V táboře se Jindra nejprve ohlásil panu Bořkovi a seznámil ho se změnou v plánech. Bořek zpočátku pochyboval a snažil se pana Ptáčka od účasti odradit, nicméně povolení od pana Hanuše přebilo veškeré námitky, které měl, a tak jen potřásl hlavou a poslal oba mladíky, ať se mu klidí z očí. Jindřich dostal na zbytek dne a noc volno, do služby se měl přihlásit až další den ráno.

Po této poslední splněné povinnosti na Jindru náhle padla strašlivá únava. Děkoval bohu, že se zabavil plátové zbroje předtím, než se vydal do Ratají. Takto se jen rozloučil s panem Ptáčkem, dopotácel se do své přidělené chýše, tam si sundal to nejnutnější, a pak usnul hned, jak ulehl na lůžko.

Ze spánku ho vytrhla něčí ruka položená na rameno. Měl pocit, že sotva zavřel oči, ale pak si uvědomil, že v chýši panuje tma a jediné světlo proniká dovnitř z pochodně zapíchnuté před vchodem.

„Vzbuď se, pane," oslovil ho strážný klečící vedle něj. „Posílá pro tebe pan Bořek. Máš ihned přijít do kovárny tady v lomu."

Jindra zuřivě mrkal, aby zahnal ospalost a chvatně hledal boty, které předtím jen tak odhodil. „Co se děje?" Vyptával se.

„Před chvílí přivlekla hlídka nějakého chlapa. Prý ho lapli, když se pokoušel proplížit přes most ve vesnici."

Konečně obutý Jindra popadl meč a svrchní kabátec a následoval strážného ven. Tam se rozdělili; strážný se vrátil na své místo a Jindřich zamířil k přístřešku s kovárnou. Cestou si oblékl kabátec, pochvu s mečem si nepřipínal, nesl ji v ruce. Už z dálky viděl množství pochodní a hlouček postav. Když se přiblížil, jeden z mužů upozornil pana Bořka a ten se odpojil od skupiny a mávnutím přivolal Jindru k sobě.

„Pane Bořku," pozdravil ho Jindra lehkou úklonou.

„Jindřichu." Opětoval pozdrav Bořek. Pak pokynul rukou směrem ke kovárně. Jindra se poslušně otočil a uviděl u jednoho z kůlů podpírajících střechu přivázaného muže. Podle toho, jak visel v poutech, usoudil, že je v bezvědomí.

„Hlídka nám řekla, že ho spustili po laně z hradeb Talmberku. Naši muži ho chytili a omráčili - vběhl jim do rány přímo za mostem. Pitomec...asi si nechtěl namočit boty," sdělil mu Bořek a potřásl u toho hlavou, jako by nemohl uvěřit zajatcově hlouposti. „V jeho vaku jsme našli tohle. Prý umíš číst, proto jsem tě nechal probudit." Talmberský kapitán podal Jindrovi kus přeloženého papíru a zároveň k němu natáhl ruku s pochodní, aby lépe viděl. Jindra po něm dychtivě sáhl třesoucí se rukou a dech se mu zatajil – možná se dozví něco o otci! Ale když papír rozložil, projelo jím zdrcující zklamání. Psaní nebylo v jazyce, kterému by rozuměl. Jen s velkým vypětím se ovládl, aby se mu nechvěl hlas.

„Je mi líto, pane, ale bohužel to nedokážu přečíst. Taková slova jsem nikdy předtím neviděl… možná je to maďarština? Bude to nejspíš dopis, vidím tu jména – Tóth... Erik… ach, tady je jméno pana Racka… " Jindra bezmocně pokrčil rameny. „Víc ti neřeknu."

Stín zklamání se mihl i v očích pana Bořka, ale rytíř se rychle ovládl. „Nic si z toho nedělej, chlapče. Ještě pořád máme tamhle toho. Něco vědět musí a my to z něho dostaneme," pronesl s jistotou.

„Dobrovolně nám toho asi moc neřekne," zapochyboval Jindra, ale v duchu už přemýšlel, jak by se zajatci dostal na kobylku a přiměl ho mluvit.

„Toho bych se nebál, je spousta způsobů, jak ho donutit zpívat," odvětil Bořek zlověstně.

Jindra se nepatrně zachvěl, když si uvědomil, jaké způsoby má pan Bořek na mysli. On sám se k násilí uchyloval nerad. Zvlášť po té ošklivé epizodě s Prckem. Když z něj tehdy vyprchal adrenalin a on celou situaci mohl zhodnotit zpětně a s nadhledem, byl sám ze sebe zděšen. Nemohl se ubránit pomyšlení na to, co by řekli jeho rodiče; představil si zklamání v očích otce a smutnou tvář matky. Toho dne pohlédl do očí nepříjemné pravdě a od té doby byly pěsti až poslední volba, když všechno ostatní selhalo. Události posledních dní sice jeho přesvědčení poněkud nahlodaly; nenávist, kterou pocítil k Ištvánovi a jeho kumpánům stále vřela těsně pod povrchem, nově násobená strachem o Racka, ale vzpomínka na mrtvé rodiče zatím ještě dokázala chladit rozbouřenou krev. Potřásl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky a s novým odhodláním pohlédl na pan Bořka.

„Pane, necháš mě s ním první promluvit? Třeba se mi podaří přesvědčit ho, aby vyklopil, co ví," pronesl s větší jistotou, než cítil. Bořek zúžil oči a zkoumavě si Jindru měřil.

„Proč ne, ničemu tím neuškodíme. A když to nevyjde, vždycky můžeme přitlačit." S tím se Bořek otočil a zamířil zpět k zajatci. „Pojď, začneme hned, není na co čekat. Probuďte ho," přikázal strážným. Jeden z nich přikročil k přivázanému muži a s chutí mu vrazil pořádnou facku, až jeho hlava odlétla dozadu, a pak pro jistotu přidal z druhé strany další. Jindra si mezitím opřel meč o kovadlinu a se založenýma rukama vyčkával. Strážný se už už napřahoval k třetí ráně, když v tom muž zasténal a otevřel oči. Pár vteřin mu trvalo, než pochopil, kde je a co se asi stalo. Poté se mu z úst vyřinul proud hrubých nadávek a urážek.

Jindra se postavil tak, aby muže dobře viděl a oslovil ho: „Jak ti říkají?" Zajatec přerušil svou litanii a pokusil se na Jindřicha plivnout, ale povedlo se mu jen poprskat si bradu, což ho rozzuřilo ještě víc a své další urážky zaměřil přímo na Jindru. Ten se obrnil trpělivostí a zkusil to znovu. „Podívej se, sám vidíš, že jsi v pěkným průseru. Víme, že jsi byl na Talmberku a že jsi pomáhal Tóthovi. Za to máš setkání s katem jisté. Ale ještě si můžeš vybrat, jakým způsobem tenhle svět opustíš. Zda to bude rychlé stětí, nebo provaz. Slyšel jsem, že když chce, umí to kat pěkně natáhnout..." Tady se Jindra pro větší efekt na chvíli odmlčel. „Stačí, když nám pravdivě odpovíš na naše otázky a já se zaručím, že tvoje smrt bude rychlá a bezbolestná."

Během Jindrova proslovu se svázaný muž posměšně ušklíbal a na konci už se vyloženě smál. „Vyser si oko," odsekl. „Sami jste až po krk ve sračkách, jen to ještě nevidíte. Neřeknu vám ani hovno."

Jindřicha zajatcova odpověď poněkud znepokojila. „Dobře si to rozmysli. Já se tě ptám ještě slušně, ale pokud jsem přijde mistr málodobrý… viděl jsi vůbec někdy kata při práci?" Jindra sám nikdy mučení neviděl, ale Heřman v Ratajích mu o tom jednou vyprávěl a nebylo to nic, co by chtěl zažít na vlastní kůži. Jeho výprask na Vraníku se proti tomu jevil jako pohlazení v rukavičkách.

„Běž do prdele!" Odpověděl mu na to zajatec.

Jindra se nadechoval k dalšímu přesvědčování, ale pan Bořek ho chytil za paži a odvedl stranou. „Nemá to cenu, Jindřichu. Zkusil jsi to dobře, ale tenhle prašivec se slov nebojí. Ani obyčejných pěstí. Pošleme pro kata do Ratají a ten už nám tenhle oříšek rozlouskne."

„Asi máš pravdu, pane Bořku," pokýval Jindra hlavou. „Mám vyrazit hned?"

Bořek na něj užasle pohlédl. „Teď za tmy? Chceš si snad na cestě zlámat vaz? A vůbec, proč bys měl jezdit právě ty?" Talmberský kapitán přivolal jednoho ze strážných. „Vzbudíš další dva chlapy a budete zajatce neustále hlídat. Ty, Jindřichu, hned za úsvitu zajdeš za panem Bernardem, aby vyslal někoho pro kata do Ratají. Za světla budou zpátky rychle. Jak dorazí, chci o tom hned vědět. Kdyby se dělo cokoliv dalšího, vzbudíte mě." Bořek věnoval poslední pohled zajatci, a pak se odebral na své lůžko.

Jindra pomohl strážným zkontrolovat a posílit zajatcova pouta, domluvil si s nimi, že ho za svítání probudí a počkal, dokud nedorazily posily. V chýši se pak dlouho převaloval a nemohl usnout. Zbytek noci proběhl klidně a posel s katem dorazili v rekordním čase. Rychlost cesty byla ovšem vykoupena katovým nepohodlím – Heřman nebyl na sedlo zvyklý, a tak se po sesednutí hodnou chvíli bolestivě kroutil a chodil s nohama podivně od sebe. Pan Bořek ani Jindra však neměli pro katovy problémy příliš pochopení a hned, jak se trochu narovnal, ho nahnali do práce.

Zajatec při pohledu na kata a jeho nástroje poněkud zbledl, ale dál se snažil hrát divadlo a hlasitě všechny okolo častoval vybranými výrazy. To mu vydrželo až do chvíle, než se mu do těla zanořil první speciální nůž. Pak se slova změnila v nesrozumitelný jekot a kvílení. Jindra se nechtěl mučení účastnit, ale protože se vyznal v kovárně, dali mu na starost oheň a měchy. A tak teď stál u rozpálené výhně, strkal do ní železné pruty a snažil se nemyslet na to, k čemu je použijí. Raději si představoval, že je zpátky v kovárně ve Skalici a s tátou se chystají vyrábět podkovy. Byla to hezká představa, ale bolestné výkřiky a pach krve ji rychle změnily ve vzpomínku na den, kdy se přihnalo Zikmundovo vojsko. Jindra se otřásl a vztekle bodnul železem do rozžhavených uhlíků, až vyprskly jiskry.

Na pálení žhavým kovem naštěstí nedošlo. Heřman sice zavolal na Jindřicha, ať mu jeden prut přinese, ale zajatci stačil jediný pohled na svítící špičku a veškeré zbytky odvahy ho opustily. Začal vzlykat a k zápachu krve se přimísil i štiplavý pach moči. Jindra beze slova podal železný prut katovi a rychle odkráčel za kovárnu. Tam několik minut seděl se zavřenýma očima a děkoval bohu, že se muž vzdal dřív, než mohli železa použít. Také ho napadlo, jak by se na zajatcově místě zachoval on. Kolik bolesti by vydržel, než by přišel o poslední zbytky důstojnosti a změnil se ve vzlykající trosku prosící o smilování. Kvůli čemu nebo komu by byl ochotný takovou bolest vůbec podstoupit? Doufal, že to nikdy nebude muset zjistit.

Když se vynořil zpoza kovárny, spočinul na něm vědoucí pohled pana Bořka. Ale rytíř Jindrovu slabší chvilku nijak nekomentoval. Kat Heřman si mezitím sbalil své náčiní a vzdálil se do nedalekého přístřešku, nicméně zůstával stále po ruce a na očích, pokud by si snad chtěl zajatec spolupráci rozmyslet.

Jelikož už ráno pokročilo, rozhodl se Bořek poslat pro pana Diviše a pana Hanuše, aby mohli být přítomni výslechu. Jindřich se tohoto úkolu rád chopil, byla to dobrá příležitost protáhnout se a vyčistit si hlavu. Pány nalezl při snídani. Zatímco jedli, zpravil je o celé záležitosti s chyceným poslem. Oba šlechtici si výslech nechtěli nechat ujít a než se nachystali na cestu, posloužil si Jindra zbytky jejich snídaně. Zpátky do lomu vyrážela celá výprava. Kromě obou pánů s nimi cestovaly osobní stráže a také písař, aby o celé věci mohl vyhotovit záznam.

V lomu Jindra zjistil, že se k panu Bořkovi mezitím připojil i Jan Ptáček. Když došli ke kovárně, všiml si, že zajatce někdo převlékl a umyl a zem pod ním byla čerstvě posypaná pískem. Kat Heřman stále ještě seděl opodál a brousil ostří své sekery. Zřejmě dostal příkaz zdržet se, kdyby se snad páni rozhodli, že chtějí popravu vykonat ihned.

Když k zajatci přišli, ani nezdvihl hlavu. Před nimi stál zlomený muž, zbavený veškeré naděje, kromě té na rychlou a bezbolestnou smrt. Ty tam byly nadávky a velkohubá povýšenost. Nahradila je pokora a odevzdanost, snaha zavděčit se. A tak nakonec prozradil, co mohl. Jmenoval se Zdeněk a narodil se jako třetí syn kupci z Uhlířských Janovic. Otcovu živnost měli zdědit jeho starší bratři a on se rozhodl utéct z domu a zkusit štěstí ve světě. Následoval příběh, který přítomní muži slyšeli v různých obměnách už mnohokrát. Jedna loupeživá banda střídala druhou, až se nakonec ocitl ve službách Ištvána Tótha. Jelikož se jako kupecký syn naučil trochu číst, psát i počítat, brzy mu v bandě patřilo ne úplně bezvýznamné místo. Vlastně mu štěstí v životě docela přálo, na rozdíl od mnohých jemu podobných… až do teď. Dopis, který měl u sebe, byl určen pro Erika, Ištvánova pobočníka. A ten měl za úkol dovést k hradbám Talmberku armádu Havla Medka z Valdeku. V tomto místě pan Diviš zpozorněl.

„Havel Medek?! Co ten tu pohledává? Kde se nachází ta jeho armáda?" Zeptal se zostra. Zdeněk ale nevěděl, jakou roli Havel Medek hraje. Jeho vojsko však prý mělo být ještě v Týnci nad Sázavou, čekat na zprávu, kterou měl doručit. Všichni přítomní se neznatelně uvolnili, uklidněni vědomím, že se na ně právě teď nevalí další katastrofa.

„Co posádka Talmberku, kolik má Ištván Tóth mužů?" Zajímalo pana Bořka. Podle Zdeňka jich mohlo být asi patnáct i s ním, což bylo méně, než Bořek čekal. Nebýt rukojmích, mohli by se s muži, které tu měli, pokusit hrad dobýt přímým útokem.

„A co rukojmí? Pan Racek a paní Štěpánka? Víš, kde je drží?" nevydržel to už Jindra a položil otázku, která jeho samotného pálila nejvíc.

„Jsou oba spolu, v té věži na hlavní bránou. Dveře jsou zamčené a hlídá je vždy jeden strážný, víc jsme jich nemohli postrádat, aby nechyběli jinde," odpověděl Zdeněk ochotně. Jindra málem vykřikl radostí. Tohle jim při jejich nočním útoku určitě pomůže. Následovaly ještě otázky na počet hlídek a systém obchůzek, než konečně naznali, že vědí vše, co potřebovali. Pánové Hanuš a Diviš pak rozhodli, že Zdeněk zatím zůstane naživu pro případ, že by vyvstaly další otázky, na které by mohl znát odpověď. Pan Diviš mu ještě na své slovo šlechtice přísahal, že za projevenou ochotu spolupracovat mu náleží rychlá smrt stětím. Stráž pak stále spoutaného a úlevou vzlykajícího Zdeňka odvedla do jedné z chýší. Na to se Hanuš s Divišem odebrali zpět do svého tábora, aby se poradili, jak se nejlépe ubránit možnému přepadení a Jindra, pan Bořek a Jan Ptáček začali spřádat plány na noční výpravu.