Pozn. aut.: Milí čtenáři, po dlouhé době jsem zpět s další kapitolou. Tentokrát se zase ohlédneme do minulosti a to dost daleko, konkrétně do doby, kdy Nemovi a Gargoylovi bylo teprve 17 let. (Takže vlastně neměli ještě ani tušení, že si jednou budou říkat Nemo a Gargoyle :). Zatím jsou nejlepšími přáteli a mají úplně jiné starosti. I když, začátky některých problémů se dají najít už i tady...
K tomu, abych si vybrala tohle časové období jsem měla dobrý důvod. Jak sami uvidíte, bude tu řečena spousta důležitých věcí pro další vývoj příběhu.
A psát dva mladé kluky byla celkem výzva, ale ve výsledku mě to moc bavilo a doufám, že i vy si čtení užijete. Příjemnou zábavu! :)
Here we are, born to be kings
We're the princes of the universe
Here we belong, fighting to survive
In a world with the darkest powers
And here we are, we're the princes of the universe
Here we belong, fighting for survival
We've come to be the rulers of you all
- Queen, Princes of the Universe
- Tartessos, 27. října 1860 -
...
Ruch a živelnost Velkého trhu si Elu vždycky užíval. Tato část tartessoského předměstí totiž nikdy zcela nespala a vždy přinášela pocit osvobození. Jemu zcela určitě.
Kdykoli měl tu možnost, na nic nečekal a vytratil se, beze slova. Bylo to pokaždé o trochu složitější, ale dobře věděl, jak se z paláce a z vládních čtvrtí dostat pryč nepozorovaně. Zvlášť za poslední rok byly jeho útěky stále častější, a tresty za ně tvrdší, ale nemohl si pomoci. Nešlo to jinak, pokud si chtěl zachovat zdravý rozum.
Byl rád za možnost zamíchat se mezi lidi, nechat se unášet jejich zástupy. Byl vděčný za tyto chvíle, kdy mohl zapomenout na svůj vlastní život a na to, co jej neustále pevně svazovalo. Protože tady a teď, na předměstí, uprostřed všeho hluku a hemžení, mohl odložit svůj původ.
Chodíval sem sám, neohlášen, oblečen stejně jako příslušníci chudších vrstev lidské rasy. Těch se tu procházely davy, nikoho z nich by však ani nenapadlo zkoumat, co on je zač, odkud se vzal a co tu hledá, natož aby v něm poznali následníka trůnu. A co se týče Atlantiďanů, ti sem nechodili, a když už, tak jen s patřičným doprovodem. Elu měl tedy vždy dost času je v davu rozpoznat a skrýt se před jejich zraky.
Tady ve vnějších částech Tartessosu, daleko od bran vnitřního města, přehlížen a nepoznán, si Elu mohl vybrat. Tady už nemusel být královým synem, ani dědicem Modré vody. Stával se nikým. Mohl jít kam chtěl, bavit se s kýmkoli, o čemkoli. Alespoň na chvíli.
A s tímto uvědoměním a s pocitem skutečné svobody se mohl konečně pořádně nadechnout.
Jenže teď to bylo jiné. Dnes se snažil splynout s davem více než kdy jindy, a neměl čas rozhlížet se kolem a naslouchat čilým rozhovorům, smlouvání a hádkám. Dnes totiž Elu tajně sledoval jednu konkrétní osobu, a dotyčný ho samozřejmě nesměl spatřit, ani mu nesměl utéct.
A to byl úkol poměrně těžký, zvlášť, když pronásledovanou osobou nebyl nikdo jiný než Nemesis Ra Algol, jeho bratranec a princ z Druhé rodiny, kterému nikdo z příbuzných a přátel neřekl jinak než Argo.
Pronásledování samotné začalo vlastně již v paláci, když si Elu všiml, že se mu bratránek už od rána vyhýbá a nejeví zájem zapříst hovor, což působilo přinejmenším neobvykle. Krátce po poledni pak Elu při letmém pohledu z okna zjistil, že Argo opouští svůj pokoj velmi nestandardním způsobem – přes terasu a římsy. Navíc s nákladem. Rovněž bylo patrné, že pod svým modrobílým pláštěm je oblečen po lidském způsobu.
To už Elu nemohl nechat jen tak být, zvlášť když se mu Argo se svým plánem předtím nesvěřil. Neváhal ani vteřinu, okamžitě se převlékl a jakmile byl Argo z dohledu, následoval ho stejnou cestou.
Útěk z paláce a vnitřního města už pro něj samotného byla spíše rutina; ve spojení se sledováním Arga to najednou bylo o dost víc zábavné. Složitější část pronásledování ale přišla teprve teď. Proplétat se mezi stánky trhovců a korzujícími davy tak, aby nebudil pozornost, ale zároveň neztratil z dohledu svůj cíl, už bylo poměrně náročné.
Pronásledování nebralo konce a Elu už pojal podezření, že se prozradil a že se jej Argo snaží zbavit, když v tom byl nucen zpomalit a odvrátit tvář. Pronásledovaný, teď už bez pláště, oblečen jen v nuzných beduínských šatech, se zastavil u jednoho ze stánků se starožitnostmi. Nenuceně se rozhlédl a oslovil prodavače. Zároveň lehce ale významně pozvedl rameno, na kterém nesl brašnu s neznámým obsahem. Prodavač, postarší muž indického původu, beze slova přikývl, sklonil se a zapátral pod svým pultem. Po chvíli se opět napřímil a ve své ruce třímal tmavou dřevěnou truhlu. Pokynul na svého hosta hlavou, aby mu naznačil, že má přijít dovnitř.
Argo neváhal, obešel pult a úzkým prostorem mezi stánky proklouzl k prodavači. Zcela evidentně si teď oba chtěli překontrolovat zboží; jestli truhla i brašna obsahují to, co bylo smluveno. Elu ze svého místa neviděl, co si ti dva chystají vyměnit, ale zatím se rozhodl nepřibližovat. Nechtěl se prozradit, ani svému cíli, ani nikomu jinému.
Zdálo se, že kontrola zboží chvíli zabere, Elu se tedy rozhlédl kolem sebe. Zjistil, že se zastavil u stánku s ovocem a zeleninou, jehož majitel arabského původu zval celkem hlasitě své zákazníky blíž, přičemž bez problému zvládal obsluhovat a zároveň smlouvat s těmi, co už nakupovali. Elu musel žasnout nad prodavačovými schopnostmi a entuziasmem. Kdo z Atlantiďanů by to zvládl stejně dobře? Ne, lidé nejsou o nic horší než my.
Naproti přes uličku měla své stanoviště pouliční malířka s velmi tmavou pletí a typicky středoafrickými rysy, její oči však byly zářivě modré. Zdobilo ji roucho v odstínu velmi podobném jejím očím, pomalované černými ornamenty. Ve vlasech měla zapleteno množství barevných korálků. S nevídanou zručností a rychlostí tvořila portréty kolemjdoucích, jež ji zaujali. A nejen to. Mezi jejími vystavenými díly se daly spatřit výjevy z trhu, ze života na předměstí i ze slavností ve vnitřním Tartessosu. A taky portréty královské rodiny.
Elu zjistil, že ani nedýchá, když si uvědomil, na čí obraz se vlastně dívá.
Po její smrti nechal jeho otec v soukromém křídle paláce všechny matčiny portréty odstranit. A ani předtím, v posledních měsících jejího života, se Elu s matkou už v podstatě nevídal. Uzavřela se před světem a vycházela jen zřídka, jen do svých zahrad, sama.
Ale teď, na portrétu od téhle lidské umělkyně, byla ještě plná života. Její oči byly zasněné, jako vždy, ale klidné, spokojené. Tady se královna Kythira, řečená Večernice, lehce usmívala a hleděla vzhůru, snad ke hvězdám, jež tolik milovala. Po stranách byl její obraz ověšen černými stuhami, jak nařizoval zákon.
Elu sevřel ruce v pěst, ale nedokázal se přinutit pohlédnout jinam.
„Byla krásná, že? Tělem i duchem." Promluvila na něj malířka.
Elu prudce vydechl a konečně svůj zrak od královny odpoutal. Uvědomil si, že mezitím přešel uličku a nyní stál jen pár kroků od obrazu. „Ano, to jste vystihla…" hlesl a při pohledu do očí malířky mu bylo v okamžení jasné, že jej poznala. Nic neřekla, nepohnula se, jen se rozpačitě usmála.
Elu pocítil mírný nával paniky, navenek však nedal nic znát. Rychle se rozhlédl kolem, potom oči upřel zpět k ženě a nepatrně zavrtěl hlavou. Ona na moment zavřela oči, kousla se do rtu a s pochopením přikývla. „Je váš, jestli chcete." Řekla ještě a očima pohnula směrem ke královnině portrétu.
Samozřejmě, že by chtěl. Zrovna teď se to ale nehodilo, uvědomil si Elu, když sledoval, jak si Argo a starožitník právě vyměňují své zboží. „Rád bych, ale teď si ho nemůžu vzít."
„V pořádku, nechám vám ho poslat." Prohlásila poněkud překvapivě malířka.
Elu se mírně zamračil, nebylo mu jasné, jak by to chtěla vlastně provést, ale to teď nebyla jeho starost.
„Jste laskavá." Řekl nakonec, a nespouštěl Arga z očí.
Obchod byl zjevně u konce, starožitník se se svým hostem rozloučil podáním ruky a uctivou úklonou. Argo prodavači ruku také silně stiskl, ale sám jen lehce přikývl. Hned poté se vytratil uličkou mezi stánky.
„Díky. Už musím jít." Vyhrknul Elu na rozloučenou a naposledy se za malířkou ohlédl. Pak už na nic nečekal a okamžitě vyrazil.
Nebyl čas doběhnout až ke starožitníkovi; hbitě se propletl mezi nakupujícími a protáhl se uzounkým prostorem vedle zelinářova obchodu. Když se ocitl v souběžné ulici, spěšně se vydal směrem, kudy mezi stánky prošel jeho cíl. Kličkoval mezi lidmi, stoupal si na špičky, ale už ho nespatřil. Argo nejspíš musel hned projít i skrz druhou řadu stánků.
„Psst!" ozvalo se od protějšího obchůdku s oblečením.
Elu zvuk očima následoval, až pohlédl do tváře s velmi nečekanými rysy. Byl to urostlý muž před čtyřicítkou, jeho kůže byla mírně opálená, avšak vlasy a vousy světlé. Jeho vzhled sem nezapadal, oblečen byl po arabském způsobu, ale zcela evidentně šlo o Evropana. Na rameni měl zavěšenou brašnu a taky dlouhý štíhlý předmět zabalený do tmavého plátna. Elu by se vsadil, že to byla puška. Než se nad tím vším ale stačil více zamyslet, muž svýma blankytně modrýma očima švihl do prostoru za stánkem, u kterého nakupoval, a krátce nadzvedl obočí.
Elu na vteřinu zaváhal. Co když to byla past? Co když ho tenhle Evropan měl za úkol svést z cesty?
Vlastně by se to Argovi podobalo. Ať už vymýšlel cokoli, nikdy nezapomněl na zadní vrátka. Avšak v tu chvíli jej Elu nikde kolem neviděl, ať se snažil sebevíc. A čas utíkal.
Nakonec na tajemného Evropana rychle kývl a prosmýkl se mezi stánky. Ocitl se v přilehlé široké ulici, jejíž strany už lemovaly chodníky, stromy a keře. A z chodníku na protější straně se právě do uličky mezi dvěma domy vplížil Argo.
Elu se v okamžení propletl mezi proudem pěších lidí i povozů, a přeskočil keře na druhé straně silnice. Přeběhl chodník, přitiskl se ke hraně domu a opatrně nahlédl do tmavé uličky. Argo už byl na jejím konci. Tam vyskočil na kontejner, vztáhl své dlouhé paže k úchytu okapu, přitáhl se a po několika vystouplých kamenech vyšplhal až k zastřešenému vrcholu zdi, jež oddělovala prostor uličky od vnitrobloku. Zde se Argo už s patrnou námahou vytáhl nahoru, dosedl na stříšku, přehodil nohy na druhou stranu a zmizel.
V tu chvíli Elu vyběhl za ním, rychle a pokud možno neslyšně. Nic s sebou nenesl, cestu nahoru tedy zvládl o dost svižněji. Na vrchol zdi dosáhl tak akorát včas aby stihl zahlédnout, jak se Argo z terasy na druhé straně vkrádá do jednoho z otevřených oken. V momentě, kdy Argo zmizel z dohledu, se Elu přehoupl přes stříšku, opatrně se spustil podél zdi a seskočil na terasu.
Přikrčil se, aby jej z přilehlých oken nebylo vidět, a přeběhl k otevřeným okenicím mezi nimiž před chvilkou zmizel jeho bratranec.
Z pokoje uvnitř vyhrávala poměrně hlasitá hudba. Elu se nepatrně vyklonil a nahlédl dovnitř. Za stolem na protější straně místnosti seděla mladá dívka, podle vzhledu a oblečení Indka. Byla od něj odvrácená směrem ke světlu ze stolní lampy. Hlavu měla skloněnou a jemně se pohupovala do výrazného rytmu písně, většinu své pozornosti však věnovala vyšívání.
Elu se chytil okenního rámu a naklonil se dovnitř o trochu víc. Byla to vlastně ideální situace. Dívka by jej teď ani nezaslechla vstoupit, ani by si ho nevšimla. Pokud by se z nějakého důvodu nerozhodla otočit… Ale nad tím nemělo cenu přemýšlet. S uvědoměním, že už nemůže dál váhat, pokud si nechce nechat bratránka utéct, se Elu konečně vyhoupl na parapet, a uvnitř lehce seskočil dolů. Snažil se počínat si opatrně, přesto se mu podařilo zavadit o jeden z květináčů. Jeho reakce však byly rychlé, ihned předmět zachytil a neslyšně vrátil zpět na původní místo. A než se dívka stačila ohlédnout, byl z jejího pokoje pryč.
Na vydechnutí ale nebyl čas. Proběhl úzkou chodbou a ocitl se na schodišti vedoucím zpět do přízemí. Při pohledu dolů měl pocit, že spatřil pohybující se stín.
Pustil se hbitě za ním, schody bral po dvou, po třech. Než stačil dorazit až na konec schodiště, hruď se mu sevřela zvláštní předtuchou a svaly v jeho těle se napjaly. Zpomalil jen mírně, ale dost na to, aby se nenechal překvapit rukou, která po něm chňapla zpoza rohu. Přikrčil se a pocítil prudký pohyb těsně nad sebou. Argo hmátl naprázdno a Elu poznal, že přišla jeho chvíle. Prudce se napřímil a pravou paži obtočil Argovi kolem krku. Dotyčný s tím však už počítal a stačil si hrdlo ochránit předloktím. Následně se vší silou odstrčil ode zdi u schodiště a Elua na svých zádech narazil na protější stěnu chodby.
Způsobili sice hluk, ale i v přízemí vyhrávala stejná píseň jako v dívčině pokoji, možná ještě o trochu hlasitěji. Pokud je někdo přímo nepozoroval, nemuseli se bát prozrazení.
I tak se Elu snažil nezasupět bolestí.
„Příliš riskuješ, bratránku." Poznamenal Argo chraplavě, ale sebejistě. „Co kdybych měl nůž? Co kdybych tě chtěl zabít?"
Elu sebou trhnul a alespoň částečně se vymanil ze sevření. „To bys musel ještě potrénovat." Uchechtl se.
„Třeba takhle?" nedal se Argo.
Elu si pohybu všiml, ale už mu nedokázal zabránit. Argo jej volnou rukou chytil za vlasy v týle a snažil se jej přes sebe přehodit. Elu se nejdřív rozhodl vzdorovat a levou rukou se Argovi zaháknul pod jeho paží a držel se pevně. Ale jakmile Argo postoupil dopředu, aby si pomohl, Elu se odstrčil od stěny za sebou a vlastně se přehodit nechal. Bratrancova krku a ramene se však nepustil, a jakmile Argo ztratil rovnováhu, Elu jej strhnul s sebou, načež spolu dopadli zpět k úpatí schodiště.
Oba se pak urputně snažili získat nad tím druhým výhodu nebo se alespoň vykroutit se sevření, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec se jen za tichého supění vzájemně drželi v bezvýchodné pozici, ale neudělali už nic.
Možná by nakonec jeden z nich něco řekl, ale předběhl je ženský hlas přicházející z otevřených dveří nejbližší místnosti. Elu i Argo zpozorněli. Vlastně zpívala hezky, ale píseň v rádiu byla v některých částech přeci jen mimo její rozsah. Argo po chvíli nasadil znechucený výraz a odevzdaně zabořil obličej do změti bratrancových vlasů. Oběma se jim začala třást ramena. Možná se smáli jí, ale spíše sami sobě a celé situaci. Jisté bylo, že takto už se nedokázali soustředit, a vzájemné sevření sláblo. Po chvíli zjistili, že už vlastně o nic nejde.
Elu se zvedl jako první. „Jen tak na okraj – uvědomuješ si, že jsme v cizím domě?" zeptal se pobaveně.
„Holka nahoře o nás ví." Odbyl jeho obavy Argo a sáhl po své brašně.
„A ty jsi o mně věděl?" vyzvídal Elu a podal bratranci ruku, aby mu pomohl vstát.
„Samozřejmě."
„Odkdy?"
„Ptáš se špatně, bráško," ušklíbl se Argo, když vyskočil na nohy. „Chtěl jsem, abys šel za mnou." řekl a poplácal svého bratrance po tváři.
„To určitě." odfrknul si Elu, plný pochyb, a bratránkovu ruku od sebe odstrčil. „Smím vědět proč?"
„Neboj, všechno se včas dozvíš."
„Nesnažíš se mě zas do něčeho zatáhnout, že ne?" řekl na to Elu a podezřívavě si Arga prohlížel. „Co máš v té brašně?"
Argo už se chystal odpovědět, když v tom náhle zpozorněl a vyklonil se směrem k otevřeným dveřím. Píseň v rádiu právě končila a úroveň hluku v domě se citelně snížila. Elu Arga v jeho počínání následoval a otočil se, aby mohl nahlédnout do dveří. Argo mu hned položil dlaň na hruď, aby ho držel zpátky, zároveň si přiložil ukazováček na rty.
Z místnosti se ozývalo syčení a ťukání. Když se Elu i přes bratrancův odpor podíval dovnitř, spatřil dlouhovlasou ženu v zelené vyšívané tunice. Právě vařila a vypadalo to, že o jejich přítomnosti nemá tušení. Z reproduktoru se ozval hlas oznamující začátek zpravodajství.
Žena nerušeně pokračovala ve své činnosti, dokud hlasatelka v rádiu neoznámila mimořádnou zprávu týkající se zítřejších královských zásnub. Žena položila nůž, dala si ruku v bok a se zájmem se otočila směrem k reproduktoru. Oba bratranci se v reakci na její pohyb ihned z prostoru dveří stáhli.
Argo se snažil něco říct, Elu jej však hned umlčel. Sám si hodlal zprávy vyslechnout, protože zítřejší zásnuby se ho rozhodně týkaly. Měly být totiž jeho.
„Jak už jsem naznačila v úvodu," promluvila hlasatelka, „před pár minutami vydal královský sekretariát zásadní oznámení ohledně zítřejších zásnub Jejich Výsostí prince Eleusise a princezny Sonii. A to sice že celá ceremonie a navazující oslavy budou živě vysílány i pro Vnější Tartessos. Ano, přátelé, zní to neuvěřitelně, ale poprvé v naší historii se budeme k tak zásadnímu okamžiku moci připojit i my. Vnitřní brány nám zítra zůstanou po celý den uzavřené, ale to nás tentokrát nemusí nijak mrzet. Všechno důležité totiž budeme moci sledovat živě u našich stanovišť pro hologramové přenosy. Očekává se nezvykle vysoký zájem, takže i bezpečnostní síly vydaly své upozornění, abychom při zítřejší příležitosti brali na vědomí platná pravidla pro shromažďování. Jakékoli potyčky a chaos povedou k okamžitému ukončení přenosu na daném stanovišti. Takže lidi mějte rozum, necpěte se a nestrkejte. Všichni jsme zvědaví na nástupnickou dvojici, ale za ušlapání v davu to snad nestojí. Takže se zítra hezky oblečme, má být pěkně, a buďme ohleduplní. Já samozřejmě dorazím i se štábem a všichni si to hodláme užít. No a co vy, jaké jsou vaše dojmy? Pokud máte chvilku, zavolejte nám a řekněte, jak hodláte strávit zítřejší volno a na co se nejvíc těšíte. Asi nemusím zdůrazňovat, že tato moderátorka už se třese hlavně na našeho prince..."
Elu hned věděl, že Argo při těch slovech slastně přivírá oči, dlaně přikládá k srdci a lascivně se kouše do rtu. Ne, nebylo třeba se ohlížet. Loket pod žebra byla zcela dostačující reakce.
„Ale samozřejmě, že na princeznu Soniu se těším zrovna tak." Pokračovala hlasatelka. „Dva roky jsou dost, snad budeme mít tu možnost jí říct, jak moc nám tu chybí. Co se týče jejího dnešního příletu, královská rodina to považuje za čistě soukromou záležitost a proběhne bez účasti veřejnosti. A teď, když dovolíte bych ráda pokračovala v tématu. Na zítřejší oslavě mezi jinými vystoupí i jedna naše vycházející hvězda, tak si teď dáme malou ochutnávku…"
Ještě, než hlasatelka domluvila, začaly se domem linout první tóny písně, jež v těchto dnech byla na vrcholu popularity jak ve Vnitřním, tak i Vnějším Tartessosu.
„Rajani...?" zvolala žena v zelené tunice a bylo slyšet, že kráčí ke dveřím.
„Mami?" ozval se hlásek mladé dívky ze shora. „Slyšela jsi to?" vyhrkla nadšeně a vydala se ze svého pokoje dolů. Elu s Argem po sobě podívali a vyběhli ke vstupním dveřím na konci chodby. K tomu bylo nutné mihnout se přede dveřmi do kuchyně, ale pokud si Elu stačil všimnout, Rajanina matka zrovna s mírným úsměvem a skloněnou hlavou obcházela stůl a nejspíš je nezahlédla.
Argo mezitím nadzvedl kovovou závoru vstupních dveří a otevřel. Právě vzniklou škvírou Elu hbitě proklouzl ven, ihned následován svým bratránkem. Místo toho, aby pokračoval, se však Elu zarazil, zapřel se o zárubeň dveří a nesmlouvavě natlačil Arga zpět dovnitř.
„Co je?" sykl dotyčný, poněkud rozladěn. „Stráž?"
„Dva. V převleku." Potvrdil mu Elu naštvaně. Hned na to byl opět nucen si uvědomit, že se stále nacházeli v cizím domě.
„Co to má znamenat?" vyštěkla žena v zelené tunice, když si jich konečně všimla, a prstem ukázala na oba bratrance. „Ty o nich víš?" obořila se na svou dceru, s níž se právě setkala pod schodištěm.
„Jo, táta mi volal." Řekla Rajani a mávla rukou. „Viděla jsem teda přijít jen jednoho-"
„To jsi mi nemohla říct?" pokračovala její matka hlasem rozčileným natolik, že spolehlivě přehlušil tóny písně linoucí se z kuchyně. „No a co vy dva, nechtěli jste náhodou odejít?"
„Jistě, milostivá," ujistil ji Argo vybroušeným arabským přízvukem. „Jen potřebujeme použít východ ve dvoře, s vaším laskavým dovolením."
„Tak padejte, holoto, ať už vás tu nevidím!" okřikla jej žena, poodstoupila si ke zdi, aby jim uvolnila cestu a prstem je rázně vykázala směrem do temné chodby za schodištěm. „Takhle šmelina musí okamžitě skončit, nic dobrého z toho stejně nekouká." Brblala si dostatečně hlasitě, když kolem ní Elu s Argem procházeli. Elu se jemně usmíval, ale mlčel, Arga se však poslední zmínka zjevně dotkla.
„Dobrý obchod, žádná šmelina!" zastavil se, aby na ni drze pohlédl. „A rozhodně ve váš prospěch, milostivá." Řekl a jejím směrem zabodl do vzduchu ukazováček.
„Ty si na mě ještě budeš dovolovat? V mém domě?" vyjekla ona a založila ruce v bok.
„Prosím, odpusťte mu, občas je trochu prostořeký." Vložil se do hádky Elu, popadl Arga za límec a táhl ho za sebou do temné chodby. „Omlouváme se za nepříjemnosti. S Bohem." Řekl a zdvořile kývl na pozdrav i dívce, jež stála už zase na schodišti, vše jen tiše pozorovala a nespouštěla z něj své velké tmavé oči.
„Přijdeš zítra na přenos?" zvolala za ním tak, aby překřičela hudbu.
„Zvažuju to." Odpověděl Elu s úsměvem.
„Neboj, bez něj nezačnou!" dodal k tomu Argo, než se oba ztratili v přítmí chodby.
„Mlč!" přikázal mu Elu.
„A ne snad?"
„Nechceš jí taky rovnou říct, kde bydlím?"
„Na co," řekl Argo s šibalským výrazem v očích. „Stejně ji za tebou nepustí." Dodal, když stanuli před dveřmi do dvora.
„Za tebou taky ne." Namítl Elu. Nadzvedl závoru, postrčil před sebou Arga ven a pak za sebou dveře lehce přibouchl.
„Ti tam venku – viděli tě?" narazil Argo na incident se Stráží.
„Nejspíš ne, ale riskovat to nechci." Odvětil Elu zamyšleně.
Na druhé straně vnitrobloku právě postarší muž vjížděl dovnitř se svým povozem; Elu s Argem tedy neváhali, přeběhli prostranství a s uctivým, ale rychlým pozdravem proklouzli otevřenými vraty ven.
V navazující úzké ulici lemované vysokými domy panovalo šero, jen místy přerušované zlatavým světlem přicházejícím z odboček a křižných ulic. Opatrně se rozhlédli po okolí a rozhodovali se, kudy bude bezpečné vyrazit.
Dlážděná cesta se svažovala směrem k jihu. Po zjištění, že vzduch je čistý, se oba bratranci vydali právě tudy.
„Beze mě nezačnou, říkáš?" navázal hovor Elu a po očku koukl na Arga.
Ten se pousmál. „Máš snad něco v plánu?" zeptal se a srovnal si na rameni svou brašnu.
„Jasně že ne." Odpověděl Elu.
„Tak o co jde?"
„Nech to být. Radši se koukej po strážcích."
„A co myslíš, že celou dobu dělám?" zabručel Argo mírně podrážděně. „Pojď tudy." Řekl a pokynul bradou směrem ke strmému kamennému schodišti. To je dovedlo ke korytu jednoho z městských pramenů, jež se nakonec vléval do řeky Tethys protékající napříč Tartessosem.
Zde byla cesta poněkud náročnější – břehy potoka byly často nezpevněné – avšak i Argo se tu dobře vyznal a věděl co dělá. Několikrát museli šplhat po rezavějících kovových žebřících a opatrně postupovat vpřed po uzounkých římsách. Voda pod nimi nabírala spád a zurčela stále silněji. Nakonec se potok znovu uklidnil, pár desítek metrů před soutokem s velkou řekou. Na příhodném místě se oba bratranci vyšplhali z vodního koryta ven a dále pokračovali podél říčního břehu.
Nábřeží byla v těchto částech města spíše ponurá a zahalená do stínů. Nad řekou se tu tyčily mohutné oblouky mostů a nadjezdů a odstiňovaly velkou část slunečního svitu. Často tu zrána sedávala mlha, jež se během dne jen velmi neochotně rozpouštěla.
Takové prostředí sem samozřejmě lákalo všemožné pobudy a podivné existence, ale dokud si jeden hleděl svého, bylo to tu relativně bezpečné. Argo i Elu už dobře věděli, s kým se jak pozdravit a koho nechat být, nicméně když konečně vystoupali po dalších schodech na širé denní světlo a vlasy jim z čela odhrnul čerstvý vítr, oba si oddechli.
Argo to jako obvykle nevydržel a musel začít mluvit. „Tak co se děje?" zeptal se, když vyskočil na kamenné zábradlí, jež se táhlo podél říčního koryta.
„Nic. Přemýšlím." Řekl Elu, ani se po bratranci nepodíval, ani se k němu nepřidal.
„O čem?" vyzvídal Argo, chytil se jednou rukou úzkého stojanu kovové lampy, zhoupl se na druhou stranu a pokračoval v balancování mezi náplavkou a řekou.
„Je toho dost." Odvětil Elu vyhýbavě. Pak ale pohledem švihl po svém bratranci. „Třeba o tom, co máš v té brašně a za co jsi to vyměnil. A proč jsi mi o tom neřekl."
„Nespěchej, k tomu se dostaneme." Řekl Argo tajemně. „A co třeba ten zítřejší přenos, to tě nezajímá?" dodal po chvíli.
„Proč by mělo? Já do toho zjevně nemám co mluvit."
„Ani nechceš vědět, kdo to zařídil?"
Elu se zastavil. „Takže jsi to byl ty?"
„Rozhodl to tvůj otec." Zdůraznil Argo, a když zmínil krále Tartessosu, prsty pravé ruky se dotkl na čele, tam, kde se ukrývalo třetí oko Atlantiďanů. „Já jsem mu jen naznačil, že by to nemusel být špatný nápad."
„A? Mám ti začít děkovat?"
„Tak se nad tím trochu zamysli!" ohradil se Argo. „Dokážeš si vůbec představit, jak vám tím u lidí stoupne popularita? Tobě a Sonie?"
„Paráda." Zamumlal si Elu pro sebe.
„Hej, dívej se na mě!" křikl na něj Argo a seskočil ze zábradlí.
„Co je? Co po mě vlastně chceš?" zeptal se Elu rozčileně a odstrčil Arga dál od sebe.
„Ne po tobě… Pro tebe!" Nenechal se odbýt Argo, chytil bratrance za paži a zatřásl s ním. „Nedochází ti to? Lidi tu pořád přibývají, množí se. Už teď je jich dvakrát víc než nás. A ty jim brzo povládneš! Chci nám jen upevnit jejich podporu." Řekl už trochu mírněji a obě ruce složil bratránkovi na ramena. "Chápeš?" zeptal se už skoro šeptem.
„Štváči z Neo-Atlantis budou zuřit." Poukázal Elu na možné problémy s rostoucí militantní frakcí v Senátu. „Uvědomuješ si to?"
„Sráči z Neo-Atlantis se můžou jít bodnout." Sykl Argo. Rozezlen se odvrátil a pokračoval v cestě, tentokrát už po chodníku.
Elu jej následoval, ale zvolil svoje vlastní tempo.
Argo nakonec zpomalil, až postupně zastavil, zády se opřel o další lampu a mlčky vyčkával. „Nehodlám se na ně nijak ohlížet." Začal, když Elu došel až k němu. „Až nastoupím do funkce, nebudou se stačit divit."
„A co chceš dělat?" zeptal se Elu a bokem se opřel o zábradlí.
Argo pokrčil rameny. „Udělám s nimi krátký proces, když se k tomu ani můj ani tvůj otec nemají." Řekl a svého čela se dotkl jen letmo, skoro neuctivě. „Pomůžeš mi?" zeptal se nakonec, ale oči nechal upřené k zemi.
„A já se ptám, co přesně chceš dělat? Chceš je nechat popravit?"
„Co já vím?" řekl Argo a nervózně sebou trhl. „Když mi nedají jinou možnost… Naši předkové by to s nimi skoncovali hned."
„Zabili by je všechny, i s rodinami. A Senát by rozpustili. To chceš?"
„Jasně že ne." Připustil Argo po chvíli váhání. „I když rozpuštění Senátu by nebylo od věci."
„Nabízí se to." Povzdychl si Elu. „Ale o tom my ještě nerozhodujeme."
„Tak hlavně ať je to včas." Pronesl Argo nahlas své přání a otočil se čelem k řece.
Slunce se pomalu naklánělo k obzoru a stíny všude kolem se prodlužovaly. Oba mladíci dlouhou chvíli jen mlčky pozorovali vlnící se hladinu, než se dal Argo opět do řeči.
„Ale vlastně to nebyl můj nápad. Ten přenos."
„Ale, ale… Někdo tě předběhl?" zeptal se Elu trochu kousavě.
„Chtěla to Amira." přiznal Argo a zjevně nedokázal potlačit úsměv.
„Amira? Vždyť jsou pozvaní, nebo ne?" podivil se Elu. Zmíněná dívka byla dcerou nejvlivnějšího zástupce lidské rasy v Tartessosu, starosty nejlidnatější čtvrti předměstí a zároveň prvního lidského kandidáta na post Senátora. Jejich rodina patřila k velmi úzké skupině lidí z předměstí, jež obdrželi oficiální pozvánku na zítřejší obřad.
„Jasně že jsou pozvaní." Potvrdil mu Argo. „Jen to chtěla nějak zprostředkovat i svým přátelům." Řekl a stále uhýbal pohledem.
„Počkat, takže jste se zase viděli? Osobně?" předpokládal Elu a se zájmem svého bratrance pozoroval.
„Co myslíš…"
„Až se to provalí, její otec ti moc nepoděkuje." Namítl Elu, a měl pravdu. Vztah mezi členem královské rodiny a člověkem byl zcela nemyslitelný. Případné prozrazení by pro Amiru a její rodinu mělo velmi neblahé následky.
„Nic se neprovalí." Oponoval Argo a bradu si položil do dlaně. „Stejně o nic nejde."
Elu pozvedl obočí. „Takže nic nebylo?"
„Skoro."
„Skoro se nepočítá."
„Ty máš co říkat!" vyprsknul Argo dotčeně. „Radši mlč a mysli na Soniu." Řekl a vzápětí dodal: „Ale kdyžtak ne přede mnou."
Elu si nervózně promnul ruce. O Sonie se bavit nechtěl. Tedy vlastně ano, ale vůbec nevěděl jak. Dnes večer ji zase uvidí, po dvou letech naprostého odloučení, znovu uslyší její hlas. Zítra se budou držet za ruce a odříkávat spolu prastaré texty. Přijme ji za svou snoubenku, ale její tvář neuvidí. Ne tak docela.
Měl to být šťastný den. Měl by být. Elu si tím však vůbec nebyl jistý. Zítra se zaslíbí někomu, koho si sám nevybral a koho vlastně ani nezná. Bylo mu jasné, že Sonia, kterou před dvěma lety vyprovázel na její cestu do Indie, je už nadobro pryč. Dnes se odtud vrátí jiná Sonia. Starší a dospělejší, nejspíš o dost víc než on sám.
Po chvíli podivného ticha se přinutil znovu soustředit na téma hovoru. Na Amiru. „Kam jsi ji vzal?" zeptal se konečně.
Tady Argo s odpovědí značně váhal. „Nevím, jestli to chceš slyšet."
„No tak!"
„Dobře, jak chceš." Povzdychl si Argo. „Do Císařova sálu."
„Co? Proč zrovna tam?" zhrozil se Elu už při pouhé vzpomínce na to místo. Ohromný, prázdný prostor s řadami sloupů po stranách, a na konci ten nejděsivější výjev, který kdy Elu spatřil. Holografická busta Atlantského Císaře, Aeonise Věčného, v nadživotní velikosti.
Argo pokrčil rameny. „Asi jsem chtěl něco nevšedního."
„Tak to se ti povedlo." Popíchl ho Elu.
„Je tam klid, nikdo tam nechodí."
„A taky na tebe zírá Císař. Romantika."
„Přestaň." Zavrčel Argo, ale cukaly mu koutky. Zároveň zjevně cítil potřebu seškrábat palcem z kamenného zábradlí všechen lišejník. „Slyšel jsem, že se to dá vypnout..."
„No jasně!" ušklíbl se Elu a dalo mu velkou práci zachovat vážnou tvář, když se přisunul blíž, aby řekl: „Jako bych to slyšel…"
„Říkám, přestaň!"
„Počkej tady lásko," pokračoval Elu sladce, a objal Arga kolem ramen. „Jen dojdu vypnout tu obří zírající hlavu."
Argo vyprsknul smíchy, ale hned se zase ovládl.
„Bylo to tak?" Přisadil si Elu.
„Přibližně." Zadrmolil Argo a bratrancovu ruku ze sebe setřásl.
Elu se jen usmál. Otočil se, aby se opřel zády, a založil si ruce před sebe. „Zkazil sis to sám, víš to?"
„Jo." Odsekl Argo. „Nepotřebuju to připomínat."
„A vypnul jsi tu věc?" zeptal se Elu po chvíli, a už se neusmíval.
„Nakonec ne."
„Škoda." Povzdychl si Elu a jeho mysl se znovu začala plnit obavami.
„I kdyby se mi to povedlo, asi těžko by to na zítřek nechali vypnuté." Poznamenal Argo.
„Hm." Připustil Elu. Na té úvaze něco bylo.
„No tak, bude to jen na chvíli."
„I to je dost." Zavrčel si spíše pro sebe Elu. „Nechci tam jít."
A bylo to tak. Císařův sál byla snad jediná místnost v paláci, jež ho vyloženě odpuzovala. Při pohledu na Císaře a jeho bezduché oči se mu dělalo zle. Císař si říkal Věčný a možná to tak i bylo, nicméně způsob, jakým toho dosáhl, byl děsivý. Své smrtelné tělo nechával pravidelně klonovat, svou mysl uchovával v Modré vodě. Umíral a rodil se stále znovu, přičemž z předchozích životů si díky Modré vodě vše pamatoval. Po své smrti to byl zase on, kdo usedl na Atlantský trůn. Nové tělo, stará mysl. A tímto způsobem žil a vládl už po tisíciletí.
Stejně jako všichni ostatní Atlantiďané, i Elu musel Císaře ctít. Byl to jeho prapředek a svrchovaný vládce všech Atlantiďanů, těch původních, i těch, co se vydali do hlubin vesmíru osídlit nové planety. Zůstával vládcem všech. I králové Tartessosu se zodpovídali jemu a uctívali jej, i přesto, že on sám nejevil o Zemi žádný zájem.
A dost možná nejevil zájem o nic. Na hologramu v sále byla Císařova tvář netečná, jeho oči chladné a prázdné. Mrtvé. Copak se někdo takový ještě o něco zajímá? Jen se zaťatými zuby Elu dodržoval všechny tradice a absolvoval obřady s Císařem spojené. Jinak si ale byl jistý, že by se s ním nikdy nechtěl setkat, stejně tak, jako netoužil hledět na jeho hologram.
Což o to, do Císařova sálu se chodilo zřídka, jen při významných příležitostech. Vždy zazněly oslavné písně, děkovné projevy a šlo se zase pryč. Elu se ani nemusel na Císaře dívat, nikdo ho nekontroloval. Co ale pro něj bylo zvláště nesnesitelné, byly udivené pohledy ostatních. A s postupem času to bylo horší. Jenže se nebylo čemu divit. Čím byl Elu starší, tím více a nápadněji se Císařovi podobal. A tím více přítomných si toho všímalo.
„No tak, bráško. Včera jsem Císaře viděl." Navázal Argo na jeho myšlenky. „A neřekl bych, že jste si podobní."
„Ne?"
„Ne." zopakoval Argo. „To není ten správný výraz." řekl a chvíli vyčkával, než svému bratranci pohlédl do tváře. „Jste totiž úplně stejní. Jako dvojčata nebo tak něco."
Určitě si myslel, jak je vtipný. „Moc mi nepomáháš." Zavrčel v odpověď Elu.
„Promiň, znáš mě." Prohlásil Argo omluvným tónem. „Ale napadlo mě… Co když je to znamení?"
„Znamení čeho?" zasmál se Elu opovržlivě.
„Nevím…" Argo bezděčně pokrčil rameny. „Copak to může být jen náhoda?" zeptal se tichým, ale podivně vážným tónem.
„Je to náš dávný předek, tisíckrát praděd." Připomněl mu Elu. „Prostě jsem měl smůlu a jeho podoba se u mě projevila trochu víc."
„Trochu?"
„Tak dost!" Rozkřikl se Elu. „To stačí, rozumíš?" řekl už o dost mírněji, když si uvědomil, že se po nich ohlíží několik kolemjdoucích. „Už o tom nechci slyšet. Nikdy."
„Fajn, tak se uklidni!" Řekl Argo dotčeně. „Vždyť o nic nejde."
„Jasně. Tobě ne." Procedil Elu mezi zuby, odstrčil se od zábradlí a odkráčel.
…
Ještě dlouho nebyl pořádně schopen vnímat co se děje kolem něj. Neviděl slunce ani řeku, neslyšel rozhovory lidí, jež míjel. Uvědomoval si jen svou vnitřní paniku a hrozivý pocit prázdnoty. Ten pocit, kdy si byl jist, že zůstal sám, že ve skutečnosti není nikdo, kdo by ho podpořil. Všichni se zdáli být tak vzdálení, zaneprázdnění vlastními cíli a touhami. Pro nikoho na tomto světě nebyl Elu natolik důležitý, aby si zasloužil soucit a porozumění. Zřejmě ani pro Arga…
Bylo to jako by se poslední pilíř, jež podpíral jeho srdce, začal rozpadat.
Slyšel za sebou naléhavý hlas, ale odmítal se otočit.
Nezastavil, ani se nenechal dohnat. Šel stále dál svým svižným krokem, a nevnímal okolí, dokud to jen bylo možné. Potom se jemné bublání proudu řeky změnilo v burácení říčního jezu, a čím víc se k němu Elu blížil, tím víc si uvědomoval, že by se měl vrátit. Zpět do reality.
Zastavil se na mostě nad jezem, opřel se lokty o zábradlí a sledoval stoupající mlhu vodní tříště, jejíž drobné kapky lámaly odpolední světlo do všech jeho jednotlivých barev. Vnímal bratránkovy kroky, přestože je neslyšel. Když se soustředil, dokázal to. Byl v tom lepší než jiní Atlantiďané, o lidech nemluvě.
Nadechl se, svou tvář pozvedl ke Slunci a nechal zbytky svého hněvu vyprchat.
„Je to těžké, já vím," vyřkl Argo hlasem tak silným, aby překřičel zvuk padající vody.
Elu jej slyšel, ale zatím nechal oči zavřené. Tedy dokud Argo nestanul vedle něj a nedodal: „Ale do budoucna na tom budeš muset zapracovat."
To už se Elu na svého bratránka zadíval s velkou dávkou nedůvěry.
„Víš… Občas to musíš překonat a vydržet být na mě naštvaný třeba den, dva." Vysvětlil mu Argo a poplácal jej po rameni. „V politice se to hodí." Řekl ještě a nepatrně se pousmál.
„Nepovídej. Ty víš něco o politice?" Zamručel v odpověď Elu, ale udržet si odstup a zachovat přísný výraz už mu činilo značné potíže.
„Rozhodně víc než ty, bráško." Řekl Argo, a Elu už nedokázal vzdorovat. Odevzdaně zavřel oči a usmál se taky.
„Takže mi odpouštíš?" vyvodil z toho Argo.
„Možná."
Odpověď sice mohla znít nejasně, ale Argo věděl, že už bratránka může obejmout.
…
Potom, co přešli most, se Argo a Elu rozhodli nadále držet říčního proudu. Sešli ze silnice a kluzké kamenné schodiště je podél mostního pilíře dovedlo dolů k úpatí jezu. Došli k úzké dlážděné uličce, kterou se vydali dál.
V této části města už byly říční břehy povětšinou nezpevněné. Tethys se vlnila podél zahrádek, sadů a polí, a nakonec opouštěla kotlinu Tartessosu v mohutném kaskádovitém vodopádu podél úbočí hory. Až tam se ale bratranci z královské rodiny nechystali.
Jak se vzdalovali, bouření vody v říčním jezu postupně sláblo. Dlážděná stezka se brzy rozvětvila a její nové rameno vedlo mezi menšími domky kamsi do polí. Podél řeky se však začaly stále hustěji objevovat křoviny a stromy, a Argo naznačil, že by se měli držet této cesty.
U stromu se zvláště mohutnými, doširoka rozvětvenými kořeny se Argo náhle zastavil. Sundal si z ramene svou brašnu a vykročil blíž k řece. Opřel se o statný kmen stromu, překročil několik vzdouvajících se kořenů a usadil se mezi nimi. Potom z brašny opatrně vytáhl dřevěnou truhlu, položil si ji na své dlouhé zkřížené nohy a s tajuplným úsměvem naznačil bratránkovi, aby jej následoval. Elu se usadil na záhyb kořenu hned vedle Arga, opřel si loket o koleno, bradu si položil do dlaně a se zájmem sledoval bratrance, jak opatrně odjišťuje zámek truhly. Víko ale nezvedl.
„Tak co bude?" zeptal se Elu netrpělivě.
„Chvilka napětí. To neznáš?"
„Jasně, já zapomněl." Řekl Elu, útrpně přivřel oči a pousmál se. „A jak dlouhá by měla být?"
„To záleží…" pokrčil Argo rameny. „Už jsi dost napjatý?"
„Za chvíli prasknu." Podotkl Elu znuděně.
„Proč já se vůbec snažím." Zavrtěl hlavou Argo a truhlu konečně otevřel.
„Co to má být?" zeptal se Elu napůl užasle, napůl pochybovačně, když uvnitř spatřil anglicky nadepsané noviny.
„To je na tom asi to nejlepší." Usmál se Argo. „Měl jsem pár požadavků, ale vlastně jsem dopředu nevěděl, co všechno tam bude. Ale řekl bych, že výsledek stojí za to."
„Britské noviny?"
„Nejsou tam jenom noviny! Podrž to." Zadrmolil Argo nevrle a výtisk složil bratránkovi do klína. „Zatím čti, ať se ti můžu posmívat za výslovnost." Dodal k tomu.
„Ty určitě." zamručel Elu, potom se ale se zaujetím začetl. „Vida, tady píšou o té sluneční bouři z minulého roku."
„Asi to bude tím, že jsou z minulého roku." Podotkl k tomu Argo, zatím co se prohraboval dalším obsahem truhly.
„Zajímavé. Můžu si je na večer nechat?"
„Jasně, jsou tvoje."
„Dík. Co tam ještě máš?" řekl Elu a dychtivě se naklonil blíž aby viděl dovnitř.
„Hm." Odvětil Argo a podal bratránkovi plechovou krabičku.
„To je čaj." Pronesl Elu s mírným zklamáním.
„Otevři to." Pousmál se Argo a s napětím sledoval bratránkovu reakci. Už při prvním cvaknutí víčka se uvolnila příjemná svěží vůně. „Greyův čaj tomu říkají." Vysvětlil po chvíli. „Normální čaj, akorát s bergamotem. Jenže v Anglii je to teď hit. Geniální."
„Můžu…"
„Jen si ho nech." Vpadl bratránkovi do řeči Argo a nedočkavě mávl rukou, zatímco v druhé už držel jinou kovovou krabičku. „Tohle voní ještě líp." Řekl, když ji sám otevřel. Uvnitř byly vyrovnány pečlivě ručně zabalené cigarety. „Luxusní zboží." Poznamenal tiše a krátce zavřel oči, když jednu z cigaret pečlivě očichal. Druhou předal dál.
„Ty už jsi to zkoušel?" zeptal se Elu, zatímco si přebíral svoji cigaretu. On sám byl obeznámen spíše s dýmkami, i když o baleném tabáku samozřejmě taky věděl.
„Jo, jednou. Je to pár dní." Přiznal Argo a z pruhu látky vybalil balíček sirek. „Myslím, že je čas to zopakovat." Řekl pak a oběma cigaretu připálil.
Elu sledoval tmavou vodní hladinu, naslouchal zpěvu ptactva a šumění větru v koruně stromu. Potahoval si a nedokázal se rozhodnout, jestli mu cigareta vlastně chutná. Po chvíli ale zjistil, že se mu nechce přestat. Obloha se mezitím zatáhla, a vše kolem rázem ztmavlo.
„Nad čím přemýšlíš?" nevydržel se nezeptat Argo, a dlouze vydechl kouř k obloze.
„Nad ničím." Odvětil Elu popravdě.
„Hm." Přitakal Argo po dlouhé chvíli spokojeného ticha. „Máš tam ještě další noviny a taky lahvičku whiskey." Řekl, zahodil nedopalek do proudu řeky a zase se odmlčel.
Elu si naposledy potáhl a udělal to samé. Věděl, že chce něco říct, ale nebyl si jist, jak začít. A Argo stále mlčel, což mu nijak nepomáhalo.
Všechno je to pro mě, uvědomil si.
„Proč to všechno?" zeptal se nakonec tiše.
„Není to snad jasné?" zamručel Argo vyhýbavě. Po dalším tichu však dodal: „Zítra nebudeš mít ani chvíli pro sebe."
„S tím počítám."
„Ale kromě těch zásnub… Víš, co je zítra za den?" ujišťoval se Argo.
„Asi ano." Odpověděl Elu vyhýbavě, ale samozřejmě to věděl.
Zítra mu bude sedmnáct let, jenže to ve srovnání s jinými událostmi nebylo podstatné. Zítra se přece uvidí se Soniou a už dnes večer se svými prarodiči. A taky s Vikramem a dalšími přáteli. A minulý týden to byl rok, co zemřela královna, jeho matka. Na slavení svých narozenin vlastně neměl ani pomyšlení, a byl rád, že se o tom ani nikdo s jeho blízkých nezmiňoval. Tedy až doteď.
Argo se na něj jen letmo podíval, když sbíral všechny vyndané předměty a skládal je zpět do truhly. „Neboj se, je mi jasné, že tahle záležitost jde mimo tebe." Ozval se, když byl hotov, a potichu zaklapl a zamknul víko. „Ale stejně…" řekl o poznání tišeji a sklonil zrak. „Všechno nejlepší, bráško."
Elu jen sledoval říční hladinu a cítil, jak se v jeho nitru všechno taví. Znovu toho chtěl tolik říct, ale nedokázal se k tomu přimět. Věděl, že jej Argo sleduje, ale nemohl jeho pohled opětovat, ne teď, když se mu draly slzy do očí.
„Elu?" oslovil ho Argo po příliš nápadném tichu. Oslovený zamrkal, vydechl a přeci jen se na svého bratrance podíval.
„Ale no tak!" usmál se Argo, krátce ale hřejivě, vzal bratránka kolem ramen a přitiskl ho k sobě. „Já vím, že to s tebou umím, ale že až takhle?"
„Sklapni."
„Beru to jako ‚děkuju'." Řekl na to Argo, možná trochu ukřivděně, ale bylo slyšet, že se stále usmívá. Opřel se čelem o bratránkovu skráň, a ještě chvíli takhle nehnutě setrvali, než se Elu rozhodl, že byl čas se vrátit. „Asi bychom měli jít, ať stihneme Niu." řekl, a ještě naposledy Arga objal.
…
„Ještě ses nepochlubil, za co jsi to všechno vyměnil." Připomněl Elu bratránkovi po cestě zpět k jezu.
„No, nejdřív jsem zkoušel pár svých obrazů, ale to moc nehodilo." Odvětil Argo jízlivě. „Takže za baterie. Nic zvláštního, těm lidem se ale budou hodit. Nebo je můžou za pěknou sumu prodat."
„Baterie odkud?"
„Z tátova vznášedla."
„Za to tě přetrhne."
„To těžko." Zasmál se Argo samolibě. „Stejně hned dostane nové. Možná se trochu zpozdí na ranní shromáždění Senátu, ale to je mi upřímně jedno."
„Taky je to rozkrádání královského majetku." Podotkl Elu, i když to sám nepokládal za nijak závažné.
„Spíš vytváření známostí a spojenců, řekl bych."
Při této zmínce už Elu zvážněl. „Ty už vidíš politiku úplně všude. Dej si na to pozor."
Argo se uchechtl. „Jenže politika je úplně všude, bráško. Ještěže máš mě, jsi strašně naivní."
Elu už se chystal znovu oponovat, když tu jej zaujala čísi postava nehnutě sedící na vrcholu mostního pilíře. Odpolední slunce probleskující mezi mraky mu svítilo do tváře, to však dotyčnému zřejmě nijak nevadilo. Právě naopak, vypadal spokojeně a klidně, ostatně jako vždycky. Elu se zastavil, a radost nad tím, že znovu vidí svého dlouholetého učitele a přítele vzápětí vystřídalo uvědomění, co jeho přítomnost ve skutečnosti znamená.
„Jestli je Vikram tady…" začal neochotně Argo,
„Jsou Nia a ostatní už dávno doma." Dokončil tiše Elu.
„Víš co, měl jsi pravdu." Řekl Argo, když bratránka rychle chytil za rukáv, aby ho ještě pozdržel. „Táta mě zabije."
…
Jistěže přivítání s Vikramem bylo šťastné. Ale jen na malou chvíli. Dotyčný jim byl povinen sdělit, že se mají okamžitě dostavit do paláce, Argo ke svým rodičům a Elu ke králi Tartessosu, svému otci. Poté je vzal svým vznášedlem do Vnitřního Tartessosu, na první nádvoří královského paláce, a pro zbytek večera se zase rozloučil.
Oba bratranci se pak se značnými obavami vydali k bráně do obytného křídla, kde na ně už čekali čtyři členové královské gardy. „Tentokrát to máme i s doprovodem," utrousil Argo tiše, ale do smíchu mu příliš nebylo. Ani jednomu z nich. Byli si vědomi toho, že tento večer nezačne příjemně, a že si za to mohou z velké části sami.
Uvnitř jim ani nebylo dovoleno se převléct. Argo byl ihned odveden do společenského sálu, Elu pokračoval dál do obytných prostor. K jeho značnému údivu jej však strážci nenechali se zastavit před vstupem do otcova přijímacího pokoje. Taktně, ale důrazně mu naznačili, že má pokračovat, až došli do té části obytného komplexu, kde ještě před rokem pobývala královna. Nyní to tu bylo prázdné.
Elu zpomalil a vyjádřil pochyby, zda měl být skutečně přiveden zrovna sem. Přesto nakonec prošli halou i přijímacím salonkem, až ke dveřím do královniny knihovny. Jeden ze strážců jemně zaklepal a Elu byl ponechán o samotě.
Dveře se po chvíli neslyšně otevřely.
Místnost za nimi byla osvětlena pouze paprsky zapadajícího slunce, jež dovnitř přicházely mohutným oknem, táhnoucím se po celé délce vnější stěny. Stropní osvětlení i boční lampy zůstávaly zhasnuté. Od vnitřního povrchu okna se však přeci jen odráželo jedno mihotavé, modré světélko.
Vycházelo z Modré vody zavěšené na králově hrudi. „Na co tam čekáš?" ozval se dotyčný poměrně tichým, ale přesto výhrůžným hlasem.
Elu cítil, jak nejistotu v jeho nitru ihned nahradil vztek. Neurvale rozrazil zavírající se dveře a vstoupil dovnitř. Jeho otec se konečně uvolil otočit a pohlédnout na něj.
Elu však uhýbal očima. „Chtěl jsi se mnou mluvit?" utrousil a zběžně se dotkl svého čela na pozdrav.
„Co to máš zase na sobě?" zasyčel v odpověď jeho otec, král Delios, a pozdrav synovi vrátil podobně neuctivě.
„Tvoji strážci mě ani nenechali -"
„Mlč!" křikl Delios a celá místnost zazářila jasným modrobílým světlem, tak jasným, že byl Elu nucen odvrátit zrak a pevně zavřít oči. Když záře konečně pohasla, oba na sebe ještě dlouho hleděli očima plnýma výčitek a křivdy.
Potom však král překvapivě svěsil hlavu jako první. Sepjal ruce za zády a pohlédl zpět k oknu. „Pojď blíž, Elu." Řekl tiše.
Jeho syn po chvilce váhání poslechl a obezřetně a bez zbytečného spěchu překlenul vzdálenost mezi nimi. Zastavil se na tři kroky od otce. „Proč jsme zrovna tady?" zeptal se skoro šeptem.
„Blíž." Trval na svém král Delios. „Ještě." Dodal, když Elu postoupil jen o krok.
Až když Elu stanul těsně před ním, byl jeho otec spokojen.
„Věř mi, že jsem si tuhle chvíli představoval jinak. Někdy ale nemáme na vybranou a musíme věci přijmout tak, jak jsou." Řekl tajemně, a než se Elu stihl dotázat na cokoli dalšího, zavřel Delios oči a dlouze se nadechl. Narovnal se v zádech a pomalu, rozvážně pozvedl ruce.
Elu se zděšením sledoval, jak jeho otec uchopil jeden ze dvou náhrdelníků, jež mu spočívaly na krku, a přetáhl si jej přes hlavu. Královnina Modrá voda, zaklesnutá v prohlubni té větší, královy, se s lehounkým cvaknutím sama uvolnila. Pomalu opouštěla své původní místo a s drobným světélkováním plula vzduchem k novému majiteli, v dokonalé souhře s pohybem králových paží.
Elu si byl téměř jist, že divoký tlukot jeho srdce musí být slyšet všude kolem. Otevřel ústa a dvakrát se trhaně nadechl, ale nedokázal ze sebe vyrazit ani hlásku, ani se pohnout.
Jeho otec učinil ještě jeden malý krok vpřed, načež mu konečně zavěsil náhrdelník kolem krku. Následně pravou dlaní přitiskl Modrou vodu pevně ke hrudi svého syna a šeptem pronesl prastarou předávací formuli.
„Neboj se." Řekl klidným, mírným hlasem, když viděl, že Elu nemůže popadnout dech. „Odteď tě bude vždycky chránit. Vždycky bude s tebou."
Mami… hlesl Elu v myšlenkách a vzal její – ne, už svou – Modrou vodu do třesoucích se dlaní. Zevnitř se však nic neozvalo.
„Pojď, posaď se." Vyzval ho jeho otec vlídně, pevně ho uchopil za paže a pomohl mu posadit se do nebližšího křesla. „Ten divný pocit za chvíli přejde." Pravil a sám se bokem usadil na stůl hned vedle.
Elu neodpovídal. Byl si vědom, že na něj otec mluví, ale jeho slova vnímal jen okrajově. Rozhodně ne natolik, aby mohl náležitě reagovat. V daný okamžik ani nemohl jinak než se soustředit na sebe, na Modrou vodu a na jejich spojení, které se právě začínalo vytvářet. A taky na matku, jejíž mysl byla v nitru Modré vody zaznamenána.
„Dnes ji pravděpodobně ještě neuslyšíš." Začal Delios, jako kdyby věděl, o co jeho syn zrovna usiluje. „Nejspíš až za pár dní, jestli vůbec."
„S tebou mluvila?" šeptl Elu.
„Neozvala se mi." Odvětil jeho otec a zklamaně odvrátil zrak. „Třeba budeš mít větší štěstí. Ale nejdřív se s Modrou vodou musíš sžít."
Na moment se odmlčel, než zas promluvil: „Asi je ti jasné, že je to jen dočasné. Za pár let předáš tenhle kámen Sonie a dostaneš ten, co ti správně náleží."
„Ale proč? Proč dnes?" vydal ze sebe Elu se značnou námahou.
Jeho otec si povzdychl. „Vždy je lepší mít dva aktivní nositele než jednoho. Navíc, v životě každého z nás přijde chvíle, kdy je potřeba dospět. Ta tvoje přišla právě teď."
„To zní jako bys mi věřil." Podotkl Elu, možná až příliš sebejistě, dokonce drze, ale cosi mu říkalo, že si to může dovolit.
„Mám určité výhrady," přiznal Delios. „Ale věřím ti. Jinak bych ti Modrou vodu nepředal." Řekl a místnost se ponořila do ticha.
„Chtěl bych ti teď o něčem povyprávět." Prolomil mlčení Delios.
„O čem?" povzbudil jej Elu, když se král dlouho neměl k tomu, aby pokračoval.
„O tom, jak zemřela."
Ano, řeč byla o královně. „Řekl jsi mi, že to nevíš. Že to nikdo neví."
„Vím to celou dobu, jen jsem o tom zatím nedokázal promluvit." Prozradil na sebe Delios. „Přesto pokládám za správné to s tebou probrat, i když se možná už brzy dozvíš mnohem víc přímo od ní."
„Co se tedy stalo?" zeptal se Elu po dalším táhlém mlčení, přesto že si sám nebyl jist, zda to chce skutečně vědět.
„Vzala si život. Právě tady." Sdělil mu jeho otec bezbarvým hlasem. „U nás dědiců Modré vody to vyžaduje zvláštní odhodlání, a jí se to povedlo. Podle všeho svou Modrou vodu ani nenosila, ale zavírala ji do klenotnice. Nejspíš to bylo náhlé rozhodnutí, vzala… vzala tenhle revolver…" řekl a krátce otevřel vyřezávanou dřevěnou truhličku ležící uprostřed stolu. Elu stačil jen letmo zahlédnout matný kovový povrch, jež vzápětí opět zmizel pod víkem.
„…a střelila se do hlavy." dokončil Delios téměř šeptem. Odkašlal si. „Modrá voda se k ní sama vrátila, ale samozřejmě bylo pozdě."
Elu opět nenacházel slov. Měl by vůbec něco říkat? Možná by stačilo zvednout se a otce obejmout, ale sám tomu, co právě vyslechl ještě odmítal plně uvěřit. Ne když se jeho mysl zahlcovala myšlenkami na to, co vlastně mohlo jeho matku vést k takovému činu. Královna Kythira vždy ráda sbírala artefakty spojené s lidmi a jejich světem. Elu by si však nikdy nepomyslel, že by některý z nich mohla použít tímto způsobem. A hlavně vůbec netušil proč.
„Prosím, hlavně si to nijak nevyčítej. Milovala tě až do konce. Nemáš s tím nic společného, rozumíš?"
„Tak proč mě nechtěla vídat?" křikl po svém otci Elu rozechvělým hlasem. "Proč mi ani nechtěla říct o tom, co ji trápí?"
„Nekřič na mě, hochu." odpověděl Delios smířlivě, ale s důrazem. „Jsme na tom stejně, ani já to nevím. Mohu se jen domnívat," pravil a tón jeho hlasu se přitom zjemnil. „Možná chtěla, abychom si ji pamatovali šťastnou."
„Ale proč? Proč vůbec byla nešťastná? Co ji mohlo tak trápit, že…"
„Zřejmě to bylo víc věcí. Na některé z nich si musíme každý přijít sám." Sdělil mu otec vyhýbavě. A nejspíš si byl té neurčitosti ve svém vysvětlení vědom, hned totiž dodal: „Osobně si myslím, že nejvíc ji trápil náš osud, myslím nás Atlantiďanů. A taky to, co se teď děje s naším městem, s naším lidem."
„Co by se mělo dít?" Zbytečná otázka, pomyslel si vzápětí Elu.
„Neptej se tak." Řekl mu otec s drobnou výčitkou. „Jsem si jist, že to vnímáš taky. Doby, kdy jsme byli neomezenými vládci Země, jsou dávno pryč. Už nejsme tím, čím jsme bývali kdysi."
„O starých časech přeci matka nesnila." Namítl Elu.
„Samozřejmě že ne. Jenže mnozí z nás by ty časy rádi obnovili, ať už by to mělo stát cokoli."
„To je jejich problém."
„Kéž by." Pousmál se Delios trpce. „Ať chceme nebo ne, nacházíme se před důležitým milníkem v našich dějinách. Lidé už si Zemi prakticky podmanili, brzy už nebude místa, které by nedokázali prozkoumat. I nás nakonec objeví jejich expedice. Vejdeme ve známost. A musíme se rozhodnout, jak s tím naložíme."
„Odhalíme se tedy zbytku světa a navážeme spolupráci." Navrhl Elu. „Co je na tom tak složitého? Copak na tom můžeme tratit?"
„Pravděpodobně ne. Záleží na nás, jak se zachováme." Povzdychl si Delios, vstal a od stolu zase pomalu přešel k oknu. „Jenže jak už jsem řekl, mnozí z nás mají své přesvědčení." Začal a založil si ruce za záda. „Nevnímají lidskou rasu jako naše dospívající děti, ale jako naše nepřátele."
„A co je nám po tom, co říká Neo-Atlantis?" vyprsknul Elu vztekle a rovněž povstal. „Copak je nutné jim vůbec věnovat pozornost?"
„Jsi už v podstatě dospělý, Elu, ale v mnohém ještě uvažuješ jako dítě." Odvětil Delios a letmo se ohlédl přes rameno. „Pravda je taková, že Neo-Atlantis má velkou podporu, a jejich vliv stále roste. Pokud naše blízká budoucnost nemá skončit katastrofou, musíme se s tím problémem nějak vypořádat."
„Tak proč jste to se strýcem ještě neudělali?" řekl na to Elu a vykročil ke svému otci.
„A co jsme měli udělat, Elu?" zeptal se dotyčný a upřel na syna vyčítavý pohled. „Mám tedy prolít jejich krev? Jsi si jist, že takhle se situace vyřeší?"
Elu si nemohl nevzpomenout na velice podobný rozhovor s Argem. A taky na své vlastní argumenty. „Ne. Nemyslel jsem popravy." Uznal tiše.
„Výborně, na tom se shodneme." Řekl Delios a opět se zahleděl směrem ven. „Ale vědět, co nechci je jen první krok. Jak asi sám uznáš, mnohem důležitější je mít zároveň představu o tom, co chci."
„A ty představu máš?" zeptal se Elu, sevřel svou Modrou vodu v dlani a rovněž pohlédl na scenérii za oknem. Na jejich město.
„Jistý plán jsme si v rodině odsouhlasili už před lety, krátce potom, co se hnutí Neo-Atlantis rozmohlo." Prozradil mu otec a na chvíli zaváhal, než dodal: „A tvá matka nejspíš postupně přestala věřit tomu, že naše řešení přijde včas."
„Jaké řešení? Proč o tom nic nevím?" zamračil se Elu.
„Ne o tom, jako spíš o kom." Pousmál se jeho otec a krátce se po něm ohlédl.
Elu zpanikařil. Mám to snad být já?
Nerad vztahoval věci na sebe, ale ta myšlenka se ho nechtěla pustit. Co když to byla pravda? Co když do něj matka vkládala velké naděje, a on jí na oplátku přinášel jen zklamání? Co když-
"Neboj, nejedná se o tebe." Uklidnil ho záhy otec. Snad si uvědomil, co svou poznámkou mohl synovi způsobit. Kousl se do rtu a chvíli přemýšlel, než se rozhodl pokračovat. „Sedmnáct mu už bylo," řekl nakonec tiše. „Jeho čas se blíží, ale ještě potřebuje nasbírat pár zkušeností."
„Argo?" zkusil Elu. „Mluvíš o něm?"
„Ano."
Elu se cítil zmatený. Dost možná i ukřivděný. Čím byl jeho bratranec tak výjimečný, že v něm otec a celá královská rodina spatřovala řešení téhle krize?
„A co je s ním?" zeptal se Elu, a spíše marně se snažil o neutrální tón.
„Vlastně nic." Pravil Delios tajemně. Pozvedl jedno ze svých hustých obočí, když se ke svému synu otočil. „Není o nic horší než my." Řekl a lehounce se usmál.
Elu svého otce jen zděšeně pozoroval, když si uvědomil, co ta slova znamenají – jako kdyby čekal, že dodá ještě něco dalšího, čím by je mohl zase vyvrátit. Ale ne, žádné další sdělení nepřicházelo. Jenže bylo to vůbec možné? Copak mu chtěl otec skutečně namluvit, že Argo…
Ne. To nejde.
Zprvu tomu nemohl uvěřit, a usilovně se snažil ve své paměti najít důkazy o tom, že to není pravda, že je to nějaký výmysl, ale čím déle hledal, tím jasněji viděl, že pravdu měl celou dobu přímo před sebou, jen si ji nepřipouštěl.
Najednou bylo vše o dost jasnější, všechno do sebe konečně začalo zapadat. Argova fascinace lidmi a jejich životem, to, že ho rodiče vždy tolik chránili…
„Argo je člověk." Uznal nakonec.
Delios svého syna chvíli mlčky sledoval, potom přikývl a zahleděl se kamsi k obzoru. „Má v sobě něco Atlantské krve, dokonce té naší, královské. Ale je to málo na to, aby se dal považovat za Atlantiďana. Takže abych ti odpověděl, ano, Argo je člověk. Velice schopný a nadaný, naprosto výjimečný, ale stále člověk."
„Ale vždyť… Vždyť ho zavraždí ten den, co pravda vyjde najevo!" zpanikařil Elu, už zase.
„Za nynější atmosféry zcela jistě." Souhlasil Delios. „Proto se vyzrazení musíme za každou cenu vyhnout. Ani on sám to zatím nesmí vědět. Správný čas přijde."
„Kdy?"
„Až přijme svou funkci a prosadí se. Až prokáže své schopnosti před celým Senátem, před zraky celého Tartessosu, o čemž nemám nejmenších pochyb." Pravil král a znělo to, že je o těchto představách neochvějně přesvědčen. „I ti nejzatvrzelejší z nás už nebudou moci odvracet zrak od toho, že lidé k nám patří. A to není všechno."
„Pomůže nám získat důvěru lidí ve světě." Uvědomil si Elu.
„Přesně tak." Přikývl Delios. „Čekají vás velké věci, Elu. Budete psát dějiny, ale jsem si jist, že to spolu zvládnete. Ale jak jsem řekl, ještě vás oba čeká dlouhá cesta." Pravil s vážnou tváří a Elu moc dobře věděl, o čem je řeč.
Příští rok se měli s Argem vypravit do Evropy, měli předstírat, že jsou lidmi (což bylo po dnešním zjištění poněkud úsměvné) a zapsat se ke studiu na několika tamních univerzitách. Měli za úkol sami zažít lidský úděl a také rozšířit síť kontaktů s jejich vlivnými osobnostmi.
„Zvládneme i tohle." Řekl nakonec Elu sebevědomě. Chtěl otci taky nabídnout něco povzbudivého.
„Rád bych, aby to bylo tak jednoduché." Zchladil jeho očekávání Delios. „Pravda je taková, že to bude náročné, hlavně pro něj. Evropa skutečně není Tartessos, Elu. Poznáš to sám. A bude na tobě, aby ses o svého bratrance postaral."
„Může onemocnět?" napadlo Elua po chvilce tichého uvažování.
„Nejspíš ne, v tomto ohledu o něj bylo postaráno už v dětství. Ale ve všem bude mnohem zranitelnější než ty. Nikdo z nás s vámi nebude, aby vám pomohl. Bude na tobě, abys zajistil jeho bezpečí a přivedl ho zpět v pořádku."
Říká mi bráško, ale vlastně je to naopak, pomyslel si Elu. „Dám na něj pozor. Slibuji."
„Líbí se mi tvoje odhodlání."
„To je dobře." Odvětil Elu. Nevěděl, co jiného říct.
„To víš, musím si to užít, takového tě neznám." Usmál se Delios. „A zas dlouho znát nebudu." Řekl a sklonil zrak.
Elu se už nadechoval, aby odpověděl cosi jízlivého, ale poslední část otcova sdělení jej znepokojila. „Tomu nerozumím. Chystáš se někam?"
„Já ne, hochu." Povzdychl si Delios. „To ty a Argo. Odjíždíte pozítří; vše už je zařízené."
…
Stál na terase své ložnice, Modrou vodu sevřenou v pravé dlani, a sledoval ruch města hluboko pod sebou – všechna ta světla, bílá i barevná, jasná i mihotavá, hologramové projekce a míhající se reflektory malých vznášedel i velkých dopravních lodí. Vnitřní Tartessos byl rozličných světel plný. To až v dálce za městskými branami se záře značně ztlumila, tedy až na pár náměstí a hlavních ulic, nábřeží řeky Tethys a samozřejmě Velký trh. Za nimi už zbývala jen nepatrná, osamělá světýlka rolnických domků, tam kdesi mezi poli a pastvinami.
Když Elu rozevřel svou dlaň, viděl, že i jeho Modrá voda stále jemně světélkuje. Vůbec si však nebyl jist, zda to sám nějak ovládá. Zahleděl se hluboko do vnitřku kamene, do jeho složité struktury. Světlo nepatrně zesílilo. Mami? Slyšíš mě? Zkusil znovu, ten den už asi posté.
A odpovědí bylo stále jen ticho.
Pevně zavřel oči a zaklonil hlavu. Dělal snad něco špatně? Kde byl vlastně problém?
Možná se měl otce ještě zeptat, požádat o radu, jak s Modrou vodou začít komunikovat. Ale celá tato záležitost zapadla, jakmile otec zmínil cestu do Evropy.
Až do dneška na to Elu myslel jen vzdáleně, jako na něco, co jeho a Arga čeká až v jakési neurčité budoucnosti. Jenže ta se během okamžiku stala velmi konkrétní přítomností. Jak řekl jeho královský otec, odcestovat měli již pozítří.
Důvody k této náhlé změně však byly ještě mnohem více znepokojivé. Král Delios byl totiž přesvědčen, že na příštích několik měsíců se Tartessos stane pro mnoho svých čelních představitelů nebezpečným místem k pobytu. A nejspíš měl pravdu.
Chystal se totiž se svým bratrem, předsedou Tartessoské vlády, na příštím jednání rozpustit Senát. A jedno bylo jisté – pokud zde existovala jakási tichá hrozba či napětí mezi jednotlivými frakcemi, rozpuštěním Senátu mnohé zábrany padnou a konflikt konečně vyhřezne na denní světlo. Ale lepší to bude teď nežli později. Mnoho Atlantiďanů odhalí své pravé smýšlení a budou moci být z budoucího uskupení předem vyloučeni.
A Elu, i když neochotně, musel s tímto plánem souhlasit. Bude to sice nebezpečné a doba bude těžká, ale když už nic jiného, získá se tím čas a odvrátí se konflikt mnohem větší.
Prozatím, pomyslel si Elu.
Slunce již zapadlo a nad Tartessosem poblikávaly hvězdy. Možná by se přeci jen měl pokusit jít spát, zítra vstává brzy a čeká jej náročný den sám o sobě, nehledě na to, že se bude muset celou dobu tvářit šťastně a nenuceně, i přes to všechno, co se dnes dozvěděl.
Povzdychl si a snažil se aspoň na okamžik odvést svou mysl k něčemu normálnímu. Otočil se, došel až k zábradlí na pravé straně terasy a pohlédl na velmi podobnou terasu o kus níž. Patřila k obytným prostorám vyhrazeným Druhé rodině, konkrétně k několika ložnicím, z nichž nejbližší byla Argova. V oknech se svítilo a ve dveřích na terasu povlával v průvanu bílý závěs, za nímž se náhle objevila čísi drobná, štíhlá postava.
Elu zadržel dech.
Zastavila se. Zřejmě si jej všimla a nešla dál, zůstala schovaná.
Elu se pevně chytil zábradlí, když sledoval, jak Sonia váhavě pozvedá závěs. Dívala se na něj, zcela určitě. Pak se ale otočila, někdo na ni nejspíš zavolal. Pustila závěs a šla zase dovnitř.
Samozřejmě.
Nesměl ji vidět. Až zítra, ale i tak bude schovaná pod závojem. Podle tradice jí bude moci naplno pohlédnout do tváře až při svatbě. Což mělo přijít až za několik let. Zítra je čekají teprve zásnuby.
Znovu na něj padl ten vtíravý, provinilý pocit, když si uvědomil, že se dnes spolu ani nepřivítali. Jeho sestřenka a budoucí manželka Sonia už byla doma v Tartessosu několik hodin, ale on s ní nepromluvil ještě ani slovo. A byla to jeho vina. Kdyby býval ten den zůstal v paláci, mohl se dozvědět o tom, že Sonia s prarodiči a se všemi přáteli dorazí dřív, než bylo původně v plánu. Takhle se místo přivítání s nimi zase jen toulal po předměstí. (Což ale zrovna dnes rozhodně stálo za to a byl si jist, že na to bude vzpomínat do konce života).
Po rozhovoru s otcem se Elu šel převléct a zamířil do společenského salonu. Uvnitř však zjistil, že Sonia s přítelkyněmi a s Argem se vydali do města, a na něj zde čekají už jen jeho prarodiče. Ti ho samozřejmě hned lapili do náruče a tiskli ho k sobě jako kdyby byl pořád malé dítě; jako kdyby se neviděli už roky. (I když to druhé vlastně byla pravda). Zasypali jej spoustou všetečných otázek, ale i tak byl večer s nimi překvapivě příjemný, hlavně proto, že se Elu mohl zas na chvíli uvolnit a zapomenout na všechny starosti. Dokonce se mu značně ulevilo, když jeho děd přidal k dobru historku kterak se jemu samotnému po předání Modré vody celý den točila hlava, a dokonce několikrát zvracel. Babi při tomto vyprávění jen útrpně přikyvovala a nejspíš si myslela svoje. Každopádně bylo hezké vědět, že jsou oba pořád stejní – stejně zábavní a milí.
Situace poněkud zvážněla, když se přidali i král Delios se svým bratrem a jeho ženou – rodiči Arga a Sonii. Hlavním tématem hovoru se tak znovu stalo chystané rozpuštění Senátu a cesta mladých princů do Evropy. Rovněž bylo jasné, že ani Sonia nebude moci v Tartessosu zůstat, ale bude se muset opět vrátit do Indie.
Elu se nakonec cítil všemi rozhovory unaven. Omluvil se ostatním a odešel do svého pokoje. Už nadále nedokázal nemyslet na svou Modrou vodu a na matku a nutně potřeboval chvíli jen pro sebe.
Jenže jak se zdálo, tak si s Modrou vodou stále nerozuměl, matka se neozývala a on zůstal sám, zatímco o patro níž spolu byli všichni jeho blízcí. Tedy až na otce, ten se nejspíš ve svých komnatách snažil proniknut do hloubi své Modré vody a poprosit dávné předky o radu.
Elu se však nemohl přidat ke zbytku své rodiny, ani kdyby chtěl. Dva strážci hlídali vchod do jeho komnat, ne snad kvůli nebezpečí zvenčí, ale kvůli jemu samotnému. Měli jej odradit od dalších nápadů na útěk a rovněž měli ohlídat, aby se náhodou nevypravil na nevhodnou návštěvu za svou budoucí ženou.
Při té představě se Elu musel pousmát. I jeho otci snad muselo být jasné, že kdyby utéct chtěl, prostě by si cestu našel, stráži navzdory. Už se to stalo přeci tolikrát předtím.
Přesto by se své komnaty neopovážil opustit hlavním východem. Alespoň tolik úcty ke svému otci, ke strážím i tradicím choval.
Jenže to poslední, co se mu teď chtělo, bylo spát. A tak poodstoupil pár kroků, vzhlédl vzhůru ke hvězdám a poté k nasvětlené vyhlídkové věži tyčící se nad obytným křídlem paláce. Ještě naposledy si promyslel, co chce udělat, pak se zul a vyskočil bosýma nohama na zábradlí. Musel žasnout nad tím, jak to šlo najednou lehce. Že by Modrá voda?
Na okamžik shlédl dolů pod sebe, podél stěn paláce, do hluboké propasti, kde tušil pevnou zem. Tam by mohl vyhasnout jeho život, kdyby se mu jeho momentální nápad vymstil.
Jenže si nemohl pomoci, myšlenka blízké smrti byla stejně děsivá jako vzrušující. Jako už tolikrát předtím.
Znovu se zadíval nahoru, na sochy významných Atlantiďanů, jeho předků, jak podpírají a zdobí vyšší patra budovy a společně se vytahují výš a výš, až vysoko do věže. Pod posledním patrem rozhledny ze zdi vyrůstali už jen zakladatelé města a první králové Tartessosu. A právě tam se jeho pohled zastavil.
Protáhl si paže, krk a záda, nadechl se a vyrazil. Rozeběhl se po úzkém zábradlí, jako by to byl městský chodník. Věděl naprosto přesně, kdy se má odrazit a skočit, vyšvihnout se vzhůru a chytit se ruky nejbližší sochy. Znovu to šlo skoro samo, měl pocit, že se ani moc nesnaží. Vyskakoval, šplhal a přitahoval se s dosud nepoznanou lehkostí a po chvíli tomu pocitu naprosto propadl. Natolik, že už si ani neuvědomoval, jak moc riskuje, když pod nejvyššími ochozy vyhlídky přeskakoval z náručí jedné sochy do druhé. Zachytil se jen tak tak, konečky prstů jedné ruky. Za normálních okolností by spadl. Dnes mu však ona neznámá, nepoznaná síla pomohla přitáhnout se tak akorát včas.
S divoce tlukoucím srdcem se usadil na rameni zakladatele města, a snažil se popadnout dech.
Díky, mami, pomyslel si, když opět nahlédl do zářícího nitra svého modrého kamene. To ona mu před chvilkou pomohla a zachránila mu život. Byl si tím jist a aspoň pro tento okamžik se cítil šťastný. Už věděl, že s ním není nic v nepořádku, a že mysl jeho zesnulé matky je v kameni přítomna, a co víc, že jí na něm stále záleží. Ani nemusela promluvit, aby mu to dokázala.
Když se trochu zklidnil, opřel si záda o hlavu krále Tharsise, na jehož rameni seděl a po němž bylo pojmenováno celé velkolepé město pod nimi.
Poté pohlédl na protější sochu, jež patřila Tharsisově manželce, první královně Tartessosu. Jmenovala se Rheia. A právě ona byla vůbec první nositelkou té Modré vody, kterou měl teď Elu zavěšenou na krku. V tu chvíli si uvědomil, že i její mysl by měla být hluboko v kameni uložena. Jenže snažit se ji kontaktovat by nejspíš bylo zbytečné. Už rozmluvy s nedávnými dědici vyžadovaly značné soustředění, natož pak snažit se probudit ty, jež zemřeli před tisíciletími.
A tak Elu jen tiše sledoval nežnou tvář první královny, jak hledí ke hvězdné obloze, ze které před dávnými věky sestoupila na tuto planetu.
Přišlo mu to zvláštní. Proč by se Rheia dívala vzhůru k branám vesmíru, když našla novou vlast tady na Zemi? Snila snad o tom, že by se jednou mohla vrátit? Považovala vůbec Zemi za svůj domov?
Král Tharsis shlížel na své město s pýchou a hrdostí; jeho žena však vzhlížela ke hvězdám.
Elu se po vyhlídkové věži procházel už mnohokrát, ale z vnitřku ochozu si toho nikdy pořádně nevšiml. Ani si nepamatoval, že by mu o tom někdo vyprávěl. Možná to ani žádný význam nemělo, třeba královna Rheia jen měla ráda hvězdy, stejně jako jeho matka. A možná, že se také něčím trápila, stejně jako jeho matka.
Ale to už se asi nikdy nedozvíme, pomyslel si Elu. Záznamy o osadnících samozřejmě existovaly, mnoho detailů z jejich životů se však nedochovalo.
Vědělo se víceméně jen to, že král Tharsis býval původně Atlantským princem, synem samotného císaře Aeonise Věčného, a že v rámci říše Atlantis mu ještě před vesmírnou výpravou náleželo území zvané Aruval. A právě název Aruval se stal přízviskem Tharsisova rodu, jehož potomkem byl i sám Elu.
Naproti tomu Rheia pocházela z území jménem Algol, a to za své příjmení přijímali členové Druhé rodiny, jejímiž posledními potomky dnes byli Argo a Sonia.
Při všech těchto myšlenkách Elu nemohl jinak než upřít svůj pohled ke hvězdám, tam, kam hleděla socha Rhei, první královny Tartessosu.
Strážce, souhvězdí, kterému lidé říkali Lovec či Orion, začínal být na noční obloze zase dobře vidět. A kdesi daleko za hvězdami, jež tvořily jeho opasek, se nacházela Říše Atlantis, pradávná vlast, původní domov všech Atlantiďanů.
Co se s vámi děje, že se neozýváte? Vyčetl jim Elu v duchu. A výčitka to byla oprávněná.
Od hvězd pohledem sklouzl k vrcholu vysílací věže, jež byla ještě o dost vyšší než ta vyhlídková. Vysílač pravidelně a neúnavně posílal do hlubin vesmíru povinná hlášení o stavu pozemské populace a kontrolní signály s aktuální polohou Země vůči nejbližším hvězdám. Jenže co to bylo platné? Na tyto zprávy už tisíce let nikdo neodpověděl.
Možná by s vysíláním tedy měli přestat. Jednak bylo jasné, že tam kdesi za Orionem jejich zprávy stejně nikdo neposlouchá (jestli vůbec zůstal někdo, koho by mohly zajímat), a za druhé se tím ušetří energie na důležitější věci.
Vysílač využíval sílu z nitra Tartessosu – nezastavitelný motor pro mezihvězdné lety, ten, který Atlantiďany kdysi přivedl na Zemi. Stejný motor byl i hlavním zdrojem tepla a energie pro celý Tartessos. Byl ukryt v hlubinách tartessoského podzemí a vedla k němu jen jedna známá cesta, jež byla po většinu času zapečetěna, stejně jako zbytek podzemních prostor.
Oficiálním vysvětlením bylo, že to tak musí být kvůli vysoké radiaci, jíž motor vyzařuje, a která zamořila celé podzemí města. Zpřístupnění cesty k hlavnímu motoru tak znamenalo bezpečnostní riziko, a otevírala se pouze pokud bylo potřeba provést nutnou opravu či inspekci. Co na tom, že naměřené dávky radiace se nikdy nezveřejňovaly, a o případnou nápravu se nikdo nestaral. Tak to nařizoval císařův zákon, a ten bylo nutné dodržovat.
Stejně tak to bylo se všemi ostatními mezihvězdnými motory, jež kdy měli Atlantiďané na Zemi k dispozici. Jejich provoz byl omezen jen na výrobu nutné energie a použití k původnímu účelu bylo zákonem zakázáno. Elu byl vždy všemi ujišťován že je to tak správně, a při všetečných dotazech mu byla předkládána zkáza Atlantidy jako odstrašující příklad.
Jednalo se o druhé největší Atlantské město na Zemi, pojmenované na počest původní domoviny. Stejně jako Tartessos vyrostlo na základech jedné ze tří mateřských lodí. A Tartessosu bylo vždy velkým rivalem, hlavně pokud šlo o nadvládu nad Zemí. Pár století po potlačení jejich největší rebelie se odhodlali k poslednímu zoufalému útoku – svou vysílací věž přestavěli na zbraň a k tomu účelu uvedli mezihvězdný motor do plně aktivního stavu. Jeho síla se však vymkla kontrole a pokus o napadení Tartessosu skončil masivním zemětřesením a zničením Atlantidy. Puklina v zemi město pohltila a vody oceánu je navždy pohřbily.
Po této události to bylo naposledy, kdy se pozemským Atlantiďanům ozval sám císař Aeonis. Požadoval okamžité zničení třetí a poslední mateřské lodi jménem Rudý Noe, té, ze které se nikdy nestalo město. Zůstávala zakotvená na moři a sloužila jako muzeum i laboratoř, jako stálá upomínka na to, kým Atlantiďané jsou a odkud pocházejí. Ale hlavně ve svých útrobách ukrývala stále plně funkční mezihvězdný motor, a právě toho se pozemští Atlantiďané měli ve svém vlastním zájmu jednou provždy zbavit. Povídalo se sice, že k tomu nakonec nedošlo a místo toho byl Rudý Noe naveden na širé moře, a zde uveden do stavu hibernace. Od té doby prý bezcílně bloumá vodami oceánů. Pluje tiše a klidně, nepoznán a navždy ztracen, mrtvá schránka se všemi tajemstvími atlantské rasy.
Ale kdo ví, co je na tom pravdy. Stejně tak mohla být pravdivá legenda o tom, že se v hlubinách Tartessosu nachází nejobávanější bitevní loď celé Říše – Excelion. Měl ji tam zanechat slavný generál Eris po potlačení poslední velké rebelie. Měla tam potichu čekat a probudit se ve chvíli, kdy ji bude národ Atlantiďanů nejvíce potřebovat.
Tak či onak z toho vyplývalo jediné – pozemští Atlantiďané fakticky neměli, jak se dostat ke hvězdám, natožpak se podívat do své původní vlasti za Orionovým pasem. Bez funkčního mezihvězdného motoru to nebylo možné.
Elu nad tím uvědoměním nestačil žasnout.
Znovu se zadíval do tváře královny Rhei hledící ke hvězdám, a měl pocit, že to začíná chápat. Žádná ze tří mateřských lodí po přistání na Zemi už nikdy znovu nevzlétla.
Ani jediný pozemský Atlantiďan se tedy nikdy nevydal zpět ke hvězdám, nikdy nenavštívil původní domovinu.
Ale proč to? Mělo to nějaký konkrétní důvod? A proč s ním o tom nikdy nikdo nemluvil, proč to nikomu nepřišlo divné?
Proč se tím nikdo netrápil? Ptal se sám sebe, když tu si náhle všiml mihotavé záře vycházející z jeho Modré vody. Stále sílila, jako by si chtěla získat jeho pozornost.
Ty ses tím trápila, že ano? Oslovil mysl své zesnulé matky. Stejně jako Rheia. Dívala se ke hvězdám, protože se toužila vrátit, chtěla aspoň jednou znovu navštívit svůj domov. A ty… ty sis uvědomila, že jsme tu uvězněni, chyceni v pasti mezi konfliktem s lidmi a nemožností Zemi opustit.
Světlo Modré vody ještě zesílilo a její povrch začal vydávat příjemné teplo. „Je to tak?" šeptl Elu ke své matce. Vzal zářící drahokam do dlaní, krátce jej políbil a přitiskl si jej na čelo. Moc mě to mrzí, mami. Zkusím s tím něco udělat, slibuji.
Zavřel oči. Slzy mu stekly po tvářích a chladný vítr je pozvolna vysušil.
„Neruším?" promluvil na něj dobře známý hlas. Jemně a tiše, tak, aby se nelekl.
Elu se rušit nenechal. „Co je to za otázku?" řekl, aniž by vzhlédl.
„Tak promiň." Odvětil Argo mírně podrážděně a přistoupil blíž. Založil si ruce před sebe a mlčky sledoval město. Určitě už byl s plány pro příští dny také seznámen, a také se s nimi potřeboval smířit.
„Skoro se za tebou vypravila návštěva." Začal po dlouhém mlčení. „Ale viděl jsem, že ses vydal na výlet, tak jsem to zarazil."
„Díky." Uznal Elu.
Argo se zadíval na modrý drahokam v bratránkově dlani. „Povídali jste si?" zeptal se a svá slova doprovodil dotykem na čele. Ale i bez toho by Elu věděl, koho má Argo na mysli.
„Jak se to vezme… Asi bych to tak nenazval. Pořád nic neříká."
„To mě mrzí." Odpověděl Argo tiše.
Elu se zakousl do rtu. O matce a její smrti se mu mluvilo vždy těžce, a teď měl navíc pocit, že to celé prožívá znovu. Už vím, jak odešla, chtělo se mu říct, ale nebyl si jist, zda o tom může mluvit zrovna tady. Jedno však věděl určitě – jestli to chtěl s někým probrat, tak právě s Argem.
„Ale…" ozval se nakonec dotyčný, „jestli to chápu správně, jste nějakým způsobem v kontaktu?"
Elu se musel chvíli zamýšlet, než našel způsob, jakým svou nynější komunikaci s matkou popsat. „Sice nic neříká, ale vím že tam je."
„A víš určitě, že je to ona?"
„Je to ona. Před chvílí mi zachránila život."
Přes Argovu tvář přeběhl stín. Položil ruce na zábradlí ochozu a vyklonil se ven. „Neříkej mi, že jsi chtěl skočit."
„Ne, samozřejmě že ne." Ujistil jej Elu konejšivým hlasem. Sebevraždu rozhodně páchat nechtěl. Určitě ne vědomě, pomyslel si, když lehce nahlédl přes Tharsisovu hruď do propasti pod ním. „Jenom jsem si cestou nahoru nedal pozor, tak mi pomohla. Hodně. Bez ní bych spadl."
„Ty vždycky víš, jak si získat pozornost!"
Na to se Elu jen pousmál.
„Co tu vůbec děláš?" pokračoval Argo, stále stejně pohoršeným tónem.
Elu trhnul ramenem. „Nevím. Nemohl jsem spát."
„Takže se tu pokoušíš zabít. To zní logicky."
Elu vzhlédl k Argovi a pozvedl jedno obočí. „Snad se o mě nebojíš?"
„Tak se do mě snaž vcítit!" Řekl na to Argo ukřivděně, a posadil se bokem na zábradlí. „Vždyť víš, jak se na zítřek těším. Konečně se tu zas bude něco dít – spousta hostí, pití, muzika… Ale kvůli tobě, takže když spadneš a zabiješ se, nic z toho nebude."
„Chápu. To by ode mě bylo dost necitlivé."
„Přesně! Jsem rád, že jsi na to přišel sám." Poznamenal Argo důležitě. Mírně se vyklonil a shlédl až dolů na nádvoří. „Navíc, Sonie by to taky zkazilo den."
„To je dobré vědět." odvětil Elu a sklonil zrak. Popravdě řečeno by se o tomto tématu rád dozvěděl něco bližšího. „Neříkala o mě něco?"
„Něco málo." začal Argo znuděně, ale přitom bratránka bedlivě sledoval. Elu si už trochu naštvaně povzdychl a pohlédl zase směrem k městu.
„Jasně, že se na tebe ptala." Ozval se Argo po chvíli, tentokrát už vážně.
Elu sklonil hlavu, aby náhodou nebylo poznat, že se přihlouple usmívá. „A co ji zajímalo?"
„Tak různě… Chtěla vědět, jak vypadáš, tak jsem jí přehrál záznam z tvé včerejší řeči v Senátu."
„To mi nepřijde úplně fér. Ona si mě prohlížet může, ale já ji ne."
„Pravidla mluví jasně." Uculil se Argo. „Prohlížení až po svatbě."
„Říká ten, co uhání starostovu dceru."
„A koho to zajímá?" namítl Argo, sám se sebou spokojen. „To ty jsi teď středem pozornosti. Můj intimní život teď naše drahá veřejnost nijak zvlášť neřeší."
Elu pochybovačně přivřel oči. „Jako kdyby bylo co řešit."
Argo bratránka probodával pohledem. „Buď zticha a posuň se." Řekl nakonec a přehodil si nohy přes zábradlí. Zřejmě se chystal si přisednout na sošné rameno krále Tharsise.
„To těžko." Nesouhlasil Elu a pozoroval Arga se značnou nelibostí. Najednou za něj pocítil hlubokou zodpovědnost. „Tohle rameno je už obsazené, jestli sis nevšiml. A vůbec, tady nemáš co dělat. Jestli se zabiješ ty, zásnuby taky nebudou."
„Tak pojď sem za mnou, nebaví mě se pořád vyklánět!" Vybídl jej Argo, a dost neochotně se vrátil zpět na ochoz. „No tak!" Řekl poté, co se nahnul přes zábradlí a podal mu ruku.
Elu nejdřív dělal, že neslyšel. Na opakované naléhání si ale nakonec velmi obezřetně stoupl a ruky se chytil.
Když s Argovou pomocí přelezl zábradlí, vnitřek ochozu se najednou rozsvítil jemnou modrobílou září. Argo si zjevně nemohl pomoci a světélkující kámen na hrudi svého bratrance po očku sledoval.
Elu však zachytil i cosi jako obavu. Najednou si byl vědom toho, že Argo chce něco říct, ale neví jak na to. Tato nejistota se odehrávala jen v jeho nitru, jenže Elu to poznal. „Chceš se na něco zeptat?"
Argo nejdřív místo odpovědi jen uhnul pohledem. „Jak se teď vlastně cítíš?" zeptal se po značném váhání.
„Divně." Odvětil Elu upřímně. „Nevím, jak jinak to popsat. Asi jako kdybych najednou vážil o trochu míň." Řekl, když si sedal na kamenné zábradlí. Argo se k němu přidal a oba už v tichu zas jen sledovali světla jejich města.
Elu se už chystal promluvit, jenže Argo jej předběhl, jako vždycky. „Každopádně zítřek si hodlám užít. My všichni bychom měli." Řekl podivně tiše, neradostně.
„Pak už nic nebude jako dřív." Souhlasil Elu.
„To nebude." Ozval se Argo jako ozvěna, potom sklonil hlavu a mlčel. Bylo jasné proč, i Elu cítil, že by tohle téma neměli dál rozvádět. Přál by si toho říct víc, ale vyhlídková věž přeci jen nebyla nejlepším místem pro tyto rozhovory. Žádné prostory krom obytného křídla paláce k tomu nebyly dost vhodné.
Nicméně Elu hned vzápětí zjistil, že opět ví, co Argo ve svém nitru prožívá – obával se, jak to celé dopadne, měl strach o své rodiče, hlavně o otce.
Bylo to snad Modrou vodou, že dokázal pocity ostatních vnímat najednou tak jasně?
A možná, že si to jen namlouval. To, čeho by se Argo mohl obávat přeci nebylo těžké odhadnout. Ostatně, sám Elu měl značné pochybnosti. Mohlo by se zdát, že rozpuštění Senátu je jen úřední úkon, ale opak byl pravdou, což potvrzovalo i několik příkladů z historie. Vlastně nikdy se to neobešlo bez účasti královské gardy, a i přesto docházelo k nepříjemnostem, výjimkou nebyly ani ztráty na životech.
Ale ať už byla historie jakákoli, nemuselo to nutně znamenat, že nadcházející rozpuštění Senátu bude provázeno násilím. Jejich otcové byli oba velice schopnými politiky, byli moudří a obezřetní.
Určitě vědí, co dělají. Oni si poradí, pomyslel si Elu, a zároveň si přál, aby tuto úvahu dokázal bratránkovi nějak předat. V ten moment světélkování Modré vody značně zesílilo.
Argo sebou trhnul, zvedl hlavu a upřel na svého bratrance zvídavý pohled.
Slyšíš mě? Zeptal se Elu dychtivě.
„Ano." vypravil ze sebe Argo a hned na to začal mhouřit oči. Těžce vydechl a křečovitě se chytil zábradlí.
To už byl Elu u něj a pomáhal mu sednout si na zem. „Co se děje?" ptal se ustaraně.
„Nic, jen se mi trochu zamotala hlava." Odvětil Argo a mávl rukou, ale jeho pohled byl stále trochu zmatený. „Asi se s tou věcí ještě musíš naučit zacházet."
„Asi ano." Pousmál se Elu. „Promiň." Omluvil se a usedl pod zábradlí hned vedle Arga. Poté zdvihl oči ke stropu ochozu a spatřil lehounce osvětlené historické fresky. Dávní Atlantiďané a všude kolem nich samé třpytivé hvězdy. Krátce se ohlédl k místu, kde ochoz podpírala socha královny Rhei.
„Všiml sis někdy, že Rheia se dívá k nebi?" začal po chvíli.
Argo si promnul oči. „Ke hvězdám." Odpověděl samozřejmě, jako kdyby o tom věděl už celé roky. Copak už taky prošel stejnými úvahami? A proč se o tom dosud nijak nezmínil?
„To mi řekl táta, když jsem se ho na to naposledy ptal." Pokračoval Argo. „A když jsem chtěl vědět, jestli se jí stýskalo po staré vlasti, tak mi odpověděl, že na některé věci…"
„…si musí každý přijít sám!" Elu vydechl úžasem. To stejné mu přeci dnes řekl i jeho otec; a stejným způsobem jej tento večer v úvahách vedla i jeho matka.
„Cože?" vyhrknul Argo a napřímil se v zádech. „Copak ty… ty jsi na to už přišel?" zeptal se, pohlédl na Elua a zadíval se mu zpříma do očí. Ten hned věděl, co se od něj žádá. Věděl, že to Argovi bude opět nepříjemné, ale i tak to musel udělat. Nechal své myšlenky vstoupit mezi ty jeho.
Když jsem se ptal, co trápilo mámu, začal Elu dychtivě, tak mi otec řekl tu stejnou větu. V tu chvíli jsem to úplně přešel, ale teď už vím, že to souviselo i s Rheiou. Vlastně je trápila ta stejná věc.
„Ale co to bylo, Elu?" Zeptal se Argo znovu, s námahou, ale velice naléhavě. Znělo to, jako kdyby bratránka zkoušel.
Jsme tu uvězněni. Opověděl mu Elu, opět jen v myšlenkách. Nemůžeme Zemi opustit a vrátit se ke hvězdám. Nemáme funkční mezihvězdné motory. Už je ani neumíme nebo nechceme používat-
Ne. My ani nesmíme! Uslyšel náhle Argův hlas ve své mysli. Stále si hleděli do očí a nemohli se odtrhnout.
Arga přenesená myšlenka viditelně vyčerpala, ale nedbal na to. Nesmíme, Elu, nesmíme je použít. To je to, o čem se nahlas nemluví, to je to, na co si každý Atlantiďan musí přijít sám. My nejsme osadníci. My jsme-
Vyhnanci! Dokončil za něj Elu.
Přesně tak. Odpověděl Argo. Na skráních mu vyvstaly kapičky potu. Znaveně si opřel hlavu o zábradlí ochozu, ale nevzdával se. Nesmíme se vrátit ke hvězdám, aby nás náhodou nenapadlo navštívit starý domov.
Už ani nebylo potřeba konkrétních slov, ale oba si vzájemně uvědomovali, proč tomu tak je.
To kvůli Císaři. Sám Císař Aeonis neměl žádný zájem na tom, aby jeho syn Tharsis ani kdokoli z jeho potomků setrvávali v Říši. Byli totiž následníky atlantského trůnu. Trůnu, kterého se Aeonis řečený Věčný nechtěl nikdy vzdát a nenechal ani smrt, aby mu v tom zabránila.
Alespoň tolik dobré vůle císaři zbylo, že svého syna Tharsise a jeho ženu Rheiu nechtěl zabít. Místo toho je poslal na výpravu do hlubin vesmíru, najít si vlastní domov, kterému by mohli vládnout a už nikdy se nevracet. A Tharsis jej našel na Zemi. Založil zde atlantskou kolonii a své nové království, město Tartessos. A byl na to všechno hrdý. Jinak ani nemohl, bylo to to jediné, co mu zbývalo. Rheia se s tím však nejspíš nikdy nesmířila a stále doufala, že by se snad jednou mohli zase vrátit.
Přesně tak, Elu. Promluvil Argo znovu. Náš dávný praděd, císař Aeonis se bojí, že bychom se mohli vrátit s nárokem na Atlantský trůn. A bojí se správně.
„Protože na to máme právo." Řekl Elu nahlas. A už klidně mohl. I kdyby tohle někdo zaslechl, nemohl by tušit, o čem že se to dva bratranci z královské rodiny vlastně baví.
Potom však nastalo ticho, to vnější i to vnitřní. Dlouho ani jeden z nich nic neřekl ani si nepomyslel; až v jeden moment Elu zahlédl v Argově mysli poměrně čerstvou vzpomínku – konkrétně na jejich rozhovor o císaři z dnešního odpoledne.
Co když je to znamení? Řekl tehdy Argo a měl na mysli to, jak moc si jsou Elu a císař podobní. A soudě podle jeho aktuálních myšlenek na tom Argo stále trval.
Proč to sem pořád pleteš? Zamračil se Elu.
Protože možná přišel čas naše právo uplatnit. Pousmál se Argo sebejistě.
Protože se podobám císaři? Tím chceš někoho přesvědčit?
Mimo jiné. Možná taky nastal čas porušit pár pravidel a prozkoumat podzemí, jestli náhodou naše legendy nemají v lecčems pravdu.
Myslíš Excelion? Myslíš, že tam je?
Rozhodně bych tomu věřil víc, než že tam slídí zmutované pravěké příšery. Ušklíbl se Argo.
Dejme tomu, připustil Elu neochotně. Dejme tomu, že tu loď najdeme, že bude funkční a že ji budeme umět ovládat. Ale co zmůžeš s jednou lodí?
Argo se zatvářil vítězoslavně. Ještě je tu Rudý Noe.
Možná. Připomněl mu Elu. Ale i kdyby, tak tedy máme dvě lodě. To není o moc víc.
No… Na rozdíl od ostatních mateřských lodí měl být Rudý Noe bitevník, trval na svém Argo. S flotilou menších lodí uvnitř.
Ale i tak, císař má přece svou vlastní bitevní flotilu, má k dispozici celou armádu.
Opravdu má? Namítl Argo. Nebo si to jen myslí? Vládne ten, na čí straně je armáda.
Elu byl znovu plný pochyb. A jak víme, že se k nám armáda přidá?
Jak? Tak mysli Elu. Těžko tady generál Eris nechal svou loď na císařův příkaz. Dost možná nám tím gestem chtěl něco naznačit.
Elu si už nervózně povzdychl. Nemohl uvěřit, že se k tomuto rozhovoru vůbec nechal přimět. To je samé „možná" a „co když". Nemůžeš vést povstání, aniž bys měl aspoň nějakou jistotu, že můžeš uspět. Navíc císař své generály ovládá skrze jejich Modré vody. Může je zabít kdykoli se mu zlíbí, jedinou myšlenkou. To platí i pro mě. A kdo ví, co se stalo s Erisem, když se tehdy vrátil do Říše bez Excelionu... Pokud to tak vůbec bylo.
„Hm." Zamručel Argo nahlas.
V mnoha věcech máš asi pravdu, pokračoval Elu po chvíli hloubavého ticha. Ale stejně… Tohle jsou dost nebezpečné úvahy, Argo. Může nás to stát víc, než si umíme představit. A navíc máme dost palčivé záležitosti k řešení už tady na Zemi, nemyslíš?
Jasně, ale… tak si to aspoň představ, Elu. Jestli tu ty lodě jsou a jestli je najdeme, mohly by nám vyřešit i tyhle problémy.
Elu se zamyslel. Myslíš novou osadnickou výpravu? No jistě, proč ho to nenapadlo hned?
Jasně, proč ne? Usmál se Argo unaveně. Prostě bychom šli o dům dál.
…A Zemi nechali lidem. Doplnil Elu, a zjistil, že se mu ta myšlenka zamlouvá.
Přesně tak. Pravil Argo, už viditelně vyčerpán, ale spokojen. Zpět ke hvězdám, jak chtěly Rheia a tvoje matka. Tentokrát ale doopravdy.
…
Argo svými štíhlými prsty navolil na číselníku patro těsně nad královskými komnatami, potom si založil ruce před sebe a opřel se ramenem o stěnu výtahové kabiny. Ozvalo se jemné zvukové znamení, dveře se neslyšně zavřely a výtah začal klesat.
Až teprve při jasném osvětlení uvnitř výtahu si Elu konečně naplno uvědomil, že Argo, jež vedle něj stál teď, vypadal úplně jinak než ten, který ho dnes odpoledne doprovázel na cestě po předměstí. Po tom prostém a nuzném zjevu už nebyla ani památka.
Nyní byl oblečen jako každý správný člen atlantské aristokracie, jenž navečer vyrazil do města – v dlouhé, modře a zlatě pruhované tunice se zlatem vykládaným opaskem. Oči měl podtržené černou linkou a jeho tmavé dlouhé vlasy byly úhledně sčesané a v týle sepnuté zlatými sponami. Jeho hruď zdobil náhrdelník s barevně vyvedenými atlantskými symboly; široké kovové chrániče na jeho předloktí byly rovněž potažené zlatem.
Jeho hladká bronzová kůže jemně kontrastovala se sytě zelenýma očima, a nikoho by při pohledu na něj ani nenapadlo, že se nejedná o Atlantiďana.
Jenže ve skutečnosti byl Argo člověkem s kapkou atlantské krve.
Elu už to věděl, a zároveň zjišťoval, že se mu tím Argo nijak neodcizil, právě naopak. Musel ho obdivovat za to, s jakou vytrvalostí se vždy dostal přes všechny překážky. Kdykoliv se mu něco nedařilo stejně dobře jako ostatním vrstevníkům, zatnul zuby a vše překonal. A nikdy se nesmířil s tím, že ostatní jen dožene, vždy usiloval o to, aby ke všem svým činnostem přidal ještě něco navíc. A Elu už teď přesně věděl, proč to tak muselo být.
Po chvíli se mu v mysli vynořila jedna velmi raná vzpomínka, a nemohl se neusmát. Byl to samotný prapůvod bratránkovy přezdívky. Mluvit se Argo naučil brzy, ale na rozdíl od ostatních atlantských dětí mu dlouhou dobu dělala problémy správná výslovnost některých hlásek. Argo si tak vlastně začal říkat sám, když se snažil vyslovit své příjmení. Ostatní to už jen převzali.
Dotyčný si zvídavého pohledu svého bratrance mezitím stačil všimnout. Zamrkal a podezřívavě se rozhlédl. „Děje se něco?"
„Ne, všechno je v pořádku. Co by se mělo dít?"
„To nevím. Já jen že si mě tak zamilovaně prohlížíš."
Elu se musel zasmát. Cudně sklopil oči a kousl se do rtu. „No, tak je to venku."
„Ehm," pousmál se Argo, ale jen na vteřinku, „jsem si dobře vědom svých kvalit, takže mě to samozřejmě nepřekvapuje, ale…" odmlčel se a rozvážně přistoupil až ke svému bratranci, který už jen stěží zadržoval smích. „Promysli to ještě." Řekl Argo důležitě a vzal Elua za ramena. „Pro naše království bude přeci jen lepší, když si vezmeš mou sestru."
„Nerad to přiznávám, ale něco na tom bude." Přiznal Elu naoko zklamaně.
„Já vím, je to těžké, ale snaž se to překonat."
„Bude to velká oběť."
„Až příliš velká." Povzdychl si Argo a zatvářil se velmi soucitně. „Ale náš lid ti to nezapomene. A jestli ti to pomůže," řekl a něžně si kolem prstu obtočil pramen bratrancových vlasů, „dnes v noci můžu zůstat s tebou…"
„Padej ven, už jsme tady." Zavelel Elu a Arga od sebe odstrčil, nepřestal se však usmívat.
„Ty musíš vždycky všechno zkazit!" postěžoval si Argo už v prostoru chodby za výtahovými dveřmi.
Světla v chodbě se začala rozsvěcet, nejspíš tu tedy byli sami. „Neboj, už brzy se užijeme až dost." Poznamenal Elu tiše a vydal se chodbou směrem k ochozu.
Stačilo přijít k zábradlí a ani se nemusel vyklánět, aby viděl na část terasy u své ložnice. Byl to už jen kousek, ale musel si přiznat, že sestupovat po římsách a sochách už se mu moc nechtělo. Nicméně neměl na výběr, pokud nechtěl do svých komnat projít kolem stráží a rozlítit tak otce (a mnoho jiných). A co se mu zamlouvalo ještě méně byl fakt, že Argo se chystal vydat stejnou cestou.
Ještě dnes odpoledne by mu to vůbec nevadilo, spíš naopak, a dost možná by se nechal vyprovokovat k sázce, kdo bude dole na terase dřív. Jenže teď, když znal o Argovi pravdu, se mu ta představa nelíbila ani trochu.
„Nechceš si to ještě rozmyslet?" slyšel se říct, když sledoval Arga, jak přelézá zábradlí.
Dotyčný se zastavil a vrhl po svém bratranci nevěřícný pohled. „A co?"
„Ten sestup. Nechceš jet radši výtahem?"
Argo protočil oči. „Co je to s tebou? Strážci u tvých dveří mě pouštěli dovnitř. Moc rozumu sice nepobrali, ale i tak asi očekávají, že se vrátím stejnou cestou."
V tom měl jistě pravdu. Původně Argo svým nejbližším sdělil, že jde navštívit svého bratrance, načež skutečně zamířil do jeho komnat. Ale to byla jen zástěrka – Argo věděl, že se Elu ve svém obydlí nenachází, a tak hned prošel skrze jeho ložnici na terasu, aby mohl následovat bratránka vzhůru na vyhlídkovou věž. Vyšplhal se však jen do prvního patra. Pak už mu přišlo zbytečné trmácet se nahoru po fasádě, a pro zbytek cesty zvolil výtah.
„Na stráže se teď vykašli." Trval na svém Elu. „Důležité snad je, aby ses vrátil vcelku."
„Můžeš toho nechat?" vpadl mu do řeči Argo, přičemž se tvářil dost naštvaně. „Fajn, tak máš Modrou vodu a zvládáš věci líp. To ale ještě neznamená, že se ze mě stalo děcko."
„Nic takového přece neříkám!" odsekl Elu. „Jen jsi mi nahoře připadal už dost unavený, to je všechno." Dodal už trochu mírněji a byl nesmírně rád, že mu tohle vysvětlení přišlo na mysl.
„Neboj se, zvládnu to."
„Určitě?"
„Určitě." Přikývl Argo, a výraz v jeho tváři byl už zas o dost smířlivější.
„Fajn, tak jdeme." Rozhodl se Elu a při následném sestupu se snažil Arga příliš nepozorovat. Rovněž si uvědomil, že si na své reakce i myšlenky bude muset dát větší pozor, aby u Arga nevzbudil podezření nebo aby mu rovnou neprozradil tajemství jeho původu. Král Delios trval na tom, že pro své vlastní dobro by se Argo pravdu zatím neměl dozvědět, a Elu v tomto musel se svým otcem souhlasit.
Ale nakonec i Argo měl pravdu v tom, že na jeho schopnostech a šikovnosti se nic nezměnilo a při sestupu působil poměrně jistě. Přesto si Elu téměř slyšitelně oddechl, jakmile konečně stanuli na jeho terase. Poté oba ještě naposledy pohlédli na nehasnoucí světla Tartessosu.
„Ani jsem se nezeptal, jak bylo ve městě." začal Elu, když se Argo překvapivě neměl k hovoru.
Dotyčný si dal s odpovědí na čas. Nejdřív se protáhl a pak si prsty obou rukou odhrnul volné prameny vlasů za uši. „Celkem fajn." Promluvil konečně. „Byli jsme až na předměstí."
„Se Soniou?" ptal se Elu překvapeně. „Co tam?"
„Nic zásadního. Byli jsme pozvaní na večeři s vládci Lesního národa. Jejich dvě dcery se dneska vrátily s Niou, tak se chtěli přivítat."
„Jasně." Elu přimhouřil oči. S oběma dívkami se viděl vlastně jen jednou, a to když se loučil se Soniou před odletem na její pobyt v Indii. „Ayana a Bahati? Pamatuju si to správně?"
„Ano, to jsou ony." Potvrdil mu Argo a zase se odmlčel. Potom se lehce usmál. „Chápu, že jsi prožíval důležitější věci, ale stejně je škoda, že jsi s námi nebyl."
„Užili jste si to?"
Argo mávl trochu podrážděně rukou a opřel se bokem o zábradlí. „Tu večeři ne tolik, musely s námi jít i stráže. Ale pak se Sonie ozvala Zalika, ať přijdeme na zvukovou zkoušku, a to už bylo o dost lepší." Řekl a významně pozvedl obočí.
Zmíněné dívce bylo teprve šestnáct let, ale říkalo se, že má nejkrásnější hlas v Tartessosu. Byla dcerou Atlantského senátora, jenže její matka byla člověk, a tak ji za „svou" považovali stejnou měrou lidé i Atlantiďané a její písně byly populární jak ve vnitřním městě, tak na předměstí. A mezi mnoha jinými měla vystoupit i na zítřejší (tedy možná už dnešní) oslavě zásnub.
„Hádám, že Lesní princezny šly taky?" odtušil Elu a krátce se po bratranci podíval.
„Jasně že jo, Nia na tom trvala." Usmál se Argo znovu.
„A hádám, že tobě to nijak nevadilo…"
„Ani trochu." Přiznal se Argo.
„Aha," přikývl Elu a tvářil se, že o něčem usilovně přemýšlí. „Ještě mě tak napadá… tvé milé Amiře by to taky nevadilo?"
Argo pokrčil rameny. „Nevím, možná. Ale o nic nešlo, jen jsme se dobře bavili. Ty holky se prostě nebojí – říkají, co si myslí, smějou se upřímně, hezky zpívají… A navíc, oproti Amiře mají jednu velkou výhodu," pronesl důležitě a pohlédl směrem ke své terase o patro níž. „Dneska a zítra spí u nás."
Elu semknul rty, aby se příliš neusmíval. „No, a bude to k něčemu?"
Na to Argo jen sklonil hlavu a odevzdaně si odfrknul. „Nejspíš ne. Máma bude spát u holek a táta u mě."
„Vaši nejsou hloupí..."
„Sklapni." Odbyl bratrance Argo. „Říkám to taky kvůli tobě, kdyby tě třeba v noci napadlo jít za Niou. Nemusíš se obtěžovat."
„Hm, díky." Pravil Elu jízlivě, a poplácal Arga po rameni. „Přesně to jsem měl totiž v plánu, hned jak bys odešel."
„No právě. Znám tě až moc dobře."
„A taky nevíš, kdy zavřít zobák." Odvětil Elu káravým tónem, ale jeho oči se smály, když se otočil a na bratránka letmo pohlédl. „Pojď už dovnitř."
Argo si ještě něco naoko nesouhlasně brblal, ale nakonec poslechl.
Když procházeli jeho ložnicí, Elu si nemohl nevšimnout tmavé dřevěné truhly, jež spočívala na jeho posteli.
V hrudi se mu najednou rozlil příjemně hřejivý pocit, ale rozhodl se nepromluvit, až dokud nedošli do předsíně a ke vstupním dveřím.
„Děkuju." Řekl těsně předtím, než Argo stačil otevřít.
Dotyčný svou ruku nechal opět klesnout. „Za co?" zamručel a uhýbal očima.
Elu pokrčil ramenem. „Za všechno." Pravil upřímně, a najednou se nedokázal dívat jiným směrem než na své bosé nohy. „Že jsem si s tebou mohl promluvit," řekl o dost tišeji, než měl původně v plánu. „Za ten dárek a celkově za dnešek. A hlavně za tebe... Asi víš, co chci říct."
Argo si místo odpovědi jen odkašlal. Založil si ruku v bok a odvrátil zrak. Poté se nadechl a podíval se ke stropu, ale stále nic neříkal.
Elu se uculil. „Copak, dojal jsem tě?"
„To určitě." Odfrknul si Argo, rychle obtočil bratránkovi paži kolem krku, přitáhl jej k sobě a políbil na tvář. „Koukej jít spát, dobrou noc." Řekl poněkud přidušeně a hned potom aktivoval otevírání dveří. Bez dalšího ohlédnutí prošel mezi strážemi a vyrazil ke svému obydlí.
…
Elu si svlékl košili a znovu byl nucen si uvědomit, že se stal novým nositelem Modré vody. Na chvíli znejistěl, jestli by si měl drahokam nechat i ve sprše, nebo jestli si má náhrdelník sundat. Tedy samozřejmě, že věděl, že voda kameni nijak neuškodí, ale ta představa byla zvláštní. Večer měl ve zvyku si všechny šperky sundat, pokud přes den příležitost vyžadovala, aby je nosil; necítil k nim žádnou hlubší vazbu.
S Modrou vodou to ale bylo jiné. Nejspíš si ji nebude moci sundat ani na spaní... Tedy mohl by, ale cítil by se provinile. Navíc by si měl zvykat mít kámen stále u sebe – během pobytu v Evropě by nebylo moudré jej odkládat. Každopádně jedno bylo jisté, od dnešního dne až do okamžiku předání dalšímu nositeli už bude Modrá voda součástí jeho života, jeho samotného.
Už chtěl pokračovat ve svlékání, když tu jej vyrušilo zvukové znamení oznamující, že někdo čeká za hlavními dveřmi.
Nejspíš zase Argo, pomyslel si Elu. Nebo otec s upřesněním příštích plánů.
Zavřel oči a povzdechl si. Copak tento den nikdy neskončí?
„Vstupte." Vyzval neznámého návštěvníka, otočil se a po pár krocích se zastavil ve dveřích koupelny. Ramenem se opřel o rám.
Nic.
„Vstupte!" zopakoval trochu silněji, ale hlavní dveře zůstávaly zavřené. Po chvíli se znovu ozval signál.
Elu se zamračil a obezřetně vykročil směrem ke dveřím. „Co to má být? Kdo je to?" zeptal se a bezděčně vzal Modrou vodu do dlaně.
„Jsem Ayana z Lesního národa. Pamatujete si na mě, výsosti?" ozvalo se konečně z druhé strany.
„Ano, ty a tvoje sestra jste odjely s princeznou Soniou do Indie."
„Přesně tak." Potvrdila dívka za dveřmi. „I když… teď už jsme zase zpátky, zdá se." Dodala po chvilce a bylo znát, že se usmívá.
„Zdá se, že ano." Uznal Elu a zjistil, že dívčin úsměv je celkem nakažlivý, a to i přes zavřené dveře. „Tak proč nejdeš dál?"
„Když já nevím, jestli se to hodí," namítla Ayana. „V tuhle hodinu, a tak vůbec."
Elu už se chystal odpovědět něco o tom, že ji přeci ke vstupu sám vyzval, a že se tedy nějakou nevhodností nemusí trápit, když tu uslyšel další hlas, jak mu ta slova bere s úst.
„Vždyť ti sám řekl, že máš jít dál, ne?" připomněla Ayaně další dívka, tentokrát však řečí Lesního národa.
„Jasně, nejsem hluchá." namítla Ayana přidušeným hlasem a ve stejném jazyce. „Ty zas nic nechápeš, že ne?"
„Neboj se, chápu to až moc dobře." Odvětila druhá dívka suše.
To už však Elu nevydržel a sám dveře otevřel. „Kolik vás tu vlastně je?" řekl a hned se zarazil, když viděl, že dvě dívky z Lesního národa před ním poklekají. „Počkat, nechte toho." Přikázal jim a vyklonil se ze dveří, aby jim pomohl zase vstát.
Rozhlédl se po chodbě. O kus dál vpravo spatřil své dva strážce, jež se tvářili přinejmenším pohoršeně. Krom nich už však nikoho dalšího nezahlédl. Svůj zrak tedy opět upřel k dívkám.
Obě byly oblečené v odstínech modré a zelené; v dlouhých sukních a pouze úzkých pruzích látky přes hruď. To bylo ve vnitřním Tartessosu přinejmenším nezvyklé a Elu zjistil, že všechna ta odhalená kůže na jejich ramenou, klíčních kostech a na břiše ho mírně řečeno uvádí do rozpaků. Zvlášť když si uvědomil, že ani on sám nebyl zrovna vhodně oblečen pro přijímání návštěv. Snažil se tedy soustředit spíše na jejich nápadité náhrdelníky z perel a peří, na barevné korálky zapletené v jejich tmavých vlasech, na drobné tečky vytetované na jejich obličejích, a hlavně na jejich zářivě modré oči. „Proč jste tady?" zeptal se konečně.
„Se svolením její výsosti princezny Sonii vám tyto dívky přišly něco předat." Vysvětlil důležitě jeden ze strážců, přičemž si dotyčné měřil pohledem plným pochyb a nesouhlasu.
Elu překvapením zamrkal. „Aha. Je to tak?" zeptal se Ayany.
Ta přikývla. „Já a má sestra Bahati bychom jménem celého Lesního národa chtěly vaší výsosti předat tento dar." Řekla velmi příjemným, melodickým hlasem. Poté pozvedla ruce, ve kterých třímala plochý předmět uschovaný v kůží potažených deskách. Kůže byla hladká a hojně pomalovaná rozličnými ornamenty, mimo jiné i symboly Atlantské říše a královské rodiny. „Máme za to, že obsah tohoto pouzdra pro vaši výsost mnoho znamená."
Elu si desky opatrně převzal a při pohledu do dívčiných nápadně modrých očí si ihned vybavil dnešní odpoledne na předměstí, a taky jistou modrookou malířku. Teď už chápal, co myslela tím, že mu nechá obraz jeho matky doručit. Chtěl se pousmát nad vlastní nedůvěřivostí, ale vydržel to, dokud si dar opatrně nepřevzal.
„Myslím si správně, že autorkou toho, co najdu uvnitř je vaše příbuzná?" řekl nakonec.
„Ano, obraz malovala sestra naší matky." Přikývla Ayana hrdě a hleděla mu zpříma do očí.
„Tak je to," pravil Elu tiše a špičkami prstů přejel po kožených deskách. „I zevnějšek je nádherná práce."
„Desky jsou součástí daru, výsosti."
Elu se zamyslel a opět se ohlédl po strážích. „Jak oslovujete princeznu v soukromí?" pokračoval tichým hlasem.
Ayana si promnula prsty a svěsila hlavu. Nejspíš se usmívala. „Jako kdyby to byla naše sestra, tedy jménem." Šeptla. „Sama si to přála."
„Tak já si přeji to samé." Řekl na to Elu taky skoro šeptem, ale rozhodně.
Dívka se rozpustile uchechtla a zakousla se do spodního rtu. „Dobře, ale… asi mi bude chvíli trvat, než se k tomu přesvědčím."
„Proč?" zeptal se Elu naoko dotčeně. „Mám hezké jméno, ne?"
„To každopádně." Souhlasila Ayana. Potom přivřela oči a sklonila hlavu mírně na stranu. Vypadalo to, že se chystá ještě něco dodat a Elu se zájmem vyčkával, co to bude (a přitom se snažil si ji neprohlížet příliš nápadně).
Ayana se lehounce zhoupla na špičky a zase zpět. „Hezké jméno pro hezkého prince." Řekla zničehonic a široce se usmála.
Bahati, její sestra, ji ihned praštila do ramene. „Jsi normální?" zhrozila se a chytila Ayanu za ruku, aby ji přitáhla blíž k sobě.
Ta však jen vyprskla a začala se hihňat. „Má sestra zjevně nesouhlasí," řekla a snažila se od sebe Bahati odstrčit. „Ale neber ji vážně, je prostě divná," pravila s rozpustilým smíchem, a když se své sestře aspoň trochu vykroutila, pohlédla kamsi do chodby.
„Ne, tvá sestra jen ví, co se sluší. A umí mluvit sama za sebe, díky." Ohradila se Bahati zlostně, načež Elu zachytil její omluvný pohled. „Promiň. To víš, je jí patnáct."
Na okamžik si nebyl jistý, jak zareagovat. Určitě se nezlobil, spíš naopak, a musel uznat, že s těmito dívkami se jeden rozhodně nenudil. Stále měl ale pocit, že mu něco uniká. Snažil se nevšímat si stráží, kteří se tvářili čím dál hůř, a vykročil ze dveří do chodby. Zadíval se stejným směrem jako Ayana, a když za nejbližším rohem zahlédl cíp bílých šatů, pramen černých vlasů a na okamžik i pár zelených očí, bylo mu vše jasné.
Z nějakého důvodu se mu silně rozbušilo srdce a musel se hodně soustředit na to, co chtěl říct.
Nadechl se. „Patnáct je hezký věk," začal a znovu se podíval k tomu místu v chodbě, odkud ho ještě před chvilkou sledovala Sonia.
„Tolik je přece i mé budoucí královně, a viděl ji snad někdo někdy, že by se chovala nepatřičně?" řekl se zvláštním důrazem na poslední slova. Čekal a naslouchal, jestli zaznamená nějakou reakci. Ta už ale nepřišla, tedy snad kromě dalšího přidušeného Ayanina smíchu.
„Jeho královská výsost si nepřeje, aby jeho syn pro tuto noc opouštěl své komnaty." Připomněl jeden ze strážců.
„Díky, skoro jsem zapomněl." Souhlasil Elu, a aniž by se nechal vyvést z míry, v poklidu a bez zbytečného spěchu se vrátil za své dveře.
„Nuže dámy, musíme se rozloučit." Pronesl potom rozvážným tónem, tak hlasitě, aby jej dobře slyšeli i strážci. „Bahati, Ayano, bylo mi ctí a přeji dobrou noc," řekl už zase o něco jemněji. „Celému Lesnímu národu ze srdce děkuji za váš dar. Vždy na vás budu pamatovat."
„Ani my nezapomeneme." Slíbila Ayana, tentokrát už vážně, i když se stále usmívala. Obě dívky poté uctivě sklonily hlavu.
Už se skoro měly k odchodu, když se Elu slyšel říct: „A prosím vyřiďte mé pozdravy i princezně. Že přeji klidnou noc." – tady se na moment zarazil a pousmál se – „a že doufám, že se mnou bude spokojená."
Ještě koutkem oka zahlédl, že se tentokrát hihňají obě.
Srdce mu opět poskočilo, když se Ayana naposledy otočila, aby řekla: „Neboj, to už dávno je."
…
Seděl rovně, hlavu vzhůru, oči otevřené. Snažil se neuhýbat a nemrkat. Díval se před sebe a matně si uvědomoval tvář a tlumený hlas služebné, jež ho připravovala na nadcházející obřad, ale nevnímal ji. A ještě mnohem méně vnímal nazdobenou místnost kolem sebe. Duchem už byl někde jinde.
Představoval si, že se nachází v hlavní chrámové lodi, ale úplně sám, v naprostém klidu a tichu, a že nic nemusí. Ve svých myšlenkách došel od hlavní brány až k samému středu chrámu a vzhlédl ke stropu. Přesně v těch místech totiž žádný strop vidět nebyl, místo toho sem byla projektována simulace mezihvězdného portálu. Tedy, alespoň se říkalo, že je to ono, s jistotou to nikdo nevěděl.
Nikdo z těch, co se narodili na Zemi, totiž nic takového nikdy nespatřil, uvědomil si Elu.
Projekce na první dojem působila jako trojrozměrný záznam noční oblohy. Světlo hvězd však bylo zakřivené, v jedné oblasti natolik, že obíhalo v nekonečných smyčkách kolem velkého kruhu s nejasnými obrysy.
Takhle nějak mohly vypadat temné hvězdy, jenže ani to nebylo správně. Uvnitř kruhu totiž nebyla černá nicota, naopak. Byl plný pohybujících se hvězd, malých i velkých, matných i velmi zářivých. Tyto hvězdy a jejich světy se ve skutečnosti nacházely neuvěřitelně daleko, jenže díky portálu mohly být na dosah ruky. Bylo to místo, kde se prostor a čas setkávaly a splývaly v jedno. Legendy pravily, že při průchodu portálem na každého volali duchové budoucnosti, a nenaslouchat jim bylo to nejtěžší, co museli cestovatelé zvládnout. Kdo se zaposlouchal příliš, mohl prý přijít o rozum.
Podle legend byl tedy mezihvězdný portál velmi nebezpečný, a dnes už Elu věděl, jaký tyto legendy měly význam.
Měly totiž za úkol posluchače zastrašit a nejlépe odradit od jakékoli snahy mezihvězdnou cestu podniknout, a zřejmě to zabíralo.
Jenže včera v noci se Elu dozvěděl pravdu. Včera v noci se rozhodl tento strach překonat.
Dost možná by o těchto věcech dokázal snít ještě celý den a noc, jenže to nemohl. Čekaly jej povinnosti, a ty mu teď důrazně připomněl čiperný ženský hlas.
„No, obvykle si svou práci sama nechválím, ale musím říct, že tohle se mi povedlo." Prohlásila služebná, když konečně odložila drobný štěteček. Dívala se mu ne do očí, ale na oči, a hodnotila své dílo.
„Takhle už můžu do společnosti?" pousmál se Elu, a užíval si skutečnost, že konečně mohl svobodně zamrkat. Jistě, zvýraznit si oči linkou zvládal taky, ale dnešní příležitost přeci jen vyžadovala větší kreativitu a preciznost. Ostatně, k velkým společenským událostem se žádný urozený Atlantiďan nelíčil ani nečesal sám.
Jeho osobně teď navíc čekal ještě jeden malý obřad spojený se zdobením. Za protějšími dveřmi už totiž bylo slyšet jeho příbuzné, jak se spolu baví a smějí se, ani se už nesnažili svou přítomnost tajit.
„Takhle rozhodně nikoho nepohoršíte, výsosti. A jestli ano, tak ať si to přijde vyřídit se mnou." Pravila služebná rozhodným hlasem. Potom kývla hlavou ke dveřím. „Mám je už pustit?"
„Zřejmě se tomu nevyhnu, tak buďte tak laskavá." Řekl Elu a povstal. Dívka se povzbudivě usmála a bez dalších řečí přešla ke dveřím a otevřela.
Hned poté dovnitř začali proudit členové královské rodiny (kromě Sonii), a všichni jeden po druhém Eluovi blahopřáli k dosažené plnoletosti. Každý z nich mu přitom dal nějaký šperk, ať už do vlasů nebo na krk, na zápěstí, na prsty nebo na oblečení.
Jako jeden z posledních mu přišel blahopřát jeho strýc, předseda vlády Tartessosu, oděn ve slavnostní zbroji včetně slavného meče. Daroval Eluovi zlatý prsten osazený nefritem, a zatímco mu jej navlékal na prst, pravil tiše: „Mám dvě děti, Elu. Dva poklady. A jeden z nich teď svěřuji tobě. Opatruj ho, prosím."
„Budu, slibuji." Odpověděl Elu a při těch slovech se zachvěl. Mohlo by se zdát, vzhledem k dnešním zásnubám, že strýc měl na mysli Soniu, ale ve skutečnosti mluvil o Argovi. To jeho Elu dostane na starost při jejich cestě do Evropy. To jeho bude muset opatrovat a strážit jako oko v hlavě.
Poté následoval sám král Delios. Byl už také nachystán na obřad, který měl sám vést – tomu odpovídala jeho slavnostní koruna, zlatobílé roucho a bělostná pera připevněná k jeho pažím.
Svému synovi věnoval prsten se safírem, a Elu se nemohl zbavit dojmu, že už ten kámen někde viděl. „Jeden čas ho nosila tvá matka, než se nám začala vzdalovat." Vysvětlil mu Delios. „Ani jsem ho nenechal přebrousit, jen jsem vyměnil prsten."
„Díky." Hlesl Elu. Na víc se nezmohl.
„Nemáš za co." Usmál se Delios a krátce pohlédl na Modrou vodu na hrudi svého syna. „Mluvila s tebou?"
„Ne," přiznal Elu. „Ale dala mi o sobě vědět. Pomohla mi, ale slov nebylo třeba. Na všechno podstatné jsem přišel sám." Řekl a významně pohlédl otci do očí. Vzápětí věděl, že otcův hlas uslyší ve svých myšlenkách.
A na co jsi přišel, synu?
Nesmíme se vrátit ke hvězdám.
Správně Elu. Živí ne. Po smrti už ale nad námi císař moc nemá.
To proto se tomu tak říká? Že smrt je jako vrátit se ke hvězdám? Narazil Elu na vžitou zdvořilostní frázi o umírání.
Ano, právě proto. Potvrdil mu Delios. Nicméně, teď už to víš a je na tobě, co s tím v budoucnu uděláš. Jen si to dobře rozmysli.
Rozmyslím. Slíbil otci Elu.
„Dobrá. Věřím ti." Odvětil Delios a naposledy syna objal svými opeřenými pažemi.
Jako poslední přišel Argo a svému bratranci věnoval pozlacené chrániče předloktí, velmi podobné, jaké nosil sám, jen o trochu zdobnější. Po gratulaci si pak poodstoupil jen velmi neochotně, spojil si ruce před sebou a stále po bratránkovi pokukoval. Elu věděl, co to znamená. Nadechl se tedy a zdvořile všechny ostatní vyzval, aby je v místnosti nechali o samotě.
Přítomní se na to tvářili dost rozpačitě a souhlasili neochotně, ale nakonec se začali sunout ke dveřím. Když konečně všichni odešli, Argo se ještě chvíli zdráhal promluvit, ale nakonec se odhodlal říct: „Jak se cítíš?"
„Je mi trochu špatně, ale jde to." Přiznal Elu.
„Takže ta správná zásnubní nálada."
Elu se zasmál, a nejen ze zdvořilosti. „Asi ano. Vlastně nevím, jak by mi mělo být."
„Hm." Řekl na to Argo, a odmlčel se. To bylo zvláštní, a Elu musel přiznat, že mu to příliš nepomáhalo.
„Jak vypadám?" zeptal se, když mu nic lepšího nepřišlo na mysl.
Argo si založil ruce před sebe, naklonil hlavu na stranu a rozvážně si bratránka prohlédl od hlavy k patě. „Jako chlap ověšený spoustou cetek."
„Hm, přesně toho jsem se bál."
Argo se jen pousmál a v nastalém tichu se Elu nemohl zbavit dojmu, že jeho bratrance něco trápí. Už se chystal vstoupit do jeho myšlenek, když tu se Argo zatvářil o dost jemněji, až skoro povzbudivě. „Ne, vypadáš dobře." Řekl po chvíli. „Asi… asi bych měl ještě říct, že vypadáš jako budoucí král, ale…"
„Ale?"
„Úplně to nevystihuje to, co si myslím." Řekl Argo poněkud tajemně a svému bratranci se zahleděl do očí.
Teď už Elu neváhal. Jeho Modrá voda se rozzářila a chvíli na to uslyšel Arga ve své mysli.
Ty totiž nejsi král. Ne pro mě, řekl.
Jasně, že ne. Souhlasil Elu. Ještě nejsem ničí král.
Jenže já nechci abys byl králem. Nemáš jím být.
Prosím?
Slyšíš dobře. Prohlásil Argo neoblomně. Protože ty ses narodil k něčemu jinému.
Ano? A k čemu?
K tomu být novým císařem. Tím jediným správným.
Elu zavřel oči. Přál si, aby to, co právě slyšel, nebyla pravda. Argo přestaň.
Jenže Argo se nenechal odradit. A proč? Proč, když konečně můžu mít císaře, kterého bych mohl skutečně milovat a ctít, a se mnou celá Říše?
Říkám, přestaň, Argo! To je velezrada, uvědomuješ si to?
„No a?" rozkřikl se dotyčný a ráznými kroky došel k pootevřenému oknu. „Tak ať přijde a potrestá mě!" zařval směrem k nebi a okno prudce rozrazil dokořán. Vyskočil na parapet a rukama se zachytil horního rámu. „No tak, co bude?"
Elu to vše sledoval jako přimrazený. Měl pocit, že jeho nohy se proměnily v kámen; nemohl se hnout. Nemohl ani uvěřit tomu, co vidí.
„Tak kde jsi, já čekám! Čekám na tu strašnou odpla-…" zbytek už Argo nedořekl, byl totiž nemilosrdně stržen zpět do místnosti.
„Zbláznil ses?" křikl na něj Elu, když Arga dostal z okna na zem, chytil jej za ramena a přitlačil jej ke zdi. Švihl pohledem ke dveřím, z nimiž se znovu ozýval hluk. Neotvíraly se, a to bylo dobře.
Ne, naopak, Elu. Zdá se mi, že jsem tu asi jediný, kdo uvažuje trochu normálně.
Fajn. Pomyslel si Elu a opět hleděl bratranci do očí. Tak je ti doufám jasné, že k tomu, abys přišel o hlavu, není vůbec nutné, aby se dostavil císař osobně?
Argův pohled byl hněvivý a plný vzdoru. To vím. Co tam máš dál?
Rovněž Elu v sobě cítil rostoucí vztek. Argo, prober se! Stačí jedna špatná věta a plán s rozpuštěním Senátu skončí katastrofou.
Ticho.
A jestli jsi mi chtěl zničit zásnuby a narozeniny, tak gratuluju, právě se ti to povedlo. Přidal navrch Elu, a než si stačil uvědomit, že nahlas by to nejspíš takhle neřekl, myšlenka už žila vlastním životem a bylo jisté, že ji bratránek zachytil.
V tu chvíli Argo sklonil zrak a Elu naštvaně vydechl. Snažil se nadále neukvapovat, ale vůbec mu nebylo jasné, co dál říct.
Byl to beznadějný pocit. Elu sledoval, jak se Argovy myšlenky a tužby vydávají nežádoucím směrem a nebyl schopen s tím nic udělat. Ani nevěděl, zda o tom vůbec může někomu říct. Zároveň pocítil i hněv ke své rodině. Copak je tohle nenapadlo? Copak jim nedošlo, že Argova osobnost může být úplně jiná, než aby zapadala do jejich plánu? Co když ve výsledku o nějaké řešení krize v Senátu nebude mít vůbec zájem? Co když se po jejich pobytu v Evropě ani nebude chtít vrátit? I to bylo možné. Atlantské dívky Arga v podstatě nezajímaly, vždy ho fascinovaly ty lidské. Kdo tedy může zaručit, že si v Evropě nějakou nenajde a nebude se chtít usadit mezi lidmi, kam ostatně celou dobu patřil?
Elu si s hrůzou uvědomil, že pokud taková situace nastane, vůbec netušil, jak by se měl zachovat.
A tak jen mlčel a snažil se tyto své úvahy před bratránkem skrýt. Zároveň si přál vědět, co se právě teď odehrává v Argově nitru, jenže dotyčný si kolem svých emocí zřejmě vystavěl zeď. Elu nedokázal nic rozpoznat.
V tom pocítil, že Modrá voda na jeho hrudi vydává příjemné teplo. I tohle jsi věděla, viď? Oslovil Elu mysl své zesnulé matky. Přišla jsi na to asi jako jediná. Plán s Argem je sice moc hezky vymyšlený, ale má svoje trhliny, řekl a sklonil hlavu, aby mohl sledovat, jak se Modrá voda uvnitř třpytí a světélkuje. Jeho matka souhlasila.
Možná uplynulo pár minut, a možná, že celá věčnost, ale Argo přeci jen promluvil. „Promiň." Ozvalo se.
„V pořádku." Odvětil Elu. Ještě chvíli počkal a pak k tomu ve svých myšlenkách přidal: Argo, já vím, o co ti jde. Chápu to. Ale ty zas pochop, že já se k tomu přidat nemůžu. Teď ne. A určitě ne veřejně. A hlavně ne kvůli tobě. Nemůžu… nechci tě ztratit.
Mě jde přece taky o tebe, Elu. Chci, abys měl to, co si zasloužíš.
„Ano?" odvětil Elu s pocitem, že by se možná mohl zase usmát. „No a co Sonia? Tu si zasloužím?"
Na to se Argo jen ušklíbl, tak, jak to uměl jen on. „To se ještě uvidí. Tohle jsou jen zásnuby." Prohlásil a vzdorovitě hleděl svému bratranci do očí. Po chvíli však odevzdaně vydechl a sklopil oči. „Každopádně bys ji už neměl nechat čekat."
„To ne." Souhlasil Elu a pohlédl ke dveřím. Trochu sebou trhnul, když zjistil, že mu bratránek tiskne ruku.
„To zvládneš, Elu. A neboj, texty ti kdyžtak napovím." Řekl Argo klidně. Jeho hlas zněl upřímně a pevně a Elu v jeho nitru konečně zas něco rozeznal. Neuměl to popsat jedním slovem. Možná oddanost a důvěra, možná odpuštění a pochopení. Ode všeho trochu. A všechno to spojovalo cosi velmi vřelého, něco, co jen tak nezmizí, určitě ne kvůli těmto neshodám.
Něco, co nemůže být nikdy zcela zničeno.
…
On a stormy sea of moving emotion
Tossed about I'm like a ship on the ocean
I set a course for winds of fortune, but I hear the voices say
Carry on my wayward son
For there'll be peace when you are done
Lay your weary head to rest
Don't you cry no more
Carry on, you will always remember
Carry on, nothing equals the splendor
Now your life's no longer empty
Surely heaven waits for you
- Kansas, Carry on Wayward Son
