O půl hodiny později vstoupil do místnosti s celami vybaven dvaačtyřicítkou ve stehenním pouzdru, devítkou u kotníku, šachovnicí v podpaží a balíčkem karet v kapse. Podařilo se mu sehnat žolíky. Nabídnuto mu bylo i pexeso, ale nějak se necítil na to, aby Toddovi ukazoval nahotinky z Playboye.

Zamířil k cele, ve které od své malé vylomeniny přebýval i Todd. Stanul před ní a zaměřil se přes mříže na Wraitha. Ležel na kavalci, který pro něj byl příliš krátký (Antikové nejspíš nepočítali s vězněním Wraithů), takže měl nohy rozkročené a opřené o paty po stranách podpěr kavalce, které vyrůstaly ze země. Ruce měl složené na prsou a oči zavřené. Vypadal jakože spí, což Johnovi poskytlo chvilku naděje, že se konečně rozhodl se prodřímnout a tak bude moc prostě jen odejít a Elizabeth a Carsonovi s čistým svědomím říct, že se snažil.

"Co pro tebe mohu udělat, Johne Shepparde?" ozval se k jeho velké nelibosti Todd a velmi pomalu otevřel oči. "Nebo už je čas mě zase odvést do laboratoře? Když musím čekat ve své cele," slovo pronesl s patřičnou jedovatostí, "než se doktor Beckett postará o své lidské nezbytnosti, ztrácím pojem o čase."

"Myslel jsem si to a přišel jsem tě vysvobodit z nudy," řekl a dal do svých slov patřičnou přátelskost (Rodney by poznamenal že šarm kapitána Kirka, což bylo v téhle souvislosti hodně… ne, ne, ne-e a nikdy ne).

Na Todda to samozřejmě nemělo očekávaný účinek. Odfrkl si, jedním pohybem se zvedl na nohy a obrátil zády, aby dal najevo, co si o jakékoliv Johnově snaze myslí.

"Nejpraktičtější by bylo nechat mě pracovat."

"To se nikdy nestane," ujistil ho, že nikdy a za žádných okolností ho nenechají samotného v laboratoři. Todd neřekl nic, ani se nepohnul, a tak John pokračoval: "Ale přinesl jsem šachy a karty. Můžem si taky zahrát slovní fotbal nebo Desetkrát odpověz."

Tentokrát Wraith zareagoval. Vyloudil dlouhé, znuděné a zároveň nadále podrážděné zamručení a pohnul líně hlavou ze strany na stranu. Už asi neexistoval jasnější způsob, jak by mohl dát najevo znechucení nad samotnou existencí něčeho tak podřadného, jako byl člověk se jménem John Sheppard a jeho hloupé nápady.

Mohl by se otočit na patě a nechat Wraitha ať si nudou třeba ukouše nohu, kdyby ho to zabavilo. Jenže rozkaz byl rozkaz a on přesně věděl, co říct, aby Todda přiměl spolupracovat.

Strčil si ruce do kapes a hodil se do pohody.

"Nevadí, když nechceš, nechceš." Pokrčil rameny, jistý si tím, že když už to Todd nevidí, určitě to uslyší. "Myslel jsem, že si uděláme pěkné odpoledne na molu. Dneska je tam super počasí, teplo, nebe bez mráčku, klidné moře… ale co… nebudu tě nutit."

"Molo?" zopakoval Todd a nepatrně otočil hlavu směrem k němu. "Venku?"

"Jo, venku. Většinou jsou mola venku, kdybys je dal dovnitř, jaksi by ztratila smysl."

Tentokrát zavrčel skoro rezignovaně, obrátil se a pomalu došel na místo před dveřmi, kam si měl stoupnout vždy, když se vydávali do laboratoře.

John kývl na stráž. Silové pole zmizelo, mříže klaply, jak se odemkly a pak se pomalu otevřely. John ustoupil stranou a nechal Todda vyjít ven. Ten se zastavil na jeho úrovni, úkosem na něj pohlédl a pronesl:

"Až příliš dobře víš, jak se mnou mluvit."

To nijak nekomentoval, protože to byla pravda, za kterou… no dobře, asi by neřekl, že se za ni stydí, ale měl trochu nepříjemný pocit z toho, že mu připoměl roky v Geniiaském vězení. Kdoví jestli jen roky, možná i desetiletí v malé uzavřené místnosti, velké sotva tři wraithské kroky, která měla malinké okno těsně u stropu, kam ani Todd nemohl dosáhnout a jistě do ní nikdy nezasvítilo víc slunce, než jen nepatrný paprsek. V takových vězeních se váleční zajatci zbláznili za pár měsíců a to i přes výcvik. Zůstat v nich roky? To byl expresní lístek do polstrované cely.

Cestou byli oba tiší a čtyři mariňáci, kteří je doprovázeli, také neměli, co by řekli. Když se pak dveře transportéru otevřely na molu, bylo hučení mořského větru, šplouchání vln a táhlé hvízdání zdejších rádoby racků, první zvuk, který za cestu slyšel. Toddova reakce byla znepokojivě lidská. Udělal rychlý půlkrok směrem ven, nač se zastavil, jak si uvědomil, že se nemůže jen tak vyřítit a zůstal strnule vyčkávat, než vyjdou ven dva mariňáci a po nich John. Teprve tehdy jedním velkým, spěšným krokem, vystoupil ven, a okamžitě, s velmi lidským a uvolněným výdechem, zaklonil hlavu a vzhlédl do jasně modrého nebe. Ruce nechal volně podél těla, ale otočil je dlaněmi vzhůru.

John ho sledoval s tím zvláštním pocitem, že něco vypadající tak nelidsky, by se zároveň nemělo chovat jako obyčejný člověk, který byl týdny uvězněn v podzemí a teď se konečně dostal ven na slunce. Podobným směrem se musely ubírat i myšlenky mariňáků, protože si vyměnili nejisté pohledy.

"Ach… binární systém. Zajímavé. Těch není mnoho," prolomil Todd ticho a pozvolna nechal hlavu klesnout tak, aby si mohl podívat na Johna.

Vzhlédl, zastínil si rukou oči a podíval se do nebe. Samozřejmě že věděl, že obíhají kolem dvojhvězdy. Viděl to na zdejších senzorech, ale v reálu se to pozorovat nedalo. Podle astronomů byla druhá hvězda tak malá a s tak nízkou aktivitou, že jí nebylo vidět přes svítivost té větší a atmosféru planety.

"Ty to vidíš?" zeptal se, na což Todd odpověděl jen nakloněním hlavy. "Co ještě vidíš?"

Wraith znovu vzhlédl.

"Dvě slunce, tři měsíce, hvězdy, mlhoviny… a nejbližší planeta je plynný obr." Sklopil k němu pohled. "Co vidíš ty, Sherpparde?"

"Modré nebe," odpověděl, ani se nemusel podívat vzhůru. Člověk mohl přes den prostě vidět jenom nebe. V noci, to bylo jiné. Byli vidět dva ze tří měsíců, na obzoru čas od času vystupoval kopulovitý mrak oranžové barvy – plynný obr, kterého Todd zmínil – a všude kolem hvězdy, tisíce a tisíce hvězd. A mlhoviny, táhnoucí se od obzoru k obzoru, rozmanitých barev. Takovou podívanou si mohl člověk na Zemi užít jen na pár místech kolem pólů a na hlubokém moři. Všude jinde byla obloha zakrytá souvislou vrstvou smogu. Záviděl Toddovi jeho zrak, protože, kdyby se někdy vrátil domů na Zemi, tahle noční podívaná mu tam bude chybět.

"To musí být… nudné."

Proti tomu nemohl protestovat, takže mlčky následoval Todda, jak pomalým krokem došel až na samotný okraj stínu, který vrhala centrální věž. Tam se zastavil. Jistě, Wraithi byli prý hlavně noční tvorové, proto bylo v úlech šero a proto se Todd vyhnul slunci, když měl tu možnost.

"Víš, že většina úlů má podrobné hvězdné mapy? Binárních systémů není tolik, aby se nedaly všechny prozkoumat za… zhruba tři roky. To je pro Wraitha jen okamžik. Stačilo by se jen zmínit o Atlantidě a dvou sluncích…"

Určitě v tom měla být skrytá výhrůžka, ale ta byla poněkud oslabená tím, jak uvolněně Todd vypadal, když jen tak stál na místě, ruce volně podél těla a hlavu opět mírně zakloněnou.

"Jo, ale proč by ses kvůli nám obtěžoval, když nejsme hrozba?" zeptal se, dobře si vědom, na jakou strunu zahrát.

Todd vydal pobavený zvuk, ani ne tak smích jako zamručení a naklonil hlavu na stranu, směrem k Johnovi.

"Jistě snazší by bylo najít vás podle záznamů na ovládání brány."

"Nejsme hloupí, kamaráde," odpověděl s pobaveným úšklebkem; na tohle mysleli. "Na DHD planety kde jsme se měli sejít, jsme vymazali posledních deset zadaných adres. Ty možná víš, kam si nám posílal zprávy, ale nemůžeš si být jistý, že je to skutečně naše adresa."

"Nečekal bych nic jiného," odvětil Todd a pomalu se otočil, aby mohl Johnovi čelit. "ale záznamy o čase spojování jste jistě nesmazali. Nikdo to nedělá. Je snadné podle nich vypočítat vzdálenost brány, se kterou se výchozí naposledy spojila. A pak se sem dostat v úlu."

Otevřel pusu, aby protestoval, že to určitě udělali taky, ale pravda byla, že si nebyl jistý. Tohle nebyla jeho starost. On jen věděl, že měl Rodney nařízení zamést po nich stopy a smazání posledních zadaných adres bylo něco, co explicitně zmínil. Znejistělý se to rozhodl zkontrolovat. Poklepal na sluchátko, aby aktivoval spojení.

"Rodney, tady Sheppard.

"Copak, copak, náš rodinný Wraith se nebaví ve tvé společnosti tak dobře, jak si mámě slíbil?" dostalo se mu posměšné odpovědi.

"To nevím. Stojí metr ode mně. Chceš ho předat, aby ses zeptal?"

Mohl slyšet, jak Rodney na druhé straně hlasitě polkl a představit si, jak okamžitě znejistěl a přestal dělat, co dělal, ať to bylo cokoliv.

"Ne, ne, to není nutné. Jsem si jistý, že se bavíte skvěle," odpověděl rychle, přesně s tou stopou zmatené paniky, která byla tak zábavná… pokud tedy nebyla zcela na místě. "Co potřebuješ?"

"Jen jsme tu s Toddem tak trochu mluvili o branách a tak a jeho napadlo, jestli si kromě posledních zadaných adres smazal i záznamy o době spojování mezi bránami?"

"Co? Proč bych něco takového dělal?" podivil se Rodney, už bez paniky, ale podrážděně. "Jsou to jen statistická data. Antici byli posedlí sbíráním dat i těch, co jsou úplně na nic. Zrovna tyhle slouží jen jako sekundární informační zdroj pro výpočet posunu slunečních soustav, aby… a sakra! Ty databanky nejsou skoro vůbec chráněné! Když někdo ví, jak zpětně vypočítat… sakra! Do háje! Byl jsem takový idiot! Pracuji s idioty! Jaktože si toho nikdo nevšiml?! Hej! Hej! Který blbeček vytvářel program pro smazání posledních adres na – " spojení se přerušilo.

Todd ho sledoval bez výrazu. John mu pohled chvíli oplácel v nevyslovené otázce, jestli ví, kde je Atlantida. Bylo by trochu paranoidní myslet si, že mu četl myšlenky, protože to prý nebylo možné, ale když dostal na svou otázku skutečnou odpověď…:

"Jak jsem řekl; zatím nemám důvod vás považovat za nepřátele."

"Fajn. Takže to byla malá přátelská výpomoc, která sice přišla s křížkem po funusu, ale předpokládám, že za ní stejně budeš něco chtít. Co?"

"Řekněme, že za každou malou výpomoc mám kousíček vaší laskavosti. A tu si jednou vyberu."

Neodsouhlasil mu to, ale to ani nemusel. Oba jaksi věděli, že si Todd kapičku po kapičce střádá jejich vděk až ho nakonec bude tolik, že nezištně pomohou, jen aby neměli špatné svědomí. Taková už byla lidská povaha a Wraith to moc dobře věděl.

Srovnal krok s jeho pomalým, kterým Todd vyrazil podél zastíněné zdi, a udržoval zdravou metrovou vzdálenost, přestože neměl ani pocit ohrožení. Ač byl Todd stále Wraith, v tuto chvíli se mu podařilo být přiměřeně… neškodný. A také nic neříkal, protože směřovali (přesně podle jeho plánu) k malému, klidnému místu, kde měl s Rodneym stolek a dvě lehátka. Tam chodili hrát, popíjet, popovídat si nebo prostě jen tak tiše koukat na vodu. Todda tam plánoval vzít hlavně proto, že to bylo stranou a nikdo tam nechodil a tak nemohli nikoho vyděsit.

Johnovo místo se před nimi konečně vynořilo, takže přidal do kroku, aby se ke stolku a lehátkům dostal jako první. Položil šachovnici a sedl si na lehátko. Todd dorazil hned na to a po krátkém zaváhání, během kterého si hodnotícím pohledem změřil druhé lehátko, prostě klesl do podřepu. Střelil po něm pohledem, ale nekomentoval to ani mu nenabídl místo. Ještě asi nebyl srovnaný s obrazem Wraitha, jak se vyvaluje na plážovém lehátku. Už jen to, jak se k němu Todd ochotně přidal, bylo zatraceně abstraktní.

"Máte nějaké společenské hry?" zeptal se, aby přerušil ticho, které začínalo být trapné, a vysypal figurky z krabice.

"Ano."

Překvapen odpovědí prudce zvedl pohled.

"Vážně?" zeptal se nevěřícně a Todd naklonil hlavu na stranu v jasné, i když neverbální odpovědi. "Nikdy by mě nenapadlo, že mají Wraithi společenské hry."

"Jak jsem řekl při našem prvním setkání; je toho ještě mnoho, co nevíš o Wraithech."

"Jasně." Rychle rozestavil figurky. "Tak alespoň nebudeš úplně mimo a já se nebudu stydět, až tě porazím."

Todd zamručel, jeden koutek zvednutý tak, že ukázal dostatečné množství zubů, aby to nebylo považováno jen za úsměv. V jantarových očích zableskla výzva. John se na oplátku pobaveně ušklíbl. Výzva byla přijata.

Několik prvních her potom, co Toddovi vysvětlil pravidla, měl vítězství jisté. Ale s každou další byl Wraith lepší a hlavně rychlejší. Nakonec se dostali do bodu, kdy byli ve hře na čas vyrovnaní. Ještě se mohli dohodnout, že zpomalí a víc se zaměří na strategii, ale to nebyl Johnův styl. Vlastně ani jednoho z nich. Bylo načase nechat šachy stranou a přejít na jinou hru. Karty, které měl v kapse, byly jistota, ale když už tu tak měl Wraitha ochotného hrát šachy, nemohl nedat prosto své zvědavosti.

"Fajn," řekl a složil krále, protože tuhle hru prohrál. "Myslím, že šachy už ani jednoho nebaví. Co takhle zkusit nějakou Wraithskou hru?"

Nedostal odpověď hned. Nedostal ji ani za chvíli. Nedostal ji tak dlouho, že už měl na jazyku návrh, že si teda zahrají karty, protože mu začal být nepříjemný upřený pohled žlutých očí. Kupodivu právě v tu chvíli se Todd ozval.

"Dobrá," souhlasil a zvedl ruce v neurčitém gestu. "Budeme potřebovat papír a něco na psaní."

"Už zase?" zazubil se na něj pobaveně a pohled, který si za to vysloužil, ho přiměl zvednout ruce v předstírané porážce. "Oukey, seženeme papír a propisku."
Kývl na jedno z mariňáků, který odpověděl zasalutováním a rychlým odchodem. Nečekali moc dlouhou v mlčení a poslouchání oceánu, než se mariňák vrátil s papíry a propiskami. Předal je Johnovi a ten je odložil na stůl.

"Co teď?"

"Napsat číslice od nuly do devíti," odpověděl a natáhl se pro papír. Použil k tomu svou pravou ruku a udělal to až příliš rychle pro napnuté nervy a vybroušené instinkty mariňáků. Okamžitě měli všichni v rukou zbraně a mířili na Toda, který jim věnoval znechucené ušklíbnutí. John nebyl nic jiného, než trochu pobavený.

"Zkus použít druhou," poradil pobaveně a zahýbal vyzývavě obočím.

Todd zahučel a protočil otráveně oči, ale ruku pomalu stáhl a potom použil druhou, aby si vzal papír a jednu z propisek. Začal psát číslice, ale ne na řádek, nýbrž do kruhu. Zdálo se, že se tím vytváří nějaká provizorní hrací deska. Prozatím neměl John žádnou představu, k čemu by taková deska mohla sloužil, nicméně napodobil Toddův zápis a když skončil, tázavě k němu zvedl pohled. V tu chvíli už měl Wraith hotovo a zvedl ruku – tentokrát levou – nad hrací desku. I to napodobil a čekal na další instrukce. Pokud šlo o vysvětlování pravidel, byl Todd stejně sdílný, jako u čehokoliv jiného.

"Teď si každý pomyslí jedno číslo a bude se snažit přečíst číslo svého protivníka v jeho mysli. Kdo uhodne první má bod, hraje se na sto kol a kdo má víc bodů, vyhrává."

"Moment, ta hra je o čtení myšlenek?"

"Všechny jsou o čtení myšlenek," odpověděl Todd a dal patřičnou rozmrzelost do posledních dvou slov, jakoby se mu to slovní spojení nelíbilo. Což bylo Johnovi veskrze fuk.

"To je směšné," odfrkl si a dal ruku dolů. "Nejsem Wraith. Nemůžu hrát hru při které ti čtu myšlenky" a ty bys neměl být schopen číst ty moje, dodal pro sebe v duchu.

"Nebudu své myšlenky skrývat."
"Nejsem telepat."

"Jak myslíš," řekl Todd ledabyle, stáhl ruku a trochu trhl rameny v pokrčení. "Měl jsem čekat, že člověk nezvládne ani hru pro mladé."

Dobře, Todd s ním uměl mluvit stejně, jako on uměl mluvit s Toddem. I když mu jeho mozek říkal, že je to hloupost, ego bylo prostě hlasitější a to nehodlalo připustit, že by nezvládl dětskou hru. Ostatně, při deseti číslovkách měl docela slušnou šanci vyhrát na třetí pokus.

"Jdeme na to," zavelel a zvedl ruku nad svou hrací desku.

Nezdálo se, že byl Todd jeho rozhodnutím překvapen, prostě vrátil ruku nad desku a začal s ní nepatrně kroužit nad číslicemi. Potom upřel pohled do Johnových očí. Okamžitě se začal cítit nepříjemně. Odhaleně. Doslova naze. A to s sebou přinášelo neklid, stojící chloupky po celém těle a potřebu začít si třít najednou ztuhlý zátylek, ve kterém jakoby cítil něčí pohled, i když za ním nikdo nebyl. Mohl se buď poddat svým nepříjemným pocitům nebo se vzepřít, rychle vyhrát a Wraithovi to pořádně nandat.

Nemusel se dlouho rozmýšlet co udělat.

Upřel stejně silný pohled nazpět.

"Pět," byl jeho první typ, Todd ani nemrkl. "Devět," byl hned druhý, tentokrát Wraith škubl koutkem rtů, což mohlo být něco jako 'jsi idiot' stejně jako 'jsi blízko'. Optimisticky se přiklonil k druhé variantě. "Osm..?"

Tentokrát byla reakce velká. Todd si hlasitě a znechuceně odfrk, dal ruku pryč z hrací desky a odvrátil pohled s takovým výrazem, jako kdyby právě viděl něco naprosto odporného a prostě se odmítal na to ještě někdy podívat.

"Ty se ani nesnažíš, Shepparde." Znechucení z jeho hlasu doslova teklo proudem a bylo tak silné, že si to mariňáci vyložili jako možnou předzvěst útoku a viditelně začali být ostražitější. Věnoval jim rychlým, uklidňující pohled, protože nechtěl, aby mu rozstříleli jeho milovaná lehátka a jedinou šachovnici na Atlantidě, která měla kompletní sadu figurek.

"Snažím!"

"Jaké bylo tvé číslo?" obrátil se k němu Todd.

"Není to podvádění ptát se?" opáčil na zpět, ale plochost Wraithského obličeje říkala, že tady už není šance na rozptýlení vtipkováním. "Přiznávám, žádné jsem si nemyslel," doznal se beze studu, beztak to celé bylo jenom podvod, trik nebo hra, kterou lidé prostě hrát nemohli. Jedno z toho. Dle výběru podváděného. "A jaké bylo tvoje?" změnil taktiku a zaútočil nazpět.

"Třicet."

"Hej! Tak moment! Tohle číslo není na papíře!" ohradil se dotčeně proti jasnému podvádění. Kdyby věděl, že si může myslet jaké chce číslo, nikdy by se do té hry nepouštěl. Pak byla totiž šanci na výhru bez telepatie astronomicky malá.

"Neřekl jsem, že tam musí být."

"Tak nač ten papír?"

"Mladí neumí mluvit a sdělit to svou myslí, by znamenalo přestat si hlídat své číslo."

To dávalo smysl. Na hrací desce s číslicemi od nuly do devítky se dalo ukázat jakékoliv celé číslo, pokud jste nebyli schopni říct číslo nahlas. Do háje! Uvědomil si, že právě prohrál ve hře pro Wraithská batolata, která ještě ani neuměla mluvit. Todd se ho vlastně pokoušel naučit hrát Wraithskou verzi paci, paci, pacičky a on nejen prohrál, dokonce ani nepochopil pravidla! Snad ani nechtěl vědět, jak moc hloupý teď vypadá v Toddových očích, protože se sám dost hloupě cítil.

V tu chvíli uslyšel něčí kroky. Právě včas, aby nezabředl do úvahy o tom, jak skvělý dojem za lidskou rasu právě udělal a že vlastně je úplně u prdele, co si o něm Todd myslí. Otočil hlavu a uviděl, jak k nim míří Carson.

"Neruším?" zeptal se Beckett, který se zastavil na okraji perimetru mariňáků.

"Ovšemže ne, doktore Beckette," odpověděl Todd jako první a celý jeho postoj, jeho výraz i hlas se obrátil o sto osmdesát stupňů. Veškerá rozmrzelost a znechucení nad Johnovým neúspěchem ve hře bylo pryč, nahrazeno vstřícností. John nelibě sledoval, že se doktorovi dostává tak intenzivní… jo, rozhodně to mohl v případě Wraitha říct… doslova hladové pozornosti.

"Hrajeme tu hry," řekl, zvedl se a postavil mezi Carsona a Todda. Instinkt i výcvik mu prostě velel chránit doktora, který byl důležitějším členem výpravy, než vojenský velitel. "Todd mě zrovna učil jednu pro wraithské děti."

"Chcete to zkusit, doktore Beckette?" zeptal se Todd, opět tak vstřícně a zopakoval Carsonovo jméno se stejnou intenzivní důležitostí, s jakou říkal to Johnovo.

"Jistě, proč ne," souhlasil Carson bez zaváhání. Protáhl si kolem Johna a posadil se naproti Toddovi, jako kdyby to nebylo nic neobvyklého. "Jaká jsou pravidla?"

"Podvodná," odpověděl za Todda a přesunul se za Beckettovo rameno. Když už nemohl být mezi ním a Wraithem, alespoň mu mohl krýt záda. "Je to telepatická hra. Když nejste Wraith, nemůžete ji hrát natož vyhrát."

"Jde jenom o to uhodnout, na jaké číslo myslím," řekl Todd dřív, než se mohl Carson vyjádřit, a loupl při tom ostrým pohledem po Johnovi. Vrátil mu to zamračeným.

Byl si jistý, že teď ho Carson zdvořile pošle do háje a pak se společně s Toddem vydají zpátky do laboratoře ke své práci. Jako bylo jeho překvapení, když doktor jenom přikývl.

"Jdeme na to."

V odpovědi Todd ukázal záblesk zubů v úsměvu a přimhouřil spokojeně oči. Tohle už nebyl jenom opak jeho rozladěnosti, tohle vypadalo, jako že ho těší s Carsonem hrát a pohyb jeho levé ruky byl lehký, skoro až nepřirozeně elegantní i pro Wraitha. Ani Carsonovi, jak se zdálo, nevadilo pustit se do hry, kterou nemohl vyhrát. Naprosto samozřejmě zvedl ruku nad papír a podíval se Toddovi do očí.

Oba zůstali nehybně sedět, neuhnuli pohledem a téměř nemrkali – tedy, Carson téměř nemrkal, Todd nemrkal snad nikdy. Sledovat je bylo trochu o nervy, protože to nebylo přirozené. Nebo za to možná mohl znovu ten nepříjemný pocit, který se mu začal plazit po zádech. Zvažoval, jak dlouho ho ještě vydrží, než jim tu srandu zatrhne, když tu se Carson pohnul. Rychle ukázal na dvě čísla na papíře – šestku a čtyřku.

"Šedesát čtyři," řekl s naprostou jistotou.

"Velmi dobře, Carsone Beckette," zamručel spokojeně Todd, i když teoreticky právě prohrál.

"Tak moment, jak si to udělal, doktore?" zeptal se zmateně a trochu podrážděně. Nejen, že Carson uhodl, on dokonce bez upozornění věděl, že nepůjde jen o čísla na papíře. Za takových okolností bylo statisticky nepravděpodobné, že se na první pokus trefí. To bylo divné.

"Odhad," pokrčil doktor s úsměvem rameny a zvedl se. "Šedesát čtyři je číslo testu retroviru, který byl jako první úspěšný. Říkal jsem si, že to by mohlo být číslo, na které bude Todd myslet v souvislosti se mnou," vysvětlil vlastně docela logicky, i když Todd si pobaveně odfrkl, jako kdyby tomu vysvětlení nevěřil. "Je načase vrátit se do práce. Připraven, Todde?" obrátil se Carson na Wraitha.

Ten se jedním pohybem zvedl do své plné výšky, což bylo jediné, čím potvrdil, že je připraven jít.