"Neměli by tu už být?" nervózně se zeptal dvou mariňáků (Doglase a Peta), kteří mu samozřejmě neodpověděli. Jen se po sobě podívali a pak oba mírně pokrčili rameny. Jistěže také nic nevěděli, protože by si toho Carson všiml, kdyby se s nimi někdo spojil. A stejně tak dobře by si všiml i poplachu, pokud by se návštěva Wraithů nějak zvrtla. To ho ale nezbavilo nervozity a hlavně pocitu viny, který, jak věděl, neměl racionální opodstatnění. Nemohl si ale pomoct.

Poprvé, když je Wraithi kontaktovali a navrhli spolupráci, naléhal na Elizabeth, aby to zkusili, a dopadlo to špatně. Tentokrát to byl dokonce jeho vlastní nápad! Trvalo mu skoro tři týdny opakování všech testů na mrtvých wraithských buňkách, aby se ujistil, že opravdu nic víc v těchto podmínkách nezjistí a pak se teprve odhodlal navrhnout, že potřebují živého Wraitha. Živého a ochotného se účastnit. To byla jeho podmínka. Po fiaska s Michaelem už nehodlal znovu riskovat. Ostatně, za to byl také zodpovědný.

Takže proto ten předběžný pocit viny. Bál se, že se zase něco pokazí.

Dveře se konečně otevřely.

První vešla Elizabeth a za ní John. Rychlém pohledem zkontroloval, že oba vypadají zdravě a v rámci možností klidně, i když bylo jasné, že je mezi nimi nějaký rozpor. Malý, spíš jen neshoda, ale byl tam. Carson to z nich cítil. Než se na to stačil zaměřit, veškerou jeho pozornost připoutal Wraith, který vstoupil do laboratoře za nimi.

Všechny poznávací znamení Wraitha byla přesně taková, jak je John zanesl do svého hlášení.

Dobře viditelné tetování podobné hvězdě kolem levého oka. Vlasy, které byly, na rozdíl od ostatních Wraithů, které měli zdokumentované, podivně střapaté a jakoby rozcuchané. Odpovídala jeho odhadnutá výška a z ní vyplývající váha – která ovšem byla o třicet procent nižší, než mohl John odhadovat. Vycházel z předpokladu, že když Wraith vypadá jako člověk, bude mít i stejné kosti a podle toho i váhu. Jenže kosti Wraithů byla směsice zvápněné chrupavčité tkáně svou strukturou velmi podobné lidským chrupavkám adolescentů, s tím rozdílem, že do nich byli vpleteny provazce chitinových vláken. Chitin se v lidském těle nevyskytoval, byl ale lehčí než kost a přitom poskytoval stejnou pevnost a navíc vyšší ohebnost.

Co ale John vynechal ze svého hlášení bylo, nakolik byl tento Wraith… impozantní. Lepší slovo pro to Carson prostě nedokázal najít. Byl vyšší než Wraith, se kterým spolupracoval naposledy, také rozložitější v ramenou, ale to nebylo to, co ho dělalo impozantním. Bylo to něco jiného… něco slovy nepopsatelného a myšlenkou špatně uchopitelného. Jeden z jeho pocitů. Ty, o kterých bylo tak obtížné mluvit.

Oh, oh a ano. Tento Wraith byl rozhodně mnohem hezčí, než kterýkoliv jiný, kterého mohl tak zblízka vidět. Což byla myšlenka, kterou vědomě zahnal hned, jak pocítil, že se mu do tváří žene krev. Vypadalo to, že pozdě, protože Wraith upřel pohled přímo na něj – svatá matko boží, Carsone, copak nevíš nic o ultra červeném spektru?! – a jeho dýchací štěrbiny se roztáhly.

Bylo to prostě nekonečně trapné.

"Doktore Beckette, chtěla bych vám představit…," tady trochu zaváhala a nejistě se střelila pohledem po Wraithovi, "Velitele. Veliteli, to je doktor Beckett. Je to náš hlavní lékař a tvůrce retroviru. On je nejpovolanější člověk, který vám odpoví na všechny vaše otázky."

"Rád vás poznávám, veliteli," řekl, přistoupil blíž… a ano, skoro zvedl ruku, aby si s Wraithem potřásl. Takový hloupý zvyk, zažitý tak hluboce, že bylo těžké ho překonat.

Wraith na něj upřel své jantarové oči. Jeho pohled byl intenzivní, Carson ho mohl cítit skoro hmatatelně… vlastně víc než to. Byl si jistý, že ho cítí uvnitř hlavy, ve své mysli. Na místě, kam nepatřil. Nebylo to poprvé, co něco podobného cítil, párkrát v minulosti… i když, od chvíle, co přišel na Atlantidu, se mu to stávalo častěji. Mohl jasně cítit… něco, co bylo součástí města samotného. Setrvalou, neagresivní přítomnost. Neživou, ale živou zároveň. A pak občas, například s Johnem Sheppardem, malý záchvěv něčeho lidského, jak se mu otřelo o myšlenky. Nic z toho nebylo podobné této chladné, kalkulující, zvědavé a veskrze vědecké mysli, která byla… nebyla skutečně nepřátelská, jen nevítaná a velmi cizí.

Postavil se na odpor.

Wraith v upřímném překvapení zvedl obočí. Tento výraz mu ale vydržel jen chvíli, než ho zase přeskládal do zdvořilého a nepatrně kývl hlavou.

"Doktore Beckette," zopakoval jeho jméno důrazně. Možná to byl správný způsob, jak se Wraithi představovali. Prostě jen řekli svá jména. Možná sdíleli něco víc, než svá jména. Kolik wraithské komunikace se vlastně odehrává beze slov? Neznal rozsah jejich mimosmyslových schopností, jen bylo jasné, že se neomezují jen na tvorbu "přízraků" jak tomu říkali Athosiané. Neměl jak zjistit, kam až sahají, vzhledem k tomu, že měl v rukou buď mrtvé Wraithy, nejčastěji jen jejich části, nebo velmi neochotné vězně a nemluvné wraithské důstojníky. Tento rwaith – John ho nazval Todd, což se Carson rozhodl vzít za své, i když jen pro vlastní potřeby. Takže, Todd – mohl by být ochotný odpovědět na některé jeho otázky? Doufal, že ano. Rozhodně to plánoval zkusit.

"Tak dobře," začal, protože se nezdálo, že by to hodlal udělat někdo jiný, "jak dobře se vyznáte v molekulární biologii a genetice?"

"V té wraithské jistě víc, než vy," odpověděl mu Todd klidně a dál na Carsona shlížel ze svých dobrých metru devadesáti pěti.

"To jistě ano," uznal bez mrknutí, kdo by také mohl vědět o wraithském biologii víc, než Wraith, "a určitě bych ocenil všechny informace, které byste mi mohl dát," řekl dychtivě, na což Todd zareagoval hlasitým vypouštěním vzduchu z dýchacích štěrbin, které znělo jako hrdelní zamručení. Nespokojenost snad? Ne tak to nebylo cítit… "Samozřejmě myslím, až pokud spolu budeme spolupracovat," dodal rychle, kdyby to přece jen byl nesouhlas. "Jde o to, že jsem věnoval opravdu hodně času podrobným studiím wraithské biologie, nebo alespoň tak podrobmým studiem, jaké mi poskytovaly… mé omezené možnosti," opravil se rychle, protože mu došlo, že by bylo nevhodné mluvit před Toddem o mrtvých Wraithech jako o vzorcích, "a zmapoval jsem celou wraithskou DNA. Dokonce provedl několik částečně úspěšných klinických testů s první verzí retroviru…"

"Znám výsledek toho klinického testu," přerušil ho Todd ostře, zvláště s patřičným důrazem na poslední slovo.

"My mu říkali Michael," podotkl zezadu John.

"Ano, Michael nebyl moc velký úspěch," uznal s bodnutím viny. Michael byl víc než 'ne moc velký úspěch'. Vytvořil snad ještě horší monstrum, než byli Wraithi. Ti alespoň zabíjeli hlavně proto, aby se nakrmili, zatím co Michael… zabíjel z pomsty a snad i pro potěšení a to bylo mnohonásobně horším, než wraithský hlad, který dokázal pochopit. Přinejmenším jako biolog, lékař a vědec, ale nenávist… Odkašlal si a přiměl vrátit se k tomu,, proč tu byli. "Ale přimělo mě to… víc se nad celou situací zamyslet a pokusit se přijít na to, kde jsem udělal chybu. Nakonec mi to došlo, i když jsem byl schopen spustit řetězovou reakci, která vytěsnila DNA iratuského brouka z wraitské DNA, tak se po čase začala broučí DNA znovu fázovat. Bez pravidelných dávek retroviru došlo ke zpětné mutaci… nebo přinejmenším částečné mutaci," dodal pro upřesnění a na okamžik se odmlčel, aby Toddovi poskytl prostor něco říct. Ten ho ale naprosto klidně sledoval, doslova bez mrknutí oka. Nervózně se usmál, jen krátce, spíš to byla jen křeč – ach Carsone, někdy se chováš jako blbec – a rychle pokračoval. "Došlo mi, že jsme se pokusili odstranit a nahradit příliš mnoho chromozomů. Proto to nefungovalo. Ale!" zvedl důsledně prst, "kdybychom se pokusili přepsat jen malou část DNA, tak aby celkový obraz zůstal co nejvíc zachován, mohli bychom zamezit zpětným změnám. Stačilo by odstranit jen tu část DNA, která vás nutí krmit se na životní síle lidí a způsobuje sníženou funkčnost trávicího traktu. Pak byste mohli jíst normální jídlo!" dokončil nadšeně. Byl to jeho velký trumf, který s velkou radostí vynesl a čekal, jak na něj bude Wraith reagovat. Ten ho dál sledoval doslova bez mrknutí oka.

"To by mohlo fungovat," řekl nakonec, ale stále bez emocí, "ale provést jen tak malou a konkrétní změnu, by bylo obtížné."

"Bezesporu," kývl vážně. "A právě proto potřebujeme vaší pomoc. Vaše znalost vlastní DNA by byla -."

"Potřebujete živé vzorky a testovací subjekty, abyste mohli pokračovat," přerušil ho Todd a bez obalu řekl to, co byla pravda.

"To také," musel připustil, napůl s neochotou. Nic jiného mu nezbývalo a měl jasný a velmi konkrétní pocit, že kdyby se pokusil Toddovi lhát nebo jen zakrýt, co skutečně potřebují, tak by jejich spojenectví bylo předem odsouzeno ke konci.

Wraith odpověděl mlčením a tím, že odvrátil pohled na zeď kamsi za Carsonova záda. V tu chvíli vypadal, jako nějaká nazelenalá socha na hřbitově, tak nehybný byl. Po pár napjatých okamžicích udělal první pohyb, směrem k němu, ale nepodíval se na něj. Ve stejnou chvíli se pohnuli také všichni mariňáci a John, zvedl zbraně a pojistky kleply. Jako kdyby si toho Todd ani nevšiml, prostě pomalu pokračoval dál, kolem Carsona – velmi, velmi blízko, takže mohl cítit závan vzduchu z jeho pláště a nasládlý pach – a dál do laboratoře, až k mikronovému mikroskopu. Položil na něj ruku a zamyšleně několikrát palcem přetřel jeho povrch.

"Chápu užitečnost toho, co nabízíte," prolomil konečně ticho, načež se obrátil zpět k nim, "Je nás příliš mnoho. Dřívější Opatrovníci byli chamtiví, krmili se víc, než bylo třeba a nepečovali o to, co jim bylo svěřeno. Naše pastviny nás dřív nebo později nebudou moci uživit. Když jste probudili ty, kteří hybernovali, jen jste urychlili to, co bylo neodvratné." Opět se pozvolna vydal zpět k nim. "Bez nových, bohatých pastvin, musíme najít jiný způsob, jak přežít."

Nastalo opět ticho. Wraith se dál nepohyboval, zůstal klidně stát na stejném místě, jako byl předtím, jen čelem ke dveřím. Nedal výrazem ani slova najevo, jestli to byla jenom úvaha nebo právě přijal jejich nabídku na spolupráci. Lidé, kteří byli v místnosti, se na sebe rozpačitě a s otázkou podívali, než se ozval John:

"To znamená, že budeme spolupracovat?"

"Ano."

Jednoduchá, jednoslovná odpověď jako kdyby na okamžik uvolnila atmosféru. Tu chvíli si Carson vychutnal a dovolil si pocítit nadšení z toho, že by se konečně mohl dostat k cíli. Vyřešit hádanku a pomoci milionům lidí v této galaxii a dokonce… dokonce i Wraithům, kteří, jak právě Todd řekl, byli ohroženi vyhynutím. Jenže po krátkém ulehčení se zase vrátilo napětí. Mohl číst v Elizabethině i Johnově tváři, jak kalkulují a vymýšlí nejlepší způsob spolupráce, který by zároveň neskončil tak, jako posledně.

Rozhodl se jim pomoci.

"V tom případě navrhuji, aby můj tým spolupracoval s jedním z vašich vědců."

"Tím budu já sám."

"Dobře," kývl a nadějně se podíval na Elizabeth, "Nejlepší by bylo, kdyby tu mohl Velitel zůstat, alespoň nějakou dobu. Výzkum může i s pomocí trvat… dlouho."

"Ano, to by se dalo zařídit," souhlasila Elizabeth bez zaváhání, což bylo velice potěšující. "Ale jenom vy a vaši dva muži. Po celou dobu budete všichni pod dohledem. Nebudete mít přístup jinam, než do této laboratoře a do svých pokojů a tím myslím ani do společenských místností a už vůbec ne do Velína."

"Nestojím o prohlídku Atlantidy. Nejsem tu na společenské návštěvě, ale pracovat na výzkumu."

"Jistě, ale musela jsem to říct, aby bylo jasno, že pokud se pokusíte jít kamkoliv jinam, budeme to považovat za nepřátelský akt," řekl Elizabeth velmi vážně, s malou výhružkou v pozadí.

"A to nemluvím o Úlu kdekoliv blízko téhle planety. Věř mi, že stačí když mrknu a bude z něj jen smetí na oběžné dráze," dodal John.

"Samozřejmě. Jak jinak také." Todd vypadal a zněl posměšně, když to říkal, i když se snažil to zakrýt. Carson to viděl jasně. "Teď, pokud jste skončili s planým vyhrožováním, by bylo nejlepší začít."

V okamžiku, kdy to řekl a ještě než Carson stačil cokoliv odpovědět, se dveře za Elizabeth a Johnem otevřely a dovnitř vešel wraithský voják. Neměl na sobě zbroj, takže jeho až nepřirozeně vyvinuté svalstvo napínalo košili téměř k prasknutí. Na zápěstích a předloktích, která byla jinak chráněna nátepníky, měl kůži světle bílé barvy, jen s jemným nádechem zelené a spletí modrozelených žil – to ukazovalo, že si nátepníky buď nikdy nesundaval nebo wraithská kůže intenzivně reagovala na světlo. Bylo by fascinující to prozkoumat.

Další ruch a cvakání pojistek ho vyrušilo v zaujatém zkoumání kůže poněkud předimenzovaného wraithského vojáka (nikdy se mu nelíbily svalnaté typy, zvláště když se dostaly do bodu, kdy to nebylo nejen pěkné, ale ani zdravé.). Elizabeth s Johnem byla nucena vojákovi ustoupit, protože se nezdálo, že by se plánoval zastavit, dokud nebyl dva kroky od Todda. Teprve tehdy strnul na místě.

"Prosím, doktore Beckette. Pusťte se do toho." Pokynul mu Todd k vojákovi.

Carson zamrkal, naprosto vyveden z míry. Jistěže by chtěl okamžitě začít, ale klidný wraithský voják, čekající až mu odebere vzorky, byl trochu zjevení.

"Ehm, dobře," řekl nejisté a rozpačitě se podíval po Elizabeth a Johnovi, "Možná byste…" Nepatrně naznačil, že by měli odejít.

"Ach, ano jistě," chytila se Elizabeth okamžitě, ale vypadala a cítila se stejně vyvedená z míry, jako Carson. "Půjdeme a necháme vás pracovat. Hodně štěstí," dodala a obrátila se k odchodu.

John ještě zaváhal, sjel pohledem nehybného vojáka, načež kývl na Carsona a vyšel za Elizabeth. Dveře se za nimi ani nezavřely, protože je vystřídali další dva mariňáci. To znamenalo dva muži na každého Wraitha a nejspíš další dva možná i čtyři venku. Byli doslova obklopeni vojenskou silou a přesto mu to nepřineslo žádné velké uklidnění, asi proto, že – podíval se na Toddovu nehybnou tvář s výrazem malého zájmu až zvědavosti – z tohoto Wraitha měl dobrý pocit. Necítil z něj hrozbu. A svým pocitům se naučil důvěřovat, alespoň u lidí.

Odvrátil se od něj a vydal se pro sadu na neinvazivní odběr tkáňových vzorků, zatímco uvažoval, koho z týmu přizvat. Důležití a užiteční byli všichni, ale ne každý byl schopen s klidem pracovat vedle Wraitha. Možná by bylo nejlepší, aby dnes udělal základní odběry a ostatní představil wraithskému veliteli až zítra na začátku jejich směny. Ano, to vypadalo rozumně.

Přistoupil k wraithskému vojákovi.

"Potřebuji odebrat vzorky krve, kůže, slin a krmné tekutiny. Bylo by nejlepší, kdybyste si na to sedl," požádal ho, ale minulo se to účinkem. Wraith zůstal nehybně stát, ani k němu neobrátil hlavu, nevydal zvuk, prostě nic. Zato po jeho boku, kde stál Todd, se ozvalo pobavené odfrknutí.

"Snažíte se zbytečně, doktore Beckette. On vám nerozumí."

"Nezná náš jazyk?" zeptal se. To by mohl být problém. Za normálních okolností, když ošetřoval lidi, neměl problém se s nimi domluvit, i když mluvili různými jazyky. Jak by řekl Rodney, stačilo když vytáhl ostré, primitivní mučící nástroje své pavědy a hned každý věděl, že má co dočinění s doktorem. A, i když nebylo nejlepší, pokud pacient nemohl popsat své příznaky, tak zkušenost ho naučil mnohému – podle toho, jak pacient tvářil, které místo si chránil, jak se pohyboval, mohl získat alespoň nějaké informace. Ale to šlo o lidi, ne Wraithy. Nevěděl, jak se chová zdravý Wraith a jak zraněný, nehledě na to, že mu ani přes masku neviděl do obličeje.

"Nezná žádný jazyk," odvětil Todd a v tu chvíli se voják pohnul, našel si nejbližší židli a posadil se na ni.

"Komunikuje jen telepaticky!" došlo mu okamžitě.

"Slovo 'komunikace' je přehnané."

Toddova odpověď byla natolik neurčitá, ale zároveň záhadná, že to prostě musela být návnada. Podíval se vzhůru do Wraithových očí a chytnul se.

"To znamená co?"

Na jeho otázku Todd nejdřív neodpověděl, jen mu nehybně hleděl do očí, než pomalu naklonil hlavu na stranu.

"Mám pro vás návrh, doktore Beckette; naučíte mě pracovat se svou technologií," pokynul rukou neurčitě směrem k přístrojům v okolí, "a já vám odpovím na vaše otázku."

"Dobře. Platí." Kývl bez zaváhání. "Stejně musíte vědět, jak s přístroji zacházet, jinak byste tu jen překážel."

"Výborně," vycenil řadu bílých ostrých zubů v malém úsměvu, "Dohodnuto… pokud se nepletu, je lidským zvykem zpečetit dohodu potřesením pravice," dodal a vztáhl svou krmnou ruku v nabídce potřesení. Přestože měl na ruce rukavici, která zcela zakrývala krmnou štěrbinu a tak nejspíš bránila krmení, to gesto bylo dostatečné k tomu, aby vzbudilo u mariňáků rozruch. A u Carsona záblesk nejistoty.

V tu chvíli se Todd rozesmál a zvedl ruce nahoru.

"Omlouvám se, doktore Beckette. Byl to jen malý wraithský vtip."