Jindra byl nakloněn s Ptáčkovým hodnocením souhlasit, nicméně vždycky tu hrozilo nebezpečí, že se vzbudí některý z mužů uvnitř, vyjde na nádvoří a spustí poplach. Museli si pospíšit. Nejdřív se však vrátili zpátky k bráně. Bylo dohodnuto, že se u ní potkají s dvojicí, která měla zlikvidovat stráže na jižních a východních hradbách. Muži už tam na ně čekali. Jeden z nich seděl na schodech a držel se za paži, ale Jindrův starostlivý dotaz odbyl máchnutím rukou. Když se vzájemně ujistili, že každý splnil svůj úkol, přednesl Jindřich návrh, kterým se už chvíli v myšlenkách zaobíral:

„Myslím, že bysme se měli pokusit zajmout Tótha." Odpovědí mu bylo omráčené ticho. Pak se ozval pan Ptáček.

„Ty ses pomátl, Jindřichu! Tohle v plánu nebylo."

„Já vím. Co když nás ale objeví, až budeme utíkat s paní Štěpánkou a panem Rackem? Pak bude lepší mít vlastní rukojmí. Dýka na Tóthově krku nám zaručí bezpečí," prohlásil s přesvědčením Jindra.

„Jen když se to povede. A Bořek tenhle nápad přece smetl ze stolu, jako příliš nebezpečný," opáčil Ptáček, ale znělo to slabě, jako by jen říkal to, co si myslí, že by měl říct. Jindra vycítil příležitost.

„Ale Bořek tu teď není. Zatím šlo všechno hladce a přece víme, že Tóth u sebe žádnou stráž nemá..."

Ptáček ještě chvíli váhal, ale pak kapituloval. „K čertu s tebou, Jindro! Tak dobře, uděláme to podle tebe. Jak si to představuješ?"

„Úplně jednoduše. Já se vydám pro paní Štěpánku a otce. Jednoho strážného zvládnu sám a ve dvou už paní Štěpánce dokážeme po cestě pomoci. Ty, Petr a Vítek," kývl na zmíněné muže, „zajmete Tótha. Tři na něho musíte stačit." Jindra mluvil rychle, hádkou už ztratili dost času. „Adam zůstane na hlídce u brány. Pokud by se strhl poplach, zvedneš ji a poběžíš pro pomoc." Muž se zraněnou rukou přikývl.

„No výborně, to se mi líbí. Konečně ukážu strýci, že nejsem takový budižkničema, za jakého mě má," nadchl se pro Jindrův plán pan Ptáček. „Kde se potkáme?"

„Zase tady u brány," odpověděl Jindřich. V zápalu pro věc zapomněl na slib, že na Ptáčka dohlédne a zcela vědomě se vzepřel příkazu pana Bořka. Žádat o odpuštění je jednodušší, než prosit o povolení, jak už se několikrát přesvědčil. Dál už na nic nečekali a vyrazili.

Jindra se nejprve potřeboval dostat na ochoz vedoucí okolo hradeb až do věže. Vyšplhal se tedy na střechu jedné z dřevěných kůlen, které stály přilepené ke zdi a odtud už dosáhl na trámy podpírající schodiště. Musel se několikrát odrazit, než se mu povedlo se k trámu přitáhnout. Pak přelezl zábradlí a po pár krocích stál u vchodu do věže. Několikrát se zhluboka nadechl a vytáhl balíček paklíčů. Se sotva slyšitelným skřípáním se dal do práce. Po chvíli uslyšel slabé cvaknutí a děkoval bohu, že ho svedl dohromady s mlynářem Peškem. Když se tehdy od něj poprvé učil vylamovat zámky, ani v nejdivočejších snech si nedokázal představit, k čemu se mu tahle dovednost bude hodit. Schoval paklíče a nedočkavě otevřel dveře dokořán. Ozvalo se strašlivé zaskřípění.

Jindrovi se z leknutí málem zastavilo srdce a polil ho studený pot.

„To seš ty, Václave?" Ozvalo se shora ze schodiště. „Už mě jdeš vystřídat?"

Jindřich se divoce rozhlížel okolo sebe. Kam se schovat?

„Hele, pojď nahoru. Víš, že ho nemáme spustit z očí," promluvil opět strážný z patra nad ním.

A tak si Jindra nachystal dýku a s divoce bušícím srdcem a zpocenýma rukama se vydal vzhůru.

Racek Kobyla se za svůj život ocitl už v mnoha prekérních situacích, ale ještě nikdy se necítil tak bezmocně. A hloupě. Nerozvážný kousek, který předvedl při útoku na Talmberk, by očekával spíš od Jindřicha, než od sebe. Zjevně však byla zbrklost, jakou jeho syn často projevoval, vlastností zděděnou. On sám ji během let přemohl a zkrotil, nebo si to alespoň rád myslel. Když se pak jednou za čas projevila, stalo se to obvykle v nejméně vhodný okamžik. Tentokrát se opravdu překonal. A tak tu teď seděl už druhou noc; s rukama svázanýma za zády a neodbytnými myšlenkami, které mu nedaly spát. O svůj život se nebál; věděl, že se ho Ištván jen tak nezbaví, ale strachoval se o Jindřicha. Když naposledy viděl jeho obličej, zahlédl směsici vzteku a odhodlání a bylo mu jasné, že se pokusí o nějakou pitomost. Mohl jen doufat, že na něj Hanuš s Divišem a Bořkem dohlédnou.

Nakonec ho přece jen přemohlo spaní. Ale uplynula sotva chvíle a už ho ze spánku vytrhl hlas strážného, který seděl u schodiště - dost daleko pro případ, že by se na něj vězeň pokusil vrhnout. Racek mrkal a snažil se přivyknout oči světlu z pochodně. Střídání stráží mu nedávalo smysl, bylo příliš brzy. A očividně si to myslel i jeho věznitel, neboť se postavil a začal se rozhlížet okolo sebe – hledal přesýpací hodiny. Když je konečně spatřil, zaklel, protože byly převrácené na bok.

Racek se trochu zlomyslně ušklíbl nad mužovou nešikovností. Vzápětí mu však ztuhl úsměv na rtech, na schodech právě zahlédl svého syna. Ze všech sil se snažil ovládnout svůj výraz, aby ho neprozradil. Strážný však nejspíš něco zaslechl a otočil se.

„Co se s…" V půlce slova zjistil, že postava na schodech není jeho kamarád Václav a ruka mu sjela k palcátu za opaskem.

Jindřich k němu rychle doběhl, chytil rukojeť napůl vytaženého palcátu a jílcem dýky praštil muže do obličeje. Tedy, pokusil se. Racek viděl, jak muž trhl hlavou a zbraň se neškodně svezla po kroužkové kukle. Přesto rána mužem otřásla. Zavrávoral, udělal krok vzad… a skácel se přes stoličku, na které ještě před chvílí seděl. Bohužel sebou strhl k zemi i Jindru, který nestihl pustit palcát. Dřevěná prkna podlahy zaduněla, když na ně dopadla dvě těžká těla.

Racek se mezitím postavil na nohy, odhodlaný synovi nějak pomoct. Rozběhl se k zápasícím mužům. Ti pustili palcát, který jim byl na zemi k ničemu a přetahovali se o dýku. Jakmile byl Racek u nich, kopl strážného do hlavy. To stačilo k tomu, aby na chvíli ztratil soustředění. Jindřich osvobodil ruku se zbraní a zarazil ji muži do očního důlku. Chvíli ještě ztěžka dýchal, pak dýku pustil a roztřeseně se postavil. Než mohl cokoliv říct, Racek ho předběhl:

„Nahoře je ještě jeden."

Jeho syn zbledl a vytřeštil na něj oči. Pak se bleskurychle otočil, sebral ze země palcát a rozběhl se ke schodům vzhůru. Právě včas, strážný už sbíhal dolů. Jindřich zabrzdil, napřáhl ruku a jedinou ranou přerazil muži koleno. Ten se s řevem zřítil na zem. Tam ho Jindra druhou ranou do hlavy dorazil. Poté palcát odhodil a otočil se zpátky k Rackovi. Znechucený výraz vystřídala rozpačitá radost.

„Otče!"

Jan Ptáček s Petrem a Vítkem v patách spěchal do obytného paláce. Vzadu slyšel slabé šustění, asi jak se Jindřich snažil vyšplhat do věže. A pak už stáli přede dveřmi do hodovní síně. Za jeho zády došlo k jakési tiché dohodě, neboť se najednou ocitl za oběma strážnými. Než se zmohl na protest, vzal Petr za kliku. Bylo odemčeno. Jan ho sledoval, jak opatrně nahlíží do místnosti a pak je posunkem zve dovnitř.

Místnost byla prázdná a v krbu doutnaly jen žhavé uhlíky. Zamířili doleva, ke komnatě pana Diviše. Tam Petr velice pomalu a opatrně zkusil otevřít. Podle očekávání bylo zamčeno.

„Co teď? Vykopnout to nemůžeme," zašeptal Ptáček a ukázal na panty – dveře se otevíraly směrem k nim.

„Jestli můžu, pane," ozval se Vítek, „mám nějaké paklíče…"

„Sem s nimi!"

Vítek zaujal Petrovo místo a začal se šťourat v zámku. Jan se pokoušel něco zahlédnout, ale průchod ke dveřím byl úzký a ramena mužů před ním široká. Zlomení paklíče ovšem slyšel dobře.

„Kurva!" ulevil si Vítek. „Co když nás slyšel?"

„Pokračuj, teď už nemůžeme couvnout," pobídl ho Petr a protáhl si ruce. Ptáček nedočkavě přešlápl z nohy na nohu. Zanedlouho se ozval zvuk mnohem příjemnější. Slabé cvaknutí odemčeného zámku. Vítek schoval paklíč a pak vtrhli dovnitř.

Mnohem později, když už bylo po všem, přemítal Jan Ptáček, jestli to mohli provést jinak. Zda existovala nějaká možnost, kterou přehlédli. Způsob, jak Ištvána dostat a při tom se vyhnout tomu, co se stalo. Nikdy ale nepřemýšlel příliš dlouho, neboť se obával, že odpověď by byla ano.

Ištván Tóth už na ně čekal. Vítek, který šel jako první, se s ním srazil a dostal dýkou do břicha. Se skučením se skácel na podlahu, přímo pod nohy Petrovi. Ten o něj zakopl a v pádu se instinktivně zachytil toho, co bylo nejblíž, což byla Tóthova košile. Následovala rána, jak oba dopadli na dřevěný rám Divišovy postele a poté vzteklý řev a volání o pomoc. Jan podél stěny oběhl sténajícího Martina a vrhl se na zem tam, kde matně tušil Ištvánovo zmítající se tělo. Maďar se snažil ze sebe shodit bezvládného Petra.

To, co následovalo, byla krátká, odporná rvačka, nedůstojná obou šlechticů. V naprosté tmě se prali jako malí kluci na dvorku, dýka dávno odkopnutá někde stranou. Jan Ptáček, hnán touhou zápas co nejrychleji ukončit, se nakonec uchýlil ohavné podlosti. Přetočil Tótha nad sebe a pak ho kolenem nakopl do rozkroku. Maďarský šlechtic zařval a svalil se na bok, ruce instinktivně vražené mezi nohy. Jan vytáhl z opasku vlastní zbraň, klekl si k Tóthovi a přitlačil mu ji na krk. Ten okamžitě znehybněl, ale dál supěl, z toho jak přemáhal bolest.

A byl nejvyšší čas. Ve dveřích se objevili muži s pochodněmi a zbraněmi v rukou. Jan rychle vstal a vytáhl s sebou na nohy i Tótha. Moc dobře si uvědomoval, že ten jediný stojí mezi ním a naprostou katastrofou.

„Nechte nás projít," rozkázal a snažil se, aby se mu příliš netřásl hlas. Stráže mu ustoupily a on se i se svým zajatcem dostal do osvětlené jídelny. Rázem se však zastavil a strnul – na protější straně stála v rukách jednoho z mužů a s dýkou na krku paní Štěpánka.

„Do prdele!" vydechl procítěně a Ištván Tóth před ním se rozesmál.