Jindra se ze svých úvah probral právě včas. Horní okraj žebříku se zrovna se slabým ťuknutím opřel o cimbuří. Oba muži, kteří ho tak pracně zvedali, si otřeli zpocená čela a znovu ho pevně chytili. Druhá dvojice po něm začala šplhat nahoru, přičemž ještě předtím zkontrolovali polohu strážných nahoře, aby měli jistotu, že je nezahlédnou. Jindra s panem Ptáčkem je zachmuřeně pozorovali. Když se dříve toho dne domlouvali s panem Bořkem, jak to všechno provedou, došlo k hádce (jedné z mnoha) o to, kdo se na hradby vydá jako první. Jindra i Jan Ptáček trvali na tom, že to budou právě oni, byť každý měl jiný důvod; Jindřicha hnala touha osvobodit otce - nejraději by byl u všeho, aby osobně dohlédl na to, že se nic nepokazí. Ptáček zase toužil po strýcově uznání a věřil, že cesta k němu nejsnáze vede přes hrdinské činy, k nimž dozajista patří i zdolaní nepřátelských zdí. Nicméně pan Bořek se trochu obával horkých hlav obou mladíků a rázně si prosadil svou. A tak teď dřepěli dole a čekali na signál. Zdálo se to jako věčnost, ale pak: „Konečně," vydechl pan Ptáček, strčil do Jindry loktem a ukázal na ruku s pochodní, která jim mávala z mezery v cimbuří. Poté už šlechtic na nic nečekal a vrhl se k žebříku, aby ho snad Jindřich nepředběhl. Jindra si ještě pohmatem zkontroloval, zda má dýku bezpečně v pochvě u pasu, a pak následoval Jana Ptáčka na hradby. Za ním lezl ještě jeden z dvojice od žebříku, ten druhý měl zůstat dole hlídat.
Nahoře na hradbách se rozdělili; dva muži se vydali směrem k jižní hradbě, která vedla okolo obytného paláce. Jindra, pan Ptáček a poslední člen jejich skupiny, strážný Petr, zamířili na sever k bráně. Když procházeli okolo dvou bezvládných těl, Jindra o ně sotva zavadil pohledem. Věděl, že už se nepostaví. Na tom, že nebudou brát zajatce, se během plánování shodli všichni téměř hned. Museli být rychlí a museli být potichu. A nejjistější způsob, jak umlčet muže, byla dýka do hrdla.
Jindra šel jako první. Na rohu se zastavil a opatrně vystrčil hlavu, aby obhlédl situaci. Vzápětí sebou cukl jako had a hlavu rychle stáhl. „Jsou tam dva, přesně jak říkal Zdeněk," vyhrkl šeptem. „Ale jeden jde směrem sem!" Všichni tři na pár vteřin zaváhali a dívali se po sobě; Jindra se nakonec vzpamatoval nejdřív. „Pokud zajde až sem, chytím ho a strhnu na sebe. Pan Ptáček se postará o to, aby se moc nebránil. Ty, Petře, budeš hlídat toho druhého a pokud nás uslyší, vletíš na něj a vyřídíš ho," vychrlil ze sebe překotně. Na víc než přikývnutí už nebyl čas; muž právě vyšel zpoza zdi. Přálo jim však štěstí. Strážný se neotočil hned, pokračoval rovně, zřejmě chtěl vyhlédnout přes cimbuří. To už ale nestihl. Dvěma kroky byl Jindra u něj. Jednou rukou mu přikryl ústa, druhou mu ovinul kolem krku a silně stiskl a pak s ním prudce smýkl dozadu tak, aby je kryla zeď. Muž byl z nenadálého útoku natolik překvapený, že v první chvíli úplně ztuhl a to ho stálo život. Než se stihl začít pořádně bránit, už u něj stál pan Ptáček a chytil ho za ruce. Jindřich pak přitáhl ruku, kterou svíral mužův krk a zároveň mu prudce trhl hlavou do strany a dozadu. Muž přidušeně zachrčel a po chvíli se ozvalo prasknutí zlomeného vazu. Tento pohyb bohužel uvolnil železný klobouk, který se mu dosud nějakým zázrakem držel na hlavě. Jen pohotová Ptáčkova reakce zabránila kovovému zvonění, které by padající klobouk vydal při střetu se zemí. Vyděšené pohledy se setkaly nad mužovou holou hlavou.
Zatímco se ti dva pachtili s prvním mužem, strážný Petr se rozhodl raději nečekat. Jistým krokem se vydal ke druhému hlídači. Spoléhal se na to, že zvuk jeho chodidel bude považován za návrat první hlídky. Když za sebou zaslechl cinkání, zrychlil. Ve světle mužovy pochodně si všiml, že tento nemá kroužkovou kuklu ani helmu, a tak vytáhl dýku. Když byl muži na dosah, hlídač se otočil. Oči mu málem vylezly z důlků a ústa se otevřela k výkřiku. Pohotový Petr mu vrazil zbraň zespodu pod bradu a potáhl do strany, čímž proťal tepnu. Muž zavrávoral dozadu a narazil do cimbuří. Pak už ho Petr zachytil a složil na zem.
Když se všichni tři zase setkali, nikdo z nich nemluvil. Oči měli rozšířené, zrychleně dýchali a srdce jim prudce bušila. Chvíli jen tak stáli a poslouchali, jestli se nerozezní poplach. Nějaký hluk sice nadělali, ale zdálo se, že protentokrát jim to prošlo. Když opadl nával adrenalinu, poplácal Pan Ptáček Jindřicha uznale po zádech.
„Teda Jindřichu, ledacos jsem už o tobě zaslechl, viděl jsem tě mlátit chlapy na turnajích, ale zlámat holýma rukama muži vaz? To se jen tak nevidí!" pochválil šlechtic Jindru vzrušeným šepotem.
„No… hmm… díky, pane," vykoktal omámeně Jindra. Stále tak docela nemohl uvěřit tomu, co právě provedl. Mužů už zabil hodně, ale ještě nikdy jen tak beze zbraně. Starší a zkušenější Petr nechal oběma mladíkům pár chvil na uklidnění, a pak jim naznačil, že by měli uklidit tělo probodnutého strážného. Odvlekli ho do strážnice nad bránou. První překážku zdárně překonali, ale to těžší je teprve čekalo.
Pan Bořek nebyl příliš zbožný muž. Ano, byl řádný křesťan a na mše chodil tak často, jak jen mu povinnosti dovolovaly, ale v běžném životě se rád spoléhal sám na své schopnosti, než že by vzýval boha a pasivně čekal, co se stane. Tuto noc se však modlil. Neklečel, na to byl příliš nervózní; ale za neustálého popocházení vysílal pohledy směrem k Talmberku a modlitby k nebesům. Pan Hanuš s panem Divišem také nespali. Seděli v Divišově stanu, popíjeli víno a i jejich myšlenky byly obráceny k bohu. Hanuš tedy ještě přemýšlel nad tím, co asi napíše Ptáčkově matce, pokud se mladý šlechtic z výpravy nevrátí.
Na vnitřním nádvoří měli podle zajatého posla hlídat dva muži. Doposud bylo vše tak, jak to zajatec popsal, což Jindru poněkud uklidňovalo, ale neznamenalo to že by ztratil veškerou opatrnost. Čekal na schodech u brány, až se znovu vrátí strážný, který procházel nádvoří po zemi. Ptáček s Petrem se měli proplížit okolo něj a zbavit se muže na ochoze. Dýku měl nachystanou v ruce – ani tento muž neměl žádnou ochranu krku, jak si všiml, když procházel u brány poprvé. Konečně se objevilo světlo. Plamen ozářil kameny v oblouku brány. Jindra s napětím sledoval, jak muž prochází okolo. Byl připravený skočit po něm, pokud by snad pohlédl jeho směrem. Ale strážný se díval dopředu. Když došel až k bráně, čekal Jindra, že se otočí a půjde zase zpátky. Avšak muž si místo toho odložil pochodeň, pak si rozvázal poklopec a s očima upřenýma na zeď před sebou začal močit. Jindra nezaváhal, takovou příležitost si nemohl nechat ujít. Strážný stál navíc příhodně zády k němu. Pár neslyšných kroků, ruka přitisknutá na ústa a ostrá čepel přejela muži po krku. Tělo okamžitě povolilo, jako když se loutce přestřihnou vodící nitě. Jindra ho na poslední chvíli zachytil a položil na zem, ale pak zase rychle zacpal nešťastníkovi pusu, protože muž začal vydávat chrčivé, bublavé zvuky a celé jeho tělo se otřásalo. Jindra tam klečel s rukama na jeho tváři a pohled upíral přímo před sebe, aby se nemusel dívat na mužovo obnažené tělo, nebo aby snad náhodou nepohlédl do očí umírajícího. Ani o jedno příliš nestál. Po chvíli, která se zdála věčností, pohyb ustal. Jindra se rychle zvedl a odkráčel stranou.
Jakmile se zase trochu uklidnil, vydal se pomalým krokem na nádvoří. Držel se přitom u stěny domku, kde přespal, když Talmberk navštívil poprvé. Na rohu se zastavil a zaposlouchal. Řinčivý krok strážného bylo stále slyšet, ale pak najednou utichl. Zato se ozvalo cinkání a zdušené sténání, po chvíli zakončené vlhkým zachroptěním. A pak se zase rozhostilo ticho. Jindra byl přesvědčený, že tentokrát je musel někdo slyšet. Že se co nevidět otevřou dveře a na nádvoří vtrhne tlupa ozbrojenců a jejich plány přijdou vniveč. Ale nestalo se nic. Zanedlouho se k němu připojili pan Ptáček s Petrem. Mladý šlechtic měl na bledých tvářích tmavé cákance a v očích mírně vytřeštěný pohled. Jindřich si dovolil ho krátce a nešikovně obejmout. Měl pocit, že to mladík potřebuje. A nemýlil se.
„Tenhle byl snad poslední," zašeptal Jan Ptáček, když se vymanil z Jindrova sevření. „Teď už to bude snadné."