Skupina mužů se plížila tmou k hradbám Talmberka. Noční ticho jen tu a tam narušilo hlasitější zašustění oděvu nebo šeptem vyslovená nadávka od dvojice nesoucí žebřík. Šli pomalu, opatrně, neboť svah pod hradbami byl posetý balvany i drobnějším uvolněným kamením. Stačil by jeden neopatrný krok a vše mohlo být ztraceno. Když se tedy jednomu z mužů zvrtla noha na kameni ukrytém ve vysoké trávě, jeho druh, jdoucí hned za ním, nezaváhal ani na chvíli a pohotově zachytil kácející se tělo, než mohlo dopadnou na zem a způsobit tak katastrofu.

„Pane Ptáčku!" Vyhrkl Jindřich šeptem a zaťal všechny svaly, aby se ze svahu nezřítili oba dva. „Opatrně, nechtěl bych tě lovit dole z potoka," pokračoval, zatímco pomáhal Ptáčkovi zpátky na nohy. „Možná že sis to měl s tou účastí rozmyslet, kamenité stráně se nedají srovnávat s ratajskými..." Jindrův hlas se postupně vytratil. Potmě sice nic neviděl, ale doslova cítil, jak ho Jan Ptáček provrtává pohledem.

„Jindřichu," oslovil ho mladý šlechtic blahosklonně, „neměj strach. Moje bohaté noční zkušenosti se teprve ukážou! Kolikrát jsi se musel plížit nocí ty? Věrný té své Tereze…" Než mohl Jindra odpovědět, Ptáček pokračoval. „Přibyslavice nepočítám, to bylo jen jednou a měl jsi víc štěstí, než rozumu.

Jindřich se moudře rozhodl mlčet a nezačínat hádku, kterou stejně nemohl vyhrát. Pokud se tedy nechtěl přiznat ke svým tajným nočním pochůzkám pro mlynáře z okolí řeky Sázavy. A to, vzhledem k tomu, že byl teď synem šlechtice (byť nelegitimním), rozhodně neplánoval. Jen si tedy povzdechl, poplácal Ptáčka po rameni, aby dal najevo, že se v této slovní bitvě vzdává a dál se mlčky plahočil směrem vzhůru.

U hradeb se celá skupina zastavila a v tichosti vyčkávali a sledovali komíhání světel, která označovala průchod stráží. Po chvíli se ujistili, že systém obchůzek odpovídá tomu, co jim popsal zajatý posel a všichni si nepatrně oddechli. Zdálo se, že šance na úspěch se právě zvýšily. Muži se žebříkem ho začali vztyčovat a Jindra si mezitím vybavil, jak se dostali až sem.

Po té, co se Jindřich přihlásil jako dobrovolník k nočnímu přepadu a pan Diviš ho schválil, chtěl vyrazit ještě tu noc. Brzy však zjistil, že to nebude tak jednoduché. Bylo třeba sehnat žebříky, ale v celé vesnici se nenašel žádný dost dlouhý, a tak si je museli nechat vyrobit. Dále musel pan Bořek vybrat pár dalších mužů, kteří by měli s takovýmto druhem útoku zkušenosti. Několik se jich našlo, ale po noční bitvě na Vraníku, a pak dlouhém pochodu na Talmberk byli prostě příliš unavení na to, aby mohli podniknout další noční útok. Pak bylo také nutné postavit tábory pro vojsko, zajistit zásobování, sehnat potřebné vybavení… Než pan Bořek rozdal úkoly a vyjmenoval vše, co je třeba zařídit, šla z toho Jindrovi hlava kolem. Věděl, že by si měl jít odpočinout, stále ho ještě bolelo celé tělo po tom, co ho na Vraníku zmlátil Ištvánův pohůnek. Účast v bitvě mu také nepomohla, ale nedokázal si představit, že si jen tak lehne a usne. Cítil podivný neklid na těle i na duši. Nemohl přestat myslet na to, co mu Ištván Tóth škodolibě prozradil, když bezmocný visel z trámu. V zápalu boje se soustředil jen na přítomnost, na to, aby zůstal naživu, ale teď, když bitevní vřava pominula, přepadla ho celá škála protichůdných pocitů. Vztek, zrada, smutek nad ztrátou otce ale také radost ze získání nového, nejistota, co všechno to pro něj bude znamenat, strach, zda Racek nezemře dřív, než ho stihnout zachránit a jemu tak navždy zůstane jen hromada nezodpovězených otázek a přemýšlení nad tím, co mohlo být. Z víru myšlenek ho vytrhl hlas pana Bořka.

„Jindřichu, pojď sem!" Když se Jindra přiblížil, Bořek pokračoval: „Mám pro tebe úkol. Jak tě tak vidím, nevypadáš, že by sis snad šel lehnout. I když by to byla ta nejrozumnější věc, co bys mohl udělat... Takže se připojíš k mužům, které posílám do Ratají. Vyzvednete si tam vybavení, které budete zítra v noci potřebovat."

„Až zítra?!" přerušil ho Jindřich překvapeně. Než mohl protestovat dál, zastavila ho zdvižená ruka pana Bořka.

„Přesně tak, zítra. Pokud jsi to ještě nepochopil, muži si musí odpočinout, přepadení se musí naplánovat. Pan Diviš svěřil velení v této záležitosti mě, takže buď se budeš řídit mými rozkazy, nebo můžeš na účast zapomenout. A ne abys podnikal něco na vlastní pěst!" Poslední větu doprovodil Bořek zamračením a varovně vztyčeným prstem.

Jindra si provinile vzpomněl na den, kdy se vzepřel Bořkovým rozkazům, a k čemu to pak vedlo. Podle toho, jak se rytíř před ním tvářil, mu bylo jasné, že myslí na to stejné.

„Neboj se, pane Bořku. Znovu tě nezklamu. Já jen, mám strach o svého...otce," to slovo mu stále nešlo přes jazyk hladce.

„Rozumím, chlapče. A neboj se, pana Racka i paní Štěpánku zachráníme, ale nesmíme nic podcenit. Pojedeš tedy do těch Ratají?"

„Ano, pane," nezaváhal Jindra.

„Výborně. V Ratajích tě dobře znají a snáz ti vydají, co budeme potřebovat. Nejdřív se zastav za panem Bernardem. Dá ti pověření, které ukážeš správci ve strážnici. A tam vybereš všechno potřebné." Bořek se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval. „Už jsi něco zažil, takže ti snad nemusím připomínat, ale přece jen…černé, nebo alespoň tmavé lehké hadry, žádný kov."

„Spolehni se, pane. Vím přesně, co je potřeba," ujistil Jindra talmberského kapitána sebevědomě. Bořek zamyšleně pokýval hlavou.

„Dobrá, Jindřichu. Vyrazte co nejdřív a nikde se cestou nezdržujte. Očekávám vás zpátky, než bude tma." Bořek počkal jen tak dlouho, než Jindra lehkou úklonou potvrdil, že rozumí, a pak se hned odvrátil a vydal se rozdávat další příkazy.

Jindra pohledem zkontroloval slunce a usoudil, že je téměř poledne. Měli by to tedy do tmy stihnout bez problémů. Přípravy na cestu zabraly jen chvíli, a pak už Jindra se čtyřmi muži v patách vyráželi směr Rataje. Jeli mlčky, všechny je zmáhala únava, ale byli odhodlaní splnit svůj úkol za každou cenu.

Do Ratají dorazili asi hodinu po poledni a rozhodli se, že než půjdou na strážnici, zastaví se v hospodě na něco k jídlu. A nějaké to pivo, nebo možná dvě. Jindru vůbec nepřekvapilo, když v hospodě narazil na pana Jana Ptáčka. Mávnutím poslal své společníky, ať se jdou najíst a sám si přisedl k Ptáčkovi, který na něj už mával.

„Jindřichu, jdeš jako na zavolanou! Už jsem myslel, že se tu ukoušu nudou! Ráno přijel posel s tím, že jste na Vraníku zvítězili, ale pak jste museli rychle odjet na Talmberk… a od té doby nepřišly žádné nové zprávy. Tak povídej, co se stalo?" Jindra si jen povzdechl a přemýšlel, kde začít. Jakmile si u hospodské objednal, stručně Ptáčkovi vylíčil celou situaci. Během jeho vyprávění byl mladý šlechtic stále neklidnější, až to nakonec nevydržel a pobouřeně vykřikl:

„No to mě podrž, všichni odjedete na takovou velkolepou výpravu a mě Hanuš nechá doma! Jak mu mám dokázat, že za něco stojím, když mě vždycky nechá dřepět na Pirkštejně, zatímco se někde bojuje." Hned vzápětí se rozpačitě poškrábal na krku a dodal: „Paní Štěpánky i Pana Racka je mi samozřejmě líto." Při tom ale pokukoval po Jindrovi, jako by si právě na něco vzpomněl. „Poslyš Jindro, co tomu vlastně říkáš, že je Racek tvůj otec? Já tomu nemůžu uvěřit!"

„Prosím tě, pane, raději bych o tom teď nemluvil. Nevím, co si o tom myslet, je to příliš čerstvé." Při těch slovech se Jindra díval všude jinde, jen ne na Ptáčka a raději rychle změnil téma. „A přece nesedíš jen doma, když tu loupil Wolflin z Kamberka, jel jsi s panem Bernardem také."

„Dobře, Jindřichu, pro tentokrát jsi vyvázl, ale ještě se k tomu vrátíme," pohrozil mu Ptáček dobromyslně. „A pokud je o toho loupežníka, tak si vzpomeň, že se nakonec žádný boj nekonal. Někdo si jen tak nakráčel doprostřed jejich tábora a přesvědčil je, aby odešli. No ale to je teď vedlejší. Důležité je, že tentokrát už mě nikdo doma nenechá. Hanuš tu není, aby mi něco zakazoval, takže zítra v noci jdu s tebou. Pomůžu ti zachránit Racka i paní Štěpánku," prohlásil rozhodně a svá slova doprovodil bouchnutím pěstí do stolu, až poskočily korbely s pivem.

Jindra se nejdřív nezmohl ani na slovo a jen na Ptáčka zíral. Pak si odkašlal a opatrně se zeptal: „Jsi si jistý, pane? Bude to nebezpečné," dodal poněkud prostoduše, ale nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo.

„Samozřejmě, že jsem. Ani se nepokoušej mi to rozmlouvat, už jsem se rozhodl." Mladý šlechtic dopil pivo a vstal. „Dost bylo řečí. Jdu přikázat štolbům, ať mi nachystají koně a sejdeme se na strážnici. Musím si tam taky něco vybrat." Po těchto slovech se lehkým krokem a zjevně ve výborné náladě odebral z hospody pryč. Jindra si ukryl hlavu dlaních. Jak jen tohle vysvětlí panu Bořkovi?