Pozn. aut.: Omlouvám se za velké zdržení. Původně tato kapitola byla dvakrát delší, ale to už bylo opravdu moc, hlavně na editaci textu atd. Takže jsem se ji rozhodla rozdělit na dvě části a vám teď nabízím tu první. Ano, ta druhá část už je téměř hotová, už potřebuje jen upravit, takže bude brzy následovat jako další kapitola. (Snad... držte mi palce :)

Text této kapitoly začíná právě tam, kde skončila kapitola třetí.


Would you do it with me

Heal the scars and change the stars

Would you do it for me

Turn loose the heaven within

-Nightwish, Ever Dream


- Lesy v okolí města Tartessos, 14. listopadu 1889 -

Libozvučné tóny ptačího zpěvu podkreslené neustálým bzučením hmyzu, jemným šepotem stromů i vzdáleným šuměním velké řeky měly na Elektru až hypnotický účinek. Stačilo jen několik málo minut, aby se touto lesní harmonií nechala uklidnit a vést; aby se už přestala ohlížet.

Ona a Stařík zvolili tempo velice volné, ostatně neměli ani příliš na výběr. Období dešťů bylo sice právě u konce, lesní půda však byla ještě stále nasáklá jako houba a čím více se nořili do nitra lesa, tím těžší bylo vyhnout se téměř všudypřítomnému bahnu.

„Ještě kousek a měli bychom dorazit k vyvýšeným cestám." utěšil ji Stařík potom co byli nuceni překonat jeden z mnoha bahnitých příkopů po kmeni spadlého stromu.

Jednu výhodu jejich pomalý postup ale přeci jen měl. Kapitán byl z jejich trojice fyzicky nejzdatnější a určitě nebude mít problém je dohnat.

Pokud se nestalo něco nečekaného, pomyslela si Elektra.

To už se ale před nimi skutečně vynořil mírně vyvýšený, prkenný chodník. Vystoupali po několika schodech a na posledním se zastavili a ohlédli se. Nejspíš už i Stařík získal dojem, že jejich odloučení trvá příliš dlouho.

Elektra se zaposlouchala do lesních zvuků a rozhlédla se kolem. Majestátní stromy se tyčily do výšky i několika desítek metrů, byly statné a objemné a v půdě pevně ukotvené masivními, rozsáhlými kořeny. Pod jejich korunami se ke světlu dral nižší podrost, jež prostor pod sebou dále stínil a zanechával v šeru. I přes tyto ztížené světelné podmínky si však Elektra byla skoro jistá, že se jí podařilo spatřit drobný pohyb.

„Nemáte pocit, že nás někdo sleduje?" promluvila tiše na Staříka.

„Ano, už nějakou dobu. A myslím, že to není jen pocit." potvrdil dotyčný její obavy.

A skutečně, to mihnutí za blízkým kmenem stromu bylo až příliš rychlé, příliš podezřelé.

„Nemáme něco udělat? Něco říct?" zeptala se.

„Je to čím dál patrnější, že?" odvětil Stařík nevzrušeně. „Jen klid. Zkusme tomu dát ještě chvilku. Myslím, že se co nevidět ukážou sami." On sám kdysi navštěvoval zdejší končiny celkem často, to jediné bylo teď Elektře drobnou útěchou. Snad věděl, o čem mluví.

Po další půlminutě si však už byla zcela jistá, že za stromem po její pravici viděla zmizet pár očí. Stařík na ni zvědavě pohlédl, nic však neřekl. Jen sotva znatelně pokynul hlavou směrem k lesnímu porostu. Elektra rychle přikývla, tiše sešla schody a vykročila ke stromu. Lehce se dotkla kmene a vydala se na opačnou stranu, než kde naposledy zahlédla neznámého pozorovatele. Opatrně strom obešla, zcela se vnořila do přítmí lesa, ale nespatřila nikoho, ani když se rozhlédla kolem, ani potom, co zkontrolovala prostor nad sebou. Nic podezřelého, žádný zvuk.

Pokrčila rameny a pokračovala podél kmene stromu zase zpět ke stezce. Když se ale opět vynořila do světla a vzhlédla směrem ke Staříkovi, slova, která měla nachystaná, jí uvízla na jazyku.

Stále setrvával na svém původním místě na schodech, ale už nebyl sám. Hned vedle něj stála mladá štíhlá dívka z Lesního národa.

Její velké, zářivě modré oči nápadně kontrastovaly s její tmavou pletí, ještě o poznání víc, než jak bylo obvyklé u Atlantiďanů. Dost možná měla nějaké mezi svými předky. Na sobě neměla téměř nic, jen dva pruhy barveného plátna přes boky a hruď. Tmavé vlasy měla spletené do jemných copánků a svázané šátkem na temeni hlavy, přičemž jeden úzký copánek s navlečenými korálky zdobil její čelo. Její předloktí chránily široké kovové náramky a kolem pasu měla přivázaný opasek s dýkou.

„A ty musíš být Hvězdička." promluvila dívka jazykem Atlantis. „Mám pravdu?"

„A kdo se ptá?" otázala se obezřetně Elektra ve stejné řeči, spustila ruku podél boku a významně se dotkla rukojeti svého nože.

„Jsi zábavná." poznamenala dívka a sebejistě se pousmála, když si stejně tak položila dlaň na svou dýku u pasu. Navzdory svému gestu nepůsobila nepřátelsky, avšak měřila si Elektru od hlavy až k patě a na okamžik se rozhostilo napjaté ticho.

Stařík se však tvářil stále nadmíru klidně a vyrovnaně. Dívka vedle něj se poté pobaveně rozesmála a mávla rukou. „Jsem Zahri," promluvila smířlivým hlasem. „Zahri, budoucí vládkyně Lesního národa." prohlásila potom hrdě, a tázavě se přitom zadívala vzhůru ke korunám stromů, jako kdyby její tvrzení snad bylo určeno ještě někomu dalšímu.

„Tedy, možná. Musím si to ještě zasloužit." doplnila Zahri na vysvětlenou trochu hlasitěji, než bylo třeba, a po očku stále sledovala prostor nad sebou.

Elektra se rovněž krátce podívala vzhůru, než se také usmála a odpověděla: „V tom případě je mi ctí tě poznat, Zahri." řekla a vykročila zpět ke schodům. Poté přistoupila až k dívce, aby ji mohla náležitě pozdravit. „Mě říkají Elektra." představila se a počkala, až jí Zahri položí ruku za krk. Následně její gesto zopakovala a obě se dotkly čelem.

„Hvězdička je hezčí." špitla přitom Zahri.

„To je možné." připustila Elektra. „Přesto tě prosím-"

„Hvězdičko ti říká jen on, já vím." přiznala spěšně Zahri. „Už to neudělám, neboj." ujistila Elektru, znovu se lehce usmála a pustila ji.

Elektra v odpověď jen tiše přikývla. Nakonec se bezděčně rozhlédla kolem. „Hádám tedy, že kapitán je už s vámi?" zeptala se automaticky, ale byla to vlastně už trochu zbytečná otázka.

Zahri mírně zvážněla. „Ano, náš král Eleusis je s námi, jestli jsi myslela jeho." řekla a uctivě se dotkla místa na svém čele, jen kousek nad kořenem nosu, tam, kde se skrývalo třetí oko. Tak to kdysi dělávali všichni královi poddaní při vyslovení jeho jména či titulu. Mezi vesničany tento zvyk zjevně přetrval.

Elektra a Stařík se po sobě krátce podívali, aby se vzájemně ujistili o značné úlevě, kterou právě oba pocítili. To, jak dívka promluvila o jejich kapitánovi a to, jakým gestem svá slova doprovodila, znamenalo jediné – vesničané Nema stále ctili a uznávali za svého krále, a pravděpodobně budou připraveni splnit vše, oč je požádá.

„Před ním a před námi všemi je velký den." oznámila potom Zahri tajemně. „Následujte mě." vyzvala je, hbitě seskočila ze schodů a vyrazila zpět mezi stromy. Elektra se Staříkem bez delšího váhání poslechli.

Společně pak došli ke stromu zvláště vzrostlému a objemnému, kde se Zahri jen na okamžik s šibalským úsměvem ohlédla po svých dvou společnících a následně začala spirálovitě stoupat podél masivního kmene, právě tak, jako kdyby šla po točitém schodišti. Elektra ihned rozsvítila svou baterku, aby se o své domněnce přesvědčila. A skutečně, po obvodu kmene byly přibité schody, a to velice mělké a v nepravidelných rozestupech. Dostat se nahoru bez držení bylo evidentně možné – pro již navyklé a vytrénované jedince, jakým byla Zahri, zcela určitě. Elektra však schody sledovala se značným znepokojením.

„No tak, nebojte se!" povzbudila je Zahri, jež se momentálně nacházela mimo dohled. „Dole buďte opatrní a jděte pomalu. Přidržujte se kůry a porostu. Tady výš už je lano."

Elektra se opatrně nahnula přes okraj lanového mostu zavěšeného vysoko v korunách stromů a zadívala se do neprostupné zelené hlubiny pod sebou. Celá konstrukce stromových plošin a spojovacích mostů působila jako pevná a dobře ukotvená, přesto v ní neustálé pohupování vyvolávalo spíše nejistotu. Uklidňovala se jen tím, že sami členové Lesního národa tyto visuté stezky používali denně, neustále, tak proč by se zrovna tato měla zřítit zrovna teď a zrovna pod nimi.

Zahri, aniž se zastavila, se uprostřed mostu na své dva společníky otočila a věnovala jim laskavý, povzbudivý pohled. Jejich seznámení sice proběhlo poněkud nečekaně a netradičně, dívka se však zdála být velice milá, a přes veškeré tajnosti kolem kapitána a programu pro zbytek dne působila velmi otevřeným, vstřícným dojmem.

Elektra jí povzbudivý úsměv vrátila a odhodlaně ji následovala. Už teď byla vděčná za to, že se se Zahri mohla seznámit, už teď měla pocit, jako by ji znala odedávna.

A znovu si pomyslela, jak moc se její život během jediného dne změnil – už po několikáté za poslední dva týdny. Znovu si uvědomila, jak ji postupně opouští všechno a všichni, kteří do té doby byli více či méně součástí jejího světa: Grandis a její společníci, Nadia, Jean a Marie, a nakonec i samotný Nautilus a život s ním spjatý. Hlubiny oceánu najednou vyměnila za hlubiny země. A ještě, než si stačila zvyknout na tu drastickou změnu a nové prostředí, ocitla se zde na denním světle, uprostřed divoké přírody.

A teď, zničehonic, zmizel i Nemo, a to nejen fyzicky.

Po tolika letech se nyní zdálo, že se od této stránky jeho osobnosti bude muset po nějakou dobu oprostit a začít o něm mluvit a uvažovat zcela jinak. Protože kapitán Nemo byl najednou pryč, stejně jako jeho Nautilus.

Od okamžiku, kdy Elektra zaslechla Nemovo pravé jméno, se cítila zaplavena vzpomínkami na své dětství strávené v Tartessosu. Nemohla se ubránit myšlenkám na chvíle, kdy se s rodiči a bratrem chystávali do města a těšili se, že budou-li mít štěstí, budou moci navštívit vládní budovy a palác a možná zahlédnou i někoho z královské rodiny.

Vzpomněla si, kterak se jako dítě chodila spolu s ostatními dívat na přenosy ze slavnostních projevů krále. A taky si vzpomněla, jak moc jí tehdy připadal vzdálený a nedostižný. Možná i trochu hrozivý, i přesto, jak vlídným hlasem mluvil. Působil na ni tehdy skoro jako bájná bytost, v krásném bílém rouchu a ozdoben zlatem, zvýrazněné oči hledící kamsi do dáli.

Ale to už bylo dávno, skoro to už nebyla pravda. Tartessos byl pryč a životy přeživších se od základu změnily.

„Před námi všemi je velký den, říkáš?" ozvala se Elektra po dlouhé chvíli ticha a svými kroky opatrně vyrovnávala každé zhoupnutí lanového mostu.

„Ano," odpověděla Zahri zamyšleně a krátce se po Elektře ohlédla přes rameno.

„Ale proč? Jen proto, že král přišel za vámi?" zeptala se Elektra a po zvyku své průvodkyně se rovněž dotkla svého čela.

„Přesně tak, Elektro." potvrdila jí Zahri. „Čekali jsme na něj už tak dlouho – my a naši vzácní hosté."

„Vzácní hosté?" zamračila se Elektra podezřívavě. „Smím se zeptat, kdo to je?" řekla a její srdce sevřel velmi nepříjemný pocit. Bylo to možné? Mohli to být Gargoylovi lidé? Řítili se snad všichni znovu do jeho pasti?

Zahri ale s odpovědí počkala až na konec mostu. Nerušeně vystoupila na dřevěnou plošinu v rozložité koruně vysokého stromu, otočila se a vyčkala, až Stařík s Elektrou dorazí až k ní. Když se tak stalo, zády se opřela o kmen stromu a sklopila oči. Její tvář poněkud posmutněla a zdálo se, že se jim chystá sdělit cosi závažného.

„Až příliš vzácní hosté s námi bydlí." promluvila Zahri teskným hlasem, oči stále upřené k dřevěné plošině. „Vážíme si jich, ale od té doby, co nám je řeka přinesla, uplynulo již příliš mnoho času. Už by se neměli zdržovat. Nepatří sem. Jejich nový domov je mezi hvězdami, ale tam je my vyprovodit nemůžeme."

Zabralo to jen okamžik, než Elektře došlo, o kom je skutečně řeč. Přesto tomu zprvu odmítala uvěřit. „Chceš snad říct, že řeka vám přinesla popravené Atlantiďany z Tartessosu?" vydechla užasle.

„Já sama už si to nepamatuji, byla jsem tehdy ještě hodně malé dítě. Ale je to, jak říkáš." přisvědčila Zahri a stále odmítala pozvednout zrak. Potom se její hlas ještě o poznání ztišil a až téměř důvěrným tónem pokračovala: „Jejich hlavy a těla putovaly zvlášť, ale nakonec jsme je všechny našli." zde se odmlčela a pohlédla Elektře do očí, snad pro uznání za to, co se jejímu lidu podařilo.

„Moji lidé ale tehdy nebyli příliš překvapeni." pravila potom a znovu sklonila hlavu. „Několik dní před nimi jsme totiž v řece našli někoho ještě mnohem vzácnějšího." pokračovala rozechvěle. „Z vyprávění mé matky vím, že jsem ji tehdy zahlédla jako první. Volala jsem pak na všechny kolem ať mi přijdou na pomoc, že jsem prý našla vodní vílu." řekla přiškrceným hlasem a v koutku oka se jí zaleskla slza. „Byla zaklíněná v kořenech stromu a já jsem ji neuměla vysvobodit." vyhrkla ještě a jedním rychlým pohybem slzu otřela.

Bylo to zvláštní. Jak jen ji mohla takto vyvést z míry událost, kterou si vlastně ani nepamatovala? Tato úvaha se však stačila Elektře v její mysli jen mihnout. Následovala totiž záplava rozjitřených citů, vzpomínek a strachu.

Samozřejmě že i teď bylo Elektře ihned jasné, o kom Zahri mluví. Bylo jisté, že řeč byla o královně Sonie. A toto uvědomění proniklo jejím srdcem jako dýka. Už zase bude jen ta druhá. Náhradnice, jež se musí stáhnout a uvolnit místo té první, té důležitější. Již bylo jasné, co všechny ty řeči znamenaly. Vesničané tu po třináct let schovávali kosti královny a dalších Atlantiďanů, protože se necítili oprávněni je pohřbít. A teď chtěli po Nemovi, aby se toho ujal. A on už teď nejspíš myslel zas jen na ni, na svou Soniu, a jeho vědomí se plnilo starými vzpomínkami na všechno, co s ní prožil.

Jistě, že to od Elektry byly nevhodné myšlenky. Hloupé a sobecké. Věděla to a snažila se od těchto špatných úvah odpoutat, ale moc dobře to nešlo.

Nakonec přijala s velkou úlevou a povděkem, že se Stařík rozhodl zareagovat jako první. „Děvče, ty jsi snad v řece našla naši drahou královnu?" vydechl užasle a rovněž se uctivě dotkl svého čela. Jeho hlas se chvěl dojetím.

„Ano." přikývla Zahri. „Prý jsem ji držela za ruku a byla jsem zamotaná do jejích vlasů. Jenže život už v ní nebyl. Vylovili jsme ji tedy a odevzdali Zemi, stejně jako všechny ostatní, které nám řeka přinesla. Ale po čase jsme jejich kosti zase vyhrabali a postavili jim dům ve stromě, tak aby se mohli dívat na nebe a nebylo jim tolik smutno. Oni totiž nepatří Zemi."

„A dnes konečně přišla jejich chvíle, je to tak?" Vymáčkla ze sebe s námahou Elektra.

„Je to, jak říkáš." Potvrdila jí Zahri. „Dnes totiž dorazil jejich král, aby je všechny vyprovodil na cestu zpět ke hvězdám. Je to... je to šťastný den, moc šťastný." řekla a snažila se, aby její hlas odpovídal vyřčeným slovům, ale nedařilo se. Nakonec se v jejích očích objevily další slzy. „Promiňte." poprosila je tiše.

„Ty ale šťastná nevypadáš." namítla Elektra, přikročila k dívce blíž a opatrně ji chytila za ruku. Vzhledem k Zahřině postavení si nebyla jistá, jestli to vůbec smí udělat, ale přišlo jí to správné, a tak to udělala. „Co se děje, Zahri?"

„Víš, já jsem ráda, že se vypraví tam, kam patří. Ale bude mi chybět." vysvětlila dívka a letmým dotykem na čele naznačila, že mluví o královně. „Ona totiž nebydlí s ostatními našimi hosty, ale se mnou. Povídám si s ní každý den. Vždy jsem jí mohla svěřit úplně všechno." dostala ze sebe těžce a snažila se nevzlykat. „Ale to teď skončí. Teď mě opustí."

Elektra zprvu váhala, co by měla odpovědět. Nenapadala ji žádná vhodná slova útěchy, jednak proto, jak byla tato záležitost sama o sobě nečekaná, a taky proto, že si nedokázala představit, jak by někdo mohl chovat tak blízký vztah k někomu, kdo už nežije. Jistě, že Elektra také stále vzpomínala na své zemřelé blízké a stále ji k nim vázalo silné citové pouto. Jenže Zahri královnu poznala už jako mrtvou. Jejich rozhovory nebyly skutečné. Ani jejich přátelství. Ale ať už to bylo jakkoli, rozhodně teď nemělo cenu Zahri o něčem přesvědčovat. Ona královnu za svou přítelkyni považovala, a to podle všeho již celé roky.

„Nosím u sebe pramen jejích vlasů. Ten, který se mi tehdy omotal kolem ruky." Po chvíli mlčení se opět ozvala Zahri. „Myslíš, že mi dovolí si ho nechat? Přimluvíš se za mě?" obrátila se na Elektru s nadějí v očích a dotykem na čele dala najevo, o kom mluví.

„Myslím, že..." začala Elektra a zhluboka se nadechla. Ne, nedokázala to. Neuměla vyslovit jeho jméno. „Myslím, že náš dobrý král ti to dovolí, i bez mojí přímluvy." vydechla nakonec.

„Děkuji." špitla Zahri šťastně a silně stiskla Elektře ruku. „A poznáš, který to je?" zeptala se a přes řinoucí se slzy se srdečně usmála.

„Zřejmě ten, který nosíš na čele. Ten s navlečenými korálky." odtušila Elektra. „Má trochu jiný odstín než tvé vlasy."

„Správně." pochválila ji Zahri, i když její hádanka nebyla nijak složitá. Odstrčila se od kmene stromu, ruce zvedla za hlavu a tenký copánek uvolnila od zbytku svého účesu. Pak ozdobený pramen vlasů podržela v obou dlaních před sebou.

„Mohu?" zeptal se Stařík a zvedl pravici, aby naznačil, že se chce pramínku královniných vlasů dotknout.

„Samozřejmě." kývla Zahri, již značně klidnější.

On už pak na nic nečekal, pozvedl jeden ze splývajících konců copánku a opatrně jej nechal mu proklouznout mezi prsty. „Děkuji." hlesl a zavřel oči.

Elektra nakonec se zatajeným dechem udělala to samé. Připadalo jí, že jsou vlasy potažené voskem, ale to na celkovém dojmu nic neměnilo. Byly pevné i jemné zároveň, krásné tmavé vlasy, ty samé, za které královnu ještě jako malé dítě tahala Nadia, ty stejné, po kterých ji hladíval Nemo. Ty stejné, kterých se Elektra kdysi rovněž mohla při jedné zvláštní příležitosti dotknout.

„Ona na tebe určitě nezapomene, Zahri." rozhodla se promluvit Elektra. „A i když se dnes odebere ke hvězdám, neznamená to, že tě opustí. My všichni jsme poutníky mezi hvězdami."

„Myslíš?"

„Kdysi mi to řekl jeden životem těžce zkoušený přítel." vysvětlila Elektra klidným, tichým hlasem a prsty pravé ruky se dotkla svého čela. „A já mu věřím." pravila upřímně při vzpomínce na slova, kterými ji samotnou Nemo kdysi utěšoval, když tesknila za svou rodinou.

Po jejich nečekaně truchlivé a dojemné zastávce bylo třeba přejít ještě dva dlouhé lanové mosty mezi skalami, než je uvítal čilý ruch samotné vesnice.

Jak se však hned vzápětí Elektra dozvěděla, tamní obyvatelé se nepovažovali za vesničany. Svému sídlu říkali Město Pod nebem, a vlastně měli pravdu.

Stromy v této oblasti byly ještě o trochu vzrostlejší než v předchozí části pralesa, a na několika úrovních byly vzájemně propojené sítí lanových mostů a dřevěných plošin. Směrem k severu terén stoupal k vysokým žulovým skalám, na jihu se svažoval k velké mýtině okolo říčního meandru.

Krom spojovacích mostů a teras s vyvýšenými obydlími byl prostor mezi mohutnými stromy prázdný, všechen nižší podrost chyběl. Rovněž koruny stromů se zdály být pečlivě udržované a citlivě prořezané, takže pro své obyvatele skýtaly vyvážený podíl světla a stínu.

Co se týče samotného obyvatelstva, rasové a národnostní složení zde bylo podobně rozmanité jako tomu bývalo v Tartessosu. Převažovali lidé s velmi tmavou pletí a rysy typickými pro zdejší část kontinentu, i když jen někteří se mohli pyšnit tak zářivě modrýma očima, jaké měla Zahri. Další početnou skupinou zde byli obyvatelé původem ze severních částí Afriky a Arabského poloostrova a také Indové. Nejméně pak bylo lidí s čistě asijskými rysy. Evropsky vyhlížející obyvatelé tu nebyli k nalezení vůbec, tedy alespoň Elektra na první pohled žádné nenašla. Se světlou pletí a vlasy zde byla zatím jediná a brzy si povšimla zvýšené pozornosti, jež téměř všichni zdejší obyvatelé věnovali právě jí. Zvláště pak děti se zastavovaly, užasle ji pozorovaly a ukazovaly si na ni, některé se dokonce usmívaly a cosi pokřikovaly.

„Asi se jim líbíš." poznamenala Zahri.

„To je hezké." řekla na to Elektra, a i když se cítila velmi nesvá a v rozpacích, úsměvy svým malým ctitelům vracela.

Krom obyvatel samotných však celkový ráz Města Pod nebem určovala hlavně jeho velice originální a důmyslná architektura, tedy všudypřítomná stromová obydlí. Tvar a výzdoba jednotlivých domků zřejmě závisela na zemi původu jejich stavitelů. Asijská obydlí se tedy už na první pohled lišila od těch středo a severoafrických. Jedno však měly všechny tyto stavby společné, a to sice členění do několika pater, většinou tří, a dále masivní schodiště, jež všechny části domů propojovalo a po kterém se dalo sestoupit až na zem.

Když se přiblížili ke středu města, Elektra si nemohla nevšimnout, že žulové skály v severní části místy vystupují ještě několik metrů nad vrcholky okolních stromů. Zdály se být osazeny kovovými konstrukcemi s protáhlou špicí. „Bleskosvody?" naklonila se ke Staříkovi, aby si potvrdila svou myšlenku.

„Přesně tak." přikývl on. „Část odvedené energie se shromažďuje v podzemních bateriích." Řekl a významně na ni pohlédl.

„Jako to bývalo v Tartessosu." poznamenala Elektra a jeho pohled opětovala. Zřejmě oba napadlo to samé, a to sice, že by se jim takové zdroje energie určitě hodily.

„Ano. Odtud je máme." vmísila se do jejich hovoru Zahri. „Baterie pak napájí hlavně posuvné větrolamy." vysvětlila a ukázala na plochou část konstrukce kousek pod špicí. „A taky některé další věci, třeba odpuzovače hadů a hmyzu."

„To je velice důmyslné." žasla Elektra, a svá slova mínila vážně, ne pouze jako zdvořilostní frázi. Tento les a jeho obyvatelé ji zkrátka nepřestávali překvapovat. Ještě na okamžik zaváhala, zda se má Zahri na baterie rovnou zeptat, ale to už se dotyčná dala znovu do řeči.

„Máš pravdu, ale my už vše jen udržujeme." Přiznala Zahri. „To králům Tartessosu za tyto a mnohé další věci vděčíme. Vždycky na nás mysleli, a zvlášť ti dva poslední." pravila a zamířila k rozsáhlé třípatrové plošině v koruně jednoho z největších stromů v okolí. Nacházelo se zde členité, a bohatě zdobené obydlí. Všechna patra spojovalo umně vyřezávané dřevěné schodiště, jež se obtáčelo kolem masivního kmene až ke kořenům.

„Tam bydlíš se svou rodinou?" Hádala Elektra při pohledu na komplex dřevěných staveb.

„Tam bydlí mí rodiče a bratři. Můj pokoj je ještě o kousek výš." odvětila Zahri a pokynula ke schodům přibitým k velké boční větvi, jež se zdála stoupat až k nebi, a v jejíž vidlici bylo usazeno stejně zdobené, avšak o poznání drobnější dřevěné obydlí. „Je sice o dost menší, ale zas mám hezčí výhled na nebe." pochlubila se.

Ještě naposledy se s úsměvem ohlédla a pak už vystoupila z mostu na terasu před stromovým obydlím. Elektra se Staříkem jí byli v patách, ale než za ní stačili vylézt, závěs nejbližších dveří se odhrnul a naproti jim vykročil urostlý mladík. Jeho oči a rysy tváře byly až nápadně podobné těm Zahřiným; i jeho vlasy byly spletené do dlouhých, tenkých copánků. Elektra ihned nabyla dojmu, že on a Zahri jsou nejspíš sourozenci.

Na rozdíl od své sestry měl však mladík nosní přepážku protknutou kovovým kroužkem a kolem jeho krku viselo několik korálkových náhrdelníků. Lícní kosti a nadloktí mu zdobily různě dlouhé řádky a sloupce vytetovaných černých teček. Jeho boky překrývalo uvázané pestrobarevné plátno, jež splývalo téměř až ke kotníkům.

Zahri na něj promluvila v jejich jazyce, on ji však ihned umlčel prstem položeným na rtech. Na vysvětlenou významně pohlédl k jejímu obydlí a pravou rukou se dotkl svého čela.

Elektra také vzhlédla k Zahřině domku ve větvích, ale jen krátce, na okamžik. Hned poté sklonila hlavu a na nic se neptala. Mladíkovo gesto bylo dostatečně výmluvné, nebylo třeba dalšího vysvětlení. Pokud měla Zahri v úmyslu je vzít k sobě, teď to nešlo. Nemo je totiž podle všeho předešel, aby se mohl pozdravit se svou královnou.

Jak jim Zahri během cesty vysvětlila, královniny kosti se nacházely právě v jejím příbytku. Dalo se tedy očekávat, že Nemo toto místo bude chtít navštívit a nerušeně zde strávit nějakou dobu.

„Chtěla jsem vás vzít k sobě, ale teď tam nemůžeme." vysvětlila sotva slyšitelným hlasem Zahri a potvrdila Elektře její předpoklad. „Král se šel přivítat se svou ženou." Řekla a svá tichá slova doprovodila dotykem na čele. Potom se podívala ke svému domku a chvíli váhala. „Pojďte, necháme je, ať si v klidu popovídají." Šeptla nakonec odevzdaně a následovala svého bratra do dveří.

Uvnitř pak byli Elektra se Staříkem usazeni k nízkému stolku s vodou, ořechy a ovocem, a ponecháni o samotě.

Obydlí vládců samo o sobě nebylo nijak zvlášť prostorné, ani nemohlo být, přesto si tu Elektra připadala jako v paláci. Ostatně celý prales na ni tak působil, jako zcela jedinečné, vznešené místo plné nejrůznějších přírodních pokladů – od spletitých kořenů zabořených v půdě až po špičky majestátních stromů, jež se nade vším tyčily k nebi jako věže mohutného opevnění. Uvnitř stromového obydlí pak tento dojem zůstal zvláštním způsobem zachován. Celá místnost se podřizovala tvaru stromu a jeho rozložité koruny. Prostor se klikatil a členil na mnohá tajemná zákoutí a nápaditá mezipatra, jež byla podle všeho vyhrazena pro odpočinek a spánek. Dále Elektru uchvátily četné police s knihami, vyřezávané reliéfy i pestrobarevné obrazy. To vše pak doplňovala všudypřítomná, příjemná dřevitá vůně.

Zvláštní, jak Město Pod nebem dokázalo budit velmi intenzivní, a zároveň protichůdné pocity, pomyslela si Elektra, když se už po několikáté bezradně rozhlédla po místnosti plné barev, světla a stínů.

Svým způsobem se tu cítila dobře; dosavadnímu průběhu výpravy zajisté nebylo co vytknout. Vesničané je přijali skvěle a dalo se očekávat, že v podobném duchu bude jejich návštěva i nadále pokračovat. Jenže s překvapením, které pro svého krále měl Lesní národ připravené, Elektra zkrátka a dobře vůbec nepočítala. Nikdy by ji nenapadlo, že ona, Stařík, a hlavně Nemo budou takovým způsobem znovu konfrontováni se svou minulostí, zrovna dnes a zrovna tady.

Od chvíle, kdy se Nautilus v útrobách hlubinné stanice konečně vynořil, kdy se všichni členové posádky obrazně i doslova opět nadechli k životu, se Elektra snažila ze všech sil soustředit na cíl jejich mise a na splnění všech dílčích úkolů, které ji nakonec dovedou k završení smyslu jejího života. Snažila se bránit starým vzpomínkám a citům, ale zdálo se, že čím více vzdorovala, tím neústupněji se minulost znovu a znovu drala na povrch, přesně, jako právě teď.

A tak opět bezděčně pohlédla ven z okna, ve snaze rozpoznat, zda se už Nemo vrací. Jenže okolí celého stromového obydlí zůstávalo klidné a nehybné, stejně jako tomu bylo uvnitř.

Stařík seděl mezi barevnými polštáři a se zavřenýma očima se tiše toulal vlastními vzpomínkami. Vypadalo to, že se jeho mysl odebrala na jiné místo, vzdálené v čase i prostoru. Ale to bylo zřejmě jen zdání. V příštím okamžiku totiž natáhl paži, a aniž by vzhlédl, chytil Elektru za ruku, a jemně a lehce ji stiskl. Bylo to zvláštní, nečekané. Nezasloužené.

On sám zajisté pro královnu upřímně truchlil, vždyť ji znal už od jejích dětských let a býval jí stále nablízku. Kdyby jen tušil, jakými pocity se teď nechala zmítat Elektra, nejspíš by místo těchto vřelých gest jen zklamaně odvrátil tvář.

I když, kdo ví. Podle všeho Elektře jako jeden z mála dokázal odpustit její zradu a to, jak se zachovala ke kapitánovi. Bránil ji před ostatními a ona v jeho řeči ani v jeho očích nikdy nenašla žádnou výčitku.

Jisté bylo, že od jejich prvního setkání před lety Elektra považovala Staříka za svého přítele, a nejspíš to bylo vzájemné, i přes všechna nedorozumění a selhání.

Po první vlně překvapení a údivu se tedy také rozhodla zachytit jeho prsty a stisk opětovala. Slov nebylo třeba, a byla za to ráda. Byla vděčná za tento tichý, ale přesto výmluvný dotyk.

Všichni tři teď prožívali těžké chvíle, každý z nich jiným způsobem. Ona a Stařík si alespoň mohli být vzájemně oporou, avšak ten, od něhož si současná situace vyžadovala nejvíce sil, zůstával osamocen.

Samozřejmě, že se Nemo ze svého tichého, odloučeného místa v Zahřině příbytku stále nevracel. Jak by taky mohl? Jak se asi zrovna teď musel cítit? A jak mu bylo ráno, když se od vesničanů dozvěděl, co jej ten den vlastně čeká? To vše jen krátce potom, co po letech znovu spatřil královnin zakrvácený náhrdelník.

A to nebylo všechno. Nejen, že teď Nemo znovu musel čelit minulosti a vzpomínkám na ztrátu rodiny a celé vlasti. Při tom všem byl zároveň nucen se svému žalu nepoddávat. Měl se totiž znovu stát někým, koho se po třináct let snažil ze svého života vytěsnit. Bez ohledu na své pocity měl teď tuto roli znovu přijmout a připravit se na ni, zhostit se svého nového úkolu jak nejlépe uměl.

A s tím vším se teď potýkal úplně sám, bez pomoci a útěchy, zatímco Elektra ve svém srdci řešila něco úplně jiného. Namísto pochopení a soucitu v sobě nacházela jen netrpělivost, strach a žárlivost.

Znechucena sama sebou se chtěla pustit Staříkovy ruky, on ji však nenechal.

„Tartessos je pryč." promluvil tiše. „Naše královna a všichni ostatní zemřeli. To ale neznamená, že bychom na ně měli zapomenout."

„Ano já vím. Jenže své minulosti jsme se vzdali." Namítla Elektra rovněž velmi tichým hlasem.

„Jistě. Pro splnění našeho cíle to bylo nezbytné." Souhlasil Stařík. Oči již otevřel, ale zůstával zahleděn kamsi do neznáma. „Nyní se však blížíme ke konci, a je třeba se zastavit a začít se znovu zamýšlet nad tím, kým jsme. Teď už není kam utéct." Řekl a na dlouho se odmlčel. Elektra se neopovažovala mu odpovědět. Věděla, že má pravdu, a děsilo ji to.

„Jednou to všechno skončí." Ozval se znovu. „A co potom? Kým budeme pak?"

„Nevím." Zněla její upřímná odpověď.

Pokud Elektra někdy přemýšlela o možném životě po porážce Gargoyla, bylo to už dávno. Tehdy byla ještě mladou dívkou plnou naděje a stále věřila ve věci příští. Tehdy ještě důvěřovala svému zachránci Nemovi a nedokázala si svůj život představit bez něj. Jenže pak přišlo procitnutí, zklamání a ztráta všech iluzí, a jakékoli snění o šťastné budoucnosti jí přišlo zbytečné. Jediné, k čemu se upnula, byla pomsta. Cokoli dalšího nemělo význam.

Jenže pokud právě teď skutečně nastal čas k zamyšlení, čas na vyrovnání se s minulostí a na plány do budoucna, nezbylo jí než si přiznat, že se od jejích mladistvých let mnoho nezměnilo. V tuto chvíli sice nedokázala říct, zda se někdy odhodlá vrátit se ke svému původnímu jménu, jedno však bylo jisté. Stejně jako tehdy, i teď dával její život smysl jen pokud byl Nemo jeho součástí.

Stane se někdy znovu Medinou z Tartessosu? Možná ano. Možná ne. A vlastně to vůbec nebylo důležité.

„Je mi jedno, kým budu." Přiznala nakonec. Hlavně, když budu s ním, přála si tiše, ale úpěnlivě, a zahleděla se na Staříkovu dlaň, kterou svírala v té své. Až poté se odhodlala zvednout zrak.

Ihned si všimla, že v místnosti již nejsou sami, nestačila se však ani leknout.

Vepředu při schodišti stála urostlá žena se zářivě modrýma očima, oblečená v lehkých, splývavých šatech stejné barvy, zdobených zlatými lemy. Rovněž její krk, předloktí a prsty se skvěly zlatými šperky. Co se týče účesu, dlouhé copánky chyběly, její vlasy byly krátce zastřižené.

Vlídně se usmála a jistým, rozvážným krokem se vydala směrem ke svým hostům. Když přišla blíž, vyšlo najevo, že má na lícních kostech vytetované řádky tmavých teček.

Elektra se Staříkem povstali.

„Vítejte, drazí." Promluvila zlatem zdobená žena, když stanula před nimi. „Vikrame, my už se známe," řekla a položila svou dlaň Staříkovi za krk, aby se mohli přivítat, „ale tuto odvážnou mladou dívku vidím poprvé." Pravila, když se od Staříka po pozdravu otočila k Elektře. Ta se snažila nespouštět zrak z jejich nové hostitelky, ale zároveň koutkem oka sledovala Staříkovu reakci.

Bylo to totiž teprve podruhé v jejím životě, co slyšela jeho pravé jméno. Jaké to tedy muselo být pro něj? Jeho oči i výraz tváře však zůstávaly klidné a neměnné. Jediné, co by snad mohlo prozrazovat jeho rozpaky byly sevřené dlaně.

Podle všeho tedy vyřčení svého jména očekával, nicméně stále mu působilo bolest, i přes jeho přesvědčení, že by se před minulostí již nadále neměli skrývat.

To už ji však jejich hostitelka jemně chytila za krkem, a potom, co Elektra udělala to samé, se dotkla jejího čela svým. V ten moment se Elektra nadechla a stále zvažovala, zda by se přeci jen neměla vyslovit své pravé jméno. Jenže to nedokázala. Navíc už se dnes jednou představila svým pseudonymem, možná tedy bylo lepší v tom nedělat zmatek.

„Mě říkají Elektra." řekla tiše. „A vaše slova o odvaze jsou velice milá. Děkuji."

„To nic děvče. Říkám jen to, co vidím." Odpověděla žena a znovu od Elektry poodstoupila, aby si ji mohla lépe prohlédnout. „Mé jméno je Ayana. Jsem vládkyní Města Pod nebem a celého Lesního národa." Pravila hrdě, ale velice vlídně; příjemným, zpěvným hlasem.

„Je mi velkou ctí vás poznat," vyhrkla hned Elektra a klesla na kolena. Tedy alespoň to měla v úmyslu. Vládkyně Ayana ji však nesmlouvavě chytila za ruce a pozvedla zpět. „Co to vyvádíš, děvče?" podivila se.

„Promiňte." Špitla Elektra omluvně. Cítila se v rozpacích, ale Ayanin vlídný výraz ji současně nutil se lehce usmívat.

„To nic." Ujistila ji Ayana. „Nemám tohle ráda, ale to ty jsi nemohla vědět. A navíc, dnes tu jsou jiní, jež si takové pocty zaslouží."

„Jistě." Souhlasila Elektra a znovu se krátce ohlédla směrem k oknu.

„Pojďte, dáme jim čas." Řekla po chvíli vládkyně a stále Elektru držela za ruku, když je vedla ke schodišti.

„Odpusťte, prosím, že tu můj manžel a vládce nemůže být s námi. Spolu se Zahri a jejími bratry se teď musí věnovat přípravám na dnešní obřad." Promluvila omluvným tónem Ayana, po tom, co Staříka a Elektru přivedla po schodech a po lanovém mostě do rozměrné dřevěné haly, zbudované mezi dvěma stromy. Jednalo se o svého druhu společenskou místnost, jež zřejmě sloužila i jako jídelna. Uprostřed se nacházel dlouhý, nízký stůl obklopený množstvím polštářů.

Dvě služebné oděné do pestrobarevných šatů právě přinášely vodu a mísy s ovocem. Potom, co vše předložily na stůl, jim jejich vládkyně poděkovala a požádala je, ať počkají u vchodu. Elektra rovněž krátce kývla a rozpačitě se usmála na znamení díků. Na posluhování nebyla zvyklá.

„Byli bychom rádi, kdyby na vše zbývalo více času," ozvala se poté znovu Ayana. „Ale chápeme, že vaše situace je tíživá a nemůžete se příliš zdržovat. Jistě však budete souhlasit, že událost, jež nás čeká, si zaslouží naši pozornost a věnovaný čas. Proto doufám, že se prozatím spokojíte jen s mou přítomností."

„Samozřejmě." Shodli se Elektra se Staříkem téměř jednohlasně.

„Děkuji." Přikývla Ayana a na okamžik zavřela oči. „Než však zasedneme ke stolu, musím vám ještě přednést několik vysvětlení, a také omluvu."

„Omluvu?" podivil se Stařík.

„Ano." Přisvědčila vládkyně, načež se od nich pomalu odvrátila a přistoupila k nejbližšímu oknu. „Všechno začalo ten den, kdy nám řeka přinesla tělo královny." Začala poté hlasem tichým, ale natolik intenzivním, aby ji slyšeli. Poté sklíčeně svěsila hlavu. „Byla to jedna z nejlepších přítelkyň, jedna z nejvzácnějších bytostí, jaké jsem kdy poznala. Velice mocná, ale zároveň velmi přívětivá a citlivá. Možná až příliš…" povzdychla si.

„Ten den nás všechny pohltila temnota. Věděli jsme, že v Tartessosu muselo nastat něco nepředstavitelného." Pokračovala a zadívala se ven z okna. „A taky, že ano. Záhy následovali další mrtví Atlantiďané i lidé z města, mezi nimi mnozí naši přátelé. Pohřbívali jsme každý den. Každý den jsem také čekala u meandru řeky, až ve vodě konečně spatřím svou sestru. K tomu ale nedošlo. Namísto toho dorazili další Atlantiďané, tentokrát živí. Chovali se…" zde se na okamžik odmlčela, položila si ruku na srdce a přivřela oči. „Chovali se velice krutě, zvláště pak k ženám a dívkám. Některé si odvedli s sebou. Nedokázali jsme jim zabránit." Vysvětlovala trpělivě, avšak na jejím hlase bylo přeci jen znát jakési rozechvění, i když se snažila své emoce skrýt. Elektra se jen bezradně rozhlédla kolem sebe a sklonila hlavu.

Po tolika letech znovu pocítila nesmírný vděk svému otci – jakmile to bylo možné, po vládním puči vyvedl svou rodinu až daleko za předměstí. Ze svých četných cest po světě dobře věděl, jak to v podobných situacích chodí, a kolik utrpení se může snést na ty nejslabší členy společnosti. Pryč z Tartessosu nemohli, všechny trasy byly hlídané Atlantiďany. Byli tedy nuceni se stále skrývat a každý den vyhledávat nová útočiště na polích či ve skalách. Sice se téměř denně trápili hladem a jinými nedostatky, ale aspoň unikli těmto svévolným násilnostem. Často přemýšlela o tom, jak by vše bývalo mohlo dopadnout, kdyby se jim tehdy podařilo uniknout po úbočí hory až dolů do lesů. Možná by tenkrát přežili. A možná by byli dopadeni vojáky, a všechny by je čekal velice krutý osud.

„Když jsme se odvolávali na krále, bylo nám řečeno, že už je mrtev." Pokračovala po chvíli vládkyně poněkud klidnějším tónem. „O mé sestře jen krutě žertovali, ale nic dalšího mi neřekli. Rmoutila jsem se tedy a trápila myšlenkami na to, co všechno se jí mohlo stát. Co všechno se asi dělo s odvedenými dívkami a se všemi lidmi žijícími v Tartessosu. Vyhlížela jsem sestřino tělo, doufala jsem, že ta hrůza pro ni už skončila. A pak přišli znovu…" řekla a znovu zavřela oči a zavrtěla hlavou, jako by tomu dodnes odmítala uvěřit.

Potom krátce sevřela rty a pokračovala: „To už jsem věděla, že jsme neměli na nic čekat. Všichni si vzali jen to nejnutnější a odebrali jsme se do hlubin lesa, až k Malému národu. Spolu s nimi jsme pak sledovali tu strašlivou záři, jež zničila Tartessos. Když se bouře uklidnila, několik z nás se vydalo zjistit, co se vlastně stalo. Našli jsme však jen smrt a temné vody jezera. Ale především – nebyli jsme tu pro vás, když jste nás nejvíce potřebovali."

„Ale takové myšlenky přeci vůbec nejsou nutné, Ayano." Ozval se náhle Stařík a bezděčně přikročil k vládkyni blíž. „Prosím, netrap se kvůli tomu." Pravil jemně a tiše. „Tehdy nám bylo jasné, co se stalo a nehledali jsme vaši pomoc. Naopak, bylo nám útěchou, že vás zkáza města nezasáhla."

Ayana na něj krátce pohlédla a lehounce, vděčně se usmála. „Náš dobrý král Eleusis mluvil před tebou stejně. Jste k nám nesmírně shovívaví."

A aniž by o tom stihla více popřemýšlet, rozhodla se promluvit i Elektra: „Tehdy jsem sice byla ještě dítě, a mnoha věcem jsem nerozuměla. Ale musím souhlasit." Prohlásila uctivě, ale rozhodně. „Není třeba se rmoutit kvůli tomu, že jste odešli. Copak jste mohli tušit, jak vše dopadne? Odvést váš lid do bezpečí bylo správné. Nemohli jste přeci zůstat a čekat, co dalšího s vámi pučisté provedou."

Ayana ji poté jen tiše sledovala, ve tváři neurčitý, zamyšlený výraz. „Jsi velice moudrá dívka, Elektro." Odvětila po chvíli. „Tvá a Vikramova slova mě dojímají."

Její rty se zachvěly. Rychle pohlédla zpět k oknu, a ještě dlouho jen mlčky svírala jeden ze svých náhrdelníků, než se odhodlala znovu promluvit.

„Víš, nedokázali jsme si představit, že by takovou zkázu mohl někdo přežít. Já sama jsem však stále věřila tomu, že má sestra nakonec všemu unikla a postarala se o malou princeznu, tak jak přislíbila královně. Její tělo jsme přece nikdy nenašli. Věřila jsem, že princeznu odvedla do bezpečí a zajistila, aby se jí dostalo řádné výchovy. Proto se za námi nemohla vrátit. Čekala jsem tedy na ně na obě, až za námi jednoho dne přijdou. Těšila jsem se až si padneme do náručí, vše si vysvětlíme a společně budeme moci jednou provždy tyto hořké dny nechat za námi. A spolu se mnou jsem nechala čekat i naše hosty." řekla a opět krátce sevřela rty. Nadechla se.

„Můj muž a vládce to však viděl jinak. Chtěl je nechat jít, chtěl, abychom je na jejich poslední cestu přeci jen vyprovodili my. Jenže já jsem stále věřila, i když se dlouhá léta nikdo nevracel. Stále jsem ho přemlouvala, ať ještě počkáme další rok, a pak znovu… O to větší radost jsme tak pocítili dnes, když jste za námi zavítali." Pravila Ayana a vzhlédla zpět k Elektře a Staříkovi. „Teď už víme, že přeci jen zůstali přeživší, jež konečně dají věci opět do pořádku. Už víme, že náš král nás nikdy neopustil. A co víc, mohu se radovat z toho, že i princezna Nadia je stále naživu, a to také zásluhou mé sestry, jež se o ni vytrvale starala až do konce."

Když domluvila, pomalu vykročila zpět směrem ke svým hostům.

„Vy nyní žijete pro splnění velmi těžkého úkolu." Řekla potom, co přistoupila až těsně před Staříka a Elektru a vzala je oba za ruce. „A naším úkolem je vás tentokrát nezklamat. Teď jsme tu pro vás a s naší pomocí můžete počítat." Přislíbila jim pevným a rozhodným, přesto stále velice vlídným hlasem. Ještě jednou jim oběma silně stiskla dlaně, než od nich přešla ke stolu a vydala pokyn svým lidem, aby přinesli jídlo.

Náročná pouť pralesem a pohnuté rozhovory se Zahri i s vládkyní Ayanou způsobily, že Elektra naprosto ztratila pojem o čase. Teprve až s vůní pečeného masa doplněného obilnou kaší a ovocem si plně uvědomila, jak moc se vlastně cítila hladová. Navíc ve srovnání s konzervovaným jídlem, jež měli ještě k dispozici v hlubinné stanici, bylo vše, co jim teď Ayana nabídla, chuťově i vzhledově o dost zajímavější. Po předložení pokrmů se tedy ona ani Stařík nijak nezdráhali a s chutí se pustili do jídla.

Když Elektra už dojídala, znovu se objevila i Zahri. Krátce všechny pozdravila, a zatímco jí služebné nabíraly jídlo do misky, prohodila se svou matkou pár rychlých vět v jejich jazyce. Poté si přiklekla hned vedle Elektry a svou porci doslova zhltla, nad čímž Ayana poněkud nespokojeně přivírala oči.

Stařík po jídle uctivě poděkoval a požádal, zda by se směl vzdálit a připojit se ke svým přátelům a známým ve městě.

„Pokud jde o mne, tak samozřejmě." Souhlasila Ayana bez váhání. „Ostatně, sami se na tebe ptali. Teď nejspíš budou mezi těmi, co zajišťují dnešní obřad."

„Rád jim se vším pomohu, bude-li to v mých silách."

„V tom případě vás ani já již nebudu zdržovat." Přidala se Elektra.

„Určitě?" chtěl se ujistit Stařík.

„Určitě." Potvrdila mu. „Běžte se pozdravit se svými blízkými. Myslím, že brzy se zase uvidíme. Pokud ne během příprav, tak zcela jistě při obřadu samotném."

„To asi ano. Zatím se tedy loučím." Řekl on, lehce sklonil hlavu na pozdrav a odešel.

Elektra poté vytušila, že ji Zahri se svou matkou pozorují, a usilovně přemítala o tom, co by měla říct.

„Je něco s čím bych i já mohla pomoci?" napadlo ji konečně. „Ráda bych se taky zapojila, pokud budete souhlasit."

„Ale jistě." Odpověděla Zahri. „Chtěla bych k její poslední cestě nachystat naši královnu, ale nevím, kolik mi na to zbyde času. Musím pak ještě s matkou a příbuznými ozdobit krále, a to taky nějakou dobu zabere. Byla bych proto moc ráda, kdybys mi s královnou pomohla." Poprosila ji a svá slova doprovodila uctivým dotykem na čele.

Elektra spěšně přikývla. „Bude mi ctí." Vypravila ze sebe a snažila se o co nejpřesvědčivější tón. Jistě, že její slova byla zcela upřímná. Jistě, že jí Zahri už jen vyřčením své prosby prokázala nesmírnou čest. Avšak při představě, že manipuluje s královninými kostmi, se Elektře doslova roztřásly ruce. Vůbec se necítila k takovému úkolu způsobilá, určitě ne vzhledem k záchvěvům žárlivosti, které se jí stále nedařilo vyhnat ze svého srdce.

Proč zrovna já? Jaký to má smysl? Zoufala si tiše a neklidné ruce si bezděčně spojila před sebou. Není to správné.

„Neboj se, Elektro. Zvládneš to, tak jako jsi zvládla všechno ostatní ve svém životě." Povzbudila ji Ayana, pozvedla k ní ruku a jemně ji pohladila po vlasech. „Teď se běžte se Zahri umýt a převléct. Večer se uvidíme."

„Dobrá." Přikývla Elektra. „A děkuji. Za všechno." Dodala tiše, když nevěděla, co jiného by ještě mohla říct.

„To já děkuji." Promluvila jemně Ayana a Elektra k ní jen překvapeně vzhlédla. Vládkyně se však jen spokojeně usmála.

Zahri, jež klečela u stolu vedle ní, Elektře položila dlaň na její sepjaté ruce. „Půjdeme?" zeptala se. Elektra souhlasila a současně se Zahri vstala od stolu. Poté se rozloučila s vládkyní a následovala její dceru k východu.

Zahri Elektru vedla po několika lanových mostech a stromových plošinách zpět ke skalám, mezi kterými do Města Pod nebem původně přišli. Tentokrát se ale nevydaly zpět do hlubin pralesa, namísto toho zvolily cestu skrze menší skalní průrvu. Když brzy na to zaslechla jemné šumění padající vody, bylo Elektře zřejmé, co se bude dít dál.

U vodopádů se setkaly s dalšími ženami ze stromového města, které se tu myly a praly si oblečení. Příchod Elektry v doprovodu Zahri pro ně byl zřejmě nevšedním zážitkem – s oběma se srdečně pozdravily a z Elektry téměř nespouštěly oči. Bylo jí nepříjemné věnovat se osobní hygieně pod takovým dohledem, po léta byla v tomto směru zvyklá na naprosté soukromí. Byla proto Zahri nesmírně vděčná za to, že její problém brzy rozpoznala a ihned s ostatními zapředla hovor, aby nežádoucí pozornost aspoň částečně odvedla.

I tak se Elektra umyla, jak nejrychleji to bylo možné a stejně jako ostatní využila návštěvu vodopádů k vymytí potu ze svého oblečení. Ještě mokré šaty si pak hned znovu oblékla. Co si stačila všimnout, činili tak všichni. Při zdejší vlhkosti vzduchu a častých deštích zřejmě nebylo nutné zabývat se sušením.

Když byla s mytím hotová i Zahri, vyzvala Elektru ať ji následuje a vydaly se zpět do města.

Potom, co přešly most vedoucí k obydlí vládců, Zahri Elektru zavedla do svého malého domku ve vyšších větvích mohutného stromu.

Už s prvním nádechem Elektru drobné obydlí přivítalo velice příjemnou, dřevitou vůní. A stejně jako v prostorách, kde pobývali Zahřini rodiče, i zde se daly spatřit vyřezávané i malované obrazy, a také police s knihami. I zde objemné větve stromu rozdělovaly místnost na více částí – ta vzdálenější od vchodu se dala považovat za ložnici. Prostor byl celkově o dost menší a stísněnější než v níže umístěném obydlí. Pro Elektru, jež byla zvyklá na svou úspornou kajutu na Nautilu, to však nebyl žádný problém.

„Vítej u mě doma." Pronesla Zahri se svým typickým, širokým úsměvem a objala Elektru kolem ramen. „Teď je to i tvůj domov."

„Děkuji. Vážím si toho." Odpověděla Elektra uctivě a rovněž svou společnici krátce objala.

Zahri sklopila oči. „Jestli dovolíš, ráda bych tě s někým seznámila." Řekla a pokynula hlavou směrem k vyřezávané truhle zaklesnuté mezi dvěma rameny mohutné větve, jež nesla celé obydlí.

„Samozřejmě." Souhlasila Elektra, ale zároveň pocítila, jak se jí zrychlil tep. Věděla, koho jí Zahri měla v úmyslu „představit" a znovu ji to naplnilo nervozitou. Vůbec netušila, co se od ní bude očekávat za reakci.

„Ale nejdřív ze všeho se převlékneme." Prohlásila náhle Zahri, a přistoupila k nejbližší skříňce a otevřela ji.

„Jistě." Oddechla si alespoň prozatím Elektra a vykročila za svou hostitelkou.

Při pohledu do vnitřku skříňky zjistila, že se uvnitř nachází spousta pestrobarevných oděvů a množství nápaditých náhrdelníků a jiných šperků.

Zahri si vše poměrně dlouho a zamyšleně prohlížela, než konečně sáhla po jedné z dlouhých sukní, na které převládaly odstíny modré a žluté. Lemy byly obšity zlatavou nití.

„Můžeš si vybrat i jinou, mám jich dost, ale myslím, že tahle ti bude slušet nejvíc."

„Nevím, co říct." Vydechla Elektra nadšeně. „Moc ti děkuji, Zahri."

Ani si nedokázala vybavit, kdy naposledy na sobě měla něco podobně hezkého. Pravda, na oblečení jí od jisté doby příliš nezáleželo, ale pro tuto chvíli si z nabízeného kousku oděvu dovolila pocítit upřímnou radost. Odložila tedy své čisté, ale promáčené boty, hbitě se vysvlékla z vlhké uniformy, a s nadšením si zapůjčenou sukni oblékla. Sahala jí mírně nad kotníky a byla zavinovací, takže se nemusela obávat, že jí bude příliš těsná, či naopak volná.

„Tak co?" otázala se Elektra a s rozpustilým úsměvem se otočila kolem dokola.

Zahri, jež se mezitím probírala svými náhrdelníky, po jejím dotazu odhlédla od své práce. Oči se jí mírně rozšířily. „To není vůbec špatné…" řekla obdivně a založila si ruce před sebe.

„Díky!" zasmála se Elektra a cítila, že se jí červenají tváře. „No a co k tomu?" zeptala se dychtivě.

„Pojď sem." Pokynula Zahri hlavou a do rukou vzala několik přichystaných náhrdelníků. Když Elektra přistoupila až k ní, náhrdelníky jí navlékla přes hlavu a urovnala na obnažené hrudi.

„Myslím, že takhle je to akorát." Prohlásila, když si Elektru prohlédla ze všech stran. „A víš co? Možná bych tě ani neměla pouštět ven. Chlapi z tebe budou šílet."

Elektra zmateně zamrkala. „Počkat, to je všechno?"

Zahri ji zprvu jen udiveně sledovala. „A co bys ještě chtěla?"

„Třeba košili?" nadhodila Elektra už téměř zděšeně. Vždyť momentálně na sobě měla jen sukni a náhrdelníky, nic dalšího. „Prostě něco na zakrytí. Takhle se nemůžu ukázat venku!"

„A proč ne?"

„Blázníš?"

„Proč bych měla bláznit?" prohlásila Zahri dotčeně. „Já budu oblečená stejně!"

„Tak promiň. Ale já nemůžu chodit takhle odhalená." zmírnila svůj tón Elektra, ale trvala si na svém. „U nás je to krajně neslušné."

„Jste zvláštní." Zavrtěla hlavou Zahri. „Vždyť ti to tolik sluší. Proč se schovávat?"

„Sama jsi to řekla." Připomněla jí Elektra její předchozí poznámku o možných reakcích mužů. Potom přemýšlela, jaká vhodná slova zvolit, aby prosadila svůj pohled na věc, ale aby zároveň svou hostitelku neurazila. „Víš, nechci poutat přílišnou pozornost. Nejsem na to zvyklá a navíc, dnes si ji přeci jen zaslouží někdo jiný, je to tak?" řekla nakonec a doufala, že její úvaha Zahri zaujme.

Ta po chvilce uvažování pokrčila rameny. „Asi ano." Připustila neochotně. „I beztak jsou tu na tebe všichni dost zvědaví."

„Buď si jistá, že jsem si toho všimla a že mě to těší." Odpověděla Elektra upřímně, a také se značnou úlevou. „Ale myslím si, že větší dávka pozornosti už by byla na škodu."

„No dobrá." Povzdychla si Zahri zklamaně a pohlédla zpět ke své sbírce náhrdelníků. Bylo jich mnoho a různých tvarů a délek – úzké i široké, vrstvené, z barvených dřevěných korálků i ze zvířecích kostí, zubů, peří i kožešin, ze zapletených kožených řemínků i ze zlata, dokonce i z perel a ze slonoviny. Nakonec sáhla po jednom velmi spletitém. Skládal se z mnoha plochých, většinou modře a černě barvených korálků. Elektře naznačila, ať si sundá své stávající náhrdelníky, a hned potom je vyměnila za tento nový. Byl o dost delší i širší a zakrýval vše, co bylo třeba, dokonce i ramena a značnou část zad.

„A co takhle?" Zeptala se Zahri, zvědavě pozvedla obočí a koutky jí mírně zacukaly.

„Rozhodně je to lepší." Přiznala Elektra váhavě potom, co zvedla ruce a vše si důkladně prohlédla.

„Ale…?" doplnila za ni Zahri.

„Ale když se jen trochu předkloním, půjde zas všechno vidět." Vysvětlila jí Elektra a pro jistotu své tvrzení i předvedla.

„Hm!" Zahri zakoulela zlostně očima. „Jak to děláš?"

„Co?" pousmála se Elektra pobaveně. Věděla, že Zahri své rozčilení jen předstírá.

„Nevím přesně," začala Zahri a na okamžik zapátrala ve své paměti po správném výrazu. „Jsi hrozně vlídná a zároveň neústupná. Až doteď jsem si myslela, že to umí jen moje matka."

„To jsou léta tvrdé praxe." Vysvětlila jí Elektra při vzpomínce na četné výměny názorů mezi ní a kapitánem. „A co se neústupnosti týče, myslím, že tu nejsem jediná." prohlásila a upřela na svou společnici velice výmluvný pohled.

„To máš asi pravdu." Uculila se Zahri a obrátila se zpět ke své skříňce. Po chvíli vybrala náhrdelník z kožených řemínků a hbitě jej rozpletla na jednotlivé prameny. „Zvedni ruce." Přikázala Elektře a kousek pod rameny jí pak přední a zádovou část jejího masivního náhrdelníku svázala k sobě. „A co teď?" řekla, když byla se svým dílem hotová a o krok si poodstoupila.

„To už vypadá celkem přijatelně." Uznala Elektra. I tak bych si ale nic takového sama nevybrala, dodala k tomu už jen ve své mysli. Mezi jednotlivými řadami korálků přeci jen zůstávaly drobné mezírky, mezi nimiž by se při troše snahy dalo leccos spatřit. Stále v ní tedy přetrvával pocit nepatřičnosti, tím už ale nechtěla svou hostitelku zatěžovat.

„Vlastně je to docela hezké." Zamručela Zahri, když si Elektru obešla a prohlédla. „Pojď, ještě ti dáme náramky a zapleteme vlasy." Pravila potom. A jak řekla, tak udělala.

Náramky Zahri vybrala drobné a jednoduché; s korálky žlutých a modrých odstínů, aby se hodily k sukni. Poté sáhla po kostěném hřebenu a vlasy Elektře rozdělila několika pěšinkami, mezi kterými jí umně zapletla několik menších copů. Vzadu na temeni jí pak vlasy svázala modře barveným šátkem, přičemž dva zlatavé prameny jí nechala splývat podél obličeje.

„Slyšela jsem, že na vašem Nautilu jste už mnohokrát bojovali s našimi nepřáteli." Promluvila Zahri po dlouhém tichu.

„To ano." Přiznala Elektra, překvapená touto nenadálou zmínkou, a mírně se zamračila. „Proč?"

„Pokud vím, bez tvého přičinění byste tyto četné bitvy nevyhráli."

„To je možné."

„Ostatní by to měli vědět." Pousmála se Zahri tajemně, vstala z podlahy, otevřela skříňku na druhé straně místnosti a po chvilce přinesla misku s černou pastou a drobným štětečkem.

„Hádám, že těch poražených nepřátel bylo mnoho." Řekla, když znovu poklekla před Elektrou.

„Ano." Přikývla dotyčná. „Nevím kolik přesně, ale byly to desítky." A možná stovky. Desítky až stovky mrtvých na Gargoylových základnách a lodích, a na palubách ponorek typu Garfish. Ne, Elektra si nebyla vůbec jistá, zda by to ostatní měli vědět. Nebylo to nic, s čím by se kdy chtěla chlubit. Sice nikdy neviděla jejich těla, nikdy je neslyšela křičet, ale to nic neměnilo na tom, že ti lidé zemřeli i z jejího rozhodnutí.

„Nejsem na to–"

„Ššš!" umlčela ji Zahri a svraštila čelo. „Teď nemluv!" přikázala jí a štětečkem jí na lícních kostech a na tvářích vyťukala drobné tečky; pod nimi pak namalovala spojitou linku. Když své dílo dokončila, vše po sobě ještě jednou zkontrolovala. Potom odložila štěteček a misku, vstala, a ze své skříňky přinesla malé zrcátko.

Když se na sebe Elektra do zrcátka podívala, zjistila, že na každé tváři má dvě řady po sedmi tečkách a pod nimi souvislou, rovnou linku. Takový obraz vlastní tváře na ni působil velice nezvykle, ale rozhodně nemohla říct, že by byla nespokojená. Naopak, bylo to svým způsobem zajímavé.

„Ta linka znamená, že nepřátel, jež si porazila, bylo nepočítaně." Vysvětlila jí Zahri. „Naši lidé tedy hned poznají, že jsou i další důvody, proč tě mít v úctě. Nejen proto, že tě s sebou přivedl král."

„Tak je to." Šeptla Elektra. „No a co ty?"

Zahri trochu nesměle sklopila zrak. „Tečky mám vytetované jen na zádech. Je jich zatím jen pár, z lovu. Až jich bude víc, nechám si je dát na tvář, jako bratři a rodiče."

„Tedy… to jsem zrovna nemyslela." Usmála se na ni Elektra povzbudivě. „Chtěla jsem vědět, jak se oblékneš a ozdobíš ty. Ale vážím si toho, že jsi mi o tom pověděla. A jsem si jistá, že teček jednou bude spousta. Dost možná nepočítaně."

„Jsi milá." Řekla na to Zahri tiše a stiskla Elektře ruku.

V tom se však zvenčí ozvaly hlasy, a Elektře se zdálo, že zaslechla i Zahřino jméno. A zřejmě to nebylo jen zdání, vzhledem k tomu, že Zahri ihned vyskočila na nohy, vykoukla ven ze dveří a k hovoru se přidala. Zněla trochu nespokojeně. Nakonec netrpělivě mávla rukou, přivřela dveře a přeběhla zpět ke své skříňce.

„Prý si máme pospíšit." Pronesla nasupeně a začala se spěšně probírat svým oblečením.

„Aha." Hlesla Elektra zděšeně a rovněž vstala. „Promiň, asi jsem tě zdržela."

„Možná trochu," přiznala Zahri, a vybrala si dlouhou sukni s různými odstíny rudé a oranžové barvy. „Ale to není tvoje chyba. Měla jsem si to pohlídat." Řekla a rychle ze sebe shodila své dosavadní oblečení. Z vlasů si odmotala šátek a odepla královnin copánek.

„Můžu ti nějak pomoct?" zajímala se Elektra a přistoupila k dívce blíž.

„Vlastně ano." souhlasila Zahri, zatímco si překotně uvazovala sukni. „Vyber mi prosím nějaký z červených šátků," poručila si a kývla hlavou směrem k příslušné polici ve skříni. „A k tomu perlové nebo slonovinové náhrdelníky. Jaké chceš."

„Dobrá," zamručela si souhlasně Elektra a poté rychle zapátrala v poličkách a mezi skobami se šperky, a luskala přitom prsty. S vědomím, že už nemají času nazbyt, prostě vybrala předměty, jež se jí zalíbily na první pohled.

„Jsi úžasná." ocenila její výběr Zahri, a převzala si tři členité, široké náhrdelníky ze slonovinových korálků. Na nic nečekala a rychle si je všechny navlékla. Vše podstatné pod nimi sice zůstávalo být vidět, jenže to ji nijak nevyvádělo z míry. Během další chvilky si svázala vlasy na temeni hlavy červeno-bílým šátkem a vykročila ke dveřím.

Zde na moment váhala, ale nakonec přeci jen otevřela. Zavolala na osoby čekající venku a hlavou kývla směrem dovnitř. Následně se spěšně otočila a několika rychlými, lehkými kroky neslyšně předstoupila před zdobenou tmavou truhlu usazenou mezi větvemi uprostřed místnosti. Klesla na kolena, truhlu objala a přitiskla se k ní čelem. V nastalém tichu byl slyšet jen její šepot, rychlá slova pronesená v jejím jazyce.

Elektra celý tento překvapivý výjev sledovala se zatajeným dechem a zcela nehnutě, jen si bezděčně položila dlaň na srdce. Netušila, zda má také pokleknout, či přistoupit blíž; zda má vůbec něco udělat. V příštím okamžiku však byla těchto úvah zbavena příchodem Zahřiných bratrů.

Do místnosti vpluli pomalu a tiše. Oba byli starší než jejich sestra – Elektra je odhadovala přibližně na dvacet a sedmnáct let. Potom, co vstoupili, oba mladíci nejdřív vzhlédli ke své sestře klečící před truhlou s královninými ostatky. Ale jen na okamžik. Jejich zraky se téměř ihned stočily k Elektře.

Usmála se na ně, ale zároveň si dlaní rozpačitě zakryla nahé břicho. Starší z bratrů nejspíš chápal, jak se Elektra cítí. Nadále se jí díval jen do očí a duchapřítomně kývl na pozdrav. „Vše v pořádku?" zeptal se sotva slyšitelně.

„Ano." Zašeptala Elektra a zároveň se snažila příliš si nevšímat zvědavého pohledu mladšího chlapce, jenž nepřestával nehnutě zírat. Jeho starší bratr si toho rovněž všiml, a když se delší dobu nic neměnilo, bez řečí zakryl svému mladšímu sourozenci výhled rukou. V reakci na to mladší chlapec podrážděně sykl a po svém bratru se naštvaně ohnal.

Elektra se nemohla neusmát, ale hned odmítavě zavrtěla hlavou. Ani jejich chování, ani její polichocené úsměvy se sem teď nehodily.

Zahri totiž právě povstala. Natáhla ruku před sebe a se skloněnou hlavou se ještě naposledy dotkla královniny truhly. Jen velmi zvolna se poté otočila ke svým sourozencům, jen velice neochotně odstoupila stranou.

Její bratři se truhly rovněž nejprve dotkli svým čelem a pronesli pár slov, než opět povstali a dali se do vyprošťování. To si posléze vyžádalo i zásah sekyrkou a nožem, truhla byla na svém místě nehnutě zaklesnutá zřejmě už příliš dlouho.

Nakonec se přeci jen schránku s ostatky podařilo vyprostit. Zahřini bratři se pak ujistili, že je víko truhly dobře zajištěné, chopili se kovových úchytů po stranách, a schránku opatrně zvedli a odnesli.

Zahri je sledovala mlčky, s dlaní přiloženou ke rtům. Když ale viděla své bratry procházet dveřmi ven, už se neudržela, nešťastně vzlykla a sesunula se na kolena.

Plna náhlého soucitu Elektra neváhala a přiklekla k ní. Objala ji a pohladila po tváři, načež pocítila, jak se Zahřina ramena třesou pláčem. Ona sama se v té chvíli nedokázala ubránit dojetí.

„Neboj, Zahri, zvládneme to. Já vím, že ano." Utěšovala ji, a vlastně i samu sebe. „Pojď, měly bychom jít za ní."

Dívka nepatrně přikývla a nechala si od Elektry otřít uslzené tváře.

Potom obě vstaly a ruku v ruce vyšly na denní světlo.

Tentokrát Zahri a Elektru nečekala cesta po žádném z lanových mostů. Místo toho se v závěsu za Zahřinými bratry vydaly dolů po schodišti, jež se obtáčelo kolem kmene stromu jako had, a všichni sestoupili až na pevnou zem. Odtud se vydali k velké mýtině u říčního meandru, a zdálo se, že stejným směrem se vydala snad celá populace Města Pod nebem – muži, ženy, starší děti i matky s malými dětmi.

Mnozí z nich s sebou rovněž nesli zdobené dřevěné schránky, a stejně jako Zahri a její bratři, se na této cestě doprovázeli pomalým, tichým zpěvem. Všichni šli zvolna a rozvážně. Nikdo se s nikým nepředbíhal ani nestrkal.

Po několika minutách cesty mezi mohutnými stromy a skrze střídající se pruhy světla a stínu dorazili do cíle. Přivítal je rozlehlý prostor mýtiny u říčního meandru.

Směrem k řece se mýtina svažovala, a tak měla Elektra ze svého místa skvělý výhled na celou scenérii, jež se před nimi otevřela. Bylo to zvláštní, ale přesto, že se zde schylovalo k pohřebnímu obřadu, celé místo momentálně překypovalo životem. Poblíž břehu již byla ve třech řadách nachystaná lůžka z navršených větví, vystlaná širokými zelenými listy. Bylo jich odhadem kolem čtyřiceti, přičemž v jejich čele, zhruba uprostřed mýtiny, byl vyhrazen zvláštní prostor pro jedno samostatné lůžko, již ozdobené několika květy. Při pohledu na něj bylo Elektře jasné, že bylo připraveno pro královnu.

Mnohé z těchto pohřebních hranic však ještě nebyly zcela hotové, a tak se v uličkách mezi nimi stále proplétaly děti, jež nosily další dřevo, listy a květiny. U již dokončených lůžek pak bylo shromážděno vždy několik dospělých, jež opatrně a s úctou z dřevěných schránek vyjímali kosti zemřelých Atlantiďanů a kladli je na podloží z listů.

To vše doprovázel neustálý zpěv, tlumený hovor a čilý pohyb obyvatel města. Naprostá většina z nich byla oblečena přesně tak, jako Elektra, Zahri a její bratři, tedy v pestrobarevných pruzích látky doplněných nápaditými náhrdelníky. Mnozí z mužů, i některé ženy se rovněž pyšnili řadami teček na tvářích. Souvislou linku však neměl nikdo další, tedy alespoň Elektra si ničeho takového nevšimla. Naopak jí si všimli téměř všichni a otáčeli se za ní. Mnozí se na dlouhou chvíli zastavili ve své činnosti, jen aby si ji mohli důkladně prohlédnout.

Elektra se snažila si toho nevšímat. V této chvíli a při této příležitosti ji taková pozornost uváděla do rozpaků ještě mnohem více než při jejich příchodu do vesnice. Byla ráda alespoň za přítomnost malých dětí, kterým mohla vracet úsměvy bez pocitu nepatřičnosti.

Když konečně dorazili k pohřební hranici určené královně, srdce se jí opět sevřelo nervozitou. Také Zahri působila poněkud napjatě. Slova písně, kterou si zpívala spolu s ostatními, jí vázla na rtech. Nakonec jen tiše sledovala, jak její bratři opatrně pokládají truhlu s královninými kostmi na zem. Následně je nechala, ať odemknou zámek a otevřou víko.

Oba mladíci se pak se svou sestrou přišli obejmout, tiskli jí ruce a šeptali povzbudivá slova.

Poté se uctivě pozdravili i s Elektrou, a odešli.

„Tak vidíš." Začala Zahri nesměle. „Nakonec vás seznámím až tady," řekla, když velice pomalu a opatrně předstoupila před truhlu. Krátce se ohlédla po Elektře a rukou jí naznačila, že má přijít blíž.

Elektra tak učinila se značnými obavami. Když však stanula před truhlou a uvnitř zahlédla bílou lebku a úhledně vyrovnané obratle, slova jí sama vyvstala na mysli.

„Děkuji, Zahri. Ale my už se vlastně známe." Přiznala tiše, klesla na kolena a královniny lebky se lehce dotkla konečky prstů.

Byla to pravda, kdysi se skutečně setkaly, a dokonce spolu vedly krátký rozhovor. Nikdy ve svém životě – ani na okamžik – by si však Elektra nepomyslela, že jejich další setkání bude vypadat zrovna takto.

Svým způsobem jí bylo líto o tom Zahri vyprávět. Bylo jí líto, že ona, na rozdíl od Zahri, se s královnou mohla setkat ještě za jejího života a skutečně s ní promluvit. Zároveň však cítila povinnost o tom vypovědět, vzpomenout si na každý detail.

„Samozřejmě, ty jsi bydlela ve městě." Pronesla Zahri neurčitým hlasem a přiklekla si k truhle hned vedle Elektry. „A ona zase ráda navštěvovala lidi. Spíš by bylo zvláštní, kdybyste se nikdy nepotkaly."

Elektra nebyla schopná rozeznat, zda Zahri tato svá slova vyřkla s politováním či drobnou závistí v hlase. „Asi máš pravdu." Souhlasila po chvíli a svými prsty přejela po temeni královniny lebky až k týlu. A snažila se nedat příliš najevo své zděšení, když zjistila, že zde značná část kosti chybí.

„Má hodně polámaných kostí." Vytušila Zahri její otázku. „Stejně jako všichni ostatní."

„Kvůli vodopádu." Hádala Elektra.

„Ano. Ale neboj, všichni už byli mrtví, když se jim tohle stalo. I ona. Nebyla sice popravena tak, jako ostatní, ale-"

„Já vím, jak ji zabili." Přerušila ji Elektra. Nechtěla to slyšet znovu, už nikdy víc. Místo toho královninu lebku pohladila hřbetem ruky po čele a na okamžik se zahleděla do prázdných očních důlků. Ihned si vybavila její živé, usměvavé, nádherně zelené oči.

„Vím, že chodívala do školek předčítat dětem před spaním." Začala Elektra po chvíli soustředění. „Určitě jsem to jako malá taky zažila, jen si to moc dobře nepamatuji. Ale jednou, to už jsem byla starší, za námi přišla do naší školní budovy. Chtěla si promluvit i se staršími dětmi."

„A o čem?" vyzvídala Zahri se značným zájmem.

„Chtěla vědět, o čem sníme, čím bychom jednou chtěli být."

„Tebe se taky ptala?"

„Ano." Přisvědčila Elektra a nedokázala se ubránit tesknému úsměvu. „Řekla jsem, že chci hodně cestovat, jako před lety můj otec. Některé z dětí se mi smály, nechtěly rozumět tomu, proč by někdo chtěl opouštět Tartessos. Ona je ale napomenula s tím, že sám král kdysi hodně cestoval, a že je správné chtít se něco dozvědět o světě, ve kterém žijeme."

„To od ní bylo hezky řečeno." Uznala Zahri, a sklonila hlavu.

A měla pravdu. Dodnes byla Elektra královně za její slova vděčná. To ale ještě nebylo vše. Nadechla se tedy, a pokračovala: „Později ten den, když jsem se oblékala na pracovní vyučování, z mnou sama přišla." Řekla a najednou si nebyla vůbec jistá, zda bude schopna příhodu vylíčit až do konce.

„Opravdu?" vzhlédla Zahri překvapeně. „Co ti chtěla?"

S náhlým návalem zoufalství a smutku Elektra jen bezmocně pokrčila rameny. „Chtěla mi říct, že se mi můj sen už brzy splní." Hlesla přes stažené hrdlo. Na moment zavřela oči, když pocítila, že se v nich začínají hromadit slzy. Chtěla ve vyprávění pokračovat, už kvůli Zahri, ale nešlo to.

„A určitě se tak stalo." Předpokládala Zahri tiše.

Elektra se namísto odpovědi jen zakousla do rtu, a trpce se zasmála nad hrůznou pravdivostí tehdejšího královnina prohlášení.

„Ano, stalo." Dostala ze sebe nakonec a odmítavě zavrtěla hlavou, jako kdyby i po tolika letech stále nechtěla uvěřit tomu, že jejich město i se všemi obyvateli je nadobro pryč. „Jen o dost jinak, než jsme si obě byly schopné představit."

Ať už Elektře celá věc s pohřebním rituálem připadala jakkoli zvláštní, musela uznat, že promyšlené to měli vesničané velice dobře. Včetně takových záležitostí, jako bylo opětovné vyskládání kostí z jejich schránek na připravené pohřební hranice.

V truhlách byly jednotlivé části kostry uloženy tak, jak šly za sebou, odshora dolů. Skupiny obratlů k sobě byly přivázány provázkem, drobné kosti rukou a nohou pak byly bezpečně uloženy ve zvláštních, vypodložených krabičkách. Správné umístění jednotlivých kůstek tedy nebylo možné splést.

I tak si Elektra při skládání královniných kostí připadala poněkud neobratně. Ve srovnání se Zahri rozhodně. Ta se zdála být do svého úkolu zcela pohroužena, tiše si prozpěvovala a svět kolem téměř nevnímala. Práce jí šla dobře od ruky, i přesto, že uložení mnohých rozlámaných kostí bylo poněkud složitější.

Elektra zrovna urovnávala články prstů královniny pravé ruky, když k jejich pohřební hranici zavítala další osoba. Byla to starší usměvavá žena. Zcela zjevně byla indického původu, jak naznačoval už její styl oblečení. Se Zahri se pozdravila několika slovy, potom krátce a s přívětivým úsměvem kývla na Elektru.

Zahri ženu pustila k pohřebnímu lůžku a sepjala ruce, zatím co dotyčná se jala královně na čelo červeným barvivem namalovat třetí oko – znak říše Atlantis. Elektra následovala příkladu a rovněž v tichosti od své práce poodstoupila.

Když byla žena se svým úkolem hotová, předstoupila opět před Zahri, prohodila s ní pár vět a pokynula hlavou směrem ke stromovému městu. Zahri s jejím sdělením nebyla příliš spokojená, nervózně si povzdychla, svěsila ramena a nazlobeně se zhoupla v kolenou. Žena na to jen potřásla hlavou a stiskla Zahřino předloktí. Potom se znovu lehce usmála směrem k Elektře a odkráčela k dalším pohřebním hranicím.

„Co se děje?" zeptala se Elektra opatrně, když byla žena pryč.

„Už se zas připozdívá." Vysvětlila Zahri. „Měla bych jít zpátky domů pomoct s nazdobením jejího muže." řekla, a přitom se lehce dotkla královniny pažní kosti a druhou rukou svého čela. „Navíc jsem doma nechala její copánek. Každopádně se musím vrátit."

„Ale –" namítla Elektra poněkud nesouhlasně.

„Neboj," přerušila ji Zahri a v týž moment si stoupla na špičky a zamávala na kohosi vepředu u řeky. „Vikram už jde, bude tu s tebou a pomůže ti," řekla a rychle obešla pohřební hranici až k Elektře. „Já taky přijdu. Ještě před obřadem, slibuji." Ubezpečila ji a krátce jí stiskla ruce.

„Dobrá. Budu tady." Souhlasila dotyčná a stisk opětovala.

Zahri se pak již měla k odchodu, když ji Elektra ještě zastavila. „V čem spočívá to nazdobení, jestli se smím zeptat?"

Zahri se usmála. „Však počkej, uvidíš. Budu se snažit." Potom už na nic nečekala a vydala se zpět ke svému domovu.

Krátce potom, co Zahri odběhla, se ozval Staříkův hlas. „Smím vám nějak pomoct, Elektro?"

„Jistě." Odpověděla ona, svěsila hlavu a znovu předstoupila před truhlu, vyzvednout další kosti. „Sluší vám to." Podotkla tiše když si všimla jeho zlatavé, hedvábné tuniky a kalhot, a taky červené tečky na čele.

„Jste milá," řekl na to Stařík a bezděčně sklopil zrak, zjevně polichocen. „Ale s vámi soupeřit nemohu."

„Díky." Odvětila Elektra s drobným, prchavým úsměvem. Nad královninými ostatky všechny tyto fráze, byť zdvořilé a dobře míněné, vyznívaly přeci jen trochu malicherně. „Jsem moc ráda, že jste tu se mnou." Přiznala se a naposledy na něj krátce pohlédla, než se opět sehnula k truhle.

Byla to na dlouhou dobu poslední slova, která si navzájem řekli. Společně se dali znovu do práce a necítili potřebu zapříst hovor. Tiše se věnovali svým vlastním myšlenkám.

A tak, ponořena do svých vzpomínek, se Elektra snažila připomenout si, jaké to kdysi bylo, mít skutečné jméno a žít svůj život v Tartessosu, nejpodivuhodnějším městě na Zemi. A při pohledu na bílé kosti si znovu vybavila i královnu Soniu. Drobnou, snědou ženu, vlídnou a milou.

Vzpomínala, jaký to byl pocit, když se tehdy před lety nic netušíc převlékala k odpoledním pracím na školních zahradách, když tu za ní zavítala nečekaná návštěva...

Ani ji tehdy neslyšela přicházet. A když se ohlédla, na chvíli nedokázala uvěřit tomu, že je to opravdu ona, královna Sonia, a že přišla za ní, za obyčejnou lidskou dívenkou. Byla natolik překvapená, až vyděšená, že nebyla schopna cokoli říct, natož se uctivě uklonit.

Odpusť, že tě zdržuji," oslovila ji královna jako první. „Už jsem vlastně měla být na cestě zpátky do paláce, ale chtěla jsem ti ještě poděkovat za to, co jsi dnes dopoledne řekla. Pořád na tvá slova myslím."

Ano?" špitla na to tiše Elektra, tehdy Medina. Stále se ještě neodhodlala ani hnout.

Jistě." Přikývla s úsměvem královna. Rozhlédla se po prázdné šatně a pak přistoupila o kousek blíž. „Můžu si tu na chvilku sednout?"

Asi ano. Teda – samozřejmě." vyhrkla Medina překotně.

Sonia se pousmála. „Snad se mě nebojíš, malá cestovatelko." Popíchla ji jemně a otočila se, aby mohla usednout na lavici pod věšáčky s dětskými pracovními plášti.

Když to Medina pozorovala, konečně se probrala a ihned královně nabídla ruku, aby se dotyčná mohla při dosedání na nízkou lavici něčeho přidržet.

Děkuji, jsi moc hodná." Hlesla Sonia, když se usadila, a lehce si pohladila své těhotné břicho. Potom na chvilku zavřela oči a dlouze vydechla. Zdálo se, že krásný modrý drahokam na její hrudi začal lehce světélkovat.

Je vám dobře?" zeptala se Medina. „Mám otevřít okno?"

Ne, to je v pořádku." Zavrtěla hlavou Sonia. „Jen už je to trochu náročné, to je vše." Řekla a znovu si dala načas s výdechem. „Víš," pravila potom, „chtěla jsem ti říct, že tvé přání se možná už brzy vyplní."

Opravdu?"

Možná." Zopakovala Sonia. „Obávám se, že slíbit ti to nemůžu, ale určitě se vynasnažím. Pojď, sedni si ke mně." Vybídla svou malou společnici a letmo se dotkla lavice po svém boku.

Medina nadšeně přikývla a přisedla si.

Jsi Medina, je to tak?" zeptala se potom královna.

Ano." Přikývla dotyčná.

Tak si to pamatuju dobře. Víš, Medino, situace v Senátu je poslední dobou trochu složitá. Ale tvůj nápad je rozhodně zajímavý a já jej určitě co nejdřív předložím k projednání."

Můj nápad?" Medina zdvihla obočí.

Ano." Přisvědčila Sonia vesele. „Myslím to cestování." Upřesnila ještě. „Asi víš, že Atlantské děti létají pravidelně na výlety po celé Zemi, i na oběžnou dráhu."

Vím."

Tak přesně o tom mluvím. Je načase, abychom to umožnili i lidským dětem."

Medina se zamyslela. „My prý takhle cestovat nemůžeme." Namítla po chvilce. „Naše těla na to nejsou stavěná."

To je nesmysl. Jen hloupá výmluva, nic víc."

Opravdu?"

Opravdu." Trvala na svém královna. „I proto bych chtěla, aby se zákon o vzdělávání pozměnil. Tak, aby se dětem obou národů dostávalo stejné pozornosti."

To by bylo úžasné!" zašeptala Medina vzrušeně a začala pod sebou mávat nohama. „A Jeho Veličenstvo s tím nebude mít problém?" zeptala se ještě a prsty pravé ruky se dotkla na čele.

Jistě, že ne." Pousmála se Sonia překvapeně. „Proč by měl?"

Medina pohlédla stranou a pokrčila rameny. „Přijde mi trochu přísný."

Skutečně?" Zeptala se Sonia a skoro se zasmála. „To mu musím povědět."

To ne!" Zhrozila se Medina a vyděšené oči upřela zpět na královnu.

Ale no tak, děvče, neboj se." Řekla Sonia a chytila Medinu za ruku. „Co myslíš, že se stane? Ujišťuji tě, že král má lidský národ moc rád, velice mu na vás záleží. A ten návrh se mu bude líbit, tím jsem si jistá."

To je dobře." Připustila Medina a celá zmatená se zadívala na královninu ruku, jež svírala tu její.

Dobrá, tak já už tě nebudu zdržovat." Oznámila jí Sonia tiše. „A pamatuj, velcí cestovatelé toho musejí mnoho znát a umět."

Budu se dobře učit, slibuju." Prohlásila Medina hrdě. A hned na to se zhrozila při pohledu na královnino břicho, jež náhle zcela změnilo tvar.

To je v pořádku, nic se neděje." Ujistila ji Sonia a pustila její ruku, aby si neklidné bříško mohla obejmout a pohladit. „Asi to vypadá hrozně, ale je to normální."

Nebolí vás to?"

Většinou ne." Pousmála se Sonia. „I když kopance pod žebra by si princeznička mohla odpustit."

Počkat, je to holčička?" zeptala se Medina a oči se jí rozzářily. „Budeme mít princeznu?"

Ano, už to tak vypadá." Přikývla královna. „Pojď blíž." Vyzvala Medinu vlídně, znovu chytila její malou dlaň do své a něžně ji přitiskla na celkem zřetelnou bouli pod svými žebry.

To jsou nožičky?" zeptala se Medina tiše a užasle.

Ano." Zašeptala Sonia, snad aby svou nenarozenou dceru nevyrušila. „Protahuje se."

Hm." Přikývla Medina. Nevěděla, co jiného říct. „Nebojíte se?" zeptala se, když napětí pod její dlaní citelně zesláblo.

Myslíš porodu?" odtušila Sonia a krátce se po své společnici podívala. „Řekla bych, že ne. Už vím, jaké to je." Odpověděla po chvíli. „Víš, není dobré o tom takhle přemýšlet. Stejně se tomu už nevyhnu. Bojím se snad jen toho, že se něco zkomplikuje."

Určitě se o vás dobře postarají." Hádala Medina a druhou rukou bezděčně pohladila Soniu po vlasech, spletených do drobných copánků.

To ano." Pousmála se královna, když Medinu pozorovala. „A navíc, král bude se mnou. A když je se mnou on, nebojím se vůbec ničeho."

A přesně tak to vnímala i Elektra. Od chvíle, kdy ji Nemo našel, nepocítila žádný strach, možná jen z toho, že by jej mohla ztratit. Toho jediného se ve svém životě skutečně obávala, i během těch let, kdy si myslela, že ho nenávidí.

Strach z neznámého ji pak zachvátil jen jedinkrát – po bitvě v Kermadeckém příkopu. Bála se, že se Nemo změnil, že se vzdal a promarnil šanci. Přestal být poslední jistotou v jejím životě a za to si zasloužil její pomstu. Takové bylo v onen osudný den její přesvědčení. Jenže ve chvíli, kdy jej zranila, ji zachvátila panika – pocit hrůzy z toho, že bez něj by zůstala opět sama. Zcela opuštěná až do hořkého konce.

A náznaky podobné paniky začínala pomalu ale jistě vnímat i teď.

Slunce se na polojasné obloze již povážlivě naklánělo k obzoru a doba, po kterou se s Nemem neviděla, Elektře připadala jako věčnost. Nepoddávat se pochybnostem už vyžadovalo značné úsilí.

Co když to všechno bylo nakonec jinak? Co když byly úmysly Lesního národa už od začátku jiné, než se zdálo? Jak to, že za celý den Nema nespatřila ani jedinkrát? Byl tu vůbec? Dorazil dnes před polednem do Města Pod nebem, nebo ne?

Už si v duchu tyto dotazy chystala na Staříka, když tu ji z jejích podivných myšlenek vytrhl Zahřin nejstarší bratr. V náručí nesl zlatou truhlu s dobře známými reliéfy.

„Zahri tě prosí, jestli bys královně mohla aspoň z části vrátit, co jí náleží." Řekl a svůj náklad složil hned vedle truhly, ve které původně spočívaly královniny kosti. Když otevřel víko zlaté schránky, uvnitř se zaleskly Tartessoské královské klenoty – všechny až na jeden, ten nejdůležitější. Králova koruna chyběla.

Elektře bylo ihned jasné, co to znamená. Vezme si ji.

Ano, přesně tak. Kvůli své královně to udělá. K příležitosti jejího pohřbu znovu, a nejspíš naposledy, ponese Nemo na čele svou korunu.

„Já…" Nevím, co říct. „Vynasnažím se. Samozřejmě." Řekla Elektra, když se jí podařilo najít uspokojivou odpověď. „Prosím vyřiď své sestře, že si její důvěry velice vážím."

„Nejspíš poběží hned za tebou," oponoval mladík a vzápětí se lehce usmál, aby svým slovům ubral strohý podtón. „Budeš jí to moci říct sama." Dodal a pohlédl na seskládanou kostru na pohřebním lůžku. Po chvíli se otočil zpět k Elektře, uznale přikývl a odešel.

„Proč to musím být zrovna já?" vydechla ona, když se za ním dívala, jak kráčí směrem k řece.

„A proč ne?" zeptal se Stařík, když přistoupil o trochu blíž. „Smysl mnoha věcí vyjde najevo až s odstupem času. Klást si takové otázky teď nemá význam."

„Neměla bych to být já. Nepřísluší mi to."

„To si myslíte vy. Mnozí jiní jsou zas přesvědčeni o opaku." Řekl Stařík a zamyšleně pozoroval předměty uložené ve zlaté truhle.

Elektra klesla na kolena a vztáhla ruku k náhrdelníku se skvrnami od krve. „Jiní mi nevidí do hlavy." Až na některé jedince. „Neznají moje myšlenky." Řekla a lehce, opatrně se šperku dotkla.

„Vidět do hlavy není třeba." Namítl Stařík. „Kdo chce, spatří spoustu skutečností i bez toho."

Elektra k němu vzhlédla a chvíli jej upřeně pozorovala. „Občas z vás jde trochu strach."

„Skutečně?" Pousmál se Stařík. „Zrovna od vás se mi tomu nechce věřit." Prohlásil a po chvilce váhání se rozhodl zeptat: „Mám vás prozatím nechat o samotě?"

„Asi ano. Prosím."

„Dobrá." Přikývl Stařík a zadíval se směrem k říčnímu meandru. „Přijdete potom k řece? Zdá se, že se tam podává občerstvení."

„Přijdu." Souhlasila Elektra, a ještě se krátce usmála na rozloučenou, než se opět otočila ke svěřeným klenotům, a dala se zas do práce.

Nejprve sáhla po krví potřísněném náhrdelníku. Chvíli váhala, zda by měla použít právě ten, ale vzápětí si uvědomila, že bez něj to nepůjde. Všem dnes bylo třeba vypořádat se s minulostí a smířit se s ní, s takovou, jaká skutečně byla. Všichni by měli vidět, jak královna Sonia zemřela, a znovu si uvědomit, kam až může vést přílišná touha po moci.

A tak náhrdelník pevně uchopila do obou rukou, pomalu jej přenesla k pohřební hranici a opatrně rozprostřela přes královnina žebra a klíční kosti. Postupně přidávala další šperky: široké náramky, zlaté náušnice a prsteny, a až úplně nakonec přišla na řadu koruna.

Ze začátku Elektra setrvávala v tichosti, ale pak se jí z nějakého důvodu vybavila píseň, kterou si kdysi zpívávali doma s rodinou jako upomínku na jejich původ. Začala si tiše broukat samotnou melodii, na víc si zatím netroufala. Bylo to přeci jen už dávno, co naposledy promluvila švédsky. Teprve když se jí podařilo na královnině čele správně usadit korunu, dodala si odvahy a poslední sloku odzpívala i se slovy.

Než píseň zas utichla, Elektra ještě naposledy urovnala všechny šperky a vybočující kosti, a shlédla na svoje dílo. Potom poklekla u královniny lebky, krátce pohlédla do jejích prázdných očí, a sklonila hlavu. Alespoň tohle jí dlužila.

Prosím odpusť, promluvila k Sonie ve svých myšlenkách. Moc se omlouvám za všechno, co jsem mu provedla. Mrzí mě, že jsem pro jeho činy nedokázala najít pochopení, že jsem mu nebyla oporou, když to nejvíc potřeboval. Ty bys to určitě dokázala. A já bych moc chtěla být jako ty, ale neumím to. To proto ta žárlivost, proto ti tak závidím. Přála bych si, aby na mě myslel tak, jako na tebe. Vím, že to nejde, že si to ani nezasloužím, ale nedokážu si pomoct. Pořád tiše doufám, že by mohl… že bychom si k sobě mohli najít cestu. Ale ať už nás čeká cokoliv, budu se snažit všechno to špatné překonat. I přesto, jaká jsem, mi tvůj muž pořád věří. A já už ho nezklamu.

Dlouze vydechla a pevně zavřela oči, aby potlačila slzy.

Potom, co se jí podařilo se uklidnit, znovu vstala a rozhlédla se. Většina pohřebních hranic už byla nachystaná na obřad a lidé Lesního národa se postupně scházeli u občerstvení u řeky. Váhala, zda má také vyrazit, nebo počkat na Zahri tady, když tu na ni dotyčná sama promluvila.

„Věděla jsem, že ti to tu můžu svěřit." Pravila uznale.

„Opravdu?" zeptala se Elektra a otočila se za Zahřiným hlasem. „Myslíš, že je to takhle v pořádku?"

„Samozřejmě." Usmála se Zahri. Vypadala stejně jako předtím, zdobila ji stejná sukně i šperky, ale něco přeci jen bylo jiné. Jistě, královnin copánek. Znovu zdobil její hladké čelo.

Zahri si všimla, že o něm Elektra už ví a usmála se ještě o trochu víc. „Dovolil mi si ten pramínek nechat." Špitla šťastně a prsty se dotkla místa mezi obočími.

„A neříkala jsem to?" odvětila Elektra a taky se lehce pousmála. Už jen kvůli tomu, že byla řeč o Nemovi. Možná byly její obavy přeci jen liché. V tu chvíli se na něj chtěla zeptat, chtěla vědět, jak mu je, jak se cítí. Otázku už měla na jazyku, ale zarazila se. Jak by se asi mohl cítit? Nejspíš bylo hloupé se na to ptát.

V tom ji Zahri chytila za ruku a mírně zvážněla. „Ptal se po tobě."

„Ano?" Vydechla Elektra, o dost dychtivěji, než bylo třeba.

Zahri v reakci na to přizvedla obočí. „To ti tolik chybí?"

„Ne, vlastně…" Elektra sklopila zrak a pokrčila rameny. „Říkala jsem si, jak to asi všechno zvládá…"

Zahri pohlédla stranou a zamyslela se. „Matka říká, že je na něm znát královské vychování. Bolest si nechává pro sebe."

Jistě, jako vždycky, pomyslela si Elektra a vybavil se jí okamžik, kdy se ona a Nemo poprvé setkali. Snažil se ji utěšit a povzbudit, zajistit jejich přežití a všechna svá trápení před ní a před ostatními pečlivě ukrýval. A tak to bylo pořád. Nikdy si na nic nestěžoval, nikdy si neposteskl nahlas. Možná až teď byla Elektra schopná si to všechno zpětně uvědomit a docenit.

„Neboj se," řekla Zahri překvapivě něžně, a pohladila Elektru po tváři. „Brzy se uvidíte."

„Ano, já vím."

„Tak pojď, měly bychom se ještě posilnit." Připomněla Zahri zas o něco věcnějším tónem. „Všechno je připraveno, obřad už brzy začne."

Slunce již zapadalo, nad les i mýtinu se snášel večer. A zdálo se, že i samotné nebe zve čekající zesnulé k sobě – ještě, než Slunce stihlo doputovat k obzoru, obloha se zcela nezvykle vyjasnila.

Vše kromě pohřebních hranic už bylo z mýtiny odklizeno. Od královnina lůžka byla pomocí hořících loučí vytyčena ulička směřující po svahu nahoru až k prvním stromům. Podél této cesty světel se pak postupně všichni shromáždili, muži na jedné straně, ženy na druhé. Byly zapáleny vonné tyčinky, a jak omamný kouř začal stoupat k nebi, Lesní národ se dal do zpěvu.

Elektra a Zahri čekaly na začátek pohřbu jen několik metrů od královniných ostatků. Přes uličku naproti nim stáli Zahřini bratři a další příbuzní. Stařík s nimi nebyl, přidal se ke skupině svých přátel, jimž bylo vyhrazeno vzdálenější místo.

Elektra pohlédla k Zahri, jež jí stála po boku, nadechla se a propletla si před sebou prsty. Pohřební obřad měl každou chvíli začít, a její nervozita se stupňovala. Znovu se bezděčně naklonila do uličky a stoupla si na špičky, aby měla lepší výhled k úpatí lesa. Zahri zřejmě vytušila její nervozitu a jemně ji pohladila po předloktí. Lehce a povzbudivě se usmála, a pokračovala ve zpěvu. K obavám přeci nebyl důvod, pro ni určitě ne.

Po chvíli poklidného, pomalého zpěvu však hlasy všech náhle nabraly na síle a brzy se ukázalo proč.

Mezi stromy na vrcholu svahu se objevili vládci Lesního národa. Šli středem vytyčené uličky ruku v ruce, vznešeně a rozvážně, vstříc pohřebním hranicím. Ayanu zdobila dlouhá bílá sukně se zlatými lemy, široké kovové náramky a množství náhrdelníků ze zvířecích zubů a slonoviny. Ze stejného materiálu byla i čelenka na její hlavě. Její muž a Vládce byl oblečen a ozdoben velmi podobně, vše se lišilo jen v detailech.

Když došli až ke královniným ostatkům, uctivě se poklonili a beze spěchu se zařadili ke svému lidu, každý na svou stranu uličky.

Elektra už jen stěží dokázala zůstat v klidu. Znovu se několikrát zhluboka nadechla a vydechla. Ani před bitvou se takhle nikdy necítila. To alespoň vždycky věděla, co se od ní očekává a co má dělat. Teď si nebyla jistá. Podobný pohřební rituál ještě nezažila, ani v Tartessosu nikdy nebyla svědkem pohřbu nějakého Atlantiďana, natož pak člena královské rodiny. Zahri jí průběh obřadu popsala jen zběžně, takže netušila, co všechno a jak přesně se bude dít.

Chvíli se snažila soustředit na Zahřin zpěv. Místy se pokoušela přidat, ale nakonec to vzdala. Slova ani melodie jejich písní neznala, a i kdyby ano, stejně si nebyla jistá, zda by zpěvu byla schopna. Svým způsobem jí to bylo líto, protože za jiných okolností by si tento sborový koncert nesmírně užívala. Zdálo se totiž, že všichni z Lesního národa se už narodili s plným, zvučným hlasem a smyslem pro rytmus. Jejich písně byly vícehlasé, melodické linky se prolínaly jedna s druhou a nádherně se doplňovaly.

Společná píseň pokračovala ještě několik minut, poté se postupně ztišila a dozněla. V nastalém tichu se pak dala do zpěvu sama Ayana. Zpívala tklivou, snovou melodii, kterou ostatní svými hlasy jen jemně podkreslovali, a Elektra zjistila, že i přes svou nervozitu se Ayaniným hlasem nechává pozvolna unést. Avšak ještě, než by se v jejím nitru mohl znovu usadit klid, píseň se změnila, téměř se vytratila do ticha.

Když se Ayana opět rozezpívala, její hlas nesl zvláštní naléhavost a předchozí lehce zasněný podtón byl pryč. Opakovala jeden nápěv, znovu a znovu, pokaždé trochu hlasitěji. Postupně se přidávali i její příbuzní, a nakonec všichni z Lesního národa. Lidé začínali tleskat a podupávat nohama, a jejich zpěv stále získával na intenzitě.

Elektra dost dobře nevěděla, co si ve vší té vřavě počít. S rostoucím napětím opět pohlédla k lesu. Nikdo nepřicházel, stále se nic nedělo. Přejela si rukou po čele a zavřela oči.

Náhle ji však Zahri chytila za ruku a pevně ji stiskla. Zpěv Lesního lidu zaburácel mýtinou jako rozbouřená řeka. Zřejmě konečně přicházel ten, kterého všichni shromáždění volali k sobě.

A taky, že ano.

Elektra si dodala odvahy a znovu se vyklonila do uličky. Na to přece celý den čekala. Čekala, až Nema konečně bude moci zase spatřit a ujistit se, že je tady, stále naživu, a že je to pořád on.

Když jej pozorovala, jak pomalu kráčí mezi hořícími loučemi, nemohla se ani hnout. Snažila se nepanikařit. Jeho oči –

Zahri ji nemilosrdně stáhla za ruku k sobě. „Neboj se!" Křikla jí do ucha, tak aby ji přes mohutný, stále hlasitější zpěv bylo slyšet. „Má jen zavřené oči. Je to takový zvyk."

Elektra váhala, ale nakonec nejistě přikývla. A jak se Nemo blížil, začínalo být zřejmé, že Zahri má pravdu. Oči měl zavřené, což sice bylo zvláštní, ale nijak hrozné. Horní víčka měl však potažená černým barvivem, jehož temná linka mu stékala z koutků očí po tvářích. Z větší vzdálenosti tedy jeho zjev působil přinejmenším děsivě.

„Je to znamení smutku." Dovysvětlila Zahri. „Promiň, měla jsem ti to říct dřív."

„Možná ano," připustila Elektra. „Ale tím už se netrap," dodala spěšně, aby celou věc uzavřela a mohla znovu pohlédnout na přicházejícího krále Tartessosu.

Krom černě potažených očních víček nesla jeho tvář stejné symboly jako v případě Elektry – řady černých teček a pak souvislou linku na znamení počtu poražených nepřátel.

Oblečen byl podobně a ve stejných barvách jako oba vládcové Lesního národa. Pruh bílého plátna uvázaný kolem jeho boků byl lemován zlatem a splýval až na zem; nohy měl bosé jako všichni ostatní. Na čele pak nesl svou zlatou korunu. Nezdobily ji žádné ornamenty ani drahé kameny, jen vyrytý znak Třetího oka, symbol Říše Atlantis. Další klenoty či ozdoby zatím nebyly vidět, jelikož se skrývaly pod těžkým bílým pláštěm, do něhož byl Nemo zahalen. Když se však Elektra zadívala pozorně, zjistila, že tento plášť je vyroben z peří, a že to vlastně není plášť v pravém slova smyslu. Bělostná pera, vyskládaná v několika řadách, byla připevněna přímo k jeho pažím, zápěstím a prstům. Takto nazdobené ruce měl složené na ramenou, zřejmě proto, aby prozatím skryl Modrou vodu.

Oči měl Nemo stále zavřené, přesto pokračoval ve své cestě s neochvějnou jistotou. Ani jedinkrát neukročil stranou, nezrychlil ani nezpomalil, zatímco jej jeho lid nadšeně vítal. Lidé v předních řadách se zdáli být jako v transu, natahovali k němu ruce a jako by volali přímo na něj, ale nikdo se neodvážil překročit linii vyznačenou loučemi. Elektra to vše tiše pozorovala, a uvědomovala si, že takhle Nema ještě nikdy nezažila.

Co bylo platné, že se před lety vzdal své minulosti a jména. To, k čemu jej předurčoval jeho původ, nešlo vymazat. Byl stále králem Tartessosu – teď možná víc než kdy jindy. Možná právě proto, že jeho vlast byla pryč a poslední věrní z jeho národa se chystali na pouť ke hvězdám, se rozhodl své minulé já znovu přijmout a projevit tak, jako nikdy předtím.

Nakonec prošel kolem Elektry, Zahri a jejích rodičů a dokráčel až na úplný konec uličky. Tady se zastavil – jen pár metrů před pohřební hranicí své královny.

Mohutný zpěv náhle ustal a místo něj se z nastalého ticha pozvolna vynořily všechny zvuky pralesa a řeky.

Nemo ještě chvíli vyčkával a potom se pomalu otočil čelem k Lesnímu národu.

„Šťastné bude naše setkání, tam daleko, mezi hvězdami." Řekl zvučným, naprosto klidným hlasem.

Mihotavá světla loučí umocňovala napjaté očekávání ve tvářích všech shromážděných, a nade vším se linula omamná vůně lesa, květů, říčních vod a jemného kouře.

Nemo otevřel oči. Na okamžik zůstával zahleděn vysoko nad koruny stromů, tam, kde se objevovaly první hvězdy. Potom konečně shlédl na všechny přítomné.

„Dnes v noci vyprovodíme naše zesnulé na jejich poslední cestu." začal hlasem silným právě tak, aby jej všichni slyšeli. „Ze všeho nejdřív bych však chtěl vyjádřit svůj nesmírný vděk vám všem. Děkuji vám za to, s jakou oddaností jste se o zemřelé starali, děkuji za všechen čas, po který jste je mezi sebou hostili. Děkuji vám za přípravu dnešního obřadu, a za to, jak jste mě a mé přátele mezi sebou přijali."

Po chvíli mírně sklonil hlavu, a pokračoval o trochu tišeji. „Je velice těžké znovu se setkat tváří v tvář s tak žalostnou minulostí, jako je ta naše. Jenže je to stejně nezbytné, jako nevyhnutelné. Před minulostí se nelze schovat nebo utéct."

Elektra po těch slovech bezděčně pohlédla stranou. Musela aspoň na chvíli odvrátit zrak, dělat, že se jí tohle všechno netýká. Samozřejmě, že měl Nemo pravdu, stejně jako Stařík. Jenže ještě to nešlo, nedokázala své minulosti čelit. Nemohla.

Nemo ji však nijak nešetřil, když opět promluvil, tentokrát mnohem naléhavěji: „Proto si nyní připomeňme, co všechno nás sem přivedlo," vyzval všechny shromážděné. „Vraťme až k úplnému začátku."

Po těch slovech zvedl oči od svého lidu k večerní obloze a konečně otevřel své opeřené paže. Skrze ně vzápětí vytrysklo světlo Modré vody, a téměř oslepující září zalilo celou mýtinu. Ozval se užaslý šepot a lidé padli na kolena.

Elektra nemohla než se přidat. Jinak to ani nešlo. Cítila se nejistá, jako kdyby se jí zem třásla pod nohama. Protože na rozdíl od ostatních ji spíše než úžas zachvátila panika. I když si to nepřála, minulost ji volala velice silně. Právě teď více než kdy jindy vnímala, že dívka jménem Elektra ji opouští, vytrácí se z jejího nitra. Elektra, velící důstojnice na lodi Nautilus toužila odejít, ztratit se alespoň pro dnešek v temnotě zapomnění. Samotný Nautilus už totiž nebyl, a možná ani nikdy neexistoval, stejně jako osoba jménem Nemo. To vše náhle zmizelo. Kdysi zastavený čas se znovu probouzel a s ním i Tartessos, a všichni kdo jej kdysi obývali.

Ne, ještě ne. Prosila Elektra samu sebe. Ještě nejsme na konci, nemůžu být Medina. Prosím, zůstaň.

Objala se a pevně zavřela oči. Tohle se nesmělo stát, nemohla to dopustit. Vždyť kdy byla naposledy Medinou? Tehdy, když ještě bývala slabá a ustrašená. Tehdy, kdy ještě neznala svět kolem Tartessosu, kdy ještě stále plakala za svými blízkými a cítila se bezradná a ztracená. To teď přeci nemohla potřebovat.

K její nesmírné úlevě začal svit Modré vody zase slábnout a Nemovy ruce znovu spočinuly na jeho ramenech. Všichni přítomní zvedli hlavy a postupně vstali.

Král Tartessosu zavřel oči a Elektra pocítila drobný dotyk reality.

Zahri jí položila ruku na rameno a stoupla si na špičky. „Když zavře oči, je to jako kdyby byl se zemřelými. Když je otevře, je zase s námi." Zašeptala jí do ucha na vysvětlenou. Elektra se zamyslela, potřebovala chvilku, aby si uvědomila, že s ní někdo mluví. Potom slova vstřebala a krátce přikývla. Už to dávalo smysl.

Jakékoli další myšlenky však opustily její vědomí, když znovu upřela oči na svého krále.

Ten se nadechl začal vyprávět tradiční Atlantskou báseň – prastarý epos o počátku všeho.

První verše zazněly do ticha, na ty následující Lesní národ začal reagovat zpěvem – tichounce a jemně.

Elektra báseň znala, slyšela ji během svého života již mnohokrát, dokonce i ve verzi s hudebním doprovodem. Nikdy předtím si však nebyla schopna výjevy z textu představit tak živě, tak hmotně, jako dnes. Měla pocit, jako by se mýtina i celé stromové město skutečně přiblížily nebeské klenbě, jako by je obklopilo mihotavé světlo hvězd, ve kterém bylo možné zahlédnout vše, co se kdy stalo od počátku věků.

V básni se mluvilo o Stvořitelově vůli, jež dala vzniknout prostoru a času. Potom o velké bitvě dvou principů, jež vedla ke zrození hmotných věcí. Potom o zažehnutí prvních světel, jež prozářily temnotu, o zrození hvězd a světů kolem nich. O národu, jež ovládl svůj svět, a nakonec spoutal i sílu své hvězdy. O odvážných poutnících, jež se vydali vstříc chladné náruči vesmíru. O tom, jak tito objevitelé usilovně hledali nový domov mezi hvězdami, až je najednou přivítal svit přívětivého Slunce, u něhož se třpytila modrá planeta, překypující životem.

Následovaly další verše oslavující krásu Země a po nich sloky o historii Pozemských Atlantiďanů, v podstatě vyplněné válkami.

Poslední část básně pak měla mluvit o věčném míru, jež navždy zajistí jediný Atlantský císař, když mu všichni budou poslušní. Tuto sloku však Nemo vynechal a místo ní odříkal zcela novou, zřejmě vlastní – o zkáze Tartessosu a o tom, že mír přijde tehdy, až poslední z Atlantiďanů napraví svou chybu.

Elektřino srdce se sevřelo. Samozřejmě, že mluvil o sobě.

Když báseň dospěla ke konci a zpěv shromážděných pozvolna utichl, král Tartessosu znovu otevřel oči.

„Naši blízcí se nyní vrátí tam, odkud všichni pocházíme." Promluvil po dlouhém, poklidném zamyšlení. „Rozlučme se tedy, ale nezapomínejme. Naopak, uchovávejme vše dobré, co v životě vykonali, odpusťme jim, čím se kdy provinili a poučme se z chyb, jež učinili." Řekl a Elektra se přistihla, jak poslední větu opakuje s ním. Pamatovala si ta slova už ze svého dětství – kdysi je zahlédla na zdech významných budov v Tartessosu. Neznala jejich původ, ale musela jim dát za pravdu. Nedokázala si představit lepší způsob, jak se vyrovnat se ztrátou blízké osoby.

Nemo se opět odmlčel, zavřel oči a otočil se k pohřebním hranicím.

Nejspíš to bylo znamení pro Zahri, ta se totiž ve stejný moment nadechla a dala se do zpěvu, tentokrát v jazyce Atlantis. Zpívala sama, ostatní ji nijak nedoprovázeli. Jen poslouchali a sledovali svého panovníka, jak kráčí ke královnině hranici.

Když Nemo došel až ke kostem své zesnulé ženy, zvedl ruce, z čela si sundal svou zlatou korunu a položil ji královně k nohám.

Zahřina píseň dál vyprávěla o lásce a stesku po dalekém domově, když Nemo zvolna vykročil zpět ke shromážděným. Zastavil se však v půli cesty, zády k živým, čelem k zemřelým. Padl na kolena, otevřel své ruce a vztáhl je k nebi. Na břeh říčního meandru a všechny pohřební hranice padla záře Modré vody.

Zahri dozpívala svou píseň a mýtinu znovu objalo ticho tvořené jen zvuky lesa a šuměním řeky.

Ve vzduchu nad davem bylo cítit očekávání a napětí. Elektra netušila, co se teď stane a začínala si myslet, že to nejspíš neví nikdo z přítomných. Možná jen vládci Lesního národa, jež zůstávali klidní a soustředění.

Světlo Modré vody stále sílilo, jeho paprsky pronikaly skrze bílá pera připevněná k Nemovým pažím. Zprvu to nebylo příliš znát, ale každý další okamžik bylo více a více patrné, že se s modrobílou září něco děje.

Stíny se zkracovaly. Modrá voda stoupala.

S jemným cvaknutím se drahokam vyprostil z přívěsku na Nemově náhrdelníku a pokračoval na své tiché cestě vzhůru.

Elektra se přistihla, že ani nedýchá, stejně jako všichni kolem ní. Ještě nikdy nebyla svědkem něčeho podobného, a tak jen nehnutě sledovala Modrou vodu, jak pozvolna stoupá vysoko nad mýtinu, jako by se toužila přidat k ostatním, vzdáleným hvězdám blikajícím na večerní obloze.

Krom zpěvu nočních živočichů a bublání řeky se však začal ozývat další zvuk. Nejdřív jen nenápadně, ale po chvíli již bylo celkem zřetelně slyšet, jak Nemo těžce oddychuje.

Elektra samým napětím chytila Zahřinu dlaň. „Co se děje?" zeptala se, hlas rozechvělý obavami.

„Nevím jistě," odvětila Zahri, stejně znepokojená.

Hned na to však Nemo znovu promluvil. „Šťastné bude naše setkání," hlesl tichým, vyčerpaným hlasem. „Tam daleko, mezi hvězdami."

Jeho ruce se roztřásly, nechal je tedy klesnout k zemi. V tu chvíli se vládce Lesního národa otočil do uličky a pohlédl na svou ženu, Ayanu. Ta přikývla, a oba společně vykročili ke svému králi. Poklekli těsně za ním, každý po jedné straně, a vzali jej za ruce. Chvíli takto tiše setrvali, potom se Ayana ohlédla a naznačila Zahri a jejím bratrům, i Elektře a všem ostatním, ať také přijdou.

Záře Modré vody byla stále silnější.

Elektra se vydala za Zahri a nepouštěla její ruku. Když se obě zastavily za Ayanou, rovněž poklekly. Zahri uchopila dlaň své matky, zároveň stále držela za ruku Elektru. Ta nabídla svou druhou dlaň Zahřině příbuzné za sebou, a tak to šlo stále dál, až se přidali úplně všichni.

Nastalým tichem se pak znovu rozezvučel Ayanin hlas v nádherné, pomalé písni, a ostatní ji tiše doprovázeli.

Světlo Modré vody už bylo tak jasné, že se nad mýtinou rozhostil den.

Zpěv ještě zesílil, ale i kdyby se Elektra chtěla přidat, nejspíš by nemohla. Z nějakého důvodu se cítila vyčerpaná, slabá. Celá se třásla a připadala si jako ve snu. Po chvíli byla nucena znovu pevně zavřít oči.

Modrobílá záře začala být nesnesitelná, pronikala i zavřenými očními víčky a působila bolest. Elektra sklonila hlavu a ve své ruce drtila Zahřinu dlaň. Skoro se už nedokázala udržet ani v kleče, zem ji táhla k sobě. Vyčerpaná a bezradná začala tiše naříkat, když tu náhle se ozval pronikavý, syčivý zvuk.

Zpěv utichl, záře pohasla.

Elektra z posledních sil zvedla oči, aby viděla, jak Modrá voda padá do Nemovy dlaně.

Její tvář zalila oranžová záře hořících pohřebních hranic.

„Díky." Šeptla Elektra, když jí Zahri dovolila složit hlavu na jejím rameni. Stále se cítila slabá, ale bylo jí zvláštním způsobem dobře. Teplo přicházející od hořících hranic bylo příjemné a uklidňující.

Už to bylo nějakou dobu, co se lidé Lesního národa postupně rozešli ke svým domovům, ona si však nebyla zcela jistá, zda obřad už skutečně skončil. Z jejího pohledu ještě ne, ne úplně. Se Zahri tu zbývaly jen samy dvě, poslední ze všech, a ani teď se nikam nechystaly.

Zbýval tu totiž ještě ten, kdo čekající zesnulé toho večera vyprovodil na jejich poslední cestu.

Po zažehnutí hranic byl Nemo zcela vyčerpaný, nos a bradu měl od krve, ale byl stále při vědomí. Nejspíš se nedokázal sám zvednout, a tak se o to ani nepokoušel. Oba vládci Lesního národa mu zůstali nablízku a dbali na to, aby za ním pokud možno nikdo další nechodil. A přes všechny obavy a zvědavost Elektře nezbývalo než jejich snahu ocenit. Nakonec jej na jeho vlastní žádost vládci uložili ke spánku a ponechali na místě samotného.

Lidé se postupně přicházeli rozloučit se zesnulými a poté se vytráceli v přítmí lesa; ti, co měli zůstat na stráži kvůli ohňům, se šli skrýt do stínů poblíž břehu řeky. Nakonec odešli i samotní Vládci, i Zahřini bratři. Zahri by je možná i následovala, jenže Elektra odmítala Nema opustit, a Zahri nechtěla opustit Elektru.

Té už se ani nechtělo mluvit, ale nakonec ji přeci jen přemohla zvědavost.

„To ty sama?" zeptala se Elektra potom, co znovu pohlédla na ornamenty na Nemově těle.

Zahri se mírně zavrtěla a odpověděla velmi tiše. „Sama ne. Malovala jsem mu jen tvář, jako tobě, a ještě ruce a záda." Řekla opatrně, jako by se bála, že by ji Nemo mohl slyšet. „Pak mě matka poslala pryč."

Na to Elektra zvedla hlavu a upřela na svou společnici rozpačitý pohled. „To jste ho pomalovaly úplně všude?"

Zahri pokrčila rameny. „Těžko říct, nebyla jsem u toho." řekla a uculila se.

Elektra se jen pousmála, zavřela oči a zavrtěla hlavou.

„To víš, že ne. Nemusíš žárlit." Dobírala si ji Zahri a jemně ji postrčila ramenem.

„Já přece nežárlím."

„Jasně." Pokývala hlavou Zahri a nejspíš si myslela svoje.

„Ani nevím, co všechny ty symboly znamenají." Promluvila po chvíli Elektra, když se znovu zaměřila na černě vyvedené malby na Nemově hrudi.

Zahri se zamyslela. „Většinou znaky jeho národa, a taky smutku a smrti, lásky… Všechno možné." Řekla a po delším tichu hřbetem ruky pohladila Elektru po tváři. „Budeš tu s ním?"

„Hm." Zamručela Elektra souhlasně. „Ty už jdeš spát?"

„Asi ano," odvětila Zahri a na moment zaváhala s dalším vysvětlením. „A hlavně vám tu nechci překážet." Dodala konečně a bylo slyšet, že se usmívá.

„Nevím, v čem bys překážela." Namítla Elektra a sklopila oči.

Zahri si povzdychla. „Přinesu ti něco na přikrytí." Řekla a políbila Elektru na čelo. Potom vstala a vydala se osvětlenou uličkou po svahu nahoru. Elektra ji sledovala, dokud nezmizela mezi stromy. Potom zrak obrátila zpět k Nemovi.

Záře pohřebních hranic osvětlovala jeho klidné čelo, černě potažené oči a pomalované tváře. Pravou ruku měl položenou na hrudi, a v dlani svíral prázdný přívěsek náhrdelníku. Modrou vodu držel pevně v levé ruce, vyrovnané podél těla.

Téměř neznatelně sebou cukl a oči pod jeho víčky se viditelně mihly ze strany na stranu. A pak znovu. Jeho rty se pohnuly, jako by chtěl něco říct.

Elektra bezděčně pohlédla ke královnině hranici. Jsi teď s ním? pomyslela si, když se zadívala do proudu jisker stoupajících k nočnímu nebi.

Sklonila hlavu, znovu zklamána sama sebou. To já bych neměla rušit vás, napomenula se. Po chvíli s námahou vstala a vzdálila se o několik kroků. Pak už to nešlo, nohy ji neposlouchaly.

„Už jsem byl přesvědčen, že zůstanete." Ozval se Staříkův hlas. Přišel až k ní a stanul po jejím boku.

„Zůstanu." Potvrdila mu Elektra tiše, ale rozhodně. „Jen jim nechci překážet. Loučí se spolu."

„To máte nejspíš pravdu." Souhlasil Stařík a na okamžik vzhlédl ke hvězdám. „Mám tu být s vámi?"

„Ano prosím. Nevím, jestli vydržím neusnout."

„I kdybyste usnula, tak co. Dnes to určitě nevadí." Povzbudil ji Stařík a bez dalších řečí se posadil, nohy zkřížil před sebou a paže opřel o kolena.

Elektra se protáhla, a ještě chvíli čekala, než následovala jeho příkladu.

„Teď mě tak napadá," ozvala se potom. „Nemohli by nám ráno vaši přátelé uvařit čaj?"

„Co myslíte?" řekl jí na to Stařík, lehce pobaven.

„Hádám, že už jste to domluvil."

„Hádáte správně." Potvrdil jí s pousmáním.

„Vy zkrátka myslíte na všechno." Popíchla jej Elektra a sledovala jej unavenýma, mírně přivřenýma očima.

„Samozřejmě. Jako vy." Odpověděl jí v podobném duchu on.

Elektra se už jen lehce usmála a stejně jako Stařík se zahleděla do plamenů pohřebních hranic.

Už skoro usínala, když dorazila Zahri, aby jí ramena zahalila do tenké, příjemné deky. Ještě stačila krátce poděkovat, lehla si na zem a spokojeně zavřela oči.

Když se znovu probudil, Slunce už vycházelo a zalévalo světlé stěny ložnice zlatavými paprsky. Okna i dveře na terasu byly otevřené a tenké bílé závěsy nad nimi se nadouvaly a vlnily v jemných poryvech ranního vánku.

Elu se otočil na záda a rukou zapátral vedle sebe. Nikdo s ním lože nesdílel, ani v tento okamžik, ani předtím. Bílá přikrývka byla složená a polštáře úhledně srovnané.

Protáhl se a posadil a s údivem pohlédl na své paže. Byly pomalované pečlivě vyvedenými ornamenty, jejichž symboliku místy poznával a jinde mu byla naprosto neznámá. Jeden pohled stačil, aby zjistil, že se tyto kresby táhnou i po jeho hrudi a břiše, po celém těle. Zkusil zapátrat ve své paměti, ale nedokázal si vzpomenout, odkud se vzaly.

Ještě chvíli se rozhlížel po místnosti, po důvěrně známých reliéfech a obrazech, vysokých palmách sahajících až ke stropu, až jeho pohled utkvěl na lesklém, jantarově zbarveném povrchu jeho klavíru.

To už je let, co jsem nehrál, posteskl si. Ale proč, když měl nástroj k dispozici přímo ve své ložnici? Znovu se nedokázal rozpomenout.

Promnul si oči a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Potom vstal a několika pohyby se zahalil do přikrývky, tak jak byl po léta zvyklý. Došel až ke dveřím na terasu, ale z nějakého důvodu nemohl ven. Nedokázal udělat další krok, byť se snažil sebevíc. Ke dveřím se nedokázal přiblížit.

V tu chvíli jej napadlo, že toto místo nejspíš vůbec není skutečné. Celá místnost, ranní světlo a proudící vítr byly nejspíš jen součástí jeho snu.

Opřel se ramenem o zeď poblíž dveří a zadíval se před sebe, do záhybů bílého závěsu vlnícího se ve větru, a vzápětí si byl zcela jist, že se vše odehrávalo jen v jeho mysli. Ve skutečnosti už totiž tohle všechno leželo dávno pohřbené kdesi pod hladinou velkého temného jezera.

S tímto uvědoměním se mu začaly pozvolna vracet i další vzpomínky.

Teď věděl, proč už léta nehrál na klavír, bylo mu jasné, proč byl tak sám, když se před chvílí vzbudil. Nic z toho, co kolem sebe viděl, mu nepatřilo. Tohle už nebylo součástí jeho života. Dávno se stal někým jiným, i svého jména se zřekl.

Zadíval se přes vlající závěs kamsi do prázdna a přál si, aby sen skončil, aby mohl opustit toto nešťastné, osamělé místo.

V následujícím okamžiku si však své naléhavé přání přeci jen rozmyslel. Vítr se uklidnil. Závěs klesl zpět ke dveřím, a u zdi na protější straně dveří odhalil čísi drobnou postavu.

Dlouhé tmavé vlasy měla rozpuštěné a její velké zelené oči se na něj tajemně smály. Na sobě měla povědomé bílé šaty – zakrývaly jí ramena, ale nápaditý šikmý průstřih velmi štědře poodkrýval její krásné ploché bříško. Byla bosá a nezdobil ji jediný šperk. Přesně takhle vypadala, když za ním před lety přišla o jejich svatební noci.

"Na co ty hned nemyslíš." promluvila na něj a lehounce se usmála.

"A na co čekáš, že budu myslet, když se mi ukážeš takhle?" namítl Nemo, rovněž s drobným pousmáním.

"Tak pozor, já už oblečení dávno neřeším." ohradila se Sonia a přistoupila blíž ke světlu. "Tohle je čistě tvoje představa." řekla a zvedla ruku, aby podržela vlající závěs nad sebou, a výmluvně se mu zahleděla do očí.

Nemo rovněž zachytil závěs nad nimi a druhou ruku natáhl ke své královně. Ona jeho pohyb opětovala, ale dotknout se nemohli. Zbývající kousek prostoru se zdál být nepřekonatelný.

Sonia chápavě přikývla a sklopila oči. Nejspíš už předem věděla, že dotyk nebude možný. "Věděla jsem, že přijdeš." šeptla nakonec.

"Ale trvalo mi to." doznal se Nemo trpce a pohlédl otevřenými dveřmi ven. Na to, jak krátká chvilka uplynula od jeho probuzení v tomto snovém světě, už Slunce značně vystoupalo nad obzor. I mraky se po obloze proháněly nezvykle rychle.

"Pro mě už čas nemá význam. Důležité je, že jsi tady." ozvala se opět Sonia, jemně, smířlivě. Pomalu pustila závěs, ale ještě předtím pohlédla na jeho pomalované paže. "Sluší ti to." špitla ještě.

Nemo rovněž nechal bílý pruh látky klesnout mezi ně. Chvilku sledoval, jak se závěs opět vlní ve větru, než se krátce usmál a sklonil zrak. "Raději nechtěj vědět, jak jsem k tomu přišel."

"Tím se netrap." ujistila ho a na okamžik jako by zaváhala, jestli má ještě něco dodat. "Já už se ničím netrápím, Elu. A rozhodně ne tímhle."

Nemo sevřel rty a zavřel oči. "Chybíš mi." vyrazil ze sebe jen stěží. A přitom by toho chtěl tolik vědět, tolik říct.

"Zase se setkáme, Elu. Mezi hvězdami je místa dost." odpověděla Sonia měkce.

"Já vím." řekl a hned na to zklamaně zasupěl. "Tolik věcí jsem udělal špatně, Nio. Nejsem ten, kdo měl zůstat naživu."

"Přestaň s tím." napomenula ho Sonia nesouhlasně. „Děláš to, co je třeba. Vždycky."

Tomu se Nemo jen opovržlivě zasmál. "Ano, jistě. A Modrá voda je mi pořád skoro k ničemu."

"To přece není pravda!" Oponovala Sonia znovu, založila si ruku v bok a mírně se předklonila, aby ho donutila pohlédnout jí do očí. "A navíc, proč se spoléhat jen na Modrou vodu?" pokračovala už trochu klidněji, když dosáhla svého. "Jistě, já jsem z ní dokázala dostat víc," přiznala a mávla přitom rukou, jako kdyby na tom pranic nezáleželo. "Ale k čemu mi to nakonec bylo? Spoléhala jsem na ni až příliš. A oba víme, jak to dopadlo, když mi její pomoc byla upřena."

"Měl jsem být s tebou."

"Neměl." řekla a zavrtěla hlavou. „Taky bys zemřel. A všechno by bylo ztraceno."

Po těch slovech Nemo váhal, co by měl odpovědět, aby to nevyznělo příliš hrubě. "Bylo by ztraceno, říkáš?" hleděl na ni nevěřícně. „Nio, vždyť já jsem zničil naše město!"

"Ne, Elu." odvětila Sonia naprosto klidně a vstřícně. "Zachránil jsi lidi na celé Zemi."

"Za jakou cenu?" sykl Nemo a odvrátil zrak.

"Tu cenu určil můj bratr." neváhala s odpovědí jeho královna. „To on odsoudil Tartessos k záhubě ve chvíli, kdy Věž aktivoval. I s Modrou vodou by se nakonec zhroutila, na takové věci nebyla stavěna. Ale ještě předtím by zemřely miliony lidí, přišly by války, zotročování, utrpení... Tomu všemu jsi zabránil, copak to nevidíš?"

"Našemu lidu to život nevrátí." namítl tiše. "A lidi na Zemi jsem nezachránil."

"To přijde. Ještě vytrvejte, už jste blízko." řekla a hlavu si opřela o zárubeň dveří. Něžně se usmála, když se jejich zraky znovu setkaly. V tu chvíli by Nemo nejraději zůstal hledět do jejích klidných očí. Chtěl, aby se už nikdy nic dalšího nestalo. Jenže stíny se kolem nich prodlužovaly až příliš rychle a stát se toho mělo ještě mnoho.

"Dost možná tu loď nebudu umět ovládnout." ozval se po dlouhém tichu.

"Bude tě to stát hodně sil, na to se připrav." přikývla a zadívala se na špičky svých bosých nohou. "Ale zvládneš to, uvidíš." řekla a vzhlédla zpět k němu.

"Kéž bys měla pravdu."

"Já vím, že mám." trvala si na svém Sonia. "Pokaždé sis poradil. I bez Modré vody, když bylo třeba. Za tohle jsem tě vždycky obdivovala."

"Prosím, ušetři mě těchhle řečí." zavrčel na ni, i když to vlastně vůbec neměl v úmyslu. Vzápětí toho litoval, ale nemohl si pomoci. Jestli něco nesnášel, byla to tahle lítostná, konejšivá prohlášení.

"Myslíš, že přeháním, abych tě utěšila? Říkám jen, co si myslím." ohradila se královna. "A když už jsme u toho," začala opět trochu jemněji, "Jestli se vám s Nadiou naskytne příležitost, Modrou vodu zničte."

Nemo svěsil hlavu a založil si ruce před sebou. "Už mě to napadlo tolikrát... Jenže co ty?" pohlédl na ni tázavě. "Vždyť uvnitř je i tvá mysl."

"Má mysl?" uchechtla se Sonia pohrdavě a zadívala se ven na terasu. "Pamatuješ, jak jsme se jako děti bály toho obrazu císaře? Pamatuješ na ty strašné oči, na ten děsivý, bezduchý pohled?" řekla potom, a pohlédla mu zpět do očí. "Snad je ti jasné, že o nic takového nestojím. To už bych nebyla já. Život, který jsem prožila, mi stačí."

"Až příliš krátký život, nemyslíš?"

"S tebou stál za to. Neměnila bych, Elu."

Po těch slovech si Nemo jen bezradně přejel hřbetem ruky po obočí. Po chvíli rovněž pohlédl směrem ven, vzhůru k temně modrému nebi. Jen těžko hledal správnou odpověď. "Já taky ne." přiznal tiše. "Jen ten konec jsem si takhle nepředstavoval."

"To asi nikdo z nás." Souhlasila Sonia. "Ale zas bude dobře." řekla ještě tichým, něžným hlasem.

"To zní jako kdybys to už věděla." Odtušil Nemo.

"Řekněme, že toho vím dost." prozradila mu jeho královna, načež se vzedmul vítr a schoval ji za clonou vlajícího závěsu.

"Co mám tedy dělat, Nio?" Zeptal se potom, co zachytil závěs a nadzvedl jej. "Prozraď mi to, prosím."

"Pokračuj v tom, co jsi začal. A neztrácej víru. Důvěřuj svým lidem, stejně jako oni věří tobě." řekla ona a na okamžik se zamyslela. "A Venu-"

"Venu je pryč. Teď je z něj císař Neo." připomněl jí Nemo možná až příliš věcným tónem. Dost věcným na to, co jeho slova znamenala.

"Ne, to není." pravila Sonia sebejistě. "Ještě vás všechny překvapí, uvidíš." dodala ještě, když sledovala Nemův nedůvěřivý výraz. "Pamatuj na to, až se spolu zase shledáte."

"Zkusím to." připustil po značném váhání Nemo.

Sonia se poté rozhlédla po místnosti, jež se rychle nořila do tmy. "A ještě poslední věc." promluvila naléhavě.

V ten moment bylo zjevné, že až Slunce zase zmizí za obzorem, tento sen skončí. Vítr se utišil a Nemo nechal závěs opět splynout ke dveřím. "Jen povídej." Vyzval svou královnu.

"Pamatuješ, co jsme si řekli na konci manželského slibu?" začala ona.

"S tebou až do smrti."

"S tebou až do smrti." přikývla Sonia. "A jestli se nepletu, tak právě končí můj pohřeb."

Nemo chvíli bezmyšlenkovitě pozoroval, jak světlo zapadajícího Slunce barví její oči do světlejšího odstínu. "Proč to říkáš?" zeptal se konečně.

"Jen abych ti připomněla, že mou smrtí naše manželství skončilo."

"A záleží na tom?"

"Samozřejmě." potvrdila mu Sonia a na okamžik znovu zmizela za vzdouvajícím se závěsem. "Nezůstávej sám, Elu." řekla prosebně, když pruh bílé látky znovu klesl ke dveřím.

"Na tohle teď nemám čas ani myšlenky." Odbyl ji Nemo.

"To ale není tak úplně pravda, že?"

"To je moje věc."

"Jak myslíš. Jen abys později nelitoval." řekla potom královna smířeně, načež jen oba mlčky pozorovali, jak vše kolem pohlcují stíny. Drahocenný čas jejich setkání utíkal stále rychleji.

"Nenávidí mě." řekl nakonec. Musel něco říct.

"Opravdu?"

"Chtěla mě zabít."

Sonia zavrtěla hlavou. "Kdyby chtěla, tenhle rozhovor bychom tu teď nevedli. Ale to sám moc dobře víš."

"Připravil jsem ji o rodinu, o budoucnost." Vyčetl si Nemo znovu, už asi po tisící ve svém životě. "Nemám na ni nárok."

"A napadlo tě, že ona to už nejspíš vnímá jinak?" připomněla mu Sonia. "Možná byste si o tom měli konečně promluvit."

"To asi ano." uznal po chvíli.

"Určitě ano." přikývla, ale za vlajícím závěsem už téměř nebyla vidět. "Už je čas." povzdychla si, když její oči odrážely poslední slabounké paprsky světla. "Zvládneš to, Elu, vím to. Vy všichni. S Bohem."

"S Bohem, Nio." odpověděl Nemo, a naposledy se snažil zachytit rysy její tváře.

"Zase se uvidíme." zvolala na něj ze tmy.

"Mezi hvězdami." doplnil on, pomalu zavřel oči a nechal se znovu obklopit temnotou.