Zaklapl notebook.

Dnešní výsledky byly uspokojivější, než všechny předešlé dohromady. Pokud by se věci dařily dál stejně jako dnes, mohli za deset, možná čtrnáct dní, přistoupit ke klinickému testu. Nechtěl předbíhat, ale zároveň si troufal být optimistický. Naděje, že by do půl roku měli funkční verzi retroviru, který by se dal snadno použít – ideální by byla jedna dávka – se stávala stále reálnější a reálnější. Přesto byl Todd dnes zamlklejší než obvykle. Několikrát se pokusil z něj dostat nějaké informace. Ptal se, jestli spolu dva nebo více trubců mají dlouhodobější vztah, opakovaně se páří a tráví čas jen spolu. Dostal odpověď v podobě prostého 'ne'. Po hodině to zkusil znovu, tentokrát se zeptal na to samé, jen ohledně královen. Tehdy nedostal ani odpověď, Wraith jen nesouhlasně zavrčel. A zrovna před hodinou se pokoušel zjistit, jestli uctívači žijí někdy i přímo na úlech, aby slyšel jen prosté 'Ano'. To byla vlastně dvě slova, který za celý den od Todda slyšel. Což by ani tak nevadilo, Carson nemusel během práce tlachat, ale pocit prázdna… ne, spíš prázdné chodby, která byla natažená mezi nimi, takže vnímal Todda jen jako vzdálenou ozvěnu, bylo něco, co mu dělalo starost. A snad ještě víc ho trápilo, možná i trochu děsilo, jak snadno si za pár týdnů dokázal zvyknou na blízkost velmi expresivních Wraithských emocí.

Opřel se do židle, složil ruce na prsou a zamračil se.

Moc dobře věděl, že by si neměl zahrávat. Wraithi byli stále nebezpeční a to bez ohledu na to, že společně spolupracovali ve snaze je udělat méně nebezpečnými pro lidské obyvatele Pegasu. Bohužel i přesto, jak dobře si to uvědomoval, bylo pro Carsona těžké odolat té možnosti s někým komunikovat jinak… lépe. Moci se spolehnout na přímočarost a křišťálovou jasnost emocí, které byly sdíleny vědomě a proto byli součástí skutečné, racionální a inteligentní konverzace dvou jedinců. A že i on sám mohl svou myslí popsat to, co nedokázal vyjádřit slovy a být si jist, že druhý to zachytí a vědomě pochopí. Dalším stupněm komunikace už byla jenom telepatie a k té se dostal – nebo alespoň měl ten dojem – včera odpoledne tak blízko, jak jen to bylo možné. Nikdy nic takového, tak fascinujícího a znepokojivého dohromady, nezažil. Bylo to jako na jeden jediný okamžik… sotva vteřinu… téměř méně než když proběhne hlavou myšlenka… na tu nepatrnou chvíli vstoupit do nekonečného prostoru, síně naplněné hlasy a obrazy, jejíž sloupoví se vypínalo do nedohledna a ve vzduchu se vznášel pocit věčnosti.

Prchl jako vyděšené dítě a uvnitř se třásl ještě dlouho potom, co vyslovením jednoho čísla ukončil celou tu hru a přesunuli se zpátky sem, do laboratoře. A proklínal se, jaký byl hlupák, že se pokusil hrát. Ve chvíli, kdy mu to Todd nabídl, se to zdálo neškodné, pochyboval, že by skutečně mohl číst Wraithovy myšlenky a byl si docela jist, že se dokáže bránit, kdyby se mu snažil dostat do hlavy. Pošetilost jeho ega a zároveň hrubé podcenění vlastních schopností. Platil za oba prohřešky uvědoměním si, že mohl nechtěně prozradit něco, čím by Wraithům umožnil napadnout Atlantidu nebo jejich spojence.

Najednou ho napadla myšlenka, vlastně dvě. Co když tunel mezi nimi nebyl Toddova obrana, ale jeho vlastní? A co když se Wraith choval tak odměřeně, protože to byl vlastně Carson, kdo začal být odměřený jako první?

Rychle se ohlédl po Toddovi, který systematicky skládal zkumavky a další dnes použité laboratorní sklo do sterilizačního přístroje. Jak se skláněl nad stolem, který byl pro jeho dva metry příliš nízký, svezly se mu vlasy po ramenou dopředu a nad límcem byl vidět malý hrbolek perleťově zelené barvy s důrazem na zelenou. Carsonovy oči k němu byly přitaženy úplně samovolně.

Z vyšetření Michaela věděl, že je to nejmenší z řady výstupků vedoucích po celé páteři až dolů. Na každém obratli jeden, v oblasti hrudních obratlů nejširší a nahoře u vlasové linie nejmenší. Kůže na hrbolech byla zrohovatělá, zatímco hrboly samotné byli měkké, spíše jako tuková tkáň. U wraithských vojáků byly hrboly jiné. Větší a chrupavčité a kromě páteře jich byl nepravidelný počet také v oblasti lopatek a ramenou. Tvořily jakési přirozené brnění chránící zvláště srdce, které bylo u Wraithů umístěno za plícemi, blíž k páteři než u lidí. Měl o nich svou teorii a chtěl ji rozvést, jak poslední pokus dnes navázat s Toddem nějaký skutečný dialog.

Odkašlal si a zavrzal židlí, když ji zasouval, jen aby dal jasně najevo, že se zvedl. Pochyboval že kdyby neudělal hluk, tak by si ho Wraith nevšiml. Jejich smysly byly s lidskými nesrovnatelné, musel slyšet nejen jak Carson dýchá, ale nejspíš i tlukot srdce, hučení krve v žilách a pohyby střev. Všechny ty stálé, lidskému sluchu dávno neznáme tělesné zvuky, se kterými byl jako doktor dobře obeznámen. Přesto, vyděsit Wraitha bylo nebezpečné a nějak měl dojem, že dát o sobě předem vědět, je slušnost.

Přistoupil k Toddovi, který se nezastavil ve své činnosti, a stanul po jeho boku. Znovu zabloudil očima jedinému viditelnému hrbolu na jeho krku. Zdál se být na pohled mnohem tužší a definovanější, než Michaelův. Podobal se kalcifikované benigní tukové cystě.

"Mám teorii o tukové tkáni na wraithské páteři," začal a protože Todd nepřestal s kontrolou a skládáním, bral to jako souhlas pokračovat."Je to jeden z na první pohled nejvíc patrných rozdílů mezi wraithskými vojáky a trubci. U vojáků jsou výstupky chrupavčitého charakteru, jsou větší, zakrývají a chrání páteř i srdce, zatímco u trubců jsou měkčí, spíše – "

"Dotýkal jste se ichat živého trubce?" zeptal se ostře Todd a prudce k němu obrátil hlavu. Zkumavky byly v tu chvíli zapomenuty a vlna živého nesouhlasu byla zase tak zřetelná, že to Carsona přinutilo zamrkat.

"Ano," přitakal opatrně, protože tady jasně narazili na nějaké kulturní, kdo ví jestli ne fyziologické tabu. "Jak jsem říkal, podrobil jsem Michaela i Steva… druhý wraithský trubec, ten který zemřel po nakrmení z člověka očkovaného hoffanskou vakcínou," upřesnil, Todd vydal nespokojený zvuk deroucí se z hloubi hrudi, ale nebylo z něj cítit víc podráždění než předtím. "standardní prohlídce a prohlídka kůže je její součástí. Takže ano, měl jsem tu možnost…" odmlčel se, když Todd zareagoval další vlnou nesouhlasu. V tu chvíli si vzpomněl, že se Steve podrobil prohlídce tak ochotně a klidně, jak jen mohl někdo se svázanýma rukama a čtyřmi zbraněmi u hlavy. Když se ale dotkl jeho… ichat jak to teď Todd nazval… zasyčel a pokusil se ho kousnout přímo do tváře. Minul doslova jen o pár milimetrů. Ještě teď si Carson dokázal vzpomenout na ostrý zvuk, když zuby cvakli těsně vedle jeho ucha. Tím prohlídka nadobro skončila, protože jeden ze strážců poslal Wraithovi kulku rovnou do žaludku a potom ho napůl odtáhli zpátky do cely. Ještě než opustili ošetřovnu, pokusil se je zastavit, aby alespoň vyndal kulku nebo se jinak pokusil ránu ošetřit, ale dokonce i při pokusu Steva bránit se ho on snažil znovu kousnout – tentokrát do ruky. Teď když si tu událost spojil s Toddou reakcí…

"Je to něco, co je ve vaší kultuře tabu?" zeptal se a v duchu zvažoval, jestli je to tabu týkající se doteku obecně nebo třeba jen doteku od člověka.

"Ne," odvětil Todd prostě, načež dlouze vydechl a pomalu se otočil ke Carsonovi. "Ichaty jsou citlivé. Dotek je vyhrazen jen pro ty, se kterými se páříme."

"Ach," vydechl a opět cítil trochu tepla ve tvářích. "Netušil jsem to, opravdu, ale jsem rád, že teď už to vím. Vyhnul jsem se hroznému nedorozumění a trapnosti." Nervózně se usmál, když to říkal a Todd naklonil tázavě hlavu na stranu. Oči na Carsona upíral s tou intenzitou, která říkala, že požaduje odpověď a nedá si pokoj, dokud ji nezíská. Za těch pár týdnů už ho párkrát viděl, tak si jen rezignovaně povzdechl a pokusil se o předem omluvný úsměv. "Chtěl jsem zeptat, jestli mohu ty vaše prostudovat," objasnil, ruce zvednuté ve wraithském gestu neškodnosti. I tak se Todd narovnal do celé své výšky, zvedl obě obočí, takže se jeho výraz změnil v čiré překvapení a z pootevřených úst mu vyšlo dlouhé syčivé vydechnutí. "Samozřejmě, když teď vím, oč jde, nemám v úmyslu nic takového udělat," řekl rychle. "Byla to jen profesionální zvědavost. Když jsem viděl, že se vaše odlišují od Michaelových… to vyznělo špatně," přerušil sám sebe rychle, když viděl, jak Todd nepatrně vycenil zuby a trochu zavrčel. "Ve skutečnosti jsem si před chvílí jednoho všiml nad vaším límcem. Toho nejmenšího co je úplně u vlasové linie…"

Tentokrát ho Todd přerušil pobaveným zahučením a hlavně tím, že se k němu naklonil. Najednou byl dost blízko, aby cítil těžkou květinovou vůni, vnímal chlad Wraithova těla, viděl jemné perleťově zelené šupinky na Toddově tváři i si všiml toho, že nemá vlasy bílé, ale téměř průsvitné.

Jasně si uvědomil, že by se měl zachovat rozumně. Rychle se stáhnout a využít ochrany mariňáků, kteří už samozřejmě byli u nich, zbraně v pohotovosti. Jenže ve skutečnosti neměl pocit ohrožení, jen ještě větší touhu prozkoumat Toddovy ichaty a také strukturu těch podivně průhledných vlasů, které neviděl u žádného jiného Wraitha.
"Vy se, Carsone Beckette, můžete zeptat kdykoliv," řekl Todd hlubokým hlasem, který vibroval jeho hrudníkem i vzduchem mezi nimi a poslal Carsonovi po zádech horké zamrazení.

Ne strach, ani náhodou ne. To bylo čisté, troufl si tvrdit živočišné vzrušení, které nezažil od puberty. Nebyl si jistý, jestli je vůbec jeho, díl určitě, každopádně jeho tělo odpovědělo samo. Penis se mu opřel do prádla. Chtělo se mu začít se smát, protože byl doktor a erekce na lusknutí prstu neexistovala. A přesto se mu přesně jedna taková tísnila v kalhotách, zatím co kolem něj doznívala hmatatelná nabídka od Wraitha. Nabídka, kterou… kterou… chtěl přijmout. Nejspíš… asi.. svatá matko boží, je to Wraith, Carsone? Nad čím to uvažuješ?!

Sklouzl pohledem přes doširoka otevřené dýchací štěrby k Toddovým rtům. Tvar měly lidský, ale kůže na nich jakoby byla poprášená jemným perleťovým motýlím pelem. Jaké by to bylo se jich dotknout? Snad je i políbit… jakou by měl polibek chuť?

"Odstup od něj!"

Hrubý hlas Peta se mu zabodl do uší a probral ho z hloupé fascinace Toddovými rty. Zamrkal. A ustoupil o krok. Teprve v tu chvíli si pořádně uvědomil, jak blízko si museli být a proč mariňáci zareagovali tak prudce. I teď by nemusel pořádně natáhnout ruku, aby položil dlaň na Toddův hrudník. Naopak by to šlo ještě snadněji. Ne, že by něco takového hrozilo.

Todd měl svou krmnou ruku položenou na okraji pultu, úplně volně a neškodně, i když, pravda, druhou ruku měl zvednutou a napůl cesty nataženou k němu. Až dosud byla také vláčná, ale teď se Toddovy prsty napnuly a on mírně zavrčel směrem k mariňákům, kteří ho ohrožovali zbraněmi. Na malou chvíli to vypadalo, že se po nich ožene, potom se ale narovnal z mírného předklonu do celé své výšky a začal pomalu couvat.

"Dál a ruce tak, abych je viděl!"

I když s jasným pohrdáním v celém postoji, tak Todd podle instrukcí ustoupil ještě několik kroků do volného prostoru a pozvedl ruce na úroveň obličeje, dlaněmi obrácené k hlavním zbraní.

"V pořádku, doktore?" zeptal se Pete, aniž by se po něm ohlédl. Díky bohu za to. Všichni čtyři mariňáci se soustředili na Todda a rozhodně nevěnovali pozornost Carsonovi, který si nenápadně snažil upravit kalhoty. Toliko k lékařům, kteří vědí všechno o přirozených reakcích těla na podněty a skutečnosti, že se nedají vědomě ovládat.

"Ano, v pořádku," ubezpečil je rychle a přesunul se za jejich záda. "Skloňte ty zbraně. Nepokusil se mi ublížit, vlastně se mě ani nedotkl. Bylo to jen kulturní nedorozumění."

"Ano, jen… kulturní nedorozumění," zopakoval po něm Todd posměšně a sjel ho pohledem. Jeho dýchací štěrbiny se rozevíraly a stahovaly, jak zhluboka vdechoval vzduch, oči měl přimhouřené a koutky zkroucené v úšklebku.

Jistěže Todd věděl všechno. Musel cítit feromony ve vzduchu, slyšet zrychlený dech a tep. Dokonce doslova vidět, jak se mu krev nahrnula do slabin. A snadno to interpretovat. Co na tom, že úplně špatně, stejně to bylo trapné. Nicméně, bez ohledu na trapnost, si Carson uvědomoval, že toto nedorozumění si budou muset vyjasnit. Díl viny byl na obou stranách, počínaje jeho nevědomostí o ichatá a konče faktem, že Todd nejspíš neměl správné informace o tom, jak funguje lidská sexualita. Zaměnil fyzické vzrušení za skutečný zájem. To dělali až příliš často i samotní lidé, kteří pak byli často neochotní uznat, že se mýlí. Tak pevně to bylo v jejich mysli a kultuře uchyceno… Wraith na druhou stranu, a zvláště Todd, který přiznal, že nemá s lidskými uctívači příliš zkušeností, se prostě jenom zmýlil. Carson považoval za povinnost ho z toho omylu vyvést.

Ale ne teď. Teď měli oba nervy napnuté, každý nejspíš z jiného důvodu, a Carson se cítil příliš unavený na to, aby dal Wraithovi lekci sexuální výchovy.

"Doprovoďte Velitele zpátky do cely," požádal mariňáky, ale použil formální oslovení, žádné 'Todde', a stále se při tom díval na Todda.

"Rozkaz, doktore."

"Já tu ještě zůstanu a dokončím úklid… dobrou noc a uvidíme se zítra," dodal s tak vstřícným úsměvem, jaký dokázal vynutit na nervozitou sevřených svalech v čelisti. Skutečně neměl zájem o spor, doopravdy, nejen proto, že by to mohlo ukončit jejich slibně se vyvíjející výzkum. A doufal, že to dává dostatečně najevo.

Snad ano, protože Todd vydal jednom ze svých odfrknutí, kterými obvykle komentoval něco, co považoval za lidskou hloupost nebo něco naprosto zbytečného. Tedy nic, čemu by přikládal význam. A zatímco měl ruce stále víceméně nahoře, nechal poklesnout ramena a opticky se zmenšil. To uklidnilo mariňáky natolik, že opět sklonili zbraně do pohotovostní pozice. Wraith jim ještě věnoval pohled, než se jedním plynulým pohybem obrátil až jeho kabát zašustil po podlaze. Udělal dva kroky ke dveří, než se zastavil a napůl obrátil ke Carsonovi.

"Mimochodem, doktore Beckette, domnívám se, že nazrál čas na první test na živém subjektu," řekl klidným hlasem, jakoby komentoval počasí, ne skutečnost, že chtěl podat nějakému Wraithovi experimentální retrovirus. A se stejným klidem znovu vykročil.

"Moment!" zastavil ho. "Testy na kterých jsme se dohodli, ještě nejsou hotové."

Todd se obrátil zase zpět a vyklenul obočí.

"Můj čas tady se chýlí ke konci. Buď otestujeme retrovirus na vojákovi nejpozději zítra nebo výzkum ukončíme. Rozhodnutí je na vás."

Čelisti se mu znovu napnuly, tentokrát ne nervozitou, ale rozčílením. Todd ho bezostyšně zahnal do kouta, protože bylo hned jasné, že neblafuje. Byl naprosto ochoten všechny ty týdny úmorné práce ukončit teď a tady, chvíli potom co…

"Vaši vojáci jsou, stejně jako všichni na této základně, moje zodpovědnost. Pokud jednomu z nich aplikuji retrovirovou léčbu u které jsem neprovedl všechny dílčí testy, které považuji za nutné, ponesu morální odpovědnost za všechno, co by se mohlo stát. Když se něco pokazí… bude to má vina," řekl důrazně, ale na Todda to podle jeho plochého výrazu nemělo žádný vliv. Carsn sevřel rty a zhluboka se nadechl. Jestli se ještě před minutou obával, že by se dostal do trapné situace se svým malým problémem, tak teď si už byl jistý, že se to nestane. Erekce zmizela skoro stejně rychle, jako se objevila. Vinou Todda. "Dobře," řekl nakonec, se veškerou neochotou, kterou cítitl. "Informuji o tom doktorku Weirovou, ale chci, abyste vzal na vědomí, že provést klinické test je proti mému odbornému doporučení a dělám to jen na váš nátlak."

Jestli to mělo na Todda nějaký dopad se nedalo poznat, pochyboval o tom, protože nehnul ani brvou, jen se otočil a vyšel z místnosti. Mariňáci ho následovali, jen Pete se obrátil a nepatrně kývl Carsonovi na pozdrav.

Dveře se za nimi zavřely a s klapnutím zamkly. Nepamatoval si, že by to dveřím nařídil, ale oceňoval, že se počítač Atlantidy rozhodl poslouchat jeho podvědomí a poskytnout mu trochu klidu a soukromí.

S povzdechem se opřel o pult a promnul si obličej.

"Potřebuješ se vyspat, Carsone," doporučil sám sobě, než se obrátil ke kádinkám, které ještě bylo třeba dát sterilizovat.

Když už nic, tak alespoň Elizabeth potěší rychlý vývoj situace.