Na strážnici je správce zavedl do sklepení, ukázal jim, kde skladují požadované vybavení a pak se diskrétně vytratil. Jindru překvapilo, když viděl, kolik toho v Ratajích mají. Zatímco se probíral záplavou oblečení, přemýšlel, jak často se asi tahle výbava používá, k čemu ji pan Hanuš vlastně potřebuje. Nepochybně však přišla velice vhod, alespoň teď nemusel jezdit po širém okolí a hledat bandity, které by vysvlékl, nebo nakupovat u krejčího za vlastní groše. Všichni muži museli vyzkoušet každý z kusů vybavení několikrát, než našli takový, který by jim dobře padl. Jindrovi zbývaly už jen rukavice a začínal si dělat starost o pana Ptáčka. Kde proboha vězí? V tom se otevřely dveře a očekávaný šlechtic vstoupil dovnitř.

„Tak se podíváme, co tu pro mě je," prohlásil bez pozdravu a vykročil přímo k truhlám. Jindrovi společníci se uklonili a uvolnili mu cestu. Jindřich sám zatím vytáhl rukavice, které mu seděly, a pak pobaveně sledoval, jak se Jan Ptáček se znechuceným výrazem ve tváři prohrabuje truhlami.

„Ach bože, to si mám opravdu obléci tohle?" Povzdechl si šlechtic ztěžka a zamával Jindrovi před nosem tunikou, která vypadala, že už toho zažila opravdu hodně.

„Ještě máš čas vycouvat. Nikdo ti to nebude mít za zlé," usmál se na něho Jindra vyzývavě.

„Jen si na mě neotevírej hubu, kovářskej, nejsem baba, co se vzdává," odbyl ho Ptáček, ale v jeho hlase nebyla žádná zloba. Od doby, co se poprvé potkali, jejich vztah prošel velkou proměnou. Dalo by se říct, že byli téměř přátelé, pokud je to vůbec mezi urozeným pánem a poddaným možné. Pokud ho Ptáček nazval kovářem, věděl Jindra, že vstupuje na tenký led a mohl se rozhodnout zda se stáhne, nebo bude tlačit na pilu, a pak možná překročí hranici, kterou si šlechtic stanovil.

„Jistě, pane," odvětil Jindra smířlivě. Přece jen nebyli sami a na veřejnosti se k Ptáčkovi snažil chovat uctivěji, než v soukromí. Na znamení dobré vůle pak šel a pomohl mu najít vše potřebné. Při odchodu ze strážnice se ještě notně zdrželi, když správce trval na tom, že každý půjčený kus musí zaznamenat do svých knih. Aby jej snad nikdo nemohl obvinit ze švindlování.

Když se konečně ocitli na čerstvém vzduchu (nebo alespoň tak čerstvém, jak jen bylo v Ratajích možné), slunce už stálo na obloze o dost níž. Do soumraku však stále zbývalo času dost. Přesto se Jindra rozhodl příliš nezdržovat, a tak naložili balíky s oděvem na své koně a vyrazili k Talmberku. Cestou je pan Ptáček zasypával záplavou zábavných historek z lovu, jedna nehoráznější než druhá. Proud historek se však pomalu tenčil, čím blíže Talmberku byli, až nakonec vyschl docela. Ptáček pak zajel se svým koněm až k Jindrovi a šeptem ho oslovil:

„Poslyš, Jindro, myslíš, že bys mě mohl doprovodit, až půjdu za strýcem? Víš, mohl by ses za mě přimluvit. Řekneme mu, žes mě požádal, jestli bych ti nepomohl, no a já jsem samozřejmě nemohl svého kamaráda odmítnout."

Jelikož byl Ptáček kousek za ním a neviděl mu do obličeje, dovolil si Jindra protočit panenky. Takhle to skončilo vždycky. Mladý pán si něco vymyslel, jeho do toho zatáhl a nakonec to byl vždycky Jindřich, který je oba tahal z průseru. Do kterého by se on sám nikdy nedostal. A přesto mu vždycky kývl. Později si to obhajoval tím, že jako poddaný nemůže žádost svého pána odmítnout. Ale ve skrytu duše věděl, že ho Ptáčkovy potrhlé nápady vlastně baví a rád na ně vzpomíná, když se sejdou v hospodě u nějakého toho piva...nebo pěti.

„Samozřejmě, pane, bude mi ctí," odpověděl a vysekl v sedle poněkud přehnanou úklonu. Ptáček jen něco zamručel a vzdálil se. Nepochybně poznal, že se mu Jindřich zase vysmívá, ale příliš stál o jeho pomoc, než aby riskoval, že ho urazí a přijde o ni.

Zanedlouho už projížděli mezi prvními domky vesnice pod Talmberkem. Jindra se otočil ke svým čtyřem společníkům, kteří se celou cestu drželi stranou, poněkud nesví v přítomnosti šlechtice. „Podejte zprávu panu Bořkovi i za mě. Řekněte mu, že jsem musel v neodkladné záležitosti za panem Hanušem." Odpověděli mu kývnutím hlavy a pak se odpojili a zamířili k lomu. Jindra s panem Ptáčkem zůstali stát.

„Tak a teď musíme pana Hanuše najít," oznámil Jindra a rozhlédl se kolem sebe, jako by snad očekával, že se Hanuš vynoří za nejbližší chalupou.

„Počkej, to mi chceš říct, že nevíš, kde je?" Otázal se Ptáček užasle.

„Když jsem odjížděl, teprve se rozhodovalo, kde se postaví jaký tábor," odsekl Jindřich. „Prostě najdeme nejbližší stráž a zeptáme se."

„Jak říkáš, Jindřichu. Veď nás."

Jindra si pro sebe zamumlal něco o nevděčných ptácích, ale dával si dobrý pozor, aby jeho slova dolétla jen ke koňským uším. Nakonec měli štěstí. Ukázalo se, že pan Hanuš přebývá v táboře nedaleko od cesty, po které přijeli. Koně nechali na okraji tábora a pokračovali pěšky. Už z dálky bylo slyšet Hanušův dunivý hlas, který byl bezpečným poznávacím znamením a který se jeho majitel neobtěžoval ztlumit ani v kostele. Když se vynořili zpoza stanů, uviděli Ratajského pána, jak rozmlouvá s panem Divišem. Okamžitě si jich všiml také a zmlkl uprostřed věty.

„Strýčku!" Zahlaholil Jan Ptáček bodře na pozdrav. „Pane Diviši," dodal s lehkou úklonou.

„Pane Hanuši," uklonil se Jindra. „Pane Diviši."

Hanušův pohled na okamžik zalétl k Jindřichovi, ale pak se bezpečně stočil zpátky k jeho svěřenci. Diviš opětoval pozdravy obou mladíků, a poté se stáhl stranou. Podvědomě vycítil, že následující rozhovor se ho netýká. Zároveň však tušil, že by se mohl stát vítaným zdrojem rozptýlení.

„Synovče," oslovil Hanuš Ptáčka překvapivě klidným hlasem, „doufám, že máš pro svou přítomnost zatraceně dobré vysvětlení." Mladšímu šlechtici ztuhl úsměv na rtech a šťouchnutím do ramene naznačil Jindřichovi, že nastal jeho čas.

„Můj pane, za přítomnost Pana Ptáčka můžu já," přiznal se Jindra svým nejlepším kajícným tónem. „Náhodou jsme na sebe narazili v Ratajích, kde jsem byl s posláním od pana Bořka. A jelikož neměl od nás žádné nové zprávy, jal jsem se mu vysvětlit situaci. No řeč přišla i na náš pokus o záchranu paní Štěpánky a mého otce. A v tu chvíli mě napadlo, že pana Ptáčka požádám o pomoc, neboť jeho zkušenosti s nočními výpravami jsou v pravdě bohaté. A pan Ptáček, jakožto dobrý křesťan a statečný muž, nemohl odmítnou prosbu svého přítele a souhlasil, že se k nám připojí." Jindra se opravdu snažil, dal do toho všechno. Všechny ty lekce ve vybraném způsobu mluvy, které mu Ptáček uděloval, padly na úrodnou půdu. Jak mluvil, jeho hlas postupně nabíral na síle a přesvědčení a vše doprovázel upřímným nevinným pohledem, který měl naznačit, že jeho vlastník neudělal nic špatného.

Během Jindřichova proslovu stál Hanuš nehnutě, jen obočí mu stoupalo stále výš a výš.

„Je to tak, strýčku. Když mě Jindřich poprosil, zda bych mu nepomohl zachránit otce, musel jsem souhlasit. Stejně tak by to udělal Jindra, pokud by šlo o tvou záchranu a požádal bych já jeho," přispěchal Ptáček Jindrovi na pomoc.

Rozhostilo se ticho, přerušované jen odkašláváním pana Diviše v pozadí, které podezřele připomínalo maskovaný smích. Hanuš s kamennou tváří sledoval, kterak se sebevědomý postoj jeho synovce a Jindřicha postupně mění v nahrbené přikrčení provinilců, kteří vědí, že byli přistiženi. Když začali přešlapovat a nervózně si mnout ruce, už to nevydržel a srdečně se rozesmál.

„Oba dva jste nemožní šašci, kteří mě přivedou do hrobu předčasně," vyrážel ze sebe, zatímco se mu ramena otřásala smíchem. „No ale ať je po vašem. Je mi jedno, čí nápad to byl tentokrát," tady loupl okem po Janovi, aby mu dal najevo, že ví, jak to bylo doopravdy. „Můžete jít zítra oba dva. A ty, Jindřichu, tady na mladého pána dohlédneš, aby se mu nic nestalo."

„Můžeš se na mě spolehnout, pane," uklonil se Jindra.

„A teď mi zmizte z očí oba dva, mám tu ještě záležitosti, které chci projednat s panem Divišem." Na to se k nim otočil zády a pokynul Divišovi, aby se k němu zase připojil.

Jindra s Ptáčkem nemohli uvěřit svému štěstí. Na nic nečekali a dali se na rychlý ústup, aby si to Hanuš snad ještě nerozmyslel. Jakmile byli dost daleko, podívali se na sebe a naráz se rozesmáli.

„Teda, Jindro! Nemůžu uvěřit, že nám tohle prošlo! Mimochodem, ta tvoje řeč byla opravdu působivá. Málem jsem ti uvěřil i já sám. Vážně ti děkuju, žes mě tentokrát zachránil."

„Rádo se stalo. Vždyť šlo i o můj krk!" Oba dva se poplácali po zádech, aby si vzájemně pogratulovali, jak chytře to vymysleli a vydali se do tábora v lomu.