"Test číslo šedesát tři… negativní," řekl Todd, zvedl hlavu od mikroskopu a nepatrně pokynul hlavou, aby Carson jeho závěry zkontroloval. Trojitá kontrola, nejdřív počítač, pak jeden z nich a nakonec druhý. Na tom Carson trval, protože to byla součást protokolu, to zaprvé, a zadruhé se tím předcházelo chybnému vyhodnocení výsledků. Kupodivu proti tomu Wraith nic neměl, i když jiné 'zdržování' ho silně iritovalo. Možná měli Wraithi podobné kontrolní procesy při výzkumu. Měl by se na to Todda zeptat, i když… momentálně mu hlavou běžela jiná otázka a byla nepříjemně vtíravá.

Odsunul ji stranou a podíval se do mikroskopu. Ano, bohužel musel konstatovat, že další pokus dopadl špatně. Sice se jim podařilo zabránit nekontrolovatelnému množení buněk, stejně jako rozpadu buněčného jádra, ale pro tentokrát ztratily krvinky schopnost nést kyslík.

"Potvrzuji," řekl pro záznam.

"Připravuji vzorek krve na test číslo šedesát čtyři," oznámil Todd a pustil se do práce.

"Rozumím," souhlasil Carson a ujal se svého úkolu. "Připravuji vzorek retroviru WM 2,01 – 33A."

Šlo to rychle. Za ty víc jak tři týdny už byli sehraný tým. Připravit krev na petriho misku, aplikovat retrovirus a vložit do inkubátoru spojeného s antickým počítačem. Výsledky byly nejpozději za patnáct minut. Stačilo si jenom počkat.

Todd ustoupil od inkubátoru, aby poskytl Carsonovi prostor ho zapnout. Jelikož to byla směsice lidské a antické technologie, mohl ho aktivovat jen někdo s ATA genem, rozhodně ne Wraith. Udělal to a také ustoupil. Krátce pohlédl na Todda a zvažoval, jestli je teď správná příležitost položit mu další sérii otázek, které měl, s tou jednou konkrétní v čele. Wraith nejen klidně, ba až nehybně stál, ale také z něj vyzařovala plochá vyrovnanost. rozhodně žádná frustrace nebo podráždění.

"Máte další otázky, že ano doktore Beckete?" položil Todd jen otázku, které byla spíš konstatováním, koutky mu zacukaly v pobaveném úsměvu a úkosem na Carsona pohlédl.

"Jsem tak průhledný nebo mi čtete myšlenky?" zeptal se s vtipem, i když věděl, že ano, stejně jako on sám mohl vnímat Toddovy nálady, měl Wraith rozhodně schopnost vnímat ty jeho.

Todd si odfrkl.

"Neurážejte mou inteligenci. Nepotřebuji vnímat vaši… zvědavost, abych věděl, že se chcete ptát. Být na vašem místě, choval bych se stejně," uznal bez mrknutí a obrátil se k němu čelem. Obrátil ruce dlaněmi vzhůru a trochu sklonil hlavu. "Mluvte."

Když měl povolení se ptát, tak najednou zjistil, že nemá zformovanou zdvořilou otázku na téma, které mu stále tak utkvěle kroužilo hlavou. Dobře, musel něco vymyslet.

"Vzhledem k tomu, kolik je v úlu trubců, stává se, že se spolu… sblíží?" zeptal se s jistou opatrností. Pokud šlo o lidské komunity, mohla být homosexualita velké tabu a jelikož měl o Wraithech pouze malý referenční rámec obsahující jenom pár informací o vztahu trubců ke královně, tak našlapoval zvolna. Poslední co chtěl bylo urazit Wraitha.

"Ať si myslíte cokoliv, doktore Beckette, Wraithi jsou veskrze společenské bytosti. Blízkost je podmínkou dobře fungujícího úlu." Uraženě sice Todd nevypadal, ale otázku evidentně nepochopil správně a snad právě proto byla jeho odpověď podbarvená mírným podrážděním. Měl nejspíš dojem, že Carson zpochybňuje civilizovanost wraithů. To v žádném případě neměl v úmyslu. Možná na samém počátku měl pochybnosti o tom, nakolik jsou Wraithi civilizovaní, ale po několika letech v Pegasu už pochopil, že jsou víc, než jen nejvyšší formou dravce v této galaxii. Nevěděl to jistě, ale byl přesvědčen, že v jejich společnosti budou existovat i věci, jako umění, hudba, možná i náboženství… Zjistit to byl jedním z jeho cílů, ale nejdřív bylo potřeba vyřešit toto nedorozumění.

"Tak jsem to nemyslel. Nepochybuji o tom, že jste společenští tvorové. Ptal jsem se na něco jiného… na více… blízké, intimní vztahy mezi trubci," snažil se to vyjasnit a zároveň zůstat opatrný. Todd bohužel stále nechápal. Jeho výraz byl plochý a prázdný. Carson si povzdechl. "Dobře, mají někdy trubci podobný vztah mezi sebou jako mají s královnou?"

"Ách!" Toddova tvář se rozjasnila pochopením. "Ptáte se, jestli se trubci spolu páří." Carson přikývl. "Jistě. To je běžné."

"Myslel jsem si to," potřásl hlavou a spokojeně se usmál. Vědec v něm byl potěšen, že jeho logický předpoklad byl správný. Todd tázavě pozvedl obočí. "U druhu nebo v situacích, kdy je omezené množství samic, se u samců běžně vyskytuje homosexuální chování. Stává se to i u lidí a Wraithi zdá se nejsou výjimka."

"Ho-mo-sexuální…?" vyslovil důkladně každou slabiku, jako pokaždé, když měl říct nové, pro něj zatím neznámé slovo, a na konec přidal zvědavý otazník. Vtipné bylo, že to znervoznilo mariňáky víc, než když se Todd přiblížil ke Carsonovi, případně když byl nevrlý. Sice nezvedli zbraně, ale se šustěním se začali přesouvat na svých místech.

"Homosexuální je odvozeno od slova homosexuál. Tak nazýváme lidi, kteří romanticky a sexuálně preferují osoby stejného pohlaví. Když je to muž, říká se mu gay a žena je lesba… nebo lesbička. To je častější."

Todd delší dobu mlčel, hlavu nakloněnou na stranu a oči upřené někam za Carsona. Kdyby si nebyl jist, že Wraith přemýšlí, mohl by si myslet, že ho prostě přestal poslouchal a uprostřed výkladu usnul. Nebo se uvedl do jakéhosi stavu transu. Už to u něj jednou viděl, takže ano, byl si tak na osmdesát procent jistý, že Wraithi mohou spát ve stoje s otevřenýma očima.

Konečně Todd pohnul alespoň očima a podíval se mu do tváře.

"Ta slova mají smíšenou chuť."

Kdokoliv jiný by asi byl zmatený, ale on věděl přesně, o čem je řeč. Sám by to nenazval lépe.

"Ano, to mají," přitakal s malým, smutným úsměvem. "Správně by měla být jen popisná. Prostě jen pojmenovat skutečnost, jako že kámen je kámen a strom je strom, ale většinou to tak není. Váže se k nim spoustu, opravdu spoustu protichůdných emocí. Mohou mít jen popisný ráz, někdy jsou na ně lidé hrdí a někdy je to urážka. Rád bych řekl," teď se mu do úsměvu dostala i jistý hořkost, "že inteligentní a vzdělaný člověk je nikdy nebude považovat za nic víc, než co jsou, ale není to tak. Předsudky se nevyhýbají nikomu. Asi ani mě ne, i když se snažím mít mysl otevřenou."

"To máte," pronesl pevně Todd a, i když se to mohlo zdát zvláštní, Carson byl jeho slovy opravdu potěšen a usmál se, tentokrát bez hořkosti nebo smutku. "Pokud vím, lidé v této galaxii tak nesmýšlí a nemají ani taková slova."

"Přinejmenším Athosané a Sateďané," souhlasil a vzpomněl si při tom na jeden večer, pár měsíců zpátky, kdy vysvětloval Teyle s Rononem, co je to homosexualita a co homofobie a jaké mají ty dva pojmy historické kořeny. Řekl jim, jak doufal, všechno, to dobré i to špatné, a během toho, kdy mluvil, sledoval jak oba nejdřív nechápali, potom nevěřili a nakonec byli oba rozzlobení. Dokonce i Teyla, která se zřídka rozrušila, velmi rezolutně prohlásila, že by nikdy nikomu ze svých lidí netrpěla, aby jiného napadal nebo se k němu choval hrubě jen proto, co dělal ve svém soukromí se souhlasem všech zúčastněných. Carson se v té chvíli nemohl ubránit úvaze, jestli je to kulturní vliv Antiků nebo jestli fyziologicky pozměnili své 'děti', tak aby odpovídaly jejich představám. Nejspíš se to nedalo nijak zjistit.

Každopádně to byl zvláštní zážitek a nebyl si jistý, jestli by si ho chtěl zopakovat s Wraithem. Teyla s Rononem byli alespoň lidé a lidské společnosti, se kterými se zatím setkali, se v zásadě nelišily od těch pozemských. Měli podobný hodnotový systém a morálku. Ale Wraithi? Nebyli ani stejný živočišný druh.

"A Geinaiové," dodal Todd k jeho malému překvapení. "Strávil jsem s nimi dost času, abych věděl že Wraithy z duše nenávidí, ale nemají žádná taková slova. Ani hořkost. I když připouštím," pozvedl ruce a trochu trhl rameny, "setkal jsem se jen s několika z nich a byli to jen jedni z mála lidí, které jsem kdy poznal."

To Carsona zaujalo.

"A co uctívači? Nebo s nimi o takových věcech nemluvíte?" Možná, že s nimi nemluvili vůbec, ale to se zdálo dost nepravděpodobné. Uctívači měli podle Teyly celé planety, to znamenalo stovky ne-li tisíce lidí. A protože se Wraithi obvykle z uctívačů nekrmili, museli s nimi alespoň někdy mluvit.

"Má Královna-matka nevedla svůj úl ke shromažďování uctívačů a já sám neměl nikdy zájem se s nimi kontaktovat. Nepovažuji za stimulující diskutovat s inteligentní bytostí, která není ochotna mi odporovat."

Nebylo to zase tak překvapující, protože teď a tady se s ním Todd bavil s takovou lehkostí, že se dalo téměř zapomenout na jeho zelenou kůži, ostré zuby a krmnou ruku.

"To znamená, že považujete lidi za něco víc…?"

"Jsem tady. To by měla být dostatečná odpověď," odvětil s ostrostí hlase a zábleskem v očích, který se ale rychle rozplynul. "Považuji Wraithy za vrchol potravního žebříčku v této galaxii? Ano. Jsme technicky vyspělejší, než kterákoliv lidské civilizace s výjimkou Atlantidy? Jistě. Ale už dávno jsem si uvědomil, že přinejmenším někteří lidští jedinci jsou zajímaví a je uspokojivější s nimi mluvit, než je sníst. Ale nikdy jsem žádného takového neviděl mezi uctívači."

"Nejen někteří," namítl pevně a přistoupil blíž. "Každý člověk je individualita, kterou stojí za to poznat."

"Když to říkáte…" nechal vyznít do ztracena a znovu udělal ten trhavý pohyb rameny. Přezíravost z něj přímo čišela a to tak intenzivně, že Carson už předem věděl, že nemá cenu se s ním dohadovat.

"Asi vás nepřesvědčím, že lidé stojí za víc, než se zdá?" zeptal se a Wraith mu věnoval plochý pohled, "Myslel jsem si to. Můžu alespoň doufat, že patřím k těm pár zajímavým?" zeptal se v pokusu o humor.

Todd zareagoval příznivě. Jeho tvář a oči se opět rozjasnily a blýskl bílými zuby v polovičním úsměvu.

"Ano, doktore Beckette, vy rozhodně patříte k lidem, se kterými raději konverztuji než je konzumuji." Tentokrát se ukázal zubatý úsměv a z hrudi se mu vydralo pobavené vrčení, hodně podobné smíchu.

I když to byl morbidní vtip, smích a dobrá nálada byla nakažlivá, přestože šlo o Wraitha. Jak by taky mohl zrovna Carson odolat teplé vlně pohodlí a pobavení, která ho zaplavila. Poddal se a zlehka se zasmál.

Počítač zapípal. Oba se k němu obrátili, aby se čekalo překvapení. Všechny měřené hodnoty byly v zelených číslech. To bylo poprvé od začátku testování. Vyměnili si pohled a Todd nepatrně pokynul rukou, jak dával Carsonovi přednost.

Přenesl vzorky z inkubátoru k mikroskopu. Když se nad ním skláněl, cítil nadějné chvění, které se po jediném pohledu změnilo v nefalšované nadšení. Zvedl hlavu od mikroskopu a široce se na Toda usmál.

"Test číslo šedesát čtyři… rozhodně pozitivní."

Wraith nepatrně pozvedl obočí na jeho nadšením, trochu v nedůvěře, takže mu Carson rychle ustoupil a nechal ho, aby výsledek ověřil. Považoval to ale za formalitu.

"Potvrzuji," pronesl Todd po neobvykle dlouhé době a zvedl pohled k němu, "Zdá se, že jsme konečně vykročili správnou cestou."

Nemohl nic jiného, než souhlasit.

°°O°°

Zíral do Beckettova hlášení a usilovně předstíral, že přesně rozumí všemu, co je tam napsáno. Dobře, dobře, nemusel to předstírat až tak usilovně, protože v chemii se trochu vyznal, biochemie byla na škole jeho koníček a genetika ho zajímala od chvíle, kdy zjistil, že je nositelem ATA genu, ale tohle bylo daleko za jeho vědomostmi. Musel ale usilovně předstírat usilovné předstírání, protože jak si už dávno ověřil, inteligentní voják byl přesně ten poslední typ vojáka, který se mohl dostat do kokpitu.

Podíval se přes okraj složky na ostatní sedící kolem stolu.

Ronon čtení vzdal po prvních dvou pohledech, pak složku prostě odhodil a bylo hotovo. Teyla stále ještě četla, zdvořilý výraz zájmu na tváři, ale i tak musel každý vědět, že většině z toho, co se tam píše, nerozumí. Rodney už měl v ruce červenou propisku a opravoval Carsonovy chyby (aby se pak mohli pohádat, co je chyba a co jenom jiný pravopis). Jediný kdo vypadal opravdu zaujatě, byla Elizabeth, ale ta se tak uměla tvářit, i když četla Zelenkovo hlášení o opravě záchodů v chodbě vedoucí ke kantýně.

"To vypadá dobře," prolomila Elizabeth ticho jako první a odložila složku.

Na Teyle bylo na okamžik vidět, že si oddechla, protože už nemusí předstírat, zatímco Rodney jen rychle zvedl oči od zprávy, rozhlédl se a pak je zase sklopil zpátky. Červená propiska zaškrábala po papíře.

"Kdy budete připraven udělat klinický test?" položila Elizabeth otázku.

"Na to je ještě příliš brzy. Todd zastává názor, že musíme…"

"Vážně posloucháte, co si myslí ten Wraith?" vpadl mu do toho Ronon.

Carson mu věnoval pohled, který uměl jenom on. Profesionální, patentovaný, lékařský, co dokázal usadit každého od posledního vojína až po generály. I Ronon sklapl.

"Jistě. Právě proto jsem ho tu chtěl. Moje znalosti Wraithské fyziologie a genetiky těch jeho rozhodně nedosahují. Bez Toddovy pomoci by můj výzkum netrval týdny, ale měsíce nebo možná roky."

"V pořádku, doktore Beckette, všichni si tu uvědomujeme jeho přínos," ujistila ho Elizabet.

"V tom případě dejte na jeho názor, stejně jako já. Na klinický test ještě nejsme připraveni a to si myslíme oba. Nechci tentokrát uspěchat. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a mnoho dílčího testování, než bude bezpečné retrovirus vyzkoušet na živém Wraithovi."

"Nedalo by se to přeci jen urychlit?" zeptal se John. Docela rád by už měl Wraithy pryč z Atlantidy, než se Todd zase rozhodne vtipkovat a tentokrát skutečně něco provede. Paradoxně to nebylo jen proto, že byli jeho lidé ohroženi přítomností Wraithů, ale i proto, že si na Todda za ty týdny tak nějak… zvykl. Od incidentu s kamerou se stalo rutinou, že ho každé ráno společně se čtyřmi mariňáky doprovázel k laboratoři a večer, nebo spíš nad ránem, zase zpět. Začalo to tím, že nikdo z jeho mužů nebyl zrovna nadšený z nandavání a sundavání pout, zatímco Johnovi to vlastně nevadilo. Klidně se toho ujal sám. A pokračovalo to i potom, co Elizabeth povolila, aby se Todd pohyboval v laboratoři bez nich. Po cestě spolu vždycky prohodili pár slov… o nebi, hvězdách, létání, letadlech, jumperech, dokonce mu jednou Todd v pár větách vyprávěl, jaké to bylo poprvé letět šipkou. Kdyby ho musel zabít, docela by mu ty krátké rozhovory chyběly. No jo, bylo to marné, nechtělo se mu Todda zastřelit… alespoň pro teď.

"Ne, nedalo," odmítl Carson rezolutně, "Chci provést veškeré možné testování a zvláště to, které bude chtít provést Todd a klidně dvakrát. Bude nejlepší, když budeme mít jistotu, že jsme udělali všechno, co se dalo. Přeci jen, jde tu o Toddova vojáka a kdyby se klinický test pokazil – a vždy je tu možnost, že se pokazí – a my předtím neprovedli všechny testy, jsem si docela jistý, že by ho to rozčílilo. Co si budeme povídat, být na jeho místě, byl bych vzteky bez sebe."

"Na tom něco bude," souhlasila Elizabeth. "Udělejte veškeré testování, které je třeba, bez ohledu na to, kolik to zabere času. Prozatím máme naše hosty pod kontrolou," řekla a podívala se na Johna, který jen souhlasně kývl, "a nějakou dobu to tak snad i vydrží. Přesto, apeluji na vás doktore, abyste s Toddem probral, které testy jsou opravdu třeba a pokusil se to urychlit."

"Promluvím s ním o tom." Kývl Carson.

Těžko se v tu chvíli dalo přehlédnout Rononovo nespokojené odfouknutí, přesto na něj nikdo nereagoval. Elizabet se obrátila k Rodneymu, který teprve teď zvedl hlavu od druhé pravopisné kontroly.

"Co poslední kontrola zabezpečení systému?"

"Všechno je perfektní. Žádné viry, trojské koně, úniky informací, nic, nada, nope. Klid, pokoj, mír. Hlavně mě už nenuťte to dělat znovu," zanaříkal Rodney.

"Ty si byl první, kdo chtěl udělat několik hloubkových kontrol po sobě," připoměla mu Elizabeth.

"Ano, ano, já ví." Odmávl Rodney podrážděně. "Ale to bylo předtím, než jsem Zelenku požádal, aby to udělal a on za mnou začal všude chodit, zvonit klíčema a prohlašovat, že tak se u nich vyhánějí rudí despotové. Jakože vážně? Klíče? Co je to za absurdně směšný nápad? I když na druhou stranu, je to opravdu otravné…"

"To byl odkaz na Sametovou revoluci a nejspíš si mu musel provést ještě něco jiného, než po něm chtít, aby udělal další hloubkovou kontrolu zabezpečení systému. Sametová revoluce je totiž nejdůležitější událost v historii jeho národa. Vydobyli si během ní svobodu a právo rozhodovat o své zemi sami a to po velmi dlouhé době útlaku."

"Jo, asi tak po čtyřiceti letech," přidal svojí malou trošku. Víc toho z Radkova vyprávění nepochytil. Český vědec, když už se rozpovídal, tak mluvil víc než Rodney a jelikož angličtina nebyla jeho rodný jazyk, čím víc mluvil, tím méně mu bylo rozumět.

"Vážně?" Rodney vypadal upřímně překvapeně, skoro zaskočeně. Dělal se Zelenkou doslova dnem i nocí, několikrát spolu zachránili Atlantidu, a přitom to vypadalo, že o něm neví vůbec nic. Typický Rodney. "Celých čtyřicet let? Proč čekali tak dlouho, když stačilo jen zazvonit klíčema?" Elizabeth si s povzdechem promnula čelo, John se na něj podíval stylem, jestli si dělá srandu a dokonce i Teyla s Rononem a Beckettem, kteří o české historii nejspíš vůbec nic nevěděli, vrhli po vědci pohledy. "Co? Vždyť se jen ptám! Je to logická otázka. Jestli stačilo něco tak snadného jako zvonit klíčema, tak proč…"

"Rodney," přerušil ho Carson.

"Co?" Zamrkal.

"Až se vrátíš do laboratoře, jdi za Radkem a omluv se mu."

"Co? Proč? Vždy jsem nic…"

"Prostě se mu omluv. Je to nařízení doktora."

"Dobře, dobře!" Rodney zvedl ruce, jakože se vzdává. "Omluvím, i když nevím za co."

Na to už Beckett neodpověděl. Nejspíš nikdo na celé základně neměl tušení, co Rodney udělal, že to malého Čecha tolik naštvalo, ale na tom vesměs ani nezáleželo. Rodney uměl být taková osina v zadku, že kdyby se jen tak pro jistotu omluvil každý den desetkrát stejně by se na všechny nedostalo.

"Dobře," přerušila Elizabet chvíli ticha, kterou nechala, aby se mohla vstřebat ta trapná atmosféra, "budu to brát tak, že, protože jsme do teď v našich počítačích nenašli nic škodlivého, měl Todd jediný důvod, aby se napojil na naše systémy… zavolat si."

"Řekl bych, že to byl jeho pokus o… vtip," zdělil svůj názor.

"Nudí se," připojil se k němu Beckett. "Nemusí trávit čas jídlem a odpočinkem a pokud vůbec Wraithi spí stejně jako lidé, tak určitě ne tak často. Když není se mnou v laboratoři, tak doslova nemá co dělat."

"Snad se nebudeme starat o zábavu pro Wraitha?" zavrčel Ronon, který byl až do teď kupodivu klidný a tichý a přitom debaty o Wraithech byla jediná věc, která ho opravdu přiměla se rozpovídat. A většinou naštvaně nadávat.

"Navzdory způsobu, jak se krmí, je to pořád vnímající a inteligentní tvor," řekl Carson překvapivě pevně.

"To je směšné. Nebudu poslouchat, jak tu plánujete pobavit Wraitha," zavrčel Ronon a zvedl se. "Chcete ho zabavit? Dejte si do zad čip a nechte se lovit. To je totiž jediná zábava, kterou Wraithi znají."

Nikdo se ho nepokusil zastavit, když prorázoval kolem stolu a vyrazil z konferenční místnosti.

"Má pravdu. Přece nebudete Wraitha bavit, protože se nudí. Dost na tom, že ho tu vůbec máme," přiklonil se k Rononově názoru Rodney.

"I mě se to zdá jako přinejmenším zvláštní myšlenka," souhlasila i Teyla, která doposud poklidně mlčela, "Nevím o tom, že by Wraithi nějak trávili volný čas, ale pokud ano… možná by stálo za to zkusit ho zaměstnat. Lidé na základně by se mohli uklidnit, kdyby věděli, že Wraithi stále něco dělají a tak nemají čas něco nekalého vymyslet. Jak je to lidské pořekadlo?" malé vrásky se jí udělaly mezi očima, když přemýšlela. "Čert má líné ruce…?"

"Zahálčivé ruce jsou ďáblova dílna," opravila ji Elizabeth s jemným úsměvem.

"Vytisknu mu omalovánky," navrhl Rodney kysele.

John potlačil vyprsknutí smíchu, když si představil Todda s jeho obrovskými drápy, jak drží malinkatou dětskou pastelku a pokouší se vybarvovat nějaký disney obrázek. Představa k nezaplacení, kterou měl každý kolem stolu. Dokonce i Beckett, který to do teď bral dost vážně, semkl rty v potlačeném úsměvu.

"Chceme zabavit Wraitha ne pětileté dítě," zamumlal Carson hlasem zhrublým zadušeným smíchem.

"Vytisknu mu terapeutické omalovánky. Mám jedny na zvládání vzteku," odvětil Rodney s ušklíbnutím.

"Nebudeme dávat Toddovy omalovánky," pronesl Elizabeth tak vážně, jak jen dokázala a trochu si odkašlala. "Chci nějaké konstruktivní návrhy."

"Co šachy nebo karty," pokusil se navrhnout něco konstruktivního.

"To zní dobře," souhlasil Beckett, zvedl se a poplácal Johna po rameni. "Můžeš se do toho hned pustit. Já už dvanáct hodin neměl v puse pořádné sousto protože ne," loupl okem po Rodneym, "káva a energetické tyčinky není skutečné jídlo."

"Moment, nemyslel jsem, že bych je s ním měl hrát já," pokusil se z toho marně dostat.

Carson už byl na nohou, jen kývl na Elizabeth, která ho nechala odejít. Teyla už se taky zvedala.

"Myslím, že je to dobrý nápad. Nikdo jiný by se ho nemohl zhostit s takovou péčí a umem," kluzce se z toho vyvlékla Teyla a po ní následovala i Elizabeth.

"Souhlasím s vaším nápadem, podplukovníku," prohlásila velitelským hlasem. "Máte moje svolení pokusit se Todda zabavit na následujících několik hodin, jak uznáte za vhodné. A přeji hezkou zábavu," dodala se zdvořilým úsměvem, shrábla složky ze stolu a prchla za Teylou.

"Na mě nekoukej, Shepparde. Já se k tomu Wraithovi nepřiblížím, když nebudu muset."

"Díky, Rodney, jsi fakt kamarád," zpražil ho pohledem i jedovatým tónem.

"Nemáš zač." Zazářil Rodney, shrábl svoje složky a pak sáhl do kapsy, aby si vytáhl napůl snědenou tyčinku, kterou musel před poradou odložil. Protáhl se za Johnovou židlí a nechal ho tam samotného.

"Bezva." S povzdechem se zvedl. "Odpoledne společenských her s Wraithem… to se bude bezvadně vyjímat v mé osobní složce."