Jindra došel k Rackovi a v návalu radosti ho objal. Vzápětí si však uvědomil, co dělá. Zrudl, paže spustil a rozpačitě si prohlížel své boty.
„Jindřichu," oslovil ho otec laskavým hlasem, „věř mi, také bych tě rád objal, ale…" Otočil se bokem, aby ukázal spoutané ruce.
„Ach, ovšem…" Jindrův zrak padl na dýku, stále zaraženou v oku strážného. Rychle ji vytáhl, otřel o mužovy šaty a otce osvobodil. Poté, co byl Racek volný, Jindru skutečně krátce objal.
„Samozřejmě tě rád vidím, ale co tu proboha děláš?"
„Přišli jsme vás zachránit." Jindra se teprve teď pořádně rozhlédl po místnosti. „Kde je paní Štěpánka? Měli jste být spolu!"
Teď se pro změnu zatvářil rozpačitě Racek. „Obávám se, že za to můžu já. Skutečně tu byla se mnou, ale dnes ráno se mi povedlo přesvědčit pana Tótha, aby jí umožnil přebývat ve vlastní komnatě. Myslel jsem, že to tak pro ni bude lepší."
Jindra se chytil za hlavu. Vzápětí hrubě zaklel a popadl otce za ruku, nevšímaje si při tom jeho nesouhlasně zdviženého obočí. „Pan Ptáček! Musíme okamžitě za ním!" Rozběhl se ke schodům a otce vlekl s sebou. Cestou sebral palcát, který předtím zahodil.
„Jindřichu, počkej! Nechceš mi vysvětlit, co se vlastně děje?" V Rackově hlase zazněla určitá nespokojenost, ale nezastavil.
Jindra pustil jeho ruku a v rychlosti mu vylíčil celý jejich plán. „No a teď Pan Ptáček neví, že paní Štěpánka není s náma a Tóth s nima určitě nepůjde potichu a…" Během řeči došli až ke dveřím. Stačil jediný pohled a Jindra viděl, že se stalo přesně to, čeho se obával. V oknech obytné budovy se svítilo a zněly odtamtud zvýšené hlasy. Nádvoří bylo prázdné.
Jindřich se vyklonil přes zábradlí a pohlédl k bráně. Byla otevřená a strážný pryč.
„Adam je snad na cestě pro pana Bořka. A my musíme za Ptáčkem," vyhrkl netrpělivě.
„Jindro, zastav se na chvíli a přemýšlej. Pokud ho nezabili do teď, tak mu nejspíš nic nehrozí. Vždycky může říct, že je šlechtic a pak ho nechají naživu určitě. Jedna z výhod našeho stavu… No a pokud je mrtvý, tak už mu nepomůžeme a jen se vystavíme nebezpečí sami."
To, co otec říkal, dávalo smysl, musel Jindra uznat. „Tak co budeme dělat?"
Teď to byl pro změnu Racek, který vzal za ruku jeho, aby naznačil, že ho má následovat. „Nejdřív zkontrolujeme paní Štěpánku. Obávám se sice, že už je pozdě, ale udělat to musíme. Pak se vydáme zjistit, co se stalo s panem Ptáčkem."
Komnata talmberské paní byla prázdná a zdálo se, že ji musela opustit dost narychlo. S otcem si vyměnili ustaraný pohled a oba zrychlili. Venku na schodišti bylo opět slyšet hlasy vycházející z otevřených dveří hodovní síně. Jak se blížili, poznal Jindra hlas Tótha a pak i Ptáčkův. Nedočkavě se vrhl vpřed, ale otec ho zastavil a naznačil, aby poslouchal.
Uvnitř se právě Tóth mladšímu šlechtici vysmíval. „Nuže, mladý pane, jak to teď bude dál? Necháš nás tu všechny stát do rána? Jsi tu sám a nás je hodně. Stačí jen počkat, až se unavíš, uděláš chybu. Už teď sotva stojíš na nohou. Snad si nemyslíš, že tě někdo přijde zachránit?"
Jindra se při těchto slovech celý naježil. Samolibý tón Ištvánova hlasu v něm probouzel téměř neovladatelný vztek. Sevřel rukojeť palcátu a udělal krok vpřed. Naštěstí pro něj i všechny zúčastněné se Racek pohnul o něco dříve a rázně vkročil do dveří. Jindra mu byl v patách.
„Silná slova, pane Ištváne, pro někoho v tvém postavení," oslovil ho Racek. Všechny hlavy místnosti se na ně otočily. Jindra zaznamenal pohledy překvapené, nechápavé i výhrůžné. Nejvíc ho však zajímal pan Ptáček. V jeho pohledu převládala obrovská úleva a ve tváři byly patrné stopy nedávného zápasu. Opravdu vypadal, že se co nevidět skácí.
Hned poté si všiml paní Štěpánky, která stála obklopená Tóthovými muži oděná pouze v noční košili. Statečně se snažila přemáhat strach, ale přesto bylo vidět, jak se chvěje. Strážní kolem ní svírali zbraně, až jim bělaly klouby, strnulé postoje prozrazovaly nervozitu. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Jediný, kdo se tvářil naprosto klidně, byl Ištván Tóth.
„Pane Racku, vidím, že tě naše pohostinnost už omrzela. Zato paní Štěpánka je, zdá se, spokojená."Povýšený tón z Maďarova hlasu nezmizel ani teď. Jindra přemýšlel, jestli vůbec umí mluvit jinak.
„Nepochybně bude ještě spokojenější, až bude zase svou paní ve svém vlastním hradě," odvětil Racek a lehce se uklonil směrem k paní Štěpánce. „A když už je řeč o pohostinnosti, jistě oceníš, když ti bude dělat společnost kromě pana Ptáčka i můj syn Jindřich," pokračoval.
Jindra, který těkal pohledem z otce na Tótha a zase zpátky, ihned pochopil, co má Racek na mysli a rychlým krokem se přesunul k dvojici šlechticů. Cestou se ještě stihl na Tótha ušklíbnout a pak už ho uchopil za paži. Muži naproti napůl pozvedli zbraně a někteří učinili krok vpřed. Dýky na krku obou rukojmí se ještě více zaryly do kůže.
„Zpátky," zasyčel na ně jejich velitel. Ruce s zbraněmi klesly a všichni v místnosti se neznatelně uvolnili. Jindra si vyměnil škodolibý pohled s panem Ptáčkem.
„Dost už bylo her, Racku," obrátil se pak Ištván zpátky. „Tahle situace mě poněkud unavuje. Můžeme přeskočit všechny ty diplomatické řeči a přejít rovnou k řešení. Až dám pokyn, moji muži pustí paní Štěpánku a ta dvě mláďata za mnou se vzdálí. My pak budeme natolik velkorysí, že opustíme Talmberk a vás necháme na pokoji, přestože jsme v přesile a mohli bychom vás snadno rozdrtit."
Během jeho řeči se Jindra několikrát nevěřícně otočil k Janu Ptáčkovi i k otci, aby se ujistil, že dobře slyší. S takovou dávkou drzosti a samolibosti se ještě nesetkal a musel se hodně přemáhat, aby maďarskému šlechtici jednu nevrazil. Doufal, že jeho otec si to nenechá líbit a v očekávání se na něj zadíval.
Racek poslouchal celý návrh s klidnou tváří, rukou si podpíral bradu a vzbuzoval dojem pozorné zdvořilosti. Když Tóth domluvil, jen se usmál a odpověděl: „Zajímavý návrh, pane Ištváne. Vskutku velice výhodný pro tebe i tvé muže a zdá se, že i pro nás. Jestli však dovolíš, já se ještě chvíli u diplomacie zdržím. Věřím totiž, že mám lepší řešení této nešťastné situace." Na to se obrátil a oslovil Ištvánovu posádku: „Kdo je vaším velitelem? Myslím dalším v pořadí po panu Tóthovi," dodal chvatně, když se všechny pohledy stočily k Maďarovi. Muž v popředí zvedl ruku a vystoupil o krok vpřed.
„Pokud chceš s někým jednat, Racku, tak se mnou. Já tu rozhoduji, co se stane," křikl Tóth a mimoděk se pokusil vykročit k Rackovi. Jindra mu pevněji sevřel ruku a ucítil, jak se Ptáček vedle něj pohnul, aby lépe upravil polohu své dýky. Racek se na něj ani neobtěžoval otočit.
„V tom se právě mýlíš, pane," řekl jen a pak opět promluvil k Tóthovu zástupci: „Jaké je tvé jméno?"
Muž se na něj zamračil, chvíli se kousal do jazyka a pak odpověděl: „Jakub. Z Choratic."
„Nuže, Jakube z Choratic. Slyšel jsi, co navrhoval pan Tóth. Nejspíš se ti to také jeví jako dobrý nápad?"
Jakub krátce přikývl a dál Racka nedůvěřivě pozoroval.
„Bohužel se pan Tóth zapomněl zmínit o tom, co vás čeká za hradbami. Jak jistě víš, Talmberk je obležený. Pan Diviš s panem Hanušem sebrali značnou sílu mužů, vaše hradiště na Vraníku jsme rozprášili. I když se dostanete z hradu, nemáte kam jít. Dřív nebo později vás naši muži doženou a pak vás čeká v lepším případě smrt v boji. V tom horším oběšení a možná i lámání kolem." Zatímco Racek mluvil, lezly Jakubovi oči z důlků. Muži za ním se neklidně ošívali a vrhali pohledy jeden na druhého. Racek pokračoval dál.
„Když však pustíte paní Štěpánku a ihned odejdete, přísahám vám na svou šlechtickou čest, že vám bude umožněn volný odchod z kraje a nic se vám nestane."
„A Tóth? Co se stane s ním?"
„Pan Ištván zůstane naším hostem." Rozhostilo se ticho.
Jindra se v duchu radoval a musel obdivovat otcovu chytrost a výřečnost. Viděl, jak se na Jakubově tváři střídá celá škála protichůdných pocitů. Ištván Tóth to musel vidět také, protože se hned vzápětí rozkřikl:
„Pcha! Šlechtická čest, říká muž, který si udělá bastarda a pak se k němu ani nepřizná. Jakou váhu má slovo toho, kdo klame vlastní krev?!" Jindra prudce nadechl a napřáhl se k ráně. Pan Ptáček podrážděně zasyčel.
„Pánové, kroťte se," zarazil je pan Racek.
„Ale otče, to se od něj necháš takhle urážet?" otázal se Jindra vzpurně.
„Jindřichu, pan Tóth by mě mohl urazit a napadnout mou čest jen v případě, že by sám nějakou měl," odpověděl mu otec klidně. Na to už Tóth nenašel slova, a tak si jen zlostně odplivl. Jindra zaskřípěl zuby, ale krátce na otce kývl, aby dal na vědomí, že odpověď přijímá. Dál však drtil Tóthovu paži v železném stisku.
Zatím co se šlechtici dohadovali, Jakub a zbytek mužů mezi sebou potichu debatovali. Když se k nim Racek zase obrátil, rychle se napřímili a Jakub opět vykročil kupředu.
„Mluvíš dobře, pane. Ale řekni, co nám brání pobít vás všechny a pak prostě zmizet. Uprostřed noci si nás nikdo nevšimne."
„Samozřejmě se o to můžete pokusit. Ale pak se rozlučte se svými životy. Pokud vám nestačí mé slovo, tak považte: V tuto chvíli už je hradní brána otevřená a pan Bořek je s oddílem mužů na cestě. Má nabídka stále platí." Racek domluvil, založil si ruce a vyčkával.
„Nevěřte mu," zuřil Tóth. „Snaží se vás jen vystrašit! A navíc vám dobře platím. Takové peníze jinde mít nebudete!"
„Myslíš ty falešné groše? Měďáky potažené stříbrem, které jste si ve velkém nechávali vyrábět, abyste nemuseli utrácet skutečné peníze?" zasmál se Jindra. „Takové opravdu jinde nedostanete!"
Mezi Tóthovými muži propukla vřava. Začali křičet, stěžovat si, vyhrožovat. Nebohá paní Štěpánka vlála v rukou svého věznitele, který dočista zapomněl, že ji má hlídat a teď mával oběma rukama, aby dal průchod svému rozčilení. Jakub po nich musel chvíli řvát, než se konečně utišili.
Když opět zavládlo ticho, uslyšel Jindra z venku dusot nohou. A nebyl sám. Všichni v místnosti se otočili ke dveřím. Pan Racek uskočil stranou a do místnosti vpadl pan Bořek. Za jeho zády se dala tušit početná skupina ozbrojenců.
Jakub z Choratic zbledl a chvatně vyhrkl: „Přijímáme tvoji nabídku, pane!" Na podlaze zarachotila jeho zbraň a ostatní následovali jeho příkladu.