Podíval se na Elizabeth. Byla na ní vidět nervozita, i když se jí snažila skrýt. Moc se nedivil. Zatímco jeho uklidňovali po zuby ozbrojení mariňáci, kteří obklopovali je i bránu, tak Elizabeth se prostě nikdy nesžila s představou zbraní, které tu byly, aby ji chránily. Většina civilistů to neuměla. Jo a to ani nezmiňoval, že je dneska čekala podivná a po čertech nebezpečná návštěva.
Todd, zatracenej Wraith, který se poslední měsíce snažil všechny přesvědčit, že chce být spojenec.
Začalo to docela nenápadně. Jen nechal svůj podkožní vysílač zapnutý, takže mohli jeho a jeho úl sledovat všude, kam se jen hnul. Nejprve to na základně způsobilo zmatek a paniku – John si byl docela jistý, že přesně tohle Todd čekal a někde pár tisíc světelných let daleko se jim chechtal až se za břicho popadal – která pomalu přešla ve zmatení a skončila u trvalé otázky 'Co to sakra má znamenat?' Pak přišly strašidelné deseti vteřinové aktivace brány, shodou okolností pocházející z planet, kde Todd zrovna byl, a krátké zprávy. A následovala další panika, zmatek, Rodney běhající od počítače k počítači a křičící něco o nutnosti lépe zabezpečit komunikaci a počítačových virech… a oddělených počítačích. Nakonec se ukázalo, že jsou to jen a pouze adresy bran. Trvalo pět zpráv… pět týdnů… než se Elizabeth rozhodla na tu první poslat alespoň sondu. Nebyla to past. Nezdálo se totiž, že je tam něco nebezpečného a tak nakonec vyslala i tým, který po návratu nahlásil nález trosek nějaké antické laboratoře. U ostatních adres se to opakovalo. Antické artefakty, zříceniny, poškozené přístroje a podobné věci. Ráj pro archeology, lingvisty a lidi z Rodneyho týmu.
Podle Elizabeth to bylo nějaké podivné gesto přátelství nebo tak něco, a tak se rozhodla mu odpovědět. John k tomu neměl co říct. Pokud šlo o něj, netušil, co tím Todd sleduje a vůbec si nebyl jistý, že to chce někdy zjistit. Všechno, co se týkalo warithů, a zvláště tohohle jednoho konkrétního, byl jenom jeden velký problém. Ale Elizabeth byla velitel a když se rozhodla poslat zpět formální poděkování, tak co by na to měl John říct? Jen zmínil, že je to vážně špatný nápad, a když se do toho všeho ještě přimíchal Carson se svou genetickou terapií a údajnou šancí, jak spolupracovat s wraithy a udělat z nich neškodné příšery…
Jo, přesně proto tady stáli a čekali, jestli se Lornův tým vůbec vrátí.
"Mají čtyři minuty zpoždění," prolomila Elizabeth napjaté ticho a podívala se na hodinky.
"Je možné, že si to wraithi rozmysleli," navrhl klidně, i když mu zpoždění také dělalo starosti. Lorne byl spolehlivý, velmi přesný, kdyby se druhá strana opozdila, tak by dal určitě hned vědět.
"Nebo se z nich stal předkrm a my budeme hlavní chod," ozval se Rodney, v hlase hodně podráždění a nervozity, ale také malý osten paniky. "Už jsem říkal, že je to špatný nápad…? Ne, vlastně ne špatný nápad. Úplně nám přeskočilo, když si zveme na návštěvu Wraithy. Zase! To jsme se od posledně nepoučili? Vážně ne? Musím připomínat zradu, počítačové viry, skorozničení Atlantidy… no prostě tyto nepodstatné, pouze život ohrožující, drobnosti?!"
"Není to úplně to samé, jako naposledy," řekla Teyla jako vždy klidným hlasem, i když i u ní mohl John slyšet kdesi hluboko upřímnou obavu. "S Toddem jsme se setkali už předtím. Zachránil Johnovi život a neohrožoval ty naše, i když měl šanci. Také se poslední měsíce snaží získat naši důvěru. Přinejmenším je to pro Wraitha nezvyklé chování a stojí za to zjistit, proč dělá to, co dělá."
"Nevěřím mu," shrnul to krátce Ronon.
"To nikdo na této základně, ale zdálo se, že Todda ta nabídka opravdu zajímá." Když to řekla, pohlédl koutkem oka na Johna.
Nepatrně se ošil. Neměl rád tenhle její pohled, při kterém si zase připadal jako kluk a který ho nutil říkat pravdu, i když to bylo nepříjemné nebo mu to mělo přinést jen další problémy.
"Není to úplně tak, že bych ho znal… Jen je… méně nepříjemný, uvrčený a vůbec wraithovský, než ostatní wraithy."
Brána se konečně aktivovala.
"Kontakt zvenčí!" rozeznělo se atriem.
John zvedl zbraň, připraven stisknout spoušť a vypálit dávku do prvního wraitha, který projde bránou. Instinktivně zaznamenal, že každý z jeho mužů, udělal to samé. Cvakání pojistek byl ten nejvíc uklidňující zvuk na světě. A elektrické zašumění aktivovaného štítu byl jen bonus.
"Je to major Lorne," ozvalo se opět z velicího centra. "Hlásí, že kontakt proběhl úspěšně a bez jakýchkoliv komplikací. Všichni tři wraithy se vzdali zbraní, byli prohledáni a major čeká na rozkaz je přivést."
Elizabeth vážně přikývla, potom se zhluboka nadechal a předstoupila o půl kroku před Johna. Ztělesněné odhodlání.
"Vypněte štít!" rozkázala.
Štít se s nepatrným modrým blesknutím vypnul. John v tu chvíli v očekávání napjal každý sval v těle.
Nejdřív se z brány vynořil Lorne, přesněji jeho záda a pak i zbytek, včetně namířené P-90. Jako další následovali dva členové jeho týmu a teprve po nich… Todd. Bránou prošel jedním dlouhým krokem a těsně za louží se zastavil. Jeho oči rychle kmitaly po okolí. John věděl moc dobře, co dělá. Viděl mu to na tváři. Počítal v jak velké přesile lidé jsou, hledal únikové cesty a vyhodnocoval situaci. Jako správný velitel, jen s trochou divokého lesku v očích, který mu vždy připomínal toulavé psy. Ve tmě, když měl člověk hlídku v chladu Afgánské noci, na něj zíraly ze tmy… a uměli bejt pořádně nebezpeční. Nejednou zažil, že se dítě z vesnice ztratilo a po pár dnech našli už jen jeho rozervanou a ožranou mrtvolu.
Nakonec žluté wraithské oči pohlédly přímo na něj. Oplácel Toddovi zírání bez sebemenšího zaváhání a beze strachu. A rozhodně nehodlal být první, kdo uhne pohledem… což kupodivu být ani nemusel, protože wraith oči přimhouřil a nepatrně otevřel pusu, jen aby ukázal malý záblesk zubů… John si až moc dobře dokázal představit chladný závan a ten příznačný těžce sladký pach, který se z wraithského dechu linul… cítil to tak živě… a najednou to bylo všechno pryč. Todd odvrátil pohled k Elizabeth a vykročil jejím směrem, ruce mírně od těla a dlaněmi vzhůru v tak mírumilovném gestu, jakého wraith byl schopen.
Jak se pohnul, vystoupil z brány jeho dva strážci. Vojáci, kteří byli skoro… nazí. Kromě divných masek, bez které nikdy žádného živého wraithského vojáka neviděl, na sobě měli jen cosi jako košile vyblitě šedé barvy z podivného materiálu. Skoro to vypadalo, jako kdyby byla ušitá ze svlečené hadí kůže a tak se svou podivností hodila ke koženým kalhotám a vysokým botám do kterých by se vešel nůž alespoň dvě a půl dlaně dlouhý. To bylo všechno, žádné pláty na prsou, žádné černé nátepníky, samozřejmě žádné viditelné zbraně… prostě nic. Vypadali skoro zranitelně a trochu groteskně. Jako ti steroidy nadupaní svalnatí borci z veřejných fitek, co zvládli zvednout padesát kilo jako nic, ale kulky měli velké jako žaludy a ve skutečném boji muže proti muži by nevydrželi ani minutu.
"Neměli jsme mu je dovolit sem přivést," zamumlal Ronon.
Koutkem oka rychle pohlédl jeho směrem. Neměl u sebe svou zbraň. Elizabeth si to nepřála, protože znala Rononovu povahu a věděla, ostatně jako John, že by nejdřív střílel a pak by se zajímal o rozkazy. Stačilo by, jen aby wraithi udělali jediný špatný… nebo nešťastný pohyb a bylo by po nich. Musel uznat, že takové chování by asi neprospělo vzájemným vztahům. Tedy ne, že by ho zajímalo, jestli budou mít s wraithy dobré diplomatické vztahy, ale byla jeho práce odhadovat záměry velitele základny a udělat všechno proto, aby se situace vyvíjela podle jeho rozkazů. Proto souhlasil s tím, že si s sebou Ronon nevezme svou zbraň. Ne, že by si jejich Conan nedokázal najít sto a jeden další způsob jak zabít kteréhokoliv z wraithů.
"Byla to jeho podmínka. Jedna z mála," odpověděla Elizabeth důrazně, i když jen napůl úst a polohlasem.
Po Toddově wraithské ochrance prošli bránou druzí dva členové Lornova týmu a za jejich patami zmizel modrý horizont. Rozhostilo se napjaté ticho, přerušované jen vzdáleným hučením moře a pípáním počítačů ve velíně. Nikdo se neodvažoval pohnout ani vstoupit do toho vybrujícího okamžiku, až se Elizabeth konečně pohnula kupředu. Svět jako kdyby se zase pohnul.
"Vítám vás na Atlantidě. Jsem doktorka Elizabeth Weirová, velitelka této základy," pronesla formálně.
Todd – k překvapení mnohých, které jim bylo jasně vidět na tváři – nepatrně, i když zřetelně sklonil hlavu a krátce i sklopil pohled.
"Je mi ctí konečně poznat Sheppardovu Královnu," odpověděl stejně formálně, hlas nízký a každé slovo pečlivě vyslovené, aby bylo zřetelné a jasné a neztrácelo se ve vrčení a syčení.
"Dávám přednost oslovení 'doktorka Weirová'," řekla Elizabeth hladce, avšak dostatečně jasně, aby nebylo pochyb, že oslovení 'královna' bude považovat za urážku.
Todd to zřejmě rychle pochopil a znovu nepatrně kývl.
"Jak si přejete," odvětil stále stejně hladně, i když tentokrát s nepatrným zavrčením. Co se mu nelíbilo, nebylo Johnovi jasně. Tedy pokud to zavrčení znamenalo, že se mu něco nelíbí a ne jen, že mu něco zaskočilo. Za těch pár setkání měl sice dojem, že už se začíná ve wraithovi trochu vyznávat, ale zase nemohl říct, že ho skutečně poznal. Byl to zatraceně kluzký parchant.
"Jak máme říkat vám…?" zeptala se Elizabeth po krátké pauze.
"Moje jméno by pro vás bylo nevyslovitelné," odpověděl Todd a vycenil zuby v úsměvu, jako kdyby to bylo něco neskutečně vtipného – ne, nebylo. Nikdo se nesmál ani neusmíval, což vyloudilo z wraithových rtů podrážděné odfrknutí, předtím, než pokračoval: "John Sheppard měl nazval 'Todd'. Jsem ochoten, z nezbytnosti, to jméno považovat za přijatelné, i když dávám přednost oslovení 'Velitel'"
Todd vrátil Elizabeth míč a ta ho chytla bez mrknutí oka.
"Dobrá, beru na vědomí a děkuji za vstřícnost, Veliteli."
Wraith znovu nepatrně zavrčel, ale tentokrát se mu koutky zvedly v potutelném úsměvu.
"Není to jediná má vstřícnost," řekl a zvedl svou krmnou ruku tak, že ji mohl vidět každý v místnosti. V tu chvíli John pochopil tu povýšenost, se kterou odpálkoval Elizabethin projev vděčnosti. Ten parchant udělal něco, co by od něj nikdo nečekal a co rozhodně mělo pořádnou diplomatickou ráži. Na ruce měl bezprstou rukavici, která dokonala pokrývala krmný otvor a její okraje mizely pod lemem nejspodnější černé kožené vrstvy oblečení, která doslova lnula k Toddově paži. Na první pohled se zdálo, že by mu muselo zabrat spoustu času si rukavici stáhnout. Na ten druhý bylo Johnovi jasné, že v tom musí být nějaký háček. Třeba jako že je wraith schopen nakrmit se i přes rukavici.
"Rodney, zkontroluj to," nařídila Elizabeth, jejíž myšlenky nejspíš běžely stejným směrem, jako ty Johnovy.
"Co?" vyhrkl Rodney. "Proč zrovna já? Copak to nemůže…"
"Rodney!" napomenul ho přísně.
McCay udělal otrávený obličej, kterým obvykle zakrýval strach, sáhl k pasu a s vytaženým skenerem opatrně přistoupil blíž k Wraithovi. Remcání si ale neodpustil: "Jistě, jistě… Na téhle zatracené základně není nikdo jiný, kdo by uměl zvednout skener, přečíst pár údajů a pak se nechat posvačit. Ruku," řekl ostře, když stanul před Toddem, načež se zastavil a viditelně pokl, když jeho mozek dohnal jeho pusu a on si uvědomil s kým mluví, "prosím…ehm…"
Todd vydal malý pobavený zvuk, vibrující mu v hrudníku. Jako kdyby spolkl ještě živého psa, který se snažil proštěkat si cestu ven. Pomalu natáhl ruku blíž k Rodneymu. Ten znovu polkl a velmi opatrně přiblížil skener jen tak blízko, jak to bylo nezbytně nutné. Trvalo to jen chvíli, než Rodney nejen stáhl ruku, ale rychle ustoupil od wraitha.
"Je to nějaký umělý polymer. Svým složením se podobá… hmn…" broukl Rodney překvapeně, hledíc na obrazovku skeneru s tím výrazem, který měl, když ho něco zaujalo. "Vlastně je to vpodstatě antický materiál, ze kterého je i tento skener, jen trochu znečištěný. Myslím, že původně to opravdu byla nějaká část antického vybavení, kterou wraithi-"
"Je to bezpečné?" přerušila Elizabeth jeho proslov.
"Co?" Rodney zmateně zamrkal, načež mu došlo na co se ptá a potřásl hlavou, způsobem, jakým dával najevo, že otázka byla opravdu hloupá. "Jistěže ano… tedy tak na devadesát sedm… nebo možná devadesát pět procent-"
"Zcela to znemožňuje krmení," vpadl do Rodneyho dalšího řečnění Todd a netrpělivě mávl rukou. "Berte to jako projev naší dobré vůle a snahu poskytnout vám v naší společnosti trochu… pocitu bezpečí," vyslovil poslední dvě slova se zvláštním podtónem, jako kdyby mu vůbec nešly přes pusu.
"To rozhodně bereme. A toto je zase náš projev dobré vůle," souhlasila Elizabeth a pak pokynula všem v místnosti. "Skloňte zbraně."
Muži jeden po druhém sklonili své zbraně, přesně jak jim bylo nařízeno, ale bylo na nich vidět, že to nedělají rádi. John nechal svou P-90 klesnout jako poslední. Kdoví proč ho Todd počastoval křivým úsměvem, který se pomalu rozšířil ve skutečný úsměv, který by mohl vypadat i potěšeně, kdyby z něho nečněly ostré zuby.
"Johne Shepparde," řekl s malým kývnutím jeho směrem.
"Todde," odpověděl mu a byl na sebe pyšný, že se mu podařilo zakrýt překvapení. Vlastně nečekal, že mu Todd bude věnovat větší pozornost, než jen ten dlouhý první pohled. A ten byl… no, bylo to trochu machrování z obou stran, takže to se nepočítalo jako skutečný zájem o jeho osobu.
"Nuže, teď když jsme konečně učinili zadost všem zbytečným zdvořilostním formalitám; můžeme se konečně věnovat tomu, proč tu jsem?" zeptal se Todd s jasnou netrpělivostí. "Můj čas je omezen. Ač jsem dnes vydatně posnídal, tak takové množství… lidí," důrazně se kolem sebe rozhlédl, "může být trochu rušivé."
Elizabeth semkla pevně rty, určitě nespokojeně a možná s obavou. Ronon zavrčel tak, že by se ta to ani Wraith nemusel stydět. Teyla dala jasně najevo svůj nesouhlas, ale zároveň zachovala klid. To Rodney se vůbec nezdráhal ukázat, jak ho Wraithova slova rozrušila a úzkostlivě se začal rozhlížet kolem sebe, zvláště po mariňácích, ze kterých nervozita doslova kypěla. He… divné. John byl asi jediný, kdo zachoval klid a pochopil, že to byla jenom sranda.
"Mám podobný pocit, když přijdu brzo ráno do kantýny," pronesl nemilosrdný a naprosto temný vtip do atmosféry, která byla opět napnutá až k samotnému prasknutí.
Všechny oči byli rázem upřené na něj. Jo, nebylo to tak vtipné, jak doufal, že bude, ale účel to splnilo. Zbytečně nafouklá bublina praskla, což bylo fajn, i když si od Elizabeth vysloužil přísný a nesouhlasný pohled. Přinejmenším jednoho člověk… tedy Wraitha pobavil. Alespoň se podle Toddova odfrknutí zdálo.
Elizabeth si odkašlala a opět se obrátila k Toddovi:
"Dobrá tedy. Pojďte, prosím, za mnou. Promluvíme si ve větším klidu a soukromí."
Vydali se nahoru po schodech, kordonem mariňáků se zbraněmi připravenými v pohotovosti. Jako první šla Elizabeth, po ní Todd se svými muži v závěsu. Hned za nimi šel John a bedlivě je sledoval. Zároveň s tím si uvědomil Ronona, který mu šel po boku, Teylu jdoucí mu v patách a Rodneyho, který jejich procesí uzavíral.
Dveře konferenční místnosti se před nimi tiše otevřely.
Zatímco Todd vešel za Elizabeth, tak jeho muži vystoupili z řady a postavili se stranou. John se na ně okamžitě zaměřil a sevřel svou zbraň v očekávání nějaký zrady, ale Wraithi neudělali nic podezřelého. Prostě si jen stoupli a zůstali bez sebemenšího pohybu.
Vyměnil si s Rononem pohled, který říkal vše; oba si kladli otázku, kdy jim, sakra, dal Todd pokyn? Wraithská telepatie byla prostě… na prd. Člověk čekal, že se na ně jejich velitel alespoň podívá, pokyne rukou nebo cokoliv, podle čeho by se dalo poznat co se bude dít… ale tohle nic bylo frustrující. Výcvik, který John měl se tu míjel účinkem.
Dveře se za nimi opět neslyšně zavřely a oddělily je, jak od wraithskích vojáků, tak mariňáků a také zvuků velína. Konferenčka nebyla úplně zvukotěsná, ale bylo to docela blízko. I poplachová siréna tu zněla jenom tiše.
Teylu a Rodneyho nemusel nikdo vyzvat, aby se posadili na své obvyklé místo, stačilo, že Elizabeth zamířila k tomu svému. John s Rononem si sednout nehodlali, zůstali stát kousek od dveří a oba ostražitě sledovali Todda, který – kupodivu – počkal, než Elizabeth stanula nad svou židlí a pak si teprve vybral místo přímo proti ní. A opět se zastavil uprostřed pohybu, hlavu trochu nakloněnou stranou, takže najednou vypadal jako socha.
Bylo vidět, že Elizabeth mírně zaváhala, než klesla na židli a Todd ji okamžitě napodobil.
"Předpokládám, že Teylu, Ronona a doktora McKaye vám nemusím představovat…?" řekla Elizabeth napůl s otázkou a nepatrně kývla ke každému jmenovanému.
"Ach ano, McKay…" zahučel Todd a upřel pohled na Rodneyho. "Už jsem o vás slyšel."
"Vážně?" zamrkal McKay překvapeně, než mu došlo, co Todd řekl a po tváři se mu rozšířil samolibý úsměv, "Jistěže ano. Pro Wraithy musel být nepřehlédnutelný, a nejspíš i trochu děsivý někdo, kdo dokázal zprovoznit Atlantidu se všemi jejími vyspělými antickými zbraněmi a technologií."
"Podle toho, co vím jste velmi schopný – "
"Ano, to určitě jsem," souhlasil McKay, ani nevěděl s čím, a úsměv měl s každým slovem povýšenější.
" – ve stěžování si a zbytečném mluvení v situacích, kdy je třeba rychle konat." Úkosem pohlédl na Johna.
Rodney předvedl plejádu výrazů od překvapeného až šokovaného, přes naprosto zmatený, až k rozhořčenému.
"To je směšné! Nevím, kde jste to slyšel! Jsem ve své práci nejlepší! Zvládnu klidně sám zlikvidovat celý úl!" vykřikl s veškerou vervou, čímž si vysloužil Toddovo nepatrně pozvedlé obočí a Elizabethin nesouhlasný pohled.
"Myslím, Rodney, že…" pokusila se Elizabeth zasáhnout, ale Todd jí nedal šanci.
"O tom jsem také slyšel. Naložil jste primitivní výbušné zařízení na antický letoun a pronikl ventilačním otvorem úlu… ach, počkat. To byl vlastně Sheppard."
"Ano, ano to byl," zamával Rodney divoce rukou, "ale já bych to dokázal také… jen bych to udělal víc… elegantně a méně… hrrr na ně! Nosím trenky na kalhotách a obětuji za vás všechny svůj vlastní život," tentokrát si odfrkl, "Například bych sestavil program, který by napadl bezpečnostní protokoly…"
Nařadě s odfrknutím byl Toddy.
"Nikdy byste se nedostal do wraithského centrálního počítače zvenčí a pochybuji, že byste si troufl sám vstoupit do úlu. Některému Wraithovi byste rychle posloužil jako malé občerstvení."
Rodneymu na krku vyskákaly první skvrny, které značily, že se dostává do varu. Když se nadechl, rozhodl se John zasáhnout.
"No tak, chlapci," po tom oslovení k němu oba obrátili pohled, "Je mi jasné, že tu máte nějaký vědátorský rozpor a jestli vás bude hádání držet i po večerce, můžete se do sebe pustit. Ale teď tu máme něco důležitého k řešení."
To, že se uraženě umí zatvářit McKay, už dávno věděl, zvládal špulit rty jak Johnova čtyřletá neteř, ale že by se mohl uraženě tvářit i Wraith, to ho nikdy nenapadlo. A přitom by přísahal na vlastní život, že přesně tak Todd právě vypadal.
"Děkuji, podplukovníku." Kývla na něj Elizabeth vděčně. "Abych se vrátila k tématu, Veliteli; jak jistě víte, není to poprvé, co se pokoušíme spolupracovat s Wraithy a naše zkušenosti byli mírně řečeno špatné."
"Nainstalovali do našich počítačů trojského koně," objasnil Rodney.
"Už vím, kde se vzal mistrovský plán na elegantní zničení úlu," neodpustil si Todd.
McKay se nadechoval k protestu, ale Teyla ho předběhla.
"Zmařeno bylo mnoho životů na obou stranách a to nemluvím o staletích útlaku všech lidí v galaxii."
"Tím chce Teyla říct, že znovu vám důvěřovat je pro nás těžké a budeme chtít víc, než jen spolupráci na retroviru."
John pozvedl obočí, protože něco takového slyšel poprvé a to byl vojenským velitelem základny. Proto se dokázal dokonale sžít s Toddovým překvapením a nedůvěrou.
"Spolupráci?"
"Spojenectví, abych byla přesnější," uvedla na pravou míru Elizabeth, přičemž nespustila oči z Todda a naprosto mistrně ignorovala nejen Johnův, ale i Rononův a McKayúv zmateně překvapený pohled. Jediný, kdo měl podle všeho tušení, že velitelka Atlantidy chce něco takového navrhnout, byla Teyla.
"My chceme spojenectví s Wraithy? To jako vážně?" ozval se Rodney, samozřejmě že nevhodně a rozčileně, ale alespoň pro tentokrát vyjádřil emoce téměř všech… možná úplně všech. Teyla se sice tvářila stejně vyrovnaně jako vždy, ale nedovedl si představit, že by byla na palubě tak hloupého plánu jako je spojenectví.
"Ano, opravdu ho chceme," přísně odpověděla Elizabeth Rodneymu.
"Ale to je šílené!"
Měl přesně stejný názor a nehodlal si ho nechat pro sebe.
"Musím souhlasit," předběhl ho Todd. "Prozatím nemáme důvod napadnout Atlantidu a její obyvatele, ale dlouhodobé spojenectví s vámi by nám nic nepřineslo."
"Naopak. Myslím, že by to bylo prospěšné pro nás všechny," namítla pevně Elizabeth. "Pokud bude retrovirus fungovat tak, aby to vyhovovalo oboum stranám, budete potřebovat pomoci zajistit jiný zdroj… potravy pro vaše úly. Máme obchodní kontakty na mnoha planetách a lidé nám důvěřují."
"Můžeme vám pomoci poznat lidskou kulturu… lidské zvyky… náš způsob života," připojila se Teyla.
"Co? Vždyť to zní směšně!" odfrkl si Rodney, kterému se evidentně ještě nedošla zpráva, že Elizabeth to myslí vážně a měli by ji podpořit. John správu sice dostal, ale neměl dojem, že je to dobrý nápad a tak vyjádřil podporu tím, že mlčel.
"Přesně. Žádný člověk by se nechtěl stýkat s Wraithy," zavrčel Ronon a založil si ruce na prsou.
"A většina Wraithů by neměla zájem stýkat se s lidmi, ať by to pro ně bylo prospěšné nebo ne," souhlasil Todd, ale zdálo se, že má nepatrný zájem, protože se předklonil nad stůl – Johna to překvapilo, nečekal, že by Wraith třeba jen uvažoval o dlouhodobém spojenectví. "Musel bych je přesvědčit. Zaručit se za vás. Už má cesta sem nebyla zrovna… vítaná. Proto je nasnadě se zeptat, co byste chtěli na oplátku za vaší dlouhodobou… pomoc?"
"Vaší znalost Wraithů," shrnula Elizabeth krátce.
"Áááách, ano. Chápu," protáhl Todd nebezpečně líbezně a plynule se zvedl. "Nemohu říct, že bych to nečekal, ale domníval jsem se, že budete o něco víc… zdrženliví. Nicméně oceňuji vaší otevřenou upřímnost, i když není moc zábavná." Hladká líbeznost se změnila v posměšnou líbeznost a Wraith pozvedl koutek rtu, ukazuje několik ostrých zubů. "Bylo mi potěšením poznat Atlanskou Královnu," – oslovil Elizabeth královnou zcela záměrně a velmi provokativně – "i když to bylo jen krátké setkání."
Plášť kolem Todda zavířil, jak se obrátil k odchodu.
"Počkat. Myslím, že tu došlo k nedorozumění," zavolala za ním Elizabeth a povstala.
"Věřte mi, že rozumím velmi dobře. Není to poprvé, co sedím u tohoto stolu." Pohlédl na ni Todd úkosem, ale alespoň se při cestě ke dveřím zastavil. "Pod záštitou spojenectví budete chtít vědět, jaké mají Wraithy slabiny, jak jich efektivně využít a možná i abychom zabíjeli vlastní bratry vaším jménem, to vše výměnou za milostivé," plivl to slovo, jako něco nanejvýš odporného, "svolení žít, pozměněni vaším retrovirem na něco méně než Wraith a závislí na vaší pomoci."
"Už teď se navzájem zabíjíte. Jaký by v tom byl rozdíl?" zeptal se Ronon posměšně.
"Rozdíl!" Todd se pohnul Rononovým směrem jediným dlouhým, rychlým krokem. Nepokusil se zvednout krmnou ruku, ale byl dost výhružný, aby se v Rononově ruce okamžitě objevila ostrá čepel. I John instinktivně zvedl zbraň, ale nepřipravil ji ke střelbě. Jen namířil na Wraitha hlaveň takříkajíc pod pasem. Věděl, docela s jistotou… dobrá, skoro s jistotou… že se Todd nechystá zaútočit, protože nechal ruce spuštěné podél těla.
"Rozdíl je v tom, že si můžeme svobodně zvolit," dokončil Wraith myšlenku, o poznání tišším a uhlazanějším hlasem. "Nejsme zvířata cvičená k zabíjení pro jiné."
"Zvláštní, že zrovna ty – "
"To stačí, Ronone," přerušil ho John dřív, než stačil zmínit, že právě Todd byl Genai "cvičen" ke krmení se na povel.
Sateďan se po něm překvapeně ohlédl, asi nečekal, že ho John napomene. Nemohl jinak, ani ne proto, že Elizabeth tu měla plán a Rononovy urážky by situaci nezlepšily, ale hlavně proto… Pamatoval si těch několik dní v Genaiském vězení velmi dobře – a nejen pro ten hnusný pocit být Wraithem vysátý do sucha – a zvlášť dobře si vzpomínal na pohled, který Todd měl. Nebýt toho pohledu zvířete zahnaného do kouta, které už rezignovalo na vše, i na obranu vlastního života, tak by mu nikdy nenabídl spolupráci. Věděl, ale rozhodně by veřejně nepřiznal, že moc dobře rozuměl tomu, jak se Todd cítí a že tehdy… soucítil s ním.
"Nikdy jsem neměla v úmyslu naznačit, že bychom byli méně, než rovnocenní partneři," řekla Elizabeth.
"Rovnocenní?" zopakoval Todd, aniž by se přestal tyčit proti Rononovi a jen koutkem oka se ohlédl po Elizabeth. "Nemyslím, že je v této místnosti někdo, kdo by skutečně věřil, že jsme si rovnocenní. Ať už člověk nebo Wraith."
Todd měl bod. Nedávno by se pozabíjeli, teď vydrželi bez namířených zbraní asi tak pět minut. K tomu, aby spolu vydrželi v jedné místnosti bez ezbraní byla ještě sakra dlouhé cesta. O něčem, jako skutečná důvěra, nemohla být zatím ani řeč.
"Přiznávám. V tom máte nejspíš pravdu, ale chtěla bych to změnit. Pokud se zase posadíte," nabídla Elizabeth pokynem ruky židli, "a vyslechnete mě, předestřu, jak bych si naše spojenectví představovala."
"A když nebudu chtít poslouchat?" zeptal se Todd a tentokrát k ní obrátil hlavu.
"Tak vás necháme svobodně odejít na jakoukoliv adresu si řeknete," odvětila, než se obrátila na Johna a Ronona, "Podplukovníku. Ronone."
Nemusela říkat, co po nich chce, John to věděl hned. Ustoupil stranou tak, aby byla dveře naprosto volné a nechal zbraň zase klesnout k boku. Přestože zaváhal, tak Ronon nakonec následoval jeho příkladu, zasunul nůž do skrytého pouzdra na předloktí a také Toddovy uvolnil cestu.
Wraith se kupodivu nevyhrnul ven, jak by se dalo očekávat podle toho, jak dožadoval volného odchodu. Neopak zůstal strnule stát, trochu předkloněný, připravený na obranu i na útok. Čas běžel, ticho se prodlužovalo a začalo být jako svrbění, které Johna nutilo říct nějaký vtípek. Věděl, že by to byl vážně hloupý nápad, takže raději pevně semkl rty a vynaložil téměř veškeré své úsilí, aby se donutil mlčet.
Konečně… konečně!… se Todd pozvolna narovnal do celé své výšky, ruce nechal úplně volné klesnout podél těla a pomalu se obrátil zády ke dveřím. A stejně pomalu, jeden, pro wraitha malý krok za druhým, přešel ke své židli a plynulým pohybem, jako kdyby ani neměl kosti, na ni klesl.
"Poslouchám," prolomil ticho a malým skloněním hlavy a volným gestem rukou, naznačil že je ochotný vyslechnout všechno, co mu chtěla Elizabeth říct. Ta se posadila a složila ruce na stole.
"Podívejme se na situaci v této galaxii realisticky; pokud se něco zásadně nezmění, může válka mezi lidmi a Wraithy skončit jen vyhubením nebo odchodem jedné z ras. A není jisté, kdo vyhraje. Není ani jisté, že vůbec někdo vyhraje, také se můžeme vyhubit navzájem."
Todd vydal tlumené zavrčení, vycházející z hloubi jeho hrdla, ale neprotestoval, ani Elizabethina slova nekomentoval.
"Retrovirus, který by Wraithy zbavil jejich specifických potravních nároků, je sice krok kupředu, ale není to řešení samo o sobě. I kdybyste se nemuseli krmit na lidech a lidé se vás přestali obávat, neznamená to, že by Wraithy a lidé mohli žít v míru. To chce něco víc… je potřeba se vzájemně poznat. A ano, mít ochotu se spojit proti většímu nepříteli a věřte mi," řekla Elizabeth velmi vážně, "že existují nepřátelé, které jsou hrozbou i pro Wraithy. V naší domovské galaxii právě s jedním takovými bojujeme."
Zprávy o Ori byli pro obyvatele Atlantidy spíš něco nereálného, něco jako zprávy o dopravních nehodách v sousedním městě. Zdálo se to příliš daleko, navzdory tomu, že Ori měli lodě schopné cestovat mezi galaxiemi i budovat superbrány, takže se snad mohli stát problémem galaxie Pegas.
"A když nebude retrovirus fungovat?" zeptal se Todd.
"Stále tu bude vzájemně prospěšné spojenectví."
"Prospěšné jak?"
"Například bychom se mohli dohodnout na seznamu planet, kde nebudou vaše úly sklízet," navrhl Elizabeth, což znělo… vlastně docela rozumně a proveditelně. Mohli by tak ochránit alespoň pár bezbranných civilizací, například planetu dětí. Bylo to sice setsakra málo a John by rozhodně upředňostňoval prostě Wraithy vykopat z Pegasu, ale někde se začít muselo.
"Výměnou za co?"
"Bezpečné útočiště na oběžné dráze této planety" navrhla Teyla.
"Pomoc s rozvojem technologií," navrhl Rodney. Todd si odfrkl a Elizabeth trochu tázavě, ale hlavně zamítavě pozvedla obočí. "Co? Wraithi mají stejné motory, zbraně a nevím co všechno posledních… kolik? Deset tisíc let? Určitě by se tam dalo něco vylepšit. A navíc… není snad pravda, že vám chybí technici? Ha?" vynesl Rodney trumf.
"Neznáte wraithskou technologii," namítl Todd.
"Možná ne tak dobře, jako vaši technici, ale jsem génius a rychle se učím."
"Vojenskou pomoc," připojil se John.
"To by bylo něco, co bychom museli důkladně projednat," řekl ostře Elizabeth a vrhla na něj výrazně nesouhlasný pohled. Nebylo by to poprvé, co by poskytli spojenci zbraně nebo sprostředkovali technologie, které byli zbraně, případně se ochotně pustili do boje s Wraithy. Sice se tomu Elizabeth vyhýbala, pokud to šlo, a snažila se galaxií šířit pacifismus, ale, když nebylo zbytí… Jistě, wraithi byli něco jiného než lidé. John by jim nikdy neposkytl skutečně nebezpečnou vojenskou technologii, ale nakopat společně s Toddovým úlem nějaký jiný úl? Jo, s tím by dokázal v klidu žít, protože…
"Ale no tak, Elizabeth…" protáhl, schválně jasně přezíravě, "Je lepší pomoct Toddovi pobít ostatní a pak mít za nepřítele jen jeho, než úl doslova za každým rohem galaxie."
"S tím nemohu nic jiného, než souhlasit," přitakal Todd.
Elizabeth sice nevypadala nadšeně, ale nakonec přikývla.
"Dobrá, jsme ochotni vám nabídnout i vojenskou pomoc, pokud," zvedla prst, "to budete skutečně potřebovat. Stejně jako vy nechcete bojovat naše války, tak mi nechceme bojovat tu vaší."
"To zní rozumně… a zajímavě," dodal Todd s malým zamručením, které neznělo ani tak nevrle, jako zaujatě, "ale je to námět k delšímu přemýšlení. Potřebuji čas, abych vaší nabídku zvážil."
"To chápu."
"Teď bychom měli začít mluvit o vašem retroviru." Pokynul Todd svou rukavicí opatřenou krmnou rukou, asi aby zdůraznil, o čem ten projekt s retrovirem je.
"Jistě. Nejsem ale nejpovolanější osoba, která by o tom s vámi měla mluvit. " Elizabeth se zvedla. "Tím je doktor Beckett."