Události poté nabraly rychlý spád. Paní Štěpánka, konečně volná, se rozběhla k Rackovi. Muži pana Bořka se natlačili dovnitř a obklopili Jakuba a jeho kumpány. A Ištván Tóth podnikl poslední, poněkud zoufalý pokus osvobodit se. Jindra s panem Ptáčkem ho s velkou chutí srazili na podlahu a zkroutili mu ruce za záda. Kdosi odněkud vyštrachal kus provazu a podal ho Jindrovi. Ten svázal Maďarovi ruce k sobě a dal si záležet, aby pouta co nejvíc utáhl. Tóth celou dobu hlasitě protestoval, že se šlechticem takto zacházet nesmí, ale nikdo ho neposlouchal. Jindřich pak s pocitem velkého zadostiučinění sledoval, jak ho dva Bořkovi muži odvádějí pryč.
Jakmile Tóth zmizel z dohledu, přepadl Jindru zvláštní, neskutečný pocit. Nemohl uvěřit, že jejich šílený plán skutečně vyšel. Pravda, věci se vyvinuly jinak, než předpokládal, ale nakonec vlastně všechno dobře dopadlo. Z úvah ho vytrhla ruka, která mu přistála na rameni. Otočil se a pohlédl do rozesmáté tváře pana Ptáčka.
„Jindřichu, my jsme to vážně dokázali! Jen počkej, až se to dozví strýc. Hm… tedy..." Radost na Ptáčkově tváři vystřídaly rozpaky.
„Proč se červenáš, pane? Vždyť Tótha jsi zajal ty a na našem úspěchu máš velké zásluhy," zalichotil mu Jindra.
„Ech, Jindro, kdybych ti řekl, jak se mi to povedlo, taky by ses červenal." Náhle však mladý šlechtic zbledl. „Vítek a Petr! Pojď!" vykřikl, popadl Jindru za rukáv a zatáhl ho do komnaty pana Diviše.
Tam se Jindrova dobrá nálada rychle rozplynula. Na zemi ležela dvě bezvládná těla. Vítek ještě žil, ale skelný nevidomý pohled a velká krvavá louže pod ním svědčily o tom, že na záchranu už je pozdě. Jindra beze slova vytáhl dýku a Vítkovo trápení ukončil. Pak se přesunul k Petrovi. Z nepřirozeného úhlu, který svírala jeho hlava ke zbytku těla, usoudil, že si zlomil vaz.
„Trvali na tom, že půjdou jako první," zamumlal Jan Ptáček vedle něj. Na to neměl Jindra co říct. Ptáček byl šlechtic a oni poddaní. Kdyby tu byl místo nich on, také by šel první. Tak už to na světě chodilo. Jindra se už chystal zvednout a odejít, když v tom náhle uviděl meč opřený o truhlici v koutě. S napjatým očekáváním po něm sáhl a skutečně – byl to ten meč, který onoho osudného dne vykovali ve Skalici. Odhodlaně ho sevřel v ruce a rázně vstal. Z komnaty vyšli s Ptáčkem oba zachmuření. Vítězství jim poněkud zhořklo.
Zatímco byli pryč, osazenstvo hodovní síně se poněkud proměnilo. Tóthovi i Bořkovi muži byli pryč a chyběla i paní Štěpánka, zato přibyli pánové Hanuš a Diviš. Ti teď stáli uprostřed místnosti a společně s panem Rackem o něčem živě diskutovali. Když uviděli oba mladíky, přerušili debatu a zahrnuli je chválou. Pan Diviš jim upřímně poděkoval za záchranu ženy a hradu a pan Hanuš jim kromě pochval nezapomněl vyčinit do ztřeštěných bláznů. Ovšem úsměv na jeho tváři byl znamením, že je s jejich konáním nadmíru spokojen. Jan Ptáček to všechno přijímal s daleko větší pokorou, než by od něj Jindra čekal. On sám se oběma pánům jen roztržitě uklonil, jeho pozornost se upírala na otce. Racek to zjevně vycítil, neboť mu pokynul, aby ho následoval.
Společně vyšli na nádvoří a mlčky pokračovali až na hradby u brány. Tam se zastavili a pohlédli na sebe.
„Jindřichu…"
„Otče…" promluvili oba současně a pak se zarazili. Ani jeden z nich nevěděl, jak dál. Pak si Jindra uvědomil, co stále drží.
„Přinesl jsem ti tvůj meč, co jsme s otcem… tedy s Martinem pro tebe vyrobili," vyhrkl a natáhl před sebe ruku se zbraní.
Racek si ji vzal a prohlížel. „Skutečně mistrovská práce," poznamenal po chvíli, „ale ten meč patří tobě, synu." Pak Jindru objal jednou rukou okolo ramen a posadil se s ním ke zdi. A zatímco sledovali, jak se obloha postupně barví svítáním, začal Racek vyprávět.