důvěru? Copak mohl takhle zneužít ji?
Kdyby od začátku znala celou pravdu, nikdy by mu nedovolila se k ní přiblížit. Nikdy by se do něj nezamilovala, a nejspíš by o dost víc stála o to vrátit se do své původní vlasti, ke své rodině.
Namísto toho ji však po celou dobu vystavoval tomuto podvodu. Už čtyři roky úzkostlivě dbal na to, aby se k ní pravda nedonesla.
Vzpomněl si na ty chvíle hrůzy, když si dnes u snídaně nedal pozor na své emoce a nechal své vzpomínky proniknout do její mysli. Byl už přesvědčen, že od něj utekla, protože už věděla, jak se věci mají. Když o chvíli později zjistil, že to tak není, doslova mu spadl kámen ze srdce, ale nic z toho jí nemohl a nesměl dát najevo. Musel celou epizodu nějak zahladit a uzavřít a znovu Elektru ponechat v její nevědomosti. Přitom kdyby mu šlo jen o ni a o její dobro, určitě už by jí býval skutečnost dávno sdělil. Jenže to by se připravil o její obdiv, oddanost a lásku, a to prostě nemohl připustit.
Ještě naposledy vydechl cigaretový kouř a znechucen sám sebou se konečně rozhodl vstát a vyrazit aspoň na chvíli ven.
Naklonil se dopředu ve snaze se zvednout ze židle, ale stará známá bolest v zátylku jej usadila zpět.
Důvod byl vcelku jednoduchý – opět si nedal pozor a přisedl si vlasy. Nejdřív ho napadlo, že už dva týdny zbytečně odkládal pravidelné zastřihnutí, ale vzápětí si uvědomil, konečně, že je to z jeho strany vlastně zase jen další podvod.
V tom přece tento starý atlantský zvyk spočíval – správně si měl vlasy neustále přisedávat, měla s nimi být práce, měly mu neustále vadit, a tak mu připomínat jeho předsevzetí. Jinak to přece postrádalo smysl.
S hlubokým povzdechem si uvědomil, jak pokrytecky si vlastně celou tu dobu počínal, nejen co se týkalo dodržování této tradice.
Choval se jako obyčejný pokrytec, k Elektře, k ostatním i sám k sobě. Prohlásil o sobě sice, že se stal Nikým, vzdal se své minulosti a svého jména, jenže to zkrátka nestačilo jen říct. Život, který následně začal vést tomu přece vůbec neodpovídal. Nechával si sice říkat Nemo, ale ve skutečnosti se stal sám sebou ze svých studentských let, z doby, kdy žil naprosto bezstarostný život mezi lidmi, stranou veškerého dění ve své vlasti. Události dnešního večera byly už jen přímým důsledkem a završením tohoto sobeckého, pokryteckého jednání.
Jakým právem vůbec dnes Elektru poučoval o správném přístupu k ostatním, když on sám se to dosud nenaučil? Stále dokola opakoval ty stejné chyby, ani po těch nejhorších lekcích, jež mu jeho život uštědřil, se nedokázal poučit.
Jak jen to v den pádu Tartessosu řekl jeho otec? Jediným dědicem Modré vody a téhle planety jsi ty. Na tobě teď záleží, co bude dál.
Pokud to tak skutečně mělo být, pokud měl skutečně vyhlásit Gargoylovi válku a Zemi uhájit, musel se konečně oprostit od svých emocí a zbavit se svých tužeb, opustit vše, co by mu mohlo stát v cestě za tímto cílem. Nejspíš se to nestane ze dne na den, nějakou chvíli a úsilí to zabere, ale poučení z dnešního dne by mohlo být dobrým začátkem.
Konečně tedy vstal, zvedl petrolejku a truhličku s Modrou vodou a zamířil k oknu do své ložnice. Ještě chvíli váhal, zda by si přeci jen neměl zkusit lehnout, ale po chvíli mu bylo jasné, že určitě ne. Bylo zřejmé, na koho a na co by myslel hned potom, co by zavřel oči.
Takže si alespoň zběžně pročísl vlasy, Modrou vodu upevnil do náhrdelníku a pověsil si ji na krk, oblékl se a s lampou v ruce vyšel do předpokoje. Ale místo toho, aby vyrazil ven, usadil lucernu na komodě a tiše došel až k protějším dveřím – dveřím do její ložnice. Zastavil se krok před nimi a zaposlouchal se. Dlouhou chvíli nebylo slyšet vůbec nic, ale potom se ozvalo cosi jako tlumené vzlyknutí. Zklamaně vydechl a sklonil hlavu, potom konečně zvedl pravici a lehce zaklepal.
Když se zevnitř nic neozývalo, zkusil to ještě jednou, trochu důrazněji. Nakonec se jen naklonil ke dveřím, aby řekl: „Jdu na chvíli ven. Beru si svůj klíč – tvůj je na komodě. Nemusíš vstávat, zamknu tě."
Ticho.
Vyrazil tedy ke vchodovým dveřím, ale ještě, než stihl sáhnout po lucerně, dveře za ním se otevřely.
„A řekneš mi, kam jdeš? Tedy jestli to smím vědět..." zeptala se unaveným, strhaným hlasem plným beznaděje a jakéhosi podivného výsměchu.
„Jen tak, projít se." odpověděl jí a váhal, zda se má otočit. Nakonec to však udělal a když ji v matném světle spatřil, zjistil, že už se převlékla. A že všechny knoflíčky její noční košile jsou pečlivě dopnuté. Částečně si oddechl a přistoupil skoro až k ní. Hlavně neudělej nějakou hloupost, upozornil v duchu sám sebe, a vlastně i ji.
Ale ona měla oči sklopené, odmítala se na něj byť jen podívat. Ptát se jí, jak se cítí bylo asi zbytečné.
„Ještě než půjdu, chtěl bych ti říct něco důležitého." pravil a snažil se, aby jeho hlas zněl vlídně, ale rozhodně. „Tak smutné věci, jako jsi o sobě prohlásila venku na terase, už nikdy neříkej. Nic takového už nechci nikdy slyšet."
„Ale to už ti snad může být jedno, ne?" odfrkla si trochu posměšně, trochu odevzdaně.
„Proč by mělo?"
„Copak mě teď nepošleš pryč?" zeptala se překvapeně a na malý okamžik zvedla oči, snad aby se ujistila o jeho úmyslech. „Stejně už mám sbaleno." dodala po chvilce; znovu tak nepříjemně rezignovaným tónem.
„Proč bych to dělal?" hlesl nevěřícně.
„No..." zamručela nerozhodně a bezmyšlenkovitě přejela prsty po zárubni dveří. „Potom, co jsem si k tobě dovolila..."
„Ano, to bylo opravdu hrozné." usmál se a ramenem se opřel o protější stranu zárubně.
„Ty se nezlobíš?" špitla a letmo se po něm podívala.
„Jestli se na někoho zlobím, tak sám na sebe." přiznal se a snažil se zachytit její pohled.
Ona ale stále uhýbala. „Cítím se hrozně." řekla potom skoro neslyšně, přiškrceně.
„Tak s tím hned přestaň, prosím." požádal ji naléhavě.
„A jak to mám asi udělat?" promluvila poněkud prudčeji a v očích se jí viditelně zaleskly slzy.
„Prostě tak." Pokrčil Nemo rameny. Vlastně nevěděl, co má odpovědět. Až po chvíli našel ta správná slova. „Zapomeneme na to. Budeme dělat, jako že se to nestalo." navrhl jí a vlastně taky sám sobě.
„Už se k tomu nebudeme vracet?" pokračovala v jeho myšlence a spěšně si otřela slzy.
„A k čemu vlastně?" zkusil na ni a pozoroval její reakci.
Usmála se. Kratičce, ale přece. „Ani ti nevím."
„No vida, takhle se mi líbíš víc." pravil a sám se nemohl nezasmát. Chtěl ji obejmout, ale to stále ještě nebyl dobrý nápad. „A teď se koukej pořádně vyspat, a dej se do pořádku." řekl místo toho. „V Praze musíme udělat dojem na pana Teslu."
„Musíme?" zopakovala po něm a nohou se lehce dotkla smítka na koberci před sebou. „Já taky?"
„Hlavně ty."
„Nech toho." zaculila se roztomile. „Je aspoň hezký?" chtěla vědět po chvilce a znovu k němu na moment vzhlédla.
„Nevím, jestli to umím správně posoudit," odpověděl popravdě, „ale řekl bych, že ano. A když už nic jiného, určitě bude zajímavé si s ním pohovořit."
„No a co Praha, jaká je?" zeptala se potom a její hlas zněl opět velmi vyrovnaně a zvídavě, skoro stejně jako vždy.
„Úžasná." odvětil Nemo při vzpomínce na nepřeberné množství podmanivých výhledů a malebných zákoutí. „Máš se na co těšit, Hvězdičko."
„Tak dobře." přikývla nadšeně. „A vrať se brzy." poprosila ho ještě.
„Neboj se." ujistil ji. „Dobrou noc."
„Dobrou noc." šeptla tiše a konečně mu zpříma pohlédla do očí. Tlumené světlo lampy se v těch jejích odráželo právě tak jako před lety svit hvězd od klidné hladiny jezera, jež zalilo Tartessos. Byl v nich stále ještě znát náznak žalu a bezmoci. Ale při troše pozornosti šlo zahlédnout i naději.
Vztáhla k němu ruku, pomalu a váhavě.
Nedělej to, varoval sám sebe.
I přesto se nakonec letmo dotkl jejích prstů. Vzápětí toho zalitoval, když byl znovu nucen krotit svou představivost. Rychle strhnul svůj pohled jinam. Měl by ale ještě něco říct, něco povzbudivého.
„Jednou někoho učiníš tou nejšťastnější bytostí na světě." hlesl a jen zvolna a neochotně pustil její ruku.
Proč 'bytostí'? Proč neřekl 'člověkem'? Snad si nemyslíš, že bys to mohl být ty, napomenul se.Příští dny budou velice těžké, uvědomil si ještě, když na ni naposledy kývl na pozdrav a konečně se přiměl k odchodu.
…
Mladý pan Franz byl možná sečtělý a pohledný. Ale jako vyzvědač je úplně k ničemu, poznamenal si pro sebe Gargoyle, když modrookého mládence zpovzdálí sledoval, jak se vesele a nenuceně baví s jeho pobočnicí, ale vlastně jí nesděluje nic podstatného.
Zklamaně, naštvaně si pro sebe zavrčel a usrkl si vína. Jemu by ten chlapec možná prozradil víc, ale Gargoyle moc dobře věděl, že to nejde. Ještě nebylo vhodné se s ním seznámit osobně. Z toho, co Franz právě vykládal, bylo jasné, že mu Eleusis nahlédl do mysli. A kdyby to třeba zítra udělal znovu, a kdyby v téže mysli Gargoyla spatřil, bylo by vše rázem ztraceno.
Tohle je k ničemu, pomyslel si po další dlouhé chvíli Franzova bezobsažného tlachání o půvabech té světlovlasé holky, kterou z nějakého důvodu Eleusis vydával za svou dceru.
Ale nejspíš to bude celé úplně jinak, pousmál se Gargoyle šibalsky. Jsi jen obyčejný pokrytec, bratránku.
Eleusis se přece vždy tak rád chvástal tím, jak je k lidem spravedlivý, jak je vnímá jako sobě rovné. A přitom si při nejbližší příležitosti pořídí jednu z nich jako mazlíčka, stejně jako si zdejší lidé z vyšších vrstev pořizují psy a kočky. A ještě k tomu takhle mladou, aby si ji přesně tak jako nějaké štěně mohl vychovat podle svých představ.
Na co ji asi nalákal? Na svůj vzhled nebo jmění, na to jak dobrým a zábavným společníkem uměl být? Nejspíš na všechno dohromady.
Jestlipak už se do něj zamilovala, jak měly ostatně skoro všechny lidské ženy při pohledu na něj ve zvyku? A jestlipak už toho náležitě využil? Teď už se přece nemusel zdráhat. Dřív všechny velkoryse odmítal kvůli Sonie. Nikdy by ji nezradil i když ještě ani nebyli svoji. Jenže teď...
Při vzpomínce na Soniu, na její vznešenost a krásu v porovnání s ostatními Atlantiďankami, natožpak s nějakou lidskou courou, se Gargoylovi udělalo mdlo. Taková urážka.
Znechuceně se odstrčil od zdi a odkráčel zpět dovnitř. Co vlastně krom trochy čerstvého vzduchu pohledávat venku? Dopil si víno a rozhodl se, že si zajde pro další.
Hodina již značně pokročila, bylo už po půlnoci a recepce měla pomalu končit. Tomu ostatně odpovídala i nálada uvnitř paláce. Všeobecný povyk a živý hovor se rozmělňovaly do menších, řidších skupinek vytrvalejších hostů. Jen tu a tam se odněkud ozvala hlasitější mluva alkoholem více posilněných jedinců.
Gargoyle se sám zprvu neomylně vydal ke stolu s naplněnými sklenkami, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a místo toho zamířil po schodišti nahoru, do jednoho z menších salónků. Tam totiž byly k mání doutníky a cigarety.
Už ani nevěděl, jak to bylo dlouho, co si naposledy zapálil. Možná... ano, naposledy ještě s bratránkem. Byli na cestě z Evropy zpět do své vlasti. Ještě naposledy si zapálili, těsně předtím, než je přišel v Káhiře vyzvednout bývalý ministerský předseda Tartessosu. Ale tahle vzpomínka už nepatřila mezi ty nejšťastnější. Tehdy to byl okamžik, kdy jejich bezstarostný život navždy končil. Pro něj osobně ale veškeré životní štěstí skončilo už mnohem dřív.
Tím se teď ale nemělo cenu zabývat. Zapálím si, vyslechnu si pobočnici a půjdu spát, rozhodl se, když měl dveře salónku na dohled. Ještě, než vkročil dovnitř jej však zarazil další, zcela nečekaný příval vzpomínek.
Bylo jasné, co bylo jejich zdrojem. Tuhle melodii by poznal vždy a všude. Schubertova Ständchen.
Zavřel oči a těžce vydechl. Zachytil se rámu dveří a opatrně, velice opatrně nahlédl dovnitř. Při tom pohledu měl pocit, že se mu rozskočí srdce. Byl to on. Ty dlouhé havraní vlasy, stejné jako tehdy... Proč sem musel přijít? Proč musel hrát zrovna tuhle píseň? Věděl snad o Gargoylově přítomnosti? Dělal mu to naschvál?
Gargoyle věděl, že riskuje, ale přesto pomalu vstoupil dovnitř, a neslyšně vplul do stinného zákoutí. Poté se bezděčně sklonil a podíval se dolů na svou levou ruku, na prst, na kterém stále ještě nosil snubní prsten, i když už nebylo kvůli komu.
Jemné, tklivé tóny k němu doléhaly skrze tlumený hovor a zabodávaly se do jeho mysli jako dýky. Bylo s podivem, jak málo stačilo, aby se část jeho života, kterou dávno odsunul kamsi do ústraní najednou vrátila v plné síle, jako kdyby to všechno prožil teprve včera.
V okamžení se všichni ostatní vytratili, místnost se rozplynula a on byl zpět v Anglii. Bylo mlhavé sobotní ráno, na stole nedojedená snídaně a rozpitý čaj a vepředu u otevřeného okna stála jeho Isabelle. Dívala se ven do zahrady a zpívala, zatímco ji Eleusis doprovázel na klavír.
Prostě tak, vzpomněla si na svou oblíbenou píseň a zkrátka ji musela odzpívat, bylo jedno, že ještě nedojedli. Zrzavé vlasy si nechala rozpuštěné a její velké, sametově hnědé oči se co chvíli stočily k němu, jen aby se ujistila, že ji sleduje a obdivuje.
Tak ráda se smála, tak ráda si zazpívala, tak ráda se napila... Někdy až příliš, často k vlastní škodě. Nakonec ji to stálo i život. Ale život jako takový milovala a užívala plnými doušky.
Její otec byl mecenášem umění a ona sama se dala považovat za malé umělecké dílo. Nic pro ni nebylo nemožné, dokázala se vnutit i s přáteli na jakoukoli vernisáž, koncert či ples. Sama psala poezii a publikovala pod mužským pseudonymem, stejně jako jiné její talentované přítelkyně.
Její pozornost si Gargoyle zprvu získával jen těžko. Stejně jako všechny měla nejdřív oči jen pro Eleusise. Jenže po čase na rozdíl od jiných zjistila, jak byl Elu vlastně nudný. Pro ni nepochybně. A tak se rozhodla věnovat více své pozornosti tomu zkaženějšímu z bratranců.
I tak bylo poměrně těžké ji zaujmout, každý den potřebovala nové podněty, byla velice prchlivá, ale přesně to Gargoylovi tolik vyhovovalo. To kvůli ní se začal více věnovat vlastnímu talentu i na úkor studia. Za dobu, co se znali, namaloval více obrazů než za celý svůj dosavadní život. Nehledě na to, že to ona mu vymyslela jeho umělecké jméno, to kvůli jejímu rozmaru se pod svá díla začal podepisovat jako Gargoyle a začal si tak říkat. To kvůli ní ho tolik bavilo vymýšlet různé hlouposti a vylomeniny, porušovat všemožná pravidla, jen aby ji pobavil. A ona se vždy ráda přidala.
Často bloumali jen tak venku po nocích, a jen pro to vzrušení se vloupali do domů lidí jež byli zrovna někde ve společnosti. Nic si nebrali, jen ochutnávali tamní alkohol a obdivovali přítomná umělecká díla. Isabelle v jejich počínání nespatřovala nic závadného, naopak, považovala to samo o sobě za jistý druh umění. K tomuto účelu jí nedělalo problém nosit různé převleky, ostatně jí ani nevadilo převlékat se za muže, jen aby Gargoyla mohla kdykoli navštěvovat i na univerzitní koleji. (Pousmál se, když si vzpomněl, jak ji jednou políbil ještě předtím, než si stihla odlepit falešný knír.) Život s ní měl zkrátka smysl, ani jeden jediný den nebyl stejný. Už od začátku věděl, že svůj život prožije s ní a ve světě lidí a zdaleka mu nezáleželo na tom, k čemu ho jeho původ předurčoval.
Vzali se ten samý den, kdy ji požádal o ruku. Často mu kladla na srdce, že život je krátký, tak na co čekat.
A měla pravdu. Její život byl rozhodně příliš krátký.
Píseň skončila a ozval se potlesk. Gargoyle nejspíš ani nevěděl, co dělá, ale přidal se. Isabelle by určitě zatleskala. Ne, nejspíš by se zrovna tak klaněla nadšenému publiku. Kdyby tu byla, Elu by trval na tom, že bude pouze doprovázet její hlas. Tak to bylo vždycky.
V tu chvíli už byl ale Gargoyle znovu nucen se co nejvíc ponořit zpět do stínu. Nebyl tu přece kvůli starým vzpomínkám, jakkoli bylo toto nečekané snění lákavé.
Elu vstal a uklonil se a u klavíru jej vystřídala štíhlá, světlovlasá mladá dáma v modrých šatech. Že by to snad byla ona? Ne... nevypadala na to. Takhle byla rozhodně starší a hru na klavír ovládala bravurně, což se prý o té údajné bratránkově dceři říci nedalo.
Gargoylovi to přišlo skoro nemožné, ale vlastně se cítil pobaven. Už nepotřeboval ani další víno ani cigaretu. Představení, jež se před ním odehrávalo, bylo dost zajímavé samo o sobě. Světlovláska u klavíru hrála impozantně, nejspíš by ji pochválil sám pan Chopin, jehož složitější skladby byly zjevně jejími oblíbenými. Když dohrála, Elu jí uznale zatleskal a ona na něm doslova visela očima. Jak sladce se usmívala, když mu podala svou ručku a on ji lehce políbil na klouby prstů. Něco jí řekl, ona nadšeně přikývla a následně se spolu odebrali ven z místnosti.
Copak? Jeden mazlík nestačí? Zasmál se tiše Gargoyle a jako vždy si dával dobrý pozor, aby jej bratránek náhodou nespatřil.
Nechal je odejít a potom se sám zvedl a následoval je na chodbu. Udržovat si náležitý odstup bylo naprosto zásadní.
Elu a jeho slečna sešli dolů po schodech, ve vstupní hale si připili vínem a chvíli spolu rozmlouvali. Její oči doslova zářily, když je na Eleusise upírala. Tu a tam se zvonivě zasmála něčemu, co jí řekl. Když je Gargoyle sledoval, na krátký, kratičký okamžik zalitoval, že nemůže přijít blíž a rovněž si popovídat. Dnes by to dopadlo katastrofálně, bývaly ale časy, kdy spolu s bratránkem rozmlouvali o všem možném každý den. Vzájemně si byli vtipnými, podnětnými společníky a těmi nejlepšími přáteli.
To už si ale Elu a jeho společnice dopili své víno a evidentně se rozhodli vyrazit na chvíli na vzduch. Gargoyle je s náležitým odstupem opět následoval.
Venku se pak rozhodli pokračovat v nenuceném hovoru a vyrazili na pozvolnou procházku po parku. On ji nejdřív nechal se zavěsit za jeho předloktí, po chvíli se ale chytili za ruce a jejich prsty nechali vzájemně proplést. A po několika dalších krocích Elu svou slečnu zatáhl stranou z cesty.
Gargoyle se rovněž musel vydat mezi stromy a keře, aby je mohl nadále sledovat. I tak se musel přeci jen trochu přiblížit, aby ve světle vzdálené lucerny mohl spatřit, jak Eleusis svou vyvolenou něžně pohladil po tváři, druhou rukou ji chytil v pase, sklonil se k ní a políbil ji. Ona se k němu přitiskla a polibek s nadšením opětovala.
Tak takhle je to! ušklíbl se Gargoyle. Pán se šel pobavit a mazlíček zůstal sám doma. Vida, vida. Na tyhle záležitosti je asi 'dcerunka' přeci jen příliš mladá.
Tu Gargoyla napadlo, že by se možná mohl jít sám přesvědčit, zda pan Franz ohledně té pozoruhodné mladičké slečny náhodou nepřeháněl. Vždyť dost možná ani nespí a je smutná, že ji Elu nevzal s sebou. Možná bude ráda za nečekanou návštěvu.
V tu chvíli se Gargoyle nedokázal ubránit krátkému povzdechu. Při té představě s ním doslova lomcovalo náhlé vzrušení. Zvlášť když před sebou sledoval svého kdysi tak vznešeného, královského bratrance, kterak svou slečnu tiskne zády ke stromu, nabírá si plnou hrst jejích světlých vlasů a líbá ji na krk.
To bylo vůči té osamělé mladé dívence rozhodně nespravedlivé. Ale neboj, mazlíčku, já ti to vynahradím. A než s tebou skončím, mohla bys mi toho spoustu prozradit.
Otázka samozřejmě byla, kolik toho vlastně o svém pánovi ví. Ale i kdyby toho moc neřekla, tahle návštěva by rozhodně mohla stát za to, nejen kvůli touze, kterou by s tou holkou mohl uspokojit, jako spíš kvůli tomu, co tím způsobí svému bratranci. Jak ti asi bude, až ji najdeš? Bude ti jí líto, tak jako tenkrát těch lidí, kvůli kterým jsi obětoval naši vlast? Budeš za to obviňovat sám sebe? Budeš se nenávidět za to, že jsi odešel, ze jsi ji nechal samotnou?
Už se skoro chystal vyrazit, když tu si Gargoyle náhle všiml, že Elu něco zřejmě velice důležitého sděluje své vyvolené do ucha. Nejspíš už ji prosí, aby jej vzala k sobě domů. A asi úspěšně, vzhledem k tomu, že dotyčná přikývla, narovnala si šaty, uhladila vlasy a vyrazila zpět k paláci.
Jenže buďto si ji z nějakého důvodu chtěl Elu prohlédnout z větší dálky, anebo tu něco nesedělo. Nenásledoval ji. Zůstal stát ve stínu stromu s hlavou lehce skloněnou. A Gargoyle si až příliš pozdě všiml matné, modré záře, jež se zdála vycházet jeho bratranci z hrudi.
Byla to chyba, příšerná chyba, uvědomil si Gargoyle, když se ještě snažil svůj omyl napravit a utéct. Jenže to už nešlo. Jeho nohy už jej neposlouchaly. Ani jeho ruce, ani ústa. Dostal se příliš blízko, přišel svému bratranci právě na dosah a zcela dobrovolně. Odevzdaně a uznale se pousmál.
Gratuluji, příteli. Tohle jsi zahrál skvěle. Jak dlouho už o mě víš?
Už nahoře jsem tě poznal. Přišla strohá odpověď.
Hmm, to bylo chytré, vylákat mě takhle ven. Řekni, viděl jsi moje vzpomínky? A to, na co jsem myslel teď, to jsi taky viděl? Chtěl vědět Gargoyle a usmál se ještě víc, zrovna tolik, kolik mu Eleusis silou své mysli dovolil.
Na tom nesejde. Odsekl Elu. Kde je Venusis?
Neboj se, příteli. Postaral jsem se o něj. Po tom tvém neuváženém činu na tom byl dost mizerně, ale přežil. Jeho císařská výsost je v bezpečí.
Přestaň už s tímhle nesmyslem! Rozlítil se konečně Eleusis.
Síla jeho vzteku málem podlomila Gargoylovi nohy. Ale nevzdával se. Rozhodně ne tak snadno. Řekni mi jediný důvod, proč by to měl být nesmysl. Je o tolik mocnější, než ty jsi mohl kdy doufat!
To ti nedává právo z něj dělat to, co není! Trval na svém Elu. Copak nevíš, co by s námi všemi, s celou planetou skutečný císař provedl, kdyby se to dozvěděl?
Gargoyle se neudržel a znovu se rozesmál. Co že ti najednou tak záleží na císařově svrchovanosti? Mimoto oba víme, že už tam nikdo není. Tisíce let se nikdo neozval. Jsou dávno pryč. To my, naše rodina, jsme poslední! Poslední a jediní vládci vesmíru!
Posloucháš se vůbec? Jsi nemocný. Opáčil zlostně Elu a stále se na Gargoyla ani nepodíval.
Díky za starost, příteli, ale jsem v pořádku. A vůbec, když už jsme u tvých dětí, jak se má Nadia? Zeptal se Gargoyle s lehkým pousmáním. Nečekal, že přijde odpověď. Nicméně to, co přišlo místo ní, jej i tak překvapilo, zejména svou zběsilostí a až nečekaně krutou silou.
Všechny svaly v jeho těle se stáhly v prudké křeči, ruce i nohy se mu bolestivě zkroutily. S přidušeným sténáním klesl k zemi. Takhle nějak se asi musely cítit oběti velkých hadů-škrtičů. S každým drobným výdechem se jeho hrudní koš stahoval a smršťoval, už se nedokázal znovu nadechnout. Ještě, než se mu zatemnilo před očima, spatřil, jak se Eleusis potácí směrem k němu, a nakonec před ním klesá na kolena. Z posledních sil se Gargoyle zmohl na rychlou myšlenku, jedinou, která mu snad ještě mohla zachránit život.
Jestli mě teď zabiješ... jestli se nevrátím... Venu zemře taky. Už nikdy se s ním neuvidíš.
Na to jej Eleusis chytil vzadu za vlasy a škubl s ním k sobě. Do obličeje mu zasvítilo světlo Modré vody. Svalové křeče trochu povolily. Hýbat se nemohl, ale nadechnout ano. Cosi mu odkapávalo na tvář.
Otevřel oči a v duchu se opovržlivě uchechtl. Takový amaterismus! Nezabil bys mě, sám bys u toho dřív zemřel. Prohlásil posměšně když spatřil Eleusisovy strhané, vyčerpané rysy a proud krve jež mu tekl z nosu.
Elu těžce, přerývaně oddechoval a jen stěží se dokázal udržet a nepadnout k zemi. Nakonec nechal Gargoyla sklouznout za svého klína zpět do trávy a sám ulehl vedle něj.
Gargoyle nemohl dělat vůbec nic, ani si otřít bratrancovu krev z očí. Jen se namáhavě nadechoval a vydechoval. Po chvíli však sebral dost sil na další rychlou myšlenku.
Jak vůbec můžeš být jeho otcem? Jsi tak slabý. Všechno, čím Venusis je, zdědil po mojí sestře. Ta by mě zabila ve vteřině, bez mrknutí oka. Musel sis vedle ní připadat tak-
Připomeň mi ještě, kdo z nás dvou ji nechal zabít?! Rozběsnil se znovu Elu. Kdo ji nechal podříznout jako dobytek?
Síla Eleusisova vzteku s Gargoylem skoro až fyzicky cloumala. Všechny, co se na tom podíleli jsem nechal hned popravit. Odpověděl, jakmile mu to pomalu ustupující bolest dovolila. Tohle si nezasloužila.
Nechápu, z čeho se snažíš vymluvit! Okřikl jej v myšlenkách Elu. Zároveň znovu chytil Gargoyla za vlasy a natočil jeho tvář k sobě, tak, aby mu mohl pohlédnout do očí. Udělali to přesně tak, jak jsi chtěl. Chtěl jsi, aby zemřela přesně tak jako Isabelle.
Ne, příteli, to se pleteš. Ohradil se Gargoyle. Kdybych chtěl tvé ženě dopřát stejnou smrt, museli by ji podříznout až nakonec, až po tom všem, co s ní udělali. Isabelle takové štěstí neměla, připomněl trpce a dál vzpurně hleděl na svého protivníka. Zůstat mu drze zírat do očí byla ta poslední forma vzdoru, na kterou se teď zmohl.
Snad nečekáš, že ti budu vděčný? Vysmál se mu Elu.
Od tebe nečekám nic. Prohlásil Gargoyle znechuceně a nechal své myšlenky utichnout, stejně jako jeho bratranec.
Co myslíš, že by ti na tvé počínaní řekla? Ozval se Eleusis po delší době klidu, kdy k nim doléhaly jen vzdálené dozvuky končící oslavy.
Během odmlky zjevně stihli oba sebrat dost sil, jejich následující dialog se totiž odehrál zběsile rychle, během okamžiku.
-Co by mi řekla Isabelle? zareagoval Gargoyle. A proč by mě to mělo zajímat? Neřekne mi už nikdy nic, protože je mrtvá. Byla jenom člověk, takže je pryč nadobro. Narozdíl od tvojí ženy!
-To se pleteš. Sonia se nevrátí zrovna tak, jako Isabelle. To my přijdeme za nimi.
-Ta tvoje víra! A pak kdo je tu nemocný... Jak můžeš být tak pomatený, že to odmítáš? Vždyť je to přímo před námi! S tvým synem to všechno dokážeme. Jen potřebujeme Modrou vodu. Najdeme Rudého Noema a Atlantis a Sonia a všichni ostatní můžou zase žít!
-I kdybych ti dal za pravdu, i kdybychom ty lodě našli, to, o čem mluvíš jsou technologie staré statisíce let. I kdyby byly ještě funkční, dávno o nich nic nevíme.
-O to se neboj. Tvůj syn se silou Modré vody ani nic vědět nemusí. Bude to fungovat.
-Mluvíš z cesty. A navíc: Soniu a ostatní? Kdo jsou ti ostatní? Snad ne předešlí dědicové?
-A kdo jiný?
-A jak si to přesně představuješ? Z jaké doby by měli být?
-Všichni.
-Jsi blázen. Když vynechám poslední tisíciletí, všichni ostatní by nás považovali přinejlepším za zrůdy. Jediné, čeho tak dosáhneš bude nová válka.
-Modru vodu bychom přece měli my. To my bychom byli jejich pány!
Kdo 'my'? Namítl Elu posměšně, když se jejich vnitřní hovor zase zpomalil. Modrá voda náleží mě a mým dětem!
Měly to být moje děti! Okřikl jej Gargoyle bez váhání.
Výborně! Že bychom se dostávali k věci? Pokračoval Elu pohrdavým tónem. Chtěl jsi Soniu snad pro sebe?
Jistěže chtěl! Potvrdil Gargoyle konečně jemu i sobě. Už nemělo cenu to dál skrývat. To naše krev byla silnější! Poukázal na zcela zjevný fakt. S tebou se všechno jenom promarnilo. Kdyby byl tvůj otec co k čemu, dávno by se tě zbavil a za své dědice by uznal mě a ji!
Tomu se však Eleusis jen zasmál. Nahlas, ne jen v myšlenkách. „Kdybys jen tušil, o čem mluvíš."
„O čem mluvím? No tak, řekni!" Vybídl jej Gargoyle drze. Tušil už, co přijde. To, čím skončila jejich poslední hádka. Nepochybně Elu ten nesmysl zase vytáhne.
„Už jsem ti to jednou řekl. Nepřijal jsi to."
„Myslíš tu hloupost s mým původem?" Samozřejmě. Tohle prostě muselo přijít.
„Není to hloupost. Ty jsi-"
„Ne!" vyhrkl ze sebe Gargoyle těžce svým skutečným hlasem. „Lžeš!"
„Pravda se nakonec vždycky ukáže." obhajoval dál svůj nesmysl Eleusis. „Jednou to budeš muset uznat."
„Tenhle nesmysl nikdy neuznám. Nikdy!" zasupěl Gargoyle vztekle.
„Ale ano." odvětil Elu chladně. „A uznáš, že všechno, co jsi způsobil, všechno bylo zbytečné."
„Nebuď směšný."
„Nejsem." prohlásil Elu až příliš sebejistě a posadil se. Samozřejmě, měl Modrou vodu. Zotavoval se rychle, o dost rychleji než všechny ostatní bytosti nucené žít bez ní.
„Jsem rád že už je ti líp, bratránku." okomentoval jeho stav Gargoyle, sám stále neschopen pohybu.
„Je mi rozhodně líp než tobě. Jsem totiž dědicem Modré vody. Narozdíl od tebe." řekl mu na to Elu pomalu a důrazně, záležet si dával na každém slově. „Proto teď budu moci nahlédnout do tvé mysli jako do knihy, a vytáhnout si odtud všechno, úplně všechno, co by mě mohlo zajímat." prohlásil povýšeně, zatímco Gargoyla přetočil na záda, obkročmo si sedl na jeho hruď a koleny přimáčkl jeho paže nemilosrdně k zemi, což bylo možná prozíravé, ale zbytečné. Gargoyle by stále ještě nedokázal klást jakýkoli odpor.
„Ne! Pusť mě!" zachraptěl dotyčný ve snaze probrat aspoň některé svaly svého těla k životu.
„Nic s tím nezmůžeš." vysmíval se mu Eleusis, když se nad ním skláněl.
„No tak, pusť mě, slyšíš!" Už prosil, spíše než vyhrožoval Gargoyle. Už tušil, jak moc tohle bude trýznivé, ale horší bylo vědomí toho, jak moc si to Eleusis užije.
„Nenamáhej se." šeptl na něj Elu sladce, a trpělivě mu odhrnul vlasy z čela a kapesníkem otřel vlastní sraženou krev z očí. „Stejně mi v ničem nezabráníš. A víš proč? Víš proč, bratránku?" zeptal se, když si zběžně otřel krev z vlastního nosu a rtů.
„Tak to už řekni!" uchechtl se Gargoyle v posledním záchvěvu vzdoru. „Ať to máme za sebou."
„No dobrá. Víš, možná jsem slabý. Možná jako Dědic nestojím za nic." Přiznal Elu a opět se sklonil ke Gargoylovi. Jeho vlasy se kolem nich sesunuly jako temná opona. „Ale ty nemáš právo mě o tom poučovat." řekl hrozivě tiše a svými rty se otřel o jeho tvář. „Jsi tak inteligentní... Výjimečný, dalo by se říct... Ale pořád," sykl mu do ucha, „pořád jsi jenom člověk!"
Potom se Elu zvedl akorát tak, aby se Gargoylovi mohl zpříma podívat do očí, jednou rukou ho chytil za vlasy na temeni, druhou mu nesmlouvavě zakryl ústa a v několika mučivých vteřinách si z Gargoylovy paměti zjistil vše, co potřeboval.
Navzdory všem radám se Gargoyle snažil pohnout alespoň o kousek, aspoň trochu se vykroutit nebo stočit pohled stranou. Eleusis na něj nebral žádné ohledy, potřeboval jen získat informace a rychle. A v tomto případě mu nezáleželo na tom, co v mysli svého protějšku způsobí. Věděl moc dobře, proč Gargoylovi zakrývá ústa. Bolest byla už ze začátku nesnesitelná a stále se stupňovala.
Bylo to sice počínání kruté, ale přísně logické. Takovou příležitost dozvědět se vše o zázemí a plánech svého nepřítele přece Elu nemohl nevyužít. Gargoyle mu to vlastně ani nemohl vyčítat.
Když bylo po všem, Elu znovu vyčerpaně sklonil hlavu a čelem klesl na své předloktí, hned vedle Gargoylovy skráně. Ten v tu chvíli nebyl schopen žádné úvahy ani reakce, jeho mysl mu připadala zpustošená, vyprázdněná. Zbývala jen bolest a závrať a ohlušující zvuk bratránkova namáhavého dechu.
Nakonec se přeci jen začalo vše uklidňovat a Gargoyla napadlo, že už asi ví, jak chutná znásilnění.
Dostal jsi okusit vlastní medicínu, nic víc. Vmísil se do jeho úvah Elu.
Přece jsem se jí ani nedotkl. Ale neboj se, příteli. K našemu příštímu setkání pro tebe vymyslím něco podobně intenzivního. Přislíbil mu na oplátku Gargoyle.
Budu se těšit. Zazněla strohá odpověď a po ní už nic.
Po další nehybné, tiché chvíli si však Gargoyle uvědomil, že ve své mysli sleduje jednu ze svých nedávných vzpomínek. Přesněji svůj poslední rozhovor s Venusisem. Vše se zdálo trochu mlhavé, světlo z oken, honosné křeslo a chlapcova ruka na opěrce...
Mluvíte spolu často? Zajímal se Elu. To on si ve skutečnosti tuto vzpomínku přehrával, Gargoyla nechával pouze nahlédnout.
Tak často, jak je to možné. Skoro každý den. Nezastíral pravdu Gargoyle. A ne, neptá se po tobě. Vůbec se o tobě nezmiňuje. Dodal vzápětí a jeho srdce pookřálo nad náhlou bolestí jež sevřela bratrancovo nitro, tak silnou, že ji pocítil i on. Takže snad pochopíš, že nic vyřizovat nebudu.
Není třeba, nestojím o to. Hlesl Elu. Byl to velmi špatný lhář. Alespoň v myšlenkách.
Gargoyle si místo odpovědi jen posměšně odfrknul. Potom jej ale cosi donutilo se několikrát za sebou krátce a rychle nadechnout. Učinil tak ve snaze rozpoznat, co za povědomou vůni to vlastně celou dobu cítil z bratrancových vlasů.
Cigarety? Zase jsi začal? Uteklo mu z mysli, než sám sebe stačil zarazit.
Co je ti po tom...
Neboj, nezajímá mě to. Ale vzhledem k naší... naší pozici jsem si toho nemohl nevšimnout.
Jen výjimečně. Přiznal nakonec Elu.
V tom si Gargoyle zcela bezděčně vybavil světla ohňostroje. Nepřál si to, bránil se jak jen mohl, ale bylo jasné, že je Elu v jeho mysli zahlédl taky.
Taky jsem si dnes vzpomněl. Ozval se.
A potom už tok vzpomínek nešel zastavit. Ani nevěděl, zda si to všechno vybavuje on sám nebo jeho drahý bratránek. To byla potíž se sdílením myšlenek...
...Třpyt barevných jisker se tehdy rozlil po obloze a pak ještě jednou, a zas a znovu. Gargoyle si potáhl z cigarety a při výdechu přizvukoval známou melodii, kterou si vedle něj prozpěvoval Elu. Pořád tak trochu schovával prsty levé ruky. Ještě nebyla ta správná chvíle, aby si bratránek všiml snubního prstenu. Ještě si úplně nerozmyslel, jak mu má sdělit, že se s ním do Tartessosu už nevrátí...
V tom se Elu konečně zvedl, pustil znovu krev do Gargoylových paží a dosedl v trávě po jeho levé straně. Potom jej vzal za ruku a nahmatal právě ten snubní prsten.
„Pořád mě to mrzí. Ani nevíš, jak moc." řekl nahlas.
„Mě už tolik ne." zachraptěl Gargoyle. „Byla to přeci jen cenná zkušenost, co se týče pravé povahy lidí."
„Jsi zaujatý." oponoval Elu. „Vidíš jen to, co chceš vidět."
„To samé bych mohl říct já o tobě." namítl Gargoyle. „A kdo z nás má pravdu?"
„V mnoha věcech máme pravdu oba." vydechl Eleusis znaveně a opřel si paže o pokrčená kolena. „Nám ale nepřísluší vynášet soudy."
„Už zas ty tvoje řeči!" zasyčel na něj Gargoyle, a dokonce nepatrně pohnul hlavou. Ale asi nemělo cenu se mu jeho přesvědčení snažit vymluvit. Nikdy se svých bludů nevzdá. „Víš, když jsem se předtím ptal na Nadiu," pokračoval, když se zas trochu uklidnil, „myslel jsem to vážně. Kdepak ji asi schováváš?" zeptal se a mírně pozvedl obočí.
„Nenamáhej se." švihl po něm Elu pohledem plným opovržení. „To, že ti můj syn prozradil, že Nadia žije, ještě neznamená, že je to pravda."
„Ne, příteli, namáhat se skutečně nemusím – je to zcela zjevné." pousmál se Gargoyle samolibě. „Ani nemusíš nic říkat. Jestli teď nemáš u sebe obě Modré vody, kde je asi ta královnina? Komu jinému bys ji dal, než Nadie? Snad ne té tvé blondýnce, takový blázen snad nejsi." spekuloval nahlas a poté zvědavě vyčkával na odpověď, nebo na jakýkoli náznak potvrzení jeho úvah.
A ticho, jež se mezi nimi usadilo, bylo více než výmluvné.
„Takže je to tak!" uchechtl se Gargoyle vítězoslavně. „Mno..." mlaskl si spokojeně, „oba moc dobře víme, že s Modrou vodou Nadie nic nehrozí. Sonia ji vždycky ochrání. Nadia je tedy naživu. Otázka je, kde?"
„Snad si nemyslíš, že ti to prozradím."
„Ne, to ne. Myslím si totiž, že mi ani nemáš, co prozradit. Sám to nevíš, že je to tak?" provokoval Gargoyle. „Řekni, hledáš ji vůbec? Nebo si snad vystačíš s tou holkou? Co se ti muselo stát s mozkem, aby ses místo své vlastní dcery upnul na tuhle nicku, na tu obyčejnou lidskou-"
Víc už říct nestihl. Eleusis mu to nedovolil.
Copak, tnul jsem do živého? Vnutil se mu alespoň do myšlenek.
Moc mluvíš. Odbyl ho Elu nevzrušeně. Tenhle rozhovor už měl dávno skončit.
Výjimečně souhlasím. Přiznal Gargoyle. Mám na srdci už jen poslední věc.
„Mluv."
„Jak bych jen začal," řekl a zadíval se mezi koruny stromů až ke hvězdám. „Tvůj syn už nemluví ani o tobě, ani o Sonie. Nemá cenu si něco nalhávat, je to moje zásluha. O Nadie ale mluví pořád." přiznal trochu neochotně. „Každý den mi znovu sděluje, že je Nadia naživu. A pokaždé se mě ptá, jestli už jsem ji našel. Zjevně mu na ní stále záleží, víc než na komkoli jiném."
„Proč mi to říkáš?" ozval se Elu po chvíli, tichým, zvláštně uklidňujícím hlasem.
„Nikdy jsem ti nesplatil tvou velkorysost ohledně mě a Isabelle." prozradil Gargoyle na vysvětlenou. „Sice to nakonec nebylo k ničemu, ale za to jsi nemohl. Takže na oplátku chci abys věděl, že co se týče Nadii, nebudu Venusisovi nic vymlouvat. Nechám věci tak jak jsou." řekl a za svým sdělením si stál.
„Může se to obrátit proti tobě." připomněl mu Elu a přes rameno mu pohlédl do očí.
„Já už se nějak zařídím." povzdychl si Gargoyle, a dokonce se mu podařilo ledabyle mávnout rukou.
Elu pohyb zaznamenal, ale nijak jej to nevyvedlo z míry. „Ta žena v červených šatech, tvá pobočnice," zalovil v uloupených Gargoylových vzpomínkách, „Postará se o tebe?"
„Jistě." přikývl oloupený. „Je to věrná služebnice."
„Pošlu ji za tebou." přislíbil Eleusis po krátkém váhání.
„To se zas může obrátit proti tobě. Rozmysli si to, Elu."
„Už mi tak neříkej!" sdělil mu oslovený nevrle. „To už nejsem já."
„Ale podívejme, kdo si tu libuje v dramatických gestech!" pookřál Gargoyle. „No a kdo tedy jsi?"
„Nikdo." Odpověděl poslední král Tartessosu, a ještě jednou se sklonil ke Gargoylovi, aby si znovu pohlédli do očí. Ty jeho byly zoufale netečné a prázdné. Jistě chápeš, co teď musím udělat, řekl nakonec.
Samozřejmě. Jen do toho. Povzbudil jej Gargoyle a vzápětí už si užíval sladké vplutí do temných vod bezvědomí, jež mu jeho dávný přítel přivodil, tentokrát velmi ohleduplně.
…
Tak přece to byla ona. Stála u vstupní brány, čekala tu na něj, i když ji poslal ven z areálu a následně co nejdříve pryč z města. Neudělala to, i když ji o to výslovně požádal. Bude ji k tomu tedy muset nějak přesvědčit, i přesto, že už se nechtěl zdržovat. Jenže Gargoyla nebylo moudré podceňovat. Nikdy.
„Co se stalo? Co je – co je ti, podívej se na mě!" zazněl její ustaraný hlas. Nemo vzápětí pocítil dotek jejích dlaní na svých tvářích. „Kdo ti to udělal?" Vyzvídala tiše, když mu něžně odhrnovala vlasy slepené krví pryč z obličeje.
„To já sám." vyrazil ze sebe Nemo s námahou. Zbavit Gargoyla vědomí jej stálo další značnou porci sil.
„Cože?" šeptla nevěřícně. „Počkat, o co šlo?"
„Jeden starý konflikt." Odbyl celou věc Nemo netrpělivě. „Moc se omlouvám, že jsem tě do toho zatáhl. Ale prosím poslechni mě. Jestli máš ke komu zamířit, okamžitě odjeď z města."
„A co ty?" vyzvídala rozechvěle a pohladila jej po tváři. „Co bude s tebou?"
„Já už si poradím. Jsi hodná, že na mě myslíš, ale není třeba."
„Není třeba? To myslíš vážně?" zamračila se a pozorně si jej prohlížela, nejspíš hledala známky nějakých dalších zranění. „A kam vlastně půjdeš?" zeptala se s upřímnou obavou. „Nechceš jít se mnou? Prosím!"
„Nemůžu. Promiň." omluvil se a špičkami prstů ji odhrnul vlasy z čela.
„Jistě." vzdychla odevzdaně. „Ale uvidíme se ještě...? Někdy?" vzhlédla k němu.
„Nevím." řekl popravdě. „Možná ano. Moc rád jsem tě poznal, Birgit."
„A já tebe. Ať už se jmenuješ, jak chceš." řekla ještě tichým hlasem, a přistoupila ještě blíž aby jej mohla políbit i přes srážející se krev na jeho rtech.
„Ne, takhle ne." odvrátil se od ní Nemo. „Ty nemusíš vypadat jako po rvačce." vysvětlil a letmo se na ni usmál.
Zasmála se taky. Lehce, zvonivě. „Hezky se směješ." přiznal jí a pohladil ji po vlasech. „A teď už jdi prosím. Nechci abys kvůli mně měla problémy."
„Tak hodně štěstí."
„I tobě, Birgit. S Bohem."
„S Bohem!" odpověděla a naposledy stiskla jeho ruku.
Nemo stisk krátce opětoval, ale pak už se bez váhání sebral a vyrazil zpět k hotelu, tak rychle, jak to jeho fyzické i psychické vyčerpání dovolilo. Nemohl se zbavit těch příšerných představ ve své mysli. Teď už sice věděl, že Elektře nejspíš nic nehrozí, Gargoyle tu byl sám jen se svou pobočnicí. Z jeho lidí jí neměl kdo ublížit. Ale dokud ji neuvidí živou a netknutou na vlastní oči, nebude moci klidně vydechnout.
Nakonec měl Gargoyle pravdu. Nemo teď nedokázal pochopit vlastní jednání a pohnutky. Nikdy neměl ve zvyku ji opouštět, pokud si nebyl jist, že je jí nablízku některý z přátel či posádky. Proč tedy pro všechno na světě, od ní v cizím městě takhle odešel, proč jen ji nechal úplně samotnou na hotelovém pokoji, kam se za ní mohl dostat... vlastně kdokoli, kdo by o to opravdu usiloval. Nenáviděl se za to, co provedl, jakému zbytečnému riziku ji vystavil. Něco takového už se nesmí nikdy opakovat. A už taky věděl, že nemá cenu Elektru nadále přesvědčovat, aby odešla. Odteď může být v bezpečí jen na Nautilu a ani to ještě nějakou dobu nebude tak úplně pravda.
Ale když už nic jiného, byla to velmi cenná zkušenost. V tuto chvíli už věděl, že svět zdaleka není tak rozlehlé a bezpečné místo, jak se mu v posledním roce začalo zdát. Už mu bylo jasné, jak moc svého nepřítele podcenil. V tomto smyslu si mohl gratulovat k tomu, co za cenný poklad se mu z Gargoylovy mysli právě podařilo uloupit. Při chůzi jej to znovu značně vyčerpávalo, ale i tak se snažil zapracovat hluboko do své paměti vše, co se mu podařilo z bratránkových vzpomínek vytáhnout, tak aby mu neunikl žádný detail, aby nepřišel o jedinou drobnost.
Prohlédl si i jednu velice intenzivní vzpomínku, takovou, jež se podle všeho Gargoylovi v mysli vynořovala každý den. Byly to jeho poslední chvíle na půdě Tartessosu. Venusis na tom byl po zborcení stropu Velkého sálu skutečně velmi zle. Jeho zranění byla daleko horší a rozsáhlejší než jen rozdrcená ruka. Jen s tichým, nevěřícným úpěním a slzami vzteku v očích jej tehdy Gargoyle vyprošťoval zpod kamení a suti. Nemo si to ani nedokázal prohlédnout celé. Nešlo to, zvlášť když věděl, že tu situaci sám zapříčinil.
Jako další navazovala vzpomínka na Venusisova lékaře. Promlouval ke Gargoylovi vlídně a bázlivě – snažil se mu naznačit, že ještě není vhodné, aby na Venusise pohlédl tváří v tvář. Nemo si raději vůbec nechtěl představovat, co to mohlo znamenat. Ve všech dalších vzpomínkách pak Gargoyle vídal Venusise stále stejně – jen předloktí jeho nezraněné ruky na opěradle zdobeného křesla.
Nemo teď dokonce i věděl, kde se jeho syn nachází. Tedy alespoň přibližně. Jeho nový domov byl na lodi; byl neustále v pohybu. Předstihl jsi mě, jen trochu primitivnějším způsobem. Já se chystám na to samé, pomyslel si Nemo směrem ke Gargoylovi. Rovněž zvažoval, zda by neměl ihned kontaktovat svou posádku a zda by se neměli vydat Venusise hledat, najít a získat zpět.
Ale mělo to vůbec smysl? Nautilus ještě nebyl schopen vyplutí, a další lodě byly k tomuto účelu zoufale pomalé. Navíc Gargoyle zcela určitě co nejdříve kontaktuje své lidi a vydá příslušné rozkazy, aby loď s Venusisem opět odnavigoval do neznáma, popřípadě ještě pro jistotu nachystal nějakou léčku. Ne, tohle by bylo zbytečné, Nemo by tak jen riskoval životy své posádky i bezpečnost samotné mise.
Z jeho úvah Nema nakonec definitivně vytrhlo naprosté vyčerpání. Nejspíš zvolil přeci jen příliš rychlé tempo. Za těchto okolností měl ještě zkusit něco málo sníst nebo aspoň usrknout trochu vína, zkrátka něco, co by ještě chvíli udrželo hladinu krevního cukru v normě. Nemohl popadnout dech, nohy měl ztuhlé, jako by se lepily k chodníku, zvonilo mu v uších a zatmívalo se před očima.
Několik blížících se kolemjdoucích mu taky nebylo zrovna vhod. Opět se unavil už jen snahou je od sebe silou svých myšlenek odehnat. V příhodný okamžik tedy klesl k zemi, na stíněném místě. A doufal, že si jej tu nikdo nevšimne a nepřispěchá jej zachraňovat.
Schoulil se do sebe ve snaze co nejvíc skrýt záři Modré vody, a soustředil se jen na své dýchání a na nově nabyté vzpomínky. Zhruba po půl minutě, která mu však připadala jako věčnost, se pomalu začínal zotavovat. Zhluboka se nadechl a vzhlédl vzhůru. Světlo plynových luceren se v dálce matně odráželo od siluety bílé věže kostela Svatého Augustina, jež vystupovala ke hvězdám těsně za Albrechtovým palácem. Ještě před půlnocí už kolem kostela jednou prošel a měl v úmyslu se podívat dovnitř. Možná by jej nechali si i zahrát...
Díky za tuhle lekci! Budu se to snažit nezapomenout. Vzkázal spěšně směrem vzhůru, když na moment zavřel oči. Potom konečně sebral nové síly, zvedl se a vydal se na zbývající kousek cesty, mnohem odhodlaněji než předtím.
Zdalipak se sem ještě někdy v životě podívá. A s kým?
Na podobné úvahy však už bylo pozdě.
…
Už podruhé za krátkou chvíli se Elektra vzbudila leknutím. Víčka i hlava jí už nesmírně ztěžkly, bylo čím dál namáhavější udržet se v bdělém stavu. Správně by sice měla dávno spát, ale nemohla se k tomu přinutit, ne, dokud nevěděla, že je Nemo zpět. A tak se rozhodla mu v jeho nepřítomnosti pomoct se sbalením jeho věcí. On sám by to jen jí samotné nejspíš nesvěřil – občas ji sice nechával, ať mu pomůže, avšak musel mít o všem přehled. Vlastně se dost možná bude zlobit, nicméně stalo se a znovu vybalovat už určitě nemělo cenu.
A tak tu klečela na zemi v jeho ložnici, ruce a hlavu položené na posteli a jeho polštář pod bradou. Její tvář osvětlovala slabá záře malého hologramu. A i když už se jen těžko bránila spánku, stále sledovala obraz před sebou. Mladá královna s novorozencem v náručí, vedle ní Nemo, tehdy ještě král Tartessosu, a kousek před ním malý princ Venusis. A pak tu byl ještě někdo. Stál v těsné blízkosti svého krále, pravici měl položenou na jeho rameni. Elektra se kdysi Nema zeptala, proč jej z obrázku nesmaže. Nechtěl jí na to odpovědět, neřekl nic určitého.
A evidentně tu postavu smazat nehodlal, což měla Elektra problém pochopit. Nebyl to totiž nikdo jiný než Gargoyle, ministerský předseda Tartessosu, velezrádce, ten, co způsobil všechno špatné v jejich životě. A kdysi také králův nejlepší přítel.
Byl štíhlý a vysoký, ještě o trochu vyšší než Nemo, a kolem boků měl připnutý zdobený opasek s mečem. Elektra se zadívala do jeho tváře, na ty chytré, přemýšlivé oči. Na první pohled se o něm nedalo říct, že by byl pohledný, ale rozhodně byl zajímavý. Působil tak uvolněně, nenuceně. Šťastně. Rozhodně by do něj neřekla, že by v době pořízení tohoto obrázku měl už něco za lubem. A možná, že to jen uměl dobře skrýt.
Co se mu asi muselo v životě přihodit, aby se tolik změnil? Nemo by se určitě nepřátelil s někým tak podlým a bezcitným. Gargoyle takový nemohl být vždycky. Co ho to jen popadlo, že najednou zradil vše, co mu bylo v životě drahé a provedl tolik strašných věcí? A když bylo po všem, když všechno to běsnění a hrůza skončily, zamyslel se nad tím, co vlastně způsobil? Litoval toho někdy? Toužil se někdy vrátit v čase a změnit běh událostí?
Třeba se někdy naskytne možnost se ho na to zeptat, pomyslela si Elektra. Co vlastně asi dělá teď? Jak jen se asi žije s takovým balvanem zatěžujícím svědomí...
Její poslední myšlenku už ale opět přerušil spánek. Poslední zbytky její bdělosti na ni ještě naléhaly, aby hologram vypnula a vrátila na místo, kde jej našla. A taky aby se vrátila k sobě do postele. Kdyby ji tu Nemo takhle našel, určitě by z toho nebyl nadšený.
Jistě, udělám to. Jen si ještě na chviličku zavřu oči... navrhla Elektra sama sobě a sladce usnula.
Probudil ji až hřmot prudce rozražených dveří. Aniž by věděla jak vlastně, v mžiku vyskočila na postel, odstrčila se až do rohu mezi zeď a vysokou pelest a nohy si přitáhla těsně k sobě.
„Promiň, promiň, nechtěla jsem se ti hrabat-" stačila vyhrknout tenkým hlasem, když v tom ji Nemo chytil za ruku a nesmlouvavě ji přitáhl k sobě. Přikrčila se v očekávání, co bude. Byl to spíše jen reflex, věděla, že by ji nikdy neuhodil.
A jistě, že to neudělal. Namísto toho ji sevřel v náručí a pevně objal, s takovou silou, že se ani nemohla nadechnout. „Jsi v pořádku? Nebyl tu někdo?" promluvil tiše do jejích vlasů.
„Jsem. Nikdo tu nebyl." hlesla Elektra a snažila se mezi sebe a něj vtočit rameno, aby mohla do plic nasát trochu vzduchu. „Ráda bych se zas nadechla, jestli nevadí."
„Promiň... Tys mi sbalila?" zeptal se, když se rozhlédl kolem a konečně povolil stisk.
„Nemohla jsem usnout, víš, tak jsem si řekla-"
„Jsi úžasná." řekl a pohladil ji po vlasech. „A teď se rychle obleč, musíme hned vyrazit. Dole nás už čeká odvoz."
„Cože?" vyhrkla udiveně, odstrčila se od něj a pohlédla mu do tváře. „Teď hned?"
„Ano, hned znamená hned!" odsekl netrpělivě, chytil ji za ruku a pomohl jí sestoupit z postele.
„Počkat, co se ti stalo?" zhrozila se, když si konečně všimla rudých skvrn na Nemově košili. „S kým jsi byl?" dodala ještě, když pocítila neznámou, jemnou vůni.
„Běž, Elektro! Všechno ti povím cestou." Vyštěkl na ni Nemo nesmlouvavě. Samozřejmě, už bylo přeci po půlnoci. Už žádná Hvězdička. Už zas jen Elektra.
„Jistě." kývla na něj a vyrazila do předpokoje. „Hned jsem zpátky!" zavolala ještě za sebe, když odbíhala do své ložnice.
A ještě, než zmizela ve dveřích, celkem zřetelně slyšela Nema říct: „Nebudeš věřit, koho jsem potkal."
Pozn. aut.: Krapet jsem se při psaní téhle kapitoly nechala unést, to se musí nechat :) V té příští se zase vrátíme k aktuálnímu dění v okolí Tartessosu.
Ještě pár vysvětlení na závěr:
Velikonoční úterý (stejně jako Velikonoční pondělí) je v katolické liturgii součástí Velikonočního oktávu, kdy se jedna slavnost slaví stejnou měrou po osm dní.
Hotel, ve kterém bydleli Nemo s Elektrou skutečně stojí hned vedle Vídeňské státní opery, ale dnes už se jmenuje jinak, a to sice po svém zakladateli, vynálezci jednoho slavného čokoládového dortu. V kapitole jeho jméno jednou padlo. Nechci název zmiňovat přímo, poněvadž si nejsem jistá zda by nešlo o reklamu a nevím, jestli to tenhle web toleruje.
Okna pokoje, který Nemo vybral však nesměřují k budově Opery, ale směrem k paláci Albertina (v 19. stol. se mu říkalo Palác arcivévody Albrechta), jež je součástí zámeckého komplexu Hofburg. Budova Albertina přiléhá z druhé strany k zahradám Burggarten, dříve Císařské zahrady (Kaisergarten). Dnes jsou zahrady běžně přístupné, dříve do nich byl vstup omezený. Ale přesně tam se odehrává incident mezi Nemem a Gargoylem z téhle kapitoly :) Nemo to měl odtud zpátky do hotelu relativně blízko, takže i když mu nebylo zrovna nejlíp, zvládnout se to dalo.
Lento Placido z cyklu Consolations od Ference Liszta je považováno za svého druhu poctu Fryderyku Chopinovi, jelikož nápadně připomíná jedno z Chopinových Nokturn a bylo publikováno v r. 1850, rok po Chopinově smrti. I když už tedy spolu od určité chvíle příliš nekomunikovali, zřejmě se nadále vzájemně měli v úctě.
Nikola Tesla skutečně na jaře roku 1880 pobýval v Praze. Sice se nestihl řádně přihlásit, ale během letního semestru navštěvoval kurs na Karlově univerzitě (tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě).
Jinak ještě musím zmínit, že jsem si sice pár věcí k téhle kapitole prostudovala, ale dost jsem si jich taky změnila podle sebe, jednak co se týče hotelu (Mramorová síň nejspíš začala fungovat až později a pokoje asi taky nejsou uspořádané tak, jak popisuji) a pak taky časové linky původního anime. Zkázu Tartessosu jsem např. časově umístila do března 1876, i když mám takové tušení, že se to mělo odehrát až někdy na podzim. Každopádně se mi to nepodařilo zjistit, takže jsem si to přizpůsobila.
To, že se ve vládnoucím rodu Tartessosu mezi sebou běžně brali bratři se sestrami jsem zase převzala z románů Píseň ledu a ohně od George R. R. Martina. Tam jeden slavný vládnoucí rod k manželství přistupoval velmi podobně. Vlastně už v minulé kapitole jsem na tohle dílo uvedla drobný odkaz, konkrétně na jednu určitou ženskou postavu, jejíž způsob smrti víceméně odpovídal tomu, jak jsem nechala zemřít královnu Soniu.
Zatím se mějte krásně a snad se zas ozvu během Vánoc. Těším se :)
