This priceless moment
In your possession
Answers to mysteries
Stand in succession
This is zero hour and there's no way back
Can you feel that power? In its arms you're wrapped
All through the night-time
'Til the sun comes in
Now Heaven's open
Just fly right in
- Mike Oldfield, Heaven's Open
…
- Lesy v okolí města Tartessos, 14. listopadu 1889, krátce před půlnocí -
Hlubiny bezmračné noci se rozprostíraly do všech stran a tmu nad ním prozařovaly miliardy hvězd, jejichž mihotavá světla se tak krásným způsobem shlukovala v rovině galaktického disku.
Od těchto vzdálených míst se však Nemův pohled brzy odpoutal, a oči zaostřily na mnohem bližší skupinu hvězd přímo nad ním. Právě nadcházela roční doba, kdy byl vidět nejlépe.
Lovec či Orion, tak mu říkali lidé. V jazyce Atlantis to byl Ochránce. Strážil už po celé věky dávný domov Atlantiďanů, skrývající se kdesi za jeho zlatým pasem.
Ale před kým vlastně? Před dětmi Země, aby je jednou nenapadlo vrátit se domů? Kdo ví. Jisté bylo, že pokud mohli být původní Atlantiďané vůbec někým ohroženi, pak nejspíš jen sami sebou.
Tisíce let se nikdo neozval. Jsou dávno pryč. Řekl před lety Gargoyle, a v prvním bodě měl určitě pravdu. Za časů, kdy si ještě říkával Argo, nad tím on a Elu spolu často přemýšleli. Jaký mohl být skutečný důvod toho mlčení? Copak opravdu všichni staří Atlantiďané zmizeli?
Nemo ve svých pozdějších úvahách však pokaždé došel k závěru, že tato možnost je jen málo pravděpodobná, zvlášť když se nabízela řada dalších vysvětlení. Ztráta kontaktu přeci nemusela nutně znamenat zánik Atlantiďanů jako takových. Možná se ozývali, ale jejich potomci na Zemi ztratili schopnost signál přijmout. Anebo naopak, možná se na druhé straně nikdo o kontakt ani nesnažil. Jednoduše proto, že dějiny zavál čas a Země dávno upadla v zapomnění.
V dobách, kdy Gargoyle tajně vstoupil do spojenectví s Neo-Atlantis, byl neochvějně přesvědčen, že sám atlantský císař už celé věky není schopen vládnout, anebo že dokonce nadobro zamřel; že jeho mýtus slouží jen jako prostředek k vynucení poslušnosti, k zastavení rozkvětu nového atlantského impéria, jež by mohlo vzniknout zde na Zemi. Nemo se vždy zdráhal projevit souhlas, v soukromí i veřejně, a tento jejich názorový rozkol se stal jedním z pilířů Gargoylovy revoluce. Ale myšlenka samotná Nema nikdy úplně neopustila, a čím více nad tím později uvažoval, tím se mu tato možnost jevila pravděpodobnější.
Ano, dost možná i v tom měl Gargoyle pravdu. Možná, že vláda císaře Aeonise Věčného, jež udržovala poslušnost a mír v celé říši, po statisíci let konečně doznala svého konce. To by ovšem znamenalo, že původní Atlantiďané byli právě teď příliš zaneprázdněni nastalým chaosem a válkami, než aby se ozvali svým příbuzným na Zemi.
Jistě, Nemo byl od útlého dětství vychováván ve víře, že císař Aeonis bude vládnout navždy a tím bude zároveň zaručeno věčné trvání říše. A že kdyby se snad náhodou císař uvolil přicestovat na Zemi, měl být uvítán s náležitou úctou. Na to vše Nemo vždy přikyvoval, tak jak se očekávalo, ale ve skrytu duše s ničím z toho nesouhlasil.
Pamatuješ na ty strašné oči, na ten děsivý, bezduchý pohled? Připomněla mu Sonia před pár okamžiky. A bylo to tak, obraz Atlantského císaře byla jedna z nejhrůznějších vzpomínek z Nemova dětství. Na první pohled vypadala císařova tvář zcela normálně. Jenže při bližším pohledu každý zakrátko získal pocit, že se vlastně nedívá na živou bytost. Avšak nejhorší na celé věci byl pro Nema fakt, že i přes to všechno císařova tvář působila až příliš povědomě. Když na ni před svou korunovací naposledy upřel zrak, měl pocit, jako by se díval do zrcadla.
Ale nakonec proč ne. Proč by mělo jít o nějaké zvláštní znamení? Vždyť zakladatelem rodu Ra Aruval, rodu osadníků a posléze vládců Země, rodu, ze kterého vzešel Nemo a všichni jeho příbuzní, nebyl nikdo jiný než princ Tharsis, jediný císařův syn. Nemo byl tedy císařovým potomkem, a vzhledem k tomu, že sňatky Aruvalů probíhaly striktně jen v úzké rodině, si mohli být s císařem svými dědičnými znaky stále velice blízcí.
Krom prince Tharsise žádné další děti císař neměl a ani nechtěl. Nestál vlastně ani o toho jediného syna, kterého se mu podařilo zplodit. Nechtěl se o vládu s nikým dělit a nechtěl se jí nikdy vzdát. To proto nechal vyrobit první Modrou vodu, mocný zesilovač svého vědomí a myšlenek, jehož pomocí pevně ovládal celou říši.
Posléze sice nechal zkonstruovat další exempláře, ale byly to jen napodobeniny: Dvě pro svého syna a jeho manželku a několik dalších pro své oblíbence, hlavně generály jeho armády. Jejich moc se ale nikdy nemohla rovnat té jeho, a vlastně sloužily spíše jako prostředky k ovládání jejich nositelů.
Císaři se nikdo se nesměl rovnat, už nikdy, a aby předešel případným otázkám ohledně nástupnictví, svého syna Tharsise nakonec donutil vydat se v čele osadnické výpravy daleko do nebezpečných hlubin mezihvězdného prostoru, kde měl najít nový domov, založit kolonii a už nikdy se nevrátit. A tak se i stalo.
Aeonis měl v úmyslu vládnout sám a navždy, a byl na to skvěle připraven. Kromě absolutní moci Modrá voda představovala také bezednou knihovnu, do níž se ukládaly všechny jeho vzpomínky, jeho povaha a osobnost. Po smrti tedy stačilo naklonovat novou tělesnou schránku a vdechnout jí císařovu mysl z Modré vody. A tak to šlo stále dokola, století za stoletím, tisíce a tisíce let.
Jenže jak už to ve vesmíru bývá, nic se neobejde beze ztrát a chyby se časem vloudí do každého procesu. Mohou být zpočátku drobné, nepatrné, ale pokud jsou přehlédnuty, mohou lehce přerůst do mnohem větších rozměrů. Chyby tedy musely zákonitě provázet i císařovo převtělování. Těžko říct, zda někdy mohl vyvstat problém na straně Modré vody, každopádně celý proces vyžadoval složitou souhru dalších technologií, a občas se musela vyskytnout nepřesnost. Zcela jistě také muselo docházet k pokusům o sabotáž. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde k fatální souhře okolností.
Jednou zkrátka muselo v převtělovacím cyklu dojít k selhání a Aeonis řečený Věčný již více nebyl schopen usednout na svůj trůn. Jeho vláda byla u konce, a s ní všechno, co drželo říši Atlantis pohromadě.
Zavládlo zklamání, rozhořčení a vzájemné obviňování. Potom panika a zmatek, a nakonec naprostý zmar. Říše ztratila své pojivo. Vše se rázem rozdrobilo, zákony bez opory ztratily smysl a záře Atlantis pohasla.
Jistě, byly to vlastně jen domněnky a všechno to třeba bylo jinak, uvědomil si Nemo. Jenže i tak mu právě tento scénář přišel velmi pravděpodobný, rozhodně víc než náhlé vyhynutí celé atlantské rasy.
To by ovšem znamenalo, že původní domovina zřejmě není jen prázdné a tiché místo. Sice ztratila svou dávnou slávu a dost možná z ní zbyly jen skomírající trosky, ale v nějaké podobě populace Atlantiďanů nejspíš stále přežívá.
V tu chvíli Nemo nevěděl, která z možností v něm vzbuzuje větší pocit zděšení – zda to bylo vědomí, že je jedním z úplně posledních tří Atlantiďanů v celém vesmíru, anebo jestli se kdesi za Orionovým pasem odehrávají mezi členy jeho rasy kruté boje, které by se při troše smůly mohly nakonec přelít i na Zemi, zvlášť pokud by si jedna z bojujících stran vzpomněla, že jsou tu k dispozici hned dvě Modré vody.
Je to vlastně úplně naopak, že? Oslovil Nemo zářícího Oriona. Jsi Ochránce, ale nechráníš starou vlast. Chráníš nás. Před nimi.
Po těchto myšlenkách Nemo ještě chvíli jen nehnutě ležel, pozoroval třpyt hvězd a nabíral síly. V jednom záblesku si však vzpomněl, co přesně předcházelo jeho bezvědomí, a okamžitě zvedl pravici, aby nahmatal náhrdelník s Modrou vodou. Přívěsek byl však prázdný, Modrá voda chyběla.
Jedním prudkým trhnutím se posadil a rozhlédl se, vzápětí se ale opět uklidnil, když modrý drahokam spatřil v lehce popálené dlani své levé ruky. Spokojeně vydechl, Modrou vodu upevnil do přívěsku a zahleděl se do hasnoucích světýlek pohřebních hranic.
Jednotlivé rudo-oranžové uhlíky slabounce poblikávaly do tmy a své svěřence postupně přenechávaly hvězdám. Svou povinnost vůči zemřelým Nemo právě splnil, teď už nezbývalo než popřát šťastnou cestu.
Z hranice přímo před ním, tam, kde se ze Zemí loučila Sonia, se ozvalo zapraskání a k nebi vystoupal proud jisker.
„Dobrou noc." usmál se Nemo a v duši se mu usadil klid a spokojenost, tedy něco, v co už ani nedoufal, že ještě někdy v životě zakusí. Všechny obavy byly najednou pryč. Bylo to tak zvláštní, ale měl pocit, že je vše, jak má být, a že ať už se stane cokoli, vše nakonec dobře dopadne. V tu chvíli to z nějakého důvodu dávalo smysl, a rozhodně se odmítal přesvědčovat o opaku. Nebylo třeba o tom dál přemýšlet.
Nohy si založil před sebe, ruce opřel o kolena a zaposlouchal se do zvuků nočního pralesa. Nakonec opět zvedl zrak k pohasínajícím hranicím a sám se dal do zpěvu. Byla to velice stará, tradiční píseň. Říkalo se, že si ji snad měli zpívat už osadníci při své dlouhé pouti mezi hvězdami, aby si zkrátili dlouhou chvíli.
Na Nautilu nikdy nezpíval, ani s ostatními, ani sám pro sebe. Všechny písně, které znal, se mu pojily s minulostí, s rodinou a přáteli, které ztratil. Jen přinášely bolestné vzpomínky.
Teď to ale bylo jiné. Vzpomínky se vracely, ale zdaleka už nad nimi nepociťoval smutek. Naopak. Byl vděčný za to, co mohl se svými blízkými prožít, a za to, že si to všechno stále pamatoval.
Když dozpíval, naposledy vzhlédl ke hvězdám a poděkoval Stvořiteli za všechnu útěchu a povzbuzení. Něco končí a něco jiného začíná, připomněl si.
Zvedl ruku, aby si odhrnul vlasy z čela, ale místo toho byl nucen hned zavřít oči, když první, čím se dotkl své tváře, byla bělostná pera připevněná k jeho zápěstím a prstům. Pousmál se při vzpomínce na své včerejší prohlášení, že v žádném případě před vesničany nehodlá předstoupit jako král Tartessosu, jako jejich vládce. A to samozřejmě celou dobu v úmyslu neměl, ani ve chvíli, kdy jej toho rána sami vesničané našli a obestoupili.
Po vykopání truhly s klenoty si uvědomoval, že jej lidé z Lesního národa už nějakou dobu pozorují; věděl o jejich přítomnosti. Ale ani potom, co se mu ukázali, neřekl nic, ani se nepohnul, jen dál tiše svíral náhrdelník své zesnulé královny. Snad netušil, co by měl vlastně říct, snad čekal, že bude za všechna svá selhání obviněn a potrestán.
Jenže nic z toho se nestalo, ani slov nebylo třeba. Ti, jež ho obestoupili, jen mlčky poklekli, a každý se v úctě dotkl svého čela. A on jim pozdrav vrátil, automaticky, jako kdyby se nikdy nic nezměnilo, jako kdyby Tartessos stále oplýval životem, jako kdyby Nautilus s posádkou nikdy nevypluli. To, co se následně dozvěděl, to oč jej požádali, sice bylo zdrcující, přesto Nema ani na okamžik nenapadlo, že by pohřební obřad odmítl. A bylo to dobře.
Protože stejně tak, jako byla celá zkušenost s pohřbem nečekaná, byla také prospěšná. Jemu samotnému a vlastně i celé posádce. Konečně dostal možnost uzavřít jednu významnou kapitolu svého života, možnost naplno se obrátit k budoucnosti.
S touto myšlenkou se konečně krátce protáhl a vstal.
Zdálo se, že zástupy odešly a vše kolem už dávno pohltila tma, jen lehce prosvětlená dohasínající září pohřebních hranic. Tu a tam se v matném světle mihly jedna či dvě postavy, zřejmě lidé, jež zůstali na stráži kvůli ještě nevyhaslým ohništím. Případný požár by byl pro vesničany učiněnou katastrofou – o to víc si Nemo vážil jejich odhodlání dopřát dávno mrtvým Atlantiďanům jejich tradiční rozloučení.
Znovu se uvidíme. Vzkázal svým zemřelým poddaným tiše. Mezi hvězdami.
Cítil příjemnou únavu, a chvíli zvažoval, že by si šel znovu lehnout. Vládci Lesního národa jej ten den uvítali mezi sebou, a svůj domov prohlásili i jeho domovem, nejspíš tedy očekávali, že u nich i přenocuje. Ještě se ale rozhodoval, zda by přeci jen neměl zůstat tady, na stráži s ostatními.
„Elu?" ozvalo se náhle z pravé strany.
Bylo to zvláštní. Správně by měl pocítit hněv nad tím, že se jej někdo opovážil oslovit jeho pravým jménem. A navíc v takto důvěrné formě. Jenže hněv bylo to poslední, co si teď Elu přál. Právě naopak.
Otočil se za hlasem a pár metrů od sebe spatřil Staříka sedícího na zemi se zkříženýma nohama. Vypadal už trochu znaveně, ale zároveň působil velice klidně a vyrovnaně. A hned vedle něj, rovněž na zemi, odpočívala Elektra. Ne, už spala, zjistil Elu, když přišel blíž.
„Nebudu se omlouvat." Dal mu na srozuměnou Stařík, když je od sebe dělily jen asi tři kroky. „Chtěl jsem ti tak ještě jednou říct, chlapče, a myslím, že dnes můžu. Nemo zůstal na Nautilu. A kdo ví, jestli jen pro dnešek. Mám pravdu?"
„Nebudu ti to vyvracet." připustil Elu a usedl naproti svému starému učiteli a příteli. Do očí se mu však nepodíval. Nejspíš proto, že se nemohl ubránit pohledu na svou spící důstojnici.
„Odmítla odejít s ostatními." vysvětlil Stařík. „Nechtěla tě rušit, ale taky tě nechtěla opustit. Některé věci se, zdá se, nemění."
„A ty?" vyzvídal Elu. „Kvůli komu jsi zůstal?"
„Kvůli vám všem." zazněla jednoduchá odpověď, po níž následovalo dlouhé, zamyšlené ticho.
„Děkuji ti za všechno, příteli." ozval se konečně Elu. „Na nic z toho, co jsi mi kdy řekl, jsem nezapomněl. I když to tak mnohdy nevypadalo."
„Já to přece vím." ujistil ho Stařík jemně, skoro až láskyplně. „A neboj se. Každý stále hledáme tu správnou cestu. Pořád, až do konce. Každý den znovu musíme hledat to lepší, v nás samotných i ve všech ostatních. Nikdy s tím nesmíme přestat."
„Je to, jak říkáš. Přesto jsem dlouhá léta žil jen nenávistí a touhou po pomstě. A nakazil jsem tím všechny ostatní, včetně jí."
„Každý jsme se rozhodli podle sebe, Elu. I ona. Ale je pravda, že té hořkosti už bylo dost." přiznal Stařík. „Stejně se tím nic nevyřeší." řekl ještě a vstal. Protáhl si tělo svým obvyklým, tradičním způsobem, zhluboka se nadechl a dlouze vydechl.
Elu potom mlčky sledoval, jak Stařík přistoupil až k němu, padl na kolena a ruce mu položil na ramena. „Mám tě rád, chlapče. A ať už se stalo cokoliv, lepšího panovníka Tartessos nikdy nespatřil."
„Vikrame?" vypravil ze sebe Elu ohromeně.
„Ale no tak." odbyl ho Stařík. Možná nestál o rozpačitá slova díků, možná si jen nepřál znovu slyšet své jméno. „Ty se vyspi, já to tu ohlídám. Dobrou noc." oznámil potom, zvedl se a odešel, aniž by počkal na odpověď – zřejmě dobře věděl, že ani nemá cenu na ni čekat. Na tohle totiž Elu neměl co říct. A tak, aniž by se snažil Staříkovo předešlé prohlášení nějak analyzovat, se prostě jen poddal pocitu vděčnosti za další poskytnutou útěchu a po chvíli sám sobě znovu dovolil pohlédnout na ležící postavu před ním.
Nenávidí mě.
Chtěla mě zabít.
„Medino?" oslovil ji a srdce se mu rozbušilo. Co ho to jen napadlo?
Jenže v odpověď se neozvalo vůbec nic.
Přisedl si tedy blíž k ní a po chvilce váhání jí opatrně odhrnul vlasy z obličeje. Trhla sebou a krátce, nespokojeně zamručela. Její oči se pod zavřenými víčky divoce míhaly ze strany na stranu, dýchání bylo mělké a rychlé. Zamračila se.
„Pořád se ti o tom zdá?" zašeptal Elu a dotkl se jejího čela. Ještě stačil zaznamenat, jak se Modrá voda na jeho hrudi lehce rozzářila, ale to už se před ním vynořil obraz zcela jiný, scéna, kterou si taky moc dobře pamatoval.
Hejno mrchožravých ptáků hodujících na mrtvém těle jejího bratra.
Dva velcí supi, jež se hned vedle přetahovali o jeho oddělenou paži.
Jemu samotnému se udělalo mdlo.
Připravil jsem ji o rodinu, o budoucnost. Nemám na ni nárok.
Jak by mu jen mohla něco takového odpustit?
Rozhodl se alespoň pro to nejmenší, co pro ni v tu chvíli mohl udělat. Rychle zapátral ve své paměti, a jakmile narazil na první příjemnou vzpomínku, velice opatrně rozprostřel sítě své mysli a čekal, zda ji Elektra zachytí a přijme. Nemělo cenu se jí snažit představu vnutit, asi by to nedopadlo dobře.
Trvalo to ještě pár vteřin, ale pak, najednou, se obraz jejího snu změnil.
Byli uprostřed tropického skleníku. Její oči zářily nadšením, velké a blankytně modré, stejně jako její šaty. Rozhlížela se kolem sebe a váhala, kterou z rostlin má pojmenovat dřív, včetně latinského názvu.
Skrze prosklené stěny sice dovnitř přicházelo mnoho světla, avšak vysoký a hustý porost udržoval ve svém středu stálé šero, jen tu a tam přerušené jasným pruhem slunečních paprsků. Kdykoli vstoupila do takto osvětlených míst, její vlasy se leskly a třpytily, jako zalité zlatem.
Jistě, viděla se teď jeho očima, a pokud si sen bude pamatovat, dost možná pojme podezření, jak je to možné. Ale i tak to za to stálo.
Elu si spokojeně oddychl. Už se chystal její mysl opustit (přeci jen měli dohodu), když v tom se ozvalo řinčení skla a syčení. Kvílení lodního trupu. Stěny skleníku se hrozivě přiblížily a pohltily všechno okolní rostlinstvo; staly se můstkem Nautila. Potom popraskaly a skrze trhliny se začala dovnitř divoce valit voda.
Ohlédla se. Zbýval jen jediný východ, ale v něm stál on. Hleděl na ni přísně a neústupně. A pak beze slova průchod uzavřel, přímo před ní.
Žádná cesta už tedy nezbývala, snad kromě revolveru, který stále svírala v ruce.
Přiložila si jej ke spánku –
„Vzbuďte se, důstojníku! Hned!" vykřikl na ni, když ji chytil za rameno a zatřásl s ní.
Odpovědí mu byly její otevřené oči a zděšený výraz. „Nemáme vzduch. Už se nevynoříme!" Oznámila mu Elektra hned potom, co se prudce posadila. Rozhlédla se kolem.
„Že ano?" zamručela a svraštila obočí.
„Byl to jen sen. Nautilus už se přece dávno vynořil." Vysvětlil jí Elu klidně a rozvážně. Usmál se na ni, když pozoroval, že si realitou stále není tak docela jistá.
„Určitě?" zeptala se nedůvěřivě.
„Zcela určitě. Byl jsem u toho. A vy ostatně taky."
„Hm." přikývla nakonec, i když se stále trochu mračila. Potom si odsunula z čela za ucho neposedný pramen vlasů a ohlédla se přes rameno. „Stařík už šel spát?" Zeptala se už o něco klidněji.
„Spát zřejmě ještě ne, ale před chvilkou odešel." Potvrdil jí Elu a se zájmem ji pozoroval. Usmála se, lehounce a znaveně.
Nemohl si nevzpomenout na dobu krátce po pádu Tartessosu, na den, kdy ji našel jako vyzáblou mladou dívenku. Na dlouhé týdny, kdy putovali zdejší krajinou pešky, a spávali pod širým nebem. Byla to zdlouhavá, vyčerpávající pouť i pro něj, natož pro ni, vysílené jedenáctileté děvče. Ale byla statečná a nevzdávala se. Spávala schoulená u něj, s hlavou na jeho rameni. Často ji musel uprostřed noci budit, když ji trápily noční můry, takové, které se mu nedařilo z její mysli dostat pryč, přesně jako dnes.
Když však mívala klidné spaní, vždy mu bylo líto ji budit a pobízet k další náročné pouti. Ale nechala se, věděla, že musejí pokračovat. Sledovala jej unavenýma očima, ale usmívala se. Právě tak, jako teď.
Chtěl ji pohladit po tváři, obejmout ji, ale nešlo to. Po všech těch letech na Nautilu, kdy si právě na tyto věci zakazoval byť jen pomyslet, to bylo velice těžké. Nechal se znovu ovládnout obavami, co by na to řekla, jak by zareagovala. Síla zvyku a vlastní přesvědčení se zřejmě překonávají jen velmi obtížně.
„Jak se cítíte?" zeptala se opatrně. „…kapitáne?" dodala po chvilce.
To oslovení vyznělo velmi podivně. Stařík měl nejspíš pravdu. Nemo zůstal na Nautilu.
„Dobře." odvětil Elu tiše. „A neříkej mi tak, prosím."
„Měla jsem použít jiné oslovení, omlouvám se." šeptla rozpačitě. Zřejmě to pochopila úplně jinak.
„To víš, že ne." ujistil ji spěšně. „Jen… kapitána můžeme vynechat, alespoň pro dnešek."
„Dobře." Její tichá odpověď ve zvucích pralesa skoro zanikla. Sklopila zrak a tváře jí zrůžověly. Už celé roky ji takhle neviděl, stále lehce rozespalou a přesto usměvavou.
Nic dalšího už neřekl a jen mlčky sledoval, jak si lehký vánek pohrává s jejími vlasy.
Její tvář zdobily řady teček a souvislá linka, stejně jako tu jeho. Na hrudi pak nesla členitý náhrdelník z korálků, jako ostatní ženy při obřadu. A stejně jako ony, i Elektra už pod ním nic dalšího neměla.
Když si to Elu uvědomil, sklonil hlavu a odvrátil oči, dřív, než by se mohl začít až příliš zabývat tím, co všechno mezi korálky prosvítalo a co ne. Ona sice nic neřekla, ale spěšně si přehodila přes ramena svou deku. Zřejmě si jeho zvídavého pohledu stačila všimnout.
Cítil se nepatřičně a přemítal, co by měl říct, jak se jí vhodně omluvit, když tu jeho zrak upoutaly její štíhlé paže. Byly pokryté drobnými oděrkami a modřinami. A pak tu bylo ještě něco jiného, méně zřetelného, kousek pod zápěstím pravé ruky. Nejspíš otisk jeho prstů – pozůstatek jejich ranní hádky.
„Omlouvám se." řekl a lehce se dotkl jejího předloktí.
„To nic. Vždyť je to skoro pryč." zlehčila celou věc Elektra.
„Ano, ale bylo to zbytečné. Takhle bych se neměl chovat." přiznal si Elu upřímně a vzal její dlaň do své.
Palcem ji pohladil po hřbetu ruky a v mysli mu vytanula další vzpomínka. Bylo to těsně před první zkušební plavbou Nautila a pár dní před pátým výročím jejich setkání. Jako vždy pro ni měl připravené malé překvapení, něco drobného na památku.
Tenkrát to byl prsten. Elu jej sám vyrobil z odřezaných částí trupu Nautila a osadil jej drobným safírem. A dovolil si být na tohle své dílo pyšný.
A dokonce ho tehdy na kratičký, bláznivý moment napadlo, že by ji snad mohl požádat o ruku. Ano, byla to jistě bláznivá myšlenka, zcela nepatřičná; vždyť jí tehdy bylo sotva šestnáct.
Hloupý nápad, nade vší pochybnost. A navíc zbytečný.
Žádný Den setkání se už totiž nekonal a k předání daru nikdy nedošlo.
„Máš kde přespat?" promluvil na ni.
„Ano, Zahri mě k sobě pozvala." potvrdila mu tiše Elektra.
„Tak to máš pokoj hned nade mnou." pousmál se a ona taky. „Půjdeme?" zeptal se potom.
„Jistě." přikývla a pohlédla mu do očí. On pak sevřel její dlaň o něco pevněji a pomohl jí vstát.
V oranžovém, dohasínajícím světle hranic měly její oči prazvláštní odstín, tmavší než obvykle.
„Tak pojď." vybídl ji a uhnul pohledem, když si uvědomil, že už se jí nedívá do očí, ale na rty. „Zastavíme se ještě u řeky?" zeptal se. Nepodíval se na ni, ale její ruku nepouštěl.
Mlčky přikývla a následovala ho.
Potom co se oba krátce osvěžili v chladné říční vodě, se vydali zpět k Městu Pod nebem. Když procházeli kolem dohořívajících hranic, ještě naposledy se zastavili a oči upřeli k noční obloze. Nebylo třeba nic říkat. Až poté se vydali ke stromovým obydlím. Na cestu jim svítila Modrá voda a nespočet hvězd nad nimi.
„Dobrou noc, Hvězdičko." popřál jí, když stanuli na terase před obydlím vládců Lesního národa.
„Dobrou noc." řekla Elektra, bez oslovení. A přitom by si tolik přál to slyšet, tak moc by ji chtěl slyšet vyslovit jeho jméno. Ale taky chtěl, aby se pro to rozhodla sama. Pravda, ještě nikdy to neudělala, ale snad se k tomu někdy v budoucnu vhodná příležitost najde.
Když se pouštěla jeho dlaně, na okamžik mezi prsty zachytila několik bílých per, jež zdobily jeho ruce. „Můžu si jedno nechat?"
„Technicky vzato nejsou moje. Ale řekl bych že ano." připustil Elu opatrně a krátce se ohlédl přes rameno. Potom jedno z per vytrhl ze zavěšení a vetkl je mezi spletené prameny jejích vlasů. A aniž by o tom stihl více přemýšlet, položil jí dlaň za krk a jejího čela se dotkl svým.
„Jsem rád, že jsi tu se mnou." hlesl tiše.
„Já taky." odpověděla šeptem a svou ruku nechala spočinout na jeho rameni.
„Tak už běž, ještě ti posvítím." pobídl ji a lehce ji pohladil po tváři.
„Díky." usmála se. Rovněž mu na okamžik položila dlaň na tvář, ale pak už se vzdálila a vydala se po přibitých schodech nahoru.
Elu nechal svou Modrou vodu rozzářit tak, aby Elektra dobře viděla na cestu a pozoroval ji, dokud nedošla až ke vchodu do Zahřina obydlí. Ještě, než vstoupila dovnitř, naposledy se otočila a pohlédla zpět. Prsty pravé ruky se dotkla se svého čela a výraz v její tváři prozrazoval, že význam tohoto gesta neměla v úmyslu nijak zlehčovat. Právě naopak, bylo zcela upřímné, od srdce. A právě tak jí Elu její poslední pozdrav vrátil.
…
„Měla jsem jít spát k rodičům." Promluvila náhle Zahri do nočního ticha.
Elektra sebou leknutím trhla. Byla přesvědčená, že Zahri spí. „Proč, prosím tě?" podivila se, když se otočila k místu odkud přišel dívčin hlas.
„Moc vám to slušelo," odpověděla Zahri. „Měli jste zůstat spolu."
„Je to neslušné takhle špehovat jiné lidi." napomenula ji Elektra, ale vzhledem k tomu, o čem byla řeč, nedokázala svému hlasu dodat přísný tón.
„Radši mi řekni, co u vás neslušné není, to bude jednodušší." mínila Zahri a bylo slyšet, že se posadila. Po chvíli se u jejího lůžka rozsvítilo matné světlo.
„Co to je?" žasla Elektra.
„Světlo z Tartessosu. Je studené, mnohem bezpečnější než oheň." vysvětlila Zahri nevzrušeně a vzápětí se šibalsky pousmála, „Tvůj miláček nám je dal už před lety." řekla a prsty se rychle dotkla čela, aby bylo jasné, o kom mluví.
„Chápu." odvětila Elektra. „A nech toho, prosím. Není to žádný..." dodala o dost tišeji a uculila se. Ani to nedokázala říct.
„Určitě?" Ponoukala ji Zahri, s hlavou skloněnou na stranu a vyzývavým pohledem v očích. „Pořád pro něj můžu dojít, kdybys chtěla. Stačí říct." řekla a dala nohy dolů ze svého lůžka, jako kdyby se už chystala vyrazit.
Elektra si však místo odpovědi rychle zakryla ústa ukazováčkem, aby dívce naznačila, že má být potichu. Obě se zaposlouchaly do nočních zvuků pronikajících mezi všemožnými skulinami dovnitř domku, a ve stejný moment zaslechly tlumené pobrukování.
Krátce se po sobě podívaly, načež si Elektra zakryla obličej dlaněmi, sesunula se na kolena a dosedla mezi paty. Byl to on. A to, že ho mohly slyšet, znamenalo jen jedno – že i Nemo slyšel je. Určitě, zcela určitě. Nejspíš si začal zpívat, aby nic dalšího už nezaslechl, a taky aby na to Elektru taktně upozornil.
„Co je?" zeptala se Zahri nechápavě.
„Jak, 'co je'?" napodobila Elektra její tón, jen o dost tišeji. „Slyšel nás!" dodala šeptem, přesto velmi urgentně, a trochu rozpačitě se usmívala.
„No a?" namítla Zahri, nepřípustně hlasitě. A určitě schválně. „Proč by nás neměl–"
To už ale Elektra vyskočila směrem k ní ve snaze zakrýt jí ústa. Což se ovšem povedlo jen zčásti a jen na okamžik. Zahri byla až překvapivě hbitá a silná a snadno se ubránila. Místo dalších nemístných řečí se však už jen přidušeně smála. A její mladistvě rozpustilý smích byl rozhodně nakažlivý.
Nakonec ji Elektra jen chytila za ruku a posadila se vedle ní. „Stejně bys pro něj šla jen proto, abys nás pak mohla zase špehovat." zašeptala.
„Asi už mě trochu znáš." odvětila Zahri uznale, načež se obě zase začaly tlumeně pochechtávat.
„Můžeš mi ještě říct, co jsi to tam prováděla?" zeptala se Zahri, když se zklidnila, a pokynula hlavou směrem k místu, kde Elektra původně stála.
„Snažila jsem se sundat si tenhle postroj." přejela si Elektra konečky prstů po svém svázaném náhrdelníku.
„A proč jsi nic neřekla?"
„Nechtěla jsem tě rušit."
„Ha!" obrátila Zahri oči v sloup. „Nech mě hádat – je to neslušné."
„Samozřejmě." přisvědčila Elektra.
„Tak se otoč, pomůžu ti." povzdychla si Zahri. Elektra uposlechla a zapletené vlasy si odhrnula ze zad.
„Máš se do čeho převléct?" vyzvídala Zahri, když se jí podařilo od sebe přední a zádovou část náhrdelníku oddělit.
„To víš že mám." řekla s mírným zívnutím Elektra.
„Dobře." přikývla Zahri. „Ale klidně ti něco půjčím, jestli chceš. A víš co, vezmi si moji postel, bude se ti tu spát líp."
„Díky, Zahri, jsi moc hodná," řekla na to Elektra se značnou úlevou v hlase. Konečně si mohla těžký náhrdelník sundat. „Myslím, že tady se vyspím zrovna tak dobře." Dodala, potom, co přešla místnost k několika složeným kožešinám a dekám, jež tu byly zjevně připraveny pro ni.
„Jak chceš. Ale nabídka platí." odpověděla Zahri a lehla si. Se zhasnutím ale ještě počkala.
Elektra se vysvlékla ze zapůjčené sukně a úhledně ji složila. Krátce zalovila ve svém batohu a hned na to se oblékla do bílé propínací košile.
Zahri ji celou dobu se zájmem sledovala. „V tomhle se ti dobře spí?" zeptala se nakonec. „Trochu to na tobě visí."
„Vlastně nespím v ničem jiném." Přiznala Elektra a ulehla na své improvizované lůžko. A když světlo zhaslo, lehce se usmála, jen pro sebe. To, že jí košile byla trochu velká, bylo jen přirozené, nebyla totiž její. „Sladké sny, princezno." šeptla ještě do nastalé tmy.
„I tobě, budoucí královno." zavrněla Zahri.
Elektra se na to jen s odevzdaným povzdechem opět usmála, ale už nic neřekla.
…
I když si Elektra uvědomila, že se právě probudila, odmítala otevřít oči. Jen nehnutě poslouchala Zahřin krásný, tichý zpěv a představovala si, že je někde jinde, s někým jiným, a že nemají kam spěchat, protože se světem je vše v pořádku.
Postupně se ale více zaposlouchala do krásné melodie a přeci jen se podívala, co se děje kolem.
Zahri seděla se zkříženýma nohama na své posteli, dívala se ven otevřeným okénkem, zpívala ve svém jazyce a lehce se kolébala do rytmu. Venku začínal nový den.
Elektra se pomalu a opatrně posadila, tak, aby svou spolubydlící rušila co nejméně a pohlédla na své hodinky. Následně vstala a tiše vyrazila ven z chatky. Na úzké terase před vchodem se protáhla, přivřela za sebou dvířka a rozhlédla se po korunách okolních stromů.
Vesnice se pomalu probouzela a ze všech směrů přicházely jemné tóny stejné písně, kterou si právě zpívala Zahri. Na několika terasách a mostech Elektra spatřila hrající si děti různého věku. Jste tak roztomilí, pomyslela si. Samy děti si brzy všimly i jí, načež si začaly stoupat a zastavovat se. Smály se a mávaly a mnoho z nich ji volalo jménem. Nenapadlo ji nic lepšího než se na ně usmát a taky zamávat. To však u některých vzbudilo nečekanou radost, takovou, že začaly poskakovat, a pro ty nejmenší si raději hned došly jejich matky. V tu chvíli Elektra uznala, že bude asi lepší vrátit se dovnitř.
Avšak těsně předtím, než se stihla otočit a jít zpět, si mezi větvemi stromu všimla pohybu na lanovém mostě o patro níž. Zpozorněla a zastavila se.
Přes rameno měl přehozenou svou vypranou uniformu; jeho vlasy byly taky ještě mokré. Šel svižným krokem a lana podél mostu se jen tu a tam lehce dotýkal, a zdálo se, že v rytmu Zahřiny písně. Svůj háv z peří už evidentně shodil, ponechal si jen zlatě lemované bílé plátno uvázané kolem boků. Z maleb po jeho těle zbývaly už jen stíny – černé barvivo se vodou částečně vymylo. Na své cestě se díval směrem k ostatním stromovým domkům a se zájmem pozoroval skotačící děti.
Když Nemo dorazil až na plošinu před obydlím vládců, naposledy se ohlédl k městu a hned poté se otočil k Elektře. Aniž by chtěla, ihned uhnula pohledem.
Když opět vzhlédla, zjistila, že se stále dívá na ni. Beze slova jej pozdravila dotykem na čele. Nemo jí pozdrav vrátil, tentokrát s drobnou úklonou, načež se Elektra jen nevěřícně pousmála a zavrtěla hlavou. Odpověď s úklonou byla považována za nejvyšší poctu a používala se jen při výjimečných příležitostech. A byla vyhrazena jen výjimečným osobám.
„Na okamžik jsem si naivně myslel, že jejich radost patří mě," prohlásil Nemo a krátce pohlédl na rozjařené děti na okolních terasách. „Ale to jsem se zjevně dost pletl."
„A přitom vůbec netuším, čím jsem si takovou oblibu zasloužila." odpověděla Elektra zcela upřímně.
Nemo si ji chvíli jen mlčky prohlížel. „Důvody by se našly." řekl pak.
K tomu Elektra neměla co dodat. Kdesi v hloubi srdce tušila, co tím myslel, ale jistá si nebyla. A už to bylo dávno, co si odvykla na taková slova patřičně reagovat.
„Copak sis ji musela vzít i sem?" poznamenal Nemo stran její košile, když ticho mezi nimi začínalo být příliš nápadné.
„Jistě." vysvětlila Elektra s lehkým úsměvem a značnou úlevou nad změnou tématu. „Ale teď mě tak napadá... nepředvádím se moc?" dovolila si malou drzost, když si vzpomněla na jejich nedávnou noční výměnu názorů.
Místo odpovědi si Nemo jen založil ruce před sebe, opřel se ramenem o stěnu obydlí a na moment zavřel oči. „Myslím, že po včerejšku je to celkem přijatelné."
„Skutečně? Tak to se mi ulevilo." pravila Elektra a rovněž se zády zapřela o stěnu Zahřina domku. „Nerada bych se totiž zas chovala jako slečna Grandis."
Nemo se pousmál. „Chcete si snad vynutit omluvu, důstojníku?"
„Ale vůbec ne, kapitáne." odpověděla stejným tónem, s důrazem na jeho hodnost. „Jen jsem se chtěla ujistit, že je vše v pořádku."
„Samozřejmě, v naprostém." řekl zcela klidně. „Tedy pokud se ještě dnes hodláte převléct." dodal přeci jen trochu kousavě.
„Nebojte se," odvětila Elektra a mírně přivřela oči. „K rannímu čaji dorazím oblečená jako vždy." doplnila po chvilce a zvědavě vyčkávala jeho reakci.
„K čemu že..?" Nezklamal ji.
„K čaji, to je snad jasné." zopakovala mu Elektra. „Ostatně myslím, že Stařík už na tom pracuje – aspoň jsme se tak včera dohodli." vysvětlila potom a bavila se jeho nedůvěřivým výrazem. „A vy se nebudete převlékat?"
„Zvážím to." připustil Nemo, odstrčil se od stěny a zmizel ve dveřích stromového obydlí.
„Výborně. Sejdeme se dole!" zvolala za ním Elektra se spokojeným úsměvem.
…
Jak se však později ukázalo, jejich ranní čaj se brzy stal součástí snídaně s vládci a dalšími významnými zástupci Lesního národa. A bylo to tak dobře, ostatně nebylo radno ztrácet čas, určitě ne v jejich situaci.
Během snídaně totiž konečně přišly na řadu právě ty záležitosti, kvůli kterým sem Nemo, Stařík a Elektra přišli.
Nemo ještě jednou všem popsal, jak se věci mají, jeho příběh od atentátu na královnu po zničení Tartessosu, vleklou válku s Gargoylem až po nečekaný návrat zpět a nalezení Excelionu. Potom vylíčil stav zásob jídla pro svou posádku a vznesl žádost o pomoc. Přítomní zástupci Lesního národa se poté po sobě navzájem jen krátce podívali a ihned vyslovili souhlas.
Elektra se Staříkem pak přednesli, kolik a čeho bude pro celou posádku potřeba. Zbývalo už jen dohodnout, jaký objem zásob a v jakých intervalech by lidé z Lesního národa měli k základně dopravovat, a kam přesně. Tato debata byla poněkud delší, ale nakonec se vesničané uvolili, že potraviny a další materiál vždy rádi přinesou až ke vchodu do únikové chodby, nicméně trvali na tom, že dovnitř, tedy do podzemí, vstupovat nebudou. Toto prohlášení sice Elektru nejdříve mrzelo, znamenalo to totiž, že přeci jen bude potřeba vyčlenit lidi k převzetí zásob a jejich dopravení do kuchyně. Nicméně i to bylo stále o dost lepší, než kdyby posádka sama musela podnikat výpravy do lesů a lovit.
Navíc vládci Lesního národa přislíbili, že Nemově posádce propůjčí čtvrtinu z celkového počtu jejich baterií a rovněž že zajistí průzkumné hlídky, jež budou hlásit výskyt cizích osob a čehokoli podezřelého.
Po skončení této až nečekaně pracovní snídaně se velká skupina mužů a několika žen odebrala na lov a matky s dětmi se jaly sbírat a třídit rostlinnou stravu, přičemž své počínání provázely libozvučným zpěvem.
Nemo odešel do hlubin pralesa spolu s lovci a Elektra se Staříkem se přidali k činnosti ve vsi. A už po několikáté je oba napadlo, že jako záminka ke zpěvu se lidem z Lesního národa hodí vlastně cokoli.
…
Slunce se na své denní pouti začalo už pomalu naklánět k obzoru, byl tedy nejvyšší čas vydat se na cestu zpět do hlubin Tartessosu.
Tentokrát se ale Nemo, Elektra a Stařík neměli vracet sami. Na cestu s nimi se totiž chystala početná skupina vesničanů, z nichž většina měla nést zásoby jídla pro Nemovu posádku. Někteří pak měli cestovat nalehko, avšak dobře ozbrojení, a jejich úkolem bylo zajistit, aby karavana dorazila v pořádku na místo určení a potom zase zpět do vesnice. Mezi těmito lehkonohými strážci byla i Zahri a její dva bratři, kteří teď zrovna dohlíželi na závěrečné přípravy na cestu.
V živém hovoru s nimi setrvávali Elektra a Stařík, jež právě dokončovali soupis všeho, co mělo být dopraveno do jejich hlubinné stanice.
A když se i po druhé zevrubné kontrole zdálo být vše v pořádku, Elektra se Zahri se shodly na tom, že by bylo vhodné se již dále nezdržovat a co nejdříve vyrazit. Jenže ještě předtím mělo proběhnout rozloučení, a ani Nemo ani vládci Lesního národa stále nepřicházeli.
„Neměli bychom přijít za nimi? Nečekají oni na nás?" vyjádřila nakonec Elektra své obavy.
„Ne, to určitě ne." snažila se ji uklidnit Zahri, ale sama nedokázala zcela skrýt vlastní nervozitu. „Asi si ještě předávají nějaká moudra, jak znám rodiče. Neboj, za chvíli jsou tu."
„Když to říkáš..." povzdychla si Elektra, v nitru s tímto vysvětlením však smířená nebyla. Nemo se jen velice nerad zdržoval, pokud před ním byl ještě nějaký konkrétní úkol.
Ale svými úvahami již nadále nechtěla Zahri zatěžovat, a tak se ještě naposledy prošla okolo připravených zásob a vše zběžně překontrolovala. A když měla hotovo, a stále nikdo nepřicházel, bezděčně před sebou sepjala ruce ve snaze se uklidnit a pohlédla zpět k vesnici. A na okamžik na svou nervozitu zcela zapomněla. Na samém okraji vesnice, pár desítek metrů od ní, stály shromážděné všechny děti, od těch, které už uměly samy chodit, až po ty dospívající.
„Počkat, počkat..." vyhrkla náhle Zahri a v dalším okamžiku již držela Elektru za ruku. „Pojď!" pobídla ji a kývla hlavou směrem k dětem.
„Proč? Co to má být?" vypravila ze sebe Elektra překvapeně, nicméně poslechla a vydala se, kam ji Zahri vedla.
„Co myslíš?" usmála se Zahri široce. „Chtějí se s tebou rozloučit. Už jsem si je představovala, jak za námi běží a strkají se. Kvůli tobě by se klidně navzájem ušlapali."
„To snad–" zkoušela protestovat Elektra, ale to už děti začaly pokřikovat a smát se, až nakonec nebylo slyšet vlastního slova. Mnoho z těch nejmenších přeci jen vyběhlo Elektře naproti a razance jejich vítání a objetí ji málem porazila.
Ona sama zprvu netušila, jak se zachovat, ale naprostá bezprostřednost těch malých stvoření byla doslova odzbrojující. A zároveň osvobozující. Elektra se nakonec vzdala a rozesmátá k dětem poklekla a nechala se hladit po tváři a po vlasech. Když dorazily starší děti, kromě pohlazení a vstřícných slov jí navlékaly na krk a ruce rozličné náhrdelníky z korálků i zvířecích zubů a drápů. Zahri spolu s matkami některých z dětí byly stále nablízku a tu a tam chaotické nadšení hbitě korigovaly. Děti nakonec začaly jedno po druhém nadšeně poskakovat a tleskat, což se následně plynule přelilo do tance a zpěvu.
Elektra sama nejdřív jen nevěřícně vrtěla hlavou a stále se smála, co chvíli si rozpačitě zakrývala obličej dlaněmi a zůstávala klečet. Sledovala, jak se k ní blíží Zahri. Trochu se obávala, že ji bude chtít vyzvat k tanci, ale stalo se něco úplně jiného. Prostě jen poklekla a Elektru objala. Zpívala si s ostatními a lehce se pohybovala do rytmu, ale k ničemu Elektru nenutila, a nakonec ji jen pohladila po vlasech.
„Moc ráda jsem tě poznala." řekla Zahri Elektře do ucha. „A už vím, proč ti tak říká. Ty jsi opravdu Hvězdička, víš to?"
Když si to Elektra vyslechla, její smích se přetavil ve šťastné vzlyknutí a z očí se začaly řinout slzy. „Já nevím… Nevím, co ti na to mám říct." dostala ze sebe až po značně dlouhé chvíli.
„Asi nic." Zasmála se Zahri. „Prostě taková zůstaň."
Elektra jen mlčky přikývla.
Ještě nějakou dobu spolu zůstávaly v objetí a děti kolem nich tančily a zpívaly nadšením. Vřava se však v jistý okamžik rychle uklidnila a zavládlo téměř úplné ticho. Jakmile Elektra otevřela oči a zvedla hlavu, spatřila před sebou známou uniformu a plášť.
„Možná bych vás tu i nechal, ale obávám se, že máme ještě nějakou práci." prohlásil Nemo s vážným výrazem ve tváři. Tedy snad kromě očí, ty rozhodně tak vážné nebyly. Zahri přesto jeho výrok nebrala na lehkou váhu. Ihned vyskočila a pomohla vstát i Elektře. „Já a bratři půjdeme napřed." oznámila potom. „Nebudete nás vidět, ale budeme vám pořád nablízku. Vůdkyně výpravy ví přesně kudy jít, následujte ji." Vysvětlila jim a hned potom se uctivě dotkla svého čela a odběhla za svými bratry.
„Pravda," Elektra potřásla hlavou a spěšně si z tváří otřela slzy. „Máme práci a před sebou ještě dlouhou cestu. A právě proto jsme už nějakou dobu nachystaní a vše je několikrát zkontrolované." Prohlásila trochu dotčeně a setřásla si prach z kalhot.
Nemo zprvu nic neodpověděl, jen sevřel rty a dlouze vydechl. Elektru hned napadlo, že se asi právě snaží uklidnit. Možná bylo její vyjádření příliš drzé.
„Odpusťte prosím to zdržení," řekl však Nemo omluvně. „ještě jsem musel absolvovat jeden rituál."
„Ano? Jaký?" optala se vzápětí Elektra, ani si nenechala čas na rozmyšlenou, zda se náhodou neptá trochu netaktně. „Tedy, pokud to smím vědět." dodala rychle.
„Co byste nesměla," pokrčil Nemo rameny. „Dostal jsem tetování."
„Opravdu?" podivila se, a ještě se obrátila k několika dětem, jež ji chtěly pohladit po rukou. „A byl k tomu nějaký zvláštní důvod? Nebo prostě jen na památku?"
„Vlastně obojí." Odpověděl a lehce se usmál, když i za ním přišlo několik dětí. „Obvykle se dává po úspěšné výpravě nejlepšímu lovci." Dodal na vysvětlenou a nechal děti prohlédnout si jeho kapitánský plášť. „A obvykle to bývá jen pár teček. V mém případě ale byli vládci velice štědří a ornament značně rozšířili."
„To je od nich hezké." uznala Elektra, ale sama byla vděčná, že se jí podobné pocty nedostalo.
„Ano, ještě teď jsem z toho nadšený." připustil neochotně Nemo a potvrdil tím její úvahu. Bez dalších řečí si pak od skupiny dětí poodstoupil a dotykem na čele a hlubokou úklonou se s nimi rozloučil. Starší děti pozdrav opětovaly, ty nejmenší se smály a mávaly. Poté Nemo už na nic nečekal, pohlédl na Elektru, pokynul hlavou směrem k nachystané karavaně a vyrazil.
„Počkejte, a bylo to jen ze zdvořilosti?" zvolala za ním Elektra. Také ještě naposledy poděkovala a zamávala dětem a hned na to se spěšně vydala za ním. „Nebo jste snad skutečně měl takový úspěch?" zeptala se, když se jí podařilo ho dohnat.
Nemo si významně odkašlal. „Jak bych to jen řekl... Vaše důvěra v mé schopnosti je skutečně pozoruhodná." pravil a krátce se po ní podíval.
Elektra se znovu pousmála a nejspíš by i něco odpověděla, jenže právě dorazili ke karavaně. Na další soukromé rozhovory už nebyl prostor.
Nakonec se objevili i samotní vládci Lesního národa a celé výpravě naposledy popřáli šťastnou cestu. Ayana a její manžel se poté osobně rozloučili s Nemem, s Elektrou i se Staříkem. Když se Ayana Elektry při pozdravu dotkla svým čelem, nijak nespěchala. Naopak, pevně Elektru objala kolem krku a následně se k ní přitiskla tváří, tak aby jí mohla promluvit do ucha. „Stále mu sviť na cestu, Hvězdičko, a to, co si tolik přeješ, se brzy vyplní." Řekla a naposledy Elektru stiskla v objetí.
„Vynasnažím se." odpověděla Elektra a znovu jen těžko skrývala dojetí. „A ještě jednou děkuji. Za všechno." řekla, jakmile ji Ayana nechala zas nadechnout. Když od ní vládkyně znovu poodstoupila, její dlaně ještě jednou pevně sevřela v těch svých. Ayana se usmála svým obvyklým, vlídným a povzbudivým způsobem, a odkráčela ke svému muži a vládci.
Ti dva pak spolu s ostatními vesničany karavanu vyprovodili jak jinak než zpěvem.
…
Dveře výtahu se neslyšně zavřely a následoval známý pocit nadlehčení a zhoupnutí, když kabina nabrala rychlost a začala se nořit do hlubin své šachty.
Elektra si upřímně a spokojeně oddychla. Výprava dorazila v pořádku, cestou ani moc nezmokli, nic se nepoztrácelo, a zásoby byly už téměř všechny doručeny do hlubinné stanice.
Ona a kapitán s sebou právě teď výtahem vezli zbývající sadu baterií a poslední koše s ořechy a ovocem. Konkrétně měli namířeno do hlavní haly stanice, kde pracovníci kuchyně během jejich jednodenní nepřítomnosti již vyčlenili část prostoru pro sklad. Chladící zařízení sem bylo přesunuto z vraku Nautila, stačilo jen vyřešit otázku napájení. I pro tento problém si přinesli řešení s sebou, nicméně bylo ještě potřeba baterie zapojit.
„Snad se nám během noci podaří chladničku rozjet. Jinak jsme sem spoustu z těch věcí nesli zbytečně." vyjádřila nakonec své starosti Elektra, i když měla pocit, že ji unavuje už samotné mluvení.
„O to bych se nebál." zkusil ji uklidnit Nemo. „Posádka je hladová a pracovně nezvykle vytížená. Zásoby, které jsme dnes přinesli, se ve skladu rozhodně příliš dlouho neohřejí, smím-li to tak říct. Navíc jsem přesvědčen, že prvotní a největší zájem bude o maso. Ostatně vsázím na to, že mistr kuchař už má naporcováno."
„To by bylo milé. Ale i tak mám pocit, že usnu už před večeří."
„Něco byste ještě sníst měla. Cesta zpět byla náročná, složitý terén a samé stoupání, navíc s nákladem..." vypočítával Nemo všemožná úskalí jejich návratu. Možná ještě zapomněl na nesnesitelné dusno. „Dnes jste se činila, důstojníku." překvapil ji malou pochvalou.
„Aspoň jsem byla k něčemu." prohlásila na to Elektra a hned si uvědomila, že to v kombinaci s jejím unaveným hlasem nejspíš vyznělo příliš lhostejně a stroze.
„K něčemu, říkáte?" obořil se na ni Nemo.
Elektra přivřela oči. „Promiňte." pokusila se o omluvu. I když, nač se vlastně omlouvat, když měla pravdu?
V tom se ale ulekla a trhla sebou, když se k ní Nemo otočil a vztáhl k ní ruku. Mlčky a udiveně sledovala, jak vzal do dlaně několik ze spousty korálkových náhrdelníků, kterými byla ověšena.
„A co si myslíte, že je tohle?" zeptal se přísně.
„Prosím?"
„Kdo vám je dal?" naléhal Nemo.
„Jejich děti." pohodila rameny Elektra.
„Proč?"
„Já nevím." zasmála se rozpačitě, ale při pohledu do jeho nespokojených očí si rozmyslela lepší odpověď. „Zřejmě si mne z nějakého důvodu oblíbily." připustila opatrně.
„Přesně tak." potvrdil Nemo a na okamžik sklopil zrak, když náhrdelníky na jejím krku urovnal tak, jak byly předtím. „Oblíbily si vás. A nejen děti. Řekl bych, že většina vesničanů." pravil s upřímným přesvědčením. „Tedy možná až na některé matky." připustil po chvíli. „Ale chápete, jak je to důležité?"
„Nejsem si jistá." pravila Elektra popravdě a pocítila, že výtah začal brzdit.
„Dobrá, tak já se vám to pokusím vysvětlit," povzdychl si Nemo a jal se přesouvat nejbližší koše s ovocem směrem ke dveřím. „Skutečně si myslíte, že sem vesničané celou dobu vydrží se plahočit se zásobami, které sami těžce odloví a nasbírají, jen kvůli mně?" řekl a jakmile se dveře kabiny otevřely, vystoupil a nachystané koše začal vynášet do prostoru haly. Dva z přítomných členů posádky jim přispěchali na pomoc.
Elektra se k činnosti ihned přidala. „Aha." přikývla a trochu jízlivě se pousmála, potom, co jeden z menších košů předala pracovníkovi kuchyně. „Takže jsem zase dělala dojem?" odtušila a vstoupila do výtahu pro další zásoby.
„Svým způsobem ano." přisvědčil kapitán a pomohl jí vynést jeden z těžších košů. „Ale nevšiml jsem si, že by vám to snad vadilo." namítl s drobným pousmáním. „Obzvlášť dnes, těsně před odchodem výpravy."
„To víte, že nevadilo." přiznala se Elektra. „Jen se nerada cítím jako nějaký poutač pozornosti."
„Skutečně?" Ohlédl se po ní a zvedl obočí. „Víte, stále si pamatuji si na doby, kdy jste pozornost poutala velice ráda, důstojníku." připomněl jí hned potom, co odložili svůj náklad ve skladu a vyrazili pro zbytek.
„Opravdu?" zajímala se Elektra, a snažila se příliš neusmívat, když jí na mysli ihned vytanul další ponoukavý dotaz. „Čí pozornost?" nedokázala se nezeptat a přidala do kroku, aby mu stačila.
„To vy víte moc dobře." odbyl celou věc Nemo, ale Elektra věděla, že se tak jen snaží zakrýt své rozpaky. „A mimochodem," znovu promluvil, když se chopili posledního koše, „určitě si taky uvědomujete, že členkou posádky jste se rozhodně nestala kvůli dělání dojmu."
„Samozřejmě," souhlasila Elektra při letmé vzpomínce na těžké začátky. Těsně před první plavbou Nautila s její přítomností na palubě nikdo nepočítal, a její náhlý návrat byl tehdy pro mnohé velkým překvapením, pro některé dost nepříjemným. Sám Nemo jí rozhodně nijak nestranil a své místo mezi členy posádky a následné povýšení si musela doslova vybojovat.
„Tak vidíte. Chápu, že není vaší ambicí působit na ostatní jen svým vzhledem, ale vy zase chápejte, že v naší situaci je potřeba využít každou výhodu."
„Nicméně na svém vzhledu nemám žádnou zásluhu."
„To už nechám na vás. Ale taky si myslím, že nešlo jen o váš zevnějšek." Namítl Nemo, když opouštěli prostor skladu.
„Ne? A o co?" Zajímala se Elektra a přidala do kroku, aby ho dohnala na cestě zpět k výtahu.
„Hlavně o to, jaká jste, jak se chováte k ostatním." Odvětil Nemo rozvážně. „Velice dobře jste zapůsobila na vládkyni Ayanu a její dcera s vámi navázala vřelé přátelství, pokud jsem si stačil všimnout."
„Ano, Zahri je výjimečná dívka. Jsem ráda, že jsem ji mohla poznat."
„Přesně, jak říkáte. Jsem si jist, že se špatným člověkem nebo starým mrzoutem, jako jsem já, by se takhle nespřátelila. Stejně jako ty děti. A pokud mohu tuto debatu něčím uzavřít, byl bych rád, abyste si uvědomila, že vaše účast na této výpravě byla naprosto klíčová. Bez vás bychom takového úspěchu nedosáhli."
„No ne, další pochvala?" uculila se Elektra, když opět vstoupili do výtahové kabiny.
„Vy to nepoznáte, že se musíte ptát?"
„Poznám." Přiznala Elektra a na číselníku zvolila patro s obytnými prostory. „Jen se obávám, že si vás trochu dobírám, kapitáne." Dodala ještě, ale zrak k němu nezvedla.
Dveře výtahu se zavřely a následovalo jen ticho.
„A taky nejste žádný mrzout." Promluvila znovu, teď už poněkud opatrněji.
„Že ne?" zamručel si pod fousy. „Tomu snad sama nevěříte."
S odpovědí Elektra klidně vyčkala až do otevření dveří. „Nemusím tomu věřit. Vím to." Prohlásila sebejistě a ihned pokračovala rušnou chodbou směrem ke svému pokoji.
…
- Hlubiny města Tartessos, 23. listopadu 1889 -
Výtah se dal do pohybu a Elektře se zdálo, že jí podlaha uniká pod nohama. To nebylo dobré. Naopak, jen to přispívalo k jejímu pocitu nevolnosti. Opřela se bokem o stěnu kabiny, bolestně vydechla a dlaněmi si tiskla podbřišek. S tichým úpěním se pak svezla k podlaze, kde se schoulila do klubíčka.
Jak jen mohla zapomenout.
Už celé roky se jí tato situace vyhýbala, už celé roky nebyla nucena zažít něco takového. Během své služby na Nautilu se naučila alespoň přibližně vypozorovat den, kdy mělo přijít krvácení, a podle toho se vždy zařídila. Jako velící důstojnice si rozhodně nemohla dovolit nechat se omezovat něčím takovým, a tak u sebe vždy už raději pár dní dopředu nosívala léky proti bolesti a rovněž něco na povzbuzení.
Jenže teď na sobě měla pracovní uniformu, jejíž kapsy, pokud nebyly prázdné, obsahovaly možná tak jen prach a suť.
Měla jsem odejít hned! Vynadala si v duchu, když si vybavila, že drobné křeče začala pociťovat už asi před hodinou. Teď už bylo pozdě. Teď měla pocit, že celé její tělo je ztuhlé a sevřené, a že se dost možná nebude schopná ani dostat z výtahu.
„Ještě chvilku," snažila se samu sebe utěšit a povzbudit.
Konečně, konečně začal výtah brzdit. Skoro by vydechla úlevou, jenže zpomalování znamenalo jen jediné – že bude muset taky vystoupit.
Dveře se svižně otevřely, a Elektra se s nešťastným vzlyknutím zvedla z podlahy aspoň natolik, aby dokázala vylézt ven. Po čtyřech.
Ještěže Fletcher a kapitán už dávno spí, pomyslela si. Kdyby ji takhle jeden nebo druhý (nebo oba!) viděli, byla si jistá, že by se snad propadla hanbou a vztekem.
Přitiskla se ke stěně chodby, zapřela se nohama a pokusila se vstát. Povedlo se jen částečně. Jakmile se chtěla narovnat, zachvátila ji nová vlna křečí, doprovázená navíc zatmíváním před očima a zvoněním v uších. Držela se tedy zdi a v předklonu se pomaličku sunula směrem k Doktorově vyšetřovně.
Kdyby jej alespoň mohla kontaktovat už nahoře v doku, bylo by vše o tolik jednodušší. Teď už by stál nejspíš u ní a podával jí léky. Jenže to zkrátka nešlo, nemohla před posádkou projevit tuto svou slabost. Místo toho se snažila jen nenuceně oznámit, že se potřebuje jít o něčem poradit se zástupci předešlé směny, a že se brzy vrátí. Ještě rychle předala velení Staříkovi a zmizela v přítmí chodby k výtahu. A když odcházela, Staříkovy oči působily smířlivě a chápavě. To jediné jí zbývalo jako drobná útěcha. Snad nic nikomu neprozradí a o vše se mezitím postará.
„Doktore?" vypravila ze sebe, když zjistila, že už nedokáže udělat ani krok. „Doktore, slyšíte mě?" zvolala přidušeně. Vzápětí se zamračila nad touto neuvážlivou hloupostí. Jistě, pokud Doktor ještě nespal, nejspíš ji mohl slyšet.
Ale mohl ji zaslechnout klidně i někdo jiný, což se potvrdilo velmi brzy.
Otevření dveří slyšet nebylo, kroky jeho bosých nohou už ano.
Stanul těsně před ní.
„Co se děje?" zeptal se po chvilce Nemo.
„Nic hrozného" zalhala ona, a otřela si z čela pot. „Proč ještě nespíte?" zeptala se poněkud netrpělivě.
„Před chvílí mi zvonil budík." vysvětlil kapitán nevzrušeně.
„Teď? Proč?"
„To není vaše věc." odbyl ji a přiklekl si k ní. „Jste bílá jako stěna." řekl a odhrnul jí vlasy z tváře. „Léky vám nezabraly?"
Na okamžik zvažovala, že by mu mohla zalhat. Ale ne, jemu ne. „Ještě jsem si je nevzala." přiznala se.
„A smím vědět proč?"
„Prostě jsem na to tentokrát zapomněla." procedila Elektra mezi zuby. „Je to takový problém?" zeptala se už trochu zoufalým tónem a náhlou bolestí se přikrčila ještě víc.
„Máte snad pocit, že jste plně způsobilá dohlížet na svou směnu a zapojit se do prací?"
„Ne, teď ne. Ale hned jak si vezmu léky…"
„Máte je snad mít stále u sebe. Tato dohoda platí i tady na stanici. Netušil jsem, že vám to budu muset připomínat."
Na to měla Elektra už nachystanou odpověď, ale i kdyby mohla promluvit, nejspíš by ta slova spolkla. Nechtěla se vymlouvat, k tomu se nikdy nesnižovala.
Jistě, poslední týdny přinesly spoustu změn a netušených věcí. Nicméně Elektra, stejně jako všichni ostatní, zůstávala členkou posádky, a to z vlastního rozhodnutí. Žádná z nedávných událostí tedy nebyla důvodem k tomu, aby si přestala hledět svých povinností. Dnešní situace tedy byla pouze jejím selháním.
K tomu, že se svými problémy nenechá omezovat ve výkonu služby se zavázala přibližně před pěti lety. Tehdy se Stařík rozhodl vzdát své funkce velícího důstojníka a Nemo se snažil najít náhradu. Všichni přihlášení zájemci museli absolvovat sérii vědomostních, psychologických a fyzických zkoušek, v nichž nejlépe obstáli Elektra a Fletcher, přičemž ona získala jen o půl bodu víc než on. Všichni zúčastnění tehdy očekávali další dodatečnou zkoušku či pohovor, ale nic takového se nestalo. Kapitán si bez dalšího otálení vybral Elektru, a to i přes Fletcherovo reptání a naléhání na přehodnocení výsledků.
Nemo se však již rozhodl.
Pan Fletcher se s tím ale odmítal smířit a neustále vznášel nejrůznější námitky. Nakonec přeci jen vyčerpal všechny nápady a projevy jeho nespokojenosti se začaly mírnit, tedy až do dne, kdy měla Elektra poprvé oficiálně převzít velení. Ukázalo se však, že kvůli svému momentálnímu fyzickému stavu toho nebyla schopna. Krvácení přišlo o pár dní dříve a zastihlo ji nepřipravenou. A samozřejmě to byla jen voda na Fletcherův mlýn. Jistě, že hned přišel s tím, že u tak vysoké funkce není možné, aby její nositelka každý měsíc nebyla několik dní schopná plně vykonávat své povinnosti, nebo aby snad byla zcela indisponovaná. S tím jediným nakonec Nemo souhlasil, a Elektra posléze taky. Všichni tři se dohodli, že pokud by se Elektra nadále nechala jejími problémy omezovat, bude muset svou pozici postoupit Fletcherovi. Elektra poté s doktorem i s kapitánem probrala všechny možnosti a od té doby byla na své bolesti vždy připravena.
Tedy až doteď.
„Své povinnosti si plním, ničemu se nevyhýbám." snažila se ještě Nema přesvědčit. Vždyť za chvíli bude zase v pořádku a bude se moci vrátit ke své práci.
„Ano? Tak proč nejste nahoře v doku?" namítl Nemo celkem trefně.
„Jen si jdu pro léky a převléknout se." trvala si na svém Elektra, a snažila se, aby zněla pokud možno rozhodně. Ale příliš se jí nedařilo. „To snad není tak hrozné."
Čekala nějakou další kousavou poznámku, anebo že jen s povzdechem ale beze slova odejde. Jenže ani jedno se nestalo.
„Co jste řekla nahoře při odchodu?" zajímal se náhle Nemo.
„Že se jdu o něčem poradit." vypravila ze sebe těžce a snažila se nenaříkat.
„Hm." zamručel Nemo v zamyšlení. „Kdo má velení? Stařík?"
Elektra přikývla.
„Dobrá." vydechl Nemo smířeně. „I tak se obávám, že se tato situace dostane do řečí, a spíš dřív, než později se donese i panu Fletcherovi."
Když dlouho nic neodpovídala, chytil ji za ruku. „Zkusíš vstát?" promluvil na ni tiše a vlídně. „Pomůžu ti."
Elektra nad touto změnou přístupu pocítila vděčnost a úlevu, ale kvůli další vlně nevolnosti nedokázala odpovědět. Nakonec jen slabě zaskučela a zavrtěla hlavou. Nemohla se na něj ani podívat.
„Chápu." odtušil Nemo. „Historie se ráda opakuje, že?" Bez dalších řečí ji opatrně vzal do náruče, zvedl ji a odnesl až k jejímu pokoji.
„Elektro?" vyskočila z postele Ikoline, když vstoupili dovnitř. „Kapitáne?" dodala užasle. „Co se děje?"
„Nic vážného." uklidnil ji Nemo a pokynul jí ať je následuje do koupelny. Tam Elektru pomalu nechal se zas postavit na vlastní nohy, a ještě na moment ji podepřel pod ramenem, než si ji převzala Ikoline. „Se zbytkem si už poradíte." prohlásil potom. „Mám tedy ještě dojít k Doktorovi pro léky?"
„To nebude třeba," pravila Elektra namáhavě a opřela se o stěnu sprchového koutu. „Mám jich pár i tady."
„Výborně." pochválil ji Nemo a vykročil ke dveřím. „V tom případě jdu oznámit Staříkovi, že se nahoru už nevrátíte."
„Mám stále v úmyslu se vrátit." ohradila se Elektra. „Mám rozdělanou práci!"
„Nebojte, Stařík si poradí." uklidnil ji Nemo. „A vám teď nařizuji studijní volno." dodal a lehce se pousmál.
„Cože?"
„Až se dáte trochu dohromady, teple se oblečte, vezměte si přikrývku a dostavte se do hlavní haly." Přikázal jí a zmizel ve dveřích.
„Ale..."
„To je rozkaz!" ozvalo se ještě z pokoje.
…
V prostoru hlavní haly uvítalo Elektru příjemné přítmí. Obvodová světla byla zhasnutá.
Když vystoupila z výtahu a dveře se za ní zavřely, zjistila přesný důvod. Celý prostor teď osvětlovalo jen několik podlahových světel a taky hologram vznášející se vysoko nad nimi.
Kus opodál seděl na podlaze kapitán, paže opřené o kolena, a sledoval výjev nad sebou. Na jeho hrudi matně poblikávala Modrá voda.
Hologramový záznam právě zobrazoval jakousi členitou strukturu, a tentokrát, kromě doprovodného komentáře, byl obraz ještě doplněn psaným textem – vysvětlivkami, které se objevovaly pokaždé, když se výjev pootočil nebo odkryl nějakou vnitřní část. Elektra si jen matně vybavila, že to, co právě sledovala, už jednou viděla a že se nejspíš jednalo o hlavní motor Excelionu.
Nahrávka, kterou před pár týdny zhlédla spolu se zbytkem posádky, zřejmě nebyla jediná. Zcela jistě jich zde bylo uloženo mnohem víc a nabízely mnohem podrobnější popis legendární bitevní lodi.
Rozhlédla se po místnosti. Vypadalo to, že zde nikdo další už nebyl. Napravo od výtahu slabě svítily kontrolky chladících systémů zabudovaných v jejich novém skladu potravin; v přestávkách ve výkladu bylo slyšet bzučení kompresorů. Jejich napájení se k její velké radosti nakonec podařilo vyřešit celkem rychle – nejdříve pomocí zapůjčených baterií a následně připojením na přívod energie v hale.
Elektra několikrát zamrkala, a jakmile její oči aspoň trochu uvykly na přítmí, vykročila směrem ke kapitánovi.
„Takže proto ten nařízený budík?" promluvila na něj, když došla až k němu. „Takhle teď trávíte noci?"
„Ano." zněla stručná odpověď. Zdál se být výkladem zcela pohlcen.
„No dobře." pokrčila rameny Elektra. Na podlahu vedle kapitána si položila složenou přikrývku, posadila se na ni a nohy si zkřížila před sebou. „To jen my lidé se zahazujeme s něčím tak zbytečným, jako je spánek," začala po nekonečně dlouhém mlčení.
„Jestli hodláte pokračovat v podobných komentářích, tak se snad raději vraťte." napomenul ji Nemo výhrůžným tónem, a stále se neobtěžoval na ni pohlédnout.
„Omlouvám se." Přinutila se říct po značném váhání. „Nejsem zrovna moc dobře naladěná."
„Všiml jsem si."
Elektra už na to nic neřekla, jen podrážděně zafuněla, pokrčila nohy a lokty si opřela o kolena. Dívala se na hologramový obraz a na doprovodný text, bedlivě poslouchala výklad, jenže slovům nerozuměla. A ať už chtěla nebo ne, po několika minutách se jí začaly zavírat oči. Přistihla se, že už se ani nesnaží svou únavu přemáhat, a tak se podvolila a svěsila hlavu.
„Co to děláte?" ozval se Nemo s upřímným údivem.
„Odpočívám."
„Teď?"
„Ano, teď." trvala na svém Elektra. „Myslela jsem, že se něco dozvím," poznamenala uštěpačným tónem, „ale tohle nemá cenu."
„Pokud nejste schopná se soustředit, pak rozhodně ne." souhlasil Nemo zlostně.
„Já tomu ale nerozumím." namítla Elektra a bradou pokynula směrem k hologramu.
„Sledovat obraz snad můžete, ne?" obořil se na ni. Když jen pohlédla stranou a neodpovídala, cosi zamručel a promnul si obličej. „Nebojte, za chvíli to skončí." prohlásil omluvně. „Vše vám pak vysvětlím."
„Dobře," souhlasila Elektra, zkřížila si nohy pod sebou a narovnala se v zádech.
„Co je to?" nevydržela se však nezeptat, když se obraz hologramu zanořil do jedné z vnitřních komor motoru a odhalil dvě temné kapky, jež se vznášely v prostoru a vzájemně se obíhaly. Ne. Obtékaly se, ale nikdy se vzájemně nedotkly.
„Samotná podstata hlavního motoru." Odvětil Nemo tiše, aniž by z obrazu spustil zrak.
„Dvě temné kapky?" podivila se Elektra.
„Ne, je to něco úplně jiného. To, co se vám jeví jako obtékání je ryze optický jev, nebo spíš klam. Nic takového se tam ve skutečnosti neděje, jen my to tak vidíme."
„Jak je to možné?"
„Ty dvě temné kapky, jak je nazýváte, působí tak velkou přitažlivou silou, že se v jejich blízkosti ohýbá i samo světlo. Jako vnější pozorovatelé jsme tedy schopni vidět i všechno to, co se zrovna odehrává za nimi, jen zdeformovaně. Takže ne, nejedná se o žádné obtékání, jejich tvar se nemění. Jen kolem sebe krouží."
„Ohýbají světlo?" zopakovala Elektra a pozvedla obočí. Znělo to povědomě.
„Už tušíte, co by to mohlo být?" zeptal se Nemo, a Elektře se zdálo, že se na ni znovu krátce podíval.
„Tedy… napadají mne temné hvězdy, samozřejmě. Ale to je asi hloupost, ty jsou přece nesmírně hmotné."
„Vůbec to není hloupost. Naopak." prohlásil Nemo uznale. „S temnými hvězdami jste to trefila celkem přesně."
„Opravdu?"
„Jistě. I když, tyto konkrétní objekty nikdy hvězdami nebyly, jsou uměle vytvořené."
„Uměle?" žasla Elektra. „Jak lze něco takového vytvořit? Mluví se o tom v nahrávce?"
„Temnou hvězdu lze vytvořit z jakéhokoli shluku hmoty, je k tomu však potřeba ohromné množství energie. V původní domovině k tomu účelu sloužilo složité zařízení napájené Hvězdným zrcadlem. Ale tady mohu jen spekulovat o tom, co by to mohlo být, nic bližšího se mi o této věci nikdy nepodařilo zjistit. Ani kdysi v Tartesossu, ani z téhle nahrávky."
„Podle názvu by se dalo leccos usuzovat."
„To jistě ano." souhlasil Nemo a částečně se k ní otočil. „Co o tom soudíte vy?"
Elektra pokrčila rameny. „Co třeba nějaká gigantická reflexní plocha, která by odrážela velkou část záření z blízkosti nějaké hvězdy do jednoho určitého místa? V takovém místě by se musela nahromadit spousta energie."
„Přesně tak." Potvrdil jí Nemo. „Velké zrcadlo anebo soubor menších, nastavitelných podle potřeby. Vypadá to, že přemýšlíme stejně."
Elektra se zasmála. „To přece není nijak těžké uhodnout."
„Jistě, zní to logicky." Řekl kapitán mírně ostražitě. „Zbývá jen ověřit, zda se ta domněnka shoduje s realitou."
Elektra si založila ruce před sebe. „Tak až vykopeme Excelion a porazíme Gargoyla, poletíme se tam podívat." Prohlásila sebejistě.
Tentokrát se rozesmál Nemo. Hlasitě a od srdce, až ji to překvapilo. „Pokud to bude přesně takhle jednoduché, proč ne?"
Elektra se však nenechala jen tak odbýt. „Čistě teoreticky, pokud obnovíme normální funkci všech motorů, co by nám bránilo? Co vlastně víte o mezihvězdném cestování?"
Nemo se znovu pousmál, teď už o dost střízlivěji, a sklonil hlavu. „Asi vás zklamu, ale moc toho není. Až donedávna jsem o mezihvězdných cestách nevěděl téměř nic. Tady některé základní informace jsou, ale obávám se, že něco tak náročného není v našich silách. Pokud tomu rozumím správně, cesta k jiným hvězdným soustavám je možná díky gravitačním vlnám, jež lze vytvořit pomocí pohybu temných hvězd v hlavním motoru. Naruší se struktura časoprostoru a loď se tak může ve stejném okamžiku ocitnout na vzdáleném místě ve vesmíru, aniž by musela reálně vykonat nějaký pohyb. Ale jak je to v tomto případě s navigací, to netuším."
Elektra se zamyslela. „A co umělá bytost na palubě, neměla by o tom něco vědět?"
Nemo na ni uznale pohlédl. „Měla by to dokonce umět celé ovládat."
„Tak v čem je problém?"
Tady Nemo s odpovědí značně váhal. „Dost možná v té bytosti samotné."
„Budou s ní potíže?" odtušila Elektra po chvíli.
„Dost možná. Ale řekněte, má cenu se tím teď zabývat? Ještě jsme ani nezačali kopat a my už tu řešíme, do kterého koutu vesmíru se vypravíme po válce."
„To je pravda." Odfrkla si Elektra. „Ale…" pokračovala s dost tišeji, „možná bychom měli mít i plány do budoucna, nemyslíte? Měli bychom umět snít o tom, co s námi bude až tohle všechno skončí. Copak… copak tě to nikdy nenapadlo?"
„Co?" zeptal se on, bez další reakce na důvěrné oslovení.
„Vrátit se tam. Do původní vlasti. Podívat se, jaké to tam je."
Nemo sevřel rty a chvíli jen tiše pozoroval hologram Excelionu. „Popravdě, přemýšlím nad tím poslední dobou často."
„A?"
„Nejspíš to není dobrý nápad."
„Proč?"
Nemo si povzdychl, plný neochoty. „O tom snad někdy jindy, Hvězdičko." Řekl nakonec. A než stačila něco namítnout, spěšně ji zarazil. „To by pro dnešek stačilo. Měli bychom si odpočinout."
…
- Mezitím za Orionovým pasem, planeta Aruval -
Něco bylo jinak.
Okno dnes nebylo zakalené. Sice pršelo, ale i tak bylo vidět ven. Konečně se mu naskytl pohled na svět mimo jeho prázdnou, jednoduchou místnost s neustálým přítmím.
Zvedl se, pomalu a opatrně, a po malých krůčcích vyrazil za světlem. Nakonec zrychlil tak, až se mu podlomily vratké nohy a na okenní rám doslova dopadl. Ale pohled ven stál za to. Na obzoru se mraky trhaly a nechávaly ranní paprsky zalévat nejvyšší patra městských budov. Ty se leskly, jako kdyby byly ze zlata, zářily ve světle rozbřesku stejně tak jako tisíce vodních kapek mezi nimi.
Chvíli sledoval všechny ty odstíny bílé a zlaté, a nemyslel vůbec na nic. Tedy jen dokud mu jeho výhled nenarušilo modré světlo. Sklonil zrak k Modré vodě na své hrudi, zavřel oči a čelem se opřel o okno, zatímco jeho mysl začala ze světélkujícího kamene nasávat další vzpomínky.
A stejně jako ty předchozí, byly i tyto podivně vzdálené, mlhavé. Jako by snad ani nebyly jeho. Zvláštní.
Soustředil se a trpělivě se prodíral výjevy ze svých předchozích životů. Chtěl se vrátit k tomu poslednímu, ale místo toho mu kámen nabízel jen samé obrazy jeho prvního života. Císařova korunovace, Den Reformy, darování Modré vody, svatba… Jistě, všechno to bylo důležité, ale co teď s tím, jaký to mělo význam? Potřeboval se dopočítat, pokolikáté je teď naživu a rozpomenout se, co přesně předcházelo jeho poslední smrti.
Posedmé, řekl jemný ženský hlas. Neslyšel jej, jen jej vnímal ve své mysli. Jste na začátku svého sedmého života, generále Erisi.
…
What do you want?
'Cause you've been keeping me awake
Are you here to distract me
So I make a big mistake?
Or are you someone out there
Who's a little bit like me?
Who knows deep down
I'm not where I'm meant to be?
Every day's a little harder
As I feel my power grow
Don't you know there's part of me
That longs to go
Into the unknown?
- Aurora, Into the Unknown
